Indický subkontinent

Indický subkontinent je na jihovýchodě a jihozápadě obklopen mořem a na severu je od ostatní Asie oddělen Himálajemi. To vytvořilo specifické geografické a geologické podmínky a spolu s nimi i specifickou kulturu, založenou na třech náboženstvích – na hinduismu a buddhismu, které vznikly právě zde, a na importovaném islámu. Největším a nejlidnatějším státem je Indie, po její západní straně Pákistán a na východní Bangladéš, oba tyto státy jsou převážně islámské a proto se také od Indie oddělily po osamostatnění po 2. světové válce. Na severu subkontinentu jsou dva himálajské státy - Bhútan, a Nepál (s Mount Everestem), a na Indii navazují i dva státy ostrovní - Maledivy a Šrí Lanka.

Do oblasti dnešního Pákistánu přišly kočovné indoevropské kmeny kolem poloviny 2. tisíciletí př. n. l. a asi v 8. – 6. století př. n. l. vznikly nejstarší indické literární památky, tzv. védy, tj. soubory náboženských písní, které jsou základem hinduistické mytologie. V posledním půltisíciletí př. n. l. pak byly napsány dva velké národní eposy - Mahábhárata a Rámájana. Jejich příběhy i jednotlivé episody a vsuvky jsou hlavními prameny hinduistické mytologie, jak se vyvinula do 4. – 6. stol. naší éry. Dalším zdrojem jsou purány, jakási kompendia hinduismu, obsahující příběhy převzaté i nové. Pro hinduistickou mytologii je příznačné, že jednotlivé příběhy a osudy hrdinů se postupem doby přetvářejí, obměňují a vytvářejí nové podle naprosto svobodné volby svých autorů. Tyto neustálé proměny mýtu, rozvíjení a manipulace s látkou, vedoucí mnohdy až k opačné podobě příběhu, jsou spolu se svou rozsáhlostí a s faktem převtělování i vtělování bohů do různých postav důvodem, proč vyznat se v příbězích vyžaduje jistou trpělivost. Nahlédnete-li do Encyklopedie indické mytologie, brzy zjistíte, že také některé postavy přecházejí z příběhu do příběhu.

Hinduistická mytologie

Proměnlivý charakter má i hinduistická kosmogonie: Vesmír vzniká buď z mytického zlatého vejce, nebo z protikladu ducha a hmoty, které jsou jeho předchůdci. Další možnosti jsou vázány na dva z hlavních bohů – z pupku Višnua vyrostl lotos obsahující Bráhmu, anebo vše vzniklo z údu boha Purušy, který se později proměnil v Bráhmu.[1] Na kosmogonii navazuje pozoruhodný mýtus o stloukání oceánu: bohové uvažují jak získat amrtu, tj. nápoj nesmrtelnosti, a zjistí, že ten vzejde z oceánu, který dévové stloukají jako máslo, vrtí v něm horou Mandara.

Králem hindského pantheonu je Indra, nejudatnější bojovník. Brahma je tvůrce a plnitel přání a je v nižším postavení než Šiva a Višnu, i když na začátku letopočtu byl středem kultu. Višnu, ochránce světa a pěstoun, změřil svět svými třemi kroky a vytvořil tak prostor pro lidi i pro bohy; je spojenec Indrův, vždy laskavý k lidem. Jeho manželkou je Šrí neboli Lakšmí. Višnu má deset vtělení, která nastupují, když je svět ohrožován zlem. Jsou mezi nimi ryba, želva, kanec a trpaslík. Ráma a Kršna jsou 7. a 8. vtělením, Buddha devátým, desáté vtělení - Kalkin – se teprve zjeví. Na rozdíl od Višnua je Šiva zhoubce, ničitel, zlobný pomstychtivec, jeho ženou je Párvatí, která si sama vyrobila syna Ganéšu, hlídajícího komnatu matky. Odmítl do ní vpustit Šivu a ten mu proto utrhl hlavu, ale to Párvatí pobouřilo, a tak mu Šiva sháněl novou a náhodou sehnal jen sloní hlavu, proto je Ganéša bůh se sloní hlavou. Himálaj je oblíbené sídlo Šivovo, ostatně jeho žena Párvatí je dcerou Himálaje a jeho ženy Ménoy.

Hinduismus věří v transmigraci, tj. převtělování, které vytváří řetězec životů jedince až do doby, kdy je schopen vstoupit do nirvány a být od pozemské existence osvobozen skrze moudrost, zbožnost a činy. Na chování člověka během života záleží, do jaké bytosti se v dalším životě vtělí. Jestliže se chová špatně, narodí se příště jako zvíře, chová-li se dobře, povýší na společenském žebříčku, řečeno velmi zjednodušeně. Dalším důležitým rysem hinduismu je rozhodující význam sociálního řádu – existence nepřekročitelných kast: na vrcholu hierarchie jsou bráhmani (duchovní osoby), za nimi jsou kšátrijové (válečníci), dále vaišijové (řemeslníci, obchodníci, zemědělci) a na nejnižším, podřadném stupni šúdrové. Za života jedince je hranice těchto kast nepřekročitelná.

O světě hinduistické mytologie a jejích zvláštnostech píše Eliška Merhautová: „Svět značně odlišný od reálného prostředí, v němž žijí jeho tvůrci; svět obydlený velmi rozmanitými bytostmi, od prostých smrtelníků a všemocných svatých asketů až po uctívané bohy a děsivé příšery půlnočních pohřebišť; svět plný překvapivé barvitosti a fantazie, řídící se jinými pravidly, zásadami a logikou než reálný život, a přece se stále vracející k člověku, jeho všední skutečnosti a sociálním vazbám; svět zdánlivě bezbřehý a ničím nespoutaný, a přece jasně ohraničený okamžiky svého vzniku a zániku, a proto pevně zasazený do prostoru a času daných naší planetě.“[2] Touto bohatou fantazií se hinduistická mytologie odlišuje od mytologií jiných národů a etnik.

