Nádherný středověk aneb Středověká hrdinská epika

Pro romantiky první poloviny 19. století byl středověk nádherný[1], neboť v očích člověka průmyslové revoluce a narůstajícího měšťáctví je zpětný pohled na středověké rytířství s jeho službou Bohu, králi a krásné paní protikladem orientace na hmotné statky. Romantismus jako umělecký směr je dnes už minulostí, ale romantický pohled na svět zůstává součástí dospívání a občas si všichni, bez ohledu na věk, potřebujeme „připomenout cosi, co nám v současném životě chybí – rozumí se rytířství“[2]. I my máme často podobné pocity jako romantici. Dobrodružství, malebnost a různorodost míst, postav a příběhů, symbolika kouzelných prstenů a mečů, pláště či čapky neviditelnosti, boj s nebezpečnými šelmami, reálnými i fantaskními, obřadnost pasování na rytíře, symbolika barev, rytíři Kruhového stolu a kouzelník Merlin a cesty za svatým grálem tvoří atraktivní stránku věci, která dokáže upoutat už děti, a nejen chlapce. Ostatně není náhoda, že světovou popularitu získal nejen Tolkien, ale i Harry Potter obsahující mnohé z těchto motivů a postav.

Výchovná stránka rytířství tkví v poznávání rytířských ctností: statečného chování, síly fyzické i duchovní, ctižádosti a péče o dobré jméno, věrnosti a solidárnosti vůči pánovi i vůči spolubojovníkům; respektování nepřítele a čestnosti jednání vůči němu; pomoci slabým a utiskovaným, lásky k bližnímu obecně a pomoci vdovám a sirotkům především, jinak řečeno štědrosti; lásky pozemské i té vyšší, věrnosti, spolehlivosti a dodržování daného slova; zdrženlivosti a umírněnosti, pokory, humanismu a tolerance. Ale etiku pomáhá ujasňovat i poznávání a reflexe rytířských nectností, k nimž patří především podceňování nepřítele a přeceňování vlastní bojové schopnosti a síly. To všechno jsou témata i pro vyšší věkové kategorie, především pro teenagery.

Rytířství vzniklo v 11. – 12. století a místem jeho vzniku byla západní Evropa, Francká říše, pozdější Francie a Německo. České slovo rytíř vzniklo z německého Reiter = jezdec, odtud Ritter – rytíř. Jezdectví a kůň byli důležitým atributem a dokonce kultem rytíře. V raném středověku šlechtici jakožto velcí pozemkoví vlastníci plnili povinnosti vůči patronovi, lennímu pánovi, a za věrnost jim byla propůjčována půda. Vazal se přitom zavazoval přísahou, že bude lennímu pánovi sloužit vojensky, zúčastní se válečných výprav a finančně ho podpoří v náročných situacích, například při odjezdu na křížovou výpravu či při svatbě nejstarší dcery, a bude-li zajat, zaplatí za něj výkupné. Platilo pravidlo prvorozenectví, podle něhož nejstarší syn měl nárok na dědictví veškerého majetku, mladší synové, pokud se nevěnovali církevní dráze, „sloužili štítu“ a zpravidla žili na dvorech svých starších bratrů nebo strýců, ve zpola služebném postavení. Rytířství, dobrodružství, vyniknutí v boji, tovaryšství a družnost ve válkách, hledání slávy spojené s odměnou nejkrásnější panny, ale hlavně očekávání kořisti ve válce a darů od pána, byly východiskem z tohoto závislého postavení. Vzdálenější odezvou tohoto stavu jsou příběhy některých pohádek, v nichž nejmladší syn (nemusí to být ani syn královský, ale třeba chalupník) na rozdíl od starších bratří zůstane bez dědictví a odchází proto do světa, aby prokázal svou hodnotu a dosáhl žádoucího postavení ve společnosti. Krajní variantou tohoto životního příběhu je Bajaja, rozhodnutím rodičů o svoje prvorozenectví oloupený, a proto nejen odcházející do světa, ale také zbavující se své identity, jak společenského postavení královského syna, tak atributů mládí – zdraví a krásy.

Podle Franka Cardiniho[3] došlo v raném středověku k jistému druhu revoluce: místo dělení lidí na svobodné a otroky vzniklo nové dělení na vojáky s právem nosit zbraň a bojovat ve válce, a sedáky, kteří se starali o výrobu potravin.[4] Vyvinuly se tak tři stavy – duchovenstvo, válečníci a rolníci. Se vznikem rytířství a osvojením dovedností zacházet se zbraněmi souvisí i bojové využívání koně, jeho kult jakožto nejbližšího „spolupracovníka“ rytíře a jeho nejcennější majetek. V některých příbězích narazíte na to, že významným darem pro krále bylo stádo koní zabavených nepříteli v boji.

V příbězích popisovaná dobrodružství měla reálný historický základ: mladí čerstvě pasovaní rytíři odcházeli ve skupinách na dobrodružné výpravy, jejichž hlavním cílem bylo získání majetku a výhodný sňatek, který znamenal pro mladší syny nalezení nového domova. Aby tuto šanci získali, museli prokázat statečnost a obětavost a podat dobré výkony. Jak v této souvislosti opět nepřipomenout pohádky! Dobrodružstvím byl i lov, zejména lov vysoké a šelem (což se promítlo do heraldiky), který podobně jako turnaje představoval hru, soutěž, vojenský výcvik, a byl součástí životního stylu šlechty.

Příběhy rytířů vznikaly v ústní slovesnosti dvorských básníků a do literární podoby vstupovaly až ve 12. - 13. století. Proto i příběhy z doby daleko starší – od Artuše ze 6. století přes Rolanda z 9. století - dostaly vnější podobu a symboliku rytířství až v době jeho plného rozvoje, ačkoli patří historicky vzato k jeho předchůdcům. Autory „písní o činech“ (chansons de geste) byli profesionální dvorští hudebníci a zpěváci, na jihu Francie zvaní trubadúři (z trobador = tvůrce), na severu truvéři, v německém prostředí minnesängři. Stejnou profesi zastávali ve Skandinávii skladové, u Keltů bardi, v Rusku vyprávěli byliny skomoroši nebo skazitělé, u Jihoslovanů přednášeli junácké písně guslaři, v českém prostředí plnili tuto funkci žakéři. Jejich písně, doprovázené hrou na strunné nástroje, obsahovaly pozvolna plynoucí děje s obšírnými popisy, konstantními epitety, antitezemi, paralelismy a dalšími básnickými figurami, které dnešnímu čtenáři spolu s četnými narážkami a odkazy na dobové reálie a zvyklosti ztěžují četbu a nutí ho obracet se k poznámkám a vysvětlivkám. Pro děti a dospívající proto řadu látek převyprávěli moderní autoři.

Na chansons de geste plynule navázal rytířský román (román = literatura psaná v románských jazycích, až později se přidává i angličtina a němčina). Jeho vrchol je v 15. – 16. století a zpracovává stejné nebo podobné látky v próze. Oproti předchozí veršované podobě zdůrazňuje napínavost a dějovost, milostné motivy a dobrodružství ve jménu dámy, zachovává však fantastický svět s obry, trpaslíky a obludami. K rytířským románům patří například Maloryho Artušova smrt a Sir Gawain a Zelený rytíř.

Látkou písní o činech i rytířských románů jsou tři hlavní námětové okruhy, kolem jejichž jádra se soustřeďují i další látky: z antiky příběhy Alexandra Velikého, z evropských látek okruh artušovských legend a třetí okruh tvoří příběhy a postavy španělské reconquisty a karolinského období.

S českými látkami se v této oblasti nepotkáme. Kosmas psal svou kroniku v téže době, kdy vznikaly chansons de geste, ve 12. století. Jeho příběhy, které známe jako „staré pověsti české“ se jak od západních příběhů, tak také od ruských bylin, podstatně liší, už na první pohled výstavbou příběhu: v hrdinské epice je souvislý příběh založený na principu „…a proto“, jinak řečeno na řetězení dramatických situací, kdežto u Kosmase jde o princip „… a potom“, tj. kronikářský záznam jednotlivých událostí, jejichž vzájemná souvislost není dějově provázána. Dalším odlišujícím znakem je styl vyprávění, v „starých pověstech českých“ je založen na realistickém líčení poklidných událostí, týkajících se převážně řízení kmene a založení rodu, bez oněch obsáhlých popisů i básnických ozdob. Zcela tu chybí jak prvek hrdinské etiky (statečnost, obětavost, dobrodružnost, služba králi, Bohu a paní), tak prvky fantastické (kouzelné pláště a prsteny, poklady, trpaslíci a obři atd. atd.) a jediné dvě postavy, které jsou do jisté míry zařaditelné mezi hrdiny – Bivoj a Horymír - vytvořil až v 16. století Václav Hájek, a v jejich příbězích jde spíše o mimořádné sportovní výkony, než o hrdinství v pravém slova smyslu. K Lucké válce se ještě vrátíme, jako ostatně k celému cyklu přemyslovských příběhů. Je dost nepravděpodobné, že by čeští žakéři vytvářeli příběhy tak radikálně odlišné od příběhů trubadúrů, minnesingerů, skladů a bardů, skazitělů či guslarů.

