Ochrana přírody

Příroda je celek – Člověk a příroda

Vzdělávací oblast

Environmentální výchova

Téma

Hluboké a vytrvalé zaujetí vedlo Humboldta k uplatnění energie i talentu k pozorování přírody, kterou chápal jako provázaný systém, jako strukturu, v níž jedna změna vedle k změnám v dalších oblastech, přitom ony změny, jako je odlesňování, zavlažování a vypouštění škodlivin, působí člověk. Jeho základní myšlenky jsou východiskem moderní ekologie.

Látka

Alexander von Humboldt (1769 – 1859) na nátlak autoritativní matky vystudoval hornickou geologii a působil až do její smrti jako důlní inspektor. 1798 matka zemřela, Humboldt zdědil značné množství peněz a měl svobodu dělat, co ho bavilo. Ještě před její smrtí se spřátelil s Goethem, s nímž řešil vědecké otázky za účasti F. Schillera a bratra Wilhelma. Když po matčině smrti opustil místo inspektora, začal plánovat cesty. V Paříži se seznámil s botanikem Bonplandem. S povolením španělského krále vyrazili v květnu 1799 do oblasti dnešní Venezuely. Byli okouzleni jihoamerickou přírodou, nasbírali obrovské množství vzorků a Humboldt si uvědomil, že příroda funguje jako celek, vše souvisí se vším. Při hledání řeky, která měla spojovat Amazonku s Orinokem, narazili na jezero Valencia, které vysychalo v důsledku kácení lesů. Humboldt se svými průvodci plul po Orinoku, zkoumal propojení Orinoka s Amazonkou, přešel Andy, vylezl na Chimborazo, sopku, která byla tehdy považovaná za nejvyšší horu světa (6.400), na většinu sopek v dosahu Quita, došel až do Limy. Veškeré cesty i výstupy na hory podnikal v běžném pánském oblečení, v horkých pásmech odkládal jen sako a kabát, ale vše bylo vycházkové, včetně bot, v nichž lezl po skalnatých útesech hor. Pak se vrátil, na Kubě si vyzvedl sbírky, které tam před tím deponoval, strávil delší dobu v Mexiku a vše si zaznamenal a poté navštívil ve Washingtonu D. C. prezidenta USA Thomase Jeffersona, kterému předal 19 stránek informací o Mexiku, které tehdy zabíralo i jižní části nynějších USA, ale Jefferson neměl žádnou možnost se o nich cokoli dozvědět. Pak se Humboldt vrátil do Evropy. Cestou si opakovaně potvrzoval svůj objev provázanosti všech složek přírody. Usadil se v Paříži, cestoval pak do Říma a v Neapoli byl svědkem erupce Vesuvu, pak dojel do Berlína, kde ho velmi vřele uvítal král Friedrich Vilém III., který ho jmenoval svým komořím bez jakýchkoli povinností a poskytoval mu rentu. Humboldtovi ale nevyhovovalo ani podnebí, ani stav společnosti a život u dvora a při nejbližší příležitosti se vrátil do Paříže. Psal několik knih najednou, nejpopulárnější byla Obrazy přírody, v níž spojil poznatky z cest s výkladem smyslu přírody a odbornými informacemi. Velmi to ocenili čtenáři jako Chateaubriand, Emerson, Darwin, který si knihu nechal poslat do Brazílie, čerpal z ní Verne (Děti kapitána Granta). Humboldt plánoval cestu do Indie, mj. s cílem změřit výšku Himálají, Indii však ovládala Východoindická společnost a.s., jejíž vedení žádal o povolení cesty do Indie. Vadily však Humboldtovy kritické výroky o kolonialismu a otroctví. V roce 1827 byl donucen přestěhovat se z Paříže do Berlína. Jeho povinností bylo po večeři králi předčítat, a to i na cestách. Bylo mu 57 a usiloval o posílení vzdělanosti, pořádal veřejné, hojně navštěvované přednášky. 