Prof. Eva Machková
Toto dílo podléhá licenci Creative Commons Uveďte původ-Neužívejte dílo komerčně-Zachovejte licenci 4.0 Mezinárodní License.
Co všechno lze v pohádce nalézt, o tom píše Bruno Bettelheim ve své knize Za tajemstvím pohádek. Výmluvný je původní anglický název – The Uses of Entchantment, tedy Užitečnost kouzla. Bettelheim rozebírá pohádky na základě své praxe dětského psychoanalytika, ale hledá v nich hlavně to, co se týká každé dětské populace, běžných dětských problémů a složitostí dětského života. „K některým vývojovým zkušenostem musí dojít ve správný čas, a dětství je od toho, abychom se naučili přemostit obrovskou propast oddělující duševní prožívání a reálný svět… člověk, který dokáže v životě spojit rozumový řád s nelogičností svého nevědomí, je schopen citlivě vnímat jak pohádky dítěti v této integraci pomáhají. Dítěti i dospělému… pohádky zjevují pravdu o lidstvu i o něm samém.“[1]
Položíte-li otázku „o čem je pohádka o Jeníčkovi a Mařence“, odpověď (nejen dětská) nejčastěji zní: „o chaloupce z perníku“, „o dětech, které se ztratily“ nebo něco podobného. Dějová fakta, motivy a postavy jsou na pohádce nejviditelnější, příběh nejpřitažlivější. Ale každá pohádka má – stejně jako jiné literární dílo – své téma. A zpřesníte-li svou otázku tímto směrem, obvykle slyšíte „o vítězství doba nad zlem“. Ale to je cosi jako generální, zastřešující téma, spíše jedna ze složek charakteristiky žánru, ale ne téma jednoho konkrétního příběhu. Téma je obsah sdělení konkrétního textu, konkrétního syžetu, je to jeho hlavní myšlenka, spojnice mezi jednotlivými dějovými fakty, motivy, postavami, jejich jednáním, slovním materiálem, jímž se text vyjadřuje, jinak řečeno téma je to, co drží strukturu díla pohromadě a dodává mu identitu. U pohádky to často v dospělosti nevnímáme, protože jako dítě nás uchvátil příběh, děj, postavy, kouzelné prostředky, tedy celý arzenál, jímž se téma vyjevuje, ale téma samo jsme si nepojmenovali, nezformulovali, a tento dojem si neseme i do dospělosti.
Pohádka je obrazem mezilidských vztahů, jednání a dějů, které jsou přes všechnu zvláštnost a nadpřirozenost kouzel a kouzelných bytostí reálné a v životě se opakují. Dokonce se dá říct, že ve fondu pohádek je obsaženo vše důležité a obecně lidské, čím a jak lidé žili, žijí a nespíš i nadále budou žít. Proto také má smysl se pohádkou v dramatické výchově zabývat, a to nejen jako předlohou pro inscenaci, ale i jako látkou pro interní práci, pro improvizace, pro dramatické strukturování či třeba jen pro dílčí aktivitu v hodině. Práce s pohádkou má řadu aspektů, existuje i řada kritérií výběru toho či onoho textu. Tyto kapitoly se zabývají v první řadě hledáním témat, tedy hlavního důvodu volby určitých textů, ostatních kritérií se dotknou jen částečně.
Ono běžně uváděné hlavní téma, vítězství doba nad zlem, není vázáno výlučně na pohádku, totéž lze totiž říct o žánrech jako je fantasy (Pán prstenů, Harry Potter…) nebo detektivka, i mnoho jiných literárních děl. V pohádce, v první řadě v pohádce kouzelné, je toto vítězství spojeno s dospíváním mladého jedince. V chlapecké pohádce je to mladík, který odchází do světa a svými činy prokazuje svou hodnotu a dospělost, v dívčí pohádce hrdinka musí přetrpět a unést svůj úděl. Jedna z teorií vzniku kouzelné pohádky vychází z předpokladu, že její příběh je obrazem a odrazem pradávných iniciačních obřadů, při nichž mladíci odcházeli od lesa, kde se podrobili zkouškám a jejich podstoupením prokazovali svou dospělost a tedy také schopnost a oprávnění založit rodinu. Proto většina chlapeckých kouzelných pohádek začíná odchodem do světa a končí svatbou.
V. J. Propp o tom napsal: „…mnohé z pohádkových motivů se vztahují k rozmanitým sociálním institucím, mezi nimiž zaujímá zvláštní místo obřad zasvěcení… ke komplexu zasvěcení se vztahují motivy odvedení nebo vyhnání dětí do lesa nebo jejich únos lesním duchem, dřevěná chaloupka, zaprodání, zabití hrdinů Jagou, rozsekání a oživení, spolknutí a vyvržení, získání kouzelného prostředku nebo kouzelného pomocníka, převléknutí, motivy lesního učitele a umění lstivosti… Jestliže si představíme všechny děje pobíhající při zasvěcování a budeme je vypravovat tak, jak šly za sebou, potom dostaneme kompozici, na níž je vybudována kouzelná pohádka.“[2] K prověřování zralosti patří i srovnání s vrstevníky, proto ve většině pohádek tohoto typu jsou bratři, z nichž obstojí nejmladší, kdežto starší selžou. U dívčích pohádek hrdinka svou hodnotu prokazuje zpravidla trpělivostí, schopností nést svůj osud, pomáhat druhým, prokazuje svou míru slušnosti, ohleduplnosti a empatie. Je to také buď nejmladší dívka, anebo nevlastní dcera, která obstojí, kdežto starší sestry nebo dcera či dcery macešiny, které ji chtějí napodobit, neuspějí.
Důležitým momentem je počáteční prověření hodnot hrdiny: dědeček, babička, žebrák či mužíček hrdinu otestují; většinou jde o ochotu rozdělit se o jídlo. Je to opravdu test, ověření, zda platí to, co se o hrdinovi dozvídáme na začátku, není to obchod typu „něco za něco“. V dívčích pohádkách hrdinka bývá líčena jako ideální typ, je pracovitá, ochotná, vlídná, všichni ji milují atp., v chlapeckých jde naopak převážně o outsidera, od něhož se nic nečeká, o maminčina mazánka, o lenocha na peci či jiný typ zdánlivě málo schopného jedince. Bulharská pohádka Tři bratři a saň (Frolec) začíná: „Byli kdysi tři bratři junáci. Ten nejmladší byl strupatý, tak mu říkali Prašivec a vůbec ho nebrali v počet.“ Jde o téma velmi současné, neboť dítě je v každém případě outsider, nesmí a nemůže to, co dospělí a co by rádo dělalo. Je tedy outsiderem svou pozicí dítěte, navíc mnoho dětí má tuto pozici ještě navíc mezi vrstevníky, ať už v rodině, anebo ve škole, v partě, v dětské organizaci. V pohádce O Honzíkovi a červeném mužíčkovi (Vladislav, 1995) je nejmladší bratr starším pro smích proto, že s otcem pilně pracuje na šachtě, což je podle nich práce pro hloupé. Červený mužíček říká těm starším, kteří v jeho testu neobstáli: „I tak ti přeju štěstí. Zrovna tolik, kolik zasluhuješ.“ Vždycky se hrdinům dostává tolik pomoci, rad, kouzelných prostředků a životních šancí, kolik si zasluhují.
Velké množství, možná většinu pohádek, které jsou nám v literatuře dostupné, nacházíme v různých variantách, které nám často splývají v jeden nerozlišený celek, reprezentovaný hlavní dějovou osou nebo hlavními či nejsugestivnějšími motivy. Ale začteme-li se důkladněji do různých sbírek a výborů pohádek a začneme-li je podrobněji srovnávat, zjišťujeme, že zdánlivě dílčí nebo nepodstatné odlišnosti jsou nositeli významů, které dané variantě dodávají odlišné tematické zaměření. Ve všech variantách příběhu o krásce a netvorovi se dívka obětuje a přetrpí obtížné a děsivé období soužití s netvorem. V Růžovém poupěti Boženy Němcové (Němcová-Seifert,) najdeme větu, která říká: „Netrapte se, tatínku, když je to tak, pánubohu poručeno, půjdu, a co na mne čeká, všechno přetrpím.“. Ve variantě Dobšinského (Dobšinský 1964) to zní: „Vždyť i medvěd má srdce, tak proč bych se za něho nevydala? A vždyť jsem si to sama zavinila – proč jsem žádala tu růži.“ Je to dílčí rozdíl, ale i na něm lze vystavět téma postavy a tedy i celé pohádky. První citovaná dívka je prostě odhodlána přijmout svůj životní úkol, druhá je ochotna se na věc dívat očima medvěda, ale nadto uznává svůj podíl na tom, co se stalo. Chceme-li volit téma přijetí reality, jaká je, schopnosti a ochoty se vypořádat s její nepříznivou stránkou, před níž slušný člověk neuhýbá, pak nám to nabízejí obě tyto původně slovenské podoby příběhu; volíme-li variantu Dobšinského, téma můžeme ještě o něco posunout.
Při volbě z dvou či více variant pohádky hrají roli kritéria dvojího druhu. Za prvé to bývají (zejména, když má jít o inscenaci) počty postav, situací a jejich náročnost herecká či scénografická a podobné prvky. Za druhé jsou to rozdílnosti tematické, někdy jen nuance, jindy i dost výrazné posuny či odlišnosti tématu. Lze to demonstrovat na srovnání Erbenovy pohádky Pták Ohnivák a liška Ryška (Erben, 1976) a bulharské O zlatém ptáku (Frolec). Základní kostra společná oběma variantám: Král má kouzelnou jabloň, která nese zlatá jablka, ale ta každou noc zmizí. Synové hlídají zloděje, ale jen nejmladší zahlédne kouzelného ptáka a získá jedno jeho pero. Král po ptákovi zatouží a vyšle všechny tři syny, aby ho získali. Úspěch má jen nejmladší, který s pomocí rádce a průvodce získá nejen zlatého ptáka, ale také kouzelného koně a nevěstu. Žárliví bratři se pokusí nejmladšího odstranit a vydávají se za nálezce. Ale nejmladší bratr se domů vrátí a dva starší bratři jsou za podvod potrestáni. Pokud jde o kritéria první skupiny, bulharská pohádka je výhodnější tím, že průvodcem nejmladšího syna není liška, ale stařeček, tedy lidská postava. A dále jsou tu jen dvě zastavení místo tradičních tří – první král, majitel zlatého ptáka, má dceru a tu hrdinovi slíbí za ženu, když přivede větrného koně. Ale pro interní práci, pro drama s příběhem, lze zvažovat obě varianty. Tematických rozdílů, důležitých jak pro inscenaci, tak pro práci interní, je tu více a jsou velmi důležité. Po prvním zastavení, tj. po pokusu získat zlatého ptáka, kdy hrdina neuposlechne rádce a s ptákem chce vzít i zlatou klec, je v bulharské variantě při pokusu o získání koně už poučen a stařečkovy rady uposlechne. Důležité téma: nechat se poučit, nepodlehnout efektu drahého předmětu. Je tu také rozdíl v postavách starších bratrů. U Erbena se o jejich chování během cesty nedozvíme nic víc, než že se vraceli s prázdnýma rukama. Bulharská pohádka nabízí zajímavé a pro mnoho dětí a dospívajících důležité téma. Otec vyšle všechny tři na cestu: „Jak tak šli cestou, pustili se oba starší bratři do nejmladšího, že jen kvůli němu se teď musí pachtit za tím ptákem; že on se musel vytahovat, jaký je chytrý a zdatný, že vydržel neusnout a uviděl toho ptáka. A tak ho v tom vzteku pořádně ztloukli a nakonec mu řekli, ať s nimi dál nechodí. Nejmladší vstal, trochu si poplakal, a pak se vydal za nimi, ale jen zpovzdálečí.“ Při návratu se všichni tři bratři setkají, když se nejmladší zastaví v hospodě, která patří jeho bratrům. Nechtěli se honit za nějakým ptákem a tak za všechny peníze, které dostali od otce na cestu, si postavili hospodu a chtěli v ní šenkovat, dokud jejich otec nezemře. Ale když přijde nejmladší bratr, hospodu zavřou, nejmladšího v lese spoutají a s cenným ptákem, koněm i s dívkou se vydávají za hrdiny. Motiv lenosti, nechuti se exponovat, i prakticistní, přízemní řešení, které bulharská varianta nabízí, jsou v pohádkách ojedinělé a proto by neměla být opomenuta. V jiné Erbenově pohádce, v Živé vodě (Erben, 1976), oba nehodní starší bratři místo hledání léčivé živé vody pro otce se nechají svést trojicí dívek ke hře v kostky, v níž prohrají nejen všechny svoje peníze a cennosti, ale i sami sebe. Dvojí řešení, dvojí téma – hazard je možná tak trochu královštější prohřešek a spíše teenagerské téma, kdežto, spojená s průměrností a konec konců i šikanou vůči nejmladšímu, je podobnější častým problémům života školáků: nenávist k úspěšnému spolužákovi, odmítanému jako „šprt“ a jeho ostrakizace. Pro konkrétní práci si přesnou podobu tématu musí ovšem zformulovat pedagog, ať už sám, anebo spolu se skupinou.
J. V. Propp ve své Morfologii pohádky analyzuje zmíněný už typ pohádky chlapecké, v níž hrdina odchází do světa, vykoná činy a v závěru se žení. Proppova analýza je založena na dvou základních strukturních prvcích. Prvním z nich jsou postavy, kterých je v pohádce sedm (v nejrůznějších konkretizacích): odesílatel, hrdina, nepravý hrdina, škůdce, dárce, pomocník a carova dcera. Druhým prvkem jsou funkce, jinak řečeno situace a činnosti, kterých je jednatřicet, například: jeden z rodiny opouští domov, hrdinovi je něco zakázáno nebo nařízeno, zákaz je porušen, škůdce se snaží vyzvídat atd. atd., až po hrdina se žení a nastupuje na carský trůn. Základním Proppovým zjištěním je, že výstavba pohádky je zákonitá.
