Prof. Eva Machková
Toto dílo podléhá licenci Creative Commons Uveďte původ-Neužívejte dílo komerčně-Zachovejte licenci 4.0 Mezinárodní License.
Keltové v Čechách
Založení Prahy
Rytíř Václav I. a světice Anežka
Karel IV. budovatel a zakladatel
Hus a jeho cesta
Evropan Jiří z Poděbrad
Vzdělávací oblast
Dějepis
Témata
Bojovní a nemilosrdně krutí Keltové měli na druhé straně velmi vyspělý vztah k umění a řemeslům a jejich kultura v české kotlině vysoko převyšuje nejen předchozí, ale v mnoha směrech i následující kultury zde ukotvené.
Látka
V některých částech Čech žili Keltové již v období mohylové kultury, přinejmenším, v 5. století př. n. l., ale proudy vojensky organizovaných Keltů sem přišli někdy v 4. století př. n. l. Byli to Bójové, podle nichž vnikl název Bohemia.
Keltové na našem, území budovali někdy od 2. Století oppida – opevněná sídla, sloužící k ochraně, zřejmě jako sídlo správy oblasti, řemesel, obytná zóna a útočiště v době nebezpečí. Oppidum – například Závist nebo Stradonice – se může stát centrem příběhu, spolu s řemesly, každodenním životem, náboženstvím (druidové) a výjimečnými událostmi. Jádro příběhu je možné vybudovat kolem hostiny s tzv. hrdinskou porcí, nejlepším a největším kusem masa, obvykle kýty, pro toho, kdo se nejvíce zasloužil o vítězství (viz příběh Bricriusovby hody – Heaneyová). Lze tedy využít i faktu, že v posledních obdobích byli Keltové napadáni Germány
Faktografie
Oppida – Drda Rybová
Nejstarší oppidum Závist na jižním okraji pražské kotliny, vznik na začátku 2. stol. př. n. l., pak oppida budována jižněji, poslední byly Stradonice – vznik industriálních oblastí, obchodu – centry jsou oppida - vliv severoitalských oppid – Závist – výhodou je blízký soutok dvou řek
Postupné budování Závisti – proměny opevnění, od prvního budování
Další oppida – na jihu, oppidum Staré Hradisko – cesta na Moravu – obchodní stezky
Stradonice – završení systému – budováno od druhé poloviny 2. stol. př. n. l.
Mezi léty 120 – 114 – vpád Germánů – Kimbrové – místy ostrůvky nekeltského obyvatelstva, ale ještě nenarušili chod keltské společnosti, pak nepokoje v letech 90 – 85, požáry na Závisti, redukce rozlohy oppida
Struktura aglomerací – Dvorce (statky?) – řada staveb, obytných a hospodářských – společenská elita
Volná prostranství – obecní studny a prameny, svatyně
Různorodost obyvatelstva - většina oppid kolem 200 obyvatel, Závist a Stradonice – přes nějakou tisícovku
Literatura:
Anna Bauerová: Zlatý věk země Bójů, Čs. spisovatel, Praha 1988
František Čapka: Historia populi, CERM, Brno 2018
Petr Drda – Alena Rybová: Keltové a Čechy, 2. rozšířené vydání, Academia, Praha 1998
Jan Filip: Keltská civilizace a její dědictví, 4. doplněné vydání, Academia, 1995
Vzdělávací oblast
Porovnání skutečnosti vědecky ověřené s pověstí, seznámení s žánrem pověsti, význam Kosmovy Kroniky české
Témata
Tématem je srovnání pověsti a historie, s důrazem na schopnost rozlišovat mezi vědeckým poznáním a uměleckým sdělením. Pověst, kterou zná každý školák, se jeví většině lidí jako fakt. Pověst nebo pravda?
Faktografie
Výchozí zdroj pověstí o rodu Přemyslovců – Kosmova kronika česká (začátek 12. století – historici se přou, zda Kosmas vycházel z „vyprávění starců“, nebo zda si vše vymyslel, aby vytvořil Přemyslovcům úctyhodný rodokmen. Navázal na Kristiánovu kroniku, kde se Přemysl ožení s „jakousi hadačkou“. Situaci příchodu Čechů pod Říp líčí Kosmas takto:“Povrch této země tenkrát zaujímaly širé lesní pustiny, bez lidského obyvatele…A poněvadž tato země za těch časů ležena nedotčena rádlem a do té doby do ní nevešel člověk, který by se jí byl dotkl…“ Kosmas (nejen on) pravděpodobně ve své době neměl potuchy o minulosti země, jeho vyprávění je čistá fabulace, ať už je jejím původcem kdokoli.
