Sever

SEVER Mezi Chodskem a Libercem Přísně zeměpisně vzato, mezi Chodskem a Jizerskými horami leží velké pohoří – Krušné hory. Ale je zvláštní, že vedle regionů nabízejících bohatství pověstí, jako je Šumava, existují i regiony bez knižně vydaných a dostupných souborů místních příběhů, nebo s jejich chabými náznaky nebo náhražkami. Vedle Krušných Hor a přilehlých oblastí a hor Lužických patří sem i středočeské Brdy. Důvody absence vydaných pověstí? Převaha německého obyvatelstva v minulosti? Migrace a neusazenost lidí v poválečných letech, když doly, energetika a průmysl přitahovaly dočasné dělníky a nevytvářely sžitá společenství? Dlouholetá uzavřenost vojenského prostoru v Brdech? Náhodou se v těchto oblastech nenašli autoři, kteří by pověsti zapsali, převyprávěli a oživili? Krušné hory už svým názvem dávají najevo, že doly a těžba - v některých oblastech bohužel povrchová a tedy ničivá k přírodě a životnímu prostředí - jsou dominantou oblasti. To znamená také přílivy cizích dělníků a horníků, kteří přicházejí výhradě za prací, a jakmile s ní skončí, zase odcházejí. Nápadné je to na historii Jáchymova – zcela zřetelně jeho rozkvět či úpadek postupně určovaly čtyři hlavní chemické prvky: stříbro, uran, radium a radon – doly a lázně neboli geologie jako klíčový element historie? Krušnohoří tak v našem souboru nahrazuje jen knížka Pohádky ze Stříbrného dolu, beletrie pro děti, obsahující příběhy permoníků v situacích zčásti pocházejících z oblasti pověstí.

Snad se časem někdo objeví a škálu doplní, jak se stalo na Teplicku a Bílinsku? V Krušnohoří existují turistické stezky podle pověstí, snad povedou i ke knižnímu vydání, a s růstem turismu po zpřístupnění Brd snad ožijí i brdské pověsti. Brdy mají aspoň svého démona, který přežil v okolních oblastech, na Berounsku, Příbramsku, pána lesů Fabiána, zlého skřeta. Tenká brožurka Původní pověsti z Teplicka a Bílinska je zřejmě po desetiletích prvním návratem k minulosti Podkrušnohoří. Autorem sbírky je lékař Vladimír Valta, který je také překladatelem německých textů, editorem Jindřich Šteffl a vydalo ji Regionální muzeum v Teplicích. Toto odborné zázemí knížečky je na ní vidět. Regionální vydání bývají často jen propagační a pod titulem „pověsti“ se skrývá ledacos – autorův vztah k domovu, nábor turistů, snaha za každou cenu doplnit co chybí. Zde jde o odbornou práci, a texty v ní obsažené jsou opravdu pověstmi. Přitom – stejně jako v některých publikacích šumavských pověstí – jde o pověsti jak české, tak německé. V seznamu použité literatury najdete tři české knížky z let 1923 – 26, tedy v době, kdy oblast ještě neovlivňovala nacistická ideologie, a tři německé z let 1846, 1919 1932 V popředí není pohoří, ale jeho část spolu s podhůřím, respektive spíš podhůří než samo horské pásmo. V přednacistickém období bylo soužití dvou národností přirozeným jevem, i Preusslerova Moje knížka o Krakonošovi to sděluje velice jasně. Evropa je směsicí etnik, která nejsou jasně vymezena státními hranicemi, zvlášť o střední Evropě to platí. Ostatně o dvojí národnosti původu pověstí v této oblasti vypovídá í půlstránkový text nazvaný Německé jámy a Žižkovo údolí: na vrchu Bořeň nad Bílinou jsou viditelné terénní pozůstatky dávné bitvy vyjádřené jejich názvy. Knížka obsahuje pověsti různého typu, jak původní stručné „zprávy“, tak epicky rozvinuté příběhy beletristického typu – autor shromažďoval obojí. Zajímavé je, že autor zařadil i texty veršované, snad typ kramářských písní – jedna se týká Svatoprokopského kostelíka v okolí Krupky, další dvě se týkají období pobělohorského: Cesty exulantů – kousek textu: Ten kraj páni modrokrví/za pět prstů kupovali! A Reformace katolická. –„Teď tvrdošíjné kacíře/ tam vyučují ve víře. /Nad vesnicemi krvavá/ se rozšiřuje záplava. Popravdě řečeno, ne pověst, ale historický komentář. Takových je v knížce víc, s pověstí se shodují v tom, že zachycují konkrétní, na běžné občany doléhající historické události, a v některých případech je podobná část na začátku ryze podešťového příběhu. Má to velkou výhodu v práci s mládeží, kterou uvádí do dějepisného myšlení. Jen několik málo příběhů je o démonických bytostech – čarodějnicích, duších, vodníkovi, čertovi, o strašidelném spřežení. Převahu mají pověsti historické. Jedním důležitým tématem jsou pověsti zakladatelské., v první řadě pověst O založení Teplic: rytíř se zranil a noha se stále nehojila, jeho věrný starý sluha Vavák pátral po léčivkách a přitom se dal do řeči s pasákem vepřů. Povídání přerušilo bolestní zakvičení prasete, které opařil horký pramen. Ten rytíři pomohl, vystavěl u něj nejdříve boudu, pak hrad a kolem hradu vzniklo město. V následující pověsti se dočteme jinou verzi, pán na Řetenicích Kolostůj choval prasata a jedno se zaběhlo a přitom se opařilo v horkém prameni. Oba příběhy se udály v roce 762 Řádka pověstí se týká vzniku měst a obcí a jejich názvů nebo místního názvosloví a jeho vzniku. Obraz matky Boží z Bohosudova vypráví o vzniku tohoto města. Několik pověstí tohoto typu se týká vrchu Bořeň. Kouzelný zámek v Bořeni – zámek se čas od času vynořuje a smrtelníci mají přístup, jako muzikant Görg, který nepochopil podivnou i odměnu za svou hru na plese. Michalova jeskyně na Bořeni je příběh ženy, kterou poklad uchvátil do té míry, že zapomněla vynést dítě, našla ho až za rok. Mimochodem k pokladům: Zatímco ve většině pověstí se poklady otevírají na Velký pátek, zde se tak děje na Květnou neděli. Čarodějnice na hoře je příběh lásky dcery purkrabího k panošovi, a dívka získá od čarodějnice lektvar, který by měl otce učinit povolným, ale množství lektvaru je takové, že dcera omylem otce lektvarem zavraždí. Čarodějnice se tak pomstila dávnému milenci, který ji opustil, a výsledkem je, že dcera spáchala sebevraždu. Jsou tu i příběhy týkající s nerostného bohatství, jako je Objevení cínových dolů v Krupce, nebo Věž rudy cínové, rytířská pomsta – pověst o hradu v Krupce se týká téže oblasti, Je o složité historie velké lásky a zrady přítele za časů Karla IV., vázaná na někdejší hrad Rosenberg. I v této oblasti zanechali svou stopu pověstech Švédové, kteří se usadili v Oseku a jeho okolí. Našel se tam člověk, který je kouzlem likvidoval a velitel Švédů po něm marně pátral, nechal pak vypálit několik vesnic kolem Oseka. Nakonec dopaden byl, poslán k soudu do Prahy a umučen. Na Duchcovsku bojovali i husité. Ale najdou se tu i příběhy se zvířaty – V Červeném Újezdě na úpatí Ostrého byl rybník plný žab, které kvákáním znepříjemňovaly život místním. Jendou obec poskytla nocleh žebrákovi a ten žáby vypudil na sto let – ponořil se do rybníka a žáby zmizely. Vyberte si z toho, co chcete, metoda vypuzení žab není uvedena. Této publikaci předcházely v roce 1995 vydané Pověsti Teplicka sestavené Stanislavou Tuzovou. První příběh se týká založení Teplic a oproti té, kterou najdete v předchozí knížce, má navíc i variantu. Jsou tu příběhy, o Bořeni, Bohosudově, o Komáří Vížce, o Čarodějnici na kopci, která se mstí bývalému milenci, o tajemném spřežení v klášteře v Oseku, o vítězné bitvě husitů u Ústí a další. Na rozdíl od muzejní publikace je tu také příběh z teplického židovského ghetta a řada pověstí z různých vesnice a městeček kolem Teplic, například o jejich pojmenování, o cínových dolech v Krupce, o strašidle na Soví hoře také o pokladu jako u Erbena v Kytici (část jeho básně je tu ocitována), příběhy z Přemyslových Stadic, jeden příběh vypráví o alchymistovi v teplickém zámku, o vzniku znaku města Teplic a také ne právě pověst, spíš historický klep, o tom, jak se sekali a různě chovali Goethe a Beethoven. Jsou tu ale také hodně drsné příběhy, jak Dva pocestní. V lesní hospodě se zastaví a jsou dobře pohoštěni úředník