1828 uspořádal v Berlíně mezinárodní vědeckou konferenci. Vědci debatovali mezi sebou jako jednotlivci, nepřednášeli v plénu. Britové stále odmítali dát mu povolení k cestě do Indie, ale naskytla se příležitost podniknout cestu do Ruska, včetně asijské části. Vydal se na cestu na jaře 1829 se souhlasem cara Mikuláše I., ale ten měl zájem hlavně na obchodu – hledání drahých kovů a kamenů, ne na vědeckých poznatcích. Na Urale se podařilo potvrdit Humboldtovu myšlenku, že diamanty se vyskytují tam, kde je zlato a platina, na Urale byly nalezeny. Cestu velké výpravy, s doprovodem kozáků, komplikoval fakt tuhého centralismu a antiliberálnosti samoděržaví, cesta byla kontrolována a řízena, až v Tobolsku na Irtyši se Humboldtovi podařilo narušit carskými úřady schválenou trasu a dostal se na Altaj, kde výprava musela opustit kočáry a využívat jen místní vozíky nebo chodit pěšky. Ale vrcholy byly mimo dosah (zdolány byly až ve 20. letech 20. století). Dokonce se mu podařilo překročit hranice Mongolska a Číny na Irtyši, Asiaté si Evropany prohlíželi jako exoty. 14. září oslavil Humboldt 60. narozeniny s Leninovým dědečkem. Další neplánovanou okliku podnikl ke Kaspickému moři. Nejdůležitější poznatky: je potřeba srovnávání, ne objevování. Výsledky expedice: dlouhodobé změny, které způsobují lidé kácením lesů (doporučil v Rusku omezit kácení), bezohledné zavlažování, a jasnozřivě uvedl jako poškozování přírody lidmi i „ohromné množství páry a plynů“ z průmyslových center. Koncem prosince se vrátil do Berlína. 1834 začal psát Kosmos- dílo o přírodě jako celku, na zemi i na nebi. Měl řadu spolupracovníků a informace získával od řady vědců z celého světa. První díl vyšel 1845, druhý o dva roky později – byl to bestseller, okamžitě přeložený do řady jazyků. Navazoval kontakty s Darwinem, který na něj navazoval a sdílel jeho globální pohled, odlišný od ostatních přírodních věd, které od 18. století usilovaly o přesné vymezení hranic. První díl o vnějším světě, druhý o cestě vývoje mysli - umění, politika, zemědělství, pocity…Vliv na umělce, např. Poeova báseň Euréka. Vliv na Emersona a Thoreaua. V letech 1850 a 1851 vydal ve dvou částech třetí díl Kosmu, který pojednával o kosmu, a pak hned začal psát čtvrtý o zemi, geomagnetismu, sopkách a zemětřesení. Ten vyšel koncem roku 1857, ale na rozdíl od předchozích prací byl těžký pro čtenáře a příliš se neprodával. Poslední tři roky života byl na tom zdravotně a nakonec i duševně špatně, přesto napsal ještě 5. díl Kosmu. Zemřel v květnu 1859.

