Na sever od Alp

V polovině posledního tisíciletí před naším letopočtem se v Evropě na sever od Alp usadily keltské kmeny a ve spisech antických autorů se objevily i první záznamy o jejich existenci. Antičtí autoři je nazvali barbary. „Jižní svět byl zděšen tvrdostí jejich útoků, jejich odvahou, statečností i kořistnictvím“[1] Podobný dojem budete mít, když v mytologiích pomyslně překročíte Alpy a od příběhů Předního východu, Egypta, Řecka a Říma vstoupíte do světa, kde nejdůležitější pozici místo písaře, filozofa či básníka zaujímá válečník, pro nějž je dokladem úspěchu uťatá hlava nepřítele. Mytologie oblasti Středozemního moře řešily širokou škálu situací, vztahů, charakterů a příběhů, mezi nimiž bylo vedení válek a boje jen jedním z mnoha tematických okruhů. U Keltů válečnické a bojové příběhy bohatě převažují, a dokonce i v milostném příběhu Deirdre dojde nakonec na utínání hlav. Zaalpská Evropa byla drsnější, životní podmínky ve starověku a raném středověku byly neobyčejně náročné a západoevropské i severské mytologie tento fakt odrážejí. Nutno dodat, že podobný charakter měli až do raného středověkou nejen Keltové, ale i Germáni a Slované. Počátky evropské civilizace byly velmi drsné.

Keltové

O Keltech, kteří žili na velmi rozsáhlém území Evropy, existuje značné množství literatury, ale také mnoho různících se názorů a pohledů. První, kdo o nich psal, byl Platón a ten je viděl jako bojechtivce a opilce, ale znal jen keltské námezdné žoldnéře, a ti zpravidla nejsou běžným představitelem svého etnika. V moderní literatuře o Keltech najdete různé pohledy. Píší o nich Britové, Irové, Čech, Italka, kteří zpravidla mají svůj úhel pohledu a jejich prioritou je přirozeně určité území a doba. Teprve kombinace těchto pohledů dává celkový obraz. Pro naše téma je důležitý fakt, že se zachovala jen mytologie irská a velšská a pověsti bretonské a skotské.

Keltové v době bronzové a starší době železné obývali nejen naši oblast, Čechy, Moravu, Rakousko, Německo a západ Evropy (nynější Francie a Španělsko) a Británii, ale dostali se i do Severní Itálie, pokoušeli se dobýt Řím, byli na Balkáně, vytvořili kolonii v Malé Asii. Ve 4. stol. před naším letopočtem byli počítáni k největším národům světa spolu s Peršany a Skythy. Keltové však nevytvořili říši ani jednotné etnikum. Spojovala je jenom řeč a kultura, ale přesto ovládali podstatnou část Evropy a porazili je až Římané. Severně od Alp Keltové pravděpodobně sídlili už od 9. století př. n. l. a postupně ovládli celý prostor. Z kontinentální Evropy však byli postupně vytlačováni od jihu Římany, ze severu Germány a z východu Dáky. Na přelomu letopočtu a v prvních stoletích naší éry, v období stěhování národů, byla mobilita populace v Evropě značná, přispívalo k ní usazování obchodníků v místě obchodu, vysloužilců tam, kde skončili službu a k přesunům lidí různého původu přispívaly i odchody mladých do válek v jiných částech Evropy. Barry Cunlife v knize Keltové v této souvislosti píše o „zamíchání genovou bankou“ a o „zředění „keltskosti“. Těžko proto mluvit o genetické čistotě Keltů, identitu udržovaly jazyky, ale vesničané na kontinentě si zřejmě udrželi keltštinu jen do příchodu Germánů ve 4. až 5. stol. n. l. Výjimku tvoří západní oblasti keltského osídlení, tj. Bretaň, na britských ostrovech Cornwall, Wales, Irsko, Skotsko a přilehlé ostrovy, kde se v jisté míře keltské jazyky dochovaly dodnes.

Základ keltského náboženství tvořil - přes všechny rozdílnosti dané obrovským rozsahem lokalit i doby - druidismus. Druidové byli věštci, náboženskými vůdci a vyjednavači v době války, ale také vychovateli mládeže, rozhodčími nebo soudci ve sporech. Ovládali kouzla a komunikovali se záhrobím. Byli rovni králům a dokonce i králové směli mluvit až po druidech. Výuka druidismu, studium filosofie, práva, básnické skladby a přednesu, byla výhradně ústní, protože šlo o tajnou nauku. Byla založena na pamětním učení, které trvalo někdy až dvacet let. Keltové neužívali běžně písmo, ačkoli ho mohli převzít od Římanů, a vystačili s jednoduchým písmem ogam, které bylo vhodné pouze pro nápisy na hrobech a sloupech. Proto také byla keltská mytologie zaznamenána až ve středověku.

Obřady konali druidové často u menhirů, které proto po dlouhá staletí byly považovány za jejich dílo, ale ve skutečnosti jsou původu neolitického. Obřady byly konány i v lesích a posvátným stromem byl především dub zasvěcený hromu. Druidská víra v nesmrtelnost, spojená s uctíváním stromů, je základem opakujícího se motivu stromů či keřů rostoucích na hrobech milenců a lásku trvající až za hrob symbolizují jejich větve, splétající se nad hroby (Deirdre, Tristan a Isolda).

Nejposvátnějším zvířetem Keltů byl kůň, symbol bohů, bohyň a králů. Na koni závisel život a boj keltských bojovníků a proto byl často pohřbíván s hrdinou. Dalšími posvátnými zvířaty byli kanec, vepř, kráva nebo býk a pes. Božský jelen Cernunnos[2] byl průvodcem lidských duší, rozdával plody, zrní a peníze, parohy byly symbolem mužnosti a agresivity.

Keltské náboženství spojovalo duchovnost s krutostí. Keltové jako lid válečníků pěstovali kult hlav a kult mrtvých. Jitka Vlčková v Encyklopedii keltské mytologie o tom píše: „Symbolika uťatých lidských hlav byla rozšířena po celém keltském území… Tak jako si Římané vystavovali busty a posmrtné masky svých významných předků a příbuzných, tak si Keltové zdobili své příbytky hlavami výjimečných předků, ale především nepřátel… Co hlava, to hrdinské vyprávění, které umocňovalo slávu majitele a posilovalo pouto k rodu. Vše snad vyplývalo z keltské víry, že v hlavě sídlí lidský génius, který ji ani po smrti neopouští…“[3] Dospívání v Ulsteru proto znamenalo, že mladík, než byl uznán za plnoprávného bojovníka, musel překročit hranici do Connachtu a přinést uťatou hlavu. Cúchulainn (též Cuchulainn, Cú Chulainn, Cuchullain, v počeštěné podobě Kukulín), největší ulsterský hrdina, to dokázal v sedmi letech a přinesl ji v ruce, na jeho voze bylo devatenáct dalších.

Kult mrtvých byl dán tím, že Keltové věřili v nesmrtelnost duše a její reinkarnaci. Proto byli mrtví v hrobě vybavováni vším, co potřebovali pro budoucí život, včetně koně a vozu. S tím souvisí i víra v existenci Avalonu, ostrova jabloní kdesi daleko v oceánu, kde stromy rodí po celý rok zlatá jablka, v potocích teče víno a medovina, neexistuje tam stáří, nemoci a smrt, všude je radost, bohatství a pohoda. Svět mrtvých není od světa živých oddělen, mrtví mohli přicházet a naopak hrdinové vstupovat do světa mrtvých jeskyněmi, horami, jezery, močály.

Keltové byli převážně venkované, neměli města, jen opevněná sídla. Byla to jednak obydlí vládce, jednak opevněná shromaždiště lidí pro případ nebezpečí. Stavby byly kamenné a měly klenby, stěny byly vyplněny proutím, střechu kryly došky. Měřítkem majetnosti byla velikost stáda ovcí a skotu. Společnost byla organizována v kmenech (túath), rodech a rodinách. Kmenový vůdce, král a vojenský velitel, byl volený, jemu byli pořízeni válečníci, učenci a řemeslníci. Společnost byla uspořádána hierarchicky na principu klientství: „Klientství představovalo dohodu, jež zakládala oboustrannou povinnost, kdy níže postavení přísahali věrnost těm, kdo stáli výše, výměnou za bezpečí, ochranu či příležitost k obživě.“[4] (Odtud současný význam slova klientelismus.) V souvislosti s těmito vztahy v rodinách s vyšším postavením, zejména v rodinách vládců, bylo zvykem dávat děti na výchovu do spřízněných nebo společensky blízkých rodin, a tento zvyk utužoval vztahy mezi rodinami a rody (viz příběhy dětství řady hrdinů mýtů, včetně krále Artuše).

Ženy bývaly i bojovnicemi a měly často značnou moc. Mohly si samy vybírat ženicha a majetek si ponechávaly i v manželství. Existovalo mnohoženství s hierarchií manželek, ale nemanželské děti s jménem po matce nebyly ve společnosti diskriminovány. Synem pojmenovaným po matce byl i slavný ulsterský král Conchobar (Conor) Mac Nessa.

Na celém atlantickém pobřeží Evropy patřily k nejdůležitějším zvykům hostiny. V mytologických příbězích se setkáváme i s tím, že se jednotliví hodnostáři v pořádání hostin střídali a že se hostina připravovala (včetně postavení potřebného domu) celý rok. Hostina znamenala spojení hrdinů a reprezentovala postavení jednotlivce, proto tak důkladná příprava. Její součástí býval rituál zvaný „hrdinova porce“ - nejlepší kus masa z kýty byl určen největšímu a nejvážnějšímu hrdinovi a představoval jeho postavení v hierarchii. Někdy se o ni proto bojovalo.

Důležité místo v životě Keltů měla řemesla, včetně povolání, která dnes mezi řemesla neřadíme (lékař, básník). V některých příbězích, od nejstarších mýtů až po pohádku o Finnu Mac Coolovi, se to obráží ve výčtech odborníků na určité činnosti, jejichž účast na nějaké akci zajišťovala úspěch. Příběh o Lugovi (též Lugh, Lugos) vypráví, jak tento bůh přišel ke králi Nuadovi a nabízel své služby: je tesař, kovář, válečník, harfeník, obratný a chytrý bojovník, básník a vypravěč, čaroděj, lékař, číšník a umí zpracovávat bronz. Je odmítán s tím, že všechna tato řemesla jsou na dvoře zastoupena, ale Lug namítne, že on sám umí toto všechno a je přijat. Autorky Životní cesty v zrcadle mýtů k tomu poznamenávají: „Lugův příběh… vypráví o tom, že má-li člověk najít své místo v neustále se měnícím světě, měl by si osvojit různé dovednosti. Prastará keltská pověst je kupodivu nesmírně moderní a praktická, neboť vypráví o tom, že je důležité získat znalosti o mnoha souvisejících tématech, i když chceme pracovat pouze v jednom oboru… Současný svět se neuvěřitelně rychle mění. Jestliže chce člověk porazit konkurenci a naplnit své světské cíle, potřebuje Lugovu rtuťovitou proměnlivost.“[5] Autorky dále zdůrazňují Lugovu vytrvalost a klid, s nímž přijímá opakovaná odmítnutí, což pramení z jeho vědomí vlastní ceny. Píší o praktickém mýtu a o tom, že je to pro současného člověka návod jak se chovat v situaci, kdy žádáme o laskavost nebo o místo. A dodávají: „Lug je veskrze moderní božstvo obeznámené s tržními silami.“[6] Tato schopnost uživit se různými řemesly se objevuje i ve velšských mýtech.