lázní Teplice Fiedler a po něm i statný muž. Po bohaté hostině za účasti hostinského a devíti lupičů se oba dozvědí, že budou zabiti. Ten hřmotný se postaví a jedním švihem svého meče setne deset hlav, hostinského a devíti loupežníků. Úředník měl štěstí, jeho společníkem byl mistr kat z Litoměřic. V obou knížkách pověstí z Teplicka dominují pověsti historické nebo s historickými motivy, démonické bytosti se tu vyskytují zřídka a okrajově. V doslovu ke knížce z 90. let píše jedna ze spoluautorek dr. Jana Michlová o tradici publikování pověstí z Teplicka od 19. století. Píše o „hlubším zájmu několika teplických učitelů“ o pověsti a o publikacích dvou z nich. To možná je vysvětlení, proč některé regiony mají množství publikací pověstí a jiné jsou na ně chudé. Sběratelství v terénu bylo záležitostí 19. století, kdežto v novější době není mnoho vypravěčů, kteří by byli schopni nabídnout nové a zcela neznámé pověsti. Málo je autorů, pokud vůbec existují, jako Václav Cibula, který vyseděl hodiny a hodiny v archivech a hledal v kronikách a dokumentech, když psal své Nové pověsti pražské, tj. z oněch měst, městeček a vesnic, které byly k původní Praze, dnes chápané jako centrum, připojovány od 20. let 20. století. Většina publikací v seznamu pramenů uvádí pověsti knižně vydané, z nichž vybírají, přetvářejí, doplňují, rozvíjejí a sestavují nové publikace v jiné koncepci. A jestliže není kde brát, nejsou ani nové knihy pověstí. Pohraniční oblasti mají tu výhodu, že mohou čerpat i z německy psané literatury. I v Zlatí kvočně Vladimíra Hulpacha, publikaci věnované Českému středohoří poměrně rozsáhlého- od Děčína k Litoměřicím a od Mostu k Benešovu nad Ploučnicí najdeme některé příběhy shodné s teplickými, neboť Teplicko je na severu ohraničeno Krušnými horami, ale na jihu Středohořím. První část s názvem V dobách starých Hulpach vypráví většinou velmi dobře známé příběhy ze Starých pověstí českých, odehrávající se na území Českého středohoří: O Přemyslovi Oráči, o prvních hradech, o Lucké válce. Oddíl středověku začíná Oldřichem a Boženou, je tu příběh Daliborův, tedy příběhy dosahu „celostátního“. Jádrem tohoto oddílu je ale stav společnosti v 14. a 15. století, o chamtivosti a nezřízeném životě, jako je parádivost, o zachraňování roztaveného zlata v podobě zlatých slepic, kuřat a vajec ve válečných časech, kritika církve, bohatství Litoměřic, strach z Husitů, o bitvě u Ústí, kterou svedli Husité s německým vojskem, ale i příběhy lidí, jako příběh slepce jeho psa, který mu zachránil život a svůj obětoval. Třetí oddíl má název „Po nešťastné bitvě“ a vypráví příběhy od 17. do 19. století. Přímo k bitvě na Bílé hoře a následcích se vážou dvě pověsti, jedna tom, jak generál v noci pátral a díky tomu byl připraven na útok Švédů, druhá z doby pozdější, kdy chudý chalupník přišel o všechno a vydal se s dětmi do světa. Při posledním pohledu na bývalý domov, starý mužík mu vyprávěl, že právě na místě, kde stoí je zakopaná polednice Švédů, kteří umírali na mor –bída byla zažehnána. Na období pobělohorské je vázán i příběh O smutné lásce pána z Doupova –hrdina příběhu musel odejít ze země, když se vrátil, jeho milá byla již jeptiškou, nemohl ji odvést s sebou. V tomto oddílu je pěkná řádka démonických bytostí – vodník a jeho příběhy, čarodějnice, obr, Meluzína, čert, kterému se nepodařilo dostavět most do kuropění, ale také velmi zvláštní víla, která krvácí a z její krve vznikají červené květy, které mají kouzelnou moc, bohužel smrtící. Je tu ale pár neobvyklých pověstí a pověstí přímo vázaných na místo: Hazmburské víno je příběh o venkovanovi, který si koupil kouzelné džbány, které mu umožňovaly čerpat skvělé víno v sklepení na Hazmburku, ovšem jen do doby, než vyzradil svůj pramen. Jsou tu příběhy vázané na zvláštní postavu hajného, který byl tak trochu čaroděj, hororový příběh o hrobníkovi, který náhodou vykopal lebku o Štědrém dnu a pozval ji na večeři, z toho dobrodružství se probral až za dvě stě let, o kočičím sněmu ale také o chytrých sedlácích, kteří vyzráli na tlup loupežníků. Nastražili na ně lákavý náklad vína, které putovalo do Míšně, ale ve skutečnosti v něm byla uspávací látka. A když loupežníci usnuli, vesničani je spoutali a předali spravedlnosti. Najdete u tu příběh kata, který cestou za svou podivnou prací zachránil život notáři tím, že setnul hlavy dvanácti lotrům. A závěr tvoří životopis Babinského, který sice žil leckde po Čechách a Motavě, ale pocházel od Litoměřic. Severočeské hory Mezi Děčínem na západě a Libercem na východě, a mezi Varnsdorfem na severu a Novým Borem na jihu, leží Lužické hory s nejvyšší horou Luží, vysokou 739 m nad mořem. U Benešova nad Ploučnicí navazují Lužické hory na České středohoří, u Hrádku nad Nisou pak začínají hory Jizerské. Je to malá enkláva mezi turisticky vyhledávanými a oblíbenými oblastmi. Místní autorka Hana Doskočilová se usadila v Horní Světlé po Listopadu a je jednou ze zakladatelek Spolku SK Luž, který je iniciátorem a organizátorem místních kulturních i sportovních akcí. Tím je řečeno vše o její knížce Pověsti Lužických hor - je to chvála a propagace a soupis historek z minulosti vesnického života, ne pověst Jak napsal v závěru prof. Smrčka, biolog ekonom: „Jednoduché příběhy o jednoduchých věcech.“ Objeví se v těchto historkách i zmínka o démonické bytosti - čarodějnice, čert a čertící, kteří tropí neplechu v kovárně, mihne se studánková víla, skřítci Lužníci ba i Duch Lužických hor, ale mnohem víc je místních občanů různých profesí jako je hospodský, kovář, truhlář, zedník, kuchtík. Ale dojde i na dobu novější, v jedné obci je lyžařská bouda. A většina příběhů nemá ani jednoduchou vazbu na žánr pověsti. Obětavá osoba se rozhodla něco udělat pro popularitu oblasti, ale o pověstech moc neví. Severočeská pohoří na východ od Děčína až po hory Orlické mají jednak celou velkou skupinu autorů pověstí o Krakonošovi, jednak autorské práce Evy Koudelkové (1949), původem z Náchoda, bydlištěm v Liberci. Vystudovala češtinu a angličtinu na FFUK, od roku 1990 učí na pedagogické fakultě Technické university v Liberci a publikuje v rodinném nakladatelství Bor. Zabývá se pověstmi, ale i životem lidí na Liberecku, Náchodsku, v Kladsku a v Orlických horách, i literaturou o Krakonošovi. Eva Koudelková Pověsti od Nisy a Kamenice navazují na předchozí sbírky pověstí z Jizerských hor: Pověsti z kraje sklářů (2004), obsahující příběhy z Jablonce nad Nisou a jeho okolí a Pověsti od řeky Smědé (2007). Hlavním pramenem Evy Koudelkové byl archiv Eduarda Langra (1852- 1914), právníka a amatérského sběratele lidové slovesnosti z území s německy mluvícími obyvateli. Pověsti od Nisy a Kamenice mapují východní polovinu Jizerských hor od Jablonce do Kořenova a od Souše přes josefodolskou přehradu a Janov zpět k Jablonci. Pověsti jsou uspořádány do šesti bloků: O místech, O lidech, O pokladech, O vodnících, O revenantech a O dalších démonech. Závěr knihy tvoří rejstřík jmen obcí a česko-německý a německo- český slovníček místních názvů a samozřejmě i seznam pramenů a literatury. Na začátku oddílu o místech je příběh hradu Návarova, migrující pověst o založení hradu, obdoba pověsit o Přimdě: dívka z vysoce postavené šlechtické rodiny se zamiluje do muže nižšího sociálního postavení, odejde s ním z domova a spolu vybudují těžko přístupný hrad v lesích. V případě Návarova příběh začíná blouděním dívčina otce v lese a jeho zachránou na hradě. Tam zjistí, že hradní paní je jeho dcera a s její volbou se smíří, když pozná vnuka. V oddíle věnovaném zajímavým osobám je deset příběhů o doktoru Kittlovi, k němuž se dostaneme v samostatné knize kittlovských pověstí. Zde autorka zařadila deset příběhů o postavě, kterou najdete leckde