Prof. Eva Machková
Toto dílo podléhá licenci Creative Commons Uveďte původ-Neužívejte dílo komerčně-Zachovejte licenci 4.0 Mezinárodní License.
Jinakost kultur
Vzdělávací oblast
Multikulturní výchova, demokratické myšlení
Téma
Lidé na celém světě mají řadu rysů i životních potřeb společných, ale žijí v různých podmínkách a prostředích a za tisíciletí si vytvořily různé kultury, které se zčásti v něčem shodují, ale v mnoha ohledech, často těch nejnápadnějších, se liší. Bližší poznávání vede k empatii a toleranci a v důsledcích i k možnosti dohody.
Látka
Multikulturalita - Babylonská věž (Petiška), Sodoma a Gomora (Petiška a Pavlát), Ester – (Olbracht a Pavlát)
Pohádky a pověsti obsahující prvky prostředí, okolností, specifických rysů i společných příběhů. Vzájemná konfrontace nebo výběr nejtypičtějších příběhů mohou rozdíly a shody dobře dokumentovat. Zde jen pár příkladů, ale lze dále hledat, látek je velké množství.
Asie
Evropa a USA
Ukrajina – Kulihrášek (srovnání s ruskou variantou), Zlatý střevíček (varianta Popelky)
Itálie - Krásná Benátčanka (Calvino) O králi Sladkém snu, O králi sedmi závojů (Vladislav)
Literatura
Adascalitei, Vasile: Předu, předu pohádku, přel. M. Kavková, Lidové nakladatelství, Praha 1980
Afanasjev, Alexandr N.: Ruské lidové pohádky, přel. R. Lužík a K. Dvořák, Odeon, Praha 1984
Calvino, Italo: Italské pohádky, přel. V. Hořký, Odeon, Praha 1982
Claudius, Eduard: Když se ryby pásly na nebi, přel. K. Jiroudková, SNDK, Praha 1967
Dubovská, Zorica: Bajky a pověsti Indonésie, Dar Ibn Rushd, Brandýs nad Labem, 2017
Ďuríčková, Mária: Dunajská královna, přel. J. Kintnerová, Albatros, Praha 1982
Hendrych, Jan: Norské pohádky, Kentaur, Praha 1994
Himálajské pohádky. Vyprávění z Tibetu, Bhútánu, Ladaku a Sikkimu. Přel. M. Pošta, Verzone, Praha 2012
Hliněný tygr. Nepálské legendy a mýty, přel. P. Czezcotka, Argo, Praha2007
Hrdličková, Věna: Nejkrásnější čínské příběhy, Portál, Praha 2005
Hulpach, Vladimír: Za pohádkou kolem světa, Fénix, Praha 1995
Marek, Jiří: Nejkrásnější zahrada. Indické pohádky, Čs. spisovatel, 1979
Miltner, Vladimír: Mahábhárata aneb Velký boj, Argo, Praha 2011
Němcová, Božena Národní báchorky a pověsti – kterékoli vydání souboru či výboru
Olbracht, Ivan: Biblické příběhy, 4.vyd., Albatros, Praha 1991
Pavlát, Leo – Holasová, Zuzana: Příběhy z Bible, Aventinum, Praha 1991
Petiška, Eduard: Příběhy starého Izraele, Martin, Praha 1990
Průšek, Jaroslav (ed.): Podivuhodné příběhy z čínských tržišť a bazarů, Odeon, Praha 1991
Scott, Michael: Kočičí zaklínání, Irské mýty a pověsti, přel. M. Nová, Argo, Praha 2006
Tomek, Jiří: Dary krále džinů, Victoria Publishning, Praha 1995
Vladislav, Jan: Keltské pohádky, Petrov, Brno 1992
Vladislav, Jan: Král sedmi závojů. Italské pohádky., Albatros 1998
Vladislav, Jan: Princezna s lískovými oříšky. Anglické pohádky, Grafoprint-Neubert, Praha 1995
Zachystalová, Eliška: Afghánské pohádky, SNDK Praha 1958
Zbořilová, Iva – Klindera, Odolen: Vietnamské pohádky, Odeon, Praha 1974
Zlatý střevíček, přel. L. Zilynská, Lidové nakladatelství, Praha 1969
Vzdělávací oblast
Etická výchova, průřezová témata
Téma
Posuzuj člověka podle jeho chování a skutků, morálky a intelektu, ne podle vnějšku, který nevypovídá o jeho vnitřní hodnotě.
Látka
Na počátku byl Ezop ubohým otrokem, hrbatým a šeredným a huhňal a koktal tak, že se sotva domluvil. Jednou však se rozdělil o jídlo s knězem a na jeho žádost mu dala bohyně Isis řeč. Ezop putoval od pána k pánovi, a až učenec Xantom ho propustil na svobodu za jeho dobré rady. Ezop pak pobýval u krále Krésa, cestoval a dostal se do Babylónie a Egypta. Po letech navštívil opět Řecko, a když občanům Delf řekl, co si o nich myslí, byl mu podstrčen cenný chrámový předmět a odsoudili ho k smrti svržením do propasti. Delfy pak postihovalo jedno neštěstí za druhým a původci Ezopovy smrti byli nakonec popraveni stejným způsobem jako on.
