V.Etická výchova

V. Etická výchova a dramatika

Kvalitu člověka určuje chování, které je ovlivněno jeho postoji a na jejich základě vytvořenými hodnotovými žebříčky. Jinak řečeno, je ovlivňováno jeho morálkou, vztahem k sobě, k druhým, k vlastním činnostem. Etika je to, co rozhoduje o výsledcích všeho a všech, nic se neuskuteční „samo“, vždy to uskutečňují lidé. Má-li tedy mít poznatkové vzdělávání, rozvíjení inteligence a tvořivosti pozitivní vliv na společnost, potřebuje odpovědné, morálně uvědomělé a jednající lidi. Etika by měla proto být osou vzdělávání, ale v RVP je jen jedním z doplňkových předmětů, které škola může, ale nemusí do svého školního vzdělávacího plánu vtělit.
V Rámcových vzdělávacích programech v návrhu předmětu Etická výchova najdeme deset hlavních bodů, ale chybí jakýkoli náznak metodiky, snad se přepokládá frontální vyučování a výklad.  Ale jde o látky, které si sotva lze osvojovat bez jejich praktikování, bez učení činností. Tak jako se pohybové dovednosti učí jejich tréninkem, i lidské chování a jednání se učí chováním a jednáním. 
Dramatická výchova dovoluje osvojovat si jednání a chování samo o sobě, ne jenom poznatky o jednání a chování.  Některá z témat uvedených u  etické výchovy v RVP patří přímo k podstatě výchovy dramatické, jsou její organickou součástí ve všech jejích podobách a bez nich ani existovat a fungovat nemůže.  Jsou součástí každé aktivity a prostupují veškerou činnost, od her a cvičení přes nejrůznější typy improvizací až po strukturovaná dramata i divadelní inscenace.

Mezilidské vztahy a komunikace, včetně komunikace citů. Patří k základům dramatičnost. Úzce souvisí s lidským jednáním v situaci, a ta je vztahem dvou a více prvků v daných okolnostech. Dramatická situace je pak taková, která na hlavním aktérovi vyžaduje okamžité jednání a řešení situace. V oblasti mezilidských vztahů a komunikace lze využít značné množství her, cvičení a improvizací z repertoáru dramatické výchovy, obsažené v různých zásobních a receptářích. Jsou to cvičení na kontakt a mimojazykovou komunikaci, jako jsou neverbální dialogy, vedené poklepáváním na dřevěnou podložku, zvuky vydávanými nějakým předmětem (Orffovy nástroje) pohybem a mimikou, tleskáním a pleskáním, nebo pomocí jazykolamů či umělou řečí, kterou si jednotliví hráči napřed samostatně připraví ze skupin hlásek, které jsou jim blízké. K významným hrám na kontakt a komunikaci patří hry ze skupiny „slepci“, při nichž část hráčů (například jeden z dvojice) zavřou oči nebo je mají zavázané, a pohybují se jen za pomoci spoluhráče, který vidí a naviguje je beze slov. Spoluhráče vede signály vyslanými rukou, určitým zvukem (pískání či jiné neverbální zvuky). Další cvičení komunikace na základě empatie je hra „zrcadla“: jeden hráč je “originál“ a vykonává určité pohyby, druhý je „zrcadlo“ a současně s prvním dělá totéž, stejným způsobem, jak na vizuální podněty, tak s podílem empatie. A samozřejmě nejrůznějšími typy dialogů a vyprávění. Další bod, který má etická výchova společný s podstatou dramatické výchovy, je kreativita a iniciativa, řešení problémů a úkolů, rozhodování a přijetí vlastního i společného rozhodnutí. Dramatická činnost je založena na spolupráci, je skupinová svou podstatou a tím se vracíme k pojmu komunikace, bez níž toto vše není realizovatelné. Tvořivost v mezilidských vztazích a vznik elementární prosociálnosti se vytváří v každé situaci a fázi dramatické výchovy, neboť dramatické dílo je dílo společné, na spolupráci a komunikaci založené. Nedílnou součástí těchto procesů jsou v dramatické výchově reflexe, probíhající po dílčích částech práce i na závěr celku. Umožňují zažité pojmenovat, posoudit, rozvinout a doplnit. Doménou těchto aktivit je tzv. strukturované drama, které klade důraz na téma a jeho řešení. Třetí bod osnovy Etické výchovy v RVP, který je přirozenou součástí výchovy dramatické, jsou reálné a zobrazené vzory. Vzory zobrazené jsou součástí každé literární látky, s kterou se v dramatice pracuje, vzory reálné se do ní dostávají, když se námětem práce stanou skutečné osoby, významné i řadoví občané. Zejména pohádka je na pozitivní vzory i na příklady negativní bohatá. Umožňuje jejich posouzení v životních situacích a v přehledném uspořádání, valnou většinou s odměnou za pozitivní, trestem za negativní jednání. Proto jsou přístupné a srozumitelné i nejmladším školákům. Kladný hrdina vyřeší i velmi náročné úkoly, protože má vstřícnou, chápavou, citlivou povahu. Když se setká s hladovým stařečkem a podělí se s ním o vlastní jídlo, prokáže tím svou lidskou hodnotu a je proto hoden pomoci. K těmto třem bodům není ani dost dobře možné hledat konkrétní literární předlohy, protože prostupují všechny náměty a všechny aktivity. Další body