Objevování Afriky

Obsah kapitoly

Afrika cestovatelských snů a skutečnosti

Livingstone a Stanley

Emil Holub

Afrika a lékaři

Pět neděl v balóně

Afrika cestovatelských snů a skutečnosti

Vzdělávací oblast

Zeměpis, občanská výchova, multikulturní výchova

Téma

Cestovatelé v 19. století podstoupili náročné cesty, ve velkém nebezpečí a s riziky, aby poznali Afriku, její obyvatele i přírodu a umožnili Afričanům cestu k civilizaci. V 19. století kmenům vládli králové násilničtí, sebestřední, bezohlední, suroví. Cestovatelé věřili, že Africe a Afričanům přinášejí dobro civilizace. Historie ale šla jinou cestou - koloniím vládli bezohlední Evropané, kterých se africké státy zbavily během druhé poloviny 20. století. Dnes africkým republikám vládnou prezidenti – bezohlední, suroví, sebestřední diktátoři, a spolu s nimi smrtelné epidemie, bída, hlad a nedostatek vody, zvěř decimují pytláci. A když Afričané mají silnice, železnici, auta, elektřinu a další civilizační vymoženosti, je otázka, zda se stav země, její přírody a obyvatel zlepšil nebo spíš zhoršil.

Látka

První vlna objevů, – kolem poloviny 19. století. Druhou vlnu zájmu Evropanů o Afriku a ochoty jí pomáhat představuje lékařská péče, reprezentovaná Albertem Schweitzerem a jeho nemocnicí v Lambaréné. Obojí navazovalo většinou na misijní činnost katolických řádů.

David Livingstone (1813 – 1873), Skot, univerzita Glasgow – řečtina, teologie, medicína

1840 – do jižní Afriky jako misionář, 1845 se oženil

1849 přešel poušť Kalahari

1851 s celou rodinou na sever, až k Zambezi, pak manželka kvůli malárii odjela do Anglie i se 4 dětmi

1853 – 56 - podruhé k Zambezi od západního pobřeží Afriky, objevil Viktoriiny vodopády

1856 – návrat do Anglie, oslavy

1858 se ženou a bratrem zpět do Afriky,

1862 zemřela manželka

1864 zpět do Londýna

1866 - Afrika, objev jezera Tanganyika

1871 – na západ, objev řeky Lualabu – v pokračování mu zabránili obchodníci s otroky, vrátil se do Udžidži, správce všechno zboží prodal – Stanley přišel právě včas

v srpnu 1872 se vydal hledat prameny Lualabu

zemř. 1. 5. 1873

Henrty Morton Stanley (1841 – 1904), Američan, novinář

Říjen 1869 – James Gordon Bennett, vydavatel New York Herald – pověřil Stanleye, aby našel Livingstona, který byl nezvěstný

Zanzibar – východisko

Najal četu 20 lidí, většinou se zkušeností z výprav, 20 oslů, najal nosiče až na pevnině – 6 tun zavazadel

Začátkem února 1870 vypluli ze Zanzibaru, na africké pevnině se výprava rozrostla na 192 mužů

Uňaňembe – propuštění a vyplacení nosičů, pohoštění

Stanley se spojil s Livingstonovou karavanou vyslanou z Anglie, aby ho hledala

V pátek 10. 11. 1871 – po cestě trvající 236 dnů – vyrazili k Udžidži - setkání s Livingstonem,

Stanley zůstal s Livingstonem od 10. 11. 1871 do 14. 3. 1872

Emil Holub (1847 – 1904) lékař

První africká cesta – odjezd 18.5.1872

lékařem v oblasti diamantových dolů

srpen 1873 – dvouměsíční cesta –„vědecké safari“

přírodovědná sbírka odeslána Náprstkovi

od listopadu 1873 do dubna 1874 druhá výprava – etnografická cesta

Třetí expedice – od 2. 3.1975 do listopadu 1877 – k Zambezi oblast Viktoriiných vodopádů 5.8: 1879 – zpět do Evropy - přednášky, výstavy, knihy, dary muzeím

