Prof. Eva Machková
Toto dílo podléhá licenci Creative Commons Uveďte původ-Neužívejte dílo komerčně-Zachovejte licenci 4.0 Mezinárodní License.
Obsah kapitoly:
Skupinový projekt studentek 2. ročníku prezenčního studia byl proveden v prostorách katedry výchovné dramatiky DAMU a jeho aktéry byli žáci 9. ročníku ZŠ Kunratická v Praze 4. Dále byl prezentován v rámci konfrence Dějiny a divadlo aneb Dramatizace dějin – příklady z praxe, která se konala ve dnech 24. – 25. dubna 2018 v Památníku národního písemnictví
Cíle projektu:
Rovina vědomostí a dovedností v oblasti mediální výchovy:
Rovina postojů a hodnot:
Rovina věcných poznatků:
Realizace:
Blok 1. - tábor v Letech
Cíle: Žáci se zorientují v dobovém kontextu 40. let 20. století.
Popis činnosti:
Žáci budou mít za úkol sdělovat asociace a přidávat své znalosti k tématu “40.léta 20. století”. Lektorky vše zapisují na tabuli/balící papír. Poté budou případně doplněny důležité informace, které jsou pro průběh lekce nutné. (2. světová válka)
2. Přidělení role pro příběh
Popis činnosti:
Každý si vylosuje postavu rodinného příslušníka, se základními informacemi o sobě a její rodině.
3. Hledání rodinných příslušníků
Instrukce:
V rukou máte příběh jednoho člověka. V jeho roli se teď ocitáte, jím se stáváte. Vyprávějte si navzájem své příběhy a na základě toho zkuste nalézt zbytek své rodiny.
Popis činnosti:
Žáci v prostoru hledají své rodinné příslušníky podle kartiček s informacemi, které v předchozím kroku získali. Poté utvoří rodiny a následně od lektorek obdrží cedulku se svým příjmením, která symbolizuje domov rodiny (tady bydlí Kejvalovi).
4. Rodinné fotografie
Popis činnosti:
Žáci vytvoří na základě diskuse živý obraz, který bude představovat moment z jejich běžného života.
5. Rozehrání živého obrazu
Popis činnosti:
Rodiny na pokyn rozehrají svůj živý obraz, během kterého lektorky v roli pošťáka skupinám předávají “povolávací list”. Poté, co psaní obdrží všechny rodiny, se rozehrané situace zastaví.
6. Četba dopisu a diskuse nad ním
Popis činnosti:
Rodiny si přečtou dopis a poté diskutují nad tím, co pro ně a pro jejich dopis znamená.
7. Vyjádření emoce
Popis činnosti:
Každý z rodiny vyjádří svoji emoci, a to tak, že se postaví do sochy, která bude nejvíce vystihovat to, jak se v okamžiku po obdržení dopisu cítí. Poté každý postupně nahlas sdělí větou či slovem svoji myšlenku.
8. Kresba věcí, které si s sebou beru do tábora
Popis činnosti:
Každý člen rodiny nakreslí věc nebo několik věcí, které si s sebou vezme do tábora. Poté každý svoji kresbu představí a zdůvodní výběr. Následně všechny věci rodina sbalí do kufru (obálka/krabice).
9. Příchod do tábora - lektorky v roli
Popis činnosti:
Lektorky mají předem rozdělené role - Romka, dozorci (neměl by zůstat jeden lektor?). Po pomyslném příchodu do tábora, Romka na rozkaz dozorců odebírá rodinám jejich kufry, dozorci je okřikují a rozdělují na muže, ženy, děti do kójí.
10. Dialog dozorců během 1. noci
Popis činnosti:
Žáci se během noci dozví skrze dialog dozorců o hrůznostech a chodu tábora.
11. Práce na silnici
12. Vražda Romky během 2. noci
Blok 2. Fakta a média
Bez přerušení na 1. blok navazuje blok o faktech a mediálních informacích. Třídě bude puštěna reportáž televize Nova o vyjádření Andreje Babiše k táboru v Letech https://www.youtube.com/watch?v=oEp-Jpxt3PQ , současně jim bude prezentován článek https://www.lidovky.cz/hanebnost-na-urovni-zlocinu-rika-kalousek-k-okamurovo-popreni-holocaustu-1tg-/zpravy-domov.aspx?c=A140803_120959_ln_domov_sk a puštěna ukázka videa, kterou nahrál „youtuber“ Matouš Bulíř - https://www.youtube.com/watch?v=eS1c8qqPXeM&t=393s.
Blok 3. Reflexe
Následně proběhne reflexe, která vede k naplnění stanovených cílů – kromě toho se s žáky budeme bavit o tom, jak ověřovat informace, které jsou zveřejněné na internetu – přednáška bude doplněna o praktické ukázky z webů.
Pro lekce či tematické celky na námět holocaustu jsou k dispozici literárně zpracované a knižně vydané příběhy několika vrstevníků předpokládaných aktérů, což dětem umožňuje rychleji a úplněji se do tragických postav vcítit. Přitom způsob jejich vzniku a žánr je odlišný. Příběh Anny Frankové je obsažen v dívčině deníku, sleduje tedy dění bezprostředně a postupně, den po dni. Maďarský spisovatel, nositel Nobelovy ceny Imre Kertész v knize Člověk bez osudu literárně zpracoval po pár desítkách let svoje vlastní zkušenosti čtrnáctiletého vězně Osvětimi a Buchenwaldu. Předností jeho knihy je fakt, že má jasné, celý příběh prostupující téma zrůdnosti a i pro člověka, který to zažívá na vlastní kůži, neuvěřitelnosti toho, co se fakticky stalo (viz projekt, uskutečněný na Vyšší odborné škole pedagogické v Kroměříži – Projekty dramatické výchovy pro středoškoláky, Portál 2012). Třetí knížka se nazývá Hanin kufřík. Díky iniciativě mladé Japonky, ředitelky muzea holocaustu v Tokiu a torontskému rozhlasu vešel ve známost velmi krátký životní příběh Hany Bradyové z Nového Města na Moravě. Všechna tři díla nabízejí mladým lidem důležité svědectví, jejich realizace intenzívně působí na děti a dospívající a vyvolává jejich zájem o tuto část evropské minulosti.
Autorky Deníku Anny Frankové text pro práci s dětmi upravily, vypustily část dějového pásma obsahující fakt, že v onom úkrytu žili Frankovi s další rodinou a že mezi Annou a jejím synem se rozvinula pubertální první láska. Příběh i jeho téma se tím zjednodušily a zpřehlednily, aktivity se soustředily na zvolené téma života ve strachu a v omezení na malý prostor. Autorky přitom využily i komory, která přiléhá k třídě, a v realitě dětem zprostředkovaly, byť jen krátkodobou variantou, pocit uzavřenosti a tísně, vyvolávající „ponorkový efekt“. Projet se uskutečnil v rámci výuky didaktiky dramatické výchovy na KVD DAMU.
Předloha: Deník Anny Frankové, přel. Mir. Drápal, Nakladatelství Lidových novin, Praha 1992
Téma: Odlišnost a kam až mohou dojít její následky. Izolace, strach a hranice versus svoboda, dospívání v zajetí.
Cíle:
Děti
Časová dotace: 3,5 hodiny
Realizace: ZŠ Kunratická Praha 4, 6. třída (na škole je DV vyučovacím předmětem od 3. třídy)
Pomůcky: Deník Anny Frankové ve formě leporela, pouze s její fotografií, kostým a žlutá hvězda pro Annu, kufr a Anniny věci do kufru, fotografie Anny a její rodiny, povolávací dopis pro Margot do pracovního tábora, hudba Kelzmer, nahrávka Hitlerova proslovu v němčině, zvuk střelby a bomb, nalepovací štítky na jména ve tvaru hvězdy, svíčka a „dortík“, svícen, policejní čepice či pásky, samolepící hvězdy, jarmulka, pásky na oči, fixy nebo pastelky.
Rozvržení projektu:
Příběh by byl rozdělen do 4 částí, dle hlavních témat:
Průběh:
Seznámení - představení lektorek, rozdání nalepovacích štítků, na která si napíší jména, ve tvaru Davidovy hvězdy. Seznámení s průběhem (délkou, pauzou). Seznámení s pravidly:
a) Kdokoli by chtěl odejít (záchod či jiné závažné důvody), ne bez vědomí lektora či učitele.
b) Pravidlo zvednuté ruky – když lektoři zvednou ruku, znamená to ticho – i žáci zvedají ruku, jako znamení, že již mlčí.
c) Seznámení s prostorem – prostor, kde se bude pracovat a prostor, který je určen pouze nám.
d) Předpokládáme zapojení všech v programu, nicméně akceptujeme, pokud by se někomu některá cvičení dělala těžko, jen nám to musí říct.
