Spisovatelé První republiky a pohádka

Dvacátá a třicátá léta 20. století přinesla do literatury pro děti zlom. Vstoupili do ní autoři píšící pro dospělé, kteří proti dosavadní převládající utilitárností komerčnímu využívání knížek pro děti, nabídli tvůrčí obrazotvornost a potravu pro čtenářskou představivost. Psali osobitě, autenticky, tvorba pro děti se u nich stávala plnohodnotnou uměleckou literaturou. Objevy moderní psychologie, ale i citlivost a vnímavost autorů, posílily aspekt dítěte, jeho zájmů a způsobu myšlení. Byli to autoři pevně zakotvení v meziválečném období, nejen tvorbou, ale i životem. Z tří autorů jen Eduard Bass 2. světovou válku přežil, ale zemřel velmi brzy po jejím skončení.

Jiří Mahen (1882 – 1939)

Mahen se proslavil v několika oborech, jako redaktor, dramatik, knihovník a ředitel knihovny, autor Režisérova zápisníku i Rybářské knížky, a je trvale spojen s Brnem Mahenovou knihovnou a Mahenovým divadlem. Méně často se u něj zmiňuje tvorba pro děti, přesněji řečeno autorství variant na lidové pohádky. Informace o této části jeho tvorby obtížně lovíte i na internetu.

První z jeho pohádkových knížek, Co mi liška vyprávěla, vyšla poprvé v roce 1914, kdy Mahenovi bylo 26 let. Znám ji z vydání SNDK z roku 1958, kdy vyšla s Ladovými ilustracemi. Dvanáct pohádek je rámováno autorovými rozpravami s fiktivní liškou a tím je také dáno, že ve všech pohádkách mají důležitou roli zvířata. V některých jsou hlavními nebo jedinými aktéry, jinde jsou významnými pomocníky či dárci. To příběhům dodává charakter pohádek zvířecích, ale v různé míře se v nich uplatňuje i směs prvků kouzelné pohádky a pověsti. Výstavba knihy vede od pohádek s prvky nonsensu, zábavných pro děti a přitom nabízejících podstatné téma pro starší čtenáře a dospělé, přes varianty kouzelných pohádek až k velmi pesimistickým příběhům se špatnými nebo ne zrovna povzbudivými konci. V závěrečné pohádce je sice zlo díky zvířatům překonáno, ale přesto zůstává pochybnost o pozitivních hodnotách světa.

První příběh má název O rozmarném, světě – obráceném světě. Na počátku všeho se jako první zrodil červený cvrček. A jak se další zvířata vynořovala ze země, cvrček jim určoval jejich role: z kobylky udělal krávu, z pavouka pasáka kobylek, psa zastupuje stehlík a na větvi místo něj zpívá kůň; místo vody je v rybníce máslo, noc je den a den je noc. Zvířata plní úkoly, které jim suverénně zadává cvrček, nadutý, sebejistý hlupák, který všemu rozumí a nafukuje se jako diktátor. Jeho vláda a zmatení rolí skončí, když se konečně probudí obr, jehož úkolem je vytvořit svět. Hodí sluce na oblohu, máslo se horkem rozpustí na vodu a všechno se stává normálním, absurdita pominula. Převrácené role jsou zábavné, ale za nimi lze vyčíst téma zpupného hlupáka, ješitného a suverénního. První ježek má podobnou hlavní postavu, ježka, který se jako král nafukuje, nakonec ho lidé hodí do vody a chytrák, který ho usvědčil, je králem. Jak se zvěř pomstila člověku - soud, který nad člověkem vynesou zvířata, král nakonec vydá pravidla pro vztahy mezi lidmi a zvířaty a založí tak myslivost. O hloupém čertu – smutný hrdina pohádky má na světě samé potíže, nakonec si ho jako cirkusového artistu vyzvedne Luciper.

Zlatá lilie je první z pohádek, které vycházejí z principů kouzelné pohádky. Je to příběh tří dcer kouzelníkových, z nichž dvě starší byly ohavné, zlé a agresivní, kdežto nejmladší byla překrásná a milá. Dvě starší tloukly nejmladší sestru, ale i kouzelníkova draka, hada a ďasa, když nebyl otec doma. Ale ten jednoho dne zjistil, jak se věci mají a dvě starší vyhnal do lesa. Po čase zjistil, že nejstarší ho pomlouvala u zvířat a proměnil ji v dýni, zpustlou prostření dceru proměnil v ostružinu. Vrátil se domů a byl smutný a nejmladší zlatovláska se nabídla, že to v lese dá do pořádku. Každému postupně splnila – ovšem jen na týden - co si přál, pro laně celá hora porostlá loukou, pro vepře ovsem, další zvířata žádala jiné rostliny, které jim vyhovovaly, ostatní vždy přišli zkrátka. Když to kouzelník zjistil, proměnil nejmladší v zlatou lilii a odešel s drakem, hadem a ďasem kamsi k moři a na kopci zase zavládl normální stav. Spolu s prvky kouzelné pohádky začíná sílit orientace na neřády a pošetilosti světa – nedá se dobře žít ani s agresivitou, ani s bezbřehým, vyhovováním každému.

Myší král je dost pochmurná pohádka o zpupné myši, která tak dlouho hledá vyšší a vyšší postavení, až skončí jako sloní nosič břemen. Podobný charakter má i Tisíc ptáků a jedna vlaštovka, největší potíže tu nastávají proto, že vlaštovka je líná a netečná. Věční poutníci – příběh světa zvířat, který je postižen čímsi na způsob doby ledové. Dvanáct zbojníků a vrána začíná ryze pohádkově: král měl krásnou ženu, ale pořádal pitky, nestaral se o ni, ona měla jen dcerušku. Když umírala, víla jí slíbila, že se o dítě postará, zemřela a z místnosti vyletěla vrána. Pokračuje to jako alegorie sociální vzpoury: vrána se dala dohromady se zbojníky, k zbojníkům se přidali vesničani a porazili nepřátelské vojsko. Král jim byl vděčný, vzpomněl si na zemřelou ženu a dítě, vranka se proměnila v princeznu a vše bylo v pořádku. Račí princezna je varianta klasické pohádky – král měl tři syny, dva starší byli statní, nejmladší byl ošklivý, hrbatý, měl hrubý hlas a nezajímal se o princovské aktivity, ale četl si a poslouchal vyprávění babiček. Podnikl složité hledání račí princezny, dosáhl svého a v tom procesu zmužněl a zkrásněl, a protože v době jeho nepřítomnosti oba starší bratři zahynuli, stal se králem.

Autorův pesimismus vrcholí v předposlední pohádce nazvané _Skřítek Ondra. C_hlapec Matěj si vysnil skřítka a ten opravdu přišel. Dlouhou dobu si spolu krásně hráli, až skřítek Ondra začal o každém říkat, že je hloupý, pak dělal lidem různé zlomyslnosti, nejdřív neškodné, pak vážné a způsobil zranění i Matěji. Ale ten se pokusil skřítka potrestat a vrátit k hrám, jenže když lezl na strom za Ondrou, větev se ulomila, spadl do vody a utopil se. Nevydařené, přímo tragické naplnění snu o kamarádovi skřítkovi. Nejde o to, že děti jsou konfrontovány s faktem, že ne všechno v životě je krásné a vlídné. Ostatně žádná klasická pohádka nezatajuje nebezpečí, proradnost, nástrahy, obtížné situace a jiné překážky, s nimiž se člověk v životě potkává, i když nemají podobu draka nebo zlého skřítka. Problém zde je v tom, že je to bezvýchodné a nedává dítěti naději, že život má a bude mít své světlé stránky, a že osud má člověk především ve svých vlastích rukách.

