Edice Obnovené obrazy

V trapných a nešťastných dobách normalizace se vyskytovaly i „ostrůvky pozitivní deviace“, světla a světélka, počiny, za něž se opravdu nemusíme stydět. Jedním z nich byla edice Obnovené obrazy v Albatrosu. Vycházela v letech 1973 až 1989 a je škoda, že v překotných událostech, které následovaly, zanikla. Obsahovala tradiční látky starověku a středověku, které se významně podílely na vzniku a růstu evropské kultury a patří bezesporu ke kulturnímu dědictví evropské civilizace. V mnoha případech šlo o převyprávění látek příliš obsáhlých a pro současného člověka i obtížně pochopitelných svou odlehlostí i dobovým stylem literárních prostředků, především veršů. Současnému člověku, a nejen dětem od 12 let, jimž byla edice určena, ztěžují četbu a odrazují je, a tím je také zbavují možnosti poznávat témata, myšlenky, morálku a mezilidské vztahy minulosti. Látky zůstaly nepostiženy ideologickými zásahy, v některých případech se však třídní hlediska a zdůrazňování lidovosti uplatnily, někdy v dost hojné míře, v doslovech či předmluvách.

Největší podíl mezi látkami, které Obnovené obrazy zprostředkovaly, měla zcela samozřejmě antika. Je nám blízká svou přirozenou lidskostí, problémy, které řešíme i dnes a postoji, které jsou i našimi postoji. Ostatně celé generace vzdělanců se s antikou seznamovaly na gymnáziích v latině a řečtině i dějepise, a mladší generace mají už po šedesát let k dispozici Petiškovy Staré řecké báje. Příznačné je, že jejich postavy a události nedělají větší potíže účastníkům vědomostních soutěží, bez ohledu na to, zda mají vysokoškolské nebo jen základní vzdělání. Obnovené obrazy zahrnuly nejnáročnější a nejrozsáhlejší příběhy, jako je Ilias, Odyssea a Aeneida, i ty méně rozsáhlé, jako jsou příběhy z Ovidiových Proměn nebo dobrodružné látky, které Mertlík zařadil do Polykratova prstenu.

V edici jsou ovšem zastoupeny i starší látky, než antické, začínají Mezopotámií a její nejdůležitější postavou Gilgamešem. Epos o Gilgamešovi patří k nejstarším literárním památkám lidské historie a vypráví o patrně existujícím sumerském králi, pátém po potopě světa. Žil asi někdy mezi 30. – 25. stoletím před naším letopočtem. Z oblasti tak zvaného „úrodného půlměsíce“, zahrnujícího Přední východ a Egypt, vyšly v Obnovených obrazech ještě dva další svazky, příběh Sinuhetův, považovaný za nejstarší životopisný a dobrodružný spis, pochází z doby kolem roku 2000 př. n. l. Je to příběh dvořana, který se zachoval zbrkle, ale zvládl vlastní životní selhání a jeho příběh se stal školní četbou starého Egypta. Další staroegyptské látky jsou obsaženy v jednom z posledních svazků edice, v Příbězích faraonů. Starověk v Obnovených obrazech reprezentují i látky hinduistické, převyprávění respektive úpravy obou zásadních staroindických eposů – Mahábhárarty i Rámájany.

Středověk nabídl bohatší škálu literárních památek, vznikalo víc literárních děl a víc se jich dochovalo. Z oblasti slovanských kultur, v době normalizace prakticky povinných, vyšly Bohatýrské byliny a Slovo o pluku Igorově, a k nim lze přiřadit i dvě látky, které bychom dnes chápali v kontextu jejich skutečných kultur, ale tehdy země jejich původu spolutvořily Sovětský svaz: lotyšský příběh Souboj nad propastí a altajský epos Jezdec na šedobílém koni, jediný, který nepochází ze slovesnosti městských civilizací, ale z kultury kmenové. Další látku ze slovanských dějin představuje Králevic Marko, jihoslovanské příběhy srbského hrdiny, které přecházely tragické bitvě na Kosovu poli i její následky, jinak řečeno vpád Turků na Balkán a islamizace některých částí tohoto evropského území.

Keltskou oblast a britské látky na ni navazující reprezentuje Ossianův návrat, kombinace keltské mytologie a hrdinské epiky, a na to navazující příběhy krále Artuše a jeho Kruhového stolu. K britským látkám patří i převyprávění Chaucerových Canterburských povídek a příběhů Robina Hooda. Západ evropského kontinentu představují Hrdinské příběhy staré Francie a Ciď a jeho věrní, jejichž spojnici tvoří dlouholetá snaha Španělů i Francouzů o přemožení nadvlády Maurů nad Pyrenejským poloostrovem. Královské ságy, částečně mytologie a částečně historické pověsti, reprezentují Skandinávii, konkrétně Norsko. Sem lze přiřadit i mýty starých Khmerů – Sedmnáct zlatých princezen, příběhy z doby středověkého Angkoru.

Pokud jde o původ, zeměpisný i kulturní, vybočující z okruhu látek evropských a asijských, tedy „starého světa“, představují Sny a zlato indiánů, obsahující mýty a pověsti Mayů, Aztéků a Inků.

Je zřejmé, že náměty byly aspoň zčásti nakladatelstvím zadávány. Autory byli zčásti odborníci na danou oblast - arabista a středoškolský i vysokoškolský pedagog Jiří Tomek (Příběhy faraónů), klasický filolog a redaktor Antické knihovny nakladatelství Svoboda Rudolf Mertlík (Polykratův prsten), indologové Vladimír Miltner a Hana Preinhaelterová (Mahábhárata a Rámájana), Radegast Parolek, překladatel z litevštiny a lotyšštiny (Souboj nad propastí) a Václav Šolc, etnograf a cestovatel (Sny a zlato indiánů).

Dalšími autory byli spisovatelé, překladatelé a publicisté, včetně specialistů na převyprávění mýtů, pověstí či pohádek, jako je Vladimír Hulpach, v edici zastoupený třemi tituly: Ossianovým návratem, jímž pro nás objevil keltské látky ještě před vypuknutím keltománie, Příběhy Kruhového stolu a Králevicem Markem. Vojtěch Zamarovský napsal rovněž tři - Sinuheta, Gilgameše a Aenea. Další autoři přispěli jedním titulem, a najdeme mezi nimi vedle českých autorů dvě Slovenky, Elenu Chmelovou (Robin Hood) a Helenu Brindzovou-Križanovou (Bohatýrské byliny), a Angličanku Eleanor Farjeonovou, která převyprávěla Chaucerovy Canterburské povídky.

