Analýza textu

Analýza textu

Rozbor zvoleného díla je prvním předpokladem k oné výše zmíněné transformaci. Dílo se nám líbí, na první přečtení jsme přesvědčeni, že bude dobrým východiskem k práci, kterou plánujeme. V této chvíli se musíme zeptat, proč se nám líbí a co nabízí dramatice. To znamená, že musíme zjistit, jaké má téma, „o čem to je“ a také „jak je to uděláno“, a konečně „co to nabízí dramatu“.

Otázka o čem to je se týká námětu a tématu. Námět je mimoliterární skutečnost, která je základním východiskem díla, přitom o jednom a tomtéž námětu mohou existovat a existují různá díla, někdy i velmi početná. Například o různých válkách, zejména o obou světových, o třicetileté, stoleté a dalších, existuje bohatá literatura, mnoho literárních děl má námětem holocaust, námětem může být dospívání poklidné nebo bouřlivé atd. atd. Jeden a týž námět může být základem literatury pro různé věkové skupiny, některé náměty ale jsou zajímavé a významné jen pro některou věkovou kategorii nebo sociální skupinu. Pokud jde o volbu látek pro děti a mládež, neexistují náměty „mládeži nepřístupné“, ale jsou náměty pro děti a mládež zajímavé a nezajímavé. Problém manželské nevěry nebo sňatku starého muže s mladou ženou jsou samy o sobě pro děti a dospívající nezajímavé, jejich dopad na rodinu, její rozpad, je pro ně nejen zajímavý, ale i životně důležitý. Jde tedy i o to, jak je námět uchopen.

A tímto uchopením námětu je téma, to jest sdělení myšlenek a poznatků o životě a jeho fungování, jinak řečeno je to úhel pohledu na osobu nebo událost či děj. Téma bývá charakterizováno jako spojnice mezi všemi podstatnými prvky díla, tvořícími jeho identitu. Ale tématem není úplně všechno, čeho se text dotkne, téma je to hlavní a textu vlastní, jej určující.

Tématem pohádky (kterékoli) není, jak se obecně tvrdí, „dobro a zlo“ či „dobro zvítězí a zlo je potrestáno“. To je velice obecná floskule, která se týká velkého množství literatury, pro děti i pro dospělé, lidové slovesnosti i autorské literatury. Každá pohádka má své téma, které ji odlišuje od jiných pohádek, třeba i těch, které mají shodný nebo skoro shodný příběh.

Analýza textu se musí zabývat jeho výstavbou, jinak řečeno strukturou, tj. způsobem, jak jsou jednotlivé prvky uspořádány, jakou mají hierarchii a jaké jsou mezi nimi vztahy. Jejich změnami se mění i celá struktura díla, tj. jeho identita. Sem patří i otázka, jakým způsobem je příběh vyprávěn, zda chronologicky, jak události po sobě následují, nebo retrospektivně, kdy se začíná vyprávět od konce, nebo zda se prolínají různé časové roviny. V Hanině kufříku se střídá vyprávění o tom, jak se s příběhem Hany Bradyové seznámila tokijská historička a jak po jejím osudu pátrala, s vyprávěním o úseku života Hany Bradyové o 70 let dříve, za okupace v Novém Městě na Moravě, v Terezíně a v Osvětimi. Dále jde o to, zda je děj příběhu jednotný, o jednom pásmu, anebo prezentuje dvě a více pásem, která se prolínají, jako tomu bývá v románech. Drama vyžaduje jednotu děje, více dějových pásem znamená pro transformaci do dramatické formy vážnou překážku, nebo přinejmenším potíž.

Jestliže hledáme předlohu pro dramatickou transformaci, musíme především hledat, zda jádro příběhu činí jednání což jsou viditelné a cílevědomé projevy osoby, které utvářejí děj. Potřebujeme proto také pátrat po situacích, tj. vztazích mezi dvěma a více prvky. Je výhodou, jestliže jsou už v předloze vytvořeny situace dramatické, tj. takové, které vyžadují nutně a neodkladně reakci postavy nebo postav a řešení. Ve Verneově dobrodružném příběhu Dva roky prázdnin se chlapci ocitají v dramatické situaci tím, že přistáli bez dospělých na pustém ostrově a musejí jednat: zařizovat si obydlí, stravování, organizaci denního života. Později čelí nutnosti vypřádat se s rozpory uvnitř skupiny a v závěru se ubránit nebezpečným osobám. Je tu tedy celý řetězec situací, které skupina musí nutně a nezbytně řešit a vytváří tak děj.

Postavy mohou být hlavní, pro děj důležité, jestliže . jsou nositeli jednání a vytváření děje. Mnohé postavy jsou ale vedlejší a většinou jen umožňující hlavním postavám aktivní jednání a komunikaci. Pro etický aspekt tématu mají důležitost charakterové vlastnosti postav, v pohádce zpravidla stojí vedle sebe charaktery kontrastní a důležitou složku tématu pak je právě onen rozdíl charakterů – příklady najdete ve většině kouzelných pohádek.

