- Přírodní vědy

Obsah kapitoly:

Příroda je celek - Člověk a příroda

Sněm zvířat

Charles Darwin a darwinismus

Stavovský mechanicus Josef Božek

Příroda je celek – Člověk a příroda

Vzdělávací oblast

Environmentální výchova

Téma

Hluboké a vytrvalé zaujetí vedlo Humboldta k uplatnění energie i talentu k pozorování přírody, kterou chápal jako provázaný systém, jako strukturu, v níž jedna změna vedle k změnám v dalších oblastech, přitom ony změny, jako je odlesňování, zavlažování a vypouštění škodlivin, působí člověk. Jeho základní myšlenky jsou východiskem moderní ekologie.

Látka

Alexander von Humboldt (1769 – 1859) na nátlak autoritativní matky vystudoval hornickou geologii a působil až do její smrti jako důlní inspektor. 1798 matka zemřela, Humboldt zdědil značné množství peněz a měl svobodu dělat, co ho bavilo. Ještě před její smrtí se spřátelil s Goethem, s nímž řešil vědecké otázky za účasti F. Schillera a bratra Wilhelma. Když po matčině smrti opustil místo inspektora, začal plánovat cesty. V Paříži se seznámil s botanikem Bonplandem. S povolením španělského krále vyrazili v květnu 1799 do oblasti dnešní Venezuely. Byli okouzleni jihoamerickou přírodou, nasbírali obrovské množství vzorků a Humboldt si uvědomil, že příroda funguje jako celek, vše souvisí se vším. Při hledání řeky, která měla spojovat Amazonku s Orinokem, narazili na jezero Valencia, které vysychalo v důsledku kácení lesů. Humboldt se svými průvodci plul po Orinoku, zkoumal propojení Orinoka s Amazonkou, přešel Andy, vylezl na Chimborazo, sopku, která byla tehdy považovaná za nejvyšší horu světa (6.400), na většinu sopek v dosahu Quita, došel až do Limy. Veškeré cesty i výstupy na hory podnikal v běžném pánském oblečení, v horkých pásmech odkládal jen sako a kabát, ale vše bylo vycházkové, včetně bot, v nichž lezl po skalnatých útesech hor. Pak se vrátil, na Kubě si vyzvedl sbírky, které tam před tím deponoval, strávil delší dobu v Mexiku a vše si zaznamenal a poté navštívil ve Washingtonu D. C. prezidenta USA Thomase Jeffersona, kterému předal 19 stránek informací o Mexiku, které tehdy zabíralo i jižní části nynějších USA, ale Jefferson neměl žádnou možnost se o nich cokoli dozvědět. Pak se Humboldt vrátil do Evropy. Cestou si opakovaně potvrzoval svůj objev provázanosti všech složek přírody. Usadil se v Paříži, cestoval pak do Říma a v Neapoli byl svědkem erupce Vesuvu, pak dojel do Berlína, kde ho velmi vřele uvítal král Friedrich Vilém III., který ho jmenoval svým komořím bez jakýchkoli povinností a poskytoval mu rentu. Humboldtovi ale nevyhovovalo ani podnebí, ani stav společnosti a život u dvora a při nejbližší příležitosti se vrátil do Paříže. Psal několik knih najednou, nejpopulárnější byla Obrazy přírody, v níž spojil poznatky z cest s výkladem smyslu přírody a odbornými informacemi. Velmi to ocenili čtenáři jako Chateaubriand, Emerson, Darwin, který si knihu nechal poslat do Brazílie, čerpal z ní Verne (Děti kapitána Granta). Humboldt