Jednotlivé situace z Ezopova života a jeho chytrá řešení jsou v Hiršalově a Kolářově knížce O podivuhodném životě mudrce Ezopa spojeny i s některými bajkami, které mají své vlastní téma a jsou kritické k lidským nectnostem a nepravostem. Ezopův životopis je obsažen i ve Světě ezopských bajek.
(Realizace projektu na motivy Hiršalovy a Kolářovy knížky o Ezopovi – viz Záznamy z praxe – Zušky)
Literatura
Josef Hiršal - Jiří Kolář: O podivuhodném životě mudrce Ezopa, který rozuměl řeči ptáků, zvířat, hmyzu, rostlin i věcí, SNDK, Praha 1960
Svět ezopských bajek, přel. V. Bahník, R. Kuthan a J. Valeš, Svoboda 1976
Pavel Šrut: Ezopovy bajky, Albatros 1998
Vzdělávací oblast
Dějepis, občanská výchova/základy společenských věd, evropské a globální souvislosti
Téma
Lidé mění prostředí z vážných důvodů a jejich přizpůsobování novému prostředí je velmi náročné.
Látka
Migrace (stěhování) má dvě složky – emigrace a imigrace; Primární migrace – do neosídlených prostorů (západ USA, Sibiř), sekundární – do obydlených míst. Vnitřní migrace - uvnitř státu (Češi do Vídně), migrace dobrovolná (představa zlepšení životních podmínek), násilné přemístění (Češi po Mnichovu do zbytku republiky, sudetští Němci po r. 1945); konzervativní, s cílem zachování dosavadního způsobu života (zachování protestantského náboženství v pobělohorské době) a inovativní – dosáhnout změny (z nesvobody do svobody, z války do míru). V historii migrace, existující od pravěku, došlo k podstatnější změně v 17. století objevem nových kontinentů a změnami v dopravě, současně s tím působil růst populace a s přelidňování některých oblastí. Hypotéza „push-pull“, tj. tlak versus přitažlivost (Sýrie – tlak představuje válka, přitažlivost Evropa, přesněji její nejbohatší země).
Každý člověk je vázán na určité místo pobytu, orientuje se ve světě, má určitý řád. Má svoje bydliště, vlast, a přesto někdy mění, dobrovolně či z přinucení, svoje bydliště, opouští vlast, domov. „K tomu, proč člověk odchází do ciziny, je vždy dobrý důvod – není to neurčitě pociťovaná potřeba“ (O. F. Bollnov). Emigrace má dopad nejen na jednotlivce, ale i na jeho rodinu, okolí, na potomky. Většinou jde o příchod do oblasti již osídlené, dochází ke střetům, vzniká nutnost adaptace a akulturace, ale i v řídkých případech osidlování pustých krajů je nutná přizpůsobivost, je nutná změna životního styku (západ USA, Sibiř).
Počátek evropské migrace do USA od 30. let 19. století, nejdříve z Velké Británie – vliv industrializace, populační exploze, změny v zemědělství, zvýšení mobility obyvatelstva. 1850/60 - třetina přírůstku obyvatelstva USA. Velký hlad v Irsku, porážka revolucí 1848, vliv sílící Zlaté horečka v Kalifornii.
Doplněk pro menší děti: Jana Šrámková: Lední medvědi odcházejí za štěstím
Literatura:
Leoš Šatava: Migrační procesy a české vystěhovalectví 19. století do USA, Univerzita Karlova, Praha 1989
Dodatky
Osobní důvody emigrace:
Historicky
1300 př. n. l. – exodus Židů za Egypta do Palestiny
5. století – Germáni do Británie, Francie, Španělska, stěhování národů v kontinentální Evropě, Mauři na Pyrenejském poloostrově
7. – 10. století – Arabové do severní Afriky
16. stol. – Španělé do Jižní Ameriky
17. století – Angličané, Nizozemci, Francouzi do Severní Ameriky
1788 – britští trestanci do Austrálie
19. století – milion Evropanů do Ameriky, Jižní Afriky a Austrálie
20. století – Evropané do USA, emigrace před nacismem a komunismem
po 2. světové válce – z britských kolonií do Británie
1948 – emigrovalo asi 100 000 Čechů, 1968-69 jen do USA 70 000, v roce 1970 už to bylo obtížnější – jen 4 500 osob
Vlny české emigrace
Vzdělávací oblast
Historie, globální souvislosti
Téma
I když „americký sen“ se mnohým nevyplnil, alespoň ne v plné míře, většina Čechů v USA uspěla a někteří vynikli. Museli však překonat velké obtíže a překážky jak při cestě do Ameriky, tak během přizpůsobování se americkému životu, a vykonat značný kus práce, projevit schopnosti. Vytvořily se české enklávy i celá česká města, vznikly krajanské spolky a tisk – i jako etnikum Češi v Americe uspěli a vyznačovali se schopností spolupráce a vzájemné podpory.
