- Demokracie

Vznik a vývoj demokracie

Vzdělávací oblast:

Průřezové téma demokracie, historie

Téma:

Od starověkého Řecka (6.stol.př.n.l.) se demokracie vyvíjela v jednotlivých krocích, v různých dobách a zemích, a některá období a místa či etnika přinášela jednotlivé prvky, které ve svých důsledcích vytvořily moderní demokracii 20. s 21. století.

Látka:

Termín „demokracie“ vznikl v starověkém Řecku – ze slov démos = lid a kratein = vládnout, čili VLÁDA LIDU (nesmyslnost komunistického termínu „lidová demokracie“).

ŘECKO: Začátek 6. století př. n. l. – Solón (všeobecná amnestie, oddlužení zemědělců, vykoupení z otroctví, ekonomická opatření, zrušení neomezené moci rodičů nad potomky, nová ústava, každý má dostat, co mu patří, i méně bohatí mohou zastávat určité úřady); konec 6. století – Kleisthénes (nová ústava, rozdělení občanů do územních fýl, takže nemohla převládnout aristokracie). Druhá polovina 5. století – Periklés – dovršení demokracie – přímá demokracie, všichni občané se zúčastnili hlasováním tj. svobodní muži, vyloučeni otroci a ženy.

ŘÍM: Vznik termínu republika z latinského res publica = věc veřejná; kombinace monarchie (magistrátské úřady), aristokracie (římský senát) a demokracie (lidová shromáždění). Dva konzuly volilo lidové shromáždění, které rozhodovalo i o válce a míru a vykonávalo soudní moc.

ISLAND: Kolem roku 930 n. l. založen Althing – národní sněm, první evropský parlament. Účastnili se všichni občané, včetně žen; kolem r. 1000 sněm rozhodl o přijetí křesťanství.

BRITÁNIE: V Anglii byl první volený parlament svolán v r. 1265, volili všichni majitelé svobodných statků nebo půdy s ročním příjmem nad 40 šilinků. Měl a dosud má dvě komory – v jedné zástupci vyšší šlechty, v druhé nižší šlechta a měšťané, zákony se přijímají souhlasem obou komor.

FRANCIE: Velká francouzská revoluce v letech 1789-1799, výsledky: odstranění monarchie a absolutismu, vytvoření demokratického systému, vláda lidu a republika, heslo Rovnost, volnost, bratrství.

USA: 1789 přijata Ústava + Listina práv – omezení moci federální vlády, ochrana přirozených práv občanů – svoboda osobního vlastnictví, vyznání, slova, tisku, shromažďování a držení a nošení zbraně.

ZÁKLADNÍ PRINCIP: demokracie je forma vlády, v níž veškerá moc pochází z lidu. Menšina se podřizuje většině, rovnost, svoboda a politická práva občanů.

Literatura:

Jiří Frel: Od tyranů k Sokratovi, Mladá fronta Praha 1969

Ústava České republiky

Athénská demokracie

Vzdělávací oblast

Dějepis, občanská výchova

Téma

První demokracie v dějinách, tento systém také z řečtiny převzal svůj název (démos-lid, cracia - vláda), podíl občanů na řízení státu.

Látka

Athény byly osídleny už v minojské době (cca 1600 let př. n. l.), vzestup Athén začíná Solónovými reformami v 6. stol. př. n. l. Na politický vrchol se dostaly v 5. stol. za vlády Periklovy. V roce 404 byly Athény v Peloponéské válce poraženy Spartou a ztratily na své výjimečnosti a významu, ale ve 4. stol. pokračoval kulturní a umělecký život města V 5. století měly Athény asi 40.000 obyvatel, měly městské hradby s četnými bránami, centrum tvořil pahorek Akropolis s chrámy Parthenonem, Erchtheinonem a vstupní bránou Prypolejemi. Pod Akropolí byla agora – veřejné prostranství, kde se odehrával společenský život Athén, obchod i politika. Agora byla lemovaná stoami – zastřešenými kolonádami, a veřejnými budovami, jako byla radnice Bútheutelion, dále chrámy, svatyně, sochy. Pod úbočím Akropole bylo Dionýsovo divadlo, nejstarší zachované divadlo na světě, v němž se konaly premiéry her Aischylových, Aristofanových, Euripidových a Sofóklových.

Hlavními reformátory a autory athénské demokracie byli Solón a Periklés. Solón (asi 638 – 558), právník, básník a politik R. 594 byl zvolen archontem a vypracoval novou ústavu a zákony. Reformy zahájil všeobecnou amnestií, zrušením všech dluhů bez náhrady a vykoupením dlužníků z otroctví. Zrušil nevolnické vazby, zreorganizoval zemědělství a obchod se zemědělskými výrobky, dal občanská práva řemesílkům bez půdy a zrušil rodová privilegia. Zvedl jako první v historii možnost odvolání občanů proti rozhodnutí kteréhokoli úřadu. Periklés (494 – 429 př.n.l.), státník a politik, za své vlády zpřístupnil chudým občanům rozhodování při soudních procesech a v radě tím, že jim byly vypláceny odměny. Omezil pravomoci areopagu, složeného z aristokratů, dal všem občanům právo podávat žaloby proti úředníkům. Zasloužil se o výstavbu veřejných budov a o rozvoj kultury. Členy všelidového sněmu byli všichni občané, kromě otroků a žen. Od občanů se očekávalo, že budou aktivně zapojeni do politického života a byli vybíráni losováním, aby se této povinnosti nemohli vyhýbat. Jedním z prvků athénské demokracie byla ostrakizace, tj. lidový střepinový soud, jímž občané rozhodovali o vyhnanství těch, kteří ohrožovali demokracii – hlasovalo se pomocí hliněných střepin z nádob.

