Mapa pověstí Čech a Moravy

Mapa pověstí Čech a Moravy

Pro pověst je charakteristické napětí mezi reálným základem a nereálným výkladem. Pověst se váže na nějaké místo, stavbu (hrad, most, klášter...), na osobu (šlechtice, léčitele, vladaře, generála...), na přírodní prostředí nebo jev (rybník, horu, řeku, les, pastvinu...). O nich vypráví nějakou smyšlenou či zpola smyšlenou příhodu, událost či příběh, často o jejich vzniku a původu či o příhodě, která vedla k jejich pojmenování. V tomto napětí mezi realitou a fikcí je přitažlivost a romantičnost pověsti pro čtenáře. Ale zvažujeme-li možnost využít pověsti pro dramatickou výchovu, ať už jako látku pro interní práci, projekt či lekci, anebo pro divadelní představení, narazíme snadno na publikace koncipované jako záznamy pověstí, a ty mají zpravidla podobu zprávy, stručné, věcné, bez zápletky: jistý sedlák z X.Y. jel jednou za tmy lesem, když mu na vůz vyskočila světélka, vyděšen hnal koně a za chvíli se jich zbavil, ale tím lesem už nikdy za tmy nešel. A dost. V doslovu k Živé vodě Oldřicha Sirovátky a Marty Šrámkové čteme: „Pověst se… vykládala hlavně pro poučení a informaci, a proto je nejdůležitější její funkce zpravodajská, výchovná, věcná. …vypravěči i posluchači je brali jako jistou skutečnost nebo věrohodnou pravděpodobnost…“ Jsou však autoři, kteří převyprávějí pověsti tak, že mají příběh – a časro i pointu. Je jich poměrně dost, jen při hledání musíme dát pozor právě na to, jak je kniha koncipována. První a nedůležitější důvod zabývat se v dramatické výchově a dětském divadle pověstmi je vlastivědný. „Vlastivědným“ míním poznávání svého prostředí, vztahu jeho tradic a současnosti, zisků i ztrát, které přináší doba současná i minulá., oživení a zpřesnění svého vnímání okolí, míst dobře známých, nad nimiž si v běžném životě žádné otázky neklademe. A konec konců ono poznávání života v minulosti se zas eváže k historii, a některé knih proto kombinují historické a pověsťovým, a mnozí také příběh doplňují a rozvíjejí reálie a zvyklosti doby, do níž je příběh situován. Ovšem možností, kde hledat je obrovské množství. Pověsti vycházely knižně od 19. století, v době normalizace dokonce velmi hojně, a to proto, že krajská nakladatelství, jako byl Kruh v Hradci Králové, Blok v Brně nebo Profil v Ostravě, měla povinnost vydávat přednostně regionální literaturu. Pověsti byly samozřejmým a čtenářsky přitažlivým způsobem, jak tuto povinnost naplnit. Po roce 1990 povinnost pominula, ale přesto vznikly, zcela spontánně a bez donucování, edice nebo nakladatelství na pověsti zaměřené, někdy vyvolané v život osobností pověstmi se zabývající; příkladem budiž liberecký Bor Evy Koudelkové. A někdy mám podezření, že pro některé autory je to možnost jak si poměrně snadno a rychle vydělat, ale většina k nim přistupuje koncepčně, něco podstatného chtějí sdělit, určitým způsobem vybírají a řadí příběhy, Václav Cibula Pražské pověsti pojímá jako téměř průvodce starou Prahou a navíc je doplnil Novými pověstmi pražskými, když z archivů vytěžil pověsti z čtvrtí, které se k původním Praze připojovaly od 20. Let 20. Století, nebo Július Košnář, který svoje Staropražské pověsti zakládá na příbězích pražských staveb, zejména církevních. Helena Lisická zase vydala dva svazky pověstí z různých měst Čech a Moravy. Když knihu poprvé prohlížíte, pátrejte po tom, co chce sdělit. Pověsti mají své klasiky, jako Josefa Svátka, Adolfa Weniga, Augusta Sedláčka, Leontinu Mašínovou, i současné autory, za všechny jmenujme aspoň Vladimíra Hulpacha, který se pověstem věnuje soustavně, Václava Cibulu, Magdalenu Wagnerovou, Helenu Lisickou, nebo folkloristy, kteří dovedou sebraný materiál převyprávět pro děti, jako je brněnský Oldřich Sirovátka. Ale jsou i regionální autoři, Eva Koudelková se orientuje na severočeská pohoří, zhruba od Labe až k moravskému pomezí. Existují publikace celonárodní i regionální, ale i tematické (vodníci, skřítci…). Zkrátka – hledat je kde, v tom opravdu problém nevězí. Ale co a pro koho, toť otázka! K pověsti jakožto žánru lidové prózy patří tyto základní typy, jimiž se budeme zabývat soustavněji: Historické pověsti. Sem patří pověsti svázané s různými historickými událostmi nebo postavami; těmto příběhů je věnována například knížka Eduarda Petišky Z pokladnice příběhů království českého, nebo Historické pověsti lidu českého Augusta Sedláčka. Mnohé z nich jsou zajímavé proto, že jejich jádro tvoří postava v situaci, mnohdy i v rozvinutém ději. Místní pověsti. Týkají se určité přesně pojmenované lokality – hradu, zámku, města či jeho ulice, vesnice či osady, kostela, studánky a jejich vzniku. Zpravidla také vysvětlují jejich název. Od místních pověstí se někdy odlišují pověsti etiologické o tom, jak co vzniklo, např. beskydská pověst Tanečnice vypráví o dívce, která nedělala nic jiného, než tančila a proměnila se v horu zvanou proto Tanečnice pověsti o založení některých měst. Typická pro oba typy pověsti je vázanost na onu přesně definovanou lokalitu, která má v příběhu nejdůležitější místo, lidé často bývají jen statisty popisované události. Pověsti démonické vyprávějí o nadpřirozených a kouzelných bytostech oživujících krajinu, jako jsou obři, skřítci a víly nebo rusalky, polednice, divé ženy a diví mužové, bludičky, ohniváci, vodníci i čerti, anebo výrazná postava určité lokality, např. pohoří, jako je Krakonoš. Toto zaměření na postavu obsahuje nabídku pro dramatickou výchovu a divadlo, i když ne ve všech případech jdou příběhy vstříc jejich potřebám.

ovídky ze života, o lidech. Mezi ně lze zařadit mnohá vyprávění o lidech s mimořádnými schopnostmi (siláci), o různých řemeslech a povoláních, o zbojnících a loupežnících, ale také o některých šlechticích, rychtářích, hvězdopravcích a alchymistech a jiných zajímavých osobnostech. Výjimečnou postavou českých pověstí je Josef II. jakožto jediný Habsburk, jemuž se dostalo té cti, objeví se i Rudolf II., ale ten spíš v roli vedlejší. Zde bývá podobně jako u démonické pověsti centrem příběhu člověk, živá, jednající bytost. Ale zde jsou uspořádány podle toho, kde se odehrávají – pověsti z měst, hradů, z regionů, a návažkem o vybraných kategoriích často publikovaných a nabízejících dost témat i dramatických situací.
Pověsti jsou pro čtenáře, hráče i diváka atraktivní tím, že přinášejí romantiku starých časů. Vysvětlují jakoby vznik či název toho, co dobře ze svého okolí známe a oživují přírodu, ale také vztahy lidí, které se neliší od vztahů skutečných osob, včetně dnešních. Mají potenciál stát se součástí vlastivědného i historického poznávání, ať už v rámci školní výuky, anebo volněji v zájmové činnosti. Dramatice se nejvíce blíží příběhy, v nichž je osoba X individualizována (švec, který se čas od času opíjí a pak řádí) a je začleněna do vztahů (manželka, která tím trpí, Krakonoš, který ho převychová), tyto příběhy mívají neurčitý konec („…a pak už vždycky pil jen vodu“). Pro divadlo málo inspirativní jsou příběhy, v nichž dominantní roli hraje sice jednání lidské, ale nedramatické - zvířectvo, vybavení, materiály, hospodářské práce, řemesla atp. Jindy jde sice o jednání dramatické, založené na vztazích, ale jeho prostředky jsou hmotné, třeba v pověsti Ďáblovo mýto u Karlštejna (Živá voda) ovčák odstraní čerty, kteří tu přepadávají lidi.

ČECHY Hory a vrchoviny jako hranice Šumava v pořádku Začínáme na jihozápadě Čech. Bohatý fond šumavských pověstí je obsažen v publikacích dvojího typu – první jsou stručné krátké zprávy o té či oné démonické bytosti či události, druhý obsáhlé povídky kombinující život Šumavy s kouzly a kouzelnými bytostmi. Tento typ reprezentují Daňkovy Báje českého Pošumaví, Rauvolfův překlad německy zaznamenaných pověstí s názvem Legendy a pověsti staré Šumavy a Za pověstmi Šumavy Ondřeje Fibicha. Převažují v nich krátké zprávy o té či oné bytosti nebo události. V Legendách a pověstech staré Šumavy má většina pověstí jednu stránku, podstatně méně je dvou a třístránkových, to vše v malém formátu. Adolf Daněk (1869 - 1950) byl šumavský rodák, učitel a ředitel měšťanky. Jeho šumavské pověsti vycházely už na počátku 20. století a vydání z roku 1994 uvádí jako svůj zdroj publikaci z roku 1948. Daňka lze považovat za klasika šumavských pověstí. Báje českého Pošumaví tvoří příběhy démonických bytostí a autor je začlenil do rámce, v němž si vesničané vyprávějí vzájemně - při přástkách, na poli, u ohýnku, anebo vypráví sedlák – písmák a jeho syn, univerzitní student. Jednotlivé bloky jsou většinou nazvány podle určité skupiny démonických bytostí. O vodníku, hastrmanských a vodních pannách je první část. Porybný v ní vypráví dětem v chalupě jak se vodníci chovají, jak vypadají, co kdy komu provedli, a to vše v drobných i nejdrobnějších historkách. Vypravěči jednotlivých oddílů jsou dřevorubci, pracující na Boubíně. V závěru kapitol dojde na smysl a účel návratů k pověstem, které jsou podle Daňka „odkazem našich předků, jsou srostlé s naším národem“ a patří k vzdělanosti a k češství. Öddílddíl O světýlkách obsahuje jen jeden souvislý text: robotníci si na panském poli vyprávějí různé zkazky a vlastní zážitky se světlíky, které svědčí o jejich vlastnostech a chování k lidem. Na robotníky dohlíží mušketýr, který poslouchá se zájmem a na dokončení v neděli chce přijít, jen před vrchním se všichni musí tvářit, že pilně pracují. Podobně jsou koncipovány i další části o různých démonických bytostech: O divém a ohnivém muži, o psu s ohnivýma očima, O čarování a čarodějnicích, O můrách a O šotkovi. Rozsáhlejší jsou příběhy o čarování a čarodějnicích, které vyprávějí různé osoby. Protagonistou oddílu O můrách je chalupník Klivan, O šotkovi vypráví dětem babička a různí vesničani si vyprávějí příběhy o čertech stejně jako o početných šumavských pokladech v tajemných chodbách, na Helfenburku, o hořícím pokladu a další, většinou delší souvislé příběhy. Celá knížka vypovídá o dávných dobách a o životě na Šumavě i v Pošumaví, o lidech a jejich životních podmínkách. Na začátku autor nastolil určitý řád – kdo a kde vypráví, ale později se mu to vymklo z rukou, dokonce dost nelogicky je uprostřed mezi jednotlivými tematickými bloky jeden nazvaný neurčitě Různé báje a pověsti. Skoro jako by to byly dvě různé publikace, snad to vznikalo postupně. Autor předmluvy k Legendám a pověstem staré Šumavy v necelém odstavci postihl tvář šumavských pověstí: „Dávná místa těžby vzácných rud (např. okolí Kašperských Hor) jsou spojena s pověstmi o skřítcích, ochráncích pokladů nebo zlatých žil. V pověstech se to jen hemží múrami, vodními ženami, smrtícími ptáky, světýlky či zosobněnou smrtí. Za nocí po hřbitovech ryjí příšerní wildkanzlové, šumavští upíři. Samotnému pocestnému není radno potkat škrtiče-hockaufa, skřítka, který lidem skákal na záda a zarýval do nich své drápy. Často se tu prohání vzduchem wild-jagd, Divoká honba, vedená černým myslivcem, fantastická drůza zdivočelých černých koní s temnými mužskými přízraky a s psí sečkou, provázená práskáním bičů a zvuky loveckých trubek.“ Šumava do poslední čtvrtiny 19. století byla hustě porostlá lesy i pralesy a lidé žijící v malých vesničkách, na samotách a polosamotách, čelili osamělosti, náročnému terénu plnému kopců a rašelinišť, i drsnému počasí, a to spolu s nebezpečnými lidmi vytvářelo prostředí, v němž strach a hrůza měly své trvalé místo. Silné emoce vytvářely fantastické obrazy a všechno děsivé personifikovaly démonickými bytostmi. Porovnejte si třeba pražské strejcovské vodníky s těmi v Daňkově knize, děsivými, na děti líčícími past, a s vodní pannou, která omámí chasníka tak, že se kvůli ní vrhne do vody! Těžký život vyvolává pesimismus, negativní představy, pocit bezvýchodnosti. Legendy a pověsti staré Šumavy Josef Rauvolf vybral a přeložil z tří německých knih šumavských pověstí, vydaných ve 20. letech 20. století. Jedna z nich vyšla v Českých Budějovicích, další dvě v Německu. Bezmála dvě stovky příběhů všeho druhu, z různých koutů Šumavy, o nejrůznějších jejích obyvatelích, reálných i fantastických. Jsou tu příběhy o vzniku hor nebo hradů, o Černém, Čertovu, Prášilském i dalších jezerech, o podzemních vodách, o zamrzlém jezeru na Javoru, o potocích, rybnících a močálech, tedy o Šumavě, jejích zvláštnostech a různých podobách. Jsou tu i Švédové, ty ostatně najdete v pověstech z mnoha míst. Ale jsou tu samozřejmě démonické bytosti, bílé paní na šumavských hradech, Karel IV. i se svým vojskem spícím v Pustém hrádku. Je tu i prazvláštní, Němci objevený duch: Český muž, který skákal osamělým poutníkům za krk, ale kdosi ho zaklel na devět set let do Sedmihradska – tím prý tehdy mínili Sibiř. Některé z oněch tří publikací asi měly dost velký záběr, neboť se tu a tam objeví pověst z Jindřichohradecka, z Chebu nebo z Tachova, hranice Šumavy jsou tedy dost volné. Druhý typ – rozsáhlé povídky - představují Šumavské pověsti, jejichž autorem je Vilém Kudrlička (1923 – 2007). Vydal několik knih o Šumavě - Javorná, zapomenutý kout Šumavy, Co zmizelo z Královského hvozdu a Umění šumavských sklářů. Vedle své práce v oblasti odborného vzdělávání se ze zájmu zabýval Šumavou a její historií. Sbírka začíná příběhem Jak vznikly šumavské hory činností obrů, kteří se o jejich vznik
přičinili. Nejobsáhlejším, skoro padesátistránkovým příběhem jsou Permoníci z Javorné. Je to příběh tří bratří z Příbramska, kteří byli povoláni sklářem, aby dobývali křemen, potřebný pro výrobu skla. V neshodě se zaměstnavatelem byli zavaleni v dole, ale dostali se z něj proměněni v permoníky. V této podobě pak působili v příbězích lidí vázaných na šumavské doly, většinou lidí chudých a podřízených. Zatímco témata této části jsou rázu sociálního, u dalších příběhů - O Čertově jezeru, Hora zakletá v jezero, O Želnavě, Liborovi a Černoduchovi i některé další jsou příběhy plné tajemna a tajemných bytostí, líčených často až melodramaticky a v některých případech s náznakem alegorie. Například: „V zeleném koberci Hvozdu pod přísným čelem jezerní stěny jsou ponořeny zelenomodré oči dvou jezer. Na ně často hleděl ze svého sídla mocný čaroděj.“ Kouzelné bytosti, podivínští lidé, čerti a čarodějové a „velebné ticho“. Vystupují tu statný a milý Libor, zlý Černoduch a sličná Želnava, jejíž „panství se prostíralo na úsměvné jižní Šumavě“ - zkrátka styl hodně nadnesený. Tajemno a pochmurno je charakteristické i pro další,
kratší í i civilnější příběhy. Je pravděpodobné, že podstatná část příběhů je autorskou tvorbou.
To bývá častý postup, když sama základní zápletka nevydá na rozsah čtenáři očekávaný, ale
autoři jako Hulpach, Cibula, Wagnerová, Lisická a četní další přitom dokážou přitom respektovat lidový původ příbě

Příloha 2 Šumava Vilém Kudrlička: Šumavské pověsti Jak vznikly šumavské hory --
Bludičky a zejbišské děti

SEVER Mezi Chodskem a Libercem Přísně zeměpisně vzato, mezi Chodskem a Jizerskými horami leží velké pohoří – Krušné hory. Ale je zvláštní, že vedle regionů nabízejících bohatství pověstí, jako je Šumava, existují i regiony bez knižně vydaných a dostupných souborů místních příběhů, nebo s jejich chabými náznaky nebo náhražkami. Vedle Krušných Hor a přilehlých oblastí a hor Lužických patří sem i středočeské Brdy. Důvody absence vydaných pověstí? Převaha německého obyvatelstva v minulosti? Migrace a neusazenost lidí v poválečných letech, když doly, energetika a průmysl přitahovaly dočasné dělníky a nevytvářely sžitá společenství? Dlouholetá uzavřenost vojenského prostoru v Brdech? Náhodou se v těchto oblastech nenašli autoři, kteří by pověsti zapsali, převyprávěli a oživili? Krušné hory už svým názvem dávají najevo, že doly a těžba - v některých oblastech bohužel povrchová a tedy ničivá k přírodě a životnímu prostředí - jsou dominantou oblasti. To znamená také přílivy cizích dělníků a horníků, kteří přicházejí výhradě za prací, a jakmile s ní skončí, zase odcházejí. Nápadné je to na historii Jáchymova – zcela zřetelně jeho rozkvět či úpadek postupně určovaly čtyři hlavní chemické prvky: stříbro, uran, radium a radon – doly a lázně neboli geologie jako klíčový element historie? Krušnohoří tak v našem souboru nahrazuje jen knížka Pohádky ze Stříbrného dolu, beletrie pro děti, obsahující příběhy permoníků v situacích zčásti pocházejících z oblasti pověstí.