jinde, v příbězích krakonošovských i v pražských pověstech. Jiným jizerskohorským čarodějem je kovář, hostinský a později obchodník s lnem Andreas Kunze z Dolního Maxova, známý pod přezdívkou Brechschmied. Vlastnil prý kouzelnou knihu a stejně jako Kittel létal na svém kouzelném plášti. Jeho památku připomíná kaplička mezi Horními Lučanami a Dolním Maxovem v místě, kde se Kunz měl upsat ďáblu, a Čertova komora na Bukové u Jiřetína, kde se prý s ďáblem scházel. V oddíle O pokladech najde čtenář varianty známých pověstí, respektive pohádek. Žena, která o velikonocích najde otevřený poklad, v sluji zapomene dítě a najde je až za rok, je variantou příběhu známého z Erbenovy Kytice. Poklad v Muchově je o pokladu loupežníků, k němuž se lze dostat vyslovením magického hesla – varianta Alibaby a čtyřiceti loupežníků. Jsou tu příběhy Obrův poklad a Žižkův poklad (byl někdy Žižka v Jizerských horách? Pověst je podle autorky německého původu a Němci o tom asi neuvažovali.), a také poklady se zvířecími strážci, psem nebo hadem s korunkou. V jednom případě jde o svár katolíků s evangelíky - kdosi vykope truhlici s pokladem, o kterém kolují pověsti, ale uvnitř je jen stará bible a kalich. Místní farář tento poklad zabavil a nikdo už o něm nikdy neslyšel. Ale dva příběhy obsahují neobvyklé motivy. Pacholek ferina: starý sedlák- lakomec, zakopal svůj majetek na poli, když se blížil jeho konec. Ale pozoroval ho pacholek a věděl přesně, na kterém místě poklad je a jakým způsobem se k němu lze dostat – musí ho vyorat tři rodní bratři. Po sedlákově smrti se oženil s mladou vdovou a v kurníku našel tři mladé kohoutky- bratry, které vycvičil v orání pluhem, pro ně speciálně sestrojeným. Kohoutci to dokázali poklad musel strážce vydat. A Tajemná jeskyně na Bukovci patří mezi příběhy o princezně Izerině. Poklad získala chudá, hodná a milá dívka z Jizerky, ale poklad z ní učinil zpupnou a bezcitnou osobu. To se nelíbilo Izerině, zasáhla, a děvče pak místo zlata našlo v truhlici jen hromádku šišek. Blok pověstí O vodnících obsahuje řádku příběhů o utopených, většinou na základě předpovědi nebo varování, kterého nedbali. Fungují tu tradiční barevné pentle a hadříky, ale i jiné způsoby lákání lidí do vody. Jizerskohorští vodníci mají zelené kalhoty a červenou vestu a čepičku. Ozývají se pískáním, ale také hrou na housle. Jsou tu i složitější příběhy, jako je Vodník v haratickém mlýně, který se vždy v pravé poledne usadil na mlýnském kole a mlýn zastavil. Konec jeho obtěžování učinil krajánek, který ho nalákal na kus chleba do mlýnice a pak už bylo snadné ho spoutat a zneškodnit – víckrát se na kole neobjevil. V dalším příběhu nazvaném V moci démona je mlynář v moci ďábla. Vypozoruje to děvečka, ale onemocní z toho a v noci ji vždy mocně přitahuje rybník. Lidé kolem ní jí vždy zabrání skočit do něj, nakonec pomůže bába zaříkávačka. Vodník jako slepice se usadil v chalupě u sedláka, jehož matka si naštěstí věděla rady a znala kouzlo, které vodníka zahnalo. A Vodník z Blatného potoka vypráví o vodníkovi, který tropil neplechu na dvou pilách, z nichž ta dolní je dnes na dně josefodolské přehrady. Památkou na Vodníka z Desné je kaplička, věnovaná hastrmanovi, který zahubil jednoho místního muže. Zkrátka potkat se s vodníkem nebyla žádná legrace. Revenanti, to jest nemrtví, se jako duchové nebo různá strašidla vracejí na svět z různých důvodů. Někteří proto, že jim v záhrobí něco chybí, jako starý Bittner z Mariánské Hory, kterému chyběla dýmka, a tak si ji domů, na své obvyklé místo u stolu, přicházel vykouřit. Někteří proto, aby napravili své chyby, jako selka z Hrabětic, která byla za živa líná podílet se na zpracování lnu. Ze záhrobí ale přicházela pilně dohánět, co zameškala v životě. Pracovala společně s živými, a ti si časem zvykli na její přítomnost. Ale mnozí revenanti byli obtížnější, jako kočí starého Wilhelma v Horním Maxově: jakmile zemřel, ozývaly se ve stavení i hospodářských budovách děsivé zvuky a neustalo to ani po pohřbu. Pak si vzpomněli na zaříkávače, a ten s tím měl velkou práci, než se mu podařilo ducha kočího začarovat do zajíce, který hbitě utekl. Několik příběhů vypráví o ohnivých mužích, mrtvých, kteří za života zhřešili, například v pověsti Spása ohnivého muže, kde příbuzní nechali za zemřelého odsloužit mši, a ohnivý muž zmizel. Nebo v jiném příběhu mladý muž v špatném počasí a za tmy sotva šel, až zvolal: "Kéž by mi posvítil ohnivý muž." Ten se okamžitě objevil, mladíkovi posvítil, a mladík na konci cesty zavolal třikrát poděkování: „Bůh ti zaplať! Zaplatí ti Bůh! Náš Pán Bůh ti to zaplatí.“ A ohnivý muž byl vysvobozen. Zajímavý je příběh O bílém jezdci, odehrávají se v jabloneckém hostinci. Během sedmileté války se v něm ubytoval důstojník, který hostinskému dal při odchodu do úschovy své peníze s tím, že pokud se nevrátí, nechť za to nechá postavit chudobinec. Nevrátil se, ale hostinský nekonal, a když to trvalo dlouho, začal se u hostince objevovat bílý jezdec. Až při třetí návštěvě za bouřlivé noci konečně uspěl. Hostinský chudobinec nechal postavit, ale od té doby to šlo s jeho majetkem z kopce, pokračovalo to v dalších generacích, až nakonec jeden z potomků se ocitl v chudobinci jako chovanec. Strašidelný příběh je Půlnoční mše mrtvých. Zestárlá děvečka Marienchen pomáhala v kostele a na faře, ale jednou o Štědrém večeru přišla na mši, a po chvíli zjistila, že ji slouží bývalý, zemřelý již farář a v lavicích viděla pár lidí, o nichž věděla, že už nejsou naživu. Vyděsila se, utekla na faru, a farář si to šel ověřit, k jeho zděšení mluvila pravdu. Marienchen v horečce odešla domů a do tří dnů zemřela. A ještě jeden farář – Setkání s mrtvými: když šel farář z Horního Polubného s posledním pomazáním do Černé Říčky, potkal podivnou bílou postavu, která se uctivě uklonila a ihned zmizela. Když došel, zjistil, že jeho farník už zemřel, byl to on, kdo mu šel naproti. I mezi jizerskohorskými pověstmi se objevuje pověst nazvaná O Švédech, jako ve většině jiných sbírek pověstí. Ale v tomto případě to byli již mrtví Švédové, pohřbení v Dolní Smržovce. O Dušičkách se otevřel hrob padlých i s kapelou a jejich dýchánek vyděsil ponocného. Ten pak slíbil hostům v hospodě, že je k tomu příští rok zavolá, ale v létě zemřel. Poslední část jizerskohorských pověstí popisuje zvyky i podobu různých démonů. První jsou cvendy tj. bludičky jak jim říkají na dolním toku Kamenice v okolí Železného Brodu, kde jich bylo nejvíc. Bludičky útočí v hejnech a zbavit se jich lze nejlépe modlitbou, ale funguje i hra na basu, což ověřil muzikant v noci putující lesem. Také prosba účinkuje. Dost rozsáhlý blok tvoří užovky jako ochránci a nositelé darů. S užovkami se muselo zacházet vlídně, když jim někdo ublížil, zemřelo dítě. Noční můry, trápící lidi, kteří nemohou usnout, bývají ženy, které o své noční proměně nevědí, a stávají se jimi ty, které se narodily už se zuby. Divoženky mohou být velice krásné ale také šeredné a staré, ale ty se kdysi z Jizerských hor odstěhovaly. Draci jsou tu kladnými postavami a dárci obilí a peněz, a také předpovídali budoucnost. Mužské postavy představují malí lesní mužíčci či velcí diví muži. A stejně jako na Šumavě, i v Jizerských horách se vyskytovala divoká honba Zvlášť nebezpeční byli malí psi zvaní štěkáňata. Noční lovec se vyskytoval v Kristiánově a v Horním Maxově byla strašidelná stodola. Závěr oddílu je o čarodějnici z Pasek. Na příběhy navazují autorčiny vysvětlivky obsahující „poznatky z oblasti historie, folkloristiky, zeměpisu nebo vlastivědy“, například, že pověst o Žižkově pokladu je německého původu a líčí Žižku jako postavu negativní. O pobytu švédských vojsk v oblasti Smržovky autorka nepíše, ale podrobněji vykládá historii onoho hřbitova. Poznámky obsahují i autorčino vysvětlení o původu a historii pověsti o Návarovu a Přimdě z raně středověkých kronik, i o jejich životě, upozorňuje na umělý původ pověsti s postavami světců, které měly přispět k rekatolizaci, vypráví, jak to bylo doopravdy z posledními medvědy v Jizerských horách postavu divého muže uvádí do souvislosti s Mauglím a Tarzanem. Řada vysvětlivek může práci s pověstmi rozšířit a obohatit. Doktor Kittel, publikace kterou ve svém nakladatelství vydala Eva Koudelková k 20. výročí jeho založen, je hodně zajímavá knížka už svým uspořádáním. O něco menší část, necelých 60 stránek, tvoří pověsti o Kittlovi, o něco větší počet stránek má Kittlův životopis, soupisy a přehledy literatury a pramenů a další odborné příspěvky o této postavě. O koncepci knihy autorka napsala, že chce „nabídnout českému čtenáři komplexní soubor německých vyprávění o doktoru Kittlovi tak, aby byly všechny kittlovské motivy patrné ve svých vzájemných vztazích a časové logické návratnosti.