Umění

Umění

UMĚNÍ

RVP uvádí jako jednu z vzdělávacích oblastí Umění a kulturu, ale v Člověku a jeho světě vymezena není, ačkoli v primární škole je nejvyšší čas seznámit děti s uměleckým vnímáním a tvořivostí. Jenom „umění“, ne také kultura, protože jde o jasně pojmenovatelné druhy umění, kdežto kulturou se rozumí především celek provozování uměleckých a jim příbuzných oblastí lidského sdělování. Lze jen souhlasit s úvodní pasáží Umění a kultury, kde je umění jako výuková látka uvedeno proto, aby žáci poznali také „jiné, než pouze racionální poznávání světa“. To je záměr zcela zásadní, protože racionální a umělecké jsou dva důležité způsoby poznávání a měly by být v rovnováze. Jak se dále uvádí v RVP, je třeba chápat „umění jako proces specifického poznání a dorozumívání“ a v souvislosti s tím i vést k „rozvíjení specifického cítění, tvořivosti.“ V RVP se doporučuje realizovat i projekty, překračující rámec jednotlivého oboru a samozřejmě i učení prostřednictvím vlastní tvorby. S tím se počítá v konkretizacích jen ve výtvarné výchově, zatímco hudební výchova je omezena na dovednosti (zpěv, instrumentální hudba), ačkoli je možné uplatnit i Orffovu metodu, která je dostupná každému jedinci. Obohacuje děti v samostatném vyjadřování hudbou a zvukem, v rozvíjení hudebnosti a spojuje přirozeným způsobem zpěv a instrumentální hru se slovem a literaturou. Pokud se s uměním a uměleckým myšlením dítě nesetká v rodině nebo v zájmových aktivitách, zůstane mu v podvědomí to pojetí, s nímž se setkaalo ve škole. Způsoby jak se podle některých učebnic a metodických materiálů nakládá s pohádkou, je nejen chybný, ale přímo trestuhodný. I Červená Karkulka je umělecké dílo, je to literatura, která má své zákonitosti a způsoby vnímání a myšlení. Omezit chápání pohádky na výčet faktů, jako je například počet a jména postav, a na primitivní poučky o o tom, kdo je dobrý, kdo zlý, kdo poslouchá, kdo je neposlušný, znamená primitivizaci vztahu k umění, neboť jde o drastické zjednodušení. Prakticky každá kouzelná pohádka je o dobru a zlu, ale tato formulace znamená jen velmi obecné zastřešení témat, navíc týkající se v zásadě i většiny další literatury. Umělecké dílo je konkrétní, individuální a subjektivní, a v každém z nich má ono „zlo“ i „dobro“ své zcela konkrétní vlastnosti. Všechny postavy Červené Karkulky, které jsou „dobré“, mají velmi různé vlastnosti, jimiž se také liší od „dobrých“ postav Perníkové chaloupky i Smolíčka. A právě osobitost a ojedinělost dokáže působit na emoce čtenáře či posluchače a nabízí mu povahové rysy postav i situace. Čtenář má možnost vybírat si – většinou se tak děje podvědomě – ty postavy, s nimiž se chce a může identifikovat, a situace, které jej zajímají z důvodů velmi různých, opět čistě subjektivních. Umění dává možnost vstupovat do životů jiných lidí, byť fiktivních, a reflektovat jejich vlivem i svůj život. V první řadě nevede k vědomostem, k poznávání faktů, ale k chápání života a člověka. Proto také je vedlejší, co si z díla pamatujeme. Důležité je, jaké postoje si poznáváním jiného života vytváříme a ty vznikají postupně, skládáním různých zkušeností se životem, a trvají, promítají se do jednání. Proto u nich nevzniká otázka, zda si je „pamatujeme“. Klasifikace, která je u pamětního učení celkem snadná, je zde obtížná, protože je posoudit subjektivní přístup je obtížné, a jedinou možností, jak relevantně ohodnotit žáka v oblasti umění, je slovní hodnocení toho, co se jeví navenek. Oblast Člověk a jeho svět nenahrazuje hudební a výtvarnou výchovu, ale může velmi dobře využívat jak prvků a postupů tvořivého výtvarného projevu, tak Orffovu metodu. Motem společnost je: „Povídej-zapomenu, Ukaž – budu si pamatovat, Zapoj mě – porozumím.