Pověsti jiných zemí

Pověsti často bývají pociťovány za ryze vlastivědný materiál, týkající se vztahu k domovu, k vlasti. To je jedna z přirozených a cenných funkcí, ale není jediná, i pověsti jiných zemí přinášejí zajímavé hodnoty a v neposlední řadě vedou k zájmu o země, kde vznikly. Nutno ovšem říct, že pověsti jiných zemí k nám začaly v podstatnější míře pronikat - z důvodů celkem zřejmých - až od 90. let 20. století.

Je zvláštní, že ani slovenské pověsti u nás nebyly příliš rozšířeny ani v éře Československa. K těm ojedinělým patří jedna napsaná českým autorem a jedna přeložená ze slovenštiny.

Odlišnosti slovenské historie a tradic od našich si uvědomíme v bratislavských pověstech, jak je zapsala a dotvořila Mária Ďuríčková, slovenská učitelka a spisovatelka. Odlišnosti spočívají v historické situaci Slovenska a Bratislavy zvlášť. Bylo to město převážně německé a tak Ďuríčková nemohla sbírat ve větším měřítku hotové slovenské pověsti, ale z útržků a faktů historie sestavovala „historické obrázky“. Ale odlišnost tkví i v pojímání démonických bytostí, od naší tradice se slovenské démonické pověsti liší například pojetí postavy čerta, který je v našich pověstech a pohádkách převážně postavou komickou nebo strejcovskou, ne nebezpečnou. Kapitola Bratislavský čert tuto postavu uvádí, obsahuje charakteristiku čerta i jeho kousky, kterými trápil lidi.

Červená pelerína

Jednoho dne byl čert povolán na čertovský sněm a rozhodl se pořídit si novou červenou pelerínu. Ale právě v té době byla červená látka všude v dosahu vyprodána, protože se připravovala královská korunovace. Prošel několik obchodů v Bratislavě, zkusil to ve Vídni, v Ostřihomi, v Budíně a Trnavě, ale všude to bylo stejné. V den korunovace bylo město plné lidí, dav jásal a vítal krále a hned jak průvod přešel, vrhl se čert na sukno. Ale měl smůlu, lidé se na sukno vrhli také a na čerta se nedostalo. Rozzlobený čert při ohňostroji foukl do rachejtle a způsobil požár, tak se lidem pomstil.

Téma: Ani čert nedokáže čelit hrabivosti davu, v němž i slušní lidé ztrácejí nad sebou kontrolu.

Pramen: Mária Ďuríčková: Dunajská královna

Čert také byl strážcem bratislavských pokladů, které považoval za svůj majetek, a dobře si svůj majetek hlídal, kdo se pokusil poklad získat, těžce na to doplatil. Jednou onemocněl a nezbylo mu, než v přestrojení za myslivce o pomoc požádat apatykáře jezuitů.

Vedle ryze pověsťových příběhů, například o tom, že na místě Mlynské doliny bývaly bohaté mlýny, jejichž majitelé byli za své jednání potrestáni tím, že se celá oblast propadla do země a jen občas se vynoří, jsou tu i příběhy historických osobností, které navštívily Bratislavu.

Z jejího života jeden příklad stále aktuální.

Šibenice.

Pro stavbu šibenice byl vždy v Bratislavě vybírán nejmladší člen tesařského cechu, ale ten tím získal stejně špatnou pověst jako kat, ačkoli se na popravu hrnulo celé město a radní hlásali myšlenku, že popravovat zločince je správné a potřebné. Až se jeden mladý tesař příkazu vzepřel a radní našli řešení: tesaři postavili šibenici jen zčásti a pak se k ní v průvodu odebrali všichni důležití občané města, radní a cechmistři, a každý z nich na ni poklepal kladivem, takže ji stavělo celé město a nikdo nemohl být za to šikanován.

Tématem je paradox volání po neúprosných trestech a následné pohrdání těmi, kteří se o ně přičinili.

Pramen: Mária Ďuríčková: Dunajská královna

Cibulovy Tatranské pověsti se soustřeďují především na krajinu - jak Tatry dostaly jméno, proč je v horách tolik květin, kolik je v nich vrcholů, jak byly ty oči ony vrchy pojmenovány a podobně. Knížka obsahuje i pověsit o Jánošíkovi a dalších zbojnících, o lidech žijících v horských oblastech a jejich životě a tak dále. Ale jsou tu i příběhy, které jsou k Tatrám vázány prakticky jen lokalizací.