Ačkoli je hinduismus kategorický pokud jde o sociální řád, ve věrouce je velmi tolerantní a dává věřícím možnost, aby si vybrali vlastní představy a pojetí, nabízí jim svobodu myšlení a názorů bez dogmat. Odtud také ona zmíněná proměnlivost příběhů, které jsou postupem doby obohacovány jak motivy, tak idejemi. Důležitější než víra jsou činy, správné jednání (áčára), dané dharmou, kterou kniha Bohové s lotosovýma očima vysvětluje takto: „Každý tvor má podle svého momentálního zrodu a v případě člověka i podle svého pohlaví, věku a především sociálního zařazení, určitou danou sumu povinností a práv, nazývanou souhrnně dharma, a v souladu s ní musí žít a jednat, chce-li se ve svém příštím životě dočkat lepšího údělu… Dharma… značí vše, co je kladné, co by mělo být rozvíjeno a k čemu by mělo směřovat všechno úsilí toho, jenž si dharmu zvolil za svůj životní cíl. V široké paletě významů, jež se k tomuto pojmu váží, najdeme nejen dobro, pravdu, ale i normu, ideál, právo, zákon i zákonitost. Je to zákonitost chápaná v nejširším smyslu jako vesmírná zákonitost přírody, kosmický řád, ve védách označovaný výrazem rta, a je to zákon, jímž je určováno chování jedince nebo společnosti.“[3] Dharma je tedy přibližně to, čemu dnes říkáme postoje, hodnotové žebříčky, životní filozofie, ale do jisté míry i sociální role. Dharma je vázána na kasty a každá skupina má svou dharmu: co je povinností jednoho, je zakázáno druhému, v rámci daném kastou si ale každý tvoří svou dharmu sám. Opakem dharmy jsou nespravedlnost čili nirdharma, nepravda neboli anrta, porušení rovnováhy, tj. adharma, a zlo v nejširším slova smyslu – dóša. Zlo je člověku dáno z předešlých životů a je spojeno s nevědomostí.

Nejdůležitější roli v hinduismu hraje čin, nesmírná síla ovlivňující lidský život, včetně životů následujících. Osudy jedince na nekonečné pouti jsou různé, ale vždycky za ně odpovídá on sám. Každý čin již v sobě obsahuje odplatu, kdo koná zlé činy, zrodí se příště do nepříznivých podmínek, dobro vede v příštím vtělení k lepšímu životu. Ti nejctnostnější se mohou zrodit i do světa bohů. Jak je zřejmé, hinduistická mytologie je schopna přispět k etické výchově, neboť vše v ní směřuje k odpovědnosti člověka za svoje chování a k požadavku na to, aby si utvořil vlastní systém hodnot v rámci obecně sdílené morálky.

Nad mnoha příběhy z hinduistické mytologie se neubráníme pomyšlení na mytologickou teorii pohádky (Jacob Grimm, K. J. Erben), která našla mnoho souvislostí v látkách a motivech a soustředila se zejména na indické mýty o slunci (např. Erbenův výklad Děda Vševěda jako zosobnění slunce). U řady citovaných příběhů už na to bylo upozorněno a setkáme se s tím i v dalších kapitolách. V mnoha příbězích najdeme totiž situace a motivy, které v pozměněné podobě známe z četných pohádek, třeba rozeznání milované bytosti mezi zcela stejně vyhlížejícími osobami, shromažďování nápadníků princezny, pastýř-hrdina, král zapomene na svou nevěstu či ženu, identifikace za pomoci prstenu nalezeného v břiše ryby, změny identity, resp. vnějšího zjevu a podobně. A právě to, že se tyto motivy v indické mytologii objevují v jiných souvislostech a ve spojení s tématy dospělého života, může být přitažlivé pro dospívající mládež.

Příběhy lze najít v řadě dostupných publikací. Převyprávěním pro starší děti a mládež jsou Miltnerovy Příběhy bájné Indie, obsahující velmi stručné převyprávění obou hlavních indických eposů, Mahábháraty i Rámájány, a navíc dva příběhy buddhistické. Podobně výběr příběhů hinduistické mytologie obsahuje i knížka Dagmar Markové Staroindické báje, zahrnující příběhy Pánduovců, Krišnovy, bohů, světců a démonů a konečně příběhy Ganéšovy, jak je vyprávějí purány, obsahující různé varianty a převyprávění příběhů z velkých eposů; odehrávají se ve třech světech – ve světě bohů, lidí a démonů [4]. Ale vyšly i české verze obou hlavních eposů. Mahábháratu aneb Velký boj podle staroindického originálu převyprávěl Vladimír Miltner, který kombinuje prozaické převyprávění s citacemi veršů, Rámájanu obdobným způsobem zpracoval Dušan Zbavitel. V zkrácené verzi vyšla Mahábhárata v Albatrosu v edici Obnovené obrazy, převyprávění Rámájany pořídila pro Albatrosa Hana Preinhaelterová pod názvem O statečném Rámovi a věrné Sítě. Argo dále vydalo knihu Jany Martínkové O zlatém vejci, Brahmovi a vesmírných světech – příběhy staroindických bohů. „O tajemstvích vesmíru a lidského života“ vypráví Bhagavadgíta dostupná rovněž v českém překladu. Několik příběhů ilustruje výklad v knize Bohové s lotosovýma očima. Nejstručnější, zhuštěné verze nejrozsáhlejších látek najdete v Příbězích bájné Indie. Ještě stručnější verze jsou v Encyklopedii indické mytologie. Dále uváděné příběhy jsou převzaty často z dvou až tří publikací, v nichž se zpravidla liší v jednotlivostech.

Spletitý a v originále neobyčejně rozsáhlý je příběh Mahábháraty, v převyprávění s názvem O dobrých Pánduovcích a zlých Kunovcích a o bratrovražedném boji mezi nimi. Udává se, že původní epos má 100 000 dvojverší a je svým rozsahem asi čtyřnásobkem Homérových eposů. Sehrát nebo v hodinách využít celý příběh by nebylo schůdné a je otázka, zda by to bylo účelné. Z příběhu lze ale vycházet při vytváření různých situací, např. v Příbězích bájné Indie na začátku najdete popis úžasné nádhery svatebního průvodu – nabízí se možnost zajímavé práce s imaginární rekvizitou s cílem vyjádřit v pohybu popisované bohatství, nádheru a vznešenost. Nebo je tu epizoda, v níž dobrý Bhíšma usnese tři sestry pro svého nevlastního bratra – krále, ale ony se zamilují do Bhíšmy. On je odmítne, protože dal slovo, že dívky budou patřit bratrovi. Sestry se urazí, jedna do té míry, že odejde do lesa a v pokání se změní v muže. Druhé dvě se pak provdají za jiného bratra z té rodiny, který rovněž pobýval v lesní samotě a zošklivěl tak, že jedna před ním hrůzou zavře oči a porodí pak slepého syna, druhá nad tímto dítětem zbledne hrůzou a porodí syna bledého. Divoký otec obou chlapců se vrací do své lesní samoty. – Princové, dvě skupiny bratranců Pánduovců a Kuruovců, se spolu cvičí ve zbrani, účastní se turnaje, bratranci se navzájem toužili zranit nebo zabít a tak vznikla mezi rody nenávist… Podobným způsobem by bylo možné pokračovat – je tu prostě zdroj nejrůznějších situací a konfliktů.

