Pražské pověsti

Ze všech městských pověstí jsou pražské nejpočetnější, nejznámější a nejčastěji publikované. Mají dokonce i své klasiky. A není divu, Praha je nabitá událostmi, i těmi nejzásadnějšími pro naši historii, má nejbohatší fond jak urbanistických celků, tak jednotlivých objektů – a to od románské rotundy v ulici Karoliny světlé až po Tančící dům a Zlatého anděla, a to všechno promícháno v celém historickém centru Prahy i sem tam v jejích dalších i zcela okrajových částech. I tradice těchto pověstí je asi nejstarší.

Na jejich počátku jsou v roce 1883 vydané dvoudílné Pražské pověsti a legendy Josefa Svátka (1835 – 1897), rodem Pražana se zájmem o historii, kulturního historika, romanopisce, novináře, šéfredaktora Pražského deníku.

Ke klasičkám pražských pověstí patří Popelka Biliánová (1862 – 1941), vlastním jménem Marie Biliánová, rozená Popelková. Spisovatelka a publicistka, spoluzakladatelka českého dívčího skautingu. Většinu života bydlela na Vyšehradě, který se tak stal její oblíbenou látkou.

Časově navázal na Svátka skoro o dvě generace mladší Adolf Wenig (1874 – 1940) učitel, spisovatel, autor literatury pro děti, libretista, překladatel z francouzštiny, člen umělecké rodiny. V poválečném období se publikací o pražských pověstech objevuje čím dál víc, nejpočetnější jsou po roce 1990, kdy vycházejí nová vydání starších autorů. Pověstmi zabývají současní autoři, z nich v první řadě Magdalena Wagnerová, ale také Vladimír Hulpach, Václav Cibula, Julius Košnář a další. Do módy přicházejí pražská strašidla, jimž dokonce před pár lety Muzeum hlavního města Prahy věnovalo výstavu, rozloženou do několika historických objektů.

Pražské pověsti a legendy Josefa Svátka mají oddíly: Pověsti o staré Praze, Pověsti o Vyšehradu, Legendy o chrámu svatovítském, Legendy o kostelích pražských, Pověsti o kamenném mostě, Pověsti o palácích a budovách, Pověsti o strašidlech a zakletých osobách, Pověsti o pokladech, Pověsti obsahu různého. Nejvýraznějším rysem této sbírky je její vlastenecké pojetí, které nás snadno vyprovokuje připomenout si Havlíčkovo přání „aby nám to vlastenectví vjelo z huby do rukou“. Trocha citací z úvodu: „Platí-li kde básníkovo „Stůj noho! posvátná jsou místa, kamkoli kráčíš“ – platí to zajisté o zlaté Praze, tomto bujně tlukoucím srdci vlasti české…“ Kdosi si prý stěžoval před časem, že nemáme o „velechrámě našem na Hradčanech“ pověsti jako jiné národy, ale Svátek jich nasbíral přes dvacet. Patos a přehánění velikosti a slávy českého národa - to byla 80. léta 19.stol, ale ještě ve stol. 20., někdy v období První republiky se podobně vyjadřoval i editor Svátkových pověstí Ferdinand Strejček: „Není snad místa v široširém světě, které by v sobě soustředilo tolik drahocenných památek, k němuž by se upnulo tolik významných dějů… Slavný národ náš vzhlížel vždy k velkolepé matičce své nad Vltavou…“ To všechno přesto, že sám autor v poznámkách k řadě pověstí se odvolává na variantu téhož příběhu lokalizovanou nejen do jiných českých měst, ale i do měst cizích. Celkem posbíral přes dvě stě dvacet příběhů, z nichž poté čerpali další autoři, kteří už nelpěli na počtu, spíše je zajímala kvalita a proto vybírali. Ostatně Svátek dosahoval vysokého počtu pražských pověstí mimo jiné tím, že zejména v prvních několika oddílech zařazuje spíše legendy než pověsti a že jsou to krátké text, někdy vlastně části jednoho námětu, například šest příběhů o sv. Václavu, čtyři o Libuši, osm o Kalově městě, celý jeden oddíl o Svatovítském chrámu.

Staré pověsti pražské Adolfa Weniga (1874 – 1940), jsou uspořádány podle pražské topografie. Začínají pověstmi Starého města, následuje Nové město, Malá strana, Hradčany, Josefov a Vyšehrad. I jeho pojetí je vlastenecké, ale mnohem věcnější: „na březích řeky Vltavy středem země protékající město leží, hlava státu našeho, město starobylé, pýcha naší drahé země…. S úctou a láskou vzhlížíme k Tobě, Praze!…“ Původnímu vydání z roku 1931 předcházel Věnec pražských pověstí (1908).

Posoudit všechny publikace, zejména z posledních dvou nebo tří desetiletí a probrat všechny oblasti a náměty, jimiž se pražské pověsti zabývají, je látka na tlustou knihu a na pár let práce, a pro využívání pražských pověstí v praxi to nemá význam. Zvolila jsem tedy několik klíčových a opakujících se námětových okruhů.

První z nich, založení Prahy i další příběhy z Jiráskových Starých pověstí českých najdete u Magdaleny Wagnerové, Dagmar Štětinové i Julia Košnáře, ale Wenig je nezařadil, asi proto, že v době, kdy začal pražské pověsti publikovat, byly celkem novinkou, opakovaně vydávanou a velmi čtenou, a proto asi necítil potřebu Jiráska napodobovat. U Hulpacha má oddíl Z doby bájné a nejstarší třináct kapitol, které zahrnují i příběhy sv. Ludmily, Drahomíry a svatého Václava, ale Wagnerová, Štětinová i Košnář vystačili s jednou kapitolou o založení Prahy a v různé míře píší i o prvních historicky doložených Přemyslovcích. Ostatně proč je vůbec zařazovat, když jde o příběhy obecně známé a když je Jirásek napsal opravdu skvěle.

