Prof. Eva Machková
Toto dílo podléhá licenci Creative Commons Uveďte původ-Neužívejte dílo komerčně-Zachovejte licenci 4.0 Mezinárodní License.
Pověsti vznikaly po celá staletí, a tu a tam stále ještě vznikají. Etnografové mezi ně zařazují i převážně ústně tradované příběhy současnosti onoho typu, který bychom hovorově nazvali „fámy“ a které nepatří mezi „starou epiku“, jak byla už dříve vymezena. Pověsti s ní však mají řadu společných rysů, zejména fakt, že staví na dějích vnějších a nabízejí časový odstup, který je z pedagogického hlediska výhodný z řady důvodů. Nevýhodou pověstí je však skutečnost, že jen málo příběhů je vybudováno na ději dramatickém, jak ještě uvidíme.
Pro pověst je charakteristické napětí mezi reálným základem a nereálným výkladem. Pověst se váže na nějaké místo, stavbu (hrad, most, klášter...), na osobu (šlechtice, léčitele, vladaře, generála...), na přírodní prostředí nebo jev (rybník, horu, řeku, les, pastvinu...). O nich vypráví nějakou smyšlenou či zpola smyšlenou příhodu, událost či příběh, často o jejich vzniku a původu či o příhodě, která vedla k jejich pojmenování. V tomto napětí mezi realitou a fikcí je přitažlivost a romantičnost pověsti pro čtenáře.
Je to zvláštní žánr, podíváte-li se do katalogů knihoven a knihkupeckých přehledů, zjistíte, že je velice frekventovaný. Ale v odborných publikacích literárně teoretických najdete sotva pár řádků a dozvíte se z nich jenom to, čím se pověst liší od pohádky a odborné studie se najdou téměř výhradně v odborných časopisech a sbornících. V nakladatelské praxi, v divadle, filmu a televizi však často pohádka s pověstí splývá a kombinují se prvky obou těchto žánrů.
Jistý podíl na tom má v obecném povědomí nejspíš historie naší literatury a divadla a pojem „báchorka“, který souhrnně označuje obojí. V české dramatice se báchorka objevila ve třech vlnách. První od počátku 19. století do jeho poloviny navazovala zejména na vídeňskou dramatickou báchorku (Nestroy, Raimund). V. K. Klicpera napsal několik her, které jsou založeny na ryze pověsťovém příběhu – Blaník, Loketský zvon, Jan za chrta dán, Česká Meluzína, Brněnské kolo, a v některých jeho hrách vystupuje Krakonoš jako jedna z postav. J. K. Tyl kombinuje příběhy ze života s démonickými bytostmi: Strakonický dudák (polednice, divé ženy), Tvrdohlavá žena (Zlatohlav=Krakonoš), Lesní panna, Čert na zemi. Další démonické bytosti se v české dramatice objevují zase až v 90. letech 19. století pod vlivem secesních tendencí a světových dramatiků, jako byli Gerhard Hauptmann a Maurice Maeterlinck. Nejvýraznějším a u nás nejznámějším příkladem je Kvapilovo libreto Rusalky. Jirásek má svou Lucernu s vodníky a Pana Johanese, tj. Krakonoše. A pak dlouho nic, až přišel ve 40. letech 20. stol. Jan Drda s Hrátkami s čertem, alegorií nacismu, která potřebovala ono báchorečné „krytí“. Na to pak o něco později navázaly Dalskabáty, hříšná ves aneb Zapomenutý čert. Ale mezitím se jisté báchorečné prvky objevily i v hrách, které jsou spíše či zcela jistě pohádkami, jako je Kvapilova Princezna Pampeliška a Zeyerův Radúz a Mahulena. Ono splývání v naší dramatice zdomácnělo, zejména v textech psaných pro divadlo určené dětským divákům a mnohdy v této větvi dramatiky vedlo k zplanění. Ovšem moderní folkloristika i literární věda oba žánry rozlišují, a jak uvidíme později, toto rozlišení je i velmi důležité vzhledem k dramatické výchově a do značné míry i ve vztahu k divadlu s dětmi a pro děti.
Ale zvažujeme-li možnost využít pověsti pro dramatickou výchovu, ať už jako látku pro interní práci, projekt či lekci, anebo pro divadelní představení, stává se hledání námětů v značném bohatství knižně publikovaných českých, moravských a slezských pověstí činností dost úmornou, pokud ovšem neuchopíme látku jako materiál pro vlastivědné poznávání. „Vlastivědným“ míním poznávání svého prostředí, vztahu jeho tradic a současnosti, zisků i ztrát, které přináší doba současná i minulá. Zpravidla příliš přesně nevnímáme, kolem čeho denně (zvlášť od dětství) chodíme, bereme to jako samozřejmost a po historii nebo souvislostech se nepídíme. To se týká jak přírodního, tak kulturního a civilizačního prostředí. Podívat se pod povrch toho, co je kolem nás, může být tématem pro dnešní dobu. A kromě toho občas najdeme i nějaký příběh, který dnešní dítě či dospívajícího osloví i něčím jiným, aktuálním, ale těchto případů nebude mnoho.
Ovšem možností kde hledat je obrovské množství. Pověsti vycházely knižně od 19. století, v době normalizace dokonce velmi hojně, a to proto, že krajská nakladatelství, jako byl Kruh v Hradci Králové, Blok v Brně nebo Profil v Ostravě, měla povinnost vydávat přednostně regionální literaturu. Pověsti byly samozřejmým a čtenářsky přitažlivým způsobem, jak tuto povinnost naplnit. Po roce 1990 povinnost pominula, ale přesto vznikly, zcela spontánně a bez donucování, edice nebo nakladatelství na pověsti zaměřené, někdy vyvolané v život osobností pověstmi se zabývající; příkladem budiž liberecký Bor Evy Koudelkové.
Pověsti mají své klasiky, jako byli Adolf Wenig, August Sedláček, Leontina Mašínová nebo Popelka Biliánová, ale i současné autory, za všechny jmenujme aspoň Vladimíra Hulpacha, který se pověstem věnuje soustavně, nebo folkloristy, kteří dovedou sebraný materiál převyprávět pro děti, jako je brněnský Oldřich Sirovátka. Existují publikace celonárodní i regionální, ale i tematické (vodníci, skřítci…). Zkrátka – hledat je kde, v tom opravdu problém nevězí. Ale co a pro koho, toť otázka!
K pověsti jakožto žánru lidové prózy patří tyto základní typy:
Pověsti démonické vyprávějí o nadpřirozených a kouzelných bytostech oživujících krajinu, jako jsou obři, skřítci a víly nebo rusalky, polednice, divé ženy a diví mužové, bludičky, ohniváci, vodníci i čerti, anebo výrazné postavy určité lokality, např. pohoří, jako je Krakonoš. Toto zaměření na postavu obsahuje nabídku pro dramatickou výchovu a divadlo, i když ne ve všech případech jdou příběhy vstříc jejich potřebám. Tento typ pověsti ale do jisté míry devalvuje módní uplatňování démonických bytostí v propagaci a reklamě i v oživování památek, slangově pojmenované jako jejich „hejkalizace“.
Historické pověsti jsou příběhy svázané s různými historickými událostmi nebo postavami. Těmto pověstem je věnována například knížka Eduarda Petišky Z pokladnice příběhů království českého, nebo Historické pověsti lidu českého Augusta Sedláčka. Mnohé z nich jsou zajímavé proto, že jejich jádro tvoří postava v situaci, mnohdy i v rozvinutém ději.
Místní pověsti se týkají určité přesně pojmenované lokality – hradu, zámku, města či jeho ulice, vesnice či osady, kostela, studánky a jejich vzniku nebo zániku. Zpravidla také vysvětlují jejich jméno. Od místních pověstí se někdy odlišují pověsti etiologické o tom, jak co vzniklo, např. beskydská pověst Tanečnice vypráví o dívce, která nedělala nic jiného, než tančila a proměnila se v horu zvanou proto Tanečnice. Typická pro oba typy pověsti je vázanost na onu přesně definovanou lokalitu, která má v příběhu nejdůležitější místo, lidé často bývají jen statisty popisované události.
Erbovní a rodové pověsti vysvětlují vznik rodů a jejich erbů, například příběh o tom, jak Pardubice získaly do erbu figuru půlkoně. Vzhledem k dramatice má stejné prvky jako pověst místní a etiologická.
Povídky ze života, o lidech. Mezi ně lze zařadit mnohá vyprávění o lidech s mimořádnými schopnostmi (siláci), o různých řemeslech a povoláních, o zbojnících a loupežnících, ale také o některých šlechticích, rychtářích, hvězdopravcích a alchymistech a jiných zajímavých osobnostech. Výjimečnou postavou českých pověstí je Josef II. jakožto jediný Habsburk, jemuž se dostalo té cti. Zde bývá podobně jako u démonické pověsti centrem příběhu člověk, živá, jednající bytost.
Legendární pověsti jsou lidovou variantou příběhů svatých a dalších náboženských látek; lze mezi ně zařadit z díla Boženy Němcové příběhy o tom, jak Kristus pán chodil světem se svatým Petrem.
Pověsti jsou pro čtenáře a diváka atraktivní tím, že přinášejí romantiku starých časů. Vysvětlují jakoby vznik či název toho, co ze svého okolí známe a oživují přírodu. Ale právě v té vázanosti na stavby, krajinu, určité místo vězí jejich problém pro dramatiku: často je v nich věcná stránka příběhu důležitější a výraznější než lidská, vztahová. Charaktery a situace bývají jednoduché a stereotypní (např. příběhy o Krakonošovi vystavěné na jednom stále se opakujícím schématu). Proto v nich mnohdy těžko hledáme nějaké výraznější současné téma. Ale mají potenciál stát se součástí vlastivědného poznávání, ať už v rámci školní výuky, anebo volněji v zájmové činnosti. Projekt takto zaměřený se může vázat k nějaké stavbě, anebo oživit okolní přírodu démonickými bytostmi, které jí dodají na dynamice i poutavé tajemnosti. Tuto práci je možné provádět v terénu, v oné stavbě nebo lokalitě či v jejím těsném sousedství, propojit ji s pobytem venku, popřípadě s improvizovaným představením či happeningem.