Porovnání různých svazků nastoluje otázku, jak naložit s literaturou z dob podstatně odlišných od naší, mimo jiné tím, že dnešní člověk má mnohem více příležitostí, jak trávit volný čas, má času méně a tedy i méně trpělivosti, a má také neporovnatelně větší výběr, nejen literatury. Nabízejí se různé cesty: překlad, převyprávění, úpravy. Překlad zvolil Mertlík, a u některých rozsáhlejších látek by krácení nebo převyprávění věci jen prospělo. Třeba Princezna z Aithiopie je příběh tak nabitý zlomy a změnami, že čtenář snadno ztratí souvislost, u Začarovaného osla by vypuštění některých epizod zdůraznilo téma agresivity a bezohlednosti k zvířatům nejen od lumpů, jako jsou loupežníci, ale i od lidí normálních a slušných. V některých případech ale rozšíření látce naopak prospělo, když Vojtěch Zamarovský Sinuheta výrazně obohatil o historické a zeměpisné poznatky o někdejší Syropalestině. O reáliích a politických souvislostech dávných dob víme málo nebo nic, a jde přitom o okolnosti, které ovlivnily i příběhy. Všechny svazky však obsahují doslovy nebo předmluvy, zařazující příběh nebo příběhy do historických i literárních souvislostí, vysvětlivky a poznámky, bibliografii pramenů, z nichž autor vycházel, a v několika případech i výslovnost jmen a názvů. Výjimkou jsou Canterburské povídky, kde je jen předmluva Eleanor Farjeonové, v níž vysvětluje, podle jakých principů prováděla úpravu Chaucerových příběhů. Všechny svazky jsou ilustrované a výtvarný doprovod většinou dotváří čtenářův pohled na danou dobu a místo.

Zajímavé je srovnat si tématiku látek starověkých se středověkými. Zatímco ty starověké se zabývají lidským životem z nejrůznějších aspektů, včetně válek a bojů, v látkách středověkých dominují témata vpádů, okupací, osvobozování z nadvlády, bojů o území i o trůny. Španělé a Francouzi, jejich největší hrdinové Roland a Cid, bojují o vyhnání Maurů z Pyrenejského poloostrova, okupovaného od 8. století až do vrcholného středověku. Ruští bohatýři čelili nájezdům Tatarů a Igor a jeho pluk bojovali proti Polovcům, Králevic Marko se potýkal s nájezdy Turků, kteří v roce 1389 na Kosově poli zvítězili na pár století nad částí Balkánu, a jejich následky jsme zažívali ještě na konci století dvacátého. Souboj nad propastí vypráví o nájezdu Řádu německých rytířů do Pobaltí, které ovládli na půl tisíciletí, a Artušovský cyklus vypovídá o bojích Keltů proti náporu germánských kmenů na Britské ostrovy. Středověká Evropa nebyla ušetřena ani vojenských střetů a nenávisti vnitropolitických. O tom jsou keltské mýty, boje starých irských hrdinů, sváry o vládu středověkých Norů, ale i boje Robina Hooda, který zastával pravoplatného krále Anglie Richarda Lví Srdce proti jeho bratrovi Janovi a Janovým lidem, reprezentovanými zejména nottinghamským šerifem. Vlastně vybočuje jen Chaucer se svými povídkami, zabývajícími se nejrůznějšími lidskými vztahy, situacemi a problémy.

Není to sice příliš radostná bilance, ale její znalost vede k pochopení, že naše momentální problémy nejsou nic nového, ani tak zásadního a neopakovatelného, jak se nám často zdá, protože se nás osobně týkají. Ale vedou také k pochopení, co znamená jinakost, různost, odlišnost, nazývejme to jakkoli. Lidé prostě nejsou stejní, nejsou stejné ani národy, náboženské víry a chování lidí. S tím je nutno počítat, umět se s tím vyrovnat, zbavit se sebestřednosti. Řešení jsou různá, dobrá i špatná, a je třeba posuzovat je informovaně. Znalost minulosti a myšlení lidí v různých dobách je skvělý lék proti demagogům, kteří velmi rádi vytrhují věci ze souvislostí a zkreslují tím poznání v naději, že jen málokdo si pamatuje, co se učil kdysi ve škole v dějepisu.

Položíte-li si vedle sebe pár svazků, vyvstanou vám různé otázky. Ta první je, co je pravda a co je fantazie, jinak řečeno co je pravda historie a co pravda umění. V některých případech se to ví nebo tuší, co patří k té pravdu historické. Gilgameš snad existoval a byl králem, ale zda opravdu pátým po potopě světa? A co vlastně byla potopa světa? A jestliže existoval, hledal opravdu nesmrtelnost? Ať už ano nebo ne, svou nesmrtelnost jistou má. O Sinuhetovi se neví, zda existoval, ale určitě měl vliv a oblibu jeho úctyhodný život. Králevic Marko je historická postava, ale ve skutečnosti se podřídil turecké nadvládě, jejímž aktivním odpůrcem byl v pověsti, protože Srbové si přáli, aby reprezentoval to, co obdivovali. Jeho obraz v písních guslarů není historicky pravdivý, ale vypovídá o postojích, zájmech, o mentalitě Srbů a snad i dalších Balkánců. Srovnáte–li zbojníka anglického s těmi, které znáte z oblasti Karpat, Ondrášem, Jánošíkem i ukrajinským, Oleksou Dovbušem, uvědomíte si, v jak rozdílných zemích žili Robin ve středověku, ti tři už v novověku. Zatímco oni byl psanci neustále ohrožovanými na životě. Zahynuli zradou, Ondráše zavraždil parťák, Janošíka zavěsili na háku za žebro a Oleksu jen na obyčejné oprátce. Robin své nepřátele polapil, bohatě pohostil na veselém večírku pod duby, a nakonec je oškubal o poslední pětník. Dočkal se změny poměrů a zemřel přirozenou smrtí, i když nottinghamský šerif by byl s chutí s ním udělal něco podobně drastického. Obojí typy pověstí přežily, protože vyjadřovaly myšlení, touhy, strachy i morálku svých posluchačů i pozdějších čtenářů. V rytířských zpěvech se dočtete o neobyčejné čestnosti jejich hrdinů, zda takoví byli opravdu, nechme na posouzení pánubohu, ale přemýšlejme o tom, co je čest. Zda existovala v starověké Indii nějaká Sávitrí, jejíž dharma byla tak skvělá, že oživila mrtvého, o tom lze pochybovat, ale máme takový ucelený systém hodnot, jako tato postava, a máme vůbec nějaký?