Vídeň – příprava další cesty

2.11. 1883 se oženil s 18 letou Rosou – Růženou, bylo mu 36

Druhá africká cesta - vyplul 22. 11. 1883

22. prosince v Kapském Městě, s manželkou a 6 muži (vojáky)

přes dnešní Botswanu do Zambie

v létě 1886 do země Mašukulumbů – první Evropan u bojovného kmene

návrat září 1887

zemřel ve Vídni 21.1.1902 - bylo mu 54 let,

Růžena dožila ve Vídni, zemř. 1958 – 93 let

Albert Schweitzer ( 1875 – 1965), německý občan alsaského původu, teolog, varhaník, lékař

1913 – 16 i se svou ženou a zakládal v rámci misie lékařské středisko v Lambaréné, Gabon (tehdy francouzská kolonie)

v letech 1924 – 27 (bez manželky)

v druhé polovině 20. let vybudování nemocnici na vlastním pozemku

Ve dvacátých letech zhoršení situace vlivem rozšíření dřevařství, jako dělníci i využíváni „divoši“ z hor, snadno onemocněli, potíže měli i se stravou.

PŘÍLOHY

Livingstone a Stanley

Emil Holub

Afrika - lékaři

Literatura:

František Běhounek: Na sever od Zambezi, SNDK, Praha 1958

Emil Holub: Cesta do země Mašukulumbů, Mladá fronta, Praha 1973

Albert Schweitzer: Lidé v pralesích, přel. M. Škrachová a P. Stuchlíková, Orbis, Praha 1936

Henry Morton Stanley: Jak jsem našel Livingstona, převyprávění D. Šajner, Orbis, Praha 1972

PŘÍLOHY

Livingstone a Stanley

Emila Holub

Afrika - lékaři

Prameny:

https://cs.wikipedia.org/wiki/David-Livingstone

http://www.afrikaonline.cz/david-livingstone-1813_1873

Livingstone a Stanley

Vzdělávací oblast

Zeměpis, historie

Téma

Odvaha a odolnost jak Livingstona, který začal Afriku zkoumat jako misionář, tak Stanleyho, který byl vyslán Livingstona hledat – velmi neobvyklá reportáž, při níž objevoval stejně jako Livingstone a další cestovatelé a objevitelé. Odhodlání spojené se schopností vypořádávat se s mimořádnými obtížemi a nebezpečím

Látka

David Livingstone (1813 – 1873), Skot, studoval řečtinu, teologii a medicínu na univerzitě v Glasgow, v roce 1840 odešel do jižní Afriky jako misionář, v r. 1845 se oženil.

R. 1849 jako první Evropan přešel poušť Kalahari, o rok později se vydal s celou rodinou na sever, až k Zambezi. Jeho manželka pak kvůli malárii odjela do Anglie i se 4 dětmi, Livingstone zůstal. V letech 1853 – 56 se podruhé vydal k Zambezi od západního pobřeží Afriky, objevil přitom Viktoriiny vodopády. Roku 1856 se s velkou slávou vrátil do Anglie.

Roku 1858 se ženou a bratrem se vydal zpět do Afriky, jeho manželka zemřela 1862.

1864 se vrátil zpět do Londýna, 1866 opět Afriky, objevil jezero Tanganyika. 1871 se vydal na západ, objevil řeku Lualabu. V pokračování mu zabránili obchodníci s otroky, vrátil se do Udžidži, ale posel, který měl odesílat jeho dopisy z východního pobřeží selhal a Livingstone byl považován za nezvěstného. Proto byl vyslán Stanley, který přišel v pravou chvíli – v době nepřítomnosti byl okraden a vězel v dluzích. Se Stanleym ještě cestoval, po jeho odjezdu se v srpnu 1872 se vydal hledat prameny Lualabu, ale zemřel 1. 5. 1873

Prameny:

https://cs.wikipedia.org/wiki/David-Livingstone

http://www.afrikaonline.cz/david-livingstone-1813-1873

Henry Morton Stanley ( 1841 _ 1904)

Říjen 1869 – James Gordon Bennett, vydavatel New York Herald pověřil Stanleye, aby našel Livingstona, který byl nezvěstný

Přípravy na Zanzibaru – stočlenná výprava, nákup látek (různé druhy pro různé kmeny), korálků (odlišné barvy), měděného drátu – platidla, vybavení pro výpravu

Najal četu 20 lidí, většinou se zkušeností z výprav, 20 oslů, nosiče až na pevnině – 6 tun zavazadel. Začátkem února 1870 vypluli ze Zanzibaru, na africké pevnině se výprava rozrostla na 192 mužů.

