- Ze světové historie

Obsah kapitoly:

Lovci mamutů na Donu

Řím - od republiky k císařství

Pompeje aneb Jak žili staří Římané

Křížové výpravy

Marco Polo

Hony na čarodějnice

Americká občanská válka

Lovci mamutů na Donu

Vzdělávací oblast

Dějepis

Téma

Archeologie je věda, která z dílčích indicií detektivním způsobem získává poznatky o tom, jak žili lidé v předhistorických dobách, přičemž mnohdy hraje důležitou roli náhoda. Často však naráží na odpor, protože narušuje povrchy, které jsou v současnosti běžně využívány, proto existuje zákon, který zjišťuje možnost tzv. záchranných výzkumů v místech, kde má proběhnout nová stavba nebo zásadní rekonstrukce.

Látka

Ze školní četby dobře známí „Lovci mamutů“ žili nejen v české kotlině, ale i jinde v Evropě. Na břehu Donu ve Voroněžské oblasti leží vesnice Kostěnki, zřejmě pojmenovaná po mamutích kostech, které se na jejím katastru objevovaly po celá léta ve velkém množství. Ale proč se tam kosti objevují, se začalo odhalovat koncem 19. století, kdy podle Donu putoval přírodovědec a cestovatel I. S. Poljakov. V roce 1879 začal na hlavní ulici vesnice Kostěnki jeden místní obyvatel kopat jámu, do níž chtěl dát včely na přezimování. Poljakov v jámě našel značné množství kostí i kamenných nástrojů a navázal pak na něj A. I. Kelsijev – oba byli v archeologii amatéry. V roce 1923 do Kostěnek přišel profesionální archeolog Petr Petrovič Jefimenko, který zjistil, že naleziště je velmi rozsáhlé, narazil však na odpor jednoho z místních majitelů pozemků, který odmítal rozkopání svého sadu. Až v roce 1931, když už měla pozemek jiného majitele, se podařilo zahájit vykopávky v celém rozsahu, a pokračovaly až do r. 1936. Jefimenko zavedl plošný způsob výkopu a proto se mu podařilo zmapovat pravěkou osadu a odkrýt celé sídliště lovců mamutů. Jeho půdorys vyvolal dohady, protože po jeho delší ose byla řada devíti ohnišť, která kladla otázku, zda tvořily osu velkého domu, byly nalezeny i kosti, které zřetelně tvořily kostru obydlí, byly tu i jámy, větší snad domy, menší zásobárny, nalezly se nástroje z mamutích klů a dalších zvířecích kostí.

Nálezy: Rozsáhlý sídlištní komplex z mladšího paleolitu a postupně byla objevena celá řada dalších sídlišť z různých období. Lovci se na dané místo vraceli i po 15 tisících let. Jefimenko zkoumal nálezovou situaci vcelku, tj. způsob uložení pozůstatků v zemi, a našel i půdorys ze starší doby kamenné – sídliště lovců mamutů, osada měřila asi 37 x 13.17 m, v jedné jámě se nalezlo 14 mamutích klů 1 - 2 m dlouhých. Podle polohy to byl kopulovitý krov, zřejmě krytý kůžemi, větvemi a hlínou, navrchu byly mamutí lopatky a pánevní kosti. Vznikly rozpory ve výkladu půdorysu. Našly se nástroje a zvířecí kosti, zejména množství mamutích, obrovské množství kamenných nástrojů i odpadků z jejich výroby.

Literatura

Paul P. Bahn (ed.): Příběh archeologie, přel. T. Hrách, Argo, Praha 1996

Lenka Lisá – Pavel Lisý – Karel Valoch: Lovci mamutů na Donu, Vesmír, roč. 88, 2009, č. 9

Karel Sklenář: Za branou minulosti, Panorama, Praha 1978

Řím - od republiky k císařství

Vzdělávací oblast

Dějepis, občanská výchova, resp. základy společenských věd

Témata

Republika, podstata pojmu, uspořádání ve starém Římě, hlavní úředníci a jejich funkce, soudy a spravedlnost; osoba Gaia Julia Caesara vedla ke zlomu od republiky k císařství.

Motto: „…pokud někdo tráví svůj život výkonem svrchované moci, je všem neustále na očích. Ti, kterým osud nejvíce přeje, mají nejmenší volnost jednání, nesmějí propadat ani záporným, ani kladným pocitům, a už vůbec ne hněvu. Co se u jiných nazývá hněv, to je u vládnoucích pýcha a krutost…“ Sallustius