Británie

V britských dějinách bývá první tisíciletí letopočtu nazýváno „temným obdobím“. Římská okupace Británie skončila r. 409 a po odchodu Římanů došlo v 5. a 6. stol. k drastickému vylidnění anglického území. Obyvatelé (snad pod vlivem epidemií) uprchli na západ nebo do Bretaně a zbylé obyvatelstvo ostrovů postupně podlehlo útokům germánských kmenů, Anglů, Sasů a Jutů, kteří Kelty postupně vytlačili na západ, do Wallesu a Cornwallu, přes mořské průlivy do Bretaně a do Irska, a také na sever, do Skotska a na ostrovy. V 6. – 8. století už bylo obyvatelstvo většinou křesťanské, misie v Canterbury byla založena v 9. století a v 10. století se za vlády krále Athelstana (924-940) Anglie poprvé stala evropskou mocností. Utváření anglické národnosti a anglického jazyka dovršil Norman Vilém Dobyvatel vítězstvím v bitvě u Hastingsu v roce 1066 a ovládnutím celé Anglie.

Legendy o Artušovi v písemné podobě vznikaly od 12. století. Artušovský cyklus navazuje bezprostředně na velšské mytologické příběhy, rané odkazy na něj se objevují už v 6. – 8. století. Artuš, jemuž byly přisuzovány podobné rysy, jaké měl Finn Mac Cool z Fenianského cyklu, byl symbolem cornwalských a velšských politických aspirací v boji proti vpádům germánských kmenů. Ucelený cyklus o Artušovi vytvořil ve 12. století Geoffrey z Monmouthu a rozvíjel jej pak normanský básník Wace, který vytvořil dvorský rámec s rytíři Kruhového stolu. Na to pak navázal ve Francii Chrétien de Troyes a ve 13. století převzal artušovské legendy německý básník Wolfram von Eschenbach v Parzivalovi. Ve 14. století vznikl příběh Sir Gawain a Zelený rytíř a celý proces dovršil Sir Thomas Malory Artušovou smrtí, kterou napsal ve vězení v letech 1469-1470. Téma svatého grálu tvoří samostatnou látku, jíž je věnována celá řada starších i současných publikací, jak odborných, tak beletristických. Příběhy Artušovy a Merlinovy vstoupily také do filmu i do literárně hodnotné moderní literatury, jako je trilogie Mary Stewartové Kouzelník Merlin, Meč krále Artuše a Okouzlený kouzelník nebo kniha Johna Steinbecka. S artušovským cyklem volněji souvisí příběh Tristana a Isoldy.

Joseph Campbell v Proměnách mýtu v čase označuje artušovský cyklus za „předehru k druhé velké fázi západní kultury… Před nástupem křesťanství existovaly v Evropě čtyři dokonale rozvinuté a mocné mytologické tradice: klasická řecká, klasická latinská neboli římská, keltská a germánská. Byly plně rozvinuté a představovaly něco, co je typické pouze v Evropě, nikde jinde: respekt k jednotlivci a k jeho individuální cestě.“[5]

Jedním z kořenů artušovského cyklu je keltská mytologie, v níž se postava krále Artuše objevuje poprvé. Historičnost této postavy je problematická. V Dějinách Británie o tom čteme: „Ony dva tři zlomky skutečného a pravého ústního podání byly zapsány až o staletí později a legendy, které se kolem Artušova jména seskupily, jsou fantaskní výmysly pocházející z 12. století a z dob pozdějších… vzpomínky na britského vojevůdce jménem Artuš… v paměti, jak se zdá, žily. Snad takový náčelník nebo velekrál existoval a byl tím, kdo bývalou římskou provincii naposledy sjednotil, ještě než se definitivně rozpadla na množství rozličných anglosaských států.“[6]

Ke zdrojům Artušovského cyklu patří i legenda o sv. grálu, která má kořeny na Předním východě: Josef Arimatejský zachytil Ježíšovu krev do poháru z poslední večeře Páně, opatroval ji a slyšel z poháru hlas, že ho má poslat na západ. Grál tedy poslal svému švagrovi, bohatému rybáři. Dcerou tohoto krále Rybáře, jinak též Pellease, byla Elaina, žena Lancelotova a matka Galahadova. Jako druhý zdroj legendy o grálu se uvádí keltský Dagdův kotel – kotel hojnosti a znovuzrození (v příbězích skřítků leperchámů se kotel hojnosti proměnil v hrnec plný peněz). Ke grálu se přiblíží jen tři vyvolení rytíři Kruhového stolu ze všech stopadesáti, kteří se jej vydali hledat – Lancelot, Parsival a Galahad. Jen poslední z nich se však až ke grálu opravdu dostane, protože on jediný má na to morální právo.[7]

Řadou postav, vztahů a epizod z artušovského cyklu se zabývá zmiňovaná už kniha Životní cesta v zrcadle mýtů. Některá témata, o nichž autorky píší, se týkají spíše dospělých, typicky příběh stařecké Merlinovy lásky k víle Nimue. Mnohé však se vztahují více či méně bezprostředně k tomu, co řeší dospívající. Příběh mladého, teprve do života vstupujícího Percivala (Perzifala nebo Peredura), líčí jeho mládí: matka ztratila v bojích muže a šest synů, proto sedmého a nejmladšího Percivala drží v ústraní, v nevědomosti o rytířství jeho otce a bez znalosti vnějšího světa. Přesto se jí nepodaří synovi zatajit realitu a on odchází za dospělostí a mužností rytíře, matka proto umírá žalem. Autorky se zabývají Percivalovou odvahou odejít od matky a vyrovnáváním se s touto fází života rodiny na obou stranách. „Z jistého hlediska je odchod od rodičů jako smrt: rodiče sice obvykle nad odchodem potomka neumírají žalem, přesto však mají pocit, jako by něco zemřelo… nikdo se nemůže vrátit do dětství. Zkušenosti získané ve světě nás změní a přetnou pupeční šňůru, jež člověka psychicky spojuje s rodinou.“[8]

Percival se dostává na Artušův dvůr, v první fázi jen jako nováček a v podstatě outsider. Odtud pak doputuje do grálového hradu, vede ho tam fakt, že je jediným potomkem rodu, který může střežení grálu převzít. Při první návštěvě však selže, nedokáže nebo neodváží se položit osudovou otázku. Následuje řada dalších dobrodružství, v nichž Parzifal dozrává, stává se rytířem kruhového stolu, posléze splní i svoje poslání stráže grálu a zplodí i dva syny, z nichž Lohengrin, jeho nástupce, prožije svůj příběh s brabantskou princeznou Elsou.

Obsáhlé vylíčení Parzifalova osudu obsahuje veršovaná epická skladba Wolframa von Eschenbach (1170- 1210), rozměrný rytířský román, obsahující velmi komplikované příběhy Parzifalovy, značné množství metafor a dobových ozdob, ale i mystiky vázané na svatý grál. Příběh pro dramatiku poutavý zejména tématem dospívání a zrání, aktivitami a střetáním se životem, ale svým rozsahem, komplikovaností, množstvím postav a motivů i onou mystičností dost neschůdný a nabízející možná jen některé epizody. Celý příběh převyprávěl a z hlediska hlubinné psychologie okomentoval Horst Obleser v knize Prazifal a hledání grálu. Cesta k zasvěcení.

V práci s dospívajícími může mít z artušovského cyklu své místo příběh trojúhelníku Artuš – Guenevera – Lancelot: „Ojedinělým rysem příběhu je skutečnost, že žádný z členů trojúhelníka se nepokusí zničit protivníka.“[9]Autorky v souvislosti s tímto příběhem rozebírají rozdíl hluboké lásky manželské, milenecké i přátelské, lásky duchovní, možnosti milovat dva lidi, a zdůrazňují odlišnost od pohledu vnějších pozorovatelů tohoto vztahu, vycházejícího z banálního přístupu k tomuto vzácnému vztahu jako k běžné nevěře.

Z několika převyprávění dostupných v češtině asi nejčastěji sáhneme po Vladimíru Hulpachovi, který převyprávění artušovského cyklu vydal nejprve v Albatrosu pod názvem Příběhy Kruhového stolu a později znovu, v rozšířené podobě, s pozměněným titulem Rytíři krále Artuše. V tomto vydání rozdělil Hulpach cyklus do dvaceti kapitol – začíná trojskou válkou, Aeneovým založením Říma a odchodem jeho pravnuka Brita do Británie, jíž dal jméno. Vlastní Artušův příběh začíná v třetí kapitole jeho narozením, v dvacáté končí jeho smrtí po rozpadu společenství rytířů Kruhového stolu. Obsahuje i vložené příběhy o Gawainovi a Zeleném rytíři a příběhy Lancelotovy, Merlinovy, Tristana a Isoldy, o Kilwichovi a Olwen, o Lohengrinovi a samozřejmě o hledání svatého Grálu. Jako jednadvacátá kapitola je zařazen doslov vysvětlující původ a historii artušovské látky i základní informace o rytířství. Stejně jako v Ossianově návratu i zde se Hulpach soustřeďuje především na dobrodružnou, bojovou stránku příběhů, milostným příběhům se věnuje jen v nejnutnější míře a s oslabením erotiky.

Podobně jako v oblasti irských cyklů doplňuje Hulpacha Heanyová, v cyklu o králi Artušovi je Hulpachovým ženským pandánem slovenské převyprávění Král´ Artuš a jeho družina Eleny Chmelové. Autorka začíná narozením a mládím krále Artuše a končí jeho smrtí, mezi těmito ohraničujícími kapitolami jsou čtyři další, věnované dobrodružstvím čtyř rytířů – Gawaina, Ereka, Ywaina a Lancelota. Všem milostným zápletkám věnuje Chmelová značnou pozornost a celé vyprávění je dost podrobné, líčí život postav příběhu a detaily událostí. Od „co se stalo“ posunuje svoje vyprávění k „jak se to stalo.“ Pro dramatickou práci může tedy být v mnoha ohledech inspirativnější než Hulpach, pokud se ovšem vyrovnáme se slovenštinou, neboť knížka není přeložena do češtiny. Nejsou tu obsaženy „odbočující“ příběhy Tristana a Isoldy a Lohengrina, ty však najdeme jinde.

