Prof. Eva Machková
Toto dílo podléhá licenci Creative Commons Uveďte původ-Neužívejte dílo komerčně-Zachovejte licenci 4.0 Mezinárodní License.
Obsah kapitoly:
Autorka násedujícího projektu vystudovala český jazyk a literaturu na FF UK a souběžně s tím i dramatickou výchovu na DAMU. Od předchozího projektu se látky z historie literatury podstatně liší tím, že nabízejí konkrétní jednání konkrétních lidí, dovoluje tedy častější uplatňování metod ryze dramatických.
Michaela Lažanová
Projektu o salonních společnostech předcházely 4 hodiny práce se skupinou, v nichž jsem zkoušela různé metody a techniky, které jsem v projektu hodlala použít. Na náslechy a lekce jsem docházela v různých časových intervalech a pracovala jsem s literární tematikou, která byla v tu chvíli aktuální. Jednotlivé hodiny byly věnovány tématům romantismu ve světovém umění, povídce Noc u mrtvé Guy de Maupassanta, dramatu Její pastorkyňa a zakladateli sci-fi H .G. Wellsovi. Každá lekce měla podobně jako při realizaci projektu připravenou strukturu a její realizace pak byla podrobně písemně reflektována. Na základě těchto analýz jsem byla schopná upravit výchozí plán projektu co nejlépe „na míru“. Před samotným projektem jsem chtěla studentům podat konkrétnější informace, proto jsem jim zaslala dopis o projektových dnech a jejich průběhu, ale ne o tématu.
. Před konkrétním vytvářením projektového schématu jsem strávila několik týdnů četbou literatury věnované salónům 19. století. Snažila jsem se pro potřeby skupiny vybrat témata, která by byla atraktivní, zároveň umožňovala divadelní práci, byla v těsném kontaktu s literaturou a nabízela i širší společenský kontext, v němž by si studenti mohli udělat představu o této době.
Přípravu projektu jsem odvíjela od toho, že studenti dostanou dva dny ředitelskou výjimku, aby mohli projekt absolvovat. Jednotlivé bloky byly odděleny krátkými přestávkami, které respektovaly strukturu projektu, někdy ale se školními přestávkami kolidovaly. Projektu se mělo účastnit 19 studentů – 10 chlapců a 9 dívek, z důvodů nemoci a jazykového stipendia se jich dostavilo méně, ve čtvrtek 15 - 7 dívek a 8 chlapců a v pátek 16 - 6 dívek a 10 chlapců. Projekt jsem vedla já, ale zároveň se ho účastnila i třídní profesorka Dana Hlavatá, s níž jsem při realizaci mohla počítat a vymyslet pro ni speciální roli. V projektu jsem využila i jazykové znalosti studentů – škola nabízí rozšířenou výuku němčiny.
Projekt byl realizován ve dvou dnech 26. a 27. dubna 2007 se studenty sexty ústeckého gymnázia V. Šmejkala.
Cíle
Studenti
První den
0) Při příchodu odevzdat písemná očekávání, o něž byly v dopise požádáni, do připraveného košíčku, samozřejmě anonymně, moje očekávání a pravidla: odchody na WC, pauzy, spolupráce
_zůstat v roli postavy- horké křeslo ve skupinách, práce s připravenými texty[1]- studenti jsou postavami (30-45 min)_
Den Druhý
aneb zážitky ze salónů
Lístečky- splnění/nesplnění očekávání
Reflexe - Den první
Úvodní aktivity prvního dne proběhly poměrně chaoticky, jejich průběh jsem ani sama nebyla schopna monitorovat, výrazně jsem znervózněla a doufala, že oba očekávaní pedagogové v pořádku dorazí. Nicméně z reakcí novinářské skupiny vím, že i úvod projektu měl své publikum, neboť studenti zaznamenali práci se strojem času, který je do doby konce 19. století přesunul. Co se týče hudebního výběru, hledala bych nějakou vhodnější, pro současnost opravdu charakteristickou, dále bych se pokusila nalézt výhodnější hudbu pro dobu konce 19. století - polku, valčík s jasným českým kontextem. Práce s živými obrazy, prezentováním myšlenek lidí v daném časovém období proběhlo bez větší invence, v podstatě bych řekla, že ve stereotypu, studenti tyto aktivity už dobře znali a bylo vidět, že některé i trochu nudí.