Keltský rok měl dva nejdůležitější předěly – novým rokem byl semain, svátek noci z 31. října na 1. listopadu, zahajující zimu. Souvisel s uctíváním mrtvých, kteří se o tomto svátku vraceli mezi živé; jeho pozůstatkem je jak Halloween, tak svátek Všech svatých. Zimní půlrok končil beltainem v noci z 30. dubna na 1. května. Dodnes přežívá v pálení čarodějnic i v stavění májí. Dalšími svátky byly 1. únor, imbolc, který souvisel s laktací ovcí, a 1. srpen, lugnasad, svátek slunečního boha Luga. Keltové byli pastýři, a toto členění roku odpovídalo skutečnosti, že v období od 1. května do 1.listopadu bylo možné vyhánět dobytek na pastvu

Keltský pantheon: nejvyšším bohem byl Dagda – dobrý bůh, otec všech, bůh vědění, hojnosti a plodnosti, počasí a úrody. Byl synem či bratrem bohyně Danu, od níž odvozovali svůj původ božští obyvatelé Irska Túatha De Danann, kteří na ostrově žili před příchodem lidí. Dalšími bohy byli bůh lásky, hromovládce, bůh výmluvnosti, který vymyslel písmo ogam, říční bohyně, bůh léčitel, bůh řemeslník, božský kovář, bůh oceánu a další. Lug byl bohem slunce a světla, mistrem všech existujících řemesel, otec největšího irského hrdiny Cúchulainna, a zřejmě byl bohem nejen ostrovních, ale i kontinentálních Keltů. Udává se, že se po něm jmenuje řada měst, ve Francii Lyon, v Holandsku Leiden, v Polsku Legnica a v Itálii Lucca.

Základními náměty keltské slovesnosti jsou fantastičnost, krev, smrt a hrdina, jehož poslání se dovrší až smrtí. V této mytologii chybí kosmogonie i kulturní hrdina a díky dominanci hrdinů- válečníků jsou tyto mýty předchůdcem středověké rytířské epiky.

Irská slovesnost získávala psanou podobu až od 8. stol. n. l. Ústní tradici do té doby udržovali druidové, pro něž ideálem byla přesnost a doslovnost vyprávění, ale přirozeně staletími vznikaly úpravy, přídavky, aktualizace, vysvětlivky i literární ozdoby. Mýty zapisovali křesťanští mniši, kteří také do nich občas vnášeli svou ideologii. U několika příběhů se to projevuje tím, že hrdinové jsou ze zakletí vysvobozeni křesťany, popřípadě i pokřtěni na samém prahu smrti (Ossianův návrat ze Země mládí, Lirovy děti zakleté do labutí). Do Irska přišlo křesťanství v 5. století, ale pohanská slovesnost se mohla zachovat právě v zápisech mnichů, protože víra v jednoho Boha v Irsku zvítězila s natolik pevnou jistotou, že prezentace pohanských mýtů v kněžích nebudila obavy. Roli zde sehrála také úcta k básníkům, bardům, jejichž přítomnost a činnost podle legend zabraňovala vstupu ďábla do domu.

Irské mýty začínají Mytologickým cyklem, jehož úvodní část, zaznamenaná v 9. až 12. století, popisuje postupné osidlování Irska různými bytostmi. Na samém počátku byl příchod Partholona, boha podsvětí, ze západu přes Atlantik, ze země živých. Irsko se teprve zeměpisně utvářeno, na ostrově byla jen tři jezera a devět řek. Konec Partrholonů způsobil mor. Za nich byla v Irsku první orba s voly, první dům, první kotle, první boj muže proti muži, první rukojmí, první pohostinská pevnost, první pivovar, první cizoložnice, první násilný akt žárlivosti. Po Partholonech vládli jejich příbuzní Nemédiané, kteří bojovali s praobyvateli Irska – Fomoriany (též Fomóriové) a Fir Bolgy (též Firbologové), obřími netvory, jednookými, s jednou nohou a jednou rukou. Firbolgové po prohraném boji s Fomoriány odjeli ze země, snad do Řecka. Když se navrátili, rozdělili Irsko na pět krajů. Pak ale podlehli dalším příchozím - Tuatha Dé Danannům, lidu bohyně Danu. Ti byli do Irska zaváti na kouzelném mraku a přinesli čtyři poklady - kámen osudu, korunovační kámen (je uložen Westminsterském opatství v Londýně), meč Luga Dlouhorukého, kouzelný oštěp a Dagdův kotel, v němž jídlo nikdy neubývalo a byl proto schopný nakrmit celou armádu. Tuatha Dé Danann vládli až do příchodu Milesianů (=synů Míla).[7] Ti se zmocnili vlády nad Irskem, lid bohyně Dany je od té doby neviditelný a Irsko se dělí na nadzemské a podzemské. Dé Danann žijí v pahorcích zvaných sídhe, ale hranice mezi jejich světem a světem smrtelníků bývá překračována oběma směry, jak uvidíme v kapitolách o pověstech. Sídhové jsou nadpřirozené, relativně nesmrtelné bytosti, ale nejsou to bozi s morální autoritou, nýbrž elfové, skřítci, víly a další démonické bytosti.

Jedním ze tří „smutných irských vyprávění“ je příběh Lirových dětí (Hulpach, Heaneyová, Sec), obsahující motivy, které se vyskytují v mnoha pohádkách. Lira postihne dvojí zklamání – není zvolen za krále Tuatha Dé Danann a pak mu navíc zemře žena. Král Bove Derg mu za ženu nabídne svou dceru (v některých verzích jednu ze svých schovanek). Lir se s ní ožení a Aiva (Eve) mu porodí dvakrát dvojčata, poprvé chlapečka a holčičku, podruhé dva chlapce. Při druhém porodu zemře a Lir se ožení s její sestrou Alvou (Evou). Ta se o děti pečlivě stará, ale když dorůstají, začne žárlit na otcovu i dědovu lásku k nim. Rozhodne se děti odstranit, předstírá, že je veze k dědečkovi, ale když cestou sluhové odmítnou děti zabít, sama je u jezera Darvra promění v labutě. Tři sta let musí prožít začarované děti na tomto jezeře, pak dvakrát tři sta let na různých mořích. Kouzlo zlomí až hlas zvonu. Mohou ale zpívat a řeč je jim zachována. Otec hledá děti, dojede k jezeru a dozví se od nich o kletbě. Když se to dozví Bove Derg, začaruje Alvu v démona povětří. Král a jeho lid se usadí na břehu jezera, žijí s labutěmi a naslouchají jejich zpěvu 300 let. Na mořích pak Lirovy děti prožívají velké útrapy. Když čas vyprší, odletí do otcova sídla, ale najdou jen rozvaliny. Ujme se jich křesťanský kněz a oni se změní opět v lidi – ve vetché strace, kteří se nechají rychle pokřtít a zemřou. Téma lze hledat ve vztahu mezi sourozenci, kteří spolu vydrží po celých 900 let a vzájemně si pomáhají, a nejaktivnější je v tom nejstarší dívka.

Druhý je Ulsterský cyklus (též Ultonianský), obsahující hrdinské příběhy bojů, které se odehrávaly přibližně v době narození Krista v severní části ostrova. Irsko se dělilo na pět provincií, resp. království. Uprostřed ostrova, v části zvané Meath, bylo sídlo velekrálů, na severu byl Ulster (v starším názvosloví Uladh) s hlavním sídlem v Emain Macha krále Concobara Mac Nessa. Jeho palác měl tři křídla zvaná „větve“ – Větev královskou, v níž král bydlel, Pestrobarevný hrad, a konečně Rudou větev, v níž se shromažďovali velcí ulsterští hrdinové v čele s Cúchulainnem. Hlavním příběhem Ulsterského cyklu je Válka o býka (Táin Bó Culaingne) s tradičním nepřítelem Ulsteru, jímž byl Connacht v čele s králem Aililem a královnou Medb. Materiální kultura, která se v příbězích tohoto cyklu popisuje, odpovídá 6. – 9. stol. n. l., jejich prapůvod ale je zřejmě v době předkřesťanské. Ulsterský cyklus je považován za nejstarší neklasickou (ne antickou) literaturu Evropy.

V příběhu Kovářův pes (Scott: Hrdinové irských bájí) jde Setana za svým dědečkem na návštěvu ke kováři, který zatím vypustil svého ohromného hlídacího psa. Ten se na přicházejícího chlapce vrhne, ale statečný chlapec ho přemůže a zabije. Nabídne pak kováři, že bude jeho „psem-hlídačem“, než si pořídí nového. Z toho jméno Cúchulainn (cu= pes).

Příběh Války o býka vypráví Vladimír Hulpach v příbězích Válka o býka a Konec vojny. Král Ailil a královna Medb (Medbh, též Maeve), vládnoucí Connachtu, se začnou vytahovat jeden na druhého, zvlášť královna je tím posedlá. Porovnávají své majetky a ukáže se, že mají oba všeho stejně, jen Ailil má navíc vzácného býka Finbenacha (bílý býk). Královna pak začne usilovat o získání býka Donna Culaigne (hnědý býk), který patří Dairemu z Ulsteru. Kromě velkého bohatství nabídne za býka prostřednictvím poslů i sebe. Daire býka slibuje, ale pak se dozví o ne příliš přátelském rozhovoru dvou královniných poslů a býka odmítne vydat. Královna proto vyhlásí válku Ulsteru. Král Ailil jí nabízí svého býka, ale marně. Hlavní vojsko vede Fergus, který ale nechce bojovat proti svým bývalým druhům z Rudé větve a válku zdržuje. Do boje pak vstupuje na straně Ulsteru i Cúchulainn. Nakonec královna býka získá, přivede si ho do Connachtu, ale oba skvělí býci se střetnou, Donn vyhraje, soka roztrhá a uteče zpátky do Ulsteru. V boji s Finbenachem ale zešílel a začne zabíjet i lidi, kteří ho přišli vítat. Nakonec mu žalem nad zmarem a neštěstím, které způsobil, pukne srdce. Tématem příběhu je nesmyslná, ale vražedná válka, která vznikne pro hloupost a z hlouposti, z ješitnosti a z drobné, zanedbatelné urážky, a nakonec vede i ke zničení obou býků, o které v ní původně šlo.

V Hulpachově převyprávění je do ní začleněn i příběh v jiných verzích uvedený samostatně a pojmenovaný jako Souboj u brodu (Neeson) nebo Jak Cúchulainn a Ferdia svedli souboj u brodu (Heaneyová). Iniciátorkou boje je i v tomto případě Královna Medb, která se chtěla pomstít Chúchulainnovi za to, že pobil mnoho jejího vojska. Nařídí proto Ferdiovi, velkému hrdinovi a největšímu příteli Chúchulainna, aby s ním bojoval. Setkají se u brodu a bojují čtyři dny. Ferdia padne a Chúchulainn je velmi těžce raněný. Oba začínají boj víceméně přátelsky, přes den bojují, ale v noci se spolu dělí o léky a jídlo, ale další dny boj přitvrzuje a nepřátelství pokračuje i v noci - vzájemné zraňování, ač začne „sportovně“, vyvolává vzájemnou nevraživost až nenávist. Příběh a syžet

Na dalším příběhu z Ulsterského cyklu o Deirdre a synech Uisnechových lze demonstrovat rozdíly ve vyprávění, které mají vliv na jeho téma a sdělení, jinak řečeno lze na něm doložit, co je to syžet, tj. „způsob, jímž je příběh vyprávěn“. V češtině je k dispozici hned několik variant příběhu o Deirdre, který je znám také pod názvem Uisnechovi synové. Rozdíly mezi nimi jsou spojeny v první řadě s tím, jak je koncipována celá kniha, pro niž je příběh upravován, a mimo jiné je z hlediska dramatické výchovy srovnání důležité i pro volbu určité varianty pro tu či onu skupinu nebo typ práce. Zajímavé na příběhu Deirdre jsou i jeho podobnosti s dalšími keltskými příběhy s obdobnými motivy a ději – s Tristanem a Isoldou i se vztahem mezi Artušem, Gueneverou a Lancelotem. Ve všech třech případech jde o tragický příběh lásky královy manželky či nevěsty s jeho příbuzným či blízkým přítelem. V Deirdre i v Tristanovi se objevuje v závěru motiv nevyhubitelné rostliny, která spojuje hroby obou milenců.

