Rodina a lidé kolem nás

Rodina a lidé kolem nás

Celé toto téma je založeno na pohádkách, to proto, že klasické lidové pohádky o rodině vypovídají vše důležité. Zabývají se dobrými i špatnými vztahy mezi rodiči a dětmi, mezi sourozenci, mezi generacemi, ale i mezi členy širší rodiny, mezi strýci a tetami a jejich synovci a neteřemi, mezi švagry, mladými manželi a jejich tchány a tchyněmi. Pohádka se také zabývá i dospíváním a hledáním svého místa v životě. Rodina je základní a dítěti nejbližší společenská skupina, do ní se rodí a v ní žije a její fungování, přínosy i poruchy proto tvoří nejvážnější a nejpoutavější náměty i pro práci s dětmi. O rodině najdeme v pohádkách vše podstatné, protože jde o příběhy o cestě člověka do života a o jeho dospívání, ale i další příběhy vztahů mezi lidmi, hlavně přáteli, pojednává i o mnoha lidských vlastnostech, dobrých i špatných. Lze říct, že v pohádce je všechno, co je v životě důležité a co by mělo znát každé dítě. Mnoho pohádek začíná starostmi manželské dvojice, které děti nepřicházejí. Dítě se kouzlem či magickým příslibem nakonec narodí, ale je to dítě atypické, nepřirozené, nebo je dětí příliš mnoho. Do této skupiny patří pohádky jako je Paleček, nebo dvě řecké pohádky Bazalka, v níž žena porodí květináč s bazalkou, a Myrtěnka, v níž si žena přeje „Kdybych tak měla děťátko… pak ať si ho klidně vezmou třeba i ty myrty.“ Ve vietnamské pohádce Kokos žena porodí ořech. Přestože jde v těchto případech o dítě podivné, vlastně postižené, rodina se o ně stará a přispěje k tomu, že se promění v člověka, v prince, v krasavce a v životě se uplatní. O případu, kdy je dětí příliš mnoho, vypráví rumunská i maďarská pohádka, obě s motivem splnění ne příliš uváženého přání, a z odlišného hlediska i zajímavá keltská pohádka. V práci s pohádkou s dětmi předškolními a v prvních ročnících základní školy jakoby platilo pravidlo, že lze vystačit s pár pohádkami, které jakoby byly „pro děti“. Většina z nich nabádá děti, aby se staraly o svou bezpečnost – Smolíček, Budulínek, Koza a kozlátka, Červená Karkulka. Spojuje je poučka, poměrně jednoduchá a přímočará, „neotvírejte cizím lidem, nebavte se s cizími lidmi…“ V minulosti, kdy tyto pohádky vznikaly, byla to snad jediná možnost, jak dítě připravit na nebezpečí. Svět se ale změnil, dnes za bezpečnost dítěte odpovídá dospělý - rodič, učitel, vychovatel… Ostatně i další pohádky z této řady jsou stejně přímočaré a účelové: Dvanáct měsíčků – vždycky pěkně pozdrav, Pohádka o veliké řepě – spolupráce se vyplácí a podobně. Vybočuje Perníková chaloupka, kde děti nebezpečí přemohou vlastí aktivitou a chytrostí. Jde tedy převážně o starosti, které mají dospělí s dítětem, a je vlastně dost málo pohádek o tom, jaké starosti trápí dítě a po čem ono touží. Touhou dítěte není zůstat dítětem, jak to vidí dospělý, ale jak vyrůst, dospět, jak zvládnout situace, do nichž je život postaví, získat z pohádky naději. Problém vězí zejména v tom, že dospělý chápe pohádku jinak než dítě. Bere ji racionálně a popisně, jako by skutečně šlo o sežrání prasátka vlkem a nebere v úvahu symbolickou funkci takové dějové sekvence, která znamená – a děti to tak chápou – neúspěch, nevyřešení problému. Bruno Bettelheim ve své