Posední příběh Noc duchů je jakýmisi shrnutím pohádek a pokusem o objektivní pohled na život. Je o světě, který se pokazil, vodníci, hejkalové a víly byli zlí a zlomyslně ničili lidi. Ale když se ztratily královy děti a Ježibaba je chtěla upéct, spojila se proti nim zvěř s lidmi, Ježibabu vylákali z její chaloupky, děti zachránili a její chalupu zapálili. Moc čarodějnic skončila jejich záhubou.

Je zřejmé, že v Mahenově myšlení převážil dospělý a hodně pesimistický pohled na svět, nad zájmy a způsobem myšlení dětí. Nad některými postavami se mi vybavují někteří politici a téma mě zajímá. Ale proč by mělo zajímat děti, které mají své zájmy i svou potřebu zorientovat se v objektivně nahlíženém světě, řešit svoje vztahy k rodičům a sourozencům; děti, které začínají přemýšlet, i když dost mlhavě a povrchně, jak budou žít v dospělosti, řeší problémy přátelství, svého bezprostředního prostředí, v němž není vždy jednoduché se vyznat.

Knížka Dvanáct pohádek knižně vyšla r. 1947 v Družstevní práci, vycházela jsem z vydání v Albatrosu z roku 1969, ilustrovaného Jiřím Trnkou. Druhá kniha Mahenových pohádek je ještě zvláštnější než první. Podle textu na záložce pohádky vzniky za 1. světové války, což by vysvětlovalo vážnost pohledu na svět a na lidi. Ale jde spíše o úvahy o etice nebo o podstatě lidskosti, než o problematiku válečnou. A spíše než pohádky jsou ty texty někde mezi mytologií, pověstí a pohádkovými motivy. Pro to poslední svědčí například motivy s princeznami a jejich vdavkami, i když pojednané svérázným způsobem, nebo varianta pohádky o Palečkovi, který se tu jmenuje Malíček. Pověsti se příběhy blíží jednak hojným výskytem démonických postav, čarodějnic a kouzelníků, lesních bytostí, vodníků, jednak tím, že všechny příběhy jsou konkrétně lokalizovány do různých moravských míst. Je tu prakticky celá Morava: Beskydy, vesnice na Vyškovsku, kopanice nad Jablunkovem, brněnský hrad, Pálava, Valašsko, vrchy kolem Hrozenkova, Žďár, vesnice v místech, kde je dnes Olomouc, Jaroměřice, dědina u Strážnice a Pernštýnský hrad nad Tišnovem. K mytologii směřují varianty na biblické stvoření světa a účast některých postav. Ze stařečka – dárce se vyklube anděl, v jedné pohádce se dočteme jak to bylo, když Bůh stvořil člověka a jeho ženu, v jiné pohádce hraje roli kudla, kterou kdysi darovali Kristus Pán se svatým Petrem poustevníkovi, časté začátky typu „když Bůh stvořil zemi“ nebo „za dávných dob, kdy ani nebylo město Žďár na světě …“ V řadě příběhů se vypráví, jak co vzniklo - První chlebíček na světě je to tom jak Bůh dal lidem krávu, oheň a zbraně pro lov, když je omrzelo jít jen ovoce, a nakonec jim dal ještě obilí, aby mohli péct chleba.

Závěr knihy tvoří předposlední Mlynářův student, jehož hrdina se zamiluje do rusalky, ale ta nemá duši. Odmítne dívku, která se do něj zamilovala, ona se utopí, a lidé ho podezřívají, že ji do vody hodil. Je oběšen, odřízne a oživí ho čarodějnice, poradí, jak rusalce dodat duši, ale dopadne to tak že do ní přejde jeho duše a on umírá. A v závěrečné Nanynce a podzemním králi zlá hradní paní vezme špatný konec, odnese ji čert.

Marná sláva, když to čtu, jde mi stále hlavou, že Mahen skončil sebevraždou, a i když konkrétním impulsem byla situace roku 1939, je zřejmé, že tíhnul k pesimismu a depresím, a proto jsou některé příběhy až na hraně morbidnosti. Jednotlivé použité motivy nebo dějová schémata svědčí o tom, že nejde o příběhy pro děti, ať už bychom je žánrově zařadili jakkoli, ale o problémy dospělého a dospělé zajímající. O potomcích v jeho životopisech není zmínka, o dědictví se postaral synovec z manželčiny strany, s dětmi tedy zřejmě do styku nepřecházel. Pohádka pro dospělé bývá málo čtená – dětem nenabízí to, co je zajímá, dospělé odrazuje žánrové určení, poukazující spíše k dětem. Vzniká tedy automaticky otázka, proč vlastně Dvanáct pohádek vydalo nakladatelství specializované na literaturu pro děti a proč se knížkou zabývat v souvislosti s dramatickou výchovou. Pokud jde o nakladatelství, je to služba kulturní veřejnosti, podstatná informace o vynikajícím spisovateli, a komerční hlediska tu tedy nehrají roli. Je to sice kniha nejspíš málo čtená, ale je to dostupná kulturní hodnota.

Pokud jde o dramatiku, event. o divadlo s dětmi či pro děti: pohádku o hrobaři a Smrtce kdysi zdramatizovali manželé Lamkovi pod názvem Veselý hrobař pro loutkové divadlo a hrál ji i amatérský činoherní soubor pro dětského diváka. Vedly se samozřejmě diskuse o tom, že se příběh odehrává na hřbitově, ale paradoxně právě Hrobař je velmi vyrovnaný a věcný v pohledu na život a jeho nespornou jistotu, jíž je smrt. Autor to vidí za nadhledu a pokojně, ostatně jde v tomto případě o variantu lidových pohádek o ševci či jiné pozemské postavě, která přelstí Smrtku nebo čerta, ale nakonec se zjistí, že konec života je nezbytností, s níž je třeba se vyrovnat. Kromě toho Hrobař a smrt vypráví o veselém hrobaři, který si při práci neustále zpíval.

Trvale aktuální téma má Kopaničář a kohout: chudý člověk z kopanic náhodně získal černého kohouta, který mluvil lidským hlasem. Kopaničáře naváděl k zločinům, které mu prezentoval jako chytré počiny. Začíná to menšími krádežemi - cínový talíř, kožich - a končí vraždou. Kopaničář kohoutovo našeptávání, jak chytře využít situace, vždy ocenil „ale ty jsi šelma!“, ale kohout to vždy odmítl: „Co bych já byl šelma? … ty jsi šelma.“ Přitom se stupňuje označení od potvory, čtveráka, šelmy, k darebákovi, lumpovi a ďáblu. I malá krádež je krádež – znala jsem lidi, kteří se s humorem chlubili, že ukradnou popelník v hospodě, knihu v knihovně, znala jsem osobu, která spolustolovníkům kradla zápalky, o tisících lidí, kteří jezdí městskou dopravou načerno nemluvě. Jde sice o malou finanční hodnotu, ale v každém případě to způsobí druhému potíž a je to neoprávněné obohacení, u městské dopravy dokonce dost podstatné. Ale nejdůležitěji je, že eticky je to krádež, stejně jako kdyby šlo o miliony. A házet to na našeptávače? Je na každém jedinci, zda našeptávání, příležitost, „chytrý nápad“ akceptuje a realizuje. V závěru se kopaničář zděsí, kam ho kohout dovedl svými radami a svody, pozve černokněžníka, ten všechny nakradené věci spálí, pak kouzlem usmrtí jak kohouta, tak kopaničáře a jako plat si odvede kozu, kterou měl kopaničář ze starších časů a krávu, kterou počestně koupil. S nemravností prostě je nutné zcela skoncovat!