Létající bylinkář

Nalezenec Cyprián vyrostl v klášteře a specializoval se na bylinkaření. Vydával se na sběr bylin i do Tater a při jedné návštěvě se zakoukal do krásné pasačky ovcí. Protože měl do Tater daleko, vynalezl zrcadlo, v němž pasačku mohl vidět. Ale ani to nestačilo a tak si vyrobil křídla, aby za ní mohl létat. Doletěl nad dívčino stádo, ale když nad ním kroužil, nastala bouřka a blesk he srazil na břeh plesa, kde zkameněl. Mniši v klášteře prohlásili, že to je Boží trest za rouhání, ale lidé usoudili, že pod skálou je poklad. Autor v dovětku vysvětluje, že jde o splynutí příběhů dvou mužů, kteří žili každý v jiném století, a lidové vyprávění z nich vytvořilo postavu jedinou.

Téma: Velké cíle a láska mohou ztroskotat, když se dostanou do rozporu realitou.

Pramen: Václav Cibula: Čarovný zeměklíč.

Zatímco v našich pověstech dominují postavy vesničanů a měšťanů a nanejvýš příslušníci střední a nižší šlechty, v polských jsou nejčastějšími postavami králové, vojevůdci, knížata i četné historické osobnosti. V lecčems se od našich odlišují i nejstarší pověsti. Podle polského podání se Lech rozešel s Čechem a s Rusem a vypravil se na sever, kde založil Hnězdno. Sága pokračuje postavou Kraka, který zabil nebezpečného draka a na dračí skále postavil hrad Wawel a pod ním město pojmenované po něm Krakov.

Zvláštní motivy obsahuje titulní pověst o králi Popielovi II.

O králi Popielovi, na němž si myši pochutnaly

Popiel II. byl nejhorším panovníkem, jehož bezohledná vláda vyvolala pokusy o svržení. Měl na dvě desítky bratrů, kteří byli potenciálními uchazeči o trůn. Když se po smrti otce stal králem, žil dál prostopášným životem a odmítal napomínání strýců. Aby ho napravili, našli mu nevěstu, německou princeznu. Byla lakomá a kníže se vedle ní změnil spíš k horšímu. Příbuzní se chystali vzít mu trůn a Popiel v té situaci předstíral, že je na smrtelném loži. Sešli se všichni příbuzní a Popiel je vyzval, aby se s ním napili na rozloučenou. Ale nápoj byl otráven, všichni zemřeli. Téhož večera se rozzuřila strašná bouře, která trvala tři dny a tři noci. Ráno zámek napadly houfy myší, do nichž se vtělili zavraždění příbuzní. Krále i jeho rodinu myši zahnaly na ostrov uprostřed jezera, ale přeplavaly a celou královskou rodinu sežraly.

Téma: Všeho do času, když přeteče pohár, je zlu otevřena cesta.

Pramen: O králi Popelovi, na němž si myši pochutnaly

Řada příběhů vypráví o nájezdech Tatarů, například příběh zázračné záchrany sester klarisek před Tatary, nebo příběh člena Řádu německých rytířů a jeho sestry. O odlišnosti polských dějin od našich svědčí i příběhy z druhé poloviny 17. století, kdy Polsko čelilo nájezdům Švédů ze severu, kozáků z východu a Turků i krymských Tatarů z jihu. Známou postavou polských pověstí je černokněžník připomínající Fausta i alchymisty.

Pan Twardowski

Hrdinou příběhu je historická postava ze 16. století, černokněžník krále Zikmunda Augusta, posledního Jagellonce na polském trůně. Podle pověsti si pan Twardowski, filozof a alchymista, vynálezce a vědec, stejně jako Faust pozval ďábla, aby mu sloužil. V podmínkách smlouvy stojí, že jeho duši si ďábel smí vzít pouze v Římě. Pan Twardowski kromě vědy a bohatství zatoužil i po krásné nevěstě, s kterou se za pomoci ďábla oženil v podobě chudého starce. Ponižoval ji a trápil, až pak se jí dal poznat jako mladý a sličný muž. V závěru života ho ďábel už chtěl unést a přes všechny Twardowského únikové manévry nakonec uspěl, dostihl ho v hospodě s názvem Řím. Do pekla ho ale nedonesl, Twardowski si cestou zpíval modlitbu, ďábel tím nad ním ztratil moc a odložil ho v povětří nad měsícem. Ze země je na měsíci vidět jeho obrys.

Téma je faustovské – získat možnost bohatý a zajímavý život, různorodé schopnosti, konec je ale nevyhnutelný a nelze mu zabránit.

