Čas

Chápáním času se ve své Vývojové psychologii zabývá Marie Vágnerová v souvislosti s faktem, že myšlení mladšího školáka je vázáno na realitu a vychází z vlastní konkrétní zkušenosti. Z toho vyplývá, že je význam času dítětem chápán konkrétně, podle událostí v jeho životě a okolí. Záleží na tom, co dítě dělá a co prožívá a řadí události podle toho, jak postupně proběhly v jeho osobním životě. Učí se rozlišovat délku trvání a chápe časovou nevratnost. V 9 letech se chápání času zpřesňuje a během, docházky do primární školy postoupí od událostí v bezprostřední blízkosti až k historii. Součástí výuky o čase jsou hodiny jakožto fyzikální veličina – hodina, minuta, vteřina, den - i jako přístroj, který děti znají v rozsahu od náramkových hodinek a budíčků až po věžní hodiny. Patří sem i charakteristika ročních období, členění roku na měsíce a jejich následnost, fáze školního roku, ale i chápání fází lidského života. Většinu z těchto témat lze spojovat s jinými tématy, zejména s životem v rodině a s domovem (denní režim a jeho časové uspořádání) i s krajinou (stavební památky). K dějinám (a v souvislosti s tím i k pověstem) se dítě dostává až v čtvrtém či pátém ročníku. Vybrané příklady z historie, představují vznik českého státu a Prahy v konfrontaci historie s pověstí; středověk je zastoupený třemi významnými českými králi – Přemyslem Otakarem II., Karlem IV. a Jiřím z Poděbrad - které spojuje mimo jiné dělnost a systematičnost budování státu, schopnost vytvářet a realizovat koncepce, budovatelství a snaha o povznesení významu Českého království v rámci Evropy. Problémem času, schopnosti udělat si čas na druhé, se zabývá knížka Vladimíra Škutiny Kde bydlí čas Rodiče na Karin nemají čas, otec čte noviny a dívá se současně na fotbal, matka žehlí a peče přitom vánoční cukroví, Karin se dotazuje, co to je ten čas, na jehož nedostatek se rodiče stále odvolávají, ale nedočkala se odpovědi, jen matka označila čas za netvora. Karin se proto vydá k věži s hodinami, kde čeká odpověď. Ve věži potká staříka, z něhož se nakonec vyklube hodinář, který konstatuje že je na každém, jak si čas uspořádá, žádné kouzlo tu nepomůže. Dokáže hodiny na chvíli zastavit, aby Karin stihla dojít domů do šesti hodin. Už ví kde bydlí čas a umí rodičům říct, aby si na ni čas udělali. Je to problém, který tíží v dnešní době množství dětí – umět si čas uspořádat tak, aby rodina a zejména děti nezůstali mimo zájem rodičů, učitelů i dalších dospělých. Touto problematikou se zabývá i obsáhlý román pro děti Děvčátko Momo a ukradený čas německého spisovatele Michela Endeho. Ale zatímco Škutinova knížka je pro uplatnění dramatickými metodami schůdná a může tvořit i rámec části látek o čase, vyjmout obdobná témata z děvčátka Momo je vzhledem ke struktuře příběhu náročná na učitelovu schopnost s textem pracovat a vyjmout pasáže, které se v 1. a 2 dílu týkají linie vztahu skupinky přátel a Momo, její schopnosti naslouchat. Přátelské vztahy přeruší změny ve společnosti, hospoda se změní na stravovnu s pultem, kde musí jít všechno rychle, i holič musí využít každou minutu – vzniká ve společnosti obecně se šířící „ztráta času pro druhé“.
Inspiraci pro rozložení aktivit týkajících se času, rozložených od 1. do 5. ročníku lze najít v projektu *Romany Šindlářové. Velkou předností je právě ono rozložení v ročnících, které respektuje schopnost dítěte od šesti do jedenácti et vnímat čas.