plánoval cestu do Indie, mj. s cílem změřit výšku Himálají, Indii však ovládala Východoindická společnost a.s., jejíž vedení žádal o povolení cesty do Indie. Vadily však Humboldtovy kritické výroky o kolonialismu a otroctví. V roce 1827 byl donucen přestěhovat se z Paříže do Berlína. Jeho povinností bylo po večeři králi předčítat, a to i na cestách. Bylo mu 57 a usiloval o posílení vzdělanosti, pořádal veřejné, hojně navštěvované přednášky. 1828 uspořádal v Berlíně mezinárodní vědeckou konferenci. Vědci debatovali mezi sebou jako jednotlivci, nepřednášeli v plénu. Britové stále odmítali dát mu povolení k cestě do Indie, ale naskytla se příležitost podniknout cestu do Ruska, včetně asijské části. Vydal se na cestu na jaře 1829 se souhlasem cara Mikuláše I., ale ten měl zájem hlavně na obchodu – hledání drahých kovů a kamenů, ne na vědeckých poznatcích. Na Urale se podařilo potvrdit Humboldtovu myšlenku, že diamanty se vyskytují tam, kde je zlato a platina, na Urale byly nalezeny. Cestu velké výpravy, s doprovodem kozáků, komplikoval fakt tuhého centralismu a antiliberálnosti samoděržaví, cesta byla kontrolována a řízena, až v Tobolsku na Irtyši se Humboldtovi podařilo narušit carskými úřady schválenou trasu a dostal se na Altaj, kde výprava musela opustit kočáry a využívat jen místní vozíky nebo chodit pěšky. Ale vrcholy byly mimo dosah (zdolány byly až ve 20. letech 20. století). Dokonce se mu podařilo překročit hranice Mongolska a Číny na Irtyši, Asiaté si Evropany prohlíželi jako exoty. 14. září oslavil Humboldt 60. narozeniny s Leninovým dědečkem. Další neplánovanou okliku podnikl ke Kaspickému moři. Nejdůležitější poznatky: je potřeba srovnávání, ne objevování. Výsledky expedice: dlouhodobé změny, které způsobují lidé kácením lesů (doporučil v Rusku omezit kácení), bezohledné zavlažování, a jasnozřivě uvedl jako poškozování přírody lidmi i „ohromné množství páry a plynů“ z průmyslových center. Koncem prosince se vrátil do Berlína. 1834 začal psát Kosmos- dílo o přírodě jako celku, na zemi i na nebi. Měl řadu spolupracovníků a informace získával od řady vědců z celého světa. První díl vyšel 1845, druhý o dva roky později – byl to bestseller, okamžitě přeložený do řady jazyků. Navazoval kontakty s Darwinem, který na něj navazoval a sdílel jeho globální pohled, odlišný od ostatních přírodních věd, které od 18. století usilovaly o přesné vymezení hranic. První díl o vnějším světě, druhý o cestě vývoje mysli - umění, politika, zemědělství, pocity…Vliv na umělce, např. Poeova báseň Euréka. Vliv na Emersona a Thoreaua. V letech 1850 a 1851 vydal ve dvou částech třetí díl Kosmu, který pojednával o kosmu, a pak hned začal psát čtvrtý o zemi, geomagnetismu, sopkách a zemětřesení. Ten vyšel koncem roku 1857, ale na rozdíl od předchozích prací byl těžký pro čtenáře a příliš se neprodával. Poslední tři roky života byl na tom zdravotně a nakonec i duševně špatně, přesto napsal ještě 5. díl Kosmu. Zemřel v květnu 1859.

