Pověsti cizích zemí

Zatímco domácí pověsti vycházejí v bezpočtu publikací, zahrnujících celé Česko i jeho jednotlivé části, až po zcela lokální určení rozsahu zhruba okresu nebo dokonce jednoho objektu (pověsti karlštejnské nebo vyšehradské), pověsti jiných národů se v naší knižní produkci objevují mnohem méně. Platí to dokonce i pro pověsti slovenské, ačkoli Slovensko bylo po desítky let součástí společného státu. Pověst se zkrátka pociťuje jako součást národní identity, jako látka ryze vlastenecká a lokálně patriotická, jako by příběh odjinud ztrácel svou platnost uměleckého sdělení. Pověsti jiných národů jsou v naší literatuře okrajovou záležitostí, a pokud se vyskytují, jde nejčastěji o důsledek zájmu některých jedinců orientovaných na určité etnické oblasti a cizí jazyky.

Pátrání po pověstech jiných národů do značné míry komplikuje i fakt, že pojetí tohoto žánru v mezinárodním srovnání poměrně dost kolísá a terminologie je tu už zcela nejasná až zmatečná. Například Pověsti židů, jejichž autorem je Micha Josef bin Gorion (přeloženo z německého originálu) je ve skutečnosti převyprávění Starého zákona. Nebo Staré arménské pověsti (1958) jsou kronikářským záznamem. U dalších publikací je obtížné rozeznat, zda jde o pověsti nebo o pohádky, případně o souhrn obojího či o kombinaci dalších žánrů lidové slovesnosti. Pokud se pověsti skrývají pod názvem báje, je to spíš ten lepší případ, jako báje lze chápat souhrn pohádek, pověsti i mýtů. Horší případ je, jestliže jsou pověsti označeny jako legendy, neboť tento termín v české literárně teoretické terminologii má poměrně úzké vymezení jako náboženská (zejména středověká) epika, pojednávající o životech a činech, zázracích a mučednictví svatých. Mnoha překladatelům a zřejmě i redaktorům však přesná terminologie hlavu nedělá. Postihnout proto přesně a v úplnosti tuto oblast knižní kultury je velmi obtížné.

Na východ od Jablunkova aneb Střední a východní Evropa

V této oblasti je česky vydáno poměrně dost titulů, neboť se tu do značné míry uplatnila i čtyřicet let trvající poltická orientace na Sovětský svaz, na Rusko a východ Evropy obecně, kdežto publikace pověstí západních oblastí jsou převážně záležitostí období po roce 1989, jak ještě uvidíme.

Slovensko

Nejvýraznější postavou slovenských pověstí je Jánošík, historická postava opředená řadou historek, zčásti s reálným základem, zčásti zcela vymyšlených. Historický Juraj Jánošík se narodil v lednu 1688 v Těrchové, v chudé rodině, v chudém kraji kopanic. Podle pověstí studoval na kněze, ale ve skutečnosti byl voják; podle pověsti odešel na zboj, protože rodiče vinou pánů zemřeli, ale ve skutečnosti ho oba přežili. Proslavil se jako zbojník, ačkoli na zboji byl jen asi rok nebo dva. Rozsah jeho zbojnických aktivit ale byl značný a dosahoval až na Moravu. V roce 1712 byl poprvé zatčen, ale utekl, definitivně byl dopaden začátkem února 1713, v březnu téhož roku se konal v Liptovském Mikuláši soud a Janošíkova poprava. Zbojnictví na Slovensku vrcholilo právě v první polovině 18. stol. Na Oravě a Horehroní byl zbojníkem Jakub Surovec, na západním Slovensku Rajnoha. Ostatně i jinde byli v první polovině 18. století v horských oblastech zbojníci, ve Slezsku Ondráš, na Ukrajině Oleksa Dovbuš.

Jánošíkovskou legendu velice dobře známe díky Aloisu Jiráskovi a jeho Starým pověstem českým. V jeho vyprávění Janošík studuje na kněze a na zboj odchází kvůli smrti rodičů. Jeho konec souvisí s darem od víly - žilkou v opasku a kouzelnou valaškou, o které je připraven zradou spolubojovníka Ilčíka. Od této verze se dost podstatně liší Junácký zápas Márie Rázusové-Martákové (1905 – 1964), významné slovenské autorky poezie i prózy pro děti, publicistky, redaktorky a překladatelky. Junácký zápas vyšel v roce 1962 v souběžném slovenském i českém vydání. Knížka obsahuje několik pověstí, počíná Janošíkovým dětstvím, pokračuje jeho tancem s vílami, při němž získal zázračné dary, které mu zajišťovaly nezranitelnost, a končí jedním z Jánošíkových žertů. Jeho dopadení a smrt Rázusová-Martáková vynechala, zřejmě pod vlivem někdejších představ o tom, že děti je třeba chránit před negativními motivy. V češtině vyšel i román Václava Cibuly Jánošík, o Jánošíkovi historickém.

Jiný typ pověsťové knížky je Václava Cibuly Čarovaný zeměklíč, obsahující sérii tatranských pověstí. Cibula uvádí přes třicet publikací a dokumentů, z nichž čerpal, většina z nich je ve slovenštině a němčině, několik v češtině a jedna i v polštině. Je to ryze pověsťově koncipovaná knížka, obsahuje povídky démonologické o vílách, mořských pannách v horských jezerech a plesech, je tu i spící vojsko v Muráni. Knížka obsahuje i příběhy vzniku nebo pojmenování hor, ale i celých Tater a Váhu. Jsou tu pověsti o pokladech, příběhy bačů a pastevců i dalších chudých horalů, pytláků a pašeráků. V některých příbězích vystupují různí řemeslníci, je tu například pověst o zvonařích, příběh o pojmenování Zakopaného i o husitech v Tatrách. Některé hory Vysokých i Nízkých Tater jsou podle pověsti zkamenělí lidé, jako v příběhu nazvaném Kikimora. Praotec Tatran měl syny jménem Kriváň, Satan, Mních, Ďumbier, a dcery Končistá, Vysoká, Patria a Hola. Mezi nápadníky Holy byl i syn čarodějnice Kikimory, jednooký, zarostlý a nerudný. Kikimora ho nutila k zásnubám s krasavicí Holou, ale on o ni nestál a jejím odmítnutím se mu ve skutečnosti ulevilo. Jenže Kikimora se urazila a za pomoci duchů pronásledovala celou rodinu. Stateční bratři sestru bránili, Kikimora je však proklela a na místě, kde zrovna byli, se proměnili v kámen. Hola byla později přejmenována na Královu holu.

Jiným typem příběhu je Létající bylinkář, pověst o mnichovi Cypriánovi, který při svých cestách za bylinkami poznal krásnou pastýřku a zamiloval se do ní. Když se za ní do hor nemohl vypravit, protože to bylo daleko, vytvořil si kouzelné zrcadlo, v němž ji viděl. Později si zkonstruoval křídla, aby za ní doletěl, ale srazil ho blesk a on zkameněl na břehu největšího tatranského plesa - Morského oka. Cibula vypráví i historický základ této pověsti: v polovině 18. století žil v klášteře nad Dunajcem skutečně mnich Cyprián, bylinkář, lékárník a ošetřovatel, alchymista, kuchař, holič a výrobce zrcadel. Jsou doloženy jeho léky, zachovala se jeho sbírka bylin a receptář. Ale asi sto let před ním žil v tom kraji mnich Kašpar Mohr, který vymyslel létající křídla. Nabízí se tedy téma vzniku pověstí z různě transformovaných historických událostí a postav, i reálie dávných dob na slovenském venkově.

O tom, jak podstatně se liší slovenské dějiny před rokem 1918 od našich, svědčí knížka bratislavských pověstí Dunajská královna Márie Ďuríčkové (1919 – 2004). Významná slovenská autorka knih pro děti, původně učitelka (stejně jako Rázusová Martáková), redaktorka a editorka, v doslovu k Dunajské královně popisuje vznik této knížky. Autorčinou motivací byl fakt, že Bratislava postrádala knižní podobu pověstí. Souvisí to zřejmě s tím, že od středověku až do vzniku Československa byla převážně německým městem s měšťanským obyvatelstvem maďarským a židovským a slovenskou chudinou. Ďuríčková hledala v literatuře i u pamětníků, nacházela ucelené pověsti i torzovitý materiál, který dotvářela. Příběhy lidové slovesnosti slovenského, židovského i německého původu konfrontovala s historickými poznatky, z nichž vytvářela pozadí příběhů, „historických obrázků“, jak to nazývá. Kniha vyšla poprvé v roce 1976 a později vydala Ďuríčková i další pověsti.

Část příběhů se soustřeďuje kolem Dunaje a vystupují v nich postavy jako je rybí král či dunajská královna, důležitou postavou jsou vodníci, dunajský i ten, který přišel do Bratislavy na výlet z Oravy. Na rozdíl od pražských vltavských vodníků, převážně strejcovského typu, zde figuruje vodník jako vládce, je tu jeho vodní palác i rusalky. Děvínský vodník se zjevuje jako kůň se zelenou hřívou. Z dalších vodních tvorů v bratislavských pověstech vystupuje ze studny žabák, který zachrání dívku před nežádoucím ženichem.

K dalším bratislavským démonickým bytostem patří čert sídlící po celá staletí v lomu pod hradem. Čas od času dostane pozvánku na čertí sněm, kde pobude dva týdny. Jednou si na tento sněm potřebuje pořídit nový červený plášť, ale všude v okolí, ve Vídni, v Budapešti i v Trnavě, je červené sukno vyprodané kvůli slavnostní výzdobě Bratislavy na královskou korunovaci. Čert se pokusí po slavnosti získat kus sukna, ale lid se na látku vrhne s takovou vehemencí, že je rád, když vyvázne živý. Je strážcem pokladů, které považuje za svůj majetek, a o tom jsou v knížce tři příběhy, v nichž čert lidem nález vždy zhatí. O úspěšném hledání pokladu naopak vypráví příběh Zlatá noha, jejímž hlavním hrdinou je zedník pocházející z Liptova, který se přiženil do Rače. Při návštěvě rodiny na Liptově byl svědkem popravy Jánošíka, který mu ještě stihl pošeptat, kde najde poklad – byl zakopán na louce, která se od té doby jmenuje podle svého tvaru Zlatá noha.

Historické pověsti zahrnují obléhání města Tatary i vojskem německého císaře, vystupují tu osadníci z Bavor budující město. Je tu také příběh Otcové města, týkající se Burgu, někdejší radnice. Při náročném obléhání města se dvanáct radních vydalo vyjednávat s nepřítelem a nabídnout výkupné, ale byli surově zabiti. Ve městě pak lidé přežili díky tomu, že se ve studni objevily ryby a s každým okovem byla vytažena jedna ryba. Nepřátelé pak odtáhli, ale ve čtvrtém patře Burgu se od té doby zjevují starci, duchové zavražděných radních.

Bratislavský Faust, za nějž bývá označován Johann Kempelen, vynalezl vedle četných jiných přístrojů i šachový automat, nad nímž jeho přítel čert vyhrával. Ale na cestách po Rusku Kempelen zachránil jednoho vzbouřence proti carevně Kateřině tím, že ho zavřel do přístroje a ten pak šachy hrál místo mechanismu. Takto proměněný automat vyhrával všechny partie a přehrál i carevnu. Nakonec v Bratislavě vyhrál i nad čertem, který za to Kempelenovi musel vrátit úpis, ale zůstali i potom kamarády – docela jiný konec, než měl Faust.

K historickým pověstem patří i návštěvy dvou významných osobností raného novověku - významného lékaře, alchymisty a astrologa Paracelsa (1493 – 1541) a podle Pověsti o starci i Mikuláše Drabíka, vizionáře, jemuž zcela důvěřoval i jeho někdejší spolužák ze strážnické školy Komenský. Drabík, který předpovídal pád Habsburků, byl roku 1671 v Bratislavě popraven a od té doby na bratislavské radnici straší bezhlavý stařec. Bratislavu podle pověsti navštívili inkognito i ruský car a Josef II., oba v převleku za vojáka.

Zajímavé a vždy aktuální téma má příběh Šibenice. Pro stavbu šibenice byl vždy vybírán nejmladší člen tesařského cechu, ale ten tím získal stejně špatnou pověst jako kat, ačkoli se na popravu hrnulo celé město a radní hlásali myšlenku, že popravovat zločince je správné a potřebné. Mladý tesař se příkazu vzepřel a radní našli řešení: tesaři postavili šibenici jen zčásti a pak se k ní v průvodu odebrali všichni důležití občané města, radní a cechmistři, a každý z nich na ni poklepal kladivem, takže ji stavělo celé město a nikdo nemohl být za to šikanován. Tématem je paradox volání po neúprosných trestech a následné pohrdání těmi, kteří se o ně přičinili.

O původu názvu jedné části Bratislavy vypráví Vesnice duchů. V místě, kde je dnes Mlynská dolina, bývala vesnice boháčů. Bylo v ní devět mlýnů a devět hospod, ale obyvatelé se chovali k mlečům bezohledně a surově. O mouku připravili také starce, který živil svá osiřelá vnoučata. Ten je proklel, a vesnice se propadla do země. Vynořuje se jednou za sto let, a vysvobodí ji ten, kdo nechá semlít aspoň jedno zrnko obilí. Jednou na ni narazila pasačka, chtěli po ní, aby u nich mlela, snažili se ji podplatit penězi a pohoštěním v hospodě, ale přijetí nabídky by znamenalo její záhubu. Vysvobodila ji její prapraprabába, obyvatelka propadlého místa. Příběh potopených měst nebo objektů se v oblasti pověstí objevuje opakovaně, například severská Vineta, město na ostrově v Baltu, které bylo pohřbeno za své zlé skutky a rovněž se vynořuje jednou za sto let. Příběh Vinety najdete například u Selmy Lagerlöfové v Podivuhodné cestě Nilse Holgerssona Švédskem.

