Himálajské kultury

Neopouštíme jižní oblasti Asie, ale od Indoevropanů se dostáváme k oblastem osídleným lidem plemene mongoloidního, v starším a lidovém pojmenování „žlutého“. Z horských států Himálaje, obývaných jeho příslušníky, jsou v češtině dostupné látky z Bhútanu a Tibetu. Bhútan je konstituční monarchie a Tibet země okupovaná Čínou. Hlavním náboženstvím obou zemí je tibetský buddhismus.

Bhútán má necelých 700 000 obyvatel. Původními obyvateli území Bhútanu byli Tibeťané a na Tibetu také byla země dlouho závislá. Od 18. století měli na Bhútan vliv Britové a kolonií Velké Británie se Bhútan stal v polovině 19. století. Dědičný král země byl jmenován až v roce 1907. Zajímavé je, že Bhútanskou ústavou je stanoveno, že lesy musí tvořit 60% území; místo hrubého domácího produktu je hlavním ukazatelem „hrubé domácí štěstí“; a Bhútanci milují psy a věří, že se už v příštím životě stanou lidmi – hodnoty, které bychom očekávali spíše od velmi vyspělé země, nebo spíše od určité skupiny jejích občanů orientované na ekologii. Tento princip myšlení najdeme v některých bhútánských pohádkách.

Tibet zvaný „střecha světa“ leží na náhorní plošině Himálají a má průměrnou nadmořskou výšku 4.500 metrů. Tibetské království bylo jako první státní útvar na tomto území založeno v 7. století a v té době se do země dostal buddhismus. Tibetská podoba buddhismus výrazně ovlivnila kulturu, včetně architektury, a kláštery a mniši-lámové mají v Tibetu mimořádně silný vliv. Hlavou tibetského náboženství je od roku 1391 dalajláma, duchovní a od roku 2011 i politický vůdce země.

Na konci 8. století vytvořil Tibet rozsáhlou říši rozkládající se od nynějšího území Afghánistánu přes horské oblasti indického subkontinentu a některé středoasijské oblasti bývalého SSSR až do Zadní Indie. V následujících staletích byl Tibet střídavě pod mongolskou a čínskou nadvládou, ale také pod britským vlivem. V letech 1913 – 1951 byl Tibet samostatným státem, ale po potlačeném povstání se v roce 1959 se stal součástí Číny. 14. dalajláma Tändzin Gjamccho (1935) žije od té doby v indickém exilu. V Tibetu je přes osm set měst a vesnic, hlavním městem je Lhasa, ležící ve výšce 3.600 m. n. m. Odhaduje se, že všech Tibeťanů, žijících v Tibetu a přilehlých oblastech, ale i v Indii a v dalších zemích v emigraci, je kolem 6 milionů.

Sestavitel Himálajských pohádek přidal ještě pohádky ze dvou severoindických oblastí ležících v Himálaji. Je to jednak Ladak, zvaný též „malý Tibet“, neboť převážnou část obyvatelstva tvoří Tibeťané vyznávající tibetský buddhismus, jednak Sikkim, ležící mezi Nepálem, Bhútanem a Tibetem.

O dějinách Tibetu, nejdůležitější zemi této oblasti, jeho kultuře, náboženství a literatuře, najdeme nejspolehlivější informaci v desítce spisů sinologa a tibetologa Josefa Kolmaše (1933), autora Malé encyklopedie tibetského náboženství a mytologie, dějin Tibetu a mnoha dalších, a především v jeho Sumě tibetského písemnictví, antologii klasické i lidové slovesnosti. V úvodní stati, nazvané Tibetská literatura z ptačí perspektivy, podává přehlednou historii od 7. do 20. století, doplněnou bibliografií.

Buddhismus přišel do Tibetu z Indie během 3. století, tibetské písmo vzniklo v století 7., zapsána byla i předbuddhistická slovesnost. K rozmachu literatury došlo v 8. – 9. století, dominují náboženské texty a paralelně s nimi v jejich duchu vznikají i báje a pohádky, v nichž je veden boj s démony aj. bytostmi, bránícím vstupu buddhismu do Tibetu. Důležitou součástí tibetské literatury je i básnictví a historické texty.