Ve většině výborů najdete jeden z klíčových příběhů hinduistické mytologie – příběh Jak Krišna žil mezi pastýři a pak zbavil zemi zlého vládce. Krutému králi Kansovi je předpovězeno, že ho zabije osmé dítě dvojice, která má právě svatbu. Kansa pak nechá zabíjet všechny jejich děti, zachránit se podaří až sedmého Balarámu a osmého Krišnu. Krišna pak vyrůstá v cizí rodině, u pastýře Nandy a jeho ženy Jašódy. Kansa za ním neustále posílá různé zloduchy v přestrojení, ale Krišna je všechny odhalí a zlikviduje. Jednoho dne nastane čas zabít Kansu, Krišna s Balarámou se vypraví do města i s dalšími lidmi, Kansa se třese hrůzou, ale vyhlásí souboj, a když Krišna s Balarámou chtějí vstoupit do arény, vchod je zablokován obrovitým slonem. Oni ho odstraní, v boji zvítězí a Kansu zabijí. Krišna patří ke klíčovým postavám indické mytologie jako jedno z nejdůležitějších vtělení Višnua a jeho postoje a jednání, jeho mimořádná osobnost, tvoří téma příběhu (Mahábhárata, Miltner, Martínková).

Sávitrí je příběh princezny, která si sama najde ženicha Satjavanta s jeho slepým otcem v lesní poustevně, králem bez trůnu. Světec předpoví, že Satjavant do roka zemře, Sávitrí si ho přesto vezme. V určený den jde Sávitrí se Satjavantem do lesa, a ten v lese náhle onemocní. Sávitrí ho vezme na klín, ale spatří boha smrti Jamu, který odnáší duši Satjavntovu. Sávitrí ho následuje, Jama ji posílá zpět, ale ona se nedá odradit, vysvětluje mu svou dharmu. Jama jí slíbí splnit jakékoli přání, s výjimkou oživení manžela. Sávitrí si přeje, aby tchánovi vrátil zrak. Jama ji posílá domů, ale ona v cestě pokračuje. Druhé přání – vrátit tchánovi království, stále se nedá odehnat. Jama jí splní třetí přání – její otec je bez potomků, nechť má sto synů. Čtvrté přání – cokoli kromě života manžela: nechť máme já a Satjavant sto synů. Páté přání – již bez výhrad: ať ožije Satjavant, aby předchozí slib byl pravdivý. Uspokojila Jamu slovy plnými dharmy. Sávitrí se vrátí k mrtvole svého muže a on ožije. Mezitím tchán opět vidí, další den přijde zpráva, že se mu vrací království, pak se naplní i sto synů jejího otce. Tématem je oddanost Sávitrí, spojená se schopností pro zachraňovaného něco konkrétního udělat a obětovat se především pro druhé. (Mahábhárata, Bohové s lotosovýma očima)

Šakuntala je příběh, jehož některé motivy se objevují v evropských pohádkách. Král Dušjanta se na lovu dostane do poustevny kajícníka Kanvy a zamiluje se do jeho schovanky Šakuntaly, která je dcerou božského žrece Višvámitry a nebeské víly Ménaky. Král se s Šakuntalou ožení jedním z osmi uznávaných způsobů sňatků, a to po způsobu polobohů gandharvů, tj. vyspí se s ní. Po několika dnech je odvolán zpátky do paláce a dá Šakluntale prsten jako zásnubní dar. Krátce na to poustevnu navštíví popudlivý a ješitný žrec Durvásas, který Šakuntalu prokleje, protože si ho hned nevšimla. Brzy na to Šakuntala zjistí, že je těhotná a se souhlasem Kanvy se vypraví za králem. Cestou ztratila jeho prsten, král ji nepozná a odmítne ji jako vyděračku. V těžké chvíli Šakuntalu odnese do bezpečí její matka, víla Ménaka. Teprve pak se najde prsten, který spolkla ryba, když se dívka koupala, a král se na ni rozpomene. Po čase je Dušjanta povolán králem bohů Indrou, aby mu pomohl v boji proti démonům. Při zpáteční cestě na zem se král zastaví v horách u žrece Maríči a setká se tam se malým chlapcem Bharatou, vše nasvědčuje tomu, že je to jeho syn. Dušjanta si odvede ženu i syna. Téma lze hledat v lásce Šakuntaly, která je schopna překonat překážky. (Mahábhárata)

Druhým zásadním eposem hinduismu je Rámájana, aneb O statečném Rámovi a věrné Sítě. Svého nejstaršího syna Rámu, který je sedmým vtělením Višnua, chce král Dašaratha ustanovit svým nástupcem. Zlovolná a závistivá stará služka však zmanipuluje královu druhou manželku a ta donutí krále, aby nástupcem jmenoval jejího syna Bharatu a Rámu vyhnal na čtrnáct let do pralesa jako poustevníka. Ráma králi vyhoví a odejde i se svou ženou Sítou a s dalším bratrem Lakšmou. Král zemře zármutkem, na trůn má nastoupit Bharata, ale ten je zděšen činem své matky. Marně se pokouší vrátit Rámu, ale otcův slib musí být splněn. Spravedlivý Bharata tedy přijímá vládu jako zástupce Rámův. Ráma, Síta a Lakšmana se usadí v pralese u jezírka s lotosy a labutěmi. Do Rámy se zamiluje ohavná běsice Šúrpanakha a když nepochodí ani u něj, ani u Lakšmany, poštve na ně svého bratra Kharu. V boji Ráma a Lakšmana zvítězí, běsice se uchýlí k svému druhému bratrovi, králi běsů Rávanovi na Šrí Lanku. Rávana se lstí dostane k Sítě a unese ji na Lanku. Oba bratři pátrají po Sítě a připojí se k nim rádce opičího krále Hanuman. Po Sítě pátrají opičí zvědové, ale nenajdou ji, pomůže jim však supí král, který Rávanu se Sítou viděl. Opice s oběma bratry se soustředí na břehu moře a uvažují, jak se dostat přes průliv na Lanku. Dokáže ho přeskočit jen Hanuman. V Rávanově paláci objeví zoufalou Sítu, která statečně odolává Rávanovi. Na mořském břehu se pak shromáždí obrovské vojsko opic a medvědů a připojí se k nim i Rávanův bratr Vibhíšana. Opice a medvědi postaví most na Lanku, vojsko po něm přejde na ostrov, kde propukne bitva. Ráma a Lakšmana padnou, ale těžce raněný král medvědů pošle Hanumana na svahy Himálají pro zázračnou bylinu, jíž lze vyléčit raněné a vzkřísit mrtvé. Hanuman nemůže bylinu najít a tak utrhne celou horu a přinese ji na Lanku, pak ji zase vrátí na místo. Boj je obnoven, město hoří, nakonec Ráma zasáhne šípem Rávanu a usmrtí ho. Síta je osvobozena, ale Ráma ji odmítne, protože pobývala v příbytku jiného muže. Zoufalá Síta se chce upálit na hranici, ale bůh ohně Agni ji vynese živou a zdravou, protože je nevinná. Zkouška ohněm ji očistila před světem. Vládu nad Lankou převezme Vibhíšana, a protože právě uplynulo čtrnáct let vyhnanství, Ráma a Síta se vracejí do sídelního města, Ráma se stává králem. (Rámajána, O statečném Rámovi a věrné Sítě )