Lužice

Příběh čarodějova učně Krabata je u nás znám především z Preusslerovy knihy Čarodějův učeň i z její animované filmové podoby v režii Karla Zemana z roku 1977. Preussler uchopil starou lužickosrbskou pověst jako román o dospívání, které je fascinováno temnými silami a mocí a o schopnosti z tohoto nebezpečí se aktivně vymanit. Preusslerova kniha je určena dospívajícím a dospělým, kdežto Čaroděj Krabat Měrčina Nowaka Njechorńskeho, lužickosrbského výtvarníka (studoval mj. na AVU v Praze u Maxe Švabinského), je ryze pověsťová knížka pro děti. Pověsti o čaroději Krabatovi byly v Lužici oblíbené hlavně v 18. a 19. stol. Jejich základem je příběh, který se odehrál koncem 17. století. Tehdy byl saský kurfiřt August II. jako velitel císařských vojsk, bojujících proti Turkům, zajat a vysvobodil ho chudý chorvatský šlechtic Ján Šadovič, který za to od něj dostal statek. V lidovém podání se pak tato událost spojila s dávnou, ze starověké Indie tradovanou pověstí o čaroději a jeho učni. Mimořádné a pro obecné chápání neuvěřitelné činy a statečnost Jana Šajmoviče se jevily zveličeně jako činy čarodějnické. Od tohoto důstojníka se také odvozuje jméno: Chorvat se německy řekne Kroat a od toho bylo blízko k zkomolenině Krabat.

Měrčin Nowak začíná Krabatovým dětstvím v chudé rodině pastýře. Chlapec toužil po vzdělání, a proto vstoupil jako učeň k mlynáři, který kromě mlynářského řemesla školil svých dvanáct učedníků v čarodějnictví. Krabat brzy pochopil, že je v tomto mlýně ohrožen na životě, neboť mlynář každoročně obětuje jednoho z chlapců duchům, kteří mu poskytují čarodějnickou moc. Proto uprchnul i s kouzelnou knihou a pomáhal rodině k lepšímu živobytí čarováním. Mistr čaroděj si ho však našel a po dlouhém a tvrdém souboji nad ním Krabat zvítězil a zahubil ho. Později pomohl čarodějnickým způsobem kurfiřtovi Augustovi ze zajetí, dostal statek, byl dlouhý čas vítán na dvoře a až do smrti pomáhal čarováním, kde mohl. Před smrtí ještě přikázal svému sluhovi, aby čarodějnou knihu hodil do vody. Rybník se přitom podobal rozbouřenému moři a knihu pohltil, Krabat pak v klidu zemřel. Příběh nabízí celou sérii různých příhod, které lze využít samostatně i vcelku jako životní příběh Krabatův, a současně se lze zabývat i situací sotva stotisícového lužickosrbského národa, žijícího těsně u našich severních hranic a na naši kulturu silně vázaného, neboť nejen Nowak, ale i mnoho dalších lužickosrbských vzdělanců studovalo v Praze i v jiných českých městech. Konec konců byla doba, kdy Lužice patřila k Českému království.

Polsko

Poláci jsou nám etnicky velmi blízcí a podle starých pověstí ze středověkých kronik obě země založili bratři Čech a Lech. I naše jazyky jsou si dost blízké a při troše zkušenosti a pozornosti lze mnohé z polštiny odposlouchat, ale polské pověsti se od našich velice výrazně liší. Zatímco v našich pověstech vystupují hlavně vesničané, měšťané a příslušníci střední a nižší šlechty, v polských dominují králové, vojevůdci, knížata i četné historické osobnosti. V těch našich reprezentuje tuto společenskou vrstvu vedle nejstarších Přemyslovců (Oldřich a Božena, Břetislav a Jitka) jen Josef II.

Jedna z dostupných publikací polských pověstí je knížka Luisy Novákové Šlépěj královny Jadwigy. Autorka látku polských pověstí převyprávěnou podle četných pramenů a rozdělila ji na dvě části: kratší z nich, z mytické doby, nazvala Nad Vislou lesy hluboké. Obsahuje nejstarší pověsti, příběhy začínající Lechem. Když se Lech rozešel s Čechem (a podle polské pověsti též s Rusem), vydal se na sever a založil Hnězdno. V kraji Vislanů pak statečný Krak zabil nebezpečného draka a na skále, kterou drak obýval, založil hrad Wawel, pod nímž pak vzniklo město po něm pojmenované Krakov. Do této části patří i pověsti o jezeru Goplo poblíž Hnězdna v Mazovsku, včetně pověsti o králi Popielovi II. Byl to nejhorší vládce, bohatě hostil, tvářil se vlídně, ale panoval bezohledně, pyšně a krutě. Ke zlu ho pobízela jeho žena, kněžna z cizí země. Jeho vláda vyvolala pokusy o svržení, ale Popielovi odpůrci nebyli jednotní. Přesto si byl Popiel vědom co mu hrozí a sezval proto na hostinu všechny své příbuzné, kteří by měli nástupnické právo, otrávil je a mrtvé pak naházel do jezera. Když s kněžnou slavil vítězství, z jezera se vynořily zástupy myší, které vznikly z těl zavražděných, a zaplavily hrad. Knížeti nepomohlo ani to, že se ženou a syny uprchl na ostrov v jezeře, myši ho našly a po knížecí rodině zbyly jen ohlodané kosti.

Zajímavé téma v této části knihy nabízí příběh Kněžna Vanda. Krak měl tři děti, dva syny a dceru Vandu. Po jeho smrti vládl starší syn, ale mladší na něj žárlil a zavraždil ho. Byl pak vyhnán ze země a vlády se musela proti své vůli ujmout mladičká Vanda. Začal se o ni ucházet německý kníže Rythiger, neboť v ní viděl možnost získat Vislanskou zem a její majetek. Vanda ho však odmítla a Rythiger proto sebral vojsko a přepadl Vislanské knížectví. Vanda se postavila do čela vojska a boj vyhrála. Na bojišti zůstal naživu jen Rythiger, zoufalý z porážky nalehl na meč a zabil se. Vanda pak svolala představené rodů a sdělila jim, že její vláda přitahuje nepřátele a ona se tak může stát příčinou dalších válek. Stařešinové si mají proto vybrat nového vládce. Pak došla k Visle a skočila do ní. „…možná se jí vůbec nechtělo odejít, jen věděla, že odejít musí“. Nabízí se konfrontace s podobnou situací Libuše, která uražena a ponížena poznámkou o dlouhých vlasech a krátkém rozumu, ustoupila, vyhověla moderně řečeno sexistickému postoji a vdala se. Mohla Vanda jednat jinak? Jinak řešit těžkou situaci? Mohla nebo měla Libuše zaujmout energičtější stanovisko, když jí vlastně nic nehrozilo? Prosadit právo v situaci, kdy její rozhodnutí podpořili i starci? Jak jednat v krizových situacích? Ustupovat a vyhovět, anebo volit boj a neodvolatelné a dost patetické gesto?

Větší část knihy tvoří oddíl Leť, hlase, po rose, obsahující pověsti z doby historické. V této části jsou příběhy prokládány texty lidových písní, včetně středověkých. Řada příběhů je založena na nájezdech Tatarů do Polska, je tu například příběh zázračné záchrany sester klarisek před Tatary, příběh člena Řádu německých rytířů a jeho sestry, vystupuje tu litevský velmož.

Je tu i řada dalších válečných příběhů z druhé poloviny 17. století, kdy po skončení Třicetileté války čelilo Polsko nájezdům Švédů ze severu, kozáků z východu a Turků i krymských Tatarů z jihu. Jedním z příběhů této části je Noční návštěva v Tuchole – těžce obléhané město v noci v kritické situaci navštíví sv. Markéta, která poradí, aby přes noc napekli chleby a házeli je obléhatelům. Ti z toho usoudí, že město je výborně zásobeno a odtáhnou.

Zvlášť zajímavá je pověst Pan Twardowski. Hrdinou je historická postava, polský filozof a alchymista, vynálezce a vědec, obdoba doktora Fausta. Pozval si ďábla, aby mu sloužil a ve smlouvě, kterou s ďáblem uzavřel, je podmínka, že jeho duši smí vzít pouze v Římě. Pan Twardowski kromě vědy a bohatství zatoužil i po krásné nevěstě, která ho nechtěla, ale s pomocí ďábla ji Twardowski obalamutil a oženil se s ní v podobě chudého starce. Ponižoval ji a trápil, zničil jí hliněné hrnce, které pyšná dívka musela prodávat (motiv známý z našich pohádek). Teprve pak se jí dal poznat ve své pravé podobě mladého a sličného pána. Nakonec se do něj jeho žena zamilovala. Twardowski byl slavný, působil i u dvora krále Zikmunda Augusta a konal zázračné činy. Nakonec měl konflikt s ďáblem, který už byl netrpělivý a chtěl ho unést. Twardowski uplatňoval různé triky, ale ďábel ho nakonec dostihl v hospodě s názvem Řím. Unesl ho, ale do pekla nedonesl, Twardowski si totiž cestou zpíval starou modlitbu, proto ho ďábel odložil v povětří nad měsícem, kde čeká na Poslední soud a shlíží na zemi. Ze země je na měsíci vidět obrys pana Twardowského – čarodějníka.

Příběhy z vesnického života obsahuje dost krátká kapitola Co se ve vsích vyprávělo. Jeden příběh vypráví o dívce, která svého nevěrného milého začarovala ve vlka. V této podobě žil ve vlčí smečce, a když pak byl odčarován, stal se z něj věrný manžel. Jiný příběh je o třech sestrách, které se narodily jako mory, tj. v noci jejich tělo zůstalo na místě a duše odcházela. Jejich otec se pokusil je osvobodit, ale zvolil z neznalosti chybný postup a jednu z dcer zahubil.

V závěrečných číslech knížky se vyskytuje snad jediná démonická bytost (většinu kouzel způsobují svatí) čert Boruta. Na rozdíl od našich čertů, kteří jsou většinou hloupí nebo jen mastí karty ve mlýně, je to čert nebezpečný a jeho hlavním úkolem je střežit poklady mazovských knížat. V příběhu Sivý Boruta je hrdinou šlechtic, skvělý šermíř, skvělý společník a bohatý hýřil. Když přišel o svůj značný majetek, vydal se do hradního sklepení pro poklad, který čert Boruta střežil v podobě obrovské sovy. Značnou část pokladu šlechtic získal, ale pak už nikdy neměl své dřívější schopnosti.

Příběhy jsou psány velmi obřadným stylem (zdá se, že do jisté míry inspirovaným Aloisem Jiráskem), mnohde ale až patetickým. Obsahují zejména na začátku příběhů rozsáhlá líčení, popisy a charakteristiky, ale i lyrické pasáže. Mnohé příběhy mají téměř hororový charakter, a to se týká i řady písňových textů, což jsou často balady, které by bylo možné srovnat s příběhy Erbenovy Kytice (některé pověsti obsahují i podobné motivy).

Kniha je doplněna přehledem výslovnosti jmen a názvů, obsáhlými historickými vysvětlivkami (polské dějiny se od našich dost lišily) i mapkou jednotlivých oblastí Polska.

Druhou publikací polských pověstí, vydanou nakladatelstvím Argo v roce 2011, je O králi Popelovi, na němž si myši pochutnaly. Ačkoli obě publikace spojuje několik postav, míst nebo událostí, liší se v řadě aspektů diametrálně. Zatímco Šlépěj královy Jadwigy je autorské převyprávění pověstí, kniha z Arga má charakter sice populárního, ale v principu etnografického podání. Jejich původním pramenem jsou středověké polské kroniky, z nichž nejstarší pochází z let 1112–16 a jejímž autorem byl benediktinský mnich, i moderní folkloristická literatura. V tiráži knihy se uvádí jen sestavitelka a překladatelka a autor doslovu, odkazy na prameny jsou velmi přehledné a přesné. A zejména jsou tu pověsti převážně velice stručné, a jak je u tohoto žánru obvyklé, mají charakter zprávy. A tak přestože název i nápaditý a zajímavý přebal, ilustrace a výtvarně pojatá grafická úprava, vyvolávají představu umělecké literatury, nejde o dílo beletristické. Pro využití divadelní nebo dramatickovýchovné je svou stručnou a holou věcností poměrně málo inspirativní a pokud by mělo být v dramatice využito, musel by dramatizátor vyvinout značnou fabulační a charakterizační aktivitu. Král Popel se od Královny Jadwigy liší i uspořádáním, pověsti jsou tu vyprávěny v blocích podle jednotlivých oblastí Polska, resp. někdejších kmenů, které tvořily základ polského národa: Velkopolsko, Pomořansko, Warmia a Mazury, Mazovsko, Krakovsko a Malopolsko, Podtatransko, Dolní Slezsko s Podkrkonoším a Horní Slezsko s Těšínskem. Vystupují zde rovněž králové a vysoká šlechta, vysocí církevní hodnostáři a vojevůdci, ale je tu výrazně větší podíl řadových občanů, vesničanů, měšťanů, střední a nižší šlechty i mnohem více démonických bytostí různého druhu. Je tu například Bílá paní, slet čarodějnic na Lysé hoře, příběhy o pokladech, spící vojsko v Tatrách, vodní bytosti. K historickým pověstem lze přiřadit i příběhy alchymisty Sendivoje a pana Twardowského, jsou tu hornické pověsti z Horního Slezska. Shodný s knihou Luisy Novákové však je fakt, že se v nich na rozdíl od českých pověstí výrazně uplatňují náboženské motivy a církevní osobnosti.

