Utopie

Utopie

Vyučovací předmět Divadlo

To, co následuje, koncipuji zcela vědomě a záměrně jako čirou utopii. Ale vím ze zkušenosti, že existují okamžiky, kdy se i utopie stává skutečností. V roce 1989 probíhaly dvouleté kursy tzv. lidových konzervatoří jakožto nejvyšší možná úroveň vzdělání v oboru dramatické výchovy. V lednu roku následujícího dramatická výchova vtrhla na vysoké školy. A díky tomu, že ony lidové konzervatoře, semináře a dílny v rámci amatérského vzdělávání vůbec existovaly, byli tu zkušení lektoři a poznatky z kursů a seminářů a dramatická výchova na vysokých školách mohla startovat. Štěstí přeje připraveným, říká přísloví.

Realizace snů a utopií bývá většinou jiná, protože se idea ocitá v jiných souvislostech a okolnostech, ale zůstávají principy a zkušenosti. Celý návrh tedy berte především jako pokus o uplatnění určitých principů, ne jako recept.

Divadlo a škola

Základní i střední škola poskytuje žákům široké spektrum lidského vědění – od společenských věd, historie, literatury a jazyků přes zeměpis k přírodním vědám, k matematice, fyzice, chemii, biologii a k „výchovám“ – tělesné, hudební, výtvarné. Celou tuto škálu v Rámcových vzdělávacích programech doplňují průřezová témata, která mají za cíl vychovat demokratického občana liberální společnosti, vědomého si své občanské odpovědnosti. Jen divadlo a drama v struktuře běžných a pro každou školu povinných předmětů chybí, neboť dramatická výchova je zařazena jen mezi doplňkovými předměty, které škola může, ale nemusí zařadit, a většinou také nezařazuje.

Formálně je divadlo a drama součástí literární výchovy. Tradičně se literatura dělí na poezii/lyriku, prózu/epiku a drama. Základním výrazovým prostředkem dramatu však na rozdíl od lyriky a epiky není slovo, ale jednání v situaci, kdežto text je jen jednou ze složek dramatu, ne ve všech druzích a žánrech divadla a dramatu nutnou. Vyučování dramatu a divadla by mělo tento fakt respektovat a vyučovat o nich ne pouze slovem, ale hlavně jednáním, aktivitou, mají-li frekventanti poznat a pochopit specifiku divadla a dramatu a jejich principiální odlišnost od prózy a poezie.

Z divadla zbývají v systému literární výchovy jen jména autorů, jejich základní osobní údaje, tituly her, nic víc. A pokud se vůbec v RVP vyskytnou v rámci literární výchovy zmínky o divadle a dramatu, jde často o malichernosti nebo zcestné poznámky. Tomuto problému se věnoval Jaroslav Provazník ve své profesorské přednášce. Vycházel z ankety mezi studenty KVD na DAMU a primární pedagogiky na Pf UK [1] se specializací na dramatickou výchovu. Vyplynulo z ní mimo jiné, že faktografie a učitelův výklad se týkají zejména 19. století a Národního divadla jako fenoménů svázaných s národním obrozením; že se divadlo 20. století vyskytuje ve výuce jen zřídka; že se prakticky neobjevuje práce s texty divadelních her, ani poznatky o specifice divadla a dramatu jako uměleckého druhu; a také, že se divadelní problematika ve školách realizuje hlavně návštěvou divadelního představení, ale jen málokdy se s tím dále pracuje. Téměř polovina respondentů si nevybavovala vůbec nic, co by si trvale zapamatovali. Přitom šlo o studenty, kteří studují dramatickou výchovu, a lze tedy předpokládat, že jejich zájem o divadelní umění převyšuje průměr.