Podle Proppa všechny pohádky patří k stejnému stavebnému typu, přičemž ne všechny pohádky obsahují všechny funkce a naopak některé se opakují, ale jejich posloupnost zůstává vždy stejná. Je to, jak se zdá právě tato pravidelnost výstavby, co umožňuje dramatizaci. Namísto psychologické motivace, vedoucí k rozvíjení děje, je tu základní literární zákonitost, která hrdiny nutí jednat tak, jak jim určují funkce, řešit konflikt, překonávat překážky a docházet ke konečnému řešení, ke katarzi.
Vzniká ovšem otázka, zda je užitečné uplatňovat pohádky jako východisko aktivit v dramatické výchově, když se dětem nabízejí v různých formách – v knižní podobě, předčítané rodiči či jako vlastní četba větších dětí, ve filmu, v televizi, v rozhlase. K tomu opět Bettelheim: „Pouze opakovaný poslech, dosti času a příležitost nad pohádkou rozjímat umožní dítěti plně využít, co příběh nabízí z hlediska porozumění sobě samému a vlastní životní zkušenosti. Teprve volné asociace vztahující se k příběhu dovedou dítě k odhalení nejosobnějšího významu pro ně samo, a pomůžou mu vypořádat se s doléhajícími problémy“.[4] Místo Bettelheimem požadovaného (a menšími dětmi vymáhaného) opakovaného čtení lze dětem nabídnout aktivitu, zkoušení a zkoumání situací, jejich variace a v neposlední řadě i reflexe těchto činností, umožňující plně vychutnat příběh a najít si v něm své vlastní poznání a pochopení, svůj vlastní životní příběh. Což se ovšem netýká jen malých dětí, ale i těch, které už mají tzv. pohádkový věk za sebou, ale stále ještě hledají sami sebe a svoje místo ve světě. Proto by pohádka neměla chybět v dramaturgii dětského divadla, ale ani mezi náměty interní dramatickovýchovné práce.
Rodina je u velké většiny kouzelných pohádek základem příběhu - její členové, vztahy mezi nimi a všechna témata, která se rodiny dotýkají. Klíčovým tématem je vztah rodičů a dětí, včetně rodičů nevlastních, v první řadě macech. Řadu témat nabízejí pohádky prostřednictvím vztahu matky a dcery nebo dcer, matky a syna ve spojení se vztahem tchýně a snachy, tedy základní a nejpodstatnější vztah člověka, matky k dítěti/potomkovi a dítěte/potomka k matce. Bývá to vztah nejhlubší, ale často i kontroverzní. Ale v popředí mnoha pohádek jsou i vztahy sourozenecké, a to včetně rozdílů vztahu rodičů nebo některého z rodičů k preferovanému nebo neoblíbenému dítěti. Najdou se i vztahy nevlastních sourozenců, a v neposlední řadě i fungování švagrů, zeťů nebo snach k tchánům a tchyním, vztahy k starým lidem v rodině, a najdeme i patologii vztahů v rodině (incest). Krátce řečeno, jakýkoli vztah v rodině vám přijde na mysl, najdete jeho model v pohádkách, vztahy dobré či špatné, nenávist, žárlivost, děti v rodině chybí nebo je jich příliš.
Námětem mnoha pohádek je láska dětí k rodičům. Typickým a dobře známým případem je obětování se dívky pro otce v početných pohádkách různých evropských kultur: v pohádce O Krásce a Netvorovi (Hrubín), v Lidce (Říha), v Princezně a medvědovi (Horák 1981); ve francouzské pohádkové literatuře je to Kráska a zvíře (Perrault et al. 1990), ve sbírce vlámských pohádek Růže bez trní (Meyer), v italské variantě Krasava a netvor (Calvino). Ve všech případech jde o sebeobětování dívky pro otce, který se provinil kvůli ní utržením růže, kterou ve své skromnosti požadovala místo drahých darů. Ona pak na sebe bere tíži trestu, který mu hrozí, dokáže žít v nepřirozených podmínkách, s nepřirozenou a děsivou bytostí, k níž pojme soucit a lásku a tím ji vysvobodí. Odlišná je v mnoha ohledech francouzská varianta Král havranů (Cibula 1990). Netvorem je tu obrovitý havran, otcem Zelený muž s jedním okem, a obětuje se teprve desetiletá Markétka. Vzhledem k jejímu věku je stanovena lhůta sedmi let do svatby, která vysvobodí muže ze zakletí do havrana. Celá léta vedle ní v noci, oddělen mečem, uléhá jako muž, ale v předvečer kritického dne sedmého roku Markétka poruší tabu a podívá se na něj. Musí ho pak vysvobodit dlouhým putováním v železných střevících.
V anglických pohádkách mimochodem najdeme „dětskou“, poněkud zjednodušenou a vlídnější podobu této pohádky pod názvem O krásné dívčině a zakletém psovi (Vladislav 1995). Tato varianta je pro menší děti přijatelnější, pes je zvíře u dětí oblíbené a většinou je neděsí. Není tu také psychologie narůstání lásky, příběh probíhá jako proměna pohledu na psa. Na začátku ho dívčina vnímá jako ošklivce s ohavnými zuby, později jako milého pejska se zuby jako perličky. To je problém, s kterým se děti běžně setkávají při hodnocení ve škole, ale mnohdy i v rodině, problém odsudku nebo pochvaly, aniž by hodnocení bylo opodstatněno chováním nebo výkonem dítěte. Je to problém jazyka hodnotícího a hodnocení ryze emocionálního, rozumově nezdůvodněného a nezdůvodnitelného.
Láska dětí k pěstounovi je základem příběhu O mluvícím ptákovi, živé vodě a třech zlatých jabloních (Němcová). Příběh začíná žárlivými sestrami, nejmladší Johanka se provdala za krále, dvě starší Johance odeberou novorozené děti, dva syny a dceru, a pošlou je po vodě. Všechny vychová bohatý kníže, který je z vody vyloví a dovtípí se, že to jsou děti královské. Když pak kníže zatouží po oněch třech krásách světa z názvu pohádky, vděčné děti mu je obstarají. Nakonec se také díky nim setkají s vlastním otcem a vysvobodí i matku: král se přišel podívat do knížecí zahrady na tři zázraky a ty mu prozradí, jak se to všechno sběhlo. Vděčnost a obětavost jsou tu úzce propojeny a jsou vzájemné, a proto také vedou k šťastnému konci. Tato pohádka existuje i v italské a francouzské variantě - Zelený ptáček (Calvino), nebo O třech krásách světa, mluvícím ptáku, tančící vodě a zpívajícím stromě (Vladislav 1968), O zpívajícím moři, tančícím jablku a o ptáčkovi, který mluví (Cibula 1990).
Problematické bývají zásahy všetečné matky, která se snaží zajistit své dceři či synovi co nejlepší životní podmínky, chtěla by vydatně pomáhat, ale ve skutečnosti škodí. Projevuje se to v případech, kdy matka páčí z dcery informace o jejím neobvyklém manželovi, jímž je většinou zvíře, a radí jí, jak věc napravit. Má to důsledky tragické a dcera je pak těžce napravuje. Podobným případem jsou situace, kdy si syn přivede domů kouzelnou dívku, vílu, labuť či holubici, a matka v dobré víře spálí její ptačí oděv, čímž synovi způsobí neštěstí, které on pak musí odčinit velmi náročnými činy. Tak je tomu například v německé pohádce Myslivec a labutí panna (Petiška, 1984). Myslivec si pro svou ztracenou ženu, s níž má děti, musí dojít na Skleněný vrch. Příběh norské pohádky Na východ od slunce, na západ od měsíce (Asbjörnsen a Moe) je případem špatné matčiny rady, aby se dívka proti zákazu podívala v noci na svého podivného manžela, čímž zruší jeho již se blížící vysvobození a musí to pak napravit. V této pohádce musí dívka mimo jiné podniknout náročnou cestu k zámku s oním podivuhodným zeměpisným určením „na východ od slunce, na západ od měsíce“.
Je to problém zasahování rodičů do vztahů dospělých dětí, na první pohled zajímavý a důležitý hlavně pro dospělé, ale lze ho pochopit i jako širší problém všetečnosti, zásahů do vztahů druhých, snahy lámat problémy přes koleno, ale také jako situaci malého prohřešku, vykonaného v dobré vůli, který má neblahé a často i dalekosáhlé důsledky.
Drobná a zdánlivě bezvýznamná lež stojí na počátku těžké situace v příbězích o zázračné přadleně: matka se stydí za svou línou dceru, kterou nemůže přimět k předení, a když se jí královna či kníže zeptá, proč ji trestá, matka zalže, že za přílišnou píli. Královna (kníže) si dceru vezme k sobě do zámku a za spředení obrovského množství lnu, slámy či konopí na zlaté nitě má slíbený sňatek. V Dupynožkovi (Grimmové) i Kinkaši Martinkovi (Němcová-Seifert) jí pomůže skřítek, ale za vysokou cenu - dá-li mu prvorozené dítě. Když se pak dítě narodí, dá jí skřítek ještě jednu šanci: dítě jí nechá, když uhodne jeho kuriózní jméno, což se shodou okolností podaří. Sebelibý skřítek pukne vzteky, ale dívka za neuvážený výrok své matky i za svou neschopnost zaplatila velmi těžkou situací.
Jiným případem narušeného vztahu matky k dceři je sebestředná a ješitná matka, natolik pyšná na svou vlastní krásu, že dceru zanedbává a potlačuje. V italské variantě, v Krásné Benátčance (Calvino), resp. O krásné šenkýřečce (Vladislav, 1968), je matka šenkýřka. Který z hostů potvrdí, že krásnější ženu neviděl, platí polovic, ale první, který jí řekne, že její dcera je krásnější, zaplatí dvojnásobek běžné ceny. Matka dá dceru odvést do lesa a další průběh se podobá tomu, co známe ze Sněhurky, až na to, že dívka nežije s trpaslíky, ale s normálními muži – loupežníky. Motivy zajímavé spíše pro starší mládež, navíc tu není mnoho pohádkového světa a kouzel, což může vyhovovat kritičtějšímu věku.
Na krásu vlastní dcery žárlí matka také v pohádce Boženy Němcové Zlá matka (Němcová). „Paní Kačenka, mladá vdova a hospodská v osamělé hospodě, byla vyhlášena za krásnou… Ale ta krása bylo také všecko, co bylo na paní Kačence pěkného.“ Po zemřelém manželovi měla dcerku Elišku, ale o tu se nestarala, ani na ni nevzpomněla. „Ale jakpak měla na ni vzpomínat, jak ji měla milovat, když byla sama sobě všecko.“ Právě toto „být sama sobě vším“ nabízí téma, které spojuje všechny tyto pohádky, byť okolnosti nebo kulturní zvyklosti se různí. Je to téma závisti, žárlivosti zralé ženy na mladou dívku, spojené se snahou uškodit tomu, kdo je ve výhodě, nebo snížit výhodu druhé osoby, a to se zdaleka nemusí týkat jen matky a dcery a jejich krásy.
Jeden z typů příběhu s žárlivou macechou představuje pohádková fabule, která by se dala nazvat „dívka v lesním domě, marné úklady macechy“. Nejznámější z nich je Sněhurka a sedm trpaslíků (Grimmové). V porovnání s onou nejznámější podobou příběhu jsou v Sirovátkově Princezně a čtyřiadvaceti myslivcích (Sirovátka 1983) pocházející z Valaška, zachována hlavní dějová fakta, ale způsob, jak to všechno proběhlo, se výrazně liší. Macecha má svou zavřenou komnatu, jednou se do ní nevlastní dcera tajně podívá a najde tam jen zrcadlo. Od té chvíle slyší královna od zrcadlového čertíka Pingla, že její nevlastní dcera je krásnější než ona. Začne se k ní chovat macešsky, otci povolí nervy a dá dceři něco peněz, aby šla do světa. Dívka se nejdřív pokouší vstoupit do služby, ale nic neumí, a tak putuje dál, až najde lesní zemljanku, v níž sídlí čtyřiadvacet myslivců (v Říhově Bolence je to dvanáct zbojníků). Jejich hejtman ji najde ve své posteli a následuje licitace: myslivci se domluvili, že všechno, co získají, bude patřit všem – a jak s dívkou? Rozhodnou se, že patří všem, ale hejtman je zapřísáhne, že se jí nikdo nesmí ani dotknout. Princezna jim hospodaří a královna se o ní dozví od svého zrcadla a třikrát se pokusí ji zabít – prstenem, střevíčky a nakonec jehlicí. Jehlici myslivci neobjeví, považují dívku za definitivně mrtvou a u její rakve se všichni zastřelí. Najde ji princ, rakev si vezme k sobě, po čase to jeho rodiče odhalí, a když ji služebnice připravují do rakve, vytáhnou smrtící jehlici a oživí ji. Následuje svatba, synáček, štěstí a návštěva u otce, který zlou královnu vyhnal a zrcadlo nechal spálit. Je tu tedy řada ozvláštňujících prvků, ale také látka pro dospívající v onom dilematu, jak naložit s dívkou a jak se k ní chovat v takovéto (na rozdíl od trpaslíků) nepochybně mužské společnosti; jak řešit soužití, když se objeví zcela nečekaná a neobvyklá situace. Myslivci průvodně s „nálezem“ člověka určitě nepočítali, když pravidlo o sdílení všech nálezů zaváděli.
Macecha je v pohádkách velmi častá, neboť dříve mnoho žen umíralo při porodu a muž se znovu ženil, mimo jiné proto, aby bylo postaráno o děti. Ale v pohádce je macecha také zosobněním toho, s čím dítě u rodičů bojuje, co ho omezuje a jeví se mu jakoby nepřátelské. Bettelheim vysvětluje, jak se malému dítěti jeví nepochopitelnou změna hodného rodiče nebo babičky v zlou bytost, když ho pro ně nečekaně a nepochopitelně pokárá, poníží, zakáže mu to, co dítě považuje za přirozené. Babička v Karkulce je babičkou, ale také se proměňuje v zlého vlka, a pak zase v dobrou a laskavou babičku. „Podobně se může proměnit i matka, ač nejčastější všeobstarávající ochranitelkou je právě ona, v krutou macechu, když je tak zlá, že potomkovi odepře něco, co on chce.“[5] Dobová realita četného výskytu nevlastních matek se tu propojuje s fantazií, s podvědomím a nevědomím, s chápáním situace malým dítětem.