Nevýhodou velmi mnoha pověstí je fakt, že jen sdělují nějakou informaci a nemají ve skutečnosti žádnou nebo skoro žádnou zápletku. V doslovu k Živé vodě Oldřicha Sirovátky a Marty Šrámkové čteme: „Pověst se… vykládala hlavně pro poučení a informaci, a proto je nejdůležitější její funkce zpravodajská, výchovná, věcná. …vypravěči i posluchači je brali jako jistou skutečnost nebo věrohodnou pravděpodobnost…“[1] O něco více se dramatice blíží příběhy, v nichž je osoba individualizována (švec, který se čas od času opíjí a pak řádí) a je začleněna do vztahů (manželka, která tím trpí, Krakonoš, který ho převychová). Ale i tyto příběhy se zpravidla odehrají jako pouhá epizoda a mívají neurčitý konec („…a pak už vždycky pil jen vodu“). Pověstí, které mají složitější výstavbu, ale hlavně dramatickou situaci, vynucující si řešení, které obsahují konflikt nebo překážku k překonávání a jejich zajímavé řešení, je menšina.
Pověsti z tohoto okruhu na první pohled nabízejí pro dramatickou výchovu nejnadějnější látky, protože pojednávají o živé bytosti člověku podobné tím, že jedná a má nějaký charakter, který se v příběhu promítá do setkání s člověkem. Při bližším zkoumání ale zjistíme, že věc není tak snadná, jak by se zdálo. Problém tkví v pojmu „příběh“, o němž se velice často vůbec nedá mluvit, snad jen o situaci, kontaktu, střetnutí.
Jako zcela zvláštní bytost se v našem fondu pověstí jeví Krakonoš, který je postavou převážně aktivní, jednající a tedy i vytvářející častěji než jiné bytosti souvislé a složitěji vybudované příběhy. V lesích, na lukách a blatech, ve vodě a ve skalách žije v lidovém podání spousta nejroztodivnějších bytostí, sem tam mírumilovných a pomáhajících lidem, ale většinou nebezpečných nebo aspoň krajně nepříjemných. Moderní člověk na jejich existenci nevěří a vyjadřuje to – zejména v českém prostředí – tím, že z nich činí komické postavičky. Svým způsobem se o to zasloužili autoři, jako byl Karel Čapek, Josef Lada či Jan Drda, kteří s tím přišli jako s originálním pohledem. Postupem doby a zejména působením průměrných či podprůměrných autorů se z toho stala macha, hloupý stereotyp, v jehož pozadí můžeme tušit snahu vyhnout se všem nebezpečím tím, že je zesměšníme.
Ale četná nebezpečí, byť nemají podobu čarodějnice či ohnivého muže, na člověka číhají a bát se je přirozené a v jistých situacích i velice správné. Čeho se bát a jak se v nebezpečné situaci zachovat, ignorovat to, anebo udělat něco rozumného, jak se chovat v nebezpečí, jak mu čelit? Dá se opravdu nebezpečí odstranit jen tím, že ho zesměšníme? To je jeden z důvodů, proč by bylo dobré vrátit se k původním bytostem oživujícím českou a ještě snad více moravskou přírodu a venkov. Ten druhý důvod, proč se jimi vůbec zabývat, je fakt, že personifikace přírodních jevů přírodu člověku přibližuje a polidšťuje, činí ji jakoby srozumitelnější a člověku bližší, neboť umožňuje jistý druh a míru komunikace.
Možnosti dramatického uplatnění se liší autor od autora, knížka od knížky, ale v zásadě je nutné počítat s řadou překážek, na něž při hledání narazíme. Jeden z problémů tkví v tom, že v mnoha pověstech převažují vyprávění hromadná, neindividualizovaná, že obsahují časově rozsáhlé úseky, chybí „tady a teď“, dozvídáme se, že všichni lidé v X potkávali bytost Y, a ta vždy… Zahrnují velké skupiny lidí bez rozlišení a dlouhodobé děje, které převádět do konkrétních postav a situací je velmi obtížné, ne-li nemožné, dokonce v některých případech i zbytečné. V jiných zase vystupuje jen jediný aktér, a pokud vstupuje do kontaktu s nějakou bytostí, je to kontakt chvilkový, jednorázový.
Častým typem sólové a bezzápletkové pověsti je zpráva o mimořádné události. Mívá typický začátek „Jeden hospodář se o půlnoci vracel z města domů, když tu náhle…“ (Grohmann, č. 64). Některý vesničan se setká s nějakou bytostí, vyvázne, ale nic dalšího z toho neplyne, než že si pak už dává na podobné situace pozor. V Králi vodníků (Kiliánová a Sirovátka) čteme, jak kovář pálil v lese uhlí, navečer se chtěl vrátit, kolem jel kočár a kovář se chytil vzadu. Cestou nahlédl od okénka, zjistil, že je tam vodník a než stačil seskočit, vjel kočár do rybníka. Kovář naštěstí uměl plavat, ale byl z toho pět neděl nemocný. „Když potom vykládal, co se mu stalo, ti staří lidé z Vilémovic říkali, že to jistě byl král všech moravských vodníků.“ Čili jedna událost jednoho člověka – a konec.
Podobný typ pověsti: bytost poskytne nějakou pomoc, něco vykoná za vesničana, například mu daruje kouzelný chleba nebo koláč, ale něco za to požaduje (divoženky třeba potřebují dřevěnou lopatu na pečení), ale někdo pak omylem kouzlo onoho daru zruší.
Pro dramatiku málo inspirativní jsou také příběhy, v nichž dominantní roli hraje vesnický život, resp. vesnické práce nebo řemesla (tj. jednání lidské, ale nedramatické), zvířectvo, vybavení, materiály atp. Jindy jde sice o jednání dramatické, založené na vztazích, ale jeho prostředky jsou hmotné, třeba v pověsti Ďáblovo mýto u Karlštejna (Živá voda) ovčák odstraní čerty, kteří tu přepadávají lidi, a to tím, že trousí hrách promíchaný se solí, čerti ho sbírají, jedí, sůl je donutí pít, hrách jim v těle nabobtná a puknou – těžko hratelné fyziologické dění.
V Grohmannově knize Pověsti z Čech, která vyšla v němčině v roce 1863 a až v roce 2009 česky, píše v doslovu Petr Janeček, že je to „syntetické dílo zabývající se lidovou démonologií českých zemí“, což v české literatuře chybí. Grohmannem uváděné české pověsti obsahují i úvody k jednotlivým okruhům, resp. příběhům démonických bytostí, zabývající se vývojem jejich chápání a pojmenování, vazeb na germánskou a slovanskou mytologii, variantami u jiných národů. Výběr z oddílů knihy: Hrdinové ukrytí v hoře, Bílá panna a Bílá a černá paní, Strašidelní jezdci, Strašidelné vozy, Duchové vod, Trpaslíci, Šotkové, Zvířecí démoni, Jezera a studánky, Propadlé zvony, Pověsti o pokladech, Pověsti o kouzlech. Vyskytují se tu i zvláštní bytosti jinde neuváděné, např. Dudkové, tj. trpaslíci z okolí Varnsdorfu a Frýdlantu, jimž vadí zvony (k vztahu trpaslíků ke zvonům viz dále jednu Hulpachem převyprávěnou pověst). V jednom případě odcházejí do Lužice, aby se zbavili zvonů a do Čech se vrátí, až odejdou zvony: “Zpátky přijdeme, až budou zvony odstraněny“ a „Sasko se zase vrátí k Čechám. Pak prý podle nich nastanou lepší časy.“
Ale cosi jako „soustavnou démonologii“ najdeme i u moderních českých autorů. Tento charakter mají četné knihy brněnského folkloristy Oldřicha Sirovátky a jeho spoluautorek, nebo Báje českého Pošumaví Adolfa Daňka, které mají oddíly O vodníku, hastrmankách a vodních pannách, O světýlkách, O divém a ohnivém muži, o psu s ohnivýma očima, O čarování a čarodějnicích, O můrách, O šotkovi, O pokladech a modrém plamínku. Každý oddíl má vždy obsáhlejší text na začátku, v němž si vyprávějí vesničané při přástkách, báby na poli, dřevorubci u ohýnku, anebo vypráví sedlák – písmák a jeho syn – univerzitní student. Texty obsahují drobné epizody o určitém typu démonických postav, v některých oddílech navazují samostatné, o něco rozsáhlejší příběhy, ale i ty jsou epizodické, pojednávají o jednorázové události. Takových knih pověstí je velký počet a snad by se hodily jako základ pro jevištní montáž nebo koláž, snad pro divadlo malých dětí nebo začátečníků, neboť jejich výhodou je nenáročnost postav a jednoduchost výstupu, epizody či etudy.
Pro hlubší zkoumání motivů a postav tohoto okruhu pověstí se lze obrátit ke knize Jana Luffera Katalog českých démonologických pověstí, která obsahuje nejen výčet démonologických motivů, ale i výklad o pojetí tohoto oboru etnologie, o existujících českých i zahraničních katalozích a pramenech pověstí a jejich sběratelích. Probíráte-li se touto knížkou, zjistíte, že v literárně zpracovaných publikacích, určených pro běžné čtenáře-neodborníky, především pro děti, najdete velmi málo a skoro žádné příběhy z prvních tří skupin démonologických pověstí v Lufferově katalogu. Jsou to oddíly Člověk a magie (čarodějnice, čarodějové, zaklínači, magické úkony), Člověk a osud (proroctví a předtuchy, převtělení aj.) a Člověk po smrti, revenanti a pohřeb. Zato velmi početné jsou pověsti, jejichž motivy Luffer zařadil do skupin Přírodní démoni (lesní, polní, horští, vodní a horní duchové, byliny se zvláštní mocí) a Poklady. Naše běžně dostupné sborníky a výběry pověstí se tak výrazně liší od publikací cizích pověstí (Bretaň, Island, Irsko a Skotsko), které v posledních desetiletích vydalo nakladatelství Argo jako četbu pro dospělé. Na první pohled to vypadá, že struktura našeho fondu pověsti se od těch ostatních liší, ale není tomu tak, liší se jen nakladatelská praxe.
