Prof. Eva Machková
Toto dílo podléhá licenci Creative Commons Uveďte původ-Neužívejte dílo komerčně-Zachovejte licenci 4.0 Mezinárodní License.
Fabule a syžet
Dostáváme se k pojmům příběh, fabule a syžet. Příběh je zřetězení vzájemně souvisejících a jedna z druhé vycházejících situací, tj. vztahů mezi několika prvky v daných okolnostech. O určité mimoliterární skutečnosti lze vytvořit řadu fabulí, tj. literárně traktovaných příběhů, s velmi různými, někdy i protichůdnými tématy. O identitě díla – a v souvislosti s tím i jeho uplatnitelnosti v dramatické výchově – se můžeme přesvědčit, jestliže posoudíme syžet, tj. způsob, jak se o příběhu vypráví. Lze to dokumentovat na příběhu, jehož žánr i okolnosti historické, geografické a sociální jsou neproměnné, na starém keltském příběhu o Deirdre. Příběh existuje v české literatuře v překladech i v převyprávění, a to v několika verzích.
Fabule příběhu o Deirdre podle Lexikonu keltské mytologie
Před narozením Deirdre se z matčina lůna ozval výkřik dítěte. Při jejím narození byla vyslovena věštba, že Irsku přinese neštěstí a krveprolití. Aby se tomu zabránilo, vyrůstá Deirdre v naprosté izolaci, chráněna před muži. Až dospěje, má si ji vzít král Conchobar za ženu. Dospívající dívka si však vytvoří ideál muže s vlasy černými jako havran, tvářemi červenými jako krev a kůží bílou jako sníh. Přes všechna opatření se brzy dozví, že takový muž existuje, je to jeden z Uisnechových synů Naoise. Setkají se a uprchnou spolu, přestože se má Deridre už brzy vdát za krále. Společně s Naoisovými bratry se dostanou do Skotska, kde nějakou dobu žijí. Po čase král vyhoví naléhání svých hrdinů a souhlasí s návratem uprchlíků, skrytě však chystá smrt Uisnechových synů. Po jejich návratu dojde k masakru, při němž zahynou mnozí hrdinové. Zabít syny Uisnechovy však všichni odmítají, jako jediný se nabídne Mainini (též Eoghan), jehož otce kdysi Naoise zabil. Deirdre žije rok v králově hradě v smutku a mlčení a po roce ji král chce dát vrahovi Uisnechových synů. Deirdre se zabije a je pohřbena s Naoisim.
Příběh má pět částí, které lze chápat jako pět částí klasické výstavby.
Boj a smrt hlavních hrdinů příběhu (katastrofa)
Různé syžety – varianty příběhu mají různé akcenty a vyznění a tedy i odlišná témata. Nad tímto srovnáním lze uvažovat, s jakou skupinou, v jaké situaci, s jakými cíli volit odpovídající variantu.
Eoin Neeson: Deirdre a Usnovi synové[1]
Neeson začíná prologem: Conorova matka Ness byla vdova, a ačkoli rod neměl nárok na trůn, usmyslila si, že její syn bude králem. Provdala se za krále Ferguse s podmínkou, že nechá jejího syna rok vládnout. Mezitím zmanipulovala veřejné mínění ve prospěch Conora a ten proto i po roce zůstal králem. Fergus odešel do Connachtu a spolu s královnou Maeve bojoval proti Ulsteru ve Válce o býka. Později jeho hněv polevil a vrátil se do Ulsteru. Zestárlý Conor ho přijal na svém dvoře.
Expozice: Básník a vypravěč Felim chystá velkou hostinu. Když král s družinou dojíždí k Felimovu hradu, začne bouřka – osudové znamení. Hned na začátku hostiny se ozve výkřik Deirdre v lůně matky, Felimovy ženy, která se chystá k porodu. Králův druid Catha věští nepříznivý vliv Deirdre na Ulster. Conor odmítne návrhy na usmrcení dítěte a rozhodne, že ji nechá vyrůstat v izolaci s chůvou Leborcham a pak si ji vezme za ženu.
Kolize: Blíží se doba sňatku, Deirdre nechce starého ženicha. Pozná Naisiho, který odpovídá jejímu ideálu. Deirdre a Naisi se setkají a spolu s Naisiho bratry Ainnlem a Ardanem uprchnou.
Krize: Na hradě Uisnechově jsou oddáni a pak spolu s bratry a velkou družinou bloudí Irskem. Conor je pronásleduje, a proto odplují do Skotska, kde vybudují hrad a žijí v klidu a bohatství mnoho let.
Peripetie: Mezitím při jedné hostině vyjde najevo, že všichni hrdinové Rudé větve touží po tom, aby se Uisnechovi synové vrátili. Conor pochopí, že má příležitost k pomstě. Dva z hrdinů to vycítí a odmítnou jet do Skotska, králi uvěří jen Fergus. Naisi nabídku na návrat uvítá, Deirdre varuje, měla zlé sny. Nicméně se vracejí, ale hned na pobřeží Ferguse z Conorova návodu odláká pozvání, které nelze odmítnout.
Katastrofa: Cesta pokračuje jen v doprovodu Fergusových synů. Uisnechovi synové jsou pozváni do sídla králova, ale jen do Rudé větve. Král posílá Leborcham, aby zjistila, zda je Deirdre stále krásná. Leborcham předstírá, že ne, aby odvrátila katastrofu. Další králův posel se dostane s bratry do konfliktu, král toho využije a posílá proti Uisnechovým synům bojovníky. V boji mnozí padnou, Uisnechovi synové přežijí, ale král je zajme a hledá, kdo by je popravil. K popravě je ochoten jen Mainni, jehož bratry Naisi kdysi zabil v bitvě. Mainni jednou ranou setne hlavy všem třem bratrům a Ulsterští je pak pohřbí. Deirdre si zoufá, celý rok žije v Emain Macha, ale bez smíchu i pláče. Conor ji už nemiluje a zeptá se jí, koho nejvíc nenávidí, aby ji za něho provdal. Deirdre označí vraha Uisnechových synů. Když ji k němu odvážejí, Deirdre vyskočí z kočáru a rozbije si hlavu o pomník bratrů. Pohřbí ji k Naisimu. Z jejich hrobů vyrostou dva tisy, jejichž větve se spojí.
Epilog: Když Fergus přijede do Emain Macha a zjistí, co se stalo, opustí Conorův dvůr, odejde do Connachtu a spolu s Maeve bojuje proti Ulsteru. Cathbad, dědeček Uisnechových synů, prokleje Conora, a když Cuchulainn zahyne, Emain se změní v ruiny.
V této variantě je nejvíce podrobností, ostatní se od ní liší jak v tom, na které části příběhu kladou větší důraz, tak v počtu a druhu podrobností příběhu.
Vladimír Hulpach: O Conchobarovi, krásné Deirdre a Usnových synech
Hulpachovo převyprávění keltských mýtů patří k řadě prací, jejichž cílem, je přiblížit současnému čtenáři (věkově je edice Obnovené obrazy určena dětem od 12 let) staré literární látky z různých dob od starověku do konce středověku. V souvislosti se zaměřením na hrdiny, kteří jsou předchůdci rytířů, rozvíjí Hulpach nejobšírněji motivy částí 4 a 5, tj. ty, kde aktivní roli dostávají hrdinové z Rudého křídla. Jejich osudy se zde fatálně zaplétají a životy mnohých z nich končí. Pro společenství Rudého křídla je příznačné, že jeho členové odmítají proti Uisnechovovým synům zasáhnout. Nejméně je u Hulpacha rozvinuta část 2 zabývající se vznikem lásky mezi Deirdre a Naisim.