Během cesty se potýkali s lijáky, bahny, nemocemi, úhynem obou koní, s útěky nosičů s balíky – každý, kdo uprchlíka chytil, chtěl odměnu. Přechody řek - buď chatrný visutý most, nebo si museli sami provizorní most postavit. Nepoživatelná voda – úhyn oslů.

Historka s uhynulým koněm – zakopali ho, místní požadovali nájem za místo, Stanley přikázal, aby byl kůň vykopán a nechán tak, ihned bylo po požadavku – snadná manipulace místními, nahodilost jejich chování

Uňaňembe – propuštění a vyplacení nosičů, Stanley se spojil s Livingstonovou karavanou vyslanou z Anglie, aby ho hledala. Scény, kdy domorodci viděli poprvé bělocha – úžas, pak smích, někdy neodbytné ohmatávání.

Komplikace cesty – válčení místních kmenů, při nedostatku vody se živili ovocem – divoké broskvoně, dohadování o darech s náčelníky. Látkami platili za cokoliv – za potraviny, za převoz přes řeku, ale i jen za možnost projít

V pátek 10. 11. 1871 – po cestě trvající 236 dnů – vyrazili k Udžidži na břehu jezera Tanganika, tam se Stanley setkal s Livingstonem.

Stanley zůstal s Livingstonem od 10. 11. 1871 do 14. 3. 1872 – cestovali spolu – v té době bylo Livingstonovi kolem 60 let – jeho vlídná povaha, paměť, vliv náboženského vyznání – v Udžidži byl Araby původně nenáviděn a pronásledován, ale získal si je

Popis plavby Stalneyho s Livingstonem po Tanganice – nádherná příroda. Livingstone má chronickou úplavici, návrat do Udžidži. Po Vánocích vyrazili do Uňaněmbe, kde byly pro Livingstona zásoby, usadili se v Stanleyově domě. 14. března se Stanley vracel, ze Zanzibaru pak vypravil karavanu k Livingstonovi. Po Livingstonově smrti zkoumal oblast Konga právě Stanley

Literatura

Henry Morton Stanley: Jak jsem našel Livingstona, převyprávěl Donát Šajner, Orbis, Praha 1972

Josef Vágner: Afrika – Ráj a peklo zvířat, Svoboda, Praha 1978

Emil Holub

Vzdělávací oblast

Historie, zeměpis

Téma

Emil Holub si splnil svůj životní sen, a přestože neměl dostatek prostředků a musel finance shánět nejrůznějším způsobem, z darů a sbírek. Byl ochoten podstoupit velké obtíže cestování, podstoupit fyzickou námahu a potíže i nemoc, a dokonce i nezájem a nepochopení ve vlasti. Přesto systematicky sbíral jak přírodovědné, tak etnografické předměty, které se staly základem Náprstkova muzea a uplatnily se i v dalších muzeích – nasbíral toho tolik, že se to do pražských muzejních budov nevešlo.

