Prof. Eva Machková
Toto dílo podléhá licenci Creative Commons Uveďte původ-Neužívejte dílo komerčně-Zachovejte licenci 4.0 Mezinárodní License.
Vzdělávací oblast
Multikulturní výchova, demokratické myšlení
Téma
Lidé na celém světě mají řadu rysů i životních potřeb společných, ale žijí v různých podmínkách a prostředích a za tisíciletí si vytvořily různé kultury, které se zčásti v něčem shodují, ale v mnoha ohledech, často těch nejnápadnějších, se liší. Bližší poznávání vede k empatii a toleranci a v důsledcích i k možnosti dohody.
Látka
Multikulturalita - Babylonská věž (Petiška), Sodoma a Gomora (Petiška a Pavlát), Ester – (Olbracht a Pavlát)
Pohádky a pověsti obsahující prvky prostředí, okolností, specifických rysů i společných příběhů. Vzájemná konfrontace nebo výběr nejtypičtějších příběhů mohou rozdíly a shody dobře dokumentovat. Zde jen pár příkladů, ale lze dále hledat, látek je velké množství.
Asie
spojuje oceňování krásy přírody, člověka, architektury, oblékání, vzdělání, umění, schopnosti a odpovědnosti, časté moudré historky a osoby, etika, záliba v soudcích, Dálný východ – rodina, převtělování – Nejkrásnější zahrada, I sedmdesát umění je málo (Hulpach), Sávitrí (Miltner)
Morální naučení skrze příběh – Moudrý kupec (Afghánské pohádky)
Rodina - Tři bratři a tři truhličky (Himálajské pohádky)
Buddhismus, převtělování - Proč bohové stvořili buvola (Claudius), Záhrobní dluh (Zbořilová - Klindera), Buddhův splacený dluh (Hliněný tygr)
Šaty pro boha (Marek) + Císařovy nové šaty (Andersen) – stejný příběh, odlišné okolnosti a prostředí
Vypravěčství – O muži, který neuměl vyprávět (Keltské pohádky), O skřítcích z pohádek (Hulpach)
Charakteristické rysy národa, oblasti, etnika
Evropa a USA
Specifika prostředí – Divoký západ- Jak Mike přišel o svou slávu (Hulpach), Rusko – Mrazík (Afanasjev), Rumunská – Jak táta Bukur nakrmil svých sto dětí (Adascatilei), Německo – Vandrovali tovaryši, Mistr Šídlo, Dary skřítků, O udatném krejčíkovi a jiné řemeslnické pohádky (bratři Grimmové) – Arabská - Rybář a ifrít – (Tomek: Dary krále džinů)
Bratislavské pověsti – Bratislavský čert, Červená pelerína (Ďuríčková) - Čert a Káča (Němcová)
Anglie – O Dicku Wittingtonovi a jeho kočce, O rytíři Tamlinovi (Vladislav, Anglické pohádky)
Irsko – Poslední útočiště (Kočičí zaklínání), O Jackovi a mořském mužíkovi (Keltské pohádky)
Ukrajina – Kulihrášek (srovnání s ruskou variantou), Zlatý střevíček (varianta Popelky)
Itálie - Krásná Benátčanka (Calvino) O králi Sladkém snu, O králi sedmi závojů (Vladislav)
Literatura
Adascalitei, Vasile: Předu, předu pohádku, přel. M. Kavková, Lidové nakladatelství, Praha 1980
Afanasjev, Alexandr N.: Ruské lidové pohádky, přel. R. Lužík a K. Dvořák, Odeon, Praha 1984
Calvino, Italo: Italské pohádky, přel. V. Hořký, Odeon, Praha 1982
Claudius, Eduard: Když se ryby pásly na nebi, přel. K. Jiroudková, SNDK, Praha 1967
Dubovská, Zorica: Bajky a pověsti Indonésie, Dar Ibn Rushd, Brandýs nad Labem, 2017
Ďuríčková, Mária: Dunajská královna, přel. J. Kintnerová, Albatros, Praha 1982
Hendrych, Jan: Norské pohádky, Kentaur, Praha 1994
Himálajské pohádky. Vyprávění z Tibetu, Bhútánu, Ladaku a Sikkimu. Přel. M. Pošta, Verzone, Praha 2012