Pražská kotlina byla osídlena od pravěku. Když se v 9. stol kníže Bořivoj (či jeho syn Spytihněv) rozhodl přenést sídlo knížat z Levého Hradce, ne z Vyšehradu, do prostoru Pražského hradu, byl budován na pozůstatcích jakéhosi sídla nebo kultovního prostoru, který Kosmas ve své kronice označil jako žiži.; jako Praha (teorie o významu názvu se rozcházejí) se původně označovalo jen toto místo, teprve postupně vznikalo i podhradí (Malá Strana) a tržiště na pravém břehu Vltavy (Staré Město). Tato sídliště se označovala jako „města pražská“. Na jejich rozvoj měl vliv mezinárodní obchod, tedy kontakt se světem.
Vyšehrad byl vybudován až v 10. stol. a archeologové nenalezli vůbec žádnou stopu, která by naznačovala, že příběh Kroka, Libuše a Přemysla má jakoukoli, byť sebemenší oporu v historické vědě.
Do projektu lze zahrnout i historické poznatky o rodu Přemyslovců a o mezinárodním obchodě 9. - 10. století.
Rozšiřující fakta
Předhistorie Prahy: dvě předhradí – na Hradčanském, náměstí a na Malé Straně.
Spojnice mezi Pražským hradem a Vyšehradem – tzv. Vyšehradská silnice: Klárov - Brod v místě Mánesova mostu – Kaprová, mariánské nám – Husova - Spálená – Karlovo nám. Vyšehradská ulice.
Teorie o názvu Praha – peřeje, tj. prahy řece, nebo práh – vypálení, vypražení lesa, hrad na vypraženém (vypáleném) místě.
9. století – 4 fáze osazení hradu – ohrazení příkopem s vodou, řadové dosídlená, pak hřbitov v prostoru nynějšího 3. Nádvoří, kolem roku 900 bytelný val, což znamenalo vznik skutečného hradu – jiné hrady v Čechách zanikly, některé hrady šlechty na území Prahy (Šárka, Bohnice, Butovice). Nejvýše položené místo (v prostoru přibližně obelisku), žiři bylo žároviště. Dálkový obchod v 9. – 10. století – obchod mezi východem a západem probíhal podle toků řek (Dunaj, Labe, Odra) – luxusní zboží: šperky, relikvie, lahůdky, exotická koření (např. pepř, hřebíček...),víno, hedvábí, vývoz otroků a otrokyň, obchodovalo se s Porýním, Byzancí, Itálií, Blízkým východem, Benátkami, Asií, Skandinávií.
Literatura
Václav Davídek: Co bylo před Prahou, Vyšehrad, Praha 1971
Dějiny Prahy, 1964
Petr Hora- Hořejš: Toulky českou minulostí 1
Petr Charvát: Zrod českého státu, Vyšehrad 2007
Alois Jirásek: Staré pověsti české, četná vydání
Vzdělávací oblast
Historie
Témata
13. století - konfrontace bohatého královského dvora a rytířství se „svatou chudobou“ františkánského hnutí; Václav I. versus sv. Anežka Česká - sourozenci, kteří se měli rádi, vzájemně si pomáhali, ale žili naprosto protikladným životním stylem.
Látka
Václav i Anežka se po smrti svého otce Přemysla Otakara I. vydali každý svou cestou. Václava nezajímalo příliš vládnutí, ale miloval lovy, hostiny a turnaje, přivedl k nám rytířství včetně turnajů a minnesängrů, pořádal pasování na rytíře, svátky, dbal na uplatňování rytířského kodexu.
Od dětství zbožná Anežka udělala tlustou čárou za marnými pokusy výhodně ji provdat a vstoupila do kláštera. Přivedla k nám řád klarisek, založený na chudobě podle františkánů, s posty, modlením, izolací od světa, ale s bohatou korespondencí s papežem a sv. Klárou. Založila nový řád Křížovníků s červenou hvězdou, jediný původem český řád a ovlivnila tak vznik sociální sítě u nás (špitály, tj. zařízení pro staré, chudé a nemocné, cosi jako kombinace domovů důchodců s LDN). Odchod Anežky do kláštera proběhl s velkou oslavou, s účastí královské rodiny, sedmi biskupů, šlechty, lidu. Podpora od papeže byla dána tím, že církev si cenila možnosti abatyší jmenovat představitelku nejvyšší šlechty.