Darwin četl jeho knihy během plavby na Beaglu – díky H. začal přírodu vnímat jako ekologický systém. Měl tutéž schopnost vidět každou jednotlivost ve vztazích – globálně. Darwin poslal Humboldtovi svou Cestu kolem světa. Na Humboldta navázali i další Američané – Emerson, Thoreau aj.

Příklady Humboldtova pojetí:

Území nynější Venezuely: V údolí mezi lesy jezero Valencie, místní si stěžovali, že hladina rapidně klesá, byly již osázeny plochy, které ještě před 20 lety byly pod vodou. Místní se domnívali, že voda mizí podzemním odtokem. Podle Humboldta bylo snižování hladiny způsobeno zavodňováním polí a kácením lesů, při kácení mizel mech, chrastí, kořenové systémy, půda nedokázala zadržovat vodu, vyčerpaná půda přinášela menší úrodu – myšlenka klimatických změn způsobených lidmi. Dešťová voda bez lesů není zastavena, nevsakuje se, ale způsobuje povodně, které odnášejí půdu. Dopady odlesňování – H. varoval před budoucími katastrofami. Nezastupitelná funkce lesů, poznával to v Itálii, v Peru, v Rusku – schopnost stromů zadržovat vlhkost, obohacovat atmosféru o vlhkost uvolňováním kyslíku.
Další případ u jezera Valencie – indigo sbíráno kvůli barvení látek, pěstuje se snadno a je výnosné, proto nahradilo pěstování plodin, které mohly místní lidi živit. Jednostranná produkce vede k závislosti země na dovozu. Totéž cukrová třtina na Kubě. Španělští mniši v misii – svítili olejem z želvích vajec, vysbírali jich tolik, že želv ubývalo, podobně tomu bylo s perlorodkami, téměř vyhynuly ústřice. Chinovníky – téměř vyhubeny kvůli kůře, která léčí malárii – po stržení kůry strom hyne.
Zlom proti staletím představy o centrální úloze člověka při civilizaci země. Humboldtova změna v pohledu na botaniku – v 18. století třídění podle vlastností rostlin, kdežto podle Humboldta je příroda odrazem celku – dívat se na ni globálně.
„ Naturgemälde“ – Chimborazo – na jeho siluetě Humboldt zakreslil ve vrstvách pásma rostlin podle nadmořské výšky, v Paříži pak vznikla velká kresba, která vyšla jako skládací v knize.

Doplňkem knihy A. Wulfové může být dobrodružná knížka pro děti Za obzorem čeká svět německého autora M. Z. Thomase. Příběh Humboldtův autor podává beletristicky, s těžištěm v příhodách cesty pro Americe. Nabízí živě zachycené situace a jednání osob, kontaktů Humboldta a Bonplanda s Indiánky, s Inky, s Mexičany i s Tomasem Jeffesonem, Poměrně obsáhle líčí Humboldtvo dětství, stručně pobyty v Paříži, u dvora, psaní publikací atp., stručně je také popsána cesta do Ruska.

Literatura

Gerald Durrell: Zlatí netopýři a růžoví holubi, přel. Š. Pellar, Mladá fronta, Praha 1983

M. Z. Thomas: Za obzorem čeká svět, přel. F. Gel, Albatros, Praha 1969

Josef Vágner: Afrika – Ráj a peklo zvířat, Svoboda, Praha 1978

Andrea Wulf: Vynález přírody. Dobrodružství zapomenutého objevitele Alexandera von Humboldta, Přel. T. Dragounová, Dobrovský, Praha 2016 (Poznámka: toto znění názvu není moc šťastné, přesnější, smysl knihy vyjadřující překlad názvu by byl Objev přírody)

Ochránci zvířat a jejich osudy

Vzdělávací oblast

Environmentální výchova, Etická výchova

Téma

Soustavná obětavá práce ochránců afrických zvířat vede často k tomu, že v boji s pytláky a bandity, kteří obchodují s materiály, získanými krutým vražděním zvěře, přijdou i o život.

Látka

Ze značného počtu bělochů, kteří se k ochraně zvířat dostali buď studiem, nebo tím, že se v Africe či jiných zemích třetího světa narodili, tři zahynuli násilnou smrtí. Péče o udržení života divoké fauny se střetává se zájmy místních obyvatel. Jsou to zájmy jak zemědělců, kteří potřebují rozšiřovat svá pole a tím omezují životní prostor zvířat, tak pytláků, kteří velmi krutým způsobem vraždí zvěř, která jim poskytuje živobytí prodejem kožešin, slonoviny, nosorožčích klů, suvenýrů vyrobených ze sloních tlap. Základní příčinou ohrožení existence některých druhů nebo jejich úplným vyhubením je touha bohatých lidí po luxusu, nebo touha po něčem zajímavém a exotickém, a víra v léčivé účinky.