Historie Založení Prahy - Staré pověsti české versus historická pravda. Porovnání skutečnosti vědecky ověřené s pověstí, seznámení s žánrem pověsti, význam Kosmovy Kroniky české. Výchozí zdroj pověstí o rodu Přemyslovců – Kosmova kronika česká (začátek 12. století). Situaci příchodu Čechů pod Říp líčí Kosmas takto: „Povrch této země tenkrát zaujímaly širé lesní pustiny, bez lidského obyvatele…A poněvadž tato země za těch časů ležena nedotčena rádlem a do té doby do ní nevešel člověk, který by se jí byl dotkl…“ Kosmas (nejen on) pravděpodobně ve své době neměl potuchy o minulosti země, jeho vyprávění je čistá fabulace. Pražská kotlina byla osídlena od pravěku. Když se v 9. stol kníže Bořivoj (či jeho syn Spytihněv) rozhodl přenést sídlo knížat z Levého Hradce - ne z Vyšehradu - do prostoru Pražského hradu, byl budován na pozůstatcích jakéhosi sídla nebo kultovního prostoru, který Kosmas ve své kronice označil jako žiži; jako Praha se původně označovalo jen toto místo, teprve postupně vznikalo i podhradí (Malá Strana) a tržiště na pravém břehu Vltavy (Staré Město). Tato sídliště se označovala jako „města pražská“. Na jejich rozvoj měl vliv mezinárodní obchod, tedy kontakt se světem. Vyšehrad byl vybudován až v 10. stol. a archeologové nenalezli vůbec žádnou stopu, která by naznačovala, že příběh Kroka, Libuše a Přemysla má jakoukoli, byť sebemenší oporu v historické vědě. Do projektu lze zahrnout (např. v pražských školách) i historické poznatky o rodu Přemyslovců a o mezinárodním obchodě 9. - 10. století. Dálkový obchod v obchod v té době probíhal mezi východem a západem podle toků řek (Dunaj, Labe, Odra), prodávalo se luxusní zboží: šperky, relikvie, lahůdky, exotická koření (např. pepř, hřebíček…), víno, hedvábí; vývoz otroků a otrokyň; obchodovalo se s Porýním, Byzancí, Itálií, Blízkým východem, Benátkami, Asií, Skandinávií. Literatura Dějiny Prahy, 1964 Petr Hora- Hořejš: Toulky českou minulostí 1 Alois Jirásek: Staré pověsti české, četná vydání Tři čeští králové Přemysl Otakar II. král železný a zlatý. Syn Václava I. a vnuk prvního dědičného krále Přemysla Otakara I. Jako 15 letý se zúčastnil vzpoury části šlechty proti Václavu I., na smíření otce se synem se podílela chlapcova teta, svatá Anežka Česká. Jako král byl Přemysl Otakar II. označován za „železného“ protože sázel na sílu a tvrdost, „zlatý“ proto, že byl mimořádně bohatý ze stříbrných dolů na Jihlavsku. Patřil k nejmocnějším králům tehdejší Evropy. Byl dvakrát ženat, poprvé s Markétou Babenberskou, která byla asi o 30 let starší, získal s ní a k Čechám připojil některé z Alpských zemí. Druhou manželkou, s níž měl syna, pozdějšího krále Václava II., byla Kunhuta, vnučka uherského krále Bély. Přemysl Otakar II. zahynul v prohrané bitvě na Moravském Poli. V jeho době se v Čechách rozvíjela řemesla, velmi diferencovaná, například truhlář vyráběl truhly, stolař stoly, stoličník židle a sedací nábytek. Podobně v oděvnictví byli specialisté, například na laciné oblečení pro chudé. Řemesla se v městech seskupovala v určitých ulicích, aby nerušila život lidí - hlučná železářská řemesla (platnéři – ulice Platnéřská na Starém městě pražském), nebo páchnoucí, kožedělná u vody a podobně. Za vlády Přemysla Otakara II. byla hojně zakládána města a vesnice. Na objednávku majitele půdy lokátoři získávali osadníky a zařizovali založení obce podle určitých pravidel, týkajících se termínu dokončení daní. Přemysl Otakar II. založil řadu měst a dalším poskytl privilegia. Patří k nim České Budějovice, Písek, Kolín, Beroun, Nymburk, Chrudim, Polička, Kutná Hora, Plzeň, Domažlice, Tachov, Dvůr Králové, Čáslav, Ústí nad Labem, Jihlava, Uherské Hradiště a Uherský Brod. Literatura Zdeněk Bígl: České země za posledních Přemyslovců, Albatros, Praha, 1995 Petr Hora Hořejš: Toulky českou minulostí 2., Baronet 1997

