Prof. Eva Machková
Toto dílo podléhá licenci Creative Commons Uveďte původ-Neužívejte dílo komerčně-Zachovejte licenci 4.0 Mezinárodní License.
Barevné světy
Monika Moravcová
Projekt realizovaný formou tvůrčích dílen v rozsahu 18 hodin, 3 bloky
Určeno 1. ročníku ZŠ, realizace v rámci estetickovýchovného soustředění liberecké ZŠ Aloisina výšina v rekreačním zařízení v Oldřichově v Hájích; třída rozdělena do dvou skupin po 13 dětech
Předloha: Daisy Mrázková: Neposlušná Barborka, Albatros, Praha 1973
Téma: Každý má svůj barevný svět.
Cíl projektu: Na základě analýzy postupu provádění konkrétních a obecně známých metod, technik a aktivit zjistit, zda mohou přispět jednak k poznání sekundárních barev, ale také že každý má svůj „barevný svět“ v sobě, že v životě za sebou zanecháváme stopu a barevnou spleť vztahů. Neposlušná Barborka, byla vybrána jako inspirace pro práci s dětmi nejen na základě barvitého textu, ale také protože poskytuje dostatek námětů pro hry, výtvarné činnosti, společnou práci, improvizaci, diskuse a řešení problém. Autorka je výtvarnice a to se projevuje nejen v ilustracích knihy, ale i v celém příběhu plném barev, které tvoří náš barevný svět – tak pojďme společně malovat!
Metody, techniky a aktivity, které mají širokospektré uplatnění, tzn., nevyžadují specifické vědomosti, schopnosti ani předem získané dovednosti a zároveň jsou nenákladné.
Pomůcky: Archy balicího papíru, čtvrtky A3, barevné papíry, samolepící štítky, fixy, pastelky, barvy na obličej (tělo), tempery – červená, žlutá, modrá (velké balení), sypaná barva na textil (DUHA), padák, barevné míčky, barevné šátky, orffovy nástroje, knižní předloha (Daisy Mrázková - Neposlušná Barborka), gumové rukavice, ovoce, bonbóny a čokoláda.
SCÉNÁŘ PROJEKTU
1. DEN
Úvodní rituál:
„Velké kolo uděláme, na nikoho nečekáme, kdo si bude s námi hrát, barevný svět poznávat?“
Seznámení:
„Vy už se mezi sebou znáte, ale neznáte mě a hlavně já neznám vás, proto bych hned na úvod chtěla, aby každý řekl své jméno, tak jak si říká sám, nebo jak mu říkají ostatní, ale hlavně jak to má rád – jak je mu to příjemné“.
Pozdrav:
Jeden jde doprostřed kruhu, vyvolá někoho dalšího a společně si plácnou rukama a řeknou „nazdar, nazdar“ (můžeme vymyslet i jiný pozdrav).
Připomenutí jmen:
Postavíme se do kruhu a první říká: „Já jsem Monika a umím tohle,“ následně předvede nějaký pohyb……(výskok, zadupání, turecký sed, legrační obličej, pískání, zpívání…..) a ostatní se stávají ozvěnou a zopakují: „Ty jsi Monika a umíš tohle…“ a pokusí se napodobit (obměna: ve dvojicích „My jsme Monika a Táňa a umíme tohle…..“ a spolu se třeba polechtáme, zatočíme…..)
Tvorba jmenovky:
Samostatná výroba jmenovky, kde kromě našeho jména a barvy se může objevit i nějaký obrázek, symbol, který se nám líbí nebo nás může nějakým způsobem charakterizovat (po dokončení nalepíme jmenovky na své tělo).
Barvy:
Každý řekne svoji oblíbenou barvu (jednu) a schválně jestli ji najdeme na jeho jmenovce a povídáme si na téma: „Kterou barvu máme rádi a proč? Co nám připomíná, kde jí můžeme najít nebo vidět…“
Motivace:
„Žijeme v barevném světě, každá věc má nejen svojí barvu, ale i historii, tvar, chuť, vůni…..o tom se společně ještě přesvědčíme“ (říkáme, které barvy najdeme v místnosti a vymezíme barvy i odstíny pro srozumitelnost další hry).
„Čáp ztratil čepičku“:
Čáp ztratil čepičku, měla barvu barvičku – zelenou a všichni se rozběhnou po místnosti a najdou věc, která má zelenou barvu (ne na sobě nebo na druhých), počítáme do tří, aby všichni měli šanci barvu najít (obměna: barva + část těla: červená – nos, žlutá – loket……).
Nevidomí:
Co by se stalo, kdyby byl svět černobílý, jednobarevný nebo dokonce jen černý – pojďme si to zkusit. Uděláme trojice, dva se chytnou za ruce a utvoří takovou bublinu, ve které ten třetí se zavřenýma očima (nezavazovat – necháme na dětech) bude chodit volně po prostoru. V případě srážky s jinou trojicí nebo možnosti nárazu – bublina zasáhne a ochrání nevidomého.
Reflexe:
Jak jste se cítili, bylo vám to příjemné, vydrželi jste mít zavřené oči…..
Svačina:
A protože každá věc má svojí barvu, o které jsme si povídali, ale ta věc má i svůj tvar, vůni a někdy i chuť – tak pojďme teď některé ochutnat (červená jahoda, zelené jablko, žlutý citron, černý pendrek, hnědá a bílá čokoláda, oranžová mandarinka, modré žužu…..) .
Kartičky:
Na kartičkách je barevná tečka a hledáme se ve skupině – slovně popsat barvu, ale nesmíme jí prozradit (krev, růže, rajče, klaunský nos, srdce, láska = červená; nebo věci stejné barvy v místnosti……).
Čtení textu:
Čtení části textu pohádky „Neposlušná Barborka“ Daisy Mrázkové: „Byl jeden svět a ten byl celý žlutý. A byl jeden svět a ten byl celý červený. A byl jeden svět a ten byl celý modrý.“ Poté vytvoříme tři skupiny (rozdělení z minulé aktivity).
Výtvarná aktivita:
Každý z dané skupiny, z daného barevného světa si namaluje čtvrtku podle své fantazie a představy, ale pouze jen tou jednou barvou – abstraktní nebo konkrétní podoba.
Stavba světů:
Spojením čtvrtek vytvoříme půdu našeho světa + hledáme v prostoru předměty, které barevně patří do našeho světa, a vložíme je tam.
Prohlídka + Diskuze:
Vzájemná prohlídka všech tří světů + diskuze nad „barevnými světy“ – kdo asi žije ve žlutém, modrém a červeném světě, co tam roste, jakou vůni můžeme cítit a co bychom mohli slyšet z jednotlivých světů za zvuky, jakou melodii, hudbu nebo písničky, jací lidé asi žijí v jednotlivých světech, jakou mají řeč, jaké mají rituály, pravidla, zákony, hymnu, erb nebo vlajku….. (psát jednotlivé nápady dětí na papír pod daný obraz světa)
(zadání práce na zbytek dne: vymyslet a namalovat erb nebo vlajku, sepsat pravidla nebo zákony a složit hymnu)
Závěrečný rituál
2. DEN
Úvodní rituál:
„Velké kolo uděláme, na nikoho nečekáme, kdo si bude s námi hrát, barevný svět poznávat?“.