Je škoda, že edice skončila a nevyčerpala všechny možnosti. Chybí látky Starého zákona, což je dáno dobou, kdy Bible byla tabu, bez ohledu na to, že Starý zákon patří k základům evropské kultury a umění, morálky a zákonodárství; že se netýká jen víry, ani jen křesťanství, ale celé euroatlantické kultury; že ji spojuje i s judaismem a islámem, pro něž je rovněž základním východiskem. Nedošlo ani na Alexandra Velikého, možná ani na ledacos z římské literatury. Chybí perská, čínská, japonská, korejská i vietnamská mytologie. Chybí Buddha a buddhismus, Tibet, Zadní Indie, Mayové a Aztékové ve větším rozsahu. V české literatuře se mi nepodařil objevit Viléma Tella, s výjimkou Schillerova dramatu. A nepochybně by se našlo i mnoho dalšího. Přestože některé látky či soubory příběhů byly později vydány znovu, často v úpravě nebo nové sestavě, některé tituly by si zasloužily reedici, třeba Ilias, Odyssea a Aeneida, hrdinská epika západní Evropy a její rozšíření o další látky. A do resuscitované edice by se velmi dobře hodily dvě knížky dvojice Kolář Hiršal – Ezop a Enšpígl. Ezop by rozšířil antickou oblast o bajku, ale také o pozoruhodný život otroka a hrbáče, jehož vnitřní hodnota popírala jeho handicapy; a Enšpígl by snad mohl být vstupní branou pro látky německé, které edice v minulosti nedokázala pojmout.

Z hlediska dramatické výchovy je na nich důležité, že zachycovaly děje vnější, na které je vidět, lidské jednání, konflikty a řešení zásadních problémů. Jsou dramatické i tam, kde nejde o boje ve fyzickém slova smyslu, proto jsou potenciálem pro dramatiku, zejména pro dramatické strukturování, neboť obsahují základní morální dilemata lidstva, a z nich plynoucí výzvy k jednání a rozhodování.

Anotace jednotlivých svazků

Vojtěch Zamarovský: Gilgameš, 1976

Epos o Gilgamešovi, sumersko-babylonský epos patří k nejstarším literárním dílům lidských dějin. Výtvarně jsou jeho motivy zachyceny na památkách z doby mezi roky 4000 až 3700 př. n. l. Zamarovský vykládá historii vzniku a objevení Gilgameše, popisuje důležité archeologické objevy, které se ke Gilgamešovi vážou, zabývá se i klínopisem a historií jeho rozluštění. Velmi realistické popisy byly potvrzeny archeology: popis města, stavby, uspořádání společnosti, náboženské rituály, způsob života, krátce reálie doby. Archeologie potvrdila i existenci hradeb Uruku. Král Uruku Gilgameš byl synem krále Lugalbandy a bohyně Ninsun. Vládl tvrdě a poddané nutil budovat hradby kolem města. Aby Gilgameše zkrotili, stvořili bohové Enkidua jako jeho protivníka, ale stanou se přáteli a Enkiduova smrt donutí Gilgameše hledat nesmrtelnost. Zjišťuje, že ji mají jen bozi, ale on vykonal velké činy, postavil velké dílo, a i když si nezachová věčný život, bude nesmrtelné jeho jméno. Vojtěch Zamarovský převyprávěl epos velice věrně, zachoval všechny epizody, mnohde dokonce v doslovném znění, jeho text zachovává poetiku předlohy a archaizujícími prvky jazyka se blíží českému překladu.

Jiří Tomek: Příběhy faraónů, 1989

Autor látku staroegyptské literatury rozdělil do pěti dnů. Den první obsahuje příběhy bohů

a mezi příběhy o bozích je i moralita Pravda a Lež, o bratrech těchto jmen. Podle ní je lež slepá a nikam nedojde, pravda vždy zvítězí, i když bývá potřeba jí pomoct. Den druhý obsahuje příběhy faraónů Staré říše (2700 – 2270 př. n. l.). Lotos a papyrus je příběh s kulturním hrdinou, resp. hrdinkami, které byly obětovány a na hrobě jedné druhého dne vyrostl lotos, posvátná květina boha Rea (symbolika slunce), na hrobě druhé papyrus, dar bohů lidem, aby měli na co psát (symbol egyptské učenosti). Den třetí - Střední říše (do 1785 př.n.l.) obsahuje mimo jiné příběh Výmluvný venkovan, jeden nejznámějších egyptských příběhů. Drobný rolník Chunanup se dostane do sporu s bohatým sedlákem, dovolává se spravedlnosti nedá se a mluví a mluví na svou obhajobu která je zapisována pro královo potěšení. Nakonec z králova příkazu všechen sedlákův majetek připadne Chunanupovi a sedlák se stane obyčejným rolníkem na Chunanupových dosavadních polích.

Čtvrtý den – Nová říše (do 1070 př.n.l.), Princ a osud: Sedm sudiček předpovědělo novorozenému princi, že ho zahubí buď had, nebo krokodýl, anebo pes. Přesto si princ prosadil, aby směl mít psa, nakonec bojoval s krokodýlem a pes mu pomáhal, krokodýl padl, ale také milovaný pes přitom zahynul. Pátý den – příběhy faraonů Pozdní doby (do 333 př.n.l.) – O lvu Osel a kůň prchají před člověkem i s vozem, do něhož jsou zapřaženi, a potkají lva: „Cožpak je člověk silnější než vy? Podivil se lev. „Nikdo není lstivější než člověk, náš pán“, odpověděli kůň a osel. „Chraň se mu padnout do rukou. Také by tě zotročil jako nás.“ Lev se vydá za člověkem, aby mu dokázal, že je silnější. Vše způsobil člověk. Lev padne do jámy vykopané člověkem, který ho spoutá, ale myška mu pouta přehryže. Příběhy faraónů uzavírá doslov egyptologa dr. Břetislava Vachaly nazvaný Jak a co psali staří Egypťané (písmo, jeho vznik, technika psaní, jazyk, rozluštění hieroglyfů a hieratického písma, výroba papyrů, egyptská literatura, její žánry). Připojeny jsou vysvětlivky a přehled říší, dynastie a faraónů