Literatura

Antonín Bartoněk: Světem starých Řeků, Orbis, Praha 1977

Jiří Frel: Od tyranů k Sókratovi, Mladá fronta, Praha 1969

Michael Kerrigan: Řecko - Lidé starověku: co nám o sobě řekli, přel. A. Faltýsková, Grada, 2010

Dreyfusova aféra

Vzdělávací oblast:

Historie, občanská výchova, společenské vědy - ANTISEMITISMUS

Téma:

Předpojatost, presumpce viny dovedená do krajnosti – Dreyfus byl žid, a proto musel být vinen, a lid, dav se nechal v tomto smyslu velice snadno zmanipulovat. Naprostá většina novinářů odmítala zaujmout jiné stanovisko, než toto oficiální, předpojaté. Přitom smyslem celé této kampaně bylo zakrýt fakt, že generalitě záleželo na osobě, která čin skutečně spáchala.

Příběh:

Dělostřelecký kapitán Alfred Dreyfus, žid, byl v říjnu 1894 zatčen a v zmanipulovaném procesu na základě falsifikátů odsouzen na doživotí na Ďábelské ostrovy. Bratr Alfréda Dreyfuse Mathieu se celou dobu snažil objasnit kauzu a najít cestu k spravedlnosti a zapsal celý průběh z hlediska vlastního i dalších členů rodiny v knize „Dreyfusova aféra jak jsem ji zažil“. Popisuje pasti, kterým museli čelit, pokusy o zneužití rodinného neštěstí, zoufalství, ale i naděje a hledání pomoci – známostí, důkazů, jasnovidky, pocit bezmoci i opakované pokusy, a to vše v situaci, kdy se nic nesměli dozvědět a sami byli podezříváni. V pozadí je neprůstřelné spiknutí vyšších míst, davová nenávist vůči židům, nenávist lidí, kteří „věděli“ že Dreyfus je zrádce – přehlídka předpojatosti a zaujatosti. Autor podrobně popisuje pokusy rodiny odhalit pravého viníka a získat novináře, úředníky a politiky, ale většinou marně, sympatizantů bylo málo a někteří také na své postoje doplatili. Celá rodina byla policejně sledována. V roce 1897 se situace začala měnit – vložil se do toho místopředseda senátu. Našly se písemnosti majora Esterházyho, písmo souhlasilo s oním seznamem, kvůli němuž byl Dreyfus odsouzen. Na základě toho podal Mathieu žalobu na Esterházyho. Ale toho vzal v ochranu generální štáb tvrzením, že Dreyfus jeho písmo napodobil. Rodina čelila intrikám – pokusům diskreditovat je tím, že jim byly podstrčeny jakési dokumenty. Krátce po osvobození Esterházyho vydal Emile Zola v tisku dopis prezidentu republiky nazvaný Žaluji a rozvířil tím opět aféru, o níž velení armády doufalo, že procesem s Esterhazym skončila. Po ní následoval soud se Zolou – přes snahu soudce potlačit pravdu vyšlo najevo, jak věc probíhala. Zola byl odsouzen k pokutě a jednomu roku vězení, nicméně proces vzbudil u veřejnosti vážné pochybnosti o Dreyfusově vině. Zola pak emigroval do Anglie. Zvrat nastal v roce 1898 když nezávislý důstojník objevil stopy falzifikace na jednom z „důkazních materiálů“ proti Dreyfusovi. Několik důstojníků generálního štábu i minstr války podali demisi, důstojník Henry, autor falzifikátu, byl zadržen a ve vězení spáchal údajně sebevraždu. Proces se opakoval, Dreyfus byl tentokrát odsouzen jen na deset let, ale prezident mu okamžitě udělil milost. K úplné rehabilitaci a návratu do armády s hodností majora ale došlo až roku 1906. (Záznamy Mathieua jsou velmi podrobné a tím i dost nepřehledné, ale obsahují osobní stanovisko rodiny a jsou velice konkrétní. Soletova knih je beletrie, její výhodou je zjednodušení a tedy i zpřehlednění složité aféry, a je tam řada konkrétních projevů antisemitismu; poněkud zbytečný je milostný román mladého novináře a politické souvislosti té doby viděné očima třídního přístupu k věci.)