“ Proč právě německé, když o této postavě existuje tolik českých pověstí roztroušených v různých svazcích pověsí? K tomu Koudelková poznamenává v úvodu, že Češi a Němci v pohraničních oblastech „nežili jen vedle sebe jako spíše spolu koexistovali ve vzájemné pospolitosti, byli to spolupracovníci, sousedé, kteří se scházeli v kostelech, na trzích či poutích, přátelili se a dokonce mezi sebou uzavírali sňatky.“ V tomto smyslu je Doktor Kittel blízce spřízněný s Preusslerovou Knížkou o Krakonošovi, která toto někdejší soužití rovněž dokumentuje pověstmi. Na počátku série pověstí o skutečné osobě horského léčitele 18. století jsou kapitoly, které vyprávějí o tom, jak se z obyčejného léčitele stal zázračný, ďáblu upsaný doktor: ďábel Kittelovi pomohl, když se pod ním prolomil led. Vytáhl ho z vody, a pak mu nabídl navíc zázračný kořen života. Další kapitoly vyprávějí o Kittelových zvláštnostech - Ošuntělý kabát, Kittlerovo létání i Cesta vzduchem. Staré oblečení, jaké nosili jeho pacienti a sousedé, patří k jeho lidským zvykům, schopnost létat ho charakterizuje jako čaroděje. Historický Kittel byl mimořádně schopný a léčil úspěšně, a to se v mysli prostých horalů jevilo jako zázrak a kouzlo. Je za tím možná nedůvěra v intelektuální schopnosti a v duševní práci, které jsou pro běžného venkovana fyzicky pracujícího těžko představitelné, ale protože Kittel sloužil a pomáhal všem bez rozdílu sociálního postavení, byl lidmi uctíván. Pro věřící 18. a 19. století bylo nejsnadnějším vysvětlením, že za vším nesrozumitelným stojí ďábel. Ale u Kittla musel ďábel udělat výjimku, protože ten si svým bohulibým počínáním na konci života vysloužil osvobození od závazku pekelníkovi. Kittel si vystavěl velký dům, skoro palác, částečně roubený, a v jedné místnosti, kde se svítilo ještě o půlnoci, byla podle lidového podání místnost čarodějova. Kittel už v 18. století provozoval vodoléčbu v místní studánce s léčivou vodou. Jednou se v ní utopil jakýsi voják a nešlo ho vytáhnout. Přivolaný Kittel prohlásil, že vodu je třeba kvůli zdraví obce vyvařit a podařilo se mu to tak důkladně, že z vojáka zbyla jen kostra – i hygieně už tehdy rozuměl. Řada dalších příběhů vypráví různé zkazky o Kittlovi. Uměl létat, díky svému koulenému plášti, ale i koši taženému hejnem havranů. Snadno se dostal do Prahy a zpět během jednoho dne, v té době neslýchaný zázrak. Dvakrát dokonce ve svém plášti „svezl“ někoho ze sousedů, pod podmínkou, že nebude mluvit. Jak řezník, tak další Kittelův spolucestující, to bezděčně porušili a spadli, ale oba naštěstí do hromady hnoje, takže to přežili. Někteří lidé měli zájem získat jeho čarodějnou knihu, podařilo se to kováři, který si vedle Kittlova kabátu pověsil svůj skoro stejný a Kittel omylem strčil knihu do kapsy kovářovy. Ale podařilo se mu ji trikem ji vylákat. Když s dvěma přáteli z Jablonce slavil Vzpružinu noc z 30. dubna na 1. máj, které česky říkáme pálení čarodějnic, byl odvolán k nemocnému a jeho přátelé se raději vydali domů, ačkoli jim řekl, že se ještě uvidí. Zažili si noc velmi bouřlivou, ale ráno seděli zas před Burkem, Kittel na setkání trval. Kittelův syn se stal farářem, ale Kittlovi se krátila lhůta udaná ďáblem. Ale měl smůlu, Kittla zachránily před peklem jeho činy ve prospěch druhých. Když zemřel, zachoval se po něm po spálení všech knih jen recept na mast. Jeden z jeho vzdálenějších příbuzných ji používal s úspěchem, ale tím Kittlovo lékařské působení skončilo. Zajímavé je, že Kittlův životopis zachytil pověsti celkem správně, teda až na to kouzlení a létání v plášti. Jan Josef Kittel (1704 – 1783) pocházel z rodu s řadou generací léčitelů. Z jeho početných synů jen jediný vystudoval teologii a stal se farářem v rodném Šumburku, v kostele, který nechal postavit jeho otec. Dalších několik synů vystudovalo medicínu -(na rozdíl do otce, nejúspěšnějšího doktora z celé ho rodu. Některé jeho lékařské zákroky jsou doloženy, například vyléčil slepotu probošta svatovítské katedrály, prováděl vodoléčbu dřív než proslulá Preissnitz. Léčil jak chudé horaly a řemeslníky v širokém okolí tak příslušníky šlechty a řadu Pražáků. Oženil se v roce 1827, kdy mu bylo 23 let, a měli dvanáct dětí, z nichž většina se dožila dospělosti. V roce 1738 se opravdu pod ním probořil led a Kittel byl pak mnoho měsíců nemocný, ale kdo ho vytáhl z vody – ďábel určitě ne. Žil v Šumburku, nyní Krásná, kde si postavil velký dům, nejen pro početnou rodinu, ale také pro pacienty. Kittel se podílel – někdy prostřednictvím svých bohatších pacientů, na zřízení školy Šumburku a u kostela, o nějž se také zasloužil, byla postavena fara, na níž dožil u syna, a zřízen hřbitov-Jeho praxi převzal jeden z jeho synů, který měl také dekret lékárníka. V poznámkách k pověstem píše Koudelková o stavu medicíny v 18. století, o bylinářství a bylinářích té doby, o původu některých kittlovských pověstí z příběhu doktora Fausta, o souvislosti jeho příjmení s německým výrazem Kittel, které v němčině označuje určitý typ kabátu, srovnává Kittla s kouzelníkem Žitem, o tradici motivu čarodějné knihy, p tradičních motivech pověstí jejich variantách, i o literatuře týkající se Kittla i jeho souputníků. Následující dvě kapitol shrnují pověsti o Kittovi v němčině a pak si v češtině, obojí se soupisy literatury. První česky psaný text o Kittlovi vyšel r. 1870 a jeho autorem, byl Josef Svátek, dvacet let předtím vyšly kittlovské pověsti německy. Následoval Antonín Klášterský, Adolf Wenig, Julius Košnář (jeho pověsti vyšly poprvé r. 1933), zabývali se jím Josef Pavel, J. Š. Kubín, Václav Cibula, Vlad. Hulpacha až po autorku knihy. Jako literární příloh je zařazen veršovný text Antonína Klášterského, próza Horský Faust Josef Lhoty a na to o navazující stať Koudelkové o dobovém kontextu pověstí o Kittlovi, v jehož době bylo sklářství v úpadku a místním lidem nezbývalo nic jiného, než málo výnosné zemědělství. A dost depresivně působí v závěru knihy vzpomínka folkloristky Dagmar Klímové na to, jak působil Šumburk a jak na tom byli ti Němci, kteří mohli zůstat, v takzvané době socialistické. Popisuje mj. nedělní odpolední mši, kterou celebroval německý, dost slušně česky mluvící farář, který měl na krku pět farností, farářů, kteří směli svůj úřad vykonávat, býval nedostatek. Krkonoše a jejich Krakonoš Krakonoš je nejznámější a dodnes v našem povědomí nejživější bytost našich – a zdaleka nejen našich – pověstí z Krkonoš a Podkrkonoší. Je to i v dnešní době stále živá postava turistických atrakcí a zábavných ceremonií (uzavírání hor na konci zimní sezóny v Krkonoších), je součástí komerce (figurky Krakonoše a další suvenýry), ale v neposlední řadě má na jeho popularitu i často opakovaný večerníček.