Při různosti životních stylů panovala mezi sourozenci shoda, Václav i matka Konstancie podporovali Anežčiny snahy darováním pozemků i panství, Anežka zase byla prostřednicí ve sporech Václava s jeho synem Přemyslem Otakarem.
Vývoj Prahy ve 13. století: byly vybudovány hradby Starého Města pražského a uvnitř nich Havelská čtvrť, řešená již pravoúhle, prostor od Uhelného k Ovocnému trhu. Špitály existující mimo městské hradby – leprosérium u sv. Lazara, špitál u sv. Petra – původně ho provozovali němečtí rytíři, pak křížovníci s červenou hvězdou, ale ti nakonec získali od Václava pozemek u staroměstské mostecké věže, kde sídlí dodnes. Další pražské špitály: na malostranském břehu u vyústění mostu Johanité, uvnitř hradeb Starého Města špitál u sv. Haštala. Stavba kláštera sv. Františka (Anežský klášter). Majetky klášterů a špitálů – statky, vesnice z nutnosti, pro udržení provozu kláštera a špitálu.
Literatura
František Čapka: Historia populi, CERM, Brno 2018
Dana Dvořáčková Malá a Jan Zelenka: Přemyslovský dvůr. Život knížat, králů a rytířů ve středověku, NLN a Historický ústav ČAV, 2014 Praha
Petr Hora Hořejší: Toulky českou minulostí 2, Baronet, Praha 1997
Jaroslav Polc: Světice Anežka, Česká katolická charita, Praha 1988
Helena Soukupová: Svatá Anežka Česká, Život a legenda, Vyšehrad, Praha 2015
Josef Žemlička. Přemyslovci. Jak žili, vládli, umírali, NLN Praha 2005
Vzdělávací obsah
Zakladatelské a budovatelské aktivity Karla IV.
Témata
Karel IV. byl inteligentní a vzdělaný (v době, kdy nebylo běžné, aby vládce byl gramotný, natož vzdělaný), měl rozhled, protože před nástupem na český trůn často cestoval po různých evropských zemích, zřejmě měl pochopení pro potřeby běžného života v zemi i představu jeho fungování, i dost velkorysosti a pracovitosti pro realizaci svých plánů.
Látka
I když ze života Karla IV. vyjmeme jen jeho zakladatelskou a budovatelskou činnost, je to látka velmi rozsáhlá a komplikovaná. Proto je jak pro divadlo ve výchově, tak pro strukturované drama nebo dlouhodobější projekt vybrat určité náměty v rozsahu, který dovolí začlenit je do kontextu doby, způsobu života, politických poměrů a osobního života Karla IV. Přitom některé náměty jsou schopné naplnit celý projekt, jiné mohou být součástí jiných dramatických činností, jejich doplňkem. Ty hlavní a nejobsáhlejší Karlovy počiny jsou založení Nového Města pražského (realizováno jako TIE agenturou Bořivoj 2016-17) a založení Univerzity. Na druhé straně ale lze vyjmout některý důležitý prvek, například dílo Matyáše z Arrasu a zejména Petra Parléře, a spojit jej buď s některým z dále uvedených námětů, anebo s námětem české gotiky.
