Prof. Eva Machková
Toto dílo podléhá licenci Creative Commons Uveďte původ-Neužívejte dílo komerčně-Zachovejte licenci 4.0 Mezinárodní License.
Měla jsem na gymnáziu skvělého češtináře Matěje Vozába, posedlého divadlem, a ten mne také k tomuto oboru přivedl. Když přišel s návrhem udělat na škole představení, požádala jsem jednu herečku o tip na hru, přinesla mi jakousi komedii plnou mladých postav. Ale pedagog rozhodl jinak – hrála se Lucerna, další rok Naši furianti (těm strejcům bylo šestnáct, sedmnáct, s Bláhou jsem chodila a Habršperk byl jeho nejlepší kamarád), další rok I chytrák se spálí, protože Matěj Vozáb miloval Ostrovského a toužil ho režírovat. Co to dalo publiku, nevím, pro nás to znamenalo důležitou událost středoškolského života, kamarádili jsme spolu napříč ročníky a paralelkami a dobře se na to vzpomíná...
Tato kniha - nekniha zachycuje záznamy projektů, dílen či lekcí a zveřejňuje je se souhlasem jejich autorů, a většinou i mým komentářem. Převládají, a asi dál budou převládat, práce posluchačů Katedry dramatické výchovy. Má to dva důvody, první je ten, že posluchače a jejich práce znám a mám s nimi i kontakt. Ale uvítám, jestliže přijde nabídka odjinud. Druhý důvod - studenti v rámci studia mají povinnost svou práci zaznamenávat písemně, ať jsou to skupinové projekty v didaktice či jiné aktivity v rámci některého dalšího předmětu, anebo absolventské projekty, bakalářské práce či části prací diplomových. Ukáže-li se, že existují praktici, ktetří svou práci zaznamenávají, a to způsobem, který je srozumitelný i tomu, kdo u toho nebyl, uvítám to také.
Úkolem této knihy je dokumentovat, co všechno "umí" dramatická výchova, čím vším se může zabývat, a jak to může činit. Měla by být v tomto smylsu inspirací, povzbuzením, nabídkou modelů, ne kopírování. A pokud se někdo inspiruje velmi podrobně, měl by oslovit původního autorta či autory.
Kniha je to v tom smyslu, že text je rozdělen do kapitol, aby bylo možné se v něm orientovat a vybírat si. Ale pozorný čtenář brzy zjistí, že kapitoly netvoří systém. Vznikají totiž z praxe, z toho, co je k dispozici, a navíc většinu záznamů by bylo možné zařadit do více kapitolek. Najdete tu třídění podle zdrojů, předloh, podle tématu a námětu, podle instituce, stupně školy, kde se realizují - a co já vím, co ještě se objeví. A to je to, proč "nekniha" - dá se přidávat a dá se mazat, což ve skutečné knize, "papírové", nejde - výhoda elektroniky.
Jsem bytostný čtenář, život bez čtení a bez knih není pro mne životem. Čtení je svoboda – svoboda dotvářet si a interpretovat po svém. Televize, film, video i další elektronické informační kanály nabízejí svůj vlastní výklad dějů i pohled na ně. Všechno je hotové a dané, prostředím je reál nebo dobře vybudovaná kulisa. Kostýmér určil barvu a střih oblečení postav, vizážista dotvořil jejich výraz, herec to zahrál, jak to vidí on a režisér. Vše je hotové, definitivní, detailní a mohu si to zapamatovat nebo zapomenout, nadchnout se pro to nebo naštvat, ale nic jiného s tím nenadělám, moje představivost spí, zůstane to, jak to je. Dramatika je jako četba, ale víc než to, dává nejen svobodu představovat si, dotvářet a interpretovat po svém, ale také proměňovat a obměňovat, poznávat a přetvářet. Umožňuje vnášet vlastní výklad a hledat i jiná řešení, zkoumat lidi a situace v botách druhého či druhých, ale také ve svých vlastních.
Přečetla jsem toho hodně, ale lidský život je příliš krátký na přečtení všeho, co bylo napsáno a vydáno. Tato knížka je pomyslným štafetovým kolíkem a je na vás, abyste s ním doběhli, kam už to nestihnu.
Na závěr poznámka: Máte-li po ruce moji „Volbu literární předlohy pro dramatickou výchovu“, kapitoly o hledání látek a analýze textu přeskočte.
V pedagogice se už od počátku 20. století ví a je ověřeno, že učení je efektivnější, jestliže se děje aktivitou žáků a jestliže látka je prezentována v souvislostech. První projekt, který byl realizován, se týkal brambor – všech aktivit, které jsou s bramborami spojeny: výsadba, ošetřování, sklizeň, distribuce. Spojily se tu přírodopis, pracovní vyučování, klimatologie, ekonomika, doprava a jistě mnoho dalších prvků. Vznikla tak projektová metoda, ve světě na západ od Aše dlouhá léta uplatňovaná, rozvíjena, doplňována a korigována. K nám se moderní přístupy k výuce začaly dostávat, bohužel dost pomalu, až po roce 1990. Od 70. let začali angličtí pedagogové Gavin Bolton, Dorothy Hethcottová, Cecily ONeillová, Jonothon Neelands a četní další vyvíjet techniky, které umožňují zapojit do dramatických aktivit i žáky bez zájmu o dramatická umění, bez speciálních schopností dramatického typu, žáky ostýchavé a konec konců i málo nápadité, zkrátka umožnit celé třídě aktivní účast. A spolu s tím se rozvíjely a v poslední době rozvíjejí i u nás nejrůznější typy a podoby spojování dramatičnosti a uměleckých prvků se vzděláváním, s faktografií, poznatky, látkou – je více možností, jak to nazvat. Ovšemže zdaleka ne každá látka se pro tento způsob výuky hodí a především nelze veškerou učební látku probrat tímto časově poměrně náročným způsobem, pokud nechceme, aby člověk ve škole trávil desítky let. Jsou tedy alternativou, občasnou aktivitou, skrze niž si žáci najdou přístup i k látkám tradičně prezentovaným verbální cestou. Navíc existuje možnost zařadit témata výuky do práce v předmětu Dramatická výchova, v kroužku, v příležitostných soustředěních o víkendech, v adaptačních kursech, na letních táborech, a v neposlední řadě tvoří náplň práce dramacenter, která připravené projekty nabízejí školám a jejich kvalifikovaní lektoři aktivitu vedou.