knize Za tajemstvím pohádek napsal: „Má-li příběh doopravdy upoutat pozornost dítěte, musí je bavit a vzbuzovat v něm zvědavost, má-li mu však obohatit život, musí v něm podněcovat představivost, pomáhat mu rozvíjet rozumové schopnosti a vyjasňovat jeho pocity; být v souladu s jeho úzkostmi a tužbami; brát vážně jeho těžkosti a zároveň nabídnout řešení problémů, které dítě nejvíce matou. Musí se zkrátka vztahovat ke všem stránkám jeho osobnosti zároveň – a to tak, aby dětské trampoty nejenom nesnižoval, ale naopak doceňoval jejich závažnost a v dítěti současně podporoval sebedůvěru a důvěru v buducnost.“
Dospělí mívají tendenci zatajovat dětem negativní stránky života a odmítají i jednoznačnost pohádky, která přesně rozlišuje postavu dobrou od zlé. Dospělý ví, že v životě jednoznační lidé neexistují, ale má-li si dítě vybudovat schopnost posuzovat, co je správné a co ne, musí si nejdřív vybudovat kritéria posuzování, a to mu schematičnost pohádky nabízí. Děti dobře vnímají fakt, že pohádka kombinuje popis reality, byť dávné a zapomínané, se symbolickou funkcí. Liška v Budulínkovi je symbolem únosce či jinak nebezpečného člověka, stejně jako opuštění Jeníčka a Mařenky otcem v lese není rodičovskou krutostí, ale symbolem faktu, že dítě se postupně osamostatňuje a získává zkušenost. Každý vnímáme pohádku – stejně jako jakoukoliv literaturu – osobně, osobitě, subjektivně, a často se naše vnímání díla liší i během života, podle okolností, které jedince právě ovlivňují. Proto je těžké až nemožné postihnout chápání pohádky jednoduchou číselnou klasifikací. Pohádka je něco zcela jiného, než násobilka, kterou si musíme pamatovat, abychom ji mohli použít kdykoli to potřebujeme. Ale sdělení pohádky má funkci zcela odlišnou. Několik pohádek, dokládajících, že starší dítě si poradí lépe, a že odvaha a rozum vždy pomohu, najdete v rozsáhlém díle Vladislava Stanovského a Jana Vladislava, ve Stromech pohádek z celého světa. O třech malých prasátkách (anglická) Matka neměla co dát prasátkům a proto je poslala do světa. První prasátko potkalo člověka se slámou a vyprosilo si ji na stavbu domečku. Ale vlk domeček snadno sfoukl a prasátko sežral. Druhé prasátko si od jiného člověka vyžádalo klestí, ale dopadlo stejně jako první prasátko. Třetí prasátko si vyžádalo od člověka cihly a postavil dobrou chaloupkou. Vlk viděl, že ji nezničí a začal prasátko lákat na tuříny, ale prasátko přišlo dřív než vlk. Pak prasátko lákal na jablka, přišel včas, ale prasátko bylo na stromě a hodilo jablíčko, vlk za ním běžel. Pak pozval prasátko na trh, prasátko přišlo dřív a koupilo si máselnici. Když se objevil vlk, schovalo se do ní. Nakonec vlk vylezl na střechu domku a spouštěl se dolů komínem. Prasátko pod komínek zavěsilo kotel s horkou vodou a vlka v něm uvařilo. Pohádka ujišťuje dítě, že bude dozrávat a lépe zvládat situace, které mu život připraví. O třech kozlech Větroplaších (norská) Jednodušší varianta Tří prasátek. Tři bratři Větroplaši se potřebovali dostat přes most na louku, aby se napásli. První šel nejmladší, když byl na mostě, vylezl zpod něj troll a chtěl ho sežrat, kozlík ho odkázal na staršího bratra. Opakovalo se to u prostředního, až třetí, nejstarší kozlík, trolla porazil.