etické výchovy v RVP však lze spojit s určitými látkami, jejich variantami a obdobami. Jinak řečeno: etika a dramatika jsou ve značné míře věcí volby látek. Celou bohatou škálu a vysoký počet etických námětů a témat najdeme ve většině uměleckých děl, neboť je jen velice málo těch, která podporují neetická stanoviska. Nejbohatším zdrojem témat pro tento účel jsou díla „staré epiky“, která zobrazovala svá témata i vztahy mezi lidmi vnějšími projevy, viditelnými, snadno srozumitelnými a většinou nekomplikovanými a přehlednými. Jsou to mýty, hrdinská epika, pověst, pohádka, bajka, tj. látky, které navíc jsou pro děti a dospívající přitažlivé svou rušností a často i prvky dobrodružnosti, napětím a uspokojivým řešením. Ale to samo o sobě neznamená, že pro dramatickou práci s etickými tématy lze sáhnout po čemkoliv, co lze převést z verbálního projevu do dramatického jednání. Ne vše se hodí mimo jiné proto, že etická myšlenka je spíše v pozadí, na okraji příběhu, nebo se projevuje v obecné rovině. Existují ovšem i díla, u kterých je etická otázka základem tématu a je v něm přímo řešena jako základ celé věci. Naprostá většina kouzelných pohádek má morálně pozitivní závěr, ale větší část příběhu zdůrazňuje jiné hodnoty. Na druhém pólu stojí tzv. morality, příběhy, které se etikou zabývají explicitně, někdy s připojeným ponaučením, jako je tomu například u bajky, ale také v mnoha orientálních pohádkách. Příběhy, které mají etickou stránku věci v popředí a zdůrazněnou, se nejčastěji vyskytují v asijských kulturách, ale také častěji u některých autorů. Z našich vypravěčů pohádek to je Božena Němcová, ze současníků například Václav Cibula. Látky s plnohodnotným uměleckým přístupem, který čtenáři či aktérovi dovolují přijímat jejich sdělení svým vlastním způsobem, najdeme v nejrůznějších oblastech literatury a lze je uspořádat do skupin, které se týkají hlavních etických témat. Vedle příběhů z literatury nebo ze života a z jakýchkoli jiných zdrojů lze v etické výchově použít i četné hry a cvičení, zejména hry a cvičení tvořivosti, objevování sebe a okolního světa, kontaktu, mimojazykové komunikace a skupinového cítění, plynulosti řeči a slovní komunikace, vybrané vzhledem k věku, složení a zkušenosti každé skupiny. Dostatek her a cvičení je obsažen v řadě zásobníků. Předností tohoto typu práce je komplexnost pohledu na svět a na život, jeho prezentace v souvislostech a to také umožňuje propojovat aktivity s dalšími vyučovacími předměty, jak přebíráním látek a motivů, tak naopak využitím látek dramatické a etické výchovy v jejich výuce. Spontánní prosociální jednání je myšlení a cítění člověka, který jedná prosociálně, protože jinak jednat neumí. Naopak mravní zlo páchá člověk vědomě, z vlastní vůle, vědomě jedná proti svému svědomí, a je proto za svoje jednání odpovědný. K dalším klíčovým pojmům etiky patří svoboda jakožto schopnost samostatně rozhodovat, vést dialog a usilovat o dohodu, důvěřovat druhému. Jsou ovšem situace, kdy je dialog odmítán jednou či oběma stranami, a záleží pak na tom, ve jménu jakých hodnot je dohoda odmítána, neboť dialog a dohoda člověkem páchajícím škody a se stoupencem mravního zla morální nejsou. S tím souvisí i princip respektu k prospěchu druhých oproti závisti a nenávisti k úspěšnějším. Etickou hodnotou je ochota pomáhat, sdílet problémy druhých, prosazovat pozitivní cíle. Etické je chování ve shodě se svědomím, tj. schopností morálně hodnotit své vlastní chování. Další ze základních etických hodnot je schopnost respektovat lidskou důstojnost a základní lidská práva, k nimž patří v první řadě hodnota lidství a lidského života i právo na jeho ochranu, svoboda svědomí, politická práva i svoboda náboženského vyznání. To vše v sobě obsahuje i povinnost nepoškozovat lidský život, neupírat druhým svobodu. K velmi aktuálním a pro budoucnost světa rozhodujícím etickým kategoriím patří i ekologická odpovědnost, nepodléhání kořistnickému vztahu člověka k přírodě, ale usilovat o trvale udržitelný rozvoj, respektovat práva zvířat a chápat přírodu a v jejím rámci i civilizační vymoženosti jako jeden celek, jako strukturu, která se celá změní, jestliže se změní nebo zmizí jediný článek, třeba na pohled bezvýznamný. Pozitivní postoje, pozitivní hodnocení sebe i druhých Do této skupiny témat patří sebepojetí, akceptace druhého, úcta k němu, k jeho jedinečnosti a identitě. Stejně jako v řadě dalších oblastí i zde platí, že nejpřesněji osvětlí podstatu věci příklady negativní, tj. nedůstojné chování nebo zbavování člověka jeho důstojnosti, i negativní hodnocení sebe i druhých. Člověk, který si necení své vlastní osoby, většinou právem, si dodává jistoty v sebehodnocení tím, že na druhé útočí jednostrannou a často i vylhanou kritikou, jako je tomu