Další publikace nazvaná Rytíři Kruhového stolu, jejímž autorem je Stelio Martelli, vyšla u nás v první polovině 90. let minulého století, v dobové záplavě komerčního čtiva pro děti. Je hustě proilustrovaná, na každé stránce je pomalována (jiný výraz mě vzhledem ke kvalitě ilustrací nenapadá) aspoň čtvrtina, většinou spíš polovina. Vtíravý realismus ilustrací působí dost odpudivě. Příběh začíná Artušovým nastolením krále (okolnosti jeho narození autor decentně obchází) a končí smrtí Lancelota. Vyprávění je velmi jednoduché a stručné, někde vypráví jiné epizody než Hulpach, ale ani to nemusí být důvodem, proč po této knize sahat. Mimochodem už jednostránkový úvod budí jisté pochybnosti nakupením výrazů nadnesených a emfatických, např. nesmírná popularita, slavná zkouška, nekonečná řada dobrodružství, postavy jsou ověnčeny nesmrtelným věhlasem, překrásná a sladká královna Guenevera, nespočetné verze, okouzlující dobrodružství.

V češtině je dostupná Artušova smrt sira Thomase Maloryho. Malory byl rytíř a část života strávil v bojích, ve Francii i v domácí Válce dvou růží. V ní bojoval na straně Lancasterských, kteří s Yorky prohráli, a Malory byl vítězi na zbývajících dvacet let života uvězněn. Ve vězení na základě francouzských pramenů napsal svoji knihu. Je velmi rozsáhlá a podrobná a Maloryho životní praxí je dáno, že velmi obšírně a detailně popisuje bojové scény. Kombinuje pověsti historické (keltský vojevůdce bojující proti přílivu Anglosasů) a romantické. Literární teoretik to komentuje trefně: „…biografický rámec, líčící Artuše jako mocného krále a hrdinského vojevůdce, obepíná více než čtyřikrát rozsáhlejší náplň vyprávění o romantických příbězích rytířů Artušova dvora nebo rytířů k Artušovu dvoru přišlých.“[10] Poměrně rozsáhle se Malory zabývá Lancelotem, Tristanem a Isoldou a hledáním Svatého grálu. Ostatní postavy a jejich příběhy toto vyprávění doplňují.

Sir Gawain a Zelený rytíř, jehož autorem je středověký anonym z přelomu 14. a 15. století, vyšel v překladu a převyprávění Anny Valentové, která použila několik pramenů, včetně Tolkienova překladu do moderní angličtiny. Stručně fabule: Během novoroční hostiny se dostaví na Kamelot Zelený rytíř, tajemný muž, celý zelený, a vyzve přítomné hrdiny, aby mu některý z nich srazil hlavu a na oplátku si ji přesně za rok nechá srazit od něho. Nabídne se Artušův synovec Gawain, který pak cestu k tajemné Zelené Kapli podnikne a zkoušku podstoupí. Jsou tu zvláštní, až pohádkové motivy (Zelený rytíř svou sťatou hlavu sebere se země a odnese si ji), je tu i zkouška věrnosti, odpovědnosti, spolehlivosti, která je základem celého příběhu (Gawaina opakovaně tři dny svádí paní hradu a on odolá), vystupuje tu zestárlá Morgiana, Artušova sestra-čarodějka. Příběh nabízí téma schopnosti odolat svodům a neucouvnout před neodvratným nebezpečím.

Deset příběhů z artušovského cyklu zbásnil blankversem viktoriánský básník Alfred, lord Tennyson (1809-1892) pod názvem Idyly královské. Česky vyšly ve 20. letech 20. století, nevalný a zastaralý překlad je značnou překážkou jejich event. uplatnění. Z hlediska využití v dramatické výchově je na nich pozoruhodný fakt, že akcentují ženské příběhy a ženský pohled na rytířství.

Pozoruhodná je kniha Činy krále Artuše a jeho vznešených rytířů, jejímž autorem je dost překvapivě John Steinbeck. Na jejím počátku byla zřejmě klukovská záliba ve vyprávění o rytířských dobrodružstvích a původně se Steinbeck rozhodl přepsat Maloryho Artušovu smrt do moderní angličtiny. Ale dílo se mu rozrůstalo po rukama, z jazykového převodu vznikl převod do podoby moderního románu a hluboké úvahy nad Malorym a Lancelotem byly zřejmě příčinou toho, že zůstalo jen u zhruba první poloviny celého příběhu. Končí se Lancelotovými činy, chybí jeho láska s Gueneverou, jen v posledních několika řádcích náhle propuká z platonického rytířského zbožňování erotika. Chybí hledání grálu, konec Kulatého stolu i Artušova smrt. I tak je to dílo mimořádné, a navíc nabízející řadu témat, která se nad původním Maloryho příběhem jen tak snadno nevynoří, a které obsahují i moderní pohled na některé postavy, situace a příběhy.

Steinbeck látku důkladně studoval (v jednom místě se odvolává na celou řadu jejích vypravěčů) a opakovaně prý pobýval v anglických krajích, kde se příběhy měly odehrávat. Maloryho události zachoval, ale z vyprávění, v němž převažuje „co se událo“, vytvořil příběh o tom, „jak se to událo“. Události rozvinul a zživotnil jednáním a chováním postav, jejich charaktery, řečí, naplnil je životem, a tím také objasnil jejich smysl. Jádro Maloryho příběhu je viděné očima moderního člověka, obohacené kladením otázek a úvahami nad nimi. Pasáží, které nabízejí pro dramatickou práci témata, najdeme řadu už v prvních šesti příbězích, zejména v dialozích, vsunutých mezi události. Příklady: Merlin říká mladému Artušovi při jeho první prohře: „Každý někdy v životě prohraje. Porážka některé lidi zničí. A jiné uvrhne do záhuby naopak vítězství. Velikost člověka spočívá v tom, že dokáže těžit z prohry i z vítězství…“[11] O něco dál se Artuš radí s Merlinem, zda se má oženit s Gueneverou. Merlin předpovídá Gueneveřinu nevěru a zradu přítele, ale Artuš na své volbě trvá a Merlin konstatuje: „Každý muž na světě má právo věřit, že láska obrací veškeré zákony pravděpodobnosti vniveč… Nestojíš o radu – pouze o to, abych ti dal za pravdu.“[12] Nabízejí se tu témata důležitá pro každého mladého člověka, téma úspěchu a neúspěchu a jejich zvládnutí i téma generační – oprávněné rady, varování a obavy dospělých jsou pro mladého člověka marné, obvykle musí v životě získat vlastní zkušenost, nicméně velmi cenná je příležitost s mladými lidmi nad Artušovým příběhem o tomto faktu mluvit.

Nejpozoruhodnější jsou poslední dvě části knihy, v nichž Steinbeck vnáší zajímavá témata nejen do dialogů postav, ale také do pojetí a rozvinutí Maloryho vyprávění. Například z Maloryho jen o něco málo víc než jednostránkové kapitolky, v níž spícího Lancelota zajaly čtyři královny - kouzelnice a domáhaly se, aby si vybral jednu z nich, vytvořil Steinbeck více než dvacetistránkový příběh. Domyslel nejen chování osob, jejich argumenty a reakce, ale vymyslel i kouzla; jinde zase domýšlí taktiku rytířských soubojů. Zkrátka v jeho podání ty jednoduché, malé kluky nepochybně poutající historky, obaluje „masem“ skutečného života. O životě v „temném věku“ anglické historie víme velmi málo konkrétního, kromě nálezů archeologů, které ovšem Steinbeck ve vyprávění také uplatňuje v popisech staveb. Ale přidává i něco navíc – ti lidé se na rytířských toulkách nějak museli stravovat, spát, museli (snad) udržovat i nějakou hygienu. Ve vyprávění Gawain, Iwain a Marhaus dáma provázející posledního z rytířů má ve svém tlumoku věci jako je konvice na vodu a nějaký ten kus uzeného nebo pečené kuře. A také řeší problém, jak si ve společnosti rytíře vyměnit spodní prádlo, těší se na nejbližší hrad, aby si mohla umýt vlasy.