O fazoli, která vyrostla až do nebe (maďarská) Jánoš byl chudý a žil jen se svou matkou. Když bylo nejhůř, šel na trh prodat krávu a dostal za ni kouzelnou fazoli. Zasadil ji před domkem a fazole do druhého dne vyrostla až do nebe. Jánoš vylezl až nahoru, aby zjistil co tam je. Našel komůrku a rozhodl se v ní přespat. V noci zalezl pod postel, protože přišel drak, vytáhl slepičku přikázal jí snést zlaté vajíčko, snesla celkem tři vajíčka. Drak pak vzal housličky a hrál na ně, až usnul on i slepička. Jánoš vylezl, vzal slepičku i housličky, slezl dolů, podťal fazoli a drak, který ho pronásledoval, se zřítil. Jánoš a matka pak dobře žili se zlatými vajíčky i housličkami. Jánoš se nezalekl, využil příležitost a přijal dar. Nicméně nepřijal ho pasívně, ale zasloužil se o jeho využití ve prospěch rodiny. Jak člověk nejsnáz vyroste (černošská ze Severní Ameriky) Jeden člověk, vysoký jen na píď, toužil vyrůst. Radil se s koněm, ten mu doporučil jíst oves a řezanku a celý den běhat. Ani za měsíc nevyrostl. Pak se radil s býkem, ten doporučil krmit se trávou a snem a ležet na boku, také to nepomohlo. Nakonec šel k výrovi, ten mu poradil, aby vylezl na vršek stromu, bude mít přehled. Dodal: „Člověk nepotřebuje větší tělo, ale větší rozum. Když má rozum, je vždycky dost veliký“. O perníkové chaloupce (německá) Otec odvedl děti do lesa a nechal je tam, protože měli bídu. Děti se dostaly do chaloupky ježibaby, která Jeníčka chtěla vykrmit, aby ho mohla sníst. Ale Mařenka, která se o něj starala, tloustnutí brzdila a nakonec, když ježibaba chtěla Jeníčka upéct, posadila na lopatu ježibabu. Oba se osvobodili a vrátili se domů. Se situací si poradili, zlu se ubránili a zkušenější se vracejí domů - k radosti rodičů. Basistův syn a čerti
Tři chuďasové si povídají o svých přáních: jeden chce mít doma mísu klobás a bílé boty, druhý mísu tvarohových koláčů, ale třetí, basista ve venkovské kapele, si přeje, aby žena porodila dvanáct dětí naráz. Všem se to vyplní. Basista pak raději odejde do pekla přikládat pod kotel, protože je třináctý a to je nešťastné číslo. Příběh pokračuje putováním nejmladšího syna, který se vydá otce hledat. Basista má na rozdíl od kamarádů nesobecké přání, ale doplatí na jeho splnění. Situaci zachrání nejstarší syn, který otce nenechá v nepříznivé situaci.
O princi, který propadl osudu
Král má třináct synů a dostane se mu varování, že chce-li zachránit své štěstí, musí jednoho syna obětovat jako daň, jinak postihne neštěstí všechny. Volba padne na nejstaršího Seana Ruadha. Ten vstoupí do služby u cizího krále jako pastevec krav a býků. Pouští je na zakázané pastviny a bojuje s obrem, jemuž pastviny patří, a získá postupně tři obří zámky. Pak inkognito osvobodí princeznu od draka a nakonec odhalí svou identitu královského syna a s princeznou se ožení. Propadl osudu, ale nevzdal to, zvládl situaci, projevil odolnost, prozíravost a schopnosti, došel štěstí vlastními silami, získal dokonce vlastní majetek, nepotřebuje čekat na darovanou půlku království nebo na dědictví.
Láska dětí k rodičům a obětování pro ně je velmi častým námětem pohádek, které jsou variantou příběhu známého z francouzské pohádkové literatury jako Kráska a zvíře. V české literatuře má několik variant: Božena Němcová příběh nazvala Růžové poupě, v díle Václava Říhy má název Lidka, Jiří Horák pohádku nazval Princezna a medvěd, a z Hrubínova převyprávění ji známe pod názvem O Krásce a Netvorovi. Najdeme ji i v jiných kulturách, ve sbírce vlámských pohádek se jmenuje Růže bez trní, ve variantě Itala Calvina je to Krasava a netvor. Také japonská pohádka vypráví o vztazích mezi otcem a dcerou.
Vlkovy řasy.