Základ fabule najdeme v Encyklopedii keltské mytologie: Před narozením Deirdre se z matčina lůna ozve výkřik dítěte. Při jejím narození je vyslovena věštba, že Irsku přinese neštěstí a krveprolití. Aby se tomu zabránilo, vyrůstá v naprosté izolaci, chráněna před muži. Až dospěje, chce si ji vzít král Conchobar za ženu. Dospívající dívka si však vytvoří ideál muže s vlasy černými jako havran, tvářemi červenými jako krev a kůží bílou jako sníh. Přes všechna opatření se brzy dozví, že takový muž existuje, je to jeden z Uisnechových synů Naoise. Setkají se a uprchnou spolu, přestože se má Deridre už brzy vdát za krále. Společně s Naoisovými bratry se dostanou do Skotska, kde nějakou dobu žijí. Po čase král vyhoví naléhání svých hrdinů z Rudé větve a souhlasí s návratem uprchlíků, skrytě však chystá smrt Uisnechových synů. Po jejich návratu dojde k masakru, při němž zahynou mnozí hrdinové. Zabít syny Uisnechovy však všichni odmítají, jako jediný se nabídne Mainini (též Eoghan), jehož otce kdysi Naoise zabil. Deirdre žije rok v králově hradě v smutku a mlčení a po roce ji král chce dát vrahovi Uisnechových synů. Deirdre se zabije a je pohřbena s Naoisim. Botheroydovi, Sylvia a Paul: Lexikon keltské mytologie,

Příběh má pět částí, které lze chápat jako pět částí klasické výstavby:

Narození Deirdre a nepříznivá věštba, pokus odvrátit její naplnění (expozice)
Láska, které nelze zabránit (kolize)
Útěk milenců a vyhnanství (krize)
Králův souhlas k navrácení milenců, jeho intriky (peripetie)
Boj a smrt hlavních hrdinů příběhu (katastrofa)

Tento příběh převyprávěli Marie Heanyová, Vladimír Hulpach, Joseph Jacobs a Eoin Neeson.[8] V jejich interpretaci vznikly různé syžety příběhu s různými akcenty a vyzněním a tedy i s odlišnými tématy.

Porovnání variant téhož příběhu naznačuje, že změny syžetu, důraz na určité části příběhu, projevující se jak množstvím motivů, tak jejich typem a postavami, které v nich hrají hlavní roli nebo s nimiž jsou spojeny, souvisí s žánrem vyprávění a s cílem a účelem celé publikace. Má rovněž vliv na změnu tématu. Nejvýrazněji se liší varianty představující mýtus od jediné varianty pohádkové (Jacobs). Odlišný je také přístup zvýrazňující spíše příslušnost k hrdinské epice, od pojetí komplexnějšího.

Tematicky se od sebe liší zejména varianta Hulpachova a Heaneyové. Oběma je společné hlavni téma osudovosti, neodvratnosti předurčených neštěstí, střetu lásky a závazku, které lze najít i u Jacobse. V souvislosti s tím ale Heaneyová klade větší důraz na vztah mezi Deirdre a Naoisim, na její osobní tragický osud, kdežto u Hulpacha je toto téma spojeno výrazněji s hrdinskou ctí, vzájemnými vazbami a závazky mužských postav, tedy se základy rytířských ctností. S tím souvisí i struktura vztahů mezi postavami i významnost jejich postavení v příběhu. Důsledkem pak jsou i různé možnosti interpretace a výstavby při dramatickém ztvárnění nebo uplatnění v lekcích dramatické výchovy.

Tím se dostáváme ke kritériím, která jsou pro výběr důležitá, ba rozhodující, jako je složení skupiny, věk hráčů, jejich dosavadní zkušenost s dramatikou, provozní podmínky, zkušenost a zaměření učitele, metody a jejich použitelnost v těch či oněch situacích, cíle práce. S určitou látkou lze pracovat ve variantách a v detailu ji obměňovat. Deirdre je vhodný příklad pro tuto úvahu, protože existuje v několika poměrně snadno srovnatelných variantách, ale platí to i obecně a v mnoha dalších případech práce s literární předlohou.

Třetí cyklus je Ossianský neboli Fenianský. Hlavními postavami jsou Fionn Mac Cumhaili (též Finn Mac Cumhal/Cool) a jeho syn Ossian (Oisin). Cyklus je vázán přibližně na 3. století n. l. a odehrává se za vlády Cormaca Mac Arta. Tlupa Fianna, jejíž členové jsou nazýváni fenové, fénnidové nebo fenidové, je seskupením vojenského typu. Původně to byla skupina bojovníků a lovců, lupičů a psanců, později se z nich vyvinula šlechta, která bránila zem. Noví členové Fianny byli přijímáni na základě obtížných zkoušek, prokazujících jak vzdělání barda, tak fyzické schopnosti, zdatnost a obratnost. Při štvanici si uchazeč nesměl rozcuchat vlasy spletené do copánků, nesměl být zraněn, nesměly mu pod nohama praskat větvičky, musel přeskočit větev ve výšce svého čela a vytáhnout si z nohy trn v běhu. Členové Fianny měli úzký vztah k přírodě a jejím silám, k přírodním bytostem, jakými byly víly a ostatní sídhe, které na sebe často brávaly podobu různých zvířat. Finnovi psi Bran a Sceolaing jsou jeho bratranci

Příběh s názvem Vědoucí losos (Scott: Hrdinové irských bájí) je příběhem Finna Mac Cumhala, který měl zvláštní zvyk – když potřeboval vědět, co se děje někde daleko nebo co se bude dít v budoucnosti, vždy si cucal palec. Jako chlapec asi desetiletý byl totiž poslán k Fingeasovi, básníku a poustevníkovi, aby se naučil básnit. Fingeas ho učí, ale současně spolu chodí chytat ryby. Fingeasova rybářská vášeň je podivná, protože ryby nejí a vždy je hází zpátky do vody. Pak za pomoci Finna uloví to, na co dlouho čekal – Vědoucího lososa. Dá ho chlapci péct s tím, že nesmí nic sníst, ale tuk z ryby Finnovi stříkne na palec, a když ho strčí do úst, zjistí, že ví všechno. Fingeas mu pak nechá celou rybu sníst, sám se vševědoucnosti zřekne. V hezkém vztahu starého muže a malého kluka hrdina získá mimořádné schopnosti, aniž se o to snažil.

Irská mytologie obsahuje i několik příběhů mimo ony tři cykly. Příkladem je dobrodružná Maildunova plavba (Hulpach), respektive Maildunova výprava (Sec). Podtitul „Vyprávění o dobrodružstvích Mailduna a jeho družiny a o podivuhodných věcech, které spatřili během plavby po západním moři“ celkem vystihuje charakter příběhu. Maildunova otce zabili loupežníci, kteří připluli z moře a Maildun se narodil krátce poté. Ze strachu o něj ho dala matka vychovat na královský hrad. Když dospěl, dozvěděl se o svých biologických rodičích, setkal se s matkou a spolu třemi princi a skupinou mladíků ze svého kmene se vydal pátrat po lupičích. Podle věštby má být na lodi jen 60 osob, ale do výpravy se na poslední chvíli vnutí tři princové. To ji velmi zkomplikuje, hned na prvním ostrově jsou hledaní loupežníci, ale bouře výpravu zažene a ta navštíví postupně asi 34 různých podivuhodných ostrovů. Jsou na nich podivné obludy, obři, kouzelné zámky a jiné podivuhodnosti (nelze přitom nemyslet na Swiftova Gulivera). Tři princové postupně z výpravy zmizí, jeden zahyne, když vezme v kouzelném zámku šperk, druhý vstoupí na ostrov lidí, kteří neustále pláčou a již se nevrátí, třetí podobně zmizí na ostrově smíchu. Při návratu na posledním ostrově najdou křesťanského poustevníka, který Mailduna přesvědčí, že lepší než pomsta je smíření. Maildun ho poslechne, lupičům odpustí a vrátí se šťastně domů. Nejzajímavější na příběhu je ono putování nejrůznějšími podivuhodnými končinami. V dramatické práci je možné počet ostrovů omezit nebo naopak rozšířit, vymýšlet další atp.

Zajímavostí je fakt, že příběh pod názvem Maeldunova výprava napsala i Julius Zeyer, který Maeldunovu výpravu spojil s příběhem Lirových dětí. Rámec příběhu je zachován, ale všechny motivace jsou křesťanské. Od ostrova loupežníků Maeldunovu loď odežene Bůh, protože chce zabránit pomstě. Putování po ostrovech vychází z původní látky, ale Zeyer počet ostrovů redukuje asi na třetinu a volí až na jedinou výjimku ty, kde se plavci setkávají s lidmi nebo lidem podobnými bytostmi, vynechává všechna podivná zvířata, boj s drakem plavci pozorují pod mořskou hladinou. Předposlední zastávkou je setkání s ženou, která se kaje na skalním ostrohu, je to macecha Lirových dětí, která je zaklela a bude vysvobozena jen tehdy, jestliže se Maeldun vzdá pomsty. Ten se pak setká s vrahem svého otce, odpustí mu a dojde k smíření, Lirovy děti i jejich macecha se vznášejí k nebi. Zeyerova varianta může být vodítkem při výběru epizod pro event. divadelní ztvárnění tohoto příběhu, spojení s Lirovými dětmi ale není příliš šťastné.

Wales

Wales se vyvíjel odlišně od Irska. Obýval jej keltský kmen Britonů čili Brythonů, kteří původně obývali celou Británii, ale na konci 4. století byli příchodem germánských kmenů vytlačeni na západní okraj (Wales, Cornwall) a na sever ostrova (Skotsko). Wales byl k anglické koruně připojen v 1. polovině 16. stol. Pod nadvládou Angličanů byla velština vyloučena z veřejného života, ale její oživení ovlivnilo v 18. a 19. století náboženské hnutí nonkonformistů, kteří na ní zakládali vzdělanost ve svých modlitebnách, školách a centrech společenského života. Byla oživena tradice setkávání bardů na literární slavnosti eisteddfod, vznikla velšská národní hymna, vycházely velšské knihy, časopisy, založena universita, národní knihovna. Ale současně nastával velký příliv anglických dělníků a na druhé straně vystěhovalectví rodilých Velšanů z ekonomických důvodů. Po 2. světové válce velština ustupovala, ale od 60. let se aktivity ve prospěch národního jazyka obnovily a velština byla v r. 1967 uznána jako druhý úřední jazyk ve Walesu, téhož roku byly zřízeny základní a střední školy s velštinou jako vyučovacím jazykem.