Vojtěch Zamarovský: Sinuhet, 1985

Sinuhetův příběh, odehrávající se kolem roku 2000 př. n. l., byl ve starém Egyptě velice populárním dílem. Sloužilo zřejmě pro výcvik psaní, ale také v morální výchově. Sinuhetovo vyprávění má také vztah k Bibli (boj Sinuheta s obrem z Recenu je podle některých autorů předobrazem střetnutí Davida s Goliášem, příběhu téměř o tisíc let mladšího.) Vojtěch Zamarovský převyprávěl tento „nejstarší známý životopisný a zároveň dobrodružný spis ve světové literatuře“ a příběh rozšiřuje konkretizací situací, jednání postav, dobovými reáliemi Egypta, života beduínů, doplňuje a rozvíjí poznatky o egyptské mytologii. Jsou tu také formulovány zásady osvíceného vládnutí a hospodářství (vodní nádrže, sýpky). V obsáhlém doslovu Zamarovský podává dějiny starověkého Egypta, vykládá historické pozadí spisu, a píše i o změnách, které v příběhu provedl. I zde je slovníček osobních jmen a místních názvů

Vladimír Miltner: Mahábhárata aneb Velký boj, 1988

Spletitý a neobyčejně rozsáhlý je příběh Mahábháraty (udává se, že původní epos má 100 000 dvojverší a je svým rozsahem asi čtyřnásobkem Homérových eposů). Osu eposu tvoří boje spřízněných Pánduovců a Kuruovců, do nějž jsou vloženy příběhy postav s těmito rody spojenými. Sávitrí je příběh princezny, která si sama najde ženicha Satjavanta s jeho otcem v lesní poustevně, králem bez trůnu. Když se naplní věštba, že Satjavant do roka zemře, Sávitrí je s ním v lese a spatří boha smrti Jamu, který odnáší duši Satjavantovu. Sávitrí ho následuje, a přestože ji Jama ji posílá zpět, ona vysvětluje svůj pohled na život a nakonec jí Jama vyhoví, oživí Satjavanta a splní i další přání, které Sávitrí žádala pro členy své rodiny. Šakuntala obsahuje motivy, které se objevují v evropských pohádkách. Hlavní zápletka spočívá v tom, že manžel odejde k svým blízkým a na ni zapomene, ale Šakuntala se nevzdá, a dosáhne toho, že si manžel na ni vzpomene. O démonu Bakásurovi: Pětice Pánduovců se svou matkou Kuntí po cestě požádali o nocleh bráhmana a jeho ženu. Kuntí si všimla, že je bráhmanka smutná a vytáhla z ní, co ji tíží: město sužuje démon Bakásur, který žádá denně povoz plný potravy a jednoho člověka – řada je právě na této rodině, která má jednoho syna a řeší, kdo z nich půjde, obětovat se chce matka. Kuntí povolá svých pět synů a navrhne jim, aby místo ní šel jeden z nich. Padne to na Bhímu, který se ráno vydá s vozem plným lahůdek, démona přemůže a získá vděčnost celého města.

Hana Preinhaelterová: O statečném Rámovi a věrné Sítě, 1975

Jeden ze dvou hlavních hinduistických eposů. Králova druhá manželka donutí manžela, aby následníkem jmenoval jejího syna Bharatu a Rámu, který je sedmým vtělením Višnua, vyhnal na čtrnáct let do pralesa jako poustevníka. Ráma odejde a i se svou ženou Sítou a dalším bratrem Lakšmou se usadí v pralese. Do Rámy se zamiluje ohavná běsice Šúrpanakha a když nepochodí, uchýlí se na Srí Lanku k svému bratrovi, králi běsů Rávanovi, který se lstí dostane k Sítě a unese ji na Lanku. Oba bratři pátrají po Sítě spolu s rádcem opičího krále Hanumanem. Soustředí vojsko na břehu moře, které ale dokáže přeskočit jen Hanuman. V Rávanově paláci objeví zoufalou Sítu, která běsovi statečně. Opice a medvědi postaví most na Lanku a vojsko po něm přejde na ostrov. V bitvě Ráma a Lakšmana padnou, ale Hanuman donese z Himálají zázračnou bylinu, jíž lze vyléčit raněné a vzkřísit mrtvé. Boj je obnoven a Ráma zasáhne šípem Rávanu a usmrtí ho. Síta je osvobozena, ale Ráma ji odmítá, protože žila v domě s jiným mužem. Síta se chce upálit na hranici, ale bůh ohně Agni ji vynese živou a zdravou, protože je nevinná. Zkouška ohněm ji očistila před světem. Protože právě uplynulo čtrnáct let vyhnanství, Ráma a Síta se vracejí do sídelního města a Ráma se stává králem.

Jan Pilař: Homérova Ílias, 1979

Přepis Homérovy Iliady tvoří obsah Homérova eposu, který zaznamenává události posledního roku války Řeků proti Troji s cílem získat zpět Meneláovu manželku Helenu, kterou unesl do Troje Paris, a soustřeďuje se na příběh Achilleův a morální problém, který je tu řešen. Pilař tento příběh uvedl stručným shrnutím příčin a počátku války a v Dovětku shrnul i závěrečné fáze dobývání Troje, její pád i další osudy hrdinů eposu.

Jaroslav Hulák: Odysseia, 1981

Na počátku je stručně příběh Trojské války, mnozí účastníci bojů se vraceli domů s velkými obtížemi (ostatně v době, kdy se tato válka pravděpodobně odehrála, neexistovaly prostředky navigace, a proto plavci byli vydáni na milost a nemilost moři), ale nejdelší a nejdobrodružnější byla cesta Odyssea, krále ostrova Ithaka. V prvním oddílu s názvem Dům bez pána se bozi radí o tom, jaký osud si Odysseus zaslouží i události na ostrově v jeho nepřítomnosti. Odysseova dobrodružství obsahují příhody z Odysseovy cesty – sekání s nymfou Kalypsó, u krále Alkinoa, u Polyféma, setkání se Sirénami i řádku dalších příběhů. Setkání s Telemachem vypráví o Odysseově návratu na Ithaku a závěrečná část nazvaná Pomsta shrnuje Odysseův boj s nápadníky své ženy Penelopy a konečný smír. V závěru kniha obsahuje poměrně obsáhlé charakteristiky významných osobností – bohů i lidí – příběhu.