V pohádce častý je případ, kdy macecha preferuje vlastní dceru či dcery na úkor nevlastní. Nejznámější je Popelka, ale i pohádky typu Krásné Vasilisy, či z filmového Mrazíka a četných dalších pohádek. Jednou z nich je i německá Jednoočka, Dvouočka a Tříočka (Petiška 1984), v níž matka i sestry nenávidí Dvouočku, protože má dvě oči jako jiní lidé a nepatří k nim. Téma je tu rozšířeno ještě o problém jinakosti naruby – vybočující a neobvyklé osoby nenávidí tu normální.
V mnoha pohádkách se setkáváme s žárlivostí dalších ženských členek rodiny – manželovy sestry, matky, tety, anebo baby, která chtěla provdat svou dceru za krále. Žárlí na královu novou manželku, a proto v době jeho nepřítomnosti odstraní její dítě nebo děti a nahradí je zvířecími mláďaty. Je to celá série pohádek: Boženy Němcové O mluvícím ptáku, živé vodě a třech jabloních, Sedmero krkavců a Bratr a sestra, ruská Alenka a Ivánek (Bulatov), slovenská Jelínek (Dobšinský 1964) a další. Žárlivost tu kontrastuje s charakterem manželky a s jejím rodinným zázemím. V Alence a Ivánkovi a v Jelínkovi je zachráncem bratříček proměněný ve zvíře, o které dobře pečovala, v Sedmeru krkavců bratři. V řecké pohádce Ptáček slavíček (Šourek) na novomanželku žárlí tchyně, také mezi indickými pohádkami najdete příběhy o ženské žárlivosti v rodině založené na mnohoženství: v pohádce Sedm jasmínových bratrů (Marek) je sedm královen neplodných, otěhotněla až ta nejnovější, osmá, a žárlí na ni původních sedm manželek.
Pohádkou o patologických rodinných vztazích je Princezna se zlatou hvězdou na čele (Němcová). Zafixovala se nám v deformované podobě filmové, často se objevující na obrazovce, bohužel Boženu Němcovu čte málokdo. U Němcové se příběh odehraje takto: královna měla na čele zlatou hvězdu a na smrtelné posteli zapřísáhla krále, aby až se bude znovu ženit, našel si ženu, která jí bude „docela podobná“. Král hledá po celém světě, ale nikde takovou ženu nenajde. Po návratu ustrne, když uvidí svou dceru Ladu, která mezitím dospěla do podoby své matky „Běda, běda, pomyslil král… div nezoufal… Konečně umínil v své rozbouřené mysli, že si vezme Ladu za ženu, chtěje zvrátit ukrutné vrchy, které v tom poměru mezi něj a ji příroda postavila.“ Ale Lada se pokouší incestní návrh otcův zmařit vymýšlením nejroztodivnějších šatů. Nakonec jí nezbyde, než utéct v myším kožíšku. Oba aktéři se brání, uvědomují si nepřijatelnost a nemožnost tohoto svazku, a Lada se podle tohoto tabu zachová. Když se pak s otcem setká provdaná za prince, otec už nepatřičný postoj překonal a přijme dceru i zetě „s nevýslovnou radostí“. Je to zkrátka pohádka o nepřijatelnosti incestu, o „ukrutnosti vrchů“ mezi otcem a dcerou. Prudérní a pokrytecká padesátá léta, kdy platilo, že děti se mají ochraňovat před věděním o životě, to nesnesla a otcův návrh byl ve filmovém scénáři i dramatizaci, jejichž autorem byl K. M. Walló, nahrazen válkychtivým generálem. Zatajovat fakt, že incest je tabu, není příliš prozíravé, a současná média nás často informují, že se s ním mnohé děti setkávají v realitě. Samozřejmě že by znalost původní pohádky incest neodstranila, ale přece jen by do vědomí dětí i rodičů, resp. budoucích rodičů a do veřejného mínění, vnesla jasný imperativ - zděšení z oněch ukrutných vrchů, a narušila by představu, že se může všechno. Tato pohádka se vyskytuje i v dalších kulturách. Ve většině případů volí dívka pro převlek zvíření kůži a zbavuje se tak lidské identity. Francouzská pohádka se proto jmenuje Oslí kůže (Perrault), ruská má název Sviní kožíšek (Afanasjev), v řecké variantě O králi, který se málem oženil se svou dcerou dívku vysvobodí sudička během svatebního obřadu tím, že na ni hodí psí kožich a dívka se změní v psíka (Šourek). V tomto smyslu se liší jen bulharská pohádka O carské dceři v dřevěných šatech - tato dívka se před otcem dala přímo zabednit (Frolec).
Řada pohádek se zabývá problémem postiženého dítěte v rodině. Obvykle začínají touhou bezdětné manželské dvojice po dítěti a příběh se začne odvíjet nějakou věštbou nebo příslibem, že jejich tužba bude naplněna. Dítě se narodí, ale má to nějaký háček: je velmi atypické nebo dokonce nepřirozené. Do této skupiny patří pohádky, jako je Paleček (Grimmové, Werich) nebo O bílém hadu (Němcová), perská pohádka Tykev (J. Tichý: Svícen dvanácti dervišů), nebo vietnamská Kokos (Zbořilová – Klindera) či německá Locika (Grimmové, Petiška). Hlavní téma, které tyto pohádky nabízejí, je schopnost a ochota přijmout dítě atypické či postižené, a tedy také akceptovat jinakost kamarádů, spolužáků. Vypovídá o tom, že člověk nemá nárok na to, aby se mu vydařil život dokonalý, bezchybný a zcela podle jeho přání a představ. I v těchto pohádkách je tématem fakt, že jsou v životě věci, které jedinec nemůže ovlivnit a musí se s nimi vyrovnat, jako hrdinka Růžového poupěte Boženy Němcové, jejíž postoj na první pohled působí pro dnešního člověka fatalisticky, ale ve skutečnosti znamená zralý pohled na život. Rodiče v pohádkách o neobvyklých dětech obětavě pečují o to zvláštní dítě, a nakonec je jejich péče odměněna, což nám říká, že pečovat o každého, jakkoli zvláštního jedince, je přístup, který si zaslouží být oceněn.
Obdobný námět najedeme v rumunské pohádce Kocour čaroděj (Ispirescu), která je v podstatě variantou Kocoura v botách, který svému chudému pánovi zajistí bohatý sňatek i velké a bohaté panství. Má však bohatší začátek než ona nejznámější varianta. Manželé neměli děti, a tak se jednoho dne vydali na pole, aby našli cokoli, co jim dítě nahradí. Našli hubeného kocoura se zanícenýma očima, ujali se ho, vyléčili a vykrmili ho a on se jim odvděčoval, pomáhal jim, nikdy nekradl smetanu, vychytal myši a navíc žena otěhotněla. Kocour se pak stal nejlepším kamarádem jejich syna a po smrti rodičů se o něho postaral, vybudoval mu domov v dutém stromě, krmil jej a vyučoval. A teprve potom mu zařídil onen bohatý sňatek. Laskavá péče a vzájemná pomoc je tu rozvedena do větší šíře, než ve většině ostatních pohádek s tímto námětem.
Druhý typ těchto příběhů: dítě se narodí, ale je nějak prokleté, jako například Šípková Růženka (Grimmové, Perrault). I tady se nabízí téma přijetí osudu, vyrovnání se se situací, hledání pozitivního v negativním. V obou případech příběh zpravidla končí šťastně, Růženku i s celým zámkem probudí k životu princ-ženich.
Někdy je ale dětí příliš mnoho. V slovenské pohádce Dvanáct bratrů a třináctá sestra (Dobšinský 1964) musel král přísahat, že narodí-li se mu dcera, zabije svých 12 synů; jejich těhotná matka je varuje a synové ještě před jejím porodem odejdou z domova, ale sestra je později najde a přivede je zpátky domů. Podobně v maďarské pohádce Basistův syn a čerti (Illyés): tři chuďasové si povídají o svých přáních, dva mají běžná přání týkající se jídla, ale třetí, basista ve venkovské kapele, si přeje, aby žena porodila dvanáct dětí naráz. Všem se přání vyplní a basista raději odejde do pekla přikládat pod kotel, protože je třináctý a to je nešťastné číslo. Příběh pokračuje putováním nejmladšího syna, který se vydá otce hledat. Krajní případ velkého počtu dětí obsahuje rumunská pohádka Jak táta Bukur nakrmil svých sto dětí (Adascalitei). Bukur a jeho žena jsou dlouho bezdětní, a tak když Bukur potká kouzelného dědečka, po třikrát si přeje děti. Když dojde domů, je jeho chalupa obsypána stovkou dětí. Nezbyde mu, než se vydat do světa, aby je uživil. Vykoná velké skutky a získá stádo ovcí a spoustu zlaťáků. Nezoufá, nepoddá se osudu, ale jedná, a to je základ tématu těchto pohádek, aktivní a pozitivní přístup k obtíži nebo k neštěstí, obětavá pomoc postiženému.
Ale někteří rodiče si s velkým počtem dětí nevědí rady a tak je nechají odejít do světa. Je tomu tak v anglické pohádce O Molly Čiperce a hloupém obrovi (Vladislav 1995), jinak též Odvážná Molly (Šrut 1989). Vůdčí osobou trojice sester, které se vydávají do světa, protože je rodiče nemohou uživit, je nejmladší Molly, která má zásadu „Není zle, aby nemohlo být hůř“. Dívky přenocují u obra, ten je chce v noci zabít, ale Molly mu podstrčí jeho tři vlastní dcery. Pak dojdou k španělskému králi, který si přeje, aby mu Molly donesla od obra tři kouzelné předměty. Za každý jí dá měšec a ožení svého syna s jednou ze sester, nakonec Molly provdá za nejmladšího prince. Nositelem tématu je aktivní, chytrá a odvážná dívka. Podobný je příběh Boženy Němcové v Národních pohádkách a pověstech, nazvaný O Popelce (1954), název totožný s mnohem známějším příběhem označuje zcela odlišný příběh.
Do skupiny příběhů příliš početných rodin patří zajímavá keltská pohádka O princi, který propadl osudu (Vladislav 1992). Král má třináct synů a dostane se mu varování, že chce-li zachránit své štěstí, musí jednoho syna obětovat jako daň, jinak postihne neštěstí všechny. Volba padne na nejstaršího Seana Ruadha. Ten je vyhnán z domova a vstoupí do služby u cizího krále jako pastevec krav a býků, ale bojuje s obry, jimž pastviny patří, a získá postupně jejich tři zámky, pak ještě inkognito osvobodí princeznu od draka. Sean nakonec odhalí svou identitu královského syna a s princeznou se ožení. Propadl osudu, ale nevzdal to, zvládl situaci, projevil odolnost, schopnost a došel štěstí vlastními silami, získal dokonce vlastní majetek – zámky, nepotřebuje čekat na darovanou půlku království nebo na dědictví. Stejně jako Molly zvolil pozitivní vztah k životu, který vede k pozitivním výsledkům.
V pohádkách vystupuje mnoho stařečků a stařenek, většinou jako dárci kouzelného prostředku nebo rádci. Jen výjimečně se vyskytne pohádka se starcem jako hlavní postavou, jejímž tématem je vztah mladších generací k starým lidem. Bývají to hlavně pohádky novelistické či zcela atypické, které vlastně ani k žánru lidové pohádky nepatří. V Příbězích o soudci Ookovi (Hrdličková 1984) se vztahu k starým lidem týká příběh Příliš drahá nosítka. Obchodník Tokubei odnesl do lesa svého stařičkého otce, aby tam zahynul. Starce se ujal uhlíř a šel žalovat soudci Ookovi. Soudce navodí situaci, v níž obchodník pochopí, že jednou se ho může týkat totéž a o otce se dobře postará. Problém a jeho řešení připomíná Nerudovu báseň Dědova mísa („a když tvá se bude třásti ruka, koryto ti synek udělá“). Bulharská pohádka Proč se staří lidé nezabíjejí (Frolec) vypráví o tom, jak mladý car nařídil pozabíjet všechny staré lidi, protože jsou k ničemu. Jen jeden hodnostář svého otce schoval v tajné skrýši, chodil se s ním radit o úkolech, které dostal od cara a otec mu vždy dobře poradil. Jako jediný dvořan správně řeší všechny obtížné otázky. Nakonec se přizná, že chytré odpovědi má od svého otce. Car pak přikáže, aby se staří lidé nezabíjeli. Varianta této pohádky se nazývá K čemu jsou staří lidé na světě (Karalijčev). Japonská pohádka říká, že stáří se dotkne každého, bulharská pohádka je o tom, že starý člověk sice nemusí být výkonný, ale přesto může mnoha věcem rozumět. Do této skupiny lze zařadit i Brémské muzikanty (Grimmové, Petiška 1984), příběh o tom, jak stará vysloužilá zvířátka, o která se lidé přestali starat a uvažují o jejich utracení, se společně vydají do světa a získají dobré bydlo, když se jim podaří vystrašit tlupu nebezpečných, ale hloupých loupežníků. I ona prokáží svou hodnotu a právo dožít důstojným způsobem. Zaslouží se o to vlastní aktivitou, nespadne jim to s nebe, i když jim hodně pomůže hloupost a zbabělost loupežníků.
Pro mnoho dětí a dospívajících jsou pohádky s tímto námětem jedním z klíčových momentů, neboť na srovnávání s vrstevníky závisí sebevědomí a sebeuvědomění, sebeúcta a životní jistota jedince. Dospělí do něj leckdy necitlivě zasahují, když dítěti dávají za vzor jiné dítě. Často to bývají právě sourozenci, kteří jsou vzájemně srovnáváni, a záleží zpravidla na tom, jak se chovají rodiče, zda preferují některého sourozence nebo některého podceňují, nakolik se kterým z nich věnují atp. Ale zrovna tak to mohou být bratranci a sestřenice (vliv např. tet, které se vytahují se svými údajně skvělými dětmi a jejich mimořádnými výkony), a konečně i spolužáci nebo kamarádi z různých zájmových skupin a part. Krátce řečeno, většinou to jsou dospělí, kdo má vliv na utváření vztahů mezi dětmi a na jejich místo ve struktuře skupiny, ale mohou to být i dominantní vrstevníci. Tedy to, co čteme v pohádkách o sourozencích, může fungovat obdobně i v jiných vrstevnických vztazích. Naskýtá se ovšem otázka, zda téma dospělých, kteří deformují vztahy mezi dětmi, reprezentuje látku pro dětské účastníky dramatických aktivit, a zda by se jimi neměli zabývat spíše dospělí.