Velmi zásadní je závěrečná kapitola Slavný příběh o panu Lancelotovi z Jezera. Důležitý je proto, že – jak o tom svědčí Steinbeckův dopis v příloze – v Lancelotovi viděl Steinbeck Maloryho postavu, s níž se ztotožňuje. Je to příběh muže, který dosáhl dokonalosti, je naprosto neporazitelný, nemá vlastně už o co usilovat. Na výpravu se vydá se svým synovcem proto, že nesnáší nudu usedlého života na Camelotu. Vykonává mnoho skutků, ale dostává se do situace toho, kdo je natolik schopný i ochotný, že od něho neustále někdo něco chce, ať je jakkoli unaven. Jestliže první kapitoly a částečně i dobrodružství trojice Gawain, Iwain a Marhaus nabízejí témata pro dospívající (sotva pro děti), Lancelot může zajímat především dospělé, vysokoškoláky, ale hlavně zralejší osoby z praxe, které vědí, co je vyhoření.

ako samostatné dílo s vlastní historií existuje příběh Tristana a Isoldy. Román o Tristanovi a Isoldě je pro moderního čtenáře dostupný v rekonstrukci a převyprávění Josepha Bédiera (1864 – 1938), francouzského filologa a literárního historika. Jako pravlast látky se uvádí severní Skotsko, kde se zrodila postava hrdiny Drostana, pozdějšího Tristana, také některé místní názvy v příběhu zachované pocházejí ze Skotska. Příběh však vytvořili až britští Keltové, kteří jej lokalizovali do Cornwallu a Walesu. Král Marco snad existoval a vládl na cornwallském poloostrově v 6. století, jeho ženou byla irská princezna Isolda. V této fázi vývoje příběhu se poprvé objevuje motiv lásky Trisatana a Isoldy, celý příběh však vykrystalizoval v Bretani v 11. – 12. století. Nejstarší podání Chrétiena de Troyes je ztraceno, další písemné a zčásti zachovalé verze pocházejí z 12. a 13. století. Příběh se rozšířil během středověku a raného novověku po celé Evropě. Staročeský Tristram je z 15. století a jeho literární hodnota není valná, příběh je traktován jako běžná záletnická historka. Existují varianty španělská, irská, švýcarská, dánská, novořecká a běloruská. Joseph Bédier vyšel z podání Béroula, bretaňského truvéra konce 12. století, chybějící části doplnil podle ostatních variant a Román o Tristanovi a Isoldě v moderní francouzštině vydal v roce 1900. Příběh inspiroval řadu umělců 19. a 20. století, snad nejznámější je Wagnerova opera (1865 – podle Gottfrieda Štrasburského) a film Věčný návrat z roku 1943, moderní varianta podle scénáře Jeana Cocteaua.

Příběh vypráví, jak Tristan, synovec cornwallského krále Marka, přemohl Morholta, nepřemožitelného zástupce irského krále, který si přijel pro povinnou daň 30 dívek a 30 mladíků. V zápase je Tristan raněn a v kritické situaci si vyžádá, aby byl naložen na loď a poslán na moře. Náhodou ho loď donese do Irska, kde se ho ujme léčitelka, princezna Isolda. Vyléčí ho, aniž ví, koho vyléčila, a Tristan se vrací do Cornwallu. Brzy na to baroni nutí krále Marka, aby se oženil, bojí se vlivu Tristana jako potenciálního dědice. Král se nakonec rozhodne pro dívku, jejíž zlatý vlas přinesli ptáci – je to Isolda a vypraví se pro ni Tristan. Isolda mezitím pochopila, kdo zabil jejího strýce a z toho plyne napětí, které se změní v nepřekonatelnou vášeň, když se oba omylem napijí kouzelného nápoje. Isolda se provdá za Marca, ale láska s Tristanem pokračuje, dokud králi na milence nežalují baroni. Král se rozhodne oba provinilce popravit, ale Tristanovi se podaří uniknout a Isoldu král daruje malomocným, od nichž ji vysvobodí Tristan. Žijí pak spolu jako vyhnanci v lese, ale po čase je toto soužití neúnosné, Isolda se vrací ke králi a Tristan odchází. Po mnoha hrdinských činech zakotví v Bretani, kde se spřátelí s Kaherdinem a ožení se s jeho sestrou Isoldou Bělorukou, ale manželství zůstane nekonzumováno. Tristan nakonec onemocní, a když umírá, pošle pro Isoldu Zlatovlasou, před jejím příjezdem mu však žárlivá Isolda Běloruká řekne, že jeho Isolda nepřijela a on zemře. Isolda Zlatovlasá zemře krátce po něm. Král je nechá pohřbít odděleně, na dvou stranách kaple, ale z Tristanova hrobu vyrůstá ostružiník, který se noří do hrobu Isoldina a nedá se odstranit.

Příběh lze přes jeho rozsáhlost uplatnit jako námět pro divadelní představení dospívajících či mladých dospělých a v této podobě se také už v minulosti osvědčil (zejm. v inscenaci souboru Paraple z počátku 80. let 20. století). Tématem je láska která překonává veškeré překážky, morální zábrany, přátelství, nebezpečí, útoky a intriky nepřátel, i počáteční vzájemný odpor a trvá i posmrtně, ale je také příběhem morálního dilematu plynoucího z podvádění člověka oběma milenci milovaného a uctívaného.

Francie a Španělsko

Západní Evropa byla po pádu Říše římské konglomerátem menších útvarů, které ještě neměly charakter státu. Do západní Evropy vpadaly germánské kmeny Gótů a splývaly s místním obyvatelstvem. Oblasti, které Římané okupovali, mezi nimi Itálie, Hispánie a Galie, si udržovaly i v období stěhování národů v 5. – 6. století relativně vyšší míru rozvoje i vzdělanosti, protože zde přetrvával vliv římské kultury. Jádrem vzdělanosti bylo křesťanství a církevní instituce a gramotnost byla téměř výhradně vázána na mnichy a ostatní církevní osoby. Spolu s křesťanstvím zprostředkovávali i kulturu antiky.

Frankové se usazovali v Galii od už od 3. století, v 5. století došlo k jejich sjednocení a tak vznikl nejdůležitější evropský státní útvar této doby - Francká říše, zahrnující většinu západní a střední Evropy a část Itálie. Zasloužila se jak o šíření křesťanství, tak o vznik feudalismu, neboť právě v ní se vytvořily vztahy lenního pána a vazala. Klíčovou osobností této epochy a utváření obou národů byl Karel Veliký (768 – 814), dobyvatel, který porazil Avary a Sasy, podnikal úspěšná tažení proti Maurům ve Španělsku a zaútočil i na slovanské kmeny (na území Čech byl v letech 805-6). V roce 800 přijal z rukou papeže císařskou korunu a od té doby byl vždy císař Svaté římské říše německého národa korunován papežem v Římě. V 9. století se jednotná Francká říše rozdělila na dva velké celky, které se staly základem Francie a Německa.

Na Pyrenejském poloostrově se šířilo křesťanství již v římském období a do 6. století ovládali jeho území germánští Vizigóti. Hlavním městem jejich říše bylo Toledo. Spory o trůn vedly v r. 711 k pozvání Arabů ze severní Afriky na pomoc jedné ze stran sporu, ale pomoc se brzy změnila ve vpád dobyvatelů. Kulturní přínos Maurů Evropě byl velmi významný ve stavitelství, v obecné kultivovanosti a pohodlném životě (uvedli do Evropy užívání vidliček a nožů nebo pasty na zuby), a ve vědě, v matematice, astronomii a lékařství. Nejvýznamnější osobností maurské kultury v tomto směru byl lékař ibn Síná, polatinštěným jménem Avicenna.

Obsazování celého poloostrova bylo rychlé, již v r. 714 Maurové překročili Pyreneje. K obratu došlo až r. 723, kdy francký vládce Karel Martel nad nimi zvítězil v bitvě u Poitiers. Podstatnou součástí reconquisty (znovudobývání) bylo tažení Karla Velikého v letech 778 až 801. V 10. století se proti Maurům spojila Aragonie, Navarra, León a Katalánsko, které si na severu poloostrova udržely svá území. Tato válka s různými zvraty a přestávkami trvala celých osm set let a skončila definitivně až na konci 15. století, když r. 1492 vyhnali Španělé Maury z Granady. V průběhu reconquisty se vytvořilo jednotné Španělsko.

Období vlády Karla Velikého bývá označováno jako „karolínská renesance“ pro snahu o vzkříšení antické vzdělanosti. Kolem Karlova dvora se soustřeďovali vzdělanci z celé Evropy, byly zde položeny základy středověkého školského systému, rozvíjela se literatura a výtvarnictví. Události té doby se staly základem hrdinské epiky středověku. Nejstarší z nich, Píseň o Rolandovi, popisující události z 8. století, kdy Karel Veliký podnikal tažení proti Maurům, vypráví o bitvě v průsmyku Roncesvaux. Tato bitva se skutečně odehrála a Roland je historická postava, i když děje v Písni o Rolandovi popisované se neodehrávaly všechny právě tak, jak je popsáno. V nadsázce Píseň o Rolandovi například uvádí, že Karlu Velikému bylo v té době 200 let, ve skutečnosti mu bylo kolem pětapadesáti.

Píseň o Rolandovi, první a nejdůležitější chanson de geste, vznikla kolem roku 1100 a zapsána byla ve druhé čtvrtině 12. století. V ní byl poprvé zformulován ideál křesťanského rytířství vycházející z křížových výprav, podnikaných nejprve proti Saracénům ve Španělsku, až později vedly k Božímu hrobu v Jeruzalémě. V souvislosti s nimi se vytvořil ideál božího bojovníka, který miluje svého pána a věrně mu slouží, je statečný, neschopný zbabělosti a zrady.

Chansons de geste, původně písně o slavných činech, později o historii rodů, vedly k vzniku literatur v národní řeči a znamenaly tedy i přechod od do té doby panující latinské tvorby. Obdobím vzniku chansons de geste byla léta 1150 – 1270. Příběhy královského cyklu se soustřeďovaly kolem postavy Karla Velikého; sem patří i příběh jeho matky Berty s velkou nohou. Cyklus Doona Mohučského obsahuje témata vazala pyšně zrazujícího věrnost pánu, jako je tomu v příběhu Renald z Montalbanu o odboji proti Karlu Velikému. Později na tyto cykly navázal dvorský román, a zatímco chansons de geste vznikaly původně jako živě zpívaná a na nástroj doprovázená tvorba truvérů a trubadúrů a teprve následně byly písemně znamenávány, rytířský román byl už svým původem tvorbou knižní.