George a Joy Adamsonovi

George Adamson (1906 – 1989) se narodil v Indii, kde byl jeho otec inženýrem a po odchodu do důchodu se i s rodinou přestěhoval do Keni. Střední školu George vystudoval v Anglii, v Keni prošel řadou nejrůznějších povolání. Byl obchodníkem a hostinským, prodával kozy a včelí vosk, bojoval proti kobylkám, byl pojišťovacím agentem a rýžoval zlato. V době, kdy byl profesionálním lovcem, si uvědomil, že chce raději zvířata zkoumat a chránit než střílet. V r. 1938 byl jmenován strážcem zvěře v Severní pohraniční oblasti Keni. Prozkoumával celé území a přitom narazil na velký počet pytláků, které se mu dařilo zneškodnit. Ve 40. letech se seznámil s Joy, která byla tehdy po druhé vdaná. Po jejím rozvodu se v r. 1944 vzali a soustřeďovali se především na pozorování lvů. Když George se svými spolupracovníky museli zastřelit útočnou lvici, našli její mláďata. Jedním z nich byla samička Elsa, kterou odchovali a později vypustili do přírody (viz Příběh lvice Elsy, též zfilmováno). Jako třiaosmdesátiletý byl zavražděn súdánskými bandity.

Joy Adamsonová (1910 – 1980) Rodačka z Opavy přišla do Afriky se svým druhým manželem jako kreslířka květin. Po rozvodu a sňatku s Adamsonem se spolu s ním věnovala lvům a odchovala proslulou lvici Elsu. Ubodla ji k smrti bývalý zaměstnanec, nezletilý Keňan.

Dian Fosseyová (1932 – 1985), vysokoškolská pedagožka. Na základě seznámení s Afrikou, o které se zasloužili manželé Leakeyovi, významní antropologové, se Fosseyová stala specialistkou na horské gorily. Od konce roku 1966 strávila 15 let v horské oblasti Konga, kde gorily pozorovala a zjišťovala, že jejich inteligence je vyšší, než se původně předpokládalo. Jejich teritorium přitom hájila proti pytlákům i zemědělcům. Po návratu do USA zveřejnila výsledky svých výzkumů v disertační práci a v knize Gorily v mlze (též zfilmováno). Po návratu do Afriky byla zavražděna, pachatele se nepodařilo zjistit, zřejmě však šlo o pomstu za zásahy proti škůdcům zvěře.

Literatura

George Adamson: Můj život se lvy, přel. J. Stivín, Mladá fronta, Praha 1972

Joy Adamsonová: Příběh lvice Elsy, přel. M. Perglerová, Orbis, 1972

Dian Fosseyová: Gorily v mlze, přel. A. Jindrová-Špinarová, Mladá fronta, Praha 1988

Sněm zvířat

Vzdělávací oblast

Environmentální a multikulturní výchova, demokratické myšlení, globální souvislosti, „průřez průřezovými tématy“; biologie, zeměpis, občanská výchova - základy společenských věd

Téma

„ Když civilizované lidstvo ve slepém vandalismu ničí živou přírodu, jež ho obklopuje a živí, ohrožuje samo sebe ekologickým zruinováním. Patrně si začne uvědomovat své chyby, až když je pocítí ekonomicky, to však už bude nejspíš pozdě.“ Konrad Lornez 1972

Příběh

Sněm (konference, kongres) zvířat se koná kdesi na pustém ostrově, nejspíš na Galapágách, ale možná v Indonésii, na Molukách… Sešli se delegáti všech volně žijících zvířat, od slona po mouchu tse-tse, od velryby po grundli, od orla po vrabce, od lva po tuleně, aby se poradili, jak čelit ohrožení a vymírání některých druhů. Výsledkem má být…? Možná založení organizace, sepsání charty práv zvířat, soudní proces s lidstvem, demonstrace po celém světě…? Jaká jsou a jaká by měla být práva zvířat? Škodí si některé druhy navzájem? Jaký je vztah mezi zvířaty a rostlinami? Čím vším lidé ohrožují faunu i celou přírodu? Co z toho je pochopitelné a co je zbytečné nebo dočista zvrhlé? Jak ničení přírodu ovlivňuje i lidi? Co proti devastaci přírody dělají lidé? Závěry sledují média, vyjadřují se k nim politici, odborníci, občasné různých kontinentů.