Pramen: O králi Popelovi, na němž si myši pochutnaly

Vanda

Polská pověst o kněžně Vandě je v češtině k dispozici ve třech variantách. Nejobsáhlejší je varianta Leontiny Mašínové: příběh začíná tím, že se u Visly usadil kmen Lechů po rozchodu s kmenem Čechů. Popisuje vládu knížete Kroka, který žil na Krakovském hradě. Po jeho smrti se ujal vlády starší syn Krok, ale mladší Lech mu záviděl a proto ho vylákal do lesa, kde ho zabil a rozčtvrtil. Ale pohřbené ostatky Kroka se prozradily tím, že na místě vyrostly lilie a Lech byl za bratrovraždu poslán do vyhnanství. Vlády se ujala mladičká Vanda, která se ale zaslíbila bohům a nemínila se provdat. Proto také odmítla nabídku německého rytíře Rytgara, který usoudil, že sňatkem s Vandou přijde k vládě nad Krakovskem. Když odmítla, přitáhl s vojskem, ale Vanda se chopila meče, a když to vidělo jeho vojsko, uprchlo. Rytgar zůstal na bojišti sám a probodl se mečem. A protože se zasvětila bohům, vrhla se Vanda do Visly.

Luisa Nováková nazývá knížete Krak a odtud odvozuje i název Krakova. Příběh rozdělila do několika samostatných kapitol. Příběh Vandy začíná rovnou jejím nástupem na trůn, podle Novákové svedla Vanda s německým rytířem bitvu, v níž padli všichni jeho vojáci, a proto se probodl. Vanda pak svolala představené rodů, řekla jim, že mají získat muže do čela knížectví a pak se utopila ve Visle.

V knize polských pověstí, vydaných nakladatelstvím Argo je Vanda mladá žena již stárnoucího Kraka. Když kníže zahne při lovu, Vanda odmítne sdílet zvyk jít na hranici s mrtvým, aby nenutila k smrti další lidi. Pak ale přijde nabídka Rydygarova a v té chvíli se Vanda rozhodne pro smrt. Uspořádá hostinu na hradě a po ní v noci se vrhne do Visly

Téma: Volba varianty proměnlivé pověsti a hledání tématu, rozhodování mezi sebeobětováním, statečnosti, ohrožením mladé ženy zištnými nápadníky, bratrovraždou event. dalších možností, včetně srovnání Libuše a jejího řešení situace, kdy jako žena má problémy s vládnutím, a Vandy, která podobný problém řeší mnohem dramatičtější.

Prameny:

Leontina Mašínová: Ze slovanských legend a pověstí, Melantrich, Praha 1975

Luisa Nováková: Šlépěj královny Jadwigy, Blok, Třebíč 2009

O králi Popelovi, na němž si myši pochutnaly, přel, D. Müllerová, Argo, Praha 2011

S Ukrajinou máme dost společného, nejen zkušenost s totalitou, ale i dvě stovky let soužití v Habsburské monarchii, když byla její součástí Halič, to jest západní část Ukrajiny (společně s východní částí Polska). Spojuje nás i pohoří Karpat, které jsou přirozeným sídlem zbojníků. Ukrajinské pověsti a pohádky vyšly česky po názvem Pomsta Oleksy Dovbuše. V druhé půli knihy je celý blok pověstí zbojnických, ale nejpopulárnějším ukrajinským zbojníkem, byl Oleksa. Hrdina z titulu knihy je zbojník, vůdce zbojnického povstání v letech 1738 – 1745 v Zakarpatí. V knize najdete celkem šest příběhů o něm.

Chudý Hucul a starý zbojník.

Poklad, který nashromáždil Oleksa Dovbuš a jeho horní chlapci po jeho smrti střežil v jeskyni stařičký zbojník, který rodině chudáka Hucula, v lese zraněného pádem stromu, poskytl dostatek peněz z pokladu.

Téma: Klasičtí zbojníci bohatým brali a chudým dávali, zde dokonce i posmrtně.

Pramen: Pomsta Oleksy Dovbuše

Další knížka, obsahující pověsti z Ukrajiny, vyšla jako útlá knížečka v edici „nejkrásnějších příběhů“ nakladatelství Portál.

Dětský nájezd na Lvov

Roku 1624 vpadli Tataři na Halič a zajali jen nejsilnější Ukrajince, ostatní pobili, ušetřili jen děti. Hejtman se zděsil a přivezl všechny děti do Lvova, tam se radní dlouze radili, co s nimi udělat. Nakonec se rozhodli vyvést je na náměstí a nabídnout místním rodinám, aby se jich ujaly. K překvapení radních měly okamžitě všechny děti domov.

Téma: Solidarita, soucítění s postiženými dětmi a ochota jim poskytnout domov a novou rodinu.

Pramen: Jurij Vynnyčuk: Příběhy z Haliče

Uralské pověsti a pohádky z Uralu, ale i texty na pomezí obou žánrů, obsahuje kniha o Tajemství Měděné hory. Kouzelné bytosti jsou nebezpečné, ale obdarovávají dobré a trestají zlé. Hlavní motivy tvoří nerostné bohatství Uralu měď, zlato a malachit, a lidé s nimi spojení - nevolníci, většinou pracující v dolech nebo na rýžovištích, dělníci manufaktur, sedláci, kameník vyrábějící ozdobné předměty z malachitu. Jedna pověst vypráví o epizodě z Pugačevova povstání, které se odehrálo v 70. létech 18. století v oblasti řeky i pohoří Uralu.