Epilog tvoří rozhodnutí Ferguse odejít od krále Conchobara, jen slib poslušnosti mu brání krále zabít. Raději bude žít v chudobě, ale svobodně. Zde je také možné hledat téma příběhu.
Důležité motivy Hulpachovy varianty:
Marie Heaneyová: Deirdre Bolestná
Jak naznačuje už název, Heaneyová zdůrazňuje hlavní hrdinku. Nejobšírněji příběh rozvádí v částech 1 – narození a věštba a část 3 – útěk a vyhnanství.
Na hostině u barda Felimida těhotná žena obsluhuje hosty, a když unavena odchází, dítě v jejím těle zaúpí. Žena žádá vysvětlení druida Cathbada. Podle něho bude dívka krásná a přinese Ulsteru mnoho bolesti. Po porodu pak Cathbad doplní, že vzbudí touhu mužů a závist žen, způsobí vyhnanství synů Uisnechových, bude příčinou krutých událostí a její příběh přečká věky. Setkání Deirdre s Naoisim proběhne tak, že Deirdre slyší jeho zpěv, a když se setkají a on spojení odmítá, Deirdre ho chytí za uši, což znamená geis – závazek, který nelze nesplnit. Ve Skotsku žijí loupežemi, skotský král po Deirdre zatouží, proto odejdou na ostrov. Ve variantě Heaneyové jsou nejméně rozvedeny části 4 a 5 – návrat do Irska a smrt.
Důležité motivy:
V této variantě je zdůrazněna láska Naoisiho a Deirdre a její osud, počínajíc kvílením v matčině těle a končíc její dobrovolnou smrtí. Zde je také třeba hledat téma – na rozdíl od „mužského“ pojetí Hulpachova je tato varianta výrazně „ženská“ a tedy složení skupiny podle pohlaví bude zřejmě hlavním kritériem rozhodování mezi oběma variantami.
Joseph Jacobs: Příběh Deirdry (Příběh o Deirdře)
Jacobsova varianta vyšla česky ve dvou různých překladech, ve dvou odlišných výborech Jacobsových keltských pohádek, ve dvou brněnských nakladatelstvích současně v roce 1996. Obsahuje řadu motivů a tvárných postupů, příznačných pro evropskou pohádku. Odlišné je také to, že Deirdřin otec má moderní jméno Malcolm Harper. Největší pozornost věnuje Jacobs oddílům 2 – láska a 5 – smrt,
Po narození dcery zařídí Malcolm, aby pro ni a její opatrovnici byla na vzdáleném kopci vykopána jáma, kde žijí v odloučenosti. Jednou k jejich obydlí zabloudí lovec a pěstounka ho chce odmítnout, ale Deirdre ho sama přivede. Lovec obdivuje dívčinu krásu a vypráví o Naoisovi, synovi Uisnechově – Naois je černý, bílý a rudý, ale je také vyšší než všichni irští muži. Stařena lovce vykáže a ten jde ke králi Conchobarovi a vypráví mu o Deirdře, na jaře pak dovede krále za ní. Králi musí stařena otevřít a Deirdre je i s pěstounkou přestěhována ke dvoru. Král se s Deirdre chce ihned oženit, ale ona žádá o roční odklad a zatím se vzdělává. Na procházce pak potká Uisnechovy syny, zamiluje se do Naoise a jde za nimi. Bratři se snaží setkání zabránit, ale marně. Naois se do ní zamiluje, vysadí si ji na ramena a s bratry prchá do Skotska. Když vyprší roční lhůta, kterou Deirdre sama stanovila, král pro vyhnance posílá do Skotska Ferchara.
Po návratu Deirdre a bratrů vyšle král 300 hrdinů, aby mu ji přivedli a bratry zabili, ale Fercharovi synové třetinu bojovníků pobijí. Naois s bratry a Deirdre se chtějí vrátit do Skotska, ale král vysílá svého kouzelníka, aby jim v tom zabránil. Ten jim do cesty postaví čarovný les, pak moře, ale obojí překonají. Teprve když moře zmrazí na kamenné kostky, Naoisovi bratři to nepřežijí a jemu nad nimi pukne srdce. Deirdre pláče nad mrtvými a na králův rozkaz je vykopán hrob pro syny Uisnechovy, ale Deirdre ulehne k nim. Král pak rozkáže, aby ji pohřbili na opačném břehu jezera. Z obou hrobů vyroste líska, jejíž větve se spojí nad jezerem. Král dá větve dvakrát utnout, ale potřetí ho manželka donutí, aby zanechal pomsty.
Důležité motivy, které se v dalších variantách nevyskytují:
Porovnání variant téhož příběhu naznačuje, že změny syžetu, důraz na určité části příběhu, projevující se jak množstvím motivů, tak jejich typem a postavami, které v nich hrají hlavní roli nebo s nimiž jsou spojeny, souvisí s žánrem vyprávění a s cílem a účelem celé publikace. Má rovněž vliv na změnu tématu. Nejvýrazněji se liší varianty představující mýtus od varianty pohádkové. Odlišný je také přístup zvýrazňující spíše příslušnost k hrdinské epice, od pojetí komplexnějšího.
Tematicky se od sebe liší zejména varianta Hulpachova a Heaneyové. Oběma je společné hlavni téma osudovosti, neodvratnosti předurčených neštěstí, střetu lásky a závazku, které lze najít i u Jacobse. V souvislosti s tím ale Heaneyová klade větší důraz na vztah mezi Deirdre a Naoisim, na její osobní tragický osud, kdežto u Hulpacha je toto téma spojeno výrazněji s hrdinskou ctí, vzájemnými vazbami a závazky mužských postav, tedy se základy rytířských ctností. S tím souvisí i struktura vztahů mezi postavami i významnost jejich postavení v příběhu. Důsledkem pak jsou i různé možnosti interpretace a výstavby při dramatickém ztvárnění nebo uplatnění v lekcích dramatické výchovy.
Tím se dostáváme k dalším kritériím, která jsou pro výběr důležitá, ba rozhodující, jako je složení skupiny, věk hráčů, jejich dosavadní zkušenost s dramatikou, provozní podmínky, zkušenost a zaměření učitele, metody a jejich použitelnost v těch či oněch situacích, cíle práce. Každá skupina je jiná, každý jedinec se liší od těch druhých a tedy v dramatické výchově nepřichází v úvahu standardizovaný typ práce, jaký je běžný v tradiční školní výuce. S určitou látkou lze ovšem pracovat v několika variantách a v detailu ji obměňovat i podle okamžité situace, která se během tvoření vyskytne. Ale to všechno je otázkou především didaktiky, kdežto zde se zabýváme náměty a tématy a uplatnitelností různých zdrojů v lekcích a dílnách dramatické výchovy. Výše zmíněnými otázkami se zabývá jiná literatura (viz seznam doporučené literatury)
I pohádky mají různé syžety, i když na první pohled se jednotlivé varianty jeví jako jeden a týž příběh. V povědomí mnoha dospělých utkvěl průměr z různých variant známé pohádky, a jsou i dramatizátoři, kteří si zakládají na tom, že třeba Popelku raději nečetli a dramatizaci píší po paměti. Obvykle z toho zbyde – v paměti dospělých i v dramatizacích – jakýsi všeobecný příběh, poskládaný z motivů různých pohádek, ale zjednodušený a prakticky bez výrazného tématu. Kombinovat samozřejmě motivy často lze, ale je nutné přitom zachovat celek jako strukturu, jejíž jednotlivé části jsou na sebe vázány, a které také vytvářejí jasné sdělení. Zejména pro školní drama či jinak řečeno dramatické strukturování je velmi důležité na téma a tedy i na promyšlenou strukturu příběhu klást důraz. A ať už pedagog přečte jen jednu variantu pohádky, anebo porovná jich několik, vždycky má vědět, jakou roli jednotlivé motivy ve struktuře příběhu hrají. Uvědomíme si to naplno, když si různé varianty téhož příběhu porovnáme.