“ Smyslem práce tohoto směru je humanistický přístup, atmosféra důvěry, touha umět a spojení zpěvu, řeči a instrumentální hudby. Pedagogické principy, které společnost uplatňuje, jsou shodné s principy dramatické výchovy, je ovšem nutné seznámit se s instrumentářem a s technikami, které umožní spojit obě oblasti. Literatura Literatura je pro každého jedince nejdostupnějším oborem umění, knihy najdeme v knihkupectvích i knihovnách, a čtení se lze věnovat i v krátkých intervalech a ve velmi různých prostředích, navíc v současnosti se lze čtení věnovat i díky moderním typům mobilů. Nelogické však je, že je v kurikulu zařazena do předmětu Český jazyk a literatura a v praxi je – stejně jako tvořivé psaní, tj. sloh – vlastně podřízena výuce jazyka. Obojí se svou podstatou liší, zatímco jazyk je věcí racionálního a ve velké míře i pamětního učení, literatura i sloh jsou disciplíny tvořivé, založené na uměleckém typu komunikace a myšlení. Literatura má v oblasti Člověk a jeho svět dvojí funkci: jednak se ve vyšších ročnících žáci seznamují s vybranými žánry, jednak tvoří látku, jejímž prostřednictvím lze poznávat svět kolem nás. Spojuje se v tom s etikou, hodnotovými žebříčky a s vnímáním druhých lidí, které rozšiřuje nad to, co je naším konkrétním světem, seznamuje se světy lidí, které neznáme a nejspíš v životě ani nikdy nepoznáme přímo. Základem poznávání vybraných žánrů literatury je samozřejmě četba, její převádění do dramatické formy a osobní, subjektivní vyjadřování se k přečtenému. Mytologie jsou dávné náboženské a filozofické systémy, vypovídající o někdejších představách o vzniku světa a smyslu lidského konání. Z mytologických oblastí na prvním stupni základní školy přichází v úvahu především řecká mytologie, u nás desítky let dostupná především v Starých řeckých bájích a pověstech Eduarda Petišky. Řecká mytologie je Evropanům blízká tím, že řečtí bozi mají mnoho vlastností společných s lidmi a podobně životní situace řeší. Nabízí příběhy o smyslu života, jako je příběh o Prométheovi, ale i další, které se týkají zrání mladého člověka a jeho vztahu k rodičům i ostatním starším občanům. Sem patří příběh Faethonův: syn slunečního boha, chce spolužákům dokázat, že sluneční bůh je opravdu jeho otcem. Na druhé straně i chce dokázat otci svou kompetenci. Vymůže si proto, aby směl jeden den vést sluneční vůz po obloze, a vzhledem ke své nezkušenosti vážně ztroskotá. Příběh Arachné je o tkadleně, která je pyšná na to, co se naučila. Vyprovokuje tím bohyni k soutěži ve vyšívání obrazu, bohyně zobrazuje přednosti a ctnosti bohů, Arachné je naopak kritizuje a poukazuje na jejich poklesky. Je proto proměněna v pavouka, který tráví život soukáním příze. Dalším zdrojem starověkého myšlení je Bible, respektive převyprávění pro děti, která jsou k dispozici ve dvou literárně hodnotných podobách: *Ivan Olbracht: Biblické příběhy nebo Leo Pavlát a Zuzana Holasová: Příběhy z Bible* . Ať už jsme věřící nebo ne, Bible je jedním z