Další pohádky mě svým tématem neoslovily, ale to neznamená, že z nich někdo jiný nevyčte aktuální a podstatné téma, nebo že doba nezmění pohled na ně. Takže stojí za to si je příležitostně přečíst.

Eduard Bass (1888 – 1946)

Mahenovým protikladem je jak osobním založením, tak tvorbou Eduard Bass. Nejen fejetonista, reportér, soudničkář, divadelní kritik, romanopisec a humorista, ale také kabaretiér, textař, konferenciér, zpěvák, herec a recitátor. A v neposlední řadě autor Klapzubovy jedenáctky (1922) o jedenácti synech pana Klapzuby, kteří ve fotbale udělali díru do světa. Optimistická osobnost s pochopením pro dětské zájmy. Konec konců jeho pohled na svět a na život dobře známe z televizního Cirkusu Humberto: přes všechny potíže a překážky má život hlavně světlé stránky. Bass také uměl psát pro dítě srozumitelným způsobem, Cirkus Humberto jsem přečetla krátce po jeho prvním vydání, bylo mi nějakých jedenáct či dvanáct let.

Jestliže Mahenovy pohádky patří do kategorie pohádky autorské, ve výstavbě a typech příběhů odvozené z pohádky lidové, Bassovy pohádky patří do skupiny převyprávění pohádek různých kultur. Pohádky většinou publikoval časopisecky, v Lidových novinách i ve Světozoru, a to v průběhu několika let. Souběžně s tím připravoval knihu pohádek z celého světa. Převyprávěl výběr textů z německých pramenů. Soubor knížek, které vycházely od roku 1912 do roku 1940, se našel v jeho pozůstalosti. Na základě toho, co měl připravené k vydání, ale už nestačil realizovat, vyšel po jeho smrti, v roce 1957 výbor pod názvem Na lodi za pohádkou. Albatros knížku vydal ještě podruhé, o dvanáct let později. Ale až šedesát let po Bassově smrti našly jeho pohádky pečlivou editorku, Hedviku Nováčkovou – Landovou. Studovala český jazyk a literaturu na Pedagogické fakultě Masarykovy university a bakalářskou práci (2007) napsala o Klapzubově jedenáctce a Na lodi za pohádkou a v roce 2010 obhájila práci diplomovou, nazvanou Pohádkové texty Eduarda Basse (vydané i nevydané). Soubor všech Bassových pohádek čerpala z archivu Památníku národního písemnictví i přímo z periodik. V roce 2016 vydalo nakladatelství Masarykovy univerzity celý soubor Bassových pohádek s komentáři, ediční poznámkou i vysvětlivkami. Autorka zvolila název Koráb pohádek, který našla jako titul na složce Bassových pohádek v archivu PNP. Práce Hedviky Landové je zevrubná a pečlivá a navíc je zajímavý i fakt, že univerzitní nakladatelství vydalo soubor pohádek čtenářsky, beletristicky koncipovaný.

Pohádky Bass vybíral podle místa jejich původu, přičemž základní řazení i množství příběhů z určité oblasti jsou na první pohled dost neobvyklé. Bass měl k dispozici obsáhlé německé dílo, které za léta vydávání pravděpodobně obsahovalo celkem vyrovnané skupiny pohádek. Působí to, jakoby Bass zvolil ty země či oblasti, z nichž máme, respektive měli jsme v době, kdy je psal a publikoval, velmi málo informací, možná nejen o fondu jejich pohádek. Začal Ruskem a Ukrajinou, jimž věnoval po jednom příběhu, a pak následuje cekem deset příběhů z Kavkazu, přitom většina z nich pochází od různých kmenů žijících v Dagestánu. Na to pak navazuje příběh Uzbeků žijících v Kazachstánu. Dvě pohádky reprezentují indický subkontinent, několik příběhů je z Malajsie a Oceánie, následují pohádky africké, z nichž dvě pocházejí ze severní, tedy převážně arabské Afriky. Nejpřekvapivější je výběr z Evropy - Řecko, Albánie, Přímoří (oblast kolem Terstského zálivu, dnes rozdělená mezi Itálii, Chorvatsko a Slovinsko), Srbsko, Bulharsko, pak dva skoky do Estonska a Francie, následuje Island, ale po výletu do Jižní Ameriky a Karibiku Bass zařadil nečekaně pohádku čínskou. Poté se vrátil do Evropy – Dánsko, Grónsko a Aljaška, Švédsko, Norsko a závěr knihy tvoří dvě pohádky, které nebyly Bassem zařazeny – finská a maďarská. Mnohé z těch zemí a zvláště pak jejich pohádky musely být ve 20. Letech, kdy Bass tvořil, dost málo známé. První řecké pohádky u nás vyšly v nakladatelství Dauphin až v r. 2000, islandské pohádky a pověsti vydalo Argo v roce 2008 a albánské o rok později, kavkazské pohádky pod názvem Zlatý jelínek (Jaroslav Tafel) vyšly r. 1967. Sovětský svaz, který v meziválečném přitahoval pozornost levicově orientovaných intelektuálů, musel v té době působit mnohem exotičtěji a přitažlivěji, než když jsme v 90. letech sledovali dramata válek na Kavkaze.

Zdá se, jako by bylo Bassovým kritériem vytváření skupin podle podnebí. Svědčilo by o tom spojení Dánska, Grónska, Aljašky, Norska a Švédska, ale Island je umístěn zcela odlišně. Je to dost nejasné, ale podstatné je, že Bass k nám přinesl pohádky z různých zeměpisných i kulturních oblastí. Některé z nich ostatně publikoval v časopise Světozor, který byl zaměřen na poznávání celého světa. Dostatečné povědomí o těchto skutečnost ale sotva tehdy mohlo vzniknout, neboť v Lidových novinách i Světozoru pohádky vycházely během 14 let a lze tedy těžko přepokládat, že se našli čtenáři, kteří by si z toho utvořili nějakou soustavnou vědomost. Dnešního čtenáře také překvapí některé zeměpisné názvy, Ukrajina tu figuruje jako Malorusko, objeví se zmírněné Přímoří, o jehož existenci v rámci Habsburské monarchie už prakticky nic nevíme, Gruzie nese název Georgie.

Část pohádek pochází od přírodních národů, respektive z kultur kmenových (včetně některých příběhů z Kavkazu). V těch se často mísí mýtus s pohádkou, když vyprávějí o tom, jak co vzniklo, jak přišli indiáni na zem, proč která zvířata spolu soupeří nebo naopak spolupracují. Mezi zvířecí příběhy patří i tibetská moralita Vydry a šakal: dvě vydry společnou dělbou práce nalovily hromadu ryb, ale žádná nechtěla kořist dělit, aby se nedopustily nespravedlnosti. Proto úlovek šakal rozdělil sám: jedna dostala hlavy, druhá ocasy a on ten prostředek. “Kdo jen hloubá a nejedná, rozmnožuje poklad chytřejšího.“

V afrických pohádkách najdeme i motivy, známé z evropských zdrojů, jako je příběh Kolik jich bylo, jehož hrdina se nemůže se dopočítat, protože do počtu nezahrnuje sám sebe, jako v příbězích Kocourkovských. Indiánská pohádka Ropucha Ištika: ženy vařily polévku a přitom se posmívaly ropuše. Ta se proměnila v staříka a žena jako omluvu staříkovi nabídka misku polévky. Snědl ji i s miskou, což se opakovalo, až spořádal veškeré nádobí. Zalezl pak do svého stromu, ale ženy ho našly a upálily. Zbylo jen nádobí, ale všecko rozbité, to byl trest za to, že se ropuše posmívaly.

