Jan Werich a pohádky

Pohádky Jana Wericha recenzovat obvyklým způsobem je nesmysl a nošení sov do Atén. Jsou velmi dobře známy, nejen z četby, ale také z filmu a televize, jsou oblíbené a opakovaně vydávané, od roku 1960 vyšly už asi třináctkrát, jestli dobře počítám. Mým tématem je ale jednak Werichův způsob zacházení s existující tradiční lidovou pohádkou, jednak jeho způsob modernizace či aktualizace textu. Jeho přístup k pohádce je originální, živý a současný a přitom respektuje hodnoty tradiční pohádky, neboť zachovává v řadě případů její strukturu, prostředí, postavy, situace, a posun k naší době spočívá nejen v dílčích obměnách pohádkových reálií, ale hlavně v odlišnosti jazyka, způsobu myšlení a stylu autorského přístupu.

V soupisech a katalozích bývají Werichovy pohádky označovány jako umělé nebo jako parafráze lidových pohádek. V případech, kdy jsou zachovány podstatné rysy lidové pohádky, mluvila bych spíše o převyprávění, jinde o využití některých motivů nebo dějových sekvencí v původní autorské pohádce. Werich tradiční pohádku respektuje a zachovává její hodnoty. Jeho zásahy spočívají převážně v rozvinutí motivů a v jejich zpracování, v rozšíření popisů, psychologie postav a v komentářích, a ne v zásazích, které bychom mohli nazvat umělými. Královna Koloběžka První je na jednom pólu Werichových autorských zásahů, a to v tom smyslu, že v základních dějových faktech je jen jediná změna: místo na oslu Zdenička jede/nejede na koloběžce, kterou vymyslela a po níž je pak pojmenována, když se stane královnou. Vše ostatní je jen rozvíjením a domýšlením toho, co najdeme už u Boženy Němcové v Chytré horákyni

V pohádce O rybáři a jeho ženě je změn v porovnání s nejznámější Puškinovou variantou o něco víc, ale rozhodně o dost méně, než v estonské pohádce Mocný rak a chamtivá žena, nebo v lotyšské Sedlák a stará bříza. Werichova dvojice bydlí v láhvi od octa a závěrečné přání ženino je dost obsáhle formulováno - chce vládnout sluncem a měsícem a atom rozebrat jako pámbu. A jsou tu i dost obsáhlé popisy luxusu, kterého manželé dosáhli, lidí u dvora a při ceremoniích apod., ale také popis smrdutého obydlí v láhvi od octa. V některých pohádkách jsou jisté přídatky či dodatky. V příběhu Moře, strýčku, proč je slané je to úvod, v němž vypravěči klade otázku, na niž pohádka odpovídá, jeho malý synovec. Až opadá listí z dubu je varianta četných pohádek o tom, jak pozemšťan ošidil čerta (nebo také Smrtku), ale na její závěr navazuje příběh alkoholika a jeho protialkoholní léčby.

Jiný typ Werichova přístupu představuje zachování příběhu, ale jeho podstatné rozvedení o psychologii postav, o jejich emoce, motivace jednání, o popisy prostředí a reálií. Tento typ představuje Rumplcimprcampr, pohádka, která není ve Fimfáru, ale v posmrtně vydaném Úsměvu klauna. Původní pohádka se u bratří Grimmů jmenuje Rumplstiltchen, v českém překladu Dupynožka. Dalšími variantami jsou Němcové Kinkaš Martinko, vlámská Mazaná přadlena nebo islandská Gilitrutt. Werich německé jméno skřítka i název pohádky parafrázuje svým vlastním jménem, které se původnímu do jisté míry zvukově podobá. Na začátku je dost dlouhá pasáž o královně, která chce oženit syna a zvažuje různé urozené nevěsty, jsou tu rozsáhlejší pasáže o dívce, která se snaží královně vysvětlit, že tkát zlato ze slámy neumí, i dost detailní popis skřítka a jeho postavy - velká hlava malé tělo. Liší se i odměny za spředení slámy v zlato, poprvé se skřítek spokojí s korálky, podruhé s prstýnkem a až potřetí požaduje dítě, až se narodí. Popisuje se nadšení královny - když vezme do ruky klubko zlatých nití, válí se z radosti po zemi a po získání největšího klubka ji z radosti „klepne pepka“: Je tu motivace odkladů lhůty na hledání jména a skřítkovy lítostivé reakce na matku, která se má vzdát dítěte, popisuje se scéna v lese, v níž král vyslechne skřítkovo jméno a smích všech účastníků lovu. V původní pohádce se skřítek ze vzteku z neúspěchu roztrhne vejpůl, zde pukne. Tatáž pohádka, ale moderní autorský přístup, je to psáno jako povídka, ne jako pohádka, ale základ příběhu i téma jsou zachovány.