- než odejdou za dveře, každý z nich řekne tři věci, které bychom o nich měly vědě.(10 min)
1. Představení A. Frankové a založení deníku:
a) Děti pošleme za dveře, pustíme hudbu (Klezmer), Anna má narozeniny (Anna má našitou žlutou hvězdu). Jedna z lektorek vstupuje do role Anny a vítá se svíčkou v ruce děti, jako své přátele, kteří přišli na její oslavu narozenin.
b) Anna si s nimi chce zahrát narozeninové hry (ice breaker, tematický)
1. První hra na rozehřátí a naladění atmosféry: děti hrají společnou hru židličková. Jedna židle chybí, jeden vždy musí jít ven. (zastavování hudby - klezmer)
2. Hra o pronásledování: honička na principu liščích ocásků – 3 kola:
1. kolo – klasické liščí ocásky
2. kolo – dvě družstva a vracečka
3. kolo – po pečlivém výběru rozdáme hvězdy (normální hvězdičky) těm, kteří mají něco společného (mělo by jít o menšinu) – jsou znevýhodněni – smí vytahovat ocásky pouze levou rukou a je jich míň. (15 min)
c) Anna usadí děti dokolečka a chce jim něco vyprávět, v tu chvíli zasáhne druhá lektorka a nechá Annu zkamenět. Ptá se dětí, kde si myslí, v jaké situaci se zrovna nacházejí a kdo je dívka, která sedí proti nim.
d) Annu oživíme a děti dostanou zadání, získat co nejvíce informaci od Anny. Anna ukáže fotky její rodiny, narážky na válku a situaci, ve které je její rodina – museli se odstěhovat z Německa, teď žijí v Holandsku, ale raději by se vrátila, připadá trapné, jak se její matka neustále strachuje, co s nimi bude, no, a tedy kouká, že oni taky mají židovskou hvězdu a ať jí prozradí, proč ji mají oni a ona, že to je pěkná blbost, že jo, že i ona ji má jen proto, že je židovka, atp. Anna má jasně stanovené informace, které musí dětem předat.(15 min)
e) Anna uzavírá diskuzi tím, že k narozeninám dostala fantastický dárek, a to deník. Je to deník, do kterého si ode dneška bude denně psát, samozřejmě, ale byla by moc ráda, kdyby jí tam taky děti něco hezkého napsaly na památku. Zatím postačí, když napíší pouze své jméno a k němu připíší, co je na nich originálního, v čem jsou jedineční (mohou to i nakreslit). Hvězdu, která jim byla nalepena během hry, nalepí také na svou stránku.
f) Anna se loučí, že má rande, ale že se určitě zase brzy potkají.
g) Reflexe:
- V jaké době, případně kde se nacházíme a podle čeho jste to poznali? (hudba, Davidova hvězda, devítiramenný svícen)
- Co všechno tedy víme o Anně?
- Co se vám honilo hlavou, když vám byla nalepována hvězda?
- Zažili jste někdy situaci, že by vás někdo takto viditelně označil na základě toho, jací jste a jak vypadáte? A co pouze slovně? Pokud ano, tak proč? (25 min)
Intermezzo - děti si udělají pohodlí a jen poslouchají úryvek z Annina deníku (přečtení všech možných zákazů, které židé museli dodržovat)
Od května 1940 to s dobrými časy začalo jít z kopce. Nejdříve válka, potom kapitulace a vpád Němců a pro nás Židy začala bída. Jeden židovský zákon stíhal druhý a naše svoboda byla strašně okleštěná. Židé musejí nosit židovskou hvězdu, Židé musejí odevzdat jízdní kola, Židé nesmějí jezdit v tramvaji, Židé nesmějí jezdit v autě, ani soukromém, Židé smějí nakupovat od 15 do 17 hodin, Židé smějí jen k židovskému holiči, Židé nesmějí od 20 do 6 do rána na ulici, Židé nesmějí do divadel, do kin a nesmějí se zdržovat na místech pro zábavu. Židé nesmějí po osmé hodině sedět na vlastní zahradě ani u známých, Židé nesmějí navštěvovat křesťany, Židé musejí chodit na židovské školy. (podbarveno hudbou)
2. Odchod Anny a její rodiny do úkrytu
a) Rodina Anny dostává dopis, že se její sestra Margot musí dostavit na nádraží k odjezdu do pracovního tábora. Dopis čtou děti nahlas. Děti se rozptýlí po místnosti a zaujmou pozici vyjadřující, co asi v tu chvíli prožívají jednotliví členové rodiny. Poté je necháme i promluvit. Co se jim asi honí hlavou, jaké vidí řešení situace.
b) Instrukce od lektora. Děti se dozvídají o úkrytu a o tom, že se museli ze dne na den odstěhovat a mohli si s sebou vzít pouze to nejnutnější.
c) Balení kufru. Měly bychom mít jeden kufr předem sbalený, ve kterém nesmí chybět deník Anny, pero, šaty, podprsenka a tatínkova jarmulka. Děti dostanou dva papíry, na jeden napíší 10 věcí, které by si s sebou určitě vzaly a na druhý napíší věci, které by si s sebou určitě vzít nemohly, ale které by jim chyběly. První papírek si strčí do kapsy a druhý papírek nalepí do leporela.
d) Reflexe:
- Kdybyste měli do druhého dne opustit svůj domov, kam byste šli? Nebo ke komu.
- Co byste si s sebou vzali? Řekněte pouze dvě nejdůležitější věci a proč.
- Po čem by se vám nejvíce stýskalo, co byste museli zanechat doma?
-Intermezzo- Z radia je puštěn Hitlerův proslov vůči židům v němčině (jako kulisa). Lektor do toho čte proslov v češtině. (35 min)
Pauza 15 minut
3. Přechod do úkrytu
a) Všichni máme zabaleno, ale teď je potřeba se nějak nenápadně dostat do úkrytu (všichni se budeme přesouvat do jiné místnosti).
1. Hra na čaroděje, která by nás doprovázela celým přesunem do úkrytu: Učitel v roli policisty oblečeného do zelené uniformy. Učitel jde první a vede děti směrem do úkrytu. Děti jdou po celou dobu přesunu za ním. Zelená policie (učitel) nesmí vidět žádný pohyb, ani slyšet žádný hluk. Pokud někoho uvidí, nechá ho zkamenět a sochu přesune druhá lektorka o několik metrů zpět, než je houf dětí. Kamenná socha může být zachráněna kamarádem, který ho chytne za ruku a udělá s ním tři kroky vpřed. Pak už může jít opět každý sám za sebe. Hra se hraje do příchodu úkrytu. (30 min)
4. Život v úkrytu
a) Seznámení s prostorem (úkrytem), který je poměrně malý a má lehké zatemnění. Děti jsou rozděleny do dvojic a na základě našeho čtení z deníku (Annin popis, jak to v úkrytu vypadá) malují společně úkryt na jeden papír. Děti nesmí mluvit a domlouvají se pouze nonverbálně.
b) Čtení z deníku – děti čtou samy krušné momenty, které Anna zažívala sama i se svou rodinou, jak trávila čas, ale to nedočteme… Poté lektorky dětem vypočítají všechno, co se nesmí a děti musejí vymyslet aktivity, kterými si asi tak Anna krátila čas. To co vymyslí, zapíší jako úryvek z deníku, přečtou a vlepí na svou stranu deníku.
c) Rozdělíme děti na dvě skupiny. Budou pracovat po dvojicích. Jedna skupina má za úkol připravit si ve dvojicích živý obraz s rozehráním konfliktů z deníku Anny Frankové, a druhá skupina (ve dvojicích) má za úkol připravit živé obrazy s rozehráním konfliktů, které samy děti doma někdy zažily (např. potyčka se sourozencem, s rodiči, s prarodiči, atp.); pravidlo pro všechny, konflikt se odehrává doma, v pokoji, autě, prostě v uzavřeném prostoru.
d) Záznam zvuků bomb a střílení (válka jak doma, tak venku).
e) Reflexe:
- V čem nacházíte útěchu vy, když vám není dobře? Čím si krátíte čas? Na co se těšíte?
- Z jakého důvodu se doma nejčastěji hádáte se svými blízkými? Proč?
- Byly vám některé situace a hádky, které Anna zažívala blízké? Které a proč?
- Jak se podle vás dá vyhnout konfliktu? Čím by Anně její rodiče pomohli, co by měli změnit, aby ona nebyla nešťastná? Jaká by měla být Anna, aby se na ni rodiče nezlobili? (45 min)
5. Odhalení a strach z odhalení
a) Ve spodní části domu je instalatér. Nesmíme se ani hnout, nesmíme na záchod, nesmíme zakašlat…Takhle musíme vydržet 10 min – přesýpací hodiny, aby děti viděly, jak ubývá čas.
b) Ve chvíli, kdy už skoro čas vypršel, děti uslyší bouchání a řev: “Otevřete dveře, ihned, víme, že jste tam“.
c) Děti si nechávají pásky na očích, čteme jim závěr příběhu o Anně Frankové a o její rodině.
6. Reflexe
- Anna se musela se svou rodinnou ukrývat skoro 4 roky, poté byli stejně odhalení, mělo to vůbec celé smysl? Jaký je váš názor?
- Jaká by Anna musela být, aby toto všechno nemusela podstoupit?