K pověstem o vzniku přírodních jevů patří Jak vznikly Karpaty. S Krakovskem sousedilo kdysi Království obrů, jehož obyvatelé byli normální, ale král a jeho 77 rádců byli obři. Měli tu vlastnost, že když řekli ano, vyrostla hora, když řekli ne, otevřela se propast. Jednoho dne král svým rádcům navrhl, aby uchvátili krakovskou zem, a všichni řekli naráz „ano“, a tak vyrostly Karpaty, ale obři ztratili svou moc a zmenšili se na obyčejnou výšku. Jiné pověsti z Tater vyprávějí o vzniku plesa Mořské oko nebo o vzniku a pojmenování Zakopaného. Jedna z pověstí vypráví o obrovské jeskyni v jedné z tatranských dolin, v níž spí vojsko Boleslava Chrabrého, které se probudí, až Polsko potká velké neštěstí. Shodně s pověstí o rytířích v Blaníku i těmto tatranským zachráncům vlasti koně oková místní kovář – je to zkrátka pověst, která putuje z místa na místo, v cekem nezměněné podobě, až na to, že se mění hlavní osoba, vůdce onoho spícího vojska.

Už jen letmé porovnání dvou knížek, které vyšly poměrně brzy po sobě, svědčí o tom, jak ošidné je z nich vyvozovat soudy o charakteru pověstí určitého národa nebo oblasti. Autor, sběratel, překladatel, úpravce či redaktor mohou charakter pověstí (stejně jako pohádek) velmi podstatně ovlivnit. Do jisté míry se liší i titulní příběh o králi Popelovi. V tomto podání se vypráví o jeho otci, který měl na dvacet bratrů, a ti po jeho smrti na Popela dohlíželi, dokud nedospěl. Pak se jich zbavil, žil velmi prostopášně a strýcové ho proto oženili, ale Popel se po svatbě proti jejich přání změnil k ještě horšímu. Situace vyvrcholila, když na manželčinu radu Popel předstíral, že umírá. Strýcové se sešli k jeho údajnému úmrtnímu loži a kněžna je otrávila přípitkem na usmířenou. Když strýcové zjistili, že jsou otráveni, Popel svěže vyskočil a jeho zbrojnoši je dorazili. Děsivý závěr s nájezdem myší a smrtí Popela a jeho rodiny už je v podstatě shodný.

Zeměpisná i politická blízkost Polska se projevila tím, že zde v pověstech vystupují i postavy české historie. Dva příběhy o svatém Vojtěchovi vyprávějí, jak ho povolal polský král Boleslav Chrabrý, jak Vojtěch konal zázraky a jak byl nakonec zabit v pohanském Prusku, kam ho vyslal král. Podle pověsti nazvané Vdovin groš se pak Boleslav Chrabrý jeho ostatky rozhodl pohřbít v chrámu v Hnězdně, ale pohané žádali za jeho tělo výkupné, jež představovaly drahocennosti o váze Vojtěchova těla. Boleslavovi rytíři dali, co měli, i všichni přítomní přidávali a jeden z rytířů dal i svůj vzácný meč. Stále to nebylo dost, dokud na misku váhy nepřidala své poslední dva groše chudá vdova. Českých dějin se týká i příběh nazvaný Hostina u Mikuláše Wierzynka, popisující příjezd Karla IV. pro nevěstu Alžbětu Pomořanskou a jejich svatbu.

Do dějin Polska zasáhla i Třicetiletá válka. V příběhu Jak král Gustav Adolf ztratil klobouk se vypráví o smrti tohoto švédského krále. K pomořanským pověstem patří Zatopené město Wineta. Už zmíněné bohaté město, které leželo na ostrově Wolin, dobyli podle této verze Vikingové. Měšťané se nechtěli vzdát, tajně jednali s Vikingy o výkupném, ale ti je zradili, město vydrancovali a nakonec se strhla hrozná bouře, která město pohřbila. Od té doby se občas z hlubin ozývá zvuk zvonů.

Přímořská oblast má svou démonickou bytost Jurtu, královnu Baltu z podmořského jantarového paláce, která se zamilovala do rybáře. Perunova pomsta učinila jejich lásce konec a rozmetala i jantarový palác, jehož kousky se nacházejí dodnes. Své vodní bytosti mají ale i vnitrozemské oblasti, ve Visle žije vodní panna, sirénka, dívka s rybím ocasem, symbol a ochránkyně Varšavy. V Surpilském jezeře v oblasti Warmia a Mazury, se odehrává příběh Krásná Egle a jezerní král Žaltis. Tento vodní král je na hony vzdálen českým komickým vodníkům, jak je známe od Jiráskovy Lucerny až k Princezně ze mlejna. Pokud vůbec se podobá některému českému vodníkovi, pak jedině tomu Erbenovu, i když příběh má hodně odlišný. Půvabná Egle, dívka ze zámožné rodiny, si chodila k jezeru prát šátky. Jednoho dne se z jezera vynořil Žaltis, „mládenec, o jakém vždy snila“, a požádal ji o ruku. Velmi ráda nabídku přijala a v jeho paláci spolu žili šťastně v oboustranné lásce. Milovali se tak, že Žaltis jí jednoho dne prozradil, že mu hrozí nebezpečí, když někdo vysloví zaklínadlo, a řekl jí i jeho znění. Po čase Egle zatoužila navštívit svou rodinu, doma nadšeně vyprávěla o své lásce a skvělém manželovi a vyzradila i ono zaklínadlo. Jenomže její bratři nadšení pro Žaltise nesdíleli, zaklínadlem ho vylákali na břeh a zabili ho. Egle si zoufala a bohové ji proměnili v jedli a mrtvého Žaltise v hada, aby se mohl plazit kolem stromu.

Jiná pověst, nabízející zajímavé téma, je nazvána Jak horníka omrzelo rajské nicnedělání. Příběh pochází z Těšínska. Onen horník po smrti přišel do ráje, nějaký čas se těšil z rajského blaha, ale časem ho přestalo bavit nicnedělání, a tak si na Hospodinovi vyprosil propuštění z ráje. Byl to požadavek nebývalý, ale Hospodin mu vyhověl, a tak se z horníka stal důlní duch Skrabnik, který od té doby bloumá důlními chodbami, pomáhá havířům a hlídá uhlí jako nejcennější poklad.

Ukrajina

Na pomezí Polska a Ukrajiny leží Halič, jinak též Galicia, v letech 1772 – 1918 samostatná část Habsburského soustátí. Rozkládá se na severním podhůří Karpat mezi horními toky Visly na západě a Prutu na východě. Po roce 1918 se stala součástí Polska, od r. 1945 je rozdělena mezi Polsko a Ukrajinu s centry v polském Krakově a v ukrajinském Lvově. Tradiční obyvatelstvo tvořili před rokem 1945 z cca 50% Poláci, ze 40 %Ukrajinci a z 10% Židé.

Knížku pověstí Příběhy z Haliče napsal ukrajinský spisovatel a publicista Jurij Vynnyčuk. Původní název zní Legendy ze Lvova a toto město s okolím, především s městem Vynnyky, je také hlavním dějištěm příběhů. Větší část příběhů patří k pověstem historickým. Menší část tvoří příběhy bytostí démonických a příběhy je z haličského Kocourkova nazvaného Sknyliv. Ony historické příběhy jsou z různých dob. O nájezdu Tatarů v r. 1283 vypráví příběh Jak ženy zachránily Lvov. Lvovští město ubránili proti obléhatelům podobným způsobem, jako v polském příběhu z Tucholy: ženy nastavěly po ulicích bečky dny vzhůru a nasypaly na ně poslední mouku a krupici, kterou někde vyšťáraly. Tatarští poslové, kteří přišli do města, na to naletěli a Tataři proto od zdánlivě bohatě znásobeného města odtáhli. Kat, který zradil své řemeslo, příběh z roku 1508, je o úplatném katovi, který za peníze nechal uniknout odsouzence. Lvovské galeje jsou příběh z roku 1615, kdy se purkmistr pustil do stavby radniční věže a dal pochytat všechny místní povaleče opilce a karbaníky, včetně řádky dost bohatých měšťanů, a donutil je pracovat na stavbě.

V druhé části knihy, nazvané Doba královská, najdete příběhy krále Danyla Haličského, který město založil v roce 1250, a jeho syna Lva, po němž bylo pojmenováno. Období vlády Danylovy je věnováno především postavě královského šaška Olelka a jeho chytrých a nečekaných řešení situací. V dalších příbězích je král Lev líčen jako silák a hrdina a tato část končí příběhem Spící rytíři krále Lva. Ti rytíři spí ve Lví hoře a spolu s Lvem čekají na pokyn k boji. I zde je do hory povolán místní kovář, aby okoval koně rytířům, a za odměnu dostane pytel starých podkov, které koním sňal. Na rozdíl do našich netrpělivých hrdinů tento kovář pytel, který považuje za velmi chudou odměnu, otevře až doma a zjistí, že všechny ty podkovy jsou zlaté. K historickým pověstem patří i oddíl Známé postavy a svérázné postavičky. Hlavní postavou řádky z nich je lvovský čaroděj Řehoř Lyskevyč, který žil na konci 16. století, alchymista, bylinkář a učenec, který prováděl různé žertovné kousky na účet druhých, cosi mezi Faustem a Enšpíglem. Další postavou je básník a lvovský soudce 16. století Bartoloměj Zymorovyč, léčitel z 19. století Ivan Lucyk a konečně místní blázen Jaso. Tyto série se skládají z příběhů většinou velmi stručných, mnohé mají tak půl stránky, a svým způsobem na sebe navazují a spojuje je identita města, takže jsou schopny vytvořit montáž epizod z dějin Lvova.

Kapitolu Strašidla a duchové tvoří příběhy s duchy zemřelých a jiné hřbitovní historky, o Bílé paní, která se zmocní zasnoubeného mladíka, tři příběhy zbojníka Feďky Čuhaje z okolí Vynnyků, čarodějnice, svůdná cikánka z mrtvého tábora, čerti i vodníci, lesní panna i hejkal, a speciální ukrajinský duch – lesní muž Och. Závěr knížky tvoří příběhy hlupáků a popletů z haličského Kocourkova. Nejen zeměpisná blízkost, ale i zhruba půldruhého století soužití v Rakousku Uhersku je příčinou toho, že haličské pověsti, i když mají odlišné fabule, jsou nám velmi blízké a srozumitelné.

Další ukrajinské pověsti jsou obsaženy v knize Pomsta Oleksy Dovbuše, jejíž první dvě třetiny jsou věnovány pohádkám a poslední třetina pověstem, převážně zbojnickým, loupežnickým, kozáckým a jiným hrdinským příběhům. Oleksa Dovbuš není náhodou v titulu celé knihy. Je to ukrajinský, přesněji řečeno zakarpatský národní hrdina, vůdce zbojnického povstání z let 1738 – 45. Místem jeho působení je Ivano-Frankivský kraj, Zakarpatí, severní svahy Karpat, to jest opačná strana hor, než kde žil a zbojničil jeho pozdější následovník Nikola Šuhaj. Stejně jako u předchozí knížky jde o západní část Ukrajiny, která historicky i aktuálně tíhne do střední Evropy.

Oleksa Dovbuš je Jánošíkův souputník v mnoha směrech. Rovněž je to historická osobnost opředená pověstmi, i on žil v horách. Konec konců, to je typický kraj zbojníků, v horských oblastech byla bída, která mladé muže provokovala ke vzpouře a ke snaze řešit ji loupežemi, a horské lesy samozřejmě zbojnický život umožňovaly. Oleksa Dovbuš, stejně jako Jánošík v pověstech, odešel na zboj na protest proti bezpráví, které se stalo členovi jeho rodiny. Oleksův starší bratr Ivan sloužil u pána, ten mu nezaplatil a Ivan ho žaloval. Pán ho za to nechal zabít. Oleksa Dovbuš stejně jako Jánošík "bohatým bral a chudým dával“. A stejně jako on nakonec zahynul zradou dívky, ta jeho však za trest zkameněla (příběh Bubnyščanský hrad). I Oleksa má družinu 12 zbojníků.

V knize je celkem šest příběhů s Oleksou Dovbušem, ten poslední je o stařečkovi, bývalém členu jeho družiny, který hlídá Dovbušův poklad v jeskyni a obdarovává z něj potřebné. V příběhu Chudý Hucul a starý zbojník se setkáváme s Huculy, východoslovanským etnikem, žijícím v Karpatech na pomezí Ukrajiny a Rumunska. I další příběhy jsou o zbojnících a loupežnících, o Holovačovi, silákovi nad siláky, prešovském zbojníkovi z přelomu 15. a 16. století, kterého také zradila jeho milá, o Karmaljukovi, vůdci selských bouří z let 1819 – 35, mnohokrát chyceném, vězněném a posílaném na Sibiř. Příběh O loupežníku Karmaljukovi a panu knížeti popisuje opakované pronásledování Karmaljuka, dokud si kníže Pidlovský při honu na Karmaljuka nesrazí vaz a jeho místo nezaujme nový pán, mírnější. Příběh Jak Pinťa získal a zase ztratil sílu vypráví, že jeho matka byla vědma a díky ní věděl, že ho ochrání opasek z konopí. Stal se z něj silák nad siláky, ale i jeho dívka zradila. Jeden z posledních příběhů nese název Odkud se vzalo jméno a příjmení Bohdana Chmelnického. Podle této pověsti Bohdan Chmelnicki (1595- 1657), kozácký hejtman, zakladatel prvního kozáckého státu, vůdce vzpoury proti polsko – litevské nadvládě a bojovník proti Tatarům, byl jako nemluvně nalezen stařečkem a střenkou, kteří neměli děti, v chmelovém keři, odtud příjmení, a Bohdan protože jim ho bůh dal.