Látka

Podmínky života volně v přírodě žijící zvěře se trvale zhoršují. Výrazné změny, týkající se celých kontinentů nebo jejich podstatných částí, přinášeli lidé. Od 17. století se v Africe s vydatnou spoluúčastí Evropanů ztrácí voda, rostliny. Běloši v Africe zaváděli chov dobytka a tím vznikly chudé oblast s rozdupanou a devastovaná půdou. Skot spásal jen jeden druh vegetace a pastevectví vypudilo místní zvěř, která spásala všechny druhy vegetace, různá zvířata spásala její různé druhy a podle své velikosti i vegetaci z různých rostlinných pater.

V Jižní Americe s příchodem Evropanů dochází k mýcení amazonského deštného pralesa, který má trvale teplé a vlhké podnebí, ovlivňující klima celé planety. Mýcení pralesa s cílem získat úrodnou půdu pro zemědělství přináší popel z vypálených dřevin, který půdu zúrodní, ale to vystačí na dva až čtyři roky, protože se živiny z půdy vyplavují deštěm. Současně s tím dochází k vysychání půdy a k poklesu povrchových i spodních vod. Neúrovnou půdu zemědělci potřebují nahradit a tak dochází k dalšímu vypalování lesa. Na vzájemnou závislost existence pralesa a vodního hospodářství oblasti, kde byl vymýcen, upozorňoval už kolem roku 1800 Alexander Humboldt.

Jak se lidé měnili z lovců na pastevce, zvířata přemisťovali a jejich podmínky upravovali tak, jak to vyhovovalo jim, přitom vliv pastevectví na stanoviště je větší než lov. Evropané také zakládali farmy, plantáže, průmyslové podniky a města a to působilo a působí na vegetaci, která ovlivňuje faunu, ale i podnebí. V Brazílii zabírají dobytčí farmy velkofarmy, produkující hovězí maso, na 80 % odlesněné půdy.

Nejintenzívnější hubení zvířat začalo až se střelnými zbraněmi na začátku 18. století. Zvěř hubili nejen běloši, ale i místní obyvatelé a kly, rohy, kůže, pštrosí pera se staly významným obchodním artiklem. Člověk je nebezpečným ničitelem díky své vynalézavosti a navíc s rozvojem civilizace přestal lovit z nutnosti a loví pro zábavu.

Snahy chránit zvířenu vedly k zakládání národních parků a k přijímání zákonů i mezinárodních úmluv na jejich ochranu, ale jejich prosazení je velmi pomalé a obtížné. Podle Dian Fosseyové, která se v Africe věnovala ochraně horských goril, trvalo čtyři roky, než se jí podařilo z oblasti, kterou gorily potřebovaly k svému životu, vypudit pastevce i pytláky – nakonec byla zavražděna, a i když se pachatele nepodařilo vypátrat, je pravděpodobné, že šlo o pomstu pytláků.

Tropické deštné pralesy ohrožují v současné době plány na zkvalitnění dopravy, a jestliže Amazonský deštný prales protne dálnice či železnice, bude to znamenat silné ohrožení zvěře, zejména té, která pravidelně migruje. V Tanzanii se dokonce plánuje dálnice napříč Národním parkem Serengeti.

S příchodem Evropanů vyhynuly některé druhy. Na Mauritiu vyhynula řada druhů, měli na to vliv jak lidé, tak psi a kočky, které sebou přivezli. Vyhnul pták dronte mauricijský, jinak též dodo nebo blboun nejapný, a schopnost množit se ztratil tím i strom tamalacoque, strom ptáka dodona, jehož tuhá semena byla schopna klíčit, jen když prošla zažívacím traktem dodona. Další druhy mizí ze zemského povrchu i nadále. V březnu 2018 musel být utracen Súdán, poslední žijící samec nosorožce bílého, přežily ho jen dvě samice, matka s dcerou.