Látka

R. 540 př. n. l. byl z Říma vyhnán poslední král a Lucius Brutus byl hlavním tvůrcem nového státního zřízení – republiky (odvozeno od „res publica“ = věc veřejná). Senát tvořili patriciové, tj. bohatá vrstva společnosti, dostal nové pravomoci, přijímal zákony, odsouzení k smrti se mohli k senátu odvolat. Občané tvořili sněmy a státní záležitosti byly označovány spojením „senát a lid římský“. Dva nejvyšší úředníci – původně nazývaní praetoři, tj. kráčející v čele, byli voleni na rok, měli možnost zakročovat proti sobě navzájem, ale museli se spolu radit (porada =consilium – od toho později nazváni konzulové). Byli vrchními veliteli vojska (odvody, jmenování důstojníků, příměří a kapitulace, mezinárodní smlouvy), řídili státní finance. Pokud byli oba v Římě, střídali se. Nosili tógu s nachovým lemem a jejích jména označovala rok, kdy vládli. Pouze v období ohrožení se ujímal moci diktátor, ale nejvýše na 6 měsíců. Právo a soudnictví: nedotknutelnost soukromého vlastnictví v mužské linii, rovnost svobodných občanů před zákonem; obyčejové právo – oblast vztahů mezi lidmi a bohem a oblast vztahů mezi lidmi navzájem; možnost odvolat se k lidovému shromáždění i dobrovolného vyhnanství místo trestu smrti. Trestní právo se týkalo loupeže, krádeže, vraždy, podvodu; trest smrti za velezradu (politik), ztrestán také útok na tribuna lidu, podplácení voličů, magie, zrada patrona, křivé svědectví (řešilo se před lidovým shromážděním). Protože Říman nesměl zabít Římana, byli katy státní otroci. Civilní právo – nebyl tu státní žalobce, žalobu přednášel postižený, občan nebo politik, v závažných případech se zapojovali i advokáti.

Po svém vítězství v občanské válce se v roce 82 nechal Lucius Cornellius Sulla jmenovat na neomezenou dobu diktátorem a s neomezenými pravomocemi a konzulové byli zbaveni svých pravomocí. Sulla nechal sepsat seznamy proskribovaných, tj. svých oponentů, které postavil mimo zákon, mohli proto být beztrestně kýmkoli usmrceni. Římané byli bez soudu popravováni, Julius Caesar se vyhnul smrti útěkem z Říma. Majetek popravených byl konfiskován ve prospěch nejen státní kasy, ale i Sully a jeho stoupenců. Celkem bylo do roku 81, kdy proskribce skončily, popraveno 1500 příslušníků římské šlechty a celkově se počet obětí odhaduje mezi 4700 a 9000 Římany. Potom Sulla zavedl zákony měnící pravomoci senátu a jeho složení. Zajistil si i uctívání, např. formou stavby soch své osoby a organizováním oslavných her. Ale na počátku roku 80 př. n. l. složil úřad diktátora, obnovil republikánské zřízení a odešel do ústraní. Caesar se po Sullově smrti vrátil r. 78 do Říma a vykonával řadu funkcí, mj. byl správcem Hispánie, pak konzulem a poté spolu s Pompeiem a Crassem vytvořil triumvirát. V pozici prokonzula pro Galii se mu podařilo rozšířit římské impérium. Mezitím Crassus zahynul v bitvě a Pompeius se spojil s Caesarovými nepřáteli. Caesar byl senátem odvolán z Galie, ale překročil se svým vojskem řeku Rubikon, tj. římskou hranici, čímž zahájil občanskou válku. Pompeia pronásledoval až do Alexandrie v Egyptě, kde místo Ptolemaia XIII. dosadil na trůn jeho sestru Kleopatru. Po řadě dalších tažení se v r. 45 př. n. l. vrátil vítězně do Říma jako doživotní diktátor, ale nemstil se, nepřátelům odpouštěl. Jako diktátor se choval, staral se zejména o oslavu své osoby a jeho jednání vyvolalo v senátu odpor a o Idách Martových (15. března) r. 44 př. n. l. byl skupinou senátorů 23 bodnutími nožem zavražděn. Republikánská myšlenka byla mrtvá, do čela země nastoupil Caesarův nevlastní syn, který se prohlásil císařem Augustem a republika tím definitivně zanikla. Císařstvím zůstala Římská říše až do svého konce v 5. století n. l. (Suetonius ve svých životopisech uvádí mj. vzhled, oblékání, rodinné poměry, osobní vlastnosti dané osoby.)

Literatura:

Gaius Suetonius Tranquillus: Životopisy dvanácti císařů, přel. B. Ryba, Svoboda 1974

Zdeněk Volný: Toulky minulostí světa 3, Via facti. Praha 2016

Vojtěch Zamarovský: Dějiny psané Římem, přel. O. Pok, Mladá fronta, Praha 1967

Pompeje aneb Jak žili staří Římané

Vzdělávací oblast

Historie

Téma

Římská kultura byla na svou dobu mimořádně vyspělá, jak pokud jde o organizaci společnosti, tak pokud jde o hygienu a techniku (vodovody, veřejné lázně). Přesto zanikla a ve středověku v Evropě došlo k výrazným krokům zpět, Konkrétní doklady způsobu života starých Římanů byly nalezeny v Pompejích, v nichž se pod vrstvami sopečného materiálu uchovalo mnoho staveb či jejich částí, nábytek, malby, nápisy na stěnách i drobné předměty denního života a lze tedy z nich usuzovat, jakou životní úroveň měli lidé na počátku našeho letopočtu.

