Projekty, dílny, strukturované drama

Velmi často bývá výuka prováděná dramatickými prostředky nazývána „projekt“. Má to svá úskalí, to první vězí v rozdílu mezi projektovou metodu vyučování, jak je chápána v pedagogice, a projektem dramatického rázu. Projektová metoda je založena na práci s reálnými, v realitě existujícími problémy, s reálnými předměty, a má mít reálný, použitelný výstup, tedy dejme tomu v obci se právě řeší problém výstavby mateřské školy a žáci (nejspíš stavební průmyslovky nebo reálné větve gymnázia) vytvářejí projekt a nakonec ho předají místním úřadům. Dramatický projekt je stejně jako celá dramatika založen na fikci, děti tedy vytvářejí třeba koncepci ideální obce a návrhy, třeba i velmi nápadité, ale často nerealizovatelné, zůstanou ve třídě nejvýš jako plakát na zdi, pokud se vůbec nějaký dokument uchová, když smyslem věci je prožitek účastníků.

Další nevýhodou termínu projekt je fakt, že se užívá pro kdeco, herci dříve hrávali v inscenacích, dnes hrají v projektech - je to zkrátka slovo velmi pružné a dost mlhavé a proto se hodí všude tam, kde pro něco rozsáhlejšího a ne zcela běžného označení chybí.

I nám chybí výraz, který by označil větší hrové celky, a tak se s ním smiřme.

Další dost frekventovaný výraz v této oblasti užívaný je „dílna“, resp. „workshop“: Tím se označují aktivity v nejrůznějších oborech, ale zpravidla jde o jednorázové vícedenní setkání skupiny volně přihlášených účastníků, jehož základem je „dělání“, činnost, aktivita, osobní účast. V dramatické výchově to nejčastěji bývají akce víkendové, popřípadě prázdninové, několikadenní.

Třetí název je specifický pro oblast dramatické výchovy – strukturované drama, školní nebo příběhové drama. Je to „vynález“ v úvodu zmíněných anglických pedagogů a týká se především formy uspořádání aktivit. Konec konců proto někdy zpochybňovaný termín „strukturované“ sedí a pojetí této práce má velmi blízko k strukturalistickému pojetí literárního díla, které je založeno na myšlence, že struktura je pevný celek, v němž všechny prostředky jsou vzájemně propojeny a jejich vzájemné vztahy tvoří identitu díla; jestliže se změní některý prvek, vzniká nová struktura a nová identita. Důležitý je tu systém kroků, ucelených částí celku, které mají své ohnisko, kolem nějž se jednotlivosti soustřeďují a osvětlují ho, a často mají svůj název jako kapitoly v knize. K důležitým principům tohoto typu práce je rozhodování – situace, problém, které vedou hráče k tomu, aby zaujali k oné situaci či problému postoj. Tento prvek strukturovaného dramatu má mimořádný význam pro výchovu, neboť vede k vytváření postojů, hodnotových žebříčků, kritérií rozhodování. A konečně neméně důležitá je přítomnost reflexí, a to reflexí založených na látce, řešeném problému, na postavách příběhu, tedy na tom, co postavy prožívaly, jaké postoje k tomu lze zaujmout, jaké širší souvislosti má daný problém, jak lze situaci řešit. A v neposlední řadě je v reflexi úkolem učitele, aby doplnil informace, začlenil je do vědomostí žáků, shrnul je dal jim určitý systém. Souhrnem řečeno: strukturované drama netvoří samy o sobě živé obrazy, horká křesla, aleje svědomí či hodnotové škály, ale právě ony výše uvedené strukturální prvky.

Jeden ze směrů je založen na výstavbě dramatu, které se nepřesně říká "aristotelovská“, neboť odpovídá antickému dramatu, tj. expozice, kolize, krize, peripetie a katastrofa, případně výběr z těchto stavebných prvků. Existují ale i dramatické struktury, které jsou dvou nebo třídílné, prezentující kontrast, krok od jedné fáze k druhé, eventuálně doplněné svérázným typem reflexe, která spočívá v setkání postav z odstupu posuzujících předcházející události.

Další formou dramatického typu vzdělávání je „divadlo ve výchově a vzdělávání“, které se od předchozích liší především tím, že má publikum, klade tedy důraz na srozumitelnost sdělení, a také že je provozně podstatně náročnější, než projekty, dílny a strukturovaná dramata. Proto je mu věnována samostatná kapitola.

Dramatika ve vzdělávání Divadlo ve výchově a (hlavně) ve vzdělávání