Paní Měděné hory

Stěpan, zaměstnaný v dole na drahé kameny, se setká v horách s krásnou dívkou, královnou Měděné hory, která má pověst nebezpečné bytosti. Královna po Stěpanovi vzkáže majiteli dolu, aby její poklady nechal na pokoji. Stěpan to vyřídí, ale majitel se rozzlobí a nechá Stěpana v dole připoutat okovy a donutí ho kutat. Královna se brzy objeví, osvobodí ho a nabídne mu, aby se s ní oženil. Ale Stěpan má ve vsi svou Nastěnku a zdvořile odmítne. Královna to přijme a dá mu do manželství velké bohatství. Stěpan prožije šťastný život, ale po čase se začne vracet na místa, kde se s královnou setkal a jednoho dne se už nevrátí – najdou ho mrtvého a když ho zvednou, vypadnou mu z ruky drahokamy, které se hned promění v prach.

Téma: Celoživotní okouzlení trvá, i když člověk dá přednost realitě.

Pramen: Tajemství Měděné hory

Obrátíme-li se ke kulturám na západ on nás, první, co je třeba připomenout, jsou Enšpíglovy příběhy, tradiční německá pověst, resp. cyklus pověstí svázaných jednou postavou. Vyšly poprvé česky už v roce 1576, v polovině 19. století J. K. Tyl přeložil a upravil Nestroyovu hru o Enšpíglovi a po něm napsal vlastní hru na tento námět ještě Jan Nepomuk Štěpánek. Východiskem pro tyto hry i pro novější zpracování byly knížky lidového čtení z přelomu 15. a 16. století. Příběh, od raného novověku oblíbený zejména v Německu, Nizozemí a Francii, byl několikrát zpracován česky pro děti.

Nejvýznamnější z těchto zpracování je nepochybně Enšpígl Jiřího Koláře a Josef Hiršala. Knížka zachycuje celý Enšpíglův život, od křtu až po smrt a pohřeb, vše plné paradoxů a podivností či šprýmů. Zachycuje život středověké Evropy, různá řemesla, chování měšťanů, šlechticů i chudáků a umožňuje zabývat se v souvislosti s Enšpíglovými šprýmy i historickými momenty.

Enšpígl.

je hlavně šprýmařem a většina jeho šprýmů je založena na doslovném splnění úkolů, které dostává: řezník mu řekne, aby si „vzal tuto krkovičku, aby si doma pochutnal“ a Enšpígl si ji vezme a odejde. Ale jeho šprýmy jsou co do významu, vlivu na druhé a etiky velmi různorodé. Většinou bývá Enšpígl považován za společenského kritika a toho, kdo odhaluje negativní charaktery a chování. Ale není to tak jednoduché.

Existují Enšpíglovy šprýmy spravedlivé, jako je Enšpígl a jednooká kuchařka. Byl sluhou na faře a farář mu slíbil, že bude jíst jako farská kuchařka Ta mu uložila, aby se postaral o dvě kuřata na rožni, Enšpígl logicky usoudil, že jedno je pro faráře, druhé pro kuchařku, a aby se farář se nedopustil hříchu lži falešným slibem, jedno kuře snědl. Faráři se jeho vysvětlení líbilo. Také Enšpígl a hostinský tlučhuba patří do této kategorie. Enšpígl je v hospodě svědkem toho, jak se hostinský vysmívá třem kupcům, kteří se na cestě zdrželi kvůli střetnutí s vlkem a vytahuje se na ně. Domluví se s kupci, uloví vlka, vycpe ho a v noci za přítomnosti tří kupců ho nastraží na hostinského, který se z pouhé vycpaniny téměř zhroutí.

Některé šprýmy jsou nevinné a zábavné, jako Enšpígl pekařem, o tom jak pracoval u pekaře. Jednou ho pekař pověřil, aby pekl sám, Enšpígl se dotazoval, co má péct a pekař odsekl „samé tajtrlíky“. Enšpígl to splnil, napekl různé panáčky. Pekař se rozzlobil a vyhnal ho s tím, že má zaplatit těsto a vzít si, co napekl. Enšpígl to udělal a tajtrlíky do hodiny prodal za podstatně vyšší cenu, než běžné pečivo. K zábavným šprýmům patří také Enšpígl dvorním šaškem. Byl proslulý svými šprýmy a proto získal místo dvorního šaška u dánského krále. Ten ho chtěl odměnit, a řekl mu, aby si dal svého osla okovat těmi nejvzácnějšími podkovami, Enšpígl tedy nešel s oslem ke kováři, ale k zlatníkovi. Cena podkov pobouřila dvorního pokladníka, který žaloval králi, ale ten se tím nakonec velmi pobavil a zaplatil. Enšpígl pak u něj zůstal až do jeho smrti. Šprým mazaný a vtipný najdeme v epizodě z Prahy Enšpígl na univerzitě. Odpovídá v ní na nesmyslné otázky, jako kolik dnů uplynulo od Adamova stvoření, kde je střed světa a podobně. Střílí si tu ze scholastických disputací.

