Demokracie

Vznik a vývoj demokracie

Vzdělávací oblast:

Průřezové téma demokracie, historie

Téma:

Od starověkého Řecka (6.stol.př.n.l.) se demokracie vyvíjela v jednotlivých krocích, v různých dobách a zemích, a některá období a místa či etnika přinášela jednotlivé prvky, které ve svých důsledcích vytvořily moderní demokracii 20. s 21. století.

Látka:

Termín „demokracie“ vznikl v starověkém Řecku – ze slov démos = lid a kratein = vládnout, čili VLÁDA LIDU (nesmyslnost komunistického termínu „lidová demokracie“).

ŘECKO: Začátek 6. století př. n. l. – Solón (všeobecná amnestie, oddlužení zemědělců, vykoupení z otroctví, ekonomická opatření, zrušení neomezené moci rodičů nad potomky, nová ústava, každý má dostat, co mu patří, i méně bohatí mohou zastávat určité úřady); konec 6. století – Kleisthénes (nová ústava, rozdělení občanů do územních fýl, takže nemohla převládnout aristokracie). Druhá polovina 5. století – Periklés – dovršení demokracie – přímá demokracie, všichni občané se zúčastnili hlasováním tj. svobodní muži, vyloučeni otroci a ženy.

ŘÍM: Vznik termínu republika z latinského res publica = věc veřejná; kombinace monarchie (magistrátské úřady), aristokracie (římský senát) a demokracie (lidová shromáždění). Dva konzuly volilo lidové shromáždění, které rozhodovalo i o válce a míru a vykonávalo soudní moc.

ISLAND: Kolem roku 930 n. l. založen Althing – národní sněm, první evropský parlament. Účastnili se všichni občané, včetně žen; kolem r. 1000 sněm rozhodl o přijetí křesťanství.

BRITÁNIE: V Anglii byl první volený parlament svolán v r. 1265, volili všichni majitelé svobodných statků nebo půdy s ročním příjmem nad 40 šilinků. Měl a dosud má dvě komory – v jedné zástupci vyšší šlechty, v druhé nižší šlechta a měšťané, zákony se přijímají souhlasem obou komor.

FRANCIE: Velká francouzská revoluce v letech 1789-1799, výsledky: odstranění monarchie a absolutismu, vytvoření demokratického systému, vláda lidu a republika, heslo Rovnost, volnost, bratrství.

USA: 1789 přijata Ústava + Listina práv – omezení moci federální vlády, ochrana přirozených práv občanů – svoboda osobního vlastnictví, vyznání, slova, tisku, shromažďování a držení a nošení zbraně.

ZÁKLADNÍ PRINCIP: demokracie je forma vlády, v níž veškerá moc pochází z lidu. Menšina se podřizuje většině, rovnost, svoboda a politická práva občanů.

Literatura:

Jiří Frel: Od tyranů k Sokratovi, Mladá fronta Praha 1969

Ústava České republiky

Athénská demokracie

Vzdělávací oblast

Dějepis, občanská výchova

Téma

První demokracie v dějinách, tento systém také z řečtiny převzal svůj název (démos-lid, cracia - vláda), podíl občanů na řízení státu.

Látka

Athény byly osídleny už v minojské době (cca 1600 let př. n. l.), vzestup Athén začíná Solónovými reformami v 6. stol. př. n. l. Na politický vrchol se dostaly v 5. stol. za vlády Periklovy. V roce 404 byly Athény v Peloponéské válce poraženy Spartou a ztratily na své výjimečnosti a významu, ale ve 4. stol. pokračoval kulturní a umělecký život města V 5. století měly Athény asi 40.000 obyvatel, měly městské hradby s četnými bránami, centrum tvořil pahorek Akropolis s chrámy Parthenonem, Erchtheinonem a vstupní bránou Prypolejemi. Pod Akropolí byla agora – veřejné prostranství, kde se odehrával společenský život Athén, obchod i politika. Agora byla lemovaná stoami – zastřešenými kolonádami, a veřejnými budovami, jako byla radnice Bútheutelion, dále chrámy, svatyně, sochy. Pod úbočím Akropole bylo Dionýsovo divadlo, nejstarší zachované divadlo na světě, v němž se konaly premiéry her Aischylových, Aristofanových, Euripidových a Sofóklových.