Založil a uvedl v život v Praze:
Mimo Prahu:
Literatura a zdroje
Petr Hora Hořejš: Toulky českou minulostí 2, Baronet 1997
Dějiny Prahy, Svoboda 1964
Vilém Lorenz: Nové Město pražské, SNTL 1973
M. Svatoš, I. Čornejová (ed.): Dějiny University Karlovy I. a II. Praha 1995
Vzdělávací oblast
Historie
Tématem je vznik protestantismu z kritiky církve a rozpor mezi velkou a důležitou ideou a rozštěpenosti hnutí, které se nedokázalo sjednotit. Tématem proto je hlavně ideová stránka věci, kritika církve a jejích nešvarů, pokusy o mírumilovné řešení problémů a o přirozený vývoj k lepšímu stavu náboženského života v Čechách, což narazilo na tvrdý odpor církve a výsledkem byly exkomunikace a popravy upálením. To vyvolalo násilí a vojenské akce, které vyvrcholily porážkou husitů v Lipan v roce 1434-
Látka
Stav církve ve 14. století - Schizma od 1378, od r. 1410 dokonce tři papežové – vyřešeno koncilem 1419
Morální úpadek
Vztahy církve k městům, státem atp. považovaným za kacířské – klatba a interdikt
Ideologové
Jan Milíč z Kroměříže (1325 – 1374). Navštěvoval katedrální školu v Olomouci, působil v Kroměříži, a v letech 1358 – 1369 pracoval v královské kanceláři jako registrátor, korektor a notář, pak byl kanovníkem pražské katedrály. Pod vlivem Konráda Waldhausera se stal asketou, vzdal se svých funkcí, kázal česky, žil s lůzou. 1372 založil v Bartolomějské ulici v Praze kazatelskou školu s útočištěm kajících se prostitutek. Jeho kaple byla zasvěcena sv. Marii Magdaléně, která také byla považována za kající prostitutku. Vedle srozumitelného kázání zaváděl i pravidelnou eucharistii (přijímání = chléb a víno jakožto tělo a krev Kristova) při každé mši, někteří věřící přijímali i denně, na rozdíl od běžné praxe eucharistie jedenkrát za rok. V návaznosti na to pak bylo v první čtvrtině 15. stol. zavedeno přijímání pod obojí způsbou (hlavní motiv husitství). Podle katolické liturgie, laici přijímali jen chléb, kněží i víno, husité trvali na rovnoprávnosti laiků a kléru i v tomto bodě. Kvůli pojetí eucharistie byl UJan Milíč r. 1373 obviněn z kacířství a povolán do Avignonu k papež. Byl tam uznán nevinným, ale ještě v Avignonu zemřel. Jako kazatel byl velmi populární.
Jan Hus (1370 – 1415). Přišel z venkova do Prahy jako šestnáctiletý chudý chlapec z poddanské rodiny. Na artistické fakultě získal titul bakaláře a magistra, na teologické bakaláře. Během studia si vydělával jako zpěvák a sloužil u profesorů. Po dosažení magisterského titulu se stal členem akademické obce, přednášel na artistické fakultě, vedl disputace, a po odchodu cizinců z pražské university (Dekret kutnohorský) se stal jejím rektorem na jeden semestr (mistři se pravidelně střídali po jednom semestru). Byl vysvěcen na kněze, kázal u sv. Michala a pak v kapli Betlémské v Praze. Zhruba do 30 let nejevil známky výjimečnosti nebo zvláštní kritičnosti k církvi, změnilo se to, až když poznal teologická díla Jana Wiklefa. Vycházel z jeho kritiky církve, vystupoval proti přijímání pod jednou způsobou, prosazoval překládání Bible do národních jazyků, kritizoval odpustky a zejména mravní poklesky církve a kněží. V roce 1408 napsal dopis arcibiskupovi v přesvědčení, že jeho úkolem je pečovat o mravnost církvi a nabádal ho, aby zasáhl – zřejmě na to arcibiskup vůbec nereagoval.
V důsledku jeho kritiky církve a jejího ohlasu u občanů byl nad Prahou vyhlášen interdikt (tj. zákaz všech církevních obřadů). Hus byl dán do klatby a musel opustit Prahu. Po pobytu na venkově byl povolán k soudu na Kostnickém koncilu, kde byl odsouzen k upálení. Citát: „Proto věrný křesťane, hledej pravdy, slyš pravdu, uč se pravdě, miluj pravdu, prav pravdu, drž pravdu, braň pravdy až do smrti.“
Záměry a plány, mladého člověka se v průběhu života mění, když poznává svět z praxe i teorie, a vedou ho zcela jinými cestami, než kdy tušil.