Látka

Pompeje a Herculaneum byla města na pobřeží Neapolského zálivu, založená asi v 7. století př. n. l. Od 6. stol. př. n. l. byla pod řeckým vlivem, jako významné místo na obchodních cestách. Římu podléhaly Pompeje až po r. 89 př. n. l. V roce 62 n. l. postihlo Pompeje ničivé zemětřesení, jehož následky nebyly zcela zahlazeny ještě po 17 letech, kdy město zničil Vesuv. Vedle velkého amfiteátru (až 20 tisíc diváků) bylo ve městě vybudováno malé divadlo ódeion, postaveny lázně, chrámy. Hlavní náměstí, vydlážděné bílým vápencem, se stalo forem a vozy přes něj nesměly jezdit. Bylo obklopeno chrámy a dalšími významnými budovami a vyzdobeno sochami. Byl vybudován vodovod s kašnami na nárožích ulic. Důležitost obchodu a podnikání dosvědčují mj. nápisy v domech: Zisk je radost, nebo Vítej, zisku! K Pompejím, které v té době ležely na pobřeží, patřil přístav, který byl překladištěm a sloužil obchodu s vínem. Před zemětřesením měly Pompeje podle odhadu asi 10 000 - 15 000 obyvatel, nebyly v něm nepokoje a třídní boj ani rasová diskriminace. Po zemětřesení se ale řada občanů odstěhovala a vznikly sociální nepokoje. Ve městě se pořádaly gladiátorské zábavy, byla nalezena zboj gladiátorů, fungovalo malé divadlo.

Katastrofa:

Den před výbuchem Vesuvu byl v Pompejích svátek boha Vulcana, konaly se oslavy.

Věřilo se, že Vesuv je vyhaslý, i když bylo známo, že kdysi vybuchl, podle půdy úrodné v jeho okolí. Den před výbuchem bylo několik menších zemětřesení, 24. srpna 79 n. l. byl časně ráno pozorován jen malý výron ohně a mrak popela, hlavní výbuch nastal v jednu hodinu po poledni, do 17 hodin bylo v Pompejích 50 cm popela a pemzy. V noci magma postupovalo k Herculaneu. Druhý den ráno se dostal do Pompejí plyn a zabíjel lidi, mezi 7,30 a 7,45 přišel příval horkého popela, který usmrcoval poměrně pomalou smrtí. Kolem 8 hodiny byl už postižen celý Neapolský záliv. Následky: Herculaneum bylo pohřbeno 25 metry sopečné hmoty, Pompeje nejméně 4 metry, posunula se pobřežní čára. Zachovaly se i naprosto neporušené předměty – na stole vejce a ryba, na trojnožkách hrnce, v nich maso a kosti, v pekařské peci 81 bochníků.

Archeologie

1594 – náhodně při stavbě objeveny první pozůstatky, nápisy objeveny 1689, záměrné hledání od r. 1738. Do současnosti odkryto 60 % Pompejí, zachovalé hradby města - 3 km. Urbanistická podoba – nepravidelný ovál. Apollónův chrám – proti němu chrám Herkula a Minervy, mezi nimi tržiště – později forum. Ulice vzniklé podle plánu. Brány – sedm městských bran. Forum – politický život, trhy, slavnostní hry. Zásobování vodou – studny - spodní voda v hloubce 20 m, sbírání dešťové vody, od poč. 1. stol. n. l. vodovod - odbočka z vodovodu vojenské základny. Vodojemy, veřejné kašny, veřejné lázně, soukromé domy, domy boháčů – ozdobné nádrže, fontány.

Veřejné lázně - nejméně 5 komplexů – šatna, chladná místnost, pak vlažná, pak horká lázeň, pocení, čištění škrabátkem, horká koupel, pak bazén se studenou vodou, někde i horký suchý prostor pro pocení. Lázně mužské a ženské.

Soukromé domy: většinou na venek bez oken, světlo z vnitřních dvorů, velký pokoj otevřený do atria, kolem atria ložnice, jídelna, ležení u stolu, řada pokrmů. Zahrady. Výzdoba domů – nástěnné malby, sochy, mozaiky.

Mapka prohlídkové trasy.

