Blízký východ a jih Evropy

Oblast širšího Blízkého východu, která zahrnuje Izrael, Sýrii, Irák, Arabský poloostrov, Irán a Egypt, leží sice na území Asie a Severní Afriky, ale její starověké kultury jsou jedním z hlavních zdrojů kultury evropské. Zjednodušíme-li schéma témat mytologií do tří okruhů, dostaneme přehled hlavních témat jednotlivých oblastí.

Campbell píše o „kulturní oblasti velkých civilizací“[1], která bývá často nazývána „úrodný půlměsíc“: „…_vkročíme do krajin zahřívaných od nepaměti prudkými slunečními paprsky…kde voda byla velikým darem a slunce mívalo podobu mocného boha.“[2]_ Tato oblast se táhne od Perského zálivu přes Mezopotámii až do údolí Nilu. Charakteristická je pro ni úrodná zem, slunce, nilské záplavy v Egyptě a zavodňovací systémy v Mezopotámii. Pěstování obilí a chov dobytka se v této oblasti začaly objevovat od osmého do pátého tisíciletí př. n. l. a v daných přírodních podmínkách se postupně vyvinulo zemědělství produkující přebytky. Část obyvatel se mohla věnovat řemeslům a obchodu, a to vedlo ke vzniku prvních měst. Zrodila se zde astronomie, lékařství, monumentální architektura (pyramidy, zikkuraty, paláce a chrámy), rozvíjela se poměrně vyspělá hygiena, ale i historiografie a archeologie.[3] Zrodily se tu vynálezy a objevy, které mají dodnes svůj význam a praktické použití. Od 9. tisíciletí před naším letopočtem zemědělci pěstují ječmen a pšenici, je domestikován skot vynalezen pluh, v 7. tisíciletí vzniká Jericho s 1500 obyvateli a hradbami jako první sídlo městského typu, dodnes existující, v 5. a 4. tisíciletí vznikají města, která mají už přes 10.000 obyvatel a několik měst s monumentální architekturou. Převratný význam má objev písma umožňující trvalý záznam údajů a myšlenek a komunikaci mezi osobami nepřítomnými, v prostoru a čase, tedy vzdělanost. Kolem r. 3400 vzniká první piktografické (obrázkové) písmo, pozdější mezopotamské klínové písmo se postupně mění v první hláskové písmo na světě.[4] V Mezopotámii byly také položeny základy matematiky vytvořením dvou numerických systémů – decimálního (desítkového) a sexagesimálního (založen na čísle šest a jeho násobcích). Desítkový systém byl původně používán k evidenci zemědělských plodin a dalšího zboží, krátce řečeno finančních záležitostí, druhý položil základy měření prostoru a času (dodnes hodiny) a kalendáře.

Řada sumerských příběhů se stala předobrazem některých částí Starého zákona. Vznikl zde první obraz stvoření světa z oceánu a člověka z hlíny, obraz ráje nazývaného Dilmun, příběh potopy světa včetně záchrany jediného spravedlivého s rodinou a zvířaty, i předobraz biblického Joba. Vznikl zde první etický kodex, který je prostřednictvím nejméně o tisíc let pozdějšího Starého zákona základem naší dodnes platné morálky. _„Sumerové… si cenili dobra a pravdy, práva a pořádku, spravedlnosti a svobody, poctivosti a přímosti, soucitu a slitování. Zavrhovali zlo a lež, svévoli a nepořádek, nespravedlnost a útisk, bezcharakternost a zvrácenost, krutost a bezcitnost.[5]_ Vládcové se honosili tím, že pečují o chudé, vdovy a sirotky, že odstraňují vyděračské a svévolné úředníky, zajišťují poctivost v obchodě. Lidské nectnosti jsou stejné po celá tisíciletí, stejné je také úsilí o jejich potlačení. Nad etikou obsaženou v onom citátu si člověk snadno uvědomí, že jde o pravidla, která instinktivně naprostá většina lidí euroatlantické civilizace považuje za správná a jejich porušování či protiklady za patologii, za odchylku od normálu. Snad by se v souvislosti s těmito principy dalo uvažovat o archetypálním charakteru morálky, tj. o společných vzorcích chápání reality, o pravzorech etických zásad, o historické zkušenosti či kulturním dědictví, jak bývají archetypy charakterizovány.

Mezopotámie je oblast bohatá na různé národy a kmeny a jejich proměny, příchody, odchody i zániky v čase i prostoru. Písemné památky nezanechaly všechny národy, ne vše také bylo rozluštěno a přeloženo do češtiny. Některé civilizace přebíraly mýty, bohy i příběhy od svých sousedů a v některých případech jde v první řadě jen o jiné pojmenování týchž bohů s týmiž příběhy, podobně jako je tomu s pantheonem řeckým a římským.

Je na místě si v této chvíli položit otázku, proč se zabývat mytologiemi tak dávných dob, které pro většinu dětí a dospívajících představují jen stránku či pár odstavečků v učebnici dějepisu. Ta nejjednodušší odpověď zní: právě proto může práce s mytologickými náměty doplnit, rozšířit a zejména zkonkretizovat povědomí o vývoji lidstva, o jeho vzestupech a pádech, o tom, že ani sebeskvělejší civilizace netrvá věčně, o tom, jak lidé také žili. Zkrátka a dobře suchopárným a zjednodušeným větám, nezajímavým a nezapamatovatelným, dodat život. A právě život člověka je tím nejdůležitějším klíčem k starým mytologiím: civilizace a kultury se vyvíjejí, říše a národy vznikají a zanikají, ale člověk a jeho základní potřeby a vztahy trvají.

Dvě anglické autorky, publicistka Liz Greenová a psychoterapeutka Juliet Sharman-Burkeová píší ve své knize Životní cesta v zrcadle mýtů: „Mýtus je prvotní svépomocnou psychologií. Po dlouhá staletí si lidé vyprávěli mýty, pohádky a příběhy… Jejich prostřednictvím vysvětlovali tajemství života, s jejich pomocí lépe snášeli jeho úskalí, od vysvětlení střídání ročních období přes složitost mezilidských vztahů až k záhadě smrti… Naše často přímočaré a racionální myšlení zatemňuje hlubší smysl a řešení životních dilemat. Mýty mají tajemnou schopnost obsahovat a sdělovat paradoxy, umožňují nám pohlédnout skrze problém, kolem něj a přes něj, až do samého jádra.“[6] V knize pak na příbězích z nejrůznějších světových mytologií vykládají četné běžné situace a vztahy člověka mezi lidmi, to jest, hledají onen hlubší smysl při řešení životních dilemat, „pohlížejí skrze problém“ a vysvětlují jeho podstatu. Mnohé z nich působí skoro jako zásobník témat pro dramatickou výchovu. Jsou to zejména témata týkající se rodiny, dospívání spojeného s odchodem z domova a úsilím o nezávislost, hledáním smyslu života a vlastního poslání v něm, odpovědnosti, odloučení, ztráty a utrpení. Stále se to vrací k základním lidským vztahům, k místu člověka mezi lidmi a k jeho morálce. Vnější okolnosti a životní podmínky jsou různé, vzorce situací a charakterů stále stejné. A právě ona odlišnost okolností umožňuje v dramatické práci nahlížet běžné, každodenní problémy z více hledisek a řešit je s rozhledem a objektivitou. Ještě jinak to říká Jaan Puhvel: „Mýtus je vyjádření myšlenkových modelů, jejichž prostřednictvím skupina lidí formuluje sebepoznání a seberealizaci, získává o sobě znalosti a sebedůvěru, vysvětluje příčiny svého bytí, povahu svého okolí a někdy se pokouší i narýsovat svůj budoucí osud.“[7] Mýtus podle tohoto autora má ovlivnit život, umírání i války. Posvátná, časově neurčená minulost má působit na současnost a případně i na budoucnost. Mýtus se transponuje do hrdinského příběhu, z posvátné doby se stává heroická minulost, z mýtu historie, vznikají národní, sekularizované eposy. Mýtus vstupuje do literatury, jeho prvky se stávají součástí mezinárodní sféry legend, pohádek a pověstí. Meze mytologie jsou tedy neostré, odstup lidí od bohů je poměrně malý, bohové v starých mytologiích mají k lidem velice blízko, setkávají se s nimi a mají i lidské vlastnosti a potřeby.

Mezopotámie

Mezopotámie je řecký název pro oblast mezi Eufratem a Tigridem a znamená „Meziříčí“. Jejími hlavními částmi jsou Babylónie od Perského zálivu až k Bagdádu, kde se Eufrat s Tigridem k sobě nejvíce přibližují, a Asýrie na severu až k Malé Asii. Na počátku historie této země[8] byli Sumerové, žijící v nejjižnější části Mezopotámie, kde vybudovali královská města Ur, Uruk, Kiš, Lagaš, Eridu a další. Z tržních vesnic vznikala města s monumentální architekturou (zikkuraty, tj. chrámové stavby zvané též „babylonské věže“). Tuto oblast ovládali asi od 2. poloviny 4. tisíciletí a sumerština byla živým jazykem asi do roku 2000 př. n. l., pak se udržovala v písařských školách jako jazyk literární a obřadní. Tzv. Sumerský královský seznam, přehled nejstarších dynastií, uvádí mj. Gilgameše a další mytologické krále, patrně historické osoby. Uruk, Gilgamešovo sídlo, bylo jedním z nejdůležitějších měst sumerského období. Hradby z hliněných cihel, 9 metrů vysoké, 9 metrů silné a 9 km dlouhé, o nichž se zmiňuje Epos o Gilgamešovi, byly pod vrstvami písku archeology skutečně objeveny.

Po Sumerském následuje Akkadské období pojmenované po městě Akkadu v severní Babylónii. Zakladatelem nové babylonské dynastie byl Sargon Akkadský. Podle legendy byl tajně narozeným synem vysoké kněžky, která se dítěte zbavila tím, že je odeslala v košíku po vodě - motiv, který se objevuje v Starém zákoně v příběhu Mojžíšově a pak i v řadě pohádek.

V první polovině 3. tisíciletí byla nejsilnější Babylónie, významným vládcem byl Chammurapi (1792 - 1750), který sjednotil celou jižní Mezopotámii. Kolem poloviny tisíciletí došlo k hospodářskému poklesu Babylónie a moc se přesunula do Asýrie s hlavním městem Aššur. Kolem r. 1200 proběhly na Předním východě rozsáhlé etnické přesuny: zanikla chettitská říše v Malé Asii, objevily se nové etnické skupiny zvané „mořské národy“, tj. Féničané a Pelištejci (Filištíni), přišli kočovní Aramejci.

V 1. polovině 1. tisíciletí vznikly velké říše – Novoasyrská, Novobabylonská a Perská. Na počátku tohoto období začíná v oblasti doba železná, roste produkce, protože železo je levnější než bronz. V přímořských oblastech se prosazují státy a etnika známá z Bible: na jih a na východ od Féničanů, kteří žili v oblasti dnešního Libanonu, vznikají judská a izraelská střediska. Od konce 2. tisíciletí do Sýrie a jižní Mezopotámie pronikají Aramejci a Chaldejci.

V první polovině 1. tisíciletí do hry vstupuje spojenectví Babyloňanů a Médů, do tohoto období patří vláda krále Nabukadnesara, dobytí Jeruzaléma (597), deportace Židů do Babylónie, přestavba Babylónu (vybudování Ištařiny brány, visutých zahrad), na vzestupu je Persie, Kýros II. dobyl r. 539 Babylónii. Mezopotámie už netvořila samostatný státní útvar, akkadština byla vytlačována aramejštinou, řečtinou a dalšími jazyky, zmizely hliněné tabulky a klínové písmo, mezopotamští bohové přestali být uctíváni. Nad Peršany, kteří na čas ovládli tuto oblast, zvítězili roku 331 př. n. l. Řekové vedení Alexandrem Velikým.

Nejstarší sumerské mytologické příběhy mají kořeny v 3. tisíciletí. Svět podle nich vznikl z prapůvodního oceánu a člověk byl stvořen ke službě bohům. Mezopotamské mýty jsou zalidněny postavami božskými či polobožskými, někdy i postavami historickými či polohistorickými. Nejvyšší kategorii bohů tvoří bohové světa – v jejich čele je An, vládce panteonu, a Uraš, jeho družka. Dále Enlil, bůh země, jehož družkou je Ninlil, Enki neboli Ea, bůh vod, moudrosti a zaklínání, bohem podsvětí je Nergal.

Druhou skupinu bohů tvoří bozi astrální, v jejichž čele je Měsíc zvaný Sin nebo Nanna, bohem slunce je Šamaš, Sinův syn, a jeho sestra, paní nebe Ištar neboli Inanna, která je jednak bohyní války a boje, jednak lásky. Nemá stálého partnera, střídá milence a manžely, které postupně hubí (na to také poukazuje Gilgameš, když ho chce Ištar za partnera). Sestrou Ištary je Ereškigal, vládkyně podsvětí. K astrálním bohům, patří i planety.

Přírodní bozi ovládají počasí a živly jako je bůh počasí, bůh bouře, několik bohů ohně a bohyně sladké vody. Vzhledem k charakteru hospodářství Mezopotámie jsou důležití i bozi úrody, jako je dočasný manžel Ištary Dumuzi neboli Tamuz. Bohem rolníků je Enkidu, a mezopotamské náboženství zná také bohy obilí, vína, vinné révy, moštu. Do této skupiny patří i Šakar, podobný řeckému Faunovi, žijící mezi divokými zvířaty a dobytkem, jehož polem působnosti je oplodňování.