Velšské mytologické příběhy najdete v jediné knize nazvané Mabinogi, která vznikla ve 14. století. V originále obsahuje 12 příběhů, v českém překladu je jich jen osm. Překlad Jana Vilikovského (1904 – 1946), poprvé vydaný r. 1944 v Brně a pak ještě v letech 1949, 1965 a 1995, je výjimečný tím, že čeština je jedním z mála jazyků, do nichž bylo dílo přeloženo.

Velšská mytologie se od irské na první pohled liší svým akcentem na dobrodružné motivy a fantastiku. „Na rozdíl od irské tradice je tato literatura poplatná kosmopolitnímu světu středověkých rytířských románů a mezinárodních lidových pohádek a pro domácí mýty postrádá cit, který vedl ruku irských kompilátorů.“[9] Od příběhů Mabinogi vedou dvě linie. První z nich je naznačená jednak četnými motivy a pojetím příběhů, jednak postavou krále Artuše, který v nich vystupuje. Tato linie vede přes Artušovské příběhy a legendy o svatém grálu a vrcholí v středověkém rytířském románu. Druhý směr vede přes některé příběhy a motivy a zejména přes postavy sídhe – elfů, víl, skřítků leperchamů a dalších bytostí - k pohádce a pověsti, resp. k příběhům na pomezí těchto žánrů.

Sbírka Mabinogi se dělí na čtyři „větve“, nazvané podle hlavního hrdiny – Pwyll, Branwen, Manawydan a Math. Příběh Culwch a Olwen (poprvé zapsaný v 11. stol.), je považován za jedno z nejstarších velšských artušovských vyprávění. Artuš je tu čímsi mezi keltským kmenovým vůdcem a dvorsky vznešeným králem. V příbězích dominují dva mocné velšské rody – Don a Llyr. Potomci bohyně Don jsou srovnatelní s Túatha De Danann, rod Llyr (Lir) se podobá spíše irským Fomoriánům.

Pwyll, vládce dyvedský. Příběh obsahuje víc episod, první je o tom, jak pomohl Pwyll jinému králi zničit nepřítele. Nejobsáhlejší je příběh s motivy častými v mnoha pohádkách, v jisté míře i v pohádce o Finnu Mac Coolovi, obrech a trpaslících: Pwyl se ožení s Rhiannon, ta porodí syna, ale chůvy ho neohlídají a on zmizí. Chůvy pak obviní Rhiannon, že dítě zabila a ta je potrestána tím, že musí sedět u brány a každému vyprávět svůj příběh. Současně jiný vládce má kobylu, která vždy na beltaine porodí hříbě, ale to vždy zmizí. Konečně se rozhodne porod ohlídat, hříbě zachrání a najde na prahu chlapce, kterého vychová. Po čase přijde na to, že jde zřejmě o syna Pwylova a očistí tak Rhiannon. Tématem je falešné obvinění, které má zastřít vlastní vinu, spravedlnost a právo.

Artuš vystupuje ve dvou závěrečných příbězích sbírky. V příběhu Jak Kulhwch dostal Olwen pomáhá hlavnímu hrdinovi při získávání předurčené nevěsty. Nevlastní matka Kulwchovi určila za nevěstu svou dceru Olwen, která žije se svým otcem – obrem. Velmi mladý Kulhwch potřebuje nejdříve dosáhnout dospělosti, proto ho otec pošle k bratranci Artušovi, aby chlapci provedl postřižiny. Pak se výprava rytířů, složená z Artušových mužů s různými schopnostmi, vydává hledat dívku. Opakuje se tu častý motiv keltské mytologie – výčet osob zvláštních schopností. Například Kei vydržel devět dní a nocí beze spánku a ránu jeho meče nemohl žádný lékař vyléčit, dokázal být vysoký jako nejvyšší strom v lese (předobraz Dlouhého?), vládl také velkým žárem. Bedwyr byl mimořádně rychlý, další měl význačné průvodcovské schopnosti, jiný znal všechny jazyky, další byl nejlepší chodec a jezdec, poslední byl čaroděj. Dívku se podaří najít, ale její otec dá uchazeči celou početnou sérii „nemožných úkolů“. Díky mimořádným pomocníkům se je ovšem podaří splnit a Kulhwch Olwen dostane. Těžiště je v dobrodružném čtení o plnění mimořádných úkolů. Artuš vystupuje i v příběhu Sen Rhonawbyův, kde je několikrát označen za císaře. Na příběhu je zajímavá barevnost, která odlišuje jak koně, tak jezdce – každý kůň má jinak zbarvené nohy a jejich barva odpovídá oblečení jezdcově, např. hnědý kůň má zadní nohy odshora a přední od kolen zelené, rytíř má kabát ze žlutého brokátu, sešitý zeleným hedvábím. Další barevné kombinace jsou obdobné - červená a žlutá, černá a bílá, nebo lidé mají oblečení bílé s černými lemy, koně jsou bílí s černýma nohama atp.

Pro využití v dramatické výchově se nabízejí spíše epizody (např. ve Snu Rhonawbyově je motiv mladšího, méně úspěšného bratra, který se stane loupežníkem), nebo podněty typu kombinací barev, než celé příběhy, které jsou dost složité a ne ve všem jasně srozumitelné.

Keltská mytologie je zajímavá tím, že vcelku přímou cestou, nejen jednotlivými motivy, přechází cyklem příběhů o králi Artušovi, rytířích Kruhového stolu a sv. Grálu do středověké rytířské epiky, ale také některými příběhy, postavami mytologických hrdinů i postavami sídhe – vílami, elfy, skřítky, tj. bývalých Túatha de Dannan - do pohádek a pověstí.

O zvláštnostech keltské mytologie napsal Jaan Puhvel ve své Srovnávací mytologii o přežívání Túatha De Danannů: Z hlediska ethnogenze a christianizace nemá toto řešení obdoby. Vláda bohů, těch bývalých vládců země, v určitém smyslu totiž trvá dál, přestože předali povrch hibernské půdy lidem a novému kultu a odešli na odpočinek do tzv. „nižší mytologie“. Ve srovnání s démonizací, jíž padla za oběť pohanská božstva většiny národů po přijetí křesťanství, je irské řešení příkladem kultivovaného přístupu k národním tradicím.“[10] Touto „nižší mytologií“ je svět keltských pohádek a pověstí, nejen irských a velšských, ale i skotských a bretaňských, a elfové se vyskytují i v pověstech islandských.

Přežíváním světa kouzelných bytostí „nižší mytologie“ se zabýval i významný představitel irské kultury William Butler Yeats (1865 – 1939), básník, dramatik, esejista, nositel Nobelovy ceny za literaturu (1923); v letech 1890 - 1920 vůdce národního obrození a ve 20. letech senátor nově osamostatněné Irské republiky. Věnoval se i sběru folklórních materiálů, vydával irské lidové pohádky a zaznamenával zvyky irských vesničanů. V Keltském soumraku, který vyšel poprvé 1893 a v rozšířené podobě 1902, píše: „V západních vesnicích jsou dodnes někteří nedůvěřiví lidé. Jedna žena mi o posledních Vánocích řekla, že nevěří ani na peklo, ani na duchy. O pekle si myslela, že je jen výmyslem kněží, aby udrželi lidi poslušnými;… „ale existují féeričtí elfové“, dodala, „malí leperchauni a vodní koně a padlí andělé“… Bez ohledu na to, o čem kdo pochybuje, o vílách a elfech nikdo nepochybuje, protože… „to dá rozum.“[11] A dále píše: „…všichni jsou součástí velké keltské fantasmagorie, jejíž smysl žádný člověk neodhalil, ani žádný anděl nezjevil.“[12] Tato víra v reálnost světa elfů se projevuje velmi výrazně v irských i skotských pověstech[13] V souvislosti s aktivitami Yeatsovými i jeho druhů (jedním z nich byl i T.W. Rolleston, jehož Ilustrovaný průvodce keltskou mytologií vyšel česky), se užívá termín keltská renesance.

V současné literatuře se mnozí autoři zamýšlejí nad keltománií, která již po desítky let putuje různými státy a skupinami obyvatel. Dokonce se vyskytli už i keltoskeptici, kteří se snaží uvést věci na pravou míru, celkem pochopitelně, protože v oné keltománii je mnoho romantismu i zkreslených představ. U příběhů z irské mytologie vidíme, že šlo mnohdy o aktivity z našeho hlediska naprosto nepřijatelné až nechutné (např. setnuté hlavy jako trofeje) a je pošetilé si realitu dávné doby i myšlení tehdejších lidí, promítající se do mýtů, nějak idealizovat. Ale keltománie někdy ústí i do vzniku nových rituálů, kultů a sekt jak o tom svědčí objemná kniha americké autorky Edain McCoyové nazvaná Keltské mýty a magie. Jak si osvojit sílu bohů a bohyň, podávající návod na vytváření rituálů.

Zbývá ovšem otázka, zda a proč se keltskou mytologií zabývat v dramatické výchově, když je v ní spousta násilností, bojových scén a masakrů, a když se v nich těžko hledají etická témata, jaká snadno najdeme v antické mytologii nebo v Bibli a dalších starověkých příbězích Středomoří a Předního východu. Vedle historického poznání je tu ovšem jeden moment, který míří k potřebám současných dětí a dospívajících. Píše o něm Brian Way (tématu věnoval ve své knize celou kapitolu), když upozorňuje na vnitřní sváry, jimiž dítě prochází: Vnějším projevem vnitřních podmínek je boj (ve všech svých formách – verbálních i fyzických), ale skutečné projevy boje samotného jsou méně důležité, než doprovodné faktory, jako je učit se vyhrávat (v konečné fázi se vcítěním), učit se prohrávat (v konečném výsledku bez ztráty víry a naděje), učit se integritě, objevovat věrnost sobě i druhým, učit se být odolný vůči protivenstvím, zakusit vůdcovství a také učit se být veden jako člen týmu, rodiny, národa, jako člen lidské rasy – a kdybychom nenašli jinou hodnotu, alespoň objevit překvapující možnosti lidského těla.“[14] Way dále zdůrazňuje potřebu „vyhrát se“, potřebu emocionálního tréninku a pozitivního využití energie, uvědomování si prostředí, citlivosti k němu. Boji v dramatické improvizaci je ovšem nutné poskytnout kontrolu, a k ní patří preference boje zbraněmi, ale imaginárními, s vyloučením skutečného kontaktu bojujících. Dalším podstatným momentem onoho zvládnutí bojů je jejich začlenění do souvislostí, zabývání se jeho příčinami a zejména pak důsledky. Že k tomu bezpodmínečně patří i reflexe, je nasnadě.

Zalistujete-li v knize keltských, přesněji řečeno irských pohádek, na první pohled zjistíte, že některá jména v jejich názvech jsou totožná s jmény hrdinů irských mýtů. Je to jev dost ojedinělý a zdá se, že souvisí s faktem, že mytologické příběhy této kulturní oblasti byly zapisovány až ve vrcholném středověku. Píše o tom Joseph Jacobs, jehož záměrem bylo dát anglickým dětem domácí pohádky a nahradit jimi či doplnit německé a francouzské. Část příběhů, které ve svých sbírkách publikoval, vybočuje však z žánru pohádky.[15] O vztahu mezi hrdinskými příběhy mytologie a pohádkami Jacobs napsal: „Příběhy Finna (Fina) či Cuchulaina… jinde nacházíme přisouzené bezejmenným nebo neznámým hrdinům. Otázka pak zní: stála na počátku lidová vyprávění, jež byla později lokalizována a přenesena na hrdiny, anebo byly heroické ságy zobecněny a přeneseny na neznámého „někoho, kohosi"?