Hlavními reformátory a autory athénské demokracie byli Solón a Periklés. Solón (asi 638 – 558), právník, básník a politik R. 594 byl zvolen archontem a vypracoval novou ústavu a zákony. Reformy zahájil všeobecnou amnestií, zrušením všech dluhů bez náhrady a vykoupením dlužníků z otroctví. Zrušil nevolnické vazby, zreorganizoval zemědělství a obchod se zemědělskými výrobky, dal občanská práva řemesílkům bez půdy a zrušil rodová privilegia. Zvedl jako první v historii možnost odvolání občanů proti rozhodnutí kteréhokoli úřadu. Periklés (494 – 429 př.n.l.), státník a politik, za své vlády zpřístupnil chudým občanům rozhodování při soudních procesech a v radě tím, že jim byly vypláceny odměny. Omezil pravomoci areopagu, složeného z aristokratů, dal všem občanům právo podávat žaloby proti úředníkům. Zasloužil se o výstavbu veřejných budov a o rozvoj kultury. Členy všelidového sněmu byli všichni občané, kromě otroků a žen. Od občanů se očekávalo, že budou aktivně zapojeni do politického života a byli vybíráni losováním, aby se této povinnosti nemohli vyhýbat. Jedním z prvků athénské demokracie byla ostrakizace, tj. lidový střepinový soud, jímž občané rozhodovali o vyhnanství těch, kteří ohrožovali demokracii – hlasovalo se pomocí hliněných střepin z nádob.

Literatura

Antonín Bartoněk: Světem starých Řeků, Orbis, Praha 1977

Jiří Frel: Od tyranů k Sókratovi, Mladá fronta, Praha 1969

Michael Kerrigan: Řecko - Lidé starověku: co nám o sobě řekli, přel. A. Faltýsková, Grada, 2010

Totalita

Vzdělávací oblast

Průřezová témata, občanská výchova, historie

Téma

Svůdnost marxistické teorie oslovila mnoho lidí, zejména z řad inteligence, naprostá většina však byla schopna konfrontovat teorii s praxí, která se projevovala nejen brutálními zásahy do životů lidí (věznění, propouštění ze zaměstnání, zákazy publikování, sledování, omezené cestování atp.), ale i v ekonomice a každodenním životě. Nejen ony příslovečné fronty na banány, ale i každodenní starost, “jestli ještě budou mít chleba, až půjdu z práce“. Přestože máme tuto zkušenost, někteří lidé stále setrvávají v socialistickém bludu, a mnozí také podléhají nostalgii typu „ale nebylo tak zle“, „ale byli jsme mladí“ a tak podobně, a právě jim je třeba připomínat, jak bylo doopravdy, a včas varovat nastupující generace, neboť co nás štve dnes, jsou proti totalitě banality, a navíc je můžeme kritizovat i měnit.

Látka

Totalitarismus je politický systém vládnoucí neomezeně a nekontrolovatelně, založený na snaze regulovat všechno a všechny, ve veřejném i soukromém životě. Vyznačuje se vládou jedné strany, masívní propagandou stání ideologie, uzavřením hranic, policejní kontrolou, mimosoudními represemi, centrálně řízenou ekonomikou, monopolem strany a státu na média, terorem a brutalitou, státním a stranickým ovládáním soudnictví.

Jednou z velmi mnoha možností prezentace reálného obrazu totality je životní příběh Josefa Bureše , který popsal v knížce, Jak jsem v devětačtyřicátém utekl hledat svobodu do Sovětského svazu . Původně toužil vstoupit jako dobrovolník do armády občanské války v Řecku, ale byl příliš mladý, a tak se nelegálně vydal za svobodou do SSSR. Okamžitě po překročení hranic byl uvězněn jako špión, rok strávil ve vězeních ve Lvově a Užhorodě, a pak byl poslán do vyhnanství na Sibiř. Tábor si vyhnanci stavěli sami vlastnoručně a Bureš tam kromě útlaku a bídy zažil i přátelství. V blízké vesnici poznal dívku Klaudii, s níž se oženil. Po Stalinově smrti byl propuštěn, ale protloukal se dost obtížně i se ženou. Bojovali se sovětskou byrokracií o to, aby směli i s dětmi odjet definitivně do Československa, které na tom bylo sice dost špatně, ale proti SSSR se zde žilo nesrovnatelně lépe. V roce 2004 Josef Bureš poskytl strojopis svých vzpomínek a svoje malby pražskému nakladatelství Prostor, které je vydalo roku 2010.

Literatura

Josef Bureš: Jak jsem v devětačtyřicátém utekl hledat svobodu do Sovětského svazu, Prostor, Praha 2010

Demokracie, hodnoty a lidé Občan