A jako kuriozitu lze ještě zmínit Hradilovu knížku Skřítkové a víly v pověstech a na zahradě, publikaci z oblasti zahradní architektury, ekologie a démonologie. Podle poznámky o autorovi působil Hradil jako zahradník „v biologicko-dynamických a ekologických podnicích v Německu, Švýcarsku, Norsku, v České republice“. Kromě toho je překladatelem antroposofické literatury – ojedinělá kombinace kompetencí i ojedinělá koncepce knížky: zabývá se démonickými bytostmi jakožto „řemeslníky přírody“, jejich popisem, tříděním a historií, v pověstech i v zahradní architektuře, zahradními skulpturami, zobrazením různých démonů na fasádách staveb, až po ty sádrové trpaslíky. Jsou tu i některé příběhy, resp. jejich úryvky, je tu také spousta fotografií, a v neposlední řadě i ekologicky zaměřené praktické rady pro zahrádkáře a zahradníky… zkrátka zajímavé počtení, zajímavý úhel či spíše úhly pohledu.
Práci v dramatické výchově nicméně může posloužit řádka pověstí, zejména od autorů, kteří je vyfabulovali a zaměřili je na morální okruhy témat. Dominují mezi nimi některé knížky (ale zdaleka ne všechny) Vladimíra Hulpacha a kniha Miloše V. Kratochvíla Báje a pověsti z Čech.
Krakonoš je nejznámější a dodnes v našem povědomí nejživější bytost našich – a zdaleka nejen našich – pověstí z Krkonoš a Podkrkonoší. Je i v dnešní době stále živou postavou turistických atrakcí a zábavných ceremonií (uzavírání hor na konci zimní sezóny v Krkonoších), je součástí komerce (figurky Krakonoše a další suvenýry), ale v neposlední řadě má na jeho popularitu vliv i často opakovaný večerníček.
Z našeho hlediska je ale nejdůležitější, že Krakonoš je bytost literárně nejobsáhleji a nejsoustavněji zpracovaná, o čemž svědčí nejen edice příběhů o Krakonošovi pro děti, ale hlavně dvě zevrubné odborné publikace: studie Evy Koudelkové Krakonoš v literatuře a antologie Jaromíra Jecha Krakonoš. Oba autoři patří k specialistům na tuto tematiku. Jaromír Jech (1918–92) byl významný český a středoevropský folklorista, autor odborných publikací i knížek pro děti. V době normalizace, kdy mu nebylo dovoleno publikovat, shromáždil materiál o historii Krakonoše v literatuře i v lidovém vyprávění, který vyšel až řadu let po autorově smrti. Eva Koudelková (1949) přednáší literaturu na Pedagogické fakultě v Liberci a specializuje se na lidová vyprávění z oblasti Liberecka a Náchodska. Založila a řídí nakladatelství Bor na tuto tematiku zaměřené.
Josef Spilka ve své knížce Náš Krakonoš (poprvé 1971) rozlišuje našeho, českého, dobrého Krakonoše od zlého německého Rýbrcoula. To je postoj typický pro poválečné myšlení. Ostatně cosi podobného se děje či dělo i na severních svazích Krkonoš. Po r. 1945 odešli Němci a prostoru se ujali Poláci a polští autoři začali velmi pilně pracovat na obrazu Krakonoše (v polštině Rzepiór či Liczyrzcepa) jakožto bytosti polského původu. Ale Slezsko bylo polské jen do r. 1335, pak připadlo Českému království; Marie Terezie pak postoupila Slezsko Prusku, r. 1918 sice připadlo opět Polsku, ale žilo tam dál německé obyvatelstvo až do r. 1945, kdy byla stanovena německo-polská hranice na Odře a Nise. Pověsti o Krakonošovi ale vznikaly až od 15. století, kdy bylo Slezsko součástí Českého království.
V pověstech se postupně mění Krakonošova funkce a podoba. Původně byl zpodobován jako gryf s ptačí hlavou, jeleními parohy, lvím tělem, kozlími nohami a dvojitým ocasem a ve skoku jako český lev. Byl chápán jako bůh přírody, strážce podzemí a často měl ďábelskou podobu. Později se měnil v patrona a průvodce bylinkářů a pěstitele zázračných bylin a kořínků z Krakonošovy zahrádky, až postupně se proměnil v onoho vousatého starce. Jeho podoby jsou četné, od skřítka po obra, a dovede se proměňovat v různá zvířata i lidi.
První českou zmínku o Krakonošovi v podobě mnicha (jedna z jeho starších podob) z roku 1618 najdeme u Bohuslava Balbína v Rozmanitostech z historie Království českého. Zde je Krakonoš v českém pojetí, které se v té době rodilo, jako dobrák a arbitr spravedlnosti.
Příběhy o Krakonošovi, přesněji řečeno Rübezahlovi, vstoupily do literatury knihou Johanna Praetoria (1630–1680) Démonologie slezského Rýbrcoula (1662) a později i Praetoriova následovníka Johanna Karla Augusta Musäuse (1735–1787) ve sbírce německých lidových pohádek. „Praetorius a po něm Musäus i jiní zasáhli svou nadměrnou literární produkcí do německé lidové slovesnosti, v níž vývoj krakonošovských vyprávění ochromili. Ta tedy na literární půdě zaznamenala nebývalou konjunkturu, ovšem na úkor folklorních vyprávění.“[2] Ochromení české literatury v pobělohorském období naopak způsobilo, že na naší straně Krkonoš žily pověsti o Krakonošovi hlavně v lidovém vyprávění, i když pod vlivem německé literatury. Koncem 18. stol. vyšla v Krameriově České expedici knížka lidového čtení Rybrcol na Krkonoských horách, aneb Zaklený a vysvobozený princ. Zmínky o Krakonošovi najdeme v Kollárově Slávy dceři, psal o něm Jungmann ve svém slovníku, zabývali se jím krkonošský písmák Věnceslav Metelka i Čelakovský v Literatuře krkonošské. Jméno Krakonoš zřejmě vymyslel V. K. Klicpera, který tuto postavu použil jako vedlejší v Ženském boji a jako jednu z hlavních postav v České Melusině. U Máchy existuje jeho jméno v podobě krákonoš - s malým K a dlouhým á. „Pokud jde o vlastnosti Krakonoše, narazili jsme na tři jeho podoby. V Knížce lidového čtení a vyprávěních, jež z ní vycházejí, vystupuje Krakonoš (Rybrcol) jako tvor blízký člověku. Umí sice čarovat, pomáhá potřebným, ale je možné ho oklamat. Takto se projevuje Krakonoš (Řepočet) Čelakovského. Krakonoš lidových podání… představovaný Metelkovým Librcolem, je už mocnější, nemá lidské vlastnosti, objevuje se mezi lidmi, ale nepatří k nim. Klicperův, Máchův a Kollárův Krakonoš je umocněním lidových představ, ztratil lidské dimenze a stal se přírodním bohem,“[3] píše o tom Eva Koudelková
Až intencionální literatura pro děti vedla k odpoutání od původního Praetoriova německého modelu a vznikla majestátní postava spravedlivého, vznešeného a úctyhodného Krakonoše s vousy po pás, poskytujícího pomoc potřebným. První českou knížkou o Krakonošovi pro děti takto chápaném byl překlad z r. 1875. Ve 20. stol. v tomto duchu pokračovala Ludmila Grossmannová - Brodská v knize Krakonoš (1905), na ni navazující Joža Toucová - Mettlerová a další autorky a autoři, v dramatu pak Vojtěška Baldessari - Plumlovská i další. V duchu dětské literatury 19. století a počátku století 20. obsahovaly tyto dětské knížky o Krakonošovi didaktické a moralistní povídky, vyznačující se schematismem, vlastenčením, statičností děje, náboženským zaměřením a suma sumarum nerespektováním dětské psychologie.
Z autorů, kteří se Krakonošem zabývali před rokem 1945, je nutno jmenovat ještě jilemnického kantora Antonína Pochopa (1862-1949), jehož Krakonoš a krakonošovské historky jsou civilní, bez přemíry fantazijních prvků, vlastivědně zaměřené na přesné lokalizace a vylíčení tradičních krkonošských řemesel a způsobu života horalů, bez didaktičnosti. Dále nutno zmínit i významného folkloristu a sběratele pohádek Josefa Štefana Kubína (1864-1965), který zařadil několik krakonošovských příběhů do svého Zlatodolu pohádek.
Po roce 1945 je už jmen povícero: Amálie Kutinová (1898 – 1965) a její dcera Marie Kubátová (1922 - 2013), Jaroslava Reitmannová (1908 – 95), Josef Spilka (1899- 1986) a Jaromír Jech (1918-1992), a v neposlední řadě autorka původních příběhů večerníčků i jejich knižní podoby Božena Šimková (1935). Podle drsného Praetoria a měšťácky smířlivějšího Musäusa vznikly a vyšly už v novém století knížky Wernera Fialy a Františka Lva.
Za kompendium krakonošovské tradice a literatury lze považovat knihu Jaromíra Jecha Krakonoš s podtitulem Vyprávění o vládci Krkonošských hor od nejstarších časů až po dnešek. „…Je dobrý nebo nedobrý? Chválíme-li ho pro jeho dobrotu, máme pravdu a nemáme pravdu. To teprve mnohem později, zejména tehdy, když vyprávění o něm směřovala už výhradně k dětem, vystupuje jednoznačně v příznivém světle: straní ukřivděným, hájí spravedlnost, pomáhá ubožákům, zahání zlou nemoc. Skoro se zapomíná, jak uměl být náladový, jak si tropil z lidí šprýmy, neprávem je trestal, ba i připravil o život. V jeho postavě se tedy snoubí oboje – jas i tma, dobrosrdečnost i ukrutnost, láska k člověku i nenávist k němu, důvěra i nedůvěra v lidské konání.“[4] Zlý a nebezpečný Krakonoš, drsný a se zvraty v jednání, dominuje podle Jecha v pojetí obyvatel Krkonoš, ten mírný a spravedlivý v chápání lidí v podhůří.