Pověsti o Pražském hradu jsou naopak poměrně vzácné. Adolf Wenig Hradu věnoval celou knihu, jiní autoři nanejvýš jednotlivé kapitoly, většinou v souvislosti s chrámem sv. Víta Jen Magdalena Wagnerová má v Pražských strašidlech a všemožných zjeveních celou sérii příběhů z Pražského hradu. Wenigův Náš hrad, vydaný v roce 1938, je ale historie hradu a jeho obyvatel, prokládaná pověstmi. V takové knize se pověst těžko hledá, má to ale výhodu srovnání s doloženými historickými fakty, a leckde i s vysvětlením, jak pověst vznikla a kdo k jejímu utváření přispěl, jako je tomu v pasážích o historii založení Pražského hradu v porovnání s příběhem o Libušině proroctví. V kapitole o chrámu sv. Víta je pověst o tom, proč nebyla věž kostela dostavěna v gotickém slohu, o zjevení, které se v polovině 18. století zjevilo vojákům na stráži, a které předpovědělo sedmiletou válku, o zvedání velkého zvonu, asi Zikmunda, které vyřešila princezna sestrojení speciálního stroje, pověst o královské koruně, o Janu Nepomuckém a jeho hrobě, o soše mrtvé ženy v kostele sv. Jiří a samozřejmě o Daliborovi a Daliborce, drobnější zmínky jsou roztroušeny v textu.

Samostatnou knihu věnovala Vyšehradu Popelka Biliánová. Na Vyšehradě žila desítky let. Její manžel Arnošt Bilián byl výběrčím mýta a potravní daně a z toho titulu bydlel v služebním domku Vyšehradě. Přestože zemřel v r. 1917, jeho vdova tam žila až do své smrti v r. 1940. V roce 1905 vydala i Vyšehradské pověsti obsahující celkem 61 příběhů.

Úvodní kapitola je věnována sv. Václavovi, umístění a stěhování jeho sochy, a pověsti o tom, že se svatý Václav na Vyšehradě zjevoval na vinici a byl také připraven zasáhnout, když bude v zemi zle. Jedna z pověstí, Bílá paní z Myší díry, popisuje schody ve stavu z doby kolem roku 1900, ale i o osmdesát let dříve. Detailní znalost Vyšehradu jakožto čtvrti zabírá dost místa a současnému četaři vnímání příběhu dost komplikuje. Lebky v žitě popisují nález lebek v době, kdy se ještě na Vyšehradě pěstovalo obil - příběh hrobníka, který lebky viděl, ale autorka kočí náznakem, že byl prostě opilý. Jinak řečeno, i drobná historka ze života se dá přetvořit v pověst. Záhrobní kočár na Vyšehradě vypráví o zjevení černého (někdy i zlatého) kočáru, který vyjíždí z Vyšehradu, nebo také z Prahy na Vyšehrad, jede v něm mlynář či také rytíř. Zkrátka existuje pověst, že na Vyšehradě se zjevuje nějaký tajemný kočár, a na základě této pověsit vznikají pověsti další, které jej zčásti vykládají a konkretizují. Jiný příběh je věnován historkám o vyděšených vojácích na stráži, některé příběhy jsou určitější. Zakletá duše ve zvonici je příběh zbožné mladé ženy, které se třikrát zdál sen o duši, která ji žádala o vysvobození. Paní se radila s kanovníkem, a podle pokynů pak šla o půlnoci do zvonice, kde se modlila. Zjevil se jí zástup umrlců a zažehnala je tím, že jim hodila svůj šátek, který druhého dne našla na hřbitově roztrhaný na kusy. Další příběhy: Poklad na hřbitově, Poklad v kostelníkově domku, Rakev sv. Longina, Vratislavovy kameny v základech kostela, Mše mrtvých na Vyšehradě, Bezhlavý Francouz na hradišti, Černý pes na hradišti, Dvanáct zlatých apoštolů na starém děkanství, Ohnivé sudy - svatí stejně jako strašidelní psi. A samozřejmě Libuše a Přemyslovci, Bivoj, Horymír, pohanské modly. Ve snaze vytvořit co nejvíce pověstí, autorka nakupila různé drobné historky místo souvislého příběhu a lokalizovala je do četných míst Vyšehradu. Nezdá se mi, že by tyto pověsti oslovovaly současného, byť romanticky orientovaného člověka.

Příběh Fausta a Faustova domu najdete skoro v každé sérii pražských pověstí. Píše o něm Wenig, Wagnerová, Košnář, Hulpach i Štětinová. Magdalena Wagnerová kapitolu Faustův dům zahajuje historií Nového města a Karlova náměstí a pokračuje historií domu, od jeho gotických počátků. O Faustovi se zmiňuje jen stručně, ale vypráví o studentovi, který v domě žil později. Spojuje ho s rodinou Mladotů, kteří dům jeden čas vlastnili, a jeden její člen se zabýval alchymií, stejně jako jiný jeho obyvatel, Edvard Kelley, alchymista Rudolfa II. Julius Košnář uvádí pověst O Faustově domě historií domu, který obývali postupně tři alchymisté, a tyto osoby uvádí jako předlohy tajemného Fausta. Na Faustův pobyt navazuje historií chudého studenta, který se v pustnoucím domě ubytuje a stane se rovněž čarodějníkem, i konec má stejný jako Faust. Vladimír Hulpach nazval kapitolu Naši Fausti a Faustův dům a v první části píše hlavně o „ďáblově doktorovi“ Janu Kittlovi, který ovšem působil v Jizerských horách. Druhá část je věnována příběhu Faustovu domu a jeho obyvatel. Filip Jan Zvolský se Faustovým domem zabývá ve dvou stručných kapitolkách. Podstatněji se od těchto variant odchyluje Dagmar Štětinová, která příběh nazvala O doktoru Faustovi, slavném černokněžníkovi. Vypráví o Faustově životě od dětství, kdy projevoval nadání pro studium, o tom, jak ho k sobě vzal bohatý strýc ve Wittenbergu a nechal ho vystudovat medicínu. Ale Faust se v té době naučil i černokněžnictví a dosáhl dohody s peklem: Mefisto mu bude sloužit ve všem, oč projeví zájem, ale jen čtyřiadvacet roků. Faust dostal dům v Praze, peklo plnilo je požadavky, ale nedovolilo mu aby se oženil, zakázali mu i lásku s Markétkou. Na konci lhůty s ním čert vyletěl komínem.

Ve většině publikací najdete pověsti o klášteře v Emauzích. Adolf Wenig pod názvem O klášteře emauzském píše o jeho založení Karlem IV. a uvádí dvě pověsti – o čertovi, který byl v klášteře kuchařem a o emauzském zvoníkovi. Do velmi rozsáhlého vyprávění pověst o kuchaři- čertovi rozvedl Vladimír Hulpach a pod názvem 0 Pokušení v Emauzích uvádí i historii vzniku kláštera. Příběh O emauzském zvoníkovi zařadila Dagmar Štětinová. Ferdinand III. přikázal, aby se v klášteře, původně užívajícím slovanskou liturgii (proto též název kláštera Na Slovanech), usadili mniši ze Španělska. Při jejich příchodu zněly slavnostně zvony po celé Praze, jen v Emauzích ne. Zvoník uřezal všechny provazy na protest proti cizím mnichům. Španělský důstojník ho na místě probodl mečem. Nový opat chtěl zvoníka pohřbít nenápadně, ale před pohřbem se zvony samy rozezněly a lidé v okolí se tak dozvěděli, co se stalo. Pověst o zvoníkovi má i Julius Košnář. Popelka Biliánová vypráví třináct pověstí z Emauz a jejich okolí, včetně pověstí o pokladech v Emauzích a u svatého Kříže v Podskalí.