P**onižovaná dívka – Popelka**
Popelka je nejfrekventovanější a snad i nejoblíbenější evropskou pohádkou.
Gianbattista Basile: Popelka
Nejstarší knižně vydanou Popelku najdeme v Pentameronu, který má podtitul Pohádka pohádek. Je to padesát vyprávění v rámci pěti dnů, v každém z nich deset pohádek. Jejich autorem je neapolský měšťan Gianbattista Basile (1566 - 1632) a vyšly posmrtně, péčí jeho sestry ve dvou dílech v letech 1634 a 1636.
Basilova Popelka je královská dcera jménem Zezolla. Po smrti její matky se král oženil podruhé a macecha dívku utiskovala. Domácí učitelka Zezulu navedla, jak macechu zabít. Když se to podařilo, Zezolla přesvědčila otce, aby se s její učitelkou oženil. Ukázalo se však, že má šest dcer a pár dnů po svatbě je začala vynášet a Zezollu degradovat na kuchyňskou služku - Popelku. Král převzal její vztah k dívkám, a když cestoval na Sardinii, všechny nevlastní sestry si vyžádaly nákladné dary, jen Zezolla-Popelka chtěla, aby o nějaký dárek požádal víly, a když otec zapomene, víly mu nedovolí v cestě pokračovat. Nakoupil, zapomněl, ale byl donucen dojít k jeskyni víl, které dívce poslaly datli, motyčku, konvičku a hedvábný šáteček. Z datle vyrostl během pár dnů strom, který Popelka opatrovala a dostávala od něj, co potřebovala. Proto se mohla třikrát po sobě skvěle oblečená a vybavená vydat na slavnost, kde se do ní zakoukal král a nechal ji sledovat písařem. Ten podvakrát selhal, Popelka mu totiž hodila peníze, diamanty a perly. Až napotřetí se mu podařilo získat aspoň její trepku. Všechny dívky a ženy byly svolány na náměstí, žádné trepka nepadla, a tak se akce opakovala. Přitom otec upozornil na Popelku, která je na shromáždění přítomna. Trepka jí skoro sama naskočila na nohu, král se s ní oženil, sestry záviděly a k vlastní lítosti si přiznaly, že „jen bloud bojuje proti osudu.“
Evropská tradice převzala řadu motivů, vlastně jejich většinu, jen ta předhistorie s vraždou první macechy se v nich nevyskytuje. Ale motiv s vílami, které pošlou dívce datli jako zárodek stromku, který o ni pečuje, se rozdělil na dvě větve: středoevropský typ Popelky převzal botanickou podobu kouzel, která změní Popelčin osud (oříšky, vrba), kdežto západoevropská, především francouzská popelka, dostává dary kouzlem víly vtělené do různých osob.
Bratři Grimmové: O Popelce
Tato Popelka je dcerou kupce, který ovdověl a znovu se oženil, aby dcera nebyla sama, když je on na cestách. Ale macecha si přivedla dvě vlastní dcery a tu kupcovu odkázala do kuchyně, jako poslední služku jménem Popelka. Když otec odjížděl, obě nevlastní dcery žádaly náročné dary a Popelka si přála první snítku, která otci o klobouk zavadí. Snítka zasazená na matčině hrobu vyrostla v statnou lísku. Když Popelka vyslovila přání, přiletěl na lísku ptáček a hodil jí, co si přála. Když se rodina vypravovala na slavnost, macecha a dcery odmítly Popelku vzít s sebou. Ale ona svolala svoje ptáčky, holubičky a hrdličky, aby za ni přebrali čočku. Za hodinu bylo všechno přebráno, ale macechu to neoblomilo a dala Popelce těžší úkol. Ani jeho splnění nepomohlo, odešli bez Popelky, a ta se vydala k matčinu hrobu, ptáček jí hodil stříbrné šaty. Rodina ji na plese nepoznala, ale králevic se do ní zamiloval. Na útěku se tajemná dívka schovala do holubníku a jen otec si pomyslel, že by to mohla být Popelka. Další dva dny se všechno opakovalo, šaty byly nádhernější a po útěku z druhé slavnosti se vyhoupla na hrušeň. Potřetí byly šaty ještě nádhernější a Popelka si na konci přehodila svůj mlžný závoj. Princ nechal tentokrát natřít schodiště smůlou a získal tak zlatý střevíček. Došlo na jeho zkoušení, obě nevlastní sestry si nechaly useknout palec a kousek paty a prozradily se tím, že jim ze střevíce tekla krev. Otec přiznal, že má dceru z prvního manželství a jí padnul střevíček jako ulitý. Když si ji princ bral, přišly sestry na svatbu jako družičky a lichotily Popelce, ale vrhly se na ně Popelčiny holubičky a zahnaly je s hanbou.
Božena Němcová: O Popelce
Němcové varianta je ze Slovenských pohádek. Příběh jde rychle k věci: když se otec vypravuje na cestu, nevlastní dcera (je jen jedna) žádá drahé šaty, Popelka žádá jen co mu cestou na tvář udeří. Dostane snítku s třemi oříšky - ty proslulé oříšky se vykytují jen tady. Oříšky ji spadnou do studny, když se jde mýt, a oříšek jí přinese žabka. Šaty jsou slunéčkové, měsíčkové a hvězdičkové. V této variantě se nechodí na královský ples, ale v neděli do kostela, i tak se do dívky zamiluje mladý kníže. Popelka používá zaříkadlo „Mlha za mnou, mlha přede mnou, sluníčko boží nade mnou“. Při třetí návštěvě kostela ztratila Popelka střevíček. Mladý kníže pak začal chodit dům od domu a zkoušel dívkám střevíček, matka vlastní dceři palec ořezala, ale platné to nic nebylo. Když se kníže dotázal, zda nemají další dceru, i otec mlčel, ale kohout ji prozradil. Popelka se na svatbu stačila obléknout do sluníčkových šatů. Kníže pak vzal sebou i otce, Popelka poděkovala žabce, kohoutovi i holubičkám, a macecha s Dorou zůstaly v chalupě samy.
Zlatý střevíček
Ukrajinská pohádka začíná tím, že matka před smrtí dá dceři Haně zrníčko, které má zasadit, až jí bude nejhůř. Ovdovělý otec se po třech letech oženil s ženou ze sousedství, a ta si přivedla vlastní dceru, líné a pyšné děvče na rozdíl od pracovité Hany. Macecha by se ráda zbavila dívky, kterou přejmenovala na Hadrnici, a zadala jí nesplnitelný úkol – má za den upříst len, utkat a vybílit pláno. Zoufalá dívka zasadila zrníčko od matky, z něho vyrostla vrba a z vrby vystoupily víly a plátno utkaly. Když do blízkého města přijel knížecí syn, Hadrničku oblékly a vybavily víly z vrby. Když obě ženy po návratu ze slavnosti vyprávěly o krásné dívce, Hana se vždy dotázala, zda jí nebyla podobná, ale obě to kategoricky odmítly. Situace se opakují, ale při druhém plesu poradil mladému knížeti ševcovský tovaryš, aby natřel práh smolou. Potřetí tak Hadrnička ztratí jeden ze svých zlatých střevíčků. Doma opět nadhodila, že by snad střevíček obula, ale macecha sestra to nenávistně odmítly a macecha jí dokonce nabila. A opět radil ševcovský tovaryš a kníže zorganizoval hledání dívky. Jeden z poslů si všiml Hadrničky na peci a střevíček jí padnul. Hadrnička zašla vrbě, převlékla se, kníže se s ní oženil a vrba se propadla do země.