Na těchto příbězích je příznačné, jak motivy, které známe z pověstí jiných národů a etnik, se v nich opakují, i když vyprávějí o historických skutečnostech a sociálních podmínkách zcela odlišných. A z hlediska naší historie i literatury je zajímavé setkání se Zakarpatím, které bylo nejdřív součástí Velké Moravy, poté Kyjevské Rusi, později Uherského království (v období nadvlády Turků), v letech 1919 – 1939 bylo součástí Československa s názvem Podkarpatská Rus, za 2. světové války opět Maďarska a od roku 1944 Sovětského svazu, dnes Ukrajiny. Jediné, co ve všech těchto státech a režimech přetrvalo (jestli dobře počítám, bylo jich sedm), byla zřejmě jen značná bída zapomenutého kraje. Krym

Útlý svazeček Krymské legendy obsahuje čtrnáct příběhů, přeložených ze tří ruských publikací. Vystupuje tu celá řada Turků, cháni, piráti, vojáci a správcové, tatarští nájezdníci i kozáci. Tematika je převážně bojová nebo se týká turecké nadvlády, zkrátka velmi chmurné příběhy. Několik jich ale vypráví i o přírodních jevech, jejich vzniku a názvu. Zajímavé téma nabízí příběh O skalách u Gurzufu. Je to příběh mladých knížat - dvojčat, kteří žili v zámku na Medvědí hoře. Byli velmi oblíbení, stateční a odvážní. Jejich věrný sluha Nymfolis jim daroval dvě skřínky, Petrovi skříňku umožňující létat vysoko a Jiřímu dovolující procházet se po mořském dně. Bratři se dozvěděli o dvou překrásných dívkách, rovněž dvojčatech, pobili obyvatele jejich města a pokusili se je získat násilím. Ale hrdé sestry nepokořili, násilím lásku získat nelze, tak se pokusili zapůsobit na dívky jinak. Vypravili se s nimi vysoko směrem k slunci, ale ozval se varovný hlas Nymfolise, a tak se vrátili na zem. Sestry se jim vysmály jako zbabělcům. Vypravili se tedy na dno moře, ale neposlechli Nymfolisovo varování a moře je všechny čtyři pohltilo. Bratři se pak proměnili ve dvě skály, které stojí v moři.

Ural

Uralské pověsti obsahuje kniha Tajemství Měděné hory. Příběhy jsou rozsáhlé a v tom se podobají pohádce, ale dominantní jsou prvky ryze pověsťové. U některých je to přesná lokalizace do určité vesnice, u jiných výskyt četných pokladů v podobě nerostů – mědi, zlata a malachitu. Jsou tu kouzelné bytosti, jako je vládkyně Měděné hory nebo Modřenka, jež bohaté a zlé trestají, chudé a poctivé obdarovávají nebo jim pomáhají, nebo postava Velikého hada, který kudy leze, tam se najde zlato. Jsou tu četní nevolníci, většinou pracující v dolech nebo na rýžovištích, dělníci manufaktur, sedláci, kameník vyrábějící ozdobné předměty z malachitu. Pověsťový ohlas má v jednom příběhu i Pugačevovo povstání, které se odehrálo v 70. létech 18. století v povodí řeky Uralu a v uralské oblasti.

Modřenka je příběh sirotka Ilji. Měl jen babičku, která mu vyprávěla příběh o Modřence. Cestou přes bažinu po babiččině smrti na babku Modřenku narazil, střetli se, babka se chovala provokativně, ale spor s ní byl pro Ilju výzvou. V určený čas došel ke studánce Modřenky, zjevily se mu tam dívky, první vysoká jako půl borovice, nabízející tác plný zlata, pak stříbrná vysoká dívka s tácem stříbra, nakonec překrásná dívka v modrém nesoucí babiččino staré řešeto s nákladem lesního ovoce. Když Ilja přišel s tímto třetím tácem domů, staly se z ovoce drahokamy. Zbohatl a postavil si dům. Ke studánce se pak vydal i Kuzma, Iljův závistivý kolega z rýžoviště, ale ten se v ní utopil.

Modré hádě je příběh dvou chlapců, nerozlučných kamarádů. Udělají si legraci ze sestry jednoho z nich a ona je za to prokleje. Pak se dozvědí, že modré hádě je zvláštní bytost, na pravé straně od něho je zlato, na levé černý pruh, saze. Kdo ho potká sám, je odměněn zlatem, ve dvou nebo ve třech znamená neštěstí. Oba chlapci se třikrát s hádětem setkají, po dvakrát to vede k rvačce mezi nimi, protože každý vidí hádě z jiné straně a tím vnímá i opačné hodnoty. Po třetí se jim hádě zjeví v podobě dívky, která je odmění, protože mají správné přání, přejí si odčinit, čím ublížili Marjánce. Pak získají zlato, je to tak akorát, a Marjánka se nakonec vdá. Zajímavý pohled na relativnost věcí, na kamarádství, je tu i motiv neschopnosti nemyslet na to, nač člověk myslet nemá, a konečně i zajímavá spravedlnost za poctivost a správná přání.

Zvláštní kouzlo uralským pověstem dodává zlato, drahé kameny, malachit a bytosti, které k těmto darům přírody patří, i lidé, kteří s nimi pracují, horníci, prospektoři, vesničané.

Na západ od Aše aneb Západní a severozápadní Evropa

Pověsti zemí západní Evropy tvoří v naší knižní produkci ještě podivnější tříšť než pověsti středu a východu kontinentu. Je to oblast dost nevyrovnaná, protože se na produkci z období po roce 1989 projevil živý zájem o kultury keltské, o Skotsko, Irsko a Bretaň, které jsou zastoupeny nejpočetněji, ale mnohé další kultury nenašly dosud svého překladatel a vypravěče a proto chybí.

Německy mluvící země

Protože jde o nám zeměpisně i kulturně velmi blízkou oblast, máme s německy mluvícími zeměmi společné pověsti o Krakonošovi čili Rübezahlovi, ale také jednu dost zvláštní kategorii tvoří české překlady německých pověstí z pohraničních oblastí Česka, ze severní Moravy a Slezska a ze Šumavy. Jedním z jejich autorů je Adalbert Stifter (1805 – 1868), rakousko český spisovatel, malíř a pedagog. Narodil se v Horní Plané, většinu života žil v Rakousku, ale na Šumavu se rád vracel. Výběr z jeho díla týkajícího se Šumavy obsahuje knížka nazvaná velmi nepřesně Pohádky, pověsti a legendy. Pohádky neobsahuje žádné, nevezmeme-li v úvahu, že v jedné povídce babička vypráví dětem pohádku O kohoutkovi a slepičce a jejich cestu lokalizuje na jednu z Šumavských hor. O legendách také nelze mluvit, nepočítáme-li přítomnost náboženství v životě tehdejších lidí. A pověsti jsou žánrem menšinovým, většinou jen jako součást nějakého vyprávění jiného typu. Jen ve několika málo případech tvoří jádro příběhu. Pilná Dora je děvečka, z níž se později vyklube divoženka a Jak šoteček střežil kozy je o domácím skřítkovi – pasáčkovi, který ale kozy opustí, když od domácích lidí dostane červené kalhoty. O skrytých pokladech je mnohokrát opakovaný příběh o pokladu ve skále, která se otevírá jen o Velkém pátku, a kdo včas neodejde, v skále zůstane navěky. Čarostřelec je dost rozsáhlé vyprávění o Čertově stěně, v němž se dvě sestry přou o to, zda existoval čarostřelec, jehož kule vždy trefila. Nejde tedy o vyprávění pověsti, o ni se jen dvě postavy přou. V naprosté většině tvoří obsah knížky povídky a příběhy ze života Šumavy a líčení její přírody. Několik příběhů se týká morové epidemie, která postihla i Šumavu a vylidnila vesnice, přitom několikrát se opakuje situace lidí, kteří jako jediní přežili. Děvče z ostružin je příběhem dvou dětí, které se zcela opuštěné setkají v lese, nějakou dobu v něm přežívají, než se na konci epidemie odváží do vesnice. Jako dospělí se vezmou, dívka je z velmi bohaté rodiny a tak šťastně žijí v hojnosti až do smrti. Mnoho inspirace pro dramatiku tu nenajdete.

Což platí i pro další obdobnou publikaci Pradědovy pověsti Josefa Lowaga, sudetského Němce, který žil v letech 1849 - 1911 ve Vrbnu pod Pradědem a okolí. Vydalo ji stejně jako další autorovy knížky místní nakladatelství s podporou Klubu za starý Bruntál, a je to ryze lokální a dobová záležitost. V příbězích vystupuje široká škála postav z Jeseníků a Jesenicka, od raného a středního středověku do 19. století. Jsou tu rytíři, kasteláni, lesníci, kováři, bylinkářky, pasáci, horníci, poustevníci, čarodějnice, víly. Bohatá směs lidí z hor, ale velmi fádní příběhy: dojde vždy k nějakému bezpráví, násilí nebo podlosti a v kritické chvíli zasáhne Praděd se svými trpaslíky. Je to dost banální romantika, když počasí, tak nikdy obyčejné sněžení, ale rovnou vánice bičující pohřeb chudáka, když déšť, tak s divokými hromy a blesky. Je to svět, kde dámy omdlévají a dívky z nešťastné lásky odcházejí do kláštera. Škoda, ten svět by mohl být zajímavý.

Německá klasika Enšpíglovy příběhy vyšly poprvé česky už v roce 1576, v polovině 19. století J. K. Tyl přeložil a upravil Nestroyovu hru o Enšpíglovi a po něm napsal vlastní hru na tento námět ještě Jan Nepomuk Štěpánek. Východiskem pro tyto hry i pro novější zpracování byly knížky lidového čtení z přelomu 15. a 16. století. Cesta příběhů o Enšpíglovi, jehož německé jméno zní Till Eulenspiegel (složenina slov sova a zrcadlo), tedy nevedla od lidových vypravěčů přes sběratele k literární podobě, ale od středověké tradice přes knížky lidového čtení k moderní umělecké literatuře. Literární tradici má příběh bohatou, včetně románu Charlese de Costera z 19. století. Costerův Thyl Ulenspiegel však není onen z pověstí známý šprýmař, ale odbojník proti španělské vládě v Nizozemsku, inkvizicí odsouzený k upálení.

Příběh, od raného novověku oblíbený zejména v Německu, Nizozemí a Francii, byl několikrát zpracován česky pro děti. Nejvýznamnější z těchto zpracování je nepochybně Enšpígl Jiřího Koláře a Josef Hiršala z roku 1962, vydaný Albatrosem a skvěle ilustrovaný Kamilem Lhotákem. Třetí vydání vyšlo až roku 1992, po dvacetileté pauze, kdy oba autoři nesměli vycházet. Knížka zachycuje celý Enšpíglův život, od křtu až po smrt a pohřeb, vše plné paradoxů a podivností či šprýmů. Líčí jeho putování celým středověkým Německem, respektive drobnými státečky, městy a knížectvími či vévodstvími, na něž bylo rozdrobeno, s odskokem do Prahy a do Holandska. Enšpígl prochází zemí plnou šlechticů, prelátů, měšťanů, sedláků a chudáků, řemeslníků, rychtářů, hlupáků, lakomců, formanů, kupců, hospodských, pekařů, kuchařek, vinařů i koňských handlířů. Sám se postupně stává malířem, kovářem, svrškářem, krejčím, kožešníkem, brašnářem, pekařem, řezníkem, kuchařem, kočím, pastevcem, trubačem, dvorním šaškem a dokonce učencem na pražské univerzitě.

Ale hlavně a neustále je šprýmařem a většina jeho šprýmů je založen na doslovném splnění úkolů, které dostává: řezník mu řekne, aby si „vzal tuto krkovičku, aby si doma pochutnal“ a Enšpígl si ji vezme a odejde. Ale jeho šprýmy jsou co do významu, vlivu na druhé a etiky velmi různorodé. Většinou bývá Enšpígl považován za společenského kritika a toho, kdo odhaluje negativní charaktery a chování. Ale není to tak jednoduché, některé Enšpíglovy šprýmy jsou motivovány potřebou vyváznout z nějakého nebezpečí, jiné opravdu postihují osoby zasluhující si kritiku i trest, ale některé jsou samoúčelné a ubližují i bez příčiny. V tom by bylo možné hledat téma pro práci s dnešními dětmi či adolescenty a hlavně pro její reflexe.

Druhou u nás dobře známou německou pověstí je Krysař, který se stal východiskem Dykovy novely, ale také Landova muzikálu a animovaných filmů. Příběh je tedy dobře znám a je také dostupný v převyprávění pro děti, jehož autorem je Jan Pilař. O jeho ideologickém výkladu pověsti svědčí text na záložce: „Bylo to město, v němž si bohatí plnili své sýpky, pokladnice a měšce a pranic se nestarali o to, jestli chudí mají vůbec co jíst… Pak ale město jednou napadly krysy a začala mela! Chudákům krysy neměly co sníst…“ Pilařova veršovaná verze líčí zejména „třídní boj“ v Hameln a končí tím, že krysař svou píšťalou vyvede z města ne děti, ale všechny měšťany a boháče.

V roce 2012 vydalo nakladatelství Romeo dvojjazyčné vydání jiné veršované verze, tentokrát anglického básníka Roberta Browninga, který ovšem příběh vypravuje ve shodě s tradicí. Pro dramatiku má navíc tu výhodu, že staví na jednání osob a popisuje je způsobem, který jde dramatickému využití vstříc, ať už divadelnímu, anebo v lekcích.