Barevná honička:
Jeden honí (domeček je předem určená barva) a kdo je chycen, tak zůstane na bobku – někdo jiný ho může pohlazením vysvobodit.
Pohyb:
Volná chůze po prostoru, červená – stůj, zelená – jdi, žlutá – dřep, modrá – výskok, jiná barva – pouze chůze po prostoru (obměna: prohození instrukcí, červená – jdi, zelená – stůj……).
Prohlídka II:
Vzájemná návštěva světů + diskuze a připomenutí včerejšího dne – kdo tedy žije ve žlutém, modrém a červeném světě, co tam….. (psát nové nápady dětí na papír pod daný obraz světa + ostatní z jiných světů mohou doplnit).
Pohybová improvizace:
Volný pohyb po prostoru a na zvuk trianglu nebo bubínku „štronzo“ a na 1,2,3, udělat podle vlastní fantazie ze sebe bytost z daného světa – bez mluvení + přidáme pohyb (pohybovat se jako ta bytost) + přidáme i zvuk (jaký zvuk nebo zvuky ta bytost vydává)
Charakterizace:
Ve skupině vybrat jednu bytost, dát jí jméno a společně jí předvést (jak se pohybuje, jí, odpočívá……) + jí můžeme namalovat.
Zvuková kimovka:
Co bychom mohli slyšet z jednotlivých světů – se zavřenýma očima se zaposloucháme do zvuků kolem sebe – kdo zaslechne a pozná nejvíce zvuků.
Hudební improvizace:
Do stále stejných skupin rozdat nástroje + možnost využít zvuky na tělo, vlastní hlas, písničky……Poslechneme si jednotlivé skupiny – ty dvě co nehrají, mají zavřené oči a poslouchají.
Pokračování v četbě:
„A byla jedna malá holka jménem Barborka“.
Výtvarná (pracovní) činnost:
Společně se domluvit a nakreslit (vytvořit) Barborku.
Pohybová hra:
„Víte, co holky a kluci jako vy můžou všechno dělat?“ Kdo chce, tak předvede ostatním, co by mohly dělat a ostatní se přidají a zopakují. „Malá Barborka nejraději běhala a skákala……a taky byla pěkně zvědavá, stejně jako všechny děti“.
Pokračování v četbě:
„Barborka by se ráda podívala do žlutého světa. Do žlutého světa se nesmí, řekli jí. Žlutý svět je přísný a všecko je v něm zakázáno. Žlutý svět by se zlobil; kdybys do něj šla. A Barborka…“
Horká židle:
Kdo si sedne na židli, tak bude malá Barborka a řekne, co se asi v tuhle chvíli malé Barborce honí hlavou, na co myslí…
Rozhodnutí (škála):
Zeptáme se dětí, jak byste se rozhodly ony: kdo si myslí, že by Barborka měla jít do žlutého světa, tak se postaví na levou stranu, kdo si myslí, že by neměla jít, tak se postaví na pravou stranu (odůvodnit své rozhodnutí).
Pokračování v četbě:
A jak se malá Barborka rozhodla? „Barborka řekla, že tam půjde, a když se nikdo nedíval, HUPS………a skočila do žlutého světa, a HOP a skočila do červeného světa a ještě HOP a byla v modrém světě“.
Padák:
My budeme také skákat jako Barborka z jednoho světa do druhého, z jedné barvy na druhou. Stoupneme si kolem padáku a podle toho jakou barvu řekneme, tak na tu si děti stoupnou, mohou se říci i dvě barvy najednou (každá noha na jedné barvě) nebo i tři (přidáme ruku). Pokud se řekne barva, která na padáku není, tak stojím mimo padák (varianta B: říkat věci, které mají jasnou barvu co je na padáku, banán – žlutá, jahoda – červená, tráva – zelená; varianta C: říkat věci, které chceme, jablko, oblíbené triko a děti se postaví, kam chtějí a vše je dobře).
Živé obrazy:
Práce ve skupinách - pomocí živých obrazů vstoupíme do jednotlivých světů: první obraz - koho mohla Barborka potkat, druhý obraz - co mohli spolu dělat a třetí obraz (rozehraný) – co si u toho mohli říct.
Pokračování v četbě:
„A odmykala brány a vítr z červeného a modrého světa zanesl do žlutého světa semínka červených a modrých květin a květiny se ujaly a začaly tam kvést. Modré vody se přelily do žlutých skal a na skalách hned začala růst čerstvá zelená travička. Červený mák se rozvinul ve žlutém obilí – a co to? Vzlétl nad ním první oranžový motýlek. Odmykání bran považuji za důležité, pravila Barborka.“
Reflexe:
Proč Barborka považovala odmykání bran za tak důležité? ………..(Vždyť to bylo něco, co se dělat nemá.)
Pokračování v četbě:
„A tak Barborka odemkla všecky tři brány. A modří ptáčkové teď volně létali po červeném světě a moc jim to v něm slušelo. Červený svět byl příjemně překvapen. Maliny, jahůdky a třešně zrály v modrém světě. Jsi rád, modrý světe, že máš v sobě také něco červeného? Modrý svět řekl, že je velice rád.“
Horká židle:
Reakce žlutého světa: my víme, že modrý svět byl velice rád, že má v sobě taky něco červeného, a že červený svět byl příjemně překvapen, když v něm modří ptáčkové volně létali a moc jim to slušelo. Ale co žlutý svět? Ten byl přece přísný a vše v něm bylo zakázané! Ale teď…..? Co on by asi řekl naší malé Barborce?! (loutka malé Barborky nebo barevný šátek bude na židli a kdo bude chtít něco Barborce říct jako žlutý svět, tak si vezme do ruky něco žlutého).
Reflexe:
Co jsme s malou Barborkou zatím prožili? (kdo má v ruce barevný míček, ten mluví) Co jsme dělali, co jsme hráli, co nás bavilo…..
(zadání práce na zbytek dne: výroba barevných triček - na bílém triku pomocí sypané techniky budeme míchat primární barvy do sekundárních barev + použití soli zapříčiní rozpíjení a snadnější míchání barev)
Závěrečný rituál
3. DEN
Úvodní rituál:
„Velké kolo uděláme, na nikoho nečekáme, kdo si bude s námi hrát, barevný svět poznávat?“.
„Paleta“:
Obměna hry „kompot“. V kruhu se rozdají barvy (žlutá, červená, modrá……) a místa si vymění jedna barva i dvě barvy anebo se řekne paleta a místa si mění všichni.