Poslední skupinou bohů jsou bozi národní nebo místní, kteří zpravidla byli nejprve bohy určitého města a později získali širší vliv. Nejdůležitější z nich je Marduk, původně bůh města Babylónu, později povýšený na vládce všech bohů, a bůh Aššur.

Mezopotamská mytologie neslibovala posmrtný život, ale znala ráj jako sídlo bohů. Podle některých badatelů byl umístěn na ostrově Dilmun v Perském zálivu, nynějším Bahrajnu, podle Kramera byl v povodí řeky Indu.[9] Mýtus o potopě, zmiňovaný v Gilgamešovi, má charakteristické rysy, které se později objevují ve Starém zákoně: je to stavba lodi, přežití zvířat a nezbytného počtu lidí na její palubě, vyslání holubice, vlaštovky a havrana pro zjištění, zda vody již opadly. Potopa byla zřejmě obrazem nepředvídatelných ničivých záplav na Eufratu a Tigridu. Archeologové při vykopávkách města Uru našli dvou - až pětimetrové nánosy na starším osídlení, které existenci (spíše několika než jedné) „potopy“ potvrzují. Odhaduje se, že se s tímto mýtem Židé seznámili v babylonském zajetí za Nabukladnesara v 6. století.

Mýty zaznamenané na hliněných tabulkách se našly zejména v záměrně budovaných sbírkách literárních textů. Nejbohatší byl nález královské knihovny Aššurbanipalovy v Ninive. Svědčí o odborném vedení knihovny, o vyhledávání nových přírůstků, záznamech, uspořádání podle titulu, žánru, podle množství exemplářů, materiálu a velikosti tabulek. Ukládání do polic bylo přehledné, tabulky měly cosi jako tiráž.

Mezopotamské mýty lze rozdělit do tří skupin. Kosmogonické mýty obsahují příběhy nejvyšších božstev – Enlila, Enkiho, příběh Atrachasíse a akkadský epos Enuma eliš, líčící stvoření světa Mardukem. Druhou skupinu tvoří mýty etiologické o původu a působení různých přírodních jevů. A konečně mýty heroické, které „…vyprávějí _o králích, jejich božském původu i hrdinských činech, ale zároveň na jejich příběhu jako na modelu předvádějí lidský úděl a zápas s osudem, především s určením k smrti.“[10]_ Do této skupiny patří epos o Gilgamešovi.

Mezopotamské mýty zdůrazňují děje, v první řadě děje hromadné a časově rozsáhlé, jen zřídka se objevuje konkrétní chování a jednání postav. Z toho důvodu se mnohé z nich příliš nehodí pro dramatické zpracování, i když nabízejí zajímavá témata. Několik příběhů však má i konkrétní podobu lidských charakterů a činů. Obsahují jedno z hlavních témat babylonské kultury – myšlenku věčného života v eposu o Gilgamešovi a v básni o Adapovi. Dalším opakujícím se motivem, který v jiných mytologiích nenacházíme, je problém přelidněnosti a potřeby ji řešit (jak je vše relativní!) a hlučnosti skupiny mladých bohů, kteří ruší nejvyšší božstva, nebo lidí rušících bohy (důvod potopy).

Základem mezopotamské etiky je pojem me - mravní a kosmický řád, božské osudové síly, podstata jsoucna; blíží se pojmu pravdy. Etický postoj je u Mezopotamců založen na podrobování se božskému kosmickému řádu a svému osudu, na zachování řádu, který stanovili bozi.

Přehledné a v mnoha ohledech zevrubné informace o zeměpise, historii, pantheonu, kultu (náboženské stavby, kněží, rituály) a etice Egypta, Mezopotámie a Kanaánu najde čtenář v knize Jana Hellera Starověká náboženství, která vznikla jako skripta Komenského evangelické bohoslovecké fakulty UK. Velmi podrobné jsou např. výčty bohů a popisy rituálů, důležité informace obsahují kapitoly o etice těchto tří náboženských systémů.

Henrietta McCallová uvádí v Mezopotamských mýtech Mýtus o Atrachasísovi, akkadský příběh o potopě. Původně těžkou práci konali bozi sami, pak uprostřed noci probudili boha větru Enlila (akaddsky Ea) s požadavkem, aby na to byli stvořeni lidé. Lidstvo pracovalo, ale množilo se a hlučelo. „Země řvala jako býk a jejím hlukem bůh byl rušen.“ Enlil se pokusil lidstvo decimovat postupně morem, suchem a hladomorem. Dosáhl jen toho, že lidé už nebyli schopni konat těžkou práci. Proto se rozhodl seslat na lidi potopu. Enki však varoval Atrachasíse, a ten postavil archu. Potopa trvala sedm dní a sedm nocí. Bohové diskutovali o Atrachasísovi a nakonec se shodli, že bude nutné omezovat porodnost a odpovědnost za to padá na ženy. Pro práci v dramatice může být výhodou, že kus příběhu i řada veršů chybí a nabízí se tedy možnost hledat vlastní řešení a jeho varianty.

Nejdůležitějším příběhem mezopotamské mytologie je Epos o Gilgamešovi, v češtině dostupný jak v původní podobě v překladu Lubora Matouše, tak v převyprávění Vojtěcha Zamarovského. Sumersko-babylonský epos patří k nejstarším literárním dílům lidských dějin. Jeho základem je šest samostatných příběhů sumerských, které babylonský autor spojil do jednoho celku a některé pasáže doplnil.[11] Nejstarší zlomky babylonských tabulek se záznamem tohoto příběhu pocházejí z 18. století př. n. l., ale je pravděpodobné, že existoval již předtím. Výtvarně jsou jeho motivy zachyceny na památkách z doby mezi roky 4000 až 3700 př. n. l. Je to klíčový příběh mezopotamské mytologie i literatury jako celku a tu či onu jeho variantu najdete v každé publikaci, která se dotýká mezopotamské mytologie – u Petišky, u Tomka, u McCallové. Vojtěch Zamarovský příběh zpracoval v dost rozsáhlém vyprávění v edici Obnovené obrazy. Jak je u tohoto autora i edice obvyklé, knížka obsahuje předmluvu a doslov se slovníčkem. Zamarovský vykládá historii vzniku a objevení Gilgameše, popisuje důležité archeologické objevy, které se ke Gilgamešovi vážou, zabývá se i klínopisem a historií jeho rozluštění.

Gilgameš se uvádí jako 5. král první urucké dynastie po potopě světa. Pokud žil, pak asi ve 30. – 25. století př. n. l. Velmi realistické popisy byly potvrzeny archeology: popis města, stavby, uspořádání společnosti, náboženské rituály, způsob života, krátce reálie doby. Archeologie potvrdila i existenci hradeb Uruku, jak již bylo uvedeno.

Fabule příběhu o Gilgamešovi: Král Uruku Gilgameš byl synem krále Lugalbandy a bohyně Ninsun. Ze dvou třetin byl božského původu, od boha slunce Šamaše měl krásu, od boha bouřky Adada měl sílu a odvahu, od boha moudrosti Ea měl rozum a moudrost. Vládl tvrdě a poddané nutil budovat hradby kolem města. Aby Gilgameše zkrotili, stvořili bohové Enkidua jako jeho protivníka. Enkidu vyrůstal ve stepi jako divoch zarostlý srstí. Strávil šest dní a nocí s Ištařinou kněžkou a sedmého dne se stal člověkem. Vypravil se do Uruku, od lidí se lišil silou, neznal závist, chtěl být užitečný a pomáhat lidem. Svedl zápas s Gilgamešem – oba byli stejně silní, žádný nezvítězil a získali k sobě navzájem úctu a přátelství.

Gilgameš se s Enkiduem vydal do cedrového lesa proti obrovi Chumbabovi, příčině všeho zla. Za pomoci boha Šamaše ho porazili a zabili. Ištar Gilgamešovi nabídla, aby se stal jejím manželem a vstoupil na nebesa. Gilgameš odmítl, protože před ním odvrhla a uvedla do neštěstí celou řadu manželů a milenců. Uražená Ištar poslala na Gilgameše nebeského býka, ale Gilgameš ho spolu s Enkiduem přemohl. To opět pobouřilo Ištar, která si postěžovala ostatním bohům, Enlil zase nenáviděl Gilgameše za vykácení posvátných cedrů a zabití Chumbaby - zničil zlo a bez něj by se lidé blažeností vyrovnali bohům. _„Mohou lidé, i když jsou v právu, beztrestně urážet bohy? Mohou lidé, i když jsou stateční, počítat s uznáním bohů? Lidé jsou přece před bohy jen jako rybky nebo mořská havěť v síti, jež se jmenuje svět, a bohové dělají, co se jim zlíbí.“[12]_ Gilgameše a Enkidua se zastali Anu a Šamaš. Bohové pak rozhodli, že ten z dvojice, který není božského původu, musí zemřít. Enkidu onemocněl a Gilgameš prosil svou matku Ninsun, aby ho zachránila, ale ona nemohla zvrátit rozhodnutí ostatních bohů. Enkidu zemřel, Gilgameš šest dní a sedm nocí truchlil a chtěl se vydat za Enkiduem do podsvětí. Bůh podsvětí Nergal otevřel víko země a vypustil Enkiduova ducha. Enkidu vyprávěl Gilgamešovi o podsvětí, ale musel se vrátit.

Gilgameš si uvědomil nutnost smrti a rozhodl se hledat nesmrtelnost. Vypravil se za jediným člověkem, který unikl smrti, králem Utanapištimem do ráje Dilmunu. S velkými obtížemi dosáhl, aby ho převozník Uršanabi převezl přes moře smrti k Utanapištimu. Ten ale Gilgamešovi řekl, že nesmrtelnost mají jen bozi a pak vyprávěl příběh o potopě, jak on získal nesmrtelnost tím, že vytvořil loď a vzal na ni páry všeho živého, rodinu, příbuzenstvo, zvěř stepní a řemeslníky, všechen majetek. Začala potopa, bohové se zalekli toho, co sami způsobili. Po potopě Enlil obvinil Eu, že potopu prozradil lidem, Ea reagoval: „_Jak jsi mohl takhle bez rozvahy seslat potopu na svět?… Hříšníka trestej za hřích, zločince za zločin; kdo nemá vinu, tomu neubližuj!“[13]_ Enlil pak Utanapištimovi a jeho ženě dal nesmrtelnost a odvedl je do rajské zahrady Dilmun. Utanapištim poradil Gilgamešovi: spánek je bratrem smrti, jestliže přemůže spánek, snad se to zdaří i se smrtí. Ale Gilgameš podlehl a spal šest dní, probudil se sedmého dne. Na rozloučenou Utanapištim řekl Gilgamešovi o rostlině, která vrací mládí – Gilgameš ji získal, ale cestou zpět mu ji vzal had. Uršanabi, který Gilgameše doprovázel, konstatoval, že Gilgameš vykonal velké činy, postavil velké dílo, a i když si nezachová věčný život, bude nesmrtelné jeho jméno.

Vojtěch Zamarovský převyprávěl epos velice věrně, zachoval všechny epizody, mnohde dokonce v doslovném znění. Jeho text zachovává poetiku předlohy a archaizujícími prvky jazyka se blíží českému překladu. Vynechává některé obšírnější popisy rituálů a rituální promluvy, překonává mezery v zachovaném textu a spojuje prvky různých variant. Epizodu se setkáním Gilgameše s Enkidua, který je již v podsvětí a vypráví o něm, zařadil Zamarovský (zcela logicky) za Enkiduův pohřeb, v původní verzi je připojen až na konci příběhu. Zamarovský doplil jen výslovné prohlášení v závěru, že ačkoli si Gilgameš nezachová věčný život, trvale bude žít jeho jméno. Pro práci v dramatické výchově je zřejmě nejvhodnější vycházet ze Zamarovského, i v jeho interpretaci jde o fascinující příběh, který může zaujmout zejména dospívající mládež a dospělé.

Jiří Tomek vypráví Gilgaméšův příběh v Legendách starověkého Orientu v rozsahu 28 stran, u Zamarovského má stran 44. Liší se podoba některých jmen (Chuvava, ne Chumbaba), text je stručnější, vynechává epizodu s Enkiduovým vyprávěním o podsvětí, konec je prakticky stejný. Jazyk je bližší našemu vyjadřování, chybí typické obraty a formule, jako je „šest dní a sedm nocí“ nebo „měsíc a patnáct dnů“. Nejkratší je převyprávění Eduarda Petišky v Příbězích, na které svítilo slunce, které má necelých 12 stránek.

Autorky Životní cesty v zrcadle mýtů řadí příběh do oddílu Boj za nezávislost a vykládají jej jako první střetnutí mladého člověka s realitou, s níž se nechce smiřovat. Gilgameš, stejně jako všichni mladí lidé, odmítá přijmout neodvratný osud. _„Když slýcháme o neštěstí druhých, obvykle říkáme: ´To je smutné, ale mně se to nestane!´ Mladý člověk kráčí vstříc svému osudu plný důvěry a vědomí vlastní výjimečnosti. Je to dar, kterého se člověku dostává v první polovině života… Pevná víra ve vlastní schopnosti zvítězit nad vším a nad všemi se však jednoho dne střetne s realitou… Jedinec, který si uvědomí své možnosti a dokáže se vyrovnat s životními nástrahami, je skutečným hrdinou… Mladý člověk, který si uvědomí hranice, jež je nutno ctít, a současně ví, že život je třeba žít zde a nyní, dosáhl skutečné zralosti.“[14]_ Bylo by ideální, kdyby každý dospívající dostal příležitost zabývat se právě těmito otázkami, uvědomit si, že nejdůležitější maturitou, která je před ním, je právě toto lidské zrání do skutečné dospělosti.

