Zadní Indie

Zadní Indie, starším z názvem Indočína, je členité území „za“ Indickým poloostrovem, rozkládající se mezi Bengálským zálivem a Jihočínským mořem. Nepočítá se k němu nejjižnější výběžek - Malajský poloostrov, ale jen státy Barma, Thajsko, Kambodža, Laos, Vietnam. Kultury těchto zemí a národů vznikaly pod vlivem Indie a Číny jakožto městské kultury, z nichž se pak zformovaly státy. Byl to proces, který trval od cca 2000 př. n. l., během doby bronzové a železné.

Ačkoli u nás žije velmi početná vietnamská menšina a Thajsko je velmi atraktivní turistickou destinací, literatura o těchto velmi starých kulturách je málo početná a o jejich vývoji a mytologiích víme proto velmi málo. O mýtech jihovýchodní Asie najdeme základní informace ve Willisových Mytologiích světa. A ze stručnosti této kapitoly, jejímiž autory jsou Skot Roy Willis a švédský kulturní antropolog Britt Trankel, se dá soudit, že ani jinde ve světě nejde o oblast často a do hloubky zkoumanou.

Podle zmíněných autorů jde o oblast velmi různorodou (počítají sem i Malajsii, Indonésii a Filipíny), v níž byl hinduismus od 14. století vytlačován buddhismem a obě tato náboženství v Zadní Indii převládla natrvalo. V této oblasti je kosmogonie založena na představě mnoha vrstev Vesmíru (sedm nad tímto světem, a sedm pod ním) a z toho plynoucí rozvrstvení společnosti podle sociálních kritérií. Ve vesnických komunitách je rýže hlavním produktem obživy, a proto zde existují mýty o rýži jakožto dárkyni života a obřady s ní spojené. Vedle bohů jsou důležitými postavami mytologie různí živočichové, had, želva slon, krokodýl a další supiny fauny a častým námětem mýtů démoni, čarodějové a čarodějky a jiné magické či barbarské síly a postavy.

Myanmar (Barma)

Myanmar leží v západní části Zadní Indie, u Bengálského zálivu, a sousedí s Bangladéšem, Indií, Čínou, Laosem a Thajskem. Celá Zadní Indie je oblastí dost složitě propletených států. Prvním královstvím v oblasti dnešního Myanmaru byl Puham v 11. – 13. století a země byla nejdříve pod nadvládou Mongolů, od 19. století Britů, nezávislým státem se stala roku 1948. V letech 1962 – 2011 byla pod vojenskou vládou a nyní je prezidentskou republikou, která má kolem 50 milionů obyvatel, převážně buddhistů.

S mýty a pohádkami Myanmaru se můžeme seznámit v knize, kterou napsal Maun Tchin Aun pod názvem Krokodýl Dešťový drak a byla do češtiny přeložena z angličtiny. Kniha má autorův úvod, který se týká různých textů v knize zařazených, ale není ani zde, ani v závěru knihy, uveden konkrétní původ. Některé z příběhů budí dojem, že byly převzaty v moderní době z literatury, neboť je v nich příliš shod s evropskými pohádkami, ale jiné jsou zřejmě opravdu lidového původu.

Je tu velké množství zvířecích příběhů, s názvy jako Proč nemá tygr v lásce kočku, Proč nemá kormorán ocas nebo Ježík a saranče (konference hmyzu a ryb proti savcům). Vrána a střízlík je příběh, v němž vrána chytila střízlíka, pochopila však, že chutnější bude jeho dcera. Střízlík slibuje, že dceru přivede, ale podmiňuje to tím, že vrána cosi obstará. Následuje kumulativní pohádka podobající se Kohoutkovi a slepičce a končící tím, že poslední, co měla vrána přinést, byl oheň, a ten ji přirozeně popálil a střízlík i jeho dítě byli zachráněni.

Jeden z oddílů knihy má název Romantické příběhy, což je dost zvláštní termín, protože jde o kouzelné pohádky. Možná došlo k významovým posunům při překladu z barmštiny do angličtiny a z ní do češtiny. Příběh Zlatá vrána je variantou pohádky typu Vasilisy Překrásné, Pozdrav pánbů, lávko či Tři stříbrné hlavy: co se podaří chudé dívce, protože je slušná, obětavá, pracovitá atd., to se vymstí její ošklivé a chamtivé vrstevnici. Příběh s názvem Paleček: narodil se chlapec velikosti palce, protože jeho matka před porodem vynadala slunci za střídání počasí a slunce ji proto proklelo. Chlapci to vysvětlila až v 16 letech, kdy byl podle barmských měřítek dospělý. Vydal se na cestu, aby se se sluncem utkal v boji a další část příběhu je variantou putování Plaváčka za Dědem Vševědem. Ale cestou si ty, kteří potřebují něco vyřešit - starý člun, bambusový trn, mech a shnilé vejce - ukládá do břicha. Střetne se s obrem, kterého Palečkovi společníci vystraší, a nakonec dojde na boj se sluncem. Spojencem Palečka a jeho party je déšť, ale ten to přežene a nakonec je z povodně zachrání starý člun. Evropského Palečka připomíná spíše Maličký flétnista.