Někteří autoři vyprávějí pověsti o Karlově mostě. Adolf Wenig jich shromáždil deset. Je tu vyprávění o proslulých vajíčkách z Velvar, o meči, zazděném do jednoho z oblouků, i o meči Bruncvíkově. Je tu pověst o Bradáčovi, vytesané hlavě na staroměstské straně mostu, vyprávění o zřícení jednoho z oblouků po svržení Jana Nepomuckého do Vltavy, kterého se zúčastnil ďábel. Je tu příběh o kříži, u nějž se modlili odsouzeni před popravou, o Švédech a mostě, o sochách a pokladu. Je tu příběh Šimona Lomnického z Budče, básníka, která v pobělohorském období zchátral a skočil jako žebrák na mostě. A také o vodníkovi. Další pověsti o Karlově mostě zapsali Wagnerová i Košnář.

Popelka Biliánová věnovala ve svých Pražských pověstech bloky pověstem, které byly z jejího hlediska důležité, ale mnohé z nich jinde nenajdete. V příběhu o tom, že se v blízkosti kláštera v noci zjevuje pohřební průvod Anežčin, o zvonařské dílně, která byla umístěna v odsvěceném v klášteře, o nešťastné řeholnici, která byla poslána do kláštera, aby se neprovdala za chudého rytíře, o životě i zázracích Anežky, o žebrákovi, který celá léta sedával u kláštera a o snaze jeptišek pohřbít nejstarší z nich na klášterní půdě i pro zrušení kláštera a hřbitova.

Příběhy kostelů, klášterů, paláců, veřejných budov, soukromých domů, ale také o pokladech, strašidlech, posvíceních a slavnostech, najdete v hojném počtu v knize Julia Košnáře Staropražské pověsti a legendy. Košnářovy příběhy obsahují zpravidla kulturně historický úvod a mapují tak mj. i pražské památky. Najdou se i příběhy dodnes aktuální. O paláci Kinských na Starém Městě pražském vypráví o korupci v oblasti stavebnictví již v době baroka. Stavebníkem paláce byl hrabě Glos, který pak palác prodal Kinským. Stavitelem paláce byl Kilián Ignác Dientzenhofer a po jeho smrti stavbu dokončoval Anselm Lurago – stavitelé vrcholného baroka. Deintzehofer navrhl, aby průčelí prolomilo stavební čáru a vytvořil tak výstupek s balkonem. To ale odporovalo stavebnímu povolení, to však dodatečně vystavila skupina podplacených konšelů. Podle pověsti byli tito konšelé popraveni! O paláci Clam- Gallasově je další historka z oblasti povolování staveb: konšelé namítali, že mohutná budova není vhodná v úzké ulici, kterou dnes známe jako Husovu, a stavbu podmínili tím, že Clam-Gallas koupí protější blok domů, zbourá je a vytvoří tak náměstí. Když se k tomu hrabě neměl, poslali konšelé stížnost do Vídně, odpověď zněla, že mu nedali termín a tak lze předpokládat, že to ještě splní. Nesplnil dodnes a dodnes je to příliš mohutná budova. Nic nového pod sluncem, dost sebevědomým, bohatým a energickým lidem nakonec projde, co si usmyslí.

Velmi bohatě jsou v literatuře zastoupeny pověsti o strašidlech, jejichž aktéry jsou jednak démonické bytosti (nejčastěji vodníci a čerti), jednak duchové lid, kteří se něčím vážně provinili, nebo byli obětí zločinu či nějaké životní katastrofy. Najdeme je prakticky v každé knížce pražských pověstí, v hojné míře u Weniga, ale také existují publikace specializované, jako jsou Strašidelné příběhy města pražského. V této knížce jsou shromážděny pověsti o strašidlech různých autorů, počínajíc Faustovým domem podle Aloise Jiráska přes Popelku Biliánovou a V. V. Tomka, Františka Langra, Eduarda Basse, Jaroslava Seiferta a Václava Čtvrtka až k Radoslavu Nenadálovi.

Autorské pověsti současných autorů obsahují knihy na strašidla speciálně zaměřené- Pražská strašidla a všemožná jiná zjevení Magdaleny Wagnerové, Pražské pověsti Blanky Jehlíkové a Tajemství pražských půlnocí aneb Strašidla a pověsti staré Prahy Filipa Jana Zvolského.

Kdybych si musela vybrat jedinou knížku o pražských strašidlech, zvolila bych Magdalenu Wagnerovou. Její kniha je nenápadná, malého formátu, ale lze ji chápat jako svého druhu encyklopedii pražských duchů a strašidel. V každé kapitole začíná autorka historickými okolnostmi, do nichž je příběh začleněn, tak například pověsti ze Židovského města začínají historií Židů v Praze, pověsti z Emauz historií kláštera, na začátku Zazděné panny se dočtete základní informaci o paláci Kinských na Staroměstském náměstí. Každý příběh je také uváděn údaji, které lze charakterizovat jako "rodný list“ pověsti, resp. její hlavní postavy. U pověsti O čertově sloupu se dočteme: Doba prvního výskytu pověsti – přelom 15. a 16. století; přibližný čas výskytu – neděle; místo výskytu – Vyšehrad; podoba zjevení – čert; charakter zjevení – vzteklé, mstivé, poněkud unavené; zvláštní znamení – nesnáší katedrálu sv. Petra v Římě.

Wagnerová zařadila do knížky tři pověsti o čertech a tři o vodnících. V literatuře se velmi často setkáváme s pověstí z Emauzského kláštera: v pekle se rozhodli, že je třeba získat duše mnichů a proto se tam peklem pověřený čert vnutil jako kuchař. Vyvářel tak, že mniši podlehli světskému potěšení, ale v kritické situaci opat zasáhl a čert neuspěl. O čertově sloupu je příběh z Vyšehradu, jak se tam ocitl rozlomený sloup. Má to být sloup ze Svatopetrské katedrály v Římě a přinesl ho čert, který se vsadil vyšehradským knězem, jehož duši tak chtěl získat pro peklo. Vodníci Wagnerové jsou od Štítkovských mlýnů, ze Štvanice a zpod Vyšehradu. Vodník od Štítkovských mlýnů, charakterizovaný jako pantáta, zelený, urousaný, nevyzpytatelný, měl schopnost předpovídat. Předpověděl i utopení malého chlapce a dodal, že kdo se ho pokusí zachránit, utopí se také – a nikdo se o to nepokusil.