Egypt

Egypt na rozdíl od Mezopotámie a přilehlých oblastí Blízkého východu byl „_zvláštní, pozoruhodně soběstačnou, téměř monolitickou, etnicky a jazykově jednotnou kulturou.“[15]_ Prodělával různé změny, sjednocoval se a rozděloval, expandoval nebo byl napadán, byl samostatnou a mocnou říší a později na dvě tisíciletí poroben, nazýval se různě, ale zůstával po celou dobu stále sám sebou.

Jeho historie začíná kolem roku 3000 před naším letopočtem.[16] Prvních 300 let se označuje jako archaické období. Období od r. 2700 do 2270, označované jako Stará říše, je obdobím stavitelů pyramid. Na počátku byl Džoser (nejstarší stupňovitá pyramida), kolem poloviny 3. tisíciletí Chufu, řecky Cheops (největší pyramida). Po prvním přechodném období, kdy se Egypt rozpadl na řadu městských států, následovala Střední říše (asi 2079 – 1790), se sídelním městem Vesetem nebo Vasetem (řecky Théby, nynější Luxor a k němu přiléhající Karnak a Údolí králů). Po Druhém přechodném období následovala v letech 1580 – 1090 Nová říše s řadou nejslavnějších faraónů. V 18. dynastii to byla Hatšepsut, první žena na trůně ve světových dějinách. Do téže dynastie patří i Achnaton, faraón, který jako první zavedl (ovšem jen na dobu své vlády) monoteismus, když odmítl boha Amona a ostatní božstva a soustředil kult pouze k Atonovi (zářivý kotouč slunce); Campbell ho v této souvislosti nazývá prvním protestantem, protože jeho zřejmě nejsilnější motivací k reformě náboženství byla snaha potlačit moc Amónových kněží, kteří ovládali rozsáhlé majetky. Achnaton ovlivňoval vývoj umění příklonem k realismu a z dobových mravů se vymykal i tím, že byl pacifista a odmítal vést válku proti agresivním Chettitům. Tuto dobu znají čtenáři Waltariho Egypťana Sinuheta – román končí za vlády Haremheba, posledního faraóna 18. dynastie a zakladatele dynastie 19., k níž patřil i slavný Ramesse II.

V polovině 1. tisíciletí př. n. l. Egypt podlehl cizí nadvládě. V r. 525 jej ovládli Peršané, o dvě století později jej dobyl Alexandr Veliký, pak následovala Řeky dosazená 33. dynastie ptolemaiovská, která vládla z Alexandrie a jejíž poslední královnou byla Kleopatra VII. V roce 30 př. n. l se Egypt stal římskou provincií. Pak už se nadvlády jen střídaly: Byzanc, Arabové (r. 642 byla Egyptu vnucena arabština a islám), osmanští Turci, Francouzi, opět Osmani, Velká Británie. Nezávislost Egypt získal až v r. 1952.

Tento přehled dějin chce zdůraznit fakt, jak velmi dávnou civilizací městského typu starověký Egypt byl, civilizací ve své době neobyčejně vyspělou. Staří Egypťané byli nejen vynikajícími a v některých ohledech dodnes nepředstiženými staviteli, ale také významnými vzdělanci své doby – měli trojí písmo a písaři patřili k vážené vrstvě společnosti. Měli na svou dobu vyspělou matematiku, medicínu, poměrně dobrou hygienu. A přirozeně i zajímavé a bohaté umění. Navíc se poměrně dost ví i o tom, jak žili, co jedli, jak bydleli, jak se dopravovali atp. atp., protože do hrobek ukládali předměty denní potřeby, aby nebožtík na onom světě netrpěl nedostatkem, a vypisovali na jejich stěny i na rakve celé životopisy pohřbených. Proto také různé pomocné knížky typu Kdybych byl Egypťan nebo Encyklopedie starověku nabízejí pro dramatickou výchovu i pro divadlo množství velmi konkrétních informací o dobových reáliích.

Nejstarší písemné zmínky o egyptské mytologii pocházejí až z doby Střední říše po r. 2000 př. n. l., ale nejstarší výtvarná zobrazení jsou z doby kolem 2800 (archaická doba). _„Mýty se vyvinuly z podrobného rozpracování vztahů mezi bohy. Žádná z verzí příběhu nebyla považována za jedině správnou a obsah se mohl přizpůsobovat různým okolnostem.“[17]_.

Heller v knize Starověká náboženství rozlišuje bohy astrální, kteří jsou totožní s nebeskými tělesy, antropomorfní, kteří mají sice zvířecí hlavy, ale lidská těla, lidské povahy i potřeby a chování, a terimorfní, zvířecí, kteří jsou pozůstatkem totemismu a jsou symboly některých bohů; sem patří i posvátná zvířata (býk Apis, kočky, berani, skarabeus).

K vrcholu hierarchie bohů patří sluneční bůh Re, který denně putuje oblohou v jedné bárce, v druhé pak v noci pluje duatem, říší tmy v nitru země. Re se za V. dynastie stal státním bohem, jeho původním jménem je Atum nebo Aton, kterého na nejvyššího a jediného boha povýšil Achnaton; je zosobněním slunečního kotouče. Slunce a zase slunce – v mytologii se vrací v různých podobách a zosobněních i v různých fázích své cesty.

Nejvýznamnějším bohem Nové říše byl Amon, místní bůh hlavního města Vesetu. Byl uctíván v podobě husy, berana se zatočenými rohy, ale nejčastěji jako člověk, později byl ztotožňován s bohem slunce jakožto Amon-Re. Amon významně vstoupil do egyptské historie. Jeho kněží ovládli značné majetky a s tím i velkou moc a vliv na faraóny. To pak vedlo Amenhotepa IV. k zásadní reformě státu i náboženství, Amonovy kněze zbavil moci i majetku a nastolil vládu Atona. Sám přijal jméno Achnaton a vybudoval nové sídelní město Achetaton, které však existovalo jen po dobu asi dvaceti let jeho vlády. Po jeho smrti, za vlády mladičkého a záhy zemřelého Tutanchamona, se vše vrátilo do původního stavu.

K početným bohům egyptského pantheonu patří Chnum – dohlížel na každoroční stoupání a klesání Nilu, Ptah uctívaný zejména v Menoferu (Memfis) jako bůh řemesel, Anup – bůh balzamování, Thovt – dárce písma, bůh písařů a vzdělanosti, lékařů a právníků; bohyně Neit – Velká matka, a Sachmet – lví bohyně; obě jsou strašné, nahánějí hrůzu; Bastet – bohyně lásky a plodnosti a četní další. Vedle slunce je opakujícím se a důležitým motivem Nil a jeho záplavy, které byly zdrojem bohaté úrody. Opakují se i motivy vzdělání, písma, postavy písařů.

Zvláštní kapitolu egyptské mytologie tvoří podoba bohů. Vedle bohů s lidskou podobou existují bozi se zvířecí hlavou na lidském těle. Jsou to hlavy savců (skot, berani divoký osel, gazela, hroši, vepři, lvi, kočky, psi, šakali, vlci, opice, zajíci a myši), ptáků (sokol, sup, ibis, volavka), plazů (krokodýl, hadi, želvy), ryb i členovců (chrobák – skarabeus, škorpión, stonožka). Někteří bozi mají podobu rostlin (fíkovník, datlovník, lotos, papyros).

V staroegyptských mýtech vystupují i lidé, kouzelníci a kněží-předčitatelé, znalci magie. Patří k nim i Setne Chamvese (jinak též Chamuaset), syn Ramesse II., kouzelník se zájmem o archeologii; Wilkinson ho uvádí jako prvního egyptologa, protože jako první pátral po stopách minulosti v hrobkách Staré říše.[18] Součástí mýtů se stal Imhotep, stavitel Džoserovy pyramidy (žil ve 27. století př.n.l.), strážce pečeti, vezír, velekněz, nejvyšší lékař, tesař a stavitel, hlavní předčitatel - patron písařů (tj. úředníků, včetně těch vysokých); později byl zbožněn a považován za syna Ptaha a smrtelné matky.

František Lexa (1876 – 1960), zakladatel české egyptologie, profesor Karlovy univerzity, ve svém spise Náboženská literatura staroegyptská napsal: : _„…bozi jsou hvězdy, jež vykonávají na nebi mechanický pohyb od východu k západu; když zapadnou, pokračují ve své neustálé pouti duatem od západu k východu. Vespolek se nestýkají a nejeví vůbec činnosti. Podle názoru druhého žijí bozi životem podobným pozemskému: jedí, pijí, chovají se k době přátelsky nebo vystupují proti sobě nepřátelsky, soudí se atd.“[19]_ Postupně se mísí astrální pojetí bohů s antropomorfním (např. bohyně Nut rodí každý den Rea na východním horizontu, což znamená, že slunce vychází), později zcela převládlo antropomorfní pojetí, bozi se objevují na nebi a jednají tam jako lidé. Lexa v této souvislosti píše o rozdílu mezi bohy egyptskými a bohy různých starověkých národů semitských[20]. „Po lidských obětech v Egyptě nebylo ani stopy a náboženský příkaz, že se má s otroky nakládati lidsky, svědčí o tom, že dovedli si Egypťané lidského života vážiti, kdežto Semitům lidský život byl bezcennou věcí.“ Souviselo to s faktem, že Egypt byl úrodný a uživil hodně lidí, zajatci proto také byli vítanou pracovní sílou, na rozdíl od tehdejší Palestiny a Sýrie, které byly neúrodné a nestačily uživit ani vlastní obyvatelstvo, proto byli v těchto zemích zajatci usmrcováni. _„Kdežto Semita žije v neustálém strachu před svévolí svého boha, Egypťan snaží se jen nakloniti si ho vystříháním se hříchu a konáním dobra.“[21]_

Podobně píše o etice egyptského náboženství Heller_: „…egyptská etika měla vysokou úroveň a řadu humanistických rysů, pro které se Egypťané někdy svým sousedům zdávali změkčilí… Egypťané nebyli národ bojovníků, stará zjemnělá kultura vedla k tomu, že Egypťané pohrdali člověkem, který se dal zmítat svými pocity…“[22]_

Nápisy v hrobkách, tzv. texty pyramid, texty rakví a životopisy zemřelých, se dovolávají dobrých skutků. Nebožtík v těchto textech říká o sobě, že přepravoval přes Nil ty, kteří neměli vlastní plavidlo, nekradl, nemluvil o nikom špatně, neměl spory se sourozenci, nerouhal se bohu, nikoho nezabil, neznásilnil chlapce, neporazil dobytče určené k oběti. Víra v posmrtný život hrála v životě Egypťanů mimořádně důležitou roli. Každý bohatý Egypťan si již za svého života budoval hrobku. Nejnákladnější byly hrobky faraónů, pyramidy či hroby v Údolí králů. Po smrti odešla duše do Západního království, byla převezena přes řeku smrti a dvanácti branami prošla před soudní tribunál, složený z Usira a 42 dalších bohů. Srdce zemřelého bylo položeno na váhu Anupem za účasti Thovta, a jestliže bylo těžké svými zločiny, sežrala ho příšera Velká požíračka, kdežto spravedliví mohli vstoupit do Západního království. Podmínkou bylo zachování těla, a proto bylo balzamováno.[23]

Průvodcem po staroegyptské literatuře je dílo dalšího čelného českého egyptologa, Lexova nástupce, zakladatele Čs. egyptologického ústavu a české účasti na vykopávkách v Egyptě Zbyňka Žáby Tesáno do kamene, psáno na papyrus. Žába v této knize podává úvod do historie starého Egypta a zejména jeho literatury. Vysvětluje, že mnoho literárních památek, nejen vytesaných do kamene, ale i napsaných na papyrus, se zachovalo mj. proto, že v Egyptě je suché podnebí. Popisuje i výrobu papyru, způsob psaní a v neposlední řadě velmi důležitou věc – Egypťané zapisovali jen souhlásky, odtud plyne i různost psaní egyptských jmen; navíc existují přepisy řecké a latinské, které až do rozluštění egyptského písma v 19. století byly přepisem jediným. Později zapůsobily i rozdíly v přepisech do moderních jazyků. Proto také mnohde najdete dvojí jména a různé koncovky (Usir, Usire nebo Usirev atp.)

Žába probírá ve své knize všechny známé žánry a témata staroegyptské literatury: knihy moudrých rad do života, politické a propagační spisy, cestopisné povídky, básnictví, anály, novely králů a hodnostářů, zpravodajství, dopisy, vědeckou a naučnou literaturu, náboženské spisy, texty pyramid a rakví a knihy mrtvých.

Pro naše potřeby jsou zajímavé žánry založené na příběhu. Patří k nim životopisy zemřelých vytesané do kamene nebo napsané na papyrus uložený v jejich hrobě: „_Vyprávění bývá v první, řidčeji ve třetí osobě a obsahuje nejdůležitější události z velmožovy kariéry; někdy se tak dovídáme i nečekané, živě líčené podrobnosti. Protože šlo o autobiografie a životopisy sepsané nejstarším synem zemřelého, nemůžeme se divit, že autor vylíčil co nejvybranějšími slovy význačné úspěchy zesnulého a každou okolnost, která mu přinesla chválu panovníka nebo byla důkazem vládcovy důvěry či obliby.“[24]_ Tyto životopisy z hrobek vedly k vytvoření samostatného literárního žánru životopisu, k němuž patří i příběh Sinuhetův (viz dále).