Mimořádný příběh světové literatury by mohl být východiskem pro divadelní představení velmi početného a věkově smíšeného souboru. Jsou tu témata, role a aktivity jak pro chlapce (boje), tak pro děvčata (láska), jak pro menší děti (zvířecí postavy), tak pro starší děti i dospívající. A ve všech těchto polohách a částech příběhu je dominantní morálka. Ostatně etické podtexty a témata se najdou ve všech hinduistických příbězích, víra v převtělování nutí hinduistu jednat v životě co nejlépe. Je to morálka životně, absolutně zavazující.

Středověká Indie

Středověkou indickou literaturu reprezentuje v češtině Oceán příběhů, dva šestisetstránkové svazky, jejichž autorem je Sómadéva, kašmírský bráhman. Oceán příběhů napsal Sómadéva mezi léty 1063 a 1077 pro ženu krále Ananty Súrjavatí (zemřela roku 1081 na pohřební hranici svého manžela). Obsahuje 18 knih spojených rámcovým příběhem a byl psán k potěše a zábavě v těžkých dobách bojů o vládu nad zemí, i k získání náboženských zásluh pro lepší příští zrození. Původním autorem byl bůh Šiva, který příběh vyprávěl své ženě Párvatí, ale vyslechl je neviditelný služebník gana, který vyprávění vynesl ven z paláce bohů. Rámcový příběh je prokládán dalšími, kratšími příběhy, z nichž mnohé pocházejí z Mahábháraty nebo Rámajány i z dalších zdrojů. Dílo vychází z hinduistického pojetí světa, který je obydlen bohy, polobohy obývajícími nebesa, tj. ghandravy, vílami apsarasami, a vidjáháry i bytostmi v podsvětí, k nimž patří rakšasové. Oceán příběhů byl objeven v první polovině 19. století, kdy se s ním začala seznamovat i Evropa. Do češtiny byl poprvé přeložen Dušanem Zbavitelem a vydán v Odeonu počátkem 80. let 20. století, kniha je doprovázena ilustracemi vybranými z indických originálů.

Příběh o nepovedené intrice, s názvem O zlotřilém asketovi, vypráví o mnichovi, který složil slib věčného mlčení, ale neovládl se, když spatřil krásnou dceru kupcovu. Aby ji získal, namluvil kupci, že jeho dcera přinese celé rodině neštěstí a že ji má dát do truhly a s lampičkou pustit po řece. Kupec to udělal, ale truhlu vylovil princ, který se s dívkou ihned „po způsobu gandharvů“ oženil a do truhly strčil opici. Asketa potají donesenou truhlu otevřel, opice mu ukousla nos a urvala uši, takže se zesměšnil, zato kupec a jeho dcera byli spokojeni, získala dobrého manžela.

Další příběhy pojednávají o bozích a polobozích. O Purúravasovi a Úrvaší. Král Purúravasa, ctitel boha Višnua, se mohl pohybovat po zemi i v nebi, kde poznal vílu Urvaší. Zamilovali se do sebe a se souhlasem Indry se vzali a žili spolu, nebyli schopni odloučit se jeden od druhého. Purúravasa byl však proklet, měl být odloučen od Urvaší. Odnesli ji ghandarvové do své země, žila jako mrtvá, jako by spala. Purúravasa vzýval v poustevně Višnua až získal jeho přízeň a Urvaší byla propuštěna. Některé příběhy vyprávějí o běžných mezilidských vztazích, byť způsobem pro nás neběžným, jako příběh O hádavé manželce. Jeden služebník krále Vikramačandy měl nesnesitelně hádavou manželku, odevzdal jí celý výdělek, a ona hned spustila, že jí nic nedává. Odešel k bohyni Durze, která mu poradila jak vykopat poklad se smaragdovou nádobou, v níž uvidí, čím byl on a jeho blízcí v předchozích životech a pochopí manželku. On byl lvem, ona medvědicí, proto se nesnášejí a nedá se s tím nic dělat. Muž se pak oženil s dívkou, která byla v minulém životě lvicí a proto si s ní rozuměl - láska či nenávist se dědí.

Na hinduismus navázal buddhismus. Jeho zakladatel Sidhártha Gótamovec (asi 564/3 – 484/3 př.n.l.) byl synem krále kmenové republiky. Jeho matka zemřela krátce po porodu a chlapce vychovávala její sestra. Vzdělával se od sedmi let „ve čtyřiašedesáti vědách a uměních“. Měl postupně dvě nebo tři manželky a v devětadvaceti letech odešel z domova, aby studoval postupně ve dvou školách, ale nebyl s nimi spokojen. S pěti učedníky prodělal dlouhé období askeze, ale usoudil, že i to je marné a v roce 524/3 u něj po čtyřech stupních meditací došlo k „procitnutí“.