To, co následuje, koncipuji zcela vědomě a záměrně jako čirou utopii. Ale vím ze zkušenosti, že existují okamžiky, kdy se i utopie stává skutečností. V roce 1989 probíhaly dvouleté kursy tzv. lidových konzervatoří jakožto nejvyšší možná úroveň vzdělání v oboru dramatické výchovy. V lednu roku následujícího dramatická výchova vtrhla na vysoké školy. A díky tomu, že ony lidové konzervatoře, semináře a dílny v rámci amatérského vzdělávání vůbec existovaly, byli tu zkušení lektoři a poznatky z kursů a seminářů a dramatická výchova na vysokých školách mohla startovat. Štěstí přeje připraveným, říká přísloví...
Tradiční, zastaralá škola založená na rutině osnov stále mnoho učitelů považuje za jedině možnou, jinou nedovedou. Používají osvědčené postupy, osvědčují se učiteli, protože jsou jasné, přehledné, snadno uspořádatelné do škatulek, snadno se zkouší a známkují. Učitel přesně ví, kdy co bude učit, za léta praxe to umí zpaměti, je to pohodlné a navíc rodiče, kteří to tak sami zažívali, tomu rozumějí. Pokusem narušit tento styl vyučování představuje Rámcový vzdělávací program, a činí tak mimo jiné zařazením Průřezových témat, která protínají řadu obvyklých vyučovacích předmětů, ale také doplňkových předmětů, které si škola může, ale nemusí zvolit – etické a dramatické výchovy. Potíž však je v tom, že ani učitelé, kteří by rádi pojali školu jinak a nově a dokonce jsou na to připraveni, nebyli v průběhu svého vzdělání připravováni často ani na hledání způsobů nejen jak tyto látky začlenit do výuky, ale také jakými metodami a na jakých konkrétních látkách vést žáky k utváření postojů a budování osobních hodnotových žebříčků...
Možná by se to dalo pojmenovat „Domácí antikvariát“ neboť se mi určitá kniha dostane do ruky rok, dva i více po vydání. V množství toho, co vychází, se novinka, která by mě zajímala, snadno přehlédne – kdepak jsou pravidelné knižní čtvrtky řízeného hospodářství, kdy jsme všichni věděli, že se mám ve čtvrtek v knihkupectví postavit do fronty. Ale stává se také, že moje potřeba tu či onu knihu mít nastane později, než kniha vyšla. A to třeba o pěknou řádku let, a pak místo internetového knihkupectví je po ruce internetový antikvariát. A přes všechny tyto zákruty a odklady jde často o knihu, která není bestseller, ale zasloužila by si být čtena a třeba i vstoupila do dramatické výchovy. Třeba také jako já tápete v množství autorů, titulů a nakladatelství, žánrů a edic a bůh ví čeho ještě...
Situace, v níž se rozvíjí žákova schopnost mluvit cizím jazykem, je součástí každé jazykové učebnice. Je to celkem nasnadě a běžně se to dělá. Ale všichni si dobře pamatujeme nezajímavost a někdy i nesmyslnost oněch uměle vytvořených situací. Jerome Klapka Jerome v Třech mužích na cestách vložil do konverzace pro cestovatele cénu v níž člověk vstoupí do obchodu ověšeného desítkami párů bot a položí otázku: "Máte tady nějaké boty na prodej?" Na konverzační příručky ruštiny, v nichž se debatovalo hlavně o provozu kolchozů, ani nemluvím.
Winfried Wardová, americká pedagožka, která jako první přišla ve dvacátých letech minulého století s ideou „Paymaking with Chidren“, čemuž dnes česky říkáme tvořivá dramatika či dramatická výchova, napsala v jedné své knize, že ve školství trvá vždy padesát let, než se ujme něco nového. Je to zřejmě bohužel pravda, začínající učitel často učí tak, jak byl sám vyučován, a navíc ho v tom často ještě podporují školy učitele vzdělávající. Jsou to dvě generace, než se něco radikálně změní v celém školství, které si po léta zachovává svou vžitou a učiteli i rodiči zapamatovanou podobu. Na podstatě nemění nic ani fakt, že vždy jsou reformátoři a rebelové, jedinci a skupiny, narušující vžité postupy. Školství je kolos, který musí dát možnost vzdělání tolika dětem, kolik se jich narodilo, a proto se mohou a musí učiteli stát i lidé, kteří postrádají tvořivost a to, co lze obecně nazvat učitelským talentem.
Prof. Eva Machková
Toto dílo podléhá licenci Creative Commons Uveďte původ-Neužívejte dílo komerčně-Zachovejte licenci 4.0 Mezinárodní License.