K společným motivům těchto variant patří submisivní otec, který se zcela podřídí druhé ženě (Basile), dokonce popře, že má dceru (Němcová), jen u Grimmů tuší, že ona krásná dívka může být jeho dcera, soudí tak především z jejího chování po plese. Ale v každém případě otcové, ač v široké škále sociálního postavění (od krále po vesničana), projevují slabošství. Za pomocí dívce v některých případech stojí matka, nejvýrazněji v ukrajinské pohádce, kde je předvídavou dárkyní kouzla. Kouzlo je v každém z těchto případů rostlinného původu – fíkovník (Basile), vrba (Zlatý střevíček), lískový strom (Grimmové), oříšky (Němcová). K tomu se v některých pohádkách přidružuje ptactvo a další drobná zvířena. Krvavé scény při zkoušení střevíčku jsou nejbrutálnější v německé variantě, která líčí krvácení, v mírnější podobě i u Němcové. Pro téma příběhu má velký význam konec macechy a dcer: Basile končí tím, že matky a jejích šest dcer uznávají vlastní porážku, u Grimmů se pokoušejí vlichotit se a podílet se na Popelčině společenském vzestupu, ale ptáci je zaženou. U Němcové zůstanou v chalupě samy a ukrajinská varianta se o nich vůbec nezmiňuje.
Charles Perrault: Popelka aneb skleněný střevíček
Otcem je v tomto případě velmož, který se podruhé oženil, a macecha měla dvě vlastní dcery. Nevlastní dceři ukládala nehorší domácí práce. Když princ ohlásil pořádání plesu, začaly se macecha s dcerami chystat a Popelka se jim starala o oblečení, a přitom všem se jí vysmívaly, že ona na ples nemůže. Když odjely a Popelka plakala, zjevila se její kmotřička – víla, která z dýně vykouzlila kočár, z myší, krysy a ještěrek koně a služebnictvo a šlehnutím proutku změnila Popelčiny šaty. Ples probíhal úspěšně, Popelku obdivoval nejen princ, ale i starý král, a ona si dokonce přisedla k svým sestrám, podělila se s nimi o pomeranče a citrony, které dostala od prince, ale přesto zůstala nepoznána. Včas se vrátila a vyprávěla kmotřičce, že princ ji pozval na další ples. Na druhém plese téměř nestihla odejít do půlnoci, proto ztratila skleněný střevíček, a když dorazila domů, všechna paráda zmizela a jí zůstal jen druhý střevíc. Když princ nechal hledat dívku, které střevíček padne, byla Popelka přítomna a sama navrhla, že si střevíček zkus. Padnul jí, hned vyndala druhý a kmotřička a místě změnila její oblečení. Sestry prosily Popelku o odpuštění a ona jim odpustila, po svatbě je vzala do paláce a našla jim skvělé ženichy. V závěrečných verších Perrault konstatuje, že krása nestačí, je třeba mít i vlídnou a milou povahu.
Na této variantě je zřetelně vidět, že Perrault, ač vycházel z lidové tradice, se svými pohádkami obracel k vyšším vrstvám francouzské společnosti 17. století – otec je velmož, zdůrazňují se přípravy na ples, v té době vzácné citrusové plody, početné služebnictvo jako doprovod Popeky na ples. Podstatný je i konec s pokorou sester, odpuštěním a jejich zabezpečením.
Jan Vladislav: O Popelce, kočáru z oříšku a střevíčku ze skla
Jan Vladislav převyprávěl Perraultovu variantu věrně, ale rozvedl ji do větší šíře a podrobností. Vypráví o šťastném životě Růžičky s oběma rodiči, i o kmotřičce – matčině staré chůvě, a nakonec o smrti matky, která si před smrtí vymohla, aby se manžel znovu oženil. Nová matka si přivedla dvě dcery, Adélu a Belindu, které se na Růžičku nejen vytahovaly, ale také ji napadaly fyzicky. Tak to šlo celá léta, až se sousední král rozhodl upořádat plesy, aby oženil syna Milána. Proběhly zde nikoli dva, ale tři plesy, kmotřička vybavila Popelku stejně jako u Perraulta, jen s drobnými změnami. Při posledním plese Popelka ztratila jeden střevíček a hned následovalo hledání dívky, která tvrdila, že je ze zámku Herdova či Štulcova. A až po roce od posledního plesu princova družina zkoušela střevíčky i Adéle a Belindě a Belinda popuzená neúspěchem, upozornila posměšně na Popelku stojící v koutě. Princ se Popelkou oženil, ale o sestrách nepadne už ani zmínka
Maurits de Meyer: Popelka
Vlámská varianta v podstatě kopíruje Perraultovu. Začíná velmi stručně, nejrozsáhlejší jsou pasáže o dvou plesech, je tu i situace, kdy Popelka sedí na plese vedle svých sester a dělí se s nimi o cukroví a ovoce. Kouzlí zde její babička, místo dýně poslouží kůra pomeranče, jsou tu myši, krysy a ropucha. I tyto sestry se Popelce nakonec omluví, ona se na sestry nezlobí a dobře se o ně postará.
Všechny tři varianty se odehrávají ve vyšší společnosti, ve všech vystupuj jako dárce osoba – kmotřička, babička. Všechny končí smírem se sestrami a o maceše se v závěru nemluví. Otec je v těchto variantách málo významnou postavou,
Volnější jsou varianty z keltské kulturní oblasti a obsahují odlišné motivy.
Joseph Jacobs: Plavovláska, Hnědovláska a Chvějička
V tomto příběhu hrají roli tři královy dcery, vlastní sestry, z nich ponižovaná je nejmladší Chvějička. Nejstarší Plavovlásku si zamiloval syn krále Emanie, ale zapomněl na ni, když ke kostelu přišla Chvějička. O její vznešené vybavení se postarala stařenka, co se starala o slepice. V té výbavě hrají roli nejen šaty, ale i barva kobyly, na níž Chvějička ke kostelu přijede. Příběh má rozsáhlé pokračování: když se zvěst o krásné dívce rozkřikla, začali se o ni zajímat další královští a šlechtičtí synové, s nimiž princ z Emanie musel svést čtyři dny trvající souboj. Ale po svatbě navazuje další pohádka, o žárlivých sestrách, které žijí spolu s Chvějičkou a snaží se jí zbavit.
Skotsko: Rezaté tele
Vesnická rodina se skládala ze starší ošklivé a zlé a mladší krásné a dobrosrdečné dcery. Rodiče dávali přednost starší, mladší jen pásla dobytek. V stádu bylo telátko, které mluvilo lidským hlasem a krmilo ji lahůdkami. Závistiví rodiče telátko vystopovali a rozhodli se donutit mladší dceru, aby sama telátku uťala hlavu. Ošklivá sestra držela hlavu telátka a sekera dopadla na její krk. Mladší vyskočila na telátko a odjela s ním na louku porostlou rákosím. Z dívky se tam stala Rákosová vesta a teprve v této podobě došla štěstí.