Důležitou součástí buddhismu jsou meditace, které člověku umožňují pochopit věci takové, jaké opravdu jsou, prožít a uvědomit si i nejběžnější vjemy z každodenních úkonů i věcí, vnímat je jako nové. Jedním z klíčových pojmů buddhismu je sejně jako v hinduismu dharma, základní pravda, zabývající se i morálkou chování. Nedogmatičnost, pružnost a přizpůsobivost buddhismu různým kulturám umožnily jeho rozšíření (v současnosti vyznává buddhismus cca 350 milionů lidí). Je to víc filozofie nebo etický kodex, než náboženství v pravém slova smyslu. „Čtyři ušlechtilé pravdy“ se zabývají myšlenkou, že nevyhnutelnou součástí života je strast, strast všeho druhu, k jejímuž ukončení vede osmidílná stezka: vidět věci, jaké opravdu jsou, jejich nestálost, marnost a rozklad, dále laskavost a láska, soucit, úcta, zbavit se sobectví, nelhat, nepomlouvat, konat práci, která neškodí jiným, rozvážnost, ostražitost, nezabíjet živé bytosti, nebrat co není dáváno. Jestliže člověk dokáže takto žít a jednat, dostane se nakonec do nirvány, tj. do stavu osvobození z cyklu zrození a smrti a dosáhne nevýslovné blaženosti.

Indické pohádky

Reprezentativní výbor indických pohádek obsahuje Nejkrásnější zahrada Jiřího Marka. Výběr pohádek z různých období i oblastí Indie převyprávěl Marek podle překladu Odolena Smékala. Jsou tu pohádky všech typů a žánrů, včetně těch, které přímo vycházejí z hinduistické mytologie. Kniha obsahuje doslov a vysvětlivky i seznam pramenů.

Na samém začátku najdeme příběh O pěti pohádkách – a o té šesté nakonec. Je to příběh o dvou vrstevnících – přátelích, kteří vyrůstali spolu, princovi a synu ministra. Jednou na cestách žádal ministrův syn prince, aby vyprávěl pohádku, ale tomu se chtělo spát a odbyl ho. Jakmile usnul, z úst mu vyletělo pět pohádek a předpověděly, čím ho potrestají – spadlá větev, zbořená stěna starého zámku, rozbouřený brod, jehla v jídle a zmije u postele. Ministrův syn to vyslechl, všemu obratně zabránil, ale byl přistižen u postele princovy manželky. Měl být popraven, ale před popravou se prokázal předměty, které dokumentují jeho jednání, zejm. jehlou a zabitou zmijí – motivy dobře známé z četných pohádek evropských.

Také hlavní motivy pohádky O skromném králevici velmi dobře známe. Král má v zahradě vzácnou jabloň, ale granátová jablka vždy zničí stádo ohnivých koní boha Indry. Dva starší synové selžou při hlídání, zvládne to nejmladší, podceňovaný. Bratři jsou zoufalí, že vládnout bude nejmladší, chtějí odejít, ale on je přemluví, aby zůstali, sám nechce vládnout, bude jim dělat sluhu. Pak ještě uspěje v soutěži o princeznu ze sousedního království, ale vítěz se jí představí jako žebrák, převlečený králevic. Král trvá na tom, že princezna musí splnit slib a vít si ho. Vezmou se, žijí v chaloupce, po čase se jí manžel přestaví ve své pravé podobě. Pak ještě soutěží s jejími sedmi bratry. Král má radost, že převychoval princeznu a ustanoví ho vychovatelem svých synů. Celá řada pohádkových témat - podceňování nejmladšího v rodině, šikana starších sourozenců vůči němu, inkognito, prokázání schopností, nestavět na původu a sociálním statusu, dodržení slibu a spravedlivý konec.

A je tu také pohádka, která zřejmě inspirovala Andersena - Šaty pro bohy. Král touží mít něco extra a tkalci prohlašují, že jejich látku nevidí ten, kdo je nepoctivý. V závěru královu nahotu prozradí zlodějíček právě propuštěný z vězení, který nepotřebuje předstírat poctivost. Král zuří, chce dát kdekoho pověsit, ale rozmluví mu to tkalci. Tvrdí mu, že viděli, jakou má moc, a tak si mysleli, že má i moc nazvat oblečeným neoblečeného. Král se zastyděl a všem odpustil, neboť vysoké postavení nutí člověka podřizovat se veřejnému mínění a požadavkům mocných.

Jiný, zcela specifický příběh je Statečná princezna. Existuje předpověď, že král jednou potká Neštěstí, ale je otázka, zda má přijít hned nebo až za rok. Všichni říkají až za rok, jen nejmladší snacha řekne hned, co má být, ať je, nač se rok trápit. Královská rodina okamžitě o všechno přijde, zchudlý král s rodinou odchází do ciziny. Nejmladší snacha v převleku za prince přijme službu u cizího krále s tím, že bude konat to, co nechce dělat nikdo. Všechny úkoly vyřeší a král se rozhodne dát jí za ženu svou dceru. Ona oddaluje sňatek stavbou paláce, ale jednou se tam objeví celá její rodina, hledají práci mezi dělníky. Dívka se jim dá poznat a vše vypráví místnímu králi. Právě uplynul rok od příchodu Neštěstí, jdou se podívat domů a Neštěstí je už pryč. Téma pozitivního přístupu k životu, těžkou situaci řešit aktivitou, překonat překážky a dospět k žádoucímu výsledku.

Typ vesnických humorek představuje Nevěsta za groš. Hrdinou příběhu je pasáček, vesnický hlupák, který se chce oženit a matka mu ze žertu dá groš, aby si nevěstu koupil na trhu. Za groš koupí loutku, cestou se na ni rozzlobí, že nejde po svých a zahodí ji, loutka padne do pelechu zajíce a ten prchá, pasáček za ním. Cestou narazí na skutečnou dívku, zalíbí se mu, i on se jí líbí. Nakonec jejich rozpaky vyřeší maharádžův syn, který se k té scéně nachomýtne a domluví svatbu s rodiči nevěsty.

Najdete tu i morality, jako je kratinký příběh Maharádža a holič. Holič vykládal maharádžovi, že na vesnici jsou všichni šťastni a mají doma hroudu zlata. Maharádžovi to bylo divné, probral to se svým ministrem, a ten se vydal do holičova domku, skutečně tam našel kus zlata a odnesl jej. Krátce na to se opět ptal maharádža, jak se mají lidé na vesnici, a dozvěděl se, že bídně, nikdo nemá ani zrnko zlata. Ministrův komentář – holič soudí všechny jen podle sebe.