Komunitní kruh:
Co zažila malá Barborka včera? (kdo má v ruce barevný míček, ten mluví) Co jsme dělali, co jsme hráli, co nás bavilo…..
Výtvarná skupinová hra:
Spojením čtvrtek vytvoříme půdu jednoho barevného světa + vyměníme barevné předměty, přitom zanecháváme za sebou barevné otisky rukou, nohou – vysvětlíme si tak vznik sekundárních barev (smícháním základních barev mezi sebou – tj. spojením červené a žluté vznikne oranžová, smícháním červené a modré vytvoříme fialovou, spojením modré a žluté vznikne zelená barva. vznikly tak tři barevné světy, které můžeme spojit do jednoho společného nejbarevnějšího světa.
Pokračování v četbě:
„Barborka se procházela v tom barevném světě a dívala se na všecko a…
Narativní pantomima:
Všichni společně podle zadávaných instrukcí pantomimicky předvádějí, co všechno mohla Barborka v barevném světě dělat.
Imaginace a relaxace:
Projdeme se jako Barborka v tom barevném světě, díváme se na vše kolem sebe, na některé věci si můžeme i sáhnout, k některým věcem přičichnout, některé věci i ochutnat a až dojdeme na místo, kde se cítíme nejlépe, tak se zastavíme, můžeme si pohodlně sednout nebo lehnout, klidně si můžete i zavřít oči a zaposlouchat se do zvuků, tónů, hlasů, které se z toho barevného světa ozývají a přemýšlejte jako malá Barborka o svých pocitech, jak vám je jako malé Barborce, na co vzpomínáte, z čeho jste měli nebo máte radost, co vás jako malou Barborku trápilo nebo vám vadilo? Koho pohladím, může říct nahlas pocit, který má jako malá Barborka.“ (kdo nechce, nemusí)
Etudy:
Krátké etudy na téma: setkání malé Barborky s lidmi v jednotlivých světech.
Pokračování v četbě:
„A jak se Barborka procházela v tom barevném světě, tak vyprávěla pohádky každému, kdo chtěl.
Žlutá pohádka pro pampelišku
Malé slunce spadlo na zem
ujalo se v trávě
a vesele svítí dál.
Zelená pohádka pro proutek
Ležely žaludy na tvrdé zemi
šlapalo se po nich
a přece klíčily
a to byl začátek velikého dubu.
Oranžová pohádka pro oranžováska
Byl jeden malý oranžovásek
měl červený plášť
a žlutý pásek.
Modrá pohádka pro červený strom
Byl jednou jeden král v modré vestě, modrém plášti a modrém klobouku a ten šel modrou nocí, modrými horami, modrými doly, až dostal veliký hlad. Zastavil pod švestkou, zatřásl silně, švestičky mu padaly, ale protože byla modrá tma a švestky byly taky modré, neviděl ani jednu. Nenašel nic, musel jít hladový dál.
Červená pohádka pro oblohu
Bylo jedno Slunéčko Sedmitečné, celé červené, a to mělo od narození veselou náladu. Mělo dost práce, to Slunéčko! Bydlelo na louce u lesa za Českými Křižánkami a ráno si vždycky sedlo na některou květinu, nejspíš na růžový jetelíček, a rozhlédlo se, aby vědělo, jak má letět. A když jsi byla modrá, obloho, letělo Slunéčko vzhůru. A když jsi byla černá a zamračená, samé mraky a studený vítr foukal a třeba hřmělo, letělo Slunéčko taky vzhůru. Co tomu říkáš, obloho?
Fialová pohádka pro fialku
Jedna fialka se pořád schovávala a to nebylo od ní hezké, protože děti ji hledaly. Prohledávaly trávu a křoví, chvěly ji vidět, chtěly cítit její vůni. Fialko, fialko, proč nevystrčíš hlavičku?
Vymýšlení dalších pohádek:
Společně zkoušíme vymýšlet další pohádky, které by se daly vyprávět věcem z barevných světů (barevná pohádka pro věc stejné barvy, pro věc jiné barvy nebo pohádka pro věc, která vznikla ze dvou barev).
Dočtení textu:
„A teď měl svět tolik barev, že to nešlo ani spočítat. A nikdy to už spočítat nepůjde. Vidíš, co jsi provedla, Barborko!“
Závěrečná reflexe:
Co provedla Barborka? A co jsme prováděli my, celé ty tři dny? (kdo má v ruce barevný míček, ten mluví)
Dárek:
Abyste nezapomněli, jak je barevný svět nejen krásný, ale i důležitý, tak vám z něj malá Barborka přinesla něco na památku – malý dárek (duhová pastelka). Naposledy si zavřete oči, ale i pusu, dejte ruce za záda a nikomu neříkejte, co v rukách cítíte. Oči i pusu otevřete, až všem rozdám dárek od malé Barborky a řeknu teď.
Závěrečný rituál
Magda Těšínská
Realizace: ZŠ Ing. M. Plesingera – Božinova v Neratovicích, 1.třída,ve třech blocích po devadesáti minutách, první blok bez přestávky.
Předloha: Annette Langenová: Dopisy od Felixe, přel. Rudolf Rada, Knižní klub Praha 2003
Prostor třídy 1.C je velmi malý, bez možnosti úprav, proto byl projekt realizován v malé tělocvičně, kde nebylo možné používat fixy ani jiné výtvarné materiály, pouze obyčejné tužky.
Žáci žádnou zkušenost nemají, zatím neměli možnost se s metodami a technikami dramatické výchovy setkat. Začínají pracovat ve dvojicích a ve skupinách a problémem je. že se obtížně domlouvání se mezi sebou. Ve třídě je dvacet dva dětí, z toho dvanáct děvčat a deset chlapců.
Osobnostně – sociální cíle
Dramatické cíle
Oborové cíle – RVP
Vzdělávací oblast: Člověk a jeho svět
rodině a mezi kamarády.
Český jazyk a literatura:
Průřezová témata: Multikulturní výchova - Lidské vztahy
Výchova k myšlení v evropských a globálních souvislostech - Evropa a svět nás zajímá
Kniha Annette Langenové Dopisy od Felixe která téma přátelství velmi nosně reprezentuje. Dějová linie nás zavede mezi dva kamarády Žofii a malého plyšového zajíceFelixe. Holčička Žofie a Felix se znali odedávna. Přesněji řečeno – od té doby, co spolu spávali v kolébce. I když Žofie potom hodně vyrostla, Felix směl pokaždé spát u ní v postýlce. Malý plyšový zajíc a Žofie byli nerozluční přátelé, jen když šla Žofinka do školy, musel na ni Felix čekat doma. Zato Žofie odpoledne Felixovi dopodrobna vyprávěla, co se tam všechno dělo. Jednoho dne, když se Žofie s celou rodinou a samozřejmě i s Felixem vrací ze zahraniční dovolené, se stane něco hrozného. Felix se ztratil na letišti a Žofie musela odcestovat domů bez něj. Holčička je moc smutná, ale naštěstí za několik dní jí přijde neobvyklý dopis. Žofie nemůže uvěřit svým očím: je to skutečný dopis od Felixe! Malý cestovatel podává zprávy ze svého putování a žádný déšť ani bouře, nic zajíčka Felixe na jeho cestách nezastaví. Strach, nejistota a obavy o nejmilovanější hračku ukazují, jak velmi podstatné v životě je mít svého kamaráda, se kterým se vzájemně učíme vidět, vnímat a objevovat svět kolem nás. Přátelství, které nás obohacuje, ale může přinést i trápení.