Iva Zbořilová a Odolen Klinera: Tam a Cam
Vietnamský příběh má dvě části, podobně jako ony dvě keltské varianty. Ta první, s námětem Popelky, která se zde jmenuje Tam, se odehrává v rodině rolníka. Když se po smrti ženy znovu oženil, macecha porodila dcerku Cam a tu podporovala na úkor starší Tam. Když obě dívky sbíraly krevety, pilná Tam jich měla hodně, Cam žádné, ale sestře je ukradla. Tam z toho byla smutná, ale do věci se vložil sám Buddha, který dívce věnoval kouzelnou rybičku. Jenže macecha a Cam jí rybičku zabily a snědly. Buddha Tam poradil, aby si schovala aspoň její kosti. A tak když došlo na královskou slavnost, kosti jí obstaraly náležité oblečení a Buddha se postaral, aby vrabci za ni přebrali rýži. Cestou na slavnost se jí ztratil jeden střevíček a spadl do řeky. Tam se schovala pod mostem, ale když královský průvod došel k mostu, slon, na němž je král, se zastavil a nehnul se, dokud královští sluhové nenašli střevíček. Král se pak dal do hledání a s Tam se oženil.
Všechny tyto varianty spojuje základní téma: odstrkovaná, ponižovaná, ale pracovitá a vlídná dívka najde kouzelné pomocníky, kteří jí umožní vstup do vznešené společnosti tím, že jí opatří skvělé oblečení a vybavení. Změní se tak k nepoznání i pro svou rodinu, a v tom také tkví hlavní sdělení této populární pohádky: jsou to vnější prvky, které jsou v očích společnosti schopny změnit sociální status člověka a umožnit, aby vyšly najevo i jeho hlubší a podstatnější osobní kvality. U většiny variant je shoda také v chování macechy a nevlastních sester či nespravedlivá rodičovská diferenciace mezi vlastními dětmi. V čem se pohádky podstatněji liší, je osud macech a sester: na jednom pólu je odpuštění a dokonce vlastní reflexe macechy a sester, na druhém jsou neúspěšné sestry, které se Popelce za její úspěch ještě snaží pomstít. Podstaté na pohádce jsou i rozdíly v tom, jak a od koho získává pomoc a podporu, jen v některých je v pozadí pomoci zemřelá matka nebo její zástupkyně kmotřička, ve vietnamské pohádce sám Buddha. Ale vždy je tu prvek přírodní: pomáhá flora i fauna. Dokonce i v případech, kdy dárkyní je osoba (kmotřička, babička, stařenka), se pracuje s přírodními produkty, rostlinnými i se zvířaty – příroda je tu přátelštější, než lidé. Špatně dopadají otcové, kteří jsou v lepším případě nevýznamní, v horším jsou submisivními partnery svých autoritativních, zlomyslných a nepřátelských druhých manželek.
Tři bratři – Pták Ohnivák
Příběh tří bratří, z nichž dva starší (někdy také rodiče) pohlížejí na nejmladšího s opovržením, ale on prokáže nejvíce schopností a dobrých vlastností, je model velmi frekventovaný v různých kombinacích dějových motivů i celých syžetů. Jednou z podob tohoto typu pohádky je příběh se získáním ptáka Ohniváka, koně Zlatohříváka a překrásné dívky, která má na rozdíl od ptáka a koně různá jména i původ.
Karel Jaromír Erben: Pták Ohnivák a liška Ryška
Král měl krásnou zahradu a v ní strom, který denně plodí jedno zlaté jablko, ale to vždy do rána zmizí. Král proto požádal nejstaršího syna, aby v noci hlídal, ten ale usne a nic nezjistí-. Další noc hlídal prostřední syn a ten zjistí, že jablka krade pták Ohnivák, ale nedokázal ptáka zadržet, získal jen jedno zlaté pero. Krále pero okouzlilo, musí ptáka Ohniváka získat, a tak vypravil všechny tři syny na cestu. Bratří se rozdělili do tří směrů a na místě zasadili tři proutky, které mají svědčit o tom, jak se jim vede. Každý z nich se cestou usadil a začal jíst, přišla k nim postupně liška Ryška s prosbou o jídlo. Dva starší jí nic nedali, nejmladší se s ní rozdělil napůl. Liška ví, kde je pták Ohnivák a kralevici pomůže. Popíše mu, jak Ohniváka získá a kde ho najde, ale musí ho přinést jen v dřevěné kleci. Králevice ale upoutá klec zlatá, a to způsobí, že zloděje přistihne král toho zámku. Princ vysvětlí, proč Ohniváka chtěl získat a král mu ho slíbí, jestliže přivede koně Zlatohříváka. V dalším království je vše opakuje, králevic vezme pro koně zlatou uzdu a musí proto přivést Zlatovlásku, pak dostane koně. S princeznou to není tak lehké, musí ji rozeznat od jejích sester, pak má sítem vylít do večera rybník, ale Zlatovláska zasáhne a přivolaná liška s oběma uprchne. Aby se nemusel Královic Zlatovlásky vzdát, liška se přemění na Zlatovlásku, král vydá Zlatohříváka a liška se zas promění v sebe sama. Totéž se pak opakuje s ptákem Ohnivákem. Králevic se vrací a na místě kde se rozešel s bratry, pod stromem, který vyrostl z jeho proutku, usne. Bratři se vracejí, zabijí nejmladšího a rozsekají na kusy a odcházejí s ptákem, koněm i dívkou, které pohrozí, že nesmí nic prozradit. Liška se ale kralevice ujme, donutí vránu, aby přinesla živou a mrtvou vodu a vzkřísí ho. Kralevic se vydá domů, ale vydává se za čeledína, přitom zjistí, že Zlatohřívák i Ohnivák jsou smutní a nechtějí žrát, Zlatovláska jen pláče. Poznají ho a okamžitě se uzdraví. Král pak nechal oba starší syny popravit, nejmladší se oženil se Zlatovláskou a dostal od otce půl království.
Maurits de Meyer: Zlatý pták, zlatý kůň a princezna
Vlámská varianta se liší jednak v nepodstatných detailech, jednak motivy podstatnými pro téma příběhu. Lišák Ryšák se všem třem bratrům nabízí jako pomocník, protože jejich otci vděčí za záchranu života. Oba starší odmítnou, nejmladší pomoc přijme. Situace u Ohniváka a Zlatohřiváka proběhne podobně jako u Erbena, Zlatovláska však je princem unesena u obou králů princ získá Zlatohříváka a Ohniváka jednoduše tak, že je popadne a ujede. Cestou zpět najde své bratry v hospodě spoutané, protože mají být oběšeni pro dluhy a loupeže. Vyplatí je a společně se vracejí domů. Ale princ nevěnoval pozornost varování lišáka, že nemá nikoho vykupovat a že si nemá sedat na kraj studny – oba bratři ho do ní shodí a utečou i s princeznou, koněm a ptákem. Lišák ho ze studny vytáhne a pak prince požádá, aby mu usekl nohy. Promění se v prince, bratra oné prince eny. Oba mladíci pak králi vyprávějí, jak se vše stalo a otec nechá oba starší syny upálit zaživa.
U obou pohádek se liší motivace lišky: ve vlámské pohádce je vděčná králi (i když tato zápletka se nevysvětlí), kdežto u Erbena probíhá obvyklý pohádkový test: dva starší princové se projeví jako sobci, nejmladší se o jídlo s liškou rozdělí a svou povahou si zaslouží liščinu pomoc. Jsou tu také zdůrazněny špatné vlastnosti obou starších bratrů, zatímco ti Erbenovi jen nic nezískali, ti vlámští se dopustili zločinů.