Vazba mezi keltskou mytologií a irskou a do jisté míry i skotskou a anglickou pohádkou je zcela zřejmá: jen několik příkladů ze sbírek Jacobsových a Scottových, z knížky McCarthyové, ale také z českých převyprávění Jana Vladislava. Příběhy lze rozdělit do dvou hlavních skupin. V té první jsou z mytologie převzaté celé příběhy, anebo postavy v příbězích odpovídajících jejich charakteru, ale změněných. V druhé skupině pak příběhy o oněch podle Yeatse živých a pro Iry věrohodných bytostech, v něž se proměnili Túatha de Danannové, tedy někdejší irští bohové. Jsou to příběhy víl, elfů, leperchamů (či v počeštěné podobě leprikónů) i jiných skřítků. A v této souvislosti je zajímavá a pro práci zejména s menšími dětmi podnětná knížka Bairbre McCarthyové Příběhy skřítků leprikónů, určená pro čtenáře od 8 let. Obsahuje 10 příběhů, zčásti založených na běžných pohádkových motivech, zčásti se specifickými motivy týkajícími se tradičních irských skřítků leperchaunů. Podle Encyklopedie Jitky Vlčkové jsou leprachamové „nadpřirozené bytosti, trpaslíci či skřítkové, kteří… patřili k prvním osídlencům Irska. Kdo se k nim chová s úctou a dává jim potravu, tomu se odmění a pomáhají mu s vedením hospodářství apod. Lakomcům a chamtivcům způsobují na jejich polích neúrodu nebo jinou újmu. Irové věří, že ten, kdo chytí jednoho z nich, určitě zbohatne, protože výměnou za svoji svobodu mu ukáže leperachán místo, kde má uložen hrnec…zlaťáků“[16]

Anglický psycholog zabývající se zkoumáním představ kmenových společností Brian Bates napsal ve své knize Skutečná Středozem o životě v anglosaském období: „Na počátku prvního tisíciletí žily v prostředí lesů, potoků, kopců a dřevěných, tesařským způsobem postavených domů dva až tři miliony lidí… Po technologické stránce byla jejich kultura výrazně jednoduchá a je třeba také podotknout, že životní podmínky v Evropě během prvního tisíciletí nebyly vůbec záviděníhodné. Přežít zde mohli pouze pragmaticky uvažující a prakticky zaměření jedinci. Zaručeně tedy nemohlo jít o jakési od reality odtržené snílky. O to zajímavější je, s jakou všeobjímající představivostí dokázali svůj svět obohatit... Ze zájmu, jaký vyvolávají fiktivní popisy dávných kultur, k nimž patří i Tolkienův Pán prstenů, je však možné usuzovat, že přímo prahneme po možnosti být znovu obdařeni fantazií našich dávných předků.“ [17] Autor dokládá, že Tokien čerpal z magického světa prvního tisíciletí Anglie a převzal z něho bytosti, jimiž svůj svět zabydlil – draky, elfy, čaroději, enty a trpaslíky, které stvořila fantazie dávných Angličanů. Tím bychom se přímou cestou dostali k fascinující Tolkienově autorské mytologii, jíž chtěl zaplnit mezeru v anglické literatuře. Je to ale velmi obsáhlá látka, a tak tedy jen poznámka na konec: zaujetí, které Pán prstenů ve světě vyvolal, svědčí o tom, že mytologie opravdu mrtvá není.

Germáni

Dnes velmi populární Keltové a málo populární Germáni se od sebe na počátku našeho letopočtu a kolem něj příliš nelišili. Ale nacisté vyzvedáváním rasy a bojových tradic svých dávných předků svou mytologii zneužili a zkreslili v očích Evropy. Této problematiky se dotýkají Libuše Spáčilová a Marie Wolfová v přehledné informativní knížce Germánská mytologie. První, kdo přiblížil moderní době tuto látku, byl v 30. letech 19. stol. Jacob Grimm v knize Německá mytologie. Ve větší míře ji ale zpopularizoval až Richard Wagner svým cyklem oper Prsten Nibelungův (Zlato Rýna, Valkýra, Siegfried a Soumrak bohů). Vycházel z celé řady pramenů a zacházel s nimi dost volně: „…Prsten Nibelungův odráží více než ducha doby prehistorické spíše problémy 19. století. Germánské tradici je cizí konfrontace lásky a moci, jak je ztvárněna ve Wagnerově cyklu, také představu o bozích, jež se provinili chtivostí a utiskováním, představu o jejich vykoupení jejich vlastním zánikem, nemohl Wagner čerpat z germánského mýtu… Syntézou různorodých germánských mýtů vytvořil Wagner vlastní syntetický světový mýtus, jehož pojetí však připouští pro svou nejednoznačnost různé interpretace – včetně zneužití…“[18] Dále autorky upozorňují i na Nietzscheho poznámky o tématech germánské mytologie (o „plavovlasé bestii“ a „panské morálce“), které vedly k překroucení germánské mytologie a byly pak spolu s Wagnerovými výklady zneužity nacisty. Tím pak byla celá germánská mytologie pro Evropu na dlouhou dobu tabuizována a až v posledních desetiletích 20. století znovuobjevována a zbavována neorganických prvků a překroucení.

Obě etnika, žijící na konci starověku a na počátku středověku na sever od Alp, Germáni i Keltové (ale vlastně i Slované), byla v jistém slova smyslu stejně barbarská a násilnická, a na krvavosti jejich bojů nic nemění ani hodnoty jejich slovesnosti a hmotné kultury, řemesel a výtvarných artefaktů. Jak ale uvidíme, mytologie se od sebe výrazně liší, kdežto památky hmotné kultury jen velmi málo, neboť Germáni ji přebírali od Keltů.

Jestliže občas někteří keltomaniaci tvrdí, že máme keltské geny, musí tím pádem také připustit, že jsme je mohli získat snad jen s příměsí genů germánských Markomanů a Kvádů, kteří na našem území keltský kmen Bójů vystřídali mezi počátkem našeho letopočtu (Markomani do české kotliny přišli během 15 let, od r. 9 př. n. l. do r. 6 n. l.) a příchodem Slovanů v 6. století. Začtete-li se do historie Evropy na konci starověku a na počátku středověku, zjistíte brzy, že to byl dokonalý „melting pot“ - tavící hrnec etnik.

Germánské kmeny jsou v Evropě doloženy od starší doby železné, tj. asi od r. 500 př. n. l. V 1. stol. př. n. l. expandovali na východ od Rýna a usazovali se v prostoru mezi Rýnem, Dunajem a Vislou. Jejich obchodní cesty vedly z jihu na sever, a to jednak podle Labe a Rýna a pak podél dánského pobřeží do Norska, jednak podle Odry a Visly na Balt a do středního Švédska. V 3. - 6. stol. n. l., tj. v období stěhování národů, postupně vytlačovali Germáni Kelty. V 5. století pronikli do Británie Anglové, Sasové a Jutové z oblasti nynějšího Holandska, severního Německa (Dolní Sasko) a Jutského poloostrova (Dánsko) a Kelty vytlačili až na západní okraj Británie, do Walesu a Cornwallu. Od 5. do 9. století dominovala Evropě Francká říše, která se v době svého rozkvětu za Karla Velikého rozkládala od Labe až k Atlantiku a zabírala celou západní část nynějšího Německa, Benelux, podstatnou část Francie (bez Bretaně), ale i severní Itálii. Později se rozpadla na říši Východofranckou (zhruba Německo) a Západofranckou (Francie), Burgundsko a Itálii.

Vzhledem k námětům některých ság a středověkých eposů je důležité Burgundsko, které se v době svého rozkvětu v 5. století a první polovině 6. století (tj. do drtivé porážky v r. 532) rozkládalo na území nynějšího jihozápadního Německa, části Švýcarska a jihovýchodu Francie, včetně nejzápadnější části Alp, od Rhony na jihu k Ženevskému a Neuchatelskému jezeru na východě a k Saoně na severu. Střetnutí Burgundů s Huny je základem příběhu Písně Nibelungů.

Z hlediska mytologie je významný vývoj ve Skandinávii. V 5. – 8. stol vytlačily germánské kmeny ze Skandinávského poloostrova finské obyvatelstvo. Ve Švédsku se počátky státnosti kladou do 7. stol., kdy jsou doloženi vládci v Uppsale a sněmy jakožto kolektivní orgány obce. V Norsku začíná historie prvním doloženým vládcem Haraldem Krásnovlasým (865 – 933), který sjednotil většinu jižního Norska. Část Norů, nespokojených s jeho autoritativní vládou a daněmi, které na ně uvaloval, odešla na tehdy zcela neobydlený Island, Shetlandy, Orkneje a Hebridy. Na počátku 9. století bylo ze skandinávských zemí nejsilnější Dánsko, které kladlo odpor proti rozpínavosti Franků Karla Velikého. V r. 934 se na čas podrobili německému králi Jindřichu I. Ptáčníkovi (to je týž, jemuž svatý Václav posílal ony příslovečné hřivny a voly). Závislosti na Němcích se Dánové zbavili v r. 983 a na počátku 11. století se pod vedením Svena Vidlího Vousa spojili se Švédy a podrobili si Norsko a později i Anglii.

Seveřané se ve středověku proslavili jako vikingové[19], v Evropě známí též jako Normané, tj. „lidé ze severu“. Doba vikinská začíná v 8. století prvním vikinským nájezdem na klášter Lindisfarne na západě Británie (r. 793) a končí v 11. století, po přijetí křesťanství Seveřany. Vikingové byli krutí, loupili, vraždili a unášeli zajatce a v přepadených zemích budili u místního obyvatelstva hrůzu. Jejich nejčastějším cílem byly Britské ostrovy a celé atlantické pobřeží Evropy, ale dostali se až do severní Afriky a do Středomoří. Švédští vikingové podnikali nájezdy v oblasti Baltu a po ruských řekách se dostali až k Černému a Kaspickému moři, v této oblasti byli známi jako Varjagové. V roce 911 získali od francouzského krále severní část Francie, která se od té doby nazývá podle nich Normandie.

Germánská společnost byla stejně jako keltská kmenová. Kmeny byly různé velikosti a důležitosti. Až do raného středověku měly velkou důležitost ve společenském životě Germánů kmenové sněmy, které přijímaly nebo zamítaly návrhy králů. Důležitou roli hrály družiny seskupující se kolem králů, náčelníků a vojenských velitelů. Tvořili je přední bojovníci, kteří byli za službu v boji odměňovaní válečnou kořistí. Členové družiny byli mnohdy vybráni z více kmenů a při neúspěchu velitele družiny přecházeli k jinému. Opět je tu podobnost s Kelty, s bojovníky Rudé větve i Feniany. Královská hodnost závisela na urozenosti, vojevůdce předurčovala jeho zdatnost. Zachovala se památka vojevůdců, kdežto králové v historii zcela zapadli (pokud ovšem král nebyl současně vojevůdcem), vojenská úspěšnost byla ceněna výše, než vladařská pozice.

Společnost byla založena na patriarchálním systému a existovala i polygamie, jejímž důvodem bylo získání manželčina majetku. V tom se Germáni odlišovali o Keltů, u nichž si žena i po svatbě majetek ponechávala. U skandinávských Germánů převládalo zemědělství, dobytkářství, říční i námořní rybolov a řemesla, zejména pracující s dřevem a kovem. Na severu byly převážně venkovské usedlosti a jen velmi málo měst v přímoří. Šlechtici se nazývali jarlové a konali krajské sněmy. Skandinávští králové nebyli absolutními monarchy, silný vliv měla šlechta, svobodní sedláci a po přijetí křesťanství i duchovenstvo. Keltové měli své písmo ogam, Germáni runy, a i ty sloužily kultovním účelům a nápisům na náhrobcích, památnících apod.