Některé šprýmy jsou záchranné, v situacích, kdy je Enšpígl v úzkých, jako Enšpígl ve vlastní zemi. Enšpígl měl pod hrozbou smrti zákaz pobývat na lüneburském panství, ale přesto tudy projížděl. Dvakrát byl přistižen ale zachránil se šprýmem. Jeden z nich: oslovil sedláka, který potvrdil, že obdělává svou zem, Enšpígl od něj koupil za groš fůru země a zahrabal se do ní. Na vévodovy výhrůžky odpověděl, že je ve své zemi, vévoda to musel uznat a Enšpígl rychle odjel z Lüneburgu.

Oprávněné jsou většinou i šprýmy jako pomsta, například Enšpígl kovářem. Kovář se s Enšpíglem domluvil, že udělá, co mu uloží, a sní, co mu dá k jídlu. Po práci mu ale kovář nabídl k obědu hnůj. Enšpígl mlčky konstatoval, že ho vzal za slovo, jak on sám často lidem dělal, ale druhý den kováři skul všechny nástroje dohromady a zničil všechny hřeby a zmizel. Nechal jen svůj podpis – obrázek zrcadla a sovy.

Ale pro mnohé šprýmy platí to, co se píše v jedné z epizod: „přemýšlel, komu by pokazil svým čtveráctvím náladu“. V epizodě Enšpígl a noční stráž nejspíš z nudy vylákal v Norimberku noční strážce na most, z něhož odstranil pár prken, takže spadli i s brněním do řeky.

Některé šprýmy však jsou dokonce motivovány zištností. Enšpígl malířem: V Magdeburku Enšpígla hesenský lankrabě pověří vymalováním rytířského sálu. Enšpígl si sjedná dva „tovaryše“, všichni pobývají v rytířském sále a nic nedělají. Pak Enšpígl pozve lankraběte, aby si dílo prohlédl, ale malbu „vidí“ jen spravedliví. Podvod odhalí až dvorní bláznice – zde se zřetelně inspiroval Andersen pro Císařovy nové šaty.

Jsou i šprýmy samoúčelné - Enšpígl a hrnčířka. Enšpígl je hostem u biskupa v Brémách a obveselí ho tím, že se domluví s hrnčířkou na trhu a zaplatí jí, aby na smluvené znamení roztloukla veškeré své zboží. Biskupa to rozveselí a vyplatí Enšpíglovi smluvenou sázku.

Ale najde se i vyslovený podvod - Enšpígl a žalobníci. Když byl Enšpígl malý, stěžovali si na něj rodičům lidé a on tvrdil, že neprávem. Aby prokázal zaujatost místních občanů, projížděl se s otcem městem na koni, a aby otec neviděl, různě se na lidi poškleboval a dráždil je a jejich reakci prohlašoval za nespravedlivou a předpojatou. Podváděl vlastního otce, aby zakryl svoje prohřešky. A najde se i šprým surový: Enšpígl a pes vypráví o tom, jak hospodská milovala svého psa a krmila ho královsky. Enšpígl mu během svého oběda ochotně dával pivo i maso, ale když šenkýřka řekla, že každý host, který jí, musí také zaplatit, zabil psa a chtěl za něj platit jeho kůží.

Pověsti o Enšpíglovi lze uplatnit jak ve výuce historie a zeměpisu podstatné části střední Evropy, tak v diskusích na etická témata při hledání postojů a hodnocení jednotlivých Enšpíglových počinů.

Téma spojující všechny epizody, ať už jsou to kterékoli, je srovnávání a posuzování etické roviny Enšpíglových šprýmků a hodnocení různých postojů k ostatním lidem.

Pramen: Jiří Kolář a Josef Hiršal: Enšpígl

Bohatý fond pověstí má oblast Britských ostrovů, a to zejména proto, že se na nich vystřídali Keltové a Germáni i záhadní Piktové a zanechali zde své zřetelné stopy. Nejbohatším zdrojem jsou látky keltské, zejména irské. K nám se dostaly hlavně v 90. létech 20. století spolu k vlnou keltománie. Těchto látek se chopili výborní vypravěči, jako je Ir Michael Scott a z českých autorů Jan Vladislav. Nejznámějším příběhem z Anglie jsou příběhy Robina Hooda, loupežníka, který bohatým bral a chudým dával. V češtině jsou dostupné v knize Eleny Chmelové, z níž lze vybírat jednotlivé epizody, např. Jak dopadli chudý rytíř a bohatý biskup – příběh dokumentující Robinovu zásady a pravidla.