Karel IV. budovatel a zakladatel. Zakladatelské a budovatelské aktivity Karla IV: byl inteligentní a vzdělaný (v době, kdy nebylo běžné, aby vládce byl gramotný, natož vzdělaný), měl rozhled, protože před nástupem na český trůn často cestoval po různých evropských zemích. Zřejmě měl pochopení pro potřeby běžného života v zemi i představu jeho fungování, i dost velkorysosti a pracovitosti pro realizaci svých plánů. I když ze života Karla IV. vyjmeme jen jeho zakladatelskou a budovatelskou činnost, je to látka velmi rozsáhlá a komplikovaná. Proto je určen námět v rozsahu, který dovolí začlenit jeho přínosy do kontextu doby, způsobu života, politických poměrů a osobního života Karla IV. Hlavní a nejobsáhlejší Karlovy počiny - založil a uvedl v život v Praze: • Katedrála svatého Víta – základní kámen položil 1344 společně se svým otcem Janem Lucemburským, po nástupu na trůn povolal k jeho stavbě Matyáše z Arrasu a po jeho smrti Petra Parléře. • Nové Město Pražské (v rozsahu cca 360 ha). Karel IV. znal z cest po Evropě četná města, ale i marnou snahu udělat z Avignonu centrum církve jednotlivými úpravami, a rozhodl se pro velkorysé řešení – založení nového městského celku. Postupoval přitom s vědomím, že město má sloužit dlouhou dobu, proto volil i tehdy neobvykle široké ulice, rozsáhlá náměstí, a proto také svými zakládacími listinami vytvořil podmínky pro to, aby Nové Město bylo schopno fungovat v poměrně krátké době. (možnost spojit s tematikou středověkých měst v Evropě) - • Karlova universita – (duben 1348). O možnosti založení university uvažoval už Václav II. V roce 1346 Karel IV. jako král český a římský požádal papeže o souhlas s jejím založením, který byl vydán papežem Klimentem v lednu 1347, zemský sněm schválil založení koncem března 1348 a zakládací listina vydána 7. 4. 1348. Universita byla složena podle vzoru university v Paříži ze čtyř fakult (artistická, teologická, právnická a lékařská) a podle univerzity v Bologni byla rozdělena na čtyři národy, tj. byla koncipována jako vysoké učení pro střední Evropu. • Karlův most – červenec 1357 –(stavitel Petr Parléř) Mimo Prahu: • Karlštejn 1348 stavitel Petr Parléř (možnost využít i pověsti) • Karlovy Vary 1350 (event. tematika lázeňství) • Kašperk 1356 (ochrana hranic a Zlaté stezky, stavitel Michal Parléř Literatura Petr Hora Hořejš: Toulky českou minulostí 2, Baronet 1997 Helena Mandelová: České země za vlády Lucemburků, Albatros, Praha 1994 Evropan Jiří z Poděbrad. Inteligence, pracovitost, zkušenost, diplomatické schopnosti Jiřího z Poděbrad převládly nad dobovým zvykem vybírat krále z královských dynastií. Jeho mimořádné schopnosti se uplatnily jak v jeho způsobu vlády, tak zejména v jeho koncepci mezinárodní spolupráce, zformulované půl tisíciletí před tím, než se realizovala. Jiří z Kunštátu a Poděbrad (1420 – 1471) pocházel z významného šlechtického rodu. Vykonával úřad zemského správce v době vlády nezletilého Ladislava Pohrobka a zřejmě prosperita Českých zemí v té době, vyjádřená úslovím „Za krále Holce byla za groš ovce“, byla dílem Poděbradovým. Po Ladislavově předčasné smrti následovalo období hledání nástupce, zvolen byl Jiří z Poděbrad jako jediný král té doby, který neměl královské předky a příbuzné. Jiří jako král respektoval svobodu vyznání (v té době v Čechách naprostá většina obyvatel byla vyznání utrakvistického, což katolická církev nelibně nesla. Jiří z Poděbrad zveřejnil návrh na vytvoření mírové smlouvy mezi evropskými národy. Jeho