Prof. Eva Machková
Toto dílo podléhá licenci Creative Commons Uveďte původ-Neužívejte dílo komerčně-Zachovejte licenci 4.0 Mezinárodní License.
Giordano Bruno
Tycho Brahe a Johanes Kepler
Karel Škréta - životní osudy
Hrabě Špork, mecenáš a sudič
Karel Havllíček Borovský
České Budějovice: Biskup Jirsík a české školství
Vojta Náprstek a Americký klub dam
Národní divadlo spojující
Josef Hlávka, největší český mecenáš
Bedřich Hrozný, český orientalista, světový chetitolog
Vzdělávací oblast
Historie
Téma
Nesmyslnost inkviziční popravy ještě v roce 1600, v době převratů v myšlení a vzniku vědy založené na empirii; problém pojetí hodnoty lidského života a hledání pravdy, byť velmi složitého. Jedna z justičních vražd, která z popraveného učinila hrdinu – vítěze.
Látka
Giordano Bruno, vlastním jménem Filippo, též Nolan, protože se narodil ve vesnici Nole, žil v dominikánském klášteře od 15 let, během studii. Do dominikánského řádu vstoupil jako 17 letý. Řád opustil v 29 letech a na to následovalo 15 let bloudění Evropou, s hledáním uplatnění na řadě universit. Zpravidla jeho účinkování na nich trvalo jeden nebo dva semestry, mezitím se živil jako domácí učitel, sestavoval horoskopy apod. Zbavil se pokrytectví, donašečství a podobných nectností klášterního prostředí, ale žil velmi tvrdým životem. Po několika zastávkách v Itálii došel do Ženevy, kde se zcela myšlenkově rozešel s tamním intelektuálním a náboženským prostředím. Vydal se do Francie, v Toulous vzbudila jeho přednáška nelibost u konzervativců, ale byla bohatě navštívena. Není přijat na univerzitu, pak následuje Paříž. Stane se oblíbencem krále Jindřicha III., který pověří vyslance v Londýně, aby se o Bruna postaral. Oxford ho ale odmítne, oblíbí si ho Alžběta I., je jejím učitelem italštiny. V šťastných letech londýnských vydá řadu spisů. Ale vyslanec se vrací do Francie a Bruno s ním. V Paříži se proti němu postaví i studenti. Giordano Bruno se rozchází nejen s církevním pojetím Kosmu a s ptolemaiovskou soustavou, ale i s Koperníkem. Z Paříže odchází do Německa, pokouší se uspět na některých univerzitách, jeden semestr stráví i v Praze Rudolfa II. (1588 – ještě před Brahem a Keplerem). Po neúspěších v Německu se konečně vrací do Itálie, do Benátek, dojíždí na universitu do Padovy. Pak se ho ujímá jako jeho individuální žák Giovanni Mocenigo, ale ten ho po jisté době udál inkvizici jako kacíře. Po výsleších a mučení v Benátkách je předán do ústředního sídla inkvizice v Římě. Tam je odsouzen k smrti upálením – ale neodvolá, jak se očekávalo a bylo pro inkvizici žádoucí. Ještě těsně před popravou se ho pokoušejí přesvědčit církevní intelektuálové, ale marně.
Literatura
Karel Mácha: Giordano Bruno, Petrov, Brno 1993
kteří změnili nejen astronomii, ale i vědecký přístup jako takový.
Vzdělávací oblast
Historie pojetí Vesmíru, převratné změny v 16. – 17. století, význam pozorování, zkoumání faktů a výpočtů nejen pro pojetí Kosmu, ale i pro vědu obecně, zlom od spekulací k vědeckým poznatkům. Keplerovy zákony.
Témata
Brahe a Kepler změnili vědu tím, že místo pouhých spekulací a popisů se věnovali analýze získaných dat a hledáním příčin toho, proč se děje jak se děje. V etické rovině jejich života svědčí o soustavnosti a zodpovědnosti vědecké práce, které přizpůsobili své životy – Tycho Brahe tím, že se zcela vymkl z pravidel života vysoké šlechty, Kepler nuceným přijetím práce v jiném oboru, než si přál, oba tím překonali pozici řadových představitelů své třídy a práce a získali nesmrtelnost.
Příběh
Tycho Brahe: pocházel z rodiny vysoké dánské šlechty, rodinu a svoje prostředí pobouřil jednak svým soužitím s neurozenou ženou, s níž zplodil několik dětí, ale také tím, že pracoval, že měl vlastní obor. Nicméně získal ostrov, kde si vybudoval dům a observatoř, navrhoval si vlastní přístroje na pozorování. Když nastoupil na trůn následník, musel Tycho Brahe opustit Dánsko, s celou rodinou, vybavením domácím i astronomických a spolupracovníky a služebnictvem putoval nějaký čas po Německu, až zakotvil v Praze díky Rudolfovi II., který mu dal k dispozici zámek v Benátkách nad Jizerou, který byl vhodný pro pozorování oblohy
V Čechách žil jen asi 2 roky, Rudolf II. dal jeho dětem status příslušníků šlechty, takže se dcera mohla dobře vdát. Zemřel na selhání ledvin, pohřeb do Týnského Chrámu byl velkolepý a zúčastnil se i Rudolf II.
Johannes Kepler: Pocházel z evangelické rodiny, z neurovnaných a sociálně nevalných poměrů, otec byl dobrodruh a opilec. Kepler se dobře cítil až na studiích, na stření škole i na univerzitě v Tübingen, velmi prospíval v matematice, na magisterském stupni ho ale zaujala teologie a toužil být knězem. Ale univerzita rozhodla, že bude vyslán jako učitel matematiky do Gratzu. Tam se oženil s bohatou mladou vdovou. Při výuce matematiky začal objevovat zákonitosti pohybu nebeských těles. Proto si Brahe vyžádal jeho přítomnost v Benátkách, problémy ale vězely jednak v tom, že Rudolf stanovil velkorysé platy, ale často neměl na jejich vyplacení, jednak tím, že Tycho se obával, aby mu Kepler neukradl výsledky práce, ale také, aby výpočty nepotvrdil Kopiníkovu, ne jeho teorii – což se ale po Tychonově smrti stalo. Dědicové dali Keplerovi k dispozici Tychonovy záznamy pozorování.