Darwin četl jeho knihy během plavby na Beaglu – díky H. začal přírodu vnímat jako ekologický systém. Měl tutéž schopnost vidět každou jednotlivost ve vztazích – globálně. Darwin poslal Humboldtovi svou Cestu kolem světa. Na Humboldta navázali i další Američané – Emerson, Thoreau aj.

Příklady Humboldtova pojetí:

Území nynější Venezuely: V údolí mezi lesy jezero Valencie, místní si stěžovali, že hladina rapidně klesá, byly již osázeny plochy, které ještě před 20 lety byly pod vodou. Místní se domnívali, že voda mizí podzemním odtokem. Podle Humboldta bylo snižování hladiny způsobeno zavodňováním polí a kácením lesů, při kácení mizel mech, chrastí, kořenové systémy, půda nedokázala zadržovat vodu, vyčerpaná půda přinášela menší úrodu – myšlenka klimatických změn způsobených lidmi. Dešťová voda bez lesů není zastavena, nevsakuje se, ale způsobuje povodně, které odnášejí půdu. Dopady odlesňování – H. varoval před budoucími katastrofami. Nezastupitelná funkce lesů, poznával to v Itálii, v Peru, v Rusku – schopnost stromů zadržovat vlhkost, obohacovat atmosféru o vlhkost uvolňováním kyslíku.
Další případ u jezera Valencie – indigo sbíráno kvůli barvení látek, pěstuje se snadno a je výnosné, proto nahradilo pěstování plodin, které mohly místní lidi živit. Jednostranná produkce vede k závislosti země na dovozu. Totéž cukrová třtina na Kubě. Španělští mniši v misii – svítili olejem z želvích vajec, vysbírali jich tolik, že želv ubývalo, podobně tomu bylo s perlorodkami, téměř vyhynuly ústřice. Chinovníky – téměř vyhubeny kvůli kůře, která léčí malárii – po stržení kůry strom hyne.
Zlom proti staletím představy o centrální úloze člověka při civilizaci země. Humboldtova změna v pohledu na botaniku – v 18. století třídění podle vlastností rostlin, kdežto podle Humboldta je příroda odrazem celku – dívat se na ni globálně.
„Naturgemälde“ – Chimborazo – na jeho siluetě Humboldt zakreslil ve vrstvách pásma rostlin podle nadmořské výšky, v Paříži pak vznikla velká kresba, která vyšla jako skládací v knize.

Doplňkem knihy A. Wulfové může být dobrodružná knížka pro děti Za obzorem čeká svět německého autora M. Z. Thomase. Příběh Humboldtův autor podává beletristicky, s těžištěm v příhodách cesty pro Americe. Nabízí živě zachycené situace a jednání osob, kontaktů Humboldta a Bonplanda s Indiánky, s Inky, s Mexičany i s Tomasem Jeffesonem, Poměrně obsáhle líčí Humboldtvo dětství, stručně pobyty v Paříži, u dvora, psaní publikací atp., stručně je také popsána cesta do Ruska.

Literatura

Gerald Durrell: Zlatí netopýři a růžoví holubi, přel. Š. Pellar, Mladá fronta, Praha 1983

M. Z. Thomas: Za obzorem čeká svět, přel. F. Gel, Albatros, Praha 1969

Josef Vágner: Afrika – Ráj a peklo zvířat, Svoboda, Praha 1978

Andrea Wulf: Vynález přírody. Dobrodružství zapomenutého objevitele Alexandera von Humboldta, Přel. T. Dragounová, Dobrovský, Praha 2016 (Poznámka: toto znění názvu není moc šťastné, přesnější, smysl knihy vyjadřující překlad názvu by byl Objev přírody)

Sněm zvířat

Vzdělávací oblast

Environmentální a multikulturní výchova, demokratické myšlení, globální souvislosti, „průřez průřezovými tématy“; biologie, zeměpis, občanská výchova - základy společenských věd

Téma

„Když civilizované lidstvo ve slepém vandalismu ničí živou přírodu, jež ho obklopuje a živí, ohrožuje samo sebe ekologickým zruinováním. Patrně si začne uvědomovat své chyby, až když je pocítí ekonomicky, to však už bude nejspíš pozdě.“ Konrad Lornez 1972

Příběh

Sněm (konference, kongres) zvířat se koná kdesi na pustém ostrově, nejspíš na Galapágách, ale možná v Indonésii, na Molukách… Sešli se delegáti všech volně žijících zvířat, od slona po mouchu tse-tse, od velryby po grundli, od orla po vrabce, od lva po tuleně, aby se poradili, jak čelit ohrožení a vymírání některých druhů. Výsledkem má být…? Možná založení organizace, sepsání charty práv zvířat, soudní proces s lidstvem, demonstrace po celém světě…? Jaká jsou a jaká by měla být práva zvířat? Škodí si některé druhy navzájem? Jaký je vztah mezi zvířaty a rostlinami? Čím vším lidé ohrožují faunu i celou přírodu? Co z toho je pochopitelné a co je zbytečné nebo dočista zvrhlé? Jak ničení přírodu ovlivňuje i lidi? Co proti devastaci přírody dělají lidé? Závěry sledují média, vyjadřují se k nim politici, odborníci, občasné různých kontinentů.