Jechova kniha obsahuje řadu ukázek krakonošovských příběhů nejrůznějších autorů od nejstarších dob, od prvních stručných zmínek přes jednotlivá vyprávění až po úryvky z rozsáhlejších próz. Jsou tu také četné ilustrace a tedy i proměny vnější podoby Krakonoše, od starých tisků až po moderní autory; jsou tu ilustrace Heleny Zmatlíkové, Miloslava Jágra, Adolfa Borna, karikaturistů Neprakty, Jaroslava Kerlese, Jiřího Slívy, Jana Vyčítala, ale i fotografie „živého“ Krakonoše ze zahájení přehlídky vesnických ochotnických souborů ve Vysokém nad Jizerou. A mimochodem starší ilustrace najdeme v knížce Evy Koudelkové Čtení o Krakonošovi – Josef Mánes, Mikoláš Aleš, Adolf Kašpar, Věnceslav Černý, pomníky v Trutnově, Janských lázních a Hořicích. Inspirace pro kostýmování a líčení Krakonoše na divadle a jeho vybavení rekvizitami je dost bohatá a pestrá.
Ze sbírky Johannesa Praetoria uvádí Jech celou sérii příběhů, resp. historek, některé jen desetiřádkové. Řada z nich je variací na proměnu věcí – dar Krakonošův se změní ve zlato, obdarovaný věci či jejich část vyhodí, protože je považuje za bezcenné. Nebo naopak cenná věc – zlato, prasata – se změní v bezcenný materiál. Je tu také historka, která se u pozdějších autorů opakuje v různých obměnách dost často: Krakonoš se nabídne komusi za pomocníka či čeledína (zde sedlákovi na mlácení) a jako mzdu si vyžádá jen tolik, kolik unese. Po skončení práce odnese celou stodolu i se sedlákem a obilím.
Jaromír Jech uvádí příběh z díla Johanna Karla August Musäuse Jak se Krakonoš nešťastně zamiloval[5] o tom, jak Krakonoš získal jméno Rübezahl/Rýbrcoul, u Musäa původní a později mnohokrát přebíraný. Mladý Krakonoš se v tomto příběhu zamiloval do lidské bytosti, princezny Emy, unesl ji do své podzemní říše, ale Emě tam bylo smutno. Proto jí přinesl řepy, které kouzelnou hůlkou proměnila ve své přátele. Ale ti brzy začali stárnout, protože řepy vadly. Pak Krakonoš vypěstoval celé pole řep ze semene a Ema si z nich vyčarovala posla – straku, kterou poslala se vzkazem k svému ženichovi Ratiborovi, kde má na ni čekat. Pak poslala Krakonoše počítat řepy pod záminkou, že chce vědět, kolik bude hostů na svatbě. Zatímco počítal, uprchla na koni vyčarovaném z řepy. Odtud Řepočet – Rühbenzaler – Rühbezahl - Rýbrcoul. Další varianty tohoto příběhu najdeme u řady autorů.
Další texty Jechovy antologie: Václav Matěj Kramerius: Zaklený a vysvobozený princ[6] - výňatek z rozsáhlého textu o cestě za třemi zlatými péry Rýbrcolovými z r. 1794. Postava Krakonoše je vylíčena jako negativní, ale sedláci ho hájí, že pomáhá. V knize je také citace z Babičky Boženy Němcové[7] jak baba kořenářka vypráví dětem o Rybrcoulovi a výňatek z románu Jana Weise Přišel z hor[8]. Následují četné příběhy autorů českých i německých a polských, včetně jednotlivých příběhů z knih jinak zaměřených, jako je například příběh O Krakonošovi z Karlova mostu z Pražských pověstí Václava Cibuly. Předposlední kapitola Jechovy knihy je věnována zápisům lidových vyprávění, které pořídil jednak J. Š. Kubín, jednak sám autor. Poslední kapitola je nazvána Krakonošovské ozvuky a obsahuje citace z autorské literatury, která se zmiňuje o Krakonošovi.
Obě knihy, Koudelkové i Jechova, obsahují vedle zmíněných ilustrací i bohaté a obsáhlé soupisy literatury.
Čtete-li několikery knížky příběhů o Krakonošovi, záhy zjistíte, že se často prosazují opakující se modely příběhů, u dobrých autorů různě ozvláštněné nebo obohacené, ale u mnoha velmi schematické. Nejčastěji jsou to tyto čtyři modely:
Když to shrneme, jde převážně o „výchovné historky“, které ovšem mají tu vadu, že k nápravě nedojde skrze pochopení, co v životě způsobí lhaní, lenost, chamtivost, nejsou tu přirozené následky, ale zásah vyšší moci, náhlé rozhodnutí zvenčí, totéž u sociálního postavení. Z toho plyne, že příběhy o Krakonošovi jsou velmi často spíše zábavnými příběhy, ale sotva se hodí pro interní práci na tématu, např. pro dramatické strukturování.
Útlá knížečka Krakonošova mísa obsahuje výbor z tvorby Antonína Pochopa. Dvě třetiny příběhů jsou o Krakonošovi a odehrávají se v kraji kde Pochop žil, v západní části Krkonoš, na Jilemnicku a v okolí Benecka. Jednotlivé texty obsahují událost, nedramatickou situaci, konstatování, že se událo cosi, co nemá žádné pokračování. Většinou je to Krakonošova reakce na jednání člověka, jemuž dá odměnu nebo ho potrestá, ale nic dalšího odtud neplyne – kromě pojmenování místa v několika příbězích: Mísečky, Dvoračky, Na Popelce. Pochop ve svých prózách zachycuje zajímavým způsobem život horalů v minulosti, v dobách, kdy Krkonoše ještě nebyly turistickým střediskem, ale žili v nich horalé, většinou řemeslníci, popeláři, kteří nosili popel sklářům, tkalci, uhlíři, dřevaři. Jeden z příběhů vypráví o dřevaři, jehož početní synové se vesměs živili řemesly týkajícími se dřeva, nejmladší houslařstvím. Krakonoš tu vystupuje jako pomocník a rádce v lidské podobě, třeba je šumařem, který radí jak nakládat s houslemi. Napravuje sociální nespravedlnost (chudé dívce, která se vdává za bohatého synka, věnuje díži jako věno), nebo špatnou povahu (zlomyslný povozník ničí druhým dýmky jen z hecu). Je to příjemné čtení, ale v dramatické výchově se může hodit hlavně pro vykreslení života krkonošských horalů.
Jaroslava Reitmannová, nakladatelská redaktorka (1908 – 1995), vybudovala ve své knize Šibal Krakonoš původní příběhy na známé motivy. Ve svých prózách hodně lyrizuje a na rozdíl od autorů, kteří v Krkonoších nebo v Podkrkonoší žili, jen zřídka příběhy lokalizuje. Některé příběhy jsou didakticky nabádavé, jako například příběh Strašák na vrabce. Chalupník Libecajt byl drobný zloděj, jeho krádeže lezly na nervy celé vesnici a velice zlobily jeho ženu Apolenku. Jednoho dne Libecajt na bělidle ukradl košili a utěrák, Apolenka to popadla a šla to vrátit na bělidlo. Stařeček-Krakonoš, kterého Apolenka potkala v horách a vše mu vypověděla, změnil Libecajta na strašáka, aby musel místo krádeží hlídat. Apolenka mu nosila jídlo, teplé oblečení a celá ves se divila, co to má s tím strašákem – nakonec se objevil stařeček, Apolenka mu řekla, že věří v manželovu nápravu a tak ho osvobodil. Pak už Libecajt nikdy nekradl.
Josef Spilka (1899 - 1986), autor knihy Náš Krakonoš, byl sběratel a adaptátor lidové slovesnosti, ale také autor literatury pro děti. Jeho vyprávění o Krakonošovi má rámec – vyprávějí jednotliví vesničané po tři večery u Pochopů a pak na svatbě pana učitele. Příběhy jsou doprovázeny množstvím hádanek a úsloví, které představují soubor informací o krkonošském folklóru. V příbězích je výrazná funkce věcí a hospodářského zvířectva na úkor charakterů a situací, které jsou velmi jednoduché a stereotypní. Dominují statické popisy, jinak řečeno: děj nedramatický, bez zápletky, bez hnacího motoru dění, většinou bez vyústění, neurčitost času a často i místa. Příklad Spilkova textu: „…povozníci se stavívali na posilněnou a na nocleh v zájezdních hospodách. Formani bývali kumpáni zazobaní. Dobře jedli, hodně pili, mastili karty, vedli si jako páni. Šenkýři je rádi vídali…“[9]
V příběhu Jak přišel Krakonoš k svému jménu Spilka formuluje rozdíl mezi Krakonošem a Rýbrcoulem a v historkách o Rýbrcoulovi líčí tuto postavu jako skřeta kozlí podoby. Je to podle něho cizí element, německý, infiltrovaný do našich českých Krkonoš. Rýbrcoul je špatný, zlý, zlomyslný, Krakonoš je dobrý, spravedlivý. Toto pojetí odpovídá poválečnému pohledu na věc a vychází i z názorů Zdeňka Nejedlého (1878-1962). Nejedlý byl uznávaný hudební vědec a po r. 1945 politik - stalinista, ministr školství a kultury; do naší kultury se zapsal nekritickým vynášením husitství a Jiráska, do školství zkrácením povinné školní docházky z 9 na 8 let podle sovětského vzoru. V hodnocení Jiráskova Pana Johanese[10] striktně odlišuje Orlické hory jakožto hory Jiráskovi i nám blízké, „opravdu naše české hory“, na rozdíl od Krkonoš, které jsou vyšší, ale tvrdší – „jsou to zkrátka cizí hory“ ovládané Rýbrcoulem, který je „duch vlastně zlostný, jenž nechrání, nýbrž naopak honí lidi po horách často až do záhuby“. Nejedlého hodnocení Rýbrcoula odpovídá tomu, jak je pojímán většinou v německé literatuře, zejména u drsného Praetoria. Spilka nesdílí odsudek Krkonoš, přijal i Krakonoše, ale zachoval si „vlastenecký“ odstup od Rýbrcoula. Jiráskovi ovšem v Panu Johanesovi nešlo o etnický původ démonické postavy, ale o alegorickou pohádku s princeznou Kačenkou jako personifikací pronásledované české vlasti a Krakonoš-Johanes mu posloužil jako pronásledovatel. Ostatně Kačenka se jako Krakonošova kamarádka a partnerka objevuje v několika příbězích.
