Domov

Domov je místo, kam patříme, které důvěrně známé, kam se stále vracíme. Podobu může mít domov jakoukoliv, záleží jen na tom, nakolik jej jeho obyvatelé za domov přijali. Tomuto tématu jsou věnovány celkem tři knížky, které mohou být základem jediné hodině stejně jako několika. Také mohou být rámcem látky o domově po delší dobu, se vstupy dalších dramatických aktivit o domově. Mohou se kombinovat s dalšími tématy, ale také jinými vyučovacími metodami.
První z nich je Carson Ellisová: Domov, Autorka je výtvarnice a její knížka obsahuje obrázky různých domovů – domov na venkově, městský byt, lodě, vigvamy, paláce, podzemní doupata, dokonce i boty. Francouzi žijí ve francouzských domovech, Atlantiďané pod vodou, někteří lidé na cestě. Čisté domovy, zaneřáděné domovy, vysoké a nízké domovy, mořské, včelí, v dutinách stromů. Čípak domov je tohle – a tohle? Kdo bydlí tady a proč? Domov slovenské vévodkyně, keňského kováře, japonského byznysmena, norského boha. Tady bydlí bábuška, Měsíčňan, mýval, malířka. Tohle je můj domov a to jsem já. Kde je tvůj domov? Kde jsi ty? Knížka může posloužit jako odstartování celého bloku lekcí věnovaných domovu, ale také může tvořit rámec tohoto tématu, který zahájí vždy další charakteristiku toho, co lidé i zvířata považují za svůj domov. Etudy, živé obrazy, pantomimy a improvizace různého druhu. V realizaci bud mít nejspíš výrazný podíl kreslení – děti kreslí svůj skutečný domov a představu domova, jaký by rádi měli – neboť i kniha je vytvářena výtvarně, slovo v ní představují jen titulky a názvy. Denní režim domova vybraného z námětů dětí lze spojit s tématem času ve fyzickém slova smyslu (rámcově denní rozvrh – hodiny, minuty, hodinky a budíky, digitální i „ručičkové“). Druhá knížka s tématikou domova může být rovněž rámcem stejně jako látkou jednotlivé vyučovací hodiny nebo jejich bloku: Milena Lukešová: Obr-dobr, pejsánek a ztracený dům. Obyvatelé opouštějí dům, který se bude bourat a ohlížejí se zpátky. Jeden z chlapců doběhne pro ochočenou kavku, na kterou zapomněli. Děti zkoumají nové bydlení v sídlišti, celkem to ujde, ale není kde sáňkovat, není tu kopec a tak se celá skupina dětí ze starého domu vydá na osvědčené místo. Tam potkají psa jedné z rodin, který se ztratil, protože hledal své lidi tam, kde byl dosud i jeho domov. Děti pak opuštěnému domu ustrojí vánoční stromek. A za třetí je tu s nabídkou podobných možností Denisa Prošková: Domov je nejdůležitější místo na světě . „Uspávací“ lišák, kterého ušila pro malého Mariána babička, vypráví historii bydlení rodiny: otec Petr a matka Eliška bydlí s Petrovými rodiči v jejich rodinném domě. Po Mariánovi přibude Šimon a nastává čas rekonstrukce domu. Ale ani pak nevyhovuje, proto si Petr e Eliškou koupí menší panelový byt, do něhož přibyde později ještě Gábinka. A potom vznikne plán: Eliška po rodičích podědila lesní palouk se zchátralou chatkou, tu zbourají a na jejím místě postaví dřevostavbu, která bude rychlé, ne příliš drahá a poslouží celé rodině. Různé formy bydlení vytvářejí také různé možnosti života a hry dětí, jejichž zástupcem tu je Lišák. U rodinného domu je zahrada a tedy také různá zvířata. Panelák tyto možnosti nedává, ale rodičům poskytuje nezávislost a samostatnost, a lišák konstatuje, že „domov je tam, kde jsme s těmi, které máme rádi“. Bydlení u lesa se zdá nabízet další bohaté možnosti, ale autorka tuto část celkem rychle ukončí, a navíc tu vystupuje do popředí v zřejmý vliv sponzora – stavební spořitelny s informacemi o tom, co je úvěr, stavební spoření apod. Nicméně tuto poněkud reklamní tematiku