Jeroným Pražský (1379 – 1416). Pocházel pravděpodobně z Nového Města pražského, filozof a teolog. Už jako chlapec se uplatnil jako choralista, byl hudebně nadaný, i později se uplatnil v oblasti hudby. Na pražskou univerzitu byl zapsán v r. 1395 nebo 96. V té době existovala vedle třífakultní univerzity (artistická, teologická a lékařská fakulta), samostatná právnická fakulta (život na univerzitě a stav školství F. Šmahel popisuje v této souvislosti, stejně jako problematiku „národů“ na univerzitě). Na studiích se měl nejblíže k Husovi, který byl o deset let starší. Bakalářem artistické fakulty se stal v září 1398, umístil se na druhém místě toho roku. V té době se na univerzitě studovaly filozofické spisy Wiklefovy, ale nebyly dosažitelné jeho knihy, proto se Jeroným vydal do Oxfordu, kde strávil dva roky a opisoval Wiklefovy spisy, které přivezl do Prahy. 1402 byl v Praze vysvěcen na akolyta, pak pouť do Jeruzaléma. Po návratu učil na Sorbonně, seznámil se s Platónem, ale nebyly přijaty jeho reformní názory, pak univerzita Kolín nad Rýnem a Heidelberg. Tam byl suspendován pro své učení, vyvolalo to studentské bouře. Od r. 1407 učil na pražské univerzitě, usiloval o zvýšení vlivu českého národa a podílel se na vzniku Kutnohorského dekretu. Odchodem cizích studentů ale došlo k izolaci pražských reformistů. Pak byl vězněn Zikmundem, když ho chtěl získat pro reformy, dobrovolně pak došel do Vídně, ale musel utéct. Pak hledal podporu v Polsku a v Litvě. 1415 přes varování, nezván a inkognito, došel do Kostnice, žádal o slyšení, vyvěsil letáky v latině, němčině i češtině, ale raději pak Kostnici opustil. Byl dopaden, zatčen, donucen zříci se Husa a Wiklifa. Vtšině účastníků koncilu to stačilo, ale Štěpán z Pálče i Michal de Causis trvali na obnovení procesu. Pochopil, že si život ničím nezachrání, statečně se stavěl za Husa a za reformní přístupy, odvolal svoje odvolání a byl upálen necelý rok po Husovi.
Dekret kutnohorský je datován 18. 1. 1409 v Kutné Hoře, ve skutečnosti vznikl na hradě Točník u Berouna. Václav IV. jej vydal nečekaně, v pozadí však byla dlouhodobá a promyšlená snaha skupiny kolem Jana Husa, Jeronýma Pražského a Jana z Jesenice. V diskusích o Wyckifových spisech příslušníci saského, bavorského a polského národa Wyklifa striktně odmítali jako kacíře a v roce 1403 se postarali o zákaz Wyklifových spisů na univerzitě. V roce 1408 měli podle kardinálova výnosu všichni studenti pod hrozbou exkomunikace odevzdat Wyklifovy knihy papežovu zmocněnci. Václav IV. doufal, že s vyřešením schizmatu se do jeho rukou vrátí plná vláda nad Svatou říší římskou. Němečtí mistři a arcibiskup Zbyněk Zajíc z Hazmburka podporovali Řehoře XII., proto Václav žádal universitu, aby se vyjádřila ke koncilu v Pise, ale němečtí mistři jeho plány zhatili. Vydání Dekretu kutnohorského příslušníky tří národů zaskočilo, mj. proto, že všichni přísahali, že v případě snížení počtu jejich hlasů všichni odejdou. Nezbylo jim než opravdu všichni odejít – do Vídně a Heidelbergu, a saský kníže využil příležitost a založil universitu v Lipsku. Karlova universita byla sice schopna dál vést výuku, zejména artistická fakulta byla dobře obsazena, ale odchod stovek studentů a mistrů znamenal ztrátu pro pražské řemeslníky a obchodníky a universita ztratila mezinárodní pozici, stala se jen lokální školou.
Vzninik protestantských, resp. evangelických církví
Nápravu situace v církvi žádali Jan Hus a jeho okruh podle prvotního stavu křesťanství, jak je formulován v Novém zákoně, tj. v evangeliích – odtud v názvosloví „evangelické“; z kritiky je odvozen termín „protestantské“. Proto dodnes evangelické, resp. protestantské církve mají velmi prosté kostely, na rozdíl od katolických, které na věřící působí emocionálně výtvarnými i hudebními prostředky (architektura, obrazy, sochy, celé vybavení liturgie, varhany, zpěv).
Základní požadavky byly formulovány v tzv. Čtyřech artikulech pražských z roku 12420 – jsou to čtyři základní prvky, na nichž se rozhádané směry husitství dokázaly shodnout, i když v praxi je pak vykládaly rozdílně.
V některých bodech šlo o demokratizaci náboženského života zrovnoprávněním chudých a bohatých, vzdělaných, znalých latiny s prostým lidem, neuplatňovat rozdíly a protekci při trestání hříchů.