Látka

První africká cesta – odjezd 18.5.1872 - původně jako lékař v oblasti diamantových dolů, vydělal si na cestu – srpen 1873 – dvouměsíční cesta –„vědecké safari“ – přírodovědná sbírka odeslána Náprstkovi – od listopadu 1873 druhá výprava – do dubna 1874 – etnografická cesta

Třetí expedice – od 2. 3.1975 do listopadu 1877 – k Zambezi –mapa oblasti Viktoriiných vodopádů – město Šešeke - král Sipopo, tyran, ale oblíbil si Holuba a poskytl mu prostředky na cestu po Zambezi – ztroskotání v peřejích, ztráta množství materiálů – 5.8: 1879 – zpět do Evropy

Přednášky, výstavy, knihy, dary muzeím

Vídeň – příprava další cesty - 2.11. 1883 se oženil s 18 letou Rosou – Růženou, bylo mu 36

Druhá africká cesta - vyplul 22. 11. 1883 – 22. prosince v Kapském Městě, s manželkou a 6 muži (vojáky) – přes dnešní Botswanu do Zambie - služby domorodých nosičů, značné obtíže a ztráty (úhyn tažných zvířat a oslů), na malárii zemřeli dva z šesti mužů, jednoho poslal kvůli nemoci domů – v létě 1886 do země Mašukulumbů –první Evropan u bojovného kmene – zabit jeden z jeho lidí, ukradeny zásoby, uprchli, ale poslední muž byl zraněn lvem, nutný návrat – zpět září 1887 – knihy, přednášky apod., zemřel ve Vídni 21.1.1902, bylo mu 54, Růžena dožila ve Vídni, zemř. 1958 – 93 let

Původní plán byl projít celou Afriku od jihu k severu, ale obtíže byly velké, problémy s potravou a vodou, neschůdnost cesta – nebyly upraveny, bojové kmeny a války mezi nimi, nespolehlivost místních krádeže, útěky… ale hlavně neměl peníze, dostával dary, dotace (včetně Franze Josefa), něco si vydělal léčením Afričanů i pracovníků v diamantových dolech, ale v zásadě měl značné potíže, i s místními úředníky (požadavky na vysoká cla) i náčelníky, kteří se snažili získat co nejvíc „platidel“, tj.- látek, mosazného drátu a korálků.

Literatura

František Běhounek: Na sever od Zambezi, SNDK, Praha 1958

Emil Holub: Cesta do země Mašukulumbů, Mladá fronta, Praha 1973

Afrika a lékaři

Vzdělávací oblast

Zeměpis, dějepis, sociologie

Téma

Za desetiletí se změnily podmínky lékařů, místo provizorií a samoobsluhy je tu systém a veřejné prostředky místo soukromých, pomáhá i rozvoj techniky a medicíny, ale nemoci Afričanů i bělochů žijících v rovníkovém pásmu se změnily jen málo, navíc přibyly smrtelné epidemie – AIDS a ebola.

Látka

Albert Schweitzer, původem Alsasan s francouzsko-německou národností, se jako třicetiletý docent štrasburské univerzity (teologie, filozofie) a významný varhaník rozhodl studovat medicínu, aby se mohl stát lékařem v Africe, kde pak působil v letech 1913 – 16 i se svou ženou a zakládal v rámci misie lékařské středisko v Lambaréné, Gabon (tehdy francouzská kolonie), na řece Ogowe; opět v letech 1924 – 27 (bez manželky). Nemocnici z podstatné části sám financoval.

Na budování nemocnice se musel zejména za prvního pobytu podílet osobně, dozorem nad černošskými dělníky i vlastní fyzickou prací, a šlo o dřevěné boudy, postupně rozšiřované. Až za druhého pobytu, v druhé polovině 20. let, se podařilo vybudovat nemocnici na vlastním pozemku a s dostatečným prostorem a vybavením, i když velmi skromným.

Při prvním pobytu obstarával všechno sám s manželkou, při druhém postupně přibývali další lékaři a sestry (maximum tři lékaři a čtyři sestry), asistovali černoši, jen někteří byli zcela spolehliví.

Při této práci, ale i při léčbě, bojoval se zvláštní mentalitou černochů, s jejich podléháním pověrám a magii, s netečností z evropského hlediska nepochopitelnou, jako byl nezájem o to, jak na jejich práci navazuje práce jiných; odkládání, případně trávení starých a nežádoucích členů rodiny; s neskutečnou leností – ovšem sám doznává, že v rovníkovém podnebí i Evropan pracuje jen na 50% svých schopností a návyků. Problém vězel i v jejich neschopnosti respektovat soukromý majetek, tj. dost kradli – z našeho hlediska, všechno, co nebylo zamčeno, bylo ohroženo.