iniciativa v té době neuspěla, ale předešla o půl tisíciletí vznik OSN. Pro získání dobré pověsti Čech v Evropě a vyvrácení představy o zvrhlých kacířích vyslal poselstvo vedené jeho švagrem Lvem z Rožmitálu. Průběh cesty zaznamenal její účastník Václav Šašek z Bířkova a pro děti záznam převyprávěl Alois Jirásek. Literatura Petr Hora-Hořejš: Evropan Jiří z Poděbrad, král do bouřlivých dob, Galerie EfEf, Praha 2014 U obrazů ze života středověkých českých králů je vedle improvizací, etud a dalších technik, zobrazujících situace z králova života, realizovat i slavnostní příležitosti, například vyhlášení papežova souhlasu se založením Univerzity, veřejné oznámení návrhu na vytvoření organizace států apod. 20. století - Nacismus a holocaust Vzniku Protektorátu Čechy a Morava, státu plně podřízeného nacistické nadvládě, spojené s poněmčování obyvatelstva a jeho postupnou likvidací, předcházela Mnichovská dohoda, v níž zástupci Velké Británie a Francie souhlasili s oddělením českého a moravského pohraničí od Československa v domnění, že tím zažehnají hrozící válku. Pokusy o likvidaci obyvatel Čecha Moravy se soustřeďovaly v první řadě na židovské obyvatelstvo, které mělo zakázánu jakoukoliv práci i studium a postupně bylo deportováno do Terezína, Osvětimi a dalších koncentračních táborů. V Osvětimi byli židé usmrcováni v plynových komorách a mrtví spalováni. Obětí holocaustu byly i děti, některé jejich osudy jsou obsaženy v literatuře. Hana Bradyová, 1931 – 1944, pocházela z Nového Města na Moravě. Holocaust přežil její o dva roky starší bratr Jiří Brady, Hana zahynula v plynové komoře v Osvětimi. Příběh neznámé dívky odhalila ředitelka tokijského muzea holocaustu Fumiko Išoka, která získala Hanin kufřík spolu s dalšími muzejními exponáty z Terezína. Zaujal ji osud Hany, rok o ní shromažďovala informace. To vše je zachyceno v knize Karen Levin: Hanin kufřík - Příběh dívky, která se nevrátila (česky Portál 2003) Petr Ginz, 1928 – 1944, zemřel v Osvětimi Březnice. V Terezíně byl vedoucím redaktorem a hlavním autorem časopisu Vedem, byl talentovaný i výtvarně. Zahynul rovněž v Osvětimi. V roce 2003 izraelský kosmonaut Illan Ramon vzal s sebou do vesmíru raketoplánem Columbia Ginzovu kresbu Měsíční krajina, raketoplán však při návratu havaroval a shořel. Pokus zopakoval americký kosmonaut Andrew Feustel.
Literatura Veronika Válková: Terezínské ghetto- Tajemný vlak do neznáma, Grada Publishing, Praha 2013
Frant. Tichý: Princ se žlutou hvězdou, 2014. Deník Anny Frankové – autentický deník dospívající dívky. Rodina byla německá, emigrovali do Holandska, ale i tam byli pronásledování a delší dobu se skrývali s další rodinou v půdním prostoru. Byli odhaleni a ze všech osob se vrátil jen pan Frank, Annin otec. Literatura Deník Anny Frankové. Nakladatelství Lidových novin 1992 Imre Kertész: Člověk bez osudu. Autor (1928 - 2016), maďarský spisovatel, nositel Nobelovy ceny za literaturu. S dlouhodobým odstupem ve svém autobiografickém románu popsal svoje prožitky v Osvětimi a Buchenwaldu v posledním roce války. Byl jediný z této čtveřice, který holocaust přežil. Vydala Academia 2009

Závěr

Těžko odhadovat, zda moje nabídka někoho zaujme a něco bude realizovat, možná, že celý text zůstane jen myšlenkou, že v prvouce a vlastivědě  by nejen bylo potřeba, ale je také možné změnit prakticky všechno. Možná se najde jen jednotlivec… Ale bude-li někdo z Vás také hledat svoje vlastní cesty, nebo uskuteční něco z mých návrhů, máte-li záznam lekce, která vybočuje z průměru, prosím o zaslání, nejzdařilejší záznamy nebo názory uveřejním zde na webu Škola dramatickou hrou ve formě přílohy k Světu dětí.

Domov Umění