Na druhém pólu zásahů do původní pohádky je Žluté mužátko podle Neohroženého Mikeše Boženy Němcové, ale také vlámského Statečného seržanta, ruské O silném Kulihráškovi, estonského Medvucha i francouzského Janka Medvěda v Cibulově převyprávěn. Werichovými hrdiny jsou Hadžid, Jusuf a Ismail, tři vojáci, kteří dezertují ze Solejmanovy armády, když je při stavbě můstku přes řeku strhne voda. V následujícím období předstírají, že hledají svou jednotku, ale užívají si svobody s vdovami a v hospodách. Až po třech stránkách začíná pohádkový příběh, ale i ten obsahuje bohaté popisy vaření v opuštěném, ale skvěle zásobeném domě, každý z hrdinů vaří jiné opulentní jídlo, jsou tu popsány postupy vaření, včetně ingrediencí. Je tu i popis žlutého mužíka, jsou tu jevy pohádkové, jako je už samo žluté mužátko, schopné mít jakoukoli výšku, jeho utržená noha, která koná četná kouzla, je tu drak dvacetisedmihlavý a jiné čáry. Ale je tu také podivuhodné heslo uvádějící v chod kouzelný předmět. Zatímco v pohádce je zaklínadlo vždy dáno „odněkud shůry“ v závazném znění a hrdina je poslušně přejímá, zde se naopak oceňuje originalita: je třeba pronést větu, která ještě nikdy nikoho nenapadla. Hrdina vymyslí dvě zaklínadla: Na ostrově Hokaido kuká v lese kukaido a _Na ostrově Hukačka kuká v lese kukačka. O_bojí určitě nikdo nikdy nevyslovil, přitom jde o variaci téže věty. A operuje se tu s mnoha moderními fakty a postoji – obr vyhrožuje bakteriemi a vyjmenovává jejich názvy, kamarádi mají komplex méněcennosti, když po líbánkách Hadžíd s princeznou uteče od perského dvora, zvažují různé země z hlediska jejich politické orientace a zvyklostí.

Mezi pohádky, které se dají přiřadit k známým lidovým pohádkám patří také Paleček, František Nebojsa, O třech hrbáčích z Damašku, a mezi volné varianty pohádkových příběhů nebo využívajících jejích prostředků v rámci původního Werichova příběhu Tři veteráni, Moudrý Honza nebo Fimfárum. S pohádkami volně zacházel už Andersen, a Werichova Hrášková princezna, která z jeho pohádky vychází, ji vykládá jako intriku. Princ miluje prostou dívku Božidaru, a aby ji král, toužící po urozenosti, přijal za snachu, domluví se královna s princem na zkoušce s hráškem pod vrstvou žíněnek. Velmi volným převyprávěním celoevropsky rozšířené pohádky o tom, jak (kdosi) měnil, až vyměnil je Moudrý Honza. Některé pohádkové motivy, postavy nebo situace použil Werich v Třech veteránech,

Zajímavým příkladem je Král měl tři syny. Celá první polovina příběhu kopíruje schéma pohádky o třech synech, které král vysílá do světa, aby mu přinesli žádoucí věc. Ale tahle pohádka se odehrává ve 20. století a jejím tématem jsou auta a automobilové závody i další dopravní prostředky. Je to pří běh z moderní doby na schématu pohádky, tedy postup protikladný těm ostatním, které zůstávají v neurčité pohádkové minulosti, ale současnosti se přibližují jazykem a stylem vyprávění, moderním komentářem k dávné minulosti – k jazyku se ještě vrátím. Werichova práce s pohádkami a pohádkovými motivy jakoby byla záznamem soustavného a cílevědomého experimentování na téma „pohádka a současnost“ nebo „co všechno lze pohádkou a pohádkovými motivy vyjádřit“. Témata příběhů, někde výraznější, jinde nenápadná, jsou takříkajíc věčná, některá dnes dost naléhavá a aktuální, jako komentář ze Žlutého mužátka: „Zmocnil se jich pocit, kterému se říká komplex méněcennosti. Jedinci, někdy národové tímto komplexem potrefení věří, že svou malost odstraní, když prohlásí ostatní jedince či národy za ještě menší, než jsou sami. V zajetí tohoto bludu stávají se zlí, krutí, násilní a hlavně jsou hloupí.“