Z francouzské kulturní oblasti jsou v češtině dostupné vybrané příběhy v knize Václava Cibuly Hrdinské legendy staré Francie, obsahující převyprávění pěti z celkového počtu asi osmdesáti dochovaných chansons de geste. Kniha vyšla počátkem 70. let 20. století v Albatrosu v edici Obnovené obrazy. Obsahuje i nejdůležitější z těchto příběhů, popisující hrdinské činy Rolandovy v kapitole nazvané Poslední výprava rytíře Rolanda.

Původní veršovaná Píseň o Rolandovi vyšla česky v překladu Jiřího Pelána a s jeho komentářem. Je velmi rozsáhlá a oproti převyprávění Cibulovu obsahuje mnohem obšírnější popisy a projevy postav, ale i další episody a dílčí zápletky, ovšem i tato podoba je dobře dostupná a může být východiskem pro práci s v dramatické výchově, protože mimo jiné může pro různé detailní popisy reálií, zejména bojových, posloužit i ve výuce dějepisu.

Dalším rozsáhlým příběhem v Cibulově převyprávění je Život a dobrodružství Renalda z Montalbanu. Je to celoživotní příběh čtyř synů Ajmonových - Renalda, nestaršího z nich, Alarda, Guskarda a Richarda. Králem Karlem jsou bratři pasováni na rytíře a Renald během oslav hraje šachy s mladičkým královým příbuzným, vyhraje, což pyšného mladíka popudí, obviní Renalda z podvodu a důsledkem je konflikt mezi Renaldem a králem. Ajmonovi synové upadnou v nemilost a prchají ode dvora. Tato událost ovlivní celý jejich život. Bratři stráví léta v Ardenském lese, kde si vystaví hrad, dalších 7 let žijí jako psanci, nakonec se na rodném hradě setkají s rodiči, ale brzy odejdou na jih do Bordeaux, kde pomáhají gaskoňskému králi. Ten jim za to věnuje místo k postavení hradu, který nazvou Montalban. Gaskoňský král Yon za Renalda provdá svou sestru. Dozví se o tom král Karel a vyzve Yona, aby mu bratry vydal, ten odmítne. Následují další složité boje krále Karla a jeho věrných s bratry, ale nemůže je přemoci, což se vysvětluje tím, že jsou stateční a vznešení a mají spoustu příbuzných i mezi rádci královými. Král ale nechce slyšet radu, aby tažení zanechal, pošle posly ke králi Yonovi a ten se rozhoduje – zradit syny Ajmonovy, s kterými je spřízněný a kteří mu velmi pomohli, anebo myslet spíš na své občany, pro něž jsou bratři cizinci? Jeho rádci se nakonec rozhodnou, že má Renalda králi vydat, a Yon mu to slíbí. Po mnoha bojích a peripetiích, jichž se aktivně účastní bratranec čtyř bratří Malgis, kterého král nenávidí nejvíc ze všech, i králův synovec Roland, se Karel s bratry smíří pod podmínkou, že Renald odejde ze země a daruje mu svého skvělého koně Bajarda. Tím končí celá válka.

I dalším příběh Cibulovy knihy Jak se Berta stala královnou, se týká Karla Velikého, respektive jeho matky. Je to příběh, v němž se za královskou nevěstu vydává služka, ale nakonec je podvod odhalen, protože Berta se vyznačuje mimořádně velkou nohou. Oberon je dobrodružný příběh s řadou pohádkových motivů: na počátku je intrika vévody Amauryho proti gaskoňskému vévodovi Huonovi, jíž stařičký král, chytající se odstoupit a předat vládu synovi, uvěří. Výsledkem je Huonova cesta k babylonskému emírovi, cestou se Huon setká s králem víl Oberonem, který mu dá kouzelné dary. Ty mu pomáhají v četných dobrodružstvích. Základní dějová linie i řada motivů jsou shodné s pohádkou, ale jsou rozvedeny a naplněny mnoha jak historickými, tak dobrodužnými motivy. Některé z motivů jsou však pseudohistorické, což ovšem je pro tento typ literatury příznačné – základ je reálný, ale je obměněn, nadsazen a zkreslen. Zde je na počátku Karel Veliký líčen jako nemohoucí stařec, který chce předat vládu synovi Karlovi mladšímu, kterého údajně zplodil jako stoletý.

Koncern 19. století tyto látky zpracoval Julius Zeyer (1841-1901), jednak ve verších pod názvem Karolinská epopeja I. a II., jednak v próze pod názvem Román o věrném přátelství Amise a Amila. Karolinskou epopeju psal Zeyer jako obhajobu staré francouzské literatury proti nadsazenému obdivu Heinricha Heina vůči Písni o Nibelunzích. První svazek obsahuje Pohádku o Karlu Velikém a Román o čtyřech synech Ajmonových (Renald z Montalbanu), v druhém svazku je Píseň o Rolandu a Píseň o korunování krále Lovise. Zeyer by mohl oslovit pedagoga se zálibou v historii české literatury.

Španělské hrdinské písně se vyznačují na rozdíl do francouzských tím, že byly určeny nejen šlechtě, ale i veškerému obyvatelstvu, mezi nímž se těšily značné oblibě. Žakéři je přednášeli nejen na hradech, ale také ve městech a na vesnicích, na tržištích i ve vojenských táborech. Protože vznikaly většinou krátce po událostech, které popisují, jsou velice věrné realitě a popisují život společnosti, reálie doby, včetně přesných popisů tehdejších bojů. Píseň o mém Cidovi, která byla zaznamenána asi r. 1140, je nejstarší zachovaná památka španělské hrdinské písně.

Látky španělského původu pro starší děti a dospívající převyprávěl rovněž Václav Cibula v knize Cid a jeho věrní, který také texty doprovodil informacemi o historii a literatuře raného středověku ve Španělsku. Prvním příběhem je Zpěv o dceři hraběte Juliána, líčící vpád Maurů, ale ve spojení s romantickým příběhem: král Rodrigo porušil dávné tabu a otevřel opuštěný tajemný palác, v němž našel varování, že Mauři dobudou jeho zemi a zahubí ho. V té době se Rodrigo dozví o překrásné dceři hraběte Juliána a lstí ji vyláká na svůj dvůr, kde se jí zmocní. Hrabě Julián se mu pomstí tím, že do Španělska pošle Maury, kteří zemi ovládnou.

První z řady španělských hrdinských příběhů a také ten nejvýznamnější je Píseň o Cidovi. Historický Cid (z arabského „pán“), vlastním jménem Rodrigo neboli Ruy Díaz se narodil roku 1043 a roku 1099 zemřel přirozenou smrtí. Pocházel z kastilské nižší šlechty, ale protože se osvědčil jako statečný bojovník, stal se nepostradatelným hrdinou tří po sobě následujících králů. Příběh, který Píseň o Cidovi vypráví, se odehrává za posledního z nich, Alfonsa, který také Cida oženil se svou neteří Jiménou. Většina osob Písně, napsané asi 50 let po Cidově smrti, je historicky doložena, také hlavní události jsou historické, skutečnosti odpovídá i místopis. Příběh začíná intrikou – pomluvou Cida, že si nechal peníze, které vybral jako daň pro krále. Cid proto odchází z Kastilie se skupinou věrných, cestou se k němu přidávají další. Jiména s dcerami ale zůstává v kastilském klášteře. Cid spolu se svým nejbližším přítelem Álvarem Fánězem dobývají různá místa obsazená Maury, Álvar Fáněz se pokouší krále Alfonsa přesvědčit, že má přijmout Cida zpět, ale to se nedaří, i když zaujatost krále se zmenšuje. Cid nakonec dobude Valencii a usadí se v ní. Posílá králi z kořisti sto koní, aby propustil jeho ženu a dcery, král je propouští a vrací všem zabavený majetek. Na cestu zpět se k Álvarovi připojí dva infanti z Carriónu, kteří soudí, že pro ně bude výhodné oženit se s Cidovými dcerami a ve Valencii se s nimi také ožení. Cid vede další boje a vítězí nad Maury, oba manželé dcer ale projeví zbabělost a nakonec se obohatí po bitvě, kde statečnost ve skutečnosti neprokázali, a odejdou, obě dcery opustí, protože získali, oč jim šlo. Král přiznává, že pochybil, když trval na sňatku Cidových dcer s infanty. Infanti jsou potrestáni, musí vrátit, co získali. O dcery se pak ucházejí infanti z Navarry a Aragonu, obě Cidovy dcery budou tam královnami. Všechny nespravedlnosti byly napraveny, problém, který vznikl královým pochybením je spravedlivě vyřešen.

Zajímavé je ekonomické hledisko bojů – Cid výslovně říká, že musí jít bojovat, aby uživil rodinu, kořist vždy spravedlivě dělí mezi všechny tak, že si sám nechá jen pětinu. Je to jednoduše vzato profese, zaměstnání, výdělečná činnost, což v Cidovi není nijak zastřeno vlastenectvím a bojem proti bezpráví, i když o to také je.

Kromě tří velice stručně převyprávěných příběhů, které jsou známy jen z kronik nebo rekonstrukcí, knížka obsahuje i jeden Cidův příběh z jeho mládí a Zpěv o sedmi infantech z Lary, založený na historické události z konce 12. století o bojích v nichž bylo zabito sedm bratrů – infantů, dále Zpěv o Fernánu Gonzálesovi, příběh hraběte z 10. století, který sjednotil několik menších celků, z nichž vznikla Kastilie.