Ale snad nejzajímavější na celém příběhu je jeho geneze a reálný základ. Je jisté, že v severoněmeckém městečku Hameln (které na tom postavilo svou současnou identitu a pověst využívá turisticky) se dne 26. června 1284 (výjimečné je, že pověst zná přesné datum) odehrála tragická událost, spočívající v tom, že mladý dobře oblečený muž odvedl z města 130 dětí. V průběhu historie byla tato událost, zaznamenaná v mozaice místního kostela už v roce 1300, ale i v některých kronikách a záznamech různě vykládána, a to jako sesuv půdy, který zavalil místní děti, jejich utonutí nebo zasažení náhlou infekční nemocí, nebo tím, že děti město opustily jako účastníci vojenského tažení, případně Dětské křížové výpravy. Jiný výklad vychází z faktu, že označení „Kind“ ve středověku neznamenalo dítě, ale mladého člověka, a že onen „krysař“ byl ve skutečnosti agent získávající osadníky pro nově budované vesnice a odchod tak velkého počtu mladých lidí pro město a jeho život znamenal velkou tragédii. Podle Jiřího Bílka, historika zabývajícího se popularizací dějin a nevyjasněných případů české historie, to byli osadníci pro jižní Moravu. Existují totiž doklady o tom, že na Vyškovsku existovala ve středověku vesnice s názvem Hamlíkov či Hamakov, která mohla být onou vesnicí, kterou založili osadníci z Hameln. Spojení pověsti s těmito polodoloženými fakty evropské i naší historie nabízí podnětná témata pro práci zejména se středoškoláky.

Třetí výraznou postavou pověstí německy mluvících zemí je švýcarský národní hrdina Vilém Tell, jehož příběh je u nás v literární podobě dostupný zřejmě jen v dramatu Friedricha Schillera, případě v opeře Rossiniho. Příběh Viléma Tella se údajně odehrál ve 14. století, zaznamenán byl v století 15. V době, kdy ve Švýcarsku vládli Habsburkové, ovládal kantony Uri a Schwyz soudce Gessler, který jednoho dne na vesnické návsi pověsil svůj klobouk na tyč a požadoval, aby občané zdravili klobouk jako jeho samého. Zázračně zručný lučištník Vilém Tell to odmítl, byl za to uvězněn a odsouzen k smrti s výhradou, že mu bude poskytnuta milost, jestliže se mu podaří kuší sestřelit jablko z hlavy svého synka. Vilému Tellovi se to podařilo, Gessler musel ustoupit, ale podivil se, proč měl Tell v kuši ještě jeden šíp. Tell otevřeně prohlásil, že byl pro Gesslera, pro případ, že by jeho syn zahynul. Po dalších peripetiích se Tellovi podařilo Gesslera zastřelit. Pro Švýcary je Vilém Tell symbolem nezávislosti a svobody a to je také téma, které příběh nabízí. Bohužel k dispozici jsou vedle Schillerova dramatu jen internetové zdroje.

Bretaň

Francouzská provincie na stejnojmenném poloostrově v severozápadním cípu země, vybíhajícím do Atlantiku, tvoří konec země, francouzsky Finistere. V mladší době kamenné vybudovali obyvatelé Bretaně megalitické stavby, částečně hroby, částečně řady a kruhy megalitů. Nejrozsáhlejší a nejslavnější jsou v Carnaku, všechny s nejasnými, snad kultovními nebo astronomickými účely. Na přelomu 5. a 6. století n. l. se na poloostrově usadili Keltové, kteří se před vpádem Anglů a Sasů z východu i Skotů ze severu stahovali z Britských ostrovů na kontinent, kde vytvořili Malou Británii – Bretaň. Ve 12. století připadla Bretaň Anglii, v 16. pak Francii. Obyvatelstvo, Bretonci, jsou Keltové a bretonština je keltský jazyk. V keltské vlně imigrace přišli četní kněží, biskupové, mniši a poustevníci, kteří Bretaň učinili katolickou baštou. Z té doby pocházejí přečetní bretonští svatí, a jak s nimi, tak se silným náboženským cítěním se – stejně jako s megality – setkáme v pověstech v knize nazvané Potopené zrcadlo.

Na neolitickou minulost Bretaně odkazuje oddíl Kameny. Úvodní pověst nazvaná Carnac, pole poseté kameny vypráví o tom, jak svatý Kornelius prchal před pomluvou, zlobou a mučením a zachránil se tím, že své římské pronásledovatele proměnil v menhiry. Ty proto stojí v sevřených řadách jako „vojáci svatého Kornelyho“. Poutavý příběh, kombinující pravěk s křesťanstvím, představují Kameny z Plouhineku. V jednom statku pozvali na štědrovečerní večeři žebráka a pak ho nechali přespat ve chlévě. Tam vyslechl rozhovor osla a vola, kteří měli pro tuto noc dar řeči za to, že byli u Ježíška v Betlémě. Vyprávějí o tom, že jednou za sto let se kameny z místního vřesoviště chodí napít k řece a v té době lze získat poklady ukryté pod nimi. Je možné to ve zdraví přežít, když máte u sebe určité byliny, a poklad se vám nezmění v prach, když nevydáte duši křesťana. Žebrák se samozřejmě rozhodl poklad získat a pokusil se obětovat Bernéze, který právě tesal do jednoho z kamenů křesťanské znamení. Jenže vše dopadlo jinak, kámen označený křesťanským znamením Bernéze ochránil, kdežto žebráka, který chtěl obětovat křesťana, menhiry rozdrtily.

Mezi pověstmi a duchařskými příběhy je v knize zařazena i jediná pohádka – Peronnik hlupáček. Vandrovník jednoho dne získal práci u hodné selky. Na statku se také dozvěděl o tajemném hradě Kerglasu, kde lze získat zlatou misku, která vydává pokrmy a peníze, a diamantové kopí, které zabíjí a ničí vše, čeho se dotkne. Každý, kdo se kdy pokusil do hradu dostat, se už nevrátil. Ale Peronnik se na tu cestu vydal a do hradu se dostal, a to díky kouzlům, jejichž dárci jsou křesťanské atributy, žíně namočené ve svěcené vodě a znamení kříže. Houf draků Peronnik zlikvidoval tím, že jim do chřtánu naházel zrnka z růžence. Když takto zvítězil a získal oba poklady, ještě se mu podařilo diamantovým kopím odrazit Francouze, kteří obsadili Nantes, a stal se dědicem krále. Útočil pak na Anjou, Poitou a Normandii a nakonec ještě v Palestině donutil saracénského císaře, aby se nechal pokřtít a dal mu svou dceru za ženu. Pozoruhodná kombinace motivů ryze pohádkových, náboženských a bretaňsko vlasteneckých, jaké se jinde v pohádkách nevyskytují.

Prazvláštní jsou i bretaňská strašidla a zjevení. Jsou to duše zemřelých, které se mohou vrátit domů o svátku Všech svatých, ale kdo své mrtvé nectí, doplatí na to životem. Noční pradleny předpovídají něčí smrt, jsou to duše žen, které zaživa ničily nedbalým praním prádlo, nebo jsou to utopenci, kteří nebyli nalezeni a pohřbeni. Jiným děsivým duchem je paní Mor, která roznáší nemoc, vyhýbá se kostelům a kaplím, ale usadí se na hřbitově, z něhož podniká výpady všemi směry, dokud jej úplně nezaplní mrtvými těly. Podstatnou část knihy tvoří oddíly Anku a Anaon, oba věnované duchům mrtvých. I zde je řada příběhů a složitých pravidel styku živých s mrtvými, přičemž hlavními pomocníky a rádci nejsou místní čarodějnice, ale kněží. Uplakaná dívka z Coray je příběh dospělé dcery, která se nedokáže smířit se smrtí své matky a intenzívně ji oplakává. Jde se poradit s farářem, co má dělat, a ten jí doporučí, aby v noci zůstala ve zpovědnici. Dívka spatří o půlnoci průvod zemřelých a na jeho konci svou matku, vlekoucí vědro plné černé vody. Druhý den se vše opakuje, vědra jsou dvě. Dívka se matky zeptá oč jde a dozví se, že v těch vědrech jsou její slzy. Přestane plakat a matce se uleví.

Snad nejkurióznější je příběh Starý z Tourchu. Hlavním hrdinou je hospodář, který se velmi pozdě oženil s mladou ženou. Přivedli na svět sedm dětí a on pak v sedmdesáti zemřel. Ale bylo mu umožněno odkroutit si očistec doma, jako duch. Protože byl veselé a šprýmařské povahy, choval se tak i pro smrti, což radostně akceptovala služka Tereza, s kterou se neustále pošťuchovali a bavili se různými naschvály. Jenže Tereza se vdala a zbyla jen nerudná hlavní služka, kterou Starý dopaloval, a tak po něm jednou hodila palačinkou a tím ho z domu vyhnala. Krátce na to šla hospodyně s vážným problémem za farářem: ačkoliv od mužovy smrti neměla nic s žádným mužským, byla těhotná, Starý totiž spával v její posteli. Měla starost, co řeknou lidé ve vsi, a opravdu měla peklo. Porodila pak neduživé, ale geniální dítě, zcela slepé, které však všechno vidělo a okamžitě moudře mluvilo „jako ministr“, to ženu zbavilo podezření. Dítě přivedlo Starého zpátky a až když v sedmi měsících zemřelo, Starý navždy odešel. Četné případy duchů, kteří komplikují život živým, se nakonec vyřeší tím, že někdo zaplatí mši za jejich duši a je pokoj, mrtví zůstávají mrtvými.

Oddílu Potopené světy dominuje příběh nazvaný Keris – legenda o potopeném městě Is. Král Grallon měl biskupa, svatého muže Korentina, který konal zázraky. Žili v nádherném a velkém městě Is. Jeho obyvatelé byli bohatí a chtěli mít kolem sebe jen krásu a bohatství a proto vyhnali z města žebráky. Město bylo položeno níž než hladina moře, proto bylo obklopeno hrázemi, uzamčenými na klíče, které měla u sebe vždy jen princezna. Ta byla zlá a zhýralá, každou noc si pozvala muže v masce a v masce ho ráno propouštěla, ale maska ho zahubila. Jednoho dne přišel mocný princ, který princeznu okouzlil. Byl to ale ďábel, a zatímco princezna tančila a hýřila, vzal jí klíče od hrází a odemkl je. Svatý Korentin vyzval krále, aby s ním odešel jako jediný spravedlivý. Princezna se v poslední chvíli pokusila nasednout za krále na jeho koně, ale byla svržena a zachránil se jen král a Korentin. Město zalila voda, a od té doby až do Velké francouzské revoluce se vždy jednou za rok konala na lodi nad někdejším městem Is mše.

Na příběh města Is svým způsobem navazuje Král s koňskýma ušima. Je to příběh prakticky shodný s Králem Lávrou, jen ty uši jsou koňské a králi je přičaruje princezna z Is, jménem Ahés neboli Dahud, kterou v těle laně král pronásledoval a postřelil. V závěru příběhu král zahynul, když prchal před ostudou, neboť se jeho uši prozradily.

Ze zbývajících oddílů už jen zmiňme Vévodkyni Annu, jíž je věnován jeden oddíl. Jde o historickou osobnost, která žila v 15. století. Vévodský rod, který vládl Bretani, vymřel po meči a Anna se provdala postupně za dva francouzské krále, nejdřív za Karla VIII. a po jeho smrti za Ludvíka XII. Tím postupně Bretaň ztratila samostatnost. A další historická zajímavost – Hřbitov provazníků. Základem pověsti je fakt, že malomocní byli ve středověku nuceni žít v izolovaných osadách a nesměli provozovat žádné jiné řemeslo, než provaznické. Malomocní v nich žili s rodinami, měli potomky a osady i provaznické řemeslo v nich přetrvávaly i po létech, kdy už nemoc vymizela.

Celá kniha je velice pestrou směsí různých příběhů, často dost dramatických a poutavých, ale zejména je to neobyčejně zajímavý přehled nejrůznějších historických či historicko zeměpisných a sociologických poznatků o zemi ne příliš vzdálené, ale přitom velice svérázné, tu a tam kuriózní, ale v každém případě přitažlivé. A patří také k řadě keltských pověstí, velmi barvitých, různorodých, ale v každém případě neobyčejně zajímavých.

Irsko

Irské pověsti reprezentuje kniha Kočičí zaklínání. Její autor, Michael Scott (1959), je sběratel a spisovatel specializující se na mytologii a lidovou slovesnost a na fantasy. Z jeho díla u nás vyšlo 6 svazků fantasy příběhů Nikolase Flamela a také řada jeho sbírek mýtů, pohádek a pověstí, určených dětským či dospělým čtenářům.

Kočičí zaklínání je kniha pro dospělé či dospívající čtenáře, řeší základní lidské otázky a v jádru postihuje i historii Kouzelného nebo Dobrého lidu, Sídhe, krátce řečeno elfů a dalších kouzelných bytostí, potomků Túatha De Danann. Ti se museli po příchodu gaelských Milesianů, tj. lidí, stáhnout do svých Kouzelných pahorků, což jsou pradávné mohyly a obdobné dávné stavby. V nich Kouzelný lid žije, příležitostně vychází a stýká se s lidmi nebo výjimečně umožňuje lidem vstup do nich, ale postupně stagnuje a vymírá. V příběhu nazvaném Brigid a Elfrann se vesnická dívka Brigid setká v letní noci s elfem Elfrannem a zamiluje se do něj. Na konci léta, tj. o svátku Samhainu, se Elfrann musí vrátit do Kouzelného vrchu a Brigid ho následuje. Rok na to Elfrann přijde v noci pro Nano Hayesovou, místní vědmu a porodní bábu, a ta v Kouzelném vrchu přivede na svět chlapce, naději elfů na pokračování rodu. K tomuto potomkovi se vrací závěrečný příběh Poslední útočiště. Irsko- americká společnost má v místě vybudovat továrnu a místní dělníci planýrují terén, ale když dojde na Kouzelný vrch, který má být odstraněn, místní odmítnou a nelze s nimi pohnout. Americký podnikatel si proto najme dělníky ve městě a ti začnou vrch likvidovat. Ale v noci je jejich tábor se vším všudy tajemným způsobem přemístěn jinam, odstraněná část vrchu se zacelí a americký podnikatel se utopí. Jeden z Irů se pak na vrcholku Kouzelného vrchu setká s Aranem, synem Brigid a Elfranna, ale je zřejmé, že Kouzelný lid se chýlí k svému konci. Téma mytologické, ale motivem komerčních zásahů do krajiny i velmi aktuální. I další příběhy se týkají pokusů Kouzelného lidu zachránit svůj rod. Devět je příběh devíti panen žijících v moři, které zastaví loď prince Cathala a unesou ho, aby měly naději otěhotnět. Podaří se to jen jediné, a po letech vyjde s dítětem za Cathalem, který je uchvácen faktem, že má syna. Nedbá na varování a chce si dítě vzít, ale to ho zahubí. V Ztracené nevěstě povolá novomanžel Nano Hayesovou k své ženě, která krátce po svatbě podivně onemocněla a scvrkla se jako stařena. Ukáže se, že je to Sídhe, podstrčená elfy místo skutečné manželky, protože po ní zatoužil Pán elfů, ale nakonec ji vrátí manželovi, je to jeden z mála šťastných konců.