Hliněný tygr. Nepálské legendy a mýty, přel. P. Czezcotka, Argo, Praha2007
Hrdličková, Věna: Nejkrásnější čínské příběhy, Portál, Praha 2005
Hulpach, Vladimír: Za pohádkou kolem světa, Fénix, Praha 1995
Marek, Jiří: Nejkrásnější zahrada. Indické pohádky, Čs. spisovatel, 1979
Miltner, Vladimír: Mahábhárata aneb Velký boj, Argo, Praha 2011
Němcová, Božena Národní báchorky a pověsti – kterékoli vydání souboru či výboru
Olbracht, Ivan: Biblické příběhy, 4.vyd., Albatros, Praha 1991
Pavlát, Leo – Holasová, Zuzana: Příběhy z Bible, Aventinum, Praha 1991
Petiška, Eduard: Příběhy starého Izraele, Martin, Praha 1990
Průšek, Jaroslav (ed.): Podivuhodné příběhy z čínských tržišť a bazarů, Odeon, Praha 1991
Scott, Michael: Kočičí zaklínání, Irské mýty a pověsti, přel. M. Nová, Argo, Praha 2006
Tomek, Jiří: Dary krále džinů, Victoria Publishning, Praha 1995
Vladislav, Jan: Keltské pohádky, Petrov, Brno 1992
Vladislav, Jan: Král sedmi závojů. Italské pohádky., Albatros 1998
Vladislav, Jan: Princezna s lískovými oříšky. Anglické pohádky, Grafoprint-Neubert, Praha 1995
Zachystalová, Eliška: Afghánské pohádky, SNDK Praha 1958
Zbořilová, Iva – Klindera, Odolen: Vietnamské pohádky, Odeon, Praha 1974
Zlatý střevíček, přel. L. Zilynská, Lidové nakladatelství, Praha 1969
Vzdělávací oblast
Multikulturní výchova, literatura
Téma
Po staletí žili v Sudetech Češi i Němci jako normální sousedé, dokud se do toho nevložila politika. Problém lze dokumentovat na postojích k postavě Krakonoše – Rübezahla, na jejím výkladu i podobě a na postojích různých autorů a kritiků k jeho postavě. Vyvážený postoj je obsažen v díle Otfrieda Preusslera, bavorského spisovatele původem z Liberce, který volí příběhy a situace nekonfliktní, nerozdělující horaly na Čechy a Němce.
Látka
Pověsti o Krakonošovi vznikají od 15. stol. Původně byl zpodobován jako gryf s ptačí hlavou, jeleními parohy, lvím tělem, kozlími nohami a dvojitým ocasem ve skoku. Byl chápán jako bůh přírody, strážce podzemí a často měl ďábelskou podobu. Později se měnil v patrona a průvodce bylinkářů a pěstitele zázračných bylin a kořínků z Krakonošovy zahrádky. Má četné vnější podoby od skřítka přes mnicha po obra, dovede se proměňovat v různá zvířata i lidi.
Do literatury vstoupily příběhy o Krakonošovi, přesněji řečeno Rübezahlovi, knihou Johanna Praetoria (1630-1680). Démonologie slezského Rýbrcoula (1662) a později i Praetoriova následovníka Johanna Karla Augusta Musäuse (1735-1787) v sbírce německých lidových pohádek. V německé oblasti byl Rübezahl/Krakonoš literární postavou, v české slovesnosti žil především v lidovém vyprávění. První česká zmínka o Krakonošovi v podobě mnicha je z roku 1618 u Bohuslava Balbína, kde je pojat jako dobrák a arbitr spravedlnosti. V 18. stol. vyšla v Krameriově České expedici knížka lidového čtení Rybrcol na Krkonoských horách, aneb Zaklený a vysvobozený princ; a ž intencionální literatura pro děti vedla k odpoutání od původního Praetoriova německého modelu a vznikla majestátní postava spravedlivého a vznešeného Krakonoše s vousy po pás, poskytujícího pomoc potřebným. Před rokem 1945 se Krakonošem zabýval jilemnický učitel Antonín Pochop (1862-1949) ve