Duchové a podobná zjevení tvoří nejpočetnější kapitoly. Jsou tu Tančící židovka, která starší v Podskalí nebo Mrtvá jeptiška - dívka, která z nešťastné lásky vstoupila do Anežského kláštera, pokusila se o sebevraždu, ale zázrakem byla zachována při životě. Příběhy nešťastných lásek, kterým překážky položila buď rozdílnost víry, nebo bohatství či jiná vnější překážka, jsou dost časté. Je tu Turek v Ungeltu – turecký obchodník se zamiloval do pražské dívky, domluvila se svatba a měl se z domova vrátit do měsíce, ale nestihl to. Dívka byla těhotná, proto ji rodiče urychleně provdali. Když se Turek vrátil s bohatým věnem a našel ji vdanou, usekl jí hlavu mečem. Bezhlavý templář z Liliové se jako člen řádu zamiloval, a tím se provinil proti řeholnímu slibu. Ocitl se na ulici a nakonec byl popraven. Bezhlavý Švéd se do Prahy dostal během Třicetileté války. Je tu dále Strahovský duch, Pražský Ahasver a přirozeně Doktor Faust, Bílá paní z Karlova náměstí, Zazděná panna, Žebravý kostlivec, Janův duch v Platýzu, Slepý duch, Zpovědník na mostě, Bruncvík, Turek z Karlova mostu, Andula z Kampy, Černé spřežení, Gajst od Pražského Jezulátka, Ruprecht, Lichtenštejnský duch i Bezhlavý kostlivec.

Zvláštní oddíl tvoří pověsti z Pražského hradu, které v souhrnu vyprávějí o životě obyvatel Hradu, zaměstnanců a řemeslníků i vězňů. Bludný klíčník je truchlivá historie klíčníka bezmezně oddaného Rudolfovi II. I po jeho smrti vykonával svou práci, ale stal se z něj zoufalec, a když měl klíče od Hradu předat Matyášovi, spáchal sebevraždu. Za to musí sloužit na Pražském hradě až do skonání věků, ledaže by se našel někdo, kdo by jeho službu převzal. Věčný hvězdopravec je historií astrologa, který se zamiloval, a proto zanedbával své povinnosti a zjevuje se o jasných nocích. Přízrak na zámeckých schodech je historka o italském trubači, který končí jako vrah, Zjevení ze Zlaté uličky je o zlatotepci, který pomohl mladíkovi k útěku z vězení, odseděl si za to deset let, ale v den, kdy měl být propuštěn, zemřel. Od té doby straší v Zlaté uličce. Varhaník od sv. Víta je příběh lásky židovského mladíka a křesťanské dívky. Josef přestoupil na křesťanství, stal se varhaníkem u sv. Víta, ale dívčini rodiče sňatek nepřipustili. Dívka se stala ošetřovatelkou v klášteře a zemřela na nákazu od pacienta, mladík se vrátil k židovské víře a brzy po své vyvolené ze žalu zemřel. Každou noc jeho duch přejíždí přes Vltavu loďkou, kterou ovládá kostlivec, a pak ve Svatovítském chrámu až do rána hraje na varhany. A tak dále - Bílá paní od Bílé věže, Tajemný zvoník, Zakletý mistr Jindřich, Zlatý Johanes - různí lidé a různá místa Pražského hradu.

Nejobsáhlejší je třistastránková kniha Zvolského. Obsahuje velmi krátké kapitolky, často i v rozsahu půl stránky či menším. Rozdělil je podle částí Prahy a vedle Vyšehradu a Podskalí, Nového i Starého města, Josefova, Malé strany, Hradu Hradčan, Vltavy a Karlova mostu, jsou tu i Pověsti za branami „staré Prahy“ - z Vinohrad, Žižkova, Karlína, Bohnic, Proseku, Kyjí, Ďáblic, Vršovic, Nuslí, Modřan, Smíchova, Barrandova, Bubenče, Podbaby, Šárky i dalších větších či menších částí Prahy.

Pověsti ze Židovského města tvoří samostatnou kategorii pražských pověstí. Pro děti je sepsal Eduard Petiška, jehož Golem, poprvé vydaný v roce 1962, vyšel ještě v roce 1992 a 2002. V poslední době vyšly také Pražské židovské pověsti Vratislava Václav Tomka[1], kniha Magdaleny Wagnerové a dvojice autorů Aloise Hofmana a Renate Heuerové, jejichž pověsti byly napsány německy a původně vyšly ve Frankfurtu nad Mohanem. Okruh těchto pověstí je poměrně úzký a proto se jednotlivé příběhy opakují, i když každý autor koncipuje knihu jinak. Petšika ji určil dětem, Tomek píše především o historii židů a jejich útlaku, kdežto individuální příběh zařazuje v menší míře, naopak Wagnerová jim dává dost místa. Hofman s Heuerovou věnovali přes čtyřicet stránek příběhům rabiho Löwa a golema a vedle individuálních příběhů zařadili i pět kapitol pod společným záhlavím Všední den v ghettu.

Petiškova knížka obsahuje základní kapitoly o příchodu židů do Čech, o nejstarší pražské synagoze i o velikém pogromu. Jsou tu příběhy o významných pražských rabínech, Rašim a Landauovi, ale nejvíc příběhů je o nejznámějším z nich, rabínu Lewovi a jeho golemovi. Další dvě kapitoly jsou věnovány dvěma významným stavitelům synagog - Mordechaji Maizlovi, starostovi Židovského města v době Rudolfa II., který dal postavit jednu z nejvýznamnějších pražských synagog, druhý z těchto příběhů je věnován Pinkasovi, po němž je pojmenována další pražská synagoga. A závěr tvoří pověsti či pohádky o řadových obyvatelích ghetta. Leon a Dina je příběh dvou mladých lidí, kteří se do sebe zamilovali. Vypadalo to, že jim nebude přáno spojit svoje životy, neboť Dina byla dcera významného občana ghetta, Leon byl lékařem arcibiskupa, křesťan, který před zaměstnavatelem tajil svůj židovský původ. Ale nakonec složitou cestou dospěli k sňatku. Příběh vypráví i Magdalena Wagnerová.