Zajímavý v komplexu Werichových pohádek je i fakt, že s i výjimkou skupiny příběhů, u nichž předlohu ani nelze předpokládat, jako je Jak na Šumavě obři vyhynuli, Chlap, děd, vnuk, pes a hrob, nebo o Za šťastnou lásku bas a další podobné, jsou Werichovy pohádky založeny na nějaké literární předloze, známé anekdotě, na některém z Příběhů tisíce a jedné noci, jako Lakomá Barka (na motivy pohárky O hrbáčovi, z látek , středověkých nebo renesančních jako Fimfárum nebo Tři sestry a jeden prsten. To už by se dnes nemohlo stát obsahuje situaci a téma, které známe z Nerudovy básně Dědova mísa, ale jejíž variantu najdeme i v příběhu z Japonska jako jeden z Rozsudků soudce Óoky. Na pověsti putující Evropou je založen Splněný sen, a řádka příběhů napodobuje zvířecí pohádku či bajku. A protože vedle kouzelných pohádek jsou základem některých příběhů pohádky bytové čili novelistické, respektive tzv. humorky, jde o poučené a systematické zkoumání žánru pohádky.

Jak jsem už zmínila, velmi podstatným, dá se dokonce říct hlavním prostředkem spojení pohádky a pohádkového světa neurčité minulosti s naším současným pohledem na vztahy lidí a situace, v nichž se ocitají, je Werichova jazyková tvorba. V první řadě je to spojení spisovného jazyka s obecnou češtinou, respektive s občasným použitím tvarů jako přiject/nepřiject, eště, roděj, ženská/mužský, nebo vět jako „No nechtělo se kováři, ale spočítaný to měl“. Werich dokázal těmito výrazy šetřit, pouze jimi ozvláštňovat text, stejně jako vulgarismy.

Dalším nápadným rysem Werichovy práce s jazykem je užívání vymyšlených názvů a jmen, například v dost rozsáhlé pasáži s osmi vesnicemi v určení místa, kde se odehrává Fimfárum, nebo hra s názvem Dejvice v Lakomé Barce, ale také slova jako fimfárum nebo Rumplcimprcampr.

Napohled méně nápadné, ale o to podstatnější pro navození současného pohledu na pohádkové příběhy, je užívání běžných slov současné slovní zásoby, které v starší literatuře nenajdete. Chybí v ní často proto, že nebývala příležitost je použít, neboť se tímto způsobem neuvažovalo. Jsou to výrazy jako schválnosti, zevlouni, hecovali, vykukové, odsekla, kupa lejster, titěrnosti, průměr inteligence obyvatelstva, řídítka, kudly, princ Manžel a nespočet dalších. Ale najdeme tu i neologismy jako zírá donikam, kukaido. V některých pohádkách se najde i oborová terminologii, jako je rybářská v pohádce O rybáři a jeho ženě, v níž vystupuje rybář sportovní, s prutem a udicí, ne v tradičním v člunu a se sítí.

Text je plný metafor, rčení a obratů převzatých ze současného stylu běžné mluvy: bydlili pochopitelně u řeky - dohromady není koho trestat - tak jakpak jsme dopadli - jak v Tisíci a jedné noci - jednoduché jako facka - to je proti koňskému rozumu - jednou, takhle v úterý - kopla ho tam, na čem rybář obyčejně seděl - býlí husté jako větrolamy- nechtěl bych je házet přes zeď (o množství hříchů baby Pomapdůrky) - aby mi tu nafouknutej utopenec po řece rejdil, na to už nemám žaludek.

Méně časté jsou parodie na přehnaně oficiální vyjadřování, čert: pro klienty v zaviněném úpadku máme zvlášť výhodné termíny - je to kulantní; současnost naznačují obraty jako poslat do Poděbrad do lázní, v hospodě visí plakát zobrazující převrženou fůru a poučující, že před jízdou se nemá pít, hrdina žádá od čerta protialkoholní léčbu a probíhá v té souvislosti obchodní jednání a lékařské vyšetření.

A právě tato směs různých stylů řeči, napětí mezi dávným a současným, i bohatá Werichova znalost živého jazyka jsou nejen zdrojem humoru, ale často také velmi podstatně přispívají k sdělení tématu. Není to totiž pouhé vtipkování, „děláni legrace“, ale je to výpověď, jsou to myšlenky. A v tomto směru Werich dobře pochopil, že pohádka není jen děj, ale podstatně sdělení o lidech a životě.

Jan Vladislav Edice Obnovené obrazy