Literatura:

Mathieu Dreyfus: Dreyfusova aféra jak jsem ji zažil, přel. E. Musilová, Odeon, Praha 1984

Marc Ferro: Dějiny Francie, přel. J. Matějů a D. Olšáková, Nakladatelství LN, Praha 2006

Bertrand Solet: Byl jeden kapitán, přel. T. Sýkorová, Mladá fronta,, Praha 1981

Totalita

Vzdělávací oblast

Průřezová témata, občanská výchova, historie

Téma

Svůdnost marxistické teorie oslovila mnoho lidí, zejména z řad inteligence, naprostá většina však byla schopna konfrontovat teorii s praxí, která se projevovala nejen brutálními zásahy do životů lidí (věznění, propouštění ze zaměstnání, zákazy publikování, sledování, omezené cestování atp.), ale i v ekonomice a každodenním životě. Nejen ony příslovečné fronty na banány, ale i každodenní starost, “jestli ještě budou mít chleba, až půjdu z práce“. Přestože máme tuto zkušenost, někteří lidé stále setrvávají v socialistickém bludu, a mnozí také podléhají nostalgii typu „ale nebylo tak zle“, „ale byli jsme mladí“ a tak podobně, a právě jim je třeba připomínat, jak bylo doopravdy, a včas varovat nastupující generace, neboť co nás štve dnes, jsou proti totalitě banality, a navíc je můžeme kritizovat i měnit.

Látka

Totalitarismus je politický systém vládnoucí neomezeně a nekontrolovatelně, založený na snaze regulovat všechno a všechny, ve veřejném i soukromém životě. Vyznačuje se vládou jedné strany, masívní propagandou stání ideologie, uzavřením hranic, policejní kontrolou, mimosoudními represemi, centrálně řízenou ekonomikou, monopolem strany a státu na média, terorem a brutalitou, státním a stranickým ovládáním soudnictví.

Jednou z velmi mnoha možností prezentace reálného obrazu totality je životní příběh Josefa Bureše, který popsal v knížce, Jak jsem v devětačtyřicátém utekl hledat svobodu do Sovětského svazu. Původně toužil vstoupit jako dobrovolník do armády občanské války v Řecku, ale byl příliš mladý, a tak se nelegálně vydal za svobodou do SSSR. Okamžitě po překročení hranic byl uvězněn jako špión, rok strávil ve vězeních ve Lvově a Užhorodě, a pak byl poslán do vyhnanství na Sibiř. Tábor si vyhnanci stavěli sami vlastnoručně a Bureš tam kromě útlaku a bídy zažil i přátelství. V blízké vesnici poznal dívku Klaudii, s níž se oženil. Po Stalinově smrti byl propuštěn, ale protloukal se dost obtížně i se ženou. Bojovali se sovětskou byrokracií o to, aby směli i s dětmi odjet definitivně do Československa, které na tom bylo sice dost špatně, ale proti SSSR se zde žilo nesrovnatelně lépe. V roce 2004 Josef Bureš poskytl strojopis svých vzpomínek a svoje malby pražskému nakladatelství Prostor, které je vydalo roku 2010.

Solidarita

Vzdělávací oblast

Etická výchova

Téma

Solidarita je založena na vzájemné pomoci a pochopení, na schopnosti pomáhat a neptat se, co za to, nečekat na odměnu, díky či obdiv – dělat to proto, že je to potřeba, že to někomu pomůže, a to od drobné pomoci v každodenním životě až po velké činy, týkající se velkých skupin etnických, národních, kontinentálních.

Látka

Zlaté ruce je pověst z Preusslerovy knížky o Krakonošovi. Vypráví příběh Štěpána Glasra, pomocníka legendárního horského léčitele doktora Kittla. Mladík odchází na vandr a jeho milá je vážně nemocná i při jeho návratu. Krakonoš dá Štěpánovi na vybranou, buď může být zázračným lékařem pro svou Nany, nebo pro lidstvo. Glaser se po váhání rozhodně pomoci Naně, vyléčí i, nestane se sice zázračným doktorem, ale přesto jako lékař lidem pomáhá. Láska k lidem je založena na lásce k jednotlivci.

O solidaritě vypráví celá řada českých i světových pohádek, jako je ze slovenských pohádek Boženy Němcové Pánbůh dej štěstí, lávko a Jak pásl, Janko kobylku, ruská O překrásné Vasilise, německá Paní Holle (Petiška), italská O Kocourku Mňoukovi a dvou holčičkách v převyprávění Jana Vladislava. Základní dějové schéma – hrdinka či hrdina pohádky během své cesty pomáhá všude, kde je to třeba. Když je pak v úzkých a prchá před nebezpečím, ti, jimž pomohla, či pomohl, se zachovají stejně k němu.

V slovenských pohádkách Němcové najdete další příběh o solidaritě O třech zakletých knížatech. Medvěd, orel a ryba se ožení s třemi dcerami zchudlého zemana, který je marnotratný a peníze, které za dívky dostane, rychle rozhází. Až napotřetí se mladší generaci podaří otce dovést k rozumnému hospodaření. Solidarita v rodině ale pokračuje, syn knížete se při své cestě za nevěstou může spolehnout na pomoc svých podivných švagrů, pomáhají si všichni navzájem.

To toto téma má i japonská pohádka Tři džizóové (Věna Hrdličková). Jejími aktéry jsou chudý stařeček se stařenkou a tři džizoové, ochránci poutníků, dětí a všech dobrých lidí. Stařečci si na Nový rok upekli z rýže, koupené za poslední měďáky, placky a dvě z nich šli k řece věnovat bohu řeky. Cestou je však ztratili a koláčky doplavaly k sochám bůžků stojícím u mostu. Stařečkové je džizóům věnovali, ale ti je dali hladové lišce. Příští rok chtěli dát opět koláčky džizóům, ale místo rýže koupili slaměné klobouky a bůžci je darovali chudé rodině. Třetí rok silně chumelilo, bůžkové byly celí zasypaní, a tak stařečci na trhu koulili látky, aby je přikryli. A v noci k nim džizóové přišli, na zátop jim přivlekli celý kmen stromu, z něj se však vysypaly zlaťáky. Lze se to shrnout úslovím Přej a bude ti přáno.