Tajemný ženich je romantický příběh židovské dívky a vládce Vltavy a Labe. Poznala ho jako člověka, zamilovala se do něj a odešla za ním na dno Vltavy. Byla považovaná za utonulou, ale asi rok po jejím zmizení přišel za její tetou, porodní bábou, livrejovaný sluha a odvezl ji do nádherného paláce pod vodou, aby pomohla na svět dítěti. Neteř jí vyprávěla celou historii. Mladá žena se občas vracela na zem v podobě černé kočky. Variantu této pověsti najdeme také u Tomka pod názvem Nevěsta ze Zlaté ulice a u Wagnerové, která příběh nazvala Židovská nevěsta, Hofman s Heuerovou Zlatá ulice.

Pražský věčný žid je příběh Lokýtka, muže, který měřil látky na železném lokti, umístěném na zdi Novoměstské radnice. Byl první toho povolání, kdo šidil a nadržoval těm prodejcům látek, kteří ho podplatili. Až si jeden poctivý obchodník, který nepodplácel, zjistil, že mu Lokýtek škodí a proklel ho strašnou kletbou. Lokýtek, původem žid, od té doby bloudí světem jako pražský Ahasver a jednou ročně musí navštívit Prahu. I tento příběh najdeme i u Tomka Wagnerové i Hofmana a Heuerové.

Tomek ve své knize klade důraz na historii, byť někde pověsťově vyloženou, o útlaku židů, zásazích Václav a IV. proti nim a o událostech, jako byl obrovský pogrom v roce 1389. Další okruh jeho příspěvků tvoří pražské synagogy a historie jejich vzniku - o synagoze Maiselově i Klauzové (v jejím názvu je na konci dlouhé á, protože je odvozen z klauzů, tj. místností, v nichž se studenti učili i bydleli studenti uzavřeni od vnějšího světa). Pinchasova synagoga (též Pinkasova) je příběh chudého žida, který skupoval obnošené šatstvo a tím se živil. Podporoval ho bohatý šlechtic, jehož přičiněním byl do Pinchasova obydlí vhozena mrtvola opice, z níž vypadly dukáty. Hrabě ale odmítl peníze vzít zpět a tak Pinkas nejen měl na živobytí, ale také postavil dodnes stojící Pinkasovu synagogu.

Mezi několika individuálními příběhy najdeme samozřejmě příběh rabiho Löwa a golema, ale také pár příběhů jako je Tančící židovka, strašidelný příběh o zjevení krásky, někdejší prostitutky, která byla pro svou prostopášnost zakleta, musí na věky tancovat v ulicích Podskalí, a dokáže utancovat nočního chodce.

Příběhy ze staré židovské Prahy Magdaleny Wagnerové obsahují kulturně historické údaje o židech v Praze od 10. století, ale uvádí i základy historie židů ze Starého zákona. V její knize dominují individuální lidské příběhy. Myš, která leží na penězích je příběh Mordechaje Maizela (též Mayzla), jednoho z nejvýznamnějších pražských židů rudolfinského období, méně známého, než je jho současník rabi Löw, ale velmi aktivního v rozvoji ghetta. Byl primasem (starostou), získal privilegia od Rudolfa II. a jeho značný majetek. Podílel se na stavbě židovské radnice, Vysoké synagogy, podporoval školu, na stavbě veřejných lázní, chudobince, poskytl pozemek na rozšíření hřbitova, pomáhal chudým, ale byl také bankéřem. Rudolf II. si ho cenil natolik, že se osobně zúčastnil jeho pohřbu, ale hned na to zrušil privilegium, že po něm mohou dědit jeho potomci, a Hrad shrábl celý jeho obrovský majetek. Podle pověsit získal majetek komplikovaně. Na počátku byl rabi Jicchak, který jednou při návratu domů potkal zjevení, které mu předpovědělo, že získá majetek, až provdá dceru, svolil tedy k jejímu sňatku mladým chudým kovářem (podle jiné varianty si vytipoval kluka, kterého vychoval právě pro svou dceru). Jmenoval se Mordechaj Maisel. Když Jicchak znervózněl z toho, že bohatství se nedostavuje, mladá dvojice se odstěhovala a Mordechaj si zařídil kovárnu. Nejstarší syn dvojice jednou při hře vykopal na dvoře truhlici plnou zlata.

Škrtící židovka je příběh nešťastné lásky, Mladá dívka, která bydlela v blízkosti kostela sv. Mikuláše kláštera s ním spojeného se zamilovala do mladého mnicha Anselma a on do ní. Scházeli se v podzemí chodbě, která spojovala ghetto s klášterem, ale opat to zjistil a Anselma nechal přeložit do kláštera kdesi na Moravě. Berta byla zoufalá, stále Anselma hledal v podzemí, ale jednoho dne se tam setkal s opatem, ten jí namluvil, že Anselm chtěl sám odejít, aby se jí zbavil, a Berta opata uškrtila. Dívka zmizela a krátce na to se v klášteře začal zjevovat její duch. OP nešťastné lásce vypráví i Geneda. Rabi Adler žil jen se svou dcerou Genendou, kterou velice miloval. Jednoho dne do jejich domu přišel mladík, který se představil jako David a požádal Adlera, aby ho vyškolil. S Genendou se do sebe zamilovali a otec svolil k sňatku s tím, že zeť převezme jeho úřad. Jenže v den svatby se dostavil rytíř ve zbroji a vysvětlil, že se do Genendy zamiloval, když ji kdysi viděl na tržišti a usoudil, že ji spíš získá, když bude předstírat, že je žid- Adler odmítl splnit smlouvu, jíž se zavázal provdat za něj Genendu a za porušení smlouvy vyl uvězněn. Geneda, aby otci pomohla se za rytíře prodala a hned po svatbě se utopila.

Celý blok příběhů o rabim Löwovi zahrnuje základní kapitoly o jeho zásnubách, vztazích s Rudolfem II. o jeho velmi vyhledávaném náhrobku. Slavný rabín tu není prezentován jen jako tvůrce golema, jímž zcela zaručeně nebyl, neboť byl velmi kritický k představám o umělém člověku. Ve skutečnosti byl rabi Jehuda Löw ben Becalel významným judaistickým filosofem.