Literatura

Paul Wilkinson: Pompeje. Poslední den, přel.V. Marek, Knižní klub, Praha 2004

Křížové výpravy

Vzdělávací oblast

Dějepis

Téma:

Putování do Svaté země ke Kristovu hrobu a pro jeho ochranu; u mnohých bylo spojeno s úsilím získat pozici vládce uměle vytvořených křesťanských států a státečků v oblasti Sýrie a Palestiny; „nekřesťanské“, vandalské, surové a kořistnické chování účastníků výprav, vraždění muslimů i ostatních – agresivita a chamtivost není dána náboženstvím, ale jinými vlivy, které se za náboženské cíle vydávají. Každá akce plodí reakci.

Látka:

V roce 1095 dal Papež Urban II. popud ke křížové výpravě, která měla poskytnout pomoc křesťanům ohrožovaným Turky. Prví část výpravy – chátra pod vedením Petra Poustevníka začala s rabováním a dalšími excesy už na hranicích mezi Maďarskem a Srbskem, které bylo součástí Byzance, další podobné akce pokračovaly i v oblasti Konstantinopole, Alexius I. je vyhnal. Pak organizovanější tažení vedené šlechtici, mezi nimi Godefroi z Bouillonu a jeho bratři, Eustach a Baldiun. Po četných obtížích, ale také masakrech na místním obyvatelstvu a armádách a po různých zvratech byl dobyt Jeruzalém, prvním vládcem – správcem Božího hrobu – byl Godefroi, po jeho smrti Balduin, který po něm převzal vládu jako jeruzalémský král. Konsolidoval situaci, docházelo i k přizpůsobování Franků, kteří zůstali. Arabský svět byl vyspělejší než evropský, poskytoval větší pohodlí a blahobyt, Frankové se v Palestině také myli daleko víc, než doma. Vznik křižáckých řádů. Balduin zemřel po 18 letech vlády, v dalším období četné zvraty situace až do konečného vítězství muslimů. Celkem 9 křížových výprav.

Velká obrazová všeobecná encyklopedie

Křížové výpravy:

1096-1099 – 1. křížová výprava: francouzské vojsko dobývá Jeruzalém

1147-1149 - 2. křížová výprava: vyzval k ní Bernard z Clairvaux, končí neúspěchem

1189-1192- 3. křížová výprava: vedená anglickým krále Richardem I., francouzským králem Filipem II. a císařem Friedrichem I., končí dočasným příměřím

1202 -1204 - 4. křížová výprava, fiasko, při němž křižáci dobyli křesťanské středisko v Konstantinopoli

1212 - Křížová výprava dětí: tisíce dětí vedených záhadným francouzským rolnickým chlapcem. Většinou zemřely na moři nebo upadly do otroctví, ještě než došly do Palestiny

1217 – 1222 - 5. křížová výprava: neúspěšný pokus o dobytí Egypta

1228 – 1229- 6. křížová výprava: císař Friedrich II. zajišťuje příměří a vzdává se svatých míst

1248 – 1254 - 7. křížová výprava: francouzský král Ludvík IX. Svatý se neúspěšně snaží dobýt Egypt

1270 - 8. křížová výprava: končí zakrátko smrtí Ludvíka IX.

1270 - 1272 - 9. křížová výprava vedená budoucím anglickým králem Eduardem I.: malý úspěch, dojednáno příměří

Antony Bridge: Křížové výpravy

Popud ke křížovým výpravám dal papež Urban II. v listopadu 1095 na závěr koncilu v Clermontu, před obrovským davem na poli – prosba o pomoc proti Turkům, kteří pronikají do křesťanských zemí a mučí křesťany, znesvěcují Jeruzalém - vypovědět válku nepřátelům Boha; kdo se zúčastní, dosáhne rozhřešení a odpuštění všech hříchů. Bezprostřední odezva, houfování účastníků - vůdčí osobnost Petr Poustevník – 20.000 příchozích v Kolíně nad Rýnem – vyšli po Velikonocích 1096. Šli přes Maďarsko, byli dobře přijati maďarským králem, ale v malém městě na hranicích s Byzancí (Srbskem) došlo ke konfliktům, křižáci rabovali, pobili 4000 Maďarů, za hranicemi pobili turecké vojáky, vyplenili Bělehrad, u Niše vypálili několik mlýnů, Petr ztratil truhlu s penězi. Došli do Konstantinopole, ale Alexios je odsunul do tábora, došlo ke sporům o vedení. Křižáci byli nezvladatelní, rabovali v okolních vesnicích. Střetnutí s Turky, ti je pobili, napadli i tábor, kde byly ženy a děti, uniklo asi 3000 živých lidí. Mezitím se v západní Evropě shromažďovali další účastníci tažení a někdo přišel s nápadem, že nepřátelé Krista se najdou někde blíž domovu a spustil tím pogromy na Židy v Porýní, pak masakr v Praze, pokračovali v cestě, až když zabili i posledního Žida. V Maďarsku je rozprášil král Koloman, o život přišlo mnoho křižáků.