Kočičí zaklínání Michaela Scotta obsahuje historii Sídhe, Kouzelného nebo Dobrého lidu, tj. elfů a dalších kouzelných bytostí, které se musely po příchodu lidí stáhnout do svých Kouzelných pahorků. Tam Kouzelný lid žije, příležitostně vychází a stýká se s lidmi nebo výjimečně umožňuje vstup lidem, ale postupně vymírá. Brigid a Elfrann je příběh, v němž se vesnická dívka Brigid zamiluje do elfa Elfranna a následuje ho do Kouzelného pahorku, kde porodí syna. Elfové ho považují za naději do budoucnosti. Další příběh na to navazuje.

Poslední útočiště

Irskoamerická společnost chce vybudovat továrnu a odstranit kvůli tomu Kouzelný vrch. Místní odmítají na tom pracovat. Najatí dělníci z města vrch likvidují, ale v noci je jejich tábor tajemným způsobem přemístěn, odkopaná část vrchu se zacelí a americký podnikatel se utopí. Na Kouzelném vrchu se pak s místními setká syn Brigid a Elfranna, ale je zřejmé, že Kouzelný lid se chýlí k svému konci.

Téma: Svět elfů pomalu vymírá, snaží se ho potlačit a zlikvidovat i developerská bezohlednost, ale na to se odmítají podílet místní, a elfové mají stále ještě dost sil, aby se ubránili kouzly.

Pramen: Michael Scott: Kočičí zaklínání

V knize jsou i další příběhy týkající se pokusů Kouzelného lidu zachránit svůj rod. Kočičí zaklínání obsahuje i příběhy pochmurné, jako je Banshee, o víle, která zvěstuje smrt. Tulení žena je příběh známý z mnoha pohádek – bytost měnící zvířecí a lidskou podobu se stane ženou člověka. Obměňuje ho bytost z moře, které celý ostrov obklopuje a je tedy výrazným prvkem mnoha příběhů. Ale jednají v nich také tajemné kočky, skřítci, mořská panna a další kouzelné bytosti, které se setkávají s lidmi a jsou pro ně nebezpeční. Je to svět, který má svou historii a pravidla, tvoří jakousi ucelenou síť, a jen někteří smrtelníci, jako je například Nano Hayesová, která vystupuje v několika příbězích, dokáží s tímto světem komunikovat. Všichni vesničané ale mají svět elfů a ostatních bytostí v hluboké úctě. Barvitě vylíčený svět je plný tajemství, má kouzelnou atmosférou, obsahuje popisy a líčení přírody, krajiny a klimatu ostrova.

Příběhy obyvatel severu a východu Skotska obsahuje kniha Stuarta McHardyho Hamlet a královna Piktů. Jsou to vyprávění kmene Scoti, kteří přišli z Irska, jihozápadních Britonů a severních i východních Piktů. Název knize dal příběh zařazený na jejím konci a kombinující motivy Shakespearova Hamleta s historií dánského prince, který nezahynul, ale prožil velmi romantický a dobrodružný život. První oddíl knihy obsahuje několik pověstí, v nichž „za vším stojí Piktové, žijící v jakémsi podivném polosvětě mezi nebem a zemí.“

Piktská píseň starého Gibbieho

Gibbie čeká v kůlně, až mu větrný mlýn semele obilí. Zahrabe se do slámy, takže ho není vidět. Je tak svědkem celonočního tanečním večírku Piktů, kteří celou dobu tančí na jednu jedinou píseň. Tu pak Gibbie naučí svého syna a ten ji šíří dál.

Téma: Soužití lidí a kouzelných bytostí, vzájemné předávání kultury.

Pramen: Stuart McHardy. Hamlet a královna Piktů

Jsou tu i příběhy z doby, kdy se do Skotska dostaly monolity s reliéfy, o jejichž vzniku a významu vyprávějí příběhy jako je Panenský kámen, jehož hrdinka zkameněla, nebo Princeznin kámen, příběh z bojů Piktů s Vikingy.

Ke keltským oblastem patří i Bretaň, v severozápadním cípu Francie Český výbor pověstí z Bretaně vyšel pod názvem Potopené zrcadlo. Kniha obsahuje příběhy dost dramatické a zajímavé, ale zejména nabízí nejrůznější historické a zeměpisné i etnografické poznatky o velice svérázném regionu, někdy s dočista kuriózními motivy. Úvodní pověst Carnac, pole poseté kameny vypráví o tom, jak svatý Kornelius prchal před pomluvou, zlobou a mučením a zachránil se tím, že své římské pronásledovatele proměnil v menhiry, a ty proto stojí v sevřených řadách jako „vojáci svatého Kornelyho“. Menhiry v kombinaci s křesťanstvím, hrají hlavní roli v dalším příběhu.