Zajímavý je triptych pohádek Hadí princ, Smutný konec a Šťastný konec. Východiskem je příběh stařenky, která se v džungli setká s hadem a ten žádá za ženu jednu z jejích dcer. Obětuje se ta nejmladší, provdá se za hada, z něhož se vyklube princ, a jak už to v pohádkách bývá, matka spálí jeho hadí kůži. Na to navazují dvě pokračování příběhu oné dcery a jejího muže Hadího prince. Smutný konec končí tím, že se manžel opět změní v hada a odleze do džungle, kdežto ve Šťastném konci získají manželé bohatství a závistivé starší sestry jsou potrestány.

V několika příbězích figuruje titulní Krokodýl Dešťový mrak. Narodil se u starého rybáře a jeho ženy z vyloveného krokodýlího vejce. Nejdřív ho chovali v uzavřených částech řeky, ale pak mu dali svobodu, jenže krokodýl se povahově velice změnil a otce rybáře sežral. V době, kdy krokodýlovi bylo už 100 let, se starý rybář znovuzrodil a stal se Pánem bílé magie. Krokodýla kouzelník zabil a jeho tělo se proměnilo ve zlato a rubíny, ale on měl výčitky svědomí a bohatství si nevzal. V oddíle Zázračné příběhy jsou pověsti, jako je Proč je v Pugamu tolik pagod.

Jsou tu přirozeně i při podobnosti motivů odlišnosti sociálního, ale hlavně přírodního prostředí, zvířat, rostlin, což je zřejmé už z názvů. A pokud jde o oddíl Humorné příběhy – moc jsem se nenasmála, pojetí humoru je v různých zemích dost odlišné.

Další knížka, která vyšla v češtině, jsou Barmské pohádky a pověsti Stanislavy Stehnové. Podle záložky „přinášejí milý a osobitý čtenářský zážitek“, ale jsou hodně zjednodušené, osobité určitě ne. Není zřejmé, jaké jsou prameny a převyprávěno je to stylem slabikáře pro první třídu, najdete tam věty jako: “Měli se rádi a přáli si stát se manžely. Dívčini rodiče však nechtěli, aby si jejich dcera vzala chlapce za muže.“ Výrazivo chudé a toporné, snad z představy, že pro děti je třeba psát primitivně.

Kambodža

Kambodža leží v západní části Zadní Indie a sousedí s Thajskem, Laosem a Vietnamem. Má přes 13 milionů obyvatel, z 90% khmerské národnosti a buddhistického vyznání. V současnosti je konstituční monarchií a král Norodom Sihamoni studoval v Praze na základní škole a na tanečním oddělení konzervatoře i AMU a jako jediný monarcha naší doby hovoří plynně česky. Kambodža má bohatou, ale velmi spletitou historii. Po období nadvlády hinduistických království dosáhla v 10. – 13. století největšího rozkvětu říše Angkor a z této doby se zachoval jako významná památka Angkor Vat, vybudovaný původně jako hinduistický chrám zasvěcený Višnuovi, ale od 14. nebo 15. století chrám buddhistický. Je obehnán vodním příkopem, a to jej zřejmě zachránilo od toho, aby zarostl džunglí, když angkorská říše zanikla po útocích sousedů, Vietnamu a Siamu (nynějšího Thajska) a země na nich byla závislá. Od 19. století byla Kambodža pod nadvládou Francie a osamostatnila se až pro 2. světové válce. Ale následující období bylo poznamenáno řadou politických zvratů, z nichž zemi nejvíce ublížili komunističtí Rudí Khmerové, kteří vyvraždili na dva miliony obyvatel. Až v roce 1991 se země zařadila mezi demokratické státy. Vlivem vazeb mezi komunistickou Kambodžou a sovětským blokem, máme o ní poměrně dost informací rázu politického, ale velice málo víme o její nepochybně staré a bohaté kultuře.

Kambodža nesla v 70. -80. letech 20. století oficiální název Kampučia, a ten také najdeme v mimořádně zajímavé knížce Odolena Klindery Sedmnáct zlatých princezen, obsahující khmerské pověsti. Nejčastěji vyprávějí příběhy z období říše Angkor, včetně založení a počátků hlavního města. Je to knížka zajímavá a půvabná, mimo jiné i díky ilustracím, jejichž autorem je Jaroslav Šerých. V porovnání s některými dalšími publikacemi z jihu Asie jsou zde uvedené příběhy zřetelně autentické a většinou nepřipomínají pověsti či syžety pohádek jiných kulturních oblastí. Na konci knihy najdete odkaz na německy, rusky, francouzsky i khmersky psanou literaturu, z níž autor vycházel.