Vojtěch Zamarovský: Aeneas, 1981

Aeneida, jejímž autorem byl římský básník Vergilius, navazuje rovněž na Trojskou válku, ale jejími hrdiny jsou poražení Trojané, skupina, která se pod vedením Aenea vydala na plavbu za hledáním nového domova. Stejně jako Odysseus i oni bloudí Středozemním mořem, zažívají četná dobrodružství a několikrát se domnívají, že konečně našli nový domov. Snad nejdelší epizodou je jejich pobyt v Kartágu a Aeneův vztah s královnou Dido, ale končí až v ústí Tibery, kde konečně najdou vhodné místo, kde se mohou usadit. Nejsou vítáni dosavadními obyvateli Apeninského poloostrova, přesto však se jim podaří t založit Říma. Příběh je doplněn kapitolou o Aeneovi a Vergiliovi a o osudech tohoto eposu.

Věra Adlová: Proměny lásky, 1980

Tento svazek obsahuje sedmnáct příběhů z Ovidiových Proměn lásky převyprávěných pro starší děti a dospívající, vybraných tak, aby se týkaly problémů jejich věku. Některé z nich jsou i v knize Petiškově, je to Faethon, Orfeus, Niobe, Midas a Filemon a Baukis, Daidalos a Ikaros, ale v jiném převyprávění podle pojetí Ovidiova, zaměřeny na proměny s ohledem na téma Ovidiovy knihy, to jest na proměny osob. Kniha Adlové začíná stejně jako Ovidius, Zlatým věkem a potopou. Většina příběhů je ve dvojicích – Apollón a Dafné. Jupiter a Ió, Jupiter a Europé, Narkissos a Échó a další. Volila také látky, které se bezprostředně týkají dospívání a dospívajících a tuto jejich stránku zdůraznila, jak je patrné u Arachné, příběhu skvělé přadleny, která s bohyní soutěžila. Minerva schopnosti i chování dívky považovala za zpupnost, proto ji proměnila v pavouka. Adlová zdůrazňuje, že Arachné se k svému umění dopracovala vlastními silami, kdežto u Ovidia je dívčina vzpoura proti bohům striktně odsuzována. Epafos a Faëthon je příběh s věčným tématem vzpoury dospívajících proti rodičům, vyprovokované zlomyslností vrstevníků, s neblahými následky lehkomyslnosti adolescenta.

Rudolf Mertlík: Polykratův prsten, 1986

Dobrodružné příběhy z dávných časů, jak zní podtitul, čerpal Mertlík z řeckých i latinských spisů, které bychom dnes zařadili mezi beletrii. Výjimkou je kapitola Noc hrůzy, která popisuje zkázu Pompejí v srpnu r. 79, jak ji podle vlastního očitého svědectví popsal římský spisovatel Plinius mladší (61 – 113 n. l.).

Autory celé série napínavých a zábavných příběhů byl jen jeden autor z doby před naším letopočtem, řecký spisovatel Hérodotos, který žil asi v letech 485 – 425 př. n. l. Další Řekové byli Charitón (žil asi v 2. století), Lúkianos (120 – 192) a Heliodóros (asi 3. Stol. n. l.) a Říman Lucius Apuleius (nar. 125)

Kniha obsahuje řádku příběhů kratších, často vyňatých z rozsáhlejšího díla, jako je pět příběhů z Apuleiova Zlatého osla, pojednávající o loupežnících a jejich těžkém životě, o lupičské cti, čarodějnicích, strašidlech, i o svátku na počest boha Smíchu. Také z Hérodotových dějin jsou zde vyňaty novelistické vložky Chytrý zloděj, Polykratův prsten, Kroisos a Solon. Ke kratším příběhům patří i dvě série Lukianovy - Přátelství lidí, příběh o zchudlém muži, s nímž se o majetek rozdělil jeho přítel, ale také si vzal jeho ošklivou dceru- epileptičku. Přátelství zvířat je zvířatech, která oddaně pomáhají svým lidským přátelům, jako Androkles a lev – uprchlý otrok vytáhl lvovi z nohy trn a ten mu za to zachránil život, když byl předhozen dravé zvěři. Některé příběhy jsou anonymní, například Lovcův syn aneb Sen se vyplnil – hlavní zápletku známe z českých pohádek jako příběh Plaváčkův.

Několik příběhů je rozsáhlých a vyprávějí o podstatné části života svých hrdinů. O začarovaném oslu: hrdina příběhu se omylem ze zvědavosti stane oslem a protrpí v této podobě velké množství útrap, než se vrátí do lidské podoby. Lúkianovo Dobrodružné cestování líčí plavbu do Atlantiku která vedle k letu lodi na Měsíc, na Jitřenku a do dalších lokalit „ve vzduchu“ i k pobytu uvnitř obrovské velryby. Je tu Heliodórova Princezna z Aithiopie – neobyčejně složitý příběh, v němž se blízcí navzájem ztrácejí nebo jsou uneseni, aby se pak náhle někde opět setkali, a to v různých variacích. Jsou tu loupežníci, velká láska, obětaví přátelé, zrádné služky zajetí a otroctví, bitvy, meče vražené do hrudi Delfy i Egypt. A v závěru knihy Caritónova Za živa pohřbená, – příběh dvojice, domněle mrtvá žena byla pohřbena, ale oživla