v pohádce bratří Grimmů Mistr Šídlo. Je to příběh ševce, který toho sám moc nenadělá, a pokud se do práce pustí, jeho výrobky jsou nekvalitní. Ale neustále každého kritizuje a poučuje. Mluví do všeho, včetně toho, čemu nerozumí a soustavně otravuje svými hloupými radami lidi kolem sebe. Všichni jsou na něj krátcí a nedokážou ho zastavit, to se podaří až Pánubohu v nebi, který má k jeho počínáním poslední slovo. Podobné téma má pohádka Půlkohoutek: jedné kvočně se narodil kohoutek s jedním okem, jedním křídlem, jednou nohou. Přes tento handicap byl na sebe pyšný a kritizoval „vadné“ sourozence, kteří měli dvě oči, křídla i nohy. Vydal se do světa a cestou odmítal komukoliv v čemkoliv pomáhat. A tak se stalo, že ani jemu nikdo nepomohl. Půlkohoutek se v kuchyni při pečení spálil a nehodil se už k ničemu jinému, než stát se korouhvičkou. Důstojnost člověka spočívá v tom, že je respektován a přijímán jaký je, a že mu nikdo neupírá právo žít tak, jak odpovídá jeho sociální pozici, jeho schopnostem i fyzickým předpokladům. Četné pohádkové macechy zbavují v pohádkách své nevlastní dcery důstojnosti, jak je dobře známé z pohádek typu Popelky. Ve všech sbírkách pohádek najdete zpravila nejednu pohádku tohoto typu. Svým způsobem se z nich vymyká anglická pohádka O krásné Hadrničce. Dívku do postavení bezprávné služky, oblečené jen v hadrech, odkázal její hraběcí dědeček, protože jeho dcera zemřela při porodu dívenky. Stařec se věnuje jen svému žalu a dítě má za smrt matky trpět. Všechny tyto pohádky končí nápravou tohoto stavu, dívka se provdá za krále nebo jiného vysoce postaveného mladíka a její důstojnost je povýšením jejího sociálního statusu plně potvrzena a odškodněna. Často také následuje trest pro ty osoby, které ji ponižovaly, někdy drsný, ale často spočívající v osamělosti a bezvýznamnosti a trpké závisti. S důstojností člověka souvisí i s uznávání a rozeznávání jeho skutečných hodnot, posuzování člověka podle jeho chování a skutků, morálky a intelektu, ne podle vnějšku. Příkladem je příběh Ezopova života, jak jej ztvárnili Josef Hiršal a Jiří Kolář. Vztah k sobě samému znamená sebepoznání, vědomí vlastních možností i sounáležitosti se svou skupinou; být sám sebou znamená poznávat druhé a umět sebe sama odlišit, nepodléhat společenským tlakům a idolům; umět u druhých čerpat inspiraci k poznání, v čem jsou mé přednosti a možnosti a v čem vězí mé nedostatky, přiznat si to a podle toho se chovat. V literatuře pro nejmenší děti se tímto tématem zabývá Pohádka o ptáku Klabizňákovi Václava Čtvrtka . Hrdina příběhu neví, kým je. Je tak trochu krásným pávem, ale s jeho krásným ocasem nechtěli nic mít nic mít vrabci, kterým se také trochu podobal, ale nestáli o něj ani pávi, pro které byl vránou, a vrány ho zase považovaly za vrabce. Pták Klabizňák přemýšlel o sobě a pomohla mu moudrá sova, která uměla posoudit všechno i se zavřenýma očima: jak může mít přátele, když není to ani to. Klabizňák se rozhoduje a nelíbí se mu, že pávi žijí jen pro svou krásu, nelíbí se mu, že se vrána chystá pojídat malé králíčky. Z Klabizňáka je nakonec jen osamělý vrabec, ale brzy se k němu přidají další vrabci a mezi nimi se cítí dobře. Nešťastné jsou osudy těch, kteří chtějí napodobit své idoly, ale nemají potřebné schopnosti. Ezopova bajka v převyprávění Pavla Šruta, Osel a cikády, vypráví o oslovi, kterému se nelíbilo, že hýká. Cikády mu sdělily, že tak dobře zpívají, protože téměř nic nejedí. Osel to zkusil, ale brzy zemřel hladem „A stejně nešťastně mohou skončit i lidé, kteří chtějí za každou cenu dosáhnout toho, co je proti jejich přirozenosti.“ Podobný příběh vypráví František Nepil v pohádce O slepičce kropenaté, která neuměla snášet vajíčka a měla být uvařena v polévce. Utekla a pokusila se stát zpěvačkou, ale včas si uvědomila, že jejím posláním a identitou je snášení vajec. A další Nepilova pohádka O žábě starostce: žába se protekcí stala starostkou lesa u řeky. Zvířatům, která ji žádala o radu, vnucovala svůj vlastní způsob řešení, nezajímala ji jejich identita, jejich potřeby, životní způsoby a možnosti. Lososi mají podle její rady přehradu překonat skákáním kolem ní po souši, sluka, která nestihla odletět s hejnem do teplých krajin, má zimu přespat v bahně, a ve sporu vrány se slavíkem o to, kdo umí líp zpívat, ocenila vránu. To už bylo na zvířata v její obci příliš a svrhli ji. Zcela jiným případem je Princ Bajaja Boženy Němcové. Matka královna upřela staršímu z dvojčat právo prvorozenectví a následníkem trůnu se stal mladší bratr, královnin mazánek. Odvržený princ se vydal do světa a vstoupil u sousedního krále do služby jako němý sluha, schopný říci jen „Bajaja“. Vzdal se nejen své princovské role, ale i statusu zdravého mladíka. Jeho inkognito má dvojí