Ale svým způsobem moralitou je i titulní příběh Nejkrásnější zahrada, který mimo jiné patří mezi ty, které se zabývají hodnotami krásy, v tomto případě vezírovy zahrady. Tu jednoho dne navštíví sultán, kterého posedne závist, neboť jeho vlastní zahrada není dosud hotova. Nechá proto přehradit řeku, která vezírově zahradě poskytovala dost vody. Zahrada začne hynout, což se hluboce dotkne vezírova hlavního zahradníka Džafara, který zahradu vytvořil, i Džafarovy snoubenky. Rozhodnou se proto v noci hráz prokopat a zahrada zase ožije. Sultán si povolá vezíra, a než ho stačí odsoudit, přijde Džafar a jeho dívka a prohlásí, že hráz prokopali oni. Jsou odsouzeni k smrti a jejich poslední přání je, aby zahrada měla vždy tolik vody, kolik potřebuje. To zlomí sultána a omilostní je.

A je tu také řádka pohádek o zvířatech - o koze, která si myslela, že je nejubožejší ze všech, o slonovi který pomůže havranovi a havran pak slonovi, když ho chce sežrat tygr, o myšce, která pochopí přednosti své myší identity, o slonech, kteří původně létali, ale zbořili chaloupku světce, který je proklel, a proto jim Indra křídla usekl, a jsou tu příběhy šakala, hada, lvů, medvěda i kohouta, a ovšem i rostlin.

Autorkou malé knížky s názvem Indické pohádky a bajky je indoložka Eliška Merhautová. Knížka obsahuje jedenatřicet příběhů různých žánrů a typů, a poměrně dost bajek, jak už název napovídá. Jendou z nich je Jak se myšák ženil. Základ příběhu je opakem toho, co známe jako „jak dědeček měnil, až vyměnil“. Myšák mění mnohem úspěšněji - vymění kus v lese nalezeného dřeva za džbán, džbán za krávu a krávu na nevěstu, královskou princeznu. Ale s ní nakonec nepochodí, jeho zpupnosti a úspěchům je konec, královna ho přelstí a svou dceru zachrání. I příběh Král krokodýlů je založen na motivu sňatku dívky se zvířetem, ale v tomto případě manžel je pod vodou, ve svém královském paláci, krásným mužem a dívka je s ním šťastná. V jiné pohádce, nazvané Dobro plodí dobro vládl dobrý král a podlá královna. Ke králi denně přicházel starý bráhman, přinášel mu citron a pronesl vždy verše: Zaseje-li se dobro, vyroste dobro. / Zaseje-li se zlo, vyroste zlo. /Výsledek vždycky ukáže, / bylo-li to dobro, nebo zlo.“ Královna se pokusí nastražit na bráhmana past, ale do ní nakonec upadne ministr, královnin milenec. Zlé záměry královny a ministra vedly k tomu, že sklidili zlo, ministr se uvařil v kotli, který byl nastražen na bráhmana, a královna skončila na šibenici, kdežto bráhman se stal ministrem.

Bidpajovy bajky

Žánrově, ale i vznikem a svou historií se od pohádek i ostatních látek liší kniha O mudrci Bidpajovi a jeho zvířátkách Ivana Olbrachta. Látka má dlouhou historii, na jejím počátku je indická sbírka vyprávění a bajek Pančatantra, která byla sepsána mezi roky 300 př. n. l. a 200 n. l. Údajně ji vytvořil bráhman Višnušarman jako svého druhu učebnici pro vladařovy syny, týkající se vladařského chování a životní filozofie. Látka do Evropy doputovala přes arabštinu a řečtinu a několik dalších jazyků a v Evropě se začala šířit ve 14. -15. století. Po německém a španělském překladu následoval český. Mikuláš Konáč z Hodiškova dílo nazval Pravidlo lidského života, jinak podobenství starých mudrcuov a vydal jej roku 1507. Následovalo několik adaptací, vydaných v průběhu 19. století, z nichž Bájky Bipajovy Eduarda Valečky z roku 1893 zaujaly v dětství Ivana Olbrachta, který se k nim vrátil v průběhu 2. světové války. Poprvé je vydal v roce 1947 a od té doby vycházejí opakovaně. Další zvláštností knihy je, že vybočuje z žánru bajek svým původním zaměřením na vyšší stupeň morálky a životní filozofie, než bývá u bajek běžné, a že tedy jsou určeny „dospělejší mládeži“, jak to formuluje Olbracht. A konečně ne příliš běžná je jejich výstavba – jde o rámcové vyprávění. V prvním plánu vypráví mudrc Bidpaj králi Dabželimovi, ale v tomto vyprávění je vloženo další, osvětlující určitý problém, a v některých případech je v příběhu ještě další vsuvka. Tato výstavba, na první pohled dost složitá, je ale velmi vstřícná k dramatickému zpracování, protože je na uvážení pedagoga nebo dramatizátora, zda vsuvky využije tak jak jsou napsány, nebo je naradí nějakou zkratkou, anebo je zcela vypustí. Pro interní práci v dramatické výchově, např. pro tzv. strukturované drama, má látka tu výhodu, že řeší velmi závažné problémy, které si vynucují řešení, vytvářejí dramatické situace, a je tu tedy příležitost k rozhodování problémů účastníky aktivit.

První rámcová bajka se nazývá Býk Mujaba a král Lev. Král Dabžejim požádal Bidpaje o příběh s podobenstvím o lidech, kteří se mají rádi a pletichář je rozeštve. V bajce se šakal Chňap rozhodne, že udělá kariéru u dvora a opravdu se mu podaří získat královu přízeň. Král však má problém, slyší bučení býka, který se zatoulal od svého stáda, a tento neznámý zvuk ho děsí. Šakal krále přesvědčí, že nebezpečí je nejlépe čelit přímo a vydá se za býkem. Přemluví ho, aby šel ke Lvu a ten se s býkem spřátelí. Šakal tím přijde o svou pozici a proto krále přesvědčí, že býk proti němu chystá vzpouru a chce se dostat na jeho místo. Když pak jde pozvat býka ke králi, namluví mu, že ho král chce nechat porazit a sníst. Lev a býk se setkají, vrhnou se na sebe a Lev zahubí býka. Do tohoto příběhu je vsunuto jedenáct dalších bajek, některé kratičké, jiné delší i dost dlouhé.