Zmizelá palice je příběhem drvoštěpa Dambanga, který snědl do černa spálenou rýži, neboť nic jiného k jídlu neměl, a získal tím mimořádnou sílu. Z posvátného stromu kranhungu si vytesal palici, která mu umožnila dělat, co ho napadlo. Přemohl dokonce krále a vládl místo něj, ale vylekala ho věštba, že ho nahradí mladík, který se brzy narodí. Nepomohlo ani usmrcení nemluvňat a těhotných žen, vyhnaná královna v lese porodila dítě, které přežilo díky poustevníkovi. Když chlapec dospěl, pokusil se Dambang chlapce zabít palicí, ale ta ho minula, Dambang ztratil svou moc a nahradil ho pravoplatný následník trůnu. Palice letěla daleko, a kde dopadla, dřevo posvátného stromu způsobilo bohatou úrodu rýže.

Zajímavý pohled na život buddhistických mnichů poskytuje pověst Proč se koně dotýkají čenichy. Řetězec událostí je odstartován zákazem, aby mniši jakkoli usilovali o vlastní prospěch, tedy také získávat obživu prací. Smí být živi jen z toho, co jim druzí dají. Jedí jen jednou denně, a když jim král pošle koš plný nejlepších pochoutek, koně jim je sežerou a mniši ten den zůstanou docela bez jídla. Koně pak za to představený kláštera zbavil možnosti létat a přikázal jim, aby místo blaženého života v klášteře pomáhali lidem v práci. V Pověsti o blesku a hromu jsou hlavními postavami poustevník a jeho pomocníci, rarášek Ramasaura a víla Mékhalu.

Svéráznou variantou na příběh dívky či manželky izolované ve věži je pověst Věže černé bohyně. Král nechá postavit dvě vzájemně propojené věže a uvězní v nich svou krásnou dceru, aby jí zabránil ve svazku s neurozeným ranhojičem jménem Čri. Po čase ale souhlasí s tím, aby ji navštívil mnich Keo ovládající kouzla – je to ve skutečnosti onen Čri a ten u ní zůstane. Nebesa potrestala krásnou princeznu za hříšný život tím, že jí zčernala tvář, ale to milencům nevadilo, žili spolu šťastně až do smrti, hřích nehřích.

Vedle pověstí je tu i pár pohádek. Jak se vepř dostal do zvěrokruhu je příběh manželství dívky s vepřem, podivným synem lidí, z něhož se nakonec, jak je v pohádkách obvyklé, vyklube překrásný mladík. Titulní příběh Sedmnáct zlatých princezen začíná podobně jako Perníková chaloupka: chudí manželé mají sedmnáct dcer, a protože je nemohou uživit, odvedou je do lesa a nechají je tam. Dívky se pak dostanou k obrovi a jeho sestře, kteří je využívají jako služky. Dívky neposlechnou obrovy zákazy a on je potrestá tím, že je všechny namočí do kádí se zlatem. Jsou celé zlaté, ale strach z obra mají dál. Jako zachránkyně se jich ujme bílá krysa, a za to, že jí dávaly vodu po vaření rýže, jim vyhrabala chodbu, kterou unikly. Putovaly pod zemí tři měsíce a vyšly ven v Angkoru. Usadily se na břehu vodní nádrže, kde jsi jich všimly služky z královského paláce, král je pozval do paláce a se všemi sedmnácti se oženil. Princezny se pak postaraly jak o svoje rodiče, tak o bílou krysu.

Je tu ale také příběh Založení Phompenhu, dodnes hlavního města země. Vpády z Thajska vedly k vyplenění města Angkoru a princ spolu se skupinou královských hodnostářů se vydal hledat nové sídlo, dál od Thajska. Našlo se na stoku Mekongu s řekou Tonlesap, kde měla dům paní Penh. Ta nechala z vody vylovit kmen stromu, v němž byly čtyři sošky buddhů a jedna kamenná socha neznámého božstva. Sochy se staly základem svatyně, pak vznikl klášter a ze jména té paní a kláštera vznikl název města. Z něj pak vládli khmerští králově a v zemi zavládl mír a blahobyt.

Závěrečný příběh O rajských světech svým způsobem připomíná „zlatý věk“ z Ovidiových Proměn. Jen místo světa bez soudců, bez strachu a trestu, je to svět bez obchodu, bez nemocí, bez lidí tlustých i hubených, bez starců, bez pláče po zemřelých, porodů bez bolesti, svět lidí šťastných a tančících, do kterého vstupuje bódhisattva, tj. ten, kdo se už brzy stane buddhou.