Snad se časem někdo objeví a škálu doplní, jak se stalo na Teplicku a Bílinsku? V Krušnohoří existují turistické stezky podle pověstí, snad povedou i ke knižnímu vydání, a s růstem turismu po zpřístupnění Brd snad ožijí i brdské pověsti. Brdy mají aspoň svého démona, který přežil v okolních oblastech, na Berounsku, Příbramsku, pána lesů Fabiána, zlého skřeta. Tenká brožurka Původní pověsti z Teplicka a Bílinska je zřejmě po desetiletích prvním návratem k minulosti Podkrušnohoří. Autorem sbírky je lékař Vladimír Valta, který je také překladatelem německých textů, editorem Jindřich Šteffl a vydalo ji Regionální muzeum v Teplicích. Toto odborné zázemí knížečky je na ní vidět. Regionální vydání bývají často jen propagační a pod titulem „pověsti“ se skrývá ledacos – autorův vztah k domovu, nábor turistů, snaha za každou cenu doplnit co chybí. Zde jde o odbornou práci, a texty v ní obsažené jsou opravdu pověstmi. Přitom – stejně jako v některých publikacích šumavských pověstí – jde o pověsti jak české, tak německé. V seznamu použité literatury najdete tři české knížky z let 1923 – 26, tedy v době, kdy oblast ještě neovlivňovala nacistická ideologie, a tři německé z let 1846, 1919 1932 V popředí není pohoří, ale jeho část spolu s podhůřím, respektive spíš podhůří než samo horské pásmo. V přednacistickém období bylo soužití dvou národností přirozeným jevem, i Preusslerova Moje knížka o Krakonošovi to sděluje velice jasně. Evropa je směsicí etnik, která nejsou jasně vymezena státními hranicemi, zvlášť o střední Evropě to platí. Ostatně o dvojí národnosti původu pověstí v této oblasti vypovídá í půlstránkový text nazvaný Německé jámy a Žižkovo údolí: na vrchu Bořeň nad Bílinou jsou viditelné terénní pozůstatky dávné bitvy vyjádřené jejich názvy. Knížka obsahuje pověsti různého typu, jak původní stručné „zprávy“, tak epicky rozvinuté příběhy beletristického typu – autor shromažďoval obojí. Zajímavé je, že autor zařadil i texty veršované, snad typ kramářských písní – jedna se týká Svatoprokopského kostelíka v okolí Krupky, další dvě se týkají období pobělohorského: Cesty exulantů – kousek textu: Ten kraj páni modrokrví/za pět prstů kupovali! A Reformace katolická. –„Teď tvrdošíjné kacíře/ tam vyučují ve víře. /Nad vesnicemi krvavá/ se rozšiřuje záplava. Popravdě řečeno, ne pověst, ale historický komentář. Takových je v knížce víc, s pověstí se shodují v tom, že zachycují konkrétní, na běžné občany doléhající historické události, a v některých případech je podobná část na začátku ryze podešťového příběhu. Má to velkou výhodu v práci s mládeží, kterou uvádí do dějepisného myšlení. Jen několik málo příběhů je o démonických bytostech – čarodějnicích, duších, vodníkovi, čertovi, o strašidelném spřežení. Převahu mají pověsti historické. Jedním důležitým tématem jsou pověsti zakladatelské., v první řadě pověst O založení Teplic: rytíř se zranil a noha se stále nehojila, jeho věrný starý sluha Vavák pátral po léčivkách a přitom se dal do řeči s pasákem vepřů. Povídání přerušilo bolestní zakvičení prasete, které opařil horký pramen. Ten rytíři pomohl, vystavěl u něj nejdříve boudu, pak hrad a kolem hradu vzniklo město. V následující pověsti se dočteme jinou verzi, pán na Řetenicích Kolostůj choval prasata a jedno se zaběhlo a přitom se opařilo v horkém prameni. Oba příběhy se udály v roce 762 Řádka pověstí se týká vzniku měst a obcí a jejich názvů nebo místního názvosloví a jeho vzniku. Obraz matky Boží z Bohosudova vypráví o vzniku tohoto města. Několik pověstí tohoto typu se týká vrchu Bořeň. Kouzelný zámek v Bořeni – zámek se čas od času vynořuje a smrtelníci mají přístup, jako muzikant Görg, který nepochopil podivnou i odměnu za svou hru na plese. Michalova jeskyně na Bořeni je příběh ženy, kterou poklad uchvátil do té míry, že zapomněla vynést dítě, našla ho až za rok. Mimochodem k pokladům: Zatímco ve většině pověstí se poklady otevírají na Velký pátek, zde se tak děje na Květnou neděli. Čarodějnice na hoře je příběh lásky dcery purkrabího k panošovi, a dívka získá od čarodějnice lektvar, který by měl otce učinit povolným, ale množství lektvaru je takové, že dcera omylem otce lektvarem zavraždí. Čarodějnice se tak pomstila dávnému milenci, který ji opustil, a výsledkem je, že dcera spáchala sebevraždu. Jsou tu i příběhy týkající s nerostného bohatství, jako je Objevení cínových dolů v Krupce, nebo Věž rudy cínové, rytířská pomsta – pověst o hradu v Krupce se týká téže oblasti, Je o složité historie velké lásky a zrady přítele za časů Karla IV., vázaná na někdejší hrad Rosenberg. I v této oblasti zanechali svou stopu pověstech Švédové, kteří se usadili v Oseku a jeho okolí. Našel se tam člověk, který je kouzlem likvidoval a velitel Švédů po něm marně pátral, nechal pak vypálit několik vesnic kolem Oseka. Nakonec dopaden byl, poslán k soudu do Prahy a umučen. Na Duchcovsku bojovali i husité. Ale najdou se tu i příběhy se zvířaty – V Červeném Újezdě na úpatí Ostrého byl rybník plný žab, které kvákáním znepříjemňovaly život místním. Jendou obec poskytla nocleh žebrákovi a ten žáby vypudil na sto let – ponořil se do rybníka a žáby zmizely. Vyberte si z toho, co chcete, metoda vypuzení žab není uvedena. Této publikaci předcházely v roce 1995 vydané Pověsti Teplicka sestavené Stanislavou Tuzovou. První příběh se týká založení Teplic a oproti té, kterou najdete v předchozí knížce, má navíc i variantu. Jsou tu příběhy, o Bořeni, Bohosudově, o Komáří Vížce, o Čarodějnici na kopci, která se mstí bývalému milenci, o tajemném spřežení v klášteře v Oseku, o vítězné bitvě husitů u Ústí a další. Na rozdíl od muzejní publikace je tu také příběh z teplického židovského ghetta a řada pověstí z různých vesnice a městeček kolem Teplic, například o jejich pojmenování, o cínových dolech v Krupce, o strašidle na Soví hoře také o pokladu jako u Erbena v Kytici (část jeho básně je tu ocitována), příběhy z Přemyslových Stadic, jeden příběh vypráví o alchymistovi v teplickém zámku, o vzniku znaku města Teplic a také ne právě pověst, spíš historický klep, o tom, jak se sekali a různě chovali Goethe a Beethoven. Jsou tu ale také hodně drsné příběhy, jak Dva pocestní. V lesní hospodě se zastaví a jsou dobře pohoštěni úředník lázní Teplice Fiedler a po něm i statný muž. Po bohaté hostině za účasti hostinského a devíti lupičů se oba dozvědí, že budou zabiti. Ten hřmotný se postaví a jedním švihem svého meče setne deset hlav, hostinského a devíti loupežníků. Úředník měl štěstí, jeho společníkem byl mistr kat z Litoměřic. V obou knížkách pověstí z Teplicka dominují pověsti historické nebo s historickými motivy, démonické bytosti se tu vyskytují zřídka a okrajově. V doslovu ke knížce z 90. let píše jedna ze spoluautorek dr. Jana Michlová o tradici publikování pověstí z Teplicka od 19. století. Píše o „hlubším zájmu několika teplických učitelů“ o pověsti a o publikacích dvou z nich. To možná je vysvětlení, proč některé regiony mají množství publikací pověstí a jiné jsou na ně chudé. Sběratelství v terénu bylo záležitostí 19. století, kdežto v novější době není mnoho vypravěčů, kteří by byli schopni nabídnout nové a zcela neznámé pověsti. Málo je autorů, pokud vůbec existují, jako Václav Cibula, který vyseděl hodiny a hodiny v archivech a hledal v kronikách a dokumentech, když psal své Nové pověsti pražské, tj. z oněch měst, městeček a vesnic, které byly k původní Praze, dnes chápané jako centrum, připojovány od 20. let 20. století. Většina publikací v seznamu pramenů uvádí pověsti knižně vydané, z nichž vybírají, přetvářejí, doplňují, rozvíjejí a sestavují nové publikace v jiné koncepci. A jestliže není kde brát, nejsou ani nové knihy pověstí. Pohraniční oblasti mají tu výhodu, že mohou čerpat i z německy psané literatury. I v Zlatí kvočně Vladimíra Hulpacha, publikaci věnované Českému středohoří poměrně rozsáhlého- od Děčína k Litoměřicím a od Mostu k Benešovu nad Ploučnicí najdeme některé příběhy shodné s teplickými, neboť Teplicko je na severu ohraničeno Krušnými horami, ale na jihu Středohořím. První část s názvem V dobách starých Hulpach vypráví většinou velmi dobře známé příběhy ze Starých pověstí českých, odehrávající se na území Českého středohoří: O Přemyslovi Oráči, o prvních hradech, o Lucké válce. Oddíl středověku začíná Oldřichem a Boženou, je tu příběh Daliborův, tedy příběhy dosahu „celostátního“. Jádrem tohoto oddílu je ale stav společnosti v 14. a 15. století, o chamtivosti a nezřízeném životě, jako je parádivost, o zachraňování roztaveného zlata v podobě zlatých slepic, kuřat a vajec ve válečných časech, kritika církve, bohatství Litoměřic, strach z Husitů, o bitvě u Ústí, kterou svedli Husité s německým vojskem, ale i příběhy lidí, jako příběh slepce jeho psa, který mu zachránil život a svůj obětoval. Třetí oddíl má název „Po nešťastné bitvě“ a vypráví příběhy od 17. do 19. století. Přímo k bitvě na Bílé hoře a následcích se vážou dvě pověsti, jedna tom, jak generál v noci pátral a díky tomu byl připraven na útok Švédů, druhá z doby pozdější, kdy chudý chalupník přišel o všechno a vydal se s dětmi do světa. Při posledním pohledu na bývalý domov, starý mužík mu vyprávěl, že právě na místě, kde stoí je zakopaná polednice Švédů, kteří umírali na mor –bída byla zažehnána. Na období pobělohorské je vázán i příběh O smutné lásce pána z Doupova –hrdina příběhu musel odejít ze země, když se vrátil, jeho milá byla již jeptiškou, nemohl ji odvést s sebou. V tomto oddílu je pěkná řádka démonických bytostí – vodník a jeho příběhy, čarodějnice, obr, Meluzína, čert, kterému se nepodařilo dostavět most do kuropění, ale také velmi zvláštní víla, která krvácí a z její krve vznikají červené květy, které mají kouzelnou moc, bohužel smrtící. Je tu ale pár neobvyklých pověstí a pověstí přímo vázaných na místo: Hazmburské víno je příběh o venkovanovi, který si koupil kouzelné džbány, které mu umožňovaly čerpat skvělé víno v sklepení na Hazmburku, ovšem jen do doby, než vyzradil svůj pramen. Jsou tu příběhy vázané na zvláštní postavu hajného, který byl tak trochu čaroděj, hororový příběh o hrobníkovi, který náhodou vykopal lebku o Štědrém dnu a pozval ji na večeři, z toho dobrodružství se probral až za dvě stě let, o kočičím sněmu ale také o chytrých sedlácích, kteří vyzráli na tlup loupežníků. Nastražili na ně lákavý náklad vína, které putovalo do Míšně, ale ve skutečnosti v něm byla uspávací látka. A když loupežníci usnuli, vesničani je spoutali a předali spravedlnosti. Najdete u tu příběh kata, který cestou za svou podivnou prací zachránil život notáři tím, že setnul hlavy dvanácti lotrům. A závěr tvoří životopis Babinského, který sice žil leckde po Čechách a Motavě, ale pocházel od Litoměřic. Severočeské hory Mezi Děčínem na západě a Libercem na východě, a mezi Varnsdorfem na severu a Novým Borem na jihu, leží Lužické hory s nejvyšší horou Luží, vysokou 739 m nad mořem. U Benešova nad Ploučnicí navazují Lužické hory na České středohoří, u Hrádku nad Nisou pak začínají hory Jizerské. Je to malá enkláva mezi turisticky vyhledávanými a oblíbenými oblastmi. Místní autorka Hana Doskočilová se usadila v Horní Světlé po Listopadu a je jednou ze zakladatelek Spolku SK Luž, který je iniciátorem a organizátorem místních kulturních i sportovních akcí. Tím je řečeno vše o její knížce Pověsti Lužických hor - je to chvála a propagace a soupis historek z minulosti vesnického života, ne pověst Jak napsal v závěru prof. Smrčka, biolog ekonom: „Jednoduché příběhy o jednoduchých věcech.“ Objeví se v těchto historkách i zmínka o démonické bytosti - čarodějnice, čert a čertící, kteří tropí neplechu v kovárně, mihne se studánková víla, skřítci Lužníci ba i Duch Lužických hor, ale mnohem víc je místních občanů různých profesí jako je hospodský, kovář, truhlář, zedník, kuchtík. Ale dojde i na dobu novější, v jedné obci je lyžařská bouda. A většina příběhů nemá ani jednoduchou vazbu na žánr pověsti. Obětavá osoba se rozhodla něco udělat pro popularitu oblasti, ale o pověstech moc neví. Severočeská pohoří na východ od Děčína až po hory Orlické mají jednak celou velkou skupinu autorů pověstí o Krakonošovi, jednak autorské práce Evy Koudelkové (1949), původem z Náchoda, bydlištěm v Liberci. Vystudovala češtinu a angličtinu na FFUK, od roku 1990 učí na pedagogické fakultě Technické university v Liberci a publikuje v rodinném nakladatelství Bor. Zabývá se pověstmi, ale i životem lidí na Liberecku, Náchodsku, v Kladsku a v Orlických horách, i literaturou o Krakonošovi. Eva Koudelková Pověsti od Nisy a Kamenice navazují na předchozí sbírky pověstí z Jizerských hor: Pověsti z kraje sklářů (2004), obsahující příběhy z Jablonce nad Nisou a jeho okolí a Pověsti od řeky Smědé (2007). Hlavním pramenem Evy Koudelkové byl archiv Eduarda Langra (1852- 1914), právníka a amatérského sběratele lidové slovesnosti z území s německy mluvícími obyvateli. Pověsti od Nisy a Kamenice mapují východní polovinu Jizerských hor od Jablonce do Kořenova a od Souše přes josefodolskou přehradu a Janov zpět k Jablonci. Pověsti jsou uspořádány do šesti bloků: O místech, O lidech, O pokladech, O vodnících, O revenantech a O dalších démonech. Závěr knihy tvoří rejstřík jmen obcí a česko-německý a německo- český slovníček místních názvů a samozřejmě i seznam pramenů a literatury. Na začátku oddílu o místech je příběh hradu Návarova, migrující pověst o založení hradu, obdoba pověsit o Přimdě: dívka z vysoce postavené šlechtické rodiny se zamiluje do muže nižšího sociálního postavení, odejde s ním z domova a spolu vybudují těžko přístupný hrad v lesích. V případě Návarova příběh začíná blouděním dívčina otce v lese a jeho zachránou na hradě. Tam zjistí, že hradní paní je jeho dcera a s její volbou se smíří, když pozná vnuka. V oddíle věnovaném zajímavým osobám je deset příběhů o doktoru Kittlovi, k němuž se dostaneme v samostatné knize kittlovských pověstí. Zde autorka zařadila deset příběhů o postavě, kterou najdete leckde jinde, v příbězích krakonošovských i v pražských pověstech. Jiným jizerskohorským čarodějem je kovář, hostinský a později obchodník s lnem Andreas Kunze z Dolního Maxova, známý pod přezdívkou Brechschmied. Vlastnil prý kouzelnou knihu a stejně jako Kittel létal na svém kouzelném plášti. Jeho památku připomíná kaplička mezi Horními Lučanami a Dolním Maxovem v místě, kde se Kunz měl upsat ďáblu, a Čertova komora na Bukové u Jiřetína, kde se prý s ďáblem scházel. V oddíle O pokladech najde čtenář varianty známých pověstí, respektive pohádek. Žena, která o velikonocích najde otevřený poklad, v sluji zapomene dítě a najde je až za rok, je variantou příběhu známého z Erbenovy Kytice. Poklad v Muchově je o pokladu loupežníků, k němuž se lze dostat vyslovením magického hesla – varianta Alibaby a čtyřiceti loupežníků. Jsou tu příběhy Obrův poklad a Žižkův poklad (byl někdy Žižka v Jizerských horách? Pověst je podle autorky německého původu a Němci o tom asi neuvažovali.), a také poklady se zvířecími strážci, psem nebo hadem s korunkou. V jednom případě jde o svár katolíků s evangelíky - kdosi vykope truhlici s pokladem, o kterém kolují pověsti, ale uvnitř je jen stará bible a kalich. Místní farář tento poklad zabavil a nikdo už o něm nikdy neslyšel. Ale dva příběhy obsahují neobvyklé motivy. Pacholek ferina: starý sedlák- lakomec, zakopal svůj majetek na poli, když se blížil jeho konec. Ale pozoroval ho pacholek a věděl přesně, na kterém místě poklad je a jakým způsobem se k němu lze dostat – musí ho vyorat tři rodní bratři. Po sedlákově smrti se oženil s mladou vdovou a v kurníku našel tři mladé kohoutky- bratry, které vycvičil v orání pluhem, pro ně speciálně sestrojeným. Kohoutci to dokázali poklad musel strážce vydat. A Tajemná jeskyně na Bukovci patří mezi příběhy o princezně Izerině. Poklad získala chudá, hodná a milá dívka z Jizerky, ale poklad z ní učinil zpupnou a bezcitnou osobu. To se nelíbilo Izerině, zasáhla, a děvče pak místo zlata našlo v truhlici jen hromádku šišek. Blok pověstí O vodnících obsahuje řádku příběhů o utopených, většinou na základě předpovědi nebo varování, kterého nedbali. Fungují tu tradiční barevné pentle a hadříky, ale i jiné způsoby lákání lidí do vody. Jizerskohorští vodníci mají zelené kalhoty a červenou vestu a čepičku. Ozývají se pískáním, ale také hrou na housle. Jsou tu i složitější příběhy, jako je Vodník v haratickém mlýně, který se vždy v pravé poledne usadil na mlýnském kole a mlýn zastavil. Konec jeho obtěžování učinil krajánek, který ho nalákal na kus chleba do mlýnice a pak už bylo snadné ho spoutat a zneškodnit – víckrát se na kole neobjevil. V dalším příběhu nazvaném V moci démona je mlynář v moci ďábla. Vypozoruje to děvečka, ale onemocní z toho a v noci ji vždy mocně přitahuje rybník. Lidé kolem ní jí vždy zabrání skočit do něj, nakonec pomůže bába zaříkávačka. Vodník jako slepice se usadil v chalupě u sedláka, jehož matka si naštěstí věděla rady a znala kouzlo, které vodníka zahnalo. A Vodník z Blatného potoka vypráví o vodníkovi, který tropil neplechu na dvou pilách, z nichž ta dolní je dnes na dně josefodolské přehrady. Památkou na Vodníka z Desné je kaplička, věnovaná hastrmanovi, který zahubil jednoho místního muže. Zkrátka potkat se s vodníkem nebyla žádná legrace. Revenanti, to jest nemrtví, se jako duchové nebo různá strašidla vracejí na svět z různých důvodů. Někteří proto, že jim v záhrobí něco chybí, jako starý Bittner z Mariánské Hory, kterému chyběla dýmka, a tak si ji domů, na své obvyklé místo u stolu, přicházel vykouřit. Někteří proto, aby napravili své chyby, jako selka z Hrabětic, která byla za živa líná podílet se na zpracování lnu. Ze záhrobí ale přicházela pilně dohánět, co zameškala v životě. Pracovala společně s živými, a ti si časem zvykli na její přítomnost. Ale mnozí revenanti byli obtížnější, jako kočí starého Wilhelma v Horním Maxově: jakmile zemřel, ozývaly se ve stavení i hospodářských budovách děsivé zvuky a neustalo to ani po pohřbu. Pak si vzpomněli na zaříkávače, a ten s tím měl velkou práci, než se mu podařilo ducha kočího začarovat do zajíce, který hbitě utekl. Několik příběhů vypráví o ohnivých mužích, mrtvých, kteří za života zhřešili, například v pověsti Spása ohnivého muže, kde příbuzní nechali za zemřelého odsloužit mši, a ohnivý muž zmizel. Nebo v jiném příběhu mladý muž v špatném počasí a za tmy sotva šel, až zvolal: "Kéž by mi posvítil ohnivý muž." Ten se okamžitě objevil, mladíkovi posvítil, a mladík na konci cesty zavolal třikrát poděkování: „Bůh ti zaplať! Zaplatí ti Bůh! Náš Pán Bůh ti to zaplatí.“ A ohnivý muž byl vysvobozen. Zajímavý je příběh O bílém jezdci, odehrávají se v jabloneckém hostinci. Během sedmileté války se v něm ubytoval důstojník, který hostinskému dal při odchodu do úschovy své peníze s tím, že pokud se nevrátí, nechť za to nechá postavit chudobinec. Nevrátil se, ale hostinský nekonal, a když to trvalo dlouho, začal se u hostince objevovat bílý jezdec. Až při třetí návštěvě za bouřlivé noci konečně uspěl. Hostinský chudobinec nechal postavit, ale od té doby to šlo s jeho majetkem z kopce, pokračovalo to v dalších generacích, až nakonec jeden z potomků se ocitl v chudobinci jako chovanec. Strašidelný příběh je Půlnoční mše mrtvých. Zestárlá děvečka Marienchen pomáhala v kostele a na faře, ale jednou o Štědrém večeru přišla na mši, a po chvíli zjistila, že ji slouží bývalý, zemřelý již farář a v lavicích viděla pár lidí, o nichž věděla, že už nejsou naživu. Vyděsila se, utekla na faru, a farář si to šel ověřit, k jeho zděšení mluvila pravdu. Marienchen v horečce odešla domů a do tří dnů zemřela. A ještě jeden farář – Setkání s mrtvými: když šel farář z Horního Polubného s posledním pomazáním do Černé Říčky, potkal podivnou bílou postavu, která se uctivě uklonila a ihned zmizela. Když došel, zjistil, že jeho farník už zemřel, byl to on, kdo mu šel naproti. I mezi jizerskohorskými pověstmi se objevuje pověst nazvaná O Švédech, jako ve většině jiných sbírek pověstí. Ale v tomto případě to byli již mrtví Švédové, pohřbení v Dolní Smržovce. O Dušičkách se otevřel hrob padlých i s kapelou a jejich dýchánek vyděsil ponocného. Ten pak slíbil hostům v hospodě, že je k tomu příští rok zavolá, ale v létě zemřel. Poslední část jizerskohorských pověstí popisuje zvyky i podobu různých démonů. První jsou cvendy tj. bludičky jak jim říkají na dolním toku Kamenice v okolí Železného Brodu, kde jich bylo nejvíc. Bludičky útočí v hejnech a zbavit se jich lze nejlépe modlitbou, ale funguje i hra na basu, což ověřil muzikant v noci putující lesem. Také prosba účinkuje. Dost rozsáhlý blok tvoří užovky jako ochránci a nositelé darů. S užovkami se muselo zacházet vlídně, když jim někdo ublížil, zemřelo dítě. Noční můry, trápící lidi, kteří nemohou usnout, bývají ženy, které o své noční proměně nevědí, a stávají se jimi ty, které se narodily už se zuby. Divoženky mohou být velice krásné ale také šeredné a staré, ale ty se kdysi z Jizerských hor odstěhovaly. Draci jsou tu kladnými postavami a dárci obilí a peněz, a také předpovídali budoucnost. Mužské postavy představují malí lesní mužíčci či velcí diví muži. A stejně jako na Šumavě, i v Jizerských horách se vyskytovala divoká honba Zvlášť nebezpeční byli malí psi zvaní štěkáňata. Noční lovec se vyskytoval v Kristiánově a v Horním Maxově byla strašidelná stodola. Závěr oddílu je o čarodějnici z Pasek. Na příběhy navazují autorčiny vysvětlivky obsahující „poznatky z oblasti historie, folkloristiky, zeměpisu nebo vlastivědy“, například, že pověst o Žižkově pokladu je německého původu a líčí Žižku jako postavu negativní. O pobytu švédských vojsk v oblasti Smržovky autorka nepíše, ale podrobněji vykládá historii onoho hřbitova. Poznámky obsahují i autorčino vysvětlení o původu a historii pověsti o Návarovu a Přimdě z raně středověkých kronik, i o jejich životě, upozorňuje na umělý původ pověsti s postavami světců, které měly přispět k rekatolizaci, vypráví, jak to bylo doopravdy z posledními medvědy v Jizerských horách postavu divého muže uvádí do souvislosti s Mauglím a Tarzanem. Řada vysvětlivek může práci s pověstmi rozšířit a obohatit. Doktor Kittel, publikace kterou ve svém nakladatelství vydala Eva Koudelková k 20. výročí jeho založen, je hodně zajímavá knížka už svým uspořádáním. O něco menší část, necelých 60 stránek, tvoří pověsti o Kittlovi, o něco větší počet stránek má Kittlův životopis, soupisy a přehledy literatury a pramenů a další odborné příspěvky o této postavě. O koncepci knihy autorka napsala, že chce „nabídnout českému čtenáři komplexní soubor německých vyprávění o doktoru Kittlovi tak, aby byly všechny kittlovské motivy patrné ve svých vzájemných vztazích a časové logické návratnosti.“ Proč právě německé, když o této postavě existuje tolik českých pověstí roztroušených v různých svazcích pověsí? K tomu Koudelková poznamenává v úvodu, že Češi a Němci v pohraničních oblastech „nežili jen vedle sebe jako spíše spolu koexistovali ve vzájemné pospolitosti, byli to spolupracovníci, sousedé, kteří se scházeli v kostelech, na trzích či poutích, přátelili se a dokonce mezi sebou uzavírali sňatky.“ V tomto smyslu je Doktor Kittel blízce spřízněný s Preusslerovou Knížkou o Krakonošovi, která toto někdejší soužití rovněž dokumentuje pověstmi. Na počátku série pověstí o skutečné osobě horského léčitele 18. století jsou kapitoly, které vyprávějí o tom, jak se z obyčejného léčitele stal zázračný, ďáblu upsaný doktor: ďábel Kittelovi pomohl, když se pod ním prolomil led. Vytáhl ho z vody, a pak mu nabídl navíc zázračný kořen života. Další kapitoly vyprávějí o Kittelových zvláštnostech - Ošuntělý kabát, Kittlerovo létání i Cesta vzduchem. Staré oblečení, jaké nosili jeho pacienti a sousedé, patří k jeho lidským zvykům, schopnost létat ho charakterizuje jako čaroděje. Historický Kittel byl mimořádně schopný a léčil úspěšně, a to se v mysli prostých horalů jevilo jako zázrak a kouzlo. Je za tím možná nedůvěra v intelektuální schopnosti a v duševní práci, které jsou pro běžného venkovana fyzicky pracujícího těžko představitelné, ale protože Kittel sloužil a pomáhal všem bez rozdílu sociálního postavení, byl lidmi uctíván. Pro věřící 18. a 19. století bylo nejsnadnějším vysvětlením, že za vším nesrozumitelným stojí ďábel. Ale u Kittla musel ďábel udělat výjimku, protože ten si svým bohulibým počínáním na konci života vysloužil osvobození od závazku pekelníkovi. Kittel si vystavěl velký dům, skoro palác, částečně roubený, a v jedné místnosti, kde se svítilo ještě o půlnoci, byla podle lidového podání místnost čarodějova. Kittel už v 18. století provozoval vodoléčbu v místní studánce s léčivou vodou. Jednou se v ní utopil jakýsi voják a nešlo ho vytáhnout. Přivolaný Kittel prohlásil, že vodu je třeba kvůli zdraví obce vyvařit a podařilo se mu to tak důkladně, že z vojáka zbyla jen kostra – i hygieně už tehdy rozuměl. Řada dalších příběhů vypráví různé zkazky o Kittlovi. Uměl létat, díky svému koulenému plášti, ale i koši taženému hejnem havranů. Snadno se dostal do Prahy a zpět během jednoho dne, v té době neslýchaný zázrak. Dvakrát dokonce ve svém plášti „svezl“ někoho ze sousedů, pod podmínkou, že nebude mluvit. Jak řezník, tak další Kittelův spolucestující, to bezděčně porušili a spadli, ale oba naštěstí do hromady hnoje, takže to přežili. Někteří lidé měli zájem získat jeho čarodějnou knihu, podařilo se to kováři, který si vedle Kittlova kabátu pověsil svůj skoro stejný a Kittel omylem strčil knihu do kapsy kovářovy. Ale podařilo se mu ji trikem ji vylákat. Když s dvěma přáteli z Jablonce slavil Vzpružinu noc z 30. dubna na 1. máj, které česky říkáme pálení čarodějnic, byl odvolán k nemocnému a jeho přátelé se raději vydali domů, ačkoli jim řekl, že se ještě uvidí. Zažili si noc velmi bouřlivou, ale ráno seděli zas před Burkem, Kittel na setkání trval. Kittelův syn se stal farářem, ale Kittlovi se krátila lhůta udaná ďáblem. Ale měl smůlu, Kittla zachránily před peklem jeho činy ve prospěch druhých. Když zemřel, zachoval se po něm po spálení všech knih jen recept na mast. Jeden z jeho vzdálenějších příbuzných ji používal s úspěchem, ale tím Kittlovo lékařské působení skončilo. Zajímavé je, že Kittlův životopis zachytil pověsti celkem správně, teda až na to kouzlení a létání v plášti. Jan Josef Kittel (1704 – 1783) pocházel z rodu s řadou generací léčitelů. Z jeho početných synů jen jediný vystudoval teologii a stal se farářem v rodném Šumburku, v kostele, který nechal postavit jeho otec. Dalších několik synů vystudovalo medicínu -(na rozdíl do otce, nejúspěšnějšího doktora z celé ho rodu. Některé jeho lékařské zákroky jsou doloženy, například vyléčil slepotu probošta svatovítské katedrály, prováděl vodoléčbu dřív než proslulá Preissnitz. Léčil jak chudé horaly a řemeslníky v širokém okolí tak příslušníky šlechty a řadu Pražáků. Oženil se v roce 1827, kdy mu bylo 23 let, a měli dvanáct dětí, z nichž většina se dožila dospělosti. V roce 1738 se opravdu pod ním probořil led a Kittel byl pak mnoho měsíců nemocný, ale kdo ho vytáhl z vody – ďábel určitě ne. Žil v Šumburku, nyní Krásná, kde si postavil velký dům, nejen pro početnou rodinu, ale také pro pacienty. Kittel se podílel – někdy prostřednictvím svých bohatších pacientů, na zřízení školy Šumburku a u kostela, o nějž se také zasloužil, byla postavena fara, na níž dožil u syna, a zřízen hřbitov-Jeho praxi převzal jeden z jeho synů, který měl také dekret lékárníka. V poznámkách k pověstem píše Koudelková o stavu medicíny v 18. století, o bylinářství a bylinářích té doby, o původu některých kittlovských pověstí z příběhu doktora Fausta, o souvislosti jeho příjmení s německým výrazem Kittel, které v němčině označuje určitý typ kabátu, srovnává Kittla s kouzelníkem Žitem, o tradici motivu čarodějné knihy, p tradičních motivech pověstí jejich variantách, i o literatuře týkající se Kittla i jeho souputníků. Následující dvě kapitol shrnují pověsti o Kittovi v němčině a pak si v češtině, obojí se soupisy literatury. První česky psaný text o Kittlovi vyšel r. 1870 a jeho autorem, byl Josef Svátek, dvacet let předtím vyšly kittlovské pověsti německy. Následoval Antonín Klášterský, Adolf Wenig, Julius Košnář (jeho pověsti vyšly poprvé r. 1933), zabývali se jím Josef Pavel, J. Š. Kubín, Václav Cibula, Vlad. Hulpacha až po autorku knihy. Jako literární příloh je zařazen veršovný text Antonína Klášterského, próza Horský Faust Josef Lhoty a na to o navazující stať Koudelkové o dobovém kontextu pověstí o Kittlovi, v jehož době bylo sklářství v úpadku a místním lidem nezbývalo nic jiného, než málo výnosné zemědělství. A dost depresivně působí v závěru knihy vzpomínka folkloristky Dagmar Klímové na to, jak působil Šumburk a jak na tom byli ti Němci, kteří mohli zůstat, v takzvané době socialistické. Popisuje mj. nedělní odpolední mši, kterou celebroval německý, dost slušně česky mluvící farář, který měl na krku pět farností, farářů, kteří směli svůj úřad vykonávat, býval nedostatek. Krkonoše a jejich Krakonoš Krakonoš je nejznámější a dodnes v našem povědomí nejživější bytost našich – a zdaleka nejen našich – pověstí z Krkonoš a Podkrkonoší. Je to i v dnešní době stále živá postava turistických atrakcí a zábavných ceremonií (uzavírání hor na konci zimní sezóny v Krkonoších), je součástí komerce (figurky Krakonoše a další suvenýry), ale v neposlední řadě má na jeho popularitu i často opakovaný večerníček.
Ale Krakonoš je především bytost literárně nejobsáhleji a nejsoustavněji zpracovaná, o čemž svědčí nejen edice příběhů o Krakonošovi pro děti, ale hlavně dvě zevrubné odborné publikace: studie Evy Koudelkové Krakonoš v literatuře a antologie Jaromíra Jecha Krakonoš. Oba autoři patří k specialistům na tuto tematiku. Jaromír Jech (1918–92) byl významný český a středoevropský folklorista, autor odborných publikací i knížek pro děti. V době normalizace, kdy mu nebylo dovoleno publikovat, shromáždil materiál o historii Krakonoše v literatuře i v lidovém vyprávění, který vyšel až řadu let po autorově smrti. Josef Spilka ve své knížce Náš Krakonoš (poprvé 1971) rozlišuje našeho, českého, dobrého Krakonoše od zlého německého Rýbrcoula. To je postoj typický pro poválečné myšlení; ostatně cosi podobného se děje či dělo i na severních svazích Krkonoš. Místo Němců na nich zaujali po r. 1945 Poláci a polští autoři začali velmi pilně pracovat na obrazu Krakonoše (v polštině Rzepiór či Liczyrzcepa) jakožto bytosti polského původu. Ale Slezsko bylo polské jen do r. 1335, pak připadlo Českému království; Marie Terezie pak postoupila Slezsko Prusku, r. 1918 sice připadlo opět Polsku, ale žilo tam dál německé obyvatelstvo až do r. 1945, kdy byla stanovena německo-polská hranice na Odře a Nise. Pověsti o Krakonošovi ale vznikaly už od 15. století, kdy bylo Slezsko součástí Českého království. V pověstech se postupně mění Krakonošova funkce a podoba. Původně byl zpodobován jako gryf s ptačí hlavou, jeleními parohy, lvím tělem, kozlími nohami a dvojitým ocasem a ve skoku jako český lev. Byl chápán jako bůh přírody, strážce podzemí a často měl ďábelskou podobu. Později se měnil v patrona a průvodce bylinkářů a pěstitele zázračných bylin a kořínků z Krakonošovy zahrádky, až vyzrál v onoho vousatého starce. Jeho podoby jsou četné, od skřítka po obra, a dovede se proměňovat v různá zvířata i lidi. První česká zmínka o Krakonošovi v podobě mnicha (jedna z jeho starších podob) je z roku 1618 u Bohuslava Balbína v Rozmanitostech z historie Království českého; zde je v českém pojetí, které se v té době rodilo – Krakonoš jako dobrák a arbitr spravedlnosti.
Příběhy o Krakonošovi, přesněji řečeno Rübezahlovi, vstoupily do literatury knihou Johanna Praetoria (1630–1680) Démonologie slezského Rýbrcoula (1662) a později i Praetoriova následovníka Johanna Karla Augusta Musäuse (1735–1787) ve sbírce německých lidových pohádek. „Praetorius a po něm Musäus i jiní zasáhli svou nadměrnou literární produkcí do německé lidové slovesnosti, v níž vývoj krakonošovských vyprávění ochromili. Ta tedy na literární půdě zaznamenala nebývalou konjunkturu, ovšem na úkor folklorních vyprávění.“ Ochromení české literatury v pobělohorském období naopak způsobilo, že na naší straně Krkonoš žily pověsti o Krakonošovi hlavně v lidovém vyprávění, i když pod vlivem německé literatury. Koncem 18. stol. vyšla v Krameriově České expedici knížka lidového čtení Rybrcol na Krkonoských horách, aneb Zaklený a vysvobozený princ; zmínky o Krakonošovi najdeme v Kollárově Slávy dceři, psal o něm Jungmann ve svém slovníku, zabývali se jím krkonošský písmák Věnceslav Metelka i Čelakovský v Literatuře krkonošské. Jméno Krakonoš zřejmě vymyslel V. K. Klicpera, který tuto postavu použil v Ženském boji a České Meluzíně.; u Máchy existuje jeho jméno v podobě krákonoš - s malým K a dlouhým á. „Pokud jde o vlastnosti Krakonoše, narazili jsme na tři jeho podoby. V Knížce lidového čtení a vyprávěních, jež z ní vycházejí, vystupuje Krakonoš (Rybrcol) jako tvor blízký člověku. Umí sice čarovat, pomáhá potřebným, ale je možné ho oklamat. Takto se projevuje Krakonoš (Řepočet) Čelakovského. Krakonoš lidových podání… představovaný Metelkovým Librcolem, je už mocnější, nemá lidské vlastnosti, objevuje se mezi lidmi, ale nepatří k nim. Klicperův, Máchův a Králův Krakonoš je umocněním lidových představ, ztratil lidské dimenze a stal se přírodním bohem.“ Až intencionální literatura pro děti vedla k odpoutání od původního Praetoriova německého modelu a vznikla majestátní postava spravedlivého a vznešeného Krakonoše s vousy po pás, poskytujícího pomoc potřebným, stal se duchem úctyhodným. První českou knížkou o Krakonošovi pro děti takto koncipovanou byl překlad z r. 1875. Ve 20. stol. v tomto duchu pokračovala Ludmila Grossmannová - Brodská v knize Krakonoš (1905), na ni navazující Joža Toucová - Mettlerová a další autorky a autoři, v dramatu Vojtěška Baldessari - Plumlovská i další. V duchu dětské literatury 19. století a počátku století 20. obsahovaly tyto dětské knížky o Krakonošovi didaktické a moralistní povídky, vyznačující se schematismem, vlastenčením, statičností děje, náboženským zaměřením a suma sumarum nerespektováním dětské psychologie. Z autorů, kteří se Krakonošem zabývali před rokem 1945, je nutno jmenovat ještě jilemnického kantora Antonína Pochopa (1862-1949), jehož Krakonoš a krakonošovské historky jsou civilní, bez přemíry fantazijních prvků, vlastivědně zaměřené na přesné lokalizace a vylíčení tradičních krkonošských řemesel a způsobu života horalů, bez didaktičnosti. Dále nutno zmínit i významného folkloristu a sběratele pohádek Josefa Štefana Kubína (1864-1965), který zařadil několik krakonošovských příběhů do svého Zlatodolu pohádek. Po roce 1945 je už jmen povícero: Amálie Kutinová (1898 – 1965) a její dcera Marie Kubátová (1922 - 2013), Jaroslava Reitmannová (1908 – 95), Josef Spilka (1899- 1986) a Jaromír Jech (1918-1992), a v neposlední řadě autorka původních příběhů večerníčků i jejich knižní podoby Božena Šimková (1935). Podle drsného Praetoria a měšťácky smířlivějšího Musäa vznikly a vyšly už v novém století knížky Wernera Fialy a Františka Lva. Za kompendium krakonošovské tradice a literatury lze považovat knihu Jaromíra Jecha Krakonoš s podtitulem Vyprávění o vládci Krkonošských hor od nejstarších časů až po dnešek. „…Je dobrý nebo nedobrý? Chválíme-li ho pro jeho dobrotu, máme pravdu a nemáme pravdu. To teprve mnohem později, zejména tehdy, když vyprávění o něm směřovala už výhradně k dětem, vystupuje jednoznačně v příznivém světle: straní ukřivděným, hájí spravedlnost, pomáhá ubožákům, zahání zlou nemoc. Skoro se zapomíná, jak uměl být náladový, jak si tropil z lidí šprýmy, neprávem je trestal, ba i připravil o život. V jeho postavě se tedy snoubí oboje – jas i tma, dobrosrdečnost i ukrutnost, láska k člověku i nenávist k němu, důvěra i nedůvěra v lidské konání.“ Zlý a nebezpečný Krakonoš, drsný a se zvraty v jednání, dominuje podle Jecha v pojetí obyvatel Krkonoš, ten mírný a spravedlivý v chápání lidí v podhůří. Jechova kniha obsahuje řadu ukázek krakonošovských příběhů nejrůznějších autorů od nejstarších dob, od prvních stručných zmínek přes jednotlivá vyprávění až po úryvky z rozsáhlejších próz. Jsou tu také četné ilustrace a tedy i proměny vnější podoby Krakonoše, od starých tisků až po moderní autory; jsou tu ilustrace Heleny Zmatlíkové, Miloslava Jágra, Adolfa Borna, karikaturistů Neprakty, Jaroslava Kerlese, Jiřího Slívy, Jana Vyčítala, ale i fotografie „živého“ Krakonoše ze zahájení přehlídky vesnických ochotnických souborů ve Vysokém nad Jizerou. A starší ilustrace najdeme v knížce Evy Koudelkové Čtení o Krakonošovi – Josef Mánes, Mikoláš Aleš, Adolf Kašpar, Věnceslav Černý, pomníky v Trutnově, Janských lázních a Hořicích. Inspirace pro kostýmování a líčení Krakonoše na divadle a jeho vybavení rekvizitami je dost bohatá a pestrá. Ze sbírky Johannesa Praetoria uvádí Jech celou sérii příběhů, resp. historek, některé jen desetiřádkové. Řada z nich je variací na proměnu věcí – dar Krakonoše se změní ve zlato, obdarovaný věci či jejich část vyhodí, protože je považuje za bezcenné. Nebo naopak cenná věc – zlato, prasata – se změní v bezcenný materiál. Je tu také historka, která se u pozdějších autorů opakuje v různých obměnách dost často: Krakonoš se nabídne komusi za pomocníka či čeledína (zde sedlákovi na mlácení) a jako mzdu si vyžádá jen tolik, kolik unese. Po skončení práce odnese celou stodolu i se sedlákem a obilím. Jaromír Jech uvádí příběh z díla Johanna Karla August Musäuse Jak se Krakonoš nešťastně zamiloval o tom, jak Krakonoš získal jméno Rübezahl/ Rýbrcoul, příběh u Musäuse původní a později mnohokrát přebíraný. Mladý Krakonoš se v tomto příběhu zamiloval do lidské bytosti, princezny Emy, unesl ji do své podzemní říše, ale Emě tam bylo smutno. Proto jí přinesl řepy, které kouzelnou hůlkou proměnila ve své přátele. Ale ti brzy začali stárnout, protože řepy vadly. Pak Krakonoš vypěstoval celé pole řep ze semene a Ema si z nich vyčarovala posla – straku, kterou poslala se vzkazem k svému ženichovi Ratiborovi, kde má na ni čekat. Pak poslala Krakonoše počítat řepy pod záminkou, že chce vědět, kolik bude hostů na svatbě. Zatímco počítal, uprchla na koni vyčarovaném z řepy. Odtud Řepočet – Rühbenzaler – Rühbezahl - Rýbrcoul. Další varianty příběhu najdeme u řady autorů. Další texty Jechovy antologie: Václav Matěj Kramerius: Zaklený a vysvobozený princ - výňatek z rozsáhlého textu o cestě za třemi zlatými péry Rýbrcolovými z r.1794. Postava Krakonoše je vylíčena jako negativní, ale sedláci ho hájí, že pomáhá. V knize je také citace z Babičky Boženy Němcové jak baba kořenářka vypráví dětem o Rybrcoulovi, a výňatek z románu Jana Weise Přišel z hor . Následují četné příběhy autorů českých i německých a polských, včetně jednotlivých příběhů z knih jinak zaměřených, jako je například příběh O Krakonošovi z Karlova mostu z Pražských pověstí Václava Cibuly. Předposlední kapitola Jechovy knihy je věnována zápisům lidových vyprávění, které pořídil jednak J. Š. Kubín, jednak sám autor. Poslední kapitola je nazvána Krakonošovské ozvuky a obsahuje citace z autorské literatury která se zmiňuje o Krakonošovi. Obě knihy, Koudelkové i Jechova, obsahují vedle zmíněných ilustrací i bohaté a obsáhlé soupisy literatury. Čtete-li několikery knížky příběhů o Krakonošovi, záhy zjistíte, že se často prosazují opakující se modely příběhů, u dobrých autorů různě ozvláštněné nebo obohacené, ale u mnoha velmi schematické. Nejčastěji jsou to tyto čtyři modely: • Třídně hodnotící: negativní postavu představuje boháč, šlechtic, bohatý sedlák či mlynář, měšťan; pozitivní postavu reprezentuje chudák, poddaný, drobný chalupník nebo řemeslník, jako je tkadlec, sklínkař, uhlíř. Dobře známý je tento model z večerníčku o Trautenberkovi. Boháč má sérii špatných vlastností, hlavně je chamtivý a bezohledný k podřízeným a chudým lidem vůbec. Je Krakonošem potrestán, nejčastěji tím, že se mu vytoužený poklad změní v cosi nežádoucího. Tento model má bohatou tradici a zřetelně odpovídá českému sklonu považovat boháče apriori za negativní postavu a bohatství za výsledek buď vydřidušství, anebo podvodu. Tento model se v době normalizace nepochybně dobře hodil, ale proto ještě ho nelze za výplod normalizace považovat a demonstrovat na něm dětem, co byla normalizace. Je to model velmi starý, ale také stále velmi živý. Variantou, příznačnou pro 19. století, je „vlastenecké“ rozlišování dobrého, spravedlivého a čestného venkova vůči zhýralému, zpanštělému městu nebo šlechtě. • Výchovně nabádavý model se vyskytuje v příbězích o Krakonošovi pro děti. Špatná vlastnost, zlobení, nežádoucí chování dítěte nebo dospělého jsou potrestány, často podle hesla „jak ty mě, tak já tobě“, např. kluk, který se neozývá na volání rodičů, je potrestán tím, že nikdo nereaguje na jeho volání, když je v úzkých. • Sociálně spasitelský: je velmi četný a je založen na řešení závažných sociálních problémů vdov, sirotků a všech možných chuďasů. Krakonoš jim dopomůže k lepšímu životu, často vysloveně k bohatství, většinou tak, že jim daruje běžnou věc (květinu, snítku apod.), která se změní ve zlato nebo v hromady dukátů a obdarovaná rodina tak ze dne na den zbohatne – věčný nesplnitelný sen. Variantou je záchrana zdraví a života, většinou bylinkami z Krakonošovy zahrádky. • Krakonoš šibalsky zlomyslný: vyskytuje se zejména v starších německých pramenech. Krakonoš tropí zlomyslné kousky vcelku bez příčiny a když ublíží potřebnému, často to napraví. Novější variantu představují příběhy s vytrestáním negativní postavy; nejčastěji uváděný je příběh selky, která nese na trh vajíčka, Krakonoš od ní nějaká koupí a nejde v nich dukát, selka pak roztluče marně všechna vajíčka. Když to shrneme, jde převážně o „výchovné historky“, které ovšem mají tu vadu, že k nápravě nedojde skrze pochopení, co v životě způsobí lhaní, lenost, chamtivost. Nejsou tu přirozené následky, ale zásah vyšší moci, náhlé rozhodnutí zvenčí, totéž u sociálního postavení. Z toho plyne, že příběhy o Krakonošovi jsou velmi často spíše zábavnými příběhy, ale sotva se hodí pro interní práci na tématu, např. v dramatickém strukturování. Útlá knížečka Krakonošova mísa obsahuje výbor z tvorby Antonína Pochopa. Dvě třetiny příběhů jsou o Krakonošovi a odehrávají se v kraji, kde Pochop žil, v západní části Krkonoš, na Jilemnicku a v okolí Benecka. Jednotlivé texty obsahují událost, nedramatickou situaci, konstatování, že se událo cosi, co nemá žádné pokračování. Většinou je to Krakonošova reakce na jednání člověka, jemuž dá odměnu nebo ho potrestá, ale nic dalšího odtud neplyne – kromě pojmenování místa v několika příbězích: Mísečky, Dvoračky, Na Popelce. Pochop ale zachycuje zajímavým způsobem život horalů v minulosti, v dobách, kdy Krkonoše ještě nebyly turistickým střediskem, ale žili v nich horalé, většinou řemeslníci, popeláři, kteří nosili popel sklářům, tkalci, uhlíři, dřevaři. Jeden z příběhů vypráví o dřevaři, jehož početní synové se vesměs živili řemesly týkajícími se dřeva, nejmladší houslařstvím. Krakonoš tu vystupuje jako pomocník a rádce v lidské podobě, třeba je šumařem, který radí jak nakládat s houslemi. Napravuje sociální nespravedlnost (chudé dívce, která se vdává za bohatého synka, věnuje díži jako věno), nebo špatnou povahu (zlomyslný povozník ničí druhým dýmky jen z hecu). Je to příjemné čtení, ale může se hodit pro vykreslení života krkonošských horalů. Jaroslava Reitmannová, nakladatelská redaktorka (1908 – 1995), vybudovala ve své knize Šibal Krakonoš původní příběhy na známé motivy. Ve svých prózách hodně lyrizuje a na rozdíl od autorů, kteří v Krkonoších nebo v Podkrkonoší žili, jen zřídka příběhy lokalizuje. Některé příběhy jsou didakticky nabádavé, jako například příběh Strašák na vrabce. Chalupník Libecajt byl drobný zloděj a jeho krádeže lezly na nervy celé vesnici, navíc zlobily jeho ženu Apolenku. Jednoho dne Libecajt na bělidle ukradl košili a utěrák, Apolenka to popadla a šla to vrátit na bělidlo. Stařeček-Krakonoš, kterého Apolenka potkala v horách a vše mu vypověděla, změnil Libecajta na strašáka, aby musel místo krádeží hlídat. Apolenka mu nosila jídlo, teplé oblečení a celá ves se divila, co to má s tím strašákem – nakonec se objevil stařeček, Apolenka mu řekla, že věří v manželovu nápravu a tak ho osvobodil. Pak už Libecajt nikdy nekradl. Josef Spilka (1899 - 1986), autor knihy Náš Krakonoš, byl sběratel a adaptátor lidové slovesnosti, ale také autor literatury pro děti. Jeho vyprávění o Krakonošovi má rámec – vyprávějí jednotliví vesničané po tři večery u Pochopů a pak na svatbě pana učitele. Příběhy jsou doprovázeny množstvím hádanek a úsloví, které představují soubor informací o krkonošském folklóru. V příbězích je výrazná funkce věcí a hospodářského zvířectva na úkor charakterů a situací, které jsou velmi jednoduché a stereotypní. Dominují statické popisy, jinak řečeno: děj nedramatický, bez zápletky, bez hnacího motoru dění, většinou bez vyústění, neurčitost času a často i místa. Příklad Spilkova textu: „…povozníci se stavívali na posilněnou a na nocleh v zájezdních hospodách. Formani bývali kumpáni zazobaní. Dobře jedli, hodně pili, mastili karty, vedli si jako páni. Šenkýři je rádi vídali…“
V příběhu Jak přišel Krakonoš k svému jménu Spilka formuluje rozdíl mezi Krakonošem a Rýbrcoulem a v historkách o Rýbrcoulovi líčí tuto postavu jako skřeta kozlí podoby. Je to podle něho cizí element, německý, infiltrovaný do našich českých Krkonoš. Rýbrcoul je špatný, zlý, zlomyslný, Krakonoš je dobrý, spravedlivý. Toto pojetí odpovídá poválečnému pohledu na věc a vychází i z názorů Zdeňka Nejedlého (1878-1962). Nejedlý byl uznávaný hudební vědec, po r. 1945 politik - stalinista, ministr školství a kultury; do naší kultury se zapsal nekritickým vynášením husitství a Jiráska, do školství zkrácením povinné školní docházky z 9 na 8 let podle sovětského vzoru. V hodnocení Jiráskova Pana Johanese striktně odlišuje Orlické hory jakožto hory Jiráskovi i nám blízké, „opravdu naše české hory“, na rozdíl od Krkonoš, které jsou vyšší, ale tvrdší – „jsou to zkrátka cizí hory“ ovládané Rýbrcoulem, který je „duch vlastně zlostný, jenž nechrání, nýbrž naopak honí lidi po horách často až do záhuby“. Nejedlého hodnocení Rýbrcoula odpovídá tomu, jak je pojímán většinou v německé literatuře, zejména u drsného Praetoria. Spilka nesdílí odsudek Krkonoš, přijal i Krakonoše, ale zachoval si „vlastenecký“ odstup od Rýbrcoula. Postoj navazuje na nekritické vlastenectví 19. Století, které se vyznačuje předpojatostí: co je čeká, to je správné, co je německé, je zavrženíhodné. Jiráskovi ovšem v Panu Johanesovi nešlo o etnický původ démonické postavy, ale o alegorickou pohádku s princeznou Kačenkou jako personifikací pronásledované české vlasti a Krakonoš-Johanes mu posloužil jako pronásledovatel. Ostatně Kačenka se jako Krakonošova kamarádka a partnerka objevuje v několika příbězích.
Jiný typ Spilkových příběhů představují tři bylinkářské příběhy Skočec, Mastičkář Bryndallini a Bylinkář a kolovrátkář. V prvním z nich Krakonoš dovolí bylinkáři, aby si vzal v jeho zahrádce tři rostliny zázračného skočce, bylinkář na nich zbohatne a pokusí se Krakonoše obrat o další, ale ten ho svrhne do pekla. Druhá historka se točí kolem vychloubavého a sebelibého Byrnadalliniho, ve skutečnosti Francka Vocáska. V třetím příběhu bylinkaří sám Krakonoš a aby se mu lépe prodávalo, spojí se s kolovrátkářem a spolu chodí po jarmarcích a poutích. Dalším titulem z této řady jsou knížky Marie Kubátové. Pomineme-li krkonošskou tvorbu Kubátové pro dospělé (Daremné poudačky, Krakonošův hernec a další) a notoricky známý cyklus příběhů o Trautenberkovi (autorka televizních scénářů Božena Šimková je přepsala i do knižní podoby), pak Kubátová z krkonošského folklóru vytěžila dvě knížky pro děti – Pohádky o Krakonošovi a Krakonošovo černobejlí. Vychází ze známých motivů, ale její tvorba je zcela osobitá, autorská, a navíc spíše než k pověsti se žánrově kloní k pohádce. S tematikou této kapitoly souvisí jen volně, ale jde o autorku natolik známou a významnou, že ji nelze opominout, i když pro nic jiného, tak proto, aby byla v povědomí čtenářů dobře zařazena. Je to čirá epika: jednoduchoučký děj a rozsáhlý text, obsahující četná nedramatická jednání – domácí, zemědělské a řemeslné práce, popisy vesnického života (hospoda, pohřeb…). Je tu obšírný popis vaření kysela nebo pečení hubovce, štědrovnice a perníků a vysvětluje se, jak vznikly, jak se horalé naučili foukat skleněné ozdoby… Významnou roli tu hraje počasí a způsoby, jak je Krakonoš ovládá, příroda a zvířata. Trautenberk (předobrazem této postavy je středověký šlechtic Trautenberg, v některých pověstech spojovaný se založením Trutnova) v těchto pohádkách není osoba, ale místo, tedy zřejmě Trutnov. Jen asi ve dvou příbězích vystupuje i pán z Trautenberku jako jeden z řady místních šlechticů. Krakonoš Kubátové není ani zlomyslný skřet starších německých příběhů, ani český spravedlivý vládce hor, který trestá nehodné a chudým dává zlato, ale dobromyslný soused, bodrý strejda: „Krakonoš sám nemá hlavu na ouklady, je z toho těsta jako my všichni tady…“ (O horácké nevěstě). Ovládá počasí, čaruje (jeho kouzelnou formulkou je „budliky budliky“), mění se v různá zvířata. Jeho kouzla odpovídají jeho charakteru: když nevrlý a nepřející hajný ženským v lese zporáží džbánky s nasbíranými jahodami, Krakonoš je očaruje a džbánky pak hajného pronásledují až do postele, do hospody a kibicují mu u karet. Zajímavý je jazyk, totiž citlivá práce s nářečními prvky. Jechovy Krkonošské pohádky s původním názvem Krakonošova mošna jsou na rozdíl od Krakonoše určeny dětským čtenářům. Krakonoš v nich pomáhá potřebným a chce od lidí, aby i oni pomáhali druhým. Knížka obsahuje poměrně rozsáhlé příběhy se zápletkou, několik z nich využívá běžné pohádkové motivy a příběhy, v nichž Krakonoš reprezentuje dárce. Skočcový kořen, Dva zázrační lékaři a O Marii Terezii a o pruském králi jsou tři příběhy, v nichž hraje roli léčitelství využívající byliny z Krakonošovy zahrádky. Krakonoš daruje byliny ze své zahrádky, ale léčitel je musí užívat jen proto, aby pomohl druhým a nesmí za to brát peníze. V prvním příběhu je tkadlec z Pasek vyzván, aby pro zámeckou paní Letnickou obstaral skočcový kořen z Krakonošovy zahrádky. Tkadlec ho dostane, ale Krakonošovi zalže, že ho potřebuje pro svou ženu. Paní Letnická se sice uzdraví, ale o něco později onemocní znovu a tkadlec jde přes zákaz znovu do Krakonošovy zahrádky pro léčivý kořen. Léčba se opakuje, pokaždé tkadlec dostane větší odměnu, takže bohatne, ale paní nakonec zemře. Hrdinou dalších dvou příběhů je chalupník Plechanec z Hořiček. Při česání jablek spadne se stromu a zlomí si obě ruce. Vypraví se k doktorovi do Dvora Králové, pak do Trutnova, ale v obou městech doktora nenajde a narazí v nich na nevlídné osoby. Cestou domů se setká s Krakonošem a ten mu věnuje pytlíček svého koření, který mu umožní stát se zázračným doktorem, ale nesmí od nikoho nic vzít. Plechanec léčí děti i dospělé, získá proslulost, takže si ho povolají jak zlomyslná paní ze Dvora Králové, tak nerudný radní z Trutnova. Plechanec je léčí a odmítne odměnu. Pak pro něj pošlou dokonce z Vídně, Marie Terezie se strhla v kříži, Plechanec ji vyléčí a když císařovna trvá na tom, že si musí říct o odměnu, vyžádá si vyvázání z poddanství pro sebe a své potomky. Marie Terezie mu vyhoví. Pak k němu ještě přivezou pruského krále, který si zlomil nohu na honu, s ním musí Plechanec zacházet velice drsně, protože se léčení v podstatě vzpírá. Roznese se, že mu vlepil pár pohlavků, ale lidé brzy pochopí, že krále těmi pohlavky jen strašil. Zvláštní míso v krakonošovské literatuře má Moje knížka o Krakonošovi, Dva tucty příběhů o pánu Krkonoš a tři k tomu Otfrieda Preusslera (1923 – 2013). Autor dobře u nás známý z řady dalších knih pro děti a mládež (Malá čarodějnice, Čarodějův učeň a další) se narodil v Liberci, jeho předkové, skláři, řemeslníci a drobní zemědělci, pocházeli z Jizerských hor a z Krkonoš. Obě pohoří poznával už jako malý chlapec na výletech s otcem a později s kamarády jako lyžař. V devatenácti byl povolán na východní frontu, v r. 1944 padl do sovětského zajetí a vrátil se v r. 1949 už rovnou do Bavorska, kam byla jeho rodina vysídlena. Celá tato historie, vyprávěná s nadhledem a s láskou k rodnému kraji, tvoří rámec knížky. Krkonoše v ní tvoří jeden celek, s jižními svahy a podhůřím, i se svou severní polovinou. Preussler vypráví příběhy z doby, kdy Češi a Němci žili normálně vedle sebe a volně přecházeli z jedné strany hor na druhou. V Preusslerových příbězích se dočtete o starých řemeslech, o sklářích a tkalcích, jsou přesně lokalizovány a některé jsou založeny na reálných příbězích z Krkonoš (o hradeckém biskupovi a jeho nevydařené cestě na Labskou louku). Knížce na půvabu přidávají i laskavě humorné ilustrace Adolfa Borna.
Králové ze sklářské hutě je příběh odehrávající se v Pěnčíně na Jablonecku. Huťmistr Kryštof Wander se pokoušel vyrobit rubínové sklo, jaké tehdy uměli jen v Benátkách. Nepodařilo se mu to a přišel na mizinu. Tři z jeho bývalých zaměstnanců se mezi Vánoci a Třemi králi vydali na tříkrálovou koledu a při cestě přes Krkonoše do Slezska je zastihl sníh. Ve vánici je pozval do své boudy vousáč a skláři mu vyprávěli historii sklárny. Ráno se probudili v polorozpadlé chatrči a měli jednak dopis pro Wandera s receptem na rubínové sklo, jednak tři zlaté dukáty pro sebe. Wander si recept přečetl, ale k výrobě bylo třeba zlato. Dostal ty tři dukáty, podařilo se mu huť zprovoznit a rubínové sklo vyrobit, což prospělo i jeho zaměstnancům. Zlaté ruce patří mezi příběhy o proslulém jizerskohorském léčiteli doktoru Kittlovi, u nějž se vyučil i Štěpán Glaser. Ten se po třech letech učení vydal do světa, ale když se pak vracel domů, našel svou milou Nany těžce nemocnou. Tajemný hlas – Krakonoš – mu řekl že se musí rozhodnout: ponoří-li do studánky pod Zlatým návrším ruce jen po zápěstí, zachrání Nany, ponoří-li je po lokty, zachrání velké množství jiných nemocných, ale Nany ne. Štěpán se dlouho rozhoduje, nakonec ruce ponoří jen po zápěstí a Nany vyléčí. Ožení se s ní a stane se asistentem Kittla, ale později je i vyhlášeným léčitelem, i když není zázračný. Jádrem tématu je myšlenka, že chce-li člověk projevovat lásku lidstvu, musí mít především lásku k jedinci. Krakonoš a s ním Krkonoše jsou z českých pověstí snad nejpopulárnější, přitom většina z nich je založena na konfrontačním vztahu k Němcům a na předpojatosti. Podobně jako v Krkonoších i na Šumavě a dalších pohořích sousedících s Německem a Rakouskem kdysi žili Češi a Němci v sousedství zcela přirozeném. Až politika je rozdělila a postavila proti sobě. Stejně jako v Krkonoších žili Němci s Čechy a pověsti vznikaly u obou národností, ale jinde než u Preusslera to není vysloveno nebo zobrazeno v příbězích, přestože značná část šumavských pověstí jsou překlady z němčiny. Chybí dokonce i jasná informace, zda autory byli Němci sudetští, nebo ti z bavorské strany hor. Českým autorům chybí nadhled, který má Preussler. Ostatně stále žije předpojatost, byť z národní motivace často posunutá do oblasti sociální, respektive třídní: obrovské popularitě se těší televizní večerníček, kde boháč je jednoznačně negativní postava a služebnictvo má příkladné vlastnosti, Je to pořád stejné jako v starší české literatuře, kde jde národní i sociální postavení ruku v ruce: boháč mluví německy a má jen špatné vlastnosti, česky mluvící podřízený a chudák je jeho protikladem. V dnešní době se to už dost těžko čte, ale stereotypy přežívají. Náchodsko Další kniha Evy Koudelkové Pověsti z Novoměstska nad Metují, je členěna podle míst Novoměstska. První část zahrnuje Nové Město, městečko Krčín, které je nyní součástí Nového Města a z Výrova, někdejšího hradu, který zanikl v 15. století. Další části jsou pověsti z Nového Hrádku, Frymburku a okolní krajiny, přitom všechny oddíly mají shodnou vnitřní strukturu – O pozoruhodných místech, O lidech dobrých i zlých, O válečných časech a O strašidlech a jiných zjeveních. Všechny oddíly obsahují pověsti o pozoruhodných místech a vyprávějí o jejich vzniku, důvodech pojmenování, často o jejich spojení s Metují, která tu hraje důležitou roli, i o pokladech ne různých místech. Jsou tu vyprávění nejen o stavbách, ale i í o studánkách, o rybníku, a také příběh O Šmelcovně, jak jeden příslušník rodu z Dubé našel zelený kámen, když o něj zakopl kůň. Hledal dál a znalci v Hradci Králové určili, že obsahuje měď. Vedlo to k dolování a stavbě pecí, ale výroba mědi trvala jen krátce. Z minulosti Frymburku se vypráví jeho historie od založení ve 14. století i výčet rodů, které hrad vlastnily – z Lipé, z Dubé, Trčkové a další. Byl – obyvatelný jo konce 18. Století. A je tu i pověst o jeho založení, totožná s příběhem Přimdy a Návarova: dcera rytíře se zamilovala do panoše, tedy pod svou úroveň a utekla s ním do lesa. Vybudovali hrad, aby zůstali utajeni, stavební dělníky upálili v dřevěných chatách. Otec mladí ženy je nakonec našel a smířil se se situací. O lidech dobrých i zlých obsahuje směs různorodých pověstí - o sporech Novoměstských s Náchodskými po třicetileté válce, o čarodějovi z Nového města, i historku o soutěži v pojídání třešní: kdo bude nejrychlejší, kdo třešně pojídá i s peckami, nebo kdo je jí bez nich, i o tom, jak oba dopadli. Ve dvou příbězích vystupuje Josef II., jehož přítomnost vede místí do rozpaků. V jednom případě jsou to radní, kteří se nedokážou odvážit vyslovit žádost o povolení jarmarku a tak to pošlou vyřídit popleteného radniční sluhu, v druhém zpupný chalupník se začne chovat normálně, až když s ním císař vlídně pohovoří. Vystupují tu nejrůznější postavy - ponocný, který místo troubení zpívá a brání spoluobčanům ve spánku, bohatý mlynář a chalupník, kteří se přátelí, jsou tu vařečkáři, tkalci a tkadleny, hospodští, hajní, místní silák a v blízkosti hranic přirozeně i pašeráci. Jsou tu sousedské spory o hranici pozemku, příběh o polepšeném hříšníkovi, o svědomí, o předpovědi smrti, volbě ženicha, historky z údolí zvaného Peklo, i o tlupě mstitelů- zbojníků. Oddíly věnované válečným časům zahrnují příběhy z různých dob a válek: hned n začátku je příběh z doby smrti Přemysla Otroka II. v bitvě na Moravském poli a Novoměstských, které také padli v oné bitvě.
Kraj sužovaly i náboženské války: Krčínská tragédie se odehrála v souvislosti s. nově ustavenou sektou Orebitů. Na 26. prosince 1420 se chystalo první společné přijímání pod obojí. V kostele bylo nabito a část Krčínských byla před kostelem, když velitel vojska, reprezentujícího katolické hejtmany z blízkých východočeských oblastí vjel na konci mezi skupinu Orebitů a a do kostela, kde u oltáře zabil kněz. I nadále vojáci vraždili lidi, drancovali městečko. Byl povolán Žižka, v té době obléhající Chrudim, Až v květnu následujícího roku dorazil k Jaroměři, oblehl ji a sdělil, že občané budou ušetřeni a potrestán jen hejtman. Jenže vojáci opláceli stejným, vraždili a drancovali. Nakonec Žižka zvítězil a Jaroměř se z města německého a katolického změnila v místo utrakvistické a české. Téma násilí, které plodí násilí. I příběh zániku Výrova je spojen s náboženskými boji 15. století. Příběh Válečná lest je migrující pověstí tom, jak obléhaní předstírali, že mají spoustu zásob a donutili tak obléhatele, aby to vzdali, - zde husité obléhají hrad Frymburk. A přirozeně se tu objeví i příběhy se Švédy za třicetileté války, spojený s konflikty mezi Náchodem, který byl proti Švédům, a Novým Městem, které bylo na jejich straně, i příběhy z dalších měst. Prusové se tu objeví v 18. století i v souvislosti s bitvou u Hradce Králové v roce 1866. Jsou to příběhy o utrpení místních, když přes jejich města a vesnice táhla vojska a rekvírovala potraviny. Jedna z kapitol O strašidlech a jiných zjeveních je věnována někdejší paní panství Magdaleně Trčkové, která byla velmi krutá k svým poddaným. Krátce po smrti se začala objevovat v podobě česné pan, přijíždějící v ohnivém kočáru, Zámeckému správci se nelíbila, začal pátrat. Z okna naproti Magdaleniny ložnice pozorovat hodinu trvající pobyt a hlučné strašení Černé paní, která se objevovala i se svou knihou, obsahující údaje pro mnoho lidí nebezpečné. Statečný správce se za ní vydal do oné ložnice, sice knihu nezískal, ale do té doby se Magdalena zjevovala bez ní a nebyl už nebezpečná. Historicky Magdalen a Trčková posula tím že Valdštejnovi prodala řadu parcel, aby ml postavit pražský Valdštejnský palác. Příroda Novoměstska je zabydlena řádkou vodníků, povětrnicí, permoníkem, ohnivcem, hejkalem, lesním mužíkem i lesní žínkou, je tu had hospodářík a čarodějnice i pár dalších. Tento oddíl je však méně početný, Koudelkové výběr pověsti se soustřeďuje spíš na historické jevy.