Druhé Bidpajovo vyprávění, nazvané Trest na předchozí bezprostředně navazuje a týká se vyšetřování, jak to celé bylo a kdo je vinen. Šakal Chňap je nakonec usvědčen a popraven. Bidpaj tím dokládá, že lhář a podvodník na konec vždy za svoje nečestné jednání zaplatí. Témata hlavně pro dospělé, zajímající se o politiku – velmi mnohé je velmi aktuální, včetně způsobu, jak se Chňap vyvléká a osočuje druhé. Věrní přátelé jsou o přátelství rozdílných tvorů – havrana, myšky, holuba s holubicí, želvy a srnky, kteří si navzájem pomáhají proti lovci a vystraší ho natolik, že ve vesnici vznikne fáma o strašidlech v lese, kde si pak zvířata žijí v poklidu. I další příběhy jsou o podobných tématech – o nepříteli, který předstírá slabost, o tom, kdo získal majetek a zase o něj přišel, a nakonec o snech a jejich věrohodnosti. Ve všech příbězích figurují zvířata, savci a ptáci, všechny řeší základní morální a vztahová témata a jsou aplikovatelná na život kohokoliv a kdykoliv.

Nepál

Federativní demokratická republika Nepál je hornatý stát, na jeho severu je Mount Everest a z Nepálu vyrážejí horolezecké výpravy. Část Nepálu tvoří podhůří Himálaje s výškou kolem 3000 metrů nad mořem a druhou část nížiny na jihu. Původními obyvateli byli Tibeťané, později Nepál osídlili Gurkhové, od 18. století měli v zemi vliv Britové. V roce 1923 získal Nepál plnou nezávislost. V současnosti má přes 31 milionů obyvatel, úředním jazykem, jímž hovoří 90 % populace, je nepálština a původně byl literárním jazykem sanskrt. Díky horolezectví, zejména výstupům na Mount Everest a ostatní osmitisícovky, je po celém světě známa 150 000 osob čítající menšina Šerpů, kteří do Nepálu původně přišli z Tibetu, vyznávají buddhismus a mluví vlastní variantou tibetštiny. Pro profesi průvodců a nosičů horolezců uschopňuje původní pastevce fyzická zdatnost a přizpůsobenost vysokohorskému klimatu.

V 50. a 60. letech 20. století ovládlo zemi maoistické povstání. V roce 2008 padla monarchie a Nepál se stal republikou. Na rozdíl od dalších himálajských států má blízko k Indii a indické kultuře, protože jeho obyvatelé jsou stejně jako Indové indoevropského plemene a převládajícím náboženstvím v Nepálu je hinduismus doprovázený buddhismem. V náboženském životě a tím spíše v literatuře se oba náboženské směry prolínají.

Nepálské legendy a mýty

Příběhy vydané pod názvem Hliněný tygr, Nepálské legendy a mýty, jsou na pomezí mytologie a pověsti. Pro mytologii svědčí frekvence božstev, nejvyšších hinduistických bohů i božstev místních či nižších, která mají svůj „resort“ tj., oblast lidské činnosti či nějaké skupiny lidí, kteří se jí zabývají, podobně jako křesťanští světci, a tím se také blíží žánru legendy. Často se vyskytují i Buddhové a jiné významné buddhistické osobnosti. Z nejvyšší hinduistických bohů tu vystupuje Šiva i jeho manželka Párvitrí, dcera Himálaje, i jeho syn Ganéša, bůh se sloní hlavou, Lakšmí, manželka Višnuova, dokonce i nejvyšší bůh Indra. Například důležitou postavou vyprávění Zlatý, stříbrný a kamenný býk je Šiva, který si jednoho z králů, kteří ho přišli k posvátnému jezeru uctít, stáhl pod vodu, aby mu jako vyhlášený hudebník uspořádal soukromý koncert.

Žánru pověsti odpovídá spojení s historickou osobností, a ne náhodou je v knize zařazen rejstřík historických osob v příbězích zmiňovaných. Další typ pověsti představují příběhy vzniku či důvodu a průběhu vybudování nějaké stavby, nejčastěji chrámu, ale také vodního díla, náměstí, či vzniku některých přírodních jevů. Sem patří i vyprávění o původu zvyků či svátků a slavností. Samostatnou skupinu tvoří vyprávění o osobách mazaných a napálených, a k přístupu kronikářskému se přiklánějí Závěrečná vyprávění dějepisná. Není tedy divu, že překladatel používá i neutrální termín „vyprávění“, nejdůsledněji v poznámkách a vysvětlivkách k jednotlivým textům, u místopisného průvodce i u nepálského lunárního kalendáře.

Božstva a duchové se v příbězích převtělují do lidí. V příběhu Bohyně zvaná Zlatý koláč se bohyně převtěluje do holčičky, mizí a zase se zjevuje, v Zázračně vypletém poli je vtělením patrona obchodníků Bhímséna sirotek, kterého se ujme rodina rolníka. Má za úkol vyplet rýžové pole, ale vždycky celý den na poli prospí a až když se octne pod tlakem, máchnutím klacku pole vypleje. Když se ukáže, že je božského původu, zůstane sice v rolnické rodině, ale v chrámu, který mu vybudují. Převtěluje se i sám Buddha v příběhu Buddhův splacený dluh. Nepálský rolník doputuje s knězem do Lhasy a při jeho příchodu tamní Buddha svěsí hlavu. Ukáže se, že chce rolníkovi splatit 100.000, které si od něho vypůjčil v předchozím životě.

Zajímavé a vždy aktuální téma má příběh Jak se kravský trus ve zlato proměnil. Hrdinou je chudý muž s významnými předky. Došlo to s ním tak daleko, že chodil sbírat kravský trus, který pak skladoval doma v uzamčené komoře. Jednou však zapomněl při odchodu z domova odnést klíč a když jeho žena do komory ze zvědavosti nahlédla, spatřila tam hromadu zlata. Manželovi se přiznala a začali spolu řešit, co si s tím zlatem počnou. Žena navrhovala použít ho ve prospěch Višnuova učení, manžel pro Buddhu, byli totiž různých náboženství, ale nakonec manžel navrhl, aby hledali smírné řešení. Pro Buddhu zasadili kafrovník, pro Višnua bazalku. Tuto událost připomíná svátek, který má vyjádřit radost z dávání druhým, koná se v předjaří, v měsíci phálgun.