V evropských pohádkách představuje sourozenecké vztahy nejčastěji dvojice či trojice sourozenců, ale existují i jiné počty dětí, zejména v mimoevropských kulturách. Tak například v pohádkách indických (Marek) najdeme příběhy, kde jsou čtyři synové nebo pět synů a 21 sester, sedm bratrů apod., královně se najednou narodí sedm synů a dcer nebo pět synů. Ale i v slovenské pohádce Zlatá podkova, zlaté pero, zlatý vlas (Dobšinský 1964) má sedlák dvanáct synů. Mezi francouzskými pohádkami najdeme příběh o Čtrnáctkovi, tj. chlapci, který se narodil jako čtrnáctý a rodiče už nemohli připadnout na další jméno. (Cibula 1990, Vladislav 1970), nebo v ruské pohádce Sedm Simeonů (Erben).
Klasickým případem problematických nebo složitých vztahů jsou tři bratři, z nichž dva starší podceňují nejmladšího, ale ten proti všemu očekávání úkol splní jako jediný. Nebo selžou dva bratři a nejmladší sestra žádaný skutek vykoná (O mluvícím ptákovi, živé vodě a třech zlatých jabloních, Němcová). Pak už záleží jen na tom, zda ti starší svou porážku přijmou (jako je tomu v posledně zmíněné pohádce - chlapci při plnění úkolu zkameněli a sestra je osvobodila), anebo zda je žárlivost dožene k agresi vůči nejúspěšnějšímu, popřípadě až k vraždě (např. Pták Ohnivák a liška Ryška – Erben 1976).
V některých příbězích jsou sourozenecké vztahy složitější a neobvyklejší. V příběhu O třech zaklených psích (Němcová) vystupují bratr a sestra. Jdou do světa a jedna z jejich zastávek je u loupežníků, které Vítek za pomoci svých tří kouzelných psů přemůže. Ale sestra uvěřila loupežnické bábě, podlehla jejímu přemlouvání a pomáhala tím nevědomky loupežníkům proti bratrovi. Vítek se vydává dál do světa, ale sestru nechá uvězněnou v onom loupežnickém sídle, protože její jednání považuje za zradu. Koná hrdinské činy, ožení se s princeznou a stane se králem. Holubička mu přinese zprávu, že jeho sestra je nemocná, proto pro ni dojede a vezme ji k sobě. Ale ona je mstivá a nastraží mu do postele nůž, který ho zabije. Psi ho vzkřísí a sestru roztrhají. Na počátku nezamýšlené pochybení, na konci vážné nepřátelství mezi sourozenci.
Naopak velmi dobré a bratrsky vzájemné vztahy jsou mezi bratry v Erbenově pohádce Dvojčata (Erben 1976). Současně s vytouženými dvojčaty se narodí v královském paláci klisně dvě hříbata a feně dvě štěňata a vyrostou z nich oddaní průvodci obou chlapců. Ti se v dospělosti vydají do světa, starší se ožení s princeznou, ale kouzlo ho vyláká do lesa, kde ho bába čarodějnice nechá zkamenět i s koněm a psem. K nerozeznání mu podobný bratr přichází v té chvíli do jeho království, dovtípí se, co se asi stalo a podaří se mu bratra i jeho zvířata vysvobodit a přitom vysvobodí krasavici a její zakleté město a ožení se s ní.
Ale v některých příbězích jsou mezi sourozenci vztahy dobré, i když jeden z nich je nejschopnější, např. dva bratři v pohádce Němcové O zlatých zámkách (1954) nebo sedmerčata v Sedmi Simeonech (Afanasjev, Erben 1976). V pohádkách Němcové O kocouru, kohoutu a kose (Němcová) se tři bratři rovným dílem podělí o chudičké dědictví po rodičích, velmi dobrý vtah je mezi bratry v Ptačí hlavě a srdci (tamtéž). Chlapci spolu snědí otci kouzelnou potravu, spolu také utečou z domova před trestem. Jejich cesty se rozdělí, ale oba využijí dary, které jim přičarovala ptačí hlava a srdce, oba se ožení s princeznami a nakonec se setkají. Vezmou k sobě do svých království jak své rodiče, tak svého pěstouna, u něhož dospívali. Dobré vztahy tu vše vyřeší a šťastně uzavřou.
Složitější jsou vztahy mezi sourozenci v slovenské pohádce Světovládný rytíř (Dobšinský 1964). Tři bratry si postupně vezme k sobě starý rytíř a nakonec je odmění majetkem i zvláštními schopnostmi. Slyšet všechno na celém světě, projít vodou, která se rozestoupí, to jsou dary dvou starších bratrů. Nejmladší získá nejvíc, rytíř už umírá a dá mu veškerý svůj majetek i kouzelný meč a tátoše. Starší bratři žárlí a po jeho návratu domů se raději vydají na cesty. Mají být popraveni ale nejmladší je zachrání, žárlivost je zapomenuta, a bratři spolupracují a vzájemně se podporují v dalších hrdinských činech. Příběh s překonáním závisti a žárlivosti a s dobrými vztahy mezi sourozenci, které vedou k tomu, že si vzájemně pomáhají.
Příběhy nevlastních sester patří k nejznámějším pohádkám – Popelka (ve většině variant), Dvanáct měsíčků (Němcová, Seifert, Dobšinský 1964), ruská O krásné Vasilise (Karnauchovová 1977) a četné další: macecha straní vlastní dceři nebo dcerám a nevlastní ponižuje, nutní k hrubé práci, brání jí oblékat se a chovat se v souladu se společenským postavením rodiny, snaží se její existenci zatajit před nápadníkem, a tak dále.
Zcela ojedinělý je příběh anglické Princezny s lískovými oříšky (Vladislav 1995), jinak též Katka s lískovými oříšky (Šrut 1989). Žárlivá macecha přičaruje nevlastní Aničce ovčí hlavu, aby vynikla krása její vlastní dcery Katky. Ale ta má nevlastní sestru ráda, rozzlobí se na matku a odvede postiženou Aničku z domova. Dívky získají službu v zámku u krále, který má dva syny a jeden z nich je nemocný a cosi podivného se s ním každou noc děje. Katka to vezme energicky do ruky a vypátrá jeho tajemství, zbaví ho zlého kouzla a přitom získá oříšky, které vrátí Aničce její krásu. Dívky se pak za oba prince provdají. Ono vzbouření se proti závistivé matce je v pohádkách neobvyklé, zvláštní je i ono přičarování ovčí hlavy. Ozvláštnění těmito prvky může příběh přiblížit i starším dětem nebo dospívajícím, kteří už mají věk pohádky za sebou a shlížejí na ni svrchu, ale také umožňuje podívat se na známý motiv tvořivým, dost neobvyklým způsobem.
Celá série pohádek vypráví o vzájemných vztazích a pomoci nejen mezi sourozenci, ale i mezi švagry, zejména švagry kouzelnými. Ty nejznámější příklady najdeme u Boženy Němcové, která ostatně je nevyčerpatelným zdrojem příběhů o rodině a rodinných vztazích. Nejoblíbenější je asi pohádka O Slunečníku, Měsíčníku a Větrníku (Němcová- Seifert), ale ještě bohatší předivo vztahů je v pohádce O třech zakletých knížatech (tamtéž). Ženichy tří dcer zemana jsou medvěd, orel a ryba a s jejich vstupem do rodiny se řeší i problém otce: je marnotratný, veškerý majetek vždy utratí v kostkách, lovech a hostinách a proto rodina žije chudě na starém zámku v lese. Všichni tři ženiši za svoje nevěsty dobře zaplatí a po dvakrát otec peníze opět promarní, až napotřetí se mu podaří hospodařit rozumně. Zakletí švagři pomáhají nejen bratrovi svých manželek, ale pomohli postavit na nohy i problematického tchána, vztahy jsou tu důkladně propojeny v soudržné a kvalitní rodině. Prakticky totožná je pohádka Tři zakletí knížata (Dobšinský 1964), jen s tím rozdílem, že otec tří dívek je králem, ale je stejně marnotratný a pošetilý, a na rozdíl od Němcové je u Dobšinského pro jeho problém větší prostor, jak v popisu jeho marnotratného chování, tak pokud jde o jeho sebekritické úvahy po provdání třetí dcery. Německá varianta pohádky se jmenuje Tři sestry (Petiška 1984).
Druhý, a možná nejdůležitější tematický okruh tradičních kouzelných lidových pohádek tvoří dospívání. Jsou to tematické okruhy, týkající se připravenosti k vstupu do manželství; otázky bezpečí domova a v kontrastu s ním nástrah a náročných úkolů velkého otevřeného světa; cesta životem a hodnotové stupnice hrdinů a hledání smyslu života. Takto široce pojatou tematiku najdeme ve většině kouzelných pohádek. Začíná to už u pohádek pro malé děti. Perníková chaloupka byla v tomto smyslu už zmíněna, také Červená karkulka je o odchodu z domova do temného lesa, o schopnosti vypořádat se se svody a nástrahami, na něž dívka může narazit, a posléze dospět k jejich zvládnutí. O dospívání jsou také pohádky, v nichž se trojice sourozenců dopracuje k zdárnému řešení vážného životního úkolu a k překonání nebezpečí až po dosažení jistého stupně zralosti. Příkladem může být norská pohádka O třech kozlech Větroplaších (Asbjörnsen, Moe; Stanovský, Vladislav 1958): tři kozlíci Větroplaši se vydají na pastvu přes most. Pod mostem číhá troll, první jde nejmladší kozlík a zlému trollovi unikne se zdůvodněním, že je ještě malý, totéž se opakuje s prostředním kozlíkem, až nejstarší Větroplach trolla přemůže a kozlíci se mohou v klidu pást, čili úkol dítě zvládne, až bude starší. Totéž se týká Tří malých prasátek a některých dalších pohádek vystavěných na stejném schématu děje.
Jedním z velmi podstatných problémů dětství a dospívání je pozice outsidera, která se v pohádkách projevuje dvojím způsobem: jednak pozicí nejmladšího mezi sourozenci, který je podceňován kvůli věku, jednak domnělou hloupostí, leností, šeredností či fyzickou nedostatečností. Pohádek vybudovaných na tomto půdorysu je obrovské množství, je to jeden z nejběžnějších typů pohádkového příběhu.
K podceňovaným hrdinům často v českých pohádkách patří hloupý nebo líný Honza, který je klasickým příkladem pohádkového outsidera, a to různého typu handicapu. Jiří Horák sestavil z pohádek o Honzovi samostatnou knihu pod názvem Český Honza. Část příběhů tvoří pohádky novelistické a humorky, v nichž je Honza opravdový hlupák, nejznámější z nich je Jak se Honza učil latinsky. Ale třeba hned první pohádka Horákovy sbírky Honza a kobylí vejce hloupost zdvojuje: Honza poradí sedlákovi, aby si nechal hříbě vysedět z kobylího vejce, sedlák na to naletí a babka oběma hlupákům vyhoví.
Další okruh tvoří pohádky, v nichž je Honza outsiderem sociálním – je synem chalupníka, řemeslníka, chudáka. Honza ve mlýně s čertem je příběh tří synů chudé mámy. Protože neměli co jíst, máma všechny tři poslala do světa, starší dva, Joska a Franta, nic nepřinesli, tak šel Honza, i on dlouho hledal práci, až se mu naskytla možnost přenocovat v strašidelném mlýně, odkud vyhnal čerty, pak vypudil strašidla ze zámku a zámecký pán se mu odměnil zlatem. K Honzovi se pak připojili starší bratři a družně došli domů i s bohatstvím. Jindy dojde Honza štěstí, když se stane pomocníkem čaroděje. V těchto pohádkách je hlavní věcí vyřešení sociální situace rodiny.
Dobrá třetina příběhů je založena na konfrontaci starších „naoko pořádných“ bratrů a nejmladšího, naoko hloupého, líného nebo neschopného Honzy, který ale nakonec vykoná velké činy. Honza a zakletá princezna - Honza je nejmladší z deseti synů: „bratři mu přáli štěstí, jen ať je chytřejší, hbitější a ať tolik nejí“. Honza syn královský - král má tři syny, posílá je do světa vybrat si nevěstu: „Ale já už vidím, vy toho asi svedete! Martin je veliký lakomec, Joska si rád zahraje v karty a Honza by nejraději ležel na peci.“ Horákovy pohádky o Honzovi nabízejí širokou škálu prostředí, úkolů, počinů a dovedností i sociálního postavení hlavního hrdiny a tedy i celou řadu obměn tématu outsidera.
Zajímavá témata nabízí slovenská pohádka Pecivál největší na světě (Dobšinský 1990). Král má tři syny: „Dva starší byli takto naoko pořádní mládenci, ale ten třetí, to byl jen takový pecivál…“ Otec rozhodne, že jsou už dospělí a posílá je postupně do světa. Nejstarší dojde až k měděnému lesu, ale otec ho odbude, tam že chodívali s matkou na snídani. Druhý syn dojde až k lesu stříbrnému – tam rodiče chodívali na dopolední procházku. V těchto králových poznámkách se skrývá závažný moment pocitu méněcennosti u dospívajících: schopní rodiče kladou na děti vysoké nároky, které měří vlastními úspěchy a místo povzbuzení se na své potomky vytahují, jací oni byli v jejich věku. Pozici outsiderů v této pohádce mají tedy i oba starší synové, kteří jsou hned na počátku ponižováni otcem, ačkoli nijak neselhali, neprovinili se. Třetí prohlásí, že pojede i on: „A tu milí bratři div neumřeli smíchy, že i ten Pecivál, který ještě nebyl ani na krok od pece, chce se pustit do světa. A otec – nějak zamyšlený – se ho nezastal.“ Pecivál si na hnojišti najde svého prašivého koníka, který mluví, a ten mu poradí, aby si na cestu vzal rezavý meč z komory. Hned za městem se koník otřese a je z něj krásný tátošík. Spolu s Peciválem zvládnou úkol nejtěžší – dojedou až k zlatému lesu a k otcovu příteli, který s ním kdysi bojoval proti ježibabě a tu nyní přemůže Pecivál. Je otcem srdečně uvítán, ale tím příběh nekončí, Pecivál se pak vydá vysvobodit ještě tři princezny, dcery onoho otcova přítele. Stane se pak nejmocnějším na světě a ožení se s krásnou kněžnou, oba králové jsou šťastni a předají vládu Peciválovi.