Vysočina Prošli jsme pohraničními, většinou horskými nebo aspoň kopcovitými oblastmi, které českou kotlinu ohraničují na západě a na severu a dostáváme se k rozmezí Čech a Moravy. Rozsáhlým dílem o pověstech Vysočiny jsou třídílné Pověsti z Vysočiny Jana Prchala. Autor, knihkupec a nakladatel z Polné, sbírá a archivuje pověsti z Vysočiny půl století. Shromáždil tisícovku pověstí a výsledkem je po publikacích pověstí z Polné a okolí toto rozsáhlé dílo, jehož vydání podpořili jednotlivci i podniky z Polné. V úvodu k prvnímu svazku Prchal uvádí, že jeho pověsti, které jsou rozvedením původních stručných „zpráv“ vedle vodníků, hejkalů a jiných démonických bytostí obsahují i příběhy o dávných událostech, které se skutečně staly, o lidech a jejich životech. Jak autor uvádí v seznamu pramenů, vedle několika málo knižních pramenů vycházel z archivů, včetně archivů jednotlivých vypravěčů. Na vodníky a hejkaly klade ale důraz především, a o hejkalovi navíc konstatuje, že to je bytost výhradně česká, jinde neznámá. V závěru knihy u každé pověsti uvádí svůj zdroj, bohužel místa, odkud pověsti pocházejí, najdete v některých případech jen v textu, ostatně místní původ mají jen některé příběhy, nejen ty z Vysočiny, a nejsou to jen příběhy, které migrují v rozsahu Evropy. Stačí se podívat na obsah prvního dílu, a je jasné, že opravdu hastrmani, hejkalové a čerti mu dominují. První příběh prvního dílu O zlém hastrmanovi líčí trampoty starého vodníka. Usadil se v malém rybníčku, kde se ani nemohl celý ponořit, ale v tichém koutě, kde nikdo nebyl, chtěl dožít v dobrotě, ne v celoživotním zlu. Ale místní začali chodit na koukanou a hastrmanovi nadávali, osočovali ho a kritizovali, až se naštval a vrátil se ke zlu. Nastražil past, vesničana vylekal, často ho stáhl do vody a jen tak ho vymáchal, ale lidé chodili stále. Nakonec se mu podařilo utopit opilého pacholka, a návštěvy a urážky definitivně skončily. Ani hastrmani to nemají v životě lehké. Mstivý hastrman je naopak humorná historka – hastrmana proměněného v koně sedlák přinutil vyvážet hnůj na pole, až po skončení práce ho pustil. Ale hastrman se pomstil, všechen hnůj z pole naházel do potoka. A Poslední hastrman v Jihlavě, stařeček, chodil denně ráno kupovat mléko. Jednou ho omylem porazila malá dívenka a mléko se vylilo. Koupila nové i nový džbánek, hastrman ji za laskavost věnoval hrst perel a z Jihlavy se odstěhoval. I Rozpustilý hastrman aneb Jakou moc má dvakrát pečený chléb. Je to boj se zlem „po česku“ – ne síla, ne statečnost, ale humor, fígle a pomstychtivost proti démonovi, který je vlastně chudák, skromný, neschopný a zlomyslný. Čtyři příběhy o hejkalovi jsou podobného rázu. Lidé se sice hejkala panicky bojí, ale když se někdo odváží, ukáže se, že je to ubožák, kterého zajímá hlavně jídlo – Neškodný hejkal je přemožen vesnickým silákem, hejkal na člověku si zgustne jen v pověsti Hejkal a necky: když si vesničan vlezl si pod necky, aby hejkala vyvedl z míry, hejkal na neckách celou noc poskakoval a bouchal do nich, a vesničana pořádně potrápil. Početně jsou zastoupeni čerti a peklo, a setkání s čerty jsou nebezpečnější a některá i důkladně moralizující. Zkrátka čert je skutečné nebezpečí, i když v různých podobách, a velmi nebezpečné je čertem se zaklínat. Výroky jako „čert to vem“, nebo „třeba čerta bych si vzala“, se vždy naplní: jako je tomu v pověsti Čertovo dítě. Souhrn působení čertů je obsažen v poměrně rozsáhlé kapitole s názvem Peklo. V dalších příbězích se vyskytují další démonické postavy – černá paní, šotci, skřítci, rarášci, světýlka, víly, divoženky a lesní panny, poledníček i obr. Démonické postavy se vyskytují v četných názvech, jako je Čertovský hrad, Čertova záda, Černá paní, Záhadní koně, Kouzelný stařeček, Čarovný kozel, Divní lidé. Je tu také řádka pověstí o pokladech: O mluvícím koni a velkém pokladu – na Velký pátek žena objevila jeskyni plnou rakví, ale místo nebožtíků v nich byly dukáty; od mluvícího černého koně s dlouhou hřívou dostala odměnu za svou práci - koblížky, ale ty cestou vyhodila. Další jsou Želivský poklad, Poklad u Pavlova, Ztracený poklad u Humpolce. Méně je tu historických pověsti, jako je založení Jihlavy: hrnčíř v lesích vyráběl keramiku, ale jeden čas se mu začaly nádoby rozpadat. Přenocoval u něj zbloudilý cestovatel a ten přišel na to, že v hlíně je stříbro a založení stříbrných dolů vedlo k výstavbě města Jihlavy. Jiný příběh vypráví, proč se kašně v Havlíčkově Brodě říká Koudelova: pekař Koudela šidil zákazníky, byl trestán, ale když se to opakovalo, byl odsouzen k smrti oběšením. Uprosil městkou radu, aby ho nechala žít a postavil za to kašnu na náměstí. K historickým pověstem patří i příběhy z různých válečných tažení po Vysočině, nejvíce příběhů se váže k Přibyslavi a Švédům v třicetileté válce , vedle nich a husitů je tu příběh s názvem Francouzi v Přibyslavi, i pár dalších z různých míst. Poklady už v 2. dílu nejsou nijak frekventované, v příběhu o pokladu v Trpišovicích je ale dost obsáhlý výklad o pravidlech, podle nichž se poklady otevírají: činí tak na Velký pátek a jsou otevřeny jen po tu dobu, kdy se v kostele čtou pašije. Po jejich skončení se poklad opět uzavírá. Kdo nestihl odejít, musí zůstat v podzemí celý rok. Pověst vypráví o tom, jak od pokladu donutil svého pána včas odejít jeho pes, který situaci vnímal. I tento díl obsahuje množství démonických bytostí a nejpočetnější z nich jsou hejkalové. Jsou tu bytosti tradiční i ne zcela běžné: čerti, hastrmani (včetně toho, který přivedl porodní bábu k žábě, když kladla vajíčka), hastrman houslista, světýlka v místě nynější přehrady Trnávka na Želivce, strašidelný obří sud valící se na trojici mládenců, strašidlo v podzemní chodbě kláštera ve Žďáru. Do této kategorie patří i příběhy hororového rázu. Po smrti ženy se vdovci zdálo dvě noci po sobě, že ho žena prosí, aby ji nechal vykopat – je pohřbena za živa. Farář to ale odmítl a tak když se třetího dne žena ozvala znova, že mezitím už zemřela, vykopaná rakev obsahovala stopy toho, že se žena pokoušela z rakve dostat ven. Povídání o zemřelých shrnuje různé podobné příběhy - Veselé pohřbívání ve Velkém Meziříčí: pohřeb jedné semetriky se konal při náledí, průvod padal, a z rakve vypadla žena živá. Žila pak ještě rok, ale na její první pohřeb se v městě nedalo zapomenout. Srážka zvonů je absurdní příběh: z jednoho vesnického kostela se nevysvětlitelným způsobem ztratil zvon. Našel ho a vykopal vesničan, zaujalo to jezuity z Telče a dohodli se na výměně umístění dvou zvonů. Oba byly se svým umístěním nespokojeny a nakonec se vyměnily, letěly na své původní místo v noci a cestou se srazily a poškodily. Několikrát se vyskytuje příběh o studánce a vyskytují se i příběhy o květinách. Čarovná květina aneb Proč musí mít rostliny ve vázičce dostatek vody zdá se není lidového původu, nemá znaky pověsti. Tajemná síla laskavce, O posedu a Bedrník a mochna – všechny vyprávějí o léčivkách a o jejich působení, jako bedrník s mochnou, které odpomohly od cholery, která propukla o bitvě u Hradce Králové. I v třetím svazku Pověstí z Vysočiny jsou hlavními postavami démonické bytosti a autor v předmluvě je uvádí jako hlavní typ pověsti, na němž staví celou trilogii. Těžko se ale dá rozhodnout, podle jakého kritéria pověsti řadí. V některých případech hned za sebou následují tři, čtyři pověsti se stejnou nebo podobnou tematikou, ale o kus dál najdete ještě jednu na stejné motivy. Někdy se se zase pravidelně střídají různorodé příběhy. Snad je tu nějaké zeměpisné kritérium, ale ne všude je lokalita přesně uvedena, nehledě na to, že kromě místních sotva někdo zná jména všech vesnic a vesniček. Třetí díl se ale vyznačuje tím, že je v něm víc historických pověstí než v předchozích, některé příběhy se sice vážou k historii, ale nejsou to pověsti, spíš volně převyprávěný kousek historie, bez přítomnosti kouzel a mimořádných okolností. Například příběh Kdo byl Zachariáš z Hradce a Telče je beletristicky zachycený životopis zmíněného šlechtice, pocházejícího z rodu Vítkovů. Tu a tam autor odbočí z Vysočiny, například když se zabývá Bítovem, který leží v Podyjí, nebo když se Josef II. rozhodne rozpustit jezuitský klášter v Kutné Hoře. Historická tematika je různorodá, je tu ještě jednou Josef II. cestující na zapřenou (a mimochodem, v 2. dílu byl jeden příběh o Marii Terezii). Z historicky významných osobností je tu ještě Jan Žižka, a tady je velmi výrazný pověsťový motiv: Jan Žižka zemřel u Přibyslavi, a když se sedlák pak pokusil zorat ono pole, kde zemřel, jeho kůň se propadl do země, pak i sedlák, bylo to zakleté místo. Další historická témata – Poklad želivského kláštera je o tom, jak mniši zachraňovali klášter a pozemky, když je zabral Jan Trčka z Lípy. Povstání lidu v Jihlavě po povodni r. 1520 – lid usoudil, že velkou povodeň zavinila městská rada a do městské politiky začaly zasahovat i mocné cechy. Pozoruhodná jsou témata Doly poblíž Pavlova u Pelhřimova a Povídání o žhářích z Jihlavy. Ale vyprávění o dávném životě najdete i na začátku leckteré jiné pověsti a to jim dodává kulturně historickou hodnotu. Jeden z příběhů o pokladu Trápení a Naděje má dost neobvyklé pokračování. Sedlák o Velkém pátku vstoupil do otevřeného prostoru, kde seděly dvě stařeny u dvou truhel. První, jménem Naděje, nabízela měďáky, druhá, Trápení, zlato, ale s tím, že majitel bude sice bohatý, ale bude mít trápení. Stalo se, a když bylo nejhůř – vážně onemocněl syn i manželka – přišla Naděje a poradila mu, aby peníze dal na chudé, a žena i dítě začaly uzdravovat. Bohatá směs příběhů o bohatých a chudých, o kmánech i pánech, o řemeslnících i sedlácích, o lidech i démonech, živých i mrtvých… zkrátka o nejrůznějších povahách a činech, o odměnách a trestech, o naší minulosti, jaká byla na Vysočině. Je to ale směs pověstí i jiných žánrů, často dobře odlišitelných, pověsti ale výrazně převažují.