lze vypustit a v dramatických činnostech rozvíjet rozdíly v bydlení, i myšlenku, že změny v životě rodiny vedou ke změnám způsobu a místa bydlení. Lidé se snadno přizpůsobují, protože základem domova je rodina a její styl života. Život rodiny autorka líčí citlivě obohatila jej celkem třemi „uspávacími“ členy rodiny: vedle lišáka od babičky je tu kocour Bruno, kterého Šimonovi koupil v Německu strýc, a kůň Pája, opět babiččin výrobek pro Gábinku. Na tyto základní publikace navazují náměty domova v širším slova smyslu – město nebo vesnice a region. Kromě bytu a domu patří k domovu okolí, prostor, v němž se bydlení nalézá. Důležitou roli hraje, zda jde o vesnici nebo o město, jaký charakter a rozsah má ono okolí, resp. obec. Městu, ale částečně i vesnici, jsou věnovány čtyři obrázkoví knížky německé autorky Rotraud Susanne Bernerové Jaro, Léto, Podzim a Zima, knížky zcela bez textů. Každý z dílů této série obsahuje zobrazení města a jeho nejbližšího okolí v různých ročních dobách. Ulice i domy, obchody, restaurace, škola, kulturní dům i knihovna jsou zalidněny osobami, které postupně procházejí různými situacemi. Z obrázků lze vytvářet příběhy, hledat motivace chování postav, jejich vztahy. Jsou zde zobrazeny všechny součásti města i vesnice - je tu průřez obydleným domem, doprava včetně nádraží, dílna, rozestavěný dům, letní kavárna v parku, městská doprava, k městu přiléhající farma a louky kolem ní, – zkrátka vše, co tvoří místo, kde lidé žijí. Děti či učitel mohou vyprávět o nějaké události v místě bydliště, možná dávné a málo známé, nebo událost nedávné, které ovlivnily životy obyvatel, žáci se mohou dotazovat sousedů a vytvořit z jejich vyprávění příběh, událost důležitá pro celé město nebo vesnici atd.- mohou tak vznikat jak živé obrazy nebo krátké etudy, tak možná i rozsáhlejší příběh, třena historie města, životopis významní osobnosti, rodáka apod. Témata a otázky, které příběhy vyvolávají a které se mohu stát tématem jejich provedení: Jakou roli hraje lokalita, architektura, krajina a podnebí? Tvoří domov nejen rodina, ale i sousedé a kamarádi? Patří k domovu i domácí zvířata? A věci, které se v rodině vyrobily (drak, lišák)? Je součástí domova i okolí? Může se domovem stát nové místo? Kdo a co všechno tvoří domov, existuje jediný domov, nebo lze najít i nový? Další rovinou domova je region, snad okres, kraj, ale většinou tradiční oblast, často vymezená i turisticky Jsou to dejme tomu místa, na které lze dojet na jednodenní či celovíkendový výlet, to, co bychom nazvali „naše okolí“. Ale učitel může zvážit, zda nezahrnout i obvyklé rekreační oblasti, v přímé blízkosti i vzdálenější, místa, která jsou pro děti často prázdninovým domovem. Zálež ovšem na tom, zda tuto příležitost mají všechny děti ve třídě. Velmi zajímavou a plodnou látkou pro tento účel jsou pověsti. Velmi bohatá je literatura věnovaná hradům a zámkům, například ve dvou objemných svazcích Heleny Lisické Z českých hradů, zámků a tvrzí a Z hradů, zámků a tvrzí nebo Josefa Pavla Pověsti českých hradů a zámků I. a II. Pověsti z měst nejsou příliš frekventované a zejména co do počtu a rozsahu jsou nevyrovnané. Praha má bohatý fond pověstí i celou řadu autorů, kteří je převyprávěli – ze starších autorů Adolf Wenig, Julius Košnař, z mladších a současných Magdalena Wagnerová a Václav Cibula (který navíc připojil i Nové pověsti pražské, z těch částí Prahy, které byly k tradičnímu jádru připojovány od 20. let 20. století). Další města mají své samostatné rozsáhlejší publikace jen zřídka. Je to hlavně Brno – Marta Šrámková a Oldřich Sirovátka: Brněnské