Látka
Čeští emigranti se usazovali v USA, resp. na jeho území už od 17. století. První vlna uprchlíků byla k emigraci donucena nátlakem v oblasti náboženské, hledali náboženskou svobodu. Další vlny v 19. a na začátku 20. století byly existenčního rázu, imigranti byli z Čech vyhnáni bídou a přitahováni možností získat v USA levně půdu. Od 30. let 20. stol. převažují motivace politické, mnozí odcházeli kvůli záchraně holého života (zejména Židé) a za svobodným životem. Od 90. let je dominantní motivací potřeba vykonávat svou profesi na vysoké odborné úrovni, ale profesní motivace se s politickými mísily už od dob normalizace (Forman, Lendl, Navrátilová, Pomahač). Ve většině případů prodělávali imigranti obtíže přizpůsobování jiné kultuře a zvykům, a mnohdy i ti, kteří odcházeli z profesních důvodů, se museli smířit s poklesem prestiže, s horší profesní pozicí, než měli doma. Za všechno se platí, byť ne penězi, ale tím, že se člověk něčeho musí vzdát, něčemu přizpůsobit, něco zcela nového (a často pro něj i nežádoucího) se naučit. V první polovině 80. let činí počet Čechů přistěhovaných do USA od 3 do 12 tisíc osob ročně, vrchol byl r. 1907, kdy se z Čech vystěhovalo do USA 13 554 osob. Celkem se v druhé polovině 19. století vystěhovalo do USA přes 210 tisíc Čechů, dalších 140 tisíc pak do začátku 1. světové války.
První období od 1848 do začátku 70. let převládá tzv. svobodářství, tj. odchod za svobodnějším životem, často ateistického zaměření. Pak postupná stabilizace života přistěhovalců. V Čechách se vedly diskuse o vystěhovalectví, kritika, která odsuzuje odchod do USA jako oslabování národa, jsou ale i obhájci - jejich pozici vysvětloval např. J. V. Sládek, který krajany v USA osobně poznal. Občanská válka v USA – někteří Češi odcházeli proto, aby se připojili k armádám. Ve vojsku sloužili i přistěhovalci, a to v naprosté většině na straně Unie, zastávali její jednotu, preferovali ideje demokracie, kterou představoval Sever, a v neposlední řadě byli usazeni převážně ve státech Severu.
Nucená emigrace po Bílé hoře vyvolala nimbus tragičnosti, tíživosti emigrace a na rozdíl od jiných zemí se u nás s emigranty přestává počítat jako s příslušníky českého národa. Rakouské úřady se obávaly ideologické nákazy (totéž pak v období 1948 – 89 - nelegálnost zpráv a tiskovin ze zahraniční od emigrantů).
Důvody emigrace (viz Pustková – severní Morava): Na Valašsku je neúrodná půda, proto je to chudá oblast, k neúrodě se přidružily nemoci (tyfus), hladomor a živelní pohromy, někteří vesničané museli zaplatit značné částky za propuštění z roboty. Na Frenštátsku bylo tradiční tkalcovské řemeslo postiženo růstem průmyslu, mladí muži se chtěli vyhnout nově zavedené povinné vojenské službě. Přitahovaly zprávy o nalezení zlata v Kalifornii a možnost získat levně půdu v Texasu a Iowě.
Na počátku emigrovali zejména řemeslníci a nádeníci, chudší vrstvy vesničanů z východních Čech (Rychnovsko), ze severní Moravy, z jižních a jihozápadních Čech – oblasti bez průmyslu, půda byla v majetku šlechty. Cesta náročná fyzicky i finančně, při nedostatku peněz se nejdřív vystěhoval otec nebo nejstarší syn, ostatní rodina následovala, až když jim poslal peníze na dopravu, někteří se nechali najímat na lodní práce, existovalo množství agentů, kteří získávali lidi pro vystěhovalectví, podporovaly to i německé lodní společnosti.
Emigrace probíhala většinou po trase Praha – Podmokly - Drážďany – Hamburk nebo Brémy, pak většinou New York, ale i další přístavy; plachetnicí cesta přes Atlantik trvala 8 – 12 týdnů, parníkem 2 – 3 týdny.
Vztah Američanů k přistěhovalcům byl zpočátku negativní, vadily jim neznámé jazyky a zvyklosti a zejména odlišné náboženství – vznikaly konflikty mezi přistěhovalými katolíky a místními protestanty, r. 1844 dokonce došlo ke srážkám ve Filadelfii. 1854 byla založena proti přistěhovalecká Americká strana, která požadovala, aby se imigrantům udělovalo americké občanství až po 21 letech místo po 5. Neměla ale úspěch, nebyla dost silná.
Problém nového prostředí: mnohdy přistěhovalci zažili zklamání, když získali sice půdu, ale byla to holá planina a museli si vybudovat všechno od základu, nejen obytné domy, ale i školy, kostely, hřbitovy. Na akulturaci (dlouhodobý kontakt nebo střet různých kultur) a asimilaci (včleňování) přistěhovalců mají vliv geografické podmínky, velikost imigrantské skupiny, povolání a zaměstnání (vesnice, město), rozdíly v hospodářské a vzdělanostní úrovni, uspořádání společnosti. Zásadní vliv mělo zaměstnání vystěhovalců, zemědělská menšina bývala konzervativnější, uchovávala si tradiční lidovou kulturu. Čeští vystěhovalci se v USA velmi brzy organizovali ve spolcích.
Češi se usazovali převážně na venkově a vytvářeli české osady, na počátku 50. let se usazovali v St. Louis, pak odcházeli do zemědělských oblastí. V městech se usazovali nejčastěji v Chicagu, kde byly dokonce celé české čtvrti, tři české pivovary, několik kostelů, škol, tělocvičen, tiskáren i české divadlo a hřbitov. Na počátku 20. století bylo v Chicagu kolem 100 000 českých přistěhovalců, starostou byl Antonín Čermák z Kladna. Postupně Češi odcházeli, dnes ještě zbývají dva české kostely a Havlíčkova socha u Michiganského jezera.