Ostrovy a ostrůvky Vedle souvislých bloků pověstí z určitého regionu, často s výrazným charakterem, daným buď letitým soužitím těch, kdo pověsti vyprávěli, nebo koncepcí moderních autorů, existují malé a menší oblasti, většinou soustředěné kolem okresního nebo jiného významného města, nebo charakterizované přírodními prvky, nejčastěji vrchovinou, jako je České středohoří nebo Brdy. Pověsti jsou roztroušeny po celé zemi, nepochybně se všude vyskytují, ale nejsou všude stejně dostupné, buď že nebyly publikovány, anebo že publikace nejsou dostupné ani v antikvariátech. Jsou nesrovnatelné jak osobami autorů, tak rozsahem a typem vyprávění, ale tím plastičtější obraz o českých pověstech poskytují. Často je vydávají okresní muzea, a pak jejich kvalita je dána odborností těch, kteří je píší nebo jejich úroveň posuzují. Když je vydávají místní vydavatelství, tuto záruku často nemají a mohou být stejně dobře spolehlivých kvalit, jako omylů a neznalostí. Západní Čechy Chodsko Tato nejvýraznější folklorní oblast v Čechách má svého vlastního klasika - chodského patriota Jindřicha Šimona Baara (1869 – 1925), kněze, spisovatele, sběratele lidové slovesnosti a publicistu. Sbíral na rodném Chodsku jak písně, tak lidovou prózu, kterou uspořádal do tří svazků: Naše pohádky vyšly v roce 1921, Chodské povídky a pohádky, obsahují i pověsti, byly vydány v roce 1922 a Pověsti z Chodska Baar sice připravil k tisku, ale vyšly posmrtně až v roce 1930. Celé Baarovo národopisné dílo bylo vydáno v roce 1976 ve více než šestisetstránkovém tlustospisu v Odeonu. Sestavil jej a úvodem o autorovi i seznamy a komentáři vybavil etnograf Rudolf Lužík. Baarova lidová próza je psána v chodském nářečí a kniha obsahuje slovníček hůře srozumitelných výrazů. Baarovy pověsti jsou různorodé a některé na pomezí jiných žánrů, ale velmi výrazně je spojuje vesnické prostředí, protože ani městečka se od vesnic příliš neliší. Pověsti z Chodska zahajuje krátké vyprávění Proč Pánbůh stvořil Chody, příběh o tom, jak Kristus Pán chodil po světě se svatým Petrem, na jehož přání z pařezu vyvolal v život lidi, jimž nikdo nerozumí – Němce. Ale když svatý Petr zděšen zjistil, že vznikl i volný průchod mezi Čechami a Německem, Kristus z břízek stvořil statné Chody jako ochránce hranice. Nazývají se Chodové, protože při střežení hranice musí chodit. Navazuje pár krátkých příběhů, odpovídajících na otázku „proč“ – Proč pastevci na Chodsku práskají bičem, Proč židi nejí vepřové maso, k nim patří i příběh Lišky pečou chléb, jíž matky vysvětlují dětem, proč se po dešti paří z lesa. Ne příliš velký počet Baarových pověstí se týká čarování, kouzel a lesních bytostí: Vo laterníkovi Voštípovi, Vo světlících a strašidlech a Vo čarování a je tu Meluzína, lesní panna, divé ženy, a také strašidlo nad Klenčím zažehnané postavením kříže na místě, kde se zjevovalo. Tři delší příběhy Baar zařadil pod spojený název O svatojanském věnci. První část je o lakomém sedlákovi Roblovi, původem Bavorákovi, který uměl čarovat. Chodil sice do kostela, ale sedával zády k oltáři. Jednou jeho nic netušící žena našla manželovu kouzelnou knížku a přivolala pár pomocníků. Sedlák je pak zahnal, aby pracovali na poli a tak žena pochopila, že právě oni obstarávali všechny práce a dělali z nich boháče. Baar se k příběhům o kouzlech a kouzlení stavěl rezervovaně, vždyť byl kněz, ale zaznamenal je, když si je lid vyprávěl. Řádka kratších příběhů se týká zvláštností Chodska - O dobrých vodách na Chodsku vypráví o studánkách, jsou tu pověsti O znamenaných stromech a Vo znamenanyjch kamenech, jiné o nálezech křišťálů a o dobývání drahých kovů, o tajných chodbách, o zvonění v Klenčí, i o kněžích a soše Jana Nepomuckého. Také příběh Kterak se císaři Josefu líbili Buláci. Historické události zachycuje série příběhů O napoleonských vojácích a O hrobech ruských vojáků (jde ovšem o vojáky, kteří se na Chodsko dostali v souvislosti s napoleonskými válkami), a také Rok 1848 v Klenčí a O klenečské národní gardě. Přes dvacet stránek věnoval Baar námětu speciálně chodskému – Kozinovi a Lomikarovi. Některé z kapitol této části nejsou pověsti, ale volné beletristické vyprávění historických událostí, jak o chodských privilegiích, tak o Kozinově popravě. Ale Pověst o smrti Lomikarově, ke které podle pověsti došlo přesně rok po Kozinově popravě, neodpovídá přesně datu jeho úmrtí: Kozina byl popraven 28. listopadu 1695, Laminger zemřel 2. listopadu dalšího roku. A hlavně podle pověsti Lomikar zemřel, když spatřil ve dveřích černého psa s ohnivým jazykem. Další příběhy vyprávění o Lomikarově chování: Lomikar a klenečtí měšťané, je o tom, jak požadovat od klenečských měšťanů panské oblečení, a oni to vyřešili jediným oblekem, v kterém se střídali. Další vypráví o tom, jak Laminger na Chodsku budoval rybniční soustavu a práce na stavbě prováděli Chodové jako robotu. Nejobsáhlejší jsou dvě kapitoly, nazvané Domažlický Jíra vypravuje o Kozinovi a Lomikarovi a Taračka vypravuje na hyjtě o Kozinovi a Lomikarovi, závěr tohoto bloku tvoří Pověrečné povídky o Lomikarovi a Jak páter Schneider zaklínal Lomikarova ducha. Vyprávění popisuje Lomikarovu smrt s černým psem a jeho ohnivém jazykem, ale předtím se během hostiny z mísy zvedne upečený kohout a přivolá psa kokrháním. Druhým vypravěčem je strýček Taračka, jehož otec jako sedmiletý byl svědkem Kozinovy popravy. Tato kapitola je velmi obsáhlá, a i když k dosud sděleným motivům nic podstatného nepřidává, je silně emocionální. vazbou na osud Kozinův a jeho ženy s třemi malými chlapci a popisuje jejich zoufalou reakci na ztrátu otce. Obsahují i emocionálně prezentované vlastenectví, kritiku porušování dávných privilegií Chodů i jejich utrpení na robotě. Některé příběhy jsou převzaty z Baarovy Paní komisarky nebo z knihy Lůsy. Výměnkářka tu vypráví, jak Lomikar po smrti v různých podobách po nocích strašil, až se mladému kaplanovi Schneiderovi podařilo ho umlčet svěcenou vodou. Příběh je psán jako rozhovor výměnkářky, věřící na duchy, s Boženou Němcovou, která se jí snaží tuto víru rozmluvit. Baar decentním a vlídným způsobem pověry vyvrací. Kamenná mísa zachycuje historické změny, k nimž docházelo po Bílé hoře: vstup rodu Lamingerů a dalších cizích šlechticů na Chodsko. Při vymezování Lamingerova panství kamennými sloupy se zjistilo, že existuje čtyřmezí, styk čtyř panství. Laminger pozval svoje šlechtické sousedy a nechal postavit sloup s mísou. Slavnosti se účastnil si převor blízkého kláštera, a Baar poznamenává, že potud historie, dál pověst. Laminger nechal do místy postavit kotlík, vztyčil se z ní had, hostina se nekonala a časem se ztratila i kamenná mísa. Podstatnou část tvoří různé vesnické historky i složitější příběhy, které spíš než k žánru pověsti patří mezi novelistické pohádky. Vo haltravský Meluzíně je napůl pověst, napůl pohádka. Ale vedle truchlivých nebo strašidelných příběhů jsou tu humorky jako je Jak švec vošidil faláře a komické situace jsou základem příběhu Vo svatým Florýjánu nyjfrkoutským. V německé vsi Nyjfrkoutu měli na faře dřevěnou sochu svatého Floriána, jen v květnu, na svátek Floriánův, se dávala do kostela. Když se blížil svátek a socha byla rozbitá sochu sehrál kovář, jenže během mše mu poutníci začali stavět na palec u nohy hořící svíčku, tu bolest nevydržel, slezl z podstavce, popadl kasičku a prchal. Věřící Němci věřili na zázrak, ale biskupství faru zrušilo, kostel zavřelo, a ten časem vyhořel a nic po něm nezbylo. Dovětek: „Vo tom, jak jsou Němci chytrý, může i němyj víckrát povídat a hluchyj poslouchat.“ Celá ta série příběhů sice obsahuje pověsťové motivy, ale v souhrnu především vypovídá o Chodsku v minulosti, i o autorovi a jeho postojích. Hulpachovy příběhy z Chodska v Pohádkovém vandrování po Čechách jsou odlišné jako jejich autoři, doba i cíle, které sledovali. Baar přistupoval k příběhům sběratelsky a jeho cílem bylo prezentovat lidi a život Chodska, Hulpach psal poutavou knížku pro děti od sedmi let, jak se uvádí v tiráži. Baarova kniha je vybavena údaji, předmluvou, slovníčkem, jak se patří u odborného vydání lidové prózy. Kdežto součástí Hulpachovy knihy jsou ilustrace Karla Franty, poutavé koláže motivů z pověstí, ale také v jeho díle jsou mapky s lokalizací většiny příběhů. Oba autoři uvádějí příběh selky zaprodané zlým silám. U Baara má název Vo kouzelnících, příběh selky a její dcery. Baar jde rovnou k příběhu, děvečka s pacholkem tuší něco podivného, a děvečka vypozoruje, jak obě ženy vylétnou oknem. Okamžitě reaguje, opakuje po nich zaříkadlo a doletí na místo plesu, zřejmě čertího – muži jsou v zeleném mysliveckém, což bývá přestrojení, v němž se čerti vydávají mezi lidi. Každá žena má partnera, ale všechny mají na hlavně symbol své práce – dížku, židličku či jinou pomůcku při práci. Děvečka se vyděsí a vyřkne svatá slova a tím se zachrání. Poví všechno pacholkovi a roznese se to po vsi, sedlák zakročí, podpatí úřady a skončí to vězením pro děvečku a doživotní vojnou pro pacholka. Na selku a její dceru dojde až o hodně později. Vedle vlastního příběhu s kouzelnými bytostmi je tu i kritika poměrů na vesnici a nadvlády těch, kteří vše řeší penězi. Hulpachova Čarodějnice začíná charakteristikou Markyty. Jako dívka byla neatraktivní a navíc se stále tvářila jako kakabus, a tak s ní nikdo netancoval. Když děvčata odcházela z přástek, všem jejich partner nesl kolovrat, jen ona ho musel táhnout sama. Až jednou na ni u hřbitova čekal hubený dlouhán a kolovrat jí odnesl. Byla z toho láska, vzali se potají v Klatovech, ale po svatbě s ní manžel do vsi nepřišel. I tady děvečka měla podezření a podařilo se jí selku následovat. Na místě děvečka pochopí, že jde o rej umrlců, podařilo se jí ale uniknout. „Bůhví, jaká moc se nad ní ustrnula“, píše Hulpach Ještě tu noc děvečka i pacholek ze vsi zmizeli. Markyta hospodářství sama nezvládla, chátrala a brzo zemřela. Těžiště je tu v charakteru Markyty, které nezbylo, než se provdat za zombie. Frantova ilustrace k této pověsti je koláží, jíž dominují lebky a hnáty, což zdůrazňuje strašidelnost příběhu., ale výtvarníkům styl obsahuje prvky humoru, který strašidelnost činí přijatelnější.

Severní Čechy Podkrušnohoří Mezi Šumavou a severními horami leží velké pohoří Krušné hory. Vedle regionů nabízejících bohatství pověstí, jako je Šumava, existují i regiony bez bohatství publikací dané oblasti, s četnými knížkami a brožurkami místních příběhů, nebo s jejich chabými náznaky nebo náhražkami. Důvody absence vydaných pověstí? Převaha německého obyvatelstva v minulosti? Migrace a neusazenost lidí v poválečných letech, když doly, energetika a průmysl přitahovaly dočasné dělníky a nevytvářely sžitá společenství? Vedle Krušných hor lze sem přiřadit i středočeské Brdy - dlouholetá uzavřenost vojenského prostoru v Brdech? Náhodou se v těchto oblastech nenašli autoři, kteří by pověsti zapsali, převyprávěli a oživili? Krušné hory už svým názvem dávají najevo, že doly a těžba-v některých oblastech bohužel povrchová a tedy ničivá k přírodě a životnímu prostředí - jsou dominantou oblasti. To znamená také přílivy cizích dělníků a horníků, kteří přicházejí výhradně za prací, a jakmile s ní skončí, zase odcházejí. Nápadné je to na historii Jáchymova – zcela zřetelně jeho rozkvět či úpadek postupně určovaly čtyři hlavní chemické prvky: stříbro, uran, radium a radon – doly a lázně neboli geologie jako klíčový element historie? Krušnohoří tak v našem souboru nahrazuje jen knížka Pohádky ze Stříbrného dolu, beletrie pro děti, obsahující příběhy permoníků v situacích zčásti pocházejících z oblasti pověstí. Dlouho to během hledání vypadalo, že Krušné hory žádné publikovatelné pověsti nemají. Ale ukázalo se, že existuje o podkrušnohorských pověstech dokonce pěkná knížka vydaná někdejším Severočeským nakladatelstvím. Suma sumárum, nikdy není dobře o existenci či neexistenci pověstí něco tvrdit. Neexistuje žádný přehledný soupis literatury na tato témata a objevit se kdesi v antikvariátě nebo v muzeu něco nečekaného, to se může snadno přihodit. První kapitolou Čertovy vody Marty Ježkové je příběh nazvaný O teplém pramenu. Komplikovaný příběh začíná životními osudy Bíly, dcery Kazi a Bivoje, které založila hrd Bílinu a byla provdána za Košála, zakladatele hradu Košálov. Manželé bojovali s nebezpečným Kolostůjem a Košál v bitvě s ním zahynul. Zvláštní stereotyp, začínat severočeské pověsti příběhem vázaným na Kosmovy a Hájkovy příběhy o vzniku dynastie Přemyslovců, ačkoli ty ani v pravém slova smyslu pověstmi nejsou. Ale příběh je také spojen s pověstí o založení Teplic a jejich lázní. Horký pramen je podle pověstí objeven, když do něj zapadne při pastvě prase a opaří se, v této variantě se opaří hned celé stádo. Kolostůjova nepřátelská akce vůči Bíle a Košálovi spočívala v tom, že si horký pramen, který se objevil na Bílině a Košálově pozemku, přivlastnil a ohradil, a tím vyvolal boj. Druhá kapitola, titulní Čertova voda, odehrávající se za vlády knížete Břetislava, vypráví o objevení pramenu zaječické projímavé vody a o příhodách, které z na zámecké hostině zaječická vyvolala v zažívání účastníků. následky, Následuje pár historických povídek, které ani pověstí nejsou, a pokud se liší od historie ve faktech o postavách příběhu, je to autorská licence, ne pověst. Jednou z nich je příběh O mistrovi zlodějského řemesla, která je životopisem alchymisty a podvodníka na dvoře Rudolfa II, Eduarda Kellyho. Následuje příběh o duchcovském zámeckém knihovníkovi Casanovovi. Další oddíl, nazvaný Pověsti o husitech už mají k pověstem o něco blíže: Příběh o tom, že husité, kteří chtěli dobýt Jirkov (tehdy zvaný Borek) se vzdali tohoto úmyslu, když je kokrhající kohout zmátl a oni v mlze zabloudili. Kokrhající kohout připomíná příběhy, v nichž kohoutí kokrhání zabrání čertovi dokončit jakousi stavbu, ale zde je to pouhý omyl v orientaci. – a jiné dost realistické příběhy. Oddíl O lidské cti a svědomí se zdál naznačovat, že půjde o osobní zápletky. A první z nich to potvrzovala. O županově dceři Bořeně je I Macecha je příběh z rodiny. opět příběh, v němž dávka má jinou představu o partnerovi, než otec. Tato se vydá den před otcem plánováno svatbou k čarodějnici a ta jí dá lektvar, který má ovlivnit otce, ale ej to smrtelný jed. Teprve pak si dcera uvědomila, co spáchala, utekla z domova a nalezli ji pod skálou mrtvou. Vrch Bořeň, kde se tak stalo, má její jméno. Další tři jsou závažné příběhy ze života vesnice, ale pověsti to nejsou. Motivy pověsti má jen poslední, O zvonu z bezbožných Nesvětic: chudí venkované dobyli ze země na poli stříbrný zvon, pozůstatek katastrof husitských válek, cenný předmět, který mohl uživit celou vesnici. Rytím ho odkryli hladoví divočáci. Mostecký děkan však zvon zabavil, prý patří Bohu a není na prodej. Zavěsili ho s velkou slávou v klášterním kostele, ale zvon dvojjazyčně zpíval „Svině našla“, a zpívá to navždy. Konečně oddíl Příběh od nadpřirozených bytostech obsahuje nepochybné pověsti, o čertech a vodnících, Čertovy vousy vyprávějí o vzniku houby kuřátka: čerta, který do lesů Krušných hor zabloudil ze Saska spal pod dubem, který zasáhl blesk. Pošramotil i čerta, strhl mu vousy, a z nich kuřátka vznikla. I další mají zajímavé motivy, ale dost nezvyklé, snad jde o překlady z němčiny, snad jejich podobu ovlivnilo autorské převyprávění Stále se vtírá pocit, že s krušnohorskými pověstmi to není zdaleka tak jednoduché, jako s těmi ostatními. Část o pokladech zahajuje migrující pověst o pokladu na mostě – majitel chátrajícího mlýna se dole snu vydá na most v Drážďanech, dozví se od vojáka držícího stráž o jeho obdobném snu a pod mlýnem se zlato najde. Nejspíš jde o německou variantu, příběh o pokladu v klášteře v Oseku, jehož variantu najdeme i v teplických pověstech a několik dalších, včetně příběhů o rytířích spících ve vrchu Špičáku. Je přirozené, že v oblasti dolů na různé rudy je i oddíl pověstí o permonících a havířích. Tři splněná přání: tři zavalení horníci se svěřují, co by si ještě přáli: nejstarší by chtěl vidět slunce a hory, druhý by se rád rozloučil se svou rodinou a nejmladší, nedávno oženěný a očekávající první dítě si přál dožít prvních krůčků dítěte. Když to vyslovili, objevil se permoník a vyvedl je z dolu. Všem třem se okamžitě splnilo jejich přání. I další pověsti jsou z hornického prostředí. Celek působí, jakoby se autorka či nakladatelství rozhodli dělat všechno pro to, aby podkrušnohorské pověsti vydupali ze země. Prameny se v knize neuvádějí, mohou být české či německé, ale také mohou být variantami pověstí odjinud nebo konec konců i autorské. Chomutovsko Tenká brožurka Chomutovsko v pověstech, s určením „Pro vnitřní potřebu škol“ byla vydána Socialistickou společností pro vědu, kulturu a politiku. Funkcionář zmíněné společnosti v úvodu tvrdí, že Chomutovsko má značný počet pověstí, které by vydaly na komplexní studii, ale tato brožura má sloužit dětem z 9. tříd jako poklad k pravidelně konané soutěži, zahrnující soutěžní obor regionální historie. Velkou část této zcela pracovní knížky je tištěna drobným písmem a ilustrace tvoří fotografie míst a objektů, kde se pověsti odehrávají. Velmi často je pod jedním názvem obsažen popis chování oné bytosti a několik příhod, které zažili místní lidé. Je tu hejkal, lesní muž, lesní žínky, divoženka, vodní víly, několik vodníků. Jsou tu poklady – hasištejnský, pod Hradištěm, i poklad prokletý. Jsou tu i zajímavé přírodní jevy a objekty, pro kraj typické: jak vzniklo kamencové jezero, jak vznikl červený, tj. rašelinový rybník i pár zajímavých postav a jejich příběhů- Zvláštní příběh je Kočičí pahorek. Kočkami jsou tu manželky a dcery chomutovských obchodníků. Dámy vstávaly v poledne, odpoledne a večer věnovaly oblečení a zábavám. Jedna skupina sedmi z nich se nazývala „Kočky“. Jednou o masopustu se ve městě objevil cizinec, který trval na tom, že uspřádá v hostinci veselici, přestože tomu bránila pravidla držení půstu. Peníze zmohou všechno, veselice se konala a „kočky“ se cizinci zaručily, že se veselí zúčastní městská rada. Přišli všichni s výjimko děkana. Na Zelený čtvrtek zábava vrcholila a když se všichni, včetně místních notáblů, o Velkém pátku vypotáceli z hostince, cizinec zavedl sedm koček na úpatí pahorku, kde je nechal zkamenět. Od té doby se pahorku říká Kočičí. Teplicko V roce 1995 vyšly Pověsti Teplicka sestavené Stanislavou Tuzovou. První příběh se týká založení Teplic a oproti té, kterou najdete v další knížce, má navíc i variantu. Jsou tu příběhy o Bořeni, Bohosudově, o Komáří Vížce, o Čarodějnici na kopci, která se mstí bývalému milenci, o tajemném spřežení v klášteře v Oseku, o vítězné bitvě husitů u Ústí a další. Je tu také příběh z teplického židovského ghetta a řada pověstí z různých vesnic a městeček kolem Teplic, například o jejich pojmenování, o cínových dolech v Krupce, o strašidle na Soví hoře také o pokladu jako u Erbena v Kytici (část jeho básně je tu ocitována); jsou tu příběhy z Přemyslových Stadic, jeden příběh vypráví o alchymistovi v teplickém zámku, o vzniku znaku města Teplic a také ne právě pověst, spíš historický klep, o tom, jak se setkali a odlišně chovali Goethe a Beethoven. Jsou tu ale také hodně drsné příběhy, jako Dva pocestní. V lesní hospodě se zastaví a jsou dobře pohoštěni úředník teplických lázní Fiedler a po něm i jakýsi statný muž. Po bohaté hostině za účasti hostinského a devíti lupičů se oba dozvědí, že budou zabiti. Ten hřmotný se postaví a jedním švihem svého meče setne deset hlav, hostinského a devíti loupežníků. Úředník měl štěstí, jeho společníkem byl mistr kat z Litoměřic. V doslovu ke knížce z 90. let píše jedna ze spoluautorek dr. Jana Michlová o tradici publikování pověstí z Teplicka od 19. století. Píše o „hlubším zájmu několika teplických učitelů“ o pověsti a o publikacích dvou z nich. To možná je vysvětlení, proč některé regiony mají množství publikací pověstí a jiné jsou na ně chudé. Sběratelství v terénu bylo záležitostí 19. století, kdežto v novější době není mnoho vypravěčů, kteří by byli schopni nabídnout nové a zcela neznámé pověsti. Málo je autorů, jako je Václav Cibula, který vyseděl hodiny a hodiny v archivech a hledal v kronikách a dokumentech, když psal své Nové pověsti pražské, tj. z oněch měst, městeček a vesnic, které byly k původní Praze, dnes chápané jako centrum, připojovány od 20. let 20. století. Většina publikací v seznamu pramenů uvádí pověsti knižně vydané, z nichž vybírají, přetvářejí, doplňují, rozvíjejí a sestavují nové publikace v jiné koncepci. A jestliže není kde brát, nejsou ani nové knihy pověstí. A pohraniční oblasti mají tu výhodu, že mohou čerpat i z německy psané literatury. Autorem tenké brožurky Původní pověsti z Teplicka a Bílinska je je lékař Vladimír Valta, který také přeložil německé textů, editorem je Jindřich Šteffl a vydalo ji Regionální muzeum v Teplicích. Toto odborné zázemí knížečky je na ní vidět. Propagační typ regionálních vydání pod titulem „pověsti“ se může skrývat ledacos – autorův vztah k domovu, nábor turistů, snahu za každou cenu doplnit co chybí a podobně. Zde jde o odbornou práci, a texty v ní obsažené jsou opravdu pověstmi. Přitom – stejně jako v některých publikacích šumavských pověstí – jde o pověsti jak české, tak německé. V seznamu použité literatury najdete tři české knížky z let 1923 – 26, tedy z doby, kdy Podkrušnohoří ještě neovlivňovala nacistická ideologie, a tři německé z let 1846, 1919 a 1932. V popředí není pohoří, ale jeho část spolu s podhůřím, respektive spíš podhůří než samo horské pásmo. Evropa je směsicí etnik, která nejsou jasně vymezena státními hranicemi, zvlášť o střední Evropě to platí. Ostatně o dvojí národnosti původu pověstí v této oblasti vypovídá í půlstránkový text nazvaný Německé jámy a Žižkovo údolí: na vrchu Bořeň nad Bílinou jsou viditelné terénní pozůstatky dávné bitvy vyjádřené jejich názvy. Knížka obsahuje pověsti různého typu, jak původní stručné „zprávy“, tak epicky rozvinuté příběhy beletristického typu – autor shromažďoval obojí. Zajímavé je, že autor zařadil i texty veršované, snad typ kramářských písní – jedna se týká Svatoprokopského kostelíka v okolí Krupky, další dvě se týkají období pobělohorského: Cesty exulantů – kousek textu: „Ten kraj páni modrokrví/za pět prstů kupovali!“ a Reformace katolická. „Teď tvrdošíjné kacíře/ tam vyučují ve víře. /Nad vesnicemi krvavá/ se rozšiřuje záplava.“ Popravdě řečeno, ne pověst, ale historický komentář. Takových je v knížce víc, s pověstí se shodují v tom, že zachycují konkrétní, na běžné občany doléhající historické události, a v některých případech je podobná část na začátku ryze pobělohorského příběhu. Má to velkou výhodu v práci s mládeží, kterou uvádí do dějepisného myšlení. Jen několik málo příběhů je o démonických bytostech – čarodějnicích, duších, vodníkovi, čertovi, o strašidelném spřežení. Převahu mají pověsti historické. Důležitým tématem jsou pověsti zakladatelské, v první řadě pověst O založení Teplic: rytíř se zranil a noha se stále nehojila, jeho věrný starý sluha Vavák pátral po léčivkách a přitom se dal do řeči s pasákem vepřů. Povídání přerušilo bolestné zakvičení prasete, které opařil horký pramen. Ten rytíři pomohl, vystavěl u něj nejdříve boudu, pak hrad a kolem hradu vzniklo město. V následující pověsti se dočteme jinou verzi, pán na Řetenicích Kolostůj choval prasata a jedno se zaběhlo a přitom se opařilo v horkém prameni. Oba příběhy se udály podle Hájka z Libočan v roce 762. Řádka pověstí se týká vzniku měst a obcí regionu a jejich názvů nebo místního názvosloví a jejich vzniku. Obraz matky Boží z Bohosudova vypráví o vzniku tohoto města. Několik pověstí tohoto typu se týká vrchu Bořeň: Kouzelný zámek v Bořeni – zámek se čas od času vynořuje z podsvětí a smrtelníci mají přístup, jako muzikant Görg, který nepochopil podivnou odměnu za svou hru na plese; Michalova jeskyně na Bořeni je příběh ženy, kterou poklad uchvátil do té míry, že zapomněla vynést dítě, našla ho až za rok. Mimochodem k pokladům: Zatímco ve většině pověstí se poklady otevírají na Velký pátek, zde se tak děje na Květnou neděli. Čarodějnice na hoře je příběh lásky dcery purkrabího k panošovi. Čarodějnice ji využije pro svoji pomstu dávnému milenci, který ji opustil, a výsledkem je dívčina sebevražda. Jsou tu i příběhy týkající se nerostného bohatství, jako je Objevení cínových dolů v Krupce, nebo Věž rudy cínové.
V obou knížkách pověstí z Teplicka dominují pověsti historické nebo s historickými motivy, démonické bytosti se tu vyskytují zřídka a okrajově. Ale najdou se tu i příběhy se zvířaty: v Červeném Újezdě na úpatí Ostrého byl rybník plný žab, které kvákáním znepříjemňovaly život místním. Jednou obec poskytla nocleh žebrákovi a ten žáby vypudil na sto let – ponořil se do rybníka a žáby zmizely. Vyberte si z toho, co chcete, metoda vypuzení žab není uvedena. Teplické pověsti mají tu výhodu plynoucí z možnosi možnosti navazovat, neboť před nimi, na přelomu 19. a 20. století a v období do konce Prvnír republiky, se sběru a publikování pověsti věnovali učitelé J. F. Urban a J. Pohl i spolek bílinských učitelů. Bylo tedy o co se opřít, co převzít, nově zformulovat, přiblížit čtenářům novější doby a jistě i ledacos doplnit a hlavně brát starší publikace jako výzvu pokračovat a nabídnout mladším generacím žáků to, co četli a poslouchali ve škole jejich otcové a dědové. České Středohoří V Zlaté kvočně Vladimíra Hulpacha, publikaci věnované rozsáhlé oblasti rozkládající se od Děčína k Litoměřicím a od Mostu k Benešovu nad Ploučnicí, najdeme některé příběhy shodné s teplickými, neboť Teplicko je na severu ohraničeno Krušnými horami, ale na jihu Středohořím. První část s názvem V dobách starých Hulpach vypráví většinou velmi dobře známé příběhy ze Starých pověstí českých, odehrávající se na území Českého středohoří: O Přemyslovi Oráči, o prvních hradech, o Lucké válce. Oddíl středověku začíná Oldřichem a Boženou, je tu příběh Daliborův, tedy pověsti dosahu „celostátního“. Jádrem tohoto oddílu je stav společnosti v 14. a 15. století, příběhy vyprávějí o chamtivosti a nezřízeném životě, parádivosti, ve válečných časech o zachraňování zlata transformovaného do podoby zlatých slepic, kuřat a vajec, kritika církve, bohatství Litoměřic, strach z Husitů, o bitvě u Ústí, kterou svedli Husité s německým vojskem, ale i příběhy lidí, jako příběh slepce a jeho psa, který mu zachránil život a svůj obětoval. Třetí oddíl má název „Po nešťastné bitvě“ a vypráví příběhy od 17. do 19. století. Přímo k bitvě na Bílé hoře a následcích se vážou dvě pověsti, jedna o tom, jak generál v noci pátral a díky tomu byl připraven na útok Švédů, druhá z doby pozdější, kdy chudý chalupník přišel o všechno a vydal se s dětmi do světa. Na období pobělohorské je vázán i příběh O smutné lásce pána z Doupova –hrdina příběhu, protestant, musel odejít ze země, když se vrátil, jeho milá byla již jeptiškou a proto ji nemohl odvést s sebou. V tomto oddílu je pěkná řádka démonických bytostí – vodník a jeho příběhy, čarodějnice, obr, Meluzína, čert, kterému se nepodařilo dostavět most do kuropění, ale také velmi zvláštní víla, která krvácí a z její krve vznikají červené květy, které mají kouzelnou moc, bohužel smrtící. Je tu ale pár neobvyklých pověstí a pověstí přímo vázaných na místo: Hazmburské víno je příběh o venkovanovi, který si koupil džbány, jak se ukázalo kouzelné. Umožňovaly mu čerpat skvělé víno v sklepení na Hazmburku, ovšem jen do doby, než vyzradil svůj pramen. Jsou tu příběhy vázané na zvláštní postavu hajného, který byl tak trochu čaroděj, hororový příběh o hrobníkovi, který náhodou vykopal lebku o Štědrém dnu a pozval ji na večeři a z toho dobrodružství se probral až za dvě stě let, o kočičím sněmu, ale také o chytrých sedlácích, kteří vyzráli na tlupu loupežníků. Nastražili na ně lákavý náklad vína, které putovalo do Míšně, ale ve skutečnosti v něm byla uspávací látka. A když loupežníci usnuli, vesničani je spoutali a předali spravedlnosti. Najdete u tu příběh kata, který cestou za svou podivnou prací zachránil život notáři tím, že setnul hlavy dvanácti lotrům. A závěr tvoří životopis Babinského, který sice žil leckde po Čechách a Motavě, ale pocházel od Litoměřic. Druhou knihu, Kouzelné dudy, podtitul knihy zní Pohádky, báje a kronikářské příběhy ze Žatce a Lounska – kraj v pohanských dobách obydlený kmenem Lučanů. Převažují pověsti historické, v první části- O starém Lucku, o založení Kněževsi, o kounovské kapličce - příběh z doby Vojtěchovy a další z doby Přemysla Otakara II., odehrávají se tu boje o titul císaře po smrti Karla IV. a řeší se konflikty mezi Eliškou Přemyslovnou a Janem Lucemburským v příběhu O studánce Královce, vypráví se tu o Petrově hradu nazvaném Petrohrad. K hradu je vázaná pověst o útěku milenců před neoblomným otcem- varianta pověsti o Přimdě a Návarovu. Je tu příběh O pomoci Lounských Praze – zúčastnili se bitvy na Vítkově, je tu příběh Obléhání Žatce. Další příběhy se už netýkají „vysoké politiky“, ale příběhů běžných občanů. První z nich, O trpaslících se odehrává ve vesnici Krty. V její těsné blízkosti žili trpaslíci, kteří měli dobré sousedské vztahy s vesničany, když bylo třeba, hlídali jim děti, ale také si od nich vypůjčovali, co jim chybělo v kuchyni. Ale dobré vztahy narušila stavba kostela a zvuk zvonů, trpaslíci je nesnášeli, zvuk jim způsoboval muka, ale vesničané se jich pochopitelně nechtěl vzdát. A tak se nakonec trpaslíci rozhodli odejít a jediný, kdo jim posloužil svou kárkou na cestě do Krkonoš, byl místní hlupáček. Na té pověsti krtským zaleží, na jejich internetových stránkách najdete tento příběh i fotografii onoho kostela. Další příběhy pojednávají zčásti o historických událostech lokálního významu, zčásti i o démonických bytostech: O velikém ohni v Lounech , lidé nedbali znamení, která byla předzvěstí požáru a bohatýrský pili na veselici, O třech sestrách a Petrohradských pokladech vypráví o dvou sestrách, které prodají hrad čertovi a získají za to truhly zlata, ale opustí svou slepou sestru Marii, Alchymisté jsou příběhem Odolena Pětipeského, který se nadchl pro alchymii, ale navštívil ho žebrák, kdysi šlechtic a rovněž posedlý alchymií, a varuje ho před úpadkem, Odloen pochopí, vzdá se alchymie a z jeho kovového zařízení je ulit zvon. Jsou tu příběhy o vzpouře a spravedlnosti, ale také O nešťastných a šťastných milovnících, tj. o dvojicích, které jsou sociálně rozdílné a otec dívky brání jejímu vztahu s chudším mládencem. V prvním případě to dopadne špatně, ale příběh je znám a další dvojice se už zařídí podle svého. Postoloprty Hulpach prezentuje jako nešťastné místo: Durynk v Postoloprtech zavraždil chlapce, nešťastný a různě vykládaný je i název města, a když se v r, 1420 postoloprtští vydají do bitvy na Vítkově, klášter podlehne požáru, když r. když 1619 Šternberk staví zámek, trpí nevolníci zostřenou robotou. Vystupují tu purkmistři, pytláci i vědma, ale také čarodějnice, vodníci, loupežníci a čerti i vodní víla Oharka, která vábila mládence a zuřila když se ženil. Odehrává se v různých vesnicích i ve městech, ale celá kniha má charakter spíš městských pověstí, s množstvím historických událostí, skutečných i vmyšlených, ale rozhodně podstatnějších, než démonické bytosti.