K žánru rad do života (např. rady zemřelého krále synovi jak vládnout) řadí Žába i příběh Výmluvného venkovana, který charakterizuje jako učebnici řečnictví. Mezi politickou a propagační literaturu zařadil vyprávění Chufevových synů o kouzlech a kouzelnících. V kapitole Povídky, pohádky, bajky je nejvíc oněch příběhových textů, z nichž některé budou uvedeny dále: Povídka o trosečníkovi, Spor dvou králů, Povídka o princi, kterému byl předurčen osud, O dvou bratřích Pravda a lež (varianta příběhu o Usirovi, Éset a Hórovi).

Žába píše i o egyptském divadle. Náboženské hry se nedochovaly a existují jen jejich převyprávění či úryvky, jsou ale známy jejich náměty; z větší části se týkaly Hóra a jeho boje se Sutechem a bojů Réa a Thovta s Apopim.

Literatuře, která nabízí pro dramatickou práci převyprávěné příběhy a náměty, dominují dva autoři: Jiří Tomek a Eduard Petiška. Jiří Tomek poskytuje látky celkem ve třech publikacích. Dvě z nich na sebe navazují. Jsou to Bohové a faraóni, obsahující „mýty vyššího svědomí“, a příběhy ze Staré a Střední říše a Faraóni a kouzelníci, obsahující příběhy Nové říše a Pozdní a ptolemaiovské doby. Obě knihy mají rámcový příběh, v němž velekněz vypráví malému následníkovi trůnu Ptolemaiovi Kaisarionovi (syn Kleopatry a Julia Caesara) při jeho plavbě s matkou po Nilu. Další Tomkova knížka, vydaná Albatrosem v edici Obnovené obrazy, se jmenuje Příběhy faraónů a obsahuje všechny příběhy z obou výše uvedených publikací s výjimkou příběhů o Kleopatře. Publikace obsahují slovníčky faraónů a bohů, přehledy říší a dynastií. V Příbězích faraónů je velmi zajímavý doslov egyptologa dr. Břetislava Vachaly nazvaný Jak a co psali staří Egypťané (písmo, jeho vznik, technika psaní, jazyk, rozluštění hieroglyfů a hieratického písma, výroba papyrů, egyptská literatura, její žánry; je tu též informace, že staroegyptské pohádky jako první česky publikoval Julius Zeyer v Lumíru r.1875). Tomkovy práce ze starého Egypta doplňuje Pět egyptských pohádek, v nichž jsou příběhy převyprávěny pro menší děti a mírně upraveny do podoby blížící se pohádce. Některé jejich motivy známe i z pohádek evropských.

Dalším důležitým pramenem příběhů se starého Egypta jsou Příběhy, na které svítilo slunce Eduarda Petišky, kryjící se z větší části s příběhy Tomkovými, ale v jiném převyprávění. Trojici autorů, kteří převyprávěli staré egyptské příběhy pro děti a mládež (většinou se počítá s věkem nad 12 let) doplňuje Vojtěch Zamarovský s knížkou nazvanou Sinuhet (edice Obnovené obrazy). Tento příběh k mytologickým sice nepatří, ale bylo by škoda jej pominout, neboť se dotýká života v Egyptě a v Syropaletstině v době 12. dynastie. V knize egyptologa Miroslava Bárty Sinuhetův útek z Egypta najdete i původní text díla a obsáhlý historický výklad, dotýkající se významným způsobem doby biblických patriarchů.

Zdrojem příběhů jsou i práce Františka Lexy vydávané od 20. let 20. století, dnes už obtížně dostupné, s výjimkou Náboženské literatury staroegyptské, která byla vydána znovu v r. 1997. Její vědecky věrné překlady se zachováním mezer v textu nejsou pro využití příliš vhodné, ale mohou posloužit jako doplněk nebo rozšíření pohledu na příběh. Podstatnou část knížky tvoří různá vzývání a vyznání, krátké náboženské texty z hrobek, texty z knih mrtvých, které se blíží buď filozofii, nebo lyrice. Nejnovější z prací egyptologů je kniha Břetislava Vachaly Pověsti a legendy faraónského Egypta. V úvodu autor píše: „_Tato kniha představuje první souborné vydání nejnovějších českých překladů všech dochovaných staroegyptských pohádek a pověstí s nejnutnějším komentářem a vysvětlivkami.“[25]_ Najdete zde všechny příběhy, které uvádějí Petiška, Tomek i Zamarovský, ale také některé další. Jedním z nich je O vládě dobrého boha Usíra, o věrné lásce jeho manželky Éset a o krutém činu zlého boha Sutecha od Eduarda Petišky. Usíre jako vládce Egypta vyvedl lidi z temných jeskyň, naučil je stavět domy, vybavil je schopností dobývat ze země kov, dal jim zbraně a nástroje, naučil je obdělávat zem a pěstovat ovocné stromy, naučil je řemeslům, výrobě vína a piva, dal jim i písmo. Lid Usíra miloval, ale jeho bratr Sutech žárlil, toužil po moci. Vymyslel na Usíra past, vlákal ho do truhly, v ní ho nechal hodit do Nilu. Éset Usira hledala, až ho našla v sloupu v paláci cizího krále, pohřbila ho, ale Sutech ho našel a roztrhal na kousky. Éset je pak skoro všechny našla a bůh Thovt jeho tělo sestavil a doplnil – založil tím tradici balzamování. Usírův a Ésetin syn Hór dospěl a vyzval Sutecha k zápasu, v němž zvítězil. Oživil Usíra, ale ten nezůstal dlouho živ, stal se vládcem království mrtvých. Tématem je konflikt mezi tvůrčí povahou a činy Usíra a ničivým Sutechem. Greenová se Sharman-Burkeovou v tomto příběhu nacházejí „v_ýznamu a smyslu naděje, jakou prožíváme skrze své děti.“ [26]_

Jiný příběh má název O egyptském princi, který utíkal před svým osudem. Sedm sudiček předpovědělo novorozenému princi, že ho zahubí buď had, nebo krokodýl, anebo pes. Král chlapce nechal vyrůstat v izolaci, aby ho uchránil. Přesto princ jednou viděl psa, přál si štěně a král mu povolil malého psíka. Když princ dospěl, vymohl si dovolení cestovat a chrt ho na cestách doprovázel. U mezopotamského knížete se vydával za syna důstojníka, zúčastnil se soutěže o krásnou knížecí dceru a splnil úkol vyšplhat k jejímu oknu po strmé zdi. Kníže ho nechtěl za zetě, že není dost urozený, ale dívka si sňatek s ním vymohla. Po svatbě se princezně svěřil, jaké mu hrozí nebezpečí a ona u jeho postele nastražila mléko s datlovým vínem, omámila hada a usekla mu hlavu. Princ se pak vypravil do Egypta. Při cestě na břehu Nilu pozoroval opakovaný zápas obrovského krokodýla s dobrým obrem a varoval obra, že ho chce krokodýl zahubit lstí. Manželka v noci opět nastražila mléko s datlovým vínem, ale krokodýla není snadné zabít. Princ s ním bojoval a pes mu pomáhal. Krokodýl padl, ale také milovaný pes přitom zahynul. Princ zemřel zármutkem. Téma příběhu je v Petiškově variantě formulováno takto „Člověku se často zdá, že je obklopen nepřáteli, ale nepřítele v sobě netuší.“

Princ a osud je Tomkova verze téhož příběhu. V závěru jeho převyprávění pes prince zachrání před krokodýlem a promluví lidským hlasem – teď už pominulo kouzlo, může promluvit, prince zachránila jeho láska ke psu. Princ se pak setká se sfingou, zosobněním boha Re, který mu slíbí, že se stane faraónem, jestliže sfingu zbaví nánosu písku. Princ očistí sfingu a stane se faraónem.

Příběh se zachoval bez konce a Petiška i Tomek jej dokončili podle vlastní invence. Podle Vachaly[27] existují různé názory na to, jak příběh může končit: buď princ díky své zbožnosti překoná zlý osud a stane se králem v Sýrii, kde se oženil s princeznou, anebo se stane egyptským králem po otcově smrti. I tyto varianty konce, případně další, lze v práci domýšlet.

Lotos a papyrus (Tomek) je příběh s kulturním hrdinou, resp. hrdinkami. Starý zahradník měl dvě dcery, starší milovala tanec, mladší květiny. Jednoho roku se Nil dostatečně nerozvodnil a kněží rozhodli, že je nutné nilskému bohu Chnumovi dát lidskou oběť. Volba padla na mladší dceru, starší však šla s ní. Zatímco kněží prováděli obřad, mladší dívka ležela připravená na skále a starší sestra ji objímala. Když kněží skončili chvalozpěvy, obě dívky byly mrtvé, Chnum totiž oběť odmítl. Zahradník dcery pohřbil na své zahradě, druhého dne na hrobě jedné vyrostl lotos, posvátná květina boha Rea (symbolika slunce), na hrobě druhé papyrus, dar bohů lidem, aby měli na co psát (symbol egyptské učenosti). Tento jednoduchý příběh může posloužit třeba jako uvedení do výuky o starém Egyptě a jeho mýtech, historii, způsobu života a myšlení.

Výřečný venkovan (Tomek) patří k nejznámějším egyptským příběhům. Drobný rolník Chunanup se vydá se zbožím do města na trh, cestou ho o všechno připraví bohatý sedlák Nejtemnacht. Venkovan se dovolává spravedlnosti u královského správce Rensiho, ten však nemá čas a jeho podřízení rozhodnou ve prospěch Nejtemnachta. Ale venkovan se nedá, mluví a mluví na svou obhajobu. Rensi s jeho výmluvností seznámí krále a nechává pak jeho řeč zapisovat pro královo potěšení. Teprve když venkovan vyjádří touhu raději zemřít, Rensi z králova příkazu rozhodne, že všechen Nejtemnachtův majetek připadne Chunanupovi a sedlák se stane obyčejným rolníkem na Chunanupových dosavadních polích. Pro spravedlnost je třeba něco udělat, odměna přichází za vytrvalost i za obdivuhodnou dovednost.

Tomkovi Faraóni a kouzelníci obsahují mj. i několik bajek: O lvu, O vševidoucí supici a všeslyšící supici, O dvou šakalech, O supici a kočce. Dokumentují vztah mezi člověkem a zvířetem, jak byl chápán ve starém Egyptě.

Většina uvedených příběhů existuje v českém jazyce v různých verzích u různých autorů a rozdíly mezi nimi bývají sice jen dílčí, ale pro práci v dramatické výchově nebo v divadle pro děti a mládež mohou jejich kombinace věci často prospět. Většina z nich může být dobrým východiskem pro tzv. strukturované nebo školní drama, neboť obsahují konflikty, překážky a jejich překonávání, jinak řečeno problém k řešení a vedou tak k rozhodování a utváření postojů.

O Sinuhetově útěku za Egypta napsal egyptolog Miroslav Bárta: _„Toto původní vyprávění o Sinuhetovi patří k nejstarším dílům toho, co lze označit za staroegyptskou krásnou literaturu. Jeho žánrové zařazení je z dnešního hlediska poněkud obtížné – názory na něj se pohybují od kratochvilného vyprávění přes životopis skutečné osoby až po politicko-propagační spis.“[28] Podle tohoto autora byl Sinuhetův příběh, odehrávající se kolem roku 2000 př. n. l., ve starém Egyptě velice populárním dílem. Existují jeho četné opisy a bylo používáno ve výuce, proto také se zachovalo ve dvou hlavních exemplářích. Sloužilo zřejmě pro výcvik psaní, ale také v morální výchově jako „__jeden z příkladů vzorového chování vzdělaného Egypťana – odolného vůči strádání, úspěšného v každodenním životě, statečného v boji, ale především přísně dodržujícího tradiční pravidla své společenské vrstvy a až do morku kostí oddaného své rodné zemi, jejím božstvům a především jejímu panovníkovi.“ [29]_

Sinuhetovo vyprávění má také vztah k Bibli. Boj Sinuheta s obrem z Recenu je podle některých autorů předobrazem střetnutí Davida s Goliášem, příběhu téměř o tisíc let mladšího.

Bártova knížka obsahuje český překlad původního textu Sinuhetova vyprávění a komentář ve dvou kapitolách. Další kapitoly se pak týkají Egypta v Sinuhetově době, vztahům Egypta se Syropalestinou a posmrtného života Egypťanů, tj. mumifikace a hrobek doby 12. dynastie. Celkem tedy publikace poskytuje množství poznatků týkajících se nejen příběhu Sinuhetova. Mimochodem Waltari toto jméno pro svého hrdinu, žijícího ve zcela jiné době, nepoužil náhodně: matka jej pojmenovala po onom tradičním hrdinovi proto, že se dokázal vyrovnat se svým životem.