Založení města Prague v Oklahomě: Zatímco Poláci, Slováci, Ukrajinci a Rusové zůstávali většinou v městech a pracovali v dolech, Češi šli za půdou. Skupina 30 rodin se v r. 1891 zúčastnila soutěže o půdu v Oklahomě, nazvané Land runs – kdo dojel dřív, dostal levnou půdu. 30 rodin soutěžilo společně, usadili se v jednom místě, nazvali ho Praha, resp. Prague; pomáhaly jim spolky, hlavně Sokol, vzájemně si pomáhali na rozdíl od jiných imigrantů, vybudovali Český dům, který dosud existuje, i když v Prague je jen asi 30 procent Čechů. Na venkově byli imigranti akceptováni, ve městech se na ně koukalo spatra. (Viz rozhovor - Philip Smith – jeho předkové byli hlavně Irové a Němci, v jazykové škole na vojně mu určili studium češtiny, pak na univerzitě se zaměřoval na problematiku migrace, publikoval knihu o Čechoameričanech v Oklahomě.)
Nejvýznamnějším projevem i dokladem přizpůsobování se českých imigrantů v USA je krajanský tisk, který je v největším rozsahu uložen v Náprstkově muzeu v Praze, v r. 1860 vznikla z inciativy Vojty Náprstka první dvě česká periodika – Slowan Amerikánský a Národní noviny, po dvou letech sloučené pod názvem Slavia. Český tisk v je v USA nejobjemnější i nejkvalitnější z menšinových tiskovin, cekem je evidováno 218 českých periodik, největší fond těchto tiskovin je v Náprstkově muzeu. Vznikaly spolky, Českoamerická národní rada Českoamerická tisková kancelář, Národní české a slovenské muzeum a knihovna v Cedar Rapids, Český dům v New Yorku.
Významní Čechoameričané
První doložený imigrant – Augustin Heřman (1621 – 1686) v New Amsterodamu (New York), kartograf, technický kreslič, obchodník – vlivný člověk, jeden z poradců guvernéra; vytvořil mapu kolonie Maryland, dostal za to půdu, vybudoval na ní Bohemia Manor
Frederik Philipse (1626 – 1720) protestant, emigroval v polovině 17. stol., nejbohatší člověk holandské provincie
1738 – se do USA přistěhovalo 300 příslušníků Jednoty bratrské
Významní Čechoameričané
Umělci: Jarmila Novotná, Kim Nowak, Miloš Forman, Waldemar Matuška, Jan Tříska, Jiří Voskovec
Sportovci: Ivan Lendl, Martina Navrátilová
Oblast politiky: Eliška Coolidge -Hašková
Vojta Náprstek (viz též Vojta Náprstek a Americký klub dam)
Kvůli účasti na politických aktivitách v roce 1848 hrozila Náprstkovi represe, do USA odjel bez dohody s matkou a bratrem. V New Yorku přistál začátkem prosince 1848. Živil se jako kolportér, kameník, zaměstnanec v kartonážní dílně. 1859 přesídlil do Milwaukee ve Wisconsinu, kde si otevřel knihkupectví. Opíral se o přistěhovalce z dalších středoevropských zemí, především o Němce. V knihkupectví prodával i hudební nástroje a zřídil půjčovnu a pak i čítárnu knih, ale prodával i papírnické zboží, parfumerii, hračky. Podílel se na společenských aktivitách, vydával časopis v němčině. V 50. letech, kdy sílil příliv českých imigrantů do USA, podílel se na vytváření základů krajanského hnutí. Začínal sbírat americké etnografické, přírodovědecké a literární památky pro Národní muzeum a posílal je do Prahy. Usiloval o vydávání českého časopisu v USA, ale k realizaci docházelo až v době, kdy se chystal vrátit domů. Jako americký občan přijel do Evropy v prosinci 1857, do Prahy dorazil koncem února 1858.
Antonín Čermák (1873 – 1933)
Též Anton nebo Tony Cermak. Narodil se v Kladně, v roce jeho narození se rodina kvůli krachu Vídeňské burzy přestěhovala do USA. Jako horník nenašel práci v Chicagu, kde byla česká menšina, proto se přestěhovali do menšího města. V 15 letech začal Antonín pracovat s otcem v dole, ve volném čase se vzdělával. V r. 1889 protestoval proti nízkým mzdám a byl za to vyhozen z práce. V Chicagu pak měl několik zaměstnání, za úspory si otevřel vlastní živnost – povoznictví. Dopracoval se až ke 40 vozům. V r. 1894 se oženil s Marií Hořejšovou, koncem století předal obchod bratrovi. 1900 vstoupil do politiky jako soudní vykonavatel, pak poslanec státu Illinois. 1909 – městská rada, 1928 za Demokratickou stranu kandidoval do senátu, 1931 zvolen starostou Chicaga – první starosta, který se nenarodil v USA a nebyl Anglosas či Ir. Problémy Chicaga té doby – Al Capone a další gangsteři, finanční problémy. Vždy se hlásil k svému původu, podporoval Kladno a vracel se. V únoru 1933, během rozhovoru s nově zvoleným prezidentem F. D. Rooseweltem byl zasažen výstřely, které byly pravděpodobně určeny Rooseweltovi, ale podle jiné verze Čermákovi jako pomsta gangsterů, které potíral. Po třech týdnech v nemocnici zemřel.