smysl, je protestem proti nespravedlivému postoji rodičů, ale také umožňuje Bajajovi být bez sociálních výhod sám sebou, projevovat se svými schopnostmi a přednostmi, dobrou povahou a statečností. Identity se týká i autorský příběh Medvěd, který nebyl, Franka Tashlina. Medvěd se uloží k zimnímu spánku v lese, ale probudí se v továrně, kterou zatím lidé postavili. Všichni kolem něj trvají na tom, že je dělník, i zvířata v zoo a v cirkuse potvrzují, že není medvědem, protože není v kleci a neprodělává drezuru. Jeho inedita je posuzována ne podle toho, jaký je, ale v jakém prostředí se bez vlastního přičinění ocitnul, tlak prostředí ho nutní zbavit se vlastní identity. Být sám sebou znamená mimo jiné nenechat se vmanipulovat do role, která jedinci nepřísluší a také nepodléhat obdivu k přitažlivým jedincům; nechtít být někým, kdo má odlišné schopnosti, fyzické předpoklady, na koho jsou kladeny náročné, těžko napodobitelné nároky ale umět najít svoje nejcennější možnosti: proč by se měla slepice pracně učit zpívat, když má své ojedinělé poslání a schopnost snášet vajíčka. Pomoc druhým a schopnost podělit se Velmi častým námětem pohádek je pomoc druhým, spojená se slušností a zdvořilostí. V Andersenově pohádce Přítel na cestách hrdina prokáže službu mrtvému, který byl pohozen v příkopu: zaplatí za něj duhy a nechá ho řádně pohřbít. Vděčný nebožtík se pak k němu přidá v podobě poutníka, doprovází ho při všech jeho činech a pomáhá mu. Služba, kterou hrdina prokáže druhému, má velmi různé podoby. V estonské pohádce Bohatá odměna za dobrý skutek hraje hlavní roli sedlák. Jednoho dne mladý sedák sklízel seno a pospíchal, aby svezl ještě před bouřkou. Ale cestou uviděl člověka tvrdě spícího na kraji lesa a zastavil, aby ho probudil a varoval před bouřkou. Cizinec poděkoval a omluvil se, že se nemá čím odměnit, jen radou a předpovědí. Sdělí sedlákovi, že bude vojákem a za pomoci křivé břízy získá bohatství. Sedlák na to zapomene, ale po čase je na vojně a proroctví se vyplní, za svou malou službu, kterou ale riskoval vážné potíže v hospodářství, byl po létech odměně opravdu bohatě. Celá řada pohádek o ponižovaných nevlastních dcerách spočívá v dívčině ochotě pomáhat každému, kdo pomoc potřebuje. Macecha jí dala náročný úkol v přesvědčení, že jej dívka nesplní. Během cesty má hrdinka příběhu v evropských pohádkách například obrátit lávku, vyčistit pícku, setřást ovoce se stromu. V indické pohádce O Smuténce a Marnivce má podojit a obsloužit kravičku, nasekat trávu březí kobyle a strhnout z banánovníku břečťan, navíc ještě u stařenky, k níž dojde, se má vykoupat, vybrat si šaty a najíst se. Všechny tyto úkoly splní Smuténka dobře, zvířatům a stromu pomůže, při sebeobsluze a vybírání šatů u stařenky projeví skromnost. Zdvořilost, ochota pomáhat, schopnost vcítění do problémů druhých a ohleduplnost, pracovitost a skromnost - kdo má tyto dobré vlastnosti a prokazuje svou lidskou hodnotu, je odměněn a druzí mu pomáhají tak, jak on pomáhá jim.
V Šrutově přepisu Ezopových bajek stručně, ale pádně vypovídá o charakteru člověka bajka Přátelé a sekera: Dva přátelé při cestě lesem spatřili na pařezu odloženou sekeru a bochánek ovčího sýra. Jeden je sebral s komentářem „Našli jsme“, přítel ho opravil: „Našel jsi“. Krátce na to se objevil majitel sekery i sýra a domáhal se svého vlastnictví. Sýr byl sněden a ten, který si věci vzal, řekl „Je s námi konec.“ Ale přítel odmítl onen plurál – nepodělil se o štěstí, nechť se nedělí ani o neštěstí. Přátelství a přejícnost, vděk a nevděk, sebeobětování Japonská pohádka Stařeček, který nechával rozkvétat stromy je založena na častém modelu pohádkového děje: dva sousedi, jeden dobrý a druhý zlý. Kdykoli dobrý stařeček něco získá, zlý mu to závidí a zničí to, ale dobrý stařeček na tom vždy najde něco pozitivního, a co zbylo, to dokáže přijmout v dobrém. Tématem je stařečkova laskavost, která v něm vyvolává touhu udělat někomu radost. Pohádek tohoto modelu je velké množství, japonská je ojedinělá a zajímavá tím, že na závěr laskavému a pozitivnímu dědečkovi, který působením závistivého a chamtivého souseda přijde o všechno, zbyde jen popel. Ten ale má kouzelnou moc, když ho vítr rozfoukne, rozkvetou v zimě broskvoně. Dědeček a babičkou se rozhodnou, že udělají radost knížeti, který kvetoucí broskve zbožňuje, a ten jim za to dá knížecí roucho. Je v něm tolik textilu, že to oběma vystačí na oblékání až do smrti. Chtiví sousedi se to pokusí napodobit, ale místo do stromů se popel dostane kněžně do očí a tak pochodí hodně špatně- Jinou podobou osobního přátelství je laskavost a pomáhání druhým, protože si to zasluhují. Deset příběhů obsahujících tato témata najdete v knize irských pohádek Příběhy skřítků leprikonů, jejichž autorkou je