Látka

Podmínky života volně v přírodě žijící zvěře se trvale zhoršují. Výrazné změny, týkající se celých kontinentů nebo jejich podstatných částí, přinášeli lidé. Od 17. století se v Africe s vydatnou spoluúčastí Evropanů ztrácí voda, rostliny. Běloši v Africe zaváděli chov dobytka a tím vznikly chudé oblast s rozdupanou a devastovaná půdou. Skot spásal jen jeden druh vegetace a pastevectví vypudilo místní zvěř, která spásala všechny druhy vegetace, různá zvířata spásala její různé druhy a podle své velikosti i vegetaci z různých rostlinných pater.

V Jižní Americe s příchodem Evropanů dochází k mýcení amazonského deštného pralesa, který má trvale teplé a vlhké podnebí, ovlivňující klima celé planety. Mýcení pralesa s cílem získat úrodnou půdu pro zemědělství přináší popel z vypálených dřevin, který půdu zúrodní, ale to vystačí na dva až čtyři roky, protože se živiny z půdy vyplavují deštěm. Současně s tím dochází k vysychání půdy a k poklesu povrchových i spodních vod. Neúrovnou půdu zemědělci potřebují nahradit a tak dochází k dalšímu vypalování lesa. Na vzájemnou závislost existence pralesa a vodního hospodářství oblasti, kde byl vymýcen, upozorňoval už kolem roku 1800 Alexander Humboldt.

Jak se lidé měnili z lovců na pastevce, zvířata přemisťovali a jejich podmínky upravovali tak, jak to vyhovovalo jim, přitom vliv pastevectví na stanoviště je větší než lov. Evropané také zakládali farmy, plantáže, průmyslové podniky a města a to působilo a působí na vegetaci, která ovlivňuje faunu, ale i podnebí. V Brazílii zabírají dobytčí farmy velkofarmy, produkující hovězí maso, na 80 % odlesněné půdy.

Nejintenzívnější hubení zvířat začalo až se střelnými zbraněmi na začátku 18. století. Zvěř hubili nejen běloši, ale i místní obyvatelé a kly, rohy, kůže, pštrosí pera se staly významným obchodním artiklem. Člověk je nebezpečným ničitelem díky své vynalézavosti a navíc s rozvojem civilizace přestal lovit z nutnosti a loví pro zábavu.

Snahy chránit zvířenu vedly k zakládání národních parků a k přijímání zákonů i mezinárodních úmluv na jejich ochranu, ale jejich prosazení je velmi pomalé a obtížné. Podle Dian Fosseyové, která se v Africe věnovala ochraně horských goril, trvalo čtyři roky, než se jí podařilo z oblasti, kterou gorily potřebovaly k svému životu, vypudit pastevce i pytláky – nakonec byla zavražděna, a i když se pachatele nepodařilo vypátrat, je pravděpodobné, že šlo o pomstu pytláků.

Tropické deštné pralesy ohrožují v současné době plány na zkvalitnění dopravy, a jestliže Amazonský deštný prales protne dálnice či železnice, bude to znamenat silné ohrožení zvěře, zejména té, která pravidelně migruje. V Tanzanii se dokonce plánuje dálnice napříč Národním parkem Serengeti.

S příchodem Evropanů vyhynuly některé druhy. Na Mauritiu vyhynula řada druhů, měli na to vliv jak lidé, tak psi a kočky, které sebou přivezli. Vyhnul pták dronte mauricijský, jinak též dodo nebo blboun nejapný, a schopnost množit se ztratil tím i strom tamalacoque, strom ptáka dodona, jehož tuhá semena byla schopna klíčit, jen když prošla zažívacím traktem dodona. Další druhy mizí ze zemského povrchu i nadále. V březnu 2018 musel být utracen Súdán, poslední žijící samec nosorožce bílého, přežily ho jen dvě samice, matka s dcerou.