Příběhy jsou až na malé výjimky velice pochmurné. Příběh nazvaný Banshee vypráví o víle, která zvěstuje smrt. V kruté zimě slyší v hluboce zasněžené chalupě tříčlenná rodina, matka, dospělý syn a dcera, strašlivý nářek. Matka s dcerou se modlí, ale syn se vydává ven s puškou, pokouší se zastřelit to cosi, co matně vidí, ale nedaří se mu to. Ráno ho najdou zmrzlého ve sněhu. Tulení žena, příběh známý z mnoha pohádek – bytost měnící zvířecí a lidskou podobu se stane ženou člověka, porodí dvě děti, ale pak najde svou tulení kůži a odchází i s dětmi. Manželovi se podaří zadržet jen synka, žena s dcerkou zmizí v moři.

Tajemné kočky, skřítci, mořská panna a další kouzelné bytosti, které se setkávají s lidmi a jsou jim nebezpeční, to je svět, který má svou historii a pravidla. Liší se tím od našich démonických bytostí, které existují nezávisle na sobě, bez vzájemných vazeb a pravidel. Irský svět Sídhe tvoří jakousi ucelenou síť, vlastně bez ohledu na to, zda ony bytosti žijí na souši či v moři. Jen někteří smrtelníci, jako je například Nano Hayesová, která vystupuje v několika příbězích, dokáží s tímto světem komunikovat. Všichni vesničané ale mají svět elfů a ostatních bytostí v hluboké úctě, což se nejvýrazněji projevuje v posledním příběhu, když občané městečka nejen odmítnou Kouzelný pahorek zničit, ale nepřijmou ani dělníky z města, nikdo je neubytuje a nic jim neprodá, takže se musejí utábořit na louce ve stanech. Odpor místních lidí k zásahům proti tomu, čemu nezlomně věří, nemá žádné trhliny. Poutavý svět plný tajemství umocňuje autorovo vypravěčství, spojené s velmi barvitými, kouzelnou atmosférou nabitými popisy a líčením přírody, krajiny a klimatu ostrovního venkova a moře ostrov obklopujícího.

Skotsko

K dávným obyvatelům severu a východu Skotska se obrací kniha Stuarta McHardyho Hamlet a královna Piktů. Na přelomu starověku a středověku, v prvních stoletích našeho letopočtu, obýval západ Skotska kmen Scoti, kteří přišli z Irska, jihozápad Britoni a sever a východ Piktové. Ti posledně jmenovaní byli velice výbojní a proti nim také stavěl římský císař Hadrián svůj 117 kilometrů dlouhý val z kamenů a písku, který měl zabránit jejich pronikání na jih, tedy ze Skotska do Anglie. Příběhy v McHardyho knize vyprávějí o Piktech, ale také o pozdějších Skotech považujících Pikty za podivné bytosti ne nepodobné elfům.

Název knize dal příběh zařazený na jejím konci. Stručně shrnuje přibližně to, co víme ze Shakespearova Hamleta, ale konec je dočista odlišný. Podle této pověsti Hamlet, vyslaný otčímem do Anglie, unikl najatým vrahům a před návratem do Dánska se oženil s anglickou princeznou. Zabil otčíma (v této verzi se nejmenuje Klaudius, ale Feng) a při návratu do Anglie se setkal s vážným problémem, anglický král totiž byl Fengův přítel a chtěl jeho smrt pomstít, ale musel najít nenapadnutelný způsob likvidace svého zetě. Proto ho poslal ke královně Piktů na námluvy. Královna měla pověst velmi nebezpečné ženy, která zabíjí své nápadníky, ale do Hamleta se zamilovala, starého nápadníka odmítla a vyzvala Hamleta k bigamii. Hamlet se pak do Dánska vrátil s oběma manželkami. Nakonec padl v bitvě a piktská královna si vzala toho, kdo ho zabil. Už Shakespeare navršil značný počet zrad a podrazů, ale včas to ukončil, toto pokračování by vydalo na další shakespearovskou tragédii.

První oddíl knihy s mnohovýznamným názvem Všelijaké příběhy obsahuje několik pověstí, v nichž „za vším stojí Piktové, žijící v jakémsi podivném polosvětě mezi nebem a zemí.“ Když ty příběhy čtete, jste tak trochu v nejistotě, zda oni Piktové, malí a snědí a zarostlí milovníci tance a hudby, žijící pod zemí, jsou lidé nebo démonické bytosti. Člověk se neubrání pomyšlení na Tolkiena a jeho hobity! Jsou tu příběhy, jako je Dudák z Piktského vršku, v němž se Willie Holton vsadí v hospodě a vydá se v noci na Piktský vršek, kde tančí Piktové. Už ho nikdo nespatří, jen na vršku se najdou jeho splasklé dudy. Mnohem lépe dopadl hrdina Piktské písně starého Gibbieho, který strávil noc v přístřešku u mlýna (zřejmě větrného) a byl utajeným svědkem celonočního tanečního večírku Piktů, jejichž píseň si zapamatoval a jeho syn ji pak zpopularizoval. V tomto oddílu je i báseň R. L. Stevensona o Piktech, i historka o tom, jak jeho otec jednoho Pikta spatřil. V údajném Piktovi ovšem identifikoval známého podivína. A jsou tu i tři čarodějnice, snad právě ty, které známe z Macbetha.

V podobném duchu se nesou i vyprávění z oddílu Příběhy kamenů, i když ty jsou z doby, kdy Piktové byli nepochybně lidmi. V oné oblasti, kde žili Piktové, jsou roztroušeny kameny, monolity s reliéfy. O jejich vzniku a významu vyprávějí ony příběhy. Panenský kámen vypráví o dívce, kterou během doby, kdy pekla koláče na vlastní svatbu, oslovil ďábel. Rozverně s ním rozprávěla, protože ho považovala za vtipálka, který přišel na svatbu. Když pochopila, kdo to je, bylo už pozdě, prchala před ním, ale když se po ní natáhl, uchopil jen chladnou žulu. Princeznin kámen je příběh z bojů Piktů s Vikingy. Fergusovi, králi Piktů, se podařilo zajmout syna krále Vikingů Haralda. Do zajatce se zamilovala Fergusova dcera Malvina, on do ní, a nakonec Malvina zorganizovala společný útěk. Mezitím jednal Fergus s vikingským králem Svenem a domluvili sňatek Malviny s Haraldem. Jen oba mladí nic netušili, a tak když je na útěku začali otcové dostihovat, vrhli se do brodu rozbouřené řeky a utonuli. Princeznin kámen byl vztyčen na jejich památku. Zajímavá varianta příběhu milenců ze znepřátelených rodin, příběh neblahých následků jednání rodičů za zády mladých.

Zbývající dva oddíly mají velmi speciální náměty. Příběhy svatých prezentují několik skotských světců, v největším počtu jde o příběhy svatého Kolumby. A Bitevní příběhy vyprávějí o pradávných bitvách mezi Pikty a Angly, Northumbrijci, Skoty a Seveřany, ale také o boji mezi dvěma kandidáty na trůn. Vcelku jde o velice zajímavý pohled na dávné dějiny Skotska i celé Británie, o nichž víme opravdu jen velmi málo, a co víme od Shakespeara, je umělecká transformace.

Autorem další knihy, Pověstí ze Skotské vysočiny, je profesionální vypravěč – storyteller s typicky skotským jménem Macpherson. Jde o písemný záznam výběru z příběhů, které autor vypráví při svých vystoupeních. Podle úvodu začal Macpeherson sbírat příběhy už od útlého dětství, převzal pak rodovou tradici vypravěčství a vyprávěl nejen ve Skotsku, ale i v řadě dalších zemí, v Evropě, ale i v Asii.

Jeho příběhy pocházejí z ostrova Skye a většina z nich se odehrává v údolí Glendale, kde autor žije. Kniha je rozdělena do šesti částí podle tematiky a původu pověstí. Název první části – Tuleni, vodní koně a víly - vypovídá velmi přesně o jeho obsahu. Hlavními postavami příběhů jsou kouzelné bytosti, stejně jako v irských pověstech potomci Túatha de Danann. Je dáno charakterem ostrova obklopeného mořem, že důležité místo mezi nimi mají tulení ženy i Vodní kůň.

Druhá část, Vikinské příběhy, odráží historický fakt, že si Vikingové při svých výpravách na jih Evropy vytvářeli základny na britských ostrovech, zejména v jejich severních částech. Tři z těchto příběhů na sebe navazují. Vyprávějí o bitkách mezi Vikingy a glendaleskými, které skončily dohodou o podmínkách, za nichž mohou Vikingové v přístavu Glendalu opravovat lodě. Pozůstatkem této dohody ze 13. století je zeď, která vede v polích od přístavu na kopec, na němž Vikingové měli právo kácet borovice na svoje opravy. Další příběh vypráví, jak se Tiel, syn norského krále Hakona IV., zasnoubil s glendalskou krasavicí, ale v den svatby se utopil v moři při vítání svého otce. V třetím příběhu se vypráví, že se v kapse mrtvého Tiela našlo semínko, které glendaelští zasadili a vyrostl z něj dlouhověký strom. Prokázanou skutečností prý je, že kolem roku 1950 v Glendalu uhynul prastarý strom, jaký se podle botaniků vyskytuje jen v severním Norsku.

Třetí část knihy navazuje na příběhy z keltské mytologie, vystupují v nich největší hrdinové, jako je Cuchullin a Fionn (=Finn), čtvrtá část pojednává o misionářích a dalších náboženských tématech, pátá je o čaroději Iainovi Dhuovi (některé motivy dobře známe z jiných kultur) a v poslední části nazvané Místní glendaelské příběhy obsahuje příběhy o tom, jak vznikly určité přírodní útvary, o dívce začarované v labuť, o tom, jak se na Skye dostalo zelí i o bitvách, které se na ostrově odehrály.

Nejpoutavější a velmi chmurnou atmosféru mají zejména příběhy z první části, zajímavé jsou i příběhy s Vikingy a konec konců i s hrdiny keltské mytologie, mnohé však trpí problémem pověstí, jejich fabule nejsou zrovna bohaté.

Skandinávie

Autorem útlé knížečky Vikingské legendy a příběhy, obsahující bohatý výběr severských pověstí, je překvapivě Španěl Edorta Gonzáles, odborník na severské kultury. V úvodu velmi přesně a jasně charakterizuje pověst, nicméně překladatelka (a redakce) vytrvale používá termín „legenda“. Matoucí zřejmě je, že v originálním názvu je “Leyendas“. Terminologie v různých jazycích se může lišit a často se také lišívá význam slov převzatých z latiny, neboť i slova mají své osudy. A zcela nepatřičné je označení „vikingské“, protože s vikingskými výpravami v této knize zařazené pověsti nemají nic společného. Ledaže ve španělštině „vikingský“ znamená totéž co v češtině severský nebo skandinávský. Ačkoli autor v úvodu uvádí desetitisícové počty pověstí norských a švédských, není tu švédská ani jedna, jen dvě norské, pár dánských a naprostá většina příběhů je z Islandu. Proč – z knížky se to odhadnout nedá, ale z té příští to pochopíme.

Pověsti jsou rozděleny do čtyř oddílů. Nejobsáhlejší je první oddíl, zahrnující démonické bytosti a nazvaný Tritóni, elfové, trollové a další bájné bytosti. Stejně jako v keltských pověstech i zde hojně vystupují elfové. Od těch keltských se liší podobou, vypadají jako lidé, nejsou vysocí a hubení a ušní boltce mají zcela obyčejné. Jsou neviditelní, ale mohou se zviditelnit, stejně tak jejich statky, v nichž žijí vedle lidí. Podle příběhu Původ elfů jednou Bůh navštívil Adama a Evu, kteří mu ukazovali vše, včetně dětí, ale jen těch, které byly čisté. Ušpiněné děti schovali, ale Vševědoucí o nich věděl a z těchto skrytých dětí učinil elfy, proto jsou neviditelní. Pomsta bossů prezentuje skřítky, kteří se velice podobají našim šotkům, jsou to skřítci domácí, žijící ve stájích a chlévech, tropí taškařice a majiteli statku zajišťují blahobyt. Nosí šedé šaty a červený klobouk. Moudrý tritón je příběh o mořské bytosti, Lepší tulení kůže než děti je příběh tulení ženy, téměř totožný s tím irským. Pastýř a obyvatelé jezerní říše je jeden z příběhů, založených na vánočních zvycích Islanďanů. Na Štědrý den odcházejí na celou noc do kostela všichni obyvatelé statku a zůstává jenom jeden člověk, aby se postaral o všechno potřebné. V této pověsti zůstal doma jen pastýř, jemuž hospodář předem řekl, že v minulosti každý kdo zůstal o Štědrovečerní noci doma, byl ráno nalezen mrtvý. Ale on se připravil a byl svědkem tanečního večírku elfů. K ránu je vyhnal, běžel za nimi a zjistil, že mizí pod hladinou jezera. Od té doby se už na statku neukázali. Gilitrutt je variantou pohádky, kterou známe jako Kinkaše Martinka nebo Dupynožku – místo skřítka tu za ženu spřede vlnu stařena, která patří k trollům,

Oddíl Mrtví a duchové obsahuje hororové příběhy, v nichž dominují nemrtví, kteří se zjevují živým nebo je ovlivňují ze záhrobí. Neplač, maminko má milá je příběh dívky, která své nemanželské dítě nechala umrznout, jak prý bývalo u svobodných matek zvykem. Po čase měla jít na ples, ale postěžovala si, že nemá vhodné šaty a tu se ozval ze záhrobí hlas jejího dítěte, které jí slibovalo krásné šaty. Dívka přišla o rozum. Jsou tu i strašidla, skřítci, mrtví, kteří se dožadují vrácení svých kostí (děsivý příběh na podobný motiv, jaký má anglická humorná Pidiženuška), je tu začarovaná loď.