V jižních, tj. německých, resp. franckých oblastech germánského světa bylo křesťanství přijato poměrně brzy, k r. 325 se uvádí první křesťanská obec u Gótů, v r. 597 se dostalo křesťanství do jižní Anglie (Kent). Ve Skandinávii došlo k christianizaci mnohem později: od r. 955 se šířilo křesťanství do Dánska, v téže době Norsko pokřesťanštil král Olaf Tryggvason, krátce na to další Olaf (Svatý) definitivně přivedl křesťanství do Švédska. Island přijal křesťanství v r. 1000 dost neobvyklým způsobem, na základě usnesení všelidového sněmu altingu, jehož se mohli účastnit všichni obyvatelé Islandu, včetně žen. Alting se pro přijetí křesťanství rozhodl, aby předešel násilné christianizaci norským králem. Usnesení bylo velmi pragmatické, mělo zvláštní doložku o tom, že v soukromí může každý uctívat tradiční pohanské bohy.

Podle severské kosmogonie svět vznikl z chladu a žáru – z Niflheimu, světa mlh a zimy, a Múspellu, oceánu plamenů. Jejich setkáním se vytvořil obr Ymi, z něhož se zrodili obři. Živila ho kráva Audhumla, která z nedostatku potravy olizovala kámen, z něhož povstal muž Búri, děd nejvyššího boha Ódina a jeho bratrů Viliho a Vé. Ódin a jeho bratři byli znepokojeni množstvím obrů a proto z Ymiho vytvořili svět a lidstvo, z jeho masa zem, z krve vodní plochy a toky, z kostí skály, z vlasů stromy a trávu, z mozku mraky a z lebky nebeskou báň. V zemi se z červíčků zrodili trpaslíci. Pak bratři dali světu světlo, měsíc a slunce, z kmenů vyplavených mořem pak stvořili první dvojici lidí, muže jménem Ask (Jasan) a ženu Emblu (Jívu). Pak vykázali obry až na kraj světa a jejich území pojmenovali Útgard neboli Jötunheim. Uprostřed země usídlili lidi v Midgardu a pro sebe uprostřed něho vytvořili Ásgard. Nakonec určili střed světa, když doprostřed zasadili jasan jménem Yggdrasil, sahající až do nebe a s kořeny zasahujícími do všech částí světa. Pod jedním z nich se skrývá obr Mími, strážce studny všeho vědění a moudrosti. Už od počátku je určeno, že svět Ásů zanikne a tento soumrak bohů se nazývá ragnarok.

Osou příběhů jsou konflikty mezi bohy a obry i dalšími netvory. Bozi zajišťovali bohatství a plodnost, moudrost a dovednost, kdežto obři byli hrozbou řádu světa, usilovali o obnovení chaosu a byli připraveni bohům vše oplatit o ragnaroku. „Bohové pletichaří, jsou velkorysí a zároveň malicherní, porušují stanovené zákony (pohostinnost, ochrana uprchlíků, posvátnost a nedotknutelnost pokrevních svazků), dávají všanc životy druhých pro své osobní zájmy a lásky, hrají nefér i mezi sebou, natož se smrtelníky, hlavně a především ovšem bojují s nebezpečnými obry.“ píše o tom Vlčková.[20]

Ásové sídlící v Ásgardu se střetli s druhou skupinou bohů, s Vany. Boj skončil kompromisem a výměnou rukojmí, a tak se do Ásgardu dostali Vanové - Njörd, bůh moře a lodí, a jeho dva potomci, tj. Frey, bůh plodnosti a tělesné touhy, ale i deště, slunečního svitu a proto i úrody, a Freyja, bohyně lásky a plodnosti.

Podle Snorriho Eddy je dvanáct Ásů, kteří mají božský původ, bohyně Ásynje jsou stejně mocné a svaté a je jich čtrnáct. Severskému panteonu dominuje jednooký Ódin (u starších Germánů zvaný Wotan), který jedno oko obětoval za dar moudrosti. Je bohem kouzel, inspirace, boje a mrtvých. Jeho ženou je Frigg, královna nebes. Jejich synové jsou Thor, nesmiřitelný vůči obrům, bůh hromu a blesku, jehož kladivo Mjöllni symbolizuje úder blesku; Baldr, bůh jara a světla, krásný, milosrdný a moudrý; třetím synem je slepý Höd, který se stane nechtěným strůjcem ragnaroku. Důležitou postavou Ásgardu je Heimdall, strážce mostu, který do pevnosti bohů vede. Stal se otcem lidstva, přesněji řečeno jeho společenských vrstev, když na svém putování Midgardem postupně přespal ve třech rodinách – chudé, středí a bohaté, a všem třem ženám se po devíti měsících narodili synové: Rab, Sedlák a Jarl, otcové tří společenských vrstev. Potomkem obrů, opakovaně přebíhajícím od bohů k obrům a naopak, byl Loki, nejkontroverznější postava severské mytologie. Přivádí bohy do problémů a zase je z nich dostává, je záludný a nevypočitatelný, a má celou řadu proměn do jiných lidí i zvířat a tyto proměny využívá pro své intriky.

V sídle Ásů Ásgardu měl každý bůh svůj dům, součástí sídla byla i Valhalla, v níž se nymfy zvané valkýry staraly o bojovníky padlé v boji. Ti jsou připraveni v případě potřeby zasáhnout ve prospěch bohů.

Dalšími důležitými bytostmi mýtického světa Seveřanů jsou trpaslíci. Edda jich vyjmenovává hezkou řádku, a najdeme mezi nimi i ty, jejichž jména si vypůjčil Tolkien v Hobitovi: Thórin, Balin a Dvalin, Bifur, Bofur a Bombur, Kili a Fili, Dori, Nori, Ori, Oin a Gloin a v neposlední řadě Gandalf.[21] Jména trpaslíků vyjadřují jejich povahu, tělesný vzrůst, řemesla nebo obratnost, škodlivost či spiklenectví se záhrobím. Žijí v kamenech a jeskyních, jsou strážci skrytých pokladů a mimořádně dovednými řemeslníky, včetně vyhlášených zlatníků (Wieland) a kovářů, kteří ukuli Thorovo kladivo, Ódinův oštěp, Sifinu zlatou kštici, řetěz na vlka Fenrira nazvaný Gleipnir a také prsten Draupnir, z něhož každou devátou noc vypadne osm dalších prstenů, těžkých jako první – i v tom je zřejmá Tolkienova inspirace. Trpaslíci také vytvořili zázračný nápoj básnictví. Jsou blízcí Vanům, božstvům spojeným s hojností, bohatstvím a mírem i s jistým druhem magie. Z bohů je jim blízký Loki, který kolísá mezi nimi obry.[22]

Hlavním zdrojem poznatků o severské mytologii jsou dva středověké spisy, oba s názvem Edda, což znamenalo patrně „prabába“, ale podle jiné verze je název odvozen z latinského „edo“ – píši, publikuji. Edda zvaná Starší nebo též Písňová obsahuje 29 básní, zaznamenaných na Islandu koncem 13. století. Je rozdělena do dvou částí – Mytologické písně a Hrdinské písně. Byla objevena v r. 1643 a společně s jinými starými rukopisy ji uchoval islandský biskup Brynjólfur Sveinsson, který jí také dal název. Vznikala tvorbou skaldů - dvorských básníků od 9. století v Norsku a zřejmě byla dotvářena později na Islandu. Podle Heleny Kadečkové, významné české germanistky, je Edda „nejarchaičtější dochovaná podoba germánského písemnictví“.[23] Eddické písně se na Islandu zachovaly v ústní podobě i po christianizaci, neboť onen dodatek k usnesení o přijetí křesťanství umožnil na Islandu přetrvání pohanských tradic. Básně Eddy mají stejné metrum, jako všechny ostatní starogermánské (tj. staroněmecké a staroanglické) verše. Skládá se ze dvou krátkých řádků, resp. jednoho dlouhého s cézurou uprostřed. Jsou založeny na aliteraci, tj. náslovném rýmu, v němž dvě či více slov nebo přízvučných slabik má na začátku stejnou hlásku. Básnickou ozdobou eddických písní jsou tzv. kenningy, jinotajné dvoučlenné (někdy i vícečlenné) opisy slov a poetická slova heiti. Pro dnešního čtenáře jsou obtížně srozumitelné, protože mnohdy obsahují odkazy na nějaký příběh nebo osobu v situaci, která byla dávnému posluchači a čtenáři důvěrně známá.

Podobně jako u Keltů nebo u starých civilizací Střední a Jižní Ameriky, zapisovali pohanské mýty křesťané. Kadečková o tom píše: „Eddické písně nejsou náboženské básně, neobsahují žádné vzývání bohů či modlitby. Svědčí spíše o radosti z vyprávění a o básnické fantazii než o horoucí víře v božstva a o jejich chvalořečení v praktickém životě. Křesťan proto neměl důvod se nad nimi pohoršovat. Vyprávějí o událostech ze života bohů, které odrážejí život lidí: spory, boje, hostiny, lásku.“[24]

Druhým spisem je Edda mladší či Prozaická. Podle starších pramenů ji napsal Snorri Sturluson (1178 – 1241), jeden z nejmocnějších islandských velmožů své doby, politik, dějepisec a vzdělanec[25]. Jako učenec a básník Snorri dovršil tradice islandské literatury. Vzdělání získal v Oddi, jedné ze dvou světských škol Islandu, a již v mládí se seznámil se skaldskou poezií. Žil a tvořil v době rozkvětu islandského písemnictví. Nejmenší a nejchudší země tehdejší Evropy byla schopna vynakládat značné prostředky na literaturu a vzdělanost. Ve 13. stol. na Islandu uměli číst a psát i mnozí sedláci, někteří z nich získávali teologické vzdělání a stávali se kněžími, ti bohatí zřizovali kostely. Písemnictví se od 12. stol rozvíjelo v klášterech, ale také ve světských učilištích a na dvorech šlechty. Historickou paměť udržovaly ságy, více či méně historické příběhy islandských rodů a norských králů. Sága o křesťanství vypráví o přijetí křesťanství hlasováním altingu a o kolektivním křtu Islanďanů, Heimskringla (Okruh světla) obsahuje nejstarší dějiny Norska. Snorriho Sága o svatém Olafovi vyšla česky jako samostatná publikace.

Autorství té doby bylo chápáno jinak než dnes: za skutečné autory byli považování skladové, kteří se vyslovovali za sebe. Písemný záznam příběhů byl v té době chápán jako kompilace toho, co již existovalo. Prozaickou Eddu psal Snorri se záměrem napsat příručku skaldské poetiky a jako látku, na níž chtěl poetiku demonstrovat, si zvolil mytologii. V prologu, který možná není Snorriho dílem, alespoň ne celý, se podává vysvětlení původu a vývoje pohanství, které se podobá modernímu pojetí smyslu náboženství jako potřeby lidí vysvětlovat svět, řád přírody. V Prologu se vysvětluje i původ Ásů, jejichž jméno se zde spojuje s Asií, neboť prý přišli z Turecka a prapraotcem rodu byl Tor, jehož jméno souvisí prý s názvem Tróje. Postup těchto lidí na sever vedl Ódin a ve Švédsku je přijal král Gylfi.