vlastivědně zaměřeném vyprávění a vylíčení tradičních krkonošských řemesel a způsobu života horalů. Po roce 1945 se uplatňuje pojetí Krakonoše jako našeho, českého, dobrého ducha odlišujícího se od zlého německého Rýbrcoula. Tak ho podává Josef Spilka v knize Náš Krakonoš. V příběhu Jak přišel Krakonoš k svému jménu Spilka formuluje rozdíl mezi Krakonošem a Rýbrcoulem a v historkách o Rýbrcoulovi líčí tuto postavu jako skřeta kozlí podoby. Je to podle něho cizí element, německý, infiltrovaný do našich českých Krkonoš a k našemu českému Krakonošovi. Toto pojetí vychází i z názorů Zdeňka Nejedlého (1878-1962), vlivného teoretika literatury a umění 50. let 20. století. Odlišuje Orlické hory jakožto hory nám blízké, od Krkonoš, které jsou vyšší, ale tvrdší, cizí. Jeho hodnocení Rýbrcoula odpovídá tomu, jak je pojímán u drsného Praetoria. Odlišné je pojetí Otfrieda Preusslera. Krakonošem se zabývá Moje knížka o Krakonošovi. Preussler se narodil r. 1923 v Liberci, jeho předkové, skláři, řemeslníci a drobní zemědělci, pocházeli z Jizerských hor a z Krkonoš, které Preussler poznával už jako malý chlapec na výletech s otcem a později s kamarády jako lyžař. V devatenácti byl povolán na východní frontu, v r. 1944 padl do sovětského zajetí a vrátil se v r. 1949 už rovnou do Bavorska, kam byla jeho rodina vysídlena. Celou tuto osobní historii vypráví s nadhledem a s láskou k rodnému kraji. Krkonoše v ní tvoří jeden celek, s jižními svahy a podhůřím, i se svou severní polovinou. Preussler vypráví příběhy z doby, kdy Češi a Němci volně přecházeli z jedné strany hor na druhou. V příbězích se dočtete o starých řemeslech, o sklářích a tkalcích. Příběhy jsou přesně lokalizovány a jsou tu i reálné příběhy a postavy z Krkonoš.
Králové ze sklářské hutě. V Pěnčíně na Jablonecku se huťmistr Kryštof Sander pokoušel vyrobit rubínové sklo, jaké tehdy uměli jen v Benátkách. Nepodařilo se mu to a přišel na mizinu. Tři z nezaměstnaných sklářů se mezi Vánoci a Třemi králi vydali na tříkrálovou koledu a při cestě přes Krkonoše do Slezska je zastihl sníh. Ve vánici je pozval do své boudy vousáč a skláři mu vyprávěli historii sklárny. Ráno se probudili v polorozpadlé chatrči a měli jednak dopis pro Sandera s receptem na rubínové sklo, jednak tři zlaté dukáty pro sebe. Sander si recept přečetl, ale k výrobě bylo třeba zlato. Dostal ty tři dukáty, podařilo se mu huť zprovoznit a rubínové sklo vyrobit, což prospělo i jeho zaměstnancům.
Zlaté ruce. U proslulého léčitele doktora Kmitla se vyučil i Štěpán Glaser. Po třech letech učení se vydal do světa, ale napřed se stavil na Mísečkách u své milé Nány. Když se po třech letech vracel, našel Nány těžce nemocnou. Tajemný hlas – Krakonoš – mu řekl že se musí rozhodnout: ponoří-li do studánky pod Zlatým návrším ruce jen po zápěstí, zachrání Nány, ponoří-li je po lokty, zachrání velké množství jiných nemocných, ale Nany ne. Štěpán se dlouho rozhoduje, nakonec ruce ponoří jen po zápěstí a Nany vyléčí. Ožení se s ní a stane se asistentem Kittla, ale později je i vyhlášeným léčitelem, i když není zázračný. Jádrem tématu je myšlenka, že chce-li člověk projevovat lásku lidstvu, musí mít především lásku k jedinci.