V oddíle Příběhy o proviněních a trestech převažují příběhy ze života, jen minimálně se tu objevují démonické bytosti, jako v příběhu Skřet na sloupu v kostele. Během kázání se v kostele jeden muž zasmál, pak se knězi omlouval a vyprávěl mu, že dvě babky se vulgárně hádaly a nad nimi na sloupu seděl skřet, který se radoval z každé nadávky. Oddíl Příběhy pojící se k určitým místům obsahuje pověsti etiologické, jak je už z názvu patrné. Jsou tu příběhy o pojmenování určitého přírodního útvaru, jak zmizeli pstruzi z určitého jezera, nebo příběh o tom, jak se v řece objevila obluda ne nepodobná Lochnesce.

Příběhy jsou psány velmi lakonickým stylem, jak je pro pověsti příznačné, a to i v případech, kdy jde o složitější fabuli. Je to styl věcný, popisný, nezaujatý, chybí tu život i jakýkoli náznak postoje či hodnocení, a proto se těžko v nich hledá nějaké téma zajímavé pro nás. Lze však z nich vyčíst, i když chybí náročnější popisy, jak drsná je islandská krajina a jak tvrdý musel být zejména v starších dobách život v ní.

Argo vydalo pod názvem Mrtvému nože netřeba, islandské pověsti a pohádky, výběr z díla islandského sběratele 19. století Jóna Árnassona (1819 - 1888), knihovníka Národní knihovny a kurátora Národního muzea, a v neposlední řadě sběratele lidové slovesnosti podle vzoru bratří Grimmů. První svazek pověstí, které mu zasílali lidé z celého Islandu písemně, vyšel v roce 1852. (Pohádky mimochodem v českém výboru zcela absentují.) Je to prakticky kompendium severských pověstí, a proto zřejmě i Gonzáles vycházel s příběhů islandských

Český překlad je členěn podle Árnassona na oddíly Elfové, Duchové, Čarodějové, Kouzla, Obři, O víře, Psanci, Zvířata, Rostliny, kameny, úkazy, Vyprávění o dávných dobách a místech, Žertovné příběhy a Mudrosloví. Je nutno říct hned na začátku, že převažují kratičké zprávy, dá se říct historky, psané většinou velice lakonicky. Nejpozoruhodnějším poznatkem z četby této knihy je zvláštní život na Islandu. Že jde o velmi tvrdé životní podmínky na severu, v zemi plné hor, skal, sopek a lávových polí a omývané severními vodami, to se dá předpokládat, ale z příběhů v knize zařazených vyčtete o tomto životě i četné podrobnosti a zvláštnosti. Jednou z nich je už zmíněný fakt, že na Štědrý den lidé na půlnoční odcházejí na celou noc, zřejmě proto, že kostely jsou dost vzdálené od statků. Jinou zvláštností je postoj pastorů k duchům, strašidlům, čertům a jiným podobným bytostem. Na rozdíl od kněží ve střední a západní Evropě v démonické bytosti věří, komunikují s nimi, a nejen že je často křesťanskými praktikami vyhánějí a odstraňují, ale mnohdy je i využívají k svým službám. V knize se často odkazuje na historicky existující osoby, uvádí se například rok narození a úmrtí, místa působení, rodinné vztahy a podobně, ale kniha bohužel neobsahuje podrobnější vysvětlivky, které by Středoevropanovi historické okolnosti, popřípadě i zeměpisné údaje a reálie vysvětlily a uvedly do souvislostí. Jen dohadovat se můžeme z různých příběhů, co se míní pod označením statek, usedlost, zdá se, že je to spíše osada, než to, co bychom jako statek označili v našich podmínkách. A celkový dojem – pochmurnost, neštěstí, zloba…

Oddíl Elfové je nejobsáhlejší a podává celkem dost bohatý pohled na vlastnosti a zvyklosti elfů a na jejich zásahy do života lidí. Stejně jako u Gonzálese je hned na začátku pověst o vzniku elfů. Jsou tu tři varianty, ale hned ta první je s Gonzálesovou zcela totožná, odhlédneme-li od drobných odchylek daných překlady. Gonzáles bohužel svůj hlavní pramen neuvádí.

Elfové tu mají další název – skrytci. Bydlí většinou buď v pahorcích jako v Irsku, anebo ve statcích, které jsou vidět, jen když si to elfové přejí. S rozmnožováním nemají na rozdíl od irských elfů problémy, dokážou se množit mezi sebou, ale také vyhledávají lidské partnery. Jsou tu únosy žen, ale i pobyty mužů v elfím světě, v některých případech by se dalo mluvit i o „sexu v pahorcích“, neboť někteří muži docházejí do pahorků na noc, nebo elfka chodí na noc za sedlákem, který v létě přespává ve stodole. Mnohdy dochází k tragédiím a k pomstě za zradu lásky, jako když se muž nehlásí k dítěti, které zplodil s elfkou a je zato proměněn ve velrybu.

Jsou tu případy elfích porodů, k nimž jsou zváni lidé na pomoc, ale někdy jsou přizváni jen na vložení ruky na tělo rodící elfky, což porod usnadní, a v jednom případě je k tomu použit malý chlapec. Jindy zase svobodná dívka jde porodit do soukromí k elfům. Jsou tu také příběhy elfek, které působí jako hospodyně u lidí a o štědrovečerní noci se vracejí mezi své. V jednom případě je to královna elfů, kterou proklela její tchyně, protože se jí nelíbil nízký původ snachy. Několik příběhů je o únosech a výměnách dětí, které jsou ponechány bez dozoru a elfové za ně podstrčí falešné dítě, které se chová neobvykle.

V oddíle Duchové vystupují nemrtví i různí jiní duchové. Je tu také kratinký příběh, který dal název celé knize. Muž odešel na zimu na jih lovit ryby. Před Vánoci jeho manželka navařila a napekla a dala jídlo do spíže. Přistihla tam manžela, jak se cpe uzeným jehněčím a rve maso rovnou z ruky, nelíbilo se jí to a nabídla mu nůž. Odpověděl, že mrtvému nože netřeba a jedl dál. Na jaře se dozvěděla, že se manžel před Vánoci utopil.

V tomto oddíle jsou četné historky o tom, jak se nevyplácí zacházet nepietně s ostatky, žertovat s kostmi podobně. A také příběhy těch, kteří se duchů nezalekli, například jeden pocestný přespal v posteli po zemřelém statkáři, v níž předtím všichni zemřeli. Počkal si na ducha, donutil ho, aby mu ukázal, kam schoval veškerý majetek a přikázal mu, aby už nevstával z hrobu. Pokud se duch nemstí někomu, kdo mu za živa či po smrti nějak ublížil, bývá vyvolán někým jiným, kdo se chce mstít. Tito duchové, kteří jsou někým vysláni, bývají dost snadno manipulovatelní. Přízrak z Kúly je příběh o smrti Sigurda Magnússona, kněze v Audkúle v letech 1652 – 57. U sedláka v okolí Audkúly se zastavila žena a řekla mu, že jde zabít onoho kněze, protože je to nejlepší kněz v zemi. Sedlák jí řekl, aby se cestou zpátky u něj zastavila. Ona to udělala a popsala, jak zabila kněze a pak ještě nějaké dítě. Sedlák jí přikázal, aby zabila toho, kdo ji poslal.

Duchové a přízraky ale mohou sloužit i jinak, například dvanáct čarodějů vyvolalo mrtvého a postavili ho proti černé smrti, kterou reprezentoval dědek a bába. Jiného ducha vyvolali proto, aby jim do vzdáleného městečka došel pro tabák. Platí pravidlo, že takto se mrtví vyvolávají hned po smrti, ještě „za tepla“.

Zvlášť tento oddíl je plný násilí, nenávisti a pomstychtivosti, ale i různých nechutných a odpudivých praktik. Je to až zarážející a napadá vás, jestli drsná příroda může v lidech vyvolat tolik agrese a negace.

V oddíle o čarodějích se uvádějí příběhy několika osob, u nichž se uvádí přesný čas jejich života i působiště a další okolnosti. Jsou to v naprosté většině případů pastoři, kteří vystudovali Černou školu. Ta je kdesi mimo Island, snad v Německu, je pod zemí, studenti studují ve tmě, jen písmo je ohnivé, a když odcházejí, ďábel si zpravidla bere toho, kdo jde poslední. Ale ti, o nichž se tu vypráví, ho přelstili. Vykonávají svůj pastorský úřad a jako sluhy a pomocníky využívají čerta.

Oddíl Kouzla obsahuje příběhy telepatie a předpovídání událostí a věšteckých snů a sestrojování kouzelných předmětů. Bohatství lze získat finskými nebo čertovskými kamašemi. Pořídí se tak, že se mrtvému, vykopanému z hrobu, sáhne kůže od pasu dolů a navléknete si ji na vlastní tělo – a jiné kouzelné prostředky z těl mrtvých.

Oddíl Obři začíná Svěcením útesů. Při lovu ptáků se vesničané spouštěli po provazech z útesů, ale často se ze skály vynořila chlupatá ruka a provaz přeřízla. Konec tomu učinil jeden pastor tím, že si schoval pod kabát kladivo, uložil vesničanům, aby nahoře zpívali žalmy, spustil se dolů a otloukl kladivem ostré hrany, které lano přeřezávaly, to bylo to svěcení. Jistý biskup zase posvětil několik skal, ale nechal kousek skály nevysvěcený, aby měli elfové a jiné kouzelné bytosti kde žít! Kněží na Islandu byli zřejmě mimořádně tolerantní. Několik příběhů je věnováno obryním a trollkám. V oddílu O víře najdete příběhy čertů a ďáblů, ale i Panny Marie nebo Krista se svatým Petrem, nebo příběhy kněží, kteří znesvětili tanečními zábavami štědrovečerní noc.

V oddíle Psanci jsou příběhy různých zločinců, zlodějů nebo vrahů a v jednom případě sourozenců, žijících v incestním vztahu. Odcházeli do hor a jiných pustých míst a žili tam v izolaci. Oddíl uzavírá rozsáhlý, devítistránkový příběh Eyvindur z hor, popisující celý jeho život od dětství, soužití s Halle, nejprve na statku, později v horách. Oddíl Zvířata se v ničem nepodobá bajkám, jsou to příběhy velice podobné těm ostatním, s tvrdým životem lidí, se zásahy kněží, s kouzly i zločiny. Vystupují tu medvědi (například medvědice rodící lidské děti), krávy (o Tříkrálové noci krávy mluví), baziliškové (jsou potomky lišky a kočky), orlové, havrani, bělokur, rybák, volavka, a další vodní ptáci, velryba, tuleni i různí netvoři.

V oddíle Rostliny, kameny, úkazy hned na začátku najdeme motiv známý z Tristana a Isoldy nebo Deirdre, ale zcela odlišně vyložený. Sourozenci z ostrovů Vestmannaeyjar vypráví příběh bratra a sestry, kteří se měli velice rádi a tak když dívka otěhotněla, byli obviněni z incestu a popraveni. Rodičům se podařilo prosadit, aby byli pohřbeni na hřbitově, ale církev nepovolila společný hrob, byli pohřbeni na opačných stranách hřbitova. Na jejich hrobech pak vyrostly stromy, které spojily své větve nad střechou kostela. Bylo to považováno nikoli za lásku mezi nimi, jako je tomu v jiných příbězích, ale naopak za důkaz jejich nevinny. V tomto oddíle jsou zachyceny pověry o účincích rostlin, například že některá rostlina dokáže označit zloděje, jiná přináší lásku a radost, a další roste tam, kde pověsili zloděje. Také kameny mají své účinky, jako kámen splněných přání, kámen života, jsou tu i pověry o horkých pramenech. I poslední dva oddíly – Vyprávění o dávných dobách a Žertovné příběhy. Vyprávějí různé historky, například o tom, jak vznikla, určitá úsloví a podobně.