kolo a drak, a Plzeň - Miloslav Bělohlávek: Plzeňské pověsti a legendy, a ovšem v mnoha městech nebo oblastech vycházejí různé drobnější publikace místních autorů a turistické příručky. Pověsti různých měst shromáždila Helena Lisická ve dvou knížkách Pověsti starých měst a Zrcadlo starých časů. Oblasti Čech a Moravy mapují dvě knihy Vladimíra Hulpacha – Pohádkové vandrování po Čechách a Pohádkové vandrování Moravou. Hulpach tu vytváří regiony dané tradicí a zeměpisem a spojující administrativně stanovené kraje: Podbrdsko a Vltavsko, Domažlicko a Klatovsko, Hradecko, Boleslavsko a Litoměřicko a další podobná spojení. Značné množství vydaných pověstí se týká regionů horských. Nejbohatší literaturu mají Krkonoše, resp. Krakonoš, nejvýznamnější je kniha Jaromíra Jecha, šumavské, zejména Za pověstmi Šumavy Ondřeje Fibicha, svého klasika má Chodsko – Jindřicha Šimona Baara a velmi bohatě je zastoupena Morava, hlavně její východní a severovýchodní části, v čele s Valašskem. Literatura (výběr). Miloslav Bělohlávek: Plzeňské pověsti a legendy, Západočeské nakladatelství, Plzeň 1968 Václav Cibula: Pražské pověsti, 4. Vyd. Beta- Dobrovský, Praha 2007 Václav Cibula: Nové pražské pověsti, 2. vyd. Panorama, Praha 1989 Ondřej Fibich: Za pověstmi Šumavy, CPres, Brno 2020 Vladimír Hulpach: Pohádkové vandrování po Čechách, Albatros, Praha 1992 Vladimír Hulpach: Pohádkové vandrování Moravou, Albatros, Praha 1998 Jaromír Jech: Krakonoš, Plot, Praha 2008 Eva Koudelková: Pověsti od Nisy a Kamenice, Bor, Liberec 2010 Helena Lisická: Pověsti starých měst, Albatros, 1981 Helena Lisická: Zrcadlo starých časů, Albatros, Praha 1986 Helena Lisická: Z českých hradů, zámků a tvrzí, Svoboda, Praha 1972 Lisická, Helena: Z hradů, zámků a tvrzí, Svoboda, Praha 1971 Josef Pavel: Pověsti českých hradů a zámků I. a II., Levné knihy Km, Praha 2000 Eduard Petiška: Golem a jiné židovské pověsti a pohádky ze staré Prahy, SNDK, Praha 1968, 1968 Otfried Preussler: Moje knížka o Krakonošovi, přel. L. J. Beran, Vyšehrad, Praha 1998 Jan Prchal: Pověsti z Vysočiny I – III. Novela Bohemica, Praha 2016, 2017 a 2018 Marta Šrámková a Oldřich Sirovátka: Brněnské kolo a drak, Blok, Brno 1981 Magdalena Wagnerová: Pověsti staré Prahy, PLOT, Praha 2014 Magdalena Wagnerová: Pražská strašidla a všemožná jiná zjevení, PLOT, Praha 2010 Magdalena Wagnerová: Příběhy ze staré židovské Prahy, PLOT, Praha 2015 Adolf Wenig: Náš hrad, J. R. Vilímek, Praha 1938 Adolf Wenig: Staré pověsti pražské, SNDK, Praha 1958 Naším domovem je také Česká republika, kterou lze charakterizovat výběrem pohádky z díla Boženy Němcové, popřípadě jiných významných sběratelů a vypravěčů českých pohádek – K. J. Erben, J. Š. Kubín, Václav Tille - Říha, Jiří Horák, Oldřich Sirovátka a další. Výběr je tu široký a pestrý. O jednu úroveň výše je naším domovem i Evropa, a to nejen Evropská unie. Podle uvážení učitele lze vybrat charakteristické pověsti a pohádky evropských zemí. Příklady Slovensko – Jánošík, pověst o zbojníkovi, který zahynul zradou sví dívky, nejdostupnější varianta Jánošíkova příběhu je v Starých pověstech českých Aloise Jiráska. Německo – Enšpíglovy příběhy. Knižně jsou příhody Enšpíglovy obsaženy v knížce Enšpígl Jiřího Koláře a Josef Hiršala. Četné epizody zachycují celý Enšpíglův život, od křtu až po smrt a pohřeb, jeho putování celým středověkým Německem, respektive drobnými státečky, městy a knížectvími či vévodstvími, na něž bylo rozdrobeno, s odskokem do Prahy a do Holandska. Enšpígl prochází zemí plnou šlechticů, prelátů, měšťanů, sedláků a