Kratzertovy hřiby. V době nevolnictví lidi v Podkrkonoší sužoval hejtman Kratzert z Navarova, předepisoval daně a další a další povinnosti. Dal vybubnovat, že panské hřiby nesmí nikdo sbírat. Jednou se stará Bienertka vydala s dvěma vnoučaty na klestí, děti mezitím nasbíraly hřiby. V tom jel kolem Kratzert a chtěl je zabavit, ale z lesa se vynořil člověk s nazrzlými vousy s nůší hřibů. Oboje houby předal Kratzertovi, aby je donesl panstvu. Dětem dal na odškodnění čtyři haléře, když se změnily v tolary, byl už pryč. Kratzert donesl hřiby do zámku, kuchaři je upravili a panstvo a jejich hosté z nich dostali křeče – nikdo nezemřel, ale Kratzerta vyhodili, vybubnoval to bubeník s nazrzlými a vousy, a také že se ruší zákaz sbírat hřiby.
Za kompendium krakonošovské tradice a literatury lze považovat knihu Jaromíra Jecha Krakonoš s podtitulem Vyprávění o vládci Krkonošských hor od nejstarších časů až po dnešek. Zlý a nebezpečný Krakonoš, drsný a se zvraty v jednání, podle Jecha dominuje v pojetí obyvatel Krkonoš, ten mírný a spravedlivý žije v chápání lidí v podhůří. Jechova kniha obsahuje řadu ukázek krakonošovských příběhů nejrůznějších autorů od nejstarších dob, od prvních stručných zmínek přes jednotlivá vyprávění až po úryvky z rozsáhlejších próz. Jsou tu také četné ilustrace a tedy i proměny vnější podoby Krakonoše, od starých tisků až po moderní autory; jsou tu ilustrace Heleny Zmatlíkové, Miloslava Jágra, Adolfa Borna, karikaturistů Neprakty, Jaroslava Kerlese, Jiřího Slívy, Jana Vyčítala, ale i fotografie „živého“ Krakonoše ze zahájení přehlídky vesnických ochotnických souborů ve Vysokém nad Jizerou. A mimochodem starší ilustrace najdeme v knížce Čtení o Krakonošovi Evy Koudelkové – Josef Mánes, Mikoláš Aleš, Adolf Kašpar, Věnceslav Černý, pomníky v Trutnově, Janských lázních a Hořicích.
Antonín Pochop: Krakonošova mísa: Příběhy se odehrávají v západní části Krkonoš, na Jilemnicku a v okolí Benecka. Jednotlivé texty obsahují událost, z níž vzniklo několik místních pojmenování - Mísečky, Dvoračky, Na Popelce. Pochop zachycuje život horalů v minulosti, kdy Krkonoše ještě nebyly turistickým střediskem, ale žili v nich horalé, řemeslníci - popeláři, kteří nosili popel sklářům, tkalci, uhlíři, dřevaři. Jeden z příběhů vypráví o dřevaři, jehož početní synové se vesměs živili řemesly týkajícími se dřeva, nejmladší houslařstvím. Krakonoš tu vystupuje jako pomocník a rádce v lidské podobě, třeba je šumařem, který radí jak s houslemi. Kniha se může hodit hlavně pro vykreslení života krkonošských horalů.
Nejvýznamnější autoři a jejich dílo:
Jaromír Jech (1918-92), významný český a středoevropský folklorista, autor odborných publikací i knížek pro děti. V době normalizace, kdy mu nebylo dovoleno publikovat, shromáždil materiál o historii Krakonoše v literatuře i v lidovém vyprávění, který vyšel až řadu let po autorově smrti.
Eva Koudelková (1949) přednáší literaturu na Pedagogické fakultě v Liberci a specializuje se na lidová vyprávění z oblasti Liberecka a Náchodska. Založila a řídí nakladatelství Bor na tuto tematiku zaměřené.
Prameny:
Jech, Jaromír: Krakonoš, Plot, Praha 2008
Jech, Jaromír: Krkonošské pohádky (původní název Krakonošova mošna), XYZ, Praha 2008
Koudelková, Eva (ed.): Čtení o Krakonošovi, Bor, Liberec 2002
Koudelková, Eva: Krakonoš v literatuře, Bor, Liberec 2006
Pochop, Antonín: Krakonošova mísa, Kruh, Hradec Králové 1984
Preussler, Otfried: Moje knížka o Krakonošovi, přel. L. J. Beran, Vyšehrad, Praha 1998
Spilka, Josef: Náš Krakonoš, Lidové nakladatelství, Praha 1973
Vzdělávací oblast
Zeměpis, dějepis, sociologie
Téma
Za desetiletí se změnily podmínky lékařů, místo provizorií a samoobsluhy je tu systém a veřejné prostředky místo soukromých, pomáhá i rozvoj techniky a medicíny, ale nemoci Afričanů i bělochů žijících v rovníkovém pásmu se změnily jen málo, navíc přibyly smrtelné epidemie – AIDS a ebola.
