Dvakrát zahrada a kluci

Dvakrát zahrada a kluci

František Langer: Bratrstvo bílého klíče

František Langer (1888 - 1965) je znám a oceňován především jako dramatik, autor komedií i závažných dramat, jako je Periferie řešící problém svědomí, Andělé mezi námi s problematikou prospěšnosti nejrůznějších povolání a aktivit či Dvaasedmdesátka, jejímž tématem je rozdíl pravdy vnější a vnitřní. Ale Langer byl též dramaturgem Vinohradského divadla a psal i prózu. Vystudoval medicínu a byl šéflékařem čs. vojska v zahraničí s hodností brigádního generála. Ale po roce 1948 žil v ústraní, režimu se nehodil jako legionář v Rusku, jako kamarád bratří Čapků a Pátečník, ale i jako exulant v Londýně za 2. světové války a mnohým nejspíš vadilo, že byl Žid. Proto také je mnohé z jeho díla málo známo veřejnosti, a to včetně jeho knih pro děti. V roce 1923 vydal knížku Pes druhé roty o životě našich legionářů na sibiřské magistrále, když prchali před bolševiky. Za války v Londýně napsal Děti a dýku, příběh obce na Kladensku, který jakoby předpověděl osud Lidic (1942) a v roce 1956 vyšly jeho Pražské legendy, napsané za první republiky jako volné variace na pražské pověsti. Byl též autorem sedmi loutkových pohádek pro děti.

Z tohoto celku vybočuje jediná knížka z kategorie příběhů s dětským hrdinou, Bratrstvo bílého klíče z roku 1934. Rámec příběhu tvoří stará, zpustlá a opuštěná zahrada na periferii, předurčená k parcelaci pro výstavbu. Nejspíš měl autor na mysli prostor nad vinohradskou Florou, kolem Olšanských hřbitovů, snad někde v místech, kde je dnes náměstí Jiřího z Lobkovic. Majitel zahrady, strýc sekundána Jarky Kubáta, dal její klíč synovci, aby měl samotu, po které toužil. Ale byl to normální kluk a postupně do zahrady přivedl další kluky a tak vzniklo sedmičlenné Bratrstvo bílého klíče, složené z kluků kolem 12, 13 let. Zahrada se tak stala centrem řady dobrodružství, která Langer popisuje velmi konkrétně. Nutno říct předem, že se v této knížce nezapřel Langer – dramatik. S jedinou výjimkou jsou kluci neustále v akci, jednají, posouvají tím děj kupředu a projevují v dialozích i ve fyzických aktivitách své vlastnosti. Dětem zahrada nabízí dobrodružství v uzavřeném prostoru, kde se může dít ledacos a kam rodiče i ostatní dospělí nemají přístup. Budí zájem tím, že Bratrstvo je ve svých akcích úspěšné a prospěšné a nabízí pozitivní pohled na svět a na lidi. A hlavě: kluci se pouštějí do činností, které jsou běžně vyhrazeny jen dospělým. V tom je půvab této knížky pro děti, které na rozdíl od dospělých touží po dospělosti a dětství nepovažují za až tak skvělý ráj.

Je tu tedy spolek s vlastními hesly a pravidly vstupu do zahrady, bitva s kluky z jiné čtvrti, dobrodružné podnikání. První epizoda je o hledání tajné chodby a objevení dávno neužívaného sklepa, v němž se najdou záhadné předměty. Kluci je odnesou do muzea, ředitele to pobaví, ale nakonec věci nechá uložit, uvědomil si, že novým generacím jsou neznámy předměty dříve zcela běžné. K ryze dobrodružným kapitolám patří ta o obklíčení zahrady Červenými kajmany z Vršovic, v níž se po nelítostném střetnutí s třicetičlennou přesilou Bratrstvo nakonec gentlemansky s Kajmany smíří.

Jsou tu také kapitoly, v nichž Bratrstvo koná dobré skutky. Udělají reklamu dřevěným hračkám, které vyrábí a prodává invalida Souček, otec jednoho z členů Bratrstva a také pomáhají při pátrání po ztraceném psovi. Patří sem i příběh, v němý se Bratrstvo ujme medvěda, který utekl z cirkusu, kde se s ním nezacházelo dobře. Majitele se podaří najít, kluci se účastní barnumské akce, v níž je majitel cirkusu využije pro reklamu, ale zato slíbí, že se k medvědovi budou nadále chovat humánně, jak si kluci představují. V závěrečné epizodě se Bratrstvo ujme zkrachovalého boxera, který se díky klukům vytrénuje a vrací se s velkým úspěchem do ringu.