chudáků, řemeslníků, rychtářů, hlupáků, lakomců, formanů, kupců, hospodských, pekařů, kuchařek, vinařů i koňských handlířů a sám se postupně stává malířem, kovářem, svrškářem, krejčím, kožešníkem, brašnářem, pekařem, řezníkem, kuchařem, kočím, pastevcem, trubačem, dvorním šaškem a dokonce učencem na pražské univerzitě. Lužice - Čaroděj Krabat Měrčina Nowaka Njechorńskeho. Pověsti o čaroději Krabatovi byly v Lužici oblíbeny hlavně v 18. a 19. stol. Jejich základem je příběh, který se odehrál koncem 17. století. Saský kurfiřt August II. jako velitel císařských vojsk, bojujících proti Turkům, byl zajat a vysvobodil ho chudý chorvatský šlechtic Ján Šadovič, který za to od něj dostal statek. V lidovém podání se pak tato událost spojila s dávnou pověstí o čaroději a jeho učni. Od Šajmoviče také pochází jméno postavy: Chorvat se německy řekne Kroat a od toho bylo blízko ke zkomolenině Krabat. Anglie – O Dicku Wittingtnovi a jeho kočce. Dick Wittigton (jde o historickou postavu) byl chudý vesnický sirotek, když se vydal do Londýna, o němž slyšel, že jsou v něm samí bohatí a chodí po zlatém dláždění. Ve skutečnosti nemohl dlouho najít práci, až se ho ujal bohatý kupec a zaměstnal ho jako pomocníka v kuchyni. Proto měl Dick ve své půdní komůrce myši, pořídil si kočku, ale když kupec vysílal loď do Barbarie, každý v domě poslal po posádce něco, co chtěl prodat, a Dick měl jen tu svou kočku. V Barbarii se ukázalo, že zemi trápí myši a kočku neznají. Za tu Dickovi sultán zaplatil obrovským pokladem. Tak se z Dicka stal boháč a na konci života se dokonce stal starostou Londýna. Polsko – O králi Popelovi, na němž si myši pochutnaly - příběh krále, který byl prostopášný a sobecký. Když nastoupil na trůn, poslal všechny svoje strýce daleko od svého sídla. Chtěli ho napravit a našli mu nevěstu, ale ona byla ještě horší, přinesla lakotu. Protože se Popel svých strýců chtěl zbavit, předstíral vážnou nemoc a nabídl jim společný přípitek, do jejich pohárů dal jedy a nikdo nepřežil. Ale pak se z jezera vyhrnuly obrovské davy myší, které se vrhly na Popela i celou jeho rodinu, a těm se nepodařilo myším uniknout ani pod vodou. Maďarsko – Žerty král Matyáše. Uherský král Matyáš Korvín vládl v 15. století a proslavil se svými úspěchy v bitvách s Turky, kteří usilovali ovládnout Balkán a pokoušeli se dostat do střední Evropy. V pověstech lidu jeho činy splynuly s tím, co vykonal jeho otec János Hunyady, to však nic nemění na jejich zábavnosti. Například příběh Čemu všemu naučí hlad vypráví o Matyášově dceři, která byla líná. Král ji proto poslal mladému sedlákovi, aby ji napravil. Princezna tři dny seděla a nic nedělala, přestože jí bez práce nedali najíst. Až třetí den to vzdala, když za čas Matyáš převlečený za žebrána přišel k ní prosit o almužnu, vyhnala ho koštětem, dostane něco, až bude pracovat. Matyáš byl spokojen a dal ji za ženu tomu mladému sedlákovi. Rusko - Tajemství Měděné hory. V pověstech se vypráví o výskytu pokladů v podobě nerostů – mědi, zlata a malachitu; jsou tu kouzelné bytosti, jako je vládkyně Měděné hory nebo Modřenka, jež bohaté a zlé trestají, chudé a poctivé obdarovávají; četní nevolníci, většinou pracující v dolech nebo na rýžovištích; dělníci manufaktur, sedláci, kameník vyrábějící ozdobné předměty z malachitu. Ukrajina Oleksa Dovbuš je Jánošíkův souputník v mnoha směrech. Rovněž je to historická osobnost opředená pověstmi, i on žil v horách, stejně jako Jánošík, odešel na zboj na protest proti bezpráví, které se stalo členovi jeho rodiny. Stejně jako Jánošík "bohatým bral a chudým dával“, stejně jako on zahynul zradou dívky. **

Svět dětí Čas