Opakují se zápletky založené na problémech s vodou – zřetelně jde o trvalý a závažný problém klimatu. V Legendě o kapkách rosy přestala voda proudit z chrliče a astrologové předpověděli, že se obnoví, až obětuje život významná osobnost s 32 přednostmi. Tomu odpovídají jen král a jeho syn, obětuje se král. Podle jeho návodu ho zabije nevědomky vlastní syn, a ten pak má potřebu odčinit hřích. Staví svatyni Buddhovi, stavba se nedaří, komplikuje ji 12 let sucha. Vodu nahrazují pracně posbírané kapky rosy. Vody se týká i Vyprávění o zlatém chrliči: dva přátelé, jeden chce, aby po něm něco zůstalo pro budoucnost a proto vybuduje vodní nádrž tak, že chrlič je pod úrovní silnice. Kamarád se pak pokusí o stavbu s chrličem na úrovni silnice, je to nevídaný pokrok a král jeho chrlič prohlásí za zlatý. Nová věc provokuje k dalším inovacím. V jiném příběhu královna nechá zbudovat vodní nádrž na paměť syna, který zemřel. Jen jeden z příběhů, Jak žáby zachránily rolníky, vypráví o opačné situaci, o deštích, které zaplavily všechnu půdu a znemožnily zemědělské práce.

Vysloveně historickou pověstí je Vyprávění o nové éře. Roku 879 bylo údolí Káthmandú rozdělené na dvě části mezi dva bratry. Džajadév vládl v Káthmandú, Ánand v Bhaktapúru. Poslové z Bhaktapúru přišli na příkaz svého krále do Káthmandú pro písek, který se měl změnit ve zlato, ale písek-zlato nakonec zůstal v Káthmandú. Získal ho kupec Šhakhadhar a rozhodl se jím zaplatit za všechny obyvatele dluhy, a aby mohla vzniknout nová éra, Káthmandú zaplatilo dluhy i za Bhaktapúr.

V příbězích vystupují četní duchové, dobří i zlí. Hostina pro nenasytného obra je jeden z mála příběhů obsahujících motivy známé z evropských pohádek. Lidožravý obr žádal od obyvatel městečka Kírtipuru denně bohaté menu o desítkách chodů a jednoho člověka, který jídlo přinese. Po čase přišel do města princ a požádal o nocleh v domě, kde se otec se synem hádali, který z nich nazítří půjde, chtěli jít oba. Princ se nabídl, že půjde místo nich, nechal obra dost vyhladovět a když k němu dorazil, byl obr vztekem a hladem bez sebe, vrhl se na prince, ale ten tasil a zabil ho. Král mu za to dal svou dceru za ženu. Dodnes se na podzim udržuje zvyk připravit hostinu o mnoha chodech a vybraný mládenec odnáší jídlo na určené místo, druhý den se koná procesí, v němž muži nosí toho mládence.

Téma soucítění s druhými uprostřed vlastního zármutku obsahuje pověst Jak se začala královna znovu smát. Je o králi Pratápovi z řadu staletí vládnoucího rodu Malla a o jeho ženě. Po Pratápovi nastoupil na trůn ještě za jeho života syn Čakravantréndra, ale už během prvního dne vládnutí zahynul udupán slonem. Královna po něm truchlila tak, že se král obával o její zdraví. Aby ji přesvědčil, že není sama, kdo truchlí po blízké osobě, svolal všechny rodiny, které v posledním roce ztratili někoho z příbuzných, a požádal je, aby svůj smutek vyjádřily jakkoliv podivným oděvem. Bizarní průvod královnu rozesmál, a dodnes se na paměť této události slaví v létě svátek gáj džátra s pestrými průvody a dováděním mladíků v maskách.

V kategorii „mazaných a napálených“ najdeme řádku příběhů chytráckých, objeví se i hlupák, ale také motivy, které známe z evropských pohádek. Strašidelný dům má hrdinu, který je ochoten přenocovat v prázdném domě, kde údajně straší a nikdo zatím celou noc v něm strávit nedokázal. Mladík se na strašidelnou noc vybavil pamlsky a drogami. Když se objevil duch khjá, vykouřil s ním mladík tolik dýmek, že o sobě oba téměř nevěděli. Nakonec mladík vymámil z khjá kouzelný pytel, chytil do něj vládce času Kálu, a dokud ten byl uvězněn v pytli, nikdo neumíral. To naštvalo boha smrti Jamu, který v převleku za rolníka mládence přechytračil, vrazil mu nůž do zad a pak osvobodil i Kálu, takže se dál umírá.

V příbězích vystupují jak postavy reálné a líčí se jejich obvyklé životní problémy, tak božstva a duchové, tak také zvířata, reálná nebo reprezentující ducha. Had je zpravidla podobou polobožských nágů a má schopnost ovládat déšť. Tygři tu s lidmi mluví, dokonce se dají přesvědčit, že člověka nemají sežrat, jako v příběhu Jak holič tygry převelice vylekal, a v příběhu Tygrův sen podobnou rozepři vyřeší sám Šiva, kterého k rozhodnutí donutí čáp. Vystupují tu bráhmani i lámové, sedláci, králové a královny, princezny a princové, kupci, řemeslníci, dokonce chudá bohyně a chudý kupec, který skončí se svou ženou přímo v nebi. Řeší se tu také spor o to, zda je nutné jít cestou dharmy, anebo už to neplatí a všichni žijí v hříchu. V příběhu Dharma nebo hřích vyznavače hříchu nakonec roztrhají společně tygr, liška, kobra a démon. Na rozdíl od Erbenova Rozumu a štěstí, kde jde o dost podobný spor, nekončí ten nepálský nerozhodně a patří tedy právem do kategorie příběhů „mírně mravoučných.“

Tu a tam se objeví i nadsázky a prvky nonsensu. V příběhu Kdo je nejsilnější? bojují spolu dva siláci, zcela vyrovnaní i po mnoha dnech přetlačování. Na tržišti, zaujmou stařenu, ale ta nemá čas a tak si je strčí do šátku a odnese domů. Když zápasením zbořili její dům, pokračovali na cestě, ale zasekli se do rozpraskané paty rolníka. Pak je odnesl orel, ten je pustil v letu ze zobáku, oni bojovali i během pádu na zem a skončili na řase princezny.

Zvláštní zajímavost nepálským příběhů dodává kombinace prvků a postav jak hinduismu, tak buddhismu, a celek i při všech geografických, historických a náboženských odlišnostech od látek evropských nabízí vyprávění velmi zajímavá a neobvyklá, jak poznatky kulturně historické, tak témata pro naši současnost, a v neposlední řadě jsou tu také zábavné historky.

[1] Viz Dallapiccolová, s. 18
[2] Bohové s lotosovýma očima s. 7
[3] tamtéž, s. 10 a 26
[4] viz D. Marková, Staroindické báje, s. 5

Arabské státy a Persie Himálajské kultury