K pohádkám přírodních národů patří příběh indiánů z Karibiku Kouzelný strom, známý u nás i z jiných publikací, jehož hlavní postavou je tapír. Tato varianta vidí příběh z hlediska všech tvorů, zvířat i lidí, kteří hladověli, protože ještě neuměli pěstovat zemědělské plodiny a ovoce. Jen tapír byl dobře živený a spokojený, ale nikdo nevěděl, proč. Tak se za ním z pověření zvířat vypravila krysa, která ho pozorovala u stromu, na němž rostlo všechno, co se dalo jíst – ovoce i obilí všeho druhu. Všichni se tedy vypravili k stromu, a když snědli všechno, co napadalo na zem, třicet dní strom poráželi. Když se to podařilo, všechno snědli a tapírovi zbylo jen pár švestek a od té doby jsou švestky jeho hlavní potravou. Pak přiletěl pták Bunia a vysvětlil lidem, jak se rostliny sejí a ošetřují a co se s nimi dělá, lidé se tak naučili zemědělství. Jedna z mála pohádek z této oblasti, která je i dnes pro nás aktuální – vypráví, kam vede ničení pouhou spotřebou, bez ohledu na to, čemu se dnes říká „udržitelný rozvoj“.

Mezi pohádkami najdeme i varianty humorek, jako jsou Nahluchlí z Řecka. Místo jednoho či dvou nahluchlých je jich tu celá skupina - ovčák, sedlák, kramář a babka, kteří se kvůli svým nedorozuměním hádají a skončí před soudcem, který je také hluchý jako poleno.

Početně a zejména rozsahem v knize převládají pohádky kouzelné. Mezi nimi převažují varianty příběhů běžně známých, ale i v nich se najdou zvláštní a zajímavé motivy. Například hned první pohádka Korábu pohádek je ruská O pastorkyni a dvanácteru bratří. Základem příběhu je to, co známe jako Sněhurku, ale místo chaloupky v lese je tu křišťálový zámek na skleněné hoře, místo sedmi trpaslíků 12 bratrů – sokolů proměňujících se v mladíky. Po příchodu dívky do zámku se s ní ožení nejmladší. Liší se i konečné probuzení dívky v rakvi, o které se postará její otec.

Zajímavá je albánská pohádka Slavík Gizar , v mnoha ohledech podobná Erbenovu Ptáku Ohniváku a lišce Ryšce. Tři carovi synové mají najít slavíka Gizara, jehož zpívání v mešitě je jedinou zárukou, že modlitba v ní bude platná. Podobně jako v jiných pohádkách má úspěch nejmladší bratr, dva starší sice stejně jako v jiných variantách neuspěli, ale místo hýření a dluhů se jeden z nich stal holičem, druhý kavárníkem. Cestou zpět domů hodili nejmladšího do studny a odnesli slavíka, ale královna víl je usvědčila z podvodu, otec nechal nejmladšího zachránit ze studny, a ten se pak s vílou oženil.

K celé sérii pohádek z různých kultur o dívce, které je zabavena její zvířecí kůže a stane se tak ženou člověka, patří islandská Tulení princezna. Příběh začíná obvyklým způsobem – rybář vezme tulení kůži, když se dívky koupají, a tak musí krásná princezna zůstat ženou a provdat se za něj Manželství trvá, dokud žena nenajde kůži a nevrátí se mezi své. Rybář po ní teskní, hledá ji a najde na pustém ostrově nádherný zámek, kam ho jeho žena sice pozve, ale on smí zůstat nikým neviděn jen v jejím pokoji. Když se koná štědrovečerní a pak silvestrovská oslava, žena mu přikáže, aby zůstal uvnitř a nedíval se ani oknem, protože by mohl být spatřen otcem a dvořany. Rybář neodolá a podívá se koutkem okna, ale nic se nestane. Potřetí, v noci před sv. Janem Křtitelem, se jde podívat jiným oknem a spatří ho král. Soudí ho a přes prosby princezny promění rybáře v rybu. Trvale ho v pak moři doprovází jeho žena, ale on má i druhou lásku, svůj pozemský domov, a tak se stane létající rybou, která vyskakuje nad hladinu, aby aspoň zahlédla zemi.

Z Gruzie pochází Pohádka o prasátku. Bezdětní chudí manželé mají prasátko, které jim obstarává domácnost. V lese princ pozoruje, jak z prasátka vystoupí krásná dívka, prasátko koupí, trvá na tom, že se s ním ožení. V tom momentu se z prasátka stane nádherná nevěsta. Vezír princi závidí a ze stáda prasat si vybere to největší v přesvědčení, že tím krásnější bude jeho princezna. Pracně dotáhne prase k oltáři, ožení se s ním, ale prase řádí a vezír ho po svatbě marně líbá, až se prase se rozzuří a prokousne mu krk - vezír na hřbitov, prase ke svému stádu.

Zvláštní motivy obsahuje pohádka Uzbeků z Kazachstánu, nazvaná Šalebný princ. Příběh odstartuje otec král, když umírá. Všem třem synům řekne, že je na zahradě zakopaný podklad a tvrdí každému, že to říká jen jemu. Zatímco dva starší zařizovali pohřeb, nejmladší poklad vykopal. Pak se přeli, komu patří a rozhodli se jít do světa, aby je někdo rozsoudil. Sloužili u cizího krále, a když ho v noci hlídal nejmladší, rozsekal hada, který chtěl krále uštknout. Ale král ho viděl s mečem a špatně si to vyložil. Když měl být nejmladší popraven, vyprávěli králi oba starší bratři příběhy, které ho měly přivést k rozumu. Nakonec se král dal přesvědčit nejmladším, který mu ukázal rozsekaného hada. Nejmladší ocenil, že bratři ho chtěli zachránit, omluvil se jim a rozdělil se s nimi. Dva vsunuté příběhy jsou příklady etiky rozhodování a jeho důsledků – typické pro jeden z typů orientální pohádek.

Erbenovu pohádku Hrnečku, vař vzdáleně připomíná Spravedlivý hrneček, pocházejí z Dánska. Chuďas bydlí v domě boháče, chce prodat krávu, ale cestou ji vymění za ovci, ovci za husu a husu za hrnec, ale hrnec chudákům přinese z horního patra od boháčů nejdřív krupičnou kaši, pak máslo, stříbrné lžičky, dukáty. Pak se hrnec vydá ke kramáři a naplní se žitem, které se sype bez přestávky. Hrnec se vrátí ke kramáři, ten ho chce ošidit, ale hrnec se zvětší tak, že kramáře pohltí a odnese ho do pekla.

Zajímavé motivy najdeme v řadě dalších pohádek. Například tři bratři odcházejí do světa splnit úkol a místo hladového stařečka potkávají stařenku s nosem skřípnutým v kmeni stromu, která prosí o osvobození. Oba starší se jí smějí, až nejmladší ji osvobodí, nakrmí a dostane od ní kouzelný prostředek; šest královských synů bojuje s drakem, ale soupeří i s jeho matkou o drakovu duši; když macecha prohrává svůj boj proti nevlastní dceři a ve prospěch vlastní, ze vzteku si vypíchne obě oči; je tu i zvláštní pojem Zlaté štěstí, a také čertí zámek, jehož majitel má početnou rodinu.

Dalo by se takto pokračovat, ale tak jako tak, koho to zajímá, musí si pohádky přečíst. Jdou dramatické výchově i dětskému divadlu vstříc tomu, že jsou založeny na jednání postav a na dialogu, který je stručný, složený z krátkých replik, a posunuje děj kupředu. Konec konců Bass měl zkušenost jak divadelního kritika, tak aktéra a autora literárního kabarety.