Variantu postavy outsidera najdeme v rumunské pohádce Dvanáct princezen a zakletý zámek (Ispirescu). Hlavním hrdinou, který princezny vysvobodí, je chudý venkovský chlapec, sirotek, který slouží u sedláka. Je hezký, statný, má krásné oči, čímž poutá pozornost místních dívek, ale je také schopný a oblíbený pracovník. Ostatní chlapci ve vsi ho nemají rádi, snaží se mu všelijak škodit a urážet ho, ale on dělá hloupého Honzu, šikany si jakoby z hlouposti nevšímá. Ke štěstí a úspěchu při vysvobozování princezen mu pomohla víla, která se mu zjevovala ve snu.
Podstatný, i když ne tak početný okruh tvoří pohádky s námětem hrdinova inkognita. Asi nejznámější a určitě nejoblíbenější českou pohádkou tohoto tematického okruhu je Princ Bajaja Boženy Němcové. V mnoha pohádkách se královský syn nebo dcera vydávají za služebnictvo a vykonávají i ty nejhrubší práce, ale Bajaja patří k těm princům, kteří jdou dál. Matka upře staršímu z dvojčat právo prvorozenectví a následníkem trůnu se tak stane mladší bratr, královnin mazánek. Bajaja najde rádce ve svém koníkovi, s ním se vydá do světa a vstoupí u sousedního krále do služby jako němý, schopný říci jen „bajaja“. Stane se nejlepším kamarádem tří princezen a inkognito vykoná velké činy. Když ale hozené jablíčko určí Bajaju za ženicha nejmladší Slavěny, princezna se vzepře sňatku s němým sluhou. Teprve když v rytířském odění vyhraje turnaj a dá se poznat, dojde k svatbě. Již ženatý Bajaja se vydá k svým rodičům a zjišťuje, že jeho bratr zemřel a otec mu rád předá vládu. Inkognito tu má dvojí smysl, jednak je protestem proti nespravedlivému postoji rodičů, jednak zbavuje mladého člověka sociálních výhod daných rodem a bohatstvím a umožňuje mu „být sám sebou“, projevovat se svými schopnostmi a přednostmi, dobrou povahou a statečností. Toto téma je velmi důležité zejména pro ty mladé lidi, jejichž rodiče jim usnadňují cestu do života, ať už bohatstvím, anebo společenskou prestiží, známostmi, protekcí. Velmi často se proti tomu bouří a touží se prezentovat odlišným způsobem, mnohdy i dost pošetilým nebo kontroverzním. Ale cesta vede přes vyrovnání se se situací a pochopením z obou stran. Vedlejší téma nabízí vztah princezen k Bajajovi-kamarádovi, který je dobrý společník a sluha, ale ne dost reprezentativní a přitažlivý jako partner, tedy dívčí sklon k povrchnosti při volbě partnerů.
Mezi českými pohádkami Boženy Němcové najdeme ještě řádku dalších variant popření vlastní identity, např. O Nesytovi, příběh mladíka, který nemůže najít službu, protože je nenasytný jedlík. Práci najde až v pekle, po létech se z pekla vrátí, bohatý, ale v starém záplatovaném kabátě, který je zdrojem jeho bohatství, a také ošklivý, špinavý v obličeji. V Divotvorném meči Vojtěch skrývá svoje zlaté vlasy a pracuje jako zahradník na královském zámku, ale zde se jeho vytoužená princezna Milada nakonec dovtípí, že její hrdina je zahradník a při volbě ženicha si ho vybere záměrně, protože ví, kdo to je. V pohádce Tajemný pás se hrdina Lubomír vydává za blázna, protože princezna Kazimíra, do níž se zamiloval, nesnáší obdiv a lásku a dává popravovat nápadníky. Nechce se vdávat a inkognito je jediný způsob, jak se k ní dostat.
Ideály, velké touhy, cesta za nimi, denní snění o dosažení něčeho výjimečného, projevující se v dnešní době zbožňováním hvězd a fanouškovstvím všeho druhu, k dospívání neodmyslitelně patří. Mohou mít negativní důsledky, ale ve své podstatě patří k pozitivním momentům této etapy zrání. V reálném životě se onoho vysněného ideálu dosáhne jen zřídka, ale sám fakt, že člověk po něčem touží, že si staví vysoké cíle a chce k něčemu výjimečnému dospět, je velmi cenná zkušenost pro život, neboť člověka vytrhuje z pohodlí průměru a brání stagnaci. I toto téma se v pohádkách objevuje velice často. Jako příklad mohou posloužit některé příběhy ze slovenských pohádek Boženy Němcové.
Nejznámější z nich je O Širokém, Dlouhém a Bystrozrakém (Němcová-Seifert). Stejnou pohádku známe od Erbena a převyprávěl ji i Jan Vladislav pod názvem O čaroději s třemi železnými obručemi (Vladislav 1999), varianta Václava Říhy má název U jedubaby. Syn proti vůli otce spatří obraz krásné dívky, do níž se beznadějně zamiluje a vydá se ji vysvobodit, což se mu podaří za pomoci tří podivných tovaryšů. Důležitým momentem je otcova snaha zabránit synovi, aby shlédl onen obraz – reálný pohled dospělého, který zvažuje všechna nebezpečí, se dostává do konfliktu s touhou mladého člověka riskovat a dosáhnout vytouženého cíle.
Hledání mimořádného ideálu tvoří základ příběhu Mahuleny, krásné panny (Dobšinský; Němcová- Seifert). Princ spatří obraz své zesnulé matky, překrásné ženy, která kdysi byla nazývána Zlatá panna. Syn zatouží po stejné krasavici. Král ji dá hledat, ale bez úspěchu. Pak do království přijde poutník, který o ní něco slyšel a je ochoten prince doprovázet, jestliže ho bude na slovo poslouchat. Podaří se ji najít, ale její krása je taková, že kdo ji spatří naráz, omdlí. Proto se princ smí první den dívat jen na její nohy, druhý den na tělo a až třetí den na obličej. Mahuleně se princ zalíbí, vezmou se a zůstanou v království jejího otce, ptačího krále. Ale po čase se vydají navštívit princova otce. Poutník se od tří vran dozví, co princovi hrozí od jeho macechy-ježibaby, ale kdo to prozradí, zkamení. Podaří se mu zabránit všem úkladům, ale nakonec je podezřelý, že chtěl Mahuleně ublížit a čeká ho poprava. Rozhodne se vše vyprávět a zkamení. Po čase se princ dozví od vran, že ho může oživit krví vlastního dítěte. Řízne malého synáčka do prstíčku a věrného přítele oživí. Zajímavým momentem tu je, vedle onoho přátelství, jehož počiny musí být utajeny, způsob, jak smí hrdina svou vytouženou krásku spařit: k dosažení ideálu vede trpělivé, postupné přibližování, vyžadující schopnost odložit uspokojení tužby, ovládnout se.
Láska je v pohádkách všudypřítomná a jejím přirozeným vyvrcholením je svatba hrdiny či hrdinky s vytouženým partnerem. Pohádková podoba lásky je skoro vždy stejná, stereotypní a z pohledu dospělého hodně zjednodušená: omezuje se na zalíbení ve fyzické kráse protějšku a projevuje se obětí, ochotou překonávat překážky a všemožně pomáhat. Jediný příklad za přečetné další – slovenská Pan král Šurina a Otolienka (Němcová-Seifert). Princ Šurina je unesen čarodějem a dostane od něj nesplnitelné úkoly - zpracovat půdu, zasázet ovocné stromy nebo révu a do rána mít úrodu, umlít skály a z toho napéct chleba. Zalíbení v Šurinovi najde nejmladší čarodějova dcera Otolienka, která mu místo navařených žab a hadů k obědu nosí dobré jídlo a kouzlem plní jeho úkoly. Pak s ním uprchne a cestou mate pronásledovatele tím, že sebe i Šurinu mění v různé krajinné prvky. Dojdou k Šurinovu městu, ale on ji nechá čekat za městem. Ona ho varuje, že se nesmí s nikým jiným políbit. Šurina se matce ubrání, ale ona ho políbí ve spánku. Otolienka se pak promění v topol, který Šurina dá porazit, pak v jabloň a nakonec v zlatou kachnu. Tu Šurina uloví a políbí a tím ji vysvobodí. V dílčích obměnách je tento typ pohádky velmi častý a představuje typický příklad pohádkové lásky, která je schopná pomáhat, ale také odpouštět. Zřejmě nestarším pramenem tohoto příběhu je staroindická Šakuntala z Mahábháraty.[6]
Mnohem pestřejší je pohádkový obraz přátelství a jeho různých podob. Jeden z modelů přátelství představuje pohádka, kterou známe od Andersena pod názvem Přítel na cestách (v nejstarších vydáních Pallasova překladu zněl název Soudruh na cestách). Na počátku je služba, kterou hrdina prokáže mrtvému – zajistí, aby byl řádně pohřben, většinou tak, že za něj zaplatí dluhy. Vděčný nebožtík se pak k němu přidá v podobě poutníka, který ho doprovází při všech jeho činech a pomáhá mu, většinou radou.
Další častý model, už zmíněný: přítel doprovázející hrdinu. V Mahuleně, krásné panně je to poutník blíže neurčeného původu a postavení, ale často je to hrdinův vrstevník, narozený ve stejný den, ale v rodině nižšího sociálního postavení a tedy v roli přítele, pobočníka nebo sluhy s výsadami. Zápletka tohoto modelu přátelství spočívá v tom, že přítel vyslechne rozhovor ptáků nebo jiných kouzelných bytostí, z něhož se dozví, jakým způsobem může hrdina dosáhnout svého cíle nebo jakým nástrahám a útokům může uniknout, ale „kdo to prozradí, ať zkamení.“ Rady fungují dobře, ale varování před nebezpečím budí nevoli hrdiny, až závěrečný přítelův zásah, kterým zachraňuje jeho manželku před smrtí, ho přivede na popraviště, on ale volí raději zkamenění, nechce, aby byl považován za nepřítele. Nakonec je vysvobozen, zpravidla krví hrdinova dítěte, nebo alespoň ochotou ji prolít. V německé pohádce O věrném Janovi (Petiška 1984) služebník Jan slibuje umírajícímu králi, že se o jeho syna postará, i kdyby ho to mělo stát život. Po králově smrti Jan provází prince po zámku a ten si prosadí, že se podívá do zakázané komory, je tam obraz krásné princezny, po níž princ zatouží. Příběh osvobozování princezny proběhne podle rad havranů. V závěru pod šibenicí Jan vypráví celý příběh a zkamení. Po létech, když už mladý král má se svou těžce získanou ženou dvojčata, kámen promluví: obživne, když mu král obětuje co má nejmilejšího – svoje děti. Král napřáhne na děti meč, a v tom Jan obživne. Přátelství královo je stejně ochotné k oběti, jako Janovo.
Ale přátelství se také může pokazit, třeba i malicherností. O tom vypráví portugalská pohádka Granátovník (Hulpach 1995): Pedro má sad, opičák Umbo v něm sedává, pojídá granátová jablka a vypráví Pedrovi, jsou přátelé. Ze semínka, které vyplivl opičák, vyrůstá stromek. Pro Pedra je to plevel, který vadí jeho olivovníku, pro opičáka jeho vlastní strom. Vzniká konflikt mezi dosavadními přáteli. Opičák si jde stěžovat soudci, soudce ho odkáže na krále, od krále putuje se svou stížností k Smrtce. Smrtka pohrozí králi a ten opičákovi vyhoví. Poručí soudci a soudce rozkáže Pedrovi, aby olivovník porazil. Od té doby Pedro s Umbem nepromluvil a když vyrostl granátovník, jeho jablíčka byla hořká a kyselá. Sobecký spor, vyhrůžky, pokažené přátelství, které nese jen kyselé plody. A také je tu ta opičákova cesta k moci nejvyšší a náhlá vstřícnost k opičákově stížnosti, všichni jsou ochotni pod tlakem vyhovět – velice trpká pohádka.
A pak je tu téma přátelství falešného, zrádného a nebezpečného. U nás nejznámější variantou příběhu o zrádných kamarádech a falešných hrdinech je Neohrožený Mikeš Boženy Němcové. Silák Mikeš jde do světa a potká dva kamarády, stejné siláky. Dojdou do lesního obydlí, dva vždy jdou na lov, jeden má vařit, ale nepodaří se mu připravit oběd, protože je napaden zlým skřítkem. Oba Mikešovi kamarádi příhodu zatají, až Mikeš zjistí, co se stalo a skřítka uvězní. Pak kamarádi objeví díru do země a jen Mikeš má odvahu se tam spustit a v pozemním světě vysvobodí tři princezny. Kamarádi všechny tři dívky vytáhnou, ale Mikeše nechají pod zemí. Ten se pak dostane na zem za pomoci obrovského ptáka a zastihne a usvědčí své zrádné kamarády právě ve chvíli, kdy se chystají oženit s princeznami.
Už sám o sobě je tento příběh inspirativní a může nabídnout téma zbabělosti, zneužití důvěry a zrady přátelství. Ale některé varianty vnášejí do něj další momenty. Ve variantě Boženy Němcové se Mikeš na oba kamarády vytahuje, a už předem jim říká „Nebojte se, já nejsem tak slabého ducha jako vy“, čili pěkně jim naservíruje presumpci viny. Tady můžeme hledat příčinu zborcení přátelství, situace, kdy vinu na zničení dobrých vztahů do značné míry nesou obě strany.