Problém spolupráce spočíval v nevyjasněných finančních poměrech a Keplerově sociální nejistotě, zejména když musel i s ženou a rodinou opustit majetek v Gratzu, protože byli luteráni. Práci oběma vědcům poněkud komplikoval i sám císař, byli totiž i velmi dobrými astrology, i když si tohoto počínání moc nevážili ((podle Keplera byla astrologie „pošetilou dcerkou“ astronomie). Rudolf od nich požadoval horoskopy všech lidí, které tak či onak zaměstnával, takže mu v určitém období prakticky dělali personalisty.
Výsledkem této spolupráce byly Keplerovy zákony.
Literatura
Kitty Fergusonová: Tycho a Kepler, Academia 2009
Vzdělávací oblast
Historie, občanská výchova, dějiny umění
Téma
Věčné české dilema – podepsat nebo nepodepsat? A jestliže ano, proč, s jakým cílem, na základě jakých poznatků a záměrů. Rozdíl ve vnímání katolicismus v Čechách pobělohorského období a v dalších katolických zemích klade otázku, zda vnější projevy náboženství jsou dány jeho podstatou nebo politickými poměry a záměry na jejich využití.
Látka
Nar. 1610, staroměstská patricijská rodina, protestanti. Otec Kumdrat Škréta, úředník královské komory, děd Jan Škréta, kožešník a obchodník s vínem, majitel řady domů a mlýnů, 1570 povýšen do vladyckého stavu. Strýcové Jan, daňový písař, Pavel, kutnohorský a pražský mincmistr, Daniel, sekretář české komory, jeden z 30 direktorů – patřil k hlavám stavovského povstání, Jiří – lékař. Škrétovi bratři – Jan, lékař ve Švýcarsku. Vzdělání – Týnská škola, znalost latiny, němčiny a italštiny, malířství se možná učil u Jiljího Sadelera. Po Bílé Hoře – strýc Pavel byl přítelem Karla Staršího ze Žerotína, vězněn, Daniel a Škrétova matka prchli do Polska (otec byl po smrti). Škréta odešel asi r. 1627, nejprve do Stuttgartu (1628), spolu s Václavem Holarem. Pak odešel do Itálie, kde se spolupracoval s nizozemskými malíři. První pobyt - Benátky. V Itálii a částečně už v Německu poznal Škréta jiný katolicismus, než v Čechách, tolerantnější, podporující umění, svobodomyslnost. Pak Bologna, Florencie a nakonec Řím, kde pobyl nejdelší dobu. Asi kolem roku 1635 se Škréta po dohodě s rodinou rozhodl vrátit do Prahy, s pocitem, že by se měl postarat o navrácení rodinného majetku, konvertoval proto ke katolicismu, což byl podmínka návratu. V Praze byl r. 1638, oženil se s měšťanskou dcerkou Veronikou, získal podstatnou část rodinného majetku. Vytvořil významné dílo pro řadu pražských kostelů, ale i světské náměty, podobizny.
Literatura
Jaromír Neumann: Škrétové, Akropolis, Praha 2000
Vzdělávací oblast
Historie, etická výchova, dějiny umění
Téma
Rozporuplnost osoby hraběte Šporka – byl to skvělý podporovatel umění, anebo konfliktní sudič, hrubý na své podřízené? Kam sahá asertivita, oprávněný boj o vlastní práva a služba druhým, a kde začíná konfliktnost, provokatérství, falešná filantropie?
Látka
František Antonín Špork (1662 – 1738), pocházel z Vestfálska, z rodiny důstojníka, původem poddaného, který byl povýšen za své vojenské úspěchy a dostal panství v Čechách. F. A. Špork nemněl proto dobrou společenskou pozici. Vystudoval jezuitské gymnázium, na pražské univerzitě studoval filozofii a právo, a po smrti otce (1679) vykonal kavalírskou cestu po Itálii, Francii, Německu a Holandsku. Po otci zdědil majetek v Čechách. Základem panství Šporků byla Lysá nad Labem a Chustníkovo Hradiště a pár dalších. 1686 se oženil s Františkou Apolonií, s níž žil téměř 40 let. Byla to chudá dívka, zřejmě neměl pro novost a problematičnost svého šlechtictví možnost hledat někde výš. Z manželství se dospělosti dožily dvě dcery – Eleonora Františka, která vstoupila do kláštera, a Anna Kateřina.
V čele panství byl hejtman, Šporkův sekretář vedl jeho kancelář, hofmistr Seeman (zapisoval si detailně vše, co zažil), který byl současně kapelníkem. Četné konflikty s úředníky, které tvrdě trestal a vyhazoval, ale některé pak povolal zpět. Důvodem často byly zpronevěry a špatné hospodaření. Poddaní se nesměli bez svolení vrchnosti stěhovat nebo dávat děti na školy a do učení, odmítal žádostí poddaných, četné byly útěky služebníků i tvrdá robota na jeho panství. Od zaměstnanců také požadoval trvalé donášení. Jeho podrážděnost se postupem let stupňovala, ale Špork se prezentoval jako dobročinný, lid milující a pomáhající pán – péče o přestárlé a chudé (špitály) a o zbožné poustevníky (stavba četných eremitáží).
Intenzívně se staral se o svou popularitu: „Život krásného obrazu pravé s poctivé zbožnosti, který zřídil Bůh v království českém vznešenou osobou…“ - údajným autorem byl Ferdinand van der Roxas, knihu vydal neexistující nakladatel, asi psaná na objednávku a vznikla zřejmě v těšné blízkosti Šporka. Četné portréty – nedůležitější je portrét Petra Brendla. Usiloval i o tituly a řády, jeho životním sněm byl řád zlatého rouna.
Stavby:
Zámek v Lysé nechal rekonstruovat. Na Lysé velmi lpěl, ale přesto ji pro problémy s honitbou s konflikty s měšťany i malou výnosnost prodal r. 1722 Františku Josefu Černínovi. Nechal stavět eremitáže – poustevny, které byly dobovou módou. Stavěl je v Lysé a hlavně pak kolem Kuksu. V nich byly nápisy, které ale byly cenzurovány a musely být zamalovány.
