Vypravěči i posluchači odcházejí, příběhy zůstávají aneb Stará epika asijských zemí

V Nepálu se prý říká to, co je uvedeno v titulku. Znamená to, že příběhy beze škody přežijí osobnosti a režimy přicházející i odcházející či docela mrtvé. Jinak řečeno – aktuální politické události i emoce k nim vázané jsou dočasné, kdežto kulturní hodnoty trvalé a možná i věčné.[1]

Přestože se (zeměpisně vzato) počátky evropské kultury odehrály v Asii, tj. v Mezopotámii a v dalších oblastech Úrodného půlměsíce popsaných v Bibli, je jejich zařazení do kontextu evropské kultury na místě. Zde pojednávané slovesnosti Asie se však od evropských výrazně liší, a to jak náměty, tématy a stylem vyprávění, tak jejich vznikem a průběhem v čase, i skladbou literárních žánrů. Navíc se v mnoha ohledech také liší asijské literatury mezi sebou. Následující kapitoly jsou proto uspořádány podle geografických hledisek. V neposlední řadě strukturu této části ovlivnil i fakt, že máme v Česku různou míru znalosti o jednotlivých kulturách a civilizacích, a to podle toho, jak intenzívně jsou v naší zemi studovány, odborníky popularizovány a prezentovány v podobě pohádek, výborů a antologií, souhrnných studií či obrazových publikací, a v jaké míře jim dávají prostor nakladatelé.

Při četbě asijských pohádek často narazíme na podivuhodnou podobnost jejich fabulí s pohádkami evropskými, na četné shody motivů a postav, jejich kombinací a variant. „Zhruba od 12. století začaly do Evropy pronikat z íránsko- perských oblastí přes Středomoří orientální pohádkové látky, které působily jak na ústní, tak na literární slovesnost.“[2] Na shodách příběhů a jejich prvků byla založena migrační teorie (druhá polovina 19. stol.), která soudila, že původ pohádkových látek je v Indii (všimněte si například příběhu Šakuntaly z Mahábháraty), a z Indie se šířily do Evropy až ve středověku. Později byla tato teorie nahrazena teorií antropologickou, která dovozovala, že shodné motivy i celé syžety vznikají obecnými shodami psychickými, podobností rodinných vazeb či náboženských principů. Zkoumaly se postupně i vlivy kultury na proměny jednotlivých látek a jejich prvků. Zkrátka o problému se dávno ví, ale s určitostí rozhodnout, co putovalo odkud a kam asi bude dost obtížné, když navíc ani nelze zcela eliminovat možnost, že do zemí na východě se některé příběhy dostaly s evropskou literaturou, přinejmenším v těch případech, kdy byla ústní vyprávění zaznamenána až ve 20. století. Poměr mezi látkami shodnými a rozdílnými je v každé publikaci dán také tím, co její autor, překladatel a úpravce z daného fondu pohádek vybral. Z praktického hlediska využití v dramatické výchově a divadle pro děti jsou tyto varianty spíše výhodou než nevýhodou, neboť umožňují volit a kombinovat motivy a tím i ozvláštňovat příběhy notoricky známé.

[1] Viz Hliněný tygr, předmluva Pavla Czezcotky, s. 16
[2] H. Šmahelová: Návraty a proměny, s. 11

Pověsti cizích zemí Arabské státy a Persie