Kameny z Plouhineku.

V jednom statku pozvali na štědrovečerní večeři žebráka a pak ho nechali přespat ve chlévě. Tam vyslechl rozhovor osla a vola, kteří měli pro tuto noc dar řeči za to, že byli u Ježíška v Betlémě, když se narodil. Vyprávějí, že jednou za sto let se kameny z místního vřesoviště chodí napít k řece a v té době lze získat poklady ukryté pod nimi. Je možné to ve zdraví přežít, když máte u sebe určité byliny, a poklad se vám nezmění v prach, když nevydáte duši křesťana. Žebrák se samozřejmě rozhodl poklad získat a pokusil se obětovat Bernéze, který právě tesal do jednoho z kamenů křesťanské znamení. Jenže vše dopadlo jinak, kámen označený křesťanským znamením Bernéze ochránil, kdežto žebráka, který chtěl obětovat křesťana, menhiry rozdrtily.

Téma: Spojuje se tu křesťanský zásah v prospěch hrdiny s kouzly z období pohanského.

Pramen: Potopené zrcadlo

Prazvláštní jsou i bretaňská strašidla a zjevení. Jsou to duše zemřelých, které se mohou vrátit domů o svátku Všech svatých, ale kdo své mrtvé nectí, doplatí na to životem. Děsivým duchem je paní Mor, která roznáší nemoc, vyhýbá se kostelům a kaplím, ale usadí se na hřbitově, z něhož podniká výpady všemi směry, dokud jej úplně nezaplní mrtvými těly. Je zde řada příběhů a složitých pravidel styku živých s mrtvými, přičemž hlavními pomocníky a rádci nejsou místní čarodějnice, ale kněží.

Keris – legenda o potopeném městě Is

Bohatí obyvatelé města Is chtěli mít kolem sebe jen krásu a bohatství, proto byli z města vyhnáni všichni žebráci. Zlá a zhýralá princezna jednoho dne podlehla mocnému princi, ale byl to ďábel, a zatímco princezna tančila a hýřila, vzal jí klíče od hrází, chránících město, odemkl je a město zaplavil. Zachránil se jen král a svatý Korentin. - Až do Velké francouzské revoluce se vždy jednou za rok konala na lodi nad někdejším městem Is mše.

Téma. Nadutost, snobství a bezohlednost bohatých k chudým je živnou půdou pro všechny projevy zla – město skončila, jak si zasloužilo.

Pramen: Potopené zrcadlo

Zajímavostí bretaňských pověstí je Hřbitov provazníků - malomocní byli ve středověku nuceni žít v izolovaných osadách a nesměli provozovat žádné jiné řemeslo, než provaznické. Měli potomky a provaznické řemeslo přetrvávalo i po létech, kdy už nemoc vymizela, ale osady zůstávaly stále stejné.

Mezi keltské kultury patří i velšská, u nás dosud málo známá.

Čarovná harfa

Vesničan Tudor ap Rhys byl jednou sám doma a tak si zazpíval, jeho žena se jeho zpěvu posmívala. Během zpěvu kdosi zaklepal, přišla skupina poutníků, zřejmě unavených po přechodu hor. Tudor je pohostil, jak mohl, snesl na stůl všechno co našel. Poutníci ocenili jeho zpěv a na rozloučenou mu dali harfu. Byla kouzelná, hrála sama od sebe a kdo ji slyšel, musel tancovat. Tudor se tím proslavil. Ale jednou přišel člověk, který jeho hru zpochybňoval, vyjadřoval se o ní jízlivě. Tudor začal hrát a návštěvník musel tancovat. Padnul vyčerpáním, ale harfa přestala hrát – sladký hlas řekl Tudorovi, že nebyla určena k tomu, aby hrála navzdory.

Téma: Hudba je hodnota pozitivní, má vytvářet dobrou náladu, navazovat přátelské vztahy, ne trestat, a to ani v případu, že si někdo trest zaslouží.