Vojtěch Zamarovský převyprávěl tento _„nejstarší známý životopisný a zároveň dobrodružný spis ve světové literatuře“[30]_ pro edici Obnovené obrazy, určenou starším dětem. V porovnání s poměrně stručným původním textem, který vypráví, co se stalo, Zamarovský příběh rozšiřuje vyprávěním, jak se to stalo. Konkretizuje situace, jednání postav, popisuje dobové reálie Egypta, života beduínů, města Byblu, doplňuje a rozvíjí poznatky o egyptské mytologii. Jsou tu také formulovány zásady osvíceného vládnutí a hospodářství (vodní nádrže, sýpky). Zamarovského Sinuhet se projevuje i jako válečný stratég a v Horním Recenu (kraj v dnešním Izraeli) učí místní lidi řadě pracovních postupů vyspělého Egypta. V obsáhlém doslovu Zamarovský podává dějiny starověkého Egypta, vykládá historické pozadí spisu, a píše i o změnách, které v příběhu provedl. Je zde i slovníček osobních jmen a místních názvů. Příběh o Sinuhetovi existuje v češtině jak v Bártově překladu s obsáhlými komentáři, tak v převyprávění čtenářském, určeném starším dětem a je ve všech verzích vyprávěn v ich-formě.

Sinuhet byl hodnostářem Senvosreta I., následníka trůnu a spoluvládce otcova. Při návratu z válečného tažení proti kočovným libyjským kmenům dostal Senvosret zprávu, že byl jeho otec král Amenemhet I. zavražděn a spěšně se proto vrací do královského sídla. Sinuhet vyslechl jakýsi útržek této zprávy a z obavy, že se vlády místo Senvosreta zmocní králův vrah, uprchne ze země. Později to vysvětluje:

„Myslel jsem, že vypukla vzpoura

a nemyslel jsem, že bych ji přežil.“

Ke spiknutí proti Amenemhetovi zřejmě došlo v jeho harému, patrně byla jeho původkyní některá z manželek nebo konkubín, která chtěla zajistit následnictví svému synovi, a to mohlo vést Sinuheta k útěku.[31] Tato otázka je věcí dohadů a v dramatické aktivitě by bylo možno ji řešit, neboť je otevřená. V příběhu se popisuje Sinuhetovo dlouhé putování s beduíny, po různých peripetiích zakotví v dnešním Izraeli (Horním Recenu), zbohatne, získá významné postavení a nakonec se stane zetěm a dědicem krále v menším království. Po roce se sice dozvěděl, že v Egyptě vládne Senvosret, ale nevrátil se, protože byl zběh, selhal, nesplnil své povinnosti a přidal se pak k nepřátelským beduínům, obával se tedy trestu. Ale ve své pozici významně pomáhá mnoha Egypťanům, zejména obchodníkům, na jejich cestách Syropalestinou, takže se nakonec odváží žádat Senvosreta o odpuštění zbrklého útěku. Je se slávou opět přijat do královských služeb jako rádce a znalec poměrů za hranicemi Egypta.

Tématem je schopnost vypořádat se jak se změněnými podmínkami života a uspět, tak s vlastním selháním a morální odpovědností za ně. Zbrklá reakce, schopnost vyrovnat se s nesnázemi, schopnosti, vzdělání a morálka jako zdroj životního úspěchu, touha po rodné zemi, návrat, snad i téma emigrace a emigrantů obecně.

Původní text může být východiskem práce, která klade důraz na hlavní linku příběhu a jeho témata, Zamarovského vyprávění se lépe hodí pro práci, která příběh spojuje s dějepisnou výukou, lze na něm také založit participační divadlo, neboť nabízí rozehrávání hromadných scén. Tomkova varianta patří spíše do kategorie romantických příběhů. V každém případě je nutné při divadelním využití uvést konkrétní pramen.

Starý zákon

Zatímco historie výše uvedených kultur staví od svých počátků na informacích od archeologů (o Mezopotámii zejména z hliněných destiček a z vykopávek, o Egyptu z hrobek a jejich vybavení, včetně obsáhlých nápisů na stěnách), za jediný pramen pro hebrejské dějiny byla donedávna uznávána (a mnohdy stále ještě je) Bible. _„Starý zákon vyrostl z dějin izraelského národa. Je svědectvím o těchto dějinách a rozmanitým způsobem je zrcadlí. Zároveň je také jediným pramenem, z něhož se dozvídáme něco o průběhu a souvislostech těchto dějin.“ [32]_

Mýtickým předkem Hebreů, později nazývaných Izraelité či Židé (posledně uvedený název se odvozuje od Judy, syna Jákobova) byl Heber, potomek Séma (nebo Šéma), nejstaršího syna Noemova. Podle antropologů a historiků pocházely semitské národy z Arabského poloostrova, odkud se od 4. tisíciletí př. n. l. rozšiřovaly po celém Předním východě a severní a severovýchodní Africe. Patřili k nim nejen Židé (Hebreové), jak pojem „Semita“ chápeme dnes v Evropě, ale také Babyloňané, Asyřané, Amorejci, Foiničané, Kennanci, Aramejci, Etiopané a Arabové.[33]

Podle Bible se dějiny Izraele člení na dvě epochy.

_Doba před usazením Izraelců v kenaanské zemi[34]_

Doba otců - žijí v kenaanské zemi, ale nejsou usazeni
Doba pobytu v Egyptě a vyjití z Egypta
Doba tažení pouští
Pobyt na Sinaji
Dobytí Zajordání
Před překročením Jordánu

Usazení v kenaanské zemi, její obsazení je podle historiků počátkem izraelských dějin. Vytvoření státu bylo novým začátkem čtyřsetleté samostatnosti Judska.

_Dějiny v samotné zemi[35]_

Dobytí země
Počáteční období po usazení
Království (Saul, David, Šalamoun)
Rozdělení obou zemí – Izrael a Judsko, do zničení severního království Asyřany
Poslední etapa judského státu – po dobytí Jeruzaléma – babylonské zajetí

Zcela jiný pohled na dějiny Izraele podávají Israel Finkelstein a Noel Asher Silberman, oba archeologové a historici, izraelský a belgický, v knize Objevování Bible. Starý zákon, který tito autoři charakterizují jako „sbírku legend, zákonů, poezie, proroctví, filosofie a historie“, je výsledkem nepřetržitého procesu sepisování, který trval několik století. Nejstarší části vznikly kolem r. 586 př. n. l., většina mezi 5. až 2. stol. Písemná podoba Starého zákona je tedy mladší než Gilgameš a egyptské mýty, ale je mladší i než Homér, a některé její částí vznikaly až po řeckých dramatech (např. u Písně písní se uvádí 3. století př. n. l)[36]

Finkelstein a Silberman se zabývají hlavně historickými spisy, tj. Tórou, která zahrnuje Pentateuch (knihy Mojžíšovy počínajíc Abrahámem) a Proroky, tj. knihami Jozue, Soudců, Samuelova Královská do zničení Jeruzalémského chrámu v r. 586 př. n. l. Tyto texty porovnávají s archeologickými nálezy, včetně nejnovějších, z nichž mnohé změnily pohled na historickou výpověď Starého zákona. O zemi, kde se příběhy odehrávaly, píší: _„Po tisíciletí ji sužovala sucha a téměř nepřetržité válčení. Její města (a obyvatelstvo) byly v porovnání s městy a obyvatelstvem sousední egyptské a mezopotamské říše nepatrné. Také její hmotná kultura byla v porovnání s nádherou a bohatstvím jejich hmotné kultury chudá. A přesto tato země zrodila mistrovské literární dílo, které má jako Písmo svaté i jako dějiny na světovou civilizaci obrovský vliv.“[37]_

Objevování Bible se zabývá tím, co autoři označují jako „rekonstrukci historie za Biblí.“ Archeologie přinesla četné poznatky o kultuře, životě a událostech biblických dob, které _„pomáhají odlišit moc a poezii biblického vyprávění od všednějších událostí a procesů starověké historie na Předním východě… Dnes je zřejmé, že se mnoho událostí biblické historie buď neodehrálo v dané době, nebo se neodehrály tak, jak se to v Bibli popisuje. Některé z nejznámějších událostí se nestaly nikdy.“[38]_

Například pokud jde o období Egypta a exodus: podle bible dokázali potomci Jákobovi něco nemyslitelného – vymohli si svobodu na mocné egyptské říši. Archeologie potvrzuje, že z Kenaanu přicházeli přistěhovalci do oblasti východní delty Nilu. Někteří semitští přistěhovalci byli najímáni na veřejné stavby, jiní obchodovali, další se do Egypta dostali jako váleční zajatci, tj. otroci obdělávající chrámové pozemky. Mezi semitskými imigranty byli i vládní úředníci, vojáci, kněží. Ale v archeologii neexistují žádné náznaky, že by v Egyptě v dané době žila nějaká kompaktní menšina, a není také pravděpodobné, že by velká skupina mohla v době Ramesse I. (tj. ve 13. století př. n. l) odejít, protože východní hranice byla velmi bedlivě střežena. Archeologické nálezy ale naznačují, že se exodus mohl odehrát v 7. stol. př. n. l. Neexistují ani žádné archeologické doklady o tom, že Jozue dobyl Kenaan popsaným způsobem (zhroucení hradeb Jericha), a to ve 13. stol. př. n. l., neboť v té době města neměla hradby a byla to malá a málo významná sídliště.

Existence krále Davida je archeologicky doložena, ale v jeho době a v době Šalamounově bylo Judsko velmi řídce osídleno, jeho obyvatelé byli chudí vesničané, nevalná byla hmotná kultura i gramotnost obyvatel. Jeruzalém byl v té době spíše větší vesnicí a Davidovo a Šalamounovo království nebylo zdaleka tak bohaté a výstavné, jak se líčí v Starém zákoně. Pátá kniha Mojžíšova, obsahující popis Davidova a Šalamounova království, vznikla v 7. stol. př. n. l. a v té době již byl Jeruzalém velkým městem s Chrámem, byl centrem království s profesionálním vojskem a státní správou, srovnatelným s okolními státy, a tak je také popisováno v době Davidově a Šalamounově.

Po návratu z babylonského zajetí a po obnově Chrámu už nešlo o království, ale o náboženské společenství. Základem tohoto společenství se stal Starý zákon, respektive ty jeho části, které v té době vznikly. Je z historie doloženo, že vznik podobných žánrů bývá zpravidla spojen s formováním státu, s pozicí jeho panovníka a s vytvářením a rozvíjením jeho oficiálním kultu, ale také se zaměřením na určitá hospodářská odvětví, vzájemné propojení obcí v určité hierarchii a s tím vším souvisejícími velkými stavbami. To všechno ale neznamená, že by Silberman a Finkelstein význam Starého zákona nedoceňovali: _„Obrovská moc Bible spočívá právě v… důrazu na lidskou odpovědnost. Jiné starověké eposy časem vyvanou. Vliv biblického příběhu na západní civilizaci jenom poroste.“[39] Příběhy Bible se podle nich podobají spíše historickému románu než moderně chápané historii: „Již nikdy se nedozvíme, jak spolehlivé byly příběhy, texty či archivy, ze kterých bibličtí autoři při sepisování svých dějin izraelského království vycházeli. Jejich cílem však nebylo sepsat objektivní dějiny severního království. Mnohem spíše chtěli podat teologické vysvětlení dějin, které byly – přinejmenším v hrubých obrysech – pravděpodobně všeobecně známé.“[40] V závěru své práce pak autoři shrnují význam Bible nejen pro Judsko 7. století př. n. l., ale pro celé lidstvo do dnešních dnů a srovnávají ji s příběhy jiných starověkých náboženství: „Nikde jinde ve starověkém světě nevzniklo podobně působivé vyprávění, které by sjednocovalo všechny členy národa. Řecké eposy a mýty se vyjadřovaly pouze metaforami a ideály. Mezopotamské a perské náboženské mýty sice sdělovaly kosmická tajemství, nikoli však pozemské dějiny ani rady pro praktický život. Hebrejská Bible obsahovala obojí… Vyprávění o Izraeli… se zkrátka stalo první jasně formulovanou národní a společenskou smlouvou na světě._ Síla biblického vyprávění pramení ze skutečnosti, že se formou příběhů přesvědčivě a souvisle vyjadřuje k věčným tématům, jako je vysvobození národa z otroctví, neustálé odolávání útlaku a hledání sociální spravedlnosti…“ Finkelstein a Silberman _ z_důrazňují důležitost a zvláštnost toho, že tak malé společenství lidí dokázalo vytvořit takovýto epos. Lze k tomu dodat, že vedle náboženského smyslu onoho vyprávění, ať už je míra jeho historické pravdivosti jakákoli, je tu i síla estetická, která působí na čtenáře, věřícího i nevěřícího, judaistu či křesťana.

Ale dopovězme historii Hebreů: babylonský král Nabukadnézar dobyl Palestinu na konci 7. století, nechal vyplenit Judsko a dobyl i Jeruzalém a nejvlivnější osoby Judey dal deportovat do Babylonu. Babylón pak dobyl perský král Kýros II. Veliký a ten v r. 538 umožnil Židům návrat z babylonského zajetí do vlasti. V posledních dvou stoletích před Kristem došlo k útlaku a okupaci Palestiny Řeky. Byli to Seleukovci, potomci jednoho z generálů Alexandra Velikého. Příslušník této dynastie Antiochos IV. se pokusil prosadit řeckou kulturu silou a vyvolal tím vzporu, kterou vedl Juda Makabejský. Proti Řekům bojovali Makabejští partyzánským způsobem a v roce 142 př. n. l. získala Judea nezávislost. Později však tuto oblast ovládli Římané. V r. 63 před Kristem dobyl Palestinu Pompeius, v letech 66 - 70 našeho letopočtu propuklo povstání Židů v Palestině, Titus dobyl jeruzalémský Chrám r. 70 n. l., v letech 132 – 135 bylo potlačeno další povstání Židů a Jeruzalém se stal římskou kolonií. Vstup do Jeruzaléma byl Židům zakázán. Následovala diaspora – rozptýlení Židů v cizině. Soudobý stát Izrael byl založen 14. května 1948.