- Myslíte si, že i vy se ve třídě berete takoví, jací jste? Že nikoho neodsuzujete za to, že třeba je jiného vyznání, nebo není z úplné rodiny či třeba jen proto, že nemá ten super mobil, co vy?
- Myslíte si, že v dnešní době ve společnosti existuje podobný odpor k jinakosti? Uveďte příklad.
7. Vzkaz z přítomnosti pro Annu
Nyní mají děti příležitost napsat vzkaz Anně. Mají možnost napsat cokoli, jen musejí brát v potaz, že píší vzkaz ze současnosti. Deník (leporelo) bychom si vzaly s sebou, s tím, že jim ho vrátíme, že si ho pouze půjčíme, abychom ho ukázaly spolužákům. Tedy si ho jako třída ponechají na památku. (30 min)
8. Závěr
Komentář lektorek
Děti byly příběhem Anny zasaženy, což se i ukázalo po skončení, když šly za svou učitelkou, aby jim knihu Deník Anny Frankové půjčila z knihovny.
Tento projekt má neobvyklý zdroj látky i celý průběh. Spojuje současné obyvatelky Domova seniorů Malešice v Praze 10 s studentkami Pedagogického lycea v Litoměřicích ve snaze vytvořit podmínky pro zahájení rozhovoru mezi takto vzdálenými generacemi na základě seznámení s jejich životními osudy. Byla to možnost svést dohromady ke společnému dialogu dvě skupiny, které by se jinak nepotkaly. K navázání vztahu s klientkami DS Malešice došlo během čtyř let, kdy Dominika Prokopová působila jako aktivizační pracovnice v tomto domově a na základě spolupráce s vybranými seniorkami získala jejich souhlas s využitím jejich vzpomínek v rámci skupinovém projekt v rámci didaktiky oboru na KVD DAMU. Poté studenti DAMU oslovili pedagoga litoměřického lycea Pavla Vagáie, který na tamním lyceu vyučuje angličtinu a dramatickou výchovu.Do projektu se zapojil spolu se skupinou studentek, které mají dramatickou výchovu jako specializaci.
3. roční**k pedagogického lycea v Litoměřicích**
Skupina: 16, 17 let, zkušená skupina
Mí**sto:** studio Řetízek, DAMU Praha
Doba trvání: 3 hodiny
Výchozí text: Dopisy sepsané seniorkami z DS Malešice, odpovědi na otázky a další vzpomínky (viz příloha)
Téma: Ženská otázka za druhé světové války, žena jako dítě, dospívající dívka, matka i totálně nasazená žena, životní podmínky za války; co je opravdu důležité?
Hlavní cíl: Uvědomit se, jak se žilo ženám za druhé světové války, jakým způsobem pronikala válka do jejich každodenního , jak na to vzpomínají, jak žijí tyto pamětnice dnes a jaké jsou
Dílčí cíle:
a) dramatické
- osvojit si vstupování do role
- vytvořit etudu
- naučit se pracovat s prostorem
- rozvíjet svou představivost
- vytvořit živý obraz a rozehrát jej
- získat podněty ke scénické práci (scénografie prostoru, rekvizity atd.)
b) osobnostně-sociální
- pracovat ve skupině, nebát se sdělit svůj názor, ale dát zároveň prostor ostatním
- posílit schopnost empatie (dokázat se vcítit do situace a pocitů druhých lidí)
- posílit schopnost rozlišovat, co je opravdu důležité a co je pouhá malichernost
Metody: metoda plné hry (etuda po otevření kufru), metody pantomimicko-pohybové (chůze v prostoru, úkryt, živý obraz), metody graficko-písemné (myšlenková mapa, odpovědi na otázky)
Úvod - seznámení v kruhu
Myšlenková mapa - Co se vám vybaví, když se řekne 2. sv. válka? Studentkám je ponechám prostor, aby napsaly vše, co se jim vybaví a pokusily se to dát do souvislostí. Krátká diskuse na téma „válka a vaše rodina“
Představení mapy a krátká diskuse nad následujícími otázkami: Setkali jste s někým, kdo zažil druhou světovou válku? Případně máte v rodině nebo ve svém okolí někoho, kdo vám o tom vyprávěl?
Úkryt
Chůze v prostoru na hudbu – motivace – procházka po Praze třicátých let – co mohu vidět, jak vypadala tehdejší Praha, koho v ní mohu potkat? Do hry vstupují dva lektoři v roli – s vážným výrazem postupují po krocích směrem dozadu a ubírají studentkám prostor, ve kterém se mohou pohybovat. Ve chvíli, kdy jim už mnoho prostoru nezbývá, ozve se hlášení: “Vážení spoluobčané, byli jsme napadeni, neprodleně vyhledejte nejbližší úkryt.”
Lektoři, kteří dosud omezovali prostor, otevřou dveře v zadní části sálu a direktivně ukazují studentkám, že tam mají vstoupit, nenechají je vybočit z řady. Studentky skončí namačkané v malé místnosti na konci chodby. Chvíli takto zůstanou, pak dva lektoři odcházejí, vstupuje třetí a vede se studentkami krátkou reflexi (jak se cítily, kolik času trávili lidé v úkrytech apod.)
Skupinová práce – živý obraz
Studentky se vrátí zpět a v sále před sebou uvidí 3 staré kufry, na kterých leží 3 obálky. Studentky se rozdělí do 3 skupin a každá skupina si vybere jeden kufr. Zatím kufry neotvírají, otvírají pouze obálky, které jsou nadepsány jmény jednotlivých žen a podle základních informací o nich vytvářejí živý obraz. Když mají všechny skupiny hotovo, představí si skupiny mezi sebou jednotlivé obrazy a snaží se diskutovat o tom, co na nich vidí. Po jejich shlédnutí si skupiny prozradí, co skrývaly jejich obálky.
Etuda “Obsah kufru”
Studentky zůstávají ve stále stejných skupinách, tentokrát ale otvírají kufry a vytvářejí etudu z toho, co v kufru objevily. Studentkám je ponechán delší čas na přípravu, poté opět všechny skupiny shlédnou jednotlivé etudy.
1. kufr - “žena-dítě”– menší, dětský – židovská hvězda, hračka (zajíček), fragmenty z dopisů – viz příloha
2. kufr – “žena-matka”– červený – kousek chleba, 2 housky, sklenička mouka, potravinové lístky, fragmenty z dopisů – viz příloha
3. kufr - “žena totálně nasazená”– zelený – fotografie toho, co vše dělaly ženy za války, nářadí, fragmenty z dopisů – viz příloha
Reflexe: následuje delší reflexe o tom, co jsme viděli, jak se studentky cítily a co je u toho napadalo.
Otázky
Studentky jsou vyzvány, aby otevřely kapsu ve svých kufrech, ve kterých jsou nepopsané papíry a každá si vzala jeden arch a tužku. Jeden z pedagogů postupně položí dívkám následující otázky a ony postupně zapisují odpovědi.
1. Co byste si vzali s sebou, kdybyste měly zítra odejít z domova?
2. Co byste naposledy udělaly před svým odchodem?
3. Co byste chtěli, aby po vás na světě zůstalo?
4. Koho byste zachránily, kdybyste měly tu možnost?
5. Co byste dělaly, kdyby začala válka?
Studentky jsou následně pedagogy vyzvány k tomu, aby – pokud budou chtít – vložily své odpovědi do svých kufrů a uzavřely tak tutoč sát příběhu.
Závěr – „Kolik váží mouka?“ Pedagogové přináší váhu a studentky jsou vyzvány, aby se pokusily navážit 25 gramů mouky a chleba, na což navazuje diskuze o tom, kolik potravin měli lidé za války k dispozici a jak s nimi museli nakládat.
REÁLNÝ PRŮBĚH LEKCE A JEJÍ REFLEXE
Studentky se dostavily v menším počtu, než jsme předpokládali, pracovali jsme tedy nakonec s menší skupinou 8 dívek. Jednalo se o zkušenou skupinu, která má od prvního ročníku na střední škole v rozvrhu dramatickou výchovu, pedagog DV Pavel Vagái skupinu doprovázel. Lekce probíhala podle plánu, studentky pracovaly velmi rychle, bylo znát, že se již s tímto tématem setkaly - jak v rámci studia, tak v rámci exkurzí i dramatické práce – přítomnost dalšího pedagoga v roli pozorovatele nám poskytla sovělou možnou zpětné vazby, která se obvykle nenaskytne.
Když se studentky v závěru lekce dozvěděly, že se s těmito dámami opravdu setkají, bylo vidět, že to na ně udělalo dojem a že to vítají. Myslely si, že se jedná o jakési neznámé ženy, některé zmínily i to, že je napadlo, jak asi žijí nyní a zda vůbec.