Ale Krakonoš je především bytost literárně nejobsáhleji a nejsoustavněji zpracovaná, o čemž svědčí nejen edice příběhů o Krakonošovi pro děti, ale hlavně dvě zevrubné odborné publikace: studie Evy Koudelkové Krakonoš v literatuře a antologie Jaromíra Jecha Krakonoš. Oba autoři patří k specialistům na tuto tematiku. Jaromír Jech (1918–92) byl významný český a středoevropský folklorista, autor odborných publikací i knížek pro děti. V době normalizace, kdy mu nebylo dovoleno publikovat, shromáždil materiál o historii Krakonoše v literatuře i v lidovém vyprávění, který vyšel až řadu let po autorově smrti. Josef Spilka ve své knížce Náš Krakonoš (poprvé 1971) rozlišuje našeho, českého, dobrého Krakonoše od zlého německého Rýbrcoula. To je postoj typický pro poválečné myšlení; ostatně cosi podobného se děje či dělo i na severních svazích Krkonoš. Místo Němců na nich zaujali po r. 1945 Poláci a polští autoři začali velmi pilně pracovat na obrazu Krakonoše (v polštině Rzepiór či Liczyrzcepa) jakožto bytosti polského původu. Ale Slezsko bylo polské jen do r. 1335, pak připadlo Českému království; Marie Terezie pak postoupila Slezsko Prusku, r. 1918 sice připadlo opět Polsku, ale žilo tam dál německé obyvatelstvo až do r. 1945, kdy byla stanovena německo-polská hranice na Odře a Nise. Pověsti o Krakonošovi ale vznikaly už od 15. století, kdy bylo Slezsko součástí Českého království. V pověstech se postupně mění Krakonošova funkce a podoba. Původně byl zpodobován jako gryf s ptačí hlavou, jeleními parohy, lvím tělem, kozlími nohami a dvojitým ocasem a ve skoku jako český lev. Byl chápán jako bůh přírody, strážce podzemí a často měl ďábelskou podobu. Později se měnil v patrona a průvodce bylinkářů a pěstitele zázračných bylin a kořínků z Krakonošovy zahrádky, až vyzrál v onoho vousatého starce. Jeho podoby jsou četné, od skřítka po obra, a dovede se proměňovat v různá zvířata i lidi. První česká zmínka o Krakonošovi v podobě mnicha (jedna z jeho starších podob) je z roku 1618 u Bohuslava Balbína v Rozmanitostech z historie Království českého; zde je v českém pojetí, které se v té době rodilo – Krakonoš jako dobrák a arbitr spravedlnosti.
Příběhy o Krakonošovi, přesněji řečeno Rübezahlovi, vstoupily do literatury knihou Johanna Praetoria (1630–1680) Démonologie slezského Rýbrcoula (1662) a později i Praetoriova následovníka Johanna Karla Augusta Musäuse (1735–1787) ve sbírce německých lidových pohádek. „Praetorius a po něm Musäus i jiní zasáhli svou nadměrnou literární produkcí do německé lidové slovesnosti, v níž vývoj krakonošovských vyprávění ochromili. Ta tedy na literární půdě zaznamenala nebývalou konjunkturu, ovšem na úkor folklorních vyprávění.“ Ochromení české literatury v pobělohorském období naopak způsobilo, že na naší straně Krkonoš žily pověsti o Krakonošovi hlavně v lidovém vyprávění, i když pod vlivem německé literatury. Koncem 18. stol. vyšla v Krameriově České expedici knížka lidového čtení Rybrcol na Krkonoských horách, aneb Zaklený a vysvobozený princ; zmínky o Krakonošovi najdeme v Kollárově Slávy dceři, psal o něm Jungmann ve svém slovníku, zabývali se jím krkonošský písmák Věnceslav Metelka i Čelakovský v Literatuře krkonošské. Jméno Krakonoš zřejmě vymyslel V. K. Klicpera, který tuto postavu použil v Ženském boji a České Meluzíně.; u Máchy existuje jeho jméno v podobě krákonoš - s malým K a dlouhým á. „Pokud jde o vlastnosti Krakonoše, narazili jsme na tři jeho podoby. V Knížce lidového čtení a vyprávěních, jež z ní vycházejí, vystupuje Krakonoš (Rybrcol) jako tvor blízký člověku. Umí sice čarovat, pomáhá potřebným, ale je možné ho oklamat. Takto se projevuje Krakonoš (Řepočet) Čelakovského. Krakonoš lidových podání… představovaný Metelkovým Librcolem, je už mocnější, nemá lidské vlastnosti, objevuje se mezi lidmi, ale nepatří k nim. Klicperův, Máchův a Králův Krakonoš je umocněním lidových představ, ztratil lidské dimenze a stal se přírodním bohem.“ Až intencionální literatura pro děti vedla k odpoutání od původního Praetoriova německého modelu a vznikla majestátní postava spravedlivého a vznešeného Krakonoše s vousy po pás, poskytujícího pomoc potřebným, stal se duchem úctyhodným. První českou knížkou o Krakonošovi pro děti takto koncipovanou byl překlad z r. 1875. Ve 20. stol. v tomto duchu pokračovala Ludmila Grossmannová - Brodská v knize Krakonoš (1905), na ni navazující Joža Toucová - Mettlerová a další autorky a autoři, v dramatu Vojtěška Baldessari - Plumlovská i další. V duchu dětské literatury 19. století a počátku století 20. obsahovaly tyto dětské knížky o Krakonošovi didaktické a moralistní povídky, vyznačující se schematismem, vlastenčením, statičností děje, náboženským zaměřením a suma sumarum nerespektováním dětské psychologie. Z autorů, kteří se Krakonošem zabývali před rokem 1945, je nutno jmenovat ještě jilemnického kantora Antonína Pochopa (1862-1949), jehož Krakonoš a krakonošovské historky jsou civilní, bez přemíry fantazijních prvků, vlastivědně zaměřené na přesné lokalizace a vylíčení tradičních krkonošských řemesel a způsobu života horalů, bez didaktičnosti. Dále nutno zmínit i významného folkloristu a sběratele pohádek Josefa Štefana Kubína (1864-1965), který zařadil několik krakonošovských příběhů do svého Zlatodolu pohádek. Po roce 1945 je už jmen povícero: Amálie Kutinová (1898 – 1965) a její dcera Marie Kubátová (1922 - 2013), Jaroslava Reitmannová (1908 – 95), Josef Spilka (1899- 1986) a Jaromír Jech (1918-1992), a v neposlední řadě autorka původních příběhů večerníčků i jejich knižní podoby Božena Šimková (1935). Podle drsného Praetoria a měšťácky smířlivějšího Musäa vznikly a vyšly už v novém století knížky Wernera Fialy a Františka Lva. Za kompendium krakonošovské tradice a literatury lze považovat knihu Jaromíra Jecha Krakonoš s podtitulem Vyprávění o vládci Krkonošských hor od nejstarších časů až po dnešek. „…Je dobrý nebo nedobrý? Chválíme-li ho pro jeho dobrotu, máme pravdu a nemáme pravdu. To teprve mnohem později, zejména tehdy, když vyprávění o něm směřovala už výhradně k dětem, vystupuje jednoznačně v příznivém světle: straní ukřivděným, hájí spravedlnost, pomáhá ubožákům, zahání zlou nemoc. Skoro se zapomíná, jak uměl být náladový, jak si tropil z lidí šprýmy, neprávem je trestal, ba i připravil o život. V jeho postavě se tedy snoubí oboje – jas i tma, dobrosrdečnost i ukrutnost, láska k člověku i nenávist k němu, důvěra i nedůvěra v lidské konání.“ Zlý a nebezpečný Krakonoš, drsný a se zvraty v jednání, dominuje podle Jecha v pojetí obyvatel Krkonoš, ten mírný a spravedlivý v chápání lidí v podhůří. Jechova kniha obsahuje řadu ukázek krakonošovských příběhů nejrůznějších autorů od nejstarších dob, od prvních stručných zmínek přes jednotlivá vyprávění až po úryvky z rozsáhlejších próz. Jsou tu také četné ilustrace a tedy i proměny vnější podoby Krakonoše, od starých tisků až po moderní autory; jsou tu ilustrace Heleny Zmatlíkové, Miloslava Jágra, Adolfa Borna, karikaturistů Neprakty, Jaroslava Kerlese, Jiřího Slívy, Jana Vyčítala, ale i fotografie „živého“ Krakonoše ze zahájení přehlídky vesnických ochotnických souborů ve Vysokém nad Jizerou. A starší ilustrace najdeme v knížce Evy Koudelkové Čtení o Krakonošovi – Josef Mánes, Mikoláš Aleš, Adolf Kašpar, Věnceslav Černý, pomníky v Trutnově, Janských lázních a Hořicích. Inspirace pro kostýmování a líčení Krakonoše na divadle a jeho vybavení rekvizitami je dost bohatá a pestrá. Ze sbírky Johannesa Praetoria uvádí Jech celou sérii příběhů, resp. historek, některé jen desetiřádkové. Řada z nich je variací na proměnu věcí – dar Krakonoše se změní ve zlato, obdarovaný věci či jejich část vyhodí, protože je považuje za bezcenné. Nebo naopak cenná věc – zlato, prasata – se změní v bezcenný materiál. Je tu také historka, která se u pozdějších autorů opakuje v různých obměnách dost často: Krakonoš se nabídne komusi za pomocníka či čeledína (zde sedlákovi na mlácení) a jako mzdu si vyžádá jen tolik, kolik unese. Po skončení práce odnese celou stodolu i se sedlákem a obilím. Jaromír Jech uvádí příběh z díla Johanna Karla August Musäuse Jak se Krakonoš nešťastně zamiloval o tom, jak Krakonoš získal jméno Rübezahl/ Rýbrcoul, příběh u Musäuse původní a později mnohokrát přebíraný. Mladý Krakonoš se v tomto příběhu zamiloval do lidské bytosti, princezny Emy, unesl ji do své podzemní říše, ale Emě tam bylo smutno. Proto jí přinesl řepy, které kouzelnou hůlkou proměnila ve své přátele. Ale ti brzy začali stárnout, protože řepy vadly. Pak Krakonoš vypěstoval celé pole řep ze semene a Ema si z nich vyčarovala posla – straku, kterou poslala se vzkazem k svému ženichovi Ratiborovi, kde má na ni čekat. Pak poslala Krakonoše počítat řepy pod záminkou, že chce vědět, kolik bude hostů na svatbě. Zatímco počítal, uprchla na koni vyčarovaném z řepy. Odtud Řepočet – Rühbenzaler – Rühbezahl - Rýbrcoul. Další varianty příběhu najdeme u řady autorů. Další texty Jechovy antologie: Václav Matěj Kramerius: Zaklený a vysvobozený princ - výňatek z rozsáhlého textu o cestě za třemi zlatými péry Rýbrcolovými z r.1794. Postava Krakonoše je vylíčena jako negativní, ale sedláci ho hájí, že pomáhá. V knize je také citace z Babičky Boženy Němcové jak baba kořenářka vypráví dětem o Rybrcoulovi, a výňatek z románu Jana Weise Přišel z hor . Následují četné příběhy autorů českých i německých a polských, včetně jednotlivých příběhů z knih jinak zaměřených, jako je například příběh O Krakonošovi z Karlova mostu z Pražských pověstí Václava Cibuly. Předposlední kapitola Jechovy knihy je věnována zápisům lidových vyprávění, které pořídil jednak J. Š. Kubín, jednak sám autor. Poslední kapitola je nazvána Krakonošovské ozvuky a obsahuje citace z autorské literatury která se zmiňuje o Krakonošovi. Obě knihy, Koudelkové i Jechova, obsahují vedle zmíněných ilustrací i bohaté a obsáhlé soupisy literatury. Čtete-li několikery knížky příběhů o Krakonošovi, záhy zjistíte, že se často prosazují opakující se modely příběhů, u dobrých autorů různě ozvláštněné nebo obohacené, ale u mnoha velmi schematické. Nejčastěji jsou to tyto čtyři modely: • Třídně hodnotící: negativní postavu představuje boháč, šlechtic, bohatý sedlák či mlynář, měšťan; pozitivní postavu reprezentuje chudák, poddaný, drobný chalupník nebo řemeslník, jako je tkadlec, sklínkař, uhlíř. Dobře známý je tento model z večerníčku o Trautenberkovi. Boháč má sérii špatných vlastností, hlavně je chamtivý a bezohledný k podřízeným a chudým lidem vůbec. Je Krakonošem potrestán, nejčastěji tím, že se mu vytoužený poklad změní v cosi nežádoucího. Tento model má bohatou tradici a zřetelně odpovídá českému sklonu považovat boháče apriori za negativní postavu a bohatství za výsledek buď vydřidušství, anebo podvodu. Tento model se v době normalizace nepochybně dobře hodil, ale proto ještě ho nelze za výplod normalizace považovat a demonstrovat na něm dětem, co byla normalizace. Je to model velmi starý, ale také stále velmi živý. Variantou, příznačnou pro 19. století, je „vlastenecké“ rozlišování dobrého, spravedlivého a čestného venkova vůči zhýralému, zpanštělému městu nebo šlechtě. • Výchovně nabádavý model se vyskytuje v příbězích o Krakonošovi pro děti. Špatná vlastnost, zlobení, nežádoucí chování dítěte nebo dospělého jsou potrestány, často podle hesla „jak ty mě, tak já tobě“, např. kluk, který se neozývá na volání rodičů, je potrestán tím, že nikdo nereaguje na jeho volání, když je v úzkých. • Sociálně spasitelský: je velmi četný a je založen na řešení závažných sociálních problémů vdov, sirotků a všech možných chuďasů. Krakonoš jim dopomůže k lepšímu životu, často vysloveně k bohatství, většinou tak, že jim daruje běžnou věc (květinu, snítku apod.), která se změní ve zlato nebo v hromady dukátů a obdarovaná rodina tak ze dne na den zbohatne – věčný nesplnitelný sen. Variantou je záchrana zdraví a života, většinou bylinkami z Krakonošovy zahrádky. • Krakonoš šibalsky zlomyslný: vyskytuje se zejména v starších německých pramenech. Krakonoš tropí zlomyslné kousky vcelku bez příčiny a když ublíží potřebnému, často to napraví. Novější variantu představují příběhy s vytrestáním negativní postavy; nejčastěji uváděný je příběh selky, která nese na trh vajíčka, Krakonoš od ní nějaká koupí a nejde v nich dukát, selka pak roztluče marně všechna vajíčka. Když to shrneme, jde převážně o „výchovné historky“, které ovšem mají tu vadu, že k nápravě nedojde skrze pochopení, co v životě způsobí lhaní, lenost, chamtivost. Nejsou tu přirozené následky, ale zásah vyšší moci, náhlé rozhodnutí zvenčí, totéž u sociálního postavení. Z toho plyne, že příběhy o Krakonošovi jsou velmi často spíše zábavnými příběhy, ale sotva se hodí pro interní práci na tématu, např. v dramatickém strukturování. Útlá knížečka Krakonošova mísa obsahuje výbor z tvorby Antonína Pochopa. Dvě třetiny příběhů jsou o Krakonošovi a odehrávají se v kraji, kde Pochop žil, v západní části Krkonoš, na Jilemnicku a v okolí Benecka. Jednotlivé texty obsahují událost, nedramatickou situaci, konstatování, že se událo cosi, co nemá žádné pokračování. Většinou je to Krakonošova reakce na jednání člověka, jemuž dá odměnu nebo ho potrestá, ale nic dalšího odtud neplyne – kromě pojmenování místa v několika příbězích: Mísečky, Dvoračky, Na Popelce. Pochop ale zachycuje zajímavým způsobem život horalů v minulosti, v dobách, kdy Krkonoše ještě nebyly turistickým střediskem, ale žili v nich horalé, většinou řemeslníci, popeláři, kteří nosili popel sklářům, tkalci, uhlíři, dřevaři. Jeden z příběhů vypráví o dřevaři, jehož početní synové se vesměs živili řemesly týkajícími se dřeva, nejmladší houslařstvím. Krakonoš tu vystupuje jako pomocník a rádce v lidské podobě, třeba je šumařem, který radí jak nakládat s houslemi. Napravuje sociální nespravedlnost (chudé dívce, která se vdává za bohatého synka, věnuje díži jako věno), nebo špatnou povahu (zlomyslný povozník ničí druhým dýmky jen z hecu). Je to příjemné čtení, ale může se hodit pro vykreslení života krkonošských horalů. Jaroslava Reitmannová, nakladatelská redaktorka (1908 – 1995), vybudovala ve své knize Šibal Krakonoš původní příběhy na známé motivy. Ve svých prózách hodně lyrizuje a na rozdíl od autorů, kteří v Krkonoších nebo v Podkrkonoší žili, jen zřídka příběhy lokalizuje. Některé příběhy jsou didakticky nabádavé, jako například příběh Strašák na vrabce. Chalupník Libecajt byl drobný zloděj a jeho krádeže lezly na nervy celé vesnici, navíc zlobily jeho ženu Apolenku. Jednoho dne Libecajt na bělidle ukradl košili a utěrák, Apolenka to popadla a šla to vrátit na bělidlo. Stařeček-Krakonoš, kterého Apolenka potkala v horách a vše mu vypověděla, změnil Libecajta na strašáka, aby musel místo krádeží hlídat. Apolenka mu nosila jídlo, teplé oblečení a celá ves se divila, co to má s tím strašákem – nakonec se objevil stařeček, Apolenka mu řekla, že věří v manželovu nápravu a tak ho osvobodil. Pak už Libecajt nikdy nekradl. Josef Spilka (1899 - 1986), autor knihy Náš Krakonoš, byl sběratel a adaptátor lidové slovesnosti, ale také autor literatury pro děti. Jeho vyprávění o Krakonošovi má rámec – vyprávějí jednotliví vesničané po tři večery u Pochopů a pak na svatbě pana učitele. Příběhy jsou doprovázeny množstvím hádanek a úsloví, které představují soubor informací o krkonošském folklóru. V příbězích je výrazná funkce věcí a hospodářského zvířectva na úkor charakterů a situací, které jsou velmi jednoduché a stereotypní. Dominují statické popisy, jinak řečeno: děj nedramatický, bez zápletky, bez hnacího motoru dění, většinou bez vyústění, neurčitost času a často i místa. Příklad Spilkova textu: „…povozníci se stavívali na posilněnou a na nocleh v zájezdních hospodách. Formani bývali kumpáni zazobaní. Dobře jedli, hodně pili, mastili karty, vedli si jako páni. Šenkýři je rádi vídali…“
V příběhu Jak přišel Krakonoš k svému jménu Spilka formuluje rozdíl mezi Krakonošem a Rýbrcoulem a v historkách o Rýbrcoulovi líčí tuto postavu jako skřeta kozlí podoby. Je to podle něho cizí element, německý, infiltrovaný do našich českých Krkonoš. Rýbrcoul je špatný, zlý, zlomyslný, Krakonoš je dobrý, spravedlivý. Toto pojetí odpovídá poválečnému pohledu na věc a vychází i z názorů Zdeňka Nejedlého (1878-1962). Nejedlý byl uznávaný hudební vědec, po r. 1945 politik - stalinista, ministr školství a kultury; do naší kultury se zapsal nekritickým vynášením husitství a Jiráska, do školství zkrácením povinné školní docházky z 9 na 8 let podle sovětského vzoru. V hodnocení Jiráskova Pana Johanese striktně odlišuje Orlické hory jakožto hory Jiráskovi i nám blízké, „opravdu naše české hory“, na rozdíl od Krkonoš, které jsou vyšší, ale tvrdší – „jsou to zkrátka cizí hory“ ovládané Rýbrcoulem, který je „duch vlastně zlostný, jenž nechrání, nýbrž naopak honí lidi po horách často až do záhuby“. Nejedlého hodnocení Rýbrcoula odpovídá tomu, jak je pojímán většinou v německé literatuře, zejména u drsného Praetoria. Spilka nesdílí odsudek Krkonoš, přijal i Krakonoše, ale zachoval si „vlastenecký“ odstup od Rýbrcoula. Postoj navazuje na nekritické vlastenectví 19. Století, které se vyznačuje předpojatostí: co je čeká, to je správné, co je německé, je zavrženíhodné. Jiráskovi ovšem v Panu Johanesovi nešlo o etnický původ démonické postavy, ale o alegorickou pohádku s princeznou Kačenkou jako personifikací pronásledované české vlasti a Krakonoš-Johanes mu posloužil jako pronásledovatel. Ostatně Kačenka se jako Krakonošova kamarádka a partnerka objevuje v několika příbězích.
Jiný typ Spilkových příběhů představují tři bylinkářské příběhy Skočec, Mastičkář Bryndallini a Bylinkář a kolovrátkář. V prvním z nich Krakonoš dovolí bylinkáři, aby si vzal v jeho zahrádce tři rostliny zázračného skočce, bylinkář na nich zbohatne a pokusí se Krakonoše obrat o další, ale ten ho svrhne do pekla. Druhá historka se točí kolem vychloubavého a sebelibého Byrnadalliniho, ve skutečnosti Francka Vocáska. V třetím příběhu bylinkaří sám Krakonoš a aby se mu lépe prodávalo, spojí se s kolovrátkářem a spolu chodí po jarmarcích a poutích. Dalším titulem z této řady jsou knížky Marie Kubátové. Pomineme-li krkonošskou tvorbu Kubátové pro dospělé (Daremné poudačky, Krakonošův hernec a další) a notoricky známý cyklus příběhů o Trautenberkovi (autorka televizních scénářů Božena Šimková je přepsala i do knižní podoby), pak Kubátová z krkonošského folklóru vytěžila dvě knížky pro děti – Pohádky o Krakonošovi a Krakonošovo černobejlí. Vychází ze známých motivů, ale její tvorba je zcela osobitá, autorská, a navíc spíše než k pověsti se žánrově kloní k pohádce. S tematikou této kapitoly souvisí jen volně, ale jde o autorku natolik známou a významnou, že ji nelze opominout, i když pro nic jiného, tak proto, aby byla v povědomí čtenářů dobře zařazena. Je to čirá epika: jednoduchoučký děj a rozsáhlý text, obsahující četná nedramatická jednání – domácí, zemědělské a řemeslné práce, popisy vesnického života (hospoda, pohřeb…). Je tu obšírný popis vaření kysela nebo pečení hubovce, štědrovnice a perníků a vysvětluje se, jak vznikly, jak se horalé naučili foukat skleněné ozdoby… Významnou roli tu hraje počasí a způsoby, jak je Krakonoš ovládá, příroda a zvířata. Trautenberk (předobrazem této postavy je středověký šlechtic Trautenberg, v některých pověstech spojovaný se založením Trutnova) v těchto pohádkách není osoba, ale místo, tedy zřejmě Trutnov. Jen asi ve dvou příbězích vystupuje i pán z Trautenberku jako jeden z řady místních šlechticů. Krakonoš Kubátové není ani zlomyslný skřet starších německých příběhů, ani český spravedlivý vládce hor, který trestá nehodné a chudým dává zlato, ale dobromyslný soused, bodrý strejda: „Krakonoš sám nemá hlavu na ouklady, je z toho těsta jako my všichni tady…“ (O horácké nevěstě). Ovládá počasí, čaruje (jeho kouzelnou formulkou je „budliky budliky“), mění se v různá zvířata. Jeho kouzla odpovídají jeho charakteru: když nevrlý a nepřející hajný ženským v lese zporáží džbánky s nasbíranými jahodami, Krakonoš je očaruje a džbánky pak hajného pronásledují až do postele, do hospody a kibicují mu u karet. Zajímavý je jazyk, totiž citlivá práce s nářečními prvky. Jechovy Krkonošské pohádky s původním názvem Krakonošova mošna jsou na rozdíl od Krakonoše určeny dětským čtenářům. Krakonoš v nich pomáhá potřebným a chce od lidí, aby i oni pomáhali druhým. Knížka obsahuje poměrně rozsáhlé příběhy se zápletkou, několik z nich využívá běžné pohádkové motivy a příběhy, v nichž Krakonoš reprezentuje dárce. Skočcový kořen, Dva zázrační lékaři a O Marii Terezii a o pruském králi jsou tři příběhy, v nichž hraje roli léčitelství využívající byliny z Krakonošovy zahrádky. Krakonoš daruje byliny ze své zahrádky, ale léčitel je musí užívat jen proto, aby pomohl druhým a nesmí za to brát peníze. V prvním příběhu je tkadlec z Pasek vyzván, aby pro zámeckou paní Letnickou obstaral skočcový kořen z Krakonošovy zahrádky. Tkadlec ho dostane, ale Krakonošovi zalže, že ho potřebuje pro svou ženu. Paní Letnická se sice uzdraví, ale o něco později onemocní znovu a tkadlec jde přes zákaz znovu do Krakonošovy zahrádky pro léčivý kořen. Léčba se opakuje, pokaždé tkadlec dostane větší odměnu, takže bohatne, ale paní nakonec zemře. Hrdinou dalších dvou příběhů je chalupník Plechanec z Hořiček. Při česání jablek spadne se stromu a zlomí si obě ruce. Vypraví se k doktorovi do Dvora Králové, pak do Trutnova, ale v obou městech doktora nenajde a narazí v nich na nevlídné osoby. Cestou domů se setká s Krakonošem a ten mu věnuje pytlíček svého koření, který mu umožní stát se zázračným doktorem, ale nesmí od nikoho nic vzít. Plechanec léčí děti i dospělé, získá proslulost, takže si ho povolají jak zlomyslná paní ze Dvora Králové, tak nerudný radní z Trutnova. Plechanec je léčí a odmítne odměnu. Pak pro něj pošlou dokonce z Vídně, Marie Terezie se strhla v kříži, Plechanec ji vyléčí a když císařovna trvá na tom, že si musí říct o odměnu, vyžádá si vyvázání z poddanství pro sebe a své potomky. Marie Terezie mu vyhoví. Pak k němu ještě přivezou pruského krále, který si zlomil nohu na honu, s ním musí Plechanec zacházet velice drsně, protože se léčení v podstatě vzpírá. Roznese se, že mu vlepil pár pohlavků, ale lidé brzy pochopí, že krále těmi pohlavky jen strašil. Zvláštní míso v krakonošovské literatuře má Moje knížka o Krakonošovi, Dva tucty příběhů o pánu Krkonoš a tři k tomu Otfrieda Preusslera (1923 – 2013). Autor dobře u nás známý z řady dalších knih pro děti a mládež (Malá čarodějnice, Čarodějův učeň a další) se narodil v Liberci, jeho předkové, skláři, řemeslníci a drobní zemědělci, pocházeli z Jizerských hor a z Krkonoš. Obě pohoří poznával už jako malý chlapec na výletech s otcem a později s kamarády jako lyžař. V devatenácti byl povolán na východní frontu, v r. 1944 padl do sovětského zajetí a vrátil se v r. 1949 už rovnou do Bavorska, kam byla jeho rodina vysídlena. Celá tato historie, vyprávěná s nadhledem a s láskou k rodnému kraji, tvoří rámec knížky. Krkonoše v ní tvoří jeden celek, s jižními svahy a podhůřím, i se svou severní polovinou. Preussler vypráví příběhy z doby, kdy Češi a Němci žili normálně vedle sebe a volně přecházeli z jedné strany hor na druhou. V Preusslerových příbězích se dočtete o starých řemeslech, o sklářích a tkalcích, jsou přesně lokalizovány a některé jsou založeny na reálných příbězích z Krkonoš (o hradeckém biskupovi a jeho nevydařené cestě na Labskou louku). Knížce na půvabu přidávají i laskavě humorné ilustrace Adolfa Borna.
Králové ze sklářské hutě je příběh odehrávající se v Pěnčíně na Jablonecku. Huťmistr Kryštof Wander se pokoušel vyrobit rubínové sklo, jaké tehdy uměli jen v Benátkách. Nepodařilo se mu to a přišel na mizinu. Tři z jeho bývalých zaměstnanců se mezi Vánoci a Třemi králi vydali na tříkrálovou koledu a při cestě přes Krkonoše do Slezska je zastihl sníh. Ve vánici je pozval do své boudy vousáč a skláři mu vyprávěli historii sklárny. Ráno se probudili v polorozpadlé chatrči a měli jednak dopis pro Wandera s receptem na rubínové sklo, jednak tři zlaté dukáty pro sebe. Wander si recept přečetl, ale k výrobě bylo třeba zlato. Dostal ty tři dukáty, podařilo se mu huť zprovoznit a rubínové sklo vyrobit, což prospělo i jeho zaměstnancům. Zlaté ruce patří mezi příběhy o proslulém jizerskohorském léčiteli doktoru Kittlovi, u nějž se vyučil i Štěpán Glaser. Ten se po třech letech učení vydal do světa, ale když se pak vracel domů, našel svou milou Nany těžce nemocnou. Tajemný hlas – Krakonoš – mu řekl že se musí rozhodnout: ponoří-li do studánky pod Zlatým návrším ruce jen po zápěstí, zachrání Nany, ponoří-li je po lokty, zachrání velké množství jiných nemocných, ale Nany ne. Štěpán se dlouho rozhoduje, nakonec ruce ponoří jen po zápěstí a Nany vyléčí. Ožení se s ní a stane se asistentem Kittla, ale později je i vyhlášeným léčitelem, i když není zázračný. Jádrem tématu je myšlenka, že chce-li člověk projevovat lásku lidstvu, musí mít především lásku k jedinci. Krakonoš a s ním Krkonoše jsou z českých pověstí snad nejpopulárnější, přitom většina z nich je založena na konfrontačním vztahu k Němcům a na předpojatosti. Podobně jako v Krkonoších i na Šumavě a dalších pohořích sousedících s Německem a Rakouskem kdysi žili Češi a Němci v sousedství zcela přirozeném. Až politika je rozdělila a postavila proti sobě. Stejně jako v Krkonoších žili Němci s Čechy a pověsti vznikaly u obou národností, ale jinde než u Preusslera to není vysloveno nebo zobrazeno v příbězích, přestože značná část šumavských pověstí jsou překlady z němčiny. Chybí dokonce i jasná informace, zda autory byli Němci sudetští, nebo ti z bavorské strany hor. Českým autorům chybí nadhled, který má Preussler. Ostatně stále žije předpojatost, byť z národní motivace často posunutá do oblasti sociální, respektive třídní: obrovské popularitě se těší televizní večerníček, kde boháč je jednoznačně negativní postava a služebnictvo má příkladné vlastnosti, Je to pořád stejné jako v starší české literatuře, kde jde národní i sociální postavení ruku v ruce: boháč mluví německy a má jen špatné vlastnosti, česky mluvící podřízený a chudák je jeho protikladem. V dnešní době se to už dost těžko čte, ale stereotypy přežívají. Náchodsko Další kniha Evy Koudelkové Pověsti z Novoměstska nad Metují, je členěna podle míst Novoměstska. První část zahrnuje Nové Město, městečko Krčín, které je nyní součástí Nového Města a z Výrova, někdejšího hradu, který zanikl v 15. století. Další části jsou pověsti z Nového Hrádku, Frymburku a okolní krajiny, přitom všechny oddíly mají shodnou vnitřní strukturu – O pozoruhodných místech, O lidech dobrých i zlých, O válečných časech a O strašidlech a jiných zjeveních. Všechny oddíly obsahují pověsti o pozoruhodných místech a vyprávějí o jejich vzniku, důvodech pojmenování, často o jejich spojení s Metují, která tu hraje důležitou roli, i o pokladech ne různých místech. Jsou tu vyprávění nejen o stavbách, ale i í o studánkách, o rybníku, a také příběh O Šmelcovně, jak jeden příslušník rodu z Dubé našel zelený kámen, když o něj zakopl kůň. Hledal dál a znalci v Hradci Králové určili, že obsahuje měď. Vedlo to k dolování a stavbě pecí, ale výroba mědi trvala jen krátce. Z minulosti Frymburku se vypráví jeho historie od založení ve 14. století i výčet rodů, které hrad vlastnily – z Lipé, z Dubé, Trčkové a další. Byl – obyvatelný jo konce 18. Století. A je tu i pověst o jeho založení, totožná s příběhem Přimdy a Návarova: dcera rytíře se zamilovala do panoše, tedy pod svou úroveň a utekla s ním do lesa. Vybudovali hrad, aby zůstali utajeni, stavební dělníky upálili v dřevěných chatách. Otec mladí ženy je nakonec našel a smířil se se situací. O lidech dobrých i zlých obsahuje směs různorodých pověstí - o sporech Novoměstských s Náchodskými po třicetileté válce, o čarodějovi z Nového města, i historku o soutěži v pojídání třešní: kdo bude nejrychlejší, kdo třešně pojídá i s peckami, nebo kdo je jí bez nich, i o tom, jak oba dopadli. Ve dvou příbězích vystupuje Josef II., jehož přítomnost vede místí do rozpaků. V jednom případě jsou to radní, kteří se nedokážou odvážit vyslovit žádost o povolení jarmarku a tak to pošlou vyřídit popleteného radniční sluhu, v druhém zpupný chalupník se začne chovat normálně, až když s ním císař vlídně pohovoří. Vystupují tu nejrůznější postavy - ponocný, který místo troubení zpívá a brání spoluobčanům ve spánku, bohatý mlynář a chalupník, kteří se přátelí, jsou tu vařečkáři, tkalci a tkadleny, hospodští, hajní, místní silák a v blízkosti hranic přirozeně i pašeráci. Jsou tu sousedské spory o hranici pozemku, příběh o polepšeném hříšníkovi, o svědomí, o předpovědi smrti, volbě ženicha, historky z údolí zvaného Peklo, i o tlupě mstitelů- zbojníků. Oddíly věnované válečným časům zahrnují příběhy z různých dob a válek: hned n začátku je příběh z doby smrti Přemysla Otroka II. v bitvě na Moravském poli a Novoměstských, které také padli v oné bitvě.
Kraj sužovaly i náboženské války: Krčínská tragédie se odehrála v souvislosti s. nově ustavenou sektou Orebitů. Na 26. prosince 1420 se chystalo první společné přijímání pod obojí. V kostele bylo nabito a část Krčínských byla před kostelem, když velitel vojska, reprezentujícího katolické hejtmany z blízkých východočeských oblastí vjel na konci mezi skupinu Orebitů a a do kostela, kde u oltáře zabil kněz. I nadále vojáci vraždili lidi, drancovali městečko. Byl povolán Žižka, v té době obléhající Chrudim, Až v květnu následujícího roku dorazil k Jaroměři, oblehl ji a sdělil, že občané budou ušetřeni a potrestán jen hejtman. Jenže vojáci opláceli stejným, vraždili a drancovali. Nakonec Žižka zvítězil a Jaroměř se z města německého a katolického změnila v místo utrakvistické a české. Téma násilí, které plodí násilí. I příběh zániku Výrova je spojen s náboženskými boji 15. století. Příběh Válečná lest je migrující pověstí tom, jak obléhaní předstírali, že mají spoustu zásob a donutili tak obléhatele, aby to vzdali, - zde husité obléhají hrad Frymburk. A přirozeně se tu objeví i příběhy se Švédy za třicetileté války, spojený s konflikty mezi Náchodem, který byl proti Švédům, a Novým Městem, které bylo na jejich straně, i příběhy z dalších měst. Prusové se tu objeví v 18. století i v souvislosti s bitvou u Hradce Králové v roce 1866. Jsou to příběhy o utrpení místních, když přes jejich města a vesnice táhla vojska a rekvírovala potraviny. Jedna z kapitol O strašidlech a jiných zjeveních je věnována někdejší paní panství Magdaleně Trčkové, která byla velmi krutá k svým poddaným. Krátce po smrti se začala objevovat v podobě česné pan, přijíždějící v ohnivém kočáru, Zámeckému správci se nelíbila, začal pátrat. Z okna naproti Magdaleniny ložnice pozorovat hodinu trvající pobyt a hlučné strašení Černé paní, která se objevovala i se svou knihou, obsahující údaje pro mnoho lidí nebezpečné. Statečný správce se za ní vydal do oné ložnice, sice knihu nezískal, ale do té doby se Magdalena zjevovala bez ní a nebyl už nebezpečná. Historicky Magdalen a Trčková posula tím že Valdštejnovi prodala řadu parcel, aby ml postavit pražský Valdštejnský palác. Příroda Novoměstska je zabydlena řádkou vodníků, povětrnicí, permoníkem, ohnivcem, hejkalem, lesním mužíkem i lesní žínkou, je tu had hospodářík a čarodějnice i pár dalších. Tento oddíl je však méně početný, Koudelkové výběr pověsti se soustřeďuje spíš na historické jevy.

Mapa pověstí Čech a Moravy Tvořivá hra a herectví