Léčebný okrsek měl cca 100 km dosah, někdy i větší, velmi často přicházeli až se zpožděním, v pokročilém stádiu, kdy už nepomáhali šamani a domácké léčení. Mnozí pacienti přicházeli nebo byli přineseni pěšky, ale většinou po vodě. Rodinní příslušníci zpravidla zůstávali s nemocným, většinu z nich Schweitzer živil.

Pro většinu Afričanů medicína byla kouzlo, byli přesvědčeni, že lékař nemoci nejen léčí, ale také způsobuje, narkózu považovali za smrt, z níž jsou vzkříšeni.

Nemoci v Africe:

Spavá nemoc – začíná nenápadně, měsíce až roky, a pokud se zjistí v počátečním stádiu, je léčitelná, jinak člověk umírá v hrozných bolestech. Vředy – velmi časté – způsobuje je písečná blecha, další typ vředy Craw-craw, „malinová nemoc“, vysoce nakažlivá, další jsou rozežírající tropické vředy. Malomocenství, v té době částečně léčitelné, malárie, úplavice. Operace – uskřinuté kýly, zranění apod. Hlízové vředy mají běloši i černoši, bahenní zimnici ale černoši nemají. Problém amputací – zastrašuje to, proto se lékaři snaží za každou cenu ruku nebo nohu zachránit, postupně pověst nemocnice vedla k tomu, že někteří sami o amputaci žádali. Problém úplavice – nemocní nejsou schopni dodržet hygienu, proto se značně šíří i uvnitř nemocnice.

Ve dvacátých letech se situace ještě zhoršila, za ta léta se rozšířilo dřevařství, ale na dolním toku Ogowe nebylo dost dělníků, proto byli využíváni „divoši“ z vnitrozemí, kteří žili na svazích hor a v dusném prostředí u řeky snadno onemocněli, potíže měli i se stravou.

Literatura:

Albert Schweitzer: Lidé v pralesích, přel. M. Škrachová a P. Stuchlíková, Orbis, Praha 1936

Pět neděl v balóně

Vzdělávací oblast

Zeměpis, historie

Téma

Afrika se za poslední století radikálně změnila. Její obraz u Julese Verna je romantický, Bohatá příroda, množství zvěře, divoši, včetně kanibalů, žasnou nad balónem, považují balón, ale i léčení za kouzlo.

Příběh

V Londýně probíhají oslavy, když Samuel Fergusson oznámí svůj záměr přeletět v balonu Afriku od východu na západ, připojí se k němu přítel – lovec Dick Kennedy ze Skotska. Doprovod – sluha Joe.

Přípravy na cestu. – výpočty – zátěž, potraviny, potřebné přístroje, výpočet váhy balonu, výpočet potřeby vodíku. Plavba kolem Afriky na Zanzibar – tam odpor místního obyvatelstva, start. Pozorování přírody z balónu - gumovníkový les, lov antilopy, balón obklíčen paviány. Zastávka v Kaze, místní poměry, trh, obchod – pokus léčit náčelníka – alkoholika. Angličani jsou považováni za vyslance Měsíce, ale jsou obviňováni z podvodu. Cestou uvažují, jaká bude budoucnost Afriky, třeba se stane centrem vzdělanosti. Malagazi – přítok jezera Tanganika, Měsíční hory zelené moře.

Záměr dostat se k pramenům Nilu po stopách předchozích výprav. U jezera Ukereve (Viktoriino) – nocování nad ostrovem, na zemi mračna moskytů (Uganda). Nad pramenem Nilu - vytéká z jezera Ukereve, změna kursu napříč Afrikou. Cestou se objeví lidojedi, Postupně ztrácejí výšku, problémy s balónem, Joe skočí do jezera Čad, aby snížil váhu balónu, ale oni ho pak najdou.

Pramen

Jules Verne: Pět neděl v baloně, přel. Frant. Pelikán, Dobrovský, Praha 2014

- Přírodní vědy Občan, lidé a svět