Výstavba Kuksu (viz Preiss, kapitola Pozemský ráj) – stavitelem byl Giovanni Battista Alliprandi – kontrakt uzavřen v březnu 1707. Lázně v Kuksu – nejvyšší úroveň, léčivá voda, ale zanikly po jeho smrti. Založil dva špitály Konojedy a Choustníkovu Hradišti.
Vztahy a spolupráce s rytcem Michaelem Rentzem a sochařem Matyášem Bernardem Braunem. Sochařská dílna – Braun byl šéf, množství práce nestíhal nejen provádět sám, ale dokonce ani sledovat.
Domy v Praze – palác v Panské ulici byl pronajat, v Praze Šporkové žili v paláci v Hybernské ulici, kde také Špork vybudoval divadlo, původně dřevěné, pak zděné. Opera, která tam sídlila, patřila k nejvýznamnějším evropským operním domům.
Špork vždy zdůrazňoval svoje vzdělání, jeho vášní byly knihy, hudba a lov. Byl vášnivý čtenář náboženské literatury a sympatie k jinověrcům dával veřejně najevo, obsahuje to i jeho propagační a publikační činnost, editorství náboženské a asketické literatury. 1710 založil vlastní tiskárnu v Lysé, úředně byla zrušena 1712, tiskárny se nadále mohly zřizovat pouze v městech. Byly na něj podány stížnosti, že vydává knihy, které nepředkládá k cenzuře. Jeho ediční činnost je v Čechách ojedinělá, rozsahem a dosahem.
1717 přikoupil ke Kuksu pozemky - les na návrší kvůli pískovcovým skalám, vystavěl tam eremitáže jako baštu boje s jezuity v Žirči. Stavby obsahovaly spoustu nápisů mířících na jezuity ze Žirče. Kampaně proti jezuitům se účastnili i četní hosté Kuksu, její součástí byly také písně v češtině pro místní obyvatele.
1728 byl Špork inkvizicí obviněn z kacířství, inkvizice cenzurovala i sochy. V červenci 1729 došlo na noční zatýkání, včetně knihaře, hostinského, kupce. Šporka probudili až ráno, odvezli 36 beden knih k cenzuře, byla prohledána i rakev matky jednoho z úředníků, knihy hledány i v pražském paláci, kde úřady konfiskovaly i dopisy z psacího stolu. Špork reagoval různými postoji: prosebně vůči mocnářovi, vůči jezuitům kritika žirečských a chvála řádu jako takového, navenek byl bezstarostný ale uspořádal demonstrativní výstup na Sněžku. V listopadu dostal zákaz dovážet a rozšiřovat nebezpečné knihy. Trest mohl být velmi tvrdý, ale nakonec z toho byla jen pokuta, e i proti tomu se Špork odvolával. Špork se pak začal stýkat s jezuity, včetně těch z Žirce.
Byl skutečně mecenášem umělců? Jeho vztah k nim byl vztah zadavatele objednávky, nebyl příliš osobní,
Charakteristika: najdou se v ní formulace jako rozpory pramenící v egocentrismu, měl sklony k exhibicionismu, byl hysterický hypochondr, despota, neurotik, se sklony ke krutosti, sudič, nekritický k vlastním vadám a kritizující druhé, když byl v úzkých, projevoval podlézavost, zbabělost, škemrání. V jeho jednání se projevovaly pocity společenského podcenění, vrhal se střemhlav do akcí, choval se jako náboženský reformátor a moralista. Byl považován za podivína až blázna, ale jsou za ním činy, jejichž východiskem je nápaditost.
Literatura:
Pavel Preiss: Boje s dvouhlavou saní, Vyšehrad, Praha 1981
Vzdělávací oblast
Téma
Vlastenectví jako praktická práce ve prospěch národa, zajímavé teorie a poutavé představy možností versus realita.
Látka
Karel Havlíček chtěl původně být knězem a strávil rok v semináři, kde získal na tuto školu a profesi negativní názor a nakonec byl ze studia vyloučen. Zatoužil být spisovatelem, ale tím nebylo možné se uživit, přijal proto nabídku stát se vychovatelem v šlechtické rodině v Rusku. Odjížděl jako zastánce všeslovanství, založeného na představě vzájemné spolupráce všech slovenských národů, ale pobyt v Rusku i cesta přes Polsko ho z toho vyléčily. Už podruhé jeho původní nadšení vyhaslo při seznámení s realitou. Po návratu do Čech se zamiloval a chtěl se oženit, proto z nouze přijal místo redaktora Pražských novin. Ze svatby s Fany sice sešlo, ale z Havlíčka mezitím vyrůstal schopný a moderně pracující žurnalista, vlastenec, který v praxi uplatňoval to, co na počátku své kariéry formuloval v kritice Tylova Posledního Čecha: „Byl by již čas, aby nám to naše vlastenčení ráčilo konečně z úst vjeti do rukou a do těla. Abychom totiž více z lásky pro svůj národ jednali, než o té lásce mluvili: neboť pro samé povzbuzování k vlastenectví zapomínáme na vzdělání národu.“ Havlíček začal vstupovat do reálné politiky při prosazování práv Čechů na svébytnost a zastával přitom stejně jako jeho podporovatel Palacký stanovisko austroslavistické, požadující spolupráci slovanských národů v rámci habsburské monarchie (slovanské národy tehdy početně převažovaly nad počtem německých obyvatel říše).