hlavních zdrojů evropské kultury, vracíme se k ní nejrůznějšími způsoby, včetně pořekadel a vžitých slovních obratů, a proto mají děti její příběhy poznávat v stejné míře, jako řeckou mytologii. Pověsti většinou bývají ve škole spojovány s Jiráskovými Starými pověstmi českými, ty však nejsou látkou čistě a klasicky pověsťovou. V Přemyslovském cyklu chybí důležitý prvek, který pověst činí samostatným žánrem, a to je fakt, že pověst je emocionálním a fantazijním výkladem minulých skutečných událostí, lidí či artefaktů. Je zpravidla vázána (s výjimkou příběhů démonických bytostí) na minulou realitu. Avšak Přemyslovský cyklus je kombinací náznaku pověsti s kronikou. Existuje velký počet publikací pověstí, které její definici odpovídají přesněji. Většinou jde o publikace regionální (viz seznam), nebo tematicky vázané (např. městské pověsti). Poznávání pověstí je proto možné spojit k některými částmi témat krajiny a historie. V RVP však není uveden žánr pohádky, která patří velmi těsně k věku dětí primární školy a navíc nabízí témata důležitá pro život – o rodině, přátelích, lidských vlastnostech i o dalších zásadních látkách a je využitelná prakticky v každé fázi práce s dětmi mezi 6 a 11 rokem. Problém však vězí v tom, že dospělí si často vykládají pohádku podle své vlastní zkušenosti a ne podle zkušenosti a způsobu myšlení dětí. Další problém tkví v tom, že pohádka je velmi oblíbeným žánrem nakladatelů a knihkupců, filmařů i televizních tvůrců, kteří do ní vnášejí svůj dospělý, ale často i komerční vztah k pohádce a tím ji degradují. Proto je nutné velmi pečlivě vybírat mezi vypravěči a sběrateli pohádek a volit proto z díla klasiků, našich (Erben, Němcová) i cizích (Grimmové, Perrault) a překladatelů či „převypravěčů“, jako jsou Jan Vladislav, Václav Cibula, znalci určitých kulturních oblastí mimoevropských (Jiří Tomek, arabista), a z autorských pohádek, literárně kvalitních prací (Andersen, Werich), které obsahují i etické kvality. K těmto žánrům lze doplit i bajku, především tradiční, klasickou (Ezop, Lafontaine a Krylov), i jejich moderní varianty. Jednou z důležitých publikací v toto směru je Ezop Jiřího Koláře a Josefa Hiršala**, kteří ostatně zpracovali i další kulturně historicky významné látky jako je Enšpígl, Paleček krále Jiřího, Baron Prášil, Kocourkov. V reflexích se bude objevovat v dětském hodnocení nejčastěji „líbí/nelíbí“, ale pravidelném vyjádření bude z řady důvodů uvedeno „líbí“. Na to je třeba navázat a klást otázky, které směřují k zjištění, proč a co se dětem v díle líbí, jaké hodnoty to jsou, které pozitivní přístup ovlivňují. Najdou se téměř určitě i vyjádření neurčitá a povrchní a spíš situační. U části žáků se ale začnou objevovat konkrétní údaje o postojích a charakterech postav, o dobrém závěrečném řešení složité situace, o konkrétních vlastnostech díla a podobně. Tato vyjádření pravděpodobně začnou ovlivňovat i děti povrchnější nebo rozpačitější a povedou je k jasnějším výrokům. Nutno dodat, že vedle slovního hodnocení díla i jeho vazby na život dětí, je možné použít kreslení podle zadání typu „ co vás nejvíce zaujalo“ a podobně. Ze série dětských kreseb lze odvodit, co je pro děti v daném díle důležité a zajímavé, jak ho pochopily a co jim sdělilo o životě a lidech. Pro učitele je to mimo jiné vodítko pro volbu dalších látek.

Čas Rodina a lidé kolem nás