O pauze jsem se převlékla do kostýmu a převtělila se do Anny Mikschové, která vítá hosty a zve je do svého salónu. Tento vstup opravdu zapůsobil, studenti byli velmi mile překvapeni, jednak mou rolí, připraveným pohoštěním, nejvíce je však nadchla role jejich třídní profesorky, kterou jsem oslovovala „Evelíno“ a která celou společnost obsluhovala. Při konzumaci kávy, čaje a zákusků jsem vedla konverzaci na téma Salón Anny Mikschové a vybízela studenty, aby mi kladli otázky, někteří se velmi aktivně do konverzace zapojili, jiní pouze „debužírovali“. Domnívám se, že zásadní poznatky o podobě salónů si však odnesli všichni.
Po této aktivitě jsem těžiště přenesla na studenty, kteří vstoupili do rolí autorů a jejich postav. V představě jsem chtěla, aby se studenti sami aktivně stávali postavami bez mého přičinění, nicméně v reálu se k tomu neměli, tak jsem je sama postavami zvolila.
Příprava dopisů byla delší, než jsem předpokládala, ale úkol byl splněn bez větších problémů. Uvádím jeden příklad za všechny:
Vážená Anno Mikschová!
I ke mně se donesly zvěsti o vznešenosti Vašeho salonku. Byl bych proto poctěn, kdybych mohl být součástí vašeho sezení. Nejsem si jist, jestli nežádám příliš mnoho, kdybych s sebou zároveň vzal své dva přátele- doktora Kazisvěta, který se sice na Malé Straně netěší přílišné oblibě, a láskou zhrzenou Milionovou bábu.
Srdečné díky a pěkný den Jan Neruda, dr. Kazisvět, Milionová bába
Další aktivita - vystavění role a zkoušení si horkého křesla ve skupinách se minula účinkem. Zde jsem přecenila možnosti studentů, proto jsem při této aktivitě měla pocit, že někteří studenti se nudí, opět se pustili do jídla, jiní se pokoušejí úkol splnit, ale ne příliš úspěšně. Ale studiu informací o postavách věnovali účastníci projektu mnoho času, psali si poznámky, vypisovali si fráze, jednoznačně se prezentace před publikem, kterou tušili, obávali.
Následující pozvání do tanečního sálu a instrukce zadejte se, pánové, vyvolala rozpaky. Možná, že i nástup Straussova valčíku nebyl ideální hudbou, neboť páry příliš netančily. Někteří dokonce tančit odmítli, tak spolu tančily i dvě dámy. Musela jsem se jednoho netanečníka ujmout sama, hostitelce tanec přece jen neodmítl, ale opravdu byl tancem nezasažen. Zajímavé je, že jsem si myslela, že po absolvování tanečních, které má většina třídy za sebou, bude tanec příjemným zpestřením.
Co se týče konverzování při korzu, to evidentně vázlo. Využila jsem své role a vyzvala vždy dvojici či čtveřici, aby zaujala čestné místo v popředí a s ní se jako majitelka salónu pokoušela hovořit jako s postavou: ptala jsem se na její dojmy o sobě, o budoucnosti, o budoucích čtenářích; fiktivních postav na to, zda jsou spokojeny s tím, jak je autor stvořil, zda by mu něco vytkly, co by na sobě chtěly zlepšit.
Následný střih při výměně hostitelek vzbudil opět obrovský ohlas, myslím, že zejména způsob mluvy nové hostitelky Marie Růžičkové studenty zaujal, to se hodně projevilo následující den, kdy členové německého salónu tento způsob komunikace převzali. Opětný přechod do jídelny a nové pohoštění měly úspěch.
Představování hostů splnilo očekávání, jen některé návštěvy do svého projevu nezakomponovaly výhrady vůči způsobu mluvy hostitelky, některé naopak nabídly soukromé lekce českého jazyka.
Poslední částí tohoto dopoledne se stala reflexe, která proběhla opět ve větším prostoru, studenti měli možnost poprvé nahlas zveřejnit své dojmy a pocity z prožitého dne. Všichni této možnosti využili. O svých zážitcích mluvili pozitivně, většina z nich uvedla, že se těší na druhý den.
Četbou textu o úrovni salónů jsme zahájili druhý den projektu, nejprve se studenti dozvěděli to, co český salón není, poté to, co by český salón měl být. V souvislosti s četbou jsem potom kladla studentům otázky týkající se toho, co si pamatují ze včerejšího dne, toho, proč byly hostitelkami především ženy- odpovědi byly logické a vycházely z poznatků i z vlastní intuice.
