Opožděné recenze

Opožděné recenze

Možná by se to dalo pojmenovat „Domácí antikvariát“ neboť se mi určitá kniha dostane do ruky rok, dva i více po vydání. V množství toho, co vychází, se novinka, která by mě zajímala, snadno přehlédne – kdepak jsou pravidelné knižní čtvrtky řízeného hospodářství, kdy jsme všichni věděli, že se mám ve čtvrtek v knihkupectví postavit do fronty. Ale stává se také, že moje potřeba tu či onu knihu mít nastane později, než kniha vyšla. A to třeba o pěknou řádku let, a pak místo internetového knihkupectví je po ruce internetový antikvariát. A přes všechny tyto zákruty a odklady jde často o knihu, která není bestseller, ale zasloužila by si být čtena a třeba i vstoupila do dramatické výchovy. Třeba také jako já tápete v množství autorů, titulů a nakladatelství, žánrů a edic a bůh ví čeho ještě.

Ale jsou i knihy dávno vydané a zapomenuté. Je běžné a pochopitelné, že se v praxi dětského divadla i přednesu objevují novinky. Kdysi Albatros vydávat obvykle jednu knížku dětské poezie ročně. S naprostou jistotou se texty z té nové objevily hned příští rok na přehlídkách dětského přednesu, a všichni, kteří je zvolili, se velice podivovali, že nebyli tak docela originální. A další roky autor a jeho dílo vymizeli, aby je nahradili ti novější. Přesto takové „zapomenuté“ nebo dejme tomu z módy vyšlé knihy by neměly zůstávat zapomenuty definitivně.

Hlavním, i když ne nutně jediným, tématem Opožděných recenzí jsou pohádky. Nejen proto, že je to základ literatury pro děti, a že jim nabízejí orientaci ve světě, v tématech, která v životě zcela určitě potkají – rodina, dospívání, přátelství, nebezpečí a úklady… Ale také proto, že v praxi se s pohádkami nakládá často dosti podivně. Podívejte se na katalog třeba Kosmase nebo Megaknih, co je na trhu pohádkových knížek! Pohádky si troufá psát kde kdo a nakladatelé to ochotně vydávají, dětské knížky mají zřejmě odbyt. Ale kolik těch zcela nových pokusů přepsat pohádky je zbytečných, nic nepřinášejících! A co žene i zkušené a tvořivé i začínající autory k tomu, aby se pokoušeli o pohádku, jíž zřetelně nerozumějí a na dětského čtenáře přitom nemyslí. Mnohé zajímají je jen jejich vlastní problémy a témata a přitom je tak snadné vzít pohádku a nějak ji podle své vůle či zvůle přejinačit, nepotřebuje to moc nápadů a tvůrčích sil. Pojem „pohádka“ má ve veřejném myšlení značný rozsah od skvostů po mlácení prázdné slámy Navíc knihkupci a knihovníci do regálů „pohádky“ řadí všechno co je pro děti a není to zařaditelné do literatury dobrodružné nebo mezi příběhy s dětským hrdinou. Kéž by více nakladatelů, než jen Albatros, Argo, Brio a pár dalších, víc nad výběrem pohádek přemýšlelo, a jejich redaktoři se raději podívali do knihoven, co by stálo za reedici, než podporovat něco docela zbytečného.

Literatura Jan Vladislav