Jiný typ Spilkových příběhů představují tři bylinkářské příběhy Skočec, Mastičkář Bryndallini a Bylinkář a kolovrátkář. V prvním z nich Krakonoš dovolí bylinkáři, aby si vzal v jeho zahrádce tři rostliny zázračného skočce, bylinkář na nich zbohatne a pokusí se Krakonoše obrat o další, ale Krakonoš ho svrhne do pekla. Druhá historka se točí kolem vychloubavého a sebelibého Byrnadalliniho, ve skutečnosti Francka Vocáska. V třetím příběhu bylinkaří sám Krakonoš, a aby se mu lépe prodávalo, spojí se s kolovrátkářem a spolu chodí po jarmarcích a poutích.
Dalším titulem z této řady jsou knížky Marie Kubátové. Pomineme-li krkonošskou tvorbu Kubátové pro dospělé (Daremné poudačky, Krakonošův hernec a další) a notoricky známý cyklus příběhů o Trautenberkovi (autorka televizních scénářů Božena Šimková je přepsala i do knižní podoby), pak Kubátová z krkonošského folklóru vytěžila dvě knížky pro děti – Pohádky o Krakonošovi a Krakonošovo černobejlí. Vychází ze známých motivů, ale její tvorba je zcela osobitá, autorská, a navíc spíše než k pověsti se žánrově kloní k pohádce. S tematikou této kapitoly souvisí jen volně, ale jde o autorku natolik známou a významnou, že ji nelze opominout, i když pro nic jiného, tak proto, aby byla v povědomí čtenářů dobře zařazena. Pro dramatickou výchovu se tyto pohádky nehodí, je to čirá epika: jednoduchoučký děj a rozsáhlý text, obsahující četná nedramatická jednání, domácí, zemědělské a řemeslné práce, popisy vesnického života (hospoda, pohřeb…). Je tu obšírný popis vaření kysela nebo pečení hubovce, štědrovnice a perníků a vysvětluje se, jak vznikly, jak se horalé naučili foukat skleněné ozdoby… Významnou roli tu hraje počasí a způsoby, jak je Krakonoš ovládá, příroda a zvířata. Trautenberk (předobrazem této postavy je středověký šlechtic Trautenberg, v některých pověstech spojovaný se založením Trutnova) v těchto pohádkách není osoba, ale místo, tedy zřejmě Trutnov. Jen asi ve dvou příbězích vystupuje i pán z Trautenberku jako jeden z řady místních šlechticů.
Krakonoš Kubátové není ani zlomyslný skřet starších německých příběhů, ani český spravedlivý vládce hor, který trestá nehodné a chudým dává zlato, ale dobromyslný soused, bodrý strejda: „Krakonoš sám nemá hlavu na ouklady, je z toho těsta jako my všichni tady…“ (O horácké nevěstě). Ovládá počasí, čaruje (jeho kouzelnou formulkou je „budliky budliky“), mění se v různá zvířata. Jeho kouzla odpovídají jeho charakteru: když nevrlý a nepřející hajný ženským v lese zporáží džbánky s nasbíranými jahodami, Krakonoš je očaruje a džbánky pak hajného pronásledují až do postele, do hospody a kibicují mu u karet. Zajímavý je jazyk, totiž citlivá práce s nářečními prvky, ale ani to není zrovna nejvýhodnější pro dramatiku, jde to celé mimo oblast dramatu a dramatičnosti. Ostatně je otázka, nakolik může řada těch popisů děti bavit i jako čtenáře.
Jechovy Krkonošské pohádky s původním názvem Krakonošova mošna jsou na rozdíl od Krakonoše určeny dětským čtenářům. Krakonoš v nich pomáhá potřebným a chce od lidí, aby i oni pomáhali druhým. Knížka obsahuje poměrně rozsáhlé příběhy se zápletkou, několik z nich využívá běžných pohádkových motivů a příběhů, v nichž je Krakonoš dárcem. Skočcový kořen, Dva zázrační lékaři a O Marii Terezii a o pruském králi jsou tři příběhy, v nichž hraje roli léčitelství využívající byliny z Krakonošovy zahrádky. Krakonoš daruje byliny ze své zahrádky, ale léčitel je musí užívat jen proto, aby pomohl druhým a nesmí za to brát peníze. V prvním příběhu je tkadlec z Pasek vyzván, aby pro zámeckou paní Letnickou obstaral skočcový kořen z Krakonošovy zahrádky. Tkadlec ho dostane, ale Krakonošovi zalže, že ho potřebuje pro svou ženu. Paní Letnická se sice uzdraví, ale o něco později onemocní znovu a tkadlec jde přes zákaz znovu do Krakonošovy zahrádky pro léčivý kořen. Léčba se opakuje, pokaždé tkadlec dostane větší odměnu, takže bohatne, ale paní nakonec zemře. Hrdinou dalších dvou příběhů je chalupník Plechanec z Hořiček. Při česání jablek spadne se stromu a zlomí si obě ruce. Vypraví se k doktorovi do Dvora Králové, pak do Trutnova, ale v obou městech doktora nenajde a narazí v nich na nevlídné osoby. Cestou domů se setká s Krakonošem a ten mu věnuje pytlíček svého koření, který mu umožní stát se zázračným doktorem, ale nesmí od nikoho nic vzít. Plechanec léčí děti i dospělé, získá proslulost, takže si ho povolají jak zlomyslná paní ze Dvora Králové, tak nerudný radní z Trutnova. Plechanec je léčí a odmítne odměnu. Pak pro něj pošlou dokonce z Vídně, Marie Terezie se strhla v kříži, Plechanec ji vyléčí a když císařovna trvá na tom, že si musí říct o odměnu, vyžádá si vyvázání z poddanství pro sebe a své potomky. Marie Terezie mu vyhoví. Pak k němu ještě přivezou pruského krále, který si zlomil nohu na honu, s ním musí Plechanec zacházet velice drsně, protože se léčení v podstatě vzpírá. Roznese se, že mu vlepil pár pohlavků, ale lidé brzy pochopí, že krále těmi pohlavky jen strašil.
Moje knížka o Krakonošovi, Dva tucty příběhů o pánu Krkonoš a tři k tomu Otfrieda Preusslera (1923 – 2013) nejen potěší čtenáře, ale také nabídne zajímavé látky pro dramatiku. Autor dobře u nás známý z řady dalších knih pro děti a mládež (Malá čarodějnice, Čarodějův učeň, Vodníček) se narodil v Liberci a jeho předkové, skláři, řemeslníci a drobní zemědělci, pocházeli z Jizerských hor a z Krkonoš, které poznával už jako malý chlapec na výletech s otcem a později s kamarády jako lyžař. V devatenácti byl povolán na východní frontu, v r. 1944 padl do sovětského zajetí a vrátil se v r. 1949 už rovnou do Bavorska, kam byla jeho rodina vysídlena. Celá tato historie, vyprávěná s nadhledem a s láskou k rodnému kraji, tvoří rámec knížky. Krkonoše v ní tvoří jeden celek, s jižními svahy a podhůřím, i se svou severní polovinou. Preussler vypráví příběhy z doby, kdy Češi a Němci žili normálně vedle sebe a volně přecházeli z jedné strany hor na druhou. V příbězích se dočtete o starých řemeslech, o sklářích a tkalcích, jsou přesně lokalizovány a některé jsou založeny na reálných příbězích z Krkonoš (o hradeckém biskupovi a jeho nevydařené cestě na Labskou louku). Knížce na půvabu přidávají i laskavě humorné ilustrace Adolfa Borna a jeho svérázné pojetí podoby Krakonoše.
Králové ze sklářské hutě je příběh odehrávající se v Pěnčíně na Jablonecku. Huťmistr Kryštof Wander se pokoušel vyrobit rubínové sklo, jaké tehdy uměli jen v Benátkách. Nepodařilo se mu to a přišel na mizinu. Tři z jeho bývalých zaměstnanců se mezi Vánoci a Třemi králi vydali na tříkrálovou koledu a při cestě přes Krkonoše do Slezska je zastihl sníh. Ve vánici je pozval do své boudy vousáč a skláři mu vyprávěli historii sklárny. Ráno se probudili v polorozpadlé chatrči a měli jednak dopis pro Wandera s receptem na rubínové sklo, jednak tři zlaté dukáty pro sebe. Wander si recept přečetl, ale k výrobě bylo třeba zlato. Dostal ty tři dukáty, podařilo se mu huť zprovoznit a rubínové sklo vyrobit, což prospělo i jeho zaměstnancům. Zlaté ruce patří mezi příběhy o proslulém jizerskohorském léčiteli doktoru Kittlovi, u nějž se vyučil i Štěpán Glaser. Ten se po třech letech učení vydal do světa, ale když se pak vracel domů, našel svou milou Nany těžce nemocnou. Tajemný hlas – Krakonoš – mu řekl, že se musí rozhodnout: ponoří-li do studánky pod Zlatým návrším ruce jen po zápěstí, zachrání Nany, ponoří-li je po lokty, zachrání velké množství jiných nemocných, ale Nany ne. Štěpán se dlouho rozhoduje, nakonec ruce ponoří jen po zápěstí a Nany vyléčí. Ožení se s ní a stane se asistentem Kittla, ale později je i vyhlášeným léčitelem, i když není zázračný. Jádrem tématu je myšlenka, že chce-li člověk projevovat lásku lidstvu, musí mít především lásku k jedinci.