Napříč Evropou

Zkušený a dlouholetý vypravěč pohádek, pověstí i mýtů z různých evropských kultur i ze slovesnosti domácí Vladimír Hulpach je autorem knihy Báje evropských měst, slibující jménem svého autora dobrou četbu a názvem pověsti o evropských městech. Ale v obojím smyslu čeká čtenáře jistá míra zklamání. Text je poměrně dost fádní, jakoby nedozrálý a místy budí dojem autorova prvního “nástřelu“, možná že knížka vznikala v chvatu. Ale aby všechno nezůstalo jen na autorovi, nakladatelství Adonai nepatří právě k těm prestižním, a určitá nesolidnost se projevila i u Bájí evropských měst, alespoň množství neopravených chyb naznačuje mezery v nakladatelské profesionalitě. V každém případě jde o texty nevýrazné a málo zajímavé. Druhé zklamání – je-li to pro toho či onoho čtenáře zklamání - se týká skladby příběhů. Začíná se starověkým Řeckem, založením Athén, a příběhy pokračují raným i vrcholným středověkem až kamsi do počátků novověku. Problém však je v tom, že sice všechny příběhy jsou lokalizovány do různých evropských měst, hlavních i různých dalších, ale zdaleka ne všechny vypovídají právě o tom místě, jeho vzniku, historii nebo nezaměnitelně k nim vázaných příbězích, neboť mnohé jsou jen do onoho místa lokalizovány, aniž by se k místu nutně a principiálně vázaly. A jakoby v knize postupně přibývalo těch pověstí, které se sice odehrály v určitém městě – ostatně lokalizace příběhu je jeden z charakteristických rysů žánru – a ubývalo těch, které jsou právě jen a jen o onom městě, jako je tomu u příběhů o založení Athén, Delf, Říma, Antverp, Krakova, Stockholmu. Přímo vázané na určité místo jsou příběhy jako ten o pojmenování jednoho z mostů v Lipsku, nebo o pražském Faustově domě, anebo osob a událostí tradičně vázaných jenom k určitému místu, jako je vázána Lady Godiva ke Coventry nebo krysař k Hameln či ruští bohatýři ke Kyjevu. Jsou tu příběhy, které jsou k významnému městu vázány jen jednou z mnoha epizod rozsáhlého eposu, jako je k Londýnu vázán cyklus o králi Artušovi scénou, v níž vytažením zázračného meče prokázal svou předurčenost vládnout, ale zbytek svého bohatého života strávil leckde jinde, nejvíc na hradě Camelotu; nebo příběh o čtyřech synech Aimonových se odehrává v půlce Francie a kusu Belgie, a jen jedna epizoda v Paříži. Další dobrá třetina ze všech příběhů jsou pověsti nejrůznějšího typu a lokalizace – Florencie, Sevilla, Tipperary, Vídeň… Například příběh o potopě v Oxfordu vypráví historku o tom, jak milenci vyzráli na milenčina manžela předstíráním, že se blíží nová potopa světa. Někde se to odehrálo, proč ne právě v Oxfordu. Některé příběhy by se samozřejmě daly využít pro poznávání různých míst Evropy, ale o mnoho víc témat se v knížce nejspíš nenajde.

Podstatně zajímavější a inspirativnější je Kníže Dracula a jiné hradní pověsti Jaroslava Tichého. Jde vesměs o příběhy odehrávající se na středověkých hradech, počínajíc jejich budováním až po příběhy hledání pokladů v ruinách (přičemž v italské pověsti jsou tím pokladem sudy skvělého vína). Většina se odehrává ve středověku, ale také v raném novověku, dobu lze odhadovat podle významných osobností, které v nich vystupují, Vlad II. alias Dracula žil v letech 1431 – 1476, Jindřich IV., král francouzský, v letech 1543 - 1619 a Jakub VI. Stuart od r. 1566 do r. 1625. V době asi pozdější se odehrávají ony příběhy s poklady ve zříceninách hradů.

Knížka obsahuje celkem čtyři příběhy z Německa (včetně jednoho lužickosrbského), tři z Francie, dva ze Švýcarska a po jednom ze Švédska, Dánska, Irska, Skotska, Anglie, Lucemburska, Španělska, Rakouska, Itálie, Srbska, Bulharska, Rumunska, Slovenska, Zakarpatské Ukrajiny, Polska, Gruzie a Arménie. Také Česko reprezentuje jedna pověst karlštejnská, varianta příběhu, v němž osazenstvo hradu dosáhne odchodu obléhatelů. předstíráním dostatku potravy a vody, v tomto případě uspořádáním fingované svatby.

Příběhy jsou dramatické, na jednání postav je vidět a obsahují různé zajímavé charaktery, romantiku i etiku, dobrodružné příběhy s boji, spory, útěky z vězení, námluvy a sňatky v různých peripetiích, kletby, porušení příkazu nadpřirozených bytostí, které se nevyplácejí, krátce řečeno příznačné motivy historických pověstí. Jedna z nich, Černá kuchyně na Oravském hradu je příběhem podvodného alchymisty. Ale mnohé příběhy jsou založeny na situacích a událostech z dějin Evropy, několikrát se tu objevuje motiv bojů s Turky, španělská pověst se odehrává v době, kdy Pyrenejský poloostrov okupovali Mauři, ale jsou tu i příběhy navazující na mýty a hrdinskou epiku středověku - Irsko reprezentuje příběh s Finnem, Srbsko králevic Marko.

Titulní pověst o Knížeti Draculovi je příběhem sporů knížete Vlada s bojary, kteří ho chtěli zaprodat Turkům a plánovali proti němu zásah o Velikonocích, ale on se o tom dozvěděl, protože měl mezi nimi svého člověka, takže po velikonoční mši naopak on a jeho zbrojenci zajali bojary i s jejich rodinami a odvedli je do rokle, kde jim Vlad přikázal, aby osobně dostavěli zříceninu hradu Poenari. To zvládli a Vlad se v něm usídlil, když hrozil útok Turků, ale pozdě zjistil, že hrad bojaři záměrně postavili tak, aby byl snadno dobyvatelný. Vlad a jeho posádka unikli tajnou chodbou a zuřící kníže přitom zvolal: „Kéž se od nynějška nikdy nenasytím lidské krve!“. Pověst uvádí dvě verze závěru, podle jedné se pak Vlad dostal do Sedmihradska, podle jiné se vlastní kletbou proměnil v upíra. Dvojí varianta konce nabízí možnost zabývat se otázkami historičnosti pověstí a jejich porovnáním se skutečností.

Příběh Jak se z pána a Monferrandu stal trubadúr má jednak velice závažné a podnětné téma, jednak nabízí poznávání středověkého života a reálií. Dauphin, pán hradu Montefrrand v Auvergne, byl velmi přátelský a pohostinný a postupem doby pořádáním hostin, honů a turnajů přišel o veškerý majetek. Zbyl mu jen hrad a ze všech lidí jen kastelán Martial. V nejtěžší chvíli ho Martial povzbudil, poradil mu, aby se účastnil turnajů a jako odměnu žádal vždy svůj bývalý majetek. Dauphin to udělal, inkognito vyhrával turnaje u svých bývalých přátel a věřitelů, kteří získali jeho statky, a za vítězství postupně získal zpět všechno, oč přišel. A přátelé se začali opět hlásit, ale Dauphin je odmítnul a krátce na to z Auvergne zmizel, jen Martial věděl, kam a proč: stal se trubadúrem v tourainském kraji, měl totiž pochlebnických přátel až po krk. Téma pozitivního přístupu k obtížím a neštěstí – jednat, být aktivní a prokázat své schopnosti. Navíc jsou tu historické poznatky o turnajích, o rytířství, ale také o středověkém básnictví, a nádavkem i kousek zeměpisu Francie.

Jsou tu i příběhy odlišného charakteru, s prvky humoru, jako je švýcarská pověst Obří kolovrat na Geissbergu. Rodina obrů si postavila nad vesnicí hrad a došlo tak ke konfrontaci lidí s obrovitými postavami a stejně nadměrnými věcmi, s nimiž pracovali. Zápletku příběhu tvoří dcera, dětinsky rozpustilá dívka, která svými hrami působí lidem nesmírné potíže: „dělá si rybníčky“ tím, že z řeky vyvede stružky a zničí tak úrodu, farářovi sebere kočár a pouští si ho z kopce a podobně. Nakonec se lidé vzbouří, táhnou na hrad, pokoušejí se do něj dostat, ale jen tím dívku popudí a přitom jí vyletí z ruky vřeteno vyrobené z kamene a skončí v řece, kterou přehradí. Dodnes při poklesu vody je kámen ve tvaru vřetena vidět.

V anglickém příběhu Jak sedláček Jakub vhodil Jeho Veličenstvu anglickému králi za košili šilink se chudý chalupník vydá ze severu do Londýna a pak ještě do Windsdoru, aby si osobně králi postěžoval na výběrčího daní, který ho chce připravit o živobytí. Král a jeho dvořané se výborně baví svérázným vesničanem, a ten dosáhne svého, získá králův dopis a vše se v dobré obrátí.

Tahle kniha stojí za přečtení a lze v ní hledat zajímavé příběhy jak pro interní práci v dramatické výchově, tak pro divadlo.

Svým způsobem je práce s pověstmi cizích zemí inspirativnější a přínosnější, než s pověstmi domácími. Po celé Evropě, od Reykjavíku po Krétu a od Dublinu po Ural (snad), máme stejná nebo skoro stejná auta, počítače, mobily, bankomaty, nakupujeme ve stejných či skoro stejných super- a hypermarketech. Po praktické stránce jsme schopni zvládnout život kdekoliv Evropě. Ale stejné, ani skoro stejné nejsou hodnotové žebříčky, postoje, chování a tradice ani těch nejbližších si národů či regionů. Rozumíme doopravdy aspoň Slovákům? Němcům či Rakušanům? A jak se asi jevíme my těm druhým? Libuše nebo Vanda? A umíme si vůbec tyto otázky klást? I proto stojí za to cizími pověstmi se zabývat, číst je, ale i dramaticky prožívat.

Suma toho, co vyšlo česky je poměrně malá a zastoupení různých zemí a jejich částí je velice nevyrovnané, a nelze je proto s jistotou a zevrubně zhodnotit. Je ale přesto zřejmé, a islandské příběhy to jen dotvrzují, že pověsti, i když se shodují pokud jde o základní charakteristiky žánru, odrážejí výrazně nejen historii země, ale v daleko větší míře i geografické a geologické a další přírodní charakteristiky země. Vedle pochmurnosti a tvrdosti až krutosti pověstí islandských, se to projevuje jiným způsobem u pověstí uralských, které jsou silně ovlivněny nerostným bohatstvím Uralu – ne náhodou jsou hlavními postavami horníci anebo prospektoři v dolech a lomech či na rýžovištích zlata, malachitu, mědi i dalších kovů. A ovšem národy přímořské a ostrovní vyprávějí o vodních bytostech, mořských bouřích a ztroskotáních, o vodních tvorech, jako jsou tuleni či velryby, o kouzelných bytostech, jako je mořský kůň a četní další. Zřejmý je také fakt, že keltské národy a národnosti jsou nadány bohatou fantazií a jejich příběhy jsou neobyčejně poutavé jak dramatičností příběhů, tak jejich specifickou atmosférou a bohatě zabydleným světem kouzelných bytostí.

Ale i sběratel, vypravěč, překladatel a sestavitel publikace mají neoddiskutovatelný vliv na to, jaký obraz kniha pověstí určité oblasti poskytuje. Výrazným příkladem je Bludný bruslař. Pověsti a báchorky z Nizozemska a Flander. Překladatelka vybírala ze dvou publikací, jak vypráví v předmluvě nazvané „Nizozemský folklór – objevený poklad“. Vysvětluje v něm, proč Holanďané jsou na lidovou slovesnost chudí. Vzhledem k přírodním podmínkám neexistoval u nich v 19. století kult venkova a byli vždy mořeplavci, a tedy cítili spíš internacionálně než nacionálně. Proto se lidová slovesnost v Nizozemí nerozvinula zdaleka tak, jako v jiných zemích, a proto také chybí sběratelská tradice z období romantismu. Až na přelomu 19. a 20. století začal pověsti a pohádky sbírat venkovský lékař Cornelis Bakker. Další publikace, kterou napsal Eelke de Jong, vyšla až v roce 1980. Bakkerovy texty jsou neupraveným záznamem lidových vyprávění, se všemi jeho nedostatky, zejména s chybami ve výstavbě příběhů a leckteré motivy a dějové sekvence nejsou uzavřeny, logika vyprávění často pokulhává a celé to má charakter pouhého převyprávění „obsahu“ nějakého literárního dílka. De Jongovy texty jsou literárně upraveny, ale i jeho texty jsou velmi stručné, a mnohé z nich jsou nevydařenými variantami opakovaně se objevujících motivů i celý příběhů. V příběhu s názvem Krejčí a třináct loupežníků snadno rozeznáte Alibabu a čtyřicet loupežníků z Tisíce a jedné noci, a nutně se vtírá podezření, že nejde o migraci motivů, která stála v dávných dobách na počátku lidové slovesnosti, ale o přebírání z literatury, neboť příběh byl vyprávěn v roce 1901, kdy byla již v Evropě dost rozšířena gramotnost a knihy byly dostupné. Tento poměrně obsáhlý výklad míří k otázce, zda sestavitelka knížky, zřetelně orientovaná jak v jazyce, tak v nizozemské kultuře, je stejně dobře orientovaná i v lidové slovesnosti, její historii, teorii a současné publikační praxi, neboť člověk takto vybavený by nejspíš vybíral obezřetněji. České pověsti tento problém nemají, máme dvousetletou tradici publikování lidové prózy, podílejí se na něm odborně vzdělaní etnografové a folkloristé a spolu s nimi i spisovatelé orientující se na převyprávění různých látek, dokonale v problematice orientovaní, a to svým způsobem vytváří vzory i tomu, kdo by se do této činnosti pouštěl bez literárně vědného nebo etnografického vzdělání. Publikování cizojazyčných pověstí je však závislé na jazykově vybavených jedincích a činit tedy závěry o charakteru té či oné oblasti lidové prózy je dost obtížné.

Nicméně je to velice zajímavé čtení, a vzhledem k tomu, že mnohé příběhy jsou literárně upravovány a rozvíjeny, leckteré mohou v dramatice dobře posloužit, zejména v interní práci, ale některé snad i jako látka divadelní inscenace. Po Enšpíglovi sáhneme bez velkého váhání proto, že je zábavný, Krysař je známý a keltské pověsti nabízejí osudy populárních elfů i velmi zvláštních lidí a jejich osudů. Ale klademe-li si otázku, jak poznávat druhé a jak spolu s nimi žít, a tu si budeme klást čím dál častěji, pak je dobře sáhnout po tom, co je na první pohled méně atraktivní, po pověstech lužickosrbských, polských, ukrajinských či uralských. I skrze ně lze poznávat, co mají všichni lidé společného i při všech nepochybných národnostních, etnických či náboženských rozdílech.

Pravda s fantazií v jednom pytli aneb Pověsti Vypravěči i posluchači odcházejí, příběhy zůstávají aneb Stará epika asijských zemí