Jedinou nadějí na udržení ohrožených zvířecích druhů a jejich případné zpětné uvedení do divočiny, jsou aktivity řady zoologických zahrad, kde zvířata snáze přežívají: nemají zde predátory, mají zajištěnou pravidelný přísun potrav i veterinární péči a je podporováno jejich rozmnožování. V mezinárodní koordinaci zoologické zahrady vedou plemenné knihy ohrožených druhů. Pražská zoo se stará dlouhodobě o koně Převalského, kterého již uvádí zpět do mongolských stepí, a gaviála indického. Podílí se i na ochraně goril v Africe a ptáků v Indonésii. Chová celkem 191 druhů ohrožených zvířat. Safari park Dvůr Králové nad Labem se stará o ochranu nosorožců, některých druhů antilop a dalších afrických zvířat, podílí se na finanční podpoře ochrany gepardů v Namibii.

K důležitým ochráncům světové fauny patří obětaví odborníci, kteří žijí mezi nimi a zkoumají jejich životy a současně zvířatům vytvářejí snesitelné podmínky života. Patří k nim Dian Fosseyová, která dokonce za svou péči o gorily zaplatila životem, Joy a George Adamsonovi, znalci života lvů, Hugo a Jane Lawick-Goodallovi, zabývající se africkými psovitými šelmami, Bernhard a Michael Grzimkové, a mnozí další. Do této skupiny zachránců patří i ti, kteří vyjížděli do tropů pro zvířata pro své zoologické zahrady, jako byl Josef Vágner, který safari ve Dvoře Králové vytvořil z malé a ubohé provinciální zoo, nebo Gerald Durrell, majitel soukromé zoo na ostrově Jersey. Z českých odborníků se výrazně angažují ředitelé zoo Zdeněk Veselovský, Miroslav Bobek, Přemysl Rabas i mnozí jejich předchůdci.

Hlavní způsoby ochrany divoce žijících zvířat představují jednak národní parky a rezervace, veřejný tlak na omezování těžby v pralese, lovu velryb, kvóty pro lovce a v neposlední řadě i zoologické zahrady a jejich speciální programy.

Literatura – prameny a inspirace

George Adamson: Můj život se lvy, přel. J. Silvín, Mladá fronta, Praha 1972

Joy Adamsonová: Příběh lvice Elsy, M. Perglerová, Orbis, Praha 1972

Alfred Brehm – Jaromír Tomeček: Život zvířat, Odeon, Praha 1974

Jurij Dmitrijev: Savci známí i neznámí, lovení, chránění, přel. Z. Mazáková, Lidové nakladatelství, Praha 1987

Jean Dorst: Ohrožená příroda, přel. M. Lexová, Orbis, Praha 1974

Gerald Durrell: Zlatí netopýři a růžoví holubi, přel. Š. Pellar, BB art, Praha 2009

Gerald Durrel: Ostrov v nebezpečí, přel. Z. Wolfová, Svoboda, Praha 1988

Dian Fosseyová: Gorily v mlze, přel. A. Jindrová- Špilarová, Mladá fronta, Praha 1988

Bernhard a Michael Grzimek: Ráj divokých zvířat, přel. I. Heráň, Orbis, Praha 1966

Hugo a Jane van Lawick-Goodallovi: Nevinné bestie, přel. A. Jindrová-Špilarová, Mladá fronta, Praha 1974

Konrad Lorenz: Devastace prostředí, in: Osm smrtelných hříchů civilizace, přel. P. Příhoda, Leda, Praha 2014

Alois Mikula: Zvířata a jejich osudy, Orbis, Praha 1972

Aleksandra a Daniel Mizielinští: Mapy, Atlas světa, jaký svět ještě neviděl, přel. A. Halfarová, Host, Brno 2016

Josef Vágner: Afrika, Ráj a peklo zvířat, Svoboda, Praha 1978

Josef Vágner: Mzuri Afrika, Kruh, Hradec Králové 1975

Charles Darwin a darwinismus

Vzdělávací oblast

Biologie, historie, společenské vědy

Téma

Charles Darwin (1809-1882) vytvořil evoluční teorii vzniku druhů, kterou se dlouho neodvažoval zveřejnit nejen proto, že odporuje biblickému popisu stvoření, ale i pro vlastní pochybnosti. Zúročil však v ní pečlivé a podrobné studium, schopnost vhledu do situace a koncepčního pohledu na celkem a souvislosti, a doložil svá tvrzení důkazy.