Je výborné, jestliže knižně vydané pověsti mají i kulturně historický komentář, ale kniha Ze židovského ghetta A. Hofmana a R. Hauerové jakoby spíš byla koncipována opačně - pověsti jako doklad k popisu a vysvětlení postavení židů v Evropě od středověku do 19. století, ale také příležitost prezentovat teologické otázky, rituály, židovskou terminologii. Svědčí o tom i výběr a způsob podání pověstí, které jsou soustředěny na ty nejchmurnější stránky jejich života. Řada příběhů je o utrpení, umírání, a příběhy lásky nebo úspěchu jsou poněkud v pozadí. Jsou tu některé pověsti, které najdete i v jiných knihách – Rabi Löw, jeho život a golem, Rabi Pinkas a opice, Mordechaj Mayzl, Genenda, Zlatá ulice, Věčný žid, Mnich Anselmus a židovská dívka další. Pro knihu je příznačný příběh Podivný orach (orach= poutník). Šábes (=sluha v synagoze), vezme k sobě na noc poutníka. Bydlí v bývalé márnici a host se ptá na vykopaný hrob. Šámes vypráví příběh Jehudy, který kdysi opustil rodinu, protože ve své pýše chtěl překonat Mojžíše. Když vstoupil na hřbitov a našel pomník se svým jménem, propadla se pod ním zem, hrob ho pohltil a nikdo už o něm neslyšel. Poutník dovypráví příběh Jehudova putování a vysvitne, že právě on je Jehuda, a šámes Wolf je jeho opuštěný syn. Po tomto vysvětlení Jehuda zemře v náručí svého syna. Jeden oddíl knihy přesahuje okruh pražských pověstí, jsou to židovské pověsti z Čech a Moravy.

Z toho souboru pražských pověstí vybočuje kniha Václava Cibuly Nové pražské pověsti. Autor vynechal veškeré pověsti z jádra Prahy - Starého a Nového Města, Josefova čili bývalého ghetta, Malé Strany, Hradčan a Vyšehradu shromáždil pověsti z čtvrtí, které byly k Praze připojovány od roku 1922: z Karlína, ze Žižkova, z Hrdlořez, z Kyjí, z Pankráce, Křeslic, Smíchova, Cibulky, z Barrandova a Prokopského údolí, z Radotína, Zbraslavi a Břevnova, z Bílé hory, Šárky, Podbaby, z Manin, Holešovic a Pelc-Tyrolky, Proseku, Bubenče a dalších. Jsou uspořádány od Špitálského pole čili Karlína na severovýchodě Prahy přes Žižkov, Hrdlořezy a Kyje na Pankrác, Nusle, Křeslice, Kunratice Modřany, Smíchov, odtud do Břevnova, Bílé hory, Hvězdy a Šárky a Podbaby, do Holešovic a na Prosek. Škoda jen, že vyprávění není doplněno mapkou. Pražák se zorientuje, ale mimopražský čtenář se vlastně o Praze a její topografii moc nedozví.

Knížka se pohybuje na hranici pověsti a beletristického vyprávění z historie, a historické začátky nebo konce má většina kapitol, některé dokonce pověstmi vlastně ani nejsou. Například O králi na Betáni, lokalizované do Kunratic, je převážně beletristické vyprávění z historie než pověst, k níž lze přičíst jen chození krále Václava IV. inkognito mezi lid do hospod. Větší část je věnována příběhu První pražské defenestrace a smrti Václava IV., která následovala pár dní po ní.

Jiný český král, Jiří z Poděbrad, vystupuje v dalším příběhu, který je ale nepochybně pověstí. O pánech a kmánech, příběh lokalizovaný na Špitálské pole, má hlavního hrdinu bratra Palečka. Tento šašek krále Jiřího navštívil špitál, zjistil, že jeho chovanci dostávají mizerné jídlo, kdežto členové vedení jedli bohatě. Upozornil na to krále, který mu před tím tvrdil, že pěkný a bohatý kraj Špitálského pole patří chudákům ze špitálu. Král ovšem proti správci tvrdě zasáhl.

Příběhy O fidlovačce a O slamníku v Oboře a O slavnosti ve Hvězdě vyprávějí o vzniku lidových slavností. Ševcovskou slavnost Fidlovačka v Nuslích podle některých z nich inicioval Josef II., který se dokonce v Praze vyučil ševcem. Cibulovo shrnutí dalších výkladů i historii této slavnosti pokračuje až k Tylově Fidlovačce.

K tradičnímu typu pověsti patří O strašidle z Rajské zahrady, odehrávající se na Žižkově. V Rajské zahradě, jejíž část se stala součástí Riegrových sadů, strašil duch starce, někdejšího majitele zahrady. Byl to lakomec, který vyčítal synovi rozhazovačnost a uškrtil ho. Svoje peníze a zakopal pod domem a jeho duch je tam hledá. Škrtí každého mládence, kterého tam potká, neboť v něm vidí svého syna. Při bourání viničního domku se pod ním našly tři zakopané mince, stařec pak přestal strašit

K démonologickým pověstem patří dvě o vodnících - O vodníkovi z Manin a O vodníkovi z Holešovického přístavu, a jsou tu i čerti. O čertech Z Prokopského údolí, je příběh o tom, jak svatý Prokop, po němž je údolí pojmenováno, hledal místo pro poustevnu a našel jeskyni, v níž žilo sedm čertů. Před svatým mužem zkrotli a vystavěli mu poustevnu. Další pověst o čertech má název O mlýnu, v němž se čerti ženili, který se nalézal v Divoké Šárce.

Najdou se i příběhy o tajemných podzemních prostorách. Jedna z nich vypráví O Pavím vrchu na Smíchově. Hrdinou pověsti je voják, který byl zadržen a hrozil mu trest, ale utekl z místa, kde ho drželi na Pavím vrchu. Přitom zapadl do jámy, objevil chodby a podzemní sál s bohatými poklady. Dostal se ven i s penězi a zlatem, a doufal, že se mu podaří vyplatit se z vojska a žít z nalezených peněz. Důstojník mu sice udělil milost, ale všechny cennosti mu sebral. Další pověst s touto tematikou má název O bludišti pod Prosekem.

Mezi pověstmi najdeme i romantické příběhy jako je O Zuzaně z Cibulky. Je to milostná zápletka o ovčákovi, který se v panské zahradě scházel se Zuzanou, o kterou se ucházel šafář. Ten jednou dvojici zahlédl a uspořádal na ni hon v doprovodu čeledi. Když Jíru dopadli, tvrdil, že tam jen hledá zběhlou ovečku, a Zuzana ze sebe udělala sochu. Ve svitu měsíce čeledíny okouzlila tak, že ji šafářovi zapřeli a vysmáli se mu. Ale šafář pořád šmíroval u okna, až jednou v bouřce uhodilo a on se proměnil v sochu, která v domě, vybudovaném na začátku 19. století hraběte Thunem, v okně skutečně je.