Naši zemi ale oživují i ne tak známé a oblíbené, bytosti. V přírodě a na venkově žijí v lesích a skalách skřítci a trpaslíci. Příběh O trpaslících převyprávěl Vladimír Hulpach. U Krt, vesnice na Rakovnicku, sídlili v jeskyni trpaslíci. S lidmi žili v pohodě, chodili si často do vsi vypůjčovat, co ztratili, hlídali lidem děti, nosili jim med lesních včel, jahody a hříbky. Ale nesnášeli hluk a hřmot a nejhůř bylo, když v Krtech postavili kostel se zvonem, protože ze zvonění dostávali třesavku. Někteří onemocněli, a tak žádali vesničany, aby se zvoněním přestali. Ale vesničané odmítli a vysmáli se jim, skřítky litoval jen obecní pasáček Véna. Když se trpaslíci rozhodli odstěhovat do Krkonoš, Véna je vezl na svém malém žebřiňáčku vystlaném senem. Když se s nimi loučil, nejstarší trpaslík mu řekl, že na něj čeká bohatství a štěstí. Když pak jednou doma pásl, našel v jámě v zemi zlaťáky, postavil si chalupu a oženil se s pěkným děvčetem. Do smrti zůstal laskavý a dobrosrdečný, jak si přáli skřítci. Co vyhovuje jedněm, může být pro jiné nesnesitelné (Hulpach 1985). Příběhy o skřítcích jsou často spojeny s motivy pokladů, zlata, drahokamů, jako v dalším Hulpachově příběhu, nazvaném Skalníci o skřítcích, kteří žili na kopcích a v lesích na Chodsku. Měli zlato, stříbro i drahé kameny, které vykutali ze skal a s oblibou dávali lidem hádanky, když neuhodli, něco jim vzali, odměnu dávali jen za uhodnutí hádanky, ale zato bohatou. Jednou nemluva Psutka, hospodský z Klenčí, uhodl skalníkovu hádanku a dostal drahokam, po delší době mu skalník-ministr zastavil vůz a položil mu tři hádanky a on všechny uhodl. Teď už na něj mohl jen sám král skalníků, ale i jemu uhodl všechny tři hádanky. Král skalníků byl zdrcen, teď budou muset odejít, ale nakonec se skalníci a lidé spřátelili. (Hulpach 1992)
Zvláštním druhem skřítků jsou permoníci žijící v dolech. Hulpachův příběh Permoník vypráví příběh z příbramských stříbrných dolů, v nichž pracoval chudý havíř s početnou rodinou. Jednou se proboural do jeskyňky se spoustou bohatství a stolem s jídlem a vyrušil permoníky při obědě. Ničeho se ani nedotkl, jen si vzal kámen, připomínající postavu skřítka. Ten mu v ruce ožil a permoník mu za to, že se ničeho nedotkl, daroval želízko a perlík, které mu přinesou blahobyt. Havíř se opravdu postupně vzmohl, protože nacházel nejbohatší žíly. Neměl nikomu prozradit, od koho dostal to náčiní a při poslední směně se mu želízko i perlík ztratily, permoníci si je vzali zpět. (Hulpach 1992)
Ve vesnických chalupách i a na statcích lidem pomáhali nebo škodili hospodáříčci a diblíci. Ševcův plivník je příběh o ševci neumětelovi, který svůj neúspěch přičítal nepřízni osudu, ne svému lajdáctví, a chodil si na to stěžovat do hospod. Jednou mu jakýsi pocestný poradil, aby si pořídil plivníka – černé vejce může získat od čarodějnice z chaloupky pod Šibeničním vrchem. Ta mu vejce slíbila, dá mu je o svatojanské noci, ale do té doby nesmí vykonat žádný dobrý skutek, nesmí chodit do kostela, má pít a karbanit. Švec to rád splnil a dostal pak černé vejce, z něhož se vyklubal plivník – kohout, kterému se ze zobáku sypala zlatá zrníčka. Švec si žil jako pán, jenže zrníček ubývalo a kohout se postupně měnil v draka. Rok od chvíle, kdy získal černé vejce, ho plivník zadávil. A čarodějnice si odnášela další černé vejce, pro dalšího hříšníka. (Hulpach 1992)
Ve vesnicích a kolem nich žijí čarodějnice a černokněžníci, většinou zlé a nebezpečné bytosti, jako v příběhu O potrestané čarodějnici. Jeden chalupník měl ženu čarodějnici, která vzkvétala, ale muž hubnul. Kdykoli se totiž vypravovala na sněm čarodějnic, hodila mu ve spánku chomout na krk a proměnila ho v koně, který ji tam donesl. Šel se tedy poradit s kořenářkou, byla to také čarodějnice, a nedávno se dostala s jeho ženou do sporu. Rozhodla se jí tedy pomstít a řekla chalupníkovi, aby jí hodil chomout na krk a proměnil ji v koně. Muž to udělal a nechal ji tvrdě pracovat. Konec je otevřený, podle jedné verze koněm zůstala, podle jiné jí manžel vrátil lidskou podobu. Příběh tedy dává možnost hledat závěr. (Kratochvíl)
V řadě pověstí se objevují různé kouzelné předměty. Zlaté metly se odehrávají ve Slotově u Jaroměře, kde žil starý čeledín. Neuměl nic než pást a tak měl starost, co s ním bude, až už nebude schopen pracovat. Jednou na pastvě usnul a ve spánku se mu zjevil stařec, který mu řekl, že vedle něj vyrostou zlaté pruty, které může prodat, ale nesmí říct, jak k nim přišel. Čeledín je skutečně získal a prodal v městě židovi. Ten se podivoval a ptal se, kde k nim čeledín přišel, ale on neodpověděl. Podruhé už žid víc naléhal a po třetí vyslovil podezření, že zlato je kradené. Čeledín podlehl a vyprávěl, jak to bylo. Pak už nikdy žádné zlaté pruty nezískal, ale mezitím už měl dost peněz, které mu stačily až do smrti. Téma dilematu – udržet tajemství, nebo pod tlakem porušit slib, a tím o svůj tajený zdroj přijít? (Sirovátka - Šrámková). V příběhu O těch kouzelných dudách je základní schéma příběhu totožné s pohádkou Obušku, z pytle ven. Zde je příběh situován na Domažlicko, konkrétně do Klenčí, na Haltravu a na trhanovský zámek. Patnáctiletý Martin, syn chudé vdovy, se setkal se starým dudákem. Nikdo neví, kdo to vlastně je, on říká, že žije na Haltravě. Chlapec se do něj a do dudů zbláznil, od starce se naučil hrát na dudy. V době hladu a neúrody dostal od starého dudáka dudy, z nichž se sypou zlaťáky. Martin rozdal peníze po celém Klenčí a všem se nějaký čas vedlo dobře, ale dozvěděl se o tom trhanovský pán a dudy zabavil a uložil je do truhly, protože hrát neuměl. V Klenčí byla opět bída a Martin se tedy vydal znovu za starcem. Tentokrát dostal dudy, z kterých se sype jídlo. Historie se opakovala, jenže trhanovský pán se naučil hrát na dudy a chystal hostinu. V Klenčí bylo opět zle a starý dudák dal Martinovi další dudy, ale s tím, aby je hned odnesl do trhanovského zámku. Martin se tam snadno dostal mezi lidmi sjíždějícími se na hostinu, vzal dvoje dudy z truhly a vložil tam třetí, které si cestou vyzkoušel. Začínala hostina, trhanovský pán vzal dudy a klacky které z nich padaly, zmlátily celou společnost a ta se rozprchla. Zato v Klenčí už se díky dvojím dudám měli dobře. (Hulpach 1992)
Naše lesy obývají jezinky, lesní duchové, hejkalové a další divé a podivné bytosti, valnou většinou nebezpečné a často i záludné. Jak Kuba na jezinky vyzrál je příběh z Klatovska. Kuba, mládenec na vandru, se zastavil večer u chaloupky, kde žil slepý stařec, kterého jezinky opily medovinou a vyloupaly mu oči. Kuba u něj zůstal, aby se o něj postaral a přes varování vyhnal kozy na Hůrku, kde se objevovaly jezinky. První den se ho jezinka pokusila opít medovinou, druhý den mu jiná nabízela koláč, třetí se pak pokusila ho učesat. Ale Kuba ji spoutal šlahounem ostružiny a donutil ji vrátit dědečkovi oči. Vypráví se prý, že je pak Kuba ostružiním uškrtil, jiní říkají, že se odstěhovaly, v každém případě to byly poslední jezinky v Čechách. Tématem, je schopnost odolat svodům, včetně krásy všech tří dívek. (Hulpach 1992) Další lesní bytostí je hejkal. Pasáčci si na pastvě vyprávěli různé historky o strašidlech a jiných bytostech, jen Štěpán se smál a neustále opakoval, že se nebojí. Když se setmělo, ozvalo se z lesa houkání, kluci usoudili, že je to hejkal, jen Štěpán se kasal, že na něj zahouká. Ale když to udělal, vyřítilo se na něj cosi z lesa a skočilo mu to na záda. Štěpán se úprkem pustil k vesnici, a když spatřil prvního člověka, tíha z něho spadla. Byl to hejkal, nebo jeho vlastní strach? (Kratochvíl) Hulpachův příběh O vlkodlacích vypráví o způsobech, jak se lidé proměňovali ve vlky. Příběh dívky – vlkodlačice: ve mlýně na Chrudimce u Nasavrk se začala objevovat divoká vlčice. Lidé se začali mlýnu vyhýbat, i pan otec chodil spát raději k dceři do vsi. Jednou ale přišel krajánek Kořínek a ten se rozhodl ve mlýně přespat. O půlnoci se objevila vlčice, shodila kůži, v kuchyni si vzala jídlo a pustila se do něj. Kořínek kůži vzal a přibil na mlýnské kolo, půvabná dívka se už do ní nemohla vrátit a podělovala Kořínkovi, že ji vysvobodil. Pak se vzali a Kořínek zůstal ve mlýně jako stárek a založil s dívkou – vlkodlačicí známý mlynářský rod. (Hulpach 1992)
V lesích a ve vodách žijí víly a rusalky. Jejich nejčastějším úkolem je svádět mládence a odloudit je od jejich milých. Jednou z nich je Oharka, vodní víla – divoženka v Ohři. Ráda líčila na mládence, kteří se jí líbili a topila je. Nezdařilo se jí to až s Jozífkem, synem lounského měšťana, který chodil podle řeky za sovu milou Vendulkou. Když se Oharka doslechla, že se chystá svatba, začala líčit na Jozífka pasti. Zjevila se mu jako babička, která potřebuje pomoct s vědrem vody, pak jako štika, která uvízla v kořenech a nakonec jako topící se Vendulka. Jozífek byl vždy ochoten pomáhat, vždy se také Oharce nakonec ubránil, oženil se s Vendulkou a jejich děti už znaly divoženku jen z vyprávění. (Kouzelné dudy) Rusalka je odlišně končící příběh z okolí Roudnice, kde žil rybářský syn Toník. Rodiče mu našli nevěstu a chystala se svatba. Jednou se vracel ze sousední vesnice, kde byl koupit víno na svatbu a ochutnával ho. U Labe spatřil tančit rusalku, která ho okouzlila. Každý večer se chodil dívat, jak tančí a ona si ho postupně začala všímat. Toník se svěřil matce a ta mu pomohla překonávat zájem o rusalku, byla svatba, ženich s nevěstou klečel před knězem, ohlédl se, v otevřených dveřích spatřil rusalku, vstal od oltáře a odešel za ní. Nikdo ho už nikdy nespatřil. (Kratochvíl)