Jedinou nadějí na udržení ohrožených zvířecích druhů a jejich případné zpětné uvedení do divočiny, jsou aktivity řady zoologických zahrad, kde zvířata snáze přežívají: nemají zde predátory, mají zajištěnou pravidelný přísun potrav i veterinární péči a je podporováno jejich rozmnožování. V mezinárodní koordinaci zoologické zahrady vedou plemenné knihy ohrožených druhů. Pražská zoo se stará dlouhodobě o koně Převalského, kterého již uvádí zpět do mongolských stepí, a gaviála indického. Podílí se i na ochraně goril v Africe a ptáků v Indonésii. Chová celkem 191 druhů ohrožených zvířat. Safari park Dvůr Králové nad Labem se stará o ochranu nosorožců, některých druhů antilop a dalších afrických zvířat, podílí se na finanční podpoře ochrany gepardů v Namibii.

K důležitým ochráncům světové fauny patří obětaví odborníci, kteří žijí mezi nimi a zkoumají jejich životy a současně zvířatům vytvářejí snesitelné podmínky života. Patří k nim Dian Fosseyová, která dokonce za svou péči o gorily zaplatila životem, Joy a George Adamsonovi, znalci života lvů, Hugo a Jane Lawick-Goodallovi, zabývající se africkými psovitými šelmami, Bernhard a Michael Grzimkové, a mnozí další. Do této skupiny zachránců patří i ti, kteří vyjížděli do tropů pro zvířata pro své zoologické zahrady, jako byl Josef Vágner, který safari ve Dvoře Králové vytvořil z malé a ubohé provinciální zoo, nebo Gerald Durrell, majitel soukromé zoo na ostrově Jersey. Z českých odborníků se výrazně angažují ředitelé zoo Zdeněk Veselovský, Miroslav Bobek, Přemysl Rabas i mnozí jejich předchůdci.

Hlavní způsoby ochrany divoce žijících zvířat představují jednak národní parky a rezervace, veřejný tlak na omezování těžby v pralese, lovu velryb, kvóty pro lovce a v neposlední řadě i zoologické zahrady a jejich speciální programy.

Literatura – prameny a inspirace

George Adamson: Můj život se lvy, přel. J. Silvín, Mladá fronta, Praha 1972

Joy Adamsonová: Příběh lvice Elsy, M. Perglerová, Orbis, Praha 1972

Alfred Brehm – Jaromír Tomeček: Život zvířat, Odeon, Praha 1974

Jurij Dmitrijev: Savci známí i neznámí, lovení, chránění, přel. Z. Mazáková, Lidové nakladatelství, Praha 1987

Jean Dorst: Ohrožená příroda, přel. M. Lexová, Orbis, Praha 1974

Gerald Durrell: Zlatí netopýři a růžoví holubi, přel. Š. Pellar, BB art, Praha 2009

Gerald Durrel: Ostrov v nebezpečí, přel. Z. Wolfová, Svoboda, Praha 1988

Dian Fosseyová: Gorily v mlze, přel. A. Jindrová- Špilarová, Mladá fronta, Praha 1988

Bernhard a Michael Grzimek: Ráj divokých zvířat, přel. I. Heráň, Orbis, Praha 1966

Hugo a Jane van Lawick-Goodallovi: Nevinné bestie, přel. A. Jindrová-Špilarová, Mladá fronta, Praha 1974

Konrad Lorenz: Devastace prostředí, in: Osm smrtelných hříchů civilizace, přel. P. Příhoda, Leda, Praha 2014

Alois Mikula: Zvířata a jejich osudy, Orbis, Praha 1972

Aleksandra a Daniel Mizielinští: Mapy, Atlas světa, jaký svět ještě neviděl, přel. A. Halfarová, Host, Brno 2016

Josef Vágner: Afrika, Ráj a peklo zvířat, Svoboda, Praha 1978

Josef Vágner: Mzuri Afrika, Kruh, Hradec Králové 1975

Příloha

Dorst

Člověk začal s ničením přírody hned v začátcích své existence, v starší době kamenné - lovec ještě přírodu devastuje minimálně, největším zásahem do přírody je pastevectví. Změnami rostlinstva dochází i ke změnám klimatu. Rozdíl mezi těmito fázemi ničení přírody a současným stavem je jen kvantitativní. Velké zeměpisné objevy vedly k rabování v rozsahu celé zeměkoule – příprava průmyslové revoluce – expanze evropských národů. Utrpěla zejména Severní Amerika, pak Austrálie a Afrika, jako poslední Jižní Amerika, v Evropě a Asii to šlo pomalu a zvířata se mohla postupně přizpůsobovat, v těchto nových kontinentech to šlo velmi rychle.