Poněkud jiný charakter mají kapitoly, v nichž se kluci pokoušejí uplatnit svůj talent, respektive představu o budoucím povolání: Jarka Kubát vede interview, protože chce být novinářem. Kopejsko chce být kameramanem, Bratrstvo vytvoří scénář filmu, nabídnou ho ateliérům AB a domohou se toho, aby se Kopejsko, syn domovnice, mohl vyučit kameramanem, ale jejich film skočí komerčně.

Akčnost, konkrétnost, zajímavé aktivity dětí, jejich hledisko, to je hlavní charakteristika knihy. Z onoho konkrétního jednání kluků vybočuje jen epizoda, v níž hlídač v Čelakovského sadech vypráví, že se narodil v době kamenné a popisuje Prahu, jak tehdy vypadala, jaká zvěř se vyskytovala na místě cenných památek nebo důležitých lokalit. Je to jen popis, byť vtipný a zajímavý, a navíc jaksi vybočuje z celku knihy představou, že vypravěč přežil z neolitu v zmrzlé půdě – tvrzení, na něž by sekundáni gymnázia neměli skočit, ostatně ani náznak pohádkovosti tu nesedí.

Knihou prostupuje etika pomáhání a zodpovědného jednání, důraz na čest a pravdu. Ale sám Langer to dokáže tak trochu shodit, když jeden z kluků v poslední episodě s boxerem konstatuje: „Vždyť my jsme už jako dobročinný spolek. Děláme pořád samé šlechetnosti, hledáme ztracené psy, opatrujeme medvědy, jsme samé dobrodiní, až je to už hloupé.“ A rozhodnou se, že boxerovi, který je nemilosrdně zasahoval bez ohledu na jejich fyzické možnosti, odplatí tím, že si do rukavic pro boj s ním dají nečestně kameny. Paradoxně mu tím pomohou k dobré kondici. Současným dětem by mohla knížka zpřítomnit svět, v němž kradli jen zloději a podváděli jen podvodníci, čili že zločiny a nepravosti byly věcí okraje společnosti, kdežto „slušní lidé“ se chovali slušně.

Jiří Trnka: Zahrada

Jiří Trnka (1912 – 1969) výtvarník, ilustrátor, výtvarník kostýmů, loutkář, režisér animovaného filmu a zakladatel Bratří v triku napsal Zahradu počátkem 60. let. Vyšla v roce 1962 a televizní pětidílný seriál v režii Břetislava Pojara se poprvé vysílal v roce 1974, pět let po Trnkově smrti.

Základní rámec je stejný jako u Langra: opuštěná a zpustlá zahrada se stane místem her skupinky kluků, ale tím shody končí a nastávají protiklady a rozdíly. Věk kluků tu není určen, jen z kontextu je zřejmé, že jde o mladší školní věk, autorovy ilustrace však vypadají spíše na děti pětileté. Není určeno ani místo, kde se děj odehrává a kde je umístěna ona zahrada, navíc má podivný tvar, postupně se zužující až mizí, a za ní je ještě jezero s velrybou. Episody jsou tu také identifikovatelné, ale nejsou přesně ohraničeny a odděleny do kapitol, liší se zvířecími postavami, které v nich figurují. Jsou to situace se slony, se vzteklým a postupně se umírňujícím kocourem, episoda s velrybou, s mouchou a závěrečná se psy, kteří si přicházejí pro psí víno. Jsou to převážně zážitky kluků ze setkávaných s různými zajímavými tvory, jen minimálně aktivně jednají.

Skupinka pěti kluků se cestou do školy pokoušela otevřít branku do zahrady, ale byla otevřená. V zahradě byl kamenný trpaslík a vzteklý kocour. Ale kluci pospíchali do školy, šli už pozdě a cestou potkali pět slonů, kteří je choboty přenesli do okna třídy v 1. patře, protože škola byla už zavřená. Cestou ze školy zašli znovu do zahrady a střetli se s kocourem. Další den se dozvěděli o velrybě a chtěli, aby je vyzkoušela před závěrečným zkoušením ve škole. Zjistili, že její obsáhlé vědomosti jsou popletené a neužitečné, ale vysvědčení dopadlo dobře. Na závěr školního roku se v divadle hraje představení pro děti, program letí zjišťovat moucha, kluci se s ní zdrželi, zmokli a dostali rýmu, takže z návštěvy divadla nic nebylo. Nahradili jim to sloni, kteří jim sehráli pohádku o Karkulce. Od kocoura se kluci dozvěděli o shromáždění psů za měsíčku pozorovali je schováni pod lopuchem. Zahrada byla i dál jejich místem pro hry, ale jednou na jaře už byla dvířka do zahrady zamčená a oni se šli předvádět do městských ulic se svými novými, teď už dlouhými kalhotami.