Začátkem března 1848, v době, kdy se začaly odvíjet události tohoto roku, se oženil s Julií a zapojil se tedy až o něco později. Nebyl sice příznivcem revoluce, ale podílel se na přípravách Slovanského sjezdu v Praze, byl politicky činný a po potlačení povstání strávil několik dnů ve vězení. Propustili ho, když byl zvolen do rakouského ústavodárného sněmu. V prosinci na mandát rezignoval a nadále se věnoval žurnalistické práci. Na popud Palackého založil vlastní Národní noviny jako první český deník v Čechách. Ústavodárné shromáždění nesplnilo svůj účel, jeho výsledkem byla jen tzv. oktrojovaná ústava. Z požadavků na uznání Koruny české jako státoprávního celku, na plnou rovnoprávnost Čechů a Němců, na zrušení roboty a poddanství, zřízení obecní samosprávy, na svobodu tisku, shromažďování a vyznání, bylo oktrojovanou ústavou uskutečněno jen zrušení roboty, ale za finanční náhradu. Cenzurní tlak a nároky na tisk (nutnost složit kauci) způsobily, že většina českých periodik zanikla a Havlíčkovy Národní noviny na čas neměly konkurenci. Úřady ale vyvíjely tlak, v roce 1849 byl Havlíček souzen před porotou, sám se ohajoval a spor vyhrál. Začátkem roku 1850 došlo ke zrušení licence Národních novin, Havlíček proto odešel do Kutné Hory, kde vydával 2 x týdně časopis Slovan. Časopis byl mnohokrát zabaven, v Praze dokonce vznikly Vídeňské noviny, určené pro kritiku Havlíčka. Slovana zastavil Havlíček sám pod tlakem rakouských úřadů v srpnu 1851. Havlíček ale stačil vydat několik zásadních statí, které z něj učinily národního hrdinu, neboť vyjadřovaly zájmy, potřeby i pocity Čechů v Rakousku. Téhož roku proběhl v Kutné Hoře opět soud před porotou a opět se sám obhájil a byl osvobozen. Ale úřady v té době už začaly uvažovat o deportaci.
Po zrušení Slovanu se rodina odstěhovala zpět do Německého Brodu. Havlíček byl dobře finančně zajištěn a uvažoval o nájmu menšího statku, ale 16. prosince 1851 byl v noci probuzen a policejním radou Dederou ihned deportován do jihotyrolského Brixenu, kde strávil tři a půl roku. Byl sice celkem dobře zajištěn, dostával od vlády apanáž, ale nemohl pracovat a byl odloučen od rodiny. Později Julie se Zdeňkou přijely za ním, ale do Čech se vrátily dřív, než byl Havlíček propuštěn. Než se Havlíček dostal domů, Julie zemřela na tuberkulózu. Měl přikázaný pobyt v Německém Brodu a asi rok a čtvrt po návratu zemřel. 1. srpna se v Praze konal slavný pohřeb. Dcera Zdeňka, sedmiletá, byla prohlášena za „dceru národa“, žila nejprve u příbuzných, pak u vlastenců, kteří jí byli přiděleni, a konala se velká sbírka v její prospěch. Ale dovolila si zamilovat se do rakouského důstojníka a musela proto Prahu opustit. Jediný pokus se vrátit ztroskotal na tom, že ji pražská vlastenecká společnost nepřijala. Zemřela v Německém Brodě, rovněž na tuberkulózu, ve věku 24 let.
Literatura
Michael Borovička: Kauza Karel Havlíček Borovský, Baronet, Praha 1998
Petr Hora Hořejš: Toulky českou minulostí 7, Via facti, Praha 1998
Milena Lenderová: Dcera národa? Tři životy Zdeňky Havlíčkové. Paseka, Praha – Litomyšl 2013
Vzdělávací oblast
Historie 19. století, obrození
Téma
České národní obrození nevzniklo samospádem ani aktivitou „zvenčí“, ale usilovnou prací a obětavostí Čechů samotných. Jedním z příkladů je činnost biskupa Jana Valeriána Jirsíka, který výrazně přispěl k rozvoji českého školství českých Budějovic a tím i celé jihočeské oblasti.
Jirsíkové (původně jménem Jiřík, pak přepisem Girzik a odtud Jirsík) v 18. a 19. století vykonávali nejrůznější profese (písař u hetmana, hostinský) a často se stěhovali Kácov, Zákupy, Německý Brod, Včelnice a Kamenice nad Lipou). Díky tomu měli širší rozhled, dokázali se přizpůsobovat rozdílným podmínkám a vykonávat různé profese. Projevilo se to i ve 20. století, kdy z rodiny vyšly dvě významné osobnosti – ornitolog Josef Jirsík a tanečnice a choreografka Nina Jirsíková.
V 19. století rodinu reprezentoval biskup jihočeské diecéze Jan Valerián Jirsík (1798 – 1883). Na kněze byl vysvěcen r. 1820 a po krátké působnosti jako farář na venkově se stal kanovníkem Svatovítské kapituly. V r. 1851 byl jmenován čtvrtým biskupem českobudějovickým. Zasloužil se o rozvoj českého školství v Českých Budějovicích – založil české gymnázium a prvních tři roky ho financoval, dále Dívčí klášterní školu (obecnou) u sv. Josefa 1871, a Českou obecnou školu chlapeckou 1873 a Ústav pro hluchoněmé.
České gymnázium:
1853, dva roky po nástupu do funkce, zřídil Jirsík seminář pro výchovu kněží, dále se při úvahách o zřízení českého gymnázia bralo v úvahu možnosti propojení gymnázia a semináře, jeho návaznosti. V Budějovicích bylo německé gymnázium, kde učili piaristé a cisterciáci, další německé gymnázium v Prachaticích a dvě česká – Písek a Jidnř. Hradec. I německé gymnázium v Budějovicích zaznamenávalo vzrůst počtu uchazečů, přitom zhruba jedna třetina byli Němci a dvě třetiny Češi. V souvislosti se seminářem bylo povoleno na německém gymnáziu zvýšit počet studentů ve třídě nad zákonných 50 o 10 - 15 studentů. Postupně zřizovány české paralelky na nižším gymnáziu. S růstem počtu studentů byly najímány místnosti i mimo budovu gymnázia. Ministerstvo ve Vídni bylo nakloněno zřízení českého gymnázia, ale proti bylo městské zastupitelstvo, kde hlavním oponentem byl dr. Rziha, který také prosadil, že byl zrušen dozor Václav Svobody, který podporoval snahy o české gymnázium. Jirsík během jednání s ministerstvem kultu nabídla místnosti, ale bylo to ignorováno a městské zastupitelstvo se vyjádřilo, že žádné prostor v městě nejsou a české gymnázium není zapotřebí. Proto se uvažovalo o přesunu českých paralele do Třeboně jako součást reálného gymnázia. Následovala petice císaři a vláda začala vyjednávat. Jirsík v r. 1868 zasáhl a rozhodl se stavět budovu na volném pozemku – nižší gymnázium + seminář, nabídl zdarma topivo učební vybavení. Začaly se scházet příspěvky do sbírky, finanční, ale i věcné – stavebniny, velké příspěvky pro stavbu bylo do Budějovic vypraveny ve vší parádě a uvítány slavností. Rozhodnuto o stavbě gymnaziálního kostela sv. Václava. 22. 4. 1868 slavnost kladení základního kamene, velká oslava, v září zahájeno vyučování jako privátní, což Vídeň biskupovi povolila, V. Svoboda pomohl získat učitele a rozhodl o tom, že škola bude mít i vyšší stupeň. Knihovna z darů, sbírka minerálů darem od příbramských dolů, Písek daroval vybavení pro fyziku, jednotlivci věnovali sbírku vycpaných ptáků a herbář. Hned v roce 1868 podána do Vídně žádost obyvatel o zařazení gymnázia mezi školy veřejné, což bylo povoleno a v roce 1871 došlo k převzetí do státní správy – do té doby gymnázium financoval Jirsík.