Vietnam

Vietnam, v minulosti známý jako Tonkin, je nám zdánlivě dobře známý díky výrazné vietnamské menšině u nás a o Vietnamcích dobře víme, protože se z velké části věnují obchodu. Málo však víme o vietnamské historii, která začíná dva tisíce let před naším letopočtem. Kultura Dong Son (doba bronzová) vznikla někdy kolem roku 1200 př. n. l., ale roku 111 př. n. l. nastala nadvláda Číny, která ovlivnila i vietnamskou kulturu. Ve 13. století přepadli Vietnam Mongolové, na počátku 15. století do země vpadli opět Číňané, od poloviny 19. století byl Vietnam francouzskou kolonií, za 2. světové války obsazen Japonci a osamostatnil se až po ní. Následovala opět válka s Francií, která skončila v roce 1954 rozdělením Vietnamu na severní komunistický a jižní profrancouzský. Do jednoho státu se Vietnam spojil až v roce 1976, po skončení války, kterou USA prohrály, a celý Vietnam je dnes socialistickou republikou, ale s povoleným podnikáním. Sousedí s Čínou, Kambodžou a Laosem, na východě jej obklopuje Jihočínské moře. Země má přes 90 milionů obyvatel, z 80 % ateistů, a k náboženství se hlásí přes 9 % buddhistů a téměř 8 % katolíků. Většinu obyvatel tvoří národnost Viet, ale v zemi žije na 50 různých etnických menšin. Autoři Vietnamských pohádek v přehledu jejich původu uvádějí vedle národnosti Viet ještě jedenáct dalších.

Pár mýtů a pověstí obsahuje drobná knížečka Legendy starého Tonkinu Petry Müllerové. Většinu těch příběhů najdete mezi pohádkami, ale zde jsou vesměs zakončeny konstatováním, jaký zvyk – zejména novoroční – podle toho příběhu vznikl a dodržuje se dodnes, a dále jsou v ní etiologické mýty, tj. jak vznikla věc, živočich, květina nebo plodina. K zvykům zde vysvětleným patří sypání vápna před vchod do domu (vápno zahánělo zlé duchy v době moru), zdobení dveří meruňkovými květy, a zlé duchy zahánějí i novoroční petardy, proto prý se odpalují. Vypráví se tu, jak vznikla trojnožka u kamen v kuchyni, jak lidé dostali meloun i bílé narcisy a jak vznikli moskyti, a také proč kachny ve spánku stojí jen na jedné noze a proč santálové dřevo znamená lásku.

Asi nejstarší česky vydané vietnamské pohádky najdeme v knize z roku 1967, Když se ryby pásly na nebi. Je to překlad z němčiny a napsal ji Eduard Claudius. První část knihy tvoří zvířecí příběhy a dominují jim buvol a tygr. V titulní pohádce se tygr chystá napadnout vesničana, který pracuje na poli s buvolem. Snaží se buvola popudit proti jeho pánovi, ale marně. A vesničan to vezme do vlastních rukou a tygrovi namluví, že musí spěchat, než se na nebi objeví ryby, které spasou hvězdy a způsobí povodeň. Nabídne mu, že mu vybuduje boudu, v níž lze povodeň přežít, tygr naletí a skončí v pasti. Člověk má rozum a přechytračí hloupé zvíře – tygr je ve vietnamských pohádkách za hlupáka, jde zřejmě o podobný princip, jako naši hloupí čerti: čelit nebezpečí vyšším rozumem a využít hlouposti toho, kdo hrozí.

Mezi ony zvláštní příběhy lze zařadit i pohádku Proč bohové stvořili buvola. Bůh Kim-quang dostal od Nebeského císaře za úkol osít zemi, a zpackal to, nejdřív zasel trávu, která se rozrostla tak, že omezila užitečné obilí. Za to ho Nebeský císař proměnil v buvola, aby pomáhal hospodářům při polní práci a současně tu rozrostlou trávu spásal. Kolem buvolů a rýže se točí řada příběhů.

Některé pohádky nebo spíš realistické povídky jsou dost pochmurné a mnohé končí špatně, a v řadě z nich je patrná úcta, obdiv k tomu, kdo dopadl špatně, ale v životě projevil značnou statečnost.

Stín na zdi je nešťastný příběh rodiny. Muž odešel do války, když jeho žena byla těhotná. Dítě se narodilo a vyrůstalo a otec se stále nevracel. Chlapec se ptal po otci a matka, zoufalá ze situace, za otce začala vydávat svůj stín na zdi, bavila dítě a komunikovala s ním. Když se nakonec otec přece jen vrátil, syn prohlásil, že má jiného otce. Ten si to vyložil jako nevěru ženy, od rodiny odešel a zoufalá žena se ze žalu utopila. Teprve pak to syn otci objasnil a ten se pak stal dítěti otcem i matkou.