V závěrečné reflexi studentky uvedly že:
- byly rády, že se takového projektu mohly zúčastnit
- oceňují způsob podání tíživého tématu (bez slz)
- překvapení - příběhy a předměty odkazují na skutečnou osobu
- setkání s pamětníky
- originální pohled na 2. světovou válku - přes ženy
- více pohledů (potraviny a stravování, totální nasazení – zcela nová informace)
- volnost ve zpracování etud
- práce s rekvizitami, prostorem a světlem
Setkání se seniorkami v DS Malešice jsme připravili ve spolupráci s mou někdejší kolegyní, stálou zaměstnankyní Janou Blažkovou. Díky tomu, že jsem v tomto zařízení pracovala, usnadňovalo to celý proces a především i následné setkání – dámy jsou na taková setkání zvyklá z naší předchozí spolupráce, proto byly schopné se otevřít a se studentkami si upřímně popovídat.
Setkání bylo připravenou v proclené klubovně, dámy i dívky seděly u dlouhého stolu. I přes opakováné výzvy dívek, aby si připravily otázky, byly znát na jejich straně na začátku znáné rozpaky, setkání jsme tedy zahájily my coby pedagogové, dívky se následně přidávaly. Vzhledem k pokročilému věku dam mělo toto setkání svá specifika – paní Neřimová již velmi špatně slysi, proto jsem seděla vedle ní a případé otázky ji psala na papír. Zrovna v jejím případě došlo k drobnému nedorozumění – paní Neřimová uvedla ve svém dopise, že montovala sanitky, když byla totálně nasazená, ale když jsme se jí an to bhem diskuze zeptali, uvedla, že sanitky ne, že montovala zbraně.
Setkání s dámami bylo velmi příjemné, v závěru bylo vidět, že jsou velmi rády, že mohly byt součástí takového projektu.
Z jejich ohlasů:
Paní Caisová
„ _Jsem velmi ráda, že mohlo takováé_ _setkání proběhnout. Se svými dětmi ani vnoučaty si o tom moc nepovídáme, proto jsem ráda, že to múzu předat někomu jinému, mám pocit, že by se o tom mělo mluvit, nechci, aby mé_ _zážitky a zkušenosti zemřely se mnou. Těší mě, že se najdou lidé, kter_é to zajímá.“
Paní Šeborová
„_Jsem ráda, že máme možnost potkat se s hodnými mladými lidmi. Bylo vidět, že jsou to slušíé_ _holky, které_ _zajímá, co se kolem nich děje. Vždyť my dnes známe mládé_ _lidi především z televize a tam všichni vvšinou jen pijí, fetují a mládé_ holky jsou pořád akorát těhotné. Po takovém setkání si pak člověk uvědomí, jak zkreslený je mediální _obraz. Jsem róda, tomu tak ve skutečnosti není, a že existují taková_í mladí lidé…“
Tento projekt byl pro mne důležitý z několika důvodů. Několik let jsem pracovala v domově seniorů v Malešicích, kde jsem se s dámami, které byly zapojené do projektu, seznámila a dále s nimi pracovala. Neustále vzpomínaly a vyprávěly a mne jejich příběhy inspirovaly. Říkala jsem si, že by byla škoda, aby zůstaly jen mezi námi a požádala jsem dámy o svolení k další práci s tímto materiálem. Všechny souhlasily a své nejsilnější vzpomínky sepsaly. Jsem tedy velice ráda, že se díky tomuto projektu, spolupráci s mými spolužáky a učitelem pedagogického lycea Pavlem Vagáiem podařilo vše uskutečnit. Věřím tomu, že projekty tohoto typu bourají zažité stereotypy jak na straně seniorek, tak středoškolaček a přinášejí oběma stranám obohacení. Kombinace reminiscenční práce, dramatické výchovy a mezigeneračního setkání mi umožnila získat jedinečnou zkušenost a zároveň dále objevovat možnosti tohoto způsobu práce, které se chci nadále věnovat.
Velmi silné pro mě bylo setkání s ženami v Malešicích. Během odpoledne s námi hovořily o svých příbězích a myslím si, že poskytly velmi cennou transgenerační zkušenost nám lektorům i studentkám. Dramaticko-výchovná dílna přinesla seznámení s příběhem a jeho pocitovou reflexi. Samotné setkání po dílně představovalo jakési vyvrcholení tématu. Nejednalo se pouze o setkání s velmi závažným tématem, ale také o setkání s osobami, které jsou plné životní zkušenosti a moudrosti, kterou zároveň dokáží předat.
Pavel Skála
Jsme rádi, že se lekce zúčastnil pedagog Pavel Vagái v roli pozorovatele, na konci první části, tedy lekce v Řetízku, nám dal velice pečlivou zpětnou vazbu. Mimo jiné navrhl, abychom poslední aktivitu přesunuli na začátek, aby se studentky mohly více ponořit do problematiky zvoleného tématu. Pohled z vnějšku byl pro mě velice cenný. Druhá část lekce probíhala v domově seniorů, kde jsme se setkali se čtyřmi ženami a povídali si o dopisech, na kterých jsme postavili lekci. Toto setkání bylo velice příjemné, už jenom drobnosti, že se dámy pečlivě nastrojily a přinesly malé občerstvení, atmosféru rozvolnily a diskuse se nesla ve velice přátelském duchu. I pro mě samotného to bylo velice překvapivé a veliká zkušenost.
Marie Hronovská
Kolik Vám bylo, když začala 2. světová válka? Co si z té doby pamatujete?
Bylo mi 14 let. V té době jsem byla v posledním, 4. ročníku měšťanské školy. Na obranu vlasti se na výzvu rozhlasu se měli scházet muži, bydleli ve škole a my jsme si chodili pro úkoly, pak už to všechno začalo. Ale dávno před tím se muselo vyklidit pohraničí (dnes našemu pohraničí říkají Sudety). Rozkaz byl do 48 hodin pryč, když zůstanete, musíte optovat za Němce. Bylo to hrozné, neboť Češi museli zanechat veškerý majetek, šli jen s kufry a ruksaky a zde začínali znova.
Naše rodina žila dobu na Smíchově. Tatínek pracoval v tiskárně, tehdy v Národní politice na Václavském náměstí. Mamina byla v domácnosti. V té době maminky nepracovaly – většinou. Tatínek pracoval v noci a tím pádem jsme obědvali společně
Jaká je vaše nejsilnější vzpomínka z té doby?
Když jsem byla na zubní klinice prof. Kostečky, v té době byli urytí parašutisté v pravoslavném kostele a Němci se na ně dobývali. Celé okolí bylo uzavřené a Němci stříleli jako šílení a pak nakonec je vytopili - chudáky zdolali. Byl to hrozný rachot, na to se nedá zapomenout. (Poznámka: zubní klinika byla na Karlově náměstí, nedalo Oslovy ulice, jde o smrt pachatelů atentátu na Hendricha).
Vě**ra Caisov**á
Narodila jsem se v r. 1935 na Královských Vinohradech. V roce 1938 jsme se přestěhovali do ulice Jablonského ve Vršovicích. Moje vzpomínky a zážitky sahají až do doby 1. republiky. Nejvíce si pamatuji Havlíčkovy sady (dnešní Gröbovka), proto, že jsem je často procházela s maminkou nebo s dědou v útlém dětství.
Moje první vzpomínka na válečná léta je z 29. září 1938 kdy byla vyhlášena všeobecná mobilizace. Byl to pro mne šok. Během půl dne musela maminka sbalit kufry a lůžkoviny a já jsem si směla vzít jen jednu malou panenku. S maminkou a s pětiměsíční sestrou jsme potom taxíkem odjely do Louňovic u Říčan. Ve vile, kde jsme se ubytovaly, byla jen malá kamínka a holé stěny. Maminka topila šiškami, které jsme nasbíraly v lese. Vůbec jsem nechápala, co se děje. Po zrušení mobilizace jsme se vrátily do Prahy.
Na začátku 2. světové války mi byly 4 roky. Měla jsem štěstí, že jsem mohla hodně času trávit s dědečkem, otcem maminky. Svým příkladem mne naučil jednat s lidmi, znát stromy, květiny, živočichy, ptáky a milovat přírodu, umění, hudbu a architekturu.
Až podpis Mnichovské dohody v naší rodině způsobil smutek. Když v březnu 1939 přijela německá armáda, byla jsem s dědečkem na Václavském náměstí a s ostatními lidmi prožívala tu hrůzu. Na děs z této situace vzpomínám dodnes. A co teprve situace českých lidí, kteří museli v Sudetech vyklidit své domovy během několika dnů. Brzy byl zaveden lístkový systém na všechny potraviny. Pamatuji se, jak každý obchodník musel nalepovat obdržené lísky a předkládat ke kontrole. Na venkově se dalo sehnat „ pod rukou„ maso, mouka, sádlo a ovoce jedině výměnou za alkohol. Další hrůzou bylo zatemnění. Každé okno muselo být zakryto černým klotem a nesmělo prosvěcovat ani škvírkou. Policie vše kontrolovala. Ve tmě na ulicích se smělo svítit jen baterkou s červenou, modrou nebo zelenou clonou. Dědeček mi vyprávěl, jak to bude krásné po válce, až budou zase svítit na ulicích světla a důležité objekty budou slavnostně nasvíceny. Nedovedla jsem si to ani představit. Život v té době byl krušný a smutný, Všem stále hrozilo zatčení. Němci zabrali rodičům auto, lyže, z radia byly odstraněny krátké vlny a tím znemožněn poslech Londýna. Věděla jsem, že naši poslouchali na neodevzdaný přijímač. Dědeček měl mapu, kde si značil postup jednotlivých armád. Mapa byla ukryta a nesměla jsem o tom s nikým mluvit. Rovněž odsun Židů byl odstrašující. Přátelé s námi nechtěli mluvit, aby nás nepřivedli do nebezpečí. S jejich dětmi jsem si ale dříve mohla v parku hrát. Bylo mi to moc líto a nemohla jsem pochopit, proč museli nosit hvězdu.