Střední Čechy Kniha Jiřího Zubíka a Josefa Houžvy vydaná Regionálním Muzeem v Mělníku, pod názvem Pověsti z Kokořínská, Mšenska a Podbezdězí, není pouhým Ostrůvkem, ale pořádným ostrovem. Zaujímá rozsáhlý prostor: Kokořínsko na něž navazuje Mšensko, o něco méně rozlehlé, a Dubsko, respektive Máchův kraj, dost skromné, zato posílené o Mladoboleslavsko táhnoucí se až k Benátkám nad Jizerou, nějakých 20 či 30 km od Prahy. Celá ta oblast tvoří trojúhelník od Mělníka, Mšena a Mladé Boleslavi na severu až hluboko na jih. Část o Kokoříně zahajují příběhy s dramaty námluv a svateb a několik příběhů loupežnických. Protože hrad Kokořín poničen husitskými vojsky zůstal opuštěn, stal se skvělým obydlím loupežníků, jimž vycházela vstříc i členitá příroda. Spaste duši, Petrovský!, Hradibor, Kokořínští loupežníci, Krvavá studna, Legendární loupežník (tj. Babinský, který jeden čas operoval na Mělnicku). Jsou to typické pověsti, přestože neobsahují skoro žádná kouzla a čarování. Loupežnické příběhy nejsou v jiných oblastech příliš, na Kokořínsku dominují. Rokle, mlýny na Pšovce, jeskyně – je to terén jako stvořený pro romantismus máchovského typu. Jeskyně a jejich komplexy, hradní sklepy, i loupežnická hospoda, kde bohatí nebo aspoň bohatší cestující přicházeli o život, komnaty pod zámeckým parkem. Ale také vedle toho dobývání stříbra, pramen Pšovky a Kokořínský vodník, mlýny a mlynáři a jejich chasa, i kouzelnice Zlata a její hrad Hlučov. I na Kokoříně se objevili Švédové, a to v příběhu o zasypání švédských vojáků, kteří měli v hradních sklepeních uložit své naloupené poklady. Strašidelný výsledek– z hradu po léta vyjíždí švédský setník a jeho 24 vojáků, proměnění v černého rytíře na černém koni s čtyřiadvaceti černými psy. Rozsáhlejší příběhy doplňují stručná sdělení o hradě Kokořínu v různých obdobích jeho existence. Příběhy ze Mšena se od kokořínských hodně liší. Jsou to převážně charakteristiky zajímavých a podivných lidí i příběhy o agresivních kočkách, které napadly své majitele. Úkryt před Švédy našli Mšenští i se svým dobytkem a cennostmi v bludišti Na Radech. Jiný příběh z třicetileté války, který se odehrál v okolí Mšena, má název Švédský tábor Na Rovinách. Švédové zde usazení se k místním chovali nepřátelsky a dokonce užívali mučidla. Pomsta byla snadná, tábor byl obklopen lesem, ten místní zapálili a všichni švédští vojáci uhořeli. Několik pověstí vypráví o původu místních názvů. O Umrlčí rokli aneb Ztracený nebožtík je příběh přílišné rychlosti cestou s nebožtíkem na hřbitov ve Mšeně rakev v rokli vyklopila – a pár dalších důvodů, proč se to či ono místo tak či onak nazývá. Krajina kolem Mšena měla svého poustevníka Cypriána, jasnovidce Sochora, upíra i zaniklé město Kamenec Poklad v kořenech: chudému tesaři Šimonovi v lese pod dubem myš ukradla zbytek špeku, který si koupil za poslední groš. Hrabal pod kořeny, aby myšku našel a potrestal, ale díky ní našel poklad, za který si pořídil dvorec s poli, lesem i rybníčkem. Čtyřnozí zachránci: v lese zemana přepadli pytláci a pověsili ho na strom za nohy. Ujali se ho jeho psi. Jeden se pokoušel překousnout provazy, druhý běžel pro pomoc. Jiná příhoda s pokladem: strážcem pokladu byl kouzelný bělouš, ale člověk, kterého k pokladu dovedl, byl chamtivec, nabíral zlato do svých svlečených šatů až byl úplně nahý, a tak také zůstal, protože nebyl schopen v braní zlata přestat. Nejzajímavějším oddílem je Hradsko a okolí. Hradsko je vesnice naproti Kokořínu a podle pověstí zde byl v dávných dobách hrad, respektive celé město. Nacházejí se zde věci dokládající, že místo bylo nepochybně obydleno - pozůstatky zdí, stříbrný zvonek, kamenné, bronzové i železné předměty, střepiny nádob, penízek a další. Podle pověsti je v těch místech, poklad, jehož nález je vázán na čtení pašijí o Velkém pátku. Je to zlatá kvočna s kuřaty, kterou získá pravdomluvný člověk. Ještě zajímavější je dvoustránkový výklad o archeologickém zkoumání tohoto prostoru na konci knihy mezi poznámkami. Jsou tu vážné indicie dávné historie, ale zatím z nich nelze vyvozovat určité závěry. Řada příběhů z této oblasti jsou vesnické historky, ale také Poklad pod zámkem ve Velkém Újezdě, jsou tu opět Švédové na Kokořínsku, tentokrát v roli únosce mlynářovy dcerky, a pod hradem Houskou byla prý objevena Cesta do pekel – některé jámy budí tento dojem. Jiný typ pověsti představuje Tobiáš Hrzán na alchymii zanevřel: Hrzán z Harrasova si obstaral alchymistu z Německa, ale výsledky žádné, a když se alchymista chystal na produkci, na niž měl připraveného malého psa, Hrzán se dopálil na průtahy, kopl do bedny a pes se objevil ve své velmi reálné podobě. Navazují pověsti z Dubé, z Doks, Bezdězu a Mladoboleslavska, a celou knihu uzavírají pověsti démonologické. Oddíl Dubsko zahrnuje Dubou, oblast Máchova jezera a Bezděz. Pověst O vzniku Máchova jezera vypráví o odpočinku Karla IV. na Bezdězu. Jednoho dne se vydal s velkou skupinou myslivců na lov. Honba za statným dvanácterákem skončila šťastně pro jelena, když proběhl mokřinou, kterou lovci nezvládli. Císaře ale místo zaujalo a nařídil, aby se na něm založil rybník, nynější Máchovo jezero. Mučednice Starosta patří k pověstem o panovačných otcích a nešťastných dcerách, v tomto případě otec trval na tom, aby dcer vstoupila do kláštera. Ona chtěl žít svobodně, ráda tancovala a oblíbila si houslistu. Otec nechal za to dceru přivázat na pranýř, kde zemřela. O vzniku Velkého a Malého Bezdězu existují různé varianty pověstí, shodují se však v tom, že Bezdězy jsou výsledkem sázky čerta s člověkem, kterou vyšším kopcem vyhrál člověk. Zázračný pohár vypráví o manželce hradního pána Bezdězu, který se vydal na křížovou výpravu. V jeho nepřítomnosti paní vyléčila bylinkami dceru krále skřítků a za to dostala pohár, z něhož pila skřítčí princezna, a ten jí pak plnil všechna přání, první bylo, aby se manžel vrátil. V dalších pověstech účinkují čerti, jsou tu poklad na Bezdězu, templářský klášter, je tu několik příběhů z hradu Ronova. Z Mladoboleslavska je zařazena kratinká pověst o tom, že z Michalovické putny, zbytku hradu pánů z Michalovic, vede podzemní chodba až dolů do Jizery, kdežto v zámeckém parku v Krnsku se zjevují skřítci .Tvrz v Krnsku prý věnoval kníže Boleslav jednomu z Václavových vrahů a ve Vrátnu zase sedlák pohostil Josefa II. Je tu tajná chodba na Bezděz i poklad v Bezdězu, a v Benátkách nad Jizerou žil a bádal Tycho Brahe, v Dražicích prý mají železnou hůl, která najde poklad pod zemí. V oddílu Strašidla a jiné báje a pověsti poznáte bezhlavou jeptišku, strašidlo jménem Pacifikus, Bílou paní z Doks, skřítky, vodníky i ohnivou svini. Kniha patří k těm nejlepším, obsahuje skutečné pověsti, i když tu a tam prezentuje historická fakta, jako je faktem, že v Benátkách žil Tycho Brahe. Ale budiž, škoda se nezmínit o tak vzácné osobnosti. Jsou psány dobře, vybrány zajímavě, reprezentují i různé druhy a typy pověstí. Hlavně je tu ta Máchou posvěcená a vyvolaná romantika příběhů vskutku dramatických. Muzeum by zmatenou publikaci nevydalo, má to kdo posoudit. Jen je otázka, zda proč jsou některé části popisovaného území daleko bohatší než jiné – jsou to místa sama sebou mnohem romantičtější než jiná? Inspiroval vypravěče Mácha? Zachycovali pověsti různých částí kraje lepší či slabší vypravěči? Sázela bych nejspíš na inspirativnost některých míst probouzejících fantazii či intenzívnější činnost konfliktních osob, jakými jsou třeba loupežníci.

Berounsko Berounsko je blízko Prahy, kousek na soutokem Berounky s Vltavou. Zahrnuje řadu pamětihodností už z doby prvních historicky doložených přemyslovských knížat, kteří využívali zejména hrad Tetín, a gotický Karlštejn je dokladem, že byl už ve středověku pohodlně dostupný z Pražského hradu. To je také jeden z důvodů, proč je Berounsko bohaté na památky, ale má i zajímavou přírodu a tak je jeho součástí i Chráněná krajinná oblast Český kras. Ochranu mají i Stradonice, keltské oppidum, k významným památkám patří poutní místo Svatý Jan pod Skalou s klášterem, barokním kostelem a jeskyní sv. Ivana, chráněné jsou i Koněpruské jeskyně se Zlatým koněm, v okrese jsou hrady Žebrák a Točník, i někdejší železorudná šachta, opuštěné lomy a také řada vesnic a městeček a měst má svou kulturní historii. Není tedy divu, že Berounsko žije i v pověstech. Pověsti Zlatého koně Viktora Palivce jsou dost zvláštní knížka, vyšla v Státním nakladatelství dětské knihy, které od konce 60. let známe jako Albatros. Z toho plyne, že kniha je určena dětem, v tiráži se uvádí od 12 let. Název říká, že jde o pověsti, ale není to tak jednoduché. Sedm částí označených vždy jako Pověst první až sedmá následuje příběh, který se pověsti dotýká jen částečně. Druhá pověst vypráví, jak se myslivecký mládenec vydal za liškou a našel otvor do jeskyně, kterou začal zkoumat, ale byl zajat a spoután řetězy. Od vesničanů, kteří ho zachránili, se dozvěděl, že v jeskyni usnul a vše další se mu zdálo. Vlastní pověst najdeme na konci knihy, v poznámkách. Obsahují stručné převyprávění pověsti, k níž se povídka váže. Pověsti z oblasti Českého krasu jsou jistě pro dvanáctileté a starší děti poutavé, ale sotva v drobně psaných a velmi stručných poznámkách. Zvláštní pokus, podpořený kvalifikovaným znalcem pověstí Jaromírem Jechem, který napsal doslov. Ale pár pověstí se zde najít dá a jsou zajímavé zajímavostí této oblasti, chráněné přírody i pozůstatků historie, k nimž patří Tetín, Karlštejn, Koněpruské jeskyně, Svatý Jan pod Skalou s Ivanovou jeskyní, Žebrák a Točník, staré železnorudné šachy a vápencové lomy, a četná města, městečka a vesnice, které mají svou historii nebo slavné rodáky. Zlatý kůň z titulu knih je chráněná přírodní památka na území Koněprus, vápencové návrší s nejdelším jeskynním systémem v ČR a vápencovými doly Čertovy schody a dalšími významnými krasovými jevy – jedinečná půda pro vznik pověstí. První z pověstí vypráví o pokladu v jeskyni, který našli dva sloužící u majitelky hradu Kotysu. Znali zaklínadlo a bohatství získali, hradní paní se na pokladu vybavila zlatou rukavicí a zlatými vlasy, ale když se dostala dovnitř, její kůň zkameněl a proměnil se v zlato. Paní se podařilo dostat se ven, než se skála zavřela. Druhá je o bábě na vrcholu Kotysu, která vlastnila zlatého koně, třetí příběh vypráví o vzniku kostelíku svatého Jiří. Další se týká místní Bílé paní a jejích osudů. Je tu příběh podobný příběhu o rytířích spících v hoře, další dvě už nejsou pověsti, ale příběhy objevování a historii Zlatého koně. Sedlčansko

Východní Čechy Náchodsko Další kniha Evy Koudelkové Pověsti z Novoměstska nad Metují je členěna podle míst Novoměstska. První část zahrnuje Nové Město, městečko Krčín, které je nyní součástí Nového Města a z Výrova, někdejšího hradu, který zanikl v 15. století. Další části jsou pověsti z Nového Hrádku, Frymburku a okolní krajiny, přitom všechny oddíly mají shodnou vnitřní strukturu – O pozoruhodných místech, O lidech dobrých i zlých, O válečných časech a O strašidlech a jiných zjeveních. Všechny oddíly obsahují pověsti o pozoruhodných místech a vyprávějí o jejich vzniku, důvodech pojmenování, často o jejich spojení s Metují, která tu hraje důležitou roli, i o pokladech ne různých místech. Jsou tu vyprávění nejen o stavbách, ale i í o studánkách, o rybníku, a také příběh O Šmelcovně, jak jeden příslušník rodu z Dubé našel zelený kámen, když o něj zakopl kůň. Hledal dál a znalci v Hradci Králové určili, že obsahuje měď. Vedlo to k dolování a stavbě pecí, ale výroba mědi trvala jen krátce. Z minulosti Frymburku se vypráví jeho historie od založení ve 14. století i výčet rodů, které hrad vlastnily – z Lipé, z Dubé, Trčkové a další. Byl – obyvatelný jo konce 18. Století. A je tu i pověst o jeho založení, totožná s příběhem Přimdy a Návarova: dcera rytíře se zamilovala do panoše, tedy pod svou úroveň a utekla s ním do lesa. Vybudovali hrad, aby zůstali utajeni, stavební dělníky upálili v dřevěných chatách. Otec mladí ženy je nakonec našel a smířil se se situací. O lidech dobrých i zlých obsahuje směs různorodých pověstí - o sporech Novoměstských s Náchodskými po třicetileté válce, o čarodějovi z Nového města, i historku o soutěži v pojídání třešní: kdo bude nejrychlejší, kdo třešně pojídá i s peckami, nebo kdo je jí bez nich, i o tom, jak oba dopadli. Ve dvou příbězích vystupuje Josef II., jehož přítomnost vede místí do rozpaků. V jednom případě jsou to radní, kteří se nedokážou odvážit vyslovit žádost o povolení jarmarku a tak to pošlou vyřídit popleteného radniční sluhu, v druhém zpupný chalupník se začne chovat normálně, až když s ním císař vlídně pohovoří. Vystupují tu nejrůznější postavy - ponocný, který místo troubení zpívá a brání spoluobčanům ve spánku, bohatý mlynář a chalupník, kteří se přátelí, jsou tu vařečkáři, tkalci a tkadleny, hospodští, hajní, místní silák a v blízkosti hranic přirozeně i pašeráci. Jsou tu sousedské spory o hranici pozemku, příběh o polepšeném hříšníkovi, o svědomí, o předpovědi smrti, volbě ženicha, historky z údolí zvaného Peklo, i o tlupě mstitelů- zbojníků. Oddíly věnované válečným časům zahrnují příběhy z různých dob a válek: hned n začátku je příběh z doby smrti Přemysla Otakara II. v bitvě na Moravském poli a Novoměstských, které také padli v oné bitvě.
Kraj sužovaly i náboženské války: Krčínská tragédie se odehrála v souvislosti s. nově ustavenou sektou Orebitů. Na 26. prosince 1420 se chystalo první společné přijímání pod obojí. V kostele bylo nabito a část Krčínských byla před kostelem, když velitel vojska, reprezentujícího katolické hejtmany z blízkých východočeských oblastí vjel na konci mezi skupinu Orebitů a a do kostela, kde u oltáře zabil kněz. I nadále vojáci vraždili lidi, drancovali městečko. Byl povolán Žižka, v té době obléhající Chrudim, Až v květnu následujícího roku dorazil k Jaroměři, oblehl ji a sdělil, že občané budou ušetřeni a potrestán jen hejtman. Jenže vojáci opláceli stejným, vraždili a drancovali. Nakonec Žižka zvítězil a Jaroměř se z města německého a katolického změnila v místo utrakvistické a české. Téma násilí, které plodí násilí. I příběh zániku Výrova je spojen s náboženskými boji 15. století. Příběh Válečná lest je migrující pověstí tom, jak obléhaní předstírali, že mají spoustu zásob a donutili tak obléhatele, aby to vzdali, - zde husité obléhají hrad Frymburk. A přirozeně se tu objeví i příběhy se Švédy za třicetileté války, spojený s konflikty mezi Náchodem, který byl proti Švédům, a Novým Městem, které bylo na jejich straně, i příběhy z dalších měst. Prusové se tu objeví v 18. století i v souvislosti s bitvou u Hradce Králové v roce 1866. Jsou to příběhy o utrpení místních, když přes jejich města a vesnice táhla vojska a rekvírovala potraviny. Jedna z kapitol O strašidlech a jiných zjeveních je věnována někdejší paní panství Magdaleně Trčkové, která byla velmi krutá k svým poddaným. Krátce po smrti se začala objevovat v podobě česné pan, přijíždějící v ohnivém kočáru, Zámeckému správci se nelíbila, začal pátrat. Z okna naproti Magdaleniny ložnice pozorovat hodinu trvající pobyt a hlučné strašení Černé paní, která se objevovala i se svou knihou, obsahující údaje pro mnoho lidí nebezpečné. Statečný správce se za ní vydal do oné ložnice, sice knihu nezískal, ale do té doby se Magdalena zjevovala bez ní a nebyl už nebezpečná. Historicky Magdalen a Trčková posula tím že Valdštejnovi prodala řadu parcel, aby ml postavit pražský Valdštejnský palác. Příroda Novoměstska je zabydlena řádkou vodníků, povětrnicí, permoníkem, ohnivcem, hejkalem, lesním mužíkem i lesní žínkou, je tu had hospodářík a čarodějnice i pár dalších. Tento oddíl je však méně početný, Koudelkové výběr pověsti se soustřeďuje spíš na historické jevy. Rychnovsko Okresní muzeum Orlických hor zahájilo na přelomu 80 a 90 let zajímavou edici, ale vydržela (podle katalogu Národní knihovny) jen do 4. svazku. Její základ tvořily vedle vyprávěná pověstí i odborné soupisy a zápisy, v některých případech ve spolupráci s Okresním archivem. Některé svazečky proto patří k těm vzácným, které čerpají z dokumentů příběhy dosud nepublikované. Autorem prvních z nich je Rudolf Pivec, rychnovský básník. V doslovu Dr Tříška píše o „syntéze historických témat v literárním zpracování“ a konstatuje, že Pivec „je zpracoval formálně velmi originálně.“ Zmiňuje přitom epickou šíři a přechody od pověstí k povídkám. Charakteristika je to trefná, ale Pivcův staly neodpovídá žánru pověsti a nad jejím obsahem příliš dominuje. Pověst je věcným sdělením, onou „zprávou“, kterou řada autorů rozšiřuje a obohacuje, ale u věcnosti zůstává. Tento první sešit má název Panna na jelenu. Třináct pověstí a historických povídek z Rychnovska. Titulní pověst je aspoň v této verzi jednoduchá: dcera hradního pána toužila zúčastnit se lovu, otec nesouhlasil. Tak vsedla na svého jelena, ale ten se splašil a shodil ji. Dřevorubec ji přinesl na hostinu panu Heřmanovi, asi otci. I další příběh Jan mladší Drslavic z Potštejna zvaný Čert zabil v souboji Sezemu Drslavice z Dobrušky pána na Meziříčí, Opočně a Týništi. Kratinký příběh, který je obsažen v názvu končí poznámkou o žalobě, kterou roku 1355 podala manželka zabitého Sezemy. Když soud prohrála, postavila na místě události kříž. Jiný příběh, o tom, jak byl odstraněn obrovský kámen z řečiště Orlice obsahuje aspoň věštbu, že kámen hlásí válku – jednalo se o tu prusdorakouskou z . 1866 je to viditelně historická událost. Jiná, Fextova pomsta, je pověst - v jedné z válek, které vedla Maríe Terezie, se v pohodě usadili pruští důstojníci v hospodě a v opilosti přinesli do jejich zábavy sochu fexta z kostela. Ten se pak pomstil zabitím lajtnanta, který ho vracel, a objevil se pak na svém místě v kostele. A řádka dalších pověstí i historických příběhů. Literárním stylem i celým pojetí se Pivcova knížka zásadně liší od ostatních čísel série – ta jsou ryze odborná. Neratovská madona Zdeňka Šebesty, jejímž zdrojem jsou dokumenty Okresního archivu. Autor vždy uvede událost, ke které se pověst váže a pak její text. Ale autor podlehl své profesi historika a prvních asi 30 stránek je věnováno historii. Z některých příběhů by snad pověst mohla vniknout, ale to se nedozvídáme. I v další části, kde jsou stručně a věcně převyprávěny pověsti, se objevují historické pasáže. Nicméně pověstí je tu hodně, některé jsou zcela zvláštní a vázané jen na místo, jako Pověst o založení Rychnova nad Kněžnou nebo Pověst o založení Neradova, ale mnohé se týkají častých pověsťových motivů - bezhlavý rytíř, začarovaný kočár, kostlivec, čaroděj, skřítkové, strašidla a vodník. Snad zajímavé pro odborníka, stěží pro běžného čtenáře. Jedna z knížek, které mají velmi nejasnou čtenářskou adresu. Třetí brožurka či spíš sešit má název Démoni v pověstech Orlických hor a Podorlicka, a jeho autorem je Josef Tříška, rychnovský rodák, historik starší české literatury a archivář University Karlovy. Je přirozené, že jeho práce je vědecky uspořádaná, i když psaná jazykem vstřícným vůči běžnému čtenáři. Pověsti Rychnovska vnímá jako celek: „Orlické hory rozdělily pověsti českého severovýchodu na dvě oblasti: Kladsko a Podorlicko. Kladské pověsti zpracovali Kubín a Jech . Pověsti Orlických hor a Podorlicka byly zpracovány podle menších krajinek a krajin“. Konstatuje i fakt, že se prolínají pověsti české s německými. První kapitola je věnována místním hrdinům, postavám, které se jinde nevyskytují. První z nich je Pan Johanes, orlická podoba Krakonoše, který přicházel na Turov a do Kačenčiných hor. Na Turově měl svou kazatelnu a stavoval se zde, když chodil za Kačenkou. Svědkem sněmu Pana Johanese byl náhodou pastýř Jiřík, když pan Johanes zjistil jeho přítomnost, dal mu mast proti dobytčímu moru, která z něj učinila léčitele dobytka v celé oblasti. Tajemství sněmu do smrti zachoval. K Panu Johanesovi patří i princezna Kačenka, která dobré odměňuje, zlé trestá. Krakonoše odmítá, protože vyvolává ničivé síly. Psali o ní Němcová i Jirásek (hra Pan Johanes). Orlické hory mají i svého zbojníka jménem Ledříček. Zbojničil skoro 20 let a zahynul, když se mu přetrhl provazový žebřík, po němž se pokoušel uniknout pronásledování. Další postavou je Rampušák. Předobrazem této postavy byl František Sprinz z Rampuše, který podle pověsti vlastnil čarodějnou knihu. Příběh je v základu migrující pověstí o učni či čeledínovi čaroděje, který spustí katastrofu, zde vyvolá skupinu malých čertíků, kteří pracují tak horlivě, že už pro ně není práce. Navrátivší se Rampušák se zasmál a čertíky zahnal. Další postavou je kladská panna Vališka, kamarádka Vlasty, kterou doprovodila po prohrání dívčí války do vyhnanství v Kladsku. V kapitole Ochránci domova najdete skřítky, hospodáříčky, diblíky, šotky, kuře skřítek, hada hospodáříka a nístějka - ta dětem hrozí, že vyleze a sebere je, jestli otevřou dvířka topeniště. U většiny druhů domácích ochránců je příběh, dva i víc. Následující kapitolu zahajuje přehled čerta, respektive zmeka nebo raracha v staré české literatuře a obsahuje sérii příběhů o čertech, je jich 13. V kapitole o vodnících píše autor o původu vodníků a jejich podobě na Podorlicku: byli mstiví, zlí, krutí a vysmívali se lidem, nebyli to dobráčtí strejcové, jako ti v Praze. Je tu dvacet příběhů a řádka z nich jsou podoby, do nichž se vodník může převtělovat – kůň, ryba, žába, srnka, pes, vše neživé, například poleno. A také vztahy vodníka k lidem - k mlynáři, tkalci, ke kramáři a kmotře, a na závěr Vodníkova nevěrná žena. Následují trpaslíci, obři, víly, denní démoni – polednice, klekánice i půlnočnice. Diví lidé, divoženky, divousi a podhozeni, divá honba, hejka a houkal, lesní bytosti i polní, jedním z nich je ochránce polností holožitný. K barevným zjevům patří démoni bílí, černí, šediví, zelení a červení, následují světýlka a ohnivci, vzdušné bytosti v čele s Meluzínou, nestvůry a strašidla jako jsou bezhlaví. Lidské démony představují zakleté panny, kněz v službách ďáblových, můry, upíři a vlkodlak. Obsáhlá je kapitola Duchové a mrtví - je tu tanec mrtvých, zazdění lidé, smrťák a fext, duše mrtvých, i kouzelníků a čarodějů je tu pěkná řádka. Závěr knížky tvoří kapitola Démonologie a literatura, věnovaná Erbenovi (Kytice), Němcové (Babička) a Jiráskovi (hra Pan Johanes). Poslední kapitola je věnována Josefu Tříškovi, jeho životu, práci a badatelským tématům. Knížka zajímavá a užitečná hlavně pro dramatiky a dramatizátory, látky je tu ke kombinování spousta a není potřeba si vtipně vymýšlet, jak se často děje v divadle i televizi. Celek rychnovských pověstí budí dojem, že řada byla příležitostí k publikování prací, které autoři vytvořili či témat, která je zajímala jako pracovní úkol nebo disertace. Jakoby záleželo víc na autorovi než na čtenáři, ale i to je legitimní motivace, poznatky jsou zachovány a svého čtenáře si najdou, i když jich bude pomálu. Pardubicko Kniha Pověsti a báje z Pardubicka, jejímž autorem je F. K. Rosůlek vyšla v roce 1932 již v 2. vydání nákladem Učitelstva školního okresu Pardubice. Je věnována pověstem historickým s výjimkou pěti démonických, v autorově terminologii nazvaných Báje. Historické pověsti jsou rozděleny do řady oddílů podle typu látky. První oddíl O erbech se týká tří erbů. Pardubický a Bohdanečský byly získány při obléhání Milána ve 12. století, kdy češti podporovali císaře Fridricha I. Barbarossu. Pardubice získali do erbu půlku koně, který byl vpůli přeťat rychle spuštěnou mříží, Bohdaneč zase žebřík, který použili při dobývání opevnění. Třetí erb, pánů z Pernštejna získal rod podle pověsti z Vysočiny za ulovení a zkrocení zubra. Oddíl O založení osad zahájil Rosůlek příběhem o založení vesnice Jeníkovice, který nepochybně pověstí je. Založil ji Jeník, sluha krále Václava I. Pozemek dostal za to, že se mu podařilo ulovit jezevce. Lidový původ je u dalších pochybný. U Habřiny Vlčí uvádí autor historicky doložené „vlčí jámy“ nastražené na vlky. Původ Kunětic je zde vyprávěn podle Hájkovy kroniky - zakladatelem byl Kuňík, dvořan Křesomyslův. Rosůlek v té souvislosti chválí Hájka, jehož kronika „dlouhý čas jediná udržovala paměť v lidu na slavnou českou minulost“. Nutno dodat, než ji zkorigovala historická věda. Rosůlek píše, že Kunětický hrad Karel IV. věnoval templářům, pode historika však vznikl až v 15. století. V další pověsti líčí osudy celkem čtyř sousedících vesnic, které vznikly v souvislosti se spory o stavbu rybníka. Kapitola O založení Zdechovic je složena z pasáže z Hájkovy kroniky, kterou Rosůlek chápe jako jeho pověst – autorskou? – a historického výkladu o založení oné vesnice. Mezi památná místa zařadil Rosůlek studnu a podzemní chodbu na Kunětické hoře, lomy u Choltic, o skále Hluboký a kopci Rarakově, o propadlé vesnici a lese Králův stůl, o pramenu pod horou u Holic a o podobných místních raritách. Lepka a lebka je nepochybně pověstí, patří k z příběhům o lásce mezi dceři vysoko postaveného šlechtice a níže postaveného muže. Končí tragicky, v souboji otce s nežádoucím nápadníkem zahyne omylem dívka. I většina ostatních příběhů jsou převážně pověsti, doplňované historickými údaji. Dost bohatá je kapitola o pokladech. Zvláštní je, že to nejsou příběhy velikonoční, s poklady v otevřené skále, ale převládají ty, které se lidé snažili vykopat na místech, která určovaly pověsti. Dokonce je tu příběh pruských důstojníků, kteří v sedmiletí válce prchali do lesa při náhlém vpádu rakouských vojáků a přitom zapomněli na statku, kde byli ubytování, svou pokladnu, Zpátky ji nezískali, zřejmě se jí ujal majitel statku. Tři z deseti pověstí se týkají opatovického pokladu, první z nich, jak mniši v benediktinském klášteře v Opatovicích usoudili, že před vojskem krajem procházejícím poklad nejlépe ochrání na hradě na Kunětické hoře. Zlato, stříbro a drahé kameny dali do deseti velkých sudů a pána Kunětické hory požádali, aby si v jeho sklepích mohli uschovat sudy vína. Ale pohořeli, když byla na hradě vzácná návštěva, hradní pán ji chtěl uctít a poslal sluhu do sklepa pro víno opatovických mnichů. Pak se zjistilo, že ve všech sudech je poklad, a když si mniši pro svůj majetek přišli, dostali deset sudů vína – přesně jak si je uschovali. Jsou tu i příběhy o tom, jak marně byl proslulý poklad hledán, i jak se na něj směl podívat Karel IV., dostal přitom vzácný prsten, ale mniši mu neumožnili, aby věděl, kam ho vedou. Pověsti o zvonech nejsou příliš časté. Jan za chrta dán je pověst, kterou zdramatizoval V.K. Klicpera. Ten ji však lokalizoval do rodného Chlumce nad Cidlinou a jako platbu za vzácného chrta určil služebníka Jana, kdežto v Rosůlkově variantě chce šlechtic za psa zaplatit zvonem místního kostela. Zvon jménem Jan ale uletěl a ponořil se do rybníka. Jsou tu i příběhy dvou zvonů, které svým zvoněním sdělovaly, že je ze země po dávných kostelích vyryla svině. Jsou tu dále pověsti o „divných viděních“ a z doby roboty, i válečné příběhy z války sedmileté, třicetileté i pruské. A v Rozmanitých jsou příběhy, jejichž náměty se do zvolených kategorií nevešly. Vyskytuje se tu Karel IV. i Josef II. A také Žižkova rukavice, dozvíte se zač je v Pardubicích perník a další příběhy. Závěr tvoří – což je dost neobvyklé „Báje“, tj. pět pověstí démonologických – o hadech se zlatými korunkami, o vodníkovi, o ohnivém muži a světýlkách, o strašidlech i o soše svatého Prokopa. O třídění námětů by se dalo diskutovat - proč jsou démonické bytosti něco jiného než mluvící a jednající zvony nebo proč se od pověstí jiných krajů zásadně liší příběhy týkající se pokladů. To se ovšem při třídění v oblasti literatury stává. Nicméně jsou to pověsti jak mají být a nabízejí pohled na okolí Pardubic i na dávné životy lidí.

Havlíčkův Brod!!! Podobně jako Grohman často uvádí i Jan Prchal v třídílných Pověstech z Vysočiny často „v okolí…“ „v té a té vesnici u….“ a podobně. Přímo z měst je jen málo příběhů, a mnohé ani nejsou v pravém slova smyslu pověstí, jen historickým příběhem beletristicky podaným. Smrt hlásného z Německého Brodu vypráví proč je na staré radnici smrtka. Kdysi soupeřily Jihlava a Německý Brod, který měl doly s bohatstvím stříbra. Jihlavští se na ně chtěli vypravit, ale protože město mělo pevné hradby, podplatili hlásného Hnáta, aby jim ve vhodnou noc otevřel bránu. Když na to došlo, šly právě ženy k Sázavě s koši prádla prát. Hned pochopily, oč jde, zburcovaly celé město. Jihlavští uprchli a Hnát byl nalezen utopený ve vodním příkopu. Na výstrahu byla radnici umístěna jeho kostra, později byla nahrazena dřevěněnou. Poslední hastrman v Jihlavě: V malém rybníčku na kraji města dožíval poslední jihlavský vodík, stařec, který si denně kupoval džbánek mléka. Jednou se stalo, že do něj vrazila holčička na klouzačce a džbánek se rozbil, donesla z domova nový a on jí dal hrst perel, pak zmizel a už ho nikdy neviděli. Příběh O založení Jihlavy: V místě, kde leží Jihlava, žil hrnčíř, jílovitá hlína byla výborná, ale došla a další nedržela, drolila se. Jednou u něj přenocoval kupec, a ten si všiml, že v té hlíně je stříbro. Odkoupil pozemek, začal dolovat a tak vzniklo město

Jižní Čechy

Písecko Ondřej Fibich v názvu Písecká strašidla aneb Čertovy obrázky – Pověsti z míst a okolí nešidil, příběhy se týkají především různých démonických bytostí. Najdete je v v názvech příběhů: světýlka, hejkal, rarášek (v podobě „radášek“), čert respektive rohatej, mužíčci, hastrman, čaroděj, bezhlavá kobyla, anděl, strašící mnich, mrtvý čeledín nebo farář i tajemný průvod řeholníků. Doplňují je živí lidé – kat jako hlavní postava příběhu, ale i četné lidské oběti činnosti strašidel. Příběh nazvaný Mrtvý farář se odehrává na faře v Putimi. Za husitských válek byl tehdejší farář vylákán ven od záminkou, že má poskytnout poslední pomazání umírajícímu. Jen co vyšel z Putimi, byl zavražděn. Plynula léta a v Putimi měli nového faráře Ackermanna, a na místě dávné vraždy tehdy zaseli hrách. Jednou v poledne přiběhl vyděšený pacholek s historkou, že na poli viděl faráře s krvavým pruhem na krku. Druhý den se k němu připojil farář, zemřelý se objevil a latinsky pohovořil s Ackermannem. Ten dal hned pohřbít ostatky dávného předchůdce, a mrtvý mu prozradil, že zemře, až při mši třikrát zhasnou svíce. Když se tak stalo, Ackermann uspořádal své věci, napsal závěť, zavolal nástupce i nadřízené a v noci zemřel. Dalším příběhem z církevního prostředí je Tajemný průvod řeholníků v Milevsku. Pán Milevska, Bernard z Hodějova, došel ve své nedbalosti vůči pravidlům a morálce tak daleko, že kostel sv. Jiljí proměnil v ovčín. Jednoho dne uhodil blesk do stáda ovcí a všechny zabil. Bernardovi se pak v noci zdál děsivý sen – nekonečný průvod mnichů, jeden za druhým mu vytrhl vlas, až měl hlavu holou jako koleno. Poslední písecký kat postupně přicházel o práci, města totiž ztrácela „právo popravčí.“ Stal se pohodným i zemědělcem, ale uměl také čarovat. V jiném příběh straší v Písku kolem kostela kostlivec, stal se strašidlem proto, že za svého života nepomohl při požáru sousedům a nechal je uhořet. Příběhy jsou strašidelné, ale jakoby měly nadhled nad podivnými postavami a událostmi a za jejich hrůzami se tajil kousek humoru, ale také etika.