V 15. století v Čechách naprosto převažovali stoupenci těchto požadavků, nejradikálnějším a také nelegalizovaným směrem byla Jednota bratrská, která byla důsledná i v požadavcích na prostotu, resp. evangelickou chudobu nejen náboženského, ale i osobního života svých příslušníků. (Viz námět Jednota bratrská v Mladé Boleslavi – Jeruzalém nad Jizerou).
Bojovníci
Jan Želivský (1380 – 1422), původně asi člen Želivského kláštera. Od r. 1418 kázal u Panny Marie Sněžné česky, zaměřoval se na chudý lid a jeho problémy. 6. 7. 1419 byli zatčeni Želivského stoupenci, 30. července Želivský svým kázáním inicioval lidový průvod ke kostelu sv. Štěpána, kde dav vyrazil vrata a Želivský tam odsloužil mši. Pak táhli k Novoměstské radnici, kde došlo ke konfliktu, který skončil defenestrací radních, pleněním a útěkem katolíků z Prahy. To byl počátek husitské revoluce. R. 1420 na základě obliby u lidu získal Želivský moc a vyvolal i jeden z prvních konfliktů mezi husitskými křídly. Po Čáslavském sněmu vyvolal Želivský r. 1421 v Praze povstání, Prahu ovládl a terorizoval svoje odpůrce spolu s Janem Hvězdou z Vícemilic. Ale byl zajat a popraven v prosinci 1422, v Praze tím končí radikální husitství.
Mikuláš z Husi (1375 – 1420). Zeman, původně dědičný purkrabí na královském hradě Hus. Když krále žádal, aby dovolil přijímání pod obojí, král ho vypověděl z Prahy. Na venkově pořádal velká lidová shromáždění. V listopadu 1419 se zúčastnil útoku na Malou Stranu, pokoušel se obsadit Zelenou Horu u Nepomuku, ale musel se stáhnout do Tábora, kde se stal jedním z prvních čtyř hejtmanů. V červnu 1420 bojoval v Praze a v dalších bitvách, ale o Vánocích 1420 ho shodil splašený kůň a Mikuláš krátce na to zemřel.
Jan Žižka z Trocnova a Kalicha (1360 – 1424). O jeho mládí nejsou žádné informace. R.1408 vyhlásil nepřátelství Českým Budějovicím a Rožmberkům, pak by ve službách polského Vladislava II. Jagellonského, účastnil se tažní proti řádu německých rytířů, v Praze pak byl královským čeledínem a seznámil se s Husovými kázáními. V r. 1419 se zúčastnil první pražské defenestrace, navázal na to dalšími bitvami a stal se pak jedním z prvních čtyř hejtmanů Tábora. V té době už byl na jedno oko slepý. 1423 se rozešel s některými představiteli Tábora, následovaly boje mezi husitskými frakcemi. V r. 1424 došlo k mírovým rozhovorům, oba tábory husitů se pak vydali na Moravu, ale Žižka během té cesty zemřel u Přibyslavi. Využíval vozovou hradbu, dokázal zastrašovat německé křižáky, kteří tíhli proti husitům
Prokop Holý (1380 – 1434). Radikální husitský kněz, politik a vojevůdce, duchovní správce Tábora. V revoluci následoval Žižku, po jeho smrti se stal jedním z nejdůležitějších představitelů husitství. V lednu 1433 jednal na koncilu v Basileji, ale od konce toho roku se už věnoval pouze politice. Do čela husitských vojsk se postavil v dubnu 1434, zahynul však v prohrané bitvě u Lipan.
Literatura
Hora – Hořejš, Petr: Toulky českou minulostí 2, Baronet, Praha 1997
Šmahel, František: Jan Hus, život a dílo. Argo, Praha 2013
Šmahel, František: Jeroným Pražský, Svobodné slovo, Praha 1966
Tschorn, Rudolf: Boží bojovníci (Jan Žižka, Prokop Holý) Svaz rotmistrů, Praha 1926
Vzdělávací oblast
Historie
Téma:
Inteligence, pracovitost, zkušenost, diplomatické schopnosti Jiřího z Poděbrad převládly nad dobovým zvykem vybírat krále z královských dynastií. Jeho mimořádné schopnosti se uplatnily jak v jeho způsobu vlády, tak zejména v jeho koncepci mezinárodní spolupráce, zformulované půl tisíciletí před tím, než se realizovala.