První část Snorriho Eddy tvoří Gylfiho oblouzení, v němž Snorri zpracoval příběh stvoření světa a příběhy bohů až po ragnarok a obnovu světa. Základem je rámcové vyprávění o králi Gylfim, který byl očarován Ásy. Je zjevením, bludem, ďábelským mámením smyslů. Tato literární forma umožnila Snorrimu v křesťanské společnosti prezentovat bez problémů pohanské mýty. Tento odstup a nadhled uchovává Kadečková ve svém převyprávění mýtů v knize Soumrak bohů a poskytuje tím současnému čtenář kromě informace o skandinávské mytologii i znamenitý čtenářský zážitek

Ze Snorriho Eddy se kromě Gylfiho oblouzení překládá ještě druhá část - Jazyk básnický, v němž příběhy bohů formou odpovědí na otázky vypráví Aegi. Zde je také vyložena poetika skaldských písní a význam kenningů. Třetí část (nepřeložená) se nazývá Výčet meter.

K českému vydání je připojena Sága o Ynglinzích, která je úvodní částí Heimskringly, další části Heimskringly tvoří ságy o norských králích, včetně zmíněné Ságy o Svatém Olafu. Sága o Ynglinzích nejprve vypráví o stvoření světa. Následuje zeměpis a historie podle Snorriho – Ódinovo putování z původního sídla poblíž Turecka přes Vansko, tj. povodí Donu. Je to země mezi Evropou a Asií a nazývá se též Velký Svítjód. Odtud Ódin doputoval na dánský ostrov Fyn (město Odense = Ódinova svatyně) a pak do Švédska, kde vládl král Gylfi. Ódin tam vládl Ásgardu, po jeho smrti Njörd, po něm jeho synové a jejich potomci až po poslední švédské vládce z rodu Ynglingů.

Poutavě napsané příběhy starogermánské mytologie podává Helena Kadečková v knize Soumrak bohů. Autorka (1932) je docentkou severských literatur na Filozofické fakultě UK, islandštinu studovala v Reykjavíku. Přeložila Ságu o Ynglinzích, Eddu Snorriho Sturlussona a dánskou kroniku Gesta Danorum od Saxo Grammatika. V knize Soumrak bohů převyprávěla volně oba islandské prameny Snorriho Eddu a Vědminu píseň a vyprávění doplnila několika epizodami z Písňové Eddy, které u Snorriho obsaženy nejsou. V doslovu klade důraz na to, že ačkoli jde o volné zpracování „přibližuje čtenářům jejich obsah o něco zábavnější a především ucelenější formou a zároveň poskytuje představu o prostředí, v němž se mýty a báje zrodily“[26] Tento záměr se jí skvěle podařilo splnit a navíc je v jejím převyprávění zachována autentičnost motivů i psychologie postav.„Snorri přejal tragický patos této nejprocítěnější staroseverské básně (tj. Vědminy písně), kdežto do podání jiných bájí se mu vloudil lehce ironický nadhled, který byl ovšem v souladu se zlidštěným pojetím bohů a s jejich povahovou individualizací v té fázi pohanství, kdy báje v dochované podobě, ať veršové či prozaické, vznikaly. Tento dvojí přístup k obsahu bájí, tragika nevyhnutelného zániku bohů na jedné straně a humorné rysy zlidštěných bohů na straně druhé, se stal východiskem i našeho českého převyprávění severské mytologie“.[27] Je to ideální typ převyprávění a proto také se Kadečkové knížka velice dobře čte a byla by i velice dobře přenosná do dramatické formy, ať již v interní práci, nebo na jevišti. Knížka je zajímavá pro každého, kdo chce do vzdáleného nám světa severských bájí proniknout. Ostatně bez Heleny Kadečkové bychom se v problematice sotva vyznali, obšírně severskou mytologii přibližuje v předmluvách k vydání překladů svých vlastních i staršího nordisty Ladislava Hegera.

Příklad příběhu v převyprávění Heleny Kadečkové- Stavba Ásgardských hradeb. Stavitel cizinec nabídne vybudování nepřekonatelných hradeb Asgardu a žádá za to Freyju a k tomu slunce a měsíc. Po poradě bohů je nabídka přijata spolu s Lokiho návrhem podmínek: stavitel bude stavět sám a práci dokončí do roka – zdá se to nesplnitelné. Jemu se to však daří, je to zřejmě obr, ale tři dny před dokončením je lstí připraven o hřebce, který mu dopravuje materiál, Loki proměněný v klisnu ho odláká a Tór obrovi rozbije hlavu svým kladivem. Lokimu se pak narodí hříbě – osminohý Sleipni, Ódinův kůň – příběh lsti v kontrastu s pravdou. Tématem je dodržení smlouvy a intriky v této věci.

Pár let před prací Heleny Kadečkové vyšla obdobná knížka Ivany Vízdalové Soumrak a prsten. O generaci mladší autorka je germanistka soustřeďující se především na literaturu a překladatelství. Její práce má dvě části – první, nazvaná Ságy o bozích, se námětově kryje s prací Kadečkové, rovněž obsahuje příběhy z obojí Eddy a z Vědminy písně, druhá, Ságy o hrdinech, jsou založeny na raných dějinách Skandinávie a na činech severských hrdinů. Mýty, příběhy bohů, zde přecházejí v hrdinskou epiku a pověsti. Na rozdíl od Kadečkové uvádí Vízdalová více podrobností o prostředí, např. velmi podrobný popis Asgardu a architekturu Valhally, obšírněji vypráví o charakteru a životních osudech bohů, obrů a trpaslíků, ale není zdaleka tak čtivá, chybí jí nadhled i napětí, resp. potenciální dramatičnost, které má Kadečková, nicméně může její vyprávění velmi dobře doplnit. Příběhy člení do menšího počtu kapitol, ale každá z nich obsahuje několik částí.

Ásové a Vanové aneb O válce božstev, příběh z knihy Ivany Vízdalové, je v první části kapitoly shodný s Kadečkovou, ale je tu obsáhlejší popis architektury Ásgardu a jeho jednotlivých částí. V druhé části Vízdalová vypráví příběh Njörda, Freye a Freyjy, kteří přešli jako rukojmí od Vanů k Ásům. Frey se zamiluje do dcery nebezpečného horského obra Gymliho Gerdy. Njörd vyšle Freyova služebníka Skírniho, aby Gerdu získal. Skírni při tom použije Freyův meč, který bojuje sám a zaručuje svému nositeli nezranitelnost. Skírni zabije Gerdina bratra a dostane se až k ní, ale ona nejdřív nabídku odmítá, nakonec se ukáže, že si netroufala pomyslet na Freye. Frey a Gerda se vezmou a mají spolu syna, od něhož se odvozoval švédský královský rod. Tímto příběhem se zabývají autorky knihy Životní cestka v zrcadle mýtů. Zdůrazňují důležitost vytrvalosti v lásce a namlouvacích rituálů, odhodlanost a zanícenost námluv. Ale připomínají i další důležitou věc – Gerdu nepřesvědčí ani dary, ani vyhrůžky, ale až obava z osamělosti neprovdaných - manželství jako záruka toho, že stáří nebude osamělé.

V období vrcholného středověku navázaly na příběhy o bozích a na ságy o mytických i historických králích tři hlavní obsáhlé eposy - Sága o Völsunzích, Sága o Tiedrikovi (o Dietrichovi von Bern) a Píseň o Nibelunzích – obě posledně jmenované však patří spíše už do okruhu středověké hrdinské epiky. V Anglii vznikl volněji s těmito eposy spojený Béowulf.

Sága o Völsunzích je islandské prozaické vyprávění o významných rodech a jedincích. Její autoři jsou anonymní a je založena na látce z 10. – 11. stol., zapsána byla ve 12. – 14. stol. Völsungové jsou dynastie bájných králů odvozujících svůj původ od Ódina. Nejslavnější z nich jsou Sigmund a jeho syn Sigurd, německy Siegfried. K Sigurdovi se pojí příběh o pokladu a kouzelném prstenu, které pro bratry Niflungy (německy Nibelungy) střeží trpaslík Andvari (Alberich). Když Sigurd zabije oba bratry Niflungy, stane se Andvariho pánem a majitelem pokladu. Bývá označován i jako Sigurd Drakobijce, protože zabil draka Fafnira a omytím v jeho krvi získal nezranitelnost. Má plášť neviditelnosti, nezranitelnost a kouzelný meč.

Důležitými postavami těchto příběhů jsou trpaslíci: vyznačují se silou dvanácti až dvaceti mužů a vlastnictvím kouzelných předmětů. Znají tajemství přírody, vodních toků, kamenů, bylin a kovů, mají kouzelné pláště nebo klobouky, prsteny, opasky, drahokamy umožňující porozumět libovolné řeči, jsou schopni předvídat budoucnost. V Písni o Nibelunzích i v příbězích Dietricha von Bern vystupuje nejznámější mýtický trpaslík Alberich.[28]

Součástí Ságy o Völsunzích je i příběh mýtického kováře Völunda (německy Wieland). Základem je dobový obdiv ke kovářům, dokonce i vysoce postavení mladíci se mnohdy učili tomuto řemeslu. Ságu o Völsunzích u nás publikoval v originále i v překladu Leopold Zatočil v r. 1960 v edici Spisů university v Brně a připojil i výklad o historii Písně o Nibelunzích a o historických předobrazech jejích hrdinů, ale i slovník staroislandsko – český a bohatý poznámkový aparát.

Zřejmě nejstarší dílo z tohoto okruhu, přitom ojedinělé svým původem, je Béowulf, první heroicko - elegická anglická báseň o 3182 verších. Vznikla pravděpodobně mezi lety 750 až 950, ale také možná dříve či později, nepodařilo se ji dosud určit ani časově, ani místně. Zachycuje období přelomu 5. a 6. stol, tj. dobu stěhování národů. V polovině 6. stol. již ovládali Anglii kromě Anglů a Sasů i Jutové a Frísové. S nimi přišli bohové Woden (Ódin) a Thor, uctívání kamenů, stromů, studánek, nebeských těles, víra v démony, obry a skřety. Brian Bates nazval dobu 1. tisíciletí v Anglii „skutečnou Středozemí“, která se Tolkienovi stala modelem pro vytvoření prostředí Hobita a Pána prstenů. V polovině 1. tisíciletí, tedy před vznikem Béowulfa, se již v Anglii prosazovalo křesťanství a v Béowulfovi se také prolínají prvky germánské mytologie s křesťanskými stanovisky, např. obluda Grendel, kterou přemůže Béowulf, je psancem vyloučeným z lidské společnosti (svým způsobem ho připomíná Tolkienův Glum) a je označována za potomka Kainova.

Příběh Béowulfa: Dánský král Hróthgar vybudoval skvělou hodovní síň, ale po dvanáct let noc co noc do ní přichází netvor z bažin Grendel a odvléká vždy třicet mužů. Na pomoc přichází Béowulf, mladý válečník z královského rodu Géatů, vládců jižního Švédska. Béowulf se svými družiníky Grendela přemohou, Grendel prchá, ale Béowulf mu přitom vytrhne paži z ramena. Grendel pak ve svých bažinách zahyne. Hrothgárův dvůr oslavuje. Ale v noci přichází Grendelova matka, unese jednoho z Géatů a Grendelovu paži. Béowulf se za ní k jezeru vydá s družinou. Béowulf se s Grendelovou matkou utká na dně jezera a zvítězí nad ní s pomocí zázračného meče. Po oslavách odjíždějí Géaté domů. Béowulf se později stane králem Géatů a po padesáti letech znovu bojuje, tentokrát s drakem, který střeží ve skále poklad. V boji zahyne jak drak, tak Béowulf. Příběh končí Béowulfovým pohřbem na hranici.