Literatura
Jaroslav Kadlec: Jan Valerián Jirsík, 1993
Jan Macháček: Paměti c. k. čes. gymnázia v Českých Budějovicích od jeho založení do roku 1903. České Budějovice 1903
Popřípadě je možné požádat o konzultaci historika
P.Prof. Th.Lic. PaedDr Martina Weise, ThD
Teologická fakulta Jihočeské univerzity
Kněžská 8, 370 01 České Budějovice
weis@TF.jcu.cz
Vzdělávací oblast
Historie, národní obrození, emancipace žen
Téma:
Vlastenectví obrozenců bylo nejcennější tehdy, jestliže bylo založeno na aktivitě a reálné nabídce osvěty, vzdělávání a emancipace, jak činil Vojta Náprstek v řadě svých aktivit, především založením a provozováním Amerického klubu dam, který měl funkce vzdělávací, modernizační, charitativní a společensky aktivní.
Látka:
Vojta Náprstek, původním jménem Fingerhut, se narodil r. 1826 v rodině pivovarnické, v domě U Halánků na Betlémském náměstí v Praze. Studoval práva ve Vídni, ale v revolučním roce 1848 se podílel na aktivitách vlastenců. Po jejich potlačení se skrýval mimo Prahu a nakonec emigroval do USA. Nejdéle žil v Milwaukee, kde byla silná německá menšina a podílel se na společenském i politickém životě. Poznal jinou společnost, než v Čechách, demokratickou, vyspělejší techniku, která ho obzvlášť zaujala. Za pobytu v USA položil základ svých sbírek i knihovny.
V únoru 1858 se Vojta Náprstek vrátil do Prahy, ale byl pod stálým policejním dohledem. Jeho návrat vzbudil velký zájem pražských vlastenců, kteří ho v domě u Halánků navštěvovali, přestože se tomu rodina bránila, Byli mezi nimi Palacký, Rieger, Hanka, Erben, J. E. Purkyně, Němcová, Grégrové, Neruda, Vrchlický, Krásnohorská. Náprstek nejdříve ze všeho zřídil v domě u Halánků knihovnu s čítárnou, která byla shromaždištěm vlastenců a fungovala jako kulturní centrum. Tam vznikly více méně pravidelné dýchánky. Rozšiřovaly se i Náprstkovy sbírky, jeho hlavní zájem byl zaměřen na technické objevy, přístroje pro domácnost a další průmyslové objekty, ale scházely se po celá desetiletí i etnografické předměty od řady významných českých cestovatelů. Postupně byly průmyslové předměty zařazeny do NTM, z etnografických sbírek vzniklo v domě u Halánků Náprstkovo muzeum.
Knihovna byla přístupná pro kohokoli, včetně dětí. Obsahovala beletrii, v různých jazycích, ale také odbornou a vědeckou literaturu a časopisy z různých zemí světa, jinak u nás nedostupných. V knihovně studovaly i osobnosti, jako byl J.E.Purkyně. Obsahovala i encyklopedie a obrazová díla, včetně stereoskopických obrázků a fotografií a výstřižkové knihy. Všechno bylo financováno z výtěžků pivovaru, Náprstek byl závislý na své matce a jeho aktivity nebudily nadšení ani matky, ani bratra.
Po pádu Bachova absolutismu (konec 50. let) se rozvíjel společenský život, zakládaly se spolky a Náprstek byl u zrodu většiny z nich (Sokol, Hlahol a četné další, včetně mimopražských.) V roce 1861 se Náprstek stal členem Společnosti Královského českého muzea.
V r. 1865 se zúčastnil výpravy do Londýna, kde se konala světová výstava a za pobytu v Londýně pořizoval učební pomůcky, diagramy, mapy a plány a jednoduché strojky pro domácnost jako podnět k napodobení. Po návratu spolu s dalšími účastníky pořádal přednášky, které měly značnou odezvu a budily zájem Pražanů. Část exponátů vystavil na Střeleckém ostrově a později na Žofíně. U mnohých konzervativnějších občanů ale působily odpor šicí stroje, pračky ždímačky apod., považovali je za pomůcku lenochů.
V roce 1865 byl položen základ Amerického klubu dam – na počátku byla přednáška dr. Studničky, propagátora zeměpisu a astronomie, kterou navštívila Karolina Světlá s dívkami a dámami, které se u ní scházely. AKD měl za úkol nabídnout členkám vzdělání, dodat jim sebevědomí, dále charitativní činnost pro nemocné, staré, ale i pro školní děti a mládež. Sídlem AKD se stala Náprstkova knihovna. Součástí práce klubu byly vedle přednášek i výlety a vycházky, exkurse s odborným výkladem.
Členky navštěvovaly i vesnice kolem Prahy, upozorňovaly na jejich zanedbanost a v jednom případě vesnici zametly a uklidily – asi první brigáda v Česku. Navštěvovaly i nemocnice.
První šicí stroje v Praze – 1863, prvních šest kusů, pak dalších 6, přijel i technik- odborník, který zájemkyně zaučoval v jejich používání. Péče o děti a mládež – pořádání dětských slavností, největší s účastí 1.400 dětí na Rohanském ostrově 1865, další už méně početné.