Akiko je dcera bohatého kováře a stará se pečlivě o domácnost, ale macecha ji nenávidí a poštve proti ní i otce, který ji v předvečer Nového roku vyžene z domu. Zoufalá Akiko po marných pokusech někde se uchytit odejde do lesa, aby ji sežral vlk. Vlk přijde, ale s darem. Věnuje jí svoje řasy, když se přes ně Akiko podívá, pozná na lidech, jací doopravdy jsou. Zkusí to v městečku a všichni lidé, kteří kolem ní procházejí, mají zvířecí hlavy vyjadřující jejich povahu. Lidskou hlavu má jen mladý uhlíř, který se vrací do lesa k svému milíři. Akiko ho následuje a nabídne se mu za hospodyni. Brzy zjistí, že ze studánky za chalupou neteče voda, ale nejkvalitnější víno, a že kameny, kterými je studánka obložena, jsou ve skutečnosti zlaté valouny. Dvojice zbohatne a zřídí si hospodu, která je brzy proslulá svým kvalitním vínem. Zatím doma macecha, donucená vést domácnost, zemře a otci se daří špatně, až přijde o všechno. Jednoho dne Akiko v žebrákovi, který se zastavil v hospodě, pozná svého otce, odpustí mu a on pak žije s ní a s jejím mužem. Schopnost vyřešit svízelnou životní situaci spojená s ochotou odpustit otci, který tu situaci zavinil. Klasickým případem problematických nebo složitých vztahů jsou tři bratři, z nichž dva starší podceňují nejmladšího, ale ten proti všemu očekávání úkol splní jako jediný. Nebo selžou tři bratři a nejmladší sestra žádaný skutek vykoná. Pak už záleží jen na tom, zda ti starší svou porážku přijmou, anebo zda je žárlivost dožene k agresi vůči nejúspěšnějšímu, popřípadě až k vraždě, jako je tomu v Erbenově pohádce Pták Ohnivák a liška Ryška.
Tři pomeranče. Nemocnou princeznu mohou uzdravit jen tři pomeranče. Bretaňský chalupník má tři syny, dva starší jsou statní, nejmladší je „hubený a tenký jako knot, a ke všemu ještě trochu kulhal.“ Dva starší bratři se zachovají špatně ke stařence a místo pomerančů donesou žáby a zmije, třetí, Bertík, se zachová dobře a stařenka mu dá tři kouzelné předměty. Princeznu pomeranče uzdraví, ale ženich se jí nelíbí, proto mu král uloží další úkoly. Bertík je splní za pomoci kouzelných předmětů. Potom kouzelný prstýnek způsobí, že si ho princezna chce vzít, vždycky totiž chtěla chytrého muže. Koná se svatba, stařenka se Bertíka dotkne a on zkrásní. Pozice outsidera v mládí nebo dětství se změní, existuje naděje, že mladý člověk zráním a činy handicap překoná a naváže hodnotné vztahy, a dokonce se zbaví fyzických handicapů dospívání.
Ale i dívky se liší ve svých schopnostech, jako statečná Molly Čiperka.
O Molly Čiperce a hloupém obrovi. Vůdčí osobou trojice sester, které se vydávají do světa, protože je rodiče nemohou uživit, je nejmladší Molly, která má zásadu „Není zle, aby nemohlo být hůř“. Dívky přenocují u obra, ten je chce v noci zabít, ale Molly mu podstrčí jeho tři vlastní dcery. Pak dojdou k španělskému králi, který si přeje, aby mu Molly postupně donesla od obra tři kouzelné předměty. Za každý jí dá měšec a ožení svého syna s jednou ze sester, nakonec i ji provdá za nejmladšího prince. Nositelem tématu je aktivní, chytrá a odvážná dívka: věcné a pozitivní myšlen, její schopnost překonávat překážky chytrostí, přitom její vstřícnost k sestrám – nejdříve zajistí ženichy jim, sama si partnera získá až nakonec. Nevlastní sestry bývají nepřátelské a žárlivé jak to známe z Popelky, ale existují výjimky jako je O Bílé Karolíně a Černé Karolíně. Tato varianta příběhu dobrých vztahů nevlastních sester je založena a motivu macechy a dvou dcer, vlastní a nevlastní, obě se přitom jmenují stejně. Nevlastní dcera je krásná a lidé jí říkají Bílá Karolína, vlastní je ošklivá a nazývají ji Černá Karolína, a jen její sestra ví, že má zlaté srdce. A tak když macecha chystá Bílé