SCÉNÁŘ PROJEKTU – ČINNOSTI, VARIACE ČINNOSTÍ
Pokyny pro žáky: Budeme si v kruhu posílat ZVONEČEK POVÍDÁLEK a ten, kdo ho bude držet, se nám představí, řekne, co nebo koho má rád. Učitelka se představí jako první a přiblíží dětem, proč se za nimi vypravila a řekne koho má ráa, pošle zvoneček po kruhu, žáci pokračují a každý odpoví, jak chce.
Rytmizace říkadla podle nápodoby:
DOBRÉ RÁNO, DOBRÝ DEN,
NA CO SI DNES ZAHRAJEM? (rytmické tleskání)
PŮJDEME TAM A ZASE ZPÁTKY (vzpažit a dřep)
DOSTANEM SE DO POHÁDKY (tleskání v dřepu do rytmu)
BUDEME SI SPOLU HRÁT (stoj, otočka kolem dokola)
KAMARÁDSTVÍ POZNÁVAT. (tleskání do rytmu)
Pokyny pro žáky: Rozpočítadlem určím jednu babu. Ostatní se před chycením ubrání tím, že řeknou svoje jméno a sednou si do dřepu. Do hry se mohou vrátit, pokud se jich dotkne někdo z kamarádů a řekne nahlas jejich jméno. Hru začíná a ukončuje ZVONEČEK.
Rozpočítadlo: ANDON DODION, CIVE KOPION, ANA VUKA, LEVÁ RUKA, TEN KAMENSKÝ ZVON.
Pokyny pro žáky: Po kruhu si posíláme neprůhledný textilní sáček s mušličkami. Sáhněte do něj a nahmatejte věc, která je tam ukryta. Nikomu nic neříkejte, přemýšlejte, co vás při dotyku s ukrytou věcí napadne.
Pak si v kruhu posíláme jednu mušli a žáci sdělují své myšlenky, které je napadly při nahmatání mušle (léto, moře, koupání, dovolená…)
Pokyny pro žáky: Lehněte si na záda, zavřete oči, pozorně poslouchejte a uvolněte celé tělo.
Poslech relaxační hudby „Šumění moře“.
„Dnes se spolu vypravíme za jednou holčičkou, která se jmenuje Žofie a za její maminkou, tatínkem, sourozenci a kamarády. Všichni společně jsou na dovolené u moře v Itálii. Teď si v mysli představujte, že ležíte na pláži, sluníčko vás prohřívá, cítíte, jak vás paprsek sluníčka hřeje na palci u nohy, potom na celé noze, na druhém palci u nohy a na druhé noze, zahřívá vám i prsty a dlaň jedné ruky, potom cítíte teplo na celé ruce, na dlani a prstech druhé ruky, obě celé ruce jsou teplé a prohřáté. Paprsek vás hřeje na bříšku, na hrudi, na krku i na hlavě. Cítíte, jak se vám paprsek opírá do očí a celého obličeje. Už máte celé tělo prohřáté a uvolněné. Je vám příjemně a hezky.“
Na hlavě má Žofinka klobouk – kostýmní znak: „Ahoj, vy se tady opalujete? Já jsem Žofka, pojďte si se mnou hrát. Ukážu vám, co jsem dneska s bráchou postavila z písku, tak už pojďte.“ Děti vstávají a jdou za Žofinkou a hrají si s ní.
Společné kamarádské aktivity se Žofií - Narativní pantomima
(6 minut)
Běháme po pláži, písek je horký, našlapujeme po špičkách. Děláme stopy do mokrého písku, vytváříme si svoji cestičku, opatrně našlapujeme tam, kde ještě nikdo nebyl a není žádná stopa (využití prostoru, odbourávat tendenci chodit za sebou nebo se shlukovat na jednom místě), stopy jsou úplně po celé pláži. Poskakujeme ve vlnách, snažíme se, aby nás ani jedna vlna nepřekvapila a vysoko ji přeskočíme. Zaplaveme si v moři, potápíme se a hledáme mušličky. Mušličky jsou i na pláži, každý si najděte jednu mušli a dejte si ji do kapsy. (Mušle jsou schované po celé tělocvičně tak, aby nebyly téměř vidět.)
Učitelka v roli Žofky: „Tady je ten náš hrad, ten jsme postavili s bráchou. Já mám nápad, postavíme ještě dva hrady, jeden holčičí a jeden klučičí. Kluci, domluvte se a stavte hrad, jaký svět neviděl. A my holky jdeme na to taky, uděláme tam i studnu.“
Stavba hradu z písku ve dvou skupinách, chlapci a dívky. Po dostavění hradu ho dozdobíme mušličkami, které máme v kapse.
Kostýmní znak – hedvábný šátek. „Žofko, co to tady děláte? Počkej, já si vás vyfotím!“ Žáci stále staví hrady, na zvukový signál bubínku – cvak – štronzo – staví dál. Další zvukový signál - štronzo – staví dál…
Co vše si dala Žofka do batůžku: Kreslení nebo psaní na velký papír, kdo chce napíše nebo nakreslí, společně okomentujeme, doplníme ještě, na co jsme zapomněli.
Učitelka v roli Žofky vyndává z baťůžku taštičku, ve které má hračky. „ To je škoda, že už musíme letět domů. Moc se mi tu líbilo, koupání v moři, stavění hradu z písku, sluníčko a ta zmrzlina, mňam, ta byla dobrá. Než nám poletí letadlo, ještě chvilku si budu hrát.“ Postupně je všechny vystaví na podlaze a najednou šátrá, šátrá – začíná nervozita stoupat. Vykřikne: „KDE JE FELIX!!! Vždyť vím, že jsem si ho tam určitě dávala. Je to moje nejmilovanější hračka. Je to můj kamarád zajíček, který se mnou spí v postýlce už od narození, všechno mu můžu říct a on si se mnou hezky hraje. Mám ho moc ráda, je to můj plyšáček na mazlení, na usínání i na výlety. Kde jééé Felix???“
Pokyny pro žáky: Hledejte na letišti Felixe, koho potkáte, zeptejte se ho na něj. Žáci chodí po prostoru letištní haly, kde je spousta lidí a zákoutí a hledají Felixe. Při setkání ve dvojici vedou rozhovor a vyptávají se, jestli někdo neviděl malého plyšového zajíčka jménem Felix. Nikdo ho však nenachází.