Látka

Otec na Darwina vyvíjel nátlak, aby vystudoval medicínu, a když ji vzdal, navrhl mu teologii, neboť chtěl, aby měl zajištěnou existenci. Po bakalářské zkoušce z teologie se však Charles Darwin věnoval intenzívněji svému zájmu - přírodním vědám, a velice brzy, již v 22 letech, se mu naskytla příležitost plavby na lodi Beagle, která měla za úkol dokončit mapování pobřeží Jižní Ameriky. Darwin měl během pětileté cesty kolem světa (od pobřeží Brazílie a Argentiny a kolem Ohňové země Maghallensovou úžinou k pobřeží Chile a Peru a pak přes Tichý a Indický oceán a kole Afriky zpět do Anglie) mnoho příležitostí zkoumat přírodu – geologii, faunu i floru – zatímco posádka zakreslovala mapy.

Beagle, jemuž velel kapitán Fitzroy, odjel z Anglie 27. 12. 1831, první zastávky byly na Kanárských a Kapverdských ostrovech. Od první chvíle si Darwin všímal všech jevů a přírodovědných faktů – zoologie, botaniky, geologie, klimatu, chování živočichů a jejich vzájemných vztahů, jako byl prachový mrak a povlak na všech předmětech, který se skládal se z toho, čemu tehdy říkali souhrnně nálevníci. Jeho práce Cesta kolem světa obsahuje podrobné deníkové zápisy a popisy. V mnoha pasážích vyjadřuje obdiv a uchvácení nádherou přírody (např. při prvním shledání s palmami). Na základě konkrétních poznatků reviduje dosud platné poznatky, popisuje chování a zvyky domorodců, ale i místních obyvatel – gaučů, žasne nad primitivností divochů. Velmi podstatné byly jeho poznatky geologické a k teorii o vývoji druhů přispěl jeho pobyt na Galapágách u západního pobřeží Jižní Ameriky. Cesta skončila 2. října 1836, Darwin přivezl do Anglie rozsáhlé sbírky. Po návratu pracoval jako učenec „na volné noze“, psal řadu studií, záznamy poznatky z cesty i řadu monografických prací. Jeho evoluční teorie byla zveřejněna v listopadu 1859 a vzbudila obrovský zájem, na jedné straně souhlasný, ale na druhé vysoce kritický, hájící dogma o stvoření světa. Vědci Darwinovo dílo přijali, protože v té době existovaly již archeologické nálezy, svědčící o existenci lidí i pravěkých zvířat současně na jednom místě (1842 – v severní Francii nalezeny kamenné nástroje společně s mamutími kostmi). V roce 1871 vydal další knihu vzbuzující vášně – Původ člověka a pohlavní výběr, obsahující údaje a důkazy toho, že i člověk se vyvíjel postupně a nebyl stvořen již „hotový“. Darwin zemřel v březnu 1882 na srdeční selhání, pochován je ve Westminsterském opatství. K Darwinovým teoriím viz fotokopie z knihy Knotových. (Jako východisko může posloužit jak obsáhlá Cesta kolem světa, tak Knotovi, tak i knížka Sísova – ta mj. ilustracemi.)

Literatura:

Paul C. Bahn: Příběh archeologie, přel. T. Hrách, Argo, Praha 1996

Charles Darwin: Cesta kolem světa, přel. J. a Z. Wolfovi, 2. vyd., Mladá fronta, Praha 1959

Renáta a Richard Knotovi: Charles Darwin, Horizont, Praha 1989

Petr Sís: Strom života, přel. V. Janiš, Raketa, Praha 2004

Stavovský mechanicus Josef Božek

Vzdělávací oblast

Fyzika

Téma

Počátky techniky v českém prostředí na přelomu 18. A 19. století nebyly snadné a mimořádně talentovaný vynálezce, konstruktér nejrůznějších mechanických strojů a , narážel na nedůvěru, opatrnictví, nedostatek peněz, ale i na katastrofu způsobenou lijákem a bouřkou či na sebevraždu zákazníka.