Náboženství starých Izraelitů (Starý zákon) bylo prvním soustavně rozvíjeným monoteizmem. Badatelé, kteří se zabývají náboženstvími jiných starověkých národů (např. egyptolog Lexa), nebo antropologickým srovnáváním mytologií (Campbell), konstatují, že je v té době jediným náboženstvím natolik vyhraněným, že není ztotožnitelné nebo srovnatelné s druhými a hledání podobností a shod se přímo brání. Jinde jsou často ztotožňováni bohové jedné mytologie s jinými (např. Alexander Veliký v Indii ztotožňoval Kršnu s Herkulem, Indru s Diem, podobně činil Caesar u Keltů). Judaismus, křesťanství a islám, mají tendenci k univerzálnosti, tj. k šíření po celém světě a usilují o obracení lidí na svou víru misionářskými prostředky. V tom se liší od mytologií a náboženství kmenových (přírodní národy), která jsou vázána na určitou lokalitu a etnikum, ale do značné míry i od mnohem otevřenějších náboženství polyteistických (hinduismus, buddhismus).

Hlavním zdrojem látek je přirozeně v první řadě sama Bible, Starý zákon, ať již Bible kralická, anebo ekumenický překlad či nejnovější „překlad pro novou dobu“. Dalším zdrojem jsou beletristická převyprávění. Během 90. let vyšlo několik „biblí pro děti“, obsahujících širší či užší výběr příběhů. Většinou byly přeložené z cizích jazyků a většinou také nevalné literární úrovně a vybavené podbízivými ilustracemi. Bylo by pošetilé sahat po nich, když máme v české literatuře dílo již klasické - Biblické příběhy Ivana Olbrachta s dřevoryty Gustava Doré (1832-1883, Francie). Historie jejich vydávání je poznamenána politikou druhé půle 20. století: 1. vydání vyšlo v roce 1939, v SNDK byly Biblické příběhy vytištěny poprvé 1958, ale vytištěné knihy byly uloženy ve skladech a prodávány až o několik let později, v souvislosti s politickým a ideologickým uvolněním šedesátých let. Další vydání (již pod značkou Albatrosu) vyšlo v r. 1970, nové vydání bylo připravováno i v r. 1975, ale kniha mohla vyjít až v r. 1991. Potom vycházely Biblické příběhy už normálně v 2002 a 2007.

Olbrachtovy Biblické příběhy vznikly v roce 1939 jako reakce na pronásledování Židů nacisty, významnou roli přitom hrál fakt, že Olbrachtova matka pocházela ze židovské rodiny. V tomto období tvorby se Olbracht zabýval i dalšími knihami adaptujícími starší látky pro děti – bylo to převyprávění kronik Ze starých letopisů (1940) a indické Bidpajovy bajky (1947).

Olbrachtova kniha obsahuje celkem 30 příběhů, velmi věrně sledujících vyprávění Bible, ale spojující příběhy v jeden celek z různých oddílů biblického textu. Olbrachtův jazyk je stylizovaný, s archaickými prvky, blízký jazyku Bible.

Dalším literárně hodnotným převyprávěním jsou Příběhy z Bible vydané v r. 1991. Autorem příběhů ze Starého zákona je Leo Pavlát, ředitel Židovského muzea, novinář, spisovatel, diplomat. Příběh Nového zákona převyprávěla Zuzana Holasová, redaktorka Albatrosu. Kniha obsahuje 32 příběhů ze Starého zákona a 12 kapitol z Nového zákona.

Eduard Petiška v Příbězích, na které svítilo slunce (resp. Příbězích ze starého Izraele) převyprávěl 14 příběhů. V některých případech spojuje dva příběhy do jednoho. Na rozdíl od Olbrachta beletrizuje, takže někde vnáší vlastní prvky, např. do Noemovy archy se vnutí i Lež a Kletba. Od Olbrachta se liší některými drobnými detaily a jazykem.

Jiří Tomek v Legendách starého Orientu zařadil dva biblické příběhy – O Josefovi a jeho bratrech (končí vyvedením Židů z Egypta Mojžíšem) a Silný Samson a lstivá Dalila.

Těžištěm dále uvedeného výběru příběhů jsou především převyprávění Olbrachtovo a Pavlátovo. Jako pomůcka pro orientaci v reáliích biblických příběhů mohou posloužit Biblické časy Amandy O´Neillové, spojující informace o místech (lokalizace ráje, putování pouští) a časech biblických událostí a postav (Sumer – rodiště Abrahamovo) a o kmenech a národech (Chetité, mořské národy) nebo zemích (Egypt), o nichž se Bible zmiňuje. Autorka zahrnula Starý i Nový zákon, ale dovedla výklad až k rozdělení církve (Luther, Jindřich VIII.). Kniha je bohatě ilustrována reprodukcemi četných uměleckých děl, obrazů, soch, staveb a archeologických nálezů. Pro praktické uplatnění biblických látek je nevhodnější zpracování Olbrachtovo.

Kain a Ábel je příběh synů Adama a Evy, zemědělce Kaina a pastevce Ábela. Oba přinesli Hospodinu obětní dar, Kain plodiny země, Ábel z prvorozených ovcí. Hospodin shlédl jen na Ábelovu oběť, Kain se rozhněval a zabil Ábela. Hospodin ho proklel a vyhnal ze země, bude psancem na zemi, poznamenal ho, aby ho nikdo nemohl zabít. Ivan Olbracht komentuje Hospodinovo rozhodnutí, že Kaina nesmí nikdo zabít: „Neboť nešlechetný po všechny své dny sám bolestí se trápí, skrývá se před mstitelem a zvuk strachu jeho jest v jeho uších i v čas pokoje… A jeho hrůza… doléhá na něho stále silněji“ Tento komentář může být východiskem k hledání tématu příběhu.

Autorky Životní cesty v zrcadle mýtů příběh uvádějí názvem Kdo je otcův oblíbenec a píší o častém jevu sourozeneckého soupeření, „_které vybuchne ve chvíli, kdy rodič dává přednost jednomu potomkovi na úkor druhého.“[41]_. Bůh dává přednost Ábelovi, ačkoli oba bratři obětovali každý z toho, co bylo jeho posláním. I tady lze hledat zdroje tematického změření práce. Petiška v Příběhu, v němž poprvé člověk zabije člověka a přijme za to trest vysvětluje Jahvův přístup tím, že Kain položil na obětní kámen to nejhorší z toho, co se mu urodilo (nic takového ale v Bibli není) a rozvádí průběh jejich konfliktu. Kratičký text beletristicky rozvádí až ke Kainově smrti po sedmi pokoleních. Morální stránka příběhu je tu zdůrazněna možná až příliš silně. Také Leo Pavlát hledá psychologické motivace jak u obou bratrů, tak také u Hospodina. Vychází z té části textu v Bibli, kde Hospodin praví Kainovi nad jeho obětí: „Což nepřijmu i tebe, budeš-li konat dobro?…“ V lakonickém biblickém textu však o konání Kaina a Ábela není nic. Pavlát charakterizuje Kaina jako chamtivce a sobce, který oběť odbude, pár klasů položí na suchou trávu, kdežto Ábel ji připravuje s péčí a věnuje na ni hodnotný produkt. Na základě jednoho a téhož příběhu lze tedy volit různá témata, eventuálně by bylo možné odlišná podání konfrontovat a za hlavní téma zvolit možnost různých pohledů a výkladů jedné a téže události, zabývat se motivací různého pohledu i otázkou relativnosti soudů o určité události.

Potopa světa podle Pavláta: v úvodních pasážích příběhu líčí autor, jak lidé začali bydlet ve stanech, pak stavěli domy, budovali města. Popisuje vznik civilizace, který postupně vede od dobrých vztahů mezi lidmi k bažení po majetku, k závisti, krádežím, přepadání a k zabíjení. Bůh proto přikáže jedinému spravedlivému, Noemovi, aby vybudoval archu. Spíše než samotná potopa by pro dramatickou práci bylo zajímavé vyjít z první části Pavlátova převyprávění. Babylonská věž je příběhem o tom, jak potomci Noemovi mluvili původně všichni jednou řečí, ale když začali budovat vysokou věž z pálených cihel, popudili Hospodina svou zpupností – pokusem stavět až do nebe. Proto jim zmátl jazyky, aby si navzájem nerozuměli. Olbracht zachovává velmi stručný příběh, Petiška ho rozvádí do větší šíře a spojuje ho s vyprávěním o Nimrodovi, který vybudoval Babylón. Pavlát rozvádí průběh dění v prostředí starých civilizací, psychologicky rozvádí téma zpupnosti lidí, kteří si mysleli, že mohou dokázat cokoli. V závěru pak zmatení jazyků a vznik národů dovádí až k počátkům vzájemné nevraživosti, podezírání a pomluvám druhých národů. Téma a možnosti využití jsou zřejmé – komunikace, vzájemné neporozumění, vznik xenofobie a rasismu, ale také smělé plány, které narazí na vážnou překážku.

Sodoma a Gomora, obě bohatá města se vyznačovala tím, že jejich obyvatelé žili v přepychu, byli pyšní, bezcitní, poživační. Hospodin se s dvěma anděly vydal na cestu a zastavil se u Abrama (Abraháma) v jeho stanu. Slíbil mu, že města nezničí, jestliže v nich najde aspoň deset spravedlivých. Andělé se do města vydali, přijal a ubytoval je Abramův synovec Lot, všichni ostatní obyvatelé chtěli na oba pocestné zaútočit a zachovali se nepřátelsky i k Lotovi, kterého považovali za cizáka. Hosté pak řekli Lotovi, aby s celou rodinou odešel. Druhý den Hospodin na města dštil oheň a síru, Lotova rodina doputovala do sousedního městečka, ale jeho žena se obrátila, a když spatřila hořící města, proměnila se v solný sloup. Petiška rozvádí chování Sodomských k příchozím, krátí naopak situace jednání Hospodina s Abrahámem i odchod Lotovy rodiny ze Sodomy. Jádrem tématu může být buď životní styl založený na hedonistickém užívání příjemných stránek života (Olbracht), anebo xenofobie a šikana cizích osob (Petiška).

Prvorozenectví za misku čočky prodané je příběhem synů Izáka a Rebeky. Dvojčata Ezau a Jákob se od sebe lišili, staršího Ezaua, rezavého a srstnatého a dobrého lovce, miloval Izák, mírnému Jákobovi dávala přednost matka. Jednoho dne Ezau, vyčerpaný po lovu, požádal Jákoba o čočku právě uvařenou. Jákob ji s ním vyměnil za prvorozenectví, Ezauovi to v té chvíli bylo jedno. Když ale slepý Izák chtěl prvorozenému synovi požehnat, matka za Ezaua podstrčila Jákoba a na Ezaua už zbylo jen slabší požehnání. Ezau se na bratra rozzuřil a ten uprchl k strýci Lábanovi. Strávil u něho dvacet let, oženil se s jeho dcerou Ráchel a měl jedenáct synů, nejmladšího Josefa. Pak se s celou rodinou odebral k otci, aby se ujal svého dědictví. Cestou se musel střetnout s Ezauem, oba bratři se připravovali k boji, ale jakmile se setkali, padli si kolem krku. Téma se týká nerovných pozic sourozenců v rodině, odlišnosti dětí, odlišných vztahů rodičů a z toho plynoucích svárů. Teprve dospělost, samostatnost, nezávislost na rodičích umožňuje rozdíly v pozicích překonat. Vedlejší téma představuje jednání obou bratří, Ezaua, který je k svému prvorozenectví lhostejný, ale když o ně přijde, rozzuří se, a Jákoba, který bratrovi závidí a je ochoten účastnit se intriky.

Pavlát vypráví příběh Izáka a jeho synů rozsáhleji a podrobněji v kapitolách Nevěsta pro Izáka, Izákovo požehnání a Jákobova protivenství. Poměrně obsáhlé je líčení žádosti o Izákovu nevěstu Rebeku, jejího chování a reakcí bratra Lábana, u Ezaua Pavlát zdůrazňuje jeho bojovnost až agresivitu, popisuje i Jákobův život u strýce Lábana, který ho chce ošidit.

Příběh Josefův je téměř román o řadě epizod a lze jej uplatnit vcelku, anebo z něj vybrat některé části se samostatnými tématy. Jákob měl celkem 12 synů, nejvíce miloval předposledního Josefa a nejmladšího Benjamina. Josef uměl vykládat sny a podle toho, co se mu zdálo, bylo předurčeno, že jednou ovládne bratry. Ti ho proto nenáviděli a prodali ho do Egypta jako otroka. V Egyptě sloužil Josef v domě Putifarově, jehož žena se ho pokusila svést, a když neuspěla, obvinila ho z pokusu o znásilnění. Putifar dá Josefa vsadit do vězení, Josef se však osvědčí jako vykladač snů, předpovídá faraónovi sedm let úrodných a sedm hladových a stane se pak správcem státních zásob. V této pozici ho navštíví jeho deset starších bratrů, aby nakoupili potraviny pro svou rodinu. Josef se jim nedá poznat a vystavuje je zkouškám a až poté, co přivedli nejmladšího Benjamina, se jim prohlásí. Nakonec do Egypta přijde i Jákob. Závažná témata nabízí zejména první epizoda a závěr příběhu. Opět je tu problém sourozeneckých vztahů vyvolaný tím, že otec preferuje Josefa a do značné míry i Benjamina. Jednání bratrů nakonec uvádí Josefa do dilematu – pomstít se, nebo odpustit; odpouští, ale toto odpuštění není nijak jednoduché.