Látka
Albert Schweitzer, původem Alsasan s francouzsko-německou národností, se jako třicetiletý docent štrasburské univerzity (teologie, filozofie) a významný varhaník rozhodl studovat medicínu, aby se mohl stát lékařem v Africe, kde pak působil v letech 1913 – 16 i se svou ženou a zakládal v rámci misie lékařské středisko v Lambaréné, Gabon (tehdy francouzská kolonie), na řece Ogowe; opět v letech 1924 – 27 (bez manželky). Nemocnici z podstatné části sám financoval.
Na budování nemocnice se musel zejména za prvního pobytu podílet osobně, dozorem nad černošskými dělníky i vlastní fyzickou prací, a šlo o dřevěné boudy, postupně rozšiřované. Až za druhého pobytu, v druhé polovině 20. let, se podařilo vybudovat nemocnici na vlastním pozemku a s dostatečným prostorem a vybavením, i když velmi skromným.
Při prvním pobytu obstarával všechno sám s manželkou, při druhém postupně přibývali další lékaři a sestry (maximum tři lékaři a čtyři sestry), asistovali černoši, jen někteří byli zcela spolehliví.
Při této práci, ale i při léčbě, bojoval se zvláštní mentalitou černochů, s jejich podléháním pověrám a magii, s netečností z evropského hlediska nepochopitelnou, jako byl nezájem o to, jak na jejich práci navazuje práce jiných; odkládání, případně trávení starých a nežádoucích členů rodiny; s neskutečnou leností – ovšem sám doznává, že v rovníkovém podnebí i Evropan pracuje jen na 50% svých schopností a návyků. Problém vězel i v jejich neschopnosti respektovat soukromý majetek, tj. dost kradli – z našeho hlediska, všechno, co nebylo zamčeno, bylo ohroženo.
Léčebný okrsek měl cca 100 km dosah, někdy i větší, velmi často přicházeli až se zpožděním, v pokročilém stádiu, kdy už nepomáhali šamani a domácké léčení. Mnozí pacienti přicházeli nebo byli přineseni pěšky, ale většinou po vodě. Rodinní příslušníci zpravidla zůstávali s nemocným, většinu z nich Schweitzer živil.
Pro většinu Afričanů medicína byla kouzlo, byli přesvědčeni, že lékař nemoci nejen léčí, ale také způsobuje, narkózu považovali za smrt, z níž jsou vzkříšeni.
Nemoci v Africe:
Spavá nemoc – začíná nenápadně, měsíce až roky, a pokud se zjistí v počátečním stádiu, je léčitelná, jinak člověk umírá v hrozných bolestech. Vředy – velmi časté – způsobuje je písečná blecha, další typ vředy Craw-craw, „malinová nemoc“, vysoce nakažlivá, další jsou rozežírající tropické vředy. Malomocenství, v té době částečně léčitelné, malárie, úplavice. Operace – uskřinuté kýly, zranění apod. Hlízové vředy mají běloši i černoši, bahenní zimnici ale černoši nemají. Problém amputací – zastrašuje to, proto se lékaři snaží za každou cenu ruku nebo nohu zachránit, postupně pověst nemocnice vedla k tomu, že někteří sami o amputaci žádali. Problém úplavice – nemocní nejsou schopni dodržet hygienu, proto se značně šíří i uvnitř nemocnice.
Ve dvacátých letech se situace ještě zhoršila, za ta léta se rozšířilo dřevařství, ale na dolním toku Ogowe nebylo dost dělníků, proto byli využíváni „divoši“ z vnitrozemí, kteří žili na svazích hor a v dusném prostředí u řeky snadno onemocněli, potíže měli i se stravou.
Literatura:
Albert Schweitzer: Lidé v pralesích, přel. M. Škrachová a P. Stuchlíková, Orbis, Praha 1936
Prof. Eva Machková
Toto dílo podléhá licenci Creative Commons Uveďte původ-Neužívejte dílo komerčně-Zachovejte licenci 4.0 Mezinárodní License.