Karolíně úklady, Černá Karolína ji vždy varuje. Po třetím marném pokusu zbavit se nevlastní dcery macecha Bílou Karolínu vyžene. Tu na cestě zachrání krásná víla a u ní Bílá Karolína pak žije. Ale víla musí odejít a před tím splní Bílé Karolíně dvě přání, aby u ní byla její sestra a aby obě vypadaly stejně. Pak už žily spolu, ale macecha zůstala sama a opuštěná. K čemu jsou staří lidé na světě**. Jeden mladý car vydal zákon, aby byli vyhubeni nepotřební staří lidé, kteří jen ujídají chleba. Jen jeden bojar svého otce doma schoval a potají ho živil. Když car pod hrozbou smrti zadal svým bojarům úkol uplést provaz z písku, otec poradil, jak carovi vtipně odpovědět, stejně to dopadlo, když chtěl, aby vymysleli, jak sehnat zrno v době bídy. Bojar se pak přiznal, že otce nechal žít a car zákon změnil v jeho pravý opak. Nepodceňovat lidi podle věku. Velmi častým motivem pohádek je dodržení nebo nedodržení slibu, pravidla nebo zadání či úkolu. Sem patří pohádky s porušením zákazu vstoupit nebo nahlédnout do třinácté komnaty. Tento pojem může být chápán různým způsobem. Jeden představuje televizní cyklus, který chápe třináctou komnatu jako problém, neštěstí, zlý životní zážitek, o kterém se nemluví snadno ani často, a záleží na každém, zda je ochoten tuto třináctou komoru otevřít. V pohádce však je zpravidla třináctá komnata (někdy má i jiné pořadové číslo nebo označení) chápána ve smyslu antické Pandořiny skříňky: její otevření ze zvědavosti či neschopnosti brát ohled na zákaz, způsobí neštěstí a bolest. U dětí tou třináctou komnatou mohou být zákazy rodičů porušované ze zvědavosti, kdy varování jako by bylo výzvou tu věc udělat. U dospívajících to může být tendence „zkusit to“ – drogy, alkohol, sex, hazard, adrenalinové aktivity. Dobře známá je pohádka Boženy Němcové O Slunečníku, Měsíčníku a Větrníku, v níž princ Silomil ze zvědavosti a nudy zakázanou komnatu otevře: „A vždyť to ani nepozná, třebas se tam podíval.“ Je to postoj typu „zkusím to, však ono to nějak dopadne“. Silomil připoutanému muži jen tak trochu uleví a výsledek je katastrofální. Nejhorší na té věci je, že se tak způsobí bolest či neštěstí druhému, zpravidla milovanému člověku. Hazardéři všeho druhu zpravidla tvrdí, že je to jen jejich věc, co dělají, ale prakticky vždy je poškozen i někdo další.
Žabí král. Princezně upadla zlatá koule a z vody ji vylovil žabák. Žádá za to, aby se s ním princezna spřátelila, seděla s ním u stolu a nechala ho spát ve své posteli. Princezna ledabyle slíbí a okamžitě odchází, nicméně žabák za ní do zámku doskáče a domáhá se splnění slibu. Princezna to vážně nemyslela, slíbila jen tak, ale její otec trvá na tom, aby slib splnila. Dělá to nerada, ale nakonec se jí to vyplatí – žabák se promění v mladého prince. Neuvážený, který partner bere vážně. V této variantě pohádky je těžiště v chování otce, který se na dceru rozzlobí a trvá na splnění slibu, byť byl jakkoli absurdní. Vděk a nevděk. Lékař Morosuke se za povodně zachrání na dřevěné desce. Vytáhne na ni i bednáře, který mu za to slibuje hory doly. Když ale Morosuke vytahuje z vody lišku a pak hada, bednář protestuje, nač zachraňovat zvířata, stačí přece, že je zachráněn on! Morosuke i bednář se po povodni usadí v jednom městě, lékař je schopný, pracovitý a obětavý a proto se mu velmi dobře daří. Bednář mu úspěch závidí a pomluví ho, že je čaroděj, jinak by se majetku nemohl domoci. Morosuke je uvězněn, ale ujmou se ho obě zachráněná zvířata a z vězení mu pomohou. Základem jsou dvě věty ze závěru pohádky: „Zlo pochází od zlých lidí… a my dodáváme: Nikdo neumí být tak nevděčný, jako člověk.“ Kontrast chování lidí a zvířat téma vděku a nevděku zajímavě ozvláštňuje . Půlkohoutek.