Pramen: Věra Borská: Pohádky a legendy z Walesu

Pověsti nabízí v českých překladech či převyprávěních i Asie. Jedním z velmi bohatých pramenů látek pro dramatiku jsou _Rozsudky soudce Óoky Věny Hrdličkové[1]._Námětem je soudcova inteligence, bystrost, schopnost předvídat reakce druhých a řešení soudních případů ne násilím, trestem a autoritou. Soudce Óoka je historickou postavou, žil v Japonsku v 17. - 18. století. V dramatické výchově Óokovy případy se dají uplatnit zejména v podobě strukturovaného dramatu, neboť většinou nabízejí téma pro rozhodování, ale v neposlední řadě i v lekcích, jejichž cílem je seznamování s Japonskem, jeho minulostí a kulturou.[2]

Óoka a kapsáři

V době, kdy Óoka působil v Edu, rozmohly se v městě kapesní krádeže a Óokovi nepřátelé toho využili, aby na soudce poštvali šóguna. Ten si Óoku předvolal a uložil mu, aby bezodkladně problém vyřešil, jinak přijde o hlavu. Óoka dlouho přemýšlel, až na to přišel: nechal vyvěsit vyhlášku, že kapsáři, kteří se soudu přihlásí v určitý den a hodinu a zaplatí tři měďáky, dostanou úřední povolení vykonávat své řemeslo. Kdo bude přistižen bez povolení, bude okamžitě popraven. Cechmistr kapsářů okamžitě svolal shromáždění, na němž se řešilo, jak se zachovat. Po dlouhé debatě cechmistr rozhodl, že na soud půjdou, všichni bez výjimky. V určenou dobu soudní úředníci všechny zapsali, vyinkasovali měďáky a nechali je podepsat, že budou u sebe nosit povolení. A pak vešli úředníci a nesli velké červené dřevěné desky, které si měli zavěsit na krk, aby mohli krást. Všichni kapsáři okamžitě opustili Edo.

Téma: Soudce Óoka řeší všechny případy nekonvenčně, chytrostí, nenapadnutelnou lstí a dosahuje tak skvělých výsledků ne silou, ale rozumem.

Pramen: Věna Hrdličková: Rozsudky o soudce Óoky

Příliš drahá nosítka

K soudci Óokovi přiběhli dva muži domáhající se okamžitého přijetí. Uhlíř Jotaro vyprávěl, jak v lese poblíž svého milíře našel stařečka, který se mu svěřil, že ho do lesa jako nepotřebného odvezl jeho syn, blahobytný obchodník Tokubei. Než dal soudce slovo Tokubeiovi, poslal pro jeho patnáctiletého syna a v jeho přítomnosti rozhodl, že starého otce může opět odvézt do lesa, ale musí pro tento účel nechat vyrobit drahá a pohodlná nosítka, která se v rodině i v budoucnosti využijí. Toho se okamžitě chytil Tokubeiův syn, Tokubei pochopil a přislíbil, že se o otce postará.

Téma: I mladí nebo mladší jednou zestárnou a budou potřebovat pomoc svých blízkých. Ale příběh lze uchopit i z jiného hlediska – Tokubei se odvolává na zákony, uhlíř projevuje lidskost – jsou zákony návodem, jak žít a co dělat? A mají platit dál, i když jsou v rozporu s potřebami života, když jsou výtvorem lidským a lze je změnit?

Pramen: Věna Hrdličková: Rozsudky soudce Óoky

Ruské byliny jsou specifický žánr se specifickými hrdiny, jsou to svým způsobem pověsti, ale také tak trochu hrdinská epika.

Tři cesty Ilji Muromce

Zestárlý Ilja jezdí po Rusi a jednoho dne dojede na rozcestí tří cest - uprostřed je kámen a na něm stojí, že cesta vpravo znamená přijít o hlavu, vlevo zbohatnutí, prostřední svatbu. Ilja už nemá žádné potřeby, je smířen s koncem a vydá se vpravo. Přepadnou ho lupiči, Ilja je přemůže, na kámen pak napíše, že o hlavu nepřišel. Vydá se prostřední cestou, uvítá ho krásná královna, zve ho na lože, ale on na ně hodí ji, lože se překlopí do sklepa. Ilja pak z podzemí vysvobodí čtyřicet králů a čtyřicet bohatýrů a královně srazí hlavu. Na kámen zase napíše, že se neoženil. Vydá se poslední cestou, odvalí mohutný kámen, nalezne poklad, ale dá za něj postavit v Kyjevě tři chrámy - na kámen napíše, že nezbohatl.

Témata: Otázka rozhodování se mezi různými cestami, žebříček hodnot, co je v životě nejdůležitější, čemu v které situaci dát přednost. Ani v stáří nerezignuje Ilja Muromec před překážkami, stále se učí - nové zkušenosti získává člověk po celý život a to vlastním uvažováním, ne slepým podřízením.

Prameny:

Irina Karnauchovová: Ruští bohatýři, přel.Z.Psůtková, Albatros 1984

Helena Križanová – Brindzová: Bohatýrské byliny, přel. M.Vodičková, Práce, 1986

Jan Vladislav: Příběhy třinácti bohatýrů, SNDK 1962

[1] Je to rzšířené vydání dřívějších Případů soudce Óoky

[2] Viz Projekty dramatické výchovy pro starší školní věk, Portál 2013

Pověsti z Čech a Moravy Mytologie a rytířství

Kapitply o pohádkách