Erbenova varianta se jmenuje Vousy na loket a člověk na píď a rozdíly dalších národních variant naznačí už názvy: vlámská pohádka Statečný seržant (Meyer), ruská O silném Kulihráškovi (Černý, Tvrdíková, Vaculín 1983), keltská O Rytíři červeného štítu (Vladislav 1992), čínská O střevíčku z císařského paláce (Vladislav 2008) nebo středoasijská Syn medvědice (Tichý 2008). Ve francouzské pohádce Janek Medvěd (Cibula 1990) je místo mužíčka obr a falešní kamarádi jsou tři. V italské pohádce Hrbáček s obuškem (Calvino) se královský pekař zamiluje do nejstarší princezny, je za to vyhnán do světa a putuje s dvěma kamarády. V lesním domě je při vaření napadá hrbáček s obuškem. V podzemí pekař setne hlavu čarodějovi a od osvobozených princezen dostane dárky, s jejichž pomocí se pak dostane zpátky na zem. Vrací se kočárem se šestispřežím a doprovází ho celý regiment vojáků, princezny mají radost, že přichází skutečný zachránce. Pekařův regiment vystřelí na oba zrádce a ti umírají. Král se pak zastydí, že pekaře vyhnal, a vzdá se trůnu v jeho prospěch.
Jan Werich pohádku nazvanou Žluté mužátko ozvláštňuje trojím způsobem. Ten první spočívá v tom, že oni tři hrdinové jsou Sulejmanovi vojáci, kteří zběhli z vojny s Tatarem. Druhý spočívá v postavě skřítka, ve většině pohádek je to trpaslík s dlouhými vousy a v slovenských pohádkách se také jmenuje Loktibrada; tyto vousy jsou jeho slabinou a hrdina ho zpravidla zneškodní a donutí k spolupráci tak, že mu je přiskřípne do polorozštípnutého špalku. Werich vymyslel vlastního skřítka, je to „tvor, vlastně patvor, vlastně patvorek“, má žluté oči, sírově žlutý obličej a pomerančové vousy, zkrátka je to „žluté mužátko“. A třetí způsob ozvláštnění, kterým Werich vnáší do příběhu modernost mnohem více, než přizpůsobením příběhu současným reáliím a dobovými narážkami, je formulace zaklínadla, které hrdina musí vyslovit. V pohádkách je tomu tak, že zaříkadlo, ať je to Hrnečku, vař nebo Sezame, otevři se, má pevný text, který je jaksi shůry dán a nesmí se žádným způsobem porušit. Werichovým zaklínadlem je naopak zadání: „Cokoliv tě napadne. Ale nesmělo to nikoho před tebou napadnout.“ Požadavek je zcela moderní – originalita. Werich s tím samozřejmě nemá potíž, jedno zaříkadlo zní „Na ostrově Hokaido kuká v lese kukaido“, druhé „Na ostrově Hukačka kuká v lese kukačka“. Autorská varianta lidové pohádky u autorů druhé poloviny 20. století vnášívá do příběhu některé moderní postoje a pohledy na život a lidi. Vedle Wericha se to týká zejména pohádek Jana Drdy.
Snad celosvětově nejrozšířenější a u nás nejčastěji dramatizovanou pohádkou je Popelka. Odhlédneme-li od volných variací typu Tří oříšků pro Popelku, které mají své vlastní téma i výrazné odlišnosti v příběhu, lze říci, že většina dramatizací trpí „dospěláckou“ pošetilostí, vedoucí k usilovné snaze nějak „realisticky“ vysvětlit, jak je možné, že Popelku v nádherných šatech nepoznají ani otec, macecha a sestry; tito dramatizátoři totiž nepochopili, že pohádka je o tom, jak vnější podoba a vnější okolnosti ovlivňují sociální status člověka, jinak řečeno, že nádherné šaty místo hadrů Popelku změní k nepoznání, protože sociální status se může změnit okolnostmi; ale že také záleží na charakteru člověka, jestli dostane šanci se vyšvihnout a změnit svou špatnou situaci, že v tom může hrát roli i láska a že ani truchlivé okolnosti života nemusí být navěky.
V evropské tradici má Popelka dva základní modely. Ten první, francouzský, má východisko v Perraultově pohádce Popelka aneb skleněný střevíček (Perrault 1972). Popelku v krásnou dámu změní víla kmotřička (nebo stařenka čarodějka). Kouzlem se proměňují Popelčiny cáry v skvostný oděv, dýně či pomerančová slupka v kočár, myši, žáby, krysy, kočky v koně a služebnictvo. Ale vždy je ten střevíček skleněný. Mění se ovšem dílčí okolnosti, včetně způsobu nalezení Popelky princem, i tím, jak se Popelka v závěru zachová k maceše a nevlastním sestrám. Do této skupiny patří mimo jiné francouzská O Popelce, kočáru z oříšku a střevíčku ze skla (Vladislav 1970) nebo vlámská Popelka (Meyer).
Druhý typ představuje pohádka O Popelce bratří Grimmů, u nás asi nejznámější. Do této skupiny patří například slovenská pohádka Boženy Němcové Popelka (Němcová-Seifert), která se od varianty bří Grimmů liší tím, že Popelka ve svých kouzelných šatech nechodí na královské plesy, ale do kostela (mezi českými pohádkami Němcové najdeme pohádku téhož názvu - viz pasáž o odvážné Molly). Příběhu Popelky je bližší pohádka O třech sestrách, kde jsou ony kouzelné oříšky se skvělými šaty i chození do kostela: příběh končí tím, že matka a sestry rovněž získají kouzelné oříšky, ale najdou v nich hady, kteří je uškrtí. Také v ukrajinské pohádce Zlatý střevíček (O lesním carovi; Zlatý střevíček) nevlastní dcera Hana chodí v kouzelných šatech a zlatých střevíčcích do kostela, a šaty jí dává vrba vyrostlá ze semínka, které jí dala před svou smrtí maminka.
Velmi volné varianty příběhu Popelky pocházejí z britských ostrovů. Dvě anglické převyprávěl Jan Vladislav (1995). O krásné Hadrničce začíná smrtí její matky při porodu. Dědeček proto na vnučku zanevřel, usedl do křesla u okna a zůstal tak celá léta, až mu vousy vrostly do země. Teprve pozvání na zámek ho donutí své křeslo opustit. Současně se do zámku vydá i Hadrnička, odstrkovaná a zanedbávaná. Cestou ji potká princ, zamiluje se do ní jaká je a otrhanou si ji přivede na zámek. V pohádce O princezně Rákosničce je pomocníkem dívky červené telátko, svou roli tu hraje i tradiční francouzský skleněný střevíček. Ještě více se od kontinentální tradice odlišuje irská varianta, nazvaná Plavovláska, Hnědovláska a Chvějička (Jacobs 1996). Titulními hrdinkami jsou tři královy dcery, do nejstarší Plavovlásky je zamilován syn krále Emanie. Odstrkované a ponižované Chvějičce pomáhá stařenka slepičářka, která dovede kouzlit, když si oblékne plášť temnoty. Tato Popelka vždy stařence řekne, jaké barvy mají být její šaty a jezdí na ples na kobyle rovněž zbarvené podle svého přání. Princ z Emanie zapomene na nejstarší sestru a zamiluje se do Chvějičky, kterou při třetí návštěvě pronásleduje na koni, ale podaří se mu jen strhnout jí střevíček. Objeví ji, ale tím to nekončí, musí o ni bojovat princové (bez boje by to ani nebyl keltský příběh) a vybojuje ji ten správný. Ožení se s ní, ale příběh pokračuje se závistivými sestrami, které se ji pokusí zničit tím, že ji strčí do vody. Ale ona se zachrání a nakonec má s princem z Emánie čtrnáct dětí.
Od evropských Popelek se výrazněji liší vietnamská pohádka nazvaná Tam a Cam (Zbořilová, Klindera). Krásná Tam je Popelka, Cam je ošklivá vlastní dcera macešina. Pomocníkem a rádcem Tam je sám Buddha. Když jde Tam na velkou novoroční slavnost, ztratí střevíček u mostu. Slon, na kterém jede král, odmítá na most vstoupit, dokud nenajdou Tamin střevíček a nedonesou ho králi. Ten najde dívku, které patří střevíček, a ožení se s ní. Příběh pokračuje pletichami závistivé macechy a ošklivé Cam, ale končí šťastně a obě závistivé ženy jsou potrestány.
Ve všech případech tu je vedle základního tématu změny sociálního statusu ještě zcela zřejmé téma konfliktu Popelčiny dobroty, pracovitosti, slušnosti s chamtivostí, parádivostí, závistivostí a celou škálou dalších špatných vlastností nepřátelských postav. Nejzvláštnější z nich je zavilý a depresivní dědeček krásné Hadrničky.
Pohádky s tematikou odměny za slušnost bývají převážně dívčí: hrdinka je vyslána (často macechou, která se jí chce zbavit nebo ji využít) za splněním náročného úkolu. Ona se ho zhostí za pomoci dárců nebo pomocníků, k nimž se zachovala slušně, zdvořile, pomohla jim. Nejjednodušší model představuje Dvanáct měsíčků (Němcová-Seifert): Maruška dostane od macechy za úkol přinést fialky, jahody a jablka, přestože je zima. V lese narazí na kruh dvanácti měsíčků, zdvořile je pozdraví a požádá, zda by se mohla ohřát u jejich ohně. Za to jí měsíčci vytvoří uprostřed zimy místečko, kde může získat žádané lesní plody nebo květiny. Macecha s Holenou se při svém pokusu chovají hrubě, nezdvořile a sobecky a jsou potrestány.
Druhý model obsahuje i další úkoly: hrdinka se na své cestě za splněním úkolu dostává do situací, kdy je žádána o pomoc. V evropských pohádkách má například obrátit lávku, vyčistit pícku, setřást ovoce se stromu. V indické pohádce O Smuténce a Marnivce (Marek) má podojit a obsloužit kravičku, nasekat trávu březí kobyle a strhnout z banánovníku břečťan, navíc ještě u stařenky, k níž dojde, se má vykoupat, vybrat si šaty a najíst se. Všechny tyto úkoly splní Smuténka dobře, zvířatům a stromu pomůže, při sebeobsluze a vybírání šatů u stařenky projeví skromnost.
Stojí tu proti sobě dva „balíčky“ vlastností a návyků: na jedné straně zdvořilost, ochota pomáhat, schopnost vcítění do problémů druhých a ohleduplnost, pracovitost a skromnost, na straně druhé neochota, lenost, hrubost, sobectví, bezohlednost a chamtivost. Ten kdo má ony dobré vlastnosti a prokazuje činy svou lidskou hodnotu, je odměněn a druzí mu pomáhají tak, jak on pomáhá jim. Na druhém pólu stojí trest a životní prohra.
Jedním z příkladů toho typu pohádky je Dej Pánbůh štěstí, lávko (Němcová, Seifert). Hrdinka této pohádky se vydává hledat službu, aby unikla špatnému zacházení ze strany macechy. Cestou každou věc či tvora nebo strom pěkně pozdraví, pokloní se a pomůže: obrátí prochozenou lávku, očistí psíčka postiženého prašivinou, očeše plody, které stará hruška nemůže unést, vyžene bejčka, který je už léta na jedné pastvině, vymete pícku. U ježibaby pak zametá jedenáct světnic, ale jednou nahlédne i do zakázané dvanácté, najde v ní zlato, stříbro a měďáky v kádích, vykoupe se v nich a má pak zlaté vlasy, ruce i nohy. Musí před ježibabou utéct, ale cestou jí všichni pomohou. Na cestu se pak vydá vlastní dcera macechy, ale ta se chová hrubě a sobecky a proto pohoří, vrací se vymáchaná a celá podrápaná. Zlatá panna se bohatě provdá, ta druhá zůstane na ocet.
Podobný příběh má i známá ruská pohádka O překrásné Vasilise (Karnauchovává 1977). Osiřelá Vasilisa má od své zesnulé maminky panenku, která ji provází, pomáhá jí a dělá za ni ty nejhrubší a nejobtížnější práce. Nevlastní sestry Vasilisu v noci pošlou pro světlo k babě Jaze. Práci u baby Jagy za ni vykonává panenka. Baba Jaga chce Vasilisu upéct, ale ona na radu panenky obdaruje děvečku šátečkem, kocourovi vrčounovi hodí pirožek, psovi dá kus chleba, břízu ováže stužkou, vrata namaže máslem a ti všichni jí pomůžou při útěku před babou Jagou. Nevlastní sestry zahynou a s Vasilisou se nakonec ožení carevič. Variantou tohoto příběhu je i německá Paní Holle (Petiška 1984): dívka doputuje k paní Holle, u níž natřásá peřiny, aby na zemi sněžilo. Nevlastní Anička se vrátí celá pozlacená, protože byla ochotná a pilná, vlastní dcera Markétka je celá od smůly, která se jí už navždycky drží. U Václava Říhy najdeme tuto pohádku pod názvem Lenka – macecha ji pošle k ohňové babě pro oheň, dívka se cestou zdvořile zachová k bílému jezdci na bílém koni (den), červenému na červeném (červánky) a černému na černém (noc), a ti jí také pomohou při zpáteční cestě.