Reálný příběh ze života reprezentuje i Krejčí a mandarín. Dovedný a velmi oblíbený krejčí je také mudrc. Když k němu přijde mandarín, aby mu ušil krásný oblek, krejčí chce vědět, jak dlouho je mandarín u moci. Jak to souvisí? Krejčí vysvětlí, že pokud je u moci krátce, vypíná hrdě prsa a musí mít roucho vpředu delší, pokud vládne středně dlouho, potřebuje stejnou přední i zadní délku oděvu, a jestliže je u moci už dlouho, tíží ho řada věcí, včetně studu za krále, naklání se dopředu a potřebuje šaty vpředu kratší.

Podstatnou část knížky tvoří kouzelné pohádky, některé naprosto odlišné od evropských, ale některé s motivy velmi povědomými. O chudém studentu, němé dívce, o pomerančovnících a velkém kapru je svérázná varianta motivů, které důvěrně známe z Erbenova Děda Vševěda. Hrdinou příběhu je student, který pilně studuje, ale vždycky propadá u zkoušek. Rozhodne se proto doputovat k Nefritovému císaři a požádat ho o radu. Po cestě přenocuje v hospodě, jejíž majitel má němou dceru a požádá ho, aby se Nefritového císaře zeptal, jak ji vyléčit. Další zastávka je u zahradníka, který má nerodící pomerančovník, a konečně je tu řeka a v ní místo převozníka velký kapr, který se marně snaží uspět v soutěži o přeměnu v draka. Student začne Nefritovému císaři klást otázky týkající se těch, které potkal cestou: kapr se má zbavit perly, kterou má v tlamě, zahradník vykopat poklad pod pomerančovníkem a němá dcera promluví, až potká toho pravého. Ale otázky mohou být jen tři, na studenta už nezbylo. Nicméně se vrací, kapr mu tu překážející perlu daruje, zahradník dá studentovi polovinu pokladu a navíc dívka promluví, jak studenta spatří. Vezmou se, student uspěje u zkoušek a stane se mandarínem u dvora. Služba druhým mu přinesla úspěch a štěstí.

I další pohádky mají motivy nám známé, v Hadově ženě se nejmladší ze čtyř sester obětuje za otce a je ochotna žít s hadem, z něhož se pak vyklube princ, Kokos je příběh o podivném dítěti, jako třeba v Boženy Němcové pohádce O bílém hadu.

Rozdíly ale vězí v něčem jiném, než jsou motivy a dějové sekvence výše uvedeného typu. Většina evropských kouzelných pohádek vypráví o jednání a činech mladého člověka, který odchází z domova, protože má určitý problém s rodiči – je jako nejmladší podceňován, je sirotek, matka či macecha žárlí na dceru a podobně. Dospívající tento rodinný handicap překoná, prokáže svou dospělost a proto je na konci většinou svatba. Jádrem vietnamských pohádek naopak bývá vyprávění o problémech, které rodičům působí potomek, jak a zda rodič dosáhne nápravy a s jakými výsledky. Pohádka O rybáři Truong-chim na samém začátku vypráví o ovdovělém mandarínovi, který měl překrásnou dceru, velice ji miloval a udělal by pro ni cokoliv, aby se jí dobře vedlo. Zkomplikuje to rybář Turong- chi, chudý a mimořádně ošklivý, ale se skvělým hlasem. Princezna poslouchá jeho zpěv na řece a zamiluje se do něj natolik, že žalem onemocní, když rybář zpívat poblíž jejího paláce přestane. Mandarín pak mladíka pozve do paláce, nechá ho zpívat ve vedlejší místnosti a dcera poslouchá, ale pak jí otec rybáře ukáže – je po lásce. Rybáře mandarín vyplatí stříbrem, ale on se zamiloval a vadí mu ponížení. Ze žalu se utopí a jeho duše vstoupí do santalového stromu. Princezně se pak zjeví v misce, která byla ze stromu vyrobena, a ona se rozplakala s otázkou, zda se s Turong-chimem setkají v příštích životech.

I pochmurným koncem se smrtí některého z hrdinů, a někdy i všech, se řada vietnamských pohádek liší od evropských. Buddhisté ovšem mají onu naději na setkání či nápravu věcí v příštím životě a v některých příbězích také dlužník v dalším životě splatí svůj dluh, třeba tím, že se vtělí v buvola, který dlužnou částku odpracuje.

Vietnamské dějiny a vztah Vietnamu s Čínou se obrážejí v pohádce O nevěstě prince Hoang-chiena. Čínský císař tu podporuje záměr svého syna oženit se s dcerou vietnamského krále, protože doufá, že nastane čas, kdy tímto způsobem připojí Vietnam k Číně. Ohlas života ve Vietnamu v minulosti se objevuje v četných textech, například v jedné z pověstí je hrdinkou vesnická žena, která je tak chudá, že jí políčko dá jen deset zrnek rýže na den, slepice snese vajíčko každý třetí den a její banánovník urodí jen jeden banán za týden. V jiném příběhu otec a syn po požáru chalupy mají jen jedny kalhoty a střídají se v nich. Když otec zemře, syn mu z úcty dá ty jediné kalhoty do rakve. Sám potom tráví den po prsa v řece a v této pozici prodává pocestným kraby a ryby, aby se uživil. Celkový dojem z této knížky pohádek je dost smutný, a nejspíš to obráží situace, jimiž procházel Vietnam a jeho obyvatelé.