Nejmenší kohoutek matky slepice je jen poloviční – má jen jedno oko, jednu nohu, jedno křídlo, ale je na sebe pyšný. Nechce zůstat na dvoře mezi ohavnými dvouokými a dvounohými slepicemi a vydá se k panu králi. Cestou ho o pomoc prosí voda v potoce, vítr a oheň, ale on je pyšně odbyde. Dojde na zámek, ale tam ho lapí kuchař a zakroutí mu krkem, kohoutek marně volá vodu a oheň, aby mu pomohly, kuchař ho upeče a oheň ho spálí tak, že ho nakonec kuchař vyhodí z okna a vítr ho zanese na špici kostela, kde se z něj stane korouhvička. Na rozdíl do pyšných princezen, které jsou krásné, tento hrdina je pyšný, ač nemá být na co. Je v podstatě hrubián a není mu pomoci. Podobný motiv je i v pohádce bratří Grimmů Jendoočka, Dvouočka a Trojočka i dalších variantách téhož příběhu: jednooká i trojoká sestra odmítají prostřední dvouokou, považují ji za cizí, podle nich nemá proč se považovat za cosi lepšího. Častý model přátelství v pohádkách představuje přítel doprovázející hrdinu, jako je poutník neurčeného původu a postavení v Mahuleně, krásné panně. Jindy je to hrdinův vrstevník v pozici pobočníka nebo sluhy, narozený ve stejný den, ale v rodině nižšího sociálního postavení. Ve většině z těchto pohádek se onen přítel dozvídá, například od mluvících ptáků, jaké nebezpečí hrozí hrdinovi, ale nesmí se o tom mluvit. Život svůj nebo svého dítěte riskují oba, jak přítel, tak hlavní hrdina. Komplikovanější příběh přátelství a pomoci je tématem Erbenovy pohádky Pták Ohnivák a liška Ryška. Východiskem příběhu je trojice bratrů, z nichž nejmladší je podceňován, ale jako jediný splní úkoly. Těžiště příběhu je princovo úsilí o získání vzácných darů. Přítelem a pomocníkem je mu liška Ryška, která ho vždy varuje, jak vyřešit úkol, ale v prvních dvou případech – pták Ohnivák a kůň Zlatohřívák – princ podlehne kouzlu drahého příslušenství, čímž si situaci zkomplikuje. Teprve v třetím případě se zachová, jak je třeba. Téma podlehnutí svodům, nutnost nápravy, kterou liška poskytne, přestože se na prince dost zlobí. Další sekvence se týká zrádnosti dvou starších bratrů, kteří úspěšného bratra zabijí, rozčtvrtí a získají ptáka, koně i princeznu. A opět pomůže liška, která obstará živou a mrtvou vodu a prince vzkřísí. Konec vše napraví. Pohádka tedy nabízí témata nejednoznačná, složitější, než bývá v pohádkách běžné, a jejich rozsah a dosah je značný. Jednodušší je varianta vlámská s názvem Zlatý pták, zlatý kůň a princezna, v níž je obsaženo vše podstatné, ale stručněji. Volnější varianty jsou arabská Hasan a červený král, která nabízí orientální prostředí, drsnější skotská varianta o Maclainu Dieachovi, existuje i ruská varianta Carevič Ivan a šerý vlk. Pohádky prezentují vztahy v rodině, ale lze je propojit jak s terminologií a strukturou rodiny (role jednotlivých členů), tak s poznatky dětí z vlastní rodiny nebo s tím, o čem četly, slyšely. V první řadě se nabízejí vztahy mezi sourozenci a jejich pozice v rodině. Přitom lze porovnat, jak se v dnešní době chování členů rodiny proměnilo například v sérii živých obrazů, etud nebo rozsáhlejších improvizací. Mohou to být vstupy nebo následné aktivity, nebo připojení samostatného celku s vlastním dějem – možností je celá řada.

Umění Krajiny domova