Na období po atentátu na Heydricha 27 .5. 1942 mám otřesné vzpomínky, zejména na běsnění příslušníků SS. V noci k nám vnikli esesáci do bytu, strhali z nás peřiny, prohledali skříně, celý byt a strašně křičeli. Další hrůza byly nálety. Po zahoukání táhlého tónu, jsme museli odejít do sklepa. Mnoho nocí i dní jsme s ostatními obyvateli domu trávili ve sklepě. Sklepy byly mezi domy propojeny, aby v případě zásahu bombou bylo možno přejít otvorem do sousedního sklepa. Nejhorší byl pláč vystrašených miminek. Také do školy jsme nemohli chodit pravidelně. Byly školní prázdniny / nedostatek uhlí/. Později ve školách bydleli Němci z domů vybombardovaných v Německu. Učili jsme se v soukromých bytech, kam docházela pí. učitelka. Bylo to ve 3. a 4. třídě obecné školy. Já jsem se chodila učit do bytu slavné herečky pí. Šlemrové, která škole nabídla svůj byt. Chodilo nás tam 17 dětí. Bydlela v rezidenční čtvrti na Vinohradech, proti židovské vile. Během výuky před našimi zraky do vily padla bomba. Tlak vzduchu nás smetl z 1. patra až do sklepa. V té době mi bylo necelých 10 let a pohled na mrtvé a krvácející zraněné, vysypané sklo z oken a dveří a zbořené domy byl pro mě úděsným zážitkem. Do konce války jsem se pořádně nevyspala a vracely se mi hrůzné vzpomínky. Při náletu 14. 2. 1945 také Gröbovka dostala několik zásahů. Vila vyhořela, stropy se propadly až do sklepa. Jedna bomba zasáhla také vinný sklep. Ve víně se tam utopila celá rodina. Víno bylo odčerpáváno do ulice. Řeka vína tekla ulicí několik dnů. Doma jsme měli také vše zničené. Vysypaná okna, dveře, sklo v potravinách a pobořené schodiště. Z hořící Gröbovky nám do bytu vysypanými okny létaly jiskry. Rodiče museli po dva dny stále hasit. Byt byl neobyvatelný. Babička, maminka mé matky, měla moc hodnou sestru a ta nás přijala do svého bytu ve vile v Praze Podolí. Bydleli jsme tam celý měsíc. Pro mne i mladší sestru to bylo úžasné. Prateta byla malířka, všude voněly barvy a ona stále malovala i přes ten stres. Se sestrou jsme také kreslily stromy, které jsme viděly z okna. Také slepici Amálku, ochočenou a uvázanou za nohu pod stolem, kde měla kukaň a snášela tam vajíčka. Maminka vařila a pekla pro obě rodiny, což tetičku těšilo. Otec se strýcem pracovali v bance.
Dědeček s babičkou museli také opustit byt, stejně zničený jako náš. Odjeli do Šanova u Rakovníka, do vesnice, kde se dědeček narodil. Chalupu jsme užívali jako letní byt. Dědeček byl v penzi, babička i maminka pracovaly v domácnosti. Vesnice byla obklopena lesem poměrně vzdáleným, ale jen část byla přístupná. Šanov byl poslední vesnicí před Sudety, které Němci zabrali podle Mnichovské dohody. Hranice byla přísně střežena a za její překročení hrozilo vězení. Často jsme se setkali s německými vojáky.
Ve 4. třídě roku 1945 bylo vše jinak. Blížil se konec války a strašného Hitlera. Také v Šanově byla škola obsazena Němci a tak jsme se učili ve zdejším hostinci. Školní inspektor přicházel kontrolovat, zda je výuka němčiny účinná a zda známe německé politiky. I u nás dětí to vzbuzovalo odpor. Cítili jsme, jak učitelé a ředitel žili ve strachu.
Další hrůza byla zdejší železniční trať. Od února do května 1945 stály na ní vagony a lokomotivy z Rakovníka až do Pšovlk. Trať byla neprůjezdná, takže do Rakovníka se muselo pěšky, na kole, nebo povozem. Cestování vlakem bylo v té době riskantní. Američané se snažili devastovat vlaky a hlavně lokomotivy. Na ničení vlaků vysílali tzv.“ kotláře“. Když bylo oznámeno, že „ kotláři“ se blíží, vlak zastavil a cestující běželi co nejdále od vlaku a zalehli na zem. Otec to často při cestě za námi prožil. V Šanově provrtali střelami celý vlak, jako řešeto. Když stihačky přelétaly nad naším domem, byly tak nízko, že jsme viděli i pilota uvnitř letadla. Byl to hrozný řev letadel a strašně jsme se báli. Nálety se opakovaly velmi často. Také hučící svazy bombardovacích letadel, které létaly denně, hodně vysoko a shazovaly stříbrné lamety – opatření proti zaměření - bylo stresující.
V květnu 1945 jsme díky otci věděli, že propukla v Praze revoluce a že Němci stříleli nemilosrdně na každého chodce. Lidé stavěli barikády a bránili průjezdu německých tanků. Také při bombardování v květnu bylo v Praze zbořeno mnoho domů a bylo také hodně lidských obětí (pamětní desky). Jak jsme si všichni vážili toho, že můžeme být v Šanově.
Konečně přišel osvobozující 8. květen, kdy Němci podepsali kapitulaci. Do Prahy přijela Rudá armáda. Vojáci RA projížděli na koních, v povozech i v tankách také Šanovem. Tenkrát kvetly šeříky a lidé jim na uvítanou házeli velké kytice. Jásot a radost lidí byla úžasná. Bylo mi 10 let a nikdy na tu dobu nezapomenu.
Co ovšem bude nutno ještě prožít, to jsme nemohli tušit.
Věra Neřimová
Kolik vám bylo, když začala válka? Co si z té doby pamatujete?
Osmnáct let. Nejhrůznější zážitek jsem měla, když omylem Američané hodili pumy na náměstí v Hrobčicích na Moravě a tam se sešli mladí lidé, co pracovali v odboji, a na místě zahynulo 120 lidí. Na to nemohu zapomenout nikdy, protože jsme to viděla na vlastní oči. Rodiče žili v Brně, kde bylo hodně Němců a Židů. Neměli to lehké, protože nás děti nemohli živit, šatit. Tatínek chodil do práce a maminka byla doma.Neměla to lehké, protože v té době byl velký nedostatek všeho. Němci, protože byli velice hlasití, tak všude jich bylo plno. Když jsme onemocněli, tak v té době byl jen aspirin a horký čaj (lípový) abychom se vypotili.
Jaká je vaše nejsilnější vzpomínka z té doby?
Brno je blízko Vídně a tak jsme měli časté nálety. Když jsme slyšeli sirény, tak jsme rychle utíkali do krytů a sklepů. Jen jsme v hrůze čekali, zda nás to nezasáhne. V té době jsem byla totálně nasazená a tak jsem čistila záchody, pracovala v továrně. Náš ročník 24 to odnesl nejvíce. Ta doba byla ošklivá a dlouhá, protože jsme věděli, že pracují na tom, abychom byli svobodní (poslouchala se tajně Svobodná Evropa).
Pak přišla další rána, přišli Rusové, nastala doma komunismu. Postupem času se začaly stavět paneláky.