Mezitím řada šlechticů připravovala tažení s vědomím, že příprava musí být důkladná. Hugo z Vermandois, syn francouzského krále, napsal dopis Alexiovi, dále Lotrinčan Godefroi z Bouillonu, jeho bratři Eustach a Balduin, další soukromé armády.

Balduinovi během tažení zemřela žena i děti.

Dobytí Jeruzaléma - zemřel biskup Le Puy, který vždy sjednocoval a řešil rozpory, vznikly spory o vládce Jeruzaléma, nejméně konfliktní byl Godefroi z Bouillonu – pokus o dobytí Jeruzaléma pomocí nezlomné víry v Boha, ale chyběly jim dobývací žebříky – nepovedlo se. Pak připluly lodě s dřívím, budování obléhacích strojů. Mimořádná vedra, žízeň, tornáda s prachem, spory o to, zač je Bůh trestá – vidění Petra Desideria – před dobytím města uspořádáno procesí bosých účastníků (včetně rodin) kolem hradeb, muslimové se dobře bavili. Později se ukázalo, že Desiderius je podvodník. Po dobytí Jeruzaléma masakr muslimů a židů, ale i některých křesťanů, včetně dětí, starců. Někteří za živa upáleni v domech, pak díkůvzdání Bohu za vítězství.

Godefroi odmítl titul krále, stal se správcem božího hrobu. Vztah k vyznavačům řecké ortodoxní církve – zákaz vstupu do chrámu Božího hrobu. Další boje – přicházela armáda z Egypta. Godefroi zemřel po 3 letech 18. července 1100 – včas povolal svého bratra Balduina, který v té době vládl na severu Edesse – ten pak jako Jeruzalémský král vládl 18 let, v Svaté zemi strávil celkem 40 let. Jeruzalémské království převzal ve špatném stavu, dával to do pořádku a ovládal okolí.

Někteří křižáci se vraceli do Evropy, jiní zůstali natrvalo. Frankové se postupně přizpůsobovali, v Jeruzalémě stále méně než 1000 osob, ostatní obyvatelé města byli řecky mluvící křesťané, Arméni, židé, Egypťané a Arabové, sňatky Franků s Arménkami a Byzantinkami, ale za sňatek s muslimkou hrozila kastrace a další sankce. Frankové se přizpůsobovali místní kultuře bydlení, s hygienou, stravování, veřejné lázně (s. 91 a násl.) Pohoršovalo to ty, kteří nově přišli z Evropy.

Po Balduinovi I. nastoupil jeho bratranec Balduin s Le Bourg jako Balduin II. – výměna generací

Bojovníci středověku

Barbarossa - německý císař Friedrich I., nar. 1121 – celý život válečné konflikty,spiknutí a protispiknutí, intriky, spory náboženské

Účast na 2. křížové výpravě; ve 12. století největším městem Kolín nad Rýnem – období prosperity, stavby klášterů, učenost; křížové výprav – regulátor růstu počtu obyvatel

ss. 97 – 102 – podrobné popisy dobových zbraní

Březen 1188 papež Klement III. Výzva ke křížové výpravě, květen 1189 – armáda 20.000 mužů, zkušení bojovníci a loyální vzalové a velmoži - armádu dovedl do Sýrie, pak Arménie – 10. 6. 1190 zahynul při přechodu řeky Salef – kůň se splašil, Friedricha shodil do vody – asi srdeční záchvat, pohřben v Antiochii _ někteří stoupenci spáchali sebevraždu nebo přestoupili k islámu – pocit, že Bůh je opustil

Richard Lví srdce

Nar. 1157 v Oxfordu – rozporuplný, statečný rytíř, ale špatný vládce, konfliktní ve vztazích.

Vliv hrdinských eposů z bojů proti Maurům. Alexin I. – žádost o pomoc proti seldžuckým Turkům. Vyhlášení křížové výpravy Urbanem II. – 1187 – křesťanská vojska poražena Saladienem – získal i Jeruzalém – po smrti otce Richard rozprodával hrady i města, aby měl na výpravu – 6-8 tisíc mužů – vrátil se po 4 letech

Zbraně a válečnictví – ss. 142 – 144

Křižáci v Orientu

Stručný výklad, ale množství konkrétních údajů, obrazový materiál i dokumenty – dobové texty

Citát:

Je tomu už dávno, co dvě sesterské poloviny světa, Evropa a Asie, křesťanská a muslimská, šly každá svou cestou; znovu se octly tváří v tvář při první křižácké výpravě a pohlédly si zpříma do očí. Tento pohled byl děsivý. - Jules Michelet, Dějiny Francie

Literatura:

Antony Bridge: Křížové výpravy, přel. M. Kreysová, Academia, Praha 2000

John Mattews a Bob Stewart: Bojovníci středověku, přel. J. Ryčková, Jota, Brno 1996

Georges Tate: Křižáci v Orientu, přel. J. Rauschová, Slovart, Praha 1996

Marco Polo

Vzdělávací oblast

Historie středověku, Čína a další asijské země (Mongolové ovládající Čínu), zeměpis Asie, cesty po souši a po moři, obchod Asie – Evropa.