„A tak Žofinka odletěla s rodiči zpátky domů. Vystavila si mušličky a obrázky od dětí u sebe v pokojíčku, ale stejně nemohla usnout. Přemýšlela, kde asi její milovaný zajíček Felix zůstal. Maminka jí pustila hezkou hudbu, která připomínala šumění moře. Byla tak smutná, že ze samého stýskání usnula.“
Na okně jsou vystavené obrázky od dětí pro Žofinku, mušličky nasbírané v moři, fotoalbum s fotkami z dovolené a její hračky, které měla s sebou, ale FELIX mezi nimi není. Děti leží v relaxační poloze, poslouchají zvuky moře a nechávají doznít příběh, do kterého dnes společně vstoupily. Po chvíli, po skončení hudby utvoří kruh.
REFLEXE (10 minut)
V kruhu si posíláme ZVONEČEK POVÍDÁLEK a říkáme, co jsme dnes zažili, koho jsme poznali, které aktivity se nám líbily či nelíbily a proč, a s kým se nám hezky spolupracovalo. Na závěr zvoneček zazvoní a učitelka vyzve žáky k závěrečné rytmické říkance:
ABRAKA DABRAKA, ČÁRY MÁRY, (čarujeme rukama)
KOLESA OD LESA, BRUNDIBÁRY. (velké kruhy, třikrát tlesknutí)
ABRAKA DABRAKA, DOLE I NAHOŘE, (čarujeme, připažit, vzpažit)
BYLI JSME NA PLÁŽI A TAKY U MOŘE. (předpažit, vlny z rukou)
S DĚTMI SI HRÁLA BĚTKA I ŽOFINKA, (ukazujeme na děti)
JEDNA JE VELKÁ A DRUHÁ MALINKÁ. (vzpažit, sed do dřepu)
JEDNO VŠAK VÍME NAPROSTO JISTĚ, (stoj, vztyčený ukazováček)
FELIXE POTKÁME MOŽNÁ UŽ PŘÍŠTĚ. (tleskání do rytmu)
Posíláme si po kruhu ZVONEČEK POVÍDÁLEK, představíme se a řekneme, co jsme zažili o víkendu, s kým jsme si hráli.
Rytmizace říkadla podle nápodoby:
DOBRÉ RÁNO, DOBRÝ DEN,
NA CO SI DNES ZAHRAJEM? (rytmické tleskání)
PŮJDEME TAM A ZASE ZPÁTKY (vzpažit a dřep)
DOSTANEM SE DO POHÁDKY (tleskání v dřepu do rytmu)
BUDEME SI SPOLU HRÁT (stoj, otočka kolem dokola)
KAMARÁDSTVÍ POZNÁVAT. (tleskání do rytmu)
Pokyny pro žáky: Rozpočítadlem určím jednu babu, dvě dvojice, které vytvoří domeček. Ostatní se před chycením ubrání tím, že řeknou jméno svojí nejoblíbenější hračky a stoupnou si za kamaráda v domečku, položí mu ruce na ramena. Ten jim musí přenechat místo v domečku. A sám utíká před babou. Při chycení si děti sednou do dřepu, zachrání je kamarád, který je pohladí a řekne nahlas jméno kamaráda. Hru začíná a ukončuje ZVONEČEK.
Pokyny pro žáky: Lehněte si na záda, zavřete oči a představte si, že se Žofince zdá o Felixovi. Učitelka chodí mezi žáky, koho pohladí, vypráví, co se zdálo Žofince o Felixovi, o dovolené, co zažila u moře, s kým si tam hrála. Ten, kdo již mluvil, zůstává sedět v tureckém sedu a naslouchá druhým.
„Žofinko, už je čas, jdi se obléknout, umýt, učesat a nasnídat, za chvíli jdeme do školy, nezapomeň pro kamarády vzít mušličky, které jsi nasbírala u moře.“
Pokyny pro žáky: Udělejte dvojice, domluvte se, kdo bude představovat Žofinku a kdo bude zrcadlo, ve kterém se Žofinka vidí přesně v té pozici, v které se nachází. Pokuste se, aby zrcadlo co nejpřesněji znázorňovalo vše, co Žofinka udělá.
Žofinka přišla do třídy a zdraví se se všemi spolužáky, navzájem si vypráví o tom, co zažili o prázdninách. Jirka jezdil na koni, Honza šplhal na skály, Katka sbírala houby v lese, Dominik hrál fotbal, Míša poznávala a pozorně si prohlížela hrady, Žofinka se koupala v moři, poprvé letěla letadlem, ale najednou si vzpomněla na svého kamaráda.
Pokyny pro žáky: Nakreslete nebo napište, co vnímáte, když se vám stýská. Obrázek složte a na vrchní stranu napište své jméno a dejte do Žofinky batůžku.
PŘESTÁVKA (5 minut)
Pokyny pro žáky: Žofka schovala všem spolužákům po třídě něco, co každému přivezla od moře. Najděte to a sedněte si k oknu. (po třídě jsou poschovávané mušličky). Učitelka v roli Žofie: „Mušličky máte ode mne jako dárek od moře, některá mušlička je kouzelná, když si ji přiložíte k uchu, můžete slyšet šumění moře. Jednu jsem vzala i Felixovi, ale ten tady se mnou není (smutek v hlase). Doma jsem si z mušliček vytvořila jméno, které mi někoho připomíná. To byste mohli zkusit taky. Holčičky mají tento červený papír a kluci zelený, zkuste společně z mušliček vytvořit něčí jméno.“
_„_Ach jo…Už zvonilo a můžeme jít domů. Já vím, mám tady spoustu kamarádů, ale nevím, s kým mám jít ze školy domů. Všichni mě chtějí doprovodit, abych nebyla smutná. To jsou moc hodní. Když půjdu s Evčou, nebude se to líbit Kačce. Když půjdu s Honzou, naštve se Tomáš. Jak to vymyslet, když maminka řekla, že se mnou může přijít jen jeden kamarád…“ Přemýšlí. Klobouk Žofky leží u jejího batohu.
Pokyny pro žáky: Má někdo nějaký nápad, jak by to mohla Žofka vyřešit, respektovat přání maminky, ale nikoho ze spolužáků nenaštvat. Můžete ho Žofce navrhnout a uvidíme, jak se rozhodne.