V téže knížce najdete i známou japonskou pohádku Bílý jeřáb. Chudý stařeček zachrání bílého jeřába ze závěje, v níž mu hrozila smrt. Téhož dne večer přijde do chaloupky dívka, která zde přenocuje a pak zůstane jako jejich dcera. Po nějakém čase nabídne, že utká drahocennou látku, ale nikdo ji při práci nesmí vidět. Tím pomáhá delší dobu, až stařenku zvědavost donutí nakouknout, místo dívky v komoře vidí jeřába, který si vytrhává peří a z něj tká ony látky. Už je na konci sil, dívka musí odejít, svůj dluh za záchranu života už splatila.

Další japonská pohádka Stařeček, který nechával rozkvétat stromy (Černá – Novák) vypráví o dvou dvojicích vesničanů – ti „dolní“ jsou přátelští a vždy ochotní sousedům půjčit, co si vyžádají, „horní“ to ale vždy zneužijí a věc zničí. „Dolní“ však v tom vždy najdou něco pozitivního. Příběh vrcholí tím, že se rozhodnou udělat radost knížeti, jen tak, proto, že má rád kvetoucí broskvoně.

Literatura

Černá Zlata – Novák, Miroslav: Japonské pohádky, Petrkov, Havlíčkův Brod 2008

Hrdličková, Věna: Démonova flétna, Albatros, Praha 1989

Karnauchovová, Irina: Krása nesmírná, přel. Z. Psůtková, Albatros, Praha 1998

Němcová, Božena – Seifert, Jaroslav: Mahulena, krásná panna, Albatros, Praha 1982

Petiška Eduard: Sedmikráska, Albatros, Praha 1984

Preussler, Otfried: Moje knížka o Krakonošovi, přel. L. J. Beran, Vyšehrad, Praha 1998

Vladislav, Jan: Král sedmi závojů, Albatros, Praha 1998

Občan odpovědný a pozitivní

Vzdělávací oblast

Občanská výchova, průřezová témata

Téma

Osobnost demokratického občana nespočívá jen ve znalosti pravidel demokratické politiky, ale především ve vybavenosti řadou vlastností, kompetencí a postojů. Je to člověk zodpovědný za své činy i postoje a názory, schopný rozhodování a samostatného řešení situací, soudný a spravedlivý, nestranný a ohleduplný k druhým, respektující lidská práva svobody a postoje druhých.

Látka

Konkrétní příběhy lidí, kteří se odpovědností a pozitivním přístupem k životu vyznačují nebo je postrádají, lze hledat v celé světové literatuře; zde několik příkladů z literatury i tisku.

Mezi pohádkami jihovýchodní Asie najdeme varianty na odpovědnost doslova „až za hrob“, respektive ochotu a schopnost splatit své dluhy i v následujícím životě. Příběh O buvolu, který splatil dluh vypráví, jak se dva dobře oblečení poutníci podivili, že podruh orající pole oslovoval buvola jménem Van-dich Bylo jméno jejich zesnulého otce, který v oné vesnici kdysi žil. Od majitele statku se pak dozvěděli, že sousedovi Van-dichovi půjčil před lety značné částky, ale on zemřel dřív, než dokázal dluh splatit. Po několika letech se mu Van-dich zjevil ve snu a slíbil, že dluh splatí. Pak se na statku narodilo telátko, vtělení Van-dicha, který jako buvol pracoval pro statkáře tak poctivě, že dluh splatil. Statkář proto odmítl nabídku synů, že otcův dluh zaplatí, naopak jim vrátil otcovy úpisy. [1] Podobný motiv je základem nepálské pohádky Buddhův splacený dluh, k němuž se hlásí Buddhova socha v Lhase. [2]

Protikladem odpovědnosti za své činy jsou dva příběhy z reality nedávné doby, První se týká vraždy dvou třináctiletých dívek, která se odehrála v červenci 1968 v pražském Prokopském údolí a byla objasněna až po dvanácti letech. Mladík milující zbraně získal nelegálně pistoli a šel si ji do Prokopského údolí vyzkoušet. Našel si strom jako cíl i místo, odkud se mu dobře mířilo, přehlédl jediný detail, totiž že dráhu jeho střelby křížila cesta. Jedna z dívek se nešťastnou náhodou stala obětí střelby. Mladík přiběhl k mrtvé a zjistil, že to pozoruje druhá dívka, která ho navíc poznala, zastřelil tedy i ji. První vražda z hlouposti, druhá proto, aby se pachatel zabezpečil. Byl opakovaně vyšetřován, ale zlomil se a vraždu přiznal až po dvanácti letech. Dalo by se říct „vražda z hlouposti“? [3] Svým způsobem je tomu podobný případ s labutí (viz subkapitola Prostředí), jejíž neodpovědný pachatel nedokázal vysvětlit, proč vlastně labuť zastřelil. Ačkoli byl zdatný střelec, „tak nějak“ to vystřelilo. [4]

Verneovy Dva roky prázdnin jsou příběhem skupiny chlapců, která si dokázala na pustém ostrově zorganizovat v mezích možností život a vypořádat se jak s rozdíly názorů a zájmů dvou skupin, tak s vnějším nepřítelem. Verne zobrazil, jak by mohl svět vypadat, kdyby lidé byli stejně rozumní a odpovědní, jako ti chlapci. William Golding v Pánu much zobrazil v podstatě stejnou situaci, její aktéři se však zachovali bezohledně, sobecky a agresivně a podle toho to také dopadlo – a bohužel svět se podobá spíše Goldingově verzi.