Aleš Hrdlička (1869 – 1943)
Narodil se v Humpolci jako nestarší ze sedmi dětí, původním jménem Alois. Když mu bylo 13 let, odešla rodina do New Yorku, otec měl slíbeno dobré místo, ale nevyšlo to, pracoval v továrně na doutníky a syn s ním jako pomocný dělník. Chtěl studovat, absolvoval večerní kursy angličtiny. V 18 letech měl nastoupil do obchodní školy, ale onemocněl a v nemocnici ho zaujala práce lékařů a sester, rozhodl se proto studovat medicínu, 1892 studiím uzavřel. Na počátku měl praxi v New Yorku, ale přitom studoval dál, lékařské zkoušky složil 1894 v Baltimoru. Pracoval v ústavu pro mentálně postižené, setkal se tam s antropometrií, která byla v počátcích. V r. 1896 odjel do Evropy, prováděl výzkum ve Francii. 1898 se vrátil do USA, založil antropologické oddělení muzea ve Washingtonu, zkoumal Indiány a černochy, zabýval se otázkou osídlení amerického kontinentu. Zastával teorii jednotného původu lidstva - člověk se vyvinul z živočišných předchůdců. Při Přírodovědné fakultě v Praze bylo v r. 1930 založeno Hrdličkovo muzeum člověka. Napsal na 300 pojednání, založil časopis Antropologie.
Zemřel v září 1943 ve Washingtonu na srdeční záchvat,
Madeleine Albrightová (nar. 1937)
Její otec byl po roce 1945 velvyslancem u OSN, po únoru 1948 požádal s celou rodinou o azyl, po několika letech získali americké občanství. Žili bez zásadních existenčních problémů, i když pod svou předchozí životní úrovní a společenským postavením. Hlavní problémy měli ve vyrovnávání se s rozdílností kultur, Maleleine jako středoškolačka bojovala se svou jinakostí mezi ostatními teenagery (katolička mezi protestanty, jiná pravidla v rodině – spolužáci nemohli pochopit, že musí být večer do 10 doma atp.) Tato rodina se se změnou vyrovnávala bez vnějších otřesů, její problémy byly spíše v rovině psychologické. Přes tyto potíže vystudovala na univerzitě a dosáhla na nejvyšší postavení ze všech zmíněných – jako velvyslankyně USA při OSN a ministryně zahraničí.
MUDr Bohdan Pomahač (nar. 1971)
Vyrůstal v Ostravě. Po gymnáziu studoval medicínu na Palackého univerzitě v Olomouci. Během studia stáž v Bostonu, Massachusetts, po absolvování univerzity v Olomouci odešel do USA. Jako plastický chirurg vedl transplantaci celého obličeje jako první v USA, třetí na světě.
Literatura
Madeleine Albrightová: Nejlepší ze všech možných světů, přel. Michael Žantovský, Práh, Praha 2003
Češi v Americe – www.cesivamerice.sweb.cz/06-1-diplomka-1848- 1914.htm
Jaroslav Kříž: Česká emigrace do USA – česká Amerika, Geografické rozhledy, 25,4/15-16
Zdeněk Kuchyňka: Chicagský starosta Antonín Čermák (1873 – 1933), rodák z Kladna, dostupné z: http//www.omk.cz/dyn/doc/chicagsky-starosta
Lucie Peterková: Český americký sen, Bc práce, FF ZČU, kat. antropologie, Plzeň 2013
Lucie Pustková: Emigrace do Texasu v 2. polovině 19. století ze severní Moravy, Bc práce, FF MU, Brno 2014 – www. emigrace do Texasu - pdf
Praha na Divokém západě. Čeští imigranti v Oklahomě uspěli – dostupné z www.rozhlas - věda a technika – historie
Leoš Šatava: Migrační procesy a české vystěhovalectví 19. století do USA, Univerzita Karlova, Praha 1989
Zdeněk Šolle: Vojta Náprstek a jeho doba, Felis, Praha 1994
Marek Vlha: Korzár a kartograf, 2013 a Mezi starou vlastí a Amerikou, Matice moravská, 2916
Vzdělávací oblast
Historie, občanská výchova, průřezová témata (demokracie, globální souvislosti, multi-
kulturalita)
Téma
Vojta Náprstek emigroval z nutnosti a v USA se musel přizpůsobit možnostem práce, která se nabízela. Přesto se nevzdával, využil svého pobytu pro získání sbírek pro Národní muzeum, ale fakticky pro jeho vlastní, etnografické muzeum. Organizoval život dalších imigrantů, pracoval a účastnil se i politického života. Celou dobu byl vázán na domácí prostředí a jakmile to bylo možné vrátil se domů.