Evropa – vyhynul pratur, pak zubr, který přežil jen v Bělověžském pralese, dále kozorožci, kamzík přežil, ale v malém počtu; jako první vymřel v Evropě lev, medvěd brtník se udržel jen na malých lokalitách. Vlk vyhynul ve většině zemí během 19. století, v Čechách byl zastřelen poslední vlk r. 1891, na Moravě 1914 (ale v současnosti se vrací).

Kapitola II. obsahuje celkový přehled zásahů člověka do přírody a vyhubení mnoha zvířecích druhů, a to podle kontinentů. Devastaci způsoboval lov, přeměna biotopů a introdukce cizích rostlin a živočichů. Ostrovy byly postiženy nejhůř kvůli omezenosti svého prostoru. Největší škody vznikly v 19. století v době průmyslového rozmachu, kdy se lidé chovali jako čarodějův učeň, jednali bez znalosti věcí a důsledků svého jednání.

Kapitola III. – Člověk pomáhá přírodě – historický přehled, vznik prvních rezervací a parků. Moderní ochrana - úplné přírodní rezervace –zákaz jakýchkoli zásahů; národní parky – území o velké rozloze, přípustná rekreace veřejnosti; částečné rezervace – ochrana určité skupiny rostlin nebo zvířat; zvláštní rezervace – chrání určité prvky biologického komplexu – lovecké a rybářské rezervace. Stručně i o mezinárodní spolupráci a vzniku různých institucí – Organizace africké jednoty, Antarktická dohoda, Mezinárodní unie pro ochranu přírody a přírodních zdrojů (IUCN), World Wildlife Fund, Mezinárodní biologický program a další, včetně konferencí, které se problému týkaly.

2. část knihy – Dnes

První vydání knihy je z r. 1965, to znamená, že to, co autor označuje jako dnešek, je přes 60 let staré. Dnešní situace se dost liší, jak pozitivně (nárůst péče, osvěta), tak negativně (vyhynutí a ohrožení mnoha dalších druhů).

V úvodu k této části autor konstatuje, že zřizování rezervací a národních parků mělo jen lokální význam a poskytovalo ochranu vybraným druhům, které byly nejvíce ohroženy. Ale to už nestačí, je třeba chránit přírodu, životní prostředí jako celek a nejnaléhavějším úkolem je ochrana druhu Homo sapiens proti němu samému.

Další kapitoly se zabývají prostředím vcelku, včetně nárůstu populace ve 20. století a jeho následky, čím člověk ničí zemi (“železem a ohněm“), odpady, změnami v atmosféře, převážením rostlin a živočichů, nadměrnou pastvou, ničením vodních stanovišť, bojem proti škůdcům (chemie), vykořisťováním moře, ale i rozumným využíváním přírodních zdrojů. Fauny se týkají pasáže o účelném využívání zvířat, o přírodě a turistice a o přežití ohrožených druhů v zajetí

Vágner: Mzuri Afrika

Počátky zkázonosné změny – vysychání Sahary od 4. tisíciletí před n. l. Od 17. století zkáza s vydatnou spoluúčastí Evropanů-ztrácí se voda, rostliny. Vybíjení zvířat - bezohledná a neuvážená likvidace prostředí, v němž zvířata žijí - snaha zoologických zahrad o záchranu druhů

Běloši v Africe – zaváděli chov dobytka. Vznik chudých oblastí - rozdupaná a devastovaná půda, krávy spásaly jen jeden druh vegetace, vypudily místní zvěř, která spásala všechny druhy – různá zvířata spásala různou vegetaci – málo produktivní dobytek, divoká zvířata dávají výživnější maso a kvalitnější kůže