V neposlední řadě jsou Bassovy pohádky zajímavou kulturní hodnotou, svědectvím o bohatství směrů, jimiž se dokázal ubírat, ale také pohledem na to, jak vnímali lidé První republiky svět - očima dost odlišnýma od našich dnešních, poznamenaných nejen druhou světovou válkou, ale i následující půlkou století.

Karel Čapek (1890 – 1938)

Karel Čapek napsal pro děti o svých milovaných zvířatech Dášeňku, Měl jsem psa a kočku a posmrtně vyšla ještě Pudlenka. Devatero pohádek a ještě jedna od Josefa Čapka jako přívažek vyšlo poprvé ještě před nimi, v roce 1932 a časově navázalo na Marsyas čili na okraji literatury (1931) obsahující tři stati o pohádce.

V Devateru pohádek nejde o pohádku lidovou, ať již původní nebo zliterárněnou, ale o autorskou civilizační, někdy nepřesně označovanou jako „moderní“. Dokladem tohoto rozdílu na první pohled viditelným jsou postavy ze života první poloviny 20. století, jako je listonoš, detektivové, policisté, doktor, policejní prezident, i situace z běžného denního života, jaké v tradiční pohádce nenajedete (například ve Velké kočičí pohádce si malá princeznička hraje s kočkou, kočka spadne na hlavu chodce, princezna brečí, musí to řešit rodiče). A když se v knížce vyskytnou situace z vesnického života v minulosti, jako je tomu v Pohádce psí, autor dává čtenáři na vědomí, že o minulosti vypráví očima současnosti, poznamenává, že se tehdy jezdilo pomalu, ne „splašenými automobily“, a že „žádný šofér na automobilu neumí tak krásně práskat bičem…“

I démonické bytosti jsou v Čapkových pohádkách modifikované civilizačně: když skřítci, tak poštovní, když vodník, tak revmatik, jsou tu psí rusalky a kouzelník Ve velké kočičí pohádce působí spíše jako moderní iluzionista než jako pohádkový čaroděj. Platí to i pro činnosti – žáby hrají kopanou pod vodou, loupežníkův syn studuje, posílají se telegramy; Světýlka z Karlova náměstí jsou úředně přestěhována do Stromovky, kde je rozžíhá a zhasíná plynárenský zřízenec; nebo závěr příběhu Lotrandova - když nedokáže loupit, získá úřad výběrčího mýtného, kde sice nevraždí, ale chová se jako nesnesitelný byrokrat.

Příběhy časově určuje i jejich lokalizace do existujících, dobře známých míst, jako je pražská topografie ve Velké kočičí pohádce - Spálená ulice, Vinohrady, strašnická hospoda, nebo lokality různých policejních historek i života pražských vodníků ve Velké policejní pohádce V Pohádce ptačí je výčet míst, z nichž se ptáci sletěli: z Mnichova Hradiště, Čáslavi, Přelouče, Českého Brodu, z Nymburka, Sobotky a Čelákovic a celá Pohádka vodnická je lokalizována do kraje Čapkova dětství, do té části východních Čech, která se rozkládá kolem Malých Svatoňovic a Hronova, a do řek touto krajinou protékajících. A velmi obsáhlý zeměpis Čech obsahuje Pohádka pošťácká.

Čapkovy pohádky jsou velmi oblíbené čtenářsky a poměrně často dramatizované, což snadno svádí k pokusům o jejich uplatnění v dramatické výchově. Problém je, že Čapkovy pohádky jsou čirá epika. Hlavním prostředkem sdělení je slovo vyvolávající čtenářovu představu a látkou je minulé dění, zatímco drama je založeno na jednání, viditelném, slyšitelném a přítomném.

Na rozdíl od epiky tradičních pohádek mají Čapkovy pohádky volnou výstavbu, bez pravidel nejen pohádkového syžetu, ale hlavně bez principů výstavby dramatické. Na začátku Velké kočičí pohádky je velmi volně plynoucí expozice: babička daruje princezně kočku, zvolna se řeší platba za ni, obsáhle se vypráví o stříbru na hlavě královy maminky a o počítání jejích vlasů, počítání kočičích drápků vydá na celou stránku a vystřídají se v něm tři dvořané, vyprávějí se historky z minulosti. V druhé kapitole se dozvídáme, co kočka jakožto zvířecí druh dovede, jak se liší od psa, zkrátka Čapek si tu hraje se svou oblíbenou tematikou domácích zvířat. Až ve třetí kapitole začíná zápletka, a rovněž zvolna: kočku odnese kouzelník, pak dojde na svolávání detektivů, následují jejich charakteristiky a hra s jejich jmény, teprve pak začíná hon na kouzelníka s kočkou, jeho opakované proměny, potíže, do nichž se dostávají detektivové, a až ve 4. kapitole zasáhne slavný detektiv Sidney Hall a koná se jeho cesta, o níž on zpětně vypráví ostatním detektivům. Následuje dovětek, vlastně spíše další samostatný celek: kočka se neustále vrací do babiččiny chaloupky a je nutné vyřešit tento problém přesunem chalupy do královské zahrady. Pozvolné tempo je protikladem dramatického spádu, založeného na dramatické situaci, která postavy nutní jednat bez odkladu.

Od této výstavby, která obsahuje dvě fabulované episody, svázané postavami a situací hlavní hrdinky, kočky Jůry, se Čapek v dalších dvou „velkých“ pohádkách, Policejní a Doktorské, dopracoval k rámcové výstavbě: Policejní pohádka v rámci nočních debat a vyprávění policistů ve službě vypráví pár drobných historek z policajtského života a dvě obsáhlejší epizody se sedmihlavou saní. V Doktorské pohádce je rámcem čekání na doktory a příprava operace pecky v krku kouzelníka Magiáše, v němž se vyprávějí čtyři vložené příběhy. Spojuje je doporučení změnit životní styl: princezna solimánská se vyléčí přístupem slunce a prostou stravou, hejkal opustí hejkání v lese, vstoupí do politiky a řeční na schůzích, havlovický vodník si najde místo v horkém prameni, který působí léčivě na jeho revmatismus, víly a rusalky z Ratibořického údolí odjedou hledat uplatnění v Hollywoodu a kouzelníka Magiáše doktoři posílají na Saharu.

Ale v Devateru pohádek se najde i jiný typ stavby, který reprezentuje hned druhá pohádka v knížce, Pohádka psí. Zatímco ve Velké kočičí pohádce ještě lze vyjmout příběh, u typu textů, jako je Psí pohádka, už není ani to. Dějová linka je velmi chabá: mlynář našel štěně se ženou ho vychovali. Pes Voříšek se zabydlel u koní ve stáji a vozil se s kočím. Jednou ho mlynář zapomněl v hospodě, pes šel domů sám přes les, pozoroval tanec psích rusalek a vyslechl vyprávění tří vložených příběhů královny psích rusalek. Příběh skoro žádný, ale zato zajímavé vyprávění o psovi a jeho životě. Pohádka ptačí už dokonce ani chabý děj nemá, je to vyprávění o různých aspektech ptačího života, a významnou částí textu jsou údajné dialogy a vyjadřování ptáků, napodobující jejich hlasové projevy. Převažují statické popisy a rozpravy, probíhající kdykoli, bez přesného určení doby: „každý večer“ –„ vždycky“. Tato neurčitost či hromadnost postav, času a místa, opakování situací po delší dobu, je ryze epické, a protiřečí dramatickému „tady a teď“. Drama je konkrétní, vystupuje v něm konkrétní jednotlivec, v konkrétních okolnostech, v konkrétních situacích, jednotlivých a významných. Pohádku vodnickou tvoří z velké části rozprava vodníků na každoročním celokrajském setkání, kde si vzájemně vyprávějí nejrůznější historky z vodnického života.