Skandinávie

Poměrně bohatou středověkou literaturu mají severské země, především Island a Norsko, ale liší se od západoevropských rytířských látek, neboť fenomén rytířství sever Evropy nezasáhl. Jsou to převážně ságy, tedy rodové historie a příběhy králů, obsahující mnohé boje a střetnutí, především válečného typu, a bojů o vládu, a navazují na severskou mytologii. Řadu z nich pro mládež převyprávěl Jaroslav Kaňa v knize Královské ságy.

Kniha má dvě části: v první Kaňa převyprávěl Ságu o Ynglinzích, která shrnuje hlavní příběhy z mytologie. Na ni navazuje pět ság o zčásti mýtických, zčásti historicky doložených norských králích. Základem jsou spisy Islanďana Snorriho Sturlussona (1178 – 1241), jehož ságy vznikaly na přelomu 12. a 13. století, tedy o necelé století později, než Kosmova Kronika česká, která je líčením historických událostí do jisté míry srovnatelná, na což Kaňa také v doslovu odkazuje. Řada osobností norských ság však je na rozdíl od pověstí o mýtických knížatech od Přemysla po Hostivíta historicky doložena. Kaňova knížka vydaná v edici Obnovené obrazy má bohatý poznámkový aparát a doslov, což usnadňuje orientaci v příbězích u nás málo známých a tematicky podměrně odlehlých.

V práci s dospívajícími, zejména v souvislosti s výukou ve společenských vědách, v historii a politologii, by bylo možné uplatnit dvě ságy týkající se přijetí křesťanství v Norsku, obě založené na historických osobách a událostech, ale zčásti se odchylující od moderní doložené historie. V příbězích vystupují historické osoby, v první řadě Harald Zlatovlasý, první historicky doložený norský král, sjednotitel Norska (vládl 872- 940). Hákon Dobrý se narodil jako jeho jedenadvacátý potomek, matkou Hákona byla sedmá Haraldova žena Tora a Haraldovi bylo tehdy skoro 70 let. Dalším historicky doloženým králem v příběhu je Athelstan, který vládl Anglii v letech 924 –939; osvobodil značnou část Anglie od dánských a norských Vikingů. Další historickou postavou je Haraldův syn a Hákonův starší bratr Eirík Krvavá sekyra (vládl 940 – 945). Na těchto ságách je pozoruhodný fakt, že Hákon Dobrý se svými pokusy zavádět v Norsku křesťanství nenásilnou formou tvrdě narazil na odpor jarlů a na svůj záměr musel rezignovat, kdežto o pár desítek let později Olaf Tryggvasson se zavedením křesťanství uspěl, neboť je prosadil násilím a krvavými výhrůžkami – slušní lidé to nemívají snadné, na rozdíl od násilníků.

Německo

Hrdinskou epiku německou, která je v některých ohledech blízká mytologii, v dalších zase rytířské literatuře, reprezentuje v první řadě Píseň o Nibelunzích, písemně zaznamenaná kolem roku 1200 v rakouském Podunají. Základem složitého a rozsáhlého příběhu je historický fakt zániku raně středověkého království germánského kmene Burgundů, které leželo na levém břehu středního Rýna a jehož střediskem byl Worms, jedno z nejstarších měst v Evropě (původně město keltské). V roce 436 Burgundové utrpěli zničující porážku od Hunů, zahynul i burgundský hrál Gundahar a země Burgundů po této porážce zanikla. Tradice nibelunských písní, které tuto událost zachycují, trvá od samého počátku středověku až do 13. stol., kdy byl epos zapsán ve své nynější podobě. Objeven byl v 18. století a oceněn ve století 19., jeho obdivovateli byli Goethe i Heine, Hegel ho označil za epos „vpravdě germánský, německý“, reprezentující německé ctnosti. Tento postoj k Nibelungům, který později zneužili nacisté, je dost problematický. Starší doba, „zašlé časy“, kdy se odehrály historické události, z nichž Píseň o Nibelunzích vychází, i doba, kdy na toto téma vznikaly první písně, ještě neznala rytířské ctnosti vrcholného středověku. Rytířskému kánonu neodpovídá úkladné zabití Siegfrieda a Kriemhildina pomsta, které patří ke klíčovým dějovým faktům eposu, některé prvky rytířského románu však ve 13. století do příběhu proniky pod vlivem dvorského rytířství. Především je to zobrazení burgundského dvora. “Píseň o Nibelunzích je poznamenána určitým napětím mezi tradovaným základem a jeho aktualizací v duchu doby, kdy vnikala,“ píše autor úvodu k českému vydání.[13] Ostatně u středověké slovesnosti se cosi jako „národní ctnosti“ dost těžko identifikuje, jednak proto, že národy, národní povědomí se sotva začínaly vytvářet, jednak proto, že pokud jde o bojovnost a krutost, se Keltové, Germáni a Slované od sebe prakticky nelišili a právě kvůli těmto vlastnostem byli Římany a Řeky souhrnně označováni za barbary.

Hrdinou první části je Siegfried, hlavní postavou druhé části je jeho vdova, burgundská princezna Kriemhilda, po jeho smrti provdaná za hunského krále Attilu (německy Etzel). Hrdinové příběhu jsou schopni bojovat s tisícovkou mužů naráz a představují stejně jako v Eddě „…ctnosti hrdinů: tělesná zdatnost, chytrost, neohroženost, pohrdání smrtí, bezpodmínečná věrnost knížeti a druhům, hájení cti vlastní i cti rodu.“[14] Epos obsahuje barvité popisy dvorského života – slavností, hostin, turnajů, oblečení a ovšem také zbraní, z nichž nejdůležitější jsou kouzelné meče ukuté trpaslíky. Důležitou roli v příběhu hraje poklad Nibelungů.

Předobrazem Siegfrieda byl asi francký král Sigebert I., který byl r. 510 zavražděn vlastním synem, a Sigebert II., zavražděný r. 575 nájemnými vrahy, vyslanými jeho švagrovou. Také Dietrich von Bern (v severské verzi Tiedrik), důležitá postava německé středověké epiky, je zobrazením příběhů Theodoricha II., ale některé epizody jsou převzaty ze života jeho otce Theodomira. Rovněž členové královské rodiny Burgundů mají historické předlohy.[15] Některé německé ságy, zejm. příběhy Dietricha von Bern, obsahují pohádkové motivy, jako jsou obři, trpaslíci, draci a kouzla. Přechody mezi mýtem a ságou jsou plynulé, mnoho hrdinů udává božský původ, Brunhilda v Nibelunzích je valkýra, Siegfriedův rod pochází přímo od Ódina.

Píseň o Nibelunzích má 2.370 veršů, každý o dvou částech s pauzou uprostřed jako u Eddy, ale bez aliterací. Verše se dobře čtou a příběh je vyprávěn přehledně a srozumitelně i pro dnešního čtenáře. Česky vyšla Píseň o Nibelunzích v překladu Jindřicha Pokorného, s obsáhlými poznámkami, které detailně vysvětlují vznik eposu i historické prvky příběhu.

Podle Písně pocházel Siegfried z rodu Völsungů a jeho rodné královské sídlo bylo v nizozemském Xantenu na dolním Rýně. V mládí vykonal velké činy, největší z nich bylo získání zlatého pokladu Nibelungů a následné zabití draka Fafnira, spojené se získáním nezranitelnosti, jen na zádech mu zůstalo malé zranitelné místečko. Současně získal meč trpaslíků Balmung a po přemožení strážce pokladu, trpaslíka Albericha, i jeho plášť neviditelnosti a prsten. Zatoužil po krásné Kriemhildě, sestře krále Burgundů, a vydal se proto do jejich sídla ve Wormsu na horním Rýně. S králem a jeho bratry uzavřel přísežné bratrství a pomáhal jim v bojích se Sasy a Dány. Když se král Gunther vydal na Island aby získal královnu Brunhildu, Siegfried mu slíbil pomoc, ale chtěl za to ruku Kriemhildy. Při příjezdu obou reků Brunhilda předpokládala, že nápadníkem je Siegfried, ten se ale vydával za Guntherova vazala. Brunhilda stanovila úkoly, které v soutěži s ní nápadník musí zvládnout: hod kamenem, skok a hod oštěpem. Gunther to dokázal splnit jen díky Siegfriedovi, který mu pomáhal v Alberichově kouzelném plášti neviditelnosti. Po návratu do Wormsu se slavily dvě svatby, ale sveřepá Brunhilda Gunthera o svatební noci svázala a přemohl ji zase až náhradník Siegfried. Ten pak s Kriemhildou žil a vládl v nizozemském Xantenu, ale když se manželé ve Wormsu zúčastnili slavnosti, došlo ke konfliktu mezi oběma ženami. Brunhilda v přesvědčení, že má proti Kriemhildě společensky navrch, neboť stále považovala Siegfrieda za Guntherova vazala, odmítla dát Kriemhildě přednost a popuzená Kriemhilda jí vztekle sdělila tajemství její svatební noci. Brunhilda žádala Siegfriedovu smrt a ujal se toho Guntherův příbuzný a man Hagen, který bodl Siegfrieda do onoho jediného zranitelného místa. Zoufalá Kriemhilda zůstala ve Wormsu, nemohla však svým příbuzným odpustit. Hagen usoudil, že by bylo výhodné mít poklad Nibelungů ve Wormsu, a když si ho na naléhání bratrů Kriemhilda nechala poslat, dočkala se další zrady. Hagen nesouhlasil s tím, že Kriemhilda z pokladu rozdává svým příznivcům a poklad proto utopil v Rýně. Kriemhilda pak svolila, že se provdá za hunského krále Etzela (Attilu). Po čase vylákala bratry a jejich družinu do Attilova sídla a dosáhla toho, že byli v boji postupně všichni zabiti, Hagena zabila vlastní rukou, ji pak za to sťal Hildebrand, společník Dietrichův.