Národní park Tsavo – zabránilo se migraci slonů, žili v reservaci, odvykli si hledat vodu a potravu, v období sucha vyschly i umělé vodní nádrže a sloni nedokázali vodu najít, kolem 7 tisíc slonů uhynulo - jinde se sloni v rezervaci natolik přemnožili, že zničili stromy, hynuli, když byli odkázáni delší dobu jen na trávu

Nosorožec bílý – v 60. letech jich bylo ještě 2000 kusů, poslední samec utracen pro stáří a nemoc v březnu 2018. Hroši se v Africe zachovali jen díky národním parkům

Vágner: Ráj a peklo zvířat

Ničení zvířat začalo až se střelnými zbraněmi od začátku 18. století – hubili je nejen běloši, ale i místní – kly, rohy, kůže – významný obchodní artikl – snaha po nápravě – národní parky a rezervace – ale zvířata mizí i z přirozených příčin. Nejničivější živel je člověk díky své vynalézavosti. Během vývoje se lidé měnili z lovců na pastevce – původně byla zvířata chována ve svém prostředí, pak přemisťována a podmínky upravovány tak, jak to lidem vyhovovalo – vliv pastevce na stanoviště je větší než lovce – vypalování lesů, vede k erozi, změny vodního režimu – změna rostlinné složky má vliv i na podnebí. Evropané zakládali farmy, plantáže, průmyslové podniky, města – změna vegetace má vliv na faunu. S civilizací člověk přestal lovit z nutnosti a loví pro zábavu – ale i dnes žijí kmeny, které loví jen z nutnosti – Pygmejové, Křováci.

V knize je řada afrických přísloví.

Grzimek

Autor se se svým synem Michelem vydal do Serengeti v roce 1957, aby počítal zvěř v národním parku. Pořídili si na to letadlo, z něhož bylo snadnější sledovat tahy zvířat.

O lovu nosorožců (kráter Ngorongoro) popisuje, že zastřelit nosorožce není nijak obtížné, nosorožec není příliš plachý, lze se k němu přblížit na 30 kroků a trefit ho není problém.

Lov na lvy – po první světové válce přišli do Serengeti lovci z Keni a bez rozmyslu lvy vybíjeli, protože byli považováni za škodlivé lupiče – během jednoho safari postřílel až stovku lvů, až od roku 1929 existuje chráněné území, kde se vůbec nesmí lovit. V sousedním nechráněném okolí přivázali za auto zastřelenou zebru a táhli ji za autem ke lvům, aby je mohli fotit při konzumaci

Z lovců z povolání se často stávali ochránci zvěře – měli toho dost.

K pronikání Asiatů a Evropanů do Afriky: Číňani a Indové ji znali už ve starověku. První, kdo před Staleym prošel Afriku od východu na západ, byl Sid bin Habib. Zájem Evropanů byl zpočátku misijní a poznávací, později obchod. Otrokářství – z východní Afriky do Asie, otroctví tam nebylo tak masové a kruté, jako v západní Africe, odkud byli otroci vyváženi do střední a severní Ameriky. První evropské objevy v Africe.

Pytláci: užívají oka nebo otrávené šípy, maso suší, ale v mnoha případech uřezávají jen ocasy jako ochrnu proti mouchám, sloní nohy, z nichž dělají koše na papír apod. Pytláci povraždí mnohonásobně víc zvířat, než pár střelců na povolení.

Kapitola o mouše tse-tse – v Jižní Rhodesii kdysi za zdraví odpovídal v koloniální správě jakýsi J. K. Chořely, kterého napadlo, že než hubit mouchu tse-tse, bude jednodušší zbavit Afriku spavé nemoci tím, že vyhubí savce, kteří jsou nositeli nákazy a jejichž krví se moucha živí. Podařilo se mu vyhubit přes půl milionu stepních zvířat, přitom někteří zranění sloni utekli do oblastí, kde mouchy před tím nebyly a zavlekli je tam. Trvalo asi deset let, než to příslušné orgány zastavily výměnou osob.

Mediální výchova Dramatika a cizí jazyky