Zajímavější a souvislejší děje mají Pohádka tulácká a Pohádka pošťácká. V obou případech je výrazná vazba na realitu 20. století. Podobně jako ve Velké policejní pohádce se opakují v motivy byrokracie, kritika dobových problémů. U Tulácké se nemohu zbavit dojmu, že je to vlastně svého druhu variance na Kapesní povídky, a navíc je tu do šíře rozvedený motiv honění klobouku z Filmů (O lidech), rozvinutí situace, kterou Čapek nastolil v Člověku, kterému vzal vítr klobouk. Jakoby v pohádkách experimentoval nejen s epikou, ale i s některými dílčími motivy nebo žánry, nejvýrazněji s postavami koček a psů.

Čapkovy pohádky jsou epické hlavně v použití základního vyjadřovacího prostředku, jímž je slovo. Charakteristická je hra se slovy, což lze doložit nespočtem příkladů, jako je výčet jmen detektivů v Kočičí pohádce, a hra je obsažena i v pravopisu: italský detektiv se jmenuje Mazzani, skotský Neverley – vtip je v napodobení italského a anglického pravopisu, vysloveno už to vtip ztrácí. Jiný typ hry se slovy najdeme v Pohádce vodnické: To se rozumí, děti, že vodník může dělat jen to řemeslo, ve kterém je něco od vody; tak třeba může být závodníkem, nebo podvodníkem, může psát do novin úvodníky, může být průvodcem nebo průvodčím, může se vydávat za vévodu, za člověka vznešeného původu nebo za majitele velkozávodu – zkrátka nějaká voda v tom musí být. Hra s titulem dr. je dobře známa i z filmu a citovat, jak se do Velké doktorské pohádky drvoštěp, není nutné.

Jsou tu i Čapkovy slavné a tak oblíbené řady synonym. Jména kočky: macek, macourek, číča, čičinka a čičánek, Lízinka, mica, micinka, mourek, kočičák a kočenka; výčet měn, jimiž loupežník Lotrando platí za synovo vzdělání: pytel dukátů, lujzů, florinů, piastrů, rupií, dublonů, rublů, tolarů, napoleondorů, guineí, hřiven stříbra a holandských zlatek a pistolů a sovrýnů; provazy se mu samy od sebe zadrhovaly, zakličkovaly, zaplétaly, zauzlovaly, svazovaly, stahoval; žena trhovce vychrlí na mladého Lotranda sedmdesát čtyři nadávek, kritizujících jeho loupežnickou nečestnost, a to v abecedním pořadí. Jsou tu i lyrické, ozvláštňující pasáže: chytili potůček do sklenic. Ale už jim stříbrný potůček uběhl a vtekl do Vltavy. Proto je i dnes Vltava, když je v dobré náladě, tak krásně stříbrná: to vzpomíná na kouzelníka, šumí zamyšlená a třpytí se, že se člověku až hlava zatočí. Podobně je to s nadsázkou ve vyprávění: Sindey Hall vypráví o své cestě a tvrdí, že řekla Ganga je tak široká, že „když hodíte kamenem na druhý břeh, letí ten kámen půl druhé hodiny“, nadsázka je i v Pohádce ptačí ve vyprávění o amerických mrakodrapech – prý kdyby vrabci na střeše mrakodrapu vypadlo z hnízda vajíčko, bude jeho pád trvat tak dlouho, že na zem dopadne mrtvý starý vrabec.

Pravda, tohle všechno lze vypustit, protože to děj retarduje, něco lze i nahradit, jak ostatně se děje ve filmu, kde slovní stránku věci nahrazuje scénografická složka (jaké ovšem divadlo není schopno!). Ale když vypustíte způsob, jakým babička žádá, aby jí zaplatili za kočku kolik dobrého stříbra se vejde pod čepec královy maminky, chybí fatálně celá ta složitá operace počítání i emoce spojené se stříbrnými vlasy staré paní, které utínají hrot tomu, že vlastně je babička pěkný vydřiduch, když si za kočku nechá zaplatit tři tisíce! A hlavě z toho všeho zbyde jen nevalná kostra příběhu a zmizí všechno to, čím jsou Čapkovy pohádky tak přitažlivé, čím sdělují jeho pohledy na lidi a situace, čím nás trvale okouzlují - a celý ten pokus ztrácí smysl, a dokonce by se dalo mluvit o poškození cenného literárního díla.

Důležité je, že Čapkovy pohádky mají témata etická a humánní. Pohádka tulácká řeší problém neopodstatněného obvinění. Tulák František Král měl podržet kufřík pánovi, který honil svůj klobouk. Pán zmizel, a protože měl František bohatý trestní rejstřík (hlavně za potulku byl trestán, za své bezdomovectví), byl odsouzen k smrti oběšením. V poslední chvíli se objevil majitel kufříku, obsahujícího vysokou finanční částku, a tak byl osvobozen. Přitom Františkův čin byl chvályhodný, čekal s kufříkem mnoho hodin, ačkoli se pán nevracel. Také pan Kolbaba, listonoš z Pošťácké pohádky, plní svůj úkol doručit dopis zodpovědně a důsledně a bez ohledu na jeho absurdnost - doručit dopis bez adresy.

Čapkovy pohádky jsou určeny ke čtení či předčítání, jejich sdělení je obsaženo ve slovech, ve slovech mimořádných. Obdivujeme bohatství češtiny, množství způsobů, jak vyjádřit totéž a sdělit přitom i nejjemnější nuance, obdivujeme i Čapkovu znalost tohoto bohatství a schopnost s ním tvořivě pracovat. Užívá výrazy hovorové a slangové i zastaralé, nejrůznější rčení a metafory, a užívá je přirozeným způsobem. Obdivuhodný je i fakt, že v jeho pojetí i nadávat lze kultivovaně, jako trhovkyně v Druhé loupežnické pohádce, nebo celý odstavec vlídných nadávek, které vychrlí pošťák Kolbaba, když dopadne Frantíka, který odeslal svůj dopis bez adresy. Obě série nadávek jsou spíš pobavené než nenávistné, i v onom případě, kdy jde o loupežníka. Nerušme dramatizací tuto Čapkovu schopnost, smiřme se s tím, že je to skvělá literatura, ale ne drama. Pokus napodobit ho nemá smysl, protože i když můžeme pochopit a pojmenovat princip, výsledek je dán jedinečnosti jeho talentu.

Karel Čapek znal, oceňoval a teoreticky zkoumal pohádku tradiční i autorskou. Sestavil Nůši pohádek[1], která vyšla v r. 1918, a napsal tři stati o pohádce, které zařadil do souboru nazvaného Marsyas. V nejobsáhlejší stati s názvem K teorii pohádky probírá různé teorie, na nichž na všech cosi je, ale žádná pohádku nevysvětluje v úplnosti a s dostačenou přesvědčivostí. Nakonec shrnuje, že zřejmě nejpřesnější je teorie Platonova, který pohádku definoval jako povídačku chův.