Příběh je založen na řetězci podrazů, násilí a zrad, jejichž zdrojem je prvotní situace, v níž Gunther nebyl schopen sám získat Brunhildu a nechal se zastoupit Siegfriedem, kterého navíc vydával za svého vazala. Je to řetězec vpravdě dramatický, každý čin zákonitě vyplývá z předchozího a nutně vyvolává další děje.

Část Písně o Nibelunzích, nazvaná Vyprávění o tom, kterak obě královny se navzájem pohaněly, je otištěna v knize Báje, pohádky, pověsti. Celý příběh převyprávěla Ivana Vízdalová v kapitole nazvané Nibelungové aneb O vášni, štěstí, zradě a smrti. Příběh reprodukuje věrně, přidala i některé další motivy z jiných verzí. Je zde epizoda ze Siegfriedova mládí o jeho prvním setkání s Brunhildou. Ta tehdy žila v hradě obklopeném plameny, které nikdo nepřekonal, jen Siegfriedův kůň Grani, kterého dostal od Ódina. Siegfried ji tehdy žádal o ruku, ale ona odmítla, že není připravena. Při jeho příjezdu s Guntherem na Island proto oprávněně očekávala, že nápadníkem je on, ze zklamání pak plynula příčina její nenávisti ke Kriemhildě.

V knize Hrdinové starých evropských bájí vyšly dva příběhy shrnující celou Píseň o Nibelunzích pod názvem Siegfried a poklad Nibelungů a Kriemhildina pomsta. Další české převyprávění tohoto příběhu představuje Prsten Nibelungů - Legenda o Siegfriedovi. Otakary Chaloupky. Autor převyprávěl první část Písně Nibelungů. Rozvedl popisy míst, budov a lidí, jejich dialogy a chování, popsal bitvy a konflikty mezi postavami. Provedl jednu zásadní změnu – Alberich, kterého Siegfried ovládá zázračným prstenem Nibelungů, je současně donašečem Hagenovým. Některé momenty autor domýšlí a někdy jakoby se je pokoušel vysvětlit reálným způsobem.

Téma příběhu, založeného na válečnickém hrdinství, lze hledat v tom, že smyslem tohoto hrdinského konání je „věhlas zaživa a proslulost po smrti“ [16], čili snaha člověka být platným členem lidské společnosti a zanechat po sobě viditelnou stopu.

Další významný příběh z německé hrdinské slovesnosti představuje Dietrich von Bern aneb O přátelích, nepřátelích, kouzlech a cti. O tomto hrdinovi existuje celá série příběhů. Dietrich von Bern je v nich vládcem ostrogótského (tj. germánského) království v Lombardii na území nynější Itálie (Bern = Verona.). Jeho dynastie odvozovala svůj původ od Ódina. Dietrich si postupně vytvořil družinu hrdinů, někteří však časem odpadají a připojí se k římskému králi Ermrichovi, Dietrichovu strýci, který ponoukán zrádným rádcem proti synovci vytáhne a vypudí ho z jeho země. Dietrich pak žije na dvoře krále Hunů Etzela. Nakonec Dietrich nad Ermrichovým vojskem zvítězí v bitvě u Ravenny. Většina hrdinů Dietrichovy družiny v bojích padne.

V příbězích o Dietrichovi von Bern se spojují události historické či quasi historické či pověsťové s pohádkovými, a to ne už jen s motivy, ale i s postavami, jaké známe z pohádek, s celými situacemi či dějovými sekvencemi, a některé z nich připomenou konkrétní známou pohádku nebo pohádkový typ. Velkou roli hrají kouzelné meče vykované trpaslíky, mezi nimiž dominuje Alberich. Ten také ukradne spícímu obrovi slavný meč Nagelring, který on sám ukul. Je tu Alberichova neobyčejně pevná přílba Hidegrim, poklad obrů, čapky neviditelnosti, kouzelný prsten a další kouzelné předměty. Dietrich se ožení s Virginal, královnou obrů, trpaslíků a elfů, která žije v paláci na vrcholku Alp, když jí pomůže proti zlému čarodějovi Ortigovi. Jsou tu panny obětované drakům jako pravidelná daň, lvi, loupežníci a loupežnické hrady i přísežná bratrství hrdinů. Je tu také dánský hrdina Deitleib, který připomíná Pecivála i Ilju Muromce, neboť i on stráví mládí lenošením a netečností a najednou je z něj neporazitelný rek. Je tu hrdina, který u jezera zabavil labutí šat víle, král trpaslíků Laurin a jeho růžová zahrádka uprostřed Alp. Krátce řečeno, směs středověké rytířské romantiky a pohádky.

Několikrát už padla zmínka o díle J.R.R.Tolkiena. Nad germánskou mytologií se tomu nelze ubránit, neboť ta byla jedním z jeho důležitých zdrojů. Tolkien jako oxfordský profesor filologie, znalec staré a střední angličtiny a staré norštiny, resp. islandštiny, byl velmi dobře vybaven k tomu, aby dokázal splnit svůj velký plán – stvořit mytologii pro Anglii, která ji postrádá. Od středoškolských let vytvářel vlastní jazyky: „Přišel na to, že chce-li takové vynálezy dovést k určité míře komplexnosti, musí pro jazyky stvořit „dějiny“, v nichž by se mohly vyvíjet.“[17] Je třeba dodat, že Tolkien hojně čerpal jak ze severských mýtů, tak z „temného věku“ Anglie. Ale v jednom zásadním ohledu je Tolkien moderní: namísto hrdinů-supermanů, ne nepodobných moderním „akčním“ hrdinům, kteří dokáží porazit desítky protivníků naráz, fyzicky zdatným, dovedným a neporazitelným, válečníkům z podstaty, jsou jeho hrdiny malí, slabí, sousedsky usedlí hobiti, jejichž hrdinství nespočívá v utínání hlav, ale ve schopnosti přijmout svůj těžký úkol a neutéct před ním.

Jižní a východní Slované

Stejně jako mytologie, i hrdinská epika má své souputníky a pokračovatele, díla na pomezí žánrů dalších a novějších. K nim patří slovanské hrdinské příběhy, v první řadě ruské byliny, jejichž jádro tvoří příběhy bohatýrů Kyjevské Rusi s Iljou Muromcem v čele. Stejně jako ostatní ruská, resp. sovětská literatura, i byliny u nás vycházely v hojném počtu, a dokonce některé vyšly i na počátku 21. století. Některé z nich mohou velmi dobře posloužit v dramatické výchově.

První, kdo k nám převedl ruské byliny, byl František Ladislav Čelakovský ve svých Ohlasech písní ruských a v první třetině dvacátého století opakovaně vycházely dětem určené Ruské byliny Bronislavy Herbenové (1861 - 1924)[18]. Na počátku vydavatelského boomu období po 2. světové válce byl Jan Vladislav, který v roce 1962 vydal v tehdejším Státním nakladatelství dětské literatury (pozdější Albatros) převyprávění bylin pro děti pod názvem Příběhy třinácti bohatýrů. O dva roky později mu v tehdejším Státním nakladatelství krásné literatury a umění (pozdější Odeon) vyšly překlady původních veršovaných textů. Kniha je doplněna bohatým aparátem komentářů jak Jana Vladislava, tak Vladislava Stanovského. Pro děti vydal Albatros knížku Iriny Karnauchové Ruští bohatýři (1984), v nakladatelství Práce vyšlo převyprávění slovenské autorky Heleny Križanové – Brindzové Bohatýrské byliny (1986) a konečně v roce 2011 v třebíčském nakladatelství Akcent vydali Ruské pověsti, obsahující kromě několika bylin i další ruské pověsti o loupežnících a zbojnících, o Stěnkovi Razinovi a četné další. V roce 1989 autorská trojice Václav A. Černý, Michaela Tvrdíková a Ivo Vaculín v knize Bohatýři dávných časů vedle ruských bylin převyprávěli i eposy dalších národů SSSR – kalmycký, baškirský, jakutský, kavkazský, kazašský, arménský, karelofinský (tj. Kalevalu) a některých menších etnik. Čerpat je tedy z čeho.

Nejstarší cyklus bylin je vázán na Kyjevskou Rus, nejstarší stát východních Slovanů. Existovala v 9. -11. století a na jejím vzniku se výrazně podíleli Skandinávci, neboť na území nynější Ukrajiny a Ruska se od poloviny 8. století usazovali jednak Varjagové, tj. ozbrojení kupci ze severských zemí, putující za obchodem až k Arabům, a dále švédští kolonizátoři. Ruskou dynastii založil v 9. století Varjag Rurik, který jí dal jméno. Jeho synem byl Igor a k potomkům patřil i kníže Vladimír, který v Kyjevské Rusi vládl na samém konci 10. století a k jehož vládě se pojí nejznámější cyklus bohatýrů, jako byl Ilja Muromec. Kyjevská Rus přijala křesťanství za Vladimírovy vlády, a to z Byzance. Jako datum zániku Kyjevské Rusi se udává rok 1169. Byliny byly zaznamenávány od 12. století.