Téma

Cestování ve středověku, zejména na tak velké vzdálenosti, vyžadovalo odvahu, vytrvalost, schopnost vypořádat se s nepohodlím, námahou, nebzučím. Touha poznávat cizí země, život v nich, hledat nové cesty ke kontaktu.

Příběh

Benátští obchodníci bratři Polové Nicolo a Matteo podnikli první cestu do Číny v letech 1255 – 1269. Krátce před jejich odjezdem se Nicolovi narodil syn Marco, když se vrátili, bylo Markovi 14 let. Přinesl poselství Kublaj chána, který v té době ovládal Čínu, papežovi, který žádal o vyslání stovek křesťanských kněží. Další cestu podnikli oba bratři i s Makem v roce 1271, kněží je doprovázeli jen dva a ti cest vzdali v oblasti Kavkazu. Hedvábná stezka byla trasa po zemi i po moři, po níž putovali obchodníci, a nejvýznamnějším produktem bylo čínské hedvábí pro bohaté v Evropě. V Pekingu zůstali 17 let a Marco dokonce byl pověřen správou jednoho města a okresu a z pověření Kublaje cestoval po různých provinciích. V roce 1292 byly Polové Kublajem propuštěni a další tři roky putovali zpět do Benátek mořskou cestou.

Když pak byl Marco Polo v janovském vězení v souvislosti s bitvami mezi Benátkami a Janovem, sepsal svoje dobrodružství pod názvem Milion.

Fakta

Hedvábná stezka: už před naším letopočtem se dováželo do Říma hedvábí z Číny, v 13. Století trasu ovládli Mongolové, kteří v té době ovládali velkou část Asie, až roku 13 68 ovládla stezku opět Čína. Po souši vedla stezka přes středoasijská teritoria, po moři jižní cestu kolem Indie.

Kublaj (1215-1294): mongolský vojevůdce, ovládal severní území Číny, expandoval i do jižních oblastí, dobyl i Myanmar (Barma) a Koreu. Zavedl ve své říši buddhismus, ale podporoval i křesťanství, na jeho dvoře se rozpíjela literatura, umění

Literatura

Marco Polo: Milion, opakovaná vydání

Vladimír Liščák: Čína –Dobrodružství hedvábné cesty. Po stopách styků východ – západ. Setout, Praha 2000

Hony na čarodějnice

Vzdělávací oblast

Dějepis

Témata

Pokusy o likvidaci alternativního smýšlení v rámci církve, vysvětlování všech pohrom (neúroda, úhyn dobytka, epidemie, meteorologické katastrofy) působením čarodějnic, které jsou spolčeny s ďáblem, zdrojem všechno zla. Soudnictví (inkvizice) jako nástroj potírání odlišných názorů. Nebezpečnost soudů založených na dojmu, pomluvě, dogmatu, demagogii, odsuzování bez důkazů a vynucování doznání mučením.

Látka

Čarodějnictví lze definovat jako praktikování snahy o dosažení výsledků nadpřirozené povahy, které mohou být zaměřeny jak na léčení a pomáhání, tak na škodění a zabíjení. Odjakživa vyvolávalo čarodějnictví represi až likvidaci osob. (Ještě ve 20. století čarodějnictví existuje v některých afrických státech a je tam považováno za projev třídního boje – Tanzanie).

Ve 12. století vzniklo ve Francii hnutí valdenských, sekty, která hlásala návrat k chudobě podle evangelia. Papež je dal do klatby, oni se uchýlili do Alp a v souvislosti s tím vznikl mýtus o čarodějnicích spolčených s ďáblem, které byly příčinou všech zločinů a nesnází, neboť na mučení se valdenští přiznávali k čemukoliv. Vznikla pověst o sabatech čarodějnic, létání na koštěti nebo na zvířeti, o orgiích a černých mších. Největší rozvoj inkvizičních procesů byl ve Francii v 15. -16. století. Podezřelými byli zpravidla kacíři a židé (pogromy na židy), pronásledování čarodějnic probíhalo zejména na vesnicích a nejčastějším objektem obvinění byly vdovy, často bylinkářky.

V 15. století jmenoval papež Inocenc VIII. dva inkvizitory pro některé oblasti Německa - Heinricha Institorise, který napsal zásadní příručku pro inkvizitory Malleus maleficarum = Kladivo na čarodějnice, a Jacoba Sprangera (oba dominikáni).

Vznik inkvizičních procesů na konci středověku byl zaměřen proti kacířům, a byla povolena tortura. V českých zemích byla tortura používána od 2. čtvrtiny 14. století, vrchol procesů byl v letech 1560-1630. Institoris působil i v Olomouci, potíral hlavně Jednotu bratrskou.