Kvůli účasti na politických aktivitách v roce 1848 hrozila Náprstkovi represe, proto se rozhodl i se svou tehdejší partnerkou Kateřinou - Tinkou odejít do USA přímo z Vídně, bez dohody s matkou a bratrem, které o svém odchodu informoval až dopisem z Hamburku, kde čekal na odplutí lodi. Jeho matku Annu Fingerhutovou jeho emigrace zaskočila a nesouhlasila s ní a zejména nesouhlasila s jeho soužitím v Tinkou. Z Hamburku do New Yorku cestovali asi dva měsíce na korábu Leontine, v New Yorku přistáli začátkem prosince 1848. Náprstka tam čekalo zklamání, nemohl najít z různých důvodů lidi, na jejichž pomoc byl známými odkázán, nebo mu nemohli pomoci. V New Yorku s Tinkou prožil Vánoce i Nový rok. Velmi obtížně hledal nějakou vhodnou práci, musel se živit jako kolportér a byl zaměstnán v kartonážní dílně. Navázal kontakt s dalšími imigranty z Čech a Moravy, vytvořili svépomocnou organizaci, ta se však rozpadla, jakmile jednotlivci nacházeli uplatnění v různých částech USA. Pak přesídlil do New Londonu ve stále Connecticut jako kameník nebo truhlář. Psal Havlíčkovi, snaha o kontakt svědčila o vázanosti na domácí prostředí, ale i o odpor k poměrům v monarchii. 1859 přesídlil do Milwaukee ve Wisconsinu, kde otevřel knihkupectví. Milwaukee v době jeho začátků bylo město staré 16 let, podobný vývoj mělo i nedaleké Chicago. Z 20 000 obyvatel města bylo 8 000 Němců. Opíral se o přistěhovalce z dalších středoevropských zemí, nejsilnější byla německá menšin. V knihkupectví prodával i hudební nástroje a zřídil půjčovnu a pak i čítárnu knih, ale prodával i papírnické zboží, parfumerii, hračky. Různé podoby šíření knih byla jeho celoživotním posláním, v USA i v Praze. Podílel se na společenských aktivitách, vydával časopis v němčině. V roce 1851 zajel do Evropy, kde se setkal s bratrem v Brémách a v Paříži, ale hned se vrátil do USA. Všechno podnikal na dluh a potřeboval, aby matka jeho dluhy zaplatila, ta pochopila, proč musel emigrovat, ale byla zásadně proti jeho spojení s Tinkou. Po návratu do Milwaukee zjistil, že se za jeho nepřítomnosti Tinka zamilovala do jeho přílete dr. Aignera a rozhodli se vzít
V 50. letech sílil příliv českých imigrantů do USA, kladl základ ke krajanskému hnutí. Začínal sbírat americké etnografické, přírodovědecké a literární památky pro Národní muzeum, podílel se na činnosti hudebního a divadelního spolku, věnoval se školství. Zajímal se o Indiány, posílal sbírkové předměty pro Národní muzeum. Usiloval o vydávání českého časopisu v USA, ale k realizaci docházelo až v době, kdy se chystal vrátit domů. Jako americký občan přijel do Evropy v prosinci 1857, do Prahy dorazil koncem února 1858.
Literatura
Zdeněk Šolle: Vojta Náprstek a jeho doba, Felis, Praha 1994
Nar. 15. 5. 1937 v Praze jako Marie Anna Korbelová
Korbelovi emigrovali deset dní po okupaci z 15. března 1939 a vzniku Protektorátu Čechy a Morava, přes Bělehrad se v květnu dostali do Londýna. Její otec byl zaměstnán v kanceláři Jana Masaryka, v roce 1945 se vrátili. Pak se stal její otec velvyslancem v Jugoslávii. Od září 1947 studovala ve Švýcarsku, v roce 1948 byl její otec jmenován velvyslancem u OSN, za čas rodina přijela za ním.
Jako utečenci byli ve výhodě, žili slušně. Ale až když nastoupila Madeleine Albrightová jako americká velvyslankyně u OSN, zjistila tam v archivu, jak obtížně řešil její otec situaci, kdy potřeboval od americké vlády azyl dřív, než mu vyprší diplomatické poslání komunistického Československa, s kterým už nechtěl nic mít. Obtížné bylo i přizpůsobování. Madeleine uměla čtyři jazyky – česky, srbochorvatsky, francouzsky a anglicky, ale potřebovala se naučit americkou angličtinu, řešili odlišnosti životního stylu, například bydleli a Long Islandu a když se chtěli projít, naráželi na to, že se tam výhradně jezdilo autem a neustále jim někdo nabízel, že je sveze, prostě budili pozornost. Po udělení azylu dostal otec nabídku učit na univerzitě v Denveru. Jako středoškolačka se M. chtěla přizpůsobit americkým projevům životnímu stylu, ale rodiče zůstávali sví, nepřijímali uvolněnost chování amerických teenagerů. Přes všechnu snahu zůstávala mezi studenty jiná, neobvyklá. Nebyli na tom finančně moc dobře, a tak se naučila a trvale dodržuje objednat si v restauraci nejlevnější jídlo na jídelním lístku. Trvalo víc než standardních pět let, než získali americké občanství. V roce 1955 nastoupila na stipendium na univerzitu ve Wellesley. Po ukončení studia politologie se provdala za Američana Josepha Albrighta, chicagského novináře. Postgraduálně pak studovala na Kolumbijské univerzitě ruská studia.
Literatura
Madeleine Albrightová: Nejlepší ze všech možných světů, přel. Michael Žantovský, Práh, Praha 2003
Vzdělávací oblast
Multikulturní výchova, literatura
Téma
Po staletí žili v Sudetech Češi i Němci jako normální sousedé, dokud se do toho nevložila politika. Problém lze dokumentovat na postojích k postavě Krakonoše – Rübezahla, na jejím výkladu i podobě a na postojích různých autorů a kritiků k jeho postavě. Vyvážený postoj je obsažen v díle Otfrieda Preusslera, bavorského spisovatele původem z Liberce, který volí příběhy a situace nekonfliktní, nerozdělující horaly na Čechy a Němce.