Vladimír Hulpach: Ossianův návrat, 1985

Kniha s podtitulem Keltské mýty a báje byla prvním literárním zpracováním této látky v češtině. Keltové si uchovali svou identitu v Irsku, kam Římané nikdy nedošli, V době, kterou zachycují cykly keltských bájí, bylo Irsko rozděleno do čtyř provincií – Ulster, Connacht, Leinster a Munster, které mezi sebou často bojovaly, a měly společného ústředního krále. Původní ústní slovesnost zaznamenali v 11. – 14 století mniši v klášterech. Látka se dělí do čtyř cyklů – Mytologický obsahuje příchod Keltů do Irska, Ulsterský a Fenianský cyklus obsahují příběhy smyšlené i odvozené z historie a královský cyklus je převážně historií první poloviny 1. tisíciletí. Irská mytologie je založena na střídání obyvatel ostrova, než přišli Milesiané (Kelti) z jižní Evropy, obývají Irsku Tuatha de Dannan, bájný národ, který se po příchod lidí stáhl do pahorků a nadále žil jako národ elfů vedle lidí. Hlavním hrdinou Ulsterského cyklu je Kukulín, Fenianskému cyklu dominuje Finn, který později vstoupil i do pohádek (Finn MacCool, obři a trpaslíci). Příběh Války o býka vypráví Vladimír Hulpach v kapitolách Válka o býka a Konec vojny. Král Ailil a královna Medb (Medbh, též Maeve), vládnoucí Connachtu, se začnou vytahovat jeden na druhého, a z jejich hádky vznikne nesmyslná a vražedná válka. Tématem příběhu je nesmyslná, ale vražedná válka, která vznikne pro hloupost a z hlouposti, z ješitnosti a z drobné, zanedbatelné urážky. Irská mytologie obsahuje i několik příběhů mimo ony tři cykly. Příkladem je dobrodružná Maildunova plavba s podtitulem „Vyprávění o dobrodružstvích Mailduna a jeho družiny a o podivuhodných věcech, které spatřili během plavby po západním moři“ celkem vystihuje charakter příběhu. Nejzajímavější na příběhu je ono putování nejrůznějšími podivuhodnými končinami.

Václav Cibula: Hrdinské legendy staré Francie, 1973

chansons de geste, hrdinských zpěvů středověké Francie. Poslední výprava rytíře Rolanda pojednává o závěru sedm let trvajících bojů Karla Velikého s maurským králem Marsilem, v zadním voji Roland zahyne, ale ve střetnutí s Karlovým vojskem Mauři prohrávají. Život a dobrodružství Renalda z Montalbanu je celoživotním příběhem čtyř synů Ajmonových kteří upadnou v nemilost a prchají ode dvora. Po mnoha bojích a peripetiích se Karel Veliký s bratry smíří. Dalšími příběhy jsou Dobytí města Nimes**, Jak se stala Berta královnou o podvržené nevěstě krále Pipina Krátkého, a dobrodružný příběh s řadou pohádkových motivů Oberon**.

Václav Cibula: Cid a jeho věrní, 1978

Námětem španělských hrdinských příběhů je stovky let trvající nadvláda Maurů, tj. severoafrických Arabů, nad Pyrenejským poloostrovem. Mauři přišli r. 711 na žádost dědiců zemřelého krále, kteří se nemohli mezi sebou dohodnout a zůstali až do vrcholného středověku. Přinesli ale Evropě sovu tedy vyspělou kulturu a vědu, architekturu, medicínou, ale i v Evropě tehdy neznámé věci denní potřeby, jako je kartáček na zuby nebo vidlička. Prvním příběhem je Zpěv o dceři hraběte Juliána, líčící vpád Maurů na Pyrenejský ostrov. Nejvýznamnější je Píseň o Cidovi. Příběh se odehrává za posledního z králů Alfonsa, který Cida oženil se svou neteří Jiménou. Většina osob Písně, napsané asi 50 let po Cidově smrti, je historicky doložena, také hlavní události jsou historické, skutečnosti odpovídá i místopis. Kniha obsahuje i Zpěv o sedmi infantech z Lary, založený na historické události z konce 12. století o bojích, v nichž bylo zabito sedm bratrů – infantů, dále Zpěv o Fernánu Gonzálesovi, příběh hraběte z 10. století, který sjednotil několik menších celků, z nichž vznikla Kastilie. Španělské hrdinské písně byly na rozdíl do francouzských určeny nejen šlechtě, ale i veškerému obyvatelstvu, přednášely se na hradech, ve městech a na vesnicích, na tržištích, ve vojenských táborech. Jsou velice věrné realitě a popisují život společnosti, reálie doby, včetně přesných popisů tehdejších bojů.

Vladimír Hulpach: Příběhy Kruhového stolu 1980

Po odchodu Římanů došlo v 5. a 6. stol. k vylidnění anglického území a obyvatelé postupně podlehli útokům germánských kmenů, Anglů, Sasů a Jutů, kteří Kelty postupně vytlačili na západ, do Wallesu a Cornwallu a přes mořské průlivy do Bretaně a do Irska, na severu zůstali Skotové. Legendy o Artušovi v písemné podobě vznikaly od 12. století. Artuš byl symbolem cornwalských a velšských politických aspirací v boji proti vpádům germánských kmenů. V Příbězích Kruhového stolu Hulpach rozdělil cyklus do dvaceti kapitol. Začíná trojskou válkou, Aeneovým založením Říma a odchodem jeho pravnuka Brita do Británie, jíž dal jméno. Vlastní Artušův příběh začíná v třetí kapitole jeho narozením, v dvacáté končí jeho smrtí po rozpadu společenství rytířů Kruhového stolu. Obsahuje i vložené příběhy Lancelotovy, Merlinovy, Tristana a Isoldy, o Kilwichovi a Olwen, o Lohengrinovi i příběh o Gawainovi a zeleném rytíři, a o hledání svatého Grálu. Hulpach se soustřeďuje především na dobrodružnou, bojovou stránku příběhů, milostným příběhům se věnuje jen v nejnutnější míře. - V rozšířené podobě, s pozměněným titulem Rytíři krále Artuše vyšlo v nakladatelství v roce 1992.

Geoffrey Chaucer- Eleanor Farjeonová: Canterburské povídky, 1985

Eleanor Farjeonová (1881 – 1965), autorka literatury pro děti, upravila Chaucerovo dílo ze 14. století pro současné děti a přepsala je z veršů do prózy. Poprvé vyšlo v roce 1930. V úvodu píše o tom, že zachovala všechny příběhy, ale některé podstatněji krátila a z jiných vypustila epizody, které se pro děti nehodí. Příběhy si vypráví skupina poutníků, kteří směřují do Canterbury. Vůdčí osobou, jakýmsi moderátorem vyprávění, je hostinský, který je doprovází. Ve skupině jsou šlechtici – rytíř s panošem, řada reprezentantů církve – jeptiška a její kněz, fráter, kanovník a jeho sluha, odpustkář, mnich a farář, vzdělanci - jurista, oxfordský student a doktor medicíny, nejpočetnější jsou příslušníci středního stavu a řemeslníci – mlynář, šafář, kuchař, kupec, statkář, lodník, správce, i pár osob určených jen jménem nebo místem, kde žijí. Podle profese a sociálního postavení se řídí náměty povídek ze života své doby i literární příběhy odkazující k antice a všechny obsahují poučení, světské či náboženské. Celek vytváří obraz společnosti středověké Anglie.