Objemná kniha, kterou vydal r. 1974 Odeon v edici Lidové umění slovesné, má název Vietnamské pohádky a jejími autory jsou Iva Zbořilová a Odolen Klindera[1]. Ve vydavatelské poznámce autoři vyprávějí, jak se sešli ve Vietnamu s cílem hledat a vydat vietnamskou lidovou tvorbu. Odolen Klindera přijel v březnu 1968 jako zpravodaj ČTK a o folklór se zajímal více méně amatérsky, Iva Zbořilová, která přijela do tehdejšího Severního Vietnamu o pár měsíců později, však byla etnografka z Orientálního ústavu ČSAV a ovládala plynně vietnamštinu. Když o rok později vydával Albatros jejich výběr pohádek pro děti, byli už uváděni jako Iva a Odolen Klinderovi.

Vietnamské pohádky obsahují oddíly Pohádky o zvířatech, Kouzelné pohádky, Povídky, Mytologické etiologické pověsti a Historické a místní pověsti, jejich záběr je tedy širší, než napovídá titul knihy. Orientalistická kvalifikace spoluautorky se zřetelně promítla i do poznámkového aparátu, který obsahuje i seznam pramenů, údaje o původu zařazeného textu, v řadě případů s obšírnějším vysvětlením historie fabule nebo některého motivu, slovníček i přehled textů podle národností, které jsou jejich původci.

Zvířecí pohádky se od evropských liší zejména sestavou zvířat, vedle i u nás běžných druhů, jako je vepř, pes, kocour, kůň liška, žába, zajíc, orel, rak, vydra, slepice, hlemýžď a medvěd vystupují tu z domácích zvířat buvol, z divoce žijících tygr, slon, krokodýl, volavka, páv, zoborožec. V ryze výukovém smyslu mohou být tyto pohádky, stejně jako zvířecí pohádky všech vzdálených zemí a kontinentů, pro menší děti zdrojem poznávání rozmanitosti světové fauny. Jednou z nápadných odlišností od našich zvířecích pohádek je charakter zajíce: na rozdíl od našeho ustrašence je to – podobně jako v některých dalších zemích v Asii - šibal, který dokáže kdekoho přelstít a mnohdy tím pomáhá někomu v úzkých, ale také dovede být pěkně zlomyslný.

Mnohem bohatší poznávání nabízejí pohádky kouzelné. Hrdinou pohádky nazvané Kokos je zakletý princ, který se starým manželům narodí v podobě kokosového ořechu. Příběh je celkem běžný i v Evropě, ale okolnosti, v nichž se odehrává, jsou z našeho pohledu zvláštní a zajímavé. Na královském dvoře slouží četní „služebníci zprava služebníci zleva,“ prostý občan se králi klaní se slovy „Prach chodidel tvých svatých nohou“, ačkoli královský dvůr je ve skutečnosti hospodářství se psy na dvoře, a král svoje bohatství prokazuje vlastnictvím 300 000 buvolů. Hrdina pohádky dostane od krále za úkol nařezat liány a uvázat je buvolům na rohy a přivézt kmínky na opravu dřevěných hradeb. I onen zakletý princ má svůj tajemný palác s kozami, prasaty, slepicemi a psy. Princezna nosí Kokosovi do lesa k obědu rýži, na večer všechny tři princezny vaří večeři, na svatební hostinu jsou pozváni hosté s tím, že mají přinést ulovenou zvěř, kterou pak s královou rodinou připravují. Království je vznešené, ale v podstatě je král jen velký sedlák. Také v pohádce Silák panují podobné poměry: králův syn - bumbrlíček otce ožebračí tím, že dvakrát denně sní celou slepici, jak roste, je to koza a nakonec buvol. Král tu vlastnoručně kácí strom, aby jím syna zabil!

Opakovaně se objevuje otěhotnění z vody. Dívka se buď v přírodě napije, nebo se vykoupe ve studánce či v jezírku. V pohádce Voňavý vlas se o dítě, které ztratí matku jako novorozeně, postará slon, po jeho smrti z jeho hrobu vyroste kel, a ten se stará dál, nosí chlapci pokrývky a květované látky, chlapec se svou milou nad hrobem bílého slona žádá o svolení k sňatku.