Jiřina Šeborová
Jsem ročník 1928. Když nastala válka, v roce 1939, mi bylo 10 roků. Tatínek s maminkou byli živnostníci, byli jsme tři děti, naši se vždycky o nás dobře starali, ale také nás chránili před špatnými zprávami o tom, co se vlastně v naší zemi děje, abychom se nebáli. Když začaly letecké nálety, čím dál častěji jsme utíkali do úkrytu (to už jsme byli o pět let starší), to už jsme věděli, že hrozí velké nebezpečí. A když v únoru byla Praha bombardována, bomby spadaly na hřiště Boheminas, kde jsme nedaleko bydleli. Tatínek rozhodl, že nás odveze na chatu k Jevanům, hlavně mimo město. Tam to také nebylo jednoduché, ale proslýchalo se, že válka brzo skončí. Ale nečekali jsme, jaký drastický zážitek na konci všeho dění zažijeme. Byl květen, krásné slunečné ráno květen 1945. Tatínek vždy brzo vstával, slyšel od vesnice Svojetice, která byla vzdálení asi ½ kilometru (u nás se říkalo „Svojetice na Vyhlídce“), hudbu, průvod s vlajkami, vycházel všem oznámit, že je konec války. Naše chata byla první u lesa, tady se otočili a pochodovali zase zpět. Tatínek také vyvěsil vlajky, všude, kde se dalo, všichni jsme se nadšeně radovali. Praha volala o pomoc, mnoho mužů se vydalo na cestu, ale vrátili je, všude byl chaos, nic přesného se nevědělo, nic nejezdilo. Pak přišla děsivá zpráva, německé vojsko utíká od Kostelce po naší silnici k Choceradům. Všechny vlajky se zase musely sundat a čekat na to nejhorší. A to přišlo, obrovské tanky, na nich po zuby ozbrojení vojáci a s namířenými zbraněmi. HRŮZA! U nás před chatou museli zastavit, začínal tam les. Partyzáni, kteří byli připraveni pomoct nám, pokáceli stromy a zatarasili průjezd (ale ukázalo se, že to nebylo dobrý). Samozřejmé Němci chtěli co nejdřív utéct, tak to uvolňovali, aby mohli odjet. Šlo to ale pěkně pomalu, napětí stoupalo, všichni mysleli na to nejhorší. Měli jsme na parcele malý zahradní domek, ten byl plný zbraní (o tom my děti nevěděly) protože kdyby tehdá padl jen jeden náhodný výstřel v tom lese, tak… Přece jen odjeli! Kolona byla dlouhá 2 km. Je to moc smutné, ještě mnoho mužů, žen i dětí v těchto posledních těžkých dnech se nedožilo… Na Vyhlídce jsme měli OBROVSKÉ štěstí!!!
Projekt Anežky Navrátilové, byl založen na událostech, ketrý nezažila ani jeho autorka, ani hráči. A protože šlo o historii nedávnou, která není dosud historiky komplexně zpracována, musela autorka vycházet z početných zdrojů dílčích, z článků, vzpomínek a intenretových zdrojů. K tomu přikomponovala hrdinu příběhu, což je jeden ze způsobů, jak přiblížit historii z hlediska jedince, do jjhož života zasáhla.
Anežka Navrátilová
Cílová skupina: žáci ve věku věk 14 – 17 let; účast:
Prostor: přednáškový sál Muzea hl.m.Prahy
Trvání: 170 minut
Cíl: : žáci na základě vlastního herního prožitku pojmenují hlavní rysy období 50. let
Literatura a prameny:
BĚLINA, Pavel et al. Dějiny zemí Koruny české; 2. Od nástupu osvícenství po naši dobu. 1.vyd. Praha: Paseka, 1992.
PRUŠA, Jiří. Abeceda reálného socialismu. Vyd. 1. Praha: Galileo CEE Service ČR, 2011.
VOLNÝ, Sláva. Kvadratura času aneb Jak jsem doklopýtal do srpna 68. Vyd. 1. Praha: Práh,
ttp://www.kpv-cr.cz/
http://www.nezapomente.cz
http://www.nm.cz/Historicke-muzeum/Oddeleni-HM/Ceskoslovenske-dokumentacni-stredisko/Zvukovy-archiv-Radia-Svobodna-Evropa/
http://www.pametnaroda.cz
http://www.praguecoldwar.cz/capek2.htm
http://www.rozhlas.cz/svobodne/zvuk/
http://www.totalita.cz
http://www.ustrcr.cz/
http://www.wikipedia.cz
Pomůcky: CD s budovatelskými písněmi, kostýmy pro předsedu komise, přísedícího svazáka a vlastenku, deníkové zápisky obou postav, obrázky (některé s daty), přehrávač, lepící štítky, velké balicí papíry, fixy, žvýkačky na lepení papírů, papíry,
_Zahrajeme si na začátek hru, kterou jistě všichni dobře znáte (_vysvětlení pravidel), s tím rozdílem, že bude vylepšená, rybář bude mít bílý štítek a místo „rybičky, rybičky, rybáři jedou“ bude volat „kupředu“ načež všichni vyrazí levou nohou – důležité je, že se nesmí vrátit zpět ani krok! Začneme hrát hru a ve chvíli, kdy je některá rybička lapena, přidá pedagog instrukci, že chycením se rybička stává také rybářem a to se pozná tak, že jí rybář přilepí štítek a pogratuluje a rybička na to samozřejmě musí být náležitě hrdá. Pro správné vyznění hry je nutno hru uvést s nadhledem, s naoko předstíranou seriózností a přesně stanovit pravidla. Na štítky si po hře účastníci napíší svá jména.
Reflexe hry: Měla tato hra podle vás nějaké společné rysy s dobou socialismu? Zkuste je pojmenovat, popř. doplňující otázky – Když jste byli rybičkou, jaký jste měli vztah k rybářům? Jaké to bylo se najednou dostat na druhý břeh a stát se rybářem? Jak jste se cítili, kdy vás rybářů bylo hodně? Jak se cítily poslední rybičky, které tam zůstávaly nejdéle?.
Účastníci mají za úkol se postavit na pomyslnou osu na základě toho 1) jak moc toho době socialismu ví a poté 2) jak moc je to zajímá. Místo, kam se postavili, si mají účastníci dobře zapamatovat, aby mohli na závěr dílny porovnat, zda se jim to nějak změnilo.
Pojmy, které se objevovaly:
1. máj – svátek, průvod, Spartakiáda, komunistické výročí, oblbování davu nejen blbou hudbou, ale i slovem, kontrast mezi prezentací situace a její pravou podobou, zneužití utopické myšlenky, věznění, mučení „nepřizpůsobivých“, pocity – „jak bych obstál já“, nedávná minulost, Pionýři, nesvoboda, propaganda, Rusko, Lenin, Stalin, omezování, přesvědčování lidí o jejich spokojenosti, červená barva, soudruzi, červené šátky, vojáci, kupředu spolu! JZD, Moskva, komunismus, socializmus, červená barva, nadšení (neupřímné), cenzura, kolaboranti…
Skupina buď může pracovat dohromady, nebo se rozdělí na menší skupinky, které se věnují jednotlivým oblastem:
Úryvky z deníku Vlasty Kupkové:
„Tak mě Pán Bůh vyslyšel. Mám vyznamenání. Zatím jen na papíře. Mají prý nedostatek blanketů na vysvědčení. Všeho je nedostatek…jídla, oblečení.... Zkrátka máme blahobyt.“
„15. července 1948: Proč jen já jsem takový vrták, že nevím, co mám říkat, a jen se červenám. Vždyť mi už bude patnáct. Sice jsem si všimla, že se chlapci, zvlášť poslední dobou, za mnou ohlížejí, ale já si myslím, že se mi to zdá, a nerada bych byla domýšlivá.“
„Byla jsem s děvčaty v biografu na Pytlákově schovance. To byla blbost (s odpuštěním). Zítra ráno půjdu s rodiči do kostela, ale odpoledne půjdu do divadla a večer možná tancovat.
„1. srpna 1949: V posledním měsíci probíhá tuhý boj mezi církví a vládou. Církev je krutě pronásledována. Jsem velice zvědava, zda zvítězí Bůh, nebo komunisté.“
„Dnes, dne 7. června 1948 se vzdává president Československé republiky dr. Ed. Beneš po dlouholeté a usilovné práci svého prezidentského úřadu. Nezastíní ho nikdy „všemi tak milovaný“ Gottwald. Nepředělají nás ve školách! Musí být jednou lépe.“
„ Lži, pomluvy, zavírání, špehování, souzení, nenávist, nechuť, to je život v dnešním Československu.“
„Sním. O ideálu. Jak vypadá? Je vysoký, štíhlý, se širokými rameny, černovlasý, s hrdými ústy a pevnou energickou bradou. Každopádně musí být vlastenec. Musí nejen svou vlast nade vše milovat, ale také třeba za cenu vlastního života jít za ni bojovat, ji bránit, pro ni pracovat. I kudrnaté vlasy bych mu odpustila, ale musí být ryzí vlastenec.“
„Situace politická je stále stejná. Situace moje taktéž. Ještě jsem se nezamilovala.“
„Lžou, lžou, jaký máme blahobyt. Pane Bože, můžeš se na to dívat?“
„Nic není důležitějšího, než kdo byl Marx a Engels, co jsou ruské pětiletky. Kdy se narodil Masaryk a Beneš, vědět nesmíme. Pane Bože, prosím Tě, jak dlouho to bude trvat? Musí nám přeci přijít na pomoc američtí spojenci. Bože, moc tě prosím!!!“
T.G.Masaryk: „Učitel má dětem vštěpovat demokratickou svobodu. Má se státi dítěti kamarádem. Hlavní věc je mít děti rád, umět se vcítit do jejich duševního života.“ Chci se státi učitelkou. Jestli se mi to podaří, tak Vám, pane prezidente, slibuji, že se vynasnažím státi se takovou učitelkou, jakou jste si představoval. Tím nejlépe uctím Vaši památku.