Čarodějnické procesy měly v českých zemích cca 1000 obětí, celkově šlo spolu s pogromy na židy o největší neválečné vraždění až do konce 19. století. Velké procesy s velkým

počtem obětí na životech v českých zemích: Jeseník, Zlaté Hory, Velké Losiny a Šumperk (na 100 obětí), Velká Bíteš, Žamberk, oblast mezi Nymburkem, Poděbrady, Kopidlnem a Dobrovicemi (na 10 obětí).

Příběhy – typy procesů (Francie):

1599, Buzuel: Podáno udání na vdovu Reine Perchevalovou, že očarovala sousedovu rodinu a její dobytek, že zavraždila vlastní vnučku a jednomu občanovi přičarovala vážnou nemoc. Stýkala se s valdenskými, kteří ji naučili kouzla. Byla zatčena, nepřiznala se, statečně se bránila, ale nakonec podlehla mučení, přiznala se a udala i spoluviníky. Byla upálena.

1601, Cateau: o vdově Aldegondy de Rue se ve vsi říkalo, že je čarodějnice, vydala se proto k úřadu pro rozpoznávání čarodějnic, aby ji očistil. Úřad rozeznával čarodějnice podle znamení na těle a jí našli pět malých teček na rameni jako důkaz toho, že do jejího těla vstoupil ďábel. Byla uškrcena a upálena (mírnější poprava!)

1670, Béarn: 16letý učeň nabídl řadě vesnic, že je osvobodí od čarodějnic, které rozezná, protože se zúčastnil sabatu. Ve vesnicích, které navštívil objevil 6210 čarodějnic a čarodějníků, začaly procesy.

Při procesu platilo (na rozdíl od moderního práva), že obviněný musel prokazovat svou nevinu, přitom bylo předem dáno, že bude odsouzen. Když se přiznal, platilo, že je obviněn právem, když se nepřiznal, bylo jisté, že do něj vstoupil ďábel, který ho nutí zapírat, proto následovalo mučení (ob den, aby se mezi tím vzpamatoval) a na mučení prakticky každý přiznal všechno, co se od něj očekávalo, a udal další. Někdy se užíval „boží soud“ ve vodě: obviněný byl svázán do kozelce a hozen do řeky, když se udržel na hladině, znamenalo to, že je spolčen s ďáblem a byl upálen, nevinnost dokazoval fakt, že se utopil, ale byl tak jako tak mrtvý.

Literatura

Jindřich Francek: Čarodějnické příběhy, Paseka, Praha – Litomyšl 2005

Heinrich Institoris a Jacob Spranger: Malleus maleficarum,přel. J. Lenková, Praha 2005

Jean-Michel Sallmann: Čarodějnice, ďáblovy nevěsty, Slovart 1994

(Kromě literatury zde uvedené existuje i publikace Hony na čarodějnice Bedřicha Šindeláře, nakladatelství Svoboda 1986; mapuje sice čarodějnické procesy v západní a střední Evropě dost rozsáhle, ale je deformována třídním výkladem do té míry, že je nevěrohodná. Ale zajímavé a snad využitelné jsou ilustrace Zdeňka Mézla. - Kladivo na čarodějnice je metodika pronásledování čarodějnic, oficiální dílo inkvizice, stejnojmenný román Kaplického zachycuje velký případ ze Šumperska.)

Americká občanská válka

Vzdělávací oblast

Historie, občanská výchova, ZSV

Téma

Centralizace nebo autonomie? Je přínosná centralizace, podřízení všech států Kongresu, nebo samostatné rozhodování? Nebo hrozí rozpad Unie, který povede k zániku obou částí? Odpovídá otroctví ústavě, která zaručuje stejná práva všem občanům? Je otroctví obhajitelné ekonomickým přínosem?

Látka

Příčiny americké občanské války (1861 – 1865): rozpory mezi Unií – severními státy - a Konfederací – jižními státy. Na severu byl průmysl, množství přistěhovalců, hospodářství se orientovalo na dovoz, v jižních státech naopak převaha zemědělství, zejména pěstování bavlny, které vyžadovalo množství nekvalifikované a levné pracovní síly, orientace na vývoz. Z toho plynuly o cla, pro Jižany byla nejvýhodnější nižší, s tím byla spojená otázka otroctví, sever potřeboval cla vyšší. Ale zásadní rozpor byl o to, zda ústavu vykládat tak, že převahu má mít centrální vláda s právem rozhodovat i o existenci otroctví nebo jeho zrušení, anebo zda jednotlivé státy mají právo na samostatnost.

Začátek války – 15. 4. 1861 – přepadení vojenské pevnosti centrální armády Fort Sumter, ležící na území Jižní Karoliny, a její dobytí jižanským vojskem. Sever měl pravidelnou, ale nepočetnou armádu, proto Lincoln vyzval dobrovolníky, původně jen na 3 měsíce pak na tři roky. Část důstojníků, asi třetina, kteří pocházeli z Jihu, odešlo do armády Konfederace, ale jen 26 řadových vojáků.