Zajímavou variantou na evropské Popelky je Tam a Cam, s macechou a nevlastní sestrou-ošklivkou. Liší se obdaření dívky, zjeví se jí totiž v kritické chvíli sám Buddha a poradí jí, aby se spoléhala na malou rybičku, krmila ji a ryba je pro ni přátelskou bytostí a dárkyní dostatku rýže. Jenže macecha a její dcera rybičku ze závisti zabijí a snědí. Na Buddhovu radu si Tam uschová kůstky z rybičky a ty ji obdaří nádherným oblečením a koněm, když se ve městě koná novoroční slavnost. Tam cestou ztratí jeden střevíček a na tom místě se v průvodu zastaví slon, na němž jede král, a nehne se, dokud služebnictvo střevíček nenajde a nezjistí, že patří právě Tam. Samozřejmě následuje královská svatba. Ale pohádka má pokračování, macecha a Cam nadají pokoj, Tam pronásledují, zabijí ji a ona se vždy po jejich zásahu proměňuje, zatímco macecha králi vnutí Cam. Ale nakonec se Tam vysvobodí a macecha a Cam jsou potrestány.

Pohádka Osmnáct světců začíná podobnými motivy, jaké známe z evropských pohádek: bohatý muž má koně, který ho jednoho dne varuje, že bude přepaden 18 loupežníky. Na radu koně jim vystrojí hostinu, což je překvapí, a pak je zavede ke koni, který jim vypoví svůj osud (a zde začíná radikální odlišnost): v předešlém vtělení byl jako člověk chudý, jeho nynější majitel mu půjčil peníze, ale on je nesplatil, proto mu po smrti bylo dovoleno vtělit se do koně a onomu muži sloužit. Kůň loupežníky přesvědčí, že se musí kát, což oni učiní a změní se v mnichy, ale zůstane jim jejich podoba a atributy - je to 18 světců, kteří jsou vždy zpodobováni spolu a ve své původní loupežnické podobě. Tyto postavy pocházejí z čínské mytologie. Do příběhu zasahují buddhové, a navíc je tu mravní naučení a zásadní změna v přístupu k životu. Podobný je zvrat v charakteru postavy mladého zhýralce v pohrádce Nalezené štěstí i pojetí pohádky Záhrobní dluh, v níž někdejší věřitel je na příkaz Buddhy převtělen do dítěte dlužníka, který péčí o ně dluh splácí.

V oddíle Povídky najdeme příběhy, v nichž dominují reálné vztahy a reálné jednání lidí, a mezi nimi převážně morality, jako je Nalezené štěstí. Boháč pan Ly měl nezdárného, líného a marnotratného syna. Ve snu mu duch poradil, aby ho oženil s dcerou žebračky. Pan Ly je našel a matku i dceru přijal do svého domu. Oženil s dívkou svého syna, ale ten pobouřen odešel z domova. Vrátil se, až když otec zemřel. Dívka však převzala od pana Ly veškerý jeho majetek a v době povodní zásobovala chudé rýží. Přišel si pro rýži i její manžel, ale ona po tři dny zařídila, aby se na něj nedostalo. Ale když po čase přišel k jejímu domu jako žebrák a svou ženu nepoznal, vyzvala ho, aby se stal ve vesnici učitelem a ukázalo se, že pochopil cenu práce a napravil se. Teprve při výročí smrti pana Ly se oba domluvili a stali se konečně opravdu manželi.

Další moralita Bratři a přátelé vypovídá o konfucianismem zdůrazňovaném pozitivním vztahu mezi členy rodiny. Dva bratři, bohatý Kim a chudý De se přátelsky stýkali, ale vzájemně se velice lišili. Kim bohatě hostil své přátele a pomáhal jim, kdežto bratra De opomíjel. To se nelíbilo jeho ženě Lan. Jednoho dne se Lan manželovi svěřila, že v době jeho nepřítomnosti nechtěně zabila žebráka a je nutné ho tajně pohřbít. Kim se pokusil získat spolupráci svých přítel, ale ti se postupně vymluvili, až bratr De byl ochoten tělo zabalené do rohože v lese tajně pohřbít. Následujícího dne se ukázalo, že Kimovi přátelé ho udali u mandarína a ten přikázal tělo vykopat. V rohoži byl jen mrtvý pes, Lan totiž nastrojila situaci, v níž se projevilo, jak se liší bratr od zdánlivých přátel.

O pevných pozitivních vztazích mezi manželi vypovídá příběh Třínožka. Chudá dvojice, manžel odešel do světa, aby našel práci jinde a slíbil, že se do tří let vrátí. Žena na něj čekala sedm let, teprve pak se znovu vdala, ale tři měsíce po její svatbě se první muž vrátil. Brzo na to spáchal sebevraždu, protože nemohl bez ženy žít. Ona skončila stejně, protože zavinila jeho smrt a druhý manžel se napil jedu, protože zavinil smrt dvou lidí. Soudil je král podsvětí a byl dojat jejich vzájemnou láskou, proto je proměnil v třínožku, aby byli stále spolu a zůstali v kuchyni, kde dohlížejí na domácí oheň. V těchto příbězích figurují vedle prostých sedláků mandaríni, císařové, studenti i Konfuciův žák, sirotci, chudáci i boháči, hlupáci i lenoši, šibalové, zloději i poctivci.