Barbare McCarthyová: Leprikoni šijí a spravují boty vílám, skřítkům a rusalkám, ale každý také má svůj hliněný hrnec zlata a navíc všechno zlato světa skřítci střeží na konci duhy. Proto je často lidé žádají o zlato, ale chamtivcům leprikonů nikdy nic nedají. Pomáhají venkovským chudákům, sedlákům, krejčímu nebo vypravěči, který chodí od vesnice k vesnici a baví lidi. Odměňují poctivé, kteří myslí na druhé. Krajní případ sebeobětování z přátelství představuje pohádka, která existuje v několika verzích. Italská se jmenuje Jablíčko a Slupka , německá O věrném Janovi . V italské pohádce se syn boháče i jeho služky narodili v stejný den a spolu vyrůstali, v německém příběhu je Jan dlouholetý oddaný služebník krále, kterému slíbí o jeho syna věrně pečovat. V obou případech služebník vyslechne během mladíkovy cesty s nevěstou varování, co vše je na nevěstu nastraženo, všemu zabrání, ale nevysvětlí, co dělá, protože mu hrozí zkamenění, když něco řekne. Za svoje počínání je odsouzen k smrti, ale v poslední chvíli vše vypráví a zkamení. Později se podaří vrátit mu život, v německé pohádce jeho pán a dlužník se musí odhodlat obětovat svoje děti, aby přítele zachránil. O přátelství ošidném a zrádném vypráví pohádka existující v mnoha variantách. Asi nejznámější je Neohrožený Mikeš Boženy Němcové . Tři siláci na cestách poznají studnu, kterou lze vstoupit do podzemí, kde jsou vězněny unesené princezny. Sestoupí jen Mikeš a kamarádi vytáhnou princezny, Mikeše nechají v podzemí. Jemu se podaří dostat se zpátky na svět, právě ve chvíli, kdy se zrádní kamarádi chtějí ženit s princeznami. Erbenova varianta tohoto příběhu se jmenuje Vousy na loket a člověk na píď. Rozdíly dalších národních variant naznačí už názvy: vlámská pohádka má název Statečný seržant, ruská O silném Kulihráškovi, keltská O Rytíři červeného štítu, francouzská Janek Medvěd. Werichova pohádka Žluté mužátko vyšla z pozůstalosti až v r. 1997 v knize Úsměv klauna. Spravedlnost, dodržování pravidel a slibů Téma spravedlnosti je obsaženo v mnoha literárně zpracovaných příbězích. Jedním z nich je největší španělský hrdina Cid. Zatímco Cid vítězí nad Maury, jeho nepřátelé v čele s jeho zeti, které Cidovým dcerám vnutil král, proti němu intrikují, projeví zbabělost, obohatí se a odejdou, protože získali, oč jim šlo. Král přiznává, že pochybil, nespravedlnosti jsou spravedlivě vyřešeny.
Snahou vyhnout se odpovědnosti, dost běžnou v našem všedním životě, se zabývá bratislavská pověst nazvaná Šibenice. Kdekdo ví, jak zatočit s tím, o kom se soudí, že cosi spáchal, ale podílet se na tom tak či onak, to raději ne. V Bratislavě se v minulosti podle pověsti na popravu hrnulo celé město a radní hlásali myšlenku, že popravovat zločince je správné a potřebné. Ale tesař, který byl cechem donucen šibenici postavit, byl opovrhován, podobně jako kat. Paradox volání po přísných a spravedlivých trestech a následné pohrdání těmi, kteří se na jeho realizaci podíleli, vyřešil cech tesařů svérázně: na rozestavěnou šibenici všichni důležití občané města, radní a cechmistři, poklepali kladivem, takže ji stavělo celé město.
Tématem pohádek často bývají sliby a jejich splnění. V německé pohádce Žabí král princezně pomohl žabák a, žádá, aby se s ním spřátelila, seděla s ním u stolu a nechala ho spát ve své posteli. Princezna ledabyle slíbí a okamžitě odchází, svůj slib nemyslela vážně. K dodržení slibu ji donutí otec a tematické těžiště této pohádky je právě v jeho v chování, když trvá na splnění slibu, byť byl jakkoli absurdní. Jiná častá situace s porušením slibu: král nebo sama princezna hledá ženicha, který má splnit určitý úkol nebo podat určitý mimořádný výkon. Požadavek splní jen chudý mladík, pasáček apod., ale král nebo princezna se začnou vymlouvat a kupit další a další podmínky. Na druhé straně sliby často důsledně plní i negativní postavy, jako je čert, ale i král, který zaujímá k hrdinovi nepřátelský postoj.

Spolupráce, respekt k potřebám druhého, přijetí odlišnosti Ezopova bajka Liška a čáp v převyprávění Pavla Šruta je sice stručná, ale její téma je poměrně bohaté: Liška se rozhodla, že si vystřelí z čápa a pozvala ho na oběd. Nenajedl se, protože jídlo bylo na plochém talíři a on z něj dlouhým zobákem nic nesebral. Oplatil jí stejně: nabídl jí oběd ve džbánu s úzkým hrdlem, do něhož se liška nemohla dostat. Zlomyslný žertéř narazil, čáp se nenechal ponížit. Současně bajka říká, že každý máme jistá omezení, na nichž nic nezměníme, jsme odlišní a je třeba to respektovat. Závěr: „…na každého vtipálka, který si myslí, že snědl všechnu vtipnou kaši, jednou dojde.“ Bajka je moralita, ale v stručném textu říká o lidech a jejich vztazích něco podstatného. Oba tyto tematické okruhy se týkají ohledů jednoho k druhému.