Elena Chmelová: Robin Hood, překlad dr. Marie Kavková, 1974

Robin Hood je reprezentantem nižší šlechty, která spolu s poddanými a chudšími vrstvami trpí nadvládou úředníků, věrných princi Janovi, který zastupuje nepřítomného krále Richarda Lví Srdce a svou pozici zneužívá. V Sherwoodském lese žije veselá parta zdatných bojovníků a různých řemeslníků, mají vybudovaný vlastí stát ve státě a jsou soběstační. Ale jsou především sebevědomí, schopní střelci a siláci, jsou ale také vtipní a dovedou nastražit neselhávající léčky. Jejich nejsilnější zbraní je schopnost vytáhnout z kteréhokoli představitele království – šerifa stejně jako biskupa - peníze a majetek a zesměšnit ho před veřejností. Liší se výrazně od středoevropských (karpatských) zbojníků, jako je Jánošík, kteří reprezentují poddaný lid, byli vyhnáni do lesa bídou a krutostí a krutě také končí. Když se blíží návrat Richarda Lví Srdce, střet eskaluje, ale Robin a jeho přátelé opět vyváznou díky své odvaze. Pak se vrací král, Robin se stane velitelem jeho lučištníků, celá skupina se rozchází. Až na konci života se Robin vrací do Sherwoodu a nakonec umírá zradou své sestřenice – abatyše, a je pohřben pod svým dubem.

Jaroslav Kaňa: Královské ságy, 1980

Kniha má dvě části: v první Kaňa převyprávěl Ságu o Ynglinzích, která shrnuje hlavní příběhy z mytologie. Na ni navazuje pět ság o zčásti mýtických, zčásti historicky doložených norských králích. Základem jsou spisy Islanďana Snorriho Sturlussona (1178 – 1241), jeho ságy vznikaly na přelomu 12 a 13. století, má bohatý poznámkový aparát a doslov, což usnadňuje orientaci v příbězích u nás málo známých a tematicky podměrně odlehlých.

O christianizaci Norska vypovídají dvě ságy, obě založené na historických osobách a událostech, ale zčásti se odchylující od moderní doložené historie je Sága o Hákonovi Dobrém. Hákon se jako velmi malé dítě dostal na vychování k anglickému králi Athelstanovi Věřícímu. Byl pokřtěn a vychováván v křesťanské víře, v dobrých mravech a v dvorném vystupování, neboť Anglie již byla křesťanská. Na velkém sněmu sedláků byl po smrti svého otce prohlášen králem, protože sedláci v něm viděli sjednotitele Norska. Jako král byl vlídný a laskavý k sedlákům a postupně narůstala jeho moc, jak získával další oblasti a sjednocoval Norsko. Snažil se přivést do Norska křesťanství, ale sedláci namítali, že nedělní odpočinek a dodržování půstu zabrání jak práci, tak obraně země. Nakonec byl Hákon dokonce donucen vést pohanské oběti, jejichž krvavost se mu příčila. V téže době dospělí synové Hákonova bratra Eiríka Krvavé sekyry se proti němu vypravili a Hákon vítězil, ale byl raněn a zemřel. Byl pohřben pohanským způsobem, všichni věřili, že bude mít skvělé místo ve Valhalle, protože padl v boji. Smrtí a pohřbem získal víc přízně než křesťanským životem. Sága o Óláfu Tryggvasonovi (vládl 995 – 1000) Křesťanství zaváděl nemilosrdně – výhrůžkami, popravami, sliby a podplácením i lstí.. V roce 1000 byl Óláf vlákán do pasti a v námořní bitvě s vojskem dánským, švédským a s Eírikem, synem jarla Hákona, přemožen. V poslední chvíli skočil do moře a už se nevynořil. Norsko bylo rozděleno, dokud se vlády neujal Óláf Svatý, jehož kmotrem byl právě Óláf Tryggvason.

Vladimír Hulpach: Kralevic Marko, 1975

Podtitul „antologie příběhů podle junáckých písní jižních Slovanů“. Jde o příběhy, které vyprávěli, resp. zpívali guslaři o dějích v prostoru Srbska, Kosova, části Bulharska. Jádrem jsou příběhy kralevice Marka, historické postavy. Byl synem krále Vukašína v době, kdy došlo k podmanění Srbska Turky. Na Kosovu poli (východní část Republiky Kosovo) došlo v roce 1389 k bitvě, v níž byl poražen srbský car Lazar a Turci ovládli tuto oblast na 500 let a podstatná část obyvatel přijala islám. Kralevic Marko je tu v rozporu s historickou skutečností líčen jako odbojný hrdina. Příběhy po jeho smrti zabírají značný časový úsek až do 19. století. V poznámkách jsou jednak vysvětleny termíny a reálie, jednak je pověst konfrontována s historií. Celkově jsou příběhy založeny na nadsázce, včetně hodnocení postojů postav. Doslov vysvětluje historii, ale byl napsán v době, kdy ještě neexistovala samostatná Republika Kosovo, kterou Srbsko odmítá uznat. Převahu jejích obyvatel tvoří Albánci, Srbové tvoří menšinu.

Helena Križanová-Brindzová: Bohatýrské byliny, přeložila Marie Vodičková, 1975

Patří k několika různým variantám českého, resp. slovenského převyprávění třiceti příběhů z okruhu ruských bylin, tj. příběhů, které „byly“. Zachovaly se v ústním podání od 10. století. Knižně vycházejí v různých variantách od počátku 19. století, kdy se jimi začali zabývat sběratelé, do české literatury je jako první uvedl Čelakovský v Ohlasu písní ruských. Úvodní dvě byliny jsou věnovány Mikulovi, vesnickému silákovi, hlavním hrdinou celé série je Ilja Muromec, všestranný hrdina. Řada příběhů se týká vpádu Tatrů do Ruska a bojům s nimi. Základem jsou historické události a postavy, ale jsou volně vykládány, přeceňována jejich schopnost a morálka, někdy dochází k posunům doby, jeden příběh spojuje události z různých staletí apod. Vedle Ilji Muromce k důležitým postavám patří Dobryňa Nikitič a Aljoša Popovič. Doslov vykládá historii bylin a dost násilně až křečovitě zdůrazňuje lidovost a boj a ctnosti chudácích proti bohatým utiskovatelům.