Mezi mytologickými příběhy najdeme zvláštní příběh nazvaný Jak vznikly různé národy. Začíná potopou, kterou přežily jen dvě děti, sourozenci Mai a její mladší bratr O. Jak dospívali, pochopili, že nemohu žít v jedné chýši, ale přesto se vždy probudili společně. Způsobil to Nebeský císař, který je donutil, aby spolu plodili děti a zachránili tak lidstvo. Když jejich početné děti vyrostly, rozešly se do světa a založily mnoho národů.

V těchto příbězích vystupují duchové, pomocníci Nebeského císaře, a najdeme tu i variantu čínského příběhu o nebeské přadleně a pasáčkovi. Jsou tu příběhy jak se z lidí staly opice, jak byl stvořen tygr a obdobné příběhy o buvolovi, hadovi, ještěrce, chrámovém kohoutovi, kukačce, koroptvi, mečounovi, ropuše, krabovi i komárech, ale i o rostlinách, jako je mimóza, orchidej, meloun, ženšen, areka. A ovšem rýže – Nebeský císař se kdysi rozhodl seslat na zem rýži, aby dala potravu lidem i zvířatům, jen nevěděl, jak velká by její zrna měla být. Sezval všechna zvířata na poradu a všechna navrhovala takovou velikost, která vyhovovala právě jim – od slona přes tygra po medvěda. Ale rozlouskl to mravenec, který navrhl, aby zrnka rýže byla velká jako on, pak totiž všichni lidé budou nuceni pracovat a vzájemně si pomáhat, a Nebeský císař to tak udělal.

Historické pověsti vysvětlují, jak vznikla nějaká stavba, například chrám, nebo přírodní jev, jako je červené zabarvení vody v řece, anebo obřad či zvyk. Hrdinkou Světice s dítětem, jejíž soška s dítětem na rukách je v mnoha vietnamských pagodách, je dívka Thi-Kinh. Byla krásná, měla mnoho bohatých nápadníků, ale odmítla je a vzala si chudáka. Ten ji ale po čase vyhnal, pro mylné podezření, že ho chtěla zabít. Thi-Kinh si oblékla mnišské šaty a vydávala se za mnicha, ale zamilovala se do ní dívka, kterou odmítnutí rozhořčilo a pomstila se tím, že po čase přinesla domnělému mnichovi svoje nemanželské dítě. Thi- Kinh pak byla z kláštera vyhnána a vedla bídný bezdomovecký život s dítětem. Nakonec se představenému kláštera ke všemu přiznala, předala mu dítě do péče a zemřela. Pak byla císařským výnosem prohlášena za svatou.

Výbor z Vietnamských pohádek, určený dětem, vydal Albatros pod názvem Pohádky rýžových polí. Obsahují 33 příběhů, převážně kouzelných a zvířecích pohádek.

S časovým odstupem vyšel ještě Dračí král v překladu Petry Millerové. Podtitul Vietnamské pohádky je poněkud zužující, řada textů patří do mytologie nebo pověsti nebo na jejich pomezí, případně spojuje prvky mýtu a pohádky. V řadě textů, jimiž knížka začíná, vystupují Nefritový císař, bůh větru, bůh blesku, bůh rýže a bůh země a další mytologické bytosti, převážně z oblasti buddhismu, ale s motivy konfucianismu nebo taoismu, vliv Číny je tu zřetelně patrný. V dalších dominují praotec, císař a hrdina i historicky doložené osobnosti, především vládci. Slavnostní koláče - král uvažoval, který ze synů by měl být jeho následníkem a uložil jim proto, aby mu přinesli nejlepší jídlo. Devatenáct starších princů přineslo nejrůznější podivuhodná exotická jídla, ale uspěl nejmladší Lang Lieu, který si vyžádal recept od staré chůvy - koláče z masa, rýže a fazolí. Král ocenil, že to jsou potraviny místní, vždy po ruce. Král nařídil, aby se s koláči seznámili všichni občané, a od té doby jsou součástí novoročních oslav. Hrdinkou příběhu Bůh deště a tetička pána nebes je žába. Bohem deště byl drak Mua, který žil v jeskyni na skaliscích nad mořem. Byl nespolehlivý a líný, a tak buď nechal déšť nad jediným místem, kde vznikly povodně, anebo o déšť vůbec nedbal a trápil lidi suchem. Žába se rozhodla jednat a přivolala Nefritového císaře, který ji ustanovil dozorcem nad drakem Mua, aby jednal, jak se patří. Závěr knížky tvoří pár zvířecích pohádek.

[1] Odeon 1974, edice Lidové umění slovesné, Velká řada

Himálajské kultury Dálný východ