Čím víc se svět propojuje a čím snadnější je cestování, tím víc se stává nápadnou migrace, přestože tento jev doprovází lidstvo od jeho počátků. Nezbývá, než hledat cesty k soužití, které vedou hlavně přes toleranci, empatii a schopnost spolupracovat. O různých způsobech přijímání cizího elementu vyprávějí tři krátké španělské vesnické humorky , jak různě lze chápat jednu a tutéž odlišnost. Pohádečky si večer u ohně vyprávějí tři pastevci. Jejich příběhy jsou si podobné, ve všech třech do vesnice přišel člověk z hor a vesnice ho považovala za cizího a divného. V té první o něm tvrdili, že je hlupák, v druhé že je blázen a ve třetí ho považovali za chytráka. Ve všech třech je cizí člověk napálil. Ostatně na konci se ukáže, že ti tři pastevci jsou všichni ze stejné vesnice. Tři šibalové, kteří zostudí místní usedlíky, celkem běžné příběhy. Ale naznačují téma, že odlišnost může být chápána různě, ačkoli jde o naprosto stejného přistěhovalce, který se octne ve vesnici jako cizí živel – náplava. Zajímavý pohled na odlišnost kultury obsahuje sci-fi příběh H. G. Wellse Země slepců, která se odehrává ve fiktivní vesnici v Andách. Před dlouhou dobu, snad před stovkami let, byla při zemětřesení vesnice zcela oddělena od ostatního světa. Stalo se tak v době, kdy se v ní rozšířila epidemie oční choroby. Žila zcela odloučeně, až do doby, kdy se do ní z hřebenů zřítil horský průvodce. Když podle zvláštních staveb pochopil, že se ocitl v zemi slepců, pomyslel na přísloví, že mezi slepými je jednooký králem. Brzy se přesvědčil o opaku: vesnice si vytvořila svou kulturu, o světě vidoucích neměla ponětí, a proto zde byl ten nešťastník považován za nenormálního – blouznil o výmyslech a nesmyslech, jako jsou barvy nebo nebe. V obličeji měl dvě podivné boule, vesničani je považovali za zdroj jeho bláznovství. Když se chtěl oženit s místní dívkou, rada starších to podmínila vyoperováním těch podivných boulí. V poslední chvíli se vzchopil a v noci před plánovanou operací vyšplhal zpět do světa, který byl z jeho hlediska normální. Solidarita a sociální problémy Sociální problémy se v pohádkách vyskytují často v podobě chudoby hrdinů. Postavami mnohých pohádek jsou zlí lidé, nepřející a chamtiví, ale výrazný typ asociála se v pohádce najde jen zřídka jako důležitá postava. Tím výjimečným případem je španělská pohádka Nejsilnější kniha světa. Sedm synů chudé vdovy se vydá na cestu, aby hledali živobytí. Dlouho se jim nedaří, až v lese objeví opuštěný zámek, ale na jejich přenocování je všechno připraveno. Druhý den zjistí, že v nejvyšším patře věže sedí stařec s obrovskou knihou a naříká, že má málo světla. Mladíci mu posvítí, a on rychle knihu dočte až do konce. Pak jim vypráví, že byl bezohledný k chudým a postiženým, a za to smí jít do hrobu, až knihu se soupisem všech běd a utrpení lidstva dočte. Odkáže chlapcům zámek i s pokladem a zmizí. Přivezou svou matku a dobře se jim v zámku žije. Téma cítění s druhými uprostřed vlastního zármutku obsahuje nepálská pověst Jak se začala královna znovu smát. Po králi nastoupil na trůn ještě za jeho života syn, ale už během prvního dne vládnutí zahynul udupán slonem. Matka po něm truchlila tak, že se král obával o její zdraví. Aby ji přesvědčil, že není sama, kdo truchlí po blízké osobě, svolal všechny rodiny, které v posledním roce ztratily někoho z příbuzných, a požádal je, aby svůj smutek vyjádřily jakýmkoliv sebepodivnějším oděvem. Bizarní průvod královnu rozesmál a dodnes se na paměť této události slaví v létě svátek gáj džátra s pestrými průvody a dováděním mladíků v maskách. O lakotě, která bere chudé ženě i to poslední, co jí ještě zbylo, vypráví tibetská pohádka, v níž je pomocníkem chudé vdovy hrdina četných tibetských příběhů - Jak Akhu Tänpa pomohl chudé vdově. Jedné vdově zlý krajský správce všechno vzal, neměla než malé pole, starou herku, dva vypelichané psy a hrnek zlatého prášku, který střežila jako oko v hlavě. Akhu se rozhodl vdově pomoci a se správcovými tahouny jí v noci tajně zoral pole. Před správcem pak předstíral, že to dokázal s dvěma psy. Vydává je za zázračné a správce neodolá: vymění svoje jaky za psy, které řádně vykrmí. Pak ještě Akhu předstírá, že z vdovina ubohého koně padá místo koblížek zlato. I na to správce naletí, ale nakonec nechá Akhu hodit do jezera. Ale lidé, kteří ho měli rádi, ho vytáhli a on pak správci namluvil, že na dně našel velké bohatství. Správce se vrhl do jezera a už nevyplaval. Zajímavý je příběh o podstatném sociálním problému