Jiný příběh o lásce je O babě z Podbaby. Mladý jezdec směřoval z Prahy na Okoř a cestou ho zastavila šeredná baba. Domáhala se, aby ji vzal s sebou, po váhání tak učinil. Byla Slíbila mu, že ho ochrání před útokem loupežníků, a opravdu, když ho loupežníci přepadli, baba přivedla houf strašidelně vyhlížejících mužů, uhlířů a dalších vesničanů, kteří je vyhnali. Za záchranu jeho života si vyžádala, aby ji políbil. Proměnila se tím v krásnou dívku, byla zakleta místní hadačkou, jejíhož syna si odmítla vzít. Byla z toho láska a sňatek a postavili si hrad zvaný Podbaba.

Několik pověstí se váže k Libuši a Vlastě - O Děvínu (Vlastino sídlo v Motole), O Vlastě z Barrandova, O koženém mostě v Šárce. O pokladu kněžny Libuše vypráví o řadě míst a názvů s ní spojených.

Velká řada příběhů je o založení nebo pojmenování určitého místa nebo objektu - o založení Zbraslavi a Radotína, o Pohořelci a jeho pojmenování, o vzniku Břevnova a další. Mezi ně patří O moravských kyjích. Za vlády knížete Mnaty přitáhli z neznámých důvodů z Moravy od Kyjova válečníci, kteří se kasali, že k dobytí Prahy jim stačí kyje. Ale narazili na odpor vesničanů. Tak vznikl název Kyjí. Řada pověstí podobným způsobem vypráví o vzniku názvů, nejvíce asi o Hrdlořezech. Pověst o tom, že název Paběnic vznikl ze zvolání „babě nic!“, když se loupežníci dělili o kořist. Název Smíchov vznikl buď ze smíchu, nebo z toho, že obyvatelstvo bylo smíchané, O modrém luhu a jiných pokladech vysvětluje název Modřan. Na závěr knihy zařadil Cibula kapitolku O klukovi nepeřenéma a beránkovi z Bubenče s historickým výkladem významu a vzniku názvů.

Dvě z knížek pražských pověstí, které se mi dostaly do ruky, jsou jakýmsi přívažkem, neboť vybočují svou nezařaditelností.

První z nich má název Pražské pověsti, je pěkně vázaná v plátně a vybavená Alšovými ilustracemi. Vyšla v Brně, v nakladatelství jménem RUDLAP a víc se nedozvíte, ani jméno autora, ani rok vydání, jen podle toho, že má ISBN, se dá odvodit, že musela vyjít po roce 1989, kdy bylo ISBM u nás zavedeno. Jsou tu obvyklé příběhy - O Faustově domě, O věži Neklance na Vyšehradě, O rytíři templářském, a Kterak čert kuchařem byl v Emauzích.

Vybočují i Pražské legendy Františka Langra, které se od ostatních liší tím, že jsou moderní a autorské, i když osahují řadu prvků a motivů z původních pověstí. První příběh, Vodník pod Vyšehradskou skálou, začíná: „Povídejme si třebas o našich milých pražských vodnících. Říkám milých, protože jsem řekl pražských a protože je nám milé všecko, co je kusem tohoto krásného města, nejkrásnějšího města na zeměkouli a v nejbližším vesmíru, jistě aspoň pro naše srdce. Velkým dílem jeho krásy je pražská Vltava“. Stejně jako Popelka Biliónová oslavuje Langer Prahu, ale činí tak bez sentimentu a jeho nadsázka je odlehčena humorem. A už tyto počáteční věty naznačují, že Langrovo pojetí vodníků patří k tradici jejich polidštění a zbavení ódia nebezpečí. Je to pojetí nám blízké snad od časů Jiráskovy Lucerny, a svědčí o iluzi, že nebezpečí lze zažehnat humorem. Langrovy legendy vyšly poprvé v roce 1956, byly však napsány už za 1. republiky a v popisech města se to dá poznat.

První tři pověsti, které věnoval Langer pražským vodníkům. Rozlišuje vodníky starousedlé, někde označené jako vodoprávní, kteří žijí na svém místě snad od pravěku, a vodníky tulácké či krajánkovské, kteří v Praze pobyli jen omezenou dobu. K těm starousedlíkům počítá pana Pivodu, který žije pod Vyšehradskou skálou a duše ukládá do nádob, které nashromáždil za celé věky z toho, co lidé zahodili do Vltavy. Druhý je pan Josef, který sídlí na Kampě, pod čtvrtým obloukem Karlova mostu Ten ukládal dušičky do hliněných hrnečků, které dostával od hrnčířů z Kampy jako dar pro dobrou vůli. A třetí vodník, pan Jindřich na Františku, se o duše moc nestaral, také jich v té chudé čtvrti moc nebylo, ale sbíral knihy, které do vody byly vhozeny, když se je cenzorům nepodařilo spálit, měl velice pěknou knihovnu. U všech tří vodníků věnuje Langer dost prostoru popisu jejich chování, prostředí, stykům s lidmi, a také důvodům a způsobům toho, jak se ke svým dušičkám dostali a jaké osobní nebo historické události vedly k jejich utopení. Tato pasáž je zajímavá zejména u vodníka na Kampě, neboť Karlův most byla v Langrově intepretaci, a nejspíš i historicky, místem, kde docházelo při bitvách i při výstavbě k dost početným, někdy i hromadným pádům do vody. A Langrovo autorství je zřetelné i v tom, že u všech tří vodníků vysvětluje důvody, proč se vodnickému řemeslu přestalo dařit – zvýšený provoz na Vltavě a hlavně fakt, že v moderní době se většina dětí učí plavat. A tak si všichni tři museli najít nové povolání, pan Pivoda se stal převozníkem pod Vyšehradem a štamgastem dvou hospod, jedné v Podskalí, druhé za skálou v Podolí, a později dokonce kapitánem jedné z lodí Pražské paroplavby. Pan Josef od Karlova mostu si otevřel půjčovnu loděk a zachraňoval lidi před utonutím – proč by se měli topit, když on už duše nesbírá! Za tyto zásluhy dostal ocenění od primátora a slavila to celá Kampa. A vášnivý čtenář pan Jindřich se i se svou vzácnou knihovnou přestěhoval na Vinohrady a stal se vodákem u vodojemu na Floře. A tady přechází Langer k Jindřichu Vodákovi, vynikajícímu divadelnímu kritikovi první poloviny 20. století a jeho skvělé knihovně – tu kapitolu napsal k Vodákovým sedmdesátinám. (Mimochodem Vodákovu knihovnu převzala po jeho smrti knihovna DAMU, ale v roce 2002 ji zničila paradoxně velká voda, když už se bavíme o vodě a Vodákovi). Langer vysvětluje spojení Jindřich Vodáka s vodou:“… činí tak prostě pro svou vodnickou přirozenost. Protože kdo smí v našem suchém světě někoho jiného utopit? Tvrdí se to jen o jednom druhu a jenom při jedné příležitosti, totiž u kritiků v divadle“.