Podobný příběh má anglická pohádka O studni s třemi zlatými hlavami (Vladislav 1995, též Štrut, tam jsou hlavy stříbrné). Král se podruhé ožení, macecha nenávidí krásnou a dobrou královu dceru, preferuje svou ošklivou a zlou. Obtížný úkol dívky spočívá v tom, že ji u studny tři zlaté hlavy žádají, aby je umyla a učesala a položila na sedmikrásky. Ona to udělá a hlavy ji za to obdaří krásou a krásným hlasem a bohatým a krásným ženichem. Macešina dcera neposlouží hlavám, dostane boláky do obličeje, hrubý hlas a žebráka za muže. Všichni ji litují, její matka pukne vzteky, zato starý král se nad ní smiluje, dá jí svoje království a odstěhuje se k vlastní dceři a jejímu muži. Variantu pro menší děti představuje italská O kocouru Mňoukovi a dvou holčičkách (Vladislav 1968). Nevlastní dceři dá macecha koudel, aby upředla stříbrnou nit, když dívka na zahradě pláče, ujme se jí kocour Mňouk a zavede ji do kočičího paláce. Dívka tam kočičkám uklidí, navaří, prostře, dostane za to raneček, a když poslechne kocourovy rady, jak se má chovat při zpáteční cestě, přinese domů vřetánko se stříbrnou nití a na čele má stříbrnou hvězdu. Ryze dívčí příběhy vydal Albatros v knížce pohádek Jana Vladislava O Bílé Karolíně a Černé Karolíně. Jsou to příběhy statečných a chytrých dívek, které dokážou čelit všem možným nebezpečím a nástrahám, až dojdou svého štěstí.[7]
Další okruh tvoří pohádky s třináctou komnatou. V pohádce má zakázaná komnata někdy i jiné pořadové číslo nebo označení. Je chápána jako antická Pandořina skříňka: její otevření ze zvědavosti či neschopnosti brát ohled na zákaz, způsobí neštěstí a bolest. Z nejznámějších pohádek s třináctou komnatou lze uvést O Slunečníku, Měsíčníku a Větrníku (Němcová-Seifert). Princ Silomil ze zvědavosti a nudy ji otevře: „A vždyť to ani nepozná, třebas se tam podíval.“ Je to postoj typu „zkusím to, však ono to nějak dopadne“. Silomil připoutanému muži jen tak trochu uleví a výsledek je katastrofální. Nejhorší na té věci je, že se tímto přístupem způsobí bolest či neštěstí druhému, zpravidla milovanému člověku. Hazardéři všeho druhu zpravidla tvrdí, že je to jen jejich věc, co dělají, ale prakticky vždy je poškozen i někdo další, a ne vždy se v životě najde způsob, jak skutek odčinit, neboť v životě kouzla nefungují.
Už v předchozím oddíle, který se týkal především chování pohádkových postav, jsme se dostali k četným dobrým i špatným vlastnostem lidí, jinak řečeno k jejich morálce, čili jde o ono „dobro“ a „zlo“, které bývají v souvislosti s pohádkou stereotypně uváděny. Neexistují ovšem v takto obecné a vlastně dost mlhavé podobě, ale jako konkrétní vlastnosti a konkrétní chování, jako je egoismus versus empatie, hrubost versus laskavost, lenost versus pracovitost atd. atd. Ty teprve jsou v pohádce schopny dítěti něco doopravdy sdělit o vztazích mezi lidmi a plní tedy výchovnou funkci. Zabývání se pohádkami z tohoto okruhu je příležitostí k řešení morálních dilemat a velmi často umožní experimentovat s variantami řešení. Problém prohlubující diskuse v reflexích jsou zcela nezbytné.
Velmi častým motivem pohádek je dodržení nebo nedodržení slibu, pravidla nebo zadání či úkolu a jeho důsledky. Jeden typ vychází z příběhu o Šakuntále z Mahábháraty. Jednou z mnoha pohádek toho typu je afghánská O víle z granátového jablka (Zachystalová). Princ Nasim touží po výjimečné dívce a získá vílu z granátového jablka, poruší však podmínku, že se od ní nesmí vůbec hnout, a nechá ji na sebe samotnou čekat za městem. Vážné potíže z toho nastanou jak pro ni, tak pro něho.
Jiný typ pohádky o dodržování slibů je například německá Žabí král (Petiška 1984). Žabák, který princezně pomohl, žádá, aby se s ním spřátelila, seděla s ním u stolu a nechala ho spát ve své posteli. Princezna ledabyle slíbí a okamžitě odchází, svůj slib nemyslela vážně. K dodržení slibu ji donutí otec a tematické těžiště této pohádky je právě v jeho v chování, když trvá na splnění slibu, byť byl jakkoli absurdní. Jiná situace s porušením slibu: král nebo sama princezna hledá ženicha, který má splnit určitý úkol nebo podat určitý mimořádný výkon. Požadavek splní jen chudý mladík, pasáček apod., ale král nebo princezna se začnou vymlouvat a kupit další a další podmínky. Ve všech případech je takové jednání prezentováno jako zavrženíhodné.
V četných pohádkách naopak i postavy patřící do kategorie negativních sliby dodržují, i když tím působí škodu sami sobě. Typickým příkladem je pohádka Čertův švagr Boženy Němcové: hrdina pohádky slouží léta v pekle a na odchodu si má říct o odměnu, jakou si jen přeje. Na čísi radu si vyžádá starý záplatovaný kabát, v jehož kapsách je vždy jakékoliv množství peněz. Čert ho dává nerad, ale slib splní. Slib, resp. to, co považuje za svou povinnost, aby odčinil svůj prohřešek, dodrží i Jiřík v Zlatovlásce (Erben): ačkoli mu svou dceru po splnění úkolů otec dává, a ačkoli by s ní Jiřík mohl zůstat u jejího otce nebo odejít kdykoli během zpáteční cesty, přivede tuto těžce získanou (a zřejmě i milovanou) dívku starému králi, který ho pro ni poslal, stejně jako Tristan přivede Isoldu svému strýci. Nenutí ho k tomu žádná vnější síla, ale jeho zodpovědnost za své činy. Dodržet slib, zodpovědně splnit svůj úkol nebo odčinit svou vinu je příkazem pohádkové morálky, která nepodléhá všedním úvahám a banálním tendencím a věcným, ale sobeckým úvahám. Neplatí tu ani omluva velkou a nepřekonatelnou láskou, jako je tomu v Tristanovi a Isoldě, kteří se milují a podvádějí tak strýce a manžela. V pohádce si Jiřík vezme Zlatovlásku, až když se starý král z vlastní hlouposti a ješitnosti nechá usmrtit.
Zajímavý je námět pohádky Boženy Němcové Otcovo dědictví (Němcová, Seifert). Když umíral starý král, ptal se svých tří synů, co by jim měl odkázat. Oba starší žádali království, nejmladší Peťka si přál, aby si ho zamiloval každý, kdo na něj jenom pohlédne. Tři bratři se vydají do světa, oba starší jsou hned na první pohled vítání, Peťka až když na něj hostitel opravdu pohlédne, ale pak ho přijímá velmi vřele. Peťka tak postupně získá kouzelné dary a nakonec se do něj zamiluje vzpurná a svéhlavá princezna, s níž získá i království. Bratři litují, že si nepřáli co Peťka: „Oni byli králové a nic víc. Ale Peťku měl každý rád, kdo se na něho podíval; měl vzácné dary, krásnou ženu, a k tomu ke všemu se stal králem jako oni.“ K oněm dobrým vlastnostem hlavního hrdiny tu je navíc situace rozdílu mezi tím, kdy je člověk akceptován pro svůj vysoký sociální status, a kdy pro své vlastnosti, které se vyjeví, až když ho druzí opravdu poznají.
Touha po něčem a ctižádost jsou tématem řady pohádek, v nichž mladý muž, většinou princ, zatouží po obtížně dostupné dívce z obrazu, jak už bylo uvedeno. Ale existují i jiné tužby. Ve Vladislavových francouzských pohádkách je příběh O černém korábu (Vladislav 1970), jehož hrdina, kapitán Jan, touží najít bájný zlatý ostrov. Po dlouhé plavbě se k němu dostane, ale ostrov střeží celá flotila a Jan vysloví přání dosáhnout cíle třeba s pomocí čerta. Ten ovšem za to chce úpis, jakmile se Jan vrátí zpět do přístavu Saint-Malo. Jan zlato přiveze a před úpisem Jana zachrání jeho nevěsta Janička. Pohádka zobrazuje pozitivní i negativní či nebezpečné aspekty velkých cílů a velké ctižádosti.
Tématem Soli nad zlato (Němcová, Seifert) je potřeba vážit si všedních věcí, které v běžném životě téměř nevnímáme a začneme je oceňovat, až když je ztratíme. V Cibulových Francouzských pohádkách najdeme cosi jako variantu Soli nad zlato, Krále Leara i Popelky dohromady v pohádce nazvané Pasačka krocanů (Cibula 1990). Král, který všechno jídlo přesoluje, vyžene nejmladší dceru Tinetu, která ho má ráda jako on sůl. Žije v sousedním království jako pasačka krocanů, starší dcery se vdají a otce vyženou ze zámku. Tineta chodí v sousedním království inkognito na plesy a další vývoj je jasný, nakonec přijde vyhnaný otec a končí se svatbou, napřed ale ženich pomůže tchánovi získat zámek zpět. Důležité místo v příběhu má sluha jako rádce krále a pomocník Tinety a za své cenné, i když králem nevyžádané služby, je také oženěn. Velmi podobný je příběh maďarské pohádky Jak se husopaska stala královnou (Illyés), jenomže jde o dcery chuďase, ne krále, a fabule je jednodušší.
V některých pohádkách je konfrontována vděčnost zvířat s nevděkem lidí. V japonské pohádce Vděk a nevděk (Černá, Novák) se lékař Morosuke za povodně zachrání na dřevěné desce. Vytáhne na ni i člověka, bednáře, který mu za to slibuje hory doly. Když ale Morosuke vytahuje z vody lišku a pak hada, bednář protestuje, nač zachraňovat zvířata, stačí přece, že je zachráněn on! Morosuke i bednář se po povodni usadí v jednom městě, lékař je schopný, pracovitý a obětavý a proto se mu velmi dobře daří. Bednář mu úspěch závidí a pomluví ho, že je čaroděj, jinak by se majetku nemohl domoci. Morosuke je uvězněn, ale ujmou se ho obě zachráněná zvířata a z vězení mu pomohou. „Zlo pochází od zlých lidí… a my dodáváme: Nikdo neumí být tak nevděčný, jako člověk.“ Mimo jiné je tu motiv závisti – neschopný závidí schopnému a svádí úspěch druhého na nečestné jednání. Podobný příběh je základem francouzské pohádky Lev a zloděj (Cibula 1990): člověk slyší v lese volání o pomoc, vytáhne z rokle postupně opici, vlka, medvěda a lva. Lev mu radí, aby už nikoho nevytahoval, ale on slyší člověka a vytáhne ho. Ten na rozdíl od zvířat, která slibují pomoc, ani nepoděkuje. Krátce na to zachráněný svého zachránce okrade, ale zvířata přiběhnou a zloděje dopadnou. Asi nejznámějšími vděčnými zvířaty-pomocníky jsou ve Zlatovlásce mravenci, krkavci a ryba, kteří Jiříkovi pomohou splnit zadané úkoly a získat tak Zlatovlásku.
Další cennou vlastností, která charakterizuje mnohé pohádkové hrdiny, je sebeovládání a schopnost odložit naplnění svého přání či potřeby. V Dobšinského pohádce Světovládný rytíř hrdina putuje, aby vysvobodil svou ženu – princeznu. Do cesty se mu jako nástrahy staví strigy proměněné v lákavou hrušeň, jabloň a studnu. Hrdina má hlad, žízeň, chuť na voňavé ovoce, ale tátoš mu radí, aby odolal, protože je to jedované, s obtížemi dokáže odolat a splnit svůj úkol. V maďarské pohádce Létající zámek (Illyés) se jeden po druhém do světa vydávají tři synové chudých rodičů, kteří se narodili z jablek a proto se jmenují První, Druhý a Třetí Jablůnek. Všichni tři potkají stařečka a rozdělí se s ním o svůj bochníček chleba rovným dílem. Stařeček jim radí, jak postupovat – přebrodit potok, ale nevšímat si leknínů a na louce pak netrhat stříbrné a zlaté květy, teprve pak mohou najít štěstí. První Jablůněk podlehne už leknínům a změní se v rybu, druhý utrhne stříbrný květ a změní se v hada. Uspěje až Třetí Jablůnek, který pak musí přejít ještě rozsáhlou poušť, než se dostane do vílího zámku, kde získá kouzelné schopnosti a dary pro další putování a činy. Jinak řečeno – nepodléhat svodům ani momentálním potřebám, nenechat se odvést od svého cíle, od podstatného úkolu dílčími, každodenními potřebami či slastmi.
Strach a nebezpečí a jejich překonávání jsou motivem mnoha pohádek, v několika japonských však tvoří základ zápletky. Pohádka Čtyři posvátné svitky (Černá, Novák) vypráví o chudém chlapci Džiróovi, kterého rodiče dají v deseti letech do učení k mnichovi v malém chrámku u lesa. Chlapec mnichovi pomáhá, ale učení ho nebaví, raději se toulá po lese a tak ho mnich pošle zpátky domů. Na cestu mu dá čtyři posvátné svitky. Cestou v lese Džiró potká divou lesní ženu jamambu, prchá před ní a zachraňují ho svitky, které vytvářejí jamambě překážky. Nakonec doběhne zpátky k mnichovu chrámku, mnich ho na poslední chvíli před jamambou zachrání a chlapce si přece jenom ponechá. Ten pak už seká dobrotu a dobře se učí. Další strašidelnou pohádkou v této knize je Dlouhá střapatá: mladý samuraj Jošinari přenocuje v opuštěném chrámku, kde podle vesničanů straší. V noci se opravdu ozývají podivuhodné hlasy a zvláštní věty, objevují se světla, ale Jošinari se nedá vyděsit. Ráno pak zjišťuje, že těmi strašidly s kuriózními jmény, jako je Dlouhá střapatá, nevinně vězněná nebo Břichatý nenasytný, v rybníce vězněný a podobně, jsou odpadky - džbán bez dna, kohoutí ocas, bezzubý hřeben, koňská lebka a utržená tkanička od sandálu. Fantastičnost a humornost těchto příběhů kombinovaná se skutečným horrorem tvoří zajímavou a inspirativní směsici a velmi jemným humorem prezentuje situaci, kdy se člověk děsí „vlastního stínu“.
Víc než půl století žijeme s Pyšnou princeznou a tak se zdá, že o pýše princezen a jejich převýchově víme vše. Variant tohoto tématu je značné množství, ne všechny jsou ale o pyšných princeznách. V španělské pohádce Půlkohoutek (Cibula 1984) je nejmenší kohoutek matky slepice jen poloviční. Má jen jedno oko, jednu nohu, jedno křídlo, ale je na sebe pyšný. Nechce zůstat na dvoře mezi ohavnými dvouokými a dvounohými slepicemi a vydá se k panu králi. Cestou ho o pomoc prosí voda v potoce, vítr a oheň, ale on je pyšně odbyde. Dojde na zámek, ale tam ho lapí kuchař a zakroutí mu krkem, kohoutek marně volá vodu a oheň, aby mu pomohly, kuchař ho upeče a oheň ho spálí tak, že ho kuchař vyhodí z okna a vítr ho zanese na špici kostela, kde se z něj stane korouhvička.