Českokrumlovsko a Kaplicko Blanský les navazuje na Šumavu a ze severu ohraničuje Českokrumlovsko. Pověsti z této oblasti napsali dva autoři. S. Cífka a J. Pecka s komentáři J. Zálohy a vydal je Odbor školství v Českém Krumlově. Tím je dáno vzdělávací zaměření a určení dětem a mládeži. Převažují historické pověsti na pomezí historie. Část příběhů autoři čerpali z Březanovy kroniky rodu Rožmberků. Na začátku je příběh se Švédy v třicetileté válce, následuje v oněch končinách velmi frekventovaná pověst o „divoké honbě. Mezi názvy i v textech najdete celou řadu známých a významných míst a objektů tohoto regionu – Dívčí kámen, Vyšebrodský klášter, Zlatou korunu, Český Krumlov a jejich založení, objevují se tu velice dobře známé postavy jako je Perchta z Rožmberka neboli Bílá paní a Petr Vok z Rožmberka, je tu i známá varianta pověsti o pokladu, kterou známe z Erbenovy Kytice a která se vyskytuje na různých místech. Není divu, že poznámky Jiřího Zálohy jsou obšírné a detailní. Obsahují historii a charakteristiku míst, která jsou v textu i jen zmíněna. Počítají se značnou nevědomosti o křesťanských svátcích i osobách z Bible, v době vydání, v 60. letech minulého století, oprávněnou, ale i nedostatek základních vědomosti zeměpisných a historických. Rok vydání 1969 naznačuje doznívání tendencí „zlatých šedesátých“, kdy se otevírala témata v předešlém desetiletích zakázaná. Snad se počítalo i s dětmi mladšího školního věku. Jsou to hesla jako „Marie“, „Květná neděle“, „Boží tělo“, „Jezuité,“ ale i „Václav IV.“, „Vltava“ nebo „kantor“. Ne zcela této koncepci však odpovídá styl vyprávění, který je dost patetický, a chmurný, místy baladický nebo hororový. Pověstem se většinou věnují vzdělanci z oblasti historie a publicistiky, kteří nemívají dost jasné představy o dětském vnímání a zájmech. Knížka se zajímavá svou inf

Pověsti z měst a hradů viz celá města Od velkých celků, jako jsou velká pohoří, se přes větší či menší regiony dostáváme k jednotlivým lidským domovům, k městům a hradům, jejichž obyvateli jsou jednotlivci a konkrétní skupiny lidí, včetně úředníků a politiků a významných osobností. Většina pověstí se odehrává na vesnicích, v přírodě poměrně často i v hradech a zámcích, které tvoří samostatný tematický oddíl pověstí, obsažených v speciálních publikacích. V městech se pověsti vyskytují jen zřídka a náhodně, s výjimkou Prahy, která je sama jedním z témat pověstí dík bohatství autorů i knížek na toto téma. Přitom je nasnadě zabývat se ve škole i v zájmové činnosti místními stavbami, jmény známých i zapomenutých osobností, názvy ulic a náměstí i jednotlivých objektů. Zkrátka dozvědět se něco zajímavého a dobrodružného o místech, kudy běžně chodíme a jen velmi málo vnímáme své okolí. Knížka Heleny Lisické shrnuje pověsti různých českých měst, městům středně velkým, malým i městečkům se věnuje olomoucká autorka Helena Lisická, ale k těm se ještě dostaneme. Sem tam se někde našel autor, který pár pověstí sebral a našel vydavatele, a jinde se místní autoři pokusili neexistenci nebo příliš omezený počet pověstí nahradit vlastní tvorbou, ale bohužel to není vždy dobré, buď to nejsou pověsti, nebo se autor mýlí pokud jde o styl psaní. A tak je Praha hlavním městem i ve věci pověstí, neboť její pověsti vycházející od poloviny 19. století a počítají se ve stovkách. Při pátrání po pověstech měst krajských, okresních i menších jsem narazila na pár titulů věnovaných jednomu městu. Pověsti Hradce Králové se pokusil nahradit češtinář, vysokoškolský pedagog Svatopluk Pastytřík knihou Hradecké pověsti a vyprávěnky. Obsahuje autorské varianty pověstí, převážně venkovského původu - víly, hastrmani a podobně, a opravdu jsou to spíš vyprávěnky než pověsti. To se týká i následující publikace, Kutnohorských pověstí Rudolfa Matyse. Autor se zřejmě snažil překonat stručnost pověsti, její lakoničnost a často i chybnou zápletku, ale volil cestu opačnou. Jeho texty jsou psány stylem lyricko-psychologicko-esejistickým, a to do té míry, že dá dost práce dovtípit se, co se podle pověsti událo. Jazyk je bohatý, autor hojně užívá metafory, archaismy, slova emocionálně zabarvená. Například kousek textu: “Mezi dýchavičným supotem koní probleskne první zaklení. Druhé a třetí; už ďábel syčí v kropence…“ nebo „Jen se slunce dotklo nejvyššího místa nebes, polednice se protáhla skulinou ve farním plotě, zahučela a zavýskla a několikrát se otočila nad polem. Za chvíli se mezi mandelíky objevil i její ženich – poledníček…“. Pověst je zpráva, vypráví věcným způsobem, je založena na vnějších projevech na jednání a chování postav, které je na venek vidět, ne na vnitřních procesech, na stylu beletrie objeveném dlouho po vzniku žánru pověsti.. Městské pověsti jsou převážně historického typu, a velmi často obsahují i ověřené historické údaje, buď o politické situaci doby, do níž je pověst začleněna, nebo konkrétní údaje o určité osobě, objektu, místu. A v některých knížkách najdete i příběhy, které vlastně ani pověstí nejsou. Celkově lze městské pověsti roztřídit na tři základní typy: beletristicky převyprávěná historie, příběhy z určité doby, jaké se mohly reálně stát, ať už pravděpodobně či málo pravděpodobně, a příběhy s kouzly a kouzelnými bytostmi. Lépe na tom jsou atraktivnější hrady a zámky, které dokážou zaplnit i více než jeden svazek a přitahují pozornost autorů, kteří jinak k pověstem neinklinují, Hrady a zámky jsou cílem turistů, zájem o ně vyvolávají i televizní pohádky, na nich natočené a často i obohacené hranými scénami, kostýmovaný práce chodí kolem cenných starých domů, kašen a dalších objektů, ulicemi, jejichž názvy jim nic neříkají a na rozdíl od šatů té či oné televizní princezny je to nezajímá jre to běžná kulisa jejich životů. Možná jen netuší, o co by se měli a mohli zajímat. Četné městské pověsti je v tom utvrdí.