Zajímavým příběhem neznámého autora asi ze 16. nebo 17. století je Bajka o ptácích a opicích, kterou najdeme v Kolmašově knize. Na svazích hory Künzang měly opice své vymezené území, ale pro nedostatek potravy pronikaly na území ptáků. Ptáci se jejich vpádu bránili a hájili svoje soukromé vlastnictví, které jim bylo přiděleno karmou, a na něž proto ostatní nemají přístup. Opice naopak soudí, že hora od podsvětí až po vrchol patří všem. Následuje střetnutí stanovisek a debaty, které vyústí až ve vyhrožování agresí. Nakonec se najdou zprostředkovatelé, moderně řečeno mediátoři, kteří domluví kompromis: ptactvo poskytne třetinu území opicím, zato ptáci budou mít možnost hnízdit v lese patřícím opicím. Stále aktuální témata boje proti bezpráví, řešení sporů, respektování práv druhých a sousedské snášenlivosti, odmítnutí agrese a vzájemných bojů, ale také otázka, zda něco může a má „patřit všem“.[1]

V knize Tibetské mýty a legendy píše její sestavitel z německy psaných publikací Andreas Gruschke: „…tato čítanka si činí nárok jít za obyčejnou sbírku „pohádkové“ literatury, protože shromažďuje báje a pověsti, které se vztahují k prehistorii nebo raným dějinám a pojednávají o konkrétních historických událostech a postavách, počínaje příběhy o stvoření světa a konče líčením metody, jak se vyhledává nový dalajlama“[2] Jsou tu výňatky z eposů a kronikářských textů velice rozsáhlých a proto také dost nepřehledných. Navíc to vypadá, že buď autor znesnadnil čtení převyprávěním, anebo k tomu došlo při překladu z němčiny do češtiny. Přičtěte k tomu vzdálenost a odlehlost kultury Tibetu a dojdete k závěru, že nejspíš zde nějaký bohatý pramen látek pro dramatickou výchovu a divadlo nenajdeme. Tedy jen pár zajímavostí z předbuddhistické kosmogonie. Nejvýraznějším rysem je fakt, že podstatnou složkou mýtů jsou jevy meteorologické a klimatologické, což je při poloze Tibetu pochopitelné. Ve stvoření hraje roli mlha a déšť, rosa a jinovatky. Ze směsi světla a tmy se zrodila tři vejce, jedno bílé, jedno černé, třetí kropenaté, ale i zlato a tyrkysy, a celé to tvoří Sněžnou zemi. Celý svět leží na břišním krunýři obrovské želvy, která se obrátila na záda, aby svět mohl na ní spočívat. A ovšem světu vládnou bohové a sužují ho raraši – u vzniku této mytologie bylo původní tibetské náboženství.

Pohádky Tibetu a Bhútanu, Ladaku a Sikkimu

Výběr z pohádek těchto zemí vyšel pod názvem Himálajské pohádky v překladech Miroslava Pošty, který je převzal a převyprávěl z anglických překladů původních textů. Začátek tvoří zvířecí příběhy, opakující se tu a tam i v dalších částech knihy, a humorky o tibetském šibalovi Akhu Tänpovi, poměrně četné. Autor také v doslovu uvádí, že původně chtěl sestavit celou knihu jen o něm, ale brzy přešel ke kouzelným pohádkám a nutno říct rovnou, že je otázka, zda je výběr reprezentativní, anebo zda překladatel vycházel z představy, že pro děti je dobré vybírat to, co už znají. Řada z nich je totiž variantou na pohádky evropské.

O děvčeti, které si za muže vzalo hada - příběh začíná tím, že had pronásleduje venkovana, který si natrhal pomeranče z jeho stromu. Had chce za to některou z tří mužových dcer za ženu. V evropských pohádkách to bývá daň za utržení růžového poupěte pro nejmladší dceru, předmět sporu je tedy dán přírodními podmínkami. V této pohádce dvě starší dcery raději utečou z domova, obětuje se nejmladší, a už ve chvíli, kdy slíbí, že si hada vezme, změní se had v mladého prince. O chudém mládenci a chamtivém králi je varianta pohádky Obušku, z pytle ven a jí podobných – zázračné dary mládenci závidí král, ukradne je a nahradí je obyčejnými, třetí dar je hůl, která krále a jeho hosty zmlátí. O dvou děvčatech a dvou darech - slušná, pracovitá dívka si vyslouží drahokam na každém vlasu, závistivá sousedka získá na každý vlas myší bobek. O dědovi Hele Hele je příběh dědy, který na poli vykope nádherný a obrovský tyrkys. Mění, až vymění, nakonec získá písničku. Zvláštní je, že pohádka nabízí dva konce: buď děda nakonec šlápl do kravince, upadl a přitom písničku zapomněl, anebo žádný malér neměl a do smrti si onu písničku šťastně zpíval. Další pohádka je o krásce a zvířeti a odlišuje se od evropských jednak tím, že jde o psa, jednak že k psovi jde napřed nejstarší, pak prostřední dcera, ale ty dvě neobstojí, podaří se to až nejmladší. Posléze zjistí, že její manžel je ve skutečnosti sličný princ, psí kůži manželovi spálí, ale musí to napravit – dojít k čarodějnici a vzít jí černý a bílý kámen, v němž vězí jeho životní síla. To se podaří, a když je čarodějnicí pronásledována, pomáhají jí zvířata, kterým před tím pomohla ona. Následuje pohádka O králi s oslíma ušima… obměny v těchto pohádkách nejsou nijak velké a spočívají hlavně v odlišnosti reálií země původu. Ale právě ona odlišnost a ozvláštnění známých pohádkových motivů jinými reáliemi, ale také jiný závěr či řešení, jinou vírou, mohou být důvodem, proč se jimi zabývat v hodinách dramatické výchovy.