Zákaz činnosti - 1869, klub neodpovídal tehdejším pravidlům, a úředně byla činnost zastavena ale fakticky pokračovala dál. 1871 – provolání k rodinám o založení dívčích škol odborných – účast Karoliny Světlé, Sofie Podlipské a dalších, založena škola obchodní, průmyslová, kursy pro vychovatelky a ošetřovatelky. Další dívčí škola – Domácnost, a r. 1890 – Minerva, dívčí gymnázium.
Vojta Náprstek zemřel 1894, pohřeb žehem se konal v německé Gothe, kde bylo nejbližší krematorium. Americký klub dam pokračoval v činnosti, s pauzou za 2. světové války fungoval až do roku 1950, ale komunistický režim nepřipouštěl existenci občanských sdružení a zvlášť vadilo, že v názvu bylo „americký“.V průběhu činnosti AKD se ženy postupně osamostatňovaly, a i když Náprstek zůstal až do smrti patronem klubu, vzaly jeho činnost do ruky samy. (Další informace k osobnímu životu Vojty Náprstka a k fungování Amerického klubu dam v životopise jeho ženy Pepičky, její deníkové záznamy a výpovědi přímých svědků jejího života a práce Klubu.)
Literatura:
Milena Secká: Jen Náprstková, prosím…, Neobyčejný život v dobových pramenech, Národní muzeum, Praha 2016
Milena Secká: Vojta Náprstek. Vlastenec, sběratel, mecenáš. Vyšehrad a Národní muzeum, Praha 2011
Zdeněk Šolle: Vojta Náprstek a jeho doba, Felis, Praha 1994
Vzdělávací oblast
Dějepis, literární výchova
Téma:
Na stavbě a výzdobě Národního divadla se sešla celá generace architektů, malířů a sochařů, bez ohledu na to, jaké umělecké zkušenosti měli a jaké principy představovali. Spojovalo je celonárodní úsilí o vybudování Národního divadla, reprezentujícího českou svébytnost, ale také tribuny oslovující i velmi početnou skupinu negramotných. Přes podstatné rozdíly v životopisech i díle umělců „Generace Národního divadla“ i přes rozdílnosti jejich uměleckého směřování dokázala idea Národního divadla integrovat jejich práci pro Národní divadlo.
Látka:
Idea vybudovat Národní divadlo vznikla v roce 1845, o něco později byl ustaven Sbor pro zřízení českého národního divadla. V roce 1862 bylo otevřeno Prozatímní divadlo, které bylo činné 20 let. V roce 1868 byl položen základní kámen ND, otevřeno bylo v červnu 1881, ale již 11. 8. téhož roku vyhořelo. Po rekonstrukci bylo otevřeno v listopadu 1883.
Stavba divadla byla financována s celonárodních sbírek, do nichž přispěli, jak se často traduje, i ti nejchudší Češi, (Žákavec: „první monumentální palác či chrám, který si v Praze vystavěl sám český lid, a nikoli vladaři, biskupové a šlechta“) ale podstatnou část financí tvořily dary české šlechty (Lobkovic, Kolowrat-Krakovský, Schwarzenberkové, Kinští, Černínové, Nosticové, Harrachové), vědců, umělců, podnikatelů a dalších osobnosti (Palacký, Ringhoffer, Rieger, J. R. Vilímek a další), 18.000 zlatých daroval i císař František Josef I. Ve prospěch divadla se konaly dobročinné bazary, plesy, dražby, výlety.
Národní divadlo bylo stavěno v tehdy ve vtěšině Evropy dominantním stylu novorenesance, ale modifikovaný tím, že náměty pro výzdobu ND místo antiky tvořily rukopisné podvrhy – Rukopis Královédvorský a Rukopis Zelenohorský. Pravděpodobnými autory Rukopisů jsou Václav Hanka a Josef Linda. Rukopis Královédvorský obsahuje 14 písní (Oldřich, Jaroslav, Čestmír Záboj, Kytice a další), Rukopis Zelenohorský je založen na pověsti o Libušina soudu, která se stala inspirací i pro Smetanovu Libuši.
Architekti, sochaři a malíři, kteří tvoří Generaci Národního divadla (podrobněji o jejím vzniku a činnosti viz Žákavec):
Architekti – Josef Zítek a Josef Schulz
Sochaři – Bohuslav Schnirch, J.V.Myslbek, Jan Štursa, Antonín Wágner
Malíři - František Ženíšek, Josef Tulka, Václav Brožík, Julius Mařák, Vojtěch Hynais, Mikoláš Aleš
Josef Zítek (1832-1909), studoval na pražské polytechnice a na vídeňské Akademii. Po návratu do Prahy byl profesorem na německé polytechnice v Praze a v roce 1865 dostal nabídku na vybudování Národního divadla. Budovu dostavěl v r. 1881, a budova byla už před požárem kritizována, neboť Zítek přijal řadu kompromisů, daných zejména požadavkem zachovat sousední budovu Prozatímního divadla. Zítek od práce na rekonstrukci odstoupil a zbytek život strávil v ústraní. Práci na Národním divadle převzal jeho žáka Josef Schulz (1840- 1917). Studoval rovněž v Praze a ve Vídni, pak byl asistentem J. Zítka, byl také pedagogem na zlatnické škole. Budovu Národního divadla zrekonstruoval, stavebně ji spojil s Prozatímním divadlem a odstranil kritizované nedostatky. Divadlo bylo definitivně otevřeno v listopadu 1883.
Na výzdobě Národního divadla se podílely osobnosti různého věku, odlišného vzdělání i uměleckého směřování.
Bohuslav Schnirch (1845 - 1901), syn pražského stavitele. Studoval v Praze u J. Zítka, pak ve Vídni, Štýrském Hradci a Mnichově. Ovlivněn renesancí, vycházel z klasicismu a novorenesance, dospěl postupně k realismu, Je autorem lodžie nad hlavním vstupem do budovy a bronzových trig na nárožních pylonech budovy.
Josef Václav Myslbek (1848-1922), syn malíře pokojů, původně vyučen, studoval malířství na AVU, kde pak založil sochařské odd., profesor na UMPRUM a na AVU. Ovlivněn klasicismem, novorenesancí a secesí. Sochy na nábřežním vchodu ND.