Souhra těchto prvků úzce souvisí i s okolnostmi (v terminologii Stanislavského „dané okolnosti“), které dodávají dílu identitu a také vytvářejí podmínky pro konflikty, kolize, střety a jejich řešení. Láska je sice věčná a Romeo a Julie zajímají a budou zajímat lidi i dál, ale to, jak se odehrává jejich láska, je dáno okolnostmi doby a místa. Položme si otázku, zda a nakolik by se dnešní mladí lidé podřídili tomu, že se jejich rodiny nesnášejí, zda by lpěli na svatebním obřadu, jestli by stačilo, aby Romeo po zabití Tybalta utekl před spravedlností do sousedního města, proč by spoléhali na posla, když mají mobil a e-mail a nejspíš i skype, jak by asi dnes asi dnes jednala rodina, která najde ráno dceru bez známek života... to všechno neodmyslitelně spolutvoří konkrétní příběh.

K okolnostem totiž nutně patří i místo a doba příběhu, důležitou roli má i klima a ovšem i tradice národa, společenské skupiny. Téměř totožné jsou příběhy ruské pohádky O překrásné Vasilise a německé Paní Holle – dívka je vyslána macechou k tajemné osobě. Ruská Vasilisa dojde k strašlivé Babě Jaze, „co požírá lidi jako kuřata“, putuje k ní „černou nocí“, „prší, skučí vítr“, všechny okolnosti vyjadřují drsné podnebí Ruska. Německá hrdinka dojde k paní Holle a jejím úkolem je natřást peřiny, z nichž se sype sníh, její vyhnanství a obtížnost úkolu je zjemněna paralelou mezi sněhem a peřinou. Není náhodné, že uralské pověsti obsahují motivy zlata, malachitu, drahokamů, neboť tyto látky patří k nerostnému bohatství pohoří. A zatímco evropští hrdinové z domova odcházejí do lesa nebo obecně „do světa“ a putují vesnicemi a městy, australští a tichomořští odcházejí na moře.

Přitom existují okolnosti důležité, které rozhodují o ději, a okolnosti vedlejší, nepodstatné a tedy i vypustitelné nebo odměnitelné, aniž by se na podstatě věci něco měnilo. Tento rozdíl je nutné mít na mysli zejména při výběru z několika variant příběhu, například při volbě z několika variant pohádky, kdy je nutné zachovat okolnosti podstatné pro jednu z nich, ale nepodstatné okolnosti lze přebírat z jedné do druhé. Také u historických námětů záleží na tom, jak autor některé okolnosti zdůrazňuje a jiné ponechává na okraji nebo je zcela vypouští.

Jazyk díla je pro volbu předlohy a pro dramatizaci důležitý potud, pokud postavy výrazně charakterizuje a ozvláštňuje. Je tedy nutno posoudit, zda jde o neutrální spisovný jazyk nebo o dialekt či obecnou češtinu a má-li jejich užití nějaký vztah k charakterům postav a okolnostem, případně jestli některá osoba nebo skupina osob používá charakteristický, ne zcela běžný jazyk. Jestliže básník napíše „O lásce šeptal tichý mech;/ květoucí strom lhal lásky žel,/ svou lásku slavík růži pěl, /růžinu jevil vonný dech,“ připisuje mechu, stromu, růži a slavíkovi charakteristiky, které jsou jeho subjektivním, metaforicky vyjádřeným pohledem na tyto přírodniny. Ty lze nafilmovat, lze je i ozvláštnit například světlem, ale v žádném případě nebude mech šeptat a strom lhát, a na jeviště dostanete leda kašírovanou atrapu toho všeho. Jinak řečeno, existují literární díla, která lze plně a jejich významu a smyslu adekvátně vyjádřit jen verbálně, čtením či přednesem, a je dobře, jestliže se tak činí a zůstává se u toho.

Podobným případem je ve vztahu k dramatice i humor funkce v příběhu. Humor situační vychází ze situací, z jejich chybného řešení, které nevede k žádoucímu výsledku. Tento typ humoru najdeme v japonských pohádkách, například v příběhu Chceš-li mě, vem si mě!, kde dva bratři neuspějí, když se setkávají s nečekanou situací, vyřeší ji až nejmladší bratr. Ale také existuje slovní humor a existují i nelyrické prózy a verše, které rovněž staví na slově, nikoli na situaci a jednání, prózy humorné. Patří k nim například právem oblíbené Macourkovy pohádky, založené na hře se slovem a absurdní představou: „svetr kouše“ a autor rozvíjí hru s různými významy slova „kousat“. Jindy si pohrává s představou kredence, která dělá kotrmelce, což je představa absurdní, ale když do role kredence vstoupí dítě a dělá kotrmelce, absurdního na tom nic není. Také Zdeněk Svěrák má texty, skvělé ke čtení, stavěné na hře se slovem – „Jaké to je v čudu“. Slovník nespisovné češtiny uvádí heslo „čud, v čudu, resp. v čoudu“ s významem „pryč“. Hra spočívá v představě, že předložka „v“ se váže k prostoru nebo předmětu, do nichž se dá vstoupit, pobývat v nich, ale pobývejte „v pryč“! Krátce: humor v těchto případech vězí jen ve hře slov, o jednání a roli tu nejde v žádném případě a pokus o realizaci lidským jednáním většinou končí fiaskem a z humorné prózy udělá cosi těžkopádného a trapného.

Látky a jejich hledání Fabule a syžet - příběh o Deirdre