Látka
Pověsti o Krakonošovi vznikají od 15. stol. Původně byl zpodobován jako gryf s ptačí hlavou, jeleními parohy, lvím tělem, kozlími nohami a dvojitým ocasem ve skoku. Byl chápán jako bůh přírody, strážce podzemí a často měl ďábelskou podobu. Později se měnil v patrona a průvodce bylinkářů a pěstitele zázračných bylin a kořínků z Krakonošovy zahrádky. Má četné vnější podoby od skřítka přes mnicha po obra, dovede se proměňovat v různá zvířata i lidi.
Do literatury vstoupily příběhy o Krakonošovi, přesněji řečeno Rübezahlovi, knihou Johanna Praetoria (1630-1680). Démonologie slezského Rýbrcoula (1662) a později i Praetoriova následovníka Johanna Karla Augusta Musäuse (1735-1787) v sbírce německých lidových pohádek. V německé oblasti byl Rübezahl/Krakonoš literární postavou, v české slovesnosti žil především v lidovém vyprávění. První česká zmínka o Krakonošovi v podobě mnicha je z roku 1618 u Bohuslava Balbína, kde je pojat jako dobrák a arbitr spravedlnosti. V 18. stol. vyšla v Krameriově České expedici knížka lidového čtení Rybrcol na Krkonoských horách, aneb Zaklený a vysvobozený princ; až intencionální literatura pro děti vedla k odpoutání od původního Praetoriova německého modelu a vznikla majestátní postava spravedlivého a vznešeného Krakonoše s vousy po pás, poskytujícího pomoc potřebným. Před rokem 1945 se Krakonošem zabýval jilemnický učitel Antonín Pochop (1862-1949) ve vlastivědně zaměřeném vyprávění a vylíčení tradičních krkonošských řemesel a způsobu života horalů. Po roce 1945 se uplatňuje pojetí Krakonoše jako našeho, českého, dobrého ducha odlišujícího se od zlého německého Rýbrcoula. Tak ho podává Josef Spilka v knize Náš Krakonoš. V příběhu Jak přišel Krakonoš k svému jménu Spilka formuluje rozdíl mezi Krakonošem a Rýbrcoulem a v historkách o Rýbrcoulovi líčí tuto postavu jako skřeta kozlí podoby. Je to podle něho cizí element, německý, infiltrovaný do našich českých Krkonoš a k našemu českému Krakonošovi. Toto pojetí vychází i z názorů Zdeňka Nejedlého (1878-1962), vlivného teoretika literatury a umění 50. let 20. století. Odlišuje Orlické hory jakožto hory nám blízké, od Krkonoš, které jsou vyšší, ale tvrdší, cizí. Jeho hodnocení Rýbrcoula odpovídá tomu, jak je pojímán u drsného Praetoria. Odlišné je pojetí Otfrieda Preusslera. Krakonošem se zabývá Moje knížka o Krakonošovi. Preussler se narodil r. 1923 v Liberci, jeho předkové, skláři, řemeslníci a drobní zemědělci, pocházeli z Jizerských hor a z Krkonoš, které Preussler poznával už jako malý chlapec na výletech s otcem a později s kamarády jako lyžař. V devatenácti byl povolán na východní frontu, v r. 1944 padl do sovětského zajetí a vrátil se v r. 1949 už rovnou do Bavorska, kam byla jeho rodina vysídlena. Celou tuto osobní historii vypráví s nadhledem a s láskou k rodnému kraji. Krkonoše v ní tvoří jeden celek, s jižními svahy a podhůřím, i se svou severní polovinou. Preussler vypráví příběhy z doby, kdy Češi a Němci volně přecházeli z jedné strany hor na druhou. V příbězích se dočtete o starých řemeslech, o sklářích a tkalcích. Příběhy jsou přesně lokalizovány a jsou tu i reálné příběhy a postavy z Krkonoš.
Králové ze sklářské hutě. V Pěnčíně na Jablonecku se huťmistr Kryštof Sander pokoušel vyrobit rubínové sklo, jaké tehdy uměli jen v Benátkách. Nepodařilo se mu to a přišel na mizinu. Tři z nezaměstnaných sklářů se mezi Vánoci a Třemi králi vydali na tříkrálovou koledu a při cestě přes Krkonoše do Slezska je zastihl sníh. Ve vánici je pozval do své boudy vousáč a skláři mu vyprávěli historii sklárny. Ráno se probudili v polorozpadlé chatrči a měli jednak dopis pro Sandera s receptem na rubínové sklo, jednak tři zlaté dukáty pro sebe. Sander si recept přečetl, ale k výrobě bylo třeba zlato. Dostal ty tři dukáty, podařilo se mu huť zprovoznit a rubínové sklo vyrobit, což prospělo i jeho zaměstnancům.