Příběh O Samsonovi vykládají autorky Životní cesty v zrcadle mýtů jako příběh Samsonových chyb – výběr nevhodné manželky, vystupňování nepřátelství mezi Izraelity a Pelištejci, vášeň k Dalile (nevhodná milenka), i pošetilé vyzrazení tajemství. Tematicky lze příběh posunout i k obecnějšímu problému nekritického podléhání zamilovanosti, nadšení či okouzlení, ať už konkrétní osobou opačného pohlaví, nebo skupinou osob, ideou, jevem, koníčkem atp.

Notoricky známý příběh David a Goliáš, lze vykládat jako oslabení Izraelců Filištínskými, kteří je zbavili všech kovářů, aby neměli možnost se vyzbrojovat. Dalším tématem může být Goliášova chvástavost, když se po 40 dní vytahuje svou zdatností a nezranitelností. A konečně je tu téma hlavní – Davidova odvaha, když se celkem náhodně dostane na bojiště a proti náročné výzbroji zvítězí prostředkem jednoduchým a prostým, s nímž protivník vůbec nepočítal – chytrost proti hloupé zpupnosti.

Král David vypráví o klíčové osobě biblických dějin. Rozsáhlý příběh nabízí četná témata, jejichž osu tvoří osud výjimečného jedince, který budí nejen obdiv a lásku, ale také závist a nenávist konkurentů. Sám je schopen odpuštění, ale setkává se s nevděčností a zradou. Láska k ženě ho však dovede k nečestnému jednání, za něž je pak trestán na svých dětech. Ač má mnoho zásluh a předností, Hospodin jeho jediný vážný prohřešek bez trestu nenechá, za vše se musí platit (Olbracht i Pavlát).

Jedním z nejkrásnějších příběhů Bible je Královna Ester v převyprávění Olbrachta i Pavláta. Odehrává se mezi Židy rozptýlenými v království perském, ve městě Súzách. Ester žije u svého strýce a pěstouna Mardochea (Mordokaje). Pro její krásu si ji zvolí za manželku perský král Asverus či Achašvéroš (zřejmě Xerxes), aniž si uvědomuje její původ. Pěstoun ji chodí pravidelně navštěvovat a jednou vyslechne dva komorníky, kteří chtějí krále zavraždit. Prostřednictvím Ester krále varuje a zachrání mu život. Králův vezír Aman (Haman) chce vyhladit všechny Židy v zemi, zvlášť zaujatý je proti Mardocheovi, pro nějž nechá postavit šibenici. Ester uspřádá tři hostiny pro krále a Amana, mezitím král zjistí, že Mardocheus nebyl za záchranu jeho života odměněn. Aman sám se vyjádří, jak se má naložit s mužem, kterého chce král poctít, přestože chtěl krále zničit. Král nechá pověsit Amana na připravenou šibenici. Ester vysloví přání, aby byli zachráněni Židé v říši. Král jí toto přání splní, Esteřin lid je zachráněn a na oslavu této záchrany se slaví židovský svátek púrim. Příběh lze spojit s tématem intrikánství, xenofobie, zpupnosti dvořana a statečnosti dívky, která chce zachránit své lidi, ač sama dost riskuje. S moderními dějinami lze spojit onu přípravu rozsáhlého pogromu na Židy žijící už tehdy v diaspoře.

Bible obsahuje nespočet příběhů, ale i jiné literární žánry. Pro dramatiku se nejlépe hodí příběhy s individuálními osudy, individuálními situacemi a jednáním, méně vhodné jsou buď masové události, jako je např. exodus, anebo politické děje (dynastie Omríjovců, Achab, Jezabel), politické převraty. Nenabízejí příliš mnoho konkrétních situací a nesou méně témat, která se mohou týkat současných lidí.

Ze Starého zákona jsou zde zmíněny příběhy, které obsahují situace a témata obecně lidská a řeší mezilidské vztahy, nezávislé na víře a náboženském přesvědčení. Kdo bude mít za cíl výchovu náboženskou, bude patrně vybírat jiné příběhy, v první řadě ty, které se týkají Hospodinových přikázání, odměn a trestů, věrnosti Hospodinovi i rozdílu mezi vírou v něj a v bohy mezopotamského pantheonu.

Z Nového zákona v převyprávění Zuzany Holasové, by rovněž bylo možné čerpat látku i mimo náboženskou výchovu, a to k dvojímu cíli. Tím prvním je obohacení kulturně historických vědomostí. Žijeme ve světě křesťanském, ať věříme či ne. Křesťanství naši kulturu po staletí utvářelo, bylo by tedy žádoucí znát Kristův příběh, který je námětem značné části světového umění a jehož prvky nacházíme v literatuře. Měli bychom jim rozumět, protože po dlouhá staletí byly biblické příběhy Starého i Nového zákona známy veškeré populaci v Evropě a proto také jejich stopy nacházíme v jazyce, v příslovích a úslovích, v písních, v koledách. Měli bychom, si být vědomi, co to o Vánocích tak soustavně a horlivě slavíme. A nabízí se i další cíl - vytvořit vystoupení u příležitosti církevních svátků, v první řadě Vánoc.

Řecko a Řím

Antickou mytologii dobře známe, přestože absolventů někdejšího klasického vzdělání, spojeného s četbou klasiků, už mnoho nežije. Řecká mytologie se stala součástí výuky dějepisu a nadto Petiškovy Staré řecké báje a pověsti za víc než půl století od svého prvního vydání odchovaly celé generace. Dobrá znalost spolu s faktem, že antická mytologie je základem díla klasiků – Homéra, Ovidia, Vergilia, dramatiků – má jeden háček: ačkoli je příznačným rysem mytologií jejich proměnlivost v čase a místě, příběhy a postavy antické mytologie máme zafixované jako klasickou kulturní hodnotu a příliš rasantní zásahy zde ani při uplatnění v dramatice nebudou právě na místě.

Řecké dějiny začínají mínojskou civilizací, která vznikla na Krétě v době bronzové, někdy mezi léty 2700 a 1450 před naším letopočtem. Minojská civilizace vybudovala první evropská města, jejichž jádrem byly paláce na poměrně vysoké technické a hygienické úrovni, s koupelnami a přívodem vody a kanalizací. Vytvořila trojí druh písma, o literatuře však nejsou zmínky, ačkoli v předoasijských kulturách a v Egyptě už literatura existovala. S řeckou mytologií je tato doba spojena příběhem o Mínotaurovi a Labyrintu. Mínojskou civilizaci zničila přírodní katastrofa – výbuch sopky na ostrově Théře (Santorini) a následné zemětřesní. Zmizela mezi roky 1450 a 1400 př. n. l. a centrum kultury se přesunulo do Mykén, na poloostrov Peloponés.

Mykénská kultura (stále ještě doba bronzová) se rozvíjela asi mezi roky 1600 – 1000 př. n. l. Mykénští vládcové ovládali Středomoří, budovali citadely na kopcích, opevněné okrsky, jejichž centrem byl palác. V mykénském období má původ dvanáct olympských bohů, a k nim se také váže celý cyklus příběhů Oresteie.

Další období řeckých dějin se nazývá „temné“, protože o něm je jen velmi málo zpráv. Je to doba zhruba mezi 12. a 9. stoletím př. n. l., kdy byla špatná úroda a následné hladomory a v důsledku toho i úpadek obchodu. Nepříznivé bylo toto období nejen pro Řecko, v té době zanikla říše Chettitů i četná města na severovýchodním pobřeží Středozemního moře – od Tróje až po Gazu. A zánikem Tróje a Homérovými eposy Illias a Odyssea se dostáváme na počátek řecké literatury.

Řecký pantheon, tj. soubor všech bohů, byl dotvořen kolem roku 750 př. n. l., a Homérovy eposy, jejichž vznik se klade do 9. století, nesou znaky dlouhé předchozí básnické tradice. Mytologie byla v Řecku základem výchovy a intelektuálního života, divadelní hry byly součástí společenského života starého Řecka.

V archaickém období (8.-6. stol.) vznikl vlivem geografických podmínek (ostrovy, horská údolí) řecký městský stát – polis. V Athénách vládu králů nahradila šlechta, jejíž privilegia pak roku 594 př. n. l. odstranil Solón a umožnil zapojení i nižších vrstev do politiky. Zrodila se athénská demokracie, občané měli rovná práva, ovšem s výjimkou žen, otroků a cizinců.

V klasické době (500 – 336 př. n. l.) vyvrcholil athénský kulturní a politický vývoj. Vznikly četné významné stavby, základy filozofii kladli Sokrates, Platón a Aristoteles, tragédie tvořili Aischylos, Sofoklés a Euripidés, komedie Aristofanés.

Starořeckou mytologii lze rozdělit do několika hlavních bloků námětů a témat.

První z nich jsou mýty o stvoření světa a zrození bohů, o jejich životě a skutcích. Sem patří olympští bozi Zeus, Poseidón, Hádés, Héra, Íó, Apollón, Artemis, Pallas Athéna, Áres, Afrodité, Erós a Hymén, Hefaistos, Deméter a Persefoné, Dionýsos a Pan, a héroové Deukalion a Pyrrha, Prométheus, Pandora, Aiakos, Danaovny, Perseus, Sisyfos, Bellerofón, Tantalos, Pelops, Európa, Kadmos, Zéthos a Amfión, Nioba, Hérakles, Daidalos a Ikaros, Théseus, Orfeus a Eurydiké

Další skupinu tvoří tři velké řecké eposy: Argonauti, Trojský cyklus neboli Illiada a Odysseia. Větší celky tvoří i dva cykly příběhů – Mykénský cyklus, čili Oresteia, zahrnující příběhy vládce Mykén Agamemnóna, jeho ženy Klytaimnéstry, syna Oresta a dcer Élektry a Ifigenie. Thébský cyklus zahrnuje příběhy krále Oidipa a Antigony.

Římská mytologie je převzata z řecké, a její bozi mají jen jiná jména (Jupiter, Juno, Minerva, Apollón, Diana, Ceres, Bacchus, Mars, Venuše, Neptun, Merkur, Saturn, Faunus, Kupido, Vulkán), ale rozšířila se o mýty o založení Říma. Jsou dva, jeden vypráví, jak město založil Aeneas, který s rodinou a přáteli uprchl z Tróje dobyté Řeky, podle druhého mýtu město založili bratři Romulus a Remus. Ve skutečnosti vzniklo v 6. století př. n. l. z etruské osady a Etruskové v něm vládli až do r. 510 př. n. l., kdy bylo rodové zřízení nahrazeno republikou (latinsky res publica = věc veřejná), v níž krále, oprávněné vládnout díky rodové tradici, nahradili volení úředníci. Vznikly významné státní instituce a organizace společnosti, byly vybudovány skvělé stavby, paláce, chrámy, ale i silnice a akvadukty.

Římská kultura ovlivnila evropskou v mnoha směrech. Většina evropských národů převzala latinské písmo, latina byla po staletí universálním evropským jazykem, z latiny se vyvinuly románské jazyky – italština, španělština, portugalština, franština a rumunština. Z latiny nejen pochází podstatná část odborného názvosloví řady věd, ale množství výrazů z latiny převzaly i četné evropské jazyky (jsou to výrazy, které již ani nejsou pociťovány jako původem latinské, jako třeba škola, anglicky school, německy Schule atd. ze schola), evropské právo vychází z občanského práva římského.

Římská mytologie vznikla z mytologie řecké, ostatně i nejstaršími římskými literárními díly byly překlady z řečtiny, anebo byla psána řecky. Ale rozsahem římského impéria je dáno, že do jisté míry jeho mytologie zahrnula i Egypt (bohyně Isis – v Egyptě původně Esét) a Kelty a zejména absorbovala prvky mytologií etnik žijících na území Itálie (Etruskové, Latini, Kabinové, Volskové, Ligurové a další).

Důležitým tématem římské mytologie je založení města, které má jak už bylo zmíněno dvě verze a v některých verzích jsou oba příběhy svázány v jeden. V každém případě je nejdůležitějším římským mýtem město samo. V souvislosti s tím se právě zde výrazně prosazuje jev, který je z pozdější doby znám například u Germánů a Keltů, tj. plynulý přechod od mytologie ke kronikářskému dějepisu. S tím souvisí i fakt, že v Římě docházelo k zbožštění hrdinů (Romulus), a že později římský senát prohlásil za bohy i mnohé císaře. Odtud obtížnost určení hranice mezi římskou mytologií a časnou historií, mísí se tu faktická a legendární složka (sedm legendárních římských králů) a historické příběhy obsahují běžná mytologická témata.

Řecká a římská mytologie je nám dobře známá a blízká nejen proto, že je trvalou součástí evropské kultury, malířství a sochařství, architektury, literatury, divadla a opery, a že je dokonce v podobě jmen bohů a hrdinů všudypřítomná jako součást věcí, které nás obklopují, od potravinářství až po vesmírná plavidla. Srozumitelná je nám také, a možná hlavně proto, že antičtí bozi, ačkoli žijí kdesi ve výšinách impozantního Olympu, jsou lidem podobní svými vztahy a konflikty, lidskými vlastnostmi a chybami; jsou řevniví, ješitní, závistiví, záletní a žárliví, ale také přátelsky oddaní, milující své potomky, ochotně pomáhající.