Jan Štursa (1880-1925), pocházel z Nového Města na Moravě, po měšťance měl jít do učení, ale učitel kreslení rodičům doporučil výtvarné vzdělání. Vystudoval sochařsko-kamenickou školu v Hořicích, pak AVU, žák J. V. Myslbeka. Ovlivněn secesním symbolismem. Podobizny pro foyer ND - H. Kvapilová, E. Vojan, B. Němcová, L. Janáček
Antonín Pavel Wagner (1834 - 1895), pocházel z Dvora Králové nad Labem, vyučen u kupce, pak u sochaře, vystudoval vídeňskou Akademii. Sochařská výzdoba ND.
Malíři
František Ženíšek (1849-1916), malíř ovlivněný novorenesancí. Profesor VŠUP a AVU, spolu s M. Alšem výzdoba foyer ND, strop hlediště (alegorie osmi múz), autor první opony, která shořela.
Václav Brožík (1851-1901), pocházel z chudé rodiny v Třemošné, vyučen litografem a v porcelánce, vystudoval AVU v Praze, Drážďanech a Mnichově, oženil se s bohatou dcerou pařížského sběratele umění. Profesor AVU v Praze, žil střídavě v Praze a Paříži, věnoval se akademické historické malbě.
Josef Tulka (1845- asi 1882), vystudoval AVU, byl učitelem kreslení, v r. 1882 prodělal osobní krizi, zničil svoje kresby a malby, odešel do ciziny, jeho stopa končí v Padově. Pro Národní divadlo vytvořil lunety pro lodžii ND.
Julius Mařák (1832 – 1899), krajinář, vystudoval AVU, kde byl pak profesorem. Národní divadlo – krajiny významných míst české historie (Říp, Blaník, Vyšehrad).
Mikoláš Aleš (1852- 1913) rodák z jihočeských Mirotic, syn místního písaře a vlastence. Vycházel z rodinné tradice a z lidového umění. Od dětství kreslil a ovlivňovali ho přitom jeho starší bratři, básník a historik František a kreslíř a milovník přírody Jan. “Malířskému řemeslu“, tj. kresbě i malování pokojů, se vyučil v Písku, studoval na reálce tamtéž. Od r. 1869 byl studentem na Akademii výtvarných umění v Praze, neztrácel však kontakt s rodným krajem. Už jako student se spřátelil s Aloisem Jiráskem, s nímž sdílel zájem o českou historii, maloval historické obrazy, zajímal se i o život české vesnice a o folklór. Na konci 70. let 19. století se zapojil do malířské výzdoby Národního divadla (cykly s F. Ženíškem).
Vojtěch Hynais (1854 – 1925) se narodil jako syn vídeňského krejčího, českého vlastence, který se aktivně účastnil politického a kulturního života české menšiny ve Vídni a učil svoje děti češtinu. Přitom Vojtěch vyrůstal v ovzduší kulturního života Vídně a od roku 1870 studoval malířství na vídeňské Akademii. Během studia získal stipendium na dvouletý pobyt v Itálii a vzhledem k rodinné situaci a poměrům na Akademii se po návratu rozhodl přesídlit do Paříže. Hynais z Paříže udržoval stálé kontakty s Prahou a zapojil se do soutěží o vytvoření výzdoby jednotlivých částí ND. Byl v Praze v době požáru Národního divadla a pomáhal zachraňovat některé obrazy. V souvislosti s obnovou stavby byl pověřen prací na oponě, což byla největší zakázka jeho života a dodnes jeho nejznámější dílo. Mezitím se poměry v Paříži změnily, Hynais měl finanční problémy, a ty mu pomáhal řešit mecenáš Josef Hlávka. Získal v českém prostředí proslulost, přijal nabídku profesury na pražské Akademii a odešel po 15 letech z Paříže. V Praze však nebyl spokojen s vládnoucí netolerancí a řevnivostí. (Detailní popis budovy ND a množství fotografií obsahuje kniha Fr. Žákavce.)
Literatura:
Petr Hora – Hořejš: Toulky českou minulostí 8
Hana Volavková: Mikoláš Aleš, Odeon, Praha 1982
Marie Mžyková: Vojtěch Hynais, Odeon, Praha 1990
František Žákavec: Chrám znovuzrození, 2. vydání, Jan Štenc, Praha 1938
Vzdělávací oblast
Historický a občansko-výchovný obsah zahrnuje vztah mezi Hlávkovým přístupem k práci a podnikáním a jeho mecenášstvím
Téma
Osobní vlastnosti Josefa Hlávky, jeho inteligence, tvořivost, pracovitost a skromnost, spolu s určitým dílem štěstí (získání zavedeného podniku na počátku kariéra) způsobily, že získal mimořádně velký majetek, a ten se rozhodl věnovat na podporu vědy, vzdělání a umění, tedy způsobů, jak podporovat hodnoty a dopomoci i dalším lidem k tomu, aby byli v životě úspěšní i prospěšní společnosti.
Příběh
Josef Hlávka (1831-1908)
Studoval na pražské technice, pak na Akademii výtvarných umění ve Vídni. Během studia architektury se v Schebkově stavební firmě vyučil i zedníkem a po studiu v ní nastoupil. Krátce na to převzal firmu, když Schebek odcházel do důchodu. Jeho firma stavěla ve Vídni např. budovu Opery, v Bukovině (nyní Ukrajina) sídlo biskupa řecko katolické církve, v Praze postavil Zemskou porodnici (u Apolináře). Měl rozestavěno až 140 staveb najednou, všechny navštěvoval, na všechny jezdil jen vlakem, vždy 3. třídou. V 38 letech se fyzicky i psychicky zhroutil a ochrnuly mu nohy. Dlouhodobé onemocnění si léčil v západočeských Lužanech. I jako boháč žil velmi skromně, byl nesmírně šetrný, ale už za pobytu v Lužanech byl mecenášem, když umožňoval vědcům a umělcům dokončit práci. Založil nadaci určenou studentům a veškerá jeho finanční podpora směřovala vždy na vědu, vzdělání a umění (např. přispěl i na stavbu pomníku sv. Václava).