Přijímací zkoušky na KVD DAMU tato zjištění potvrzují. Lepší výsledky lze zjistit v některých složkách u uchazečů, kteří měli dramatickou výchovu jako specializaci na střední pedagogické škole a výrazně lepší výsledky jsou u absolventů těch VŠ, kde existuje možnost zvolit dramatickovýchovnou specializaci. A lepší výsledky mívají i ti uchazeči, kteří od dětství chodili do literárně dramatických oborů ZUŠ. Jenomže z praktické výuky valnou většinou ve vědomí přetrvávají zejména emoce a konkrétní náměty, principy jen v menší míře. Ale hlavní problém je v tom, že náměty i emoce jsou vázány na jednotlivé případy, jsou proto přenosné jen na menší okruh další praxe. Chybí souvislost, vědomí principů, schopnost zobecnění, a tedy i přenosu na jiné náměty, na vyvolávání jiných emocí. Praxe je podstatou oboru, ale osamocena a bez poznatků obecnější povahy je chudší pokud jde o možnost tvořivého rozvíjení. A právě ona schopnost pracovat s poznatky samostatně je důležitá nejen pro učitele a vychovatele, ale pro každého diváka. Ačkoli do divadla chodí jen menší část populace, jsme všichni každodenně a průběžně dramatičností zavaleni prostřednictvím televize, filmu i rozhlasu, diváky jsme všichni.

Změna tohoto stavu není snadná, zejména proto, že ani učitelé českého jazyka a literatury nejsou pro výuku divadelní problematiky připravováni, natož aby existovala na pedagogických a filozofických fakultách aprobace pro tento obor, přestože aspoň na fakultách filozofických by se nabízela možnost spolupráce s katedrou teatrologie. Absolventů oboru dramatická výchova na DAMU a JAMU je pár stovek, a většina z nich učí dramatickou výchovu nebo osobnostní a sociální výchovu na základních, středních i mateřských školách, v LDO ZUŠ, ale i v kulturních zařízeních, v galeriích, divadlech, muzeích, dokonce v domovech důchodců. Zkrátka mají svou profesi a rozvíjejí v ní svou specializaci. Kdežto učit o divadle, jeho teorii i praxi, by bylo cosi navíc a je proto nepravděpodobné, že by to mohli v praxi realizovat.

Pokusila jsem se nastínit možnosti, jak by bylo možno v 9. ročníku ZŠ navázat kursem o divadle na dramatickou výchovu, vyučovanou od počátku primární školy, aby každý absolvent základního vzdělání měl také základní povědomí o podstatě divadla jako uměleckého druhu. Oproti dramatické výchově, jejíž těžiště je v aktivním osvojování kompetencí v osobnostně sociální sféře, v tomto předmětu by cílem mělo být získání poznatků o divadle, jeho podstatě, praxi i historii. To znamená zaměřit se na kompetence intelektuálního, poznatkového druhu a tedy z didaktického hlediska volit experimentování s aktivitami, které si žáci osvojili v předchozí dramatickovýchovné práci, a analyzovat je z hledisek teorie divadla.

Na středních školách, zejména na gymnáziích, by se pak znalosti o divadle prohlubovaly a vedly nejen k divácké vzdělanosti, ale i ke schopnosti divadelních tvorby. Výuka předmětu divadlo by pak spočívala v tematických okruzích: A) o dramatu, dramatičnosti a dramaturgii prostřednictvím analýz, B) v tvorbě autorské inscenace a C) dějinách divadla, založených na výběru klíčových epoch nebo jevů historie divadla. Výklad by se propojoval se studium z učebnic, s rozbory her nebo inscenací, a byl by spojován se zkušenostním učením ve formě písemných prací, diskusí, strukturovaných dramat, etud a improvizací.

Školní vyučování o literatuře a divadle je převážně zaměřeno na seznamování s artefaktem, s výsledkem procesu tvorby, kdežto koncepce těchto cyklů je zaměřena na proces, jímž prochází autor a inscenátor. Orientace na výsledek obsahuje snad i představu, že žák z dramatického textu nebo inscenace dokáže vydedukovat i podstatu elementů a tvůrčích procesů. Je to představa mylná, neboť čtenář se soustředí na obsah, na téma, na sdělení, na příběh, a zpravidla nevnímá „jak je to uděláno“, co je základem a podstatou divadla a dramatu. Bez uvedení do problematiky většinou ani nedokáže udělat souvislý a smysluplný rozbor, jak prokazují i projevy uchazečů o studium při přijímacích zkouškách.

Divadlo Náměty pro aktivity v 1. cyklu