Poté jsem vytvořila jednotlivé skupiny, studentům jsem rovnou řekla, že k tomuto rozdělení jsem došla po konzultaci s jejich třídní a že se domnívám, že takto budou skupiny dobře fungovat. Novinářská skupina: Katka, Eva, Dominik, Lukáš, Filip; český salón: Klára, Marek, Pepa, Pavla, Martin, Míša; německý salón: Honza, Jakub, Tomáš, Eliška, Martina. Studenti se bez protestů rozdělili do skupin a mohla tak začít další práce.
Nejprve si každá skupina zvolila prostor, pouze novinářská měla již předem danou sekci v blízkosti počítače, kterou ale sama upravila podle svých potřeb. Všechny skupiny pak začaly vymýšlet role, v nichž by se ostatním prezentovaly. Zároveň vymýšlely i obrazy, kterými se představí. Zde bych chtěla zmínit nedorozumění, žurnalistická skupina nejprve myslela, že bude také součástí 19. století, proto se její členové začali zabývat dobovou žurnalistikou, to jim zabralo poměrně dost času, než se rozhodli, že se mne zeptají, když jsem instrukci vyjasnila, už jim však již příliš času nezbylo na to, aby vymysleli příhodné a zajímavé obrazy, kterými by se prezentovali. Jejich představení působilo nejméně věrohodně a ledabyle, improvizovali při realizaci.
Naopak bych chtěla vyzdvihnout představení se členů německého salónu, jejichž fotografie byly i divadelně zajímavé: 1) vystavěli si příběh, v němž ale všechny požadavky zadání naplnily: jeden člen společnosti má pochopení pro české myšlení a je ze společnosti vyhoštěn 2)pracovali s prostorem - vyhoštění člena se posouvalo od stolu směrem ke dveřím 3)vždy vytvořili fotografii, chvíli zůstali ve štronzu, potom jeden z nich vystoupil a obraz okomentoval - toto byla součást zadání, nicméně skupina německého salónu byla jediná, která instrukci naplnila 4)vtipně si rozdělili role, hostitelkou salónu byla Gertruda, kterou ale ztvárňoval muž - to vzbudilo velký divácký ohlas. V této skupině společně pracovali tři z velmi dominantních osobností třídy, to se odrazilo i na jejích výkonech.
Představení českého salónu respektovalo instrukci v hlavním bodě, vytvoření rolí, ale její členové nedokázali pracovat střihem - vytvářet fotografie, po celou dobu prezentace probíhala plná hra - ubírala totiž na diváckém dojmu, někdy působila i rušivě, zejména v případech, kdy se komentář kryl s promluvou postav. Jemně jsem proto nesplnění úkolu musela vytknout, ale myslím, že si to členové sami uvědomovali.
Poslední součástí prvního bloku byly práce na básnických textech. Ty byly částečně inspirovány fotografiemi, ale spíše vycházely z dojmů a zážitků účastníků projektu. Texty se velmi zdařily. Práce členů českého salónu by si zasloužila vyzdvižení, sice s básní velmi zápolili, ale vtipný nápad a rýmová struktura básně byly opravdu zdařilé
Po této aktivitě jsme se přesunuli do druhé místnosti, kde bylo opět vše připraveno k pohoštění. Při jídle se však v salónních společnostech vyprávěly i nejrůznější příběhy, proto se tak stalo i v našem případě. Příběh měl být vyprávěn řetězově: jeden řekne určitou část, předá slovo dál, nebyl dán žádný čas na přípravu, vše probíhalo improvizovaně. Příběhy se vyprávěly dva. První nesl téma: Co způsobilo letošní jaro, jeho plynulost, návaznost a logika neodpovídaly zadání, což bylo jasné všem. Skupina se ne plně soustředila na řečené, nenavazovala na sebe, neuvědomovala si, kde by mělo v příběhu dojít k zápletce, kde už bude nutné vést linku příběhu k závěru. Ujasnila jsem tedy nedostatky. Druhý příběh na téma: Opisování tak byl o poznání zdařilejší. Byl logicky vystavěn, vypravěči si naslouchali, navazovali na sebe, pokoušeli se udržet v příběhu i humornou linku, věděli, na co je třeba se soustředit, zároveň se jich bezprostředně dotýkalo i téma, proto se vyprávění podařilo.
Opět jsme se přesunuli do větší místnosti. Zde obě salónní společnosti dostaly do rukou text Nerudovy aktovky Ženich z hladu, jejich úkolem bylo text pročíst, vybrat z něho základní dějovou linku, tu přizpůsobit podmínkám svého salónu, rozdělit role a příběh připravit v několika rozžitých obrazech pro ostatní. Čtení aktovky však po několika minutách začalo studenty nudit, proto jsem přecházela mezi oběma skupinami a na stěžejní části dramatu je upozorňovala, či je sama převyprávěla. Studenti pak samostatně příběh zpracovávali. Členové německého salónu měli k dispozici slovníky, ty však využili minimálně, neboť je lákala především hra s nedokonalostí jazyka, takže si se správnou gramatickou a lexikální stránkou překladu vůbec nelámali hlavu.