soužití, který napsal neznámý autor z Tibetu 16. nebo 17. století, Bajka o ptácích a opicích. Na svazích hory měly opice své vymezené území, ale pro nedostatek potravy pronikaly na sousední území ptáků. Ptáci se jejich vpádu bránili a hájili svoje soukromé vlastnictví, které jim bylo přiděleno karmou, a na něž proto ostatní nemají přístup. Opice naopak soudily, že hora od podsvětí až po vrchol patří všem. Střetnutí stanovisek a ostré debaty vyústily až ve vyhrožování agresí. Nakonec se našli zprostředkovatelé, kteří domluvili kompromis: ptactvo poskytne třetinu území opicím, zato ptáci budou mít možnost hnízdit v lese, který patří opicím. Stále aktuální témata boje proti bezpráví, řešení sporů, respektování práv druhých a sousedské snášenlivosti, odmítnutí agrese a vzájemných bojů, ale také otázka, zda něco může a má „patřit všem“. Špatné vlastnosti Sebestřednost, bezohlednost, nezodpovědnost, nevraživost a šikana, lež, lenost, zbabělost, chvástavost, hádavost, pomluva Sebestřednost, sebeobdiv, ješitnost a bezohlednost vůči jiným lidem patří k těm vlastnostem, které komplikují vztahy svou jednostranností. Tato vlastnost bývá spojena i se sebepozorováním, tj. s neustálou kontrolou sebestředného člověk, zda na okolí působí pozitivně, zda je uznáván a obdivován, a tomu podřizuje veškeré své jednání. V pohádkách se tento typ často objevuje v postavě macechy, která ve prospěch svůj a svých dcer potlačuje dceru nevlastní, čili model Popelky a Sněhurky, existující i v mnoha jiných pohádkách. Vedle toho existují i méně početné příběhy, v nichž touto sebestřednou a bezohlednou postavou je vlastní matka. U Boženy Němcové má tato pohádka název Zlá matka, ve fondu italských pohádek jde o hostinskou a pohádka je v češtině dostupná jak v pohádkách Itala Calvina pod názvem Krásná Benátčanka, tak ve Vladislavově Králi sedmi závojů s názvem O krásné šenkýřečce. V Calvinově verzi má matka-hostinská svérázné účetnictví: host, který potvrdí, že krásnější ženu než je ona neviděl, platí polovic. První host, který jí řekne, že její dcera je krásnější, zaplatí dvojnásobek běžné ceny a matka dá dceru odvést do lesa. Služebník se nad ní smiluje, nezavraždí ji, a ona pak žije jako sestra s dvanácti (u Vladislava třinácti) loupežníky. O zabití dcery se pokusí čarodějnice- hadačka, ale odvede si ji cizí princ. Tématem je porušení role matky a překonání jejích úkladů jak chytrostí, tak pomocí přátelských postav. Jednou z velmi bolestných a přitom aktuálních poruch přátelství je šikana - opravdu v pohádce najdete všechno o životě a lidech, jako v této japonské pohádce, která zachycuje šikanu v školních podmínkách. Má název Nejkrásnější vějíř. Školák Juky žil jen se svou starší sestrou Hanačko. Rád a dobře se učil, ale školu mu ztrpčovali spolužáci, kteří se mu posmívali pro jeho chudobu. Učitel chválil Jakého krasopis, spolužáci mu to záviděli, a proto hledali způsob, jak ho zesměšnit. Vyhlásili soutěž o nejkrásnější vějíř, který je velmi drahý. Ale Hanačko mu přes noc přenádherný vějíř vytvořila, ve škole z něj vyletěl slavík a zpíval. Bohaté spolužáky to popudilo a vymysleli soutěž o nejkrásnější lodičku. Vše se opakuje, Jakého lodička je ojedinělá, protože ji ovládají veslaři. Děti prohlásily Jakého za vítěze, přestali se mu posmívat. Šikana zneužívá slabiny, ale neví nic o skutečných hodnotách člověka šikanovaného. Vděčnost zvířat, která hrdinovi pomáhají v nejnáročnějších situacích, známe například ze Zlatovlásky, ale opakuje se i v řadě dalších kouzelných pohádek. Existuje i pár pohádek, jejichž jádro příběhu tvoří právě kontrast zvířecí vděčnosti a lidského nevděku, jako japonská pohádka Vděk a nevděk , v níž za povodně člověk zachrání několik zvířat a jednoho člověka; zvířata se mu odvděčí, člověk proti němu intrikuje. Podobný je příběh francouzský nazvaný Lev a zloděj. Vesničan cestou lesem slyší volání o pomoc, z rokle vytáhne opici, vlk, medvěda a lva. Stále se ozývá volán, a lev zachránce varuje, aby člověka nevytahoval. Ale on ho ze soucitu vytáhne, a on na rozdíl do zvířat ani nepoděkuje a krátce na to vesničana okrade a zbije ho. Zvířata zasáhnou, vesničanovi pomohou a zloděje dopadnou. Je to z reálného života: vezmete-li si psa z útulku, do smrti vám bude vděčný. Uděláte-li něco podobného pro člověka, kdoví, čeho se dočkáte. V perské pohádce Svícen dvanácti dervišů se chudá vdova postará o nemocného mudrce na cestách a on za to vezme s sebou jejího synka Abdaláha na putování světem. Učí ho a pečuje o něj i v nemoci. Za to