S odpovědností souvisí i sebepoznání, které znamená, že člověk rozumí sám sobě a podle toho se také chová. Vypráví o tom čínská pohádka O kameníkovi. [5] Jeden zdatný, učenlivý a nápaditý kameník dostal zakázku od boháče, a když u něj pracoval, zatoužil žít stejně jako on. Vyhověla mu víla, která ho proměnila v boháče, ale v té roli neuspěl, zatoužil být císařským úředníkem, pak horalem, sluncem, větrem a nakonec balvanem. Jenže balvan si vyhlédli dva kameníci a chystali se ho otesat. Balvan pochopil, že nejlepší bude, když se opět stane kameníkem. A protože si toho tolik vyzkoušel, zmoudřel, věnoval se svému řemeslu a časem zbohatl.

Pozitivní přístup k životu a lidem najdeme v nejrůznějších žánrech a oblastech literatury. Je tématem knížky Daisy Mrázkové Nádherné úterý, v níž pozitivní osudy ztracené panenky řetězově vyvolávají v lidech pozitivní pocity a postoje. [6]

K tématu směřuje i několik literárních děl, která jsou obrazem člověka, který se dokázal vypořádat s nemalými životními překážkami a peripetiemi, i se svými chybami a omyly.

Pohádka O princi, který propadl osudu je příběhem nejstaršího královského syna, který je donucen opustit rodinu, aby neštěstí nepostihlo jeho dvanáct bratrů. Nevzdal to, projevil odolnost, prozíravost a schopnosti, vyřešil svůj život a získal vlastní majetek a nemusel tak čekat, až mu kterýsi král dá princeznu a půl království. [7]

Francouzská pověst a Auvergne Jak se z pána na Montferrandu stal trubadúr je p říběhem středověkého rytíře, který byl velmi štědrý a proto ho využívali přátelé, až přišel o všechen majetek. Nevzdal se a inkognito svou účastí v turnajích získal jako odměnu ztracené statky. Přátelé se znovu hlásili, ale odmítl je a odešel do Gaskoňska, kde se stal trubadúrem. [8]

Příběhy a epizody, zabývající se kontrastem pozitivních hodnot a negativních postojů, najdeme v obsáhlém finském eposu Kalevala. Část z nich převyprávěl Vladimír Hulpach pod názvy O mlýnku Sampo a Nové kantele. Kalevalský kovář Ilmarinen kdysi vykoval pro severskou Pohjolu zázračný mlýnek, který mele mouku. Mělo to být výkupné za nevěstu, ale tu přes splnění úkolu nezískal. Jeho bratr pěvec Väinämöinen mu po létech navrhl, aby se pro mlýnek vydali a získali ho zpět. Ilmarinen vykoval zázračný meč a cestou bratři překonali mnoho překážek společně s dalším bohatýrem Ahtim. Väinämöinen z kostí velké štiky vytvořil kouzelný hudební nástroj kantele. V Pohjole tři bohatýři získali mlýnek a prchali s ním na lodi, ale Pohjolané je pronásledovali. Během plavby se utopilo štičí kantele a přemohla je loď pohjolská. Ale I mlýnek Sampo skončil v moři. Bohatství světa je navždy pohřbeno, jen Väinämöinenovi se podařilo zachránit drobné kousky Sampa, které přinesly Finsku úrodu a bohatství, v Pohjole ale už navždy bude bída. Nakonec vytvořil Väinämöinen z břízy, dubových kolíčků a vlasů víly nové kantele, aby v zemi nechyběla píseň, tanec, radost. [9] Odhodlaný, hrdinský boj o pozitivní hodnoty, tvůrčí práce a její přínos lidstvu v podobě hmotných statků, poskytujících obživu, ale i kultury, umění, statků duchovních, jež představuje kantele.