Tyto pohádky jsou pak opět prostřídávány zvířecími pohádkami a příběhy šibalskými.

O ocásku, který kradl - spor dvojice vesničanů, manžel chce porazit kozu, manželka to odmítá, ale on to udělá. Žena odejde do světa a vezme si jen kozí ocásek, který jí pomáhá tím, že krade jídlo, aby měla co jíst. Král se o mimořádné schopnosti ocásku krást dozví a vyhlásí sázku: když se ocásku podaří ukrást jeho tyrkysový náhrdelník, dá mu půl království. Ocásku se to se podaří, žena se vrátí k manželovi, a ten slíbí, že už nikdy nezabije cítící bytost. Časté jsou dvojice bohatého a chudého, přitom chudý je pracovitý čestný atd. a boháč chamtivý, zlý, závistivý, jako je tomu například v pohádce Dva přátelé a dvě lsti.

Bhútanská pohádka O dvou kouzelných korunkách, patří k těm, v nichž sem tam něco připomene evropskou pohádku, ale motivy z kultur východních jsou dominantní. Odehrává se v království, které je závislé na vodě z hor, z jezera, které ovládly dvě obrovské žáby. Vždy na Nový rok království muselo obětovat chlapce narozeného v roce tygra. Jednou se stalo, že podmínkám odpovídal jen králův syn. Král ho nechtěl dát, ale princ sám uznal, že je jeho povinností zachránit vodu pro celou zemi. Princův kamarád Taši ho doprovázel na poslední cestě, a když nocovali pod cypřišem, vyslechli orly, jak se lze zachránit – srazit žabám korunku z hlavy. Podaří se, ale příběh pokračuje. Oba mladíci se vydali na delší cestu a brzy si vzpomněli na historku žab, že když někdo člověka s korunkou praští do hlavy, sype se z něj zlato, stříbro a drahokamy. Taši je tím dárcem pokladů, ale během cesty oba mladíky okrade o jejich poklady zlá vdova s dcerou. Ale oni se seznámí s dalším kouzlem a převychovají je tím, že je promění v osly a pošlou je dřít na stavbu. Pak jim vrátí lidskou podobu.

Zajímavý je i příběh Krev z očí kamenných lvů. Král dostane předpověď, že až z očí kamenných lvů před palácem budou kapat krvavé slzy, do týdne přijde ničivá povodeň. Král proto denně posílá některou ze svých dcer, aby na trhu nakoupila maso a podívala se přitom na lvy. Oč jde a proč princezny chodí na trh z nich vytáhne pětice bratrů řezníků. Považují to za nesmysl, který mohou využít, potřou sochu lva krví a král se s celým dvorem odstěhuje. Oni si pak blaženě žijí v opuštěném zámku, ale za týden přijde liják, povodeň zaplaví zámek, jenže oni nechtějí opustit, co získali. Utopí se a vtělí se v želvy, které si nosí svůj domek s sebou.

Tematické a dá se říct i ideologické posuny, dané buddhismem i taoismem, se projevují i v takových obměnách tradičních motivů, jaké najdeme například v pohádce Tři bratři a tři bedničky. Je tu tradiční vztah dvou starších bratří k nejmladšímu, v tomto případě ho nejen podceňují, ale přímo šikanují. Otci to na rozdíl od většiny evropských otců vadí a chce chlapce zabezpečit pro dobu, až nebude na světě, proto postaví každému dům a každý dostane svou krávu. Ale ty dva tím nezastaví, ničí vše, co nejmladší má, ale nakonec skončí hůř, než kterýkoli evropských starších bratrů - utopí se zavřeni v bedničkách, tedy v dopravním prostředku, který v Evropě už od časů Mojžíšových slouží k tomu, aby hrdinu dopravily do bezpečí a překazily pokus o vraždu.

[1] Projekt na téma této bajky realizovala skupin a posluchaček KVD DAMU Anna Búra, Alžběta Gavriněvová a Božena Osvaldová v 5. třídě ZŠ Kunratická v Praze.
[2] A. Gruschke: Tibetské mýty a legendy, s. 10

Indický subkontinent Zadní Indie