Látka

Josef Božek (1782 – 1835) se narodil v mlynářské rodině ve Slezsku. Od dějství pozoroval chod mlýna, nechával si od otce vysvětlit jeho fungování a sestavoval různé dětské strojky. V tom pokračoval i jako žák školy v Těšíně a v téže době se v dílně svého strýce seznamoval s mechanikou hodin. Ředitel školy oceňoval jeho schopnosti v oblasti mechaniky a doporučil ho na studia do Brna, odkud pak přešel na univerzitu v Praze. Zpočátku studoval na filozofické fakultě a působil jako vychovatel v rodině Clam-Martiniců, ale když dostal nabídku pracovat jako mechanik v právě se rozjíždějícím stavovském technickém učilišti, které řídil František Josef Gerstner, ani chvíli neváhal. Gerstner v roce 1798 podal návrh na založení technické univerzity, navazující na inženýrskou školu, která v Praze existovala od začátku 18, století. Dekret o založení Českého stavovského polytechnického ústavu, který byl zárodkem ČVUT, podepsal císař František I. vroce 1803, učit se začalo na podzim roku 1806. Josef Božek velmi ochotně opustil filozofickou fakultu a nastoupil na polytechnice jako mechanik, vedoucí dílny. V přípravných letech se vyučil hodinářem. Božek dokázal vynalézat různá zlepšení, jako je udržování hodinek v chodu tím, že majitel s nimi chodí, ale to vyvolávalo nevoli jak jeho mistra, u něhož se vyučil, tak dalších pražských hodinářů, pro něž byl Božek nedouk a nežádoucí konkurence. Ale veřejnost se o něj začala zajímat. V rámci práce na polytechnice se mu podařilo vyrobit i první ortopedické náhrady v Čechách (umělá ruka), což bylo veřejností oceňováno jako humanitární počin. Brzy na to se dozvěděl z vyprávění o anglických pokusech s párou, a sestavil z jednotlivých dílů parní stroj, z Anglie dovedený v rozebraném stavu. V té době vznikaly stížnosti na problémy s dopravou zboží a Božek začal snít o parovozu. Přes Gerstnerovu nedůvěru a protesty vyrobil Božek parovůz a v září 1815 získal povolení vůz předvést v pražské Stromovce. Publikum bylo nadšeno, páni se ochotně nechali vozit zvláštním vozidlem. Noviny popsaly tuto senzaci, publikum bylo uchváceno tím, že parovůz jel neslýchanou rychlostí, rovnající se rychlosti chůze. A Božek v pokusech pokračoval a zkonstruoval paroloď – loďku s lopatkami, poháněnými párou. 1. června 1817 došlo na převádění parovozu i parní lodi ve Stromovce. Strhla se ale bouřka s lijákem, většina publika v zmatku prchala a přitom byla vykradena Božkova pokladna se vstupným, které mělo zaplatit Božkovy dluhy. Jen malá část diváků vydržela a po dešti se nadšeně svezli parolodí. Mezi Božkem a Gerstnerem docházelo ke střetům, Božek jednal bez šéfova svolení a narušil jeho konzervativní představy. Měl také velké dluhy. Zdálo se, že jeho problémy vyřeší objednávka továrníka Kastnera, ale ten spáchal sebevraždu těsně před tím, než vyplatit honorář za provedenou práci. Božek zatrpkl, ale pak přišla příležitost podílet se na budování koněspřežky z Budějovic do Lince, které řídil Gerstner mladší. Božek sestrojil vozy a pro pány malé šlapací kolejové vozidlo, které je uchvátilo svou pohodlností i rychlostí. S Božkem začali spolupracovat jeho synové František a Romuald na zakázkách hodinářských strojů (věžní hodiny) i na výrobě lisů pro rozrůstající se továrny. Na císaře Františka I. silně zapůsobil Božkův vynález umělého oka na žádost profesora očního lékařství, který potřeboval model pro výcvik budoucích očních chirurgů.

V roce 1835 se při práci nachladil, dostal zápal plic a v 53 letech zemřel. V té době už do Čech přicházely parní stroje z Anglie, Stevenson uspěl lépe než Božek.

Literatura

Jiří Streit: Božkové. Osudy rodiny vynálezců. Praha 1946

- Osobnosti Objevování Afriky