Látka:
Jiří z Kunštátu a Poděbrad (1420 – 1471) pocházel z významného šlechtického rodu. Jeho otci Viktorínovi údajně bylo v době jeho narození jen 16 let, matka není známa, nejisté je i místo narození a vzdělání měl zřejmě nevalné. Otec Viktorín byl blízkým spolubojovníkem Jana Žižky (ve skutečnosti i jeho věk je nejistý, možná byl mnohem starší). Jiří z Poděbrad se jako čtrnáctiletý zúčastnil bitvy u Lipan, zřejmě jako pozorovatel. Jiřího „učitelem“ v politice byl Hynce Ptáček z Pirkštejna, nejvyšší hofmistr za císaře Zikmunda. Vládu po Zikmundovi převzal Albrecht II. Habsburský, ten však předčasně zemřel na úplavici a jeho následník Ladislav se narodil až po jeho smrti, proto nesl přídomek Pohrobek. Jiří z Poděbrad v té době vykonával úřad zemského správce a zřejmě prosperita Českých zemí v té době, vyjádřená úslovím „Za krále Holce byla za groš ovce“, byla dílem Poděbradovým. Po náhlé a v té době nevysvětlitelné smrti Ladislava Pohrobka byl Jiří z Poděbrad opakovaně po celá staletí podezříván, že ho nechal otrávit – tohoto podezření byl zbaven až v 80. letech 20. století, kdy antropologický výzkum Pohrobkových ostatků prokázal, že zemřel na leukemii. Po Ladislavově smrti následovalo období hledání nástupce, zvolen byl Jiří z Poděbrad jako jediný král té doby, který neměl královské předky a příbuzné. Jiří jako král respektoval svobodu vyznání (v té době v Čechách naprostá většina obyvatel byla vyznání utrakvistického, což katolická církev nelibně nesla), dostal se však do sporu s Vatikánem, který chtěl využít jeho „tajné přísahy“, kdy Jiřík přísahal s přesvědčením, že přísahá na kompaktáta povolující pro Čechy možnost přijímání pod obojí. Papež Pius II. však kompaktáta, schválená basilejským koncilem, vykládal jako privilegium týkající se jen jedné generace husitů. Začalo se jednat o exkomunikaci Jiřího z Poděbrad a tedy i celé země, ale věc se táhla, mj. kvůli smrti Pia II. a nástupu nového papeže, a definitivně skončila až smrtí Poděbradovou. V posledních letech svého života bojoval Poděbrad, skvělý vládce ale špatný vojevůdce, s Matyášem Korvínem, který usiloval o český trůn. Jiří z Poděbrad zemřel jednapadesátiletý na vodnatelnost a obezitu, nejspíš hormonální poruchu. Na konci života se už nedokázal vůbec hýbat, ale přesto plnil do poslední chvíle vladařské povinnosti. Ještě před smrtí se vzdal úvah o možnosti nástupnictví jednoho ze svých synů a dojednával se Zikmundem Jagellonským nástupnictví jeho syna Vladislava, který se pak českým králem skutečně stal. V období sporů s Vatikánem Jiří z Poděbrad zveřejnil návrh na vytvoření mírové smlouvy mezi evropskými národy. Jeho iniciativa v té době neuspěla, ale předešla o půl tisíciletí vznik OSN. Pro získání dobré pověsti Čech v Evropě a vyvrácení představy o zvrhlých kacířích vyslal poselstvo vedené jeho švagrem Lvem z Rožmitálu. Průběh cesty zaznamenal její účastník Václav Šašek z Bířkova a pro děti záznam převyprávěl Alois Jirásek.
Charakteristické rysy Poděbradovy:
Čím se odlišoval od jiných vládců své doby:
(Jiráskova knížka je převyprávění cesty Lva z Rožmitálu pro děti a mohla by se uplatnit v práci s nižšími ročníky ZŠ jako dílčí námět k Jiřímu z Poděbrad.)
Literatura:
Petr Hora-Hořejš: Evropan Jiří z Poděbrad, král do bouřlivých dob, Galerie EfEf, Praha 2014
Alois Jirásek: Z Čech až na konec světa – četná vydání
Látky vyučovacích předmětů - Česká historie - 15. - 18. století
Prof. Eva Machková
Toto dílo podléhá licenci Creative Commons Uveďte původ-Neužívejte dílo komerčně-Zachovejte licenci 4.0 Mezinárodní License.