Pýcha končící tragicky je námětem slovenské pohádky Lubka a Kovovlad (Němcová, Seifert). Lubka je dcerkou chudé vdovy, ale je hrdopýška. „Jsi chudé děvče a vybíráš si v mládencích jako v malinách. No, no, jen aby sis nevybrala kyselou.“ Jednoho dne má Lubka sen, že pro ni přijel krásný mladý pán v měděném kočáře a přinesl jí šperky, další sny jsou o stříbrném a o zlatém kočáře. Lubka nadutě odmítá veškeré nabídky, až před domem zastaví měděný, stříbrný i zlatý kočár. Žádá o ni Kovovlad, pán nad doly. Lubka se za něj provdá, jeho říše je nádherná. Jenže k jídlu je jen měděný, stříbrný a zlatý chléb, a cesta zpátky je zatarasena.
V německé pohádce, nazvané Růženka a Bělinka (Petiška 1984), je ústřední postavou vztekloun – negativista a nevděčník. Růženka a Bělinka jsou dvě dívky, dvě růže, opačné povahy (jedna sedí doma, druhá běhá po lukách), ale mají se rády a spolupracují. Do jejich domku přijde medvěd a pobývá u nich celou zimu. V létě odejde do lesa, aby hlídal své poklady před zlými trpaslíky. Zápletku vytváří vztekloun trpaslík, který oběma dívkám nadává i když mu pomáhají ze svízelné situace. Jejich medvěd ho zabije a tím je vysvobozen, je to princ, který se ožení s Bělinkou, Růženka si vezme jeho bratra. Zajímavá je postava nevděčného vzteklouna.
Mnoho pohádek obsahuje tematiku podvodu, nespolehlivosti, zvědavosti a pokušení. V Erbenově pohádce Drak dvanáctihlavý hrdina zabije s pomocí vděčných zvířat draka a zachrání tak princeznu před smrtí, ale odmítne jít si s ní k otci pro odměnu. Vydal se do světa a ještě rok musí putovat. Využije toho princeznin kočí a vydává se za zachránce. Tento motiv s falešným hrdinou najdeme v řadě dalších pohádek. Variantou tohoto příběhu je Říhova pohádka Jan. Její hrdina po zabití draka nemůže zůstat u princezny, protože slíbil rodičům, že se vrátí domů. Závist, žárlivost a zlomyslnost hraje hlavní roli v příběhu O ptáku Ohniváku mořské panně (Němcová, Seifert). Hrdina pohádky Janko získá zlaté pero, jímž si svítí v konírně. Závistivý sluha popíchne krále, aby Janka poslal pro Ptáka Ohniváka, krásnou mořskou pannu a nakonec pro živou a mrtvou vodu, které král potřebuje proto, aby jako ženich krasavice omládl. Janko si nakonec musí nechat srazit hlavu, aby král viděl, že mrtvá a živá voda funguje, když pak přijde o hlavu starý král, panna vyhodí živou vodu z okna a vezme si Janka.
Prakticky ve všech pohádkách najdeme nějaká morální dilemata, případy dobrých vlastností a chování, i těch špatných, někde jsou v popředí příběhu, jinde jeho doprovodem a důležitou okolností a často záleží na tom, co se v práci zdůrazní jako klíčové a rozhodující. Ve všech jsou reflexe příležitostí k debatě, už proto, že v pohádkách jsou postavy a jejich jednání vyhraněné, kontrastní, a morálka postav bývá absolutní, lze tedy klást otázky o podstatách i mezích toho či onoho chování.
Práce a pracovitost, dovednosti, schopnosti jsou méně častým motivem pohádek, ale objevují se. Asi nejznámějším příkladem mimořádných schopností je Dlouhý, Široký a Bystrozraký (Erben 1976). Ti tři podivní tovaryši mají natolik vzácné schopnosti, že dokážou princi pomoci při hledání a osvobozování vytoužené dívky. Na keltskou mytologii bezprostředně navazuje pohádka O Finnu Mac Coolovi, obrech a trpaslících (Vladislav 1992). Finna Mac Coola požádá král obrů o pomoc při hlídání novorozených dětí, které se mu ztrácejí. Finn si přibere několik trpaslíků se zvláštními schopnostmi: Líná kůže kam si sedne, odtamtud se nehne, Tenké ucho slyší každé šeptnutí v celém Irsku, Moudrá hlava ví všechno co se děje a bude dít, Hbitá ruka je mimořádně zručný zloděj, Lezec vyleze kamkoliv, Střelec umí skvěle střílet, Stavitel dokáže z pár kousků dřeva postavit i loď. Za pomoci těchto trpaslíků se Finnovi podaří zachránit obrovy děti.
V Sedmi Simeonech (Afanasjev; Erben 1974 a 1976) mají bratři za úkol ukovat vysoký sloup, postavit ho, vylézt na něj, vystavět koráb, který plave po moři i po suchu, potopit se s korábem a plavat pod vodou. Všechno to dokážou, sedmý ze Simeonů je dovedný zloděj, který dokáže ukrást cokoliv.
Hrdinové pohádek dostávají nerůznější obtížné úkoly: hledat v neznámých končinách, přemáhat draky, osvobozovat zakleté osoby nejrůznějšími složitými způsoby a za pomoci různých kouzelných osob a kouzelných prostředků, ale někteří dostávají úkoly ještě daleko podivnější. Podivný zeměpisný údaj „na východ od slunce, na západ od měsíce“ už byl zmíněn, podobný a snad ještě nezbadatelnější je úkol obsažený v názvu ruské pohádky Jdi tam, nevím kam, přines to, nevím co (Červenka). Hrdinou pohádky je skvělý carský střelec Fedot, který jednoho dne najde v lese hrdličku, z níž se nakonec vyklube překrásná dívka a s tou se ožení. Zamiluje se do její krásy sám car a chce se Fedota zbavit. Na radu baby Jagy ho car pošle nejdříve pro jelena zlatoroháka, což Fedot za pomoci kouzel své ženy splní. Další rada baby Jagy je ono “jdi tam..“. Cesta má trvat devět let tam a devět zpátky. Po Fedotově odchodu car usoudí, že není třeba čekat, protože Fedot určitě zahyne, a povolá si jeho ženu, ale ta se promění v hrdličku a unikne mu. Fedot putuje, dostane se k matce a sestrám své ženy, u nich získá jako průvodkyni na cestě na konec světa žábu. Najde ono „nevím kam“ a získá tam neviditelného sluhu Svata Všechnoznala, který ho donese zpátky ve velice krátké době a postaví mu zlatý zámek hned vedle carského. Žena ho uvítá opět v lidské podobě, ale car proti němu vytáhne s vojskem. Za pomoci Svata Všechnoznala Fedot carské vojsko porazí, car v boji zahyne a na trůně ho nahradí Fedot. Varianta tohoto příběhu O srdnatém střelci Andrejovi je v stejnojmenné knize (Černá, Tvrdíková, Vaculín).
S dovednostmi a schopnostmi souvisí i chytrost, schopnost najít neobvyklá a účinná řešení obtížných situací. V pohádce O Gobanu Saorovi a jeho synovi (Vladislav 1992) jsou těmi chytrými a důvtipnými tchán a snacha. Goban ví, že jeho syn moc chytrý není a tak se rozhodne oženit ho s chytrou dívkou. To se mu podaří, a když pak králi Východního světa Balarovi spolu se synem staví zámek, jaký nikdo jiný nemá, uvědomí si v závěru práce, že ho chce Balar zahubit, aby už nikomu jinému takový zámek postavit nemohl. Předstírá, že potřebuje z domova určité nářadí a dojet pro ně může jen Balarův syn. Bystrá snacha pochopí, že je třeba králevice zadržet jako rukojmí a tak pomůže tchánovi i manželovi k tomu, aby dostavěli zámek a vyvázli živí.
Co se zdaří jednomu, nemusí se podařit druhému. V japonské pohádce Opičí Buddha (Černá, Novák) se stařeček rozhodne dělat v poli strašáka, aby odehnal ptáky. Příslušně se nastrojí, ale když usne, najde ho stádo opic, které ho provažují za sochu Buddhy. Odnášejí ho do svého chrámku v horách a dědeček se probudí a rozhodne se hrát tuto roli, protože ho opice pobavily. Ty mu snesou spoustu darů, včetně zlaťáku, a když pak svůj chrámek opustí, dědeček odejde. Cestou nakoupí jídlo i ošacení. Závistivá sousedka pošle svého muže, aby také získal dary a peníze, ale on neobstojí, nedokáže se zdržet smíchu a předstírat, že je dřevěný. Velice na to doplatí, až do těch konců, že jeho žena v nedočkavosti strhá ze sebe všechny staré šaty a pak jim odloženými věcmi vypomohou sousedi.
Těžké to v životě mají lenoši a neschopní. Bulharská pohádka s tímto námětem se jmenuje Jak muž doma hospodařil (Karalijčev). Jejími hrdiny jsou schopná a dělná žena a muž budižkničemu. Když za celý den vyorá jen dvě brázdy, ženě povolí nervy a jde orat sama. Manželovi dá domácí práci, ale on všechno zpacká a poničí, a tak ho žena vyžene z domu. Muž putuje, ale cestou stále naráží pro svou hloupost, např. při pohřbu říká „jen houšť“ a při svatbě pak „Bůh mu buď milostiv“ a tak dále. Je za to neustále trestán, proto se vrátí domů a začne pracovat „rozumně a vytrvale“. Podobné motivy obsahuje norská pohádka O muži, který se staral o domácnost (Asbjörnsen, Moe). Smutný hrdina vietnamské pohádky Líný Tabong (Zbořilová, Klindera) se vyznačuje opravdu nebývalou mírou lenosti: „Byl čtyřicetkrát líný, takže si ani neseškraboval špínu z těla a chodil se mýt jen jednou za rok.“ Když vedle něj spadlo ovoce, nechal ho ležet a když si měl vzít královu dceru, odmítl jít na zámek, museli ho tam odnést. V německé Líný Honza (Petiška 1984) je hrdina líný i pást kozy, ožení se proto s Trinou, aby chodila pást místo něj. Ale oni se k sobě dobře hodí, i Trina je líná a přijde na to, že bude lepší vyměnit kozy za včelí úl, protože o včely není potřeba se starat. Honza s Trinou mají džbán medu a chtějí ho vyměnit za husu, plánují, že husu a housata bude pást jejich dítě, až ho budou mít, ale z hlouposti a neschopnosti džbán s medem rozbijí. Nijak moc jim to nevadí, lehnou si a spí.
Jeden z klíčových tematických okruhů pohádek se týká životních hodnot a postojů člověka. Naprosto zásadní je preference pozitivního vtahu k životu, schopnosti vidět vždy tu lepší stránku věcí a také je pozitivně řešit. Schopnost najít na všem něco dobrého charakterizuje hrdinu francouzské humorné pohádky Jak František měnil (Cibula 1990). Vymění krávu za kozu, kozu za husu, husu za kohouta, kohouta za koňské koblížky a vsadí se se sousedem, že jeho žena Markétka to přijme. A opravdu následuje její pochvala za všechny výměny, na všem najde jistou výhodu. František tak vyhraje 200 zlatých a za ně všechna ta zvířata koupí, vedle krávy, s níž začal, má i ta další, a ještě mu kvetou růžičky pohnojené koblížky. Tento příběh má varianty i v jiných kulturách, například norská pohádka s tímto příběhem má název Gudbrand ze stráně (Asbjörnsen, Moe).
Vzácný je naopak příběh o hodnotě vzdělání, o níž vypovídá uzbecká pohádka I sedmdesát umění je málo (Hulpach 1995). Abidžan pošle otec do světa, aby se naučil obchodovat a dá mu sto dukátů. Ve městě chlapec přijde do školy šachu, učitel ho za rok za těch sto dukátů vyškolí. Otec se zlobí, ale dá Abidžanovi další stovku. Tentokrát se naučí hrát na řadu nástrojů. Situace se opakuje, Abidžan dostane posledních otcových sto dukátů a naučí se za ně číst a psát. Domů se už nevrátí, vydá se na cestu jako pomocník karavany. Cestou prožije složité dobrodružství a ožení se s kupcovou dcerou. Hraje šachy s panovníkem, nakonec vyhraje a panovník ho pro jeho schopnosti určí svým následníkem. Abidžan pak pozve i svého otce a uzavírá, že i sedmdesát umění by bylo málo. Kultura a vzdělání, ovládnutí různých umění je tu ceněno výše, než ekonomický zisk.
Nad bohatství je hodnotné řemeslo, něco konkrétního umět. V bulharské pohádce Pastuchova dcera (Karalijčev) hledá syn bojara nevěstu - dobrou hospodyni. Jeho požadavku odpovídá jen dcera pastuchy, ale ten ji dá bohatému nápadníkovi jen v tom případě, že se vyučí řemeslu. Mladík hledá možnost rychle se vyučit, ale zlatnictví, které by se mu líbilo, trvá tři roky, podobně je to s dalšími řemesly. Až nakonec se mu podaří za pár týdnů se vyučit košíkářství, pak ho pastucha přijme jako ženicha. Svěří se mu se svým osudem poraženého a vyhnaného krále – nic neuměl, než pást dobytek, proto ví, že řemeslo „má větší cenu i než královská koruna.“
[1] B.Bettelheim: Za tajemstvím pohádek, s. 67 [2] V.J.Propp: Morfologie pohádky a jiné studie, 1999, s. 168-169 [3] Propp: Morfologie pohádky a jiné studie, s. 27-28 [4] Bettelheim, op.cit., s. 60 [5] Bettelheim, s. 68 [6] Podrobněji v kapitole o mytologiích. [7] Protikladem je knížka chlapeckých Vladislavových pohádek O pasáčkovi a zámcích na zlatých řetězech.
Sága rodu Přemyslovců aneb Staré pověsti české Pravda s fantazií v jednom pytli aneb Pověsti
Prof. Eva Machková
Toto dílo podléhá licenci Creative Commons Uveďte původ-Neužívejte dílo komerčně-Zachovejte licenci 4.0 Mezinárodní License.