Pražské pověsti Ze všech městských pověstí jsou pražské nejpočetnější, nejznámější a nejčastěji publikované. Mají dokonce i své klasiky. A není divu, Praha je nabitá událostmi, i těmi nejzásadnějšími pro naši historii, má nejbohatší fond jak urbanistických celků, tak jednotlivých objektů, od románské rotundy v ulici Karoliny Světlé až po Tančící dům a Zlatého anděla, a to všechno promícháno v celém historickém centru Prahy i v jejích dalších i zcela okrajových částech. I tradice těchto pověstí je asi nejstarší. Na jejich počátku jsou v roce 1883 vydané dvoudílné Pražské pověsti a legendy Josefa Svátka (1835 – 1897), rodem Pražana se zájmem o historii, kulturního historika, romanopisce, novináře, šéfredaktora Pražského deníku. Ke klasičkám pražských pověstí patří Popelka Biliánová (1862 – 1941), vlastním jménem Marie Biliánová, rozená Popelková. Spisovatelka a publicistka, spoluzakladatelka českého dívčího skautingu. Většinu života bydlela na Vyšehradě, který se tak stal její oblíbenou látkou. Časově navázal na Svátka skoro o dvě generace mladší Adolf Wenig (1874 – 1940) učitel, spisovatel, autor literatury pro děti, libretista, překladatel z francouzštiny, člen umělecké rodiny. V poválečném období se publikací o pražských pověstech objevuje čím dál víc, nejpočetnější jsou po roce 1990, kdy vycházejí nová vydání starších autorů, ale také autorů současných: Magdaleny Wagnerové, Vladimíra Hulpacha, Václava Cibuly a dalších. Do módy přicházejí pražská strašidla, jimž dokonce před pár lety Muzeum hlavního města Prahy věnovalo výstavu, rozloženou do několika historických objektů. Pražské pověsti a legendy Josefa Svátka mají oddíly: Pověsti o staré Praze, Pověsti o Vyšehradu, Legendy o chrámu svatovítském, Legendy o kostelích pražských, Pověsti o kamenném mostě, Pověsti o palácích a budovách, Pověsti o strašidlech a zakletých osobách, Pověsti o pokladech, Pověsti obsahu různého. Nejvýraznějším rysem této sbírky je její vlastenecké pojetí, díky němuž snadno pochopíte Havlíčkovo přání „aby nám to vlastenectví vjelo z huby do rukou“. Trocha citací z úvodu: „Platí-li kde básníkovo „Stůj noho! posvátná jsou místa, kamkoli kráčíš“ – platí to zajisté o zlaté Praze, tomto bujně tlukoucím srdci vlasti české…“ Kdosi si prý stěžoval před časem, že nemáme o „velechrámě našem na Hradčanech“ pověsti jako jiné národy, ale Svátek jich nasbíral přes dvacet. Patos a přehánění velikosti a slávy českého národa - to byla 80. léta 19. stol. Ale ještě ve stol. 20., někdy v období První republiky, se podobně vyjadřoval i editor Svátkových pověstí Ferdinand Strejček: „Není snad místa v široširém světě, které by v sobě soustředilo tolik drahocenných památek, k němuž by se upnulo tolik významných dějů… Slavný národ náš vzhlížel vždy k velkolepé matičce své nad Vltavou…“ To všechno přesto, že sám autor se v poznámkách k řadě pověstí odvolává na variantu téhož příběhu lokalizovanou nejen do jiných českých měst, ale i do měst cizích. Celkem Svátek posbíral přes dvě stě dvacet příběhů, z nichž poté čerpali další autoři, kteří už nelpěli na počtu, spíše je zajímala kvalita a proto vybírali. Ostatně Svátek dosahoval vysokého počtu pražských pověstí mimo jiné tím, že zejména v prvních několika oddílech zařazuje spíše legendy než pověsti a že jsou to krátké texty, někdy vlastně části jednoho námětu, například šest příběhů o sv. Václavu, čtyři o Libuši, osm o Kalově mostě, celý jeden oddíl o Svatovítském chrámu. Staré pověsti pražské Adolfa Weniga jsou uspořádány podle pražské topografie. Začínají pověstmi Starého města, následuje Nové město, Malá strana, Hradčany, Josefov a Vyšehrad. I jeho pojetí je vlastenecké, ale mnohem věcnější: „...na březích řeky Vltavy středem země protékající město leží, hlava státu našeho, město starobylé, pýcha naší drahé země…. S úctou a láskou vzhlížíme k Tobě, Praze!…“ Původnímu vydání z roku 1931 předcházel Věnec pražských pověstí (1908). Posoudit všechny publikace, zejména z posledních dvou nebo tří desetiletí a probrat všechny oblasti a náměty, jimiž se pražské pověsti zabývají, je látka na tlustou knihu a na pár let práce, a pro využívání pražských pověstí v praxi to nemá význam. Zvolila jsem tedy několik klíčových a opakujících se námětových okruhů. První z nich je založení Prahy i další příběhy z Jiráskových Starých pověstí českých. Najdete je u Magdaleny Wagnerové, Dagmar Štětinové i Julia Košnáře, ale Wenig je nezařadil, asi proto, že v době, kdy začal pražské pověsti publikovat, byly Jiráskovy Staré pověsti celkem novinkou, opakovaně vydávanou a velmi čtenou, a proto asi necítil potřebu Jiráska napodobovat. U Hulpacha má oddíl Z doby bájné a nejstarší třináct kapitol, které zahrnují i příběhy sv. Ludmily, Drahomíry a svatého Václava, ale Wagnerová, Štětinová i Košnář vystačili s jednou kapitolou o založení Prahy a v různé míře píší i o prvních historicky doložených Přemyslovcích. Ostatně proč je vůbec zařazovat, když jde o příběhy obecně známé a když je Jirásek napsal opravdu skvěle. Pověsti o Pražském hradu jsou naopak poměrně vzácné. Adolf Wenig Hradu věnoval celou knihu, jiní autoři nanejvýš jednotlivé kapitoly, většinou v souvislosti s chrámem sv. Víta. Jen Magdalena Wagnerová má v Pražských strašidlech a všemožných zjeveních celou sérii příběhů z Pražského hradu. Wenigův Náš hrad, vydaný v roce 1938, je historie hradu a jeho obyvatel prokládaná pověstmi. V takové knize se pověst těžko hledá, má to ale výhodu srovnání s doloženými historickými fakty, a leckde i s vysvětlením, jak pověst vznikla a kdo k jejímu utváření přispěl, jako je tomu v pasážích o historii založení Pražského hradu v porovnání s příběhem o Libušině proroctví. V kapitole o chrámu sv. Víta je pověst o tom, proč nebyla věž kostela dostavěna v gotickém slohu; o zjevení, které se v polovině 18. století předpovědělo vojákům na stráži sedmiletou válku; o zvedání velkého zvonu, asi Zikmunda, které vyřešila princezna sestrojením speciálního stroje; pověsti o královské koruně, o Janu Nepomuckém a jeho hrobě, o soše mrtvé ženy v kostele sv. Jiří; a samozřejmě o Daliborovi a Daliborce. Samostatnou knihu věnovala Vyšehradu Popelka Biliánová. Na Vyšehradě žila desítky let. Její manžel Arnošt Bilián byl výběrčím mýta a potravní daně a z toho titulu bydlel v služebním domku na Vyšehradě. Přestože zemřel v r. 1917, jeho vdova tam žila až do své smrti v r. 1940. V roce 1905 vydala Vyšehradské pověsti obsahující celkem 61 příběhů. Úvodní kapitola je věnována sv. Václavovi, umístění a stěhování jeho sochy, a pověsti o tom, že se svatý Václav na Vyšehradě zjevoval na vinici a byl také připraven zasáhnout, když bude v zemi zle. Jedna z pověstí, Bílá paní z Myší díry, detailně popisuje schody ve stavu z doby kolem roku 1900, ale i o osmdesát let dříve. Detailní znalost Vyšehradu jakožto čtvrti, zabírá dost místa a současnému čtenáři vnímání příběhu dost komplikuje. Lebky v žitě popisují nález lebek v době, kdy se ještě na Vyšehradě pěstovalo obilí. Je to příběh hrobníka, který lebky viděl, ale autorka končí náznakem, že byl prostě opilý. Jinak řečeno, i drobná historka ze života se dá přetvořit v pověst. Záhrobní kočár na Vyšehradě vypráví o zjevení černého (někdy i zlatého) kočáru, který vyjíždí z Vyšehradu, nebo také z Prahy na Vyšehrad. Jede v něm mlynář či také rytíř. Zkrátka existuje pověst, že na Vyšehradě se zjevuje nějaký tajemný kočár, a na základě této pověsit vznikají pověsti další, které jej zčásti vykládají a konkretizují. Jiný příběh je věnován historkám o vyděšených vojácích na stráži, ale některé příběhy jsou určitější. Další příběhy: Poklad na hřbitově, Poklad v kostelníkově domku, Rakev sv. Longina, Vratislavovy kameny v základech kostela, Mše mrtvých na Vyšehradě, Bezhlavý Francouz na hradišti, Černý pes na hradišti, Dvanáct zlatých apoštolů na starém děkanství, Ohnivé sudy - svatí stejně jako strašidelní psi. A samozřejmě Libuše a Přemyslovci, Bivoj, Horymír, pohanské modly. Ve snaze vytvořit co nejvíce pověstí, autorka nakupila různé drobné historky místo souvislého příběhu a lokalizovala je do četných míst Vyšehradu. Nezdá se, že by tyto pověsti oslovovaly současného, byť romanticky orientovaného člověka. Židovské město, součást Starého Města pražského, se vymyká nejen tím, že je ghettem, tj. prostorem, který Židé mohli opouštět jen během dne a nesměli bydlet nikde jinde. Toto pravidlo přestalo platit až v 19. století. Bylo to tedy město ve městě a není divu, že má vlastní pověsti a speciální publikace, které jsou jim věnovány. V roce 1968 vydal Albatros knížku Golem a jiné židovské pověsti a pohádky ze staré Prahy Eduarda Petišky. Knížka vyšla znovu v roce 2002 a dvakrát ji také vydalo nakladatelství Martin. Petiška začíná příchodem Židů do Prahy a nejstarší pražskou synagogou. Podstatná část pojednává o významných pražských rabínech, v celé sérii pověstí o Rabim Löwovi, včetně nejznámější (nejen u nás) pověsti o Golemovi. Následují dva příběhy budovatelů ghetta. O Mordechaji Mayzlovi, bankéři a starostovi ghetta, který vybudoval dvě synagogy, radnici a nechal Židovské město vydláždit. A také o Pinkasovi, který rovněž vystavěl synagogu dodnes existující. Závěrečnou část tvoří příběhy řadových obyvatel ghetta, jejich těžkého života v diaspoře a za hradbami, faktickými i pomyslnými, mezi židy a křesťany. Alois Hofman a Renate Heuerová vydali česky v roce 1996 knihu Ze židovského ghetta, Pověsti, legendy a vyprávění. Jde o knihu česko-německou, Alois Hofman je český germanista, Němka Renate Heuerová pracuje v židovském archivu ve Frankfurtu and Mohanem. Jsou tu pověsti o významných objektech ghetta, jako je starý hřbitov a Staronová synagoga. Dále je v knize řada příběhů o rabim Löwovi a o golemovi, v oddíle Pražské mýty jednotlivé příběhy o Mordechaji Mayzlovi, o Pinkasovi, o některých dalších rabínech. A také příběh Genendy, jejíž otec přijal jako žáka mladíka, který se chtěl naučit Talmud, přitom se zamiloval do Genendy. Když se domluvila svatba, mladík přijel jako křesťan, přiznal se, že se vydával za žida, protože se kdesi na veřejnosti zamiloval do dívky. Svatba se koná, otec mu dívku slíbil a svůj slib splní. Ona se podvolila, ale hned po svatbě spáchala sebevraždu, s křesťanem žít nemohla – komplikovaný příběh izolace náboženských komunit. Jsou tu i další židovské pověsti z Čech a Moravy a zajímavý je závěrečný oddíl Všední den v ghettu o postavení židů, o jejich životě, řemeslech, židovských školách i židovských žebrácích. Vratislav Václav Tomek je autorem Pražských židovských pověstí a legend, které obsahují obvyklé příběhy: stavba synagog (včetně Mayzlovy a Pinkasovy), příchod židů do Prahy, největší pogrom, Rabi Löw a Golem, Tančící židovka, Pražský Ahasver. Čtvrtou autorkou z této série je Magdalena Wagnerová. Její Příběhy ze staré židovské Prahy mají dost široký záběr. Vedle poměrně velkého počtu obvyklých příběhů vypráví o příchodu židů a jejich kolonii za kněžny Libuše. Spolu s historií synagog a hřbitova, Mayzla i nočního varhaníka nebo příběhu Genendy, jsou tu i židovské anekdoty. Okruh židovských pověstí doplňují dvě knížky o Golemovi, které z žánru pověsti vybočují: Povídka Bashevise Singera a novela Ivany Pecháčkové. K slavným a pro Prahu typickým pověstem patří příběh Fausta a Faustova domu, najdete ho skoro v každé sérii pražských pověstí. Píše o něm Wenig, Wagnerová, Košnář, Hulpach i Štětinová. Magdalena Wagnerová kapitolu Faustův dům zahajuje historií Nového města a Karlova náměstí a pokračuje historií domu od jeho gotických počátků. O Faustovi se zmiňuje jen stručně, ale vypráví o studentovi, který v domě žil později. Spojuje ho s rodinou Mladotů, kteří dům jeden čas vlastnili, a jeden její člen se zabýval alchymií, stejně jako jiný jeho obyvatel, Edvard Kelley, alchymista Rudolfa II. Julius Košnář uvádí pověst O Faustově domě historií domu, který obývali postupně tři alchymisté, a tyto osoby uvádí jako předlohy tajemného Fausta. Na Faustův pobyt navazuje historií chudého studenta, který se v pustnoucím domě ubytuje a stane se rovněž čarodějníkem, i konec má stejný jako Faust. Vladimír Hulpach nazval kapitolu Naši Fausti a Faustův dům a v první části píše hlavně o „ďáblově doktorovi“ Kittlovi, který ovšem působil v Jizerských horách. Druhá část je věnována příběhu Faustova domu a jeho obyvatelů. Filip Jan Zvolský se Faustovým domem zabývá ve dvou stručných kapitolkách. Podstatněji se od těchto variant odchyluje Dagmar Štětinová, která příběh nazvala O doktoru Faustovi, slavném černokněžníkovi. Vypráví o Faustově životě od dětství, kdy projevoval nadání pro studium, o tom, jak ho k sobě vzal bohatý strýc ve Wittenbergu a nechal ho vystudovat medicínu. Ale Faust se v té době naučil i černokněžnictví a dosáhl dohody s peklem: Mefisto mu bude sloužit ve všem, oč projeví zájem, ale jen čtyřiadvacet roků. Faust dostal dům v Praze, peklo plnilo jeho požadavky, ale nedovolilo mu aby se oženil, zakázali mu i lásku s Markétkou. Na konci lhůty s ním čert vyletěl komínem. Ve většině publikací najdete pověsti o klášteře v Emauzích. Adolf Wenig píše o jeho založení Karlem IV. a uvádí dvě pověsti – o čertovi, který byl v klášteře kuchařem a o emauzském zvoníkovi. Do velmi rozsáhlého vyprávění rozvedl pověst o kuchaři- čertovi Vladimír Hulpach a pod názvem 0 pokušení v Emauzích uvádí i historii vzniku kláštera.. Pověst o zvoníkovi má i Julius Košnář. Popelka Biliánová vypráví třináct pověstí z Emauz a jejich okolí, včetně pověstí o pokladech v Emauzích a u svatého Kříže v Podskalí. Někteří autoři vyprávějí pověsti o Karlově mostě. Adolf Wenig jich shromáždil deset. Je tu vyprávění o proslulých vajíčkách z Velvar, o meči, zazděném do jednoho z oblouků, i o meči Bruncvíkově. Je tu pověst o Bradáčovi, vytesané hlavě na staroměstské straně mostu, vyprávění o zřícení jednoho z oblouků po svržení Jana Nepomuckého do Vltavy, kterého se zúčastnil ďábel. Je tu příběh o kříži, u nějž se modlili odsouzeni před popravou, o Švédech na mostě, o sochách a pokladu. Je tu příběh Šimona Lomnického z Budče, básníka, který v pobělohorském období zchátral a skončil jako žebrák na mostě. A také o vodníkovi. Další pověsti o Karlově mostě zapsali Wagnerová i Košnář. Příběhy kostelů, klášterů, paláců, veřejných budov, soukromých domů, ale také o pokladech, strašidlech, posvíceních a slavnostech, najdete v hojném počtu v knize Julia Košnáře Staropražské pověsti a legendy. Košnárovy příběhy obsahují zpravidla kulturně historický úvod a mapují tak mj. i pražské památky. Najdou se i příběhy dodnes aktuální. O paláci Kinských na Starém Městě pražském vypráví o korupci v oblasti stavebnictví v době baroka. Stavebníkem paláce byl hrabě Glos, který pak palác prodal Kinským. Stavitelem byl Kilián Ignác Dientzenhofer a po jeho smrti stavbu dokončoval Anselm Lurago – oba byli staviteli vrcholného baroka. Dientzehofer navrhl, aby průčelí prolomilo stavební čáru a vytvořil tak výstupek s balkonem. To odporovalo stavebnímu povolení, ale vystavila je dodatečně skupina podplacených konšelů. Podle pověsti byli tito konšelé popraveni. O paláci Clam- Gallasově je další historka z oblasti povolování staveb: konšelé namítali, že mohutná budova není vhodná v úzké ulici, kterou dnes známe jako Husovu, a stavbu podmínili tím, že Clam Gallas koupí protější blok domů, zbourá je a vytvoří tak náměstí. Když se k tomu hrabě neměl, poslali konšelé stížnost do Vídně. Odpověď zněla, že mu nedali termín, a tak lze předpokládat, že to ještě splní. Nesplnil dodnes a dodnes je to příliš mohutná budova. Nic nového pod sluncem, dost sebevědomým, bohatým a energickým lidem nakonec projde, co si usmyslí. Z tohoto okruhu pověstí vybočuje dvojice knih Václava Cibuly – Pražské pověsti, které obsahují příběhy z původních pražských Měst, a na to navazující Nové české pověsti obsahující příběhy z těch částí Prahy, které byly k ní připojovány od 20. let 20. století: původní k Praze přiléhající města, jako je Žižkov, Nusle, Smíchov, Břevnov či Bubeneč, čtvrti, které vyrostly stavbou sídlišť, jako je Prosek nebo Barrandov, přírodní části Prahy, jako je Šárka nebo Prokopské údolí, i bývalá města, městečka nebo vesnice, připojené k Praze až v letech 60. – 70., jako jsou Křeslice nebo Kyje. Čerpal přitom z archivů, z různých záznamů a dokumentů a objevil tak pověsti do té doby neznámé. Velmi bohatě jsou v literatuře zastoupeny pověsti o strašidlech, jejichž aktéry jsou jednak démonické bytosti (nejčastěji vodníci a čerti), jednak duchové lidí kteří se něčím vážně provinili, nebo byli obětí zločinu či nějaké životní katastrofy. Najdeme je prakticky v každé knížce pražských pověstí, v hojné míře u Weniga, ale také existují publikace specializované, jako jsou Strašidelné příběhy města pražského (editorka Drahomíra Vlašínová). V této knížce jsou shromážděny pověsti o strašidlech různých autorů, počínajíc Faustovým domem podle Aloise Jiráska přes Popelku Biliánovou a V. V. Tomka, Františka Langra, Eduarda Basse, Jaroslava Seiferta a Václava Čtvrtka až k Radoslavu Nenadálovi. Knihy pověstí na strašidla speciálně zaměřené jsou Pražská strašidla a všemožná jiná zjevení Magdaleny Wagnerové, Pražské pověsti Blanky Jehlíkové a Tajemství pražských půlnocí aneb Strašidla a pověsti staré Prahy Filipa Jana Zvolského. Kdybych si musela vybrat jedinou knížku o pražských strašidlech, zvolila bych Magdalenu Wagnerovou. Její kniha je nenápadná, malého formátu, ale lze ji chápat jako svého druhu encyklopedii pražských duchů a strašidel. V každé kapitole začíná autorka historickými okolnostmi, do nichž je příběh začleněn. Tak například pověsti ze Židovského města začínají historií Židů v Praze, pověsti z Emauz historií kláštera, na začátku Zazděné panny se dočtete základní informaci o paláci Kinských na Staroměstském náměstí. Každý příběh je také uváděn údaji, které lze charakterizovat jako „rodný list“ pověsti, resp. její hlavní postavy. U pověsti O čertově sloupu se dočteme: Doba prvního výskytu pověsti – přelom 15. a 16. století; přibližný čas výskytu – neděle; místo výskytu – Vyšehrad; podoba zjevení – čert; charakter zjevení – vzteklé, mstivé, poněkud unavené; zvláštní znamení – nesnáší katedrálu sv. Petra v Římě. Wagnerová zařadila do knížky tři pověsti o čertech a tři o vodnících. V literatuře se velmi často setkáváme s pověstí z Emauzského kláštera: v pekle se rozhodli, že je třeba získat duše mnichů, a proto se tam vyslaný čert vnutil jako kuchař. Vyvářel tak, že mniši podlehli světskému potěšení, ale v kritické situaci opat zasáhl a čert neuspěl. O čertově sloupu je příběh z Vyšehradu jak se tam ocitl rozlomený sloup. Má to být sloup ze Svatopetrské katedrály v Římě a přinesl ho čert, který se vsadil s vyšehradským knězem, jehož duši tak chtěl získat pro peklo. Vodníci Wagnerové jsou od Štítkovských mlýnů, ze Štvanice a zpod Vyšehradu. Vodník od Štítkovských mlýnů, charakterizovaný jako pantáta, zelený, urousaný, nevyzpytatelný, měl schopnost předpovídat. Předpověděl i utopení malého chlapce a dodal, že kdo se ho pokusí zachránit, utopí se také a nikdo se o to nepokusil. Duchové a podobná zjevení tvoří nejpočetnější kapitoly. Je tu Tančící židovka, která starší v Podskalí, nebo Mrtvá jeptiška - dívka, která z nešťastné lásky vstoupila do Anežského kláštera, pokusila se o sebevraždu, ale zázrakem byla zachována při životě. Příběhy nešťastných lásek, kterým překážky položila buď rozdílnost víry, nebo bohatství či jiná vnější překážka, jsou dost časté. Je tu Turek v Ungeltu – turecký obchodník se zamiloval do pražské dívky, domluvila se svatba a měl se z Turecka vrátit do měsíce, ale nestihl to. Dívka byla těhotná, proto ji rodiče urychleně provdali. Když se Turek vrátil s bohatým věnem a našel ji vdanou, usekl jí hlavu mečem. Bezhlavý templář z Liliové se jako člen řádu zamiloval, a tím se provinil proti řeholnímu slibu. Ocitl se na ulici a nakonec byl popraven. Bezhlavý Švéd se do Prahy dostal během Třicetileté války. Je tu dále Strahovský duch, Pražský Ahasver a přirozeně Doktor Faust, Bílá paní z Karlova náměstí, Zazděná panna, Žebravý kostlivec, Janův duch v Platýzu, Slepý duch, Zpovědník na mostě, Bruncvík, Turek z Karlova mostu, Andula z Kampy, Černé spřežení, Gajst od Pražského Jezulátka, Ruprecht, Lichtenštejnský duch i Bezhlavý kostlivec. Zvláštní oddíl tvoří pověsti z Pražského hradu, které v souhrnu vyprávějí o životě obyvatel Hradu, zaměstnanců a řemeslníků i vězňů. Bludný klíčník je truchlivá historie klíčníka bezmezně oddaného Rudolfovi II. I po jeho smrti vykonával svou práci, ale stal se z něj zoufalec, a když měl klíče od Hradu předat Matyášovi, spáchal sebevraždu. Za to musí sloužit na Pražském hradě až do skonání věků, ledaže by se našel někdo, kdo by jeho službu převzal. Věčný hvězdopravec je historií astrologa, který se zamiloval, a proto zanedbával své povinnosti a zjevuje se o jasných nocích. Přízrak na zámeckých schodech je historka o italském trubači, který končí jako vrah, Zjevení ze Zlaté uličky je o zlatotepci, který pomohl mladíkovi k útěku z vězení, odseděl si za to deset let, ale v den, kdy měl být propuštěn, zemřel. Od té doby straší v Zlaté uličce. Varhaník od sv. Víta je příběh lásky židovského mladíka a křesťanské dívky. A tak dále - Bílá paní od Bílé věže, Tajemný zvoník, Zakletý mistr Jindřich, Zlatý Johanes - různí lidé a různá místa Pražského hradu. Nejobsáhlejší je Zvolského třistastránková kniha pražských pověstí o strašidlech. Obsahuje velmi krátké kapitolky, často i v rozsahu půl stránky či menším. Rozdělil je podle částí Prahy a vedle Vyšehradu a Podskalí, Nového i Starého města, Josefova, Malé strany, Hradu Hradčan, Vltavy a Karlova mostu, jsou tu i Pověsti za branami „staré Prahy“ - z Vinohrad, Žižkova, Karlína, Bohnic, Proseku, Kyjí, Ďáblic, Vršovic, Nuslí, Modřan, Smíchova, Barrandova, Bubenče, Podbaby, Šárky i dalších větších či menších částí Prahy. Zvláštní pozici mezi pražskými pověstmi má také autorská knížka Františka Langra Pražské legendy, v nichž autor, vinohradský rodák, vypráví o městě, jaké je ve 20. století a konfrontuje jeho tvář s kouzelnými bytostmi. Vinohradská legenda vypráví o tom, jak rusalky a víly z bývalých luk, polí a statků na Vinohradech u Prahy proklely toto místo, když propukl stavební boom a prostor byl zastavěn činžáky v úzkých ulicích, s tmavými dvorky a bez zeleně. Znelíbilo se to svaté Ludmile, která na to hleděla z kostela na náměstí a způsobila i bez kouzel, že před kostelem vznikla fontána pro svěží vzduch a radost dětí. Téměř polovinu knížky tvoří příběhy vodníků, netypičtější pražské démonické postavy, důležité snad proto, že město protíná Vltava. Langer nás příběhem Vodník pod vyšehradskou skálou uvádí do světa pražských vodníků. Jsou tři: Pivoda pod vyšehradskou skálou, pan Josef, hlava všeho českého vodnictva na Kampě, a pan Jindřich na Františku. Jsou to staří mládenci, jen občas se některý ožení s ženou, má dítě, které je napůl vodnické. Při velké povodni se v Praze objevilo na vodě miminko, Pivoda ho dotáhl k náplavce, kde se dítěte ujal řezník Příhoda z krámu nedaleko Vltavy. Dívka rostla, hodně pobývala u vody, pak se provdala za Příhodova pomocníka Josefa. Ten si zřídil obchod na Vinohradech, ale žena chřadla, až jednou za deště k němu přišel člověk v hubertusu a poradil, aby se odstěhovali k Vltavě – byl to ovšem Pivoda a žena se rychle uzdravila. Další epizoda – Pivoda má nouzi, lidé umí plavat, nejsou dušičky. V kritické chvíli mu je v hospodě nabídnuto, aby se stal kapitánem parníčku na přívozu. Odstěhuje se do bytu s vanou v Podolí. Před stěhováním vypustí dušičky a z hrníčků si udělá výstavu, má je od dávných dob. Na parníčku jezdí dodnes. Plzeňské pověsti a legendy Knížka plzeňských pověstí vznikla na základě třídílné sbírky Jaroslava Schiebla Plzeň v pověsti, legendě, tradici a škádlivce, vydané v letech 1933 – 34. V poznámkách, kde autor Miroslav Bělohlávek pověst konfrontuje s historií, jsou uvedeni i další autoři, především Frank Wenig a jeho kniha Pověsti ze staré i nové Plzně. Většina pověstí je lokalizována do městského centra, malá část na konci knihy se odehrává i v obcích v těsné blízkosti Plzně, dnes většinou jejích městských částech. Bělohlávek střídá vyprávění pověstí a historických událostí, v některých případech s doplňkem drobné pověsti, ale často zcela bez ní, jako je tomu u příběhu stavby radnice po požáru a o tom, jak Italové přinesli do Plzně renesanci. Z celkového počtu čtyřiceti pěti příběhů je jich skoro dvacet převážně převyprávěním historie města Plzně, tu a tam s drobným doplňkem beletristickým či pověsťovým. Například příběh Dívka zachránkyní Plzně vypráví o historicky doloženém obléhání Plzně Žižkou, kterou vojevůdce ukončil nenadále a nepochopitelně v situaci, kdy už se blížilo jeho vítězství. Pověst soudí, že se tak rozhodl, protože jednoho rána uviděl na hradbách překrásnou dívku, chovající se statečně. Tyto historické vstupy začínají Založením hradu Plzně, dvěma epizodami z 10. a 12. století. Několik příběhů se týká rozvoje husitství v Plzni a střetů s Žižkovým vojskem. První česká kniha vypráví o vzniku knihtisku a o tom, že Plzeň byla prvním českým městem s knihtiskem a jedním z prvních v Evropě. Další příběhy se týkají počátků pivovarnictví, požáru v r. 1507, vzpoury v r. 1519 a Kozinovyy popravy. Řadu uzavírá Jaro v Plzni o buditeli Josefu Vojtěchu Sedláčkovi, který v polovině 19. století učil studenty česky, i o plzeňských letech Bedřicha Smetany. K pověstem patří celá řada příběhů. Složitým příběhem je Lochotínský poustevník o životním osudu rodiny majitele hradu Lochoty, který se po ztrátě hradu stal poustevníkem a po létech se setkal se svým dávno ztraceným synem. Do této skupiny patří i Potrestaná lakota, historie rodiny mlynáře, který se bál o své peníze a proto se přestěhoval do Plzně. Plzeňská madona je pověst o historii sochy Panny Marie umístěné v chrámu na náměstí: do kláštera docházela krásná dívka, která uchvátila jednoho mladého mnicha. Když dostal za úkol vytvořit sochu Panny Marie, neustále se mu zjevovala a tak dal soše její podobu. Opata to pobouřilo, dívku si pamatoval, a sochu nechal uložit kamsi do temného kouta. Až po dlouhých létech, když mnich i opat byli dávno po smrti, byla socha objeven a umístěna veřejně v kostele. V dalších pověstech se vyskytují se v duchové, poklady, čerti a podobné jevy. Zakletý kněz: v jednom plzeňském domě se zjevoval duch kněze, osvobodil ho krejčí, který se za něj pomodlil i se svou osmiletou dcerkou a byl za to odměněn truhlou plnou zlaťáků. Tři příběhy věnoval autor Radyni. O založení Radyně a O Radoušovi - kněžna se těšila, že bude mít holčičku, ale narodil se kluk s oslíma ušima. Dala ho pěstounům, a když vyrostl, šel do světa. Hladový našel v lese spícího starce a u něj jídlo a knihu. Najedl se a knihu si vzal, brzy zjistil, že je kouzelná. Skřítci mu postavili hrad, obstarávali mu i ženy, ale každá porodila dítě s oslíma ušima, všech asi 50 dal popravit i s dítětem. Jediné, čeho se bál, byla bouřka a při jedné v sklepě zahynul, hrad se na něj zřítil. Další jsou Honza s kolomazí a Poklad na Radyni. Je to zkrátka velmi bohatá sbírka barvitých pověstí i závažných historických událost.í Z různých měst a městeček zpřesnit Městské pověsti se nacházejí i ve sbírkách pověstí z celé země i v místně vymezených, ale jen sporadicky. Pověsti z Čech německy píšícího Josefa Virgila Grohmana, jsou velmi obsáhlou, odborně založenou sbírkou českých pověstí, ale ani ony neobsahují mnoho příběhů městských. Častější jsou pověsti z lokalit na okrajích měst, například Bílá paní u Jizery nebo Černý pes hlídá poklad, obě lokalizované na Michalovickém hradě u Mladé Boleslavi. Občas je to pověst vázaná k místnímu zámku, například Zámecká paní ze Sušice či Zakletá zámecká panna věší prádlo z Kraslic, a velmi početné jsou pověsti, které se odehrávají „nedaleko…“, „čtvrt hodiny cesty od…“, „v okolí…“ a podobně. Přímo ve městě se odehrává Bílá panna z Hradce Králové, příběh o pokladu, v němž hraje roli matka Bohuslava Balbína, Bílá paní v klášteře, podle níž v kutnohorském ženském klášteře předpovídá smrt zpívající bílá paní, v Horažďovicích straší ohnivý Tomášský vůz, a podobná je pověst Strašidelné spřežení v Oseku, Trpaslík s červenou čepicí v Mělníku, v Mostě zase mají Vděčného trpaslíka a v Kutné Hoře permoníky, ve Vlašimském praku žije Hadí král a Zlatý had zase u pardubického zámku. V Jindřichově Hradci předpovídá počasí Červený kohout a v Chomutově obchází mnich s uťatou hlavou v podpaží. Česká a moravská města důkladně a systematicky zpracovala Helena Lisická, v knize nazvané Zrcadlo starých časů s podtitulem Pověsti a zkazky z českých měst, ( Pověsti starých měst s příběhy moravskými). Pověsti jsou řazeny zhruba podle doby, v níž se odehrávají, přesněji řečeno, časovou osu tvoří ty, které jsou takto zařaditelné. Začínají snad v 12. století a končí osmnáctým. Zahrnují města větší i menší a docela malá, která bývají místem zajímavých pověstí, snad proto, že se lidé dobře znají a mají velmi blízko k okolní krajině. V závěru knihy jsou stručně charakterizována všechna města, která se v knize objevují, a u všech je náčrtek městského znaku. Tematiku obou svazků lze uspořádat do několika pro městské pověsti příznačných okruhů. Důležitou skupinu v knihách Lisické tvoří pověsti historické, respektive příběhy historických osobností, králů, biskupů, a dalších osobnostní, které se zapsaly do našich dějin. Hlavní postavou příběhu Vzpurný pan Burian je pán Rabštejna, otec pěti synů. Aby jim zajistil majetek, dal se na loupežení. Právě když vrcholila svatba jeho nejmladšího syna, přijel posel s obsílkou od krále Vladislava. Burian ji ignoroval a syn Kryštof posla zmlátil a těžce zranil. Svatba ještě neskočila a přijel král Vladislav osobně s vojskem, zabavil Burianovi panství, vykázal ho z něj a nechal jeho i rodinu naživu pod podmínkou, že všichni synové vstoupí do královského vojska. Václav I. a jeho oddaný dvořan Ojíř z Frýdberka s velkou družinou pobývali v Řezně kvůli jednání s císařem Friedrichem Babenberským, který chtěl získat četná česká města a hrady. Došlo ke konfliktům, jeden z Václavových dvořanů dal facku německému opatovi a císař pak chtěl přijmout jen Václava. Ale ten byl ve střehu a prosadil si Ojíře jako doprovod. Následovala scéna s nožem, kterým Václav ohrožoval císaře, a ten ustoupil ze svých požadavků. Ocenil přitom Ojíře, ten ale zůstal věrný Václavovi. Husí peří vypráví o Karlu IV. a Alžbětě Pomořanské. Vladislava Jagellonského s Matyášem Korvínem k dojednání dohody. V příběhu Král Matěj a král Dobře jsou popsány společné diplomatické hostiny a vystupuje v nich i Matyášova krásná žena Beatrix. V příběhu Dobříšští velbloudi dostal Rudolf II. darem třináct velbloudů, kteří ho uchválili. Ale na Hradě působili potíže, a tak Rudolf uznal, že musí pryč. Poslal je do Zbraslavského kláštera, ale povodně opata donutily poslat je na zámek v Dobříši. Příběh Zimní král vypráví o zastávce Friedricha Falckého v Náchodě, kde si nechal okovat koně, když prchal po bitvě na Bílé hoře ze země. Přívětivá je historka z Votic: když měl městem projet císař Josef II., měl ho poštmistr doprovodit do Sudoměřic. Ale protože dostal housera, doprovodila císaře jeho žena v manželově uniformě. Císaře to okouzlilo a pozval ji na snídani v Sudoměřicích i na oběd v Táboře. K pověstem o známých osobnostech patří příběh Lomikar, ale nevypráví o Kozinovi nýbrž o jiné historce s oblékáním: Lomikar nařídil radním z Klenčí, aby si na přijetí u něj pořídili nové obleky, ale protože na to, známý krejčí jim ušil univerziální oblek, v němž se střídali. Je tu i příběh Chytrý regent o Jakubu Krčínovi jak ovládl město Sedlčany.
O založení měst vypráví několik pověstí, jak několik českých měst přišlo ke svým důležitým atributům. Mezi ně patří Bohatý Písek: založení města, centra zlatokopů, jehož oslavy se zúčastnil i králevic Přemysl, budoucí Přemysl Otakar II. Stříbro vzniklo díky stříbrným dolům a tomu, že leželo na cestě do Norimberku a vybíralo clo. J. O České Třebové pověst vypráví, jak se černý kohout s mužskou hlavou dostal do městského znaku. Krajkářka Mgadaléna a fext vypráví o Vamberku, jak hraběnka Grambová donutila místní ženy k paličkování krajek a dala tak městu charakteristickou zvláštnost. Řádka příběhů se týká válek, zejména Třicetileté, a vojenské tematiky, například Veselý Švéd, příběh z Pelhřimova. V městě se usadil švédský pluk se svým veselým plukovníkem Olafem Atterbomem. Švédi se ubytovali u místních občanů, dobře se jim vedlo, a plukovník tropil žerty a choval se zpupně. Měšťany nejvíc pobouřilo, když svého koně nechal pít ze studánky s pitnou vodou. Když pak vážně onemocněl, purkmistr povolal léčitele Matouše. Ten prohlédl plukovníka a řekl mu, že musí přestat s alkoholem a pít třikrát denně vodu z oné studánky. Švéd se vyléčil a vojáci brzy na to odtáhli. Ohnivý Švéda se odehrává v Jihlavě. Morové zvonečky na řece Bečvě. Jiného druhu je příběh Ženské vojsko, také z Třicetileté války. Ženy v Šluknově, roztrpčené tím, že muži stále diskutují a nic nedělají, se utábořily na kopci se spoustou kovového nádobí, jehož zvuky přesvědčily obléhatele, že město je skvěle vyzbrojeno. Početné jsou příběhy měšťanů, kupců, řemeslníků, a ostatních obyvatel měst. Řezník Domin a vrchní - důležitou postavou je vrchní Ulrich, který žďárskému opatství vládl velmi krutě a bezohledně. Když zemřel, začal strašit a dál město týral. Domin, řezník a majitel hospody, se jednou zdržel v městě a na zpáteční cestu v noci domů mu jeden radní půjčil šavli po dědečkovi na obranu proti Ulrichovu duchovi. Domin Ulricha na koni potkal, střetl se s ním a porazil ho. Farář nechal po této události nebožtíka vykopat a setnout, a pak už duch vrchního přestal strašit. Příběh truhláře z Bystřice nad Pernštejnem vypráví pověst Malovaný stůl. Když se šikovný truhlář zmohl natolik, že koupil dům na rynku, začala jeho žena požadovat, aby vyrobil panský nábytek. Namluvila manželovi, že si kterási dáma objednala stůl, jaký mají na faře, a on ho vyrobil. Když zjistil, že stůj je neprodejný a zůstane jim doma, pomaloval jeho plochu květinami, jak bylo zvykem ve vesnických chalupách. Když se žena přiznala ke lži, truhlář zuřivě stůl rozmlátil. Ale pak si uvědomil, že nikdy nevyrobil a nejspíš už ani nevyrobí takový skvělý stůl a pečlivě ho zase dal dohromady a se ženou se usmířil. V pověstech figurují nejrůznější povolání a řemesla, ale také kati a šibenice. Řada příběhů vypráví především o životě v dávných dobách a skoro všechny začínají nějakým kulturně historickým výkladem, popřípadě obsahují složitější události, jako je požár Sušice v příběhu Rytíř „Hoří“. Písař z Vimperku, jménem Matěj Koza, vlastnil „zemní zrcadlo“, v kterém mohl vidět všechno, co bylo a co bude. Jedna z četných pověstí o „českém Faustovi“, jizerskohorském doktoru Kittlovi, který uměl časovat, se váže k obsazení Jablonce nad Nisou císařskými vojsky. Černokněžník Žídek, který žil na Boubíně, měl ve Volarech kamaráda pekaře Seppa, na němž vyzkoušel svoje kouzla. Zastavil jeho práci, aby Sepp s ním mohl jí do hospody, ale pak zase kouzly zařídil, aby se všechno pečivo zdárně a včas upeklo. Když zemřel Sepp, zemřel i hodný čaroděj Žídek.. Truhlář Franci vozil do Nýrska na trh spoustu pěkných výrobků a snadno je prodával. Jednou za ním přišla mlynářka s objednávkou na postel pro dceru, která se bude vdávat, domluvili se i na almárce. Franci přijel domů a zjistil, že nemá dost prken, ale na pile byl dlužen, tak se vydal sbírat po kraji umrlčí prkna, na něž se kladli nebožtíci, a prkna pak zůstala někde na hromadě. Vyrobil postel, ale když Kačenka s mužem ulehli, začala se postel pod nimi hýbat a rozpadat - tahali se o ni dva umrlci, třetí vylezl z almárky, a každý chtěl svoje prkna. Pak i jiní lidé přiznali, že měli potíže s dalším zbožím od Franciho, ten pak už nic neprodal a žil v chudobě. V Chrudimi na náměstí měla krám bohatá vdova. Podle pověsti Krvavá čísla měla všeho dost, ale stále chtěla víc. Když se jí ve snu zjevil ďábel a řekl jí šťastná čísla do loterie a ráno je viděla krvavě napsaná na zdi, vsadila je u žida třikrát. Po třech nedělích jí žid sdělil, že vyhrála velké množství peněz. Dorota jako blázen začala utrácet, prodala krám a do šesti neděl utratila všechno. Pak zmizela, odnesl ji prý ďábel. Sestava a typy příběhů v jednotlivých publikacích jsou závislé na celé řadě podmínek. První a základní podmínkou je, zda byly místní pověsti zapsány včas, tj. v době, kdy byly běžně vyprávěny. Ve 20. století už zapsat nové příběhy dokáží jen odborníci etnografové, kteří dokáží najít stále ještě nějaké vypravěče. Výhodu v tomto smyslu má Praha, jejíž pověsti jako první vydal Josef Svátek, který dal impuls svým následovníkům i základ příběhů, z nichž mnohé najdeme v každé knize pražských pověstí. A zatímco on zřejmě toužil po co největším počtu příběhů a volil tedy krátké varianty, Helena Lisická vytvářela poměrně rozsáhlé povídky, které se neomezují jen na vlastní jádro příběhu, ale podávají i značnou sumu kulturně historických poznatků o životě i podobě naší zemně v minulosti. A dokonce spojuje dva příběhy, jako je tomu u Husího peří, kde jsou dva příběhy spojeny jen manželstvím Karla IV. s Alžbětou Pomořanskou. Dobří autoři vnášejí do příběhů něco svého, často výběrem a skladbou knížky. Existují publikace soustředěné na pražská strašidla, těch je několik stejně jako pověstí z židovského ghetta. Václav Cibula obohatil náš fond pověstí v knize Nové pověsti pražské, když se vydal do archivů, aby zmapoval ty části Prahy, které netvoří její od středověku existující jádro. Není pravděpodobné, že některá města pověsti nemají, nejspíš je měly, ale dnes jsou jen v archivech, které je málokdo ochoten a schopen prozkoumávat jako Václav Cibula. Najdete knihy, které kombinují historii s pověstí a svým způsobem k nim patří i Staropražské pověsti a legendy Julia Košnáře, které jsou založeny na pražských stavbách, s akcentem na stavby církevní. Jsou tu pověsti o Vyšehradu, o vzniku Prahy, o svatém Vítu a o dalších pražských kostelech, o Karlově mostě, o pražských klášterech a palácích i o různých veřejných budovách a soukromých domech. Některé knihy pověstí jsou určeny dětským čtenářům, jiné jsou koncipovány jako publikace odborné a mnohé nabízejí čtenářský zážitek komukoliv, bez bližšího určení. A tak ledacos se opakuje, jinde narazíme na zcela neobvyklé příběhy, a v tom je poutavost knižně vydaných pověstí tak výrazná. Jako celek jsou městské pověsti barvitýma zajímavým čtením. Dávají nahlédnout do života v minulosti v řadě jeho aspektů. Jedním z nich je nebezpečí, katastrofy, jako jsou plzeňské požáry, obléhání některých měst, útisk a tvrdé podmínky života, zkrátka jeho negativní stránky. Nejvýrazněji se objevují v pověstech z židovského ghetta, kde vypovídají jak o útisku ze strany státu, vládců, společnosti jako celku, ale i o židovském odporu k většinové společnosti. V pověstech vládnou nejrůznější páni nad poddanými, jsou tu biskupové vládnoucí svému panství. Jsou tu popravy a kati, loupežníci i morová rána. Dočteme se i o obživě lidí minulosti, o řemeslech a jejich problémech i zdárných výsledcích jejich umu. Čteme příběhy z městských rad a o počinech jejich členů i vedení, a snad není náhodné, že jsou to příběhy humorné, popisující počiny, které nemají daleko ke Kocourkovu, ji příběh panským ošacením radních v v Klenčí a selhání jejich snahy být nóbl. Ale čteme také o přátelství a vzájemné pomoci, snad nejvýrazněji i nejdojemněji v příběhu z Volar o přátelství černokněžníka Žídka a pekaře Seppa. Dočteme se tu i o vysoké politice, o neomezené moci církve, jak se Třicetiletá válka projevila v každodenním životě měšťanů, ale najdou se tu příběhy rodinné, lásky mladých lidí. Poměrně málo je v městských pověstech démonických bytostí, které jsou naopak důležitými postavami příběhů z vesnice – výjimku tvoří pražští vodníci, V I .P. dávných věků, i důležité instituce města, a také skřítci všeho druhu žijí ve městech stejně jako v přírodě a na venkově. A v neposlední řadě se dočteme o stavbách a místech, která jsou v našem vnímání památkami, pokud ovšem je opravdu vnímáme, a u Cibuly najdeme pečlivé zmapování Prahy, které by mohlo posloužit i jako svého druhu průvodce. Příběhy jsou zábavné, ale přitom obsahují mnoho etických prvků, poznatků o lidských povahách, o místech, stavbách, událostech, situacích, o přírodních jevech i o historii, jak lidé žili a pracovali, jinak řečeno, množství vlastivědných látek. Zkrátka číst městské pověsti zdaleka není jen poučné čtení pro děti a mládež, je to plnohodnotná literatura, vypovídající o lidech a jejich životě. Hrady a zámky? Lisická, Pavel, další? Historické pověstí, včetně pověstí o hradech a historických osobnostech podle Augusta Sedláčka „obsahují v sobě konkrétní vypravování některé příhody, která se zběhla skutečně, která však od prvního zpravodaje neb očitého svědka prošla ústy tisícera lidí a několika pokolení, ztratila přitom všelijaké podrobnosti, které se mysli lidu nelíbily, udržela novou spojitost příběhů a jejich příčin a ustálila se konečně jako výtvor, který je napůl poezií a napůl vypravováním skutečného příběhu.“ Jsou to příběhy o zakládání a pojmenovávání hradů, zámků, o vzniku erbů a důvodech, proč je na nich právě to či ono. Jsou to z velké části příběhy o hmotách a jejich proměnách, o stavění a zřícení zdí, o pokladech, jejich složení i proměnách ve smetí nebo naopak smetí ve zlato. U historických pověstí odborně zpracovaných je stejný problém jako u démonických příběhů: jsou to často kratinké příhody, bez dramatické situace, bez zápletky a rozuzlení, s velice jednoduchým dějem, v nejlepším případě vhodné tak pro etudu. Ostatně podobný charakter mají i příběhy z okruhu „starých pověstí českých“, tedy z příběhů kronikářských. Dalším charakteristickým rysem historických pověstí je fakt, že jeden příběh je lokalizován do celé řady míst například Bílých paní je kromě Perchty z Rožmberka dobrá desítka. Nebo příběh o hradu, který si jako skrýš vybudovala mladá dvojic. Museli uprchnout, protože by rodiče nedovolili jejich sňatek – Přimda a Navarov. Ostatně motiv nešťastné lásky kvůli tomu, že rodiče nesouhlasí se sňatkem, většinou z důvodu nerovného sociálního postavení, je velmi frekventovaný a ačkoliv se objevuje v mnoha variacích, jejich odlišnost je velice malá. Je jen pár autorů, resp. knížek, v nichž jsou pověsti vybudované v složitější příběhy – Hulplachovy, Lisické, Pavlovy či Petiškovy. V některých ovšem najdete i bohaté historické informace o skutečných dějinách dotyčného hradu či města. V Historických pověstech lidu českého Augusta Sedláčka, historika specializovaného na dějiny hradů a autora obsáhlé publikace o nich, jsou informace o původu příběhu, slovníček a rejstřík s množstvím historických faktů. Jinde ovšem převládá spíše hledisko etnografické, jako v publikacích brněnského badatele Oldřicha Sirovátky a jeho spolupracovnic- spoluautorek. Autorem knihy Ze zášeří českých hradů byl V. V. Tomek, ale pod tímto jménem se stejnou zkratkou křestních jmen existují dvě osoby: Václav Vladivoj Tomek (1818 – 1905), historik, archivář, pedagog a konzervativní politik, a Vratislav Václav Tomek (1866 – 1933), básník. Pověstem se mohl věnovat i ten první, ale pravděpodobnější je, že autorem zmíněné knihy, stejně jako Pražských židovských pověstí a legend, je onen mladší z obou pánů. Jisté to ovšem není ani nakladatelům, kteří raději uvádějí jen zkratky, ale nakladatelství Dobrovský u židovských pověstí na záložce připsalo knihu Václavu Vladivojovi. Spisovatel Adolf Wenig (1874 – 1840) byl jeden z prvních autorů dobré dětské literatury. Napsal několik pohádkových knížek, vedle českých vydal i japonské a bulharské, Bohatýrské zvěsti a České bohatýry. Dále Věnec pražských pověstí, Blaník, Žito kouzelníka. Byl překladatelem a autorem operních libret, literáty a výtvarníky byli i jeho synové a další členové rodiny. Jeho Pověsti o hradech, poprvé vydané v roce 1921, s reedicí z roku 1997, obsahuje pětadvacet pověstí, z toho 14 z Čech 7 z Moravy a 4 slovenské. Řada pověstí vypráví o založení hradů – Přimdy, Veveří, Nového Jičína, Helfštýna, Perštýna a Smečna. Opakovaným motivem je chudý vesničan, který výrazně pomůže pánovi nebo před ním vykoná mimořádný skutek, a dostane za to půdu, na níž vystaví hrad. Je to případ vzniku Pernštejna – chudý uhlíř chytí škodícího zubra a před králem mu setne hlavu. Za mimořádný fyzický výkon i odvahu dostane lesní pozemek, kde vybuduje nejprve roubené stavení, později na jeho místě nechá postavit hrad. Další opakující se motivy: krutý majitel hradu (je tu i příběh Čachtické paní) je za svoje chování potrestán. Příklad: O pánu z Brníčka Majitel Hradu Tunkl se věnoval rybníkům, a rybářství. Když bylo potřeba přestavět hráz jeho obíleného rybníka, stále se stavba nedařila a pán zuřil a trestal své poddané. Nakonec ale zemřel, právě když se šel na stavbu podívat. Po jeho smrti se v okolí povídalo, že na rybníku Tunkl starší. Jeho vdova se o tom na vlastní oči přesvědčila a byla jeho zjevením otřesena. Odešla od kláštera, kde také zemřela. Častou událostí, která dala základ pověsti, je obléhání hradu a střety válečné. Najdete tu obléhání a boje s husity, Švédy a Turky. Dva případy loupežnických hradů končí likvidací loupežníků. Petrovský na Kokoříně měl knoflíky s mlynářem unesl jeho dceru, ta si ale poradila dobře, unikla a poslala na loupežníky mlynářské pracovníky i lidi z okolí.. Myší hrádek na ostrůvku uprostřed Máchova jezera byl poslední baštou loupežníků a jejich velitele, kterého zničil nápor velkého množství myší, jde o příběh, který v Polsku vypráví o zničení krále Popela a jeho rodiny a obdobný příběh se vypráví i o hradu v Porýní. I Svatba na Karlštejně patří mezi migrující pověsti o obléhání po řadu měsíců. Obyvatelé hradu nakonec obléhatele donutí odtáhnout předstíráním dostatku zásob jídla i vody a přesvědčí je tak o své neporazitelnosti. Velká hlučná svatba je ovšem zinscenovaná, a obránci hradu dokonce pošlou obléhatelům čtvrtku kozy, posledního zvířete na hradě, a vydávají ji za zvěřinu. V příběhu O hradě v Chebu straší duch Valdštejna, který tam byl zavražděn. A příznivě končí Lípa na Buchalově Purkrabí Buchlova předsedal soudu, který odsoudil k smrti člověka, ačkoliv se zapřísahal, že skutek nespáchal. Cestou na popravu si odsouzenec vyžádal mladou lipku a zasadil ji korunou do země s tím, že zazelenají-li se kořeny a koruna se ujme v zemi, znamená to, že je opravdu nevinen. Purkrabí odložil popravu, lípa se ujala a zazelenala a odsouzenec byl osvobozen. Lípa prý dodnes za Buchlově stojí. Hradním pověstem se věnoval Vratislav Václav Tomek (1868-1933) v knize Ze zášeří českých hradů. Jeho přístup k pověstem je vlastenecký v pojetí 19. století. V předmluvě čteme mnoho nadnesených výrazů a tvrzení, například: „…již od staletí opředl náš český lid ve své pohádkové obrazotvornosti líbezná čarovná sídla vznešeného, hrdého panstva…. Kéž šťastnou a líbeznou pohádkou jest kytice naše pro každého Čecha, jenž miluje, ctí a zbožňuje svůj krásný, rajský český domov.“ Snad přesto lze najít v této knize látku pro dramatiku, ale efektivnější je využít rozsáhlá díla o hradních pověstech z 20. století. Jejich autory jsou Helena Lisická a Josef Pavel. Pověsti z českých hradů a zámků, dvoudílné, v součtu více než pětisetstránkové dílo Josefa Pavla je vydatným zdrojem fabulovaných pověstí z Čech. První díl obsahuje pověsti z Prahy, ze středních a severozápadních a severních Čech a končí v oblasti Mladoboleslavska. Druhý díl pokračuje od severovýchodu a východu Čech přes jih na Šumavu a Pošumaví. Pod záhlavím určitého hradu bývá několik pověstí, které se k němu vážou, a autor podává i základní historické údaje o onom objektu. Od obou pražských hradů přes Zbraslav a klášter s ostatky králů se autor dostává na Karlštejn - „nejkrásnější český hrad“. Přes Tetín a Žebrák s Točníkem a několik dalších hradů dospějete na Křivoklát. Jeden z příběhů hradu Křivoklátu: Biskup – vězeň. První český král z rodu Habsburků, Ferdinand I.tvrdě potlačoval Jednotu bratrskou a nechal na Křivoklátě uvěznit jejího biskupa Jana Augustu a kněze Bílka. Oba trpěli uvězněním v kobkách, dokud na Křivoklát nepřišla Filipína Wezerová. Byla to dcera bavorského kupce, provdaná za králova syna, ale král s nerovným sňatkem nesouhlasil a Filipínu poslal na Křivoklát, Tam se o oba České bratry pečlivě starala, a podařilo se jí přemluvit krále, aby jim ulehčil a později je i propustil. Augusta řídil Jednotu bratrskou i z vězení, a po jeho návratu se její aktivity předsunuly z Čecha z Mladé Boleslavi na Moravu, kde byla nařízení týkající se víry mnohem mírnější než v Čechách. Křivoklát sloužil jako svého druhu „státní vězení“, za trest tam byli posíláni různí příslušníci královské rodiny, jako například Karel, ještě jako markrabě moravský, i se svou první ženou Blankou z Valois, uvězněn tam byl i proslulý podvodník - alchymista John Kelley a mnoho dalších. Autor píše i o Lánech v době prezidenta Masaryka, o Smečnu v okolí Slaného s příběhem o hadí korunce. Mladý lovčí miloval dceru hradního pána, ale neměl naději, že ten sňatek povolí. Dostal však radu od dědečka kořenáře, jak získat zlatou hadí korunku, podařilo se mu to, zakoupil pozemky, postavil hrad Smečno a oženil se se svou milovanou. V souvislosti s Levým Hradcem se vypráví pověst o Neklanovi, který tam rád pobýval, a o Lucké válce, jsou tu příběhy z Okoře a Budče, z mělnického hradu, Staré Boleslavi, Poděbrad, posázavského Šternberku i z Konopiště spojeného s Ferdinandem de Este a se začátkem 1. světové války, příběhy o založení Orlíku, o Zvíkovu a Březnici i Valdeku. V západních Čechách je nezbytně příběh hradu Přimdy, Valdštejnův duch na hradě v Chebu, je tu Loket i Andělský hrad. Další Pavlovo putování na západ vede přes České středohoří a ruinu hradu Hazmburku. K hradu se pojí romantický příběh, připomínající pohádky. Pán Hazmburku chtěl provdat svou dceru Lucii za saského kurfiřta, ale ona se na rytířském turnaji zamilovala do rytíře ze zemanského rodu. Otec se dal přemluvit, aby jí dovolil svatbu s chudším mladíkem, ale jako podmínku stanovil, že musí přivést živého a spoutaného draka. Václavovi se to podařilo až po 7 letech a na opuštěném Hazmburku našel jen rakev s Lucií, která mezitím zemřela žalem. Václav byl do rána mrtev a u obou nešťastných milenců zůstal jen věrný drak. Dobře ale dopadne podobná historie z hradu Kašperku Jinoch se zlatými kadeřemi: chudý chalupník šel se synem do panského lesa pro materiál na košťata, dopadl je hajný a předvedl je na hrad. Hradní pán si vyžádal syna jako pasáka krav s podmínkou, že se mu nesmí žádná kráva ztratit. Když šel chlapec poprvé pást, potkal mužíčka, který mu dal dva kouzelné dary: píšťalku která spolehlivě svolala všechny krávy, a zlatou kštici, která okouzlila pánovu dceru a vymohla si na otci, aby si ho mohla vzít. Následují další pošumavské hrady, Prácheň a Vítkův kámen, k němuž se váže pověst o loupežnících, která vypráví o založení Českého Krumlova. Český ráj reprezentují hrad Kost a jeho okolí a ruina Trosek. O Kosti jsou tu příběhy o její odolnosti vůči obléhání a obsazení Švédy za Třicetileté války. A pověst z blízkého údolí Plakánku: rodičům se ztratilo dítě a našli je plačící v onom údolí, které i později bylo častým místem pláče. A o Troskách praví pověst, že v hradě žily dvě příbuzné, které se nesnášely, a proto každá žila v jiné věži. Denně se z věže na věž hádaly, ale když starší z nich zemřela, cítila se mladší natolik opuštěná, že ji zakrátko následovala. Druhý díl začíná Valdštejnem na Turnovsku a příběhem Dračí skály, který má neobvyklý námět: okolí Valdštejna trápila agresivní rodina supů, na nedostupnou skálu se ale vyšplhal odsouzenec k smrti, nebál se, život mohl je získat. Supy šťastně zlikvidoval. Přes Malou Skálu, kde se zastaví u příběhu Kittla. Líčitele a čaroděje, na Navarov a Pecku pokračuje do Jičína na Pardubice, Kunětickou hru a Hradec Králové, Opočno, na východ se přes oblast Orlických hor a Vysočinu, Litomyšl a Lipnici dostává k Táboru a prochází celým Jihočeským krajem a dostává se na Strakonicko a Šumavu a končí na hradě Rábí. Oba svazky potvrzují Sedláčkův výčet námětů – zakládání hradů, jejich stavění i potíže s ním, o pokladech a zajímavých osobnostech, ale také o nešťastných láskách, většinou zmařených pro propastné sociální rozdíly nebo kvůli požadavkům a představám rodičů. Lze hledat podle místa, ale i podle námětů a postav, a vždycky je co najít v prvním i v druhém dílu.