Následuje Vinohradská legenda, v níž Langer popisuje Vinohrady jako čtvrť plnou činžáků, bez výraznější zeleně, prokleté vílami a rusalkami, než se odstěhovaly z míst, která bývala krásnou přírodou. Ale Vinohrady zachránila svatá Ludmila, která má na Vinohradském náměstí kostel, a přestalo ji bavit dívat se na nevzhledné prostranství. Změnilo se to, kdy před kostelem prasklo vodovodní potrubí a voda vytryskla do výšky. Postupně se u ní vytvořilo jezírko a z něj k velké radosti dětí bazének s vodotryskem (který bohužel před kostelem už dávno není).

V Bezhlavém templáři, nejstarším z pražských duchů, rozvedl Langer pověst beletristicky na celých 15 stránek, Kamenní ochránci, s polovičním rozsahem, vypráví o sochách na Karlově mostě, Kampské válečky vyprávějí o domě vedle Karlova mostu a tamtéž se odehrává poslední příběh – Pražské děti a meč svatého Václava. Ve všech kapitolách Langer věnuje hodně místa Praze, její podobě, historii, atmosféře, současném i minulém životě v ní. V tom vězí její půvab, ale také důvod, proč se příliš nehodí pro dramatickou práci.

Celý přehled pražských pověstí prezentuje žánr jako velmi pestrý a různorodý, spojený jen tím, že je vázán na místo nebo osobu či událost z minulosti. Nemají však charakter pouhé zprávy, i když taková podoba byla nepochybně jejich základem a objevuje se v některých příbězích u Svátka a Biliánové. Mezi pražskými pověstmi najdeme dvě základní kategorie – pověsti historické a démonologické, jinak řečeno pověsti o památkách, stavbách, místech, významných osobnostech, o způsobu života kdysi na jedné straně, a na druhé o kouzelných bytostech a strašidlech. Na pomezí mezi nimi jsou individuální lidské příběhy, ovlivněné okolnostmi, tj. místem a dobou, a většinou vyúsťují v proměnu člověka v ducha či strašidlo, nebo končí stavbou nějakého objektu.

Na jednom konci škály typů pražských pověstí jsou realistické příběhy, které se mohly udát tak, jak jsou zapsány, ale není to ověřeno a spíš než pověstí v pravém slova smyslu jsou to historické klepy, možná by se daly charakterizovat jako předchůdci bulváru. Jsou to příběhy toho typu, jako ty o stavebních povoleních na paláce Kinských a Clam-Gallasova. Na druhém konci škály stojí ony příběhy jednotlivců, kteří se promění v duchy či strašidla. V této kategorii převažuje jedna či druhá část – realita nad fikcí či fikce nad realitou, ale vždy jsou tak či onak spojeny. Za opačný pól by bylo možné považovat příběh o dívce, která se provdala za vládce Vltavy a Labe a žila s ním v nádherném paláci na dně Vltavy.

Mnohé pověsti vznikly ze strachu osamělého nočního chodce, který vidí nejasně či nepřesně a to se mu spojí v představu Bílé paní nebo Bezhlavého templáře. Některé vysvětlují tragické příběhy, jako jsou ty o nešťastných láskách, jimž stojí v cestě buď autoritativní rodiče, anebo nepřekročitelné rasové a náboženské rozdíly. Ale někdy jsou plodem lidské závisti, jako u Mordechaje Maisla: neúspěšný člověk hledí na úspěšného a nevěří, že lze získat bohatství normálním způsobem. Vysvětlení zázrakem je vlastně daleko slušnější, než nenávistné útoky a obviňování ze zločinu či spiklenecké teorie. V těchto vlastnostech pověstí lze hledat jejich aktuálnost a téma, které nemusí vycházet přímo z příběhu, ale ze vzniku a funkce pověsti a z jejího srovnávání s historickými poznatky.

Literatura

Popelka Biliánová: Pověsti vyšehradské, Dobrovský, Praha 2013

Popelka Biliánová: Pražské pověsti Erika, Praha 1995

Václav Cibula: Nové pražské pověsti, Panorama, Praha 1981

Alois Hofman – Renate Heuerová: Ze židovského ghetta, Volvox globator, Praha 1996

Vladimír Hulpach: Báje, legendy a pověsti staré Prahy, Libri, Praha 2010

Blanka Jehlíková: Pražské pověsti, Brána, Praha 2019

Julius Košnář: Staropražské pověsti a legendy, Odeon, Praha 1992

František Langer: Pražské legendy, Albatros, Praha 1965

Eduard Petiška: Golem a jiné židovské pověsti a pohádky ze staré Prahy, SNDK, Praha 1968

Pražské pověsti, Rudlap, Brno, b. r.

Strašidelné příběhy města pražského, sest. D. Vlašínová, Melantrich, Praha 1990

Josef Svátek: Pražské pověsti a legendy, I. a II., F. Topič, Praha b. r.

Dagmar Štětinová: Pražské pověsti, legendy a zkazky, MarieTum, Praha 2009

Vratislav Václav Tomek: Pražské židovské pověsti a legendy, Dobrovský, Praha 2013

Magdalena Wagnerová: Pověsti staré Prahy, Plot, Praha 2014

Magdalena Wagnerová: Pražská strašidla a všemožná zjevení, Plot, Praha 2010

Magdalena Wagnerová: Příběhy ze staré židovské Prahy, Plot, Praha 2015

Adolf Wenig: Náš hrad, J. R. Vilímek, Praha 1938

Adolf Wenig: Staré pověsti pražské, SNDK, Praha 1958

Filip Jan Zvolský: Tajemství pražských půlnocí aneb Strašidla a pověsti staré Prahy, vydání vlastní, Praha 2012

[1] Na záložce vydání v nakladatelství Dobrovský z roku 2013 je tato kniha přičítána historikovi Václavu Vladivoji Tomkovi (1818-1905) ale na Wikipedii se u něj tento titul neuvádí. V knize je také předmluva z roku 1932, což potvrzuje, že autorem je Vratislav Václav Tomek (1868 – 1933), básník, prozaik, redaktor a autor průvodců.

Richmal Cromptonová a uličník Jirka Pobaltí