Pro práci v dramatické výchově se nabízejí dva typy příběhů. Za prvé jsou to komorní, individuální, mnohdy zcela soukromé příběhy. Mají malý okruh postav, kompaktní zápletku, osobní téma, např. morální problém, vztah k světu, světový názor, způsob prožívání událostí. Jsou to příběhy, jako např. Arachné, Midas, Ikaros, patří sem i některé rozsáhlejší, jako je Perseus, a dále příběhy s kulturním hrdinou – Prométheus, Deukalion a Pyrrha, Pandora.

Za druhé jsou to epopeje, rozsáhlé příběhy s velkým počtem postav, obsahující dlouhé putování a mnoho epizod. Nabízí se možnost výběru epizod, jejich redukce a přizpůsobení možnostem dané skupiny i času na práci vyhrazenému. I když do této skupiny můžeme zařadit vlastně jen čtyři příběhy – Ilias, Odysseu, Aeneis a Argonauty - nabízí se několik možných pojetí práce:

dobrodružné příběhy, putovní či bojové, s těžištěm ve vnějších událostech, přitažlivé zejména pro chlapce, ale i s ženskými postavami a problémy – všechny čtyři uvedené příběhy,
dobrodružné příběhy putovní a bojové, obsahující vnější události, ale s dominancí tématu celospolečenského charakteru – Aeneis,
příběhy s tématem morálního typu – Argonauti (Médea), Ilias, Odyssea,
vyjmuté epizody možnost řešit je samostatně, nebo v celém příběhu zvýraznit některé téma na úkor oné dobrodružnosti, např. u Argonautů téma Medei a jednostranně vzniklé lásky, problém zločinů spáchaných v něčí prospěch, kdo pak zločincem opovrhuje,
s těžištěm v paralele k současným problémům – v příběhu Aeneidy hledat téma současných problémů migrace a přistěhovalectví, utečenectví; je to příběh skupiny lidí, kteří doma unikli obrovské zkáze, hledají nový domov a mají ideální cíl, ale v té ideální zemi nejsou vítáni a svoje místo si musejí teprve uhájit,
některá dílčí témata nebo situace – Aeneida, Odyssea.

Eposy jsou dostupné v českém překladu originálů, ale také v různě rozsáhlých převyprávěních, z nichž samostatně vyšla Ílias Jana Pilaře, Příběhy Odysseovy převyprávěl Rudolf Mertlík a Aeneidu Vojtěch Zamarovský, nejobsáhlejší převyprávění příběhu Argonautů najdete v knize Rudolfa Mertlíka Starověké báje a pověsti.

Tyto eposy lze v poměrně značném rozsahu spojit s „historií všedního dne“ starého Řecka, např. s dobovou plavbou a jejími problémy (neexistence kompasů a dalších navigačních pomůcek, majáků), stavbou lodí a jejich ovládáním, oblečením, zbrojí, rituály, dobovým zeměpisem.

Dalším tématem jsou proměny, ony individuální příběhy, a to nejen proto, že z Ovidiových Proměn známe velkou část antické mytologie, ale i z důvodů uvedených výše. Mnohé z nich obsahují situace a vztahy, které existují dodnes a patří i k velmi aktuálním a jakoby zcela novým mezilidským situacím (např. milostné pronásledování a nežádoucí láska, moderně řečeno stalking). Sedmnáct příběhů převyprávěla pro starší děti a dospívající Věra Adlová v knize Proměny lásky.

Epafos a Faëthon obsahuje příběh vždy aktuální. Faëthonovými rodiči byli bůh slunce Hélios a víla Klymené, provdaná za pozemského krále. Faëthona ostatní chlapci, zejména jeho přítel Epafos, dráždili posměšky, že si otcovství Héliovo jeho matka vymyslela. Faëthon si proto na matce vymohl, aby mu zprostředkovala setkání s Héliem. Otec ho vřele přivítal a slíbil, že mu splní jakékoli přání, ale vyděsil se, když Faëthon žádal, aby směl jeden den řídit sluneční vůz po obloze. Hélios se radil s čtyřmi ročními obdobími, co má dělat, každý z nich radil něco jiného a Héliovi se syna od jeho nápadu odvrátit nepodařilo. Moc neposlouchal otcovy rady a řídil koně nezkušeně, ti to poznali a využili nečekanou svobodu. K zděšení bohů zamířili příliš nízko a slunce spálilo zemi, lidé v Africe zčernali a vytvořily se pouště. Zoufalí bozi probudili Jupitera, a protože Neptun neměl vodu k hašení, musel Jupiter srazit šíleného jezdce bleskem, zoufalá matka pak syna pohřbila. Věčné téma vzpoury dospívajících proti rodičům, vyprovokované zlomyslností vrstevníků, a neblahé následky lehkomyslnosti adolescenta. (viz Ovidius, Adlová a Mertlík)

Arachné je příběh skvělé přadleny, která se svému umění naučila od otce a zdokonalila se vlastní pílí. Když jednoho dne chystala stavební šaty pro jednu z dryád, shromážděné víly začaly její práci srovnávat s uměním bohyně Minervy (Athény), kterou jím obdařil bůh. Arachné si stála za tím, že je schopna bohyni konkurovat a tak se zjevila Minerva a vyzvala Arachné na souboj. Obě vytvořily nádherné gobelíny, Minerva na nich zobrazila ty nejskvělejší vlastnosti bohů, Arachné jejich hříchy a prohřešky. Minerva se rozzuřila, protože to považovala za zneuctění bohů a hlavně na Arachné žárlila. A za její chování, které považovala za zpupnost, ji proměnila v pavouka. Adlová na rozdíl od Ovidia zdůrazňuje fakt, že Arachné se k svému umění dopracovala vlastními silami, prací a talentem, v původní podobě je dívčina vzpoura proti bohům striktně odsuzována.

Apollón a Dafné je příběh nechtěné lásky. Apollón zabil draka Pýthona a pyšný na tento čin nedovolil Amorovi, aby střílel zvěř. Amor smí jen zažehovat lásku jedním z šípů, druhým ji zahánět. Prvním z nich trefil právě Apollóna, druhým nymfu Dafné, do níž se Apollón zamiloval. Dafné však chtěla zůstat pannou. Prchala před zamilovaným Apollónem a v zoufalství požádala svého otce, boha řeky, aby ji zbavil její krásy. Proměnil ji ve vavřín a zoufalý Apollón se proto navždy zdobil vavřínem. Tématem je zoufalství, únik před nechtěnou láskou a skrývání. Jinou variantou nežádoucí a vnucované lásky je Skylla a Mínós. Krétský král Mínós obléhal Megaru, jíž vládl král Nísos. Jeho dcera Skylla ráda pobývala na věži a pozorovala okolí a během obléhání se jí zalíbil Mínós. Nejdřív se děsila představy, že se zamilovala do nepřítele, ale postupně přesvědčila sama sebe, že musí vlastní město zradit, aby ukončila válku a získala Mínóa. Vytrhla tedy svému otci vlas, který mu dodával sílu a odolnost a nesla ho Mínóovi s požadavkem, aby se s ní oženil. Megara se vzdala, ale Mínós odtáhl se svým loďstvem zpět na Krétu. Zoufale zamilovaná Skylla se vrhla do moře a chytila se zádi jeho lodi. Tam ji spatřil otec proměněný v mořského orla a za trest ji proměnil v ptáka.

Jiným typem proměn jsou božské proměny, dobrovolné a často účelové – Apollón se proměňuje v delfína, Zeus se na své zálety mění v zlatý déšť nebo v labuť, některé bohyně vystupují inkognito jako stařeny (např. Athéna v příběhu Arachné, Démétér, když hledá Persefonu po světě aj.) Existují ale i proměny za odměnu, za zásluhy – Filémón a Baucis se za svůj dobrý život a chování změní po smrti v stromy, Óríón zachránil Létó, proto ho učinila souhvězdím, když ho Artemis zahubila za chvástání a zpupnost. Málo časté jsou proměny opačné, neživého v živé, najdeme to v příběhu Deukaliona a Pyrrhy, kteří vytvářejí lidstvo z kamenů házených za hlavu, nebo u Pygmaliona, který se zamiluje do vlastní krásné sochy a Afrodíté mu ji oživí. Většinou tedy jde o proměnu v souvislosti s nějakými negativními situacemi, vlastnostmi či událostmi, s proviněním, ohrožením, tragickým omylem. Z této série proměn se vymykají jen bozi a osoby, které si zaslouží povýšení, většinou v podobě souhvězdí nebo hvězd.

Velká část dětské i dospělé populace Petišku zná velmi dobře, ale nové pohledy a nová témata mohou nabídnout Mertlíkovy Starověké báje a pověsti. Mertlík knihu zamýšlel jako středoškolskou učebnici, proto jsou zde obsaženy i přehledy a soupisy. Hned první oddíl knihy, nazvaný O bozích podává přehled antických bohů a jejich základních příběhů, na konci knihy pak čtenář najde jejich seznam se jmény řeckými i latinskými. V dalších částech pak jsou obsaženy jednotlivé příběhy počínajíc Prométheem, doplněné i několika drobnými příběhy. Samostatný oddíl tvoří Trojská válka včetně Odyssey, následují oddíly Vyprávění z řeckých dějin (Persie, perské války až po bitvu u Thermopyl) a konečně Vyprávění z římských dějin (těžištěm je Aeneis, Romulus a Remus, Sabinky, hrdinové, základy římského rituálu).

Jak se liší Mertlík od Petišky, lze dokumentovat na zpáteční plavbě Argonautů. Zatímco u Petišky Argonauti ve dvou odstavcích bez nehod proplují Symplegadami a s úspěchem pak čelí Sirénám, Mertlík naznačuje komplikovanější cestu, která mj. svědčí o starověkých zeměpisných představách - z Černého moře plují proti proudu Dunaje, odtud se dostanou do Jaderského moře, pak proti proudu Pádu do Rhóny a odtud do Ligurského a posléze Tyrrhenského moře, obeplují Itálii, zastaví se u Kirké a po složitém kličkování mezi Evropou a Severní Afrikou se dostanou domů do Iolku.[42]

V práci s vyspělejšími hráči, zejména s gymnazisty v souvislosti s literaturou, historií či společenskými vědami, lze vycházet přímo z antických autorů – Homéra, Ovidia či Vergilia, tato velká díla jsou však dostupná i v moderních přepracováních, pořízených pro děti od 10/12 let. Všechny příběhy jsou psány v próze, zbaveny řady odboček a básnických ozdob pro dnešního čtenáře ne vždy srozumitelných.

[1] Campbell: Primitivní mytologie, 129

[2] Eduard Petiška

[3] Toby Wilkinson, č.72 Chamuaset a č .99 Manéthó

[4] viz Adams: Atlas

[5] Kramer, s. 110

[6] Greenová a Sharman-Burkeová, s. 9

[7] Puhvel, s. 12

[8] viz zejména Dějiny Mezopotámie, Encyklopedie mytologie starověkého Předního východu, dílčí pasáže v další literatuře

[9] viz Jos.Klíma, in:Kramer, s. 242-244

[10] Heller, s. 219

[11] Podrobné srovnání sumerské a babylónské verze Gilgameše je obsaženo v 21. kapitole Kramerovy knihy Historie začíná v Sumeru.

[12] Zamarovský, s. 34

[13] Zamarovský, s. 56, Epos o Gilgamešovi s.94

[14] Liz Green a Juliet Sharmann-Burke, ss. 79-80

[15] Puhvel, s. 36

[16] Tento letopočet je stejně jako všechny ostatní jen přibližný a v literatuře lze najít i různá datování. Je tomu tak mj. proto, že staří Egypťané počítali rok o 365 dnech, ale nepřipočítávali čtvrtinu dne navíc, resp. neznali rok přestupný. Datace se proto posunovala po dobu 1460 let, než se rozdíl vyrovnal. U většiny údajů je nutné počítat s rozdílem kolem plus minus 150 let (viz Žába, s. 23 - 25).

[17] Willis, s. 36

[18] viz Wilkinson, s. 249 - 253.

[19] Náboženská literatura staroegyptská I., ss. 18-19

[20] K semitským národům patřili nejen Židé, ale také Babyloňané, Asyřané a další starověké národy, i pozdější Arabové jsou Semité.

[21] Tamtéž s. 75

[22] Heller, s. 79

[23] Viz Školní encyklopedie s.16-21

[24] Žába, s. 36

[25] Vachala, s. 9

[26] Green a Sherman-Burke, s. 24

[27] Vachala s. 86

[28] Bárta, s. 4

[29] tamtéž

[30] s. 9

[31] Žába, s. 93

[32] Rendtorff, s. 21

[33] Terminologická poznámka: Izrael = v širším významu společnost, která má vztah k Hospodinovi, v užším významu Severní království na rozdíl od jižního Judska; Žid, židovský znamená jak příslušnost k lidu, tak k náboženskému společenství, někdy bývají termíny Žid a Izrael chápány jako synonyma.

[34] podle Rendtorffa

[35] tamtéž

[36] Slovník biblické kultury

[37] Finklestein a Silberman s. 16

[38] tamtéž, s. 16

[39] tamtéž, s.21

[40] tamtéž, s. 201

[41] L. Green a J. Sharman-Burke, ss.30-32

[42] viz Willis, mapka plavby Argonautů na s. 154-5

Kdo jsme, odkud přicházíme a kam jdeme aneb Mytologie Na sever od Alp