Starověkým hrdinou, který zvládl svůj život a dokázal se vypořádat s vlastním omylem je Sinuhet. Podle českého egyptologa Miroslava Bárty tento příběh „ _patří k nejstarším dílům toho, co lze označit za staroegyptskou krásnou literaturu. … názory na něj se pohybují od kratochvilného vyprávění přes životopis skutečné osoby až po politicko-propagační spis.“ [10] Příběh, odehrávající se kolem roku 2000 př. n. l., byl ve starém Egyptě velice populární a používal se ve výuce jako „__jeden z příkladů vzorového chování vzdělaného Egypťana – odolného vůči strádání, úspěšného v každodenním životě, statečného v boji, ale především přísně dodržujícího tradiční pravidla své společenské vrstvy a až do morku kostí oddaného své rodné zemi, jejím božstvům a především jejímu panovníkovi.“ [11]_

Sinuhet byl hodnostářem Senvosreta I., následníka trůnu a spoluvládce otcova. Když Senvosret dostal zprávu, že byl jeho otec, král Amenemhet I., zavražděn, Sinuhet vyslechl jakýsi její útržek a z obavy, že se vlády místo Senvosreta zmocní králův vrah, uprchl ze země. Po různých životních peripetiích zakotvil v Horním Recenu (oblast dnešního Izraele), zbohatl, získal významné postavení a nakonec se stal zetěm a dědicem krále v menším království. Brzy se sice dozvěděl, že v Egyptě vládne Senvosret, ale nevrátil se, protože byl zběh, selhal, nesplnil své povinnosti a obával se tedy trestu. Ale ve své pozici významně pomáhal mnoha Egypťanům, zejména obchodníkům, na jejich cestách Syropalestinou, takže se nakonec odvážil požádat Senvosreta o odpuštění zbrklého útěku. Byl se slávou opět přijat do královských služeb jako rádce a znalec poměrů za hranicemi Egypta. Projevil schopnost vypořádat se jak se změněnými podmínkami života, tak s vlastním selháním a nést morální odpovědností za ně. Reprezentuje schopnost vyrovnat se s nesnázemi, a vzdělání a morálka jsou zdrojem jeho životního úspěchu. Vojtěch Zamarovský ve svém převyprávění popisuje dobové reálie Egypta a jsou tu také formulovány zásady osvíceného vládnutí a hospodářství. V obsáhlém doslovu Zamarovský podává dějiny starověkého Egypta a vykládá historické pozadí spisu. [12]

[1] (Eduard Claudius: Když se ryby pásly na nebi, Vietnamské pohádky, přel. K. Jiroudková, SNDK, 1967).

[2] (Hliněný tygr, Nepálské legendy a mýty, Argo 2007)

[3] Jiří Pánek: Záhada mrtvých dívek v Prokopském údolí. Vrah unikal přes 12 let. Seriál „Po stopách vrahů“ Mf DNES 8. 7. 2018

[4] Josef Velek: Jak jsem bránil přírodu, Práce, Praha 1980

[5] Čínské pohádky, il. R.Fučíková, Brio, Praha 2007

[6] Daisy Mrázková: Nádherné úterý čili Slečna Brambůrková chodí po světě, Albatros, Praha 2014

[7] Vladislav, Jan: Keltské pohádky, Petrov, Brno 1992

[8] Tichý, Jaroslav: Kníže Dracula a jiné hradní pověsti, Aventinum, Praha 1998

[9] Hulpach, Vladimír – Frynta, Emanuel – Cibula, Václav: Hrdinové starých evropských bájí, Victoria Publishing, Praha 1995

[10] Miroslav: Sinuhetův útěk z Egypta. Egypt a Syropalestina v době Abrahamově. SET OUT, Praha 1999, s. 4

[11] tamtéž

[12] Zamarovský, Vojtěch: Sinuhet, Albatros, Praha 1985

Pozitivní pohled na život

Vzdělávací oblast

Průřezová témata, etická výchova

Téma

Každý jev a skoro každá negativní událost v životě mají i stránku pozitivní. Schopnost hledat na všem pozitiva vede člověka k dalšímu rozvoji, orientace jen na negativa, věčné remcalství a stěžovatelství vedou u těchto lidí k závisti, k obviňování druhých a k pocitu životního ztroskotání.

Látka

Pozitivní přístup k životu a lidem najdeme v nejrůznějších žánrech a oblastech literatury. Je také tématem knížky Daisy Mrázkové Nádherné úterý, v níž pozitivní osudy ztracené panenky řetězově vyvolávají v lidech pozitivní pocity a postoje. [1] Humornou formou prezentují pozitivní vidění věcí pohádky toho typu, jako je norská pohádka O Gudbrandovi z hor. Ať Gudbrand udělal cokoli, jeho ženě se to zdálo dobré. Měli dvě kráva, ale jednu se rozhodli prodat. Na trhu o ni nikdo neměl zájem, ale cestou zpět potkal člověka s koněm a vyměnil s ním krávu za koně. Postupně potkal lidi s vepřem, kozou, ovcí a kohoutem, a vždy vyměnil. Nakonec z hladu prodal kohouta a najedl se, život je důležitější, než kohout. Cestou domů zašel k sousedovi a ten se s Gudbrandem vsadil, že mu žena vyčiní. Ale Gudbrand vyhrál, jeho žena ocenila jeho výměny, na každé našla cosi pozitivního. [2] Pohádka má celou řadu variant v mnoha národních fondech pohádek.

K tématu směřuje i několik literárních děl o člověku, který se dokázal vypořádat s nemalými životními překážkami a peripetiemi, i se svými chybami a omyly.