Mezitím pracovala novinářská skupina na dalších úkolech, které měla zadané: vypracovat reportáž z dnešního dne, napsat fejeton, jehož téma je inspirováno zážitky ze salónní společnosti. Zároveň stále mapovala dění v obou salónech, fotodokumentovala je a připravovala se na nahrávání prezentace obou salónních „představení“. Pro psaní fejetonu a reportáže měli studenti k dispozici textové materiály, které mohou sloužit jako inspirace pro strukturu jednotlivých textů, ale využili jich minimálně. To se projevilo zejména u reportáže, jejíž výslednou podobu by asi žádné periodikum nepřijalo. Myslím, že na vině neúspěchu byly zejména vyčerpání a časový pres. Zato fejeton může být ukázkou reprezentativní podoby tohoto žánru. Již název fejetonu Domácí puťka naznačuje, jakým směrem se autorka textu ubírá. Prezentace výsledných produktů této skupiny proběhla až na samém závěru celého dne, tedy až po zhlédnutí obou salónních představení.
Prezentace obou zpracování Nerudovy aktovky je zachyceno na DVD. Zde musím opět konstatovat, že práce německého salónu byla co do instrukcí prezentace zdařilejší. Pracovali s rozžitými obrazy, každý akt začali ze štronza a ve štronzu končili, což působilo přehledněji. I po herecké stránce byli výraznější, opět zejména pánové mluvili hlasitě a srozumitelně, možná jim vyhovovalo to, že se mohou v roli „schovat“. Dámská část skupiny byla o poznání stydlivější. K této prezentaci by však bylo možno se vrátit, chyby vypilovat. Myslím, že by to skupinu ještě bavilo.
Druhá prezentace byla o něco méně kvalitní. Skupina pracovala s postavou vypravěče, což bylo zajímavé srovnání. Prezentace příběhu vlastními aktéry ale někdy zadrhávala. Zde bych chtěla zmínit i práci s prostorem, aktéři byli vměstnáni do rohu a právě vypravěčka, jejíž role byla dominantní, stála v nejzazším koutě. Došlo i k několika nedorozuměním mezi hráči, nevěděli, co bude následovat, proto byla jejich prezentace o poznání váhavější. Skupina ale zapomněla, že má do své práce vměstnat myšlenky češství a propagovat český jazyk.
Stěžejní prací těchto skupin však nebylo dokonale zvládnuté představení, ale práce s divadelní hrou, pokus o její dramatizaci, vystižení zásadních míst děje, posun děje, hra s hrou. A to se myslím vydařilo.
Závěrečným úkolem obou salónních skupin bylo studium dobových časopisů a jejich prezentace ostatním. Tento úkol byl zadán především proto, aby novinářská skupina mohla dokončit svou činnost a prezentovat ji ostatním. Studenti se zaměřili zejména na prohlížení obrázků a čtení inzerátů. Myslím, že zde už bylo vidět, že jsou unaveni a těší se, až se budou moci rozejít.
Po prezentaci prací novinářské skupiny a její vizi o podobě vzniknuvšího časopisu Salónek, následovala reflexe. Studenti dostali možnost se vyjádřit, tuto možnost mohli však i odmítnout, všichni se ale o nějaký svůj dojem z obou dnů s ostatními podělili. Zde bych chtěla podtrhnout reflexi Dominika, který i před svou třídní profesorkou řekl: „…v životě jsem ve škole nedřel tak, jako dneska, a doufám, že už nebudu.“ Po ústní reflexi jsem studenty požádala i o písemné zpracování, protože vím, že některé věci se lépe píší, zejména pokud jsou pisatelé v anonymitě. Studenti tedy napsali své písemné reflexe, které se často odvolávaly k jejich čekáváním. Po jejich odevzdání nám pomohli uklidit učebnu a rozešli se.
Několik konkrétních příkladů. Neuvádím ale všechna vyjádření, vybírám pouze ta, o nichž se domnívám, že jsou něčím zvláštní, či že poukazují na určitý jev, který je pro skupinu charakteristický:
Prof. Eva Machková
Toto dílo podléhá licenci Creative Commons Uveďte původ-Neužívejte dílo komerčně-Zachovejte licenci 4.0 Mezinárodní License.