V rybnících, jezerech a řekách žijí snad nejoblíbenější démonické postavy českého folklóru vodníci. Jsou to postavy české prózy, dramatiky i filmu, někdy brané vážně (Rusalka), jinde traktované s nadhledem (K. Čapek, Fr. Langer, J. Drda), nebo vysloveně komediálně (Jak utopit doktora Mráčka), ale prakticky vždy velmi úspěšně u diváků i čtenářů. Jeden příklad ze sveromoravských zdrojů: Hastrman a pasáčci koní. U potoka Porubky sedávala skupina pasáčků koní a povídali si u ohýnku. Jednou začali o hastrmanovi, jak na něj nevěří a co by všecko s ním udělali. Povídali, povídali a najednou se hastrman objevil, všichni se rozutekli. Příště se zase vytahovali, jaké mají úžasné koně, a najednou zase hastrman, sedl si k nim a začal vyprávět historky. Takhle za nimi chodil delší dobu, pak se jednou zvedl, že ani sám neví proč, ale musí jít utopit děvče. Od té doby se neukázal. Příběh nabízí možnost vytvoření rámce pro další příběhy na téma vychloubání a planých řečí. (Lazecký)
Dalšími velmi frekventovanými bytostmi našich pověstí i pohádek, ale i dramatiky a prózy, jsou čerti, a ti vlezou kamkoliv a zapletou se do jakékoli situace. O čertu strážném a jeho mostě obsahuje častý motiv stavby mostu nebo jiného objektu. Mládek Ondra se zamiloval do mlynářovy Katrynky, ale oba věděli, že otec nepřipustí, aby si vzala chudáka. Jednou Ondra vysvobodil z pasti čerta a ten mu nabízel odměnu, slíbil, že zastoupí jeho anděla strážného. Když mlynář dívku zavřel a začal na Ondru chystat pasti, aby ho zničil, čert vždy zasáhl a Ondru zachránil. Nakonec vystavěl most mezi dvěma vrcholy a Ondra přešel přes údolí, aby splnil mlynářův nesplnitelný úkol. Jenže mlynář se nechtěl vzdát a tak ho čert shodil do hlubiny. Ondra se pak oženil s Katrynkou a dlouhá léta spolu žili ve mlýně. (Hulpach 1998)
Pověstí o hradech, městech, kopcích, v nichž žijí rytíři, či o historických osobnostech podle Augusta Sedláčka „obsahují v sobě konkrétní vypravování některé příhody, která se zběhla skutečně, která však od prvního zpravodaje neb očitého svědka prošla ústy tisícera lidí a několika pokolení, ztratila přitom všelijaké podrobnosti, které se mysli lidu nelíbily, udržela novou spojitost příběhů a jejich příčin a ustálila se konečně jako výtvor, který je napůl poezií a napůl vypravováním skutečného příběhu.“[11] Jsou to příběhy o zakládání a pojmenovávání hradů, zámků, klášterů a kostelů i celých měst, o vzniku erbů a o důvodech, proč je na nich právě to či ono. Z velké části jsou to příběhy o hmotách a jejich proměnách, o stavění a zřícení zdí, o pokladech, jejich složení i proměnách klenotů ve smetí nebo naopak smetí ve zlato. Lidé jsou často jen pasivními účastníky nebo dokonce jenom stafáží těchto proměn, anebo jsou jejich vztahy velmi jednoduché a stručně pojednané, zkrátka jsou více méně vedlejší. Někdy v knihách historických pověstí najdete cosi jako historky ze života, které neobsahují nic kouzelného nebo nadpřirozeného, třeba v Košnářově knize Staropražských pověstí jsou příběhy jako ze současnosti: o tom, jak byli při stavbě paláce Kinských na Staroměstském náměstí uplaceni někteří radní a ti schválili posunutí průčelí před stavební čáru, nebo příběh stavby paláce Clam - Gallasova v Husově ulici v Praze, na který radní vydali povolení jen pod podmínkou, že Clam - Gallas vykoupí a zbourá protější domy, protože výška paláce neodpovídá úzké ulici – a domy stojí dodnes. K pověstem je řadí to, že vyprávěný příběh není historicky doložený.
Často se stává, že jeden příběh je lokalizován do celé řady míst. Nejtypičtějším příkladem je příběh o rytířích, kteří spí v hoře a vyjdou z ní ven, až bude českému národu nejhůře. Vedle nejznámějšího a jakoby „celostátního“ Blaníku spící rytíře obsahuje ještě dobrá desítka kopců dalších. Také Bílých paní je kromě té Perchty z Rožmberka asi desítka. Nebo příběh o hradu, který si jako skrýš vybudovala mladá dvojice, která musela uprchnout, protože by rodiče nedovolili jejich sňatek – Přimda a Navarov, ale i další příběhy. Ostatně motiv nešťastné lásky kvůli tomu, že rodiče nesouhlasí se sňatkem, většinou z důvodu nerovného sociálního postavení, je velmi frekventovaný a objevuje se sice v mnoha variacích, ale jejich odlišnost je velice malá.
Je jen pár autorů, resp. knížek, v nichž jsou pověsti vybudované v složitější příběhy, Hulplachovo Pohádkové vandrování po Čechách i Moravou, příběhy Kratochvílovy, Košnářovy, Petiškovy a sem tam některé další. V některých publikacích se najdou i bohaté historické informace o skutečných dějinách dotyčného hradu či města. V Historických pověstech lidu českého Augusta Sedláčka, historika specializovaného na dějiny hradů a autora obsáhlé publikace o nich, najdete informace o původu příběhu, slovníček a rejstřík s množstvím historických faktů. Jinde ovšem převládá spíše hledisko etnografické, jako v publikacích brněnského badatele Oldřicha Sirovátky a jeho spolupracovnic- spoluautorek. Zkrátka i historické pověsti jsou daleko víc ke čtení než k hraní.
K historickým pověstem o hradech a zámcích patří i známý příběh O velikém skoku. Podstatnější než onen mimořádný sportovní výkon Šemíkův je předehra jeho skoku. Za vlády knížete Křesomysla vedla touha po zlatě a stříbře mnoho vesničanů k tomu, že opouštěli zemědělství a věnovali se rýžování nebo dolování drahých kovů. Vladyka Horymír z Neumětel si stěžoval knížeti, který přislíbil pomoc, ale nic neudělal, protože velice stál o drahé kovy. Hledači zlata se o Horymírových krocích dozvěděli a z pomsty zničili jeho hospodářství a podpálili mu tvrz. Horymír se zachránil v lese díky Šemíkovi. V odvetu pak zasypal všechna díla a doly. Křesomysl ho za to odsoudil k smrti, ale Horymír se zachránil Šemíkovým skokem. Křesomysl pak Horymírovi odpustil, neboť měl za to, že je pod ochranou bohů. Šemík však po onom skoku chřadl, až zahynul. Petiškovo zpracování známé pověsti klade důraz na důsledky "zlaté horečky" v ekonomice, na otázku, zda dát přednost naději na rychlé zbohatnutí, anebo soustavné produktivní práci, na knížecí věrolomnost a podléhání zištným motivacím, na problém násilí a agrese. (Petiška) Rytířská pověst o českém znaku vypráví jednoduchý příběh knížete Štylfrída neboli Stůjmíra, jehož těžiště je v náročném rytířském klání. Hodí se pro uvedení skupiny (zejména chlapecké či převážně chlapecké) do dramatické práce, neboť jeho těžiště je v pohybových aktivitách rytířských turnajů. (Petiška)
Časté pověsťové motivy obsahuje příběh O vrchu Oškobrhu, loupežnickém hradu a o divém muži. Na Oškobrhu žil divý muž a když zde začal kníže stavět hrad, divý muž ho vždy v noci boural. Starší syn Cyril při hlídání usnul, mladšímu Petrovi se podařilo divého muže zajmout a hrad byl dostavěn. Kníže se pak se starším synem dal na loupení, mladší Petr, který nic nevěděl, trávil mnoho času ve vězení s divým mužem. Nakonec se dohodli na společném útěku, divý muž za to Petra o filipojakubské noci dovedl ke kouzelným zlatým květinám. Petr si je natrhal a měl kytici pro princeznu, oženil se s ní a později se stal králem. Trestal loupeživé rytíře, nakonec přitáhl s vojskem k Oškobrhu, ale než zasáhl, hrad se i s knížetem a Cyrilem a s nakradenými poklady propadl – způsobil to divý muž. (Hulpach 1992)
Motivy týkající se třicetileté války obsahuje příběh O dvanácti vojácích a týřovských panenkách. Za třicetileté války se v ruinách Týřova objevila skupina vojáků, kteří měli války už dost. Jejich velitel našel klíč k dvířkům, za nimiž byla komnata se stolem prostřeným pro dvanáct a ložnice s dvanácti postelemi. O půlnoci se u postelí vojáků objevilo dvanáct panen, ta nejstarší veliteli vysvětlila, že jsou zakleté a vydrží-li všichni na hradě pravidelně přespávat celý rok, každý dostane jednu pannu za ženu a s ní bohatství. Jenže z celé dvanáctky to vydržel jen velitel, ostatní utráceli darované peníze po hospodách a nakonec utekli. Velitel pak od nejstarší panny dostal truhličku s penězi, za něž si pořídil nedaleko statek. Po čase se k němu jeho vojáci vrátili, zpustlí jako tuláci a chtěli znovu na hrad. Varoval je, ale marně, našel pak po nich už jen zkrvavené hadry a dvířka do komnat se zabouchla. (Hulpach 1992, též Grohmann, Kouzelný roh)
Romantický charakter má příběh Hrubá Skála, odehrávající se v době vlády Přemysla Otakara I. V té době táhli na Hrubou Skálu Sasové a obklíčili ji, což zkomplikovalo milostný příběh dcery hradního pána. (Petiška)
Mezi četné pověsti o vojsku spícím v hoře, v tomto případě ve sklepení hradu Bzenec, má název O strýci Pavlovi, kterak se z vinohradu do hradního sklepení propadl a jak tam slavné moravské vojsko uviděl. Strýc Pavel se do sklepení propadl při vykopávání pařezu staré třešně, ujal se ho bývalý kastelán hradu, provedl ho podzemím a požádal Pavla, aby za něj uklidil. Přitom se strýc Pavel poprvé v životě napil vody, ta z hradní studny chutnala výborně a navíc mu zajistila, že bude žít do sta let. Za úklid dostal košík smetí. Domů přišel pozdě v noci, tetka mu vynadala, ale pak zjistila, že v košíku je zlato. Strýc ji přežil, až do předurčené stovky let. (Lisická 1971)
K historickým pověstem patří i ty odehrávající se ve městech, z nichž nejčetnější jsou pověsti pražské. Jsou autoři, kteří se těm pražským věnují systematicky, například Magdalena Wagnerová. Ale i některé části Prahy mají své autory, Popelka Biliánová se věnovala především Vyšehradu. Další pověsti se týkají i řady dalších měst Čech a Moravy.