Pohádka O princi, který propadl osudu je příběhem nejstaršího královského syna, který je donucen opustit rodinu, aby neštěstí nepostihlo jeho dvanáct bratrů. Projevil odolnost a prozíravost, vyřešil svůj život, získal vlastní majetek a nemusel tak čekat, až mu kterýsi král dá princeznu a půl království. [3]

Francouzská pověst z Auvergne Jak se z pána na Montferrandu stal trubadúr je p říběhem středověkého rytíře, který byl velmi štědrý a proto ho využívali přátelé, až přišel o všechen majetek. Nevzdal se a svou inkognito účastí v turnajích získal jako odměnu ztracené statky. Přátelé se znovu hlásili, ale odmítl je a odešel do Gaskoňska, kde se stal trubadúrem. [4]

Příběhy a epizody, zabývající se kontrastem pozitivních hodnot a negativních postojů, najdeme v obsáhlém finském eposu Kalevala. Část z nich převyprávěl Vladimír Hulpach pod názvy O mlýnku Sampo a Nové kantele. Kalevalský kovář Ilmarinen kdysi vykoval pro severskou Pohjolu zázračný mlýnek, který mele mouku. Mělo to být výkupné za nevěstu, ale tu přes splnění úkolu nezískal. Jeho bratr pěvec Väinämöinen mu po létech navrhl, aby se pro mlýnek vydali a získali ho zpět. Ilmarinen vykoval zázračný meč a cestou bratři překonali mnoho překážek společně s dalším bohatýrem Ahtim. Väinämöinen z kostí velké štiky vytvořil kouzelný hudební nástroj kantele. V Pohjole tři bohatýři získali mlýnek a prchali s ním na lodi, ale Pohjolané je pronásledovali. Během plavby se utopilo štičí kantele a přemohla je loď pohjolská. Ale I mlýnek Sampo skončil v moři. Bohatství světa je navždy pohřbeno, jen Väinämöinenovi se podařilo zachránit drobné kousky Sampa, které přinesly Finsku úrodu a bohatství, v Pohjole ale už navždy bude bída. Nakonec vytvořil Väinämöinen z břízy, dubových kolíčků a vlasů víly nové kantele, aby v zemi nechyběla píseň, tanec, radost. [5] Odhodlaný, hrdinský boj o pozitivní hodnoty, tvůrčí práce a její přínos lidstvu v podobě hmotných statků, poskytujících obživu, ale i kultury, umění, statků duchovních, jež představuje kantele.

Starověkým hrdinou, který zvládl svůj život a dokázal se vypořádat s vlastním omylem je Sinuhet. Podle českého egyptologa Miroslava Bárty tento příběh „ _patří k nejstarším dílům toho, co lze označit za staroegyptskou krásnou literaturu. … názory na něj se pohybují od kratochvilného vyprávění přes životopis skutečné osoby až po politicko-propagační spis.“ [6] Příběh, odehrávající se kolem roku 2000 př. n. l., byl ve starém Egyptě velice populární a používal se ve výuce jako „__jeden z příkladů vzorového chování vzdělaného Egypťana – odolného vůči strádání, úspěšného v každodenním životě, statečného v boji, ale především přísně dodržujícího tradiční pravidla své společenské vrstvy a až do morku kostí oddaného své rodné zemi, jejím božstvům a především jejímu panovníkovi.“ [7]_

Sinuhet byl hodnostářem Senvosreta I., následníka trůnu a spoluvládce otcova. Když Senvosret dostal zprávu, že byl jeho otec, král Amenemhet I., zavražděn, Sinuhet vyslechl jakýsi její útržek a z obavy, že se vlády místo Senvosreta zmocní králův vrah, uprchl ze země. P o různých životních peripetiích zakotvil v Horním Recenu (oblast dnešního Izraele), zbohatl, získal významné postavení a nakonec se stal zetěm a dědicem krále v menším království. Brzy se sice dozvěděl, že v Egyptě vládne Senvosret, ale nevrátil se, protože byl zběh, selhal, nesplnil své povinnosti a obával se tedy trestu. Ale ve své pozici významně pomáhal mnoha Egypťanům, zejména obchodníkům, na jejich cestách Syropalestinou, takže se nakonec odvážil požádat Senvosreta o odpuštění zbrklého útěku. Byl se slávou opět přijat do královských služeb jako rádce a znalec poměrů za hranicemi Egypta. Projevil schopnost vypořádat se jak se změněnými podmínkami života, tak s vlastním selháním a nést morální odpovědností za ně. Reprezentuje schopnost vyrovnat se s nesnázemi, a vzdělání a morálka jsou zdrojem jeho životního úspěchu. Vojtěch Zamarovský ve svém převyprávění popisuje dobové reálie Egypta a jsou tu také formulovány zásady osvíceného vládnutí a hospodářství. V obsáhlém doslovu Zamarovský podává dějiny starověkého Egypta a vykládá historické pozadí spisu. [8]

[1] Daisy Mrázková: Nádherné úterý čili Slečna Brambůrková chodí po světě, Albatros, Praha 2014

[2] Asbjörnsen, P. Ch., Moe, J.: O obrovi, který neměl srdce v těle, přel. J. Vrbová, Argo, Praha 2012

[3] Vladislav, Jan: Keltské pohádky, Petrov, Brno 1992

[4] Tichý, Jaroslav: Kníže Dracula a jiné hradní pověsti, Aventinum, Praha 1998

[5] Hulpach, Vladimír – Frynta, Emanuel – Cibula, Václav: Hrdinové starých evropských bájí, Victoria Publishing, Praha 1995

[6] Miroslav: Sinuhetův útěk z Egypta. Egypt a Syropalestina v době Abrahamově. SET OUT, Praha 1999, s.