„Nikdy by mne nenapadlo, jak budou ceněna povolání, jako je třeba dělník, horník, kombajnér nebo traktorista. Moji rodiče nemají takový skvělý třídní původ. Oba jsou úředníci – maminka pracuje na poště a táta v záložně. Kam se hrabou na dělníky.“
„19. dubna 1949: Mluvily jsme s maminkou o dřívějších časech a bylo nám smutno. Co je Čech, Slovák? Nic. Teď musí být komunista.“
„Dnes sestra přišla domů s brekem, vyhodili ji od maturity a ne proto, že by neuměla, ale kvůli jejímu politickému smýšlení. Je v tomhle nějaká spravedlnost?“
„12. srpna 1948: U nás takový člověk nevzdělaný, si připne rudou hvězdu a už je úředníkem. Ani školy na to nepotřebuje.“
Úryvky z deníku Martina Rychlého:
„1. září 1947: Tak jsem dnes usedl do lavic prvního ročníku obchodní akademie. Byla to opravdu hloupost to těsně před maturitou na elektrotechnické průmyslovce vzdát. Jsem se svými 19 roky nejstarší z celé třídy. Ale jsem rád, že jsem zase ve škole a už ne za lopatou.“
„28. února 1948: Dnes vstoupil do třídy profesor Volkovinskij s komunistickým odznakem na klopě a začal nám vyprávět o důležitosti a významu toho, co naše země prožívá. On, který celou válku sloužil v britské RAF, který nám v hodinách angličtiny vyprávěl o svých válečných zážitcích a o svých politických názorech… ty s komunismem neměly vůbec nic společného. Ve třídě zavládlo strnulé ticho. Nikdo z nás si neuměl vysvětlit, co se stalo. Jak se někdo mohl přes noc takovýmhle způsobem změnit? To mě jako komunistu zkrátka uráží.“
„Dnes jsem byl jmenován členem výboru Svazu české mládeže. Nyní mám konečně možnost ovlivňovat chod dějin, budovat velkou, světlou budoucnost, o které naši dědové a proletáři celého světa po pokolení snili. Jsem na to opravdu hrdý. Bude tam se mnou i Franta, takže o bouřlivé diskuse je postaráno.“
„Před měsícem na školení jsem se dozvěděl, že marxisté mají zcela jiný vztah k ženám než buržoasie. Nevidí v nich ženu jako objekt touhy, ale soudružku, po jejímž boku je nutno vytvářet lepší svět. Snažil jsem se tedy v Aničce vidět soudružku. Dnes jsem ji však viděl na zábavě v náručí nějakého floutka. Jsem zklamaný, přeci jsme si tak rozuměli. “
„25. května 1950: Tak jsem to zvládl, udělal jsem maturitu. Škoda, že už není na světě máma. Ta by měla radost. Dneska jsem zajel za tátou do Opavy. Vzhlédl od knih (myslím, že od té doby, co je v důchodu, tak nedělá nic jiného, než že čte), uznale na mě mrkl a dal mi dvě stovky na přilepšenou.“
„25. května 1947: Za ten rok, co jsem pryč z průmyslovky, jsem vlastně vystřídal docela dost profesí. Myslel jsem si, že na mě všude čekají s otevřenou náručí a nebude trvat dlouho a vypracuju se na generálního ředitele. Nakonec jsem posunoval bedny v Bílé labuti, pracoval jsem v ostravské elektrárně, dělal jsem elektroúdržbám v textilce, elektrosvářeče a topiče. Byl to strašný rok.“
„Na stále větším množství klop se objevují stranické odznaky. Moc mě to netěší. Nechápu, že strana o takové lidi stojí, kteří jenom předstírají, že mají komunistické smýšlení. Abych dal najevo, že se mi to nelíbí, přestanu svůj odznak nosit.“
„Před soudem stojí agenti z Vatikánu, ctihodní církevní hodnostáři, kteří se provinili tím, že pořád tupě stojí na stanovisku své víry. Vždyť je to tak zpátečnické… Pryč se vším, co brzdí vývoj socialismu!“
„20. dubna 1950: Chci se stát novinářem. Myslím, že to by mě mohlo naplňovat. Konečně budu moci svými názory oslovovat velké množství čtenářů. Budu na sobě však ještě hodně pracovat.“
„15. října 1950: Dnes vyšel v Rudém právu Zpěv míru, který napsal Vítězslav Nezval:
Chci zpívati o městě měst,
z něhož by byla bez Stalina
jen historická rozvalina
pod věncem Libušiných hvězd.
Zpívám zpěv míru.
Už to umím nazpaměť, pořád si to zpívám!“
„10. ledna 1948: Mám hrozný vztek, dnes mi lékař zjistil srdeční vadu, takže s boxem je konec. Ach jo. Ještěže mi zbývá ještě divadelní soubor.“
Vzájemná prezentace postav (10min)
Někteří žáci pokládali ne zcela podstatné otázky, ale některé otázky byly velmi zajímavé např.: Martine, kdyby ses setkal s Vlastou a hrozně se ti líbila, byl bys schopen s ní chodit, když má takové názory, jaké má? Vlasto, řekni mi, co na té víře máš, proč vůbec věříš v Boha?
Dobře funguje možnost korekce – tím, že skupina vystupuje za jednu postavu, je možné, aby jedna část Vlasty případně korigovala názory druhé části Vlasty, pokud si z toho druhá část Vlasty dělá nemístnou legraci.
Aby se neprojevovali pořád ti samí jedinci, osvědčila se technika „orlojovitého horkého křesla“, což znamená, že se zástupci postavy postupně střídají na židličce, která je určena pro odpovídání. Tato technika zároveň motivuje účastníky k maximální pozornosti, protože proto, aby mohli za postavu odpovídat popř. klást otázky, je nutné mít přehled o tom, co už kdo řekl a to, kdo si půjde sednout na židličku je určováno náhodně.
přestávka (10min)
Aby bylo v situacích koncentrováno jen to podstatné, je možné stanovit limit 3 vět, které mohou být v situaci použity. Při menším počtu žáků vybere pedagog jen 3 + 3 situace.
Úryvky z deníku Vlasty:
„12. září 1948: Byla jsem na pohřbu pana presidenta Beneše. Ve středu ráno jsme vyjely, já, Božka, Anča, Jirka. Ulice v Praze byly přeplněny. Okna i střechy domů se černaly lidmi. Všichni svou přítomností dávali najevo, že se stávajícím režimem nesouhlasí. Potom přišli ozbrojení dělníci, takzvaná dělnická milice. Prý se i zatýkalo.“
„27. června 1950: Lidé umírají pro pravdu. V Praze jeden soudní proces za druhým. Co lidí už bylo od února 1948 popraveno! Nyní probíhá soud se špionážní skupinou dr. Milady Horákové. Poslouchala jsem několik výslechů. Nejlépe odpovídala samotná Horáková. Navzdory jejím výpovědím byla odsouzena k trestu smrti a tři další lidé také. Už mám té komunistické spravedlnosti až po krk. A nejenom já. Kdyby byly u nás provedeny opravdu svobodné volby, dopadly by úplně jinak než minulé.“
„22. prosince 1950: Dnes za námi na Vánoce přijela tetička z Moravy. Byla celá pohublá a smutná. Jejího přítele, spořitelního úředníka, totiž před pár týdny zatkli a odsoudili k 15 letům vězení za velezradu. Prý jen zprostředkoval třem vysokoškolákům přechod přes hranice. Je to strašné. Měli zrovna před svatbou.“
„1. května 1951: Dnes v Mnichově zahájilo provoz Rádio Svobodná Evropa v češtině. Podařilo se nám ho doma naladit. První věta zněla: Volá hlas svobodného Československa, rozhlasová stanice Svobodná Evropa… Mačkali jsme se celá rodina u našeho rádia v obýváku a já se hrozně bála, že na to někdo přijde a udá nás. Několik minut po začátku se ozval zvuk rušiček, takže pak už nebylo rozumět nic…ale tatínek říkal, že teď budou vysílat pravidelně a my konečně budeme vědět, co se kolem nás doopravdy děje.“
Úryvky z deníku Martina:
„20. října 1948: „Dnes jsme na výboru svazácké organizace přijali toto usnesení: Navrhujeme, aby si žáci a soudruzi profesoři vzájemně tykali, neboť tak by tomu mezi správnými soudruhy mělo býti. Nemůžeme k tomuto žádného profesora nutit. Navrhujeme tykání pouze těm soudruhům profesorům, kteří společně s námi chtějí budovat nový, krásnější svět, svět socialistický. Byl to skvělý nápad. Všichni kantoři, až na fyzikáře nám tykání nabídli.“
„27. června 1950: Když jsem dnes vstoupil na internátě do pokoje, bylo na posteli rozloženo Rudé právo, které přineslo zprávu, že Nejvyšší soud potvrdil rozsudek nad záškodníky a spiklenci. Na pokoji o tom všichni bouřlivě diskutovali. Po mém příchodu zmlkli. Zeptal jsem se jich, zda se baví o rozsudku nad skupinou Milady Horákové. Odpověděli mi, že ano a zda je to snad zakázané. Odpověděl jsem, že jsem naopak rád, že si uvědomují, že v naší společnosti jsou síly, které chtějí výstavbu socialismu zákeřně narušit. Jeden z kluků zvláštním tónem zareagoval: „A proto musí žena na šibenici?“ V tom okamžiku jsem pochopil, že ne všichni jsou tak politicky uvědomělí a cítil jsem, že je mojí svazáckou povinností jim vysvětlit, jak se věci mají. Mám radost, že si mě vyslechli.“