Zlaté ruce. U proslulého léčitele doktora Kmitla se vyučil i Štěpán Glaser. Po třech letech učení se vydal do světa, ale napřed se stavil na Mísečkách u své milé Nány. Když se po třech letech vracel, našel Nány těžce nemocnou. Tajemný hlas – Krakonoš – mu řekl že se musí rozhodnout: ponoří-li do studánky pod Zlatým návrším ruce jen po zápěstí, zachrání Nány, ponoří-li je po lokty, zachrání velké množství jiných nemocných, ale Nany ne. Štěpán se dlouho rozhoduje, nakonec ruce ponoří jen po zápěstí a Nany vyléčí. Ožení se s ní a stane se asistentem Kittla, ale později je i vyhlášeným léčitelem, i když není zázračný. Jádrem tématu je myšlenka, že chce-li člověk projevovat lásku lidstvu, musí mít především lásku k jedinci.
Kratzertovy hřiby. V době nevolnictví lidi v Podkrkonoší sužoval hejtman Kratzert z Navarova, předepisoval daně a další a další povinnosti. Dal vybubnovat, že panské hřiby nesmí nikdo sbírat. Jednou se stará Bienertka vydala s dvěma vnoučaty na klestí, děti mezitím nasbíraly hřiby. V tom jel kolem Kratzert a chtěl je zabavit, ale z lesa se vynořil člověk s nazrzlými vousy s nůší hřibů. Oboje houby předal Kratzertovi, aby je donesl panstvu. Dětem dal na odškodnění čtyři haléře, když se změnily v tolary, byl už pryč. Kratzert donesl hřiby do zámku, kuchaři je upravili a panstvo a jejich hosté z nich dostali křeče – nikdo nezemřel, ale Kratzerta vyhodili, vybubnoval to bubeník s nazrzlými a vousy, a také že se ruší zákaz sbírat hřiby.
Prameny
Za kompendium krakonošovské tradice a literatury lze považovat knihu Jaromíra Jecha Krakonoš s podtitulem Vyprávění o vládci Krkonošských hor od nejstarších časů až po dnešek. Zlý a nebezpečný Krakonoš, drsný a se zvraty v jednání, podle Jecha dominuje v pojetí obyvatel Krkonoš, ten mírný a spravedlivý žije v chápání lidí v podhůří. Jechova kniha obsahuje řadu ukázek krakonošovských příběhů nejrůznějších autorů od nejstarších dob, od prvních stručných zmínek přes jednotlivá vyprávění až po úryvky z rozsáhlejších próz. Jsou tu také četné ilustrace a tedy i proměny vnější podoby Krakonoše, od starých tisků až po moderní autory; jsou tu ilustrace Heleny Zmatlíkové, Miloslava Jágra, Adolfa Borna, karikaturistů Neprakty, Jaroslava Kerlese, Jiřího Slívy, Jana Vyčítala, ale i fotografie „živého“ Krakonoše ze zahájení přehlídky vesnických ochotnických souborů ve Vysokém nad Jizerou. A mimochodem starší ilustrace najdeme v knížce Čtení o Krakonošovi Evy Koudelkové – Josef Mánes, Mikoláš Aleš, Adolf Kašpar, Věnceslav Černý, pomníky v Trutnově, Janských lázních a Hořicích.
Antonín Pochop: Krakonošova mísa: Příběhy se odehrávají v západní části Krkonoš, na Jilemnicku a v okolí Benecka. Jednotlivé texty obsahují událost, z níž vzniklo několik místních pojmenování - Mísečky, Dvoračky, Na Popelce. Pochop zachycuje život horalů v minulosti, kdy Krkonoše ještě nebyly turistickým střediskem, ale žili v nich horalé, řemeslníci - popeláři, kteří nosili popel sklářům, tkalci, uhlíři, dřevaři. Jeden z příběhů vypráví o dřevaři, jehož početní synové se vesměs živili řemesly týkajícími se dřeva, nejmladší houslařstvím. Krakonoš tu vystupuje jako pomocník a rádce v lidské podobě, třeba je šumařem, který radí jak s houslemi. Kniha se může hodit hlavně pro vykreslení života krkonošských horalů.
Nejvýznamnější autoři a jejich dílo:
Jaromír Jech (1918-92), významný český a středoevropský folklorista, autor odborných publikací i knížek pro děti. V době normalizace, kdy mu nebylo dovoleno publikovat, shromáždil materiál o historii Krakonoše v literatuře i v lidovém vyprávění, který vyšel až řadu let po autorově smrti.
Eva Koudelková (1949) přednáší literaturu na Pedagogické fakultě v Liberci a specializuje se na lidová vyprávění z oblasti Liberecka a Náchodska. Založila a řídí nakladatelství Bor na tuto tematiku zaměřené.
Prameny:
Jech, Jaromír: Krakonoš, Plot, Praha 2008
Jech, Jaromír: Krkonošské pohádky (původní název Krakonošova mošna), XYZ, Praha 2008
Koudelková, Eva (ed.): Čtení o Krakonošovi, Bor, Liberec 2002
Koudelková, Eva: Krakonoš v literatuře, Bor, Liberec 2006
Pochop, Antonín: Krakonošova mísa, Kruh, Hradec Králové 1984
Preussler, Otfried: Moje knížka o Krakonošovi, přel. L. J. Beran, Vyšehrad, Praha 1998
Spilka, Josef: Náš Krakonoš, Lidové nakladatelství, Praha 1973
Prof. Eva Machková
Toto dílo podléhá licenci Creative Commons Uveďte původ-Neužívejte dílo komerčně-Zachovejte licenci 4.0 Mezinárodní License.