[7] tamtéž

[8] Zamarovský, Vojtěch: Sinuhet, Albatros, Praha 1985

Spravedlnost

Vzdělávací oblast

Průřezová téma, etická a občanská výchova

Téma

Spravedlnost je nejen věcí morálky a odpovědnosti soudce, ale i jeho intelektu - schopnosti být chytřejší než pachatel. Pro spravedlnost je třeba něco udělat, nepadá s nebe, a to se týká i toho, kdo je obětí nespravedlnosti.

Látka

Řadu příběhů o soudcích a spravedlnosti najdeme především v pověstech a pohádkách Asie – od oblastí Arabských až po Dálný východ. K soudcovským příběhům patří korejská Kamenná socha před soudcem. Potulný kramář se štůčky hedvábí a brokátu usne v horách, vedle hrobu se sochou. Když se probudí, hedvábí je pryč. Stěžuje si v městě prefektovi a ten svolá soud. Nechá přinést sochu a chová se k ní jako ke svědkovi, vyslýchá ji a když nedostane žádné odpovědi, nechá ji přivázat na lavici a zmrskat. Soudu jsou ze zvědavosti přítomni nejbohatší lidé z města a posmívají se nesmyslnosti tohoto počínání. Prefekt je nechá na den zavřít pro urážku soudu a pustí je ven s příkazem, aby každý musí přinesl štůčku hedvábí. Snesou skoro všechno, co bylo kupci ukradeno, a ukáže se, že to koupili u obchodníka v sousední vesnici. Ten je předvolán, dodá, co ještě chybí a okradeného kupce odškodní. [1]

Podobné jsou příběhy v knize Rozsudky soudce Ooky Věny Hrdličkové. Soudce Ooka žil v 17. století a proslul neobvyklými rozsudky, díky nimž se stal postavou pověstí. Jeho rozhodnutí jsou spravedlivá a důsledná, bez ohledu na to, jaké postavení má pachatel zlého skutku. Ookův způsob odhalení viníka i argumentace jsou vždy překvapivé a originální. Nejde tu o naplnění zákona, ale o spravedlnost v její podstatě.

Moudré a spravedlivé rozsudky najdeme i v dalších asijských kulturách, například příběh Které máš nejraději o moudrém rozsudku Hárúna ar-Rašída v knížce libanonských pohádek. [2] A konečně příběh z repertoáru čínských profesionálních vypravěčů Jak soudce Pao, Dračí plán, rozsoudil bezpráví. Úředník Sun se stal obětí intriky: astrolog mu předpověděl, že zemře ještě téhož dne, Sun se večer ve stresu opil a skončil v řece. Na závěr složité historie soudce Pao zjistí, že Sun byl zavražděn svou ženou a jejím milencem, aby se ho zbavili a mohli se vzít. [3] Hrdinou perské pohádky Chytrý šáh je spravedlivý vládce, který často chodí na zapřenou mezi lidi a zná dobře život. Třikrát vyřeší stejný problém: člověk si uložil peníze u důvěryhodné osoby – kupce, soudce a sadaře - ale ten to pak pravému majiteli popřel. Šáh je ve všech případech usvědčil velmi nekonvenčním způsobem, například v kupci vyvolal představu, že učenec, který si u něj uschoval peníze, je jeho velice dobrý přítel. Pro orientální prostředí ovšem svědčí i postavy – učenec, kupec, mimořádně šikovný řemeslník, opravář vzácných látek a kůží, soudce. [4]

A soudů a soudců se týká i jeden z nejznámějších příběhů starého Egypta Výřečný venkovan. Drobný rolník Chunanup se vydá se zbožím do města na trh, cestou ho o všechno připraví bohatý sedlák Nejtemnacht. Venkovan se dovolává spravedlnosti u královského správce Rensiho, ten však nemá čas a jeho podřízení rozhodnou ve prospěch Nejtemnachta. Ale venkovan se nedá, mluví a mluví na svou obhajobu. Rensi s jeho výmluvností seznámí krále a nechává pak jeho řeč zapisovat pro královo potěšení. Teprve když venkovan vyjádří touhu raději zemřít, Rensi z králova příkazu rozhodne, že všechen Nejtemnachtův majetek připadne Chunanupovi a sedlák se stane obyčejným rolníkem na Chunanupových dosavadních polích.

Pro spravedlnost je třeba něco udělat, odměna přichází za vytrvalost i za obdivuhodnou dovednost . [5]

[1] Pucek, Vladimír: Korejské pohádky, Aventinum, Praha 1997

[2] Gay-Para, Praline: Kočičí žena a jiné libanonské pohádky, přel kolektiv, Es-ma, Brno 2004

[3] Průšek, Jaroslav (ed.): Podivuhodné příběhy z čínských tržišť a bazarů, přel. J. Průšek, 3. vyd., Odeon, Praha 1991

[4] Tichý, Jaroslav: Svícen dvanácti dervišů, Mladá fronta, Praha 1972

[5] Tomek, Jiří: Faraóni a kouzelníci, Albatros, Praha 2004

Tomek, Jiří: Příběhy faraónů, Albatros, Praha 1989

Občan, lidé a svět - Soužití