Vladislavovy Příběhy třinácti bohatýrů obsahují celkem 33 příběhů a autor odkazuje na dvacet publikací, z nichž čerpal. Většinou jde o publikace v ruštině, ale také je tu odkaz na knížku B. Herbenové. V předzpěvu autor píše o Kyjevské Rusi a „Sluníčku knížeti Vladimírovi“ jehož “bohatýři za něho bojují, jezdí v širém poli, krvácejí v boji“, kdežto bojaři jen hodují. Bohatýrů je dvanáct rozumných, ale největší z nich je třináctý Ilja Muromec. První příběh nazvaný Mládí Ilji Muromce, vypráví, jak jeho rodiče, chudí chalupníci v Muromi, 33 let na něj čekali. Když se narodil, rostl z hodiny na hodinu, ale nemohl na nohy dalších 33 let. Změna nastala až když na něj, samotného v chalupě, zavolali tři žebráci, aby jim přinesl pití ze sklepa. Ilja vstal a na jejich pokyn třikrát vypil pivo sám. Pocítil sílu, ale žebráci mu řekli, že nesmí bojovat se staršími bohatýry, Volhou Vseslajevičem, Mikulou Selským synem a Bohatýrem Svatohorem. Také mu poradili, jak si vychová skvělého koně, Siváka Sivohříváka. Ilja pak šel pomáhat na pole rodičům a projevil nadpřirozenou sílu. Pak odešel do světa a v kapitole Ilja na cestách Vladislav vypráví, jak Ilja přišel na rozcestí tří cest, kde stojí psáno, kterou cestou poutník potká svůj osud. Ilja se nejdříve vydal na cestu, kde má být zabit a zvítězil nad 40 tisíci loupežníky, na druhé z cest se má oženit, ale prokoukl lest dívčiny, která nápadníky likviduje pádem do sklepa, Ilja tam shodil ji a vysvobodil všechny mládence v sklepě uvězněné, a konečně na cestě, kde má zbohatnout, sebral zlato, stříbro a drahé kameny a rozdělil je žebrákům. Pak se vydal do Kyjeva ke knížeti Vladimírovi, kam dorazí v třetím příběhu, nazvaném Ilja a Slavík Loupežník. Cestou narazil na Tatary před Černigovem, město osvobodil, ale jel dál a byl varován před nebezpečným loupežníkem Slavíkem Dichmantěvičem, který třicet let blokuje cestu a všechny zabíjí svým slavičím hvizdem. Ilja Slavíka přemohl, popravil i tři jeho zetě a Slavík, kterého Ilja dopravil až do Kyjeva, poslouchá jen jeho. Naposled zapískal naplno a Ilja ho popravil. Tím je nastartován celý cyklus příběhů, který v této dětem určené verzi Vladislav vypráví (na rozdíl od některých dalších autorů) v stejném pořadí událostí a představování dalších bohatýrů, jako v překladu původních textů, uvedených v knize Ruské byliny (1964, SNKLU). Další autoři, Križanolvá Brindzová i Karnauchovová předsazují příběhy starších bohatýrů před Iljovo narození a mládí, kdežto Tři cesty řadí až do jeho stáří.

Bohatýři v čele s Iljou chrání Rus a pomáhají knížeti Vladimírovi. Po dvanácti letech putování přijede Ilja do Kyjeva ke knížeti Vladimírovi, ale ten ho nepozná, nepohostí a nepodaruje, jak se sluší a patří. Ilja pak uspořádá na náměstí velkou hostinu všech chudáků a žebráků Kyjeva. A kníže popuzen bojary Ilju uvrhne do vězení na celé tři roky. Až když Tataři zjistili, že největší bohatýr je uvězněn, a táhli na Kyjev, kníže Vladimír pochopil, kdo ho může zachránit, Ilju pustil z vězení a ten slavně pobil Tatary.

Obřadnost stylu je dána opakováním slovních spojení, která popisují bohatýrské činy v nadsázce. Například: „…jeho kůň Sivák Sivohřivák letí jak pták, jak bílý sokol. Prvním skokem skočil dobrých patnáct verst, druhým skokem skočil dobrých třicet verst a ten třetí skok už nikdo neviděl… z hory na horu přeskakuje, z chlumu na chlum se krokem přehupuje.“ Nebo: „Vysoko v sedle sedí bohatýr, bujnou hlavou ční nad lesy strojící, šišákem trhá oblaka chodící...“ Četba působí hrdinsky i poeticky díky četným epitetům a hyperbolám, přitom poklidně epicky plyne. Na rozdíl od francouzských, španělských a německých hrdinských příběhů jsou tyto příběhy lineární, jednoduché, bez zápletek. Roland, Cid, Siegfrid i ti další čelí mnoha překážkám, intrikám a zradám, rozhodují se mezi různými možnostmi na základě etického kodexu rytířství, dopouštějí se omylů a chyb a revidují svá mylná rozhodnutí. Krátce řečeno, situace, v nichž se ocitají, jsou dramatické, kdežto u ruských bohatýrů tomu tak není, ti všechno překonávají silou a svou velikostí. Přitom mnoho dějů je pojednáno všeobecně a hromadně (Ilja porazí 40 tisíc Tatarů!), individuálních počinů je tu minimum. Mnoho možností tedy pro dramatická zpracování byliny nenabízejí, pokud je moderní autor k dramatičnosti převyprávěním neposune. Kromě toho nadsázka, která je na příbězích podstatná, neboť bez ní ztrácejí svou identitu, je sotva realizovatelná dramatickou formou, snad jen s výjimkou animovaného filmu

V závěrečné kapitole nazvané A co bylo dál vypráví Vladislav dětem o původu bylin, historických okolnostech jejich vzniku a cestě do literatury a zařazuje je k Rolandovi, Cidovi a Siegfriedovi a kralevici Markovi a i to řadí jeho knížku do kategorie literární, ne dramatické výchovy, i když popravdě řečeno, právě v onom historickém, etnografickém a kulturně antropologickém poznávání by byla jistá možnost využití.

K slovanským souputníkům rytířské epiky lze zařadit i jihoslovanské junácké písně, guslarů, které v 19. století sepsal Vuk Stefanovič Karadžič. Jejich hlavní hrdinskou postavou je Kralevic Marko a ústřední událostí bitva na Kosovu poli na den sv. Víta 15. 6. 1389, v níž Turci dobyli Kosovo a pronikli tím až k Jadranu. Podrobili si Srbsko na půl tisíciletí a přinesli do této oblasti islám, čímž rozdělili obyvatelstvo nábožensky a důsledky toho se projevují dodnes. Příběhy umožňují zabývat se nejen historií Jihoslovanů a vlastně i předhistorií současných sporů a konfliktů na západě Balkánu, ale také v příbězích o Turecké nadvládě i historií Evropy jako celku a učinit dramatické aktivity součástí historie a témat politologických.

Ale i českou středověkou literaturu zasáhl vliv rytířské epiky. Jedním z podstatných děl z tohoto období je Staročeská Alexandreida z konce 13. století. Příběhy makedonského krále Alexandra Velikého a jeho výbojů na východ ve 4. století př. n. l. patřil k nezbytné součásti středověkých národních literatur Francie, Německa, Anglie, Itálie, Španělska, Turecka, Rumunska, Maďarska, Norska, Švédska, Dánska, Ruska, Polska, Chorvatska, Bulharska, Srbska a Ukrajiny. Albert Pražák o tom napsal: „Každá země a každý národ dotkly se slovesně velkého makedonského krále a vybraly si z nepřehledně nastřádané látky o něm, co vyhovovalo jeho povaze. Králova antická podoba nabyla přitom i mnoho křesťansko- rytířských rysů a odstínů. Z řeckého pohana stával se tu poznenáhlu symbolický hrdina křižáckých zápasů se Saracény a s pohany, rytíř v dobovém, pojetí a zabarvení, bojovník za křesťanský ideál na této zemi.“[19] V české Alexandreidě se odráží doba jejího vzniku i postava Přemysla Otakara II.

České varianty západoevropských rytířských příběhů obsahuje kniha Rytířské srdce majíce. Jsou to veršované texty tří příběhů pod názvy Vévoda Arnošt, O Jetřichovi Berúnském (Dietrich von Bern) a Tandariáš a Floribella. Jsou dost komplikované a marná sláva, moudřejší by bylo jít rovnou k pramenům.

[1] Viz J. Pokorný: Evropský Parzival, citace Petruse Borela
[2] J.Pokonný, Evropský Parzival, in: Parzival, s. 407
[3] viz J.Le Goff: Středověký člověk a jeho svět – kapitola II., Válečník a rytíř
[4] tamtéž s. 69
[5] Campbell: Proměny m mýtu v čase,s . 163
[6] K.O´Morgan a kol.: Dějiny Británie, s. 56
[7] viz Clarusová, kapitola Předzvěst legendy o grálu
[8] Liz Green – Juliet Sharman-Burke,s. 67-68
[9] tamtéž, s. 114
[10] Vilém Mathesius, in: Malory, s. 15
[11] Steinbeck, s. 71
[12] tamtéž, s. 110
[13] Viz Pavel Trost: Úvod, in: Píseň o Nibelunzích, Odeon, Praha 1974, s. 8
[14] Kadečková, in: Edda, s. 16
[15] podrobněji viz Zatočil, ss. 16-19
[16] Béowulf, s. 303
[17] Carpenter, s. 85
[18] Viz text dostupný z www.ROBON.cz/admin/files/ModuleKniha/323-Ruske-byliny/kniha.pdf
[19] Albert Pražák: Úvod, in: Staročeská Alexandreida, ELK 1949, s. 10

Mezi mytologií a hrdinskou epikou - Kalevala Sága rodu Přemyslovců aneb Staré pověsti české