Slovo o pluku Igorově, přeložila Hana Vrbová, 1977

Píseň o událostech z 12. století, období, kdy se začala rozpadat Kyjevská Rus. Příběh Igora Svjatoslaviče, příbuzného knížete Kyjevské Rusi. Bez vědomí knížete se Igor spolu s několika dalšími šlechtici z bočních větví rodu rozhodl zasáhnout proti kočovným Polovcům, kteří od 11. století obsazovali stepi jižního Ruska. Boj zprvu úspěšný, ale skončil totálním vítězstvím vetřelců.

Otakar Štěrba a Jaromír Štětina: Jezdec na šedobílém koni, altajské eposy, 1981

Pět eposů altajských kočovných lovců a pastevců vypráví novinář Štětina a ekolog Štěrba.-Jsou to příběhy na pomezí hrdinské epiky a pohádky, jejíž motivy jsou v příbězích časté. Vyprávějí o hrdinovi Alyp-Manašovi, který na svém šedobílém koni bojuje proti útlaku (kouzelní koně jsou tu důlžitými pomocníky). Kojzjujke a Bajan je příběh dětí dvou přátel, kteří se dohodli, že se jejich děti, narozené v stejný den, vezmou, ale po smrti jednoho z nich druhý dohodu porušil. Nicméně se oba mladí lidé našli a šťastně spolu žili. Synaru je příběh dívky, sestry tří bratrů, jejichž hloupé a líné manželky na ni žárlí a pokoušejí se ji zabít, ale ona přežije. V dalších příbězích jde o boj chudších proti bohatším utiskovatelům. V předmluvě autoři popisují Altaj, jeho polohu i přírodu.

Radegast Parolek: Souboj nad propastí aneb Hrdinský příběh o lotyšském silákovi Lačplésisovi a jeho moudré nevěstě sličné Laimdotě, 1987

Epos sestavil z lotyšského folklóru, z pohádek a písní, Andrejs Pumpurs (1841 – 1902). Baltští bohové jednají o Lotyšsku, kterému hrozí christianizace. Naději představuje silák z 13. století Láčplésis z Lielvarda, junák s medvědína ušima, lotyšské národní hrdina. Tento hrdina poznal krásnou dívku Spídalu, která je čarodějnice a spolu s ní uvnitř klády, na níž letěla, se dostal do jeskyně v Čertově jámě, kde se scházejí čarodějnice a vládne tomu vědma se Satanem, Lačplésisovi se podaří uniknout. Kangars, předstírá svatost, je poplatný ďáblu. Láčplésis bojuje, vůdce Lotyšů proti křižácké invazi. Němci zvítězí, až když se zradou Kangrase podaří Láčplésisovi useknout medvědí uši, a ovládnou Lotyšsko na stovky let. Střídá se próza s verši, rytmizovaná próza, obřadné vyjadřování, tu a tam sloveso na konci věty. „Dlouho spolu zápasili. Nakonec po těžkém boji rek nad jezdcem zvítězí. Jeho tělo schoval v lese, doma zas nic neřekl.“(s. 66)

Odolen Klindera: Sedmnáct zlatých princezen, 1987

Khmerské báje a pověsti, z doby vrcholného středověku, kdy Kambodža byla největší a nemocnější říší Západní Indie, zahrnují i pár pohádek. Jeden typ příběhů tvoří pověsti o tom, jak co vzniklo, většinou města, jako Angkor nebo Phomphen, ale i budovy, sochy či jiné objekty. K historickým pověstem patří i řádka těch, které vyprávějí, co se v dávné říši Khmerů odehrálo a k čemu to vedlo. Knížka obsahuje i mytologické příběhy typu „jak se stalo, že…“ a podobně. Jsou tu i dva příběhy o tom, jak se dvě zvířata dostal a do zvěrokruhu. Jsou spojeny s motivy, jaké známe i z evropských pohádek. Jak se vepř dostal do zvěrokruhu je příběh o vepři ženatém s dívkou, který nakonec ze své prasečí kůže vystoupil jako krásný mladík a stal se králem. Sedmnáct zlatých princezen připomíná Perníkovou chaloupku: chudí rodiče neschopní uživit svých sedmnáct dcer, nechají je proto v lese a dívky pak slouží u lidožravého obra. Řada motivů ale patří výlučně do Asie a do společnosti buddhistické – sochy bohů a bůžků, mniši, zvláštní kouzlené bytosti a asijská zvířena, skvrny na Měsíci zobrazující zajíce. Je tu i kousek hinduistické kosmogonie a popis buddhistického ráje. Škoda, že poznámky a vysvětlivky k většině příběhů se omezují na pramen příběhu, jeho historii či varianty, ale chybí tu vysvětlivky k reáliím místa a doby, dost žádoucí u kultury tak vzdálené a nám málo známé.

Václav Šolc: Sny a zlato indiánů, 1989

Václav Šolc působil ve střední a Jižní Americe jako etnograf. Publikaci sestavil z látek, které při těchto pobytech získal. Liší se svým původem, typem a stylem a knížka je proto velmi různorodá. Příběhy jsou uspořádány do bloků podle etnik a jejich zeměpisné polohy, vždy s úvodem. Mexické a Guatemalské příběhy jsou rozděleny na Aztécké, Taraskovské a Mištécké a na příběhy Mayů a Kičé. Obsahují mimo jiné kosmogonické mýty (stvoření světa, Slunce a Měsíce apod.) Z Kolubmie pocházejí mýty Čibčů a Muisků, rovněž především o stvoření. Z Peru a Bolívie pocházejí mýty a pověsti několika kmenů a zahrnují i příběh o původu Inků, knihu uzavírají báje z Chile, a to kmenů Aurakánů a Mapičé. Připojeny jsou vysvětlivky i výslovnost.

Jan Werich a pohádky Dvakrát zahrada a kluci