chce, aby se chlapec protáhl do jeskyně a přinesl mu dvanáctiramenný železný svícen, ale pokladů v jeskyni si nemá všímat. Chlapec neodolá, nabere si poklady a ztratí se starcem spojení. Domů sice poklady donese, ale ty hned zmizí, zůstane jen svícen. I ten ale vydává jisté bohatství. Nakonec se chlapec rozhodne starce vyhledat a svícen mu odevzdat. Zjistí, že je to velmi bohatý muž a svícen chce jen do sbírky. Mudrc dal chlapci možnost vzít si z jeho pokladů, co si přeje, ale on si pod všechno zlato a diamanty schoval i cenný svícen. Nakonec přijde o všechno, jeho nevděk a chamtivost jsou potrestány. Lhaní patří k častým prohřeškům v každém věku, snad ale v dětství nejčastějším, protože si děti lží mnohdy pomáhají v situaci, s kterou si nevědí rady. Verbální zlozvyky nebo přečiny proti společnému soužití mohou mít podobu, která je většinou pro okolí obtížná, tu a tam i směšná, ale jindy může být krutá a nebezpečná. Francouzská pohádka O chvástavém Jankovi neslavného hrdinu příběhu důkladně charakterizuje. V staroegyptském příběhu Pravda a lež jsou hrdiny bratři Lež a Pravda. Závěr komplikovaného příběhu závisti a důvěřivosti vede k poznání, že lež je slepá a nikam nedojde, kdežto pravda vždy zvítězí, i když bývá potřeba jí pomoci. Ukrajinská pohádka O pravdě a křivdě řeší sázku bohatého strýce a jeho chudého synovce. Synovec zpočátku sázku prohrává, ale nakonec se stane králem, a závěr příběhu je, že vyznávat pravdu se vyplatí, i když ne hned. Španělský příběh Pomluva patří k pohádkám, které končí špatně, neboť se zabývají velmi vážným problémem ublížení druhému člověku, dokonce milované dívce. Hodná a krásná dívka byla zasnoubena, ale jiný mladík se ji snažil přesvědčit, aby si vzala jeho. Když odmítla, pomstil se jí tím, že ji pomluvil nejen mezi vesničany, ale i u jejího ženicha. Ten zasnoubení zrušil a dívka se utrápila k smrti. V pomlouvači to probudilo svědomí a chtěl situaci napravit. Chodil k dívčinu hrobu prosit o odpuštění. Když přišel potřetí, temný stín člověka ho vyzval, aby vylil vodu z plného džbánu a pak ji zase vrátil zpátky. To samozřejmě nešlo – a stejně je to s pomluvou, která způsobila neštěstí. Poměrně bohatý je okruh pohádek, které se týkají prospěchu druhých, darování, pomoci, solidarity a charity, ale i závisti a nenávisti a způsobů reakce na ně. Často jsou motivy solidarity a pomoci druhým i jejich opak, sobectví a závist, součástí rozsáhlejších pohádek, ale najdou se i příběhy založené právě na těchto způsobech chování. O závisti vypráví absurdní gruzínská Pohádka o prasátku. Chudí a bezdětní manželé měli prasátko, které se jim pečlivě staralo o domácnost. Zalíbilo se princi, který šel za ním k jezeru a zjistil, že v jeho kůži vězí překrásná dívka. Prasátko od chalupníka koupil, oženil se s ním, a z prasátka vystoupila dívka. Jeden vezír princi záviděl, ze stáda si vybral největší prase, protože doufal, že z něj vystoupí nejkrásnější dívka. Přestože se prase vzpíralo, vezír ho dotáhl násilím k oltáři. Když se pokoušel o polibek, prase se na něj vrhlo a prokouslo mu krk. Vezír skončil na hřbitově a prase se vrátilo do svého stáda. Odpovědnost a svědomí Základem veškeré etiky je odpovědnost člověka za to, co dělá, jeho ochota a schopnost uvážit, jaké následky může mít jeho chování pro druhého, pro společenství lidí, mezi nimiž žije. A také odpovědnost za to, nakolik uplatnění jeho vlastních práv a uspokojování jeho potřeb může poškodit práva a naplnění potřeb druhých. Jinak řečeno, ve hře je svědomí, vnitřní hlas člověka, který ho vede k pocitu odpovědnosti. Je to, dá se říct, souhrn pozitivních a druhé respektujících vlastností a chování člověka vůči jiným lidem, přírodě i lidským výtvorům. Toto téma obsahuje arabská pohádka Moudrý stařec, vypovídající o tom, že nic není zadarmo, za vše je nutno platit nějakou podobu „daně“. Z příběhů, které řeší zásadní otázku lidského života – jak zvládnout se ctí a s nadějí všechno, co život přinese. Platí to i pro nesnáze, které si zapůsobíme sami vlastní pošetilostí, zbrklostí a omylem, jak se stalo starověkému egyptskému hrdinovi Sinuetovi. Tento příklad celoživotního příběhu odpovědnosti za vlastní chybu a nerozvážnost, je považován za nejstarší životopisný a dobrodružný spis. Není známo, zda Sinuhet opravdu existoval, zda jde o autentickou výpověď reálného člověka nebo o fikci, ale pravdivě zachycuje jeho dávnou dobu. V češtině je příběh dostupný v překladu významného českého egyptologa Miroslava Bárty, obsahujícím i rozsáhlé studie o