Učitelka v roli reaguje na dané návrhy, vysvětluje, proč je nemůže přijmout. Po vyčerpání všech možných nápadů učitelka v roli Žofky řekne: „Už to mám, jednou jsme byli s babičkou na výletě a nemohli jsme se s Lenkou, Mikulášem a Julkem dohodnout, kdo s kým bude sedět na dvousedačce lanovky. Děda vyndal z kapsy provázky a držel je v ruce, konce visely na obě strany. My jsme si každý chytili jeden konec a děda otevřel dlaň a bylo to. Hned jsme bez dohadování věděli, vedle koho bude každý z nás sedět. Zkusíme to.“ Učitelka v roli vyndá vlnu nastříhanou na asi 2m dlouhé části v polovičním počtu než je počet žáků a drží je uprostřed, vyzve všechny, aby si chytili jeden konec. Žáci se pak snaží rozplést, nesmí provázek pustit, a vymotáním najít svého kamaráda na konci vlny. Po rozpletení všech, odcházíme ve dvojicích domů.
Pokyny pro žáky: Maminka se ptá Žofky, jak se měla ve škole. Ve dvojici zahrajte, co se vše dnes ve škole událo. Časové vymezení trianglem – začátek i konec.
Pokyny pro žáky: Pošeptejte si s kamarády, kdo asi ten dopis napsal, co v něm asi bude. Učitelka v roli Žofie čte nejprve obálku a pak otevírá a čte dopis: „Slečna Žofie Bílá, Neratovice, Czech republic, 277 11 - dlouhá pauza, která zvýšila napětí – „Milá Žofie, bohužel jsem tě na letišti ztratil, ale nedělej si o mne starosti. Daří se mi dobře. Nastoupil jsem do nesprávného letadla. Neletělo domů, ale do Paříže. Chére Sophie, to je francouzsky a já Francii miluju! Mám teď kufr, je trés chic, jak se tu říká. Ještě si trochu prohlédnu svět. Paříž je krásná, ale zdá se, jako by se mě lidé v hotelu a na ulicích vůbec nevšímali. To je zvláštní, co? Mně je to jedno, mají tu Eiffelovku – nejvyšší věž, jakou jsem kdy viděl. Naštěstí mají nahoru výtah. Výhled je senza, všechno vypadá malé jako z krabičky od sirek – ale se střechami a komíny. Představ si: Lidé tu nosí chleba pod paží, a ten chleba je dlouhý jako násada od smetáku. Včera jsem viděl, jak několik pánů hrálo v parku obří kuličky. Tady je možné všechno. Á propos (to se tu říká), jak je doma?
Pac a pusu posílá FELIX
Dopis i s fotografií Felixe u Eiffelové věže si Žofka vystaví ve svém pokoji k ostatním důležitým předmětům: mušličky, album, háčkovaná zvířátka a DOPIS A FOTKA OD FELIXE!
Všichni si vystavené „poklady“ prohlížejí.
Pokyny pro žáky: Vytáhněte si korálek ze sáčku, podle barvy vytvořte 4 skupiny a zkuste se domluvit a vytvořit fotku, která vystihuje, jak Žofka ukazuje tatínkovi, který se vrací z práce, mamince a také svým sourozencům DOPIS OD FELIXE. Postupně obraz jednotlivé skupiny předvedou ostatním. Kdo bude chtít, může obraz v dalším kole rozehrát. Své rozhodnutí nahlásí předem učiteli. Čas bude vymezen přesýpacími hodinami – 1 minuta, začátek i konec ohlašuje triangl.
Pokyny pro žáky: Vezměte si papír a tužku a napište nebo i nakreslete vzkaz Felixovi. Dopis složte a dejte k pošťákovi.
REFLEXE (5 minut)
Po kruhu si posíláme ZVONEČEK POVÍDÁLEK a můžeme říct, co nás potěšilo, jak se nám dnes hra líbila, co se nám dařilo, v čem byl problém. Po zazvonění zvonečku uděláme závěrečnou rytmizaci říkanky:
ABRAKA DABRAKA, ČÁRY MÁRY, (čarujeme rukama)
KOLESA OD LESA, BRUNDIBÁRY. (velké kruhy, 4x tlesknutí)
ABRAKA DABRAKA, FELIX NÁM PÍŠE, (čarujeme, znázornění psaní)
POSLAL NÁM DOPIS AŽ Z FRANCOUZSKÉ ŘÍŠE. (vzpažit, spojit ruce - věž)
ŽOFKA HO PŘEČETLA A PŘITOM TUŠÍ ŽE, (čteme dopis, ťukneme se do čela)
FELIX HO POSLAL AŽ Z DALEKÉ PAŘÍŽE. (vzpažit, hluboký předklon, vytřepání a uvolnění těla)
Posíláme si po kruhu ZVONEČEK POVÍDÁLEK, kdo ho drží, řekne jméno svojí nejoblíbenější hračky a proč ji má rád.
Rytmizace říkadla podle nápodoby:
DOBRÉ RÁNO, DOBRÝ DEN,
NA CO SI DNES ZAHRAJEM? (rytmické tleskání)
PŮJDEME TAM A ZASE ZPÁTKY (vzpažit a dřep)
DOSTANEM SE DO POHÁDKY (tleskání v dřepu do rytmu)
BUDEME SI SPOLU HRÁT (stoj, otočka kolem dokola)
KAMARÁDSTVÍ POZNÁVAT. (tleskání do rytmu)
Rozpočítadlem Andon dodion určím jednu babu. Ostatní se mohou zachránit před babou tím, že řeknou jméno svého kamaráda a sednou si do dřepu. Koho baba chytí, stoupne si do stoje rozkročného. Vrátit do hry se může, pokud ho kamarád zachrání tím, že mu podleze mezi nohama. Hru začíná a ukončuje nebo přerušuje zvoneček.
Pokyny pro žáky: Lehněte si na záda, zavřete oči a představujte si svého nejoblíbenějšího plyšáka. Až uslyšíte hudbu, budete co nejpomaleji ožívat, protahovat se a opravdu pomalu zaplňovat prostor kolem sebe jako váš plyšák.
Pokyny pro žáky: Podáváme si klobouček Žofky, kdo ho drží, řekne, na co si vzpomněl z příběhu o Žofince.
Žofie si hraje v pokojíčku, uklízí si knížky, jednu z nich si prohlíží. Vezme si míč a jde si hrát s Lenkou a Julou na zahradu, nejdříve si jen tak hází, potom hrají na jelena a pak si jdou stavět na písku. Holky vaří a pečou dorty a bábovky, Julek staví silnice pro auta. Najednou na ně někdo volá: Učitelka v roli tety Emči (kostýmní znak – sluneční brýle) „Ahoj děti, já jsem se na vás tak těšila! Pojďte honem ke mně, něco jsem vám přivezla.“
Pokyny pro žáky: Po kruhu si posíláme malý kufřík, nekoukáme se do něj, jen hmatem prozkoumáme předměty, které kufřík ukrývá (malá replika Eiffelové věže, pohled, zabalený bonbón). Nikomu nic neříkáme, jen se pokusíme zapamatovat si, co tam asi bylo.