Dva svazky olomoucké autorky Heleny Lisické (1930 -2009) mají objem o něco více než dvojnásobný. Obsahují kolem 150 příběhů, všechny s dlouhými, obřadnými názvy, jak bývalo v dávných dobách zvykem: O Lomikarovi, kterak Chodům jejich práva ubíral a jak se oni s pánem soudili, ale veliký ten spor nakonec prohráli nebo: O paní Johance, kterak na svého manžela tuze žárlila, až jednomu nevinnému děvčeti k smrti pomohla a jak za to byla od ní prokleta. Další svazek pověstí Lisické, nazvaný Z hradů, zámků a tvrzí s podtitulem Pověsti z Moravy a Slezska se svým obsahem liší od jejích pověstí z Čech. Zatímco v Čechách dominantním tématem byly poklady, zde je sotva najdete, ale zato je tu značný počet pověstí týkajících se válek, bojů a zápasů a patří sem i zbojníci. Není divu, Morava byla víc postižena vpády z východu než Čechy, a zbojníci se vyskytovali jen na Moravě.Příběhy jsou několikastránkové, epicky rozvinuté. Skoro vždycky jde o majetek, o lásku, v souvislosti se špatnými lidskými vlastnostmi a složitými a nestandardními vztahy mezi lidmi, čili témata pro dramatiku opravdu bohatá. Oba svazky obsahují charakteristiku a historii lokalit, mapky a moravský svazek i dvacetistránkový výklad o historii hradů a dalších středověkých šlechtických obydlí. Helena Lisická však nestaví na Augustem Sedláčkem zdůrazňovaných příbězích o zakládání a pojmenovávání hradů, zámků a vzniku erbů. Volí spíše příběhy odehrávající se na hradech nebo jejichž hlavními aktéry jsou osoby na hradech žijící – na rozdíl od stavění, pojmenování vzniku erbů jsou dějově bohatší a zajímavější, neboť vyprávějí o lidech a jejich vztazích, postojích, potřebách, chování a jednání.
Některé se ovšem najdou. O statečném Hroznatovi, kterak českému králi věrně sloužil a pomezní Hvozdy střežil, jak telepský klášter založil a sám jako mnich byl zajat a umučen. Hroznata, pán hradu a panství Teplá se vydal do Svaté země jako křižák. Než se vrátil, jeho žena zemřela a Hroznata pak postavil klášter pro premonstráty. To se to německému řádu v Chebu a když Hroznata vstoupil do premonstrátského řádu, byl stoupenci německého řádu uvězněn ale z vězení se doslova vypařil. Druhá zakladatelská pověst vypráví k založení Karlových Varů císařem Karlem IV. Příběh O panu Šemberovi, kterak stavěl překrásný zámek a jak ho ďábel přitom pořád pokoušel a o jeho duši ukládal, až pána nakonec přece jen dostal vypráví příběh stavby zámku v Bučovicích. O něco bohatší je blok pověstí o známých osobnostech, králích a královnách i o lidech kolem nich. nebo O královně Kunhutě, kterak s markrabětem o syna bojovala a jak ji skrze Záviše nové štěstí potkalo, jiný příběh vypráví o jejím druhém manželovi Závišovi z Falkenštějna. Další královský příběh má název O králi Václavovi III., kterak mu osud do vínku dal tři královské koruny, ale i krátký život a proto království ke slávě pozvednout nemohl. vatelů Rožmberků, o Žižkově smrti i o Rudolfovi II. Další obvyklou pověsťovou postavou bývají loupežníci a lapkové, jako je O dvou loupežnících, kterak kupce a pocestné v hlubokém lese obírali a jak na starém hradě raději zmrzli, než aby své poklady opustili a také z Máchova jezera O rytíři z Myšího hrádku, kterak se na loupežné řemeslo dal a jak si nový hrádek vystavěl, pak myším ujít chtěl, ale ony ho i tam našly, nebo O Pancíři ze Smojna, kterak se lapkou stal a jak proti králi bouřil, ale stará čarodějnice mu prorokovala zlý konec. . Nejbohatší soubor tvoří pověsti o pokladech. Hned na začátku té řady je příběh O zvědavé Juditce, kterak ve sklepeních dobříšského hradu s černým rytířem mluvila, který královské poklady hlídá a za nocí zpívá na Vargačské skále starou píseň – který dopadl mimořádně dobře. Hradní klíčník na hradě v Dobříši dcerce Juditce, vyprávěl o černím rytíři, který v noci vychází ze sklepení a zpívá na skále. Když byl jednou sklep otevřen, Juditka se do něj potají dostala a v osvětlené místnosti našla starého rytíře, který jí nabídl, aby si vybrala z truhel zlaťáky, stříbrňáky, a měďáky, perly a diamanty. Holčička pak v podzemí usnula a našli ji i s pokladem. Rytíře už nikdo nikdy nenašel, ale Juditka měla na pěkné věno. Hůř dopadli neslavní hrdinové pověsti O faráři, kostelníkovi a pastýři, kterak na starém hradě poklady hledali a jak se tam s čertem potkali, ale žádný z nich nechtěl s ním do pekla - odehrálo se na Pajreku u Nýrska. Trojice hledačů pokladu ve sklepení najde jen čerta, který za poklad chce duši jednoho z nich. Žádný tam nechce, nedohodnou se, je po pokladu. O chudé Madlence, kterak s matkou bídu měla, ale jak tajemná bílá ruka jí zlatý poklad dala a jak potom život si vzala: smutný příběh odehrávající se na hradě v Chebu. A někdy hledání pokladu má pro jednoho dobrý, pro druhého špatný konec: O červeném mužíčkovi, kterak vzácné poklady hlídal a jak dva panské písaře vytrestal, když se do sklepení zámku dostali. Hrdinové tohoto příběhu se dlouho připravovali a zjišťovali si, jak se poklady hledají. Podle rady šli do ostravského zámku hledat poklad na Velký pátek, našli sál v němž byly sudy stříbrňáků a zlaťáků, ale př nabírání zlata je přistihl červený mužíček, který rozhodl že napřed si musí zlato vydělat a zavedl je do uhelného dolu, kde museli rubat uhlí. Nakonec jim každému dal pytel uhlí, lehkomyslný Kristián nechal pytel ležet, chudý a na svou matku myslící Heřman si pytel uhlí vzal. Když ho přinesl domů, uhlí se změnilo v zlato, koupil dům a s matkou se jim dobře žilo, Kristián neměl nic a byl zatrpklý a nenávistný. Jsou tu i další příběhy: O karlštejnském ovčákovi, kterak císaři službu nabídl a dva ďábly zahnal, jak ho císař bohatě obdaroval a prosil, aby po jeho smrti hlídal poklad - ovčák hlídal poctivě a poklady zakopal tak dobře, že je nikdo nenašel. Rada příběhů o tom, jak někdo zaslouženě, někdo nezaslouženě nebo vlastní hloupostí poklad nezískal, méně ovšem bylo těch šťastných. Podobnou tematiku mají i pověsti po chamtivosti a lásce k majetku, jako je O vychytralém Bonacinovi, kterak se vetřel v přízeň pána svého, aby hojně statků získal a proto mu zlato a kámen mudrců sliboval odehrávající se v Moravské Třebové na panství Žerotínů. A o majetek jde i v příběhu O pasáku Timlingovi, kterak skrze ďábla ku štěstí přišel, za moc a bohatství vyměnil vlastní srdce.

Poměrně velké množství příběhů se týká čarodějů, čarování a kouzel: O Bártovi a Juvarce, kterak se spolu škorpili, až je zlé kouzlo rozdělilo a nadosmrti v duchy zaklelo – příběh ze Skály u Přeštic o lásce rytířovy dcery ze Skály u Přeštic. – další O hrozném Radoušovi, jehož duch dodnes starší na Radyni, O čarodějnici Běle nebo O panu Rašínovi, kterak ho ďábel do pekla odnesl, také O lstivém direktorovi, kterak samého ďábla ošidil o peníze a svou duši dát mu nechtěl, a další o ovčákovi, o rytíři. Složitý příběh lásky pod názvem O šafránové paní, kterak svého pana švagra za muže nechtěla, až přece milého sobě našla a srdéčko mu z lásky darovala vypráví, jak se kastelán na Podivíně zamiloval do vdovy po svém bratrovi a chtěl se s ní oženit, ale ona si vzala chudého chalupníka, kterého milovala – příběh, který s pověstí nemá nic společného, odehrát se klid mohl v realitě. A také O smutné Lindě, kterak se krásou svojí kamenu podobala a jak nechtě milého pohledem uhranula a tak ho na věky a kámen proměnila. Je tu jen minimum lesních bytostí, jako je O zpívající Rusalce, kterak pánům smrt předpovídala jak k sobě lidi lákala, je tu příběh p Meluzíně a jejím těžkém osudu, nebo o víle, která e pokoušela marně přivést rytíře na správnou cestu. Ale velký počet příběhů je z běžného života jak lidu poddaného, tak jeho pánů. Důležité místo mají dva přeběhy o robotě, které vyprávějí o tomto způsobu využívání poddaných, ale také značná řad příběhů o různých povoláních a pozicích někdejších lidí –o rytířích a jejich chová ní a osudech, o zbožné hraběnce, o praktikách hraběcího života, dokonce příběh o ženatém templáři a jak skončil na popravišti, o pytlákovi, o tovaryších na vandru, najdete tu pověsti o nejrůznějších profesích, od pasáků po vévody, o ševci, dudákovi, havíři, o vojácích a válkách, o nejrůznějších lidských vlastnostech i o zvířatech domácích i lesních, o soutěži v žravosti, o chrudimském šprýmaři Kacafírkovi a hlavně ve všech příbězích o mnoha lidských nectnostech. Objevují se tu jev minulosti, sice minulosti v příběhu většinou neupřesněné, ale jde o skutečné historické jevy (/robota, vandr, vztahy šlechty a poddaných), které v práci lze snadno doplnit doloženými poznatky, včetně jejich dobového vymezení.

Migrující pověsti Tvrzení, že pověst je vázána na existující místo zpochybňují tzv. migrující pověsti, příběhy, ktré se odehrávají na několika místech, často velmi vzdálených. Pověst o rytířích v hoře je snad nepočetnější a uchovává si svůj příběh do té míry, že na více místech nejen spí vojsko, které vyjde ven, až bude naší zemi nejhůř, ale v malých obměnách se opakuje i příběh kováře, který byl ochoten okovat rytířům koně a vyšel ven až za rok. V českých knihách pověstí jich je značný počet. Jsou ve sví oůvodní podobě shromážděny v Grohmanově knize Pověsti z Čech. Oddíl Grohmannových Pověstí z Čech obsahuje jejich celou sérii – o rytířích ukrytých v Bílé hoře, ve Vyšehradě, v Oškobrhu u Poděbrad, o templářích v Ralsku a další obdobné pověsti. Většinu z nich spojuje věštba, že vyjedou na pomoc, až bude v Čechách nejhůře. Dalším opakujícím se motivem je vstup živého člověka do hory a jeho návrat po roce nebo po stu letech, s velkým bohatstvím, v které se promění nějaká běžná věc (staré podkovy, smetí apod.) (Grohmann) Petiška, Z pokladnice... Čantoryja. Tři hrušně vymezují bitevní pole mezi Těšínem a Frýdkem, kde se střetnou Spravedlnost a Nespravedlností v poslední bitvě. Až bude Nespravedlnost vítězit, vyrazí z Čantoryje vojsko složené z rytířů, kteří spí v hoře. Dva příběhy – do hory k rytířům se dostal pasáček, kterému se tam zaběhlo prase, rytíři mu dali zlatou hůl a za ni si pořídil statek, byl do smrti bohatý. Druhý příběh je o kováři, u něhož si rytíř objednal podkovy pro tři sta koní, a musí to být do týdne. Na Velký pátek zavedl kováře do hory, ten tam okoval všechny koně, po roce se s bohatstvím vrátil, opět na Velký pátek. (Lazecký)

Podobným způsobem se opakuje příběh o zlaožení hradu Přimda. Mladý hrabě se u císařského dvora zamiloval do císařovy dcery a ona do něho. Věděli, že otec nerovný sňatek nedopustí, a tak hrabě hledal úkryt – našel vhodné místo u potoka Přimdy, kde nechal vystavět hrad. Všechny stavitele i služebnictvo nechal pobít, aby nikdo nemohl úkryt vyzradit a usadil se s manželkou zcela sám na hradě. Po pěti letech císař v tom kraji zabloudil a dostal se až k hradu. Hrabě se ženou už nebyli tak opatrní a hosta pozvali dál. On je poznal, ale oni jeho ne. Předstíral jim, že císař zemřel. Vrátil se na svůj dvůr, sebral vojsko a táhl ke hradu. Ale když na cimbuří jeho dcera zvolala, že bude-li její manžel zabit, i ona se zabije, císař to vzdal a přijal dceru se zetěm k svému dvoru. Hrad pak zpustl. Původ hradu je kladen do 10. století Podle Adolfa Weniga kníže Oldřich zabloudil při lovu, objevil hrad těžko přístupný a protože mu neotvírali, vylezl po stromě k oknu sklepení Hrad byl pustý, opuštěný a ani nebyl v okolí znám. K hradu se vydala výprava a hrad si vyžádal německý král Jindřich I., německý král, jehož dcera Helena uprchla sa hrabětem z královské družiny. Další děj je velmi komplikovaný. Prakticky stejný je příběh Založení Navarova. – Bohatá dívka při útěku s chudým milým si vezme svoje šperky, za ně koupí pozemky, na nichž si mladí manželé postaví hrádek. Za čas tam zabloudí dívčin otec a vidí, jak jeho dcera pro dítě chystá chudé jídlo – návaru (tj. jen částečně povařené jídlo) z hrachu, i jemu dá najíst. Pozná ho až zeť, když se vrátí z lovu, rodina se usmíří a hrad je pojmenován po oné návaře. Podle Koudelková jde o hrad v herním Pojizeří. Podle Sedláčka… O původu jména Navarov. Dcera Frýdlantského hraběte Ludmila milovala chudého panoše Jindřicha a když jí otec oznámil, že přijede bohatý ženich, uprchli spolu. Dívka vzala svoje šperky, za něž si koupili lesy a vystavěli malý hrádek. Hrabě léta o dceři nic nevěděl, až jednou na její hrádek zabloudil. Ludmila s Jindřichem a malým dítětem tam žili zcela sami, bez služebnictva. Hrabě dceru poznal a ona jeho ne, pohostila ho „návarou“ z hrachu. Jindřich,,který se vrátil domů, tchána hned poznal, oba se střetli, ale omdlelá dcera a plačící vnouček hraběte obměkčili. Smířili se a hrad byl nazván podle onoho jídla Navarov. (Pavel II.) O strýci Pavlovi, kterak se z vinohradu do hradního sklepení propadl a jak tam slavné moravské vojsko uviděl. Jedna z četných pověstí o vojsku spícím v hoře – v tomto případě ve sklepení hradu Bzenec. Strýc Pavel se do sklepení propadl při vykopávání pařezu staré třešně, ujal se ho bývalý kastelán hradu, provedl ho podzemím a požádal Pavla, aby za něj uklidil. Přitom se strýc Pavel poprvé v životě napil vody, ta z hradní studny chutnala výborně a navíc mu zajistila, že bude žít do sta let. Za úklid dostal košík smetí. Domů přišel pozdě v noci, tetka mu vynadala, ale pak zjistila, že v košíku je zlato. Strýc ji přežil do předurčené stovky let. (Lisická 1971 A do třetice: pověst o pokladu na Karlově mostě: kterýsi chalupník měl sen, že na Karlov mostě najde poklad. Vydal se do prahy a tři dny chodil po mostě sem a tam a nic se nedělo. Sledoval ho voják na stráži a třetího dne ho oslovil, vyprávěl o snu odmítl s tím, že jemu se zase zdálo, že najde poklad v zahradě vesnické chalupy a detailně posla chalupu onoho hledače. Spolu se pak vypraví k němu domů, poklad vykopou a rozdělí se o ně. Pratick stejný příběh, s výjimkou oné závěrečné spolupráce, se odehrává na řadě významných historicích mostů Evropy. Zvláštní na tom je, že příběh založení hradu i poklad na mostě se vyskytují na velmi vzdálených místech, a vojsko v hoře se vyskytuje v mnoha regionech Česka, ne už ta vzdálených ale zato hodně početných. Jaromír Jech v doslovu k Pověstem Zlatého koně: s. 75-76- …konečné slovo o oněch pověstech vyřčeno nebylo. Ba dokonce ani nikdy vyřčeno nebude… pověsti, to je něco jako živý organismus. Rodí se, utvářejí se, žijí. Během svého života jako by ustavičně dostávaly nový šat, neboť nikdy nemají konečnou, ustálenou podobu… Jak se přenášejí z pokolení na pokolení, pokaždé se a nich něco mění.“ Závěrem
Ne vždy se můžete spolehnut, že podle titulu či podtitulu záměny publikace rozeznáte pověst od pohádky nebo legendy, a velmi málo vypovídají termíny jako neurčitá báje“, zkazka nebo vyprávěnka, nejčastěji je ale pověst zaměňována s pohádkou. Rozdíl je kardinální a nic na tom nemění fakt přítomnosti kouzel a bytostí ne lidských, i když lidem v lecčems podobných,. Zatímco pohádka je zábavný příběh, který sice má svou morálku, ale nejasnou faktografii – nevím kdy a kde se příběh odehrává a ani další údaje o okolnostech nejsou konkrétní určeny. Pověst naopak je v základu zpráva a je vázána na existující osoby příběhu, na stavbu, přírodní prvek, zkrátka na něco, co existuje a je doloženo. Z toho také plyne fakt, že pověst není jen pro zábavu, ale má čtenáře o něčem informovat nebo varovat, slibovat mu cosi reálného, jak se na správnou informací sluší a patří. Jiná věc je, že se obrací k čtenářů nebo převážně posluchačům své doby a informuje je v řádu dobového poznávání. Často termín „pohádka“ v titulu byl zvolen proto, aby bylo zřejmé, že kniha je určena dětem. Popřípadě je uživí termínu pohádka v názvu zmírněn dalšími pojmy v názvu: Vladimir Hulpach je v oblasti lidové prózy a starších žánrů (mýtus, hrdinská epika, pohádka, bajka či legenda ) profesionál, je to oblast, které se věnuje soustavně a informovaně, a proto „pohádka“ se objevuje v názvu dvou jeho knížek jako adjektivum, a „vandrování po Čechách“ poukazuje přitom na to, že jde o vyprávění existujících a dobře známých míst. Ale vedle těchto případů jde často o nejasné povědomí o tom, co je pověst a co pohádka. V tom věku teprve dozrává chápání času, ale v pověsti dítě objevuje přitažlivý žánr, který mu umožňuje představu o tom, co bylo v daleké minulosti. S pohádkou má pověst společné to, že v ní jednajícími postavami jsou v drtivě většině dospělí, ale zatímco pohádka vypráví o cesta mladého, dospívajícího člověka do dospělosti, k založení rodiny a proto pohádka tak často končívají svatbou, která dospělost symbolizuje, v pověstech převažují starosti a obtíže života dospělého, otce či matky rodiny, nebo strachy dospělého, který vstupuje i do nebezpečných končina a situací. Je tedy otázka, nakolik ony zápletky pověsti jsou pro děti zajímavé. A za třetí – v tomto věku dítě ochotně přijímá informace, důvěřuje učiteli jakožto znalci a arbitrovi pravdivosti a vytvářejí celoživotní víru v poznatky prezentované pověstí. To je případ hlavně výborně napsaných a tedy i sugestivních Starých pověstí českých Aloise Jiráska. Jakýsi novinář v jednom článku psal o tom, že Staroměstský orloj nepostavil mistr Hanuš v roce 1490, ale v roce 1962 objevený Mikuláš z Kadaně v roce 1410. A uzavírá, že Jirásek nás klame. Ale to není pravda, v titulu je jasně „pověst“, ale miste Hanuš žije v našem životě, stejně jako Přemysl a Libuše, Krok a ti další, ačkoli z příběhů o nich není rpavda vůbec nic. Je tomu tak proto, že se fixují v kritickém věku, kdy se stávají nevyvratitelnou pravdou. Výuka tu má velmi vratkou pozici, i když nás neklame Jirásek, ale škola která o pověstech se učí v rámci vlastivědy v 4. až 5. ročníku ZŠ. Pověst se od odborně doloženého zjištění (ne vždy jen naší doby) odlišila svým původem: mnoho jevů si lidé nedokázali vyložit, v dřívějších dobách hlavně proto, že neexistovalo ověřené vědecké zjištění, navíc převládali lidé bez školního vzdlání a neznali proto ani tehdejší vědecké poznání. Motivem toho, jak byly události a chování lidí vykládány byly emoce, naděje byla motivem vzniku pokladů o pokladech a jiných způsobů zisků a příznivého vývoje, a možná mnohem častěji strach, který ze zvuků a nejasných obrazů v tmě vytvářel postavy démonických bytostí. Anebo vykládaly domnělé motivace osob (loupežníci, čarodějnice, které škodí). Zajímavým jevem je to, že dříve se lidé báli fyzické újmy, zranění a nemocí dnešní době, kdy medicína dokázala vyřešit nespočet zdravotních problémů a skutečně léčit, bez pomoci čarovných nápojů, se lidé začínají bát mediciny (domácí porody, odmítání očkování), a mnozí jdou k léčiteli třeba i s nádorovým onemocnění – ta jim nehrozí, čeho se bojí: operace či následná léčba. Strach je nebezpečná emoce a pdostatně bezpečnější je vybájit si démony, než pod vlivem emoce chybně jednat.

Puublikace pověstí mívají dva základní podoby: buď místní, tj. souhlas tvoří pověsti z míst, která jsou jasně pojmenována (pověsti z hradů a zámků, z měst, z hor, z Krkonoš…) nebo tematické (pověsti o čertech, o permonících, vodnících). Obojí je velmi hodjně zastoupenu, s tou výhradou, že některé regiony i témata mají bohatší, jiné chudší repertoár. Co ale viditelně chybí je publikace určená tématu třicetileté války, které je v titulech příběhů označeno jako „Švédi“. K souhrnným historickým pohledům na důsledky třiceti let bojů na našem území jsou pověsti konkretizací, vyprávějí o tom, jak na běžné lidi válka doléhala, s jakým, konkrétním chováním švédských vojáků se setkávali a jak ničila to, co generace vybudovaly. Prakticky v každém regionálním souboru příběhů najdeme aspoň jeden z této oblasti, pověsti tu tedy pokrývají prakticky celé Čelech a Moravu i Slezsko a dokreslily by to, co víme z dějepisu a nemáme o tom dost konkrétní představu. Nebezpečí výběru: Svoboda je krásná věc, umožňuje bohatý rozvoj. Jen nesmí být nahrazena bezmeznou lhostejností ke kvalitě odbornosti bez možnosti spolehnout se na zodpovědnou a kvalifikovanou práci nakladatele. Že grafoman napíše knihu pověstí, aniž tuší, co pověst je, to se stává a nakladatel by mu měl dát najevo, na jakém stupni kvality se jeho práce ocitla. Problém je, že mnozí nakladatelé na kvalitu nedbají a možná ji ani nepoznají, nebo prostě obětavě slouží autorům a vůči čtenářům nepociťují odpovědnost. Orlickoústecké nakladatelství OFTIS, které na svých stránkách sděluje svoje pojetí cekem přijatelným způsobem, vydalo knížku, spíš brožurku Martina Korečka Pověsti z Chrudimska nesou se nocí. Je to směs lecčeho s lecčím, jen s pověstmi to má málo společného. Prozrazuje to autor na sebe už v předmluvě. Hned na začátku mlví o příbězích „které si lidé vyprávějí či vyprávěli“ – no, vyprávěli, v tom je jejich podstata, že jsou svědectvím minulosti, ostatně dnes lidé čtou, dívají se na televizi, ale málokdo a málokdy vypráví. Je prý „chápána jako záznam o reálné události a bývá obohacena o skutečnou historickou dataci“. „Datace“ je trochu příliš přesný termín, ale doba bývá, má být označena. Není to obohacení záznamu reálné události, ale fantazijní výklad skutečné události – autor pochytil pár slov, ale nepochopil je. Ano, měl se zamyslet, a dokonce i zjistit „zda příběhy z pověstí nejsou skutečnou realitou minulého života.“ A nakladatel se měl zamyslet, jestli má smysl vydat text tak chaotický. Autor si sám sebe postěžoval – myslel si, že opsat pár pověstí je snadné, ale přesvědčil se, že to je obtížná práce. Zbytečně vynaložil energii návštěvou dějišť svých příběhů, ta se nepochybně za pár set let změnila, ale obtížnější měla být o studium, o zjištění, co vlastně pověst je a není. Tenhle typ svobody plodit a vydávat nahodilosti a výsledky špatné práce nectím.

Literatura Barborka, Zdeněk: Pověsti od husího křídla, dr. Radovan Rebstök, Sušice 1995 Bělohlávek, Miroslav: Plzeňské pověsti a legendy, Západočeské nakladatelství, Plzeň 1968 Biliánová, Popelka: Pověsti vyšehradské, Dobrovský, Praha 2013 Biliánová, Popelka: Pražské pověsti, Erika, Praha 1995 Braunová, Helena: Českokrumlovské tajemno, Kopp, České Budějovice 1997 Braunová, Helena: Šumavské pověsti, Městský úřad, Český Krumlov b. r. Cibula, Václav: Nové pražské pověsti, Panorama, Praha 1981 Cibula Václav: Pražské pověsti, Orbis, Praha 1972 Cífka, Stanislav a Pecka Jindřich: Pověsti Českokrumlovska a Kaplicka, Odbor školství ONV, Český Krumlov 1969 Daněk, Adolf: Báje českého Pošumaví, Kentaur/Polygrafia, Praha 1994 Fiala, Werner: Krakonošovy příhody, nákladem vlastním, Trutnov b.r. Fibich, Ondřej: Písecká strašidla aneb Čertovy obrázky, PRAAM, Písek 2002 Fibich, Ondřej: Za pověstmi Šumavy, C Pres, Brno 2020 Fišera, Zdeněk: Staré pověsti od Broumova k Mělníku, Olympia, Velké Přílepy 2020 Fryš, Václav: Podbrdské pověsti a příběhy, KOPP, České Budějovice 2013, dostupné z: https://docplayer.cz/38416971-Podbrdske-povesti-a-pribehy.html Grohman, Josef Virgil: Pověsti z Čech, přel. R. Charvát, PLOT, Praha 2009 Hofman, Adolf – Heunerová, Renate: Ze starého židovského ghetta, Volvox globator, Praha 1996 Horyna, Václav: Pověsti českého severovýchodu, B. E. Tolman, Hradec Králové 1947 Hulpach, Vladimír: Báje, legendy a pověsti staré Prahy, Libri, Praha 2010 Hulpach, Vladimír: Kouzelné dudy. Pověsti ze Žatecka Lounska. Severočeské nakladatelství, Ústí n. L. 1985 Hulpach, Vladimír: Pohádkové vandrování po Čechách, Albatros, Praha 1992 Hulpach, Vladimír: Pohádkové vandrování Moravou, Albatros, Praha 1998 Jahodová-Kasalová, Anna: Pověsti a zkazky královského města Německého Brodu a okolí, Beránek-Levné knihy, Havlíčkův Brod 2003 Jehlíková, Blanka: Pražské pověsti, Brána, Praha 2010 Jech, Jaromír: Krakonoš, Plot, Praha 2008 Jech, Jaromír: Krkonošské pohádky (původní název Krakonošova mošna), XYZ, Praha 2008 Ježková, Marta: Čertova voda, Pověsti a báje z Podkrušnohoří, Severočeské nakladatelství, Ústí nad Labem 1986 X Kanyza, Jaroslav: Helštýnské pověsti, Krajské nakladatelství, Olomoouc 1959 X Kilianová, Eva – Sirovátka, Oldřich: Král moravských vodníků, Blok, Brno 1974 Koreček, Martin: Pověsti z Chrudimska nesou se nocí, Oftis, Ústí nad Orlicí 2015 Košnář, Julius: Staropražské pověsti a legendy, Odeon, Praha 1992 Koudelková, Eva (ed.): Čtení o Krakonošovi, Bor, Liberec 2002 Koudelková, Eva: Doktor Kittel, Koudelková, Eva: Krakonoš v literatuře, Bor, Liberec 2006 Koudelková, Eva: Pověsti od Nisy a Kamenice, Bor, Liberec 2010 Koudelková, Eva: Pověsti z Novoměstska nad Metují, Bor, Liberec 2017 Kubátová, Marie: Pohádky o Krakonošovi, Artur, Praha 2005 Kudrlička, Vilém: Šumavské pověsti Západočeské nakladatelství, Plzeň 1986 X Kulda, Beneš Metod: Pohádky a pověsti z Rožnovska, SNKLHU, Praha 1963 X Kulišťák, Miloš – Strnadel, Josef: O stodolovém mistru, Pohádky a pověsti z Rožnovska, Profil, Ostrava 1984 Langer, František: Pražské legendy, Albatros, Praha 1965 X Lazecký, František: Dukátová stařenka, Profil, Ostrava 1983 Lev, František: Krakonošovy pohádky, Agave, Český Těšín 2002 Lisická, Helena: Z českých hradů, zámků a tvrzí, Svoboda, Praha 1972 X Lisická, Helena: Z hradů, zámků a tvrzí, Svoboda, Praha 1971 Lisická, Helena: Pověsti starých měst, Albatros, 1981 X Lisická, Helena: Zrcadlo starých časů, Albatros, Praha 1986 Matys, Rudolf: Kutnohorské pověsti, Středočeské nakladatelství a knihkupectví, Praha 1973. Mevaldová, Helena: Berounské pověsti, Muzeum Českého krasu, Beroun 1993 X Müller, Willibald: Pověsti a události města Olomouce, přel. J. Kubeš, Poznání, Olomouc 2012 Palivec, Rudolf: Panna na jelenu, Okresní muzeum Orlických hor, Rychnov nad Kněžnou, b. r Pastyřík, Svatopluk: Hradecké pověsti a vyprávěnky, Helena Rezková, Vlkov 2015 Pavel, Josef: Pověsti českých hradů a zámků I. a II., Levné knihy KMa, Praha 2000 Petiška, Eduard: Z pokladnice příběhů království českého, 3. vyd., Martin, Praha 1994 Petiška, Eduard: Čtení o zámcích a městech, Albatros, Praha 1979 Petiška, Eduard: Golem a jiné židovské pověsti a pohádky ze staré Prahy, SNDK, Praha 1968 Pivec, Viktor: Pověsti Zlatého koně, SNDK, Praha 1964 Pochop, Antonín: Krakonošova mísa, Kruh, Hradec Králové 1984 Preussler, Otfried: Moje knížka o Krakonošovi, přel. L. J. Beran, Vyšehrad, Praha 1998 Rauvolf, Josef (ed): Legendy a pověsti staré Šumavy, Dauphin, Praha 2002 Reitmannová, Jaroslava: Šibal Krakonoš, Albatros, Praha 1962 Rosůlek, František Karel: Pověsti z Pardubic, Učitelstvo školního okresu Pardubického, Pardubice 1933 Sedláček, August: Historické pověsti lidu českého, Melantrich, Praha 1998 Svátek, Josef: Pražské pověsti a legendy I. a II, F. Topič, Praha b. r. Spilka, Josef: Náš Krakonoš, Lidové nakladatelství, Praha 1973 X Šafránek, Jakub: Brněnské pověsti, Dobrovský, Praha 2016 Šebesta, Zdeněk: Neratovská madona, Okresní archiv a Okresní muzeum, Rychnov nad Kněžnou, b. r. X Šrámková, Marta – Sirovátka, Oldřich: Brněnské kolo a drak, Blok, Brno 1981 Štětinová, Dagmar: Pražské pověsti a legendy, Marie Tum, Praha 2009 X Šuleř, Oldřich: Modrá štola a jiné pověsti z hor na severu, Albatros, Praha 1985 X Šuleř, Oldřich: Nic nalhaného, máloco pravda, Albatros, 1990 Tomek, Vratislav Václav: Ze zášeří českých hradů, Volvox globator, Praha 2007 Tomek, Vratislav Václav: Pražské židovské pověsti a legendy, Dobrovský, Praha 2013 Tříška, Josef: Démoni v pověstech Orlických hor a Podorlicka, Okresní muzeum a Okresní archiv, Rychnov nad Kněžnou 1992 Tuzová, Stanislava: Pověsti Teplicka, SRPŠ Teplice - Šanov 1995 Valta, Vladimír - Štefl, Jindřich: Původní pověsti z Teplicka a Bílinska, Regionální muzeum Teplice, 2019 Wagnerová, Magdalena: Pověsti staré Prahy, PLOT, Praha 2014 Wagnerová, Magdalena: Pražská strašidla a všemožná jiná zjevení, PLOT, Praha 2010 Wagnerová, Magdalena: Příběhy ze staré židovské Prahy, PLOT, Praha 2015¨ Wenig, Adolf: Náš hrad, J.R. Vilímek, Praha 1938 Wenig, Adolf: Pověsti o hradech, Ústřední nakladatelství a knihkupectví učitelstva českoslovanského, Praha 1921 Wenig, Adolf: Staré pověsti pražské, SNDK, Praha1958 Zábranský, František: Chomutovsko v pověstech, SSVKP Chomutov 1972 Zubík, Jiří - Houžva, Josef: Pověsti z Kokořínska, Mšenska a Podbezdězí, Regionální muzeum Mělník 2020 Zvolský, Filip Jan: Tajemství pražských půlnocí aneb Strašidla a pověsti staré Prahy, vydání vlastní, 2012

Sever

• Mapa pověstí Čech a Moravy
• Tvořivá hra a herectví
• Záznamy z praxe
• Podoby dramatické výchovy. Příběh a metoda
• Opožděné recenze
• Svět dětí
• Utopie
• Pětkrát škola a dramatika
• Dramatika ve vzdělávání
• Demokracie, hodnoty a lidé
• Dramatika a cizí jazyky
• Příběhy dávných časů
• Inspiromat pro tvořivou dramatiku. Náměty a témata
• Kapitply o pohádkách