Ale co je na jeho pohledu na teorii pohádky snad nejdůležitější a současně i pro dramatiku nepodstatnější, je fakt, že se jí zabývá jako vyprávěním, jako epikou a současně jako tvorbou fikce. _„Ve vývoji lidské řeči musel kdekoliv na světě přijít okamžik překvapujícího a jistě rozjařujícího vynálezu, že slova a představy se dají odpoutat od skutečných předmětů a dějů; čili že pomocí slov a představ si lze vymýšlet nové skutečnosti, neomezenější a někdy i uspokojivější než je skutečnost aktuální.“[2]_ Ovšem nejen slova, ale i aktivity, přesněji řečeno improvizované aktivity, dávají vznik fikci. K té směřuje i další Čapkova myšlenka: „Pohádka je převedším děj. To neznamená jenom, že pohádka vzniká vypravováním děje, ale i něco víc: že děj vzniká vypravováním (dodejme: nejen vypravováním, ale i konáním) _pohádky. Děj je produkt vypravování; jakmile začnu vypravovat, jsem nucen uvést své představy v dějovou souvislost…“ [3]_ Pohádková dějová souvislost je téhož druhu, jako souvislost dramatická: z jedné situace a události nutně vzniká situace a událost další. Čapek v této souvislosti píše o „svobodné činnosti dějotvorné.“

A konečně se ve své stati dostává i k velmi aktuálnímu problému prezentace a tvorby pohádek dospělými. „Dítě, které nastavuje skutečnostem své tisíceré „proč“, se nechává unášet pohádkami bez otázek; jakmile se začne ptát, proč vlk sežral babičku, je konec s pohádkou a načíná se jiný soudek. Je nutno zrušit skutečnost, aby byly zrušeny otázky“. [4] Totéž shrnul stručně Pavol Dobšinský pár desítek let před Čapkem, když napsal: „Nevyptávejte se, jak to mohlo být, stačí, když je o tom pohádka.“ Bohužel, do struktury pohádky nepatřičně zasahuje dospělá mysl, která se ptá, smysl pro skutečnost – tohle všechno přece neexistuje, takhle to nebylo a nejspíš se to všechno událo tak a tak, Honza uzavřel se stařečkem kšeft, králem se nestal, s princeznou se neoženil… Je to nutkání pohádku napravit, zbavit ji její obraznosti, symboličnosti, výjimečnosti. Juraj Jakubisko kdysi řekl, že umění má vyvolávat úžas, přinášet něco ohromujícího, nečekaného, výjimečného. Pokleslé umění, určené průměrnému divákovi nebo čtenáři, staví na banálním, obyčejném, snadno předvídatelném. Ale pohádka by si měla – mimo jiné uplatněním v dramatice - uhájit svou identitu jiného světa, kde všechna pravidla platí, kde morálka vládne a určuje, kdo je vítěz a kdo poražený. Je to ideál, který by si měl člověk nést do života, aby ho nutil vzepřít se oné banální, ne zrovna morální realitě.

Další dvě stati v Marsyasu nazval Čapek Několikero motivů pohádkových a Několik pohádkových osobností. Obojí spojuje pohádku se současným životem, hledá důvody, proč moderní lidé pohádku akceptují a proč výjimečné věci označují za pohádkové. Možná už zde je jeden z pramínků snahy dospělých, dramaturgů, scénáristů a dramatizátorů, líčit „jak to bylo doopravdy“ a co všechno je v životě jinak než v pohádce. Ale to je snaha přímo hloupá, svědčící o nepochopení symbolického ztvárnění nedůležitějších faktů lidského života.

Čapkovo Devatero není zdrojem látek pro dramatiku, ale učitel dramatiky by je měl číst, jako výpověď o epice, jejích zákonitostech, jejích prvcích, a tím i o tom, co není drama.

A jako přívažek Josef Kopta (1894 – 1962)

Josef Kopta, spisovatel, novinář a legionář, patří k téže generaci, jako Mahen, Bass a Čapek, a stejně jako oni v době První republiky patřil k předním autorům – prozaikům. Ale své dvě pohádky napsal až po válce a vydal je v roce 1957. Tím vybočuje z jejich společenství, neboť je ovlivněn zcela odlišnou dobou. Kromě Chytrého Honzy z Čech napsal před válkou pro děti povídku Antonín kouzelník a je i autorem loutkové hry Král Žrout.

Chytrý Honza z Čech s podtitulem Pohádkové dueto vyšel znovu v roce 1992 v ostravském nakladatelství Blesk. Nemá dvě části, jak podtitul napovídá, ale tři: úvodní stať s názvem Proč mu říkají hloupý, a dvě pohádky Náš Honza a Dva Honzové.

V úvodní stati Kopta, inspirovaný Českým Honzou Jiřího Horáka, konstatuje, že v postavě Honzy lze najít četné protimluvy. Honzu totiž považuje za jednu postavu, což ostatně naznačuje v předmluvě i Horák. Ale ve skutečnosti je to jen velmi časté jméno vesnických mladíků nejrůznějšího typu a charakterů. A jestli je něco spojuje, je to pozice outsidera. V Horákově Českém Honzovi najdeme outsidery v oblasti intelektuální – to jsou ti opravdu hloupí Honzové, hrdinové humorek, pachatelé zábavných omylů; další skupinu tvoří outsideři sociální – chlapci z pazderny, chudí, bezprávní vesničané, obecní sirotci a pasáčci; a třetí skupinou jsou outsiděři rodinní, většinou, nejmladší ze tří bratří, jemuž se ti starší (a někdy i rodiče) posmívají a považují ho za hlupáka, lenocha, žrouta buchet a tak podobně, ale na konci zjišťují nepříjemnou věc, že Honza jediný z nich v plnění náročného úkolu uspěl. Koptovo tvrzení v předmluvě, že Honzu si stvořil lid proti panstvu a je proto blízký našemu lidu, je přinejmenším zužující a svou jednostranností odpovídá době vzniku knížky. Ostatně zejména první stránka úvodní stati se hemží slovy lid, lidovost, lidová, která patřila k zaklínadlům padesátých let. Snad to bylo jádro zdůvodnění, proč lze vydat dílo legionáře. O svém Honzovi píše Kopta po výčtu všech dobrých vlastností, že ty jsou „totožné jak s povahovými vlastnostmi našeho lidu, tak s představou opravného lidství, obsaženou v národní duši i v dějinách, které tvořila“.

Kopta dále píše o tom, že měl od dětství sen vytvořit cosi jako životopis Honzy, neboť je pohádkami prezentován jen v jednotlivých epizodách a ztrácí se celek jeho postavy – přístup romanopisce, a Koptovy pohádky také některé znaky románu mají.

První příběh dost připomíná film Honza málem králem. Koptův Honza je synem vdovy žijící v pazderně a nechce jít do světa, aby nemusel opustit matku. Najde si práci čeledína u sedláka Krahujce, s jehož dcerou Kačenkou tajně chodí. Vypozoroval, že sedlák pravidelně každý večer zajde do stodoly, potají ho pozoroval a zjistil, že počítá peníze tam uschované. Po dvakrát se sedlákovi ozval jako duch a vyžádal si některé výhody, na potřetí to nevyšlo – žádal o Kačenku, ale narazil, sedlák a selka mu nevěřili a Honza musel odejít. Kačenku může dostat, jestliže se do roka vrátí s měšcem tolarů. Přes zimu zůstal u mámy, aby jí pomáhal, a pak se vydal do světa. Cestou se k němu přidal společník Ferda-Berda, který byl pyšný na svůj důvtip. Zastavili se v hospodě "U dvou bratří“ a s jedním z majitelů, Pankrácem, se domluvili, že mohou v hospodě nocovat a jíst, když se jim podaří přechytračit jeho příliš sebevědomého bratra Serváce. Povede se to Honzovi, který Servácovi prodá maso z jeho vlastního kozla, Pankrác vyhraje sázku s bratrem a útrata Honzy a Ferdy-Berdy je zaplacena. Pak se jim cestou dostane do ruky knížka a zlaté hodinky, Ferda-Berda touží po knížce, ale neumí moc číst. Závidí Honzovi a oslepí ho. Ale Honza vyslechl víly, které mluvily o tom, že zrak může opět získat, když si oči přetře ranní rosou, a tak je Honza opět v pořádku.