Pokyny pro žáky: Vytvořte skupiny, vymyslete si a přehrajte nám situaci, která se vztahuje k předmětům z tajemného kufříku.
Pokyny pro žáky: Kdo si sedne na židli a vezme si Žofinky klobouk do ruky, nemusí si ho nasazovat, vypráví tetě o Felixovi.
PŘESTÁVKA (5 MINUT)
Pokyny pro žáky: Na zemi jsou vystaveny obrázky, najděte si svůj a vzpomeňte si proč, a komu jste ho kreslili. Koho teta Emča pohladí, ten ji řekne zajímavosti o obrázku.
Učitelka v roli Žofky: „Někdo zvoní, kdo to asi může být? Jdu se podívat.“ Učitelka otvírá dveře na chodbu a přináší dopis. Posadí se mezi děti a začne číst nejprve obálku: „Slečna Žofie Bílá, Neratovice, Czech republic, 277 11.“ - delší pauza a pak otevírá a čte dopis: „Milá Žofko,
Tady v Egyptě je snad ještě větší horko než v Římě. Včera jsem jel na velbloudovi, houpalo to jako na lodi. Aby mohli jezdci nasednout, velbloud si klekne a skoro si lehne. Ale většina lidí sem nepřijíždí kvůli velbloudům, nýbrž chtějí vidět pyramidy. Kdyby ses mě zeptala, tak jsou to takové velké trojúhelníky, které stojí na poušti. A teď to přijde: Uvnitř byli před dlouhou dobou pochováni králové Egypta- se svými poklady! Aby je nikdo nerušil, vede skrz pyramidy spousta tajných chodeb. Mně se to zdá strašidelné, co když člověk kvůli těm všem chodbám už nenajde východ ven? Vedle pyramidy leží hlídací pes, obří kočka – nebo obrovský lev, to nevím přesně. Ale jeho obličej – to je obličej nějaké ženy…Všechno je to takové zvláštní. Podívej se na plánek tajných chodeb v pyramidě.
Moc se na tebe těším!
Tvůj Felix“
Učitelka v roli Žofky posílá Tajný plán pyramidy. Děti si ho prohlíží a posílají dál.
Pokyny pro žáky: Podáváme si malou sošku skarabea, sdělujeme ostatním, co víme o Egyptě. Dohledáváme ve velké obrázkové knize další informace. Učitelka v roli tatínka (klobouk) věší namalovanou mapu a ukazuje dětem, kde je Afrika a kde je Evropa. Přilepuje fotku Felixe na místo v Paříži.
Pokyny pro žáky: Vezměte si papír a tužku a nakreslete tajný plán pyramidy. Svůj výtvor konzultujte ve dvojici.
Pokyny pro žáky: Utvořte si dvojice, chytněte se za ruku a jeden z vás bude mít zavřené oči a úkolem druhého je provést bezpečně labyrintem v pyramidě, nesmíte ani jeden do ničeho narazit. Dohodněte se, kdo z vás bude mít zavřené oči a nechá se vést cestou. Cesta je vyznačena barevnými značkami. Tady je začátek a u okna na druhé straně je cíl. Ostatní pozorně poslouchají, zda neuslyší z pyramidy zvuk rozbitého džbánu, který by signalizoval, že někdo do něčeho narazil.
Pokyny pro žáky: Ukažte na mapě, kde asi Felix poznává pyramidy. Učitelka v roli tatínka přilepí na mapu „Tajný plán pyramidy od Felixe“. Ostatní předměty (Velká obrázková kniha o Egyptě, soška panovnice Nefertity, soška skarabea) přidá na výstavu k ostatním „pokladům“ pod mapu.
Učitelka v roli Žofky jde po zazvonění ke dveřím, pomalu je otevírá a vykřikne: „Jééé, to snad není možné, ty jsi tady!!!“ Přináší skutečného plyšového zajíčka Felixe a mazlí se s ním. Postupně si ho půjčují všechny děti a spontánně vyjadřují své pocity.
Pokyny pro žáky: Felix přivezl z cest něco dobrého. Pošlete si jeho sáček, vezměte si jednu věc, čichněte si a ochutnejte. Pošeptejte kamarádovi, co jste od Felixe dostali.
Pokyny pro žáky: Utvořte uličku a řekněte Felixovi, co byste chtěli, aby věděl.
Učitelka v roli Žofky: „Felixi, já mám takovou radost!! Tolik jsi mi chyběl. Už jsme zase spolu. Mám tě moc ráda a už se těším, až mi budeš všechno znovu dopodrobna vyprávět. Jsi můj malý cestovatel. Ale dneska, dneska se mi bude nááádherně usínat.“ Učitelka si sundá Žofky klobouček a podívá se na děti: „No tak to vidíte, všechno dobře dopadlo, Felix se vrátil k Žofince, všechno jí určitě dopodrobna vyprávěl a možná, že je čekají ještě další dobrodružství. Kdo by se chtěl dozvědět více o Felixovi a Žofince, může si přečíst knížku Dopisy od Felixe, kterou napsala spisovatelka Annette Langenová (vytahuje ji z batohu a ukazuje ji dětem). Já vám ji tady nechám a můžete si ji prohlédnout a třeba se s paní učitelkou domluvit, že si budete číst další příběhy.“ Pokládá ji ke všem „pokladům“.
REFLEXE (5 minut)
V kruhu podáváme klubíčko vlny, komu chceme, podržíme si v ruce konec vlny, odpovíme na otázku: „Je pro vás přátelství a kamarádství důležité?“ ANO x NE a klubíčko předáme dál. Vytvoříme pavučinu. Prohlédneme si ji a vyfotíme. Po zazvonění zvonečku uděláme závěrečnou rytmizaci říkanky:
ABRAKA DABRAKA, ČÁRY MÁRY, (čarujeme rukama)
KOLESA OD LESA, BRUNDIBÁRY. (velké kruhy, 4x tlesknutí)
TAJEMSTVÍM DÁLEK DOPISY VONÍ (čarujeme, znázornění psaní)
V TOM VŠAK UŽ FELIX U DVEŘÍ ZVONÍ, (vzpažit ruku, zvoníme)
VRÁTIL SE Z CESTY DO DALEKÝCH SVĚTŮ (dalekohledem z rukou se rozhlížíme)
OTVÍRÁ DVEŘE - A HURÁÁÁÁ - UŽ JE TU! (náznak otvírání dveří, výskoky se vzpaženýma rukama, objetí se navzájem)
Přes mé počáteční obavy z toho, že skupinu, se kterou jsem realizovala lekci, neznám, vlastní zkušenost z realizace mě přesvědčila o tom, že obavy nebyly na místě. Domnívám se, že se mi podařilo získat zájem dětí a vtáhnout je do příběhu. Téma přátelství a kamarádství, které může přinášet radost, legraci, pohodu, ale i trápení, stesk a nejistotu, jsme prozkoumávali pomocí metod a technik dramatické výchovy. Představy o Paříži a o Egyptě si děti utvořily na základě Felixových dopisů. Při vlastní realizaci scénáře, došlo k drobným úpravám, které jsem zmínila již výše ve scénáři. Časový plán jednotlivých bloků mi vcelku vyšel, i když některé aktivity se protáhly, jiné zkrátily. Jako pro mě důležité zjištění, které vyplynulo z realizace, byl fakt, že zvonek na přestávku děti vyruší a vytrhne je ze soustředění. Zařazení přestávky mezi jednotlivé hodiny bylo vhodné. Návrat do příběhu se vždy povedl bez problému vzhledem k vhodně zařazeným hrám po přestávce. Při promýšlení zařazení vhodných metod a technik DV jsem měla na mysli, že děti neměly žádnou zkušenost v této oblasti. Domnívám se, že jsem hry a činnosti zařadila s vědomím postupného, posloupného seznamování s těmito technikami. Vím, že se práce dá naplánovat různými způsoby, nabízelo se mnoho cest, jak pracovat s tímto příběhem. Moje osobní radost je taková, že vnímám, že se nám společně podařilo naplnit cíle celého projektu.