Prakticky v každé knížce věnované pražským pověstem najdete příběh Golema. V převyprávění Magdaleny Wagnerové obsahuje stručný životopis rabiho Löwa, různé jeho příhody a magické schopnosti, stvoření Golema a jeho zánik a může proto sloužit jako východisko ke Golemovým příběhům obsaženým v další literatuře (např. Petiška, Meyring a další). Eventuálně by bylo možné tyto příběhy ze starého Židovského města spojit s dalším příběhem z knihy M. Wagnerové, nazvaným Zjevení ze židovského ghetta, týkajícím se příběhů Mordechaje Maisla. Četné pověsti se týkají Faustova domu a Emauz (Klášter na Slovanech), ale i dalších částí, ulic či domů Starého Města, Vyšehradu, Malé Strany, Nového Města a Hradčan, ale najdou se i pověsti z novějších částí Prahy.
Zajímavou sérii pověstí týkajících se Pražského hradu najdeme rovněž u Wagnerové, většina z nich se týká doby Rudolfa II. a většinou i různých hradních profesí a zajímavých osob s Hradem spojených – Varhaník od sv. Víta, Bílá paní od Bílé věže, Zjevení ze Zlaté uličky, Věčný hvězdopravec, Přízrak na Zámeckých schodech a další.
V Žatci se odehrává příběh O vojsku duchů a statečném Borešovi. V období od svatojánské noci do Všech svatých se v městě začaly v noci objevovat průvody malých mužíčků, putujících ze hřbitova. Případy se množily, lidé dostávali strach a ponocný se vzdal svého postu. Dlouho hledali za něj náhradu, až se přihlásil odvážný Boreš a ten z hradeb spatřil celé vojsko duchů shromažďujících se před branami města. Radní nabídli dvěma odsouzencům k smrti oběšením milost, jestliže se v noci vydají před bránu prozkoumat, oč jde. Ti to přijali a vyslechli rozhovor duchů o tom, že vojsko chce dobýt Žatec o Všech svatých. Boreš minutu před půlnocí, když celé vojsko duchů bylo sešikované před městskou bránou, zvolal mocným hlasem do čtyř světových bran výzvu, aby duchové usínali v pokoji a vojsko se vytratilo, jen skrze bránu směrem, ke hřbitovu, putovaly zástupy duší zemřelých Žatečanů. Příběh nabízí téma strachu, nebezpečí a schopnosti jim čelit, a v neposlední řadě je to nefalšovaný horror. (Hulpach 1985)
Chrudim má svého Ferinu Kacafírka. Existují četné historky o tomto šibalovi, jak přechytračil pana Slavatu z Chlumu, kněze Eliáše, jak donutil pana Berku Rychmburského, aby vyřešil potíž chudé ženy, kterou před tím bez zájmu odbyl – je to podobný typ postavy a příběhů, jako Enšpígl (Mašínová - další historky viz Hulpach 1992, též Kratochvíl).
Hororem ze starého Brna jsou Klášterní karbaníci. V klášteře pod Petrovem tři mniši propadli pití a karbanu. Aby je nikdo nepřistihl, chodili karbanit do hrobky. Když jednoho dne zazvonili na mši, dva se zvedali, ale třetí zaprotestoval, zrovna mu padla dobrá karta, ať prý jdou místo nich ti mniši, co v hrobce leží. A opravdu se tři kostlivci v hábitech zvedli, jednoho z karbaníků na místě ranila mrtvice, jeden zakopl a srazil si vaz, třetí omdlel. Kostlivci v kápích došli do kostela, a pokud je měli na hlavě, nikdo si ničeho nevšiml. Pak byli nalezeni dva mrtví mnichové a jeden, který to přežil a všechno vyprávěl. Do smrti se už k hrobce nepřiblížil (Hulpach 1998). Známým brněnským příběhem jsou Zvony na Petrově. Za třicetileté války při obléhání Brna švédským vojskem vyslechl hospodský poradu, v níž generál Torstenson prohlásil, že ráno oblehne Brno a pokud nezvítězí, než zazvoní zvony, obléhání zruší. Hostinský v noci prošel do Brna, sdělil to veliteli a ten nechal zvonit už v jedenáct hodin a Torstensonovo vojsko skutečně odtáhlo. Od té doby se na Petrově zvoní poledne vždy v jedenáct (Kilianová- Sirovátka). Jinou tradiční brněnskou pověstí je Jak řezník zabil draka. Za Brnem na kopci k Slatině se usadil drak, požíral dobytek a drůbež. Místní se na něj vypravili, ale brzy je hrdinství přešlo, nezvládla to ani setnina vojska. V okolí Brna bylo zle. Až jednoho dne přišel vandrem řeznický tovaryš, vyžádal si čerstvou volskou kůži a vápno, to zašil do kůže a předhodil drakovi. Drak to sežral, šel se napít, vápno se hasilo a drak zcepeněl. Na památku ho pověsili do průjezdu staré brněnské radnice (Šrámková-Sirovátka 1981).
Ze severní Moravy je pověst Jak došlo k založení Nového Jičína. Na starojičínském hradě žil rytíř, jehož žena i tři synové zemřeli, zůstala jen dcera Jitka. Byla to statečná dívka a uměla všechno jako rytíř. Jednou na hrad přišla žena, které medvěd unesl dítě a prosila o pomoc. Do lesa se vydala Jitka, konečně medvěda s dítětem našla a začala s ním zápasit. Medvěd ji skoro přemohl, ale zasáhl ho oštěpem pastýř Jan. Dítě donesli matce a rytíř pozval Jana na hrad. Ten se postupně vyučil všemu, co potřebuje rytíř a nakonec se oženil s Jitkou. Na paměť té události postavili v lese kapli, pak vedle ní lovecký zámek, dům pro Janovu matku, a nakonec se kolem vytvořilo město, nazvali ho Nový Jičín podle Jitky a rytířův hrad byl pojmenován Starý Jičín (Sirovátka-Šrámková 1986).
Do oblasti historických pověstí patří i zmíněná už série příběhů na námět hrdinové ukrytí v hoře. Tento oddíl Grohmannových Pověstí z Čech obsahuje celou sérii příběhů o Blanických rytířích a další obdobné pověsti – o rytířích ukrytých v Bílé hoře, ve Vyšehradě, v Oškobrhu u Poděbrad, o templářích v Ralsku a další obdobné pověsti. Většinu z nich spojuje věštba, že vyjedou na pomoc, až bude v Čechách nejhůře. Dalším opakujícím se motivem je vstup živého člověka do hory a jeho návrat po roce nebo po stu letech s velkým bohatstvím, v které se promění nějaká běžná věc (staré podkovy, smetí apod.) Pro divadelní inscenaci by bylo možné z těchto příběhů sestavit montáž nebo vyfabulovat souvislý příběh. (Grohmann)
[1] Sirovátka – Šrámková: Živá voda, s. 307
[2] Koudelková, s. 21
[3] Tamtéž, s. 94
[4] Jech: Krakonoš, s. 12
[5] Jech, Krakonoš, s. 77
[6] Tamtéž, s. 92
[7] Tamtéž, s. 122
[8] Tamtéž, s. 259
[9] Spilka, s. 136
[10] Z.Nejedlý: Čtyři studie o Aloisi Jiráskovi, 1951
[11] A.Sedláček, s. 11
Prof. Eva Machková
Toto dílo podléhá licenci Creative Commons Uveďte původ-Neužívejte dílo komerčně-Zachovejte licenci 4.0 Mezinárodní License.