Převyprávět příběh je dost obtížné a působí to zmateně. Nejde o děj, ale o způsob podání. Hlavním sdělením resp. látkou knihy je fantazie. Možné je tu všechno: zvířata u nejen mluví, jako v bajkách, ale také provádějí nejrůznější složité lidské činnosti, jezdí na tříkolce, studují časopisy, chodí pít víno, hrají divadlo. Dějí se s nimi i dost podivné věci, když velryba postupně naroste z malé akvarijní rybičky ve velrybu, je tu „jiná“ škola bez jakéhokoli upřesnění, zahrada se jaksi nečekaně objeví kdesi na kraji neurčitého města a za ní je překvapivě jezero. Fantazie tohoto druhu znamenala na přelomu 50. a 60. let zlom, uvolnění, popření předchozí epochy budovatelské literatury, divadla a filmu, kdy do nás hustili Velkou vlasteneckou válku, partyzány a husity vykládané jako sociální revolucionáře. „Zlatá šedesátá“ přinesla skvělý film, od Všech dobrých rodáků a Ucha přes Spalovače mrtvol a Markétu Lazarovou, Lásky jedné plavovlásky a Hoří, má panenko až po Světáky a Svatbu jako řemen, knihy Škvoreckého, Vaculíka a Kundery, v Národním divadle režíroval Otomar Krejča, vznikl Semafor a další divadla malých forem, i Horníčkovy televizní Hovory H, v nichž se odvážil hovořit o pojmu tolerance, který byl v 50. letech tabu.

Zahrada je to fantazie bez řádu a pravidel, jaká známe ze současné fantasy, z Tolkiena i Pratchetta. Byla to svoboda té doby, alespoň v kultuře jsme se začali cítit volně, a zřejmě to byl i začátek konců režimu.

K té fantazii bez pravidel patří i popření a zesměšnění racionality v episodě s velrybou, jejíž encyklopedické vědomosti jsou nepoužitelné a zmateční. Ale k té době patří i nástup návratů do minulosti. Je tu řada předmětů a postav tehdy chápaných jako retro - zahradní trpaslík, bezinkový čaj, Princezna Pampeliška. Byla to doba, kdy Jiří Suchý přišel s překvapivými novinkami v odívání, jako byl slaměný klobouk žirarďák a pánská vesta, která před tím na pár desítek let zcela zmizela z šatníků. V historii velryby najdete také text: Tenkráte se ještě mnoho nekoupávalo. Staří říkali, že to není zdravé, že se hodně odře tělo a je ho potom málo… Jde ovšem o doby, kdy se v koupelnách topilo pod kotlem a netekla jednoduše teplá voda odkudsi z dálky, takže to prostě nešlo se denně vysprchovat.

Zajímavé je srovnání Trnkových a Langerových hrdinů. Zatímco u Langra jsou nejen starší a vyspělejší, ale také jsou sociálně zařazeni, vedle gymnazistů, to znamená chlapců z rodin střední třídy, jsou tu dva členové z rodin chudších, Kopejsko je syn domovnice, Štědrý invalidy- živnostníka a ti šťastnější kamarádi jim pomáhají. Trnkovi kluci žádné sociální zařazení nemají, ostatně v té době jsme na tom byli všichni (s výjimkou funkcionářů, důstojníků, policistů a horníků) v podstatě stejně – stejně mizerně, o třídních rozdílech se toho hodně namluvilo, ale život byl zglajchšaltovaný.

Přes svou uvolněnost je Zahrada dramatizovatelná a mimo jiné to prokázala v 70. letech skvělá inscenace brněnského PIRKA. Myslím, že je tomu tak hlavně proto, že Trnka jako výtvarník situace „vidí“, jsou konkrétní a proto transformovatelné do jednání. Je ale otázka, zda a nakolik je Zahrada aktuální v dnešní době, fantazie a svoboda myšlení není dnes nic nového a překvapivého, spíše jde o to, jak s tímto darem nakládat, kde je omezuje svoboda druhých. Kdybych se měla jako dramaturg rozhodovat mezi zahradou Langrovou a Trnkovou, dnes bych dala přednost Langrovi s jeho zodpovědnými kluky a s jejich ušlechtilostí – pojmem, který by bylo třeba stejně křísit, jako Horníček křísil kdysi pojem tolerance.

Edice Obnovené obrazy Spisovatelé První republiky a pohádka