„2. květen 1951: Včerejší průvod Václavským náměstím jsme si s klukama opravdu užili. Nešli jsme ho jen jednou, ale rovnou čtyřikrát. Nemohli jsme se té atmosféry nasytit. Šli jsme nejprve v prvních řadách svazáckého útvaru a pak postranními uličkami rychle nahoru k Muzeu a opět s mávajícími praporky mezi pracujícími ze Stalingradu opět k tribuně pozdravit Klementa Gottwalda a Antonína Zápotockého. A opět nahoru a zase dolů, tak dlouho, jak to šlo. Pak se až do večera tančilo a zpívalo v ulicích.“
„15. dubna 1948: Včera jsme s kamarádem Ivem Kotrbou konferovali ples naší školy. Na programu byla nejen hudba, ale také různé scénky, vtipy a podobně. Ale hrozně jsme si zavařili. Jedna scénka, která si dělala legraci z těch, kdo v jedné minutě, v únoru, změnili své přesvědčení a stali se členy strany a teď s ukazováčkem nahoře napomínají ty jiné, ne tak uvědomělé. Někdo si na nás pak stěžoval a dnes jsme byli povolání k řediteli školy. Předseda stranické organizace na nás křičel, kde my, usmrkanci, bereme odvahu rozhodovat o tom, kdo by měl být ve straně a kdo ne. Myslím, že jediné, co mě zachránilo od vyhazovu ze školy, byla moje dělnická minulost a to, že se za mě ředitel postavil. Na mém kádrovém profilu se objevil první šrám.“
„Nastal čas maturit a já jsem byl vyslán krajským výborem Svazu mládeže jako svazácký přísedící do maturitní komise. Mým úkolem bude střežit politickou vyspělost maturantů a dohlížet na to, aby se nějaké podvratné živly nedostaly na vysoké školy. Dostal jsem tip, že jedna z dívek, která bude u maturity, je křesťanka, na tu si musím dát pozor. Budu si muset vyžehlit košili. Jsem z toho dost nervózní, ale nesmím na sobě před studenty nechat nic znát.“
Zbytek skupiny představuje Vlastu a dostane tento úryvek:
„Zítra maturuji. Připravovala jsem se poctivě, ale stejně mám pořád strach, že se mě zeptají na něco, co nebudu vědět. Největší strach mám z toho, že tam prý bude v komisi i nějaký svazák, který se asi bude ptát na naše politické smýšlení.“
S Martinem i se skupinou Vlast je probráno, co to pro ně znamená (učitel mimo roli): svazákovi je řečeno, na co se má ptát, jak reagovat (formou otázek – Jaký si myslíš, že má tvoje postava vztah k věřícím? Je to důvod někoho neposlat na vysokou školu?), jaká je jeho moc, dostane papír s formulacemi, které pronese u maturity. Vlastence je připomenuta její víra a zároveň touha stát se učitelkou. Připomenutí toho, co vzešlo z horkého křesla.
Vlasty mezi sebou nyní také vyberou jednu zástupkyni, zástupkyně Vlasty a zástupce Martina dostanou kostýmní náznak.
Situace u maturity - skupina v roli studentů se postaví do řady, společně se svazákem se postavíme za stůl a pedagog v roli předsedy komise pronese slavnostní proslov:
Soudružky studentky, soudruzi studenti!
Jsem rád, že z pověření stranických orgánů kraje i města vás mohu jejich i svým jménem co nejsrdečněji přivítat. Sešli jsme se, abyste nám ukázali, soudruzi a soudružky, co jste se za ty tři roky na střední všeobecně vzdělávací škole naučili, jak jste se vyrovnali s úkoly, které na vás socialistická společnost klade, abyste se mohli stát dobrými budovateli našich světlých zítřků. Věřím, že zatímco vaši rodiče dřeli v potu tváře u továrního pásu, na soustruhu, v kravíně nebo dokonce v hutích, vy jste se připravovali na své budoucí povolání „pracující inteligence“, která povede naši zemi k vítězství komunismu. Soudruh Lenin řekl: učit se, učit se, učit se, protože věděl, že jen vzdělaný člověk je schopen si stavět smělé cíle a také jich dosahovat. Nezklamte důvěru komunistické strany, která vám vaše studium umožnila.
Následně je vyzvána dívka zastupující Vlastu, aby se posadila proti předsedovi komise a Martinovi. Martin pronese svou řeč:
„Skvěle soudružko, je mi ctí vám jménem celé komise oznámit, že jste úspěšně splnila všechny předměty na výbornou. Zbývá jen, abych vám položil takovou doplňující otázku. Je to pouze formalita – jako přísedící vyslaný krajským svazem mládeže mám totiž bdít tím, jaké studenty posíláme na vysoké školy. Jistě chápeš. Tedy soudružko, mohla bys mi říci, jaký je tvůj vztah k náboženství?“
Poté je situace zastavena a je dán prostor Vlastě, aby se poradila se zbytkem Vlast, jak dále postupovat. Je možné to udělat metodou Alej hlasů – Vlasta stojí uprostřed a ostatní říkají argumenty, které jí běží hlavou.
Po krátkém čase je situace u maturity opět rozehrána. Já jako předseda komise se snažím Vlastu přimět k jednoznačné odpovědi, zda věří v Boha či nikoli a apeluji na důležitost toho, jak odpoví. Podle toho, jak se Vlasta rozhodne, následně reaguje svazák:
Úspěšně jsi složila maturitu, jsi doporučena na VŠ. x Složila jsi maturitu, ale ke studiu na vysoké škole tě rozhodně doporučit nemůžeme, takoví jako jsi ty, nemají na vysoké škole co dělat.
Následně zástupci i pedagog z rolí vystoupí a situaci zreflektují.
Jaké to bylo být svazákem? Jaké to bylo octnout se v roli maturantky, která se musí takto rozhodovat? Mezi čím Vlasta váhala? Co ji přimělo se rozhodnout tak či onak? O co při tom rozhodnutí přicházela a co získávala? Jak se na její rozhodnutí dívali rodiče, učitelé, spolužáci…Setkali jste se někdy se situací, kdy jste se museli svého ideálu či zásad vzdát pro to, abyste něco neztratili?
Celková reflexe (10 min):
Sedneme si všichni do kruhu, doprostřed položím vypracované profily obou postav a mapu pojmů souvisejících s dobou 50. let, která během dílny vznikla.
Podívali jste se na toto období očima dvou rozdílně smýšlejících lidí…dokázali byste pojmenovat rysy této doby? Jaká měla pozitiva a jaká negativa? Dokážete si představit, že by taková doba mohla znovu přijít? Vypráví vám o této době rodiče, prarodiče?
Škála (2 min):
Po diskuzi se účastníků zeptáme na tytéž otázky jako na počátku u první škály a studenti jsou vyzváni, aby se postavili na místa, která odpovídají aktuální situaci. Aby byl posun patrný, necháváme ty, kterým se jejich umístění nějakým způsobem změnilo, zvednout ruku. U většiny skupin byl posun velmi zřetelný, což je pro nás důkazem, že dílna má nějaký smysl
Komentář lektorky:
Projekt původně vznikl jako dílna doprovázející inscenaci divadla DISK „Já, hrdina“, později byla přenesen do Muzea hl. m. Prahy. Byl upraven tak, aby fungoval, aniž by účastníci museli navštívit inscenaci, byla posílena dějepisná stránka a byl veden společně s druhou lektorkou, Barborou Sedláčkovou.
Diskuse v závěrečné reflexi se týkala i věcí, které účastníky ve vztahu k tématu zajímaly, např. diskutovali o tom, zda vadí, když se Vlasta zřekla Boha, že to vlastně udělala jen kvůli komunistům, ale ve skutečnosti věřila dál, dětem, které by učila, by to nikdy neřekla, někteří hlásali, že oni by lhali za každou cenu, jiní zase říkali, že takhle popřela celý svůj předchozí život, samu sebe, že se tím přidala ke komunistům. Diskutovali jsme také o tom, že podobné to mohlo být také při hledání práce, vstupu do strany apod., se o tom, zda by nyní mohl komunismus přijít, čehož se někteří vážně obávali, vzhledem k ekonomické a politické krizi. Když měl každý říci základní rys této doby, někdo mluvil o jistotě práce a bydlení, někdo o nespravedlnosti, společnosti rozdělené na dva póly, nemožnosti vycestovat, nesvobodě, nemožnost vyjadřovat své názory, vězení (celé to bylo vězení), všichni si byli rovní apod. Reflexí jsme se dostali skutečně do hloubky a bylo by možné o všem ještě hodně dlouho diskutovat, ale již nezbýval čas.
Prof. Eva Machková
Toto dílo podléhá licenci Creative Commons Uveďte původ-Neužívejte dílo komerčně-Zachovejte licenci 4.0 Mezinárodní License.