Dvě z institucí, které vybudoval:
Česká akademie věd a umění (předchůdce ČAV)
Založení České akademie věd a umění předcházely plány a podněty J. E. Purkyně a Tomáše Masaryka, jednání s vídeňskými úřady pak vedl převážně Hlávka sám. Zřízení Akademie, ryze české, bez účasti německých vědců a umělců, povolil císař František Josef v lednu 1890. Josef Hlávka se stal prvním presidentem, členy Akademie byli vedle vědců (V.V.Tomek, J.Gebauer, Z.Winter a další) umělci - architekti Mocker a Schulz, sochař Myslbek, malíři Brožík, Mařák, Ženíšek, Hynais, hudebníci Dvořák, Bendl, Fibich, a spisovatelé Vrchlický, Čech, Jirásek, Heyduk. Slavnostní zahájení činnosti Akademie bylo součástí akcí Jubilejní výstavy. Konalo se v nově postavené budově Národního muzea a doprovázelo ho slavnostní představení Národního divadla.
Jedním z důležitých počinů Akademie v jejích počátcích byla podpora J.V. Sládka při překladu celého díla W.Shakespeara.
ČAV existovala až do roku 1952, kdy byla zrušena a navázala na ni nová instituce – ČSAV.
Hlávkova studentská kolej
Na přelomu 19. a 20. století narůstal počet VŠ studentů,většina pocházela z venkova a v universitních městech bylo draho. Hlávka určil svou kolej pro chudé studenty s výborným prospěchem, ze značného počtu zájemců vybírala přijímací komise podle maturitního vysvědčení a sociální situace rodiny. V prvních deseti letech v koleji převažovali synové řemeslníků, a zemědělských dělníků, bylo mezi nimi hodně úřednických, učitelských a rolnických synů, i úplní sirotci
Budovu otevřenou r. 1904 postavil Josef Fanta, byla dvoukřídlá a čtyřpatrová, měla ústřední topení. Měla nejen kuchyni a jídelnu, ale i ordinaci, knihovnu, studovnu, hovornu, hernu, hudební pokoj, fotoateliér. Pokoje byly dvoulůžkové, pro posluchače posledního ročníku jednolůžkové. V budově byla dále kancelář správy, domovník, topič, pekaři, služky, pradleny. Studenti povinně studovali přímo v koleji cizí jazyk a účastnili se lekcí šermu, měli samosprávu. Hlávka se osobně podílel na promýšlení zařízení i všech detailů, jídelní lístek byl sestavován s lékaři. Kolej fungovala do r. 1939 a byla zrušena v souvislosti s uzavřením vysokých škol a persekucí studentů, protože jedním z jejích obyvatel byl Jan Opletal.ůávkovy stduentské koeljeHlávkovyHlá
Literatura
Alois Lodr: Josef Hlávka. Český architekt, stavitel a mecenáš, Melantrich, Praha 1988
Jiří Pokorný: Odkaz Josefa Hlávky, Academia 2005
Valja Stýblová: Mecenáš v obnošené vestě, Šulc-Švarc, Praha 2012
Toulky českou minulostí 11, Via facti 2007
Vzdělávací oblast
Historie starověku a historie české vědy
Téma: Mimořádné schopnosti filologické (B. Hrozný ovládal cca 15 jazyků, z toho skoro dvě třetiny starověkých) plus hluboký a vytrvalý zájem a neobyčejná pracovitost spolu s náhodně vzniklými příznivými podmínkami mu umožnily dosáhnout světově uznávaných mimořádných výsledků – není to zadarmo!
Látka:
Bedřich Hrozný (1879 – 1952) se narodil v Lysé nad Labem jako syn evangelického faráře. Studoval v Praze na Akademickém gymnáziu, ale z finančních důvodů musel přestoupit na gymnázium v Kolíně, kde tehdy rodina bydlela – a mělo to pro něj velkou výhodu: učil ho Justin Václav Plíšek, středoškolský učitel s kvalifikací v orientálních jazycích, hebrejštině a arabštině, jimž naučil i Hrozného. Po maturitě studoval Hrozný ve Vídni orientalistiku, zejména akkadštinu, aramejštinu, etiopštinu sanskrt a sumerštinu. Ve studiu orientalistiky pokračoval na univerzitě v Berlíně. Zaměstnání pak získal ve Vídni jako knihovník, první rok neplacený, a orientalistice se věnoval více méně ve volném čase. Výhodné podmínky získal paradoxně za 1. světové války – vzhledem k počtu dioptrií a tomu, že neuměl nic jiného, než orientalistku, byl za války umístěn ve vojenském skladu ve Vídni, kde měl dost času a velkorysého šéfa, takže se mu podařilo v roce 1915 rozluštit chetitské písmo, do té doby nepřístupné, protože neexistovala ani znalost řeči, ani nebyl srovnávací materiál v některém známém jazyce. Přesto si vytvořil metodu, jak písmo rozluštit. Tím položil základ k vědecké disciplíně chetitština. Později se mu podařilo i chetitské texty přeložit a rekonstruovat jazyk Chetitů. Po vzniku Československa byl jmenován profesorem klínopisných bádání na UK, kde vybudoval odborný kabinet a byl i jedním ze zakladatelů pražského Orientalistického ústavu. Během života se opakovaně účastnil vykopávek v Turecku i v Sýrii, tedy v oblasti, kde se rozkládala starověká říše Chetitů, odkryl chetitské město Kaneš a četné klínopisné tabulky. V této souvislosti musel řešit i značné množství administrativních potíží a překážek, jak ze strany čs. úřadů, tak zejména ze strany místních činitelů, a jednu louku, právě tu, na níž objevil město Kaneš, musel po složitých jednáních odkoupit od majitelů
Dosáhl mezinárodního uznání a přednášel na řadě zahraničních universit, ale pořádal i přednášky pro širokou veřejnost – ve své době patřil k velice dobře známým V.I.P. osobnostem, přestože jeho obor byl tak odlehlý a nepraktický.
Literatura:
Bedřich Hrozný: V říši půlměsíce, J. R. Vilímek, Praha 1927
Vojtěch Zamarovský: Za tajemstvím říše Chetitů, 2. vyd., Mladá fronta, Praha 1964
Prof. Eva Machková
Toto dílo podléhá licenci Creative Commons Uveďte původ-Neužívejte dílo komerčně-Zachovejte licenci 4.0 Mezinárodní License.