Hlavním městem Konfederace se stal Richmond, který leží ve Virginii, velmi blízko hranice se Severem, což byla nevýhoda. Na začátku měla Unie nevycvičenou armádu dobrovolníků, bitvu u Bull Runu Unie prohrála, armáda utekla. Bitva měla značné množství diváků, včetně kongresmanů, kteří přijeli z 50 km vzdáleného Washingtonu, a ti také v panice prchali. Unie prohrávala, až do bitvy u Antietamu, kterou vyhrála díky tomu, že jeden jižanský důstojník ztratil papíry s Leeovými plány a údaji o pobytu vojsk. Lee měl velké ztráty a nemohl pokračovat, Lincoln hned vydal prohlášení o osvobození černochů, Konfederace to nerespektovala a tím ztratila podporu ze zahraničí, hlavně Británie – nebylo přijatelné stranit otrokářství. V armádě Unie docházelo často k výměnám vrchního velitele. V čtyřdenní bitvě u Gettysburgu zvítězila Unie, současně na Mississippi vyhrál bitvu generál Grant, posílil ho Sherman. Dobytí Vicksburgu znamenalo zásadní zvrat. Grant se stal vrchním velitelem. Začátkem roku 1865 se Konfederace dostala do obklíčení, byla odříznuta od přístavů a tedy i dodávek. V téže době začala Konfederace do své armády zařazovat i černochy a tím potvrdila jejich plnoprávnost. 9. dubna 1865 Lee kapituloval. Zničený Jih musel projít dlouhou rekonstrukcí.

Další kapitoly Americké občanské války: Jak si vedli ve štábu a v poli – obsahuje i hodnosti a výložky a způsob zacházení s vojáky. Každodenní život prostého vojína —obsahuje typy šavlí apod., portréty, informace o prvních ženách ve velení armády (lékařka), množství obrázků oblečení, standarty. Vojenské recepty. Kapitola Čím se zabíjeli – o zbraních – typy palných zbraní, Námořnictvo – lodě. Jak se oblékali – čepice obou armád. Dobová symbolika. Co zpívali a hráli (i nějaké noty). Češi byli při tom – osudy českých vojáků, byli hlavně v armádě Unie. Pomník v Chicagu. Řada těchto kapitol je zaměřena na event. rekonstrukce bitev, jaké se v USA konávají.

Jaké to mělo následky: Generál Lee i vojsko Jižanů se po kapitulaci zachovalo důstojně, přijali prohru jako fakt. Politické boje. 2 dny po skončení války byl Lincoln v divadle zastřelen. Spory dvou křídel Republikánů. Jih musel respektovat nařízení o zrušení otroctví, byl tam vyhlášen režim vojenské diktatury. Černochům se ale nezměnily existenční podmínky, někteří po osvobození z otroctví odcházejí do severních států.

Byla to největší válka na území USA a také poslední. Měla na 600 00 obětí – v procentech to jsou největší ztráty ze všech amerických válek, včetně 2. světové a vietnamské. Poprvé se po jejím skončení konal soud s válečným zločincem, velitelem zajateckého tábora (lze přirovnat ke koncentrákům). Jako první v dějinách dokumentována fotograficky, osvědčil se telegraf.

V předvečer války – povstání Johna Browna (viz J. Opatrný)

John Brown, nar. 1802 jako syn protestantského pastora, řada zaměstnání a podnikání, vesměs neúspěšné, živil se i krádežemi. Zapálený abolicionista – účast na protiotrokářských shromážděních. V noci 25. května 1856 – masakr spolu se syny, povraždění několika rodin otrokářů. Pochytali koně obětí a odjeli. Proti tomu ozbrojení otrokáři. John Brown byl v čele severních osadníků, začátkem roku 1857 dorazil do Bostonu, vřele uvítán a obdivován – splňoval romantické představy o zálesákovi. V létě se vrátil do Kansasu, ale tam už nebyl vítán. Plánoval vpád od Virginie a osvobození otroků. 16. října 1859 v Harpers Ferry ve Virginii zorganizoval přepadení federální zbrojnice, ale po 36 hodinách toto povstání potlačil generál Lee. Celá akce byla nedostatečně připravena, nebylo ani příliš jasné, jak byla míněna. Brown uvězněn a v prosinci popraven oběšením. Poprava mu získala obdiv a pověst mučedníka. Následně se prohloubily rozpory mezi Severem a Jihem.

Literatura

Leonid Křížek a kol.: Americká občanská válka, X-Egem, Praha 1994

Josef Opatrný: Válka Severu proti Jihu, Mladá fronta, Praha 1986

- Česká historie 19. - 20. století - Zeměpisné objevy