Pak Honza potká stařečka a podělí se s ním o buchty, které vylákal na statku a dostane od něj mošničku s kouzelnou čapkou neviditelnosti a píšťalku, která ho přenese, kam si bude přát. Pak se usadí na statku, kde pracuje jako čeledín, ale vypozoruje, že selka se schází s písařem a nevleče to tak, že se to dozví sedlák. Honzu posílají na panské, on se dostane do zámku a vyslechne příběh o princezně, která za noc protančí dvanáct párů střevíčků a za každou drobnou chybu nechává ševce popravovat. Honza se do toho vloží, díky svým darům vystopuje princeznu, která každou noc tancuje s čerty. Kníže mu za to nabízí princeznu, ale on chce Kačenku a vyžádá si místo princezny zlatý kočár. Vrací Ferda-Berda, který mezitím navštívil Kačenku a snažil se Honzu očernit, a jemu pak kníže svou dceru dá, aby měla s kým tancovat. Honza se vrátí domů, zjistí, že statek vyhořel, Krahujec zemřel a Kačenka s matkou žijí v pazderně. Honza a Kačenka se vezmou i a mají tři děti.

V předmluvě se Kopta odvolává na pět Horákových pohádek – Jak Honza dostal Kačenku, Honzova sázka, Honza lékařem, Kterak byl Honza hluchý a Honza a pekelná princezna tanečnice a dodává, že využil i některé motivy z pohádek Boženy Němcové. Postupoval nejen šetrně při výběru motivů, ale v některých pasážích dokonce zachoval i situace a text dialogů. Celek ale působí – snad právě díky tomu řetězení motivů a podstatných sekvencí pěti příběhů – poněkud těžkopádně oproti výstavbě pohádky, která od stručné expozice spěje rychle k stanovení úkolu hrdiny a jeho odchodu do světa, vrcholí splněním úkolu a závěr tvoří odměna, uznání zásluh hrdinových, potvrzení jeho dospělosti. Navíc u Kopty je to popsáno velmi realisticky. Nějaké sdělní o české povaze jsem z toho nevyčetla, nejspíš proto, že pojetí „národní povahy“ je proměnlivé a v každé době vyjadřuje spíše autorovo přání, než skutečnost.

Pohádka Dva Honzové je velice spletitá a zdá se, že jde o alegorii politickou, s náznaky, že by postava krále mohla představovat Gottwalda. Jeho vláda je válečnická a totalitní, ale tvrdí, že on nic nenařizuje, že vše chce lid. Snad tohle bylo motivem a tématem onoho „pohádkorománu“. Manželé Ondřej a Verunka nemají dlouho děti, až jim stařenka přičaruje dva kluky, Honzu a Honzíka. Roli zde hrají hudební nástroje, které vyrábí Ondřej, sojka, kterou Ondřej s Veurnkou vyléčili a získali od ní dvě kouzelná pírka. Když chlapci dorostou, Honzík se vydá do světa a rozhodne se přihlásit se u královny, která má němou dceru Liborku, že se pokusí dívku naučit mluvit. I když se mu to nepodaří, královna rozhodne, že Honzíkovi dá Liborku za ženu, aby po ní nastoupili na trůn, a brzy na to zemře. Po její smrti se král dozví, že ho vůněmi udržovala ve stavu apatie, což činila proto, že nesouhlasila s jeho válečnickými sklony. Král ovládne zemi, Liborka je v domácím vězení a Honzík je odsouzen k zazdění v baště, ale zedníci jsou jeho stoupenci a kobku vystaví tak, aby mohl potají vycházet. Mezitím se do královského města vydá Honza, vetře se do přízně královy a stane se učitelem řeči u Liborky, kterou král chce provdat za knížete Arnulfa, svého spojence válečníka. Ale Honzovi se podaří různými kouzly a intrikami osvobodit Honzíka a pomůže jemu a Liborce k útěku. Lid je vítá jako pravého krále a královnu a krále-otce se podaří zajmout a stát uvést do původního stavu.

Je tu lyrika, spousta psychologie a detailů ze života. Například Honza a Honzík jsou si podobni, Honza dělá všechno pro to, aby podobu zakryl, a ztloustne kvůli tomu, nebo když Honzík a Liborkou prchají ze zámku, vezou dva vozy svršků, a králi tvrdí, že jedou na jarmark a vozy potřebují na dárky, s nimiž se mají vracet. Je to dost popisný realismus a velíce nepřehledné střídání reálného dění a pasáží s kouzly, jako je situace, kdy se Honza s Liborkou dostanou do podzemního světa, kde Liborka promluví, také tu vystupuje stařenka, která se vrací v různých fázích příběhu, spoléhá se na magii sojčích pírek a píšťal a podobně.

Dá se vytušit téma, ale dnes už jen velmi mlhavě, i když to asi byl důvod, proč tuto pohádku Kopta napsal. Dnes je jen příkladem literatury, která není ani pro děti, ani pro dospělé, a je vlastně s podivem, že ostravské nakladatelství považovalo začátkem 90. Let za potřebné ji vydat, snad hlavně jako připomínku Josefa Kopty, ale moc mu to neposloužilo.

Je to jeden z příkladů podstatných odlišností principů pohádky od postupů moderní prózy. Liší se už rozsahem, krátký rozsah pohádky má svůj význam nejen ve vyprávění, jímž vznikla, ale také pro dětského čtenáře vzhledem k jeho schopnosti soustředění a vnímání většího celku v souvislostech. Próza, zejména román, má podstatně větší rozsah, neboť dospělý čtenář je schopen i ochoten číst po částech, navazovat, kde minule přestal, a přitom sledovat složitý děj. Děj pohádky je jednotný a uzavřený, pohádka vždy má jasné finále, velmi často představované svatbou, která dovršuje dospělost hrdiny, nebo pointou, často i nějakým naučením, které ji uzavírají. Román má složitý děj, s četnými odbočkami, často složený z většího počtu souběžných pásem, může být retrospektivní a konec může příběh uzavírat, ale také ho může nechat otevřený. Pohádka má postavy jednoduché a jednoznačné v tom je její síla, neboť umožňuje dítěti rozlišit znaky dobra a zla, aby bylo schopno vytvářet si na základě toho vlastní postoje a kritéria a zorientovat se i v složitějších charakterech a jednání v realitě. Pohádka obsahuje jen stručné popisy toho, co je pro rozvíjení děje důležité, například hora je skleněná, ale adjektivem to končí a zcela to stačí. Moderní próza často obsahuje i velmi obšírné popisy, které mají hodnotu i samy o sobě, nejen vzhledem k příběhu. Pohádka se také nezabývá detaily a praktickými problémy života, pohádkové postavy jedí a spí jen tehdy, když to má bezprostřední vztah k rozvíjení děje, a nikdy nepotřebují řešit fyziologické potřeby, a pohádková postava si na útěku před vážnou hrozbou starosti se zavazadly a s prádlem na převlečení starosti nedělá. Neobsahuje ani žádné nuance v chování a jednání, i to je jednoznačné a nekomplikované.

Dostat toto všechno do jednoho příběhu je pokus marný, neboť síla a význam pohádky tkví v její prostotě a průzračnosti.

[1] V roce 1995 vyšel v Opavě péčí Naděždy Sieglové výběr nazvaný Z Čapkovy nůše pohádek

[2] K theorii pohádky, in. Karel Čapek: Marsyas aneb na okraji literatury, Fr. Borový, Praha 1948, s. 141

[3] Tamtéž, s. 143

[4] Tamtéž, s. 145

Dvakrát zahrada a kluci Richmal Cromptonová a uličník Jirka