Jan Čermák, který Béowulfa přeložil do češtiny a okomentoval jej, píše, že dílo je „výpovědí o konjunkci dvou světů, o jedné části evropského prostoru v čase, kdy křesťanství zvolna převrstvovalo, prostupovalo a přehodnocovalo původní pohanská východiska, vytvářejíc tak samotné základy středního věku lidstva.“[29] Dodejme ještě, že je současně přechodem mezi keltskou Británií a germánským severem a Evropou, a také mostem k rytířské kultuře.

Autor Béowulfa byl křesťan, zřejmě vzdělaný: „Několik století vzdálené události podává historicky velmi věrně, ale zároveň s pochopením a úctou. Jako by chtěl ukázat, že tato minulost, ač už duchovně a mravně překonána, měla svou vznešenost, svůj řád! [30] Není jisté, zda historickou postavou byl Béowulf, ale některé postavy zřejmě ano: „Král Hygelac, jeho strýc v této básni, byl skutečným králem Geatů, germánského národa z jižního Švédska, který byl asi roku 521 zabit Franky na dolním Rýnu. Zatímco Hygelacův přítel, král Dánů Hrothgar, na záchranu jehož síně s drnovou střechou přišel Béowulf, se také zdá být historickou postavou, sotva historické je však dobrodružství.“[31]

České vydání vybavil překladatel Jan Čermák bohatým aparátem: začíná heslovitým náčrtem děje pro čtenářovu orientaci, navazuje statí Béowulf a jeho doba a za textem básně je zařazena studie Béowulf a literární historie, zabývající se jeho výstavbou, poetikou a bádáním o době a místě původu a různými výklady básně. Knihu doplňují soupisy a rejstříky, rodokmeny dánských a švédských králů apod.

Slované

Ze slovanské mytologie se dochovala jen jména a funkce bohů a démonů, ale chybí příběhy, včetně kosmogonie a příběhů bohů, chybí i kulturní hrdina, tedy okruhy tvořící jádro mytologií. Pokud takové příběhy existovaly (a je to velmi pravděpodobné), nenašly svého Snorriho Sturlusona ani Sofokla: „…Máme řadu svědectví, že tato mytologie existovala, a víme, že hrála v životě slovanských národů významnou roli, známe také jména mnoha slovanských bohů. Nedochoval se nám však přímo ani jeden příběh, mýtus, který si Slované vyprávěli.“[32]

Do 5. stol se klade vznik identity Slovanů, na konci 5. a na začátku 6. století proběhla mohutná migrace Slovanů z východní Evropy, tj. z prostoru mezi řekami Vislou, Bugem, Pripjatí a Dněprem (tj. nynější západní Ukrajina a části přilehlých zemí) do střední a jižní i nejvýchodnější Evropy. Na severu Slované obsadili celé jižní pobřeží Baltu, na západě se dostali za Labe a Sálu až k Mohanu, na jihu pronikli do Alp, do Dalmácie a do severní Itálie, na Balkáně až na Peloponés, od Dněpru se posunuli do středního Ruska. Ve svém vrcholném období zabírali tedy většinu východní a podstatnou část středí Evropy.

Slované byli stejní válečníci, jako ostatní národy té doby. Byli velmi početní a znamenali hrozbu pro Germány, s nimiž sousedili na západě, útočili na balkánské provincie Byzance, a stejně jako ostatní barbaři krutě a neústupně prosazovali svou moc. Měli ovšem své speciální praktiky - zajatce nabodávali na kůl nebo je zavřeli do domu, který pak podpálili, utloukali je palicemi a kyji, až v pozdější době je brali do dočasného otroctví. Ve válce útočili ze zálohy a používali oštěpy a šípy napuštěné jedem. Bojovali nejraději v listnatých lesích, které byly vhodné pro jejich způsob boje.

Křesťanství Slované přijali v průběhu 9. a 10. století. Z Byzance přišlo křesťanství na Moravu r. 864, do Bulharska r. 885, do Ruska r. 988, z Říma do Polska v r. 966. Na území severního Německa (přibližně býv. NDR) se pohanství udrželo až do 12. stol. Zachovaly se jen zlomky informací v různých spisech kronikářů zřejmě proto, že zásahy proti pohanství byly leckde velmi tvrdé. Podle kronik nechal kníže Vladimír na Rusi násilně zlikvidovat sochy pohanských bohů, které sám před přijetím křtu nechal vztyčit.

Situaci shrnuje Magdalena Beranová: „U Slovanů se nedochovaly žádné náboženské mýty, a proto neexistuje ani slovanská mytologie v pravém slova smyslu. Zato se dochovaly různé pověsti a „byliny“ jako odkaz mýtů herojských a dynastických. Je s podivem, že se někteří historici snažili tyto herojské nebo dynastické mýty, ve své funkci nezastupitelné, transformovat právě v mýty náboženské. Tato skutečnost je typická pro českou historiografii…“[33]

Jsou ovšem známa jména bohů a jejich okruhy působnosti. Pobaltští a polabští Slované uctívali Svantovíta, Radegasta, Živu, Triglava, Jarovita, Rugievita, Porevita, Porenut, východní Slované Peruna, Velese, Chorse, Svaroga, Simargla. Nejvyšším bohem byl Svarog, bůh přírodní síly, sluneční bůh a patron kovářů, jeho syny byli Dažbog, bůh slunce, a Svarožic, bůh ohně. K slovanskému pantheonu patřili Svantovít, bůh války, jehož atributy byli bílý kůň, sedlo a meč, Perun, bůh hromu a blesku a války, Triglav, bůh s třemi hlavami resp. obličeji, ochránce vojáků a válečných koní, Mokoš neboli Makoš, bohyně (ale někdy též bůh) plodnosti zvířat i lidí, patronka porodů, Rod, bůh plodnosti, a Veles či Volos, vládce říše mrtvých, bůh stád a obchodu. Další jména bohů a podrobnosti o jednotlivých bozích jsou v literatuře dost hojné. Píše o nich Helma Marxová, najdete je v Encyklopedii slovanských bohů a mýtů, Josef Růžička v knize Mýty a báje starých Slovanů v jejich charakteristikách cituje četné prameny.

Nejobšírněji se jimi zabývá Ivan Hudec v knize Báje a mýty starých Slovanů, kde se pokouší jejich charakteristiky dofabulovat a rozvést literárně. Jde převážně o charakteristiky jednotlivých bohů, souvislé příběhy jsou nahrazeny epizodkami. Poznatky o bozích a dalších prvcích slovanské mytologie, pokud jsou známy, jsou obsaženy v margináliích a také v obšírném seznamu vyšších bohů i bohů nižších – démonů – v závěru knihy. Pokud vůbec by tato publikace nabízela nějaké náměty pro dramatickou výchovu, pak převážně jako východisko pro samostatnou fabulaci.

V ryze mytologické oblasti tedy u Slovanů vybudované příběhy, natožpak dramatické situace a konflikty, nenajdeme. Zbývají jen tři směry na mytologii navazující nebo podobající se těm žánrům, které v jiných kulturách na mytologii navazují.

Tím prvním směrem jsou démonické pověsti a v některých případech (zejména u Rusů) pohádky. Slovanské postavy démonických bytostí jsou obdobou irských sídhe a anglických bytostí oživující „skutečnou Středozem“. V slovanských pověstech a pohádkách k nim patří démoni noci, vyvolávající divoké sny, upíři sající lidskou krev, polednice, které v poledne v polích mátly lidi a v horku jim působily úžeh, vlkodlaci – napůl lidé, napůl vlci a v ruském folklóru Baba Jaga. Další skupinu tvořili domácí duchové – duše předků, poskytující ochranu domu, různí domácí skřítci, někdy ochraňující, jindy škodící. Patřily sem sudičky jakožto duchové osudu. A konečně lesní a vodní bytosti, lesní duchové, víly, nymfy a rusalky a vodník. Jak se tyto bytosti postupně vzdalovaly svému mytologickému základu lze dokumentovat na příkladu v české kultuře tak zabydlené, oblíbené i zprofanované bytosti jako je vodník: doputoval od lidového podání přes Erbena, Kvapila, Jiráska, Čapka, Ladu, Drdu, Langra až k Čtvrtkovi, ale i k různým parazitním a pokleslým podobám v autorské pohádce, včetně televizní, od počátku 20. století až do dneška.

Druhou skupinu představují dynastické pověsti, jejichž základ položil ve své kronice Kosmas a které se staly notoricky známými díky Aloisu Jiráskovi, ale ty patří jednak k žánru kronikářskému, jednak k historickým pověstem. Vrátíme se k nim v kapitolách o pověstech.

Třetím směrem jsou ruské byliny, do jisté míry navazující na některé mytologické motivy, a jihoslovanský cyklus o králevici Markovi – ale ty už patří spíše do okruhu středověkých hrdinských příběhů, od rytířské epiky se však dost výrazně liší.

[1] Filip, s.11. a 12
[2] Pravopis irských (keltských) jmen a místních názvů kolísá, různí autoři píší tato jména odlišně. Pokusila jsem se pravopis sjednotit a vycházím z podoby, kterou uvádí ve své Encyklopedii keltské mytologie Jitka Vlčková, pokud by mohlo dojít k nejasnostem, uvádím i odkaz na jiné podoby, s nimiž se lze v literatuře setkat.
[3] Vlčková, s. 160
[4] Allen: Keltští válečníci, s. 11
[5] Green, Liz – Sharman-Burke, s. 137-8
[6] tamtéž, s.138
[7] viz např. Clarusová, kapitoly Pověst o „vpádech“ do Irska a Proměny Tuana Mac Cairilla, s. 58 a násl.
[8] Marie Heaneyová: Za devíti vlnami. Kniha irských mýtů a legend, Vladimír Hulpach: Keltské mýty a báje, Joseph Jacobs:Keltské pověsti a pohádky 2. EoinNeeson: Irské mýty a legendy,
[9] Puhvel, s. 210
[10] Puhvel, s. 209
[11] Yeats, s. 9
[12] tamtéž, s. 16
[13] Viz zejm. Michael Scott: Kočičí zaklínání
[14] Way, s 169-170
[15] http://en.wikipedia.org/wiki/Joseph-Jacobs - 11.7.2009
[16] Vlčková, s. 180
[17] Bates, s. 4 - 5
[18] Spáčilová – Wolfová, s. 87-8
[19] Píše se s malým v, je to označení mořeplavců a nájezdníků, ne národnosti.
[20] Vlčková, s. 18
[21] Podrobněji viz D. Day: Svět hobitů
[22] O trpaslících viz obsáhleji C. Lecouteux: Trpaslíci a elfové ve středověku
[23] Kadečková 2004, předmluva k Eddě
[24] tamtéž, s. 13-14
[25] Podrobný životopis a charakteristika díla – viz H. Kadečková, předmluva k Snorriho Eddě
[26] Doslov, s. 227
[27] tamtéž, s. 225
[28] obšírně o trpaslících C.Lecouteux:Trpaslíci a elfové ve středověku
[29] Béowulf, s. 320
[30] Jan Čermín, in: Béowulf , s. 41
[31] Campbell: Tvořivá mytologie, s. 119-120.
[32] Profantovi: Encyklopedie… s. 12
[33] Beranová, s. 233

Blízký východ a jih Evropy Mezi mytologií a hrdinskou epikou - Kalevala