Základní škola Mikoláše Alše, Praha 6 – Suchdol
Témata: slib – porušení slibu – následky; není všechno zlato, co se třpytí
Cíle:
Dvě vyučovací hodiny
Simultánní improvizace – Co babička dělá každý den? - Následuje štronzo a učitelka se ptá jednotlivých dětí (Co děláš, babičko?). Děti po dotyku odpovídají v roli babičky. Improvizace pokračuje – co dělá babička, když má všechno hotovo? Štronzo a opakuje se stejný postup. Co dělá babička podle dětí každý den? Vaří kaši, šije sukni, uklízí, čistí pec, zalévá kytičky, sází kytičky, myje podlahu, pere, věší prádlo. A co dělá babička, když má všechnu práci hotovou? Tak to spí, odpočívá, čte si knihu, opaluje se na zahrádce, hraje si se zvířátky, motá bavlnku do klubíčka, apod.
Milá babičko,
jak se máš? My se máme dobře. Maminka chodí do práce a já do školy. Už umím počítat do 20 a znám nová písmenka. Paní učitelka je moc hodná, ale někdy křičí, protože kluci u nás ve třídě hodně zlobí. Včera jsem dostala jedničku z Prvouky. Poznala jsem domácí zvířata. A to je všechno. Měj se moc hezky.
Posíláme 100 pusinek.
Tvoje vnučka a maminka.
…vlk přesvědčuje Karkulky, že je opravdu zraněn a potřebuje pomoc…
Probudí Karkulku svým pláčem a vypráví jí, jak chudák byl postřelen a jestli mu Karkulka nemůže poradit, kdo by se o něj postaral, kdo to umí nejlépe se zvířátky. Kolektivní role Karkulky byla pro některé děti opravdu velmi obtížná. Možná také proto, že znaly pohádku o Červené Karkulce a nechtěly přijmout roli hodného vlka, který je nešťastný a prosí Karkulku o radu, kdo by mu ránu od střelby zahojil. I přesto, že Karkulka předpokládala, že vlk je zlý a za chvilku sežere babičku i ji, poslaly vlka za babičkou, že mu ránu ošetří. Přesvědčivá byla věta, že vlk potřebuje pomoc od toho, kdo to nejlépe umí se zvířátky a to umí jedině Karkulčina babička. Tím ale Karkulka porušila slib, který dala mamince.
A potom se už opakovaly podobné věty. Karkulka došla ke dveřím chaloupky, vzala za kliku a…
20. Improvizace ve dvojicích – děti se vrátí zpátky do dvojic maminky a dcery a rozehrávají situaci, co se stalo, když se Karkulka vrátila domů. Začíná se od stisknutí kliky. Učitelka po chvilce zastaví improvizaci štronzem a ptá se, co se honí hlavou maminkám a Karkulkám; – Děti rozehrávají situaci návratu Karkulky. A co se honilo hlavou Karkulkám? …to se mi ulevilo…maminka je tak hodná…jsem ráda, že jsem to řekla…co jsem říkala, babička už to řekla…už to příště neudělám… A co se honilo hlavou maminkám? …proč jen mě neposlechla…dostane na zadek…nepůjdeš na počítač…jsem ráda, že to vím…vidíš, když se přiznáš, je to bez breku…
21. Reflexe – všichni sedí v kruhu mezi domečkem a chaloupkou a posílají si kamínek. Děti reflektují, o čem to pro ně bylo? Co se naučily nového? Co si objevily? Následuje závěrečné shrnutí celého příběhu. Pro děti to bylo o rodině, o dodržování slibů (hned vzpomínaly na příklady, kdy maminkám lhaly a nepřiznaly se a ze své zkušenosti tvrdí, že je to lepší se přiznat, pak je to totiž daleko horší). Dále to pro děti bylo o Karkulce, o zlu a dobru. A co si objevily? Jedna holčička dospěla k názoru, že už nebude kohokoliv pouštět domů domovním telefonem. Další si libovaly v tom, že si mohly vyzkoušet jak roli staré babičky, tak maminky i malé Karkulky. Celkově se jim příběh líbil a bylo vidět, že o dodržování slibu a o tom, čemu věřit ještě přemýšlely po skončení o přestávce. A to je to nejcennější a na „dramaťáku“ to nejkrásnější
Cíle, které jsem si vytýčila, se z větší části naplnily. Jen udržet kolektivní roli Karkulky, bylo pro některé děti velmi těžké a odpovídaly spíše za sebe než za Karkulku. Vzhledem k tomu, že se s dramatickou výchovou s dětmi od září teprve seznamujeme, tak to opravdu nevadí. Jedná se spíše o dlouhodobější cíl, kterého jen tak z hodiny na hodinu děti nedosáhnou. Potřebují k tomu i nabýt více životních zkušeností a oprostit se od svých myšlenek a naopak vyzdvihnout myšlenky za postavu. Vzhledem k tomu, že mám nejdelší praxi právě v dramatické výchově, cítila jsem se při vedení této lekce sebejistá a věděla jsem, co po dětech přesně chci a mohla jsem už předvídat, co jsou děti schopné zvládnout.
[1] Pro příště bych vstup do kolektivní role lépe vysvětlila a znalost příběhu bych možná ošetřila tím, že bych zdůraznila to, že Karkulka, kterou si děti během toho putování v příběhu vytvořily, může jednat a mluvit i jinak než mluví Karkulka v pohádce.
Prof. Eva Machková
Toto dílo podléhá licenci Creative Commons Uveďte původ-Neužívejte dílo komerčně-Zachovejte licenci 4.0 Mezinárodní License.