Irina Karnauchovová: Carevič Ivan a šerý vlk
Ruská varianta má mnoho podstlaných motivů shodných s Erbenovou Liškou Ryškou, a není divu, Erben ruské pohádky dobře znal a vtvořil z různých pramenů variantu, která je odborníky považována za jednu z nejlépe vystavěných kouzelných pohádek. Hrozný car Vasilij měl syny Fjodora, Petra a Ivana, oba starší jsou hned v prvním odstavci charakterizováni jako nadutí, pyšní vychloubační, nejmladší Ivan jako prostý, veselý a laskavý- Postupně hlídají jabloň všichni tři bratři, Fjodor a Petr přílet ptáka Ohniváka zaspí, jen Ivan se ho došká, ale chytil ho za ocas, pták se mu vytrhl a Ivanovi zůstalo jen jediné péro. Car se rozzlobil a Ivana poslal hledat Ohniváka pod trestem smrti. Ivan se vydá na cestu a při volbě cest zvolí tu, u které stojí, že jezdec zůstane na živu, ale kůň zahyne. To se také velmi brzo stane, ale Ivanovi pomůže šerý vlk, Ivana veze a radí. V království cara Semjona i cara Agapa neuposlechne rady vlkovy a upozorní na sebe, takže musí jít dál, jeho poslední úkol je získat Jelenu Překrásnou. Tu uchvátí vlk a prchají společně. U obou carů se Ivanovi zhrozí, že bude zahuben, proto se vlk promění v Jelenu i v Zlatohřiváka, aby cary oklamal, a nakonec všichni vyváznou. Před návratem domů odpočívají, Ivan v stanu usne, ale bratři ho najdou a zabijí, a Jelenu, koně i ptáka donesou králi jako svou kořist. Vlk zjistí, že Ivan je mrtvý a podobně jako u Erbena liška vránu, zde vlk havrana donutí k přinesení živé a mrtvé vody tím, že hrozí roztrhnout jejich mládě vejpůl. Vlk prokáže Ivanovi poslední službu, dopraví ho domů. Ivan dorazil do paláce během svatby Jeleny s Fjodorem, ale ona ho hned pozná a vše se vysvětlí. Car oba starší syny vyhnal, Ivan se s Jelenou oženil.
Téma zde modifikuje nebo spíš rozšiřuje carova nespravedlnost vůči synům: ti dva, kteří naprosto selhali, jsou nepotrestáni, Ivan, který přecejen něco vykonal pro identifikaci zloděje jablek, je potrestán namáhavým a nebezpečným úkolem. Ale přese všechno tím je získá.
Jiří Tomek: Dary krále džinů Hasan a Červený král
Varianta pocházející ze Sýrie vypráví o králi v Bagdádu, který měl tři syny Aláaddína, Madžiddína a nejmladšího Hasana.Když těžce onemocněl, potřeboval živou vodu, která se vyskytuje jen na dalekém Korálovém ostrově. První se vypravil Aláaddin. Když dostal hald, usedl na kámen a rozložil svoje jídlo. Vtom se otevřela země, z ní vyběhl strašlivý bílý pes, který ho požádal o jídlo. Princ se pokusil psa zastřelit šípem, ale pes zmizel. Princ pokračoval v cestě, rozhodl se pro cestu k Zlatému městu, kde uvízl a jako dlužník nakonec skončil jako posluha. Na cestu se vydal druhý syn a skončil stejně, jen v Stříbrném města. Hasan psovi nabídl všechno svoje jídlo a nakonec pes řekl, že Červený král mu děkuje a doporučil mu cestu, u které je předpověď, že kdo se po ní vydá, zahyne. Hasan poslechl, pes se k němu cestou přidal a přenesl ho na Korálový ostrov. Hasan živou vodu nezískal, vyvázl s úkolem získat čepičku neviditelnosti. Problém se opakuje v jeskyni, kde měl Hasan získat čepičku, ale vysloužil si jen úkol získat Velkou perlu. Tu našel na konci chodby, která vedla ze studny. Ale tam už Hasan odolal lákání nekrásnější dívky, v kritickém okamžiku totiž slyšel hlas Červeného krále, který konstatoval, že „kdo třikrát poruší slib, nezaslouží si mezi slušnými lidi žít.“ Na zpáteční cestě se vše zdařilo, nakonec pes donesl Hasana do Zlatého a Stříbrného města, a Hasan vyplatil své bratry. Při zpáteční cestě se oba starší bratři omluvili Červenému králi za to, že ho nepohostili, poděkoval mu i Hasan a doma krále živá voda vyléčila. Král předal vládu Hasanovi a oženil ho s indickou princeznou.
Významně se tato pohádka od ostatních liší nejen dary, které hrdina získává, ale hlavě tím, že tu nehraje roli bratrská řevnivost, ani boj o trůn, a dokonce že se oba neúspěšní bratři za svoje chování omluví. A samozřejmě se liší se prostředí od prostředí pohádek evropských.
Všechny čtyři pohádky spojuje králova touha nebo naléhavá potřeba získat cosi velmi vzácného a těžko dostupného. Druhý shodný motiv je to, že průvodcem a pomocníkem nejmladšího úspěšného bratra je zvíře. A konečně je tu téma zdrženlivosti, ochoty přijmout cosi méně atraktivního, oproti podlehnutí svodům. V tomto smyslu je velmi důležitá věta o trojím porušení slibu. Je tedy věcí volby té či oné varianty, zda dáte přednost tomu nebo onomu tematického vyznění pohádky, která je na první pohled jakoby stejná.
Odměna za slušnost
Zatímco u obou předchozích pohádek je těžiště v jednání klíčových postav, v následujících příbězích je dominantním prvkem tématu vlastnost či vlastnosti dívčí hrdinky. Zatímco v „chlapecké“ pohádce, jejímž hrdinou je mladý muž, vede cesta k dospělosti vykonáním velkých a nebezpečných činů, v „dívčí“ pohádce dominuje hrdinčina schopnost zvládnout těžký úkol a přetrpět náročné situace.
„Slušnost“ má mnoho významů, zde ji chápu jako projev ohledu k druhým, snahu jim pomáhat, ale také chovat se „slušně“ ve smyslu. pozdravit, poděkovat, omluvit se. V mnoha kouzelných pohádkách, především „chlapeckých“ je na počátku jednorázový test hrdinových vlastností a postojů, který většinou spočívá v ochotě hrdiny podělit se o jídlo se starcem, chudákem, hladovým zvířetem či jinou osobou v nesnázích. V dívčí pohádce je onen „test“ náročnější a rozsáhlejší a obsahuje práci, která pomáhá.
Božena Němcová: Pánbůh dej štěstí, lávko
Vdovec měl dceru a ta se spřátelila s dívkou ze sousedství a její matkou. Přemluvila otce, aby se se sousedkou oženil. Nechtěl, protože sousedka měla pověst čarodějnice, ale dcera ho přemluvila. Hned po svatbě se nevraživost macechy a nevlastní sestry naplno projevily, dívka z toho byla smutná a otec jí litoval. Rozhodla se proto jít někam do služby. Po cestě hezky pozdravila lávku přes potok a ta ji požádala, aby ji obrátila. Pak očistila psíčka s prašivinou, setřásla hrušky, vyhnala bejčka z louky, uhasila oheň a vyčistila pec. Nakonec došla k domu v lese. Babička - ježibaba ji přijala do služby, aby zametala jedenáct světnic, dvanáctá byla zakázaná. Jednou v nepřítomnosti čarodějnice dívka do dvanácté světnice nahlédla. Byla tam káď plná zlata a ona i si v ní vykoupala vlasy, ruce a nohy a měla je pak celé zlaté. Při útěku ji pronásledoavala čarodějnice, ale tu zdržela pec, hrušeň, bejček a psík, a lávka se pod ní prolomila, dál už čarodějnice nemohla. Dívce se moc domů nechtělo, ale uviděla ji sestra. S macechou byly celé pryč z té krásy a tak se sestra vydala stejnou cestou. Ale nikomu neposloužila, a když se u čarodějnice ponořila do zlata, nadělala jen nepořádek. Když ji čarodějnice pronásledovala, pec, hrušeň, bejček, psík i lávka udělaly dívce totéž, co před tím čarodějnici. Přišla domů napolo mrtvá, umáchaná a poškrábaná a matka se na ni rozzlobila, ani vystát ji pak nemohla. Hodná dívka se vdala za mladého bohatého pána, druhou nikdo za ženu nechtěl.
Irina Karnauchovová: O překrásné Vasilise
V ruské pohádce matka před smrtí dala Vasilise malou panenku, která jí poradí, kdyby ji potkalo neštěstí. Ovdovělý otec chtěl dceři nahradit matku a tak se oženil, ale našel jen zlou macechu, která měla dvě zlé, hloupé a rozmarné dcery. Vasilisu proháněly a týraly, a ona pilně pracovala, a když dala napít mléka své panence, ta za ni práci vykonala. Jednou otec odjel z domova a v podzimním večeru macecha rozdělila děvčatům práci a pak zhasla v celé chalupě. Sestrám zbyla jen jedna louč, a i ta brzo zhasla. Nevlastní sestry vyslaly Vasilisu pro oheň k babě Jaze. Vasilisa šla celou noc a den, až večer došla k chaloupce s plotem z lidských kostí. Vtom přiletěla baba Jaga, příbuzná její macechy. Vasilisa nemůže utéct, hlídají ji kočka, pes, bžízka i vrátka. K večeři dala baba Jaga Vasilise jen krajíček chleba a Vasilisa ho dala panence. Když Vasilisa spala, panenka svolala ptáky, aby udělali práci za Vasilisu. Ráno Vasilisa dostala další práci, a za pomoci panenky a myšek, splnila všechny úkoly. Baba Jaga zuřila a nechala roztopit pec, aby mohla Vasilisu upéct. Vasilisa poprosila služku Černoočku, aby topila pomalu a dala jí hedvábný šáteček, pak se dala na útěk. Kocour ji chtěl poškrábat a Vasilisa mu hodila pirožek, psovi dala kus chleba, břízku ovázala stužkou a vrátka namazala máslem. V lese panenka poradila, aby Vasilisa místo světla vzala lebku na tyči, protože jí svítí jí oči. Když se baba Jaga vrátila do chalupy, kocour, pes, břízka i vrátka jí vyčetli, že ona jim nikdy neposloužila jako Vasilisa, a babě Jaze při pronásledování Vasilisy kladli překážky, aby Vasilisu nedohonila. Lebka, kterou Vasilisa přinesla, spálila macechu i její dcery na prášek. Ona pak odešla do města a žila u stařenky. Utkala plátno, a když ho babička prodávala, koupil ho carevič, ale košile z něj uměla ušít jen Vasilisa. Když ji carevič spatřil, oženil se s ní. Otec pak se vrátil z cest a žil na zámku u dcery.
Peder Christian Asbjörnsen a Jorgen Moe: Otcova dcera a matčina dcera
Rodina jako v jiných pohádkách – pracovitá dcera otcova, líná macešina. Macecha dala dívkám len na spředení. Otcova dcera dostala jen chomáč a když se jí přetrhla nit, musela podle úmluvy se sestrou skočit do studny. Tam byla krásná louka a dívka se po ní vydala. Lehounce přeskočila plot, ani se ho nedotkla. Podojila krávu, napila se mléka, zbytek nalila krávě na kopyta, ostříhala berana, který vlnu táhl až po zemi, vzala si, co unesla, zbytek nechala beranovi a pak ještě očesala jabloň, najedla se jablek a zbytek dala ke kořenům. Pak došla do stavení, kde žila čarodějnice s dcerou. Čarodějnice ji vzala do služby a uložila jí, aby v sítu přinesla vodu. Ptáci jí zpěvem poradili, že musí síto vymazat hlínou a ucpat slámou. Čarodějnice pochopila, že to není z její hlavy a uložila jí uklidit chlév a pak ještě vybílit černou vlnu. Vše se jí dařilo a vzteklá čarodějnice ji raději nechala odejít. Čarodějnice s dcerou ji pronásledovaly, ale ona se řídila radami ptáků. Ukryla ji jabloň, beran i kráva i plot a dívka došla domů. Doma vytáhla truhličku, kterou dostala od čarodějnice - byla plná zlata, stříbra a skvostů. Macešina dcera ji chtěla napodobit, šla stejnou cestou, dupla na plot, podojila krávu a pila mléko, ale na kopyta nic nevylila, berana ostříhala špatně, očesala jen ta jablka, která chtěla sníst, pak větve polámala bezohledným mlácením. Na statku nesplnila úkoly, a na závěr si vybrala bezmyšlenkovitě nejnápadnější truhličku. Cestou zpět domů ji nikdo nepronásledoval, ale v truhličce byli hadi a žáby, kteří se jí sypali i z úst, takže se s ní nedalo bydlet v jednom domě.
Základní schéma těchto příběhů je velmi podobné, jako v slovenské pohádce, ale je tu řada motivů navíc a dodávají pohádce zvláštní tajemno a kouzlo. Patří k nim panenka od zemřelé maminky, kterou stačí nakrmit a vykonává práce za Vasilisu. Je tu večerní tma v domě u v lese a také bílý jezdec na bílém koni, červený na červeném a černý na černém, kteří člení čas, neboť představují ráno, slunce a noc. Odlišní jsou i pomocníci Vasilisy – vrátka, bříza, pes a kočka. Tajemnost a prvek hrůzy představuje lebka na tyči a děsivý konec macechy a nevlastních sester, a v neposlední řadě i sama postavy baby Jagy. Otcové jsou stejně jako v Popelce postavy vedlejší, ale jsou zde vylíčeni přece jen o něco lépe.
Následující německá pohádka se od slovenské a ruské i norské liší především tím, že dívka žije a pracuje u vlídné paní a je u ní šťastná, a ovšem i úkolem starat se o to, aby sněžilo
Eduard Petiška: Paní Holle
Když paní Holle v německé pohádce natřásá peřiny, na zemi sněží. Jedna vdova měla dvě dcery, hezkou a pilnou Aničku a línou a ošklivou Markétku, která byla její vlastní. Anička pracovala a macecha i sestra ji šikanovaly. Když jí vřetánko spadlo do studny, macecha ji přinutila za ním skočit. Na dně studny je však krásná louka. Cestou po ní Anička vyndala upečený chleba z pece a očesala jablka ze stromu. Když došla k domku, paní Holle ji ráda přivítala. Aničkaměla za úkol jen natřásat peřiny, aby na zemi sněžilo. Dařilo se jí dobře u paní Holle, ale po čase se jí zastesklo po domově. Paní Holle souhlasila s jejím odchodem, ale napřed ji vzala pod bránu, z které se na ni sneslo zlato. Anička se okamžitě ocitla doma a Markéta ji chtěla napodobit. Podnikla, totéž, co Anička, ale peci ani jabloni neposloužila, u paní Holle natřásala peřiny jen nedbale. Když chtěla jít domů, paní Holle ji také vzala pod bránu, ale snesla se na ni smůla. Smůla se pak Markétky držela pevně po celý život.
Následující pohádky s předchozími už souvisí jen v menším rozsahu, i když je tu shodné srovnání postojů a chování dvou dívek, reprezentujících odlišné vlastnosti
Jan Vladislav: O kocouru Mňoukovi a dvou holčičkách
Maminka měla dvě holčičky a ráda měla tu zlou a ošklivou, která byla její vlastní, a nesnášela tu hodnou a hezkou. Hodné holčičce jednoho dne dala koudel, aby z ní upředla do večera stříbrnou nit. Holčička byla zoufalá, ale pomohl jí kocour Mňouk. Zavedl ji do kočičího paláce, kde se kočky staraly o všechno. Holčička je litovala a tak udělala podstatný kus práce za ně. Na odchodu jí řekl kocour, že až vyjde z paláce, má se ohlédnout, až zakokrhá kohout, ale neotáčet se, až zahýká osel. Nechal jí přinést uzlík s koudelí. Doma z něj vybalila stříbrnou nit a na čele měla stříbrnou hvězdu. Druhý den macecha vypravila s koudelí svou ošklivou holčičku, měla přinést zlatou nit. Kocourek ji také zavedl do kočičího paláce, ale tam nepomáhala, jen seděla a čekala na oběd. Také si donesla domů raneček a stejné rady, jenže to popletla. V ranečku donesla řezanku a místo zlaté hvězdy měla na čele oslí oháňku.
Tato nevlastní sestra je na rozdíl od předchozích spíš neschopná a popletená než zlá a nepřátelská.
Pavel Šrut: Tři stříbrné hlavy
Král ovdověl, ale oženil se až když jeho dceři Anně bylo šestnáct. Macecha měla dceru Patricii a obě byly zlé a lakomé a na Annu nevražily. Anně se to nelíbilo a tak požádala otce, aby směla z domova odejít do světa. Macecha ji vybavila malým uzlíkem s chlebem, sýrem a lahví piva. Krátce po odchodu z domova Anna potkala starého tuláka a nakrmila ho. Dostala od něj hůl i radu, podle níž došla ke studni mezi trním. Na hladině se objevily tři stříbrné hlavy, které ji požádaly, aby je umyla a usušila. Anna se nelekla a vykonala, co si hlavy přály. Hlavy jí za to daly krásnou pleť a hlas a předpověděly, že potká prince. Tak se také stalo a Anna se za prince provdala. Spolu s ním se pak šťastná vrátila domů. Macecha a Patricie se rozhodly napodobit ji. Patricie dostala na cestu pečené kuře, sladkosti a láhev vína, ale tulákovi nic nedala a podle toho pochodila, když hrubě odmítla umýt a učesat tři hlavy. Tvář měla jako ropucha, hlas jako vrána a vdala se za starého chudého ševce. Ten se rozhodl ji napravit a mastičkář mu poskytl mast a kapky.Zzbavil ji ošklivosti a vydal se s ní domů, starý král i Anna ji přivítali s radostí, změnila se i její povaha, ale macecha se s tím nevyrovnala a ze zámku odešla. Patricie si oblíbila svého muže a byla pyšná na to, že je královskou ševcovou. Tuto anglickou pohádku převyprávěl i Jan Vladislav pod názvem O studni s třemi zlatými hlavami.
Anglický příběh ozvláštňují tři záhladné stříbrné či zlaté hlavy v studni, odlišný je tu osud nevlastní dcery, která se provdá za chudého a starého ševce, který ji převychová – tento dovětek obsahuje podobné motivy, jako česká Potrestaná pýcha.
Ještě víc se liší ruský Mrazík, a to především tím, že úkolem dívky není pomáhat, ale trpělivě a bez stálostí přetrpět zimu a mráz. Špatné vlastnosti macechy a jejích dcer se tu projevují i vulgárností jejich vyjadřování, a obě v lese v mrazu zahynou. Je tu i neobvyklý motiv vzpoury otce, který v závěru vezme věc do vlastních rukou a ženu donutí ke změně postoje k Marfuše.
Alexandr Nikolajevič Afanasjev: Mrazík
Stařeček a stařena mají tři dcery, nejstarší Marfuša je otcova, dvě mladší jsou stařeniny. Stařena se chce Marfuši zbavit a tak přikáže manželovi, aby ji odvezl k ženichovi, a popíše mu cestu k Mrazíkovi do lesa. Otec tam dívku vysadí, je leden, sníh a je jí zima. Přibližuje se Mrazík a ptá se jí, jestli je jí zima. Marfuša po třikrát odpoví, že jí zima není. Mrazík jí dá dary, takže otec ji ráno na příkaz ženy vyzvedne a přiveze domů. Stařena závidí dary a donutí muže, aby k Mrazíkovi odvezl i její dvě dcery, ale ty se v lese chovají neurvale, mluví hrubě a vulgárně a Mrazík je nechá zmrznout. Stařena řádí, nadává manželovi, ale ten se vzchopí, po právu jí řekne, že má co chtěla. Časem se i stařena smíří s Marfušou, která se dobře provdá.
I varianta z Dekameronu má své zvláštnosti – hlavní hrdinka se ocitne v moři, ale podaří se ji zachránit díky tomu, že zde pomáhá vykrmit husy.
Gianbattista Basile: Dvě placky
Dvě sestry mají dcery, Lucida dobrou Marizellu, Troccola zlou Puciu. Lucida poslala dceru ro vodu ke kašně a dala jí na cestu placku. U kašny ji stařena požádala o kousek placky a Marizella jí dala celou, stařena jí přeje za to vše dobré, aby její ústa voněla, z hlavy se jí sypal perly a granáty a pod nohama ať má všude lilie a fialky. Teta závidí a pošle svou dceru ke kašně s plackou, ale ta stařenu odbyla a stařena jí popřála, aby jí z dechu padala pěna, z hlavy ať jí padaly vši a pod nohama ať má hadí mlíčí a kapradí. O Marziellu se uchází král ze Smrčkova a chce se s ní oženit. Na lodi ji doprovází teta a sestřenice a hodí ji do vody, ale Puccia se králi zhnusí. Marizellin bratr u krále pase husy a nechává je, aby se samy pásly. Po čase se ukáže, že každý den z moře vystupuje Marizella a husy krmí a král se jde na dívku z moře podívat. Musí ovšem přeřezat pilníkem řetěz, který ji drží u kouzelnice. Král ji vysvobodí, ožení se sní. Puccia odchází jako žebračka a celý život pak měla nouzi o chléb, protože se nechtěla vzdát své placky. Končí se konstatováním, že kdo soucit nemá, soucitu nedojde.
Vedle srovnání povah a chování dívek se většina z těchto pohádek vyznačuje uplatněním symboliky, nejvýrazněji ve Vasilise překrásné, ale i zvláštními tresty pro některé z negativních postav - jedna má nadosmrti smůlu, jiná má trvalou nouzi o chléb. I toto může být důvodem volby látky a tématu.
Volněji s tímto typem pohádky souvisí slovenská Dvanáct měsíčků, s jiným průběhem děje. Spojuje ji s nimi Maruščina slušnost, když měsíčky vždy pozdraví a požádá o pomoc.
Zajímavý projekt s názvem Proměna pohádkového motivu v různých kulturách realizovala Lenka Kohoutová v ZUŠ v Nepomuku. Pro sérii osmi lekcí s deseti- až jedenáctiletými žáky byly předlohou dvě pohádky evropské – Boženy Němcové O Palečkovi a Princ Chocholouš Charlese Perraulta, a dvě asijské – vietnamská Kokos a indická Princezna Pomeranč. Společným motivem bylo dítě neobvyklé či s handicapem.[2]
[1] V názvech užívám vždy tu podobu jména, kterou použil citovaný autor, resp. překladatel.
[2] Viz Záznamy z praxe – kapitola Zušky
Prof. Eva Machková
Toto dílo podléhá licenci Creative Commons Uveďte původ-Neužívejte dílo komerčně-Zachovejte licenci 4.0 Mezinárodní License.