Prof. Eva Machková
Toto dílo podléhá licenci Creative Commons Uveďte původ-Neužívejte dílo komerčně-Zachovejte licenci 4.0 Mezinárodní License.
Občas si kladu otázku, proč jsem se začala zabývat Člověkem a jeho světem, tedy látkou, která je mimo můj obor. Ale je opravdu mimo to, čím se léta soustavně zabývám – je mimo pedagogiku, didaktiku a dramatickou výchovu? Nemyslím, protože hledám cestu, jak spojit látku prvouky a vlastivědy s dramatickými metodami. Po přečtení čtyř učebnic prvouky a vlastivědy, z nichž tři mají doporučení MŠMT a jsou tedy posvěceny coby správné a látku Člověka a jeho světu dobře interpretující, si myslím, že je s touto oblastí cosi v nepořádku. Jistě jsou četné učitelky prvního stupě, které se tím nenechají ovlivnit a hledají vlastní cesty, ale kolik jich asi je? A kolik je naopak těch, které ovlivňuje právě onen „oficiální“, ministersky podporovaný proud? Z hlediska moderní konstruktivní pedagogiky obsahují ty knížky celou řadu problematických postupů a praktik. Za prvé nepočítají s aktivitou dětí, vše je přesně naplánováno a dětem sděleno jako závazná látka, jejíž osvojení se kontroluje a klasifikuje. Ačkoli jde o látku „Svět kolem nás“, tedy realita, jak se nám jeví, je látka rozdělována na části, které spolu nesouvisejí rozložením v čase a chybí tak celkový pohled na živé a celostně se projevující jevy. Látka je koncipována, jakoby dítě bylo „prázdnou nádobou“. A s uměleckým dílem – několika vybranými pohádkami – se tu zachází jako s materiálem věcným, faktografickým, bez ohledu na skutečnost, že jde o umění, umělecké postupy a umělecké vnímání. Všechny tyto stereotypy je schopna dramatická výchova odstranit a vést k práci tvořivé, respektující dítě a jeho potřeby, ale i jeho znalosti. Dokáže plně děti zapojit do konstruktivního učení a uplatnit jejich přínos; vést je k chápání jak podstaty a významu svého okolí, tak vztahů mezi lidmi i mezi složkami prostředí, v němž žijeme; k chápání specifiky jiného než racionálního vnímání a myšlení, jinak řečeno k pochopení podstaty umění. Stereotypy těžko překonají ti, kdo jsou na ně navyklí a dovedou s nimi nakládat, ale změny je nutné hledat svobodně, bez závislosti na zvycích a tradicích. Člověk, který má tuto svobodu, není zatížen povědomím, koho se může dotknout, na jaké problémy může narazit. A s tímto přesvědčením jsem se pustila do hledání možností, jak uplatnit dramatické metody v prvouce i vlastivědě. Je to ovšem jen malý kousek toho, co je možné, jiní by hledali a určitě také hledají jiné možnosti – a to se týká v první řadě čtenářů těchto statí a návrhů, kterým nenabízím recept, ale inspiraci. Změna je život Za posledních sto dvacet let se situace dětí ve světě a v Evropě radikálně změnila. V četných českých školách přesto přežívá podcenění dětské inteligence, samostatnosti a osobitosti. V mnoha školách je učitel stále tím, kdo všechno ví nejlépe a nejlépe posoudí dětský výkon, respektive dokáže zprůměrovat číselné hodnocení za delší období. Světem prošly různé systémy, metody a filosofie vyučování, ale českého školství se dotkly jen krátkodobě a částečně, zato memorovací, verbální způsob učení houževnatě přežívá. Prvouce a vlastivědě nepomohl ke změně ani Rámcový vzdělávací plán, který v úvodních partiích deklaruje činný přístup k výuce, ale v konkretizujících pasážích obsahuje jen látku. Nepomohl ani název Člověk a jeho svět, který zřetelně navozuje představu přirozeného prostředí člověka. Existuje řada způsobů, jak tuto situaci překonat, pokud se podaří překonat odpor proti změnám, což znamená i změnu pozice učitele i celého chodu školního dne. Vzhledem k tomu, že Člověk a jeho svět je založen na pozorování, posuzování a rozvíjení pohledu na to, co je kolem dítěte, jedním z přístupů, který má potenciál situaci změnit, je uplatnění dramatickovýchovných principů a dramatických metod jako osy věcného vyučování na 1. Stupni. Dítě v předškolním věku, v rodině i mateřské škole, získalo množství poznatků, dojmů a pocitů z toho, co je kolem něj. Vytvořilo si základ svých vlastností a postojů a úkolem školy je do nich vnést řád, rozšířit a doplnit je a inspirovat děti k zájmu o další oblasti, které se k tomu pojí. Člověk a jeho svět je oblast lidského vnímání světa, prostředí, lidé v něm, jejich činností, s nimiž se od dětství setkáváme a celý život, byť nejspíš s přestávkami, se setkávat budeme. Není to věda, je to přirozený život, a ten do vzdělávání patří, i když způsob jeho vyučování se od výuky v jiných předmětech liší, někdy až zcela zásadně. Už jen název naznačuje, že základem látky a její prezentace je příběh, děj, který je pro člověka nejzajímavější ze všeho. Příběh vypráví o lidech, jejich situacích, o událostech a jejich řešení. Příběh si můžeme vymyslet, můžeme k jeho vytváření použít událost ze života, z médií, ale nejlepší příběhy najdeme v literatuře, neboť autor autor do ní vložil téma, základní myšlenku, která je spojnicí jednotlivých prvků vyprávění, a která mezi jednotlivá fakta a události vnáší cosi navíc, něco emocionálního, vztahového, poznávání podstaty událostí a lidských činů. Vnáší i etiku, filozofii života. Zdaleka ne vše se najde v jednotlivém příběhu, ale suma příběhů, s nimiž se dítě od šesti do jedenácti let potkává – v četbě i v dramatické hře – podstatně ovlivňuje jeho osobnost, jeho emoční inteligenci, tvořivost, hodnoty a postoje, jinak řečeno pohled na život a lidi. Tato vzdělávací oblast má podle RVP vést k poznávání sebe i svého okolí, k porozumění tomu, co vidí, slyší, zažívá a v podstatě zná; porozumět soudobému způsobu života, vnímat současnost jako východisko do budoucnosti; chápat souvislosti a vztahy. Zdůrazňuje se tu vlastní prožitek žáků z konkrétních nebo modelových situací a propojení této vzdělávací oblasti s reálným životem. Tomu mohou posloužit dramatické metody, které ve fikci zobrazují reálný svět, s jeho skutečnými, reálnými poznatky a problémy a přibližujte tak tuto vzdělávací oblast skutečnému životu. Přitom dramatické metody jsou založeny na aktivní práci dětí, které většinu látky znají, a příběhy jim umožňují poznatky si uspořádat jako základ dalšího vzdělávání, ne jej nahrazovat. Nutno dodat, že jde o oblasti, které se týkají každého člověka a patří k těm, které jsou základem, byť nenápadně a jakoby neviditelně, všeho vědění a konání. V souvislosti se základními principy zde uváděnými nejsou náměty hotové, nelze je snadno převzít jako celek. Jsou to nápady, náměty, inspirace, s níž musí učitel naložit tvořivě, vybírat, volit hlavní motivy, doplňovat další témata a literaturu, volit metody, a to vše ve spolupráci s dětmi. V dramatické výchově jsou hlavními aktéry objevování a tvoření děti a učitel jejich průvodcem iniciátorem. Postupuje se od zkušenosti k diskusi, pojmenovávání a uvádění do systému. Důležitým prvkem je postup od celku k jednotlivostem, tedy nikoli „pro stromy nevidět les“, ale vnímat les jako celek a postupně se zabývat jeho součástmi, prvky, jejich vzájemným ovlivňováním. Hlavní je funkce onoho jevu v životě člověka. Platí tu, co L. N. Tolstoj formulovat v předminulém století: „Jen složité a živé je snadné, jednoduchý pohled všeobecný zdá se být těžký a nesrozumitelný“. Od toho co známe, vidíme, užíváme jako celek, docházíme k jednotlivostem. V praxi to znamená určité téma zpracovat jako celek, časově vymezený, souvislý, v rozsahu podle bohatství a důležitosti tématu. Uplatňují se tu i principy exemplárního vyučování, to znamená místo popisu a výčtů všeho, co přichází v souvislosti s danou látkou v úvahu, jádro práce tvoří vybraná témata, celky, které reprezentují hlavní a důležité tendence a obsahují i prvky, které transferem umožňují obdobně chápat i látky další. Tento princip řeší i množství látky, její zvládnutí a dává prostor pro prohloubení pohledu na danou látku, pro její pochopení, ale i jistější zapamatování. Může jít tedy o celky, bloky, projekty v rozsahu od několika málo vyučovacích hodin až po celé pololetí, a u nejrozsáhlejších témat od jednoho ročníku k dalším. Některé témata se přitom setkávají a spojují, neboť i v životě existují v souvislostech. Pomocníkem je při tom beletrie, literatura pro děti, v první řadě pověsti a pohádky, a to jak klasické, které jsou výsledkem lidové tradice, tak autorské, i příběhy s dětským hrdinou a další žánry dětské literatury. Bohatství literárních zdrojů, a to jak naučně zaměřených, tak vyprávějící příběh o lidech a jejich vztazích, dovoluje neustálé obměňování zdrojů a rozšiřování povědomí dětí o literatuře i ostatních druzích umění, zejména prostřednictvím knižní ilustrace. To znamená nejen práci s literaturou, ale i s knihou, která je uměleckým artefaktem nenahraditelným elektronikou. Základní osu výběru z konkrétních látek vede učitel tak, aby práce pokryla všechny oblasti, které tvoří obsah Člověka a jeho svět. Děti zde fungují jako inspirátor, možná hledač konkretizací látky, vyjadřují svoje zájmy a představy a doplňují a korigují náměty učitele. Jde tedy o průběžnou diskusi ve vztahu učitel versus děti a společné rozhodování. Problémy při tomto způsobu práce může komplikovat nevhodný přínos dětí, které nalezly zálibu v literatuře nekvalitní až brakové. V takovém případě je na učiteli, aby zjistil, která hodnota vyvolává onen zájem – i v braku to může být spravedlnost, schopnosti hrdinů, přátelství a láska, pomoc druhým a další hodnoty, a je na učiteli, aby nalezl a nabídl totéž v kvalitní literatuře. S jistotou lze říct, že to v ní najde a je na něm, jestli dokáže děti přesvědčit a upoutat. Stejně jako v jiných situacích, i tady záleží na jeho autentičnosti zaujatosti pro volbu látky, na schopnosti a dovednosti vyvolat napětí, tedy jinak řečeno na osobnosti učitele. Na výběru látek a shromažďování informací se děti podílejí „domácími úkoly“, které nejsou opakováním, ale hledáním nových látek, přinášejí podněty a informace a rozšiřují tak souhrn témat i předloh. Při výběru literárních předloh je cenné vybírat z velké šíře autorů, zemí původu i variant, a bohatě využívat neobvyklá, málo známá díla. Pestrost a různorodost nejen poskytuje dětem širší pohled na svět, ale také rozvíjí tvořivost. Je protikladem stereotypů, bezmyšlenkovitě stále dokola opakovaných látek. Bohatství a proměnlivost vybraných příběhů a jejich postav dává dětem na srozuměnou, že svět je různorodý, že v mnoha ohledech obsahuje protiklady, že neexistuje jediné hledisko. Vede tím k toleranci a zájmu o druhé, a ke schopnosti řešit situace nikoli podle daného a závazného modelu, ale podle toho, jaká situace to je, jakých lid se týká, a řešit ji podle jejich skutečných, ne zvenčí vnucených potřeb. Podstatnou a nezbytnou součástí dramatickovýchovné práce je reflexe. Jako významy slova reflexe uvádí Slovník cizích slov „přemýšlení, přemítání, uvažování, rozjídání, úvaha“ a lze je rozšířit o shrnutí poznatků získaných v dramatických činnostech, jejich doplnění a popřípadě korekci. Je to verbální závěr a shrnutí poznatků z aktivit, které proběhly, úvahy o tom, co z nich vyplývá, jaké poznání přinášejí. Reflexe dávají dětem příležitost, aby se vyjádřily, jak na ně činnost zapůsobila, co si z ní odnesly a jaké otázky jim z ní vyplynuly. Pro učitele je to příležitost zjistit, jak děti aktivitu pochopily a také kde zůstaly mezery, a ty pak podle možnosti doplnit. Je to tedy proces zcela odlišný od toho, co se v školských metodikách uvádí jako „beseda“ a co by bylo možné přesněji nazvat „zkoušení“. Učitelovy otázky se v těchto besedách týkají zapamatování slov a poznatků z předčítání nebo vyprávění. To znamenám, že na rozdíl od reflexe, v níž děti i učitel přinášejí něco nového, jde jen o reprodukci. Jsou to otázky typu „Které postavy v pohádce vystupují, Kde se děj pohádky odehrává, Voní levandule? Jsou listy jitrocele široké?“ Tyto věcné, pamětní otázky doplňují i manipulativní otázky typu „Koho posloucháte, koho zlobíte, Kdo byl hodný a kdo zlý a kdo neposlušný“, které nejen nutí děti k nepřirozené a navíc velmi mlhavé sebekritice, ale sugeruje jim i představu, že všechny opravdu zlobí a jsou neposlušné – ač si učitel toto obvinění ani náznakem neověřuje, když otázku klade. Takové praktiky do moderní pedagogické práce nepatří. Principy, které jsou nezbytnou součástí dramatické výchovy lze shrnout do dvanácti bodů:
Prof. Eva Machková
Toto dílo podléhá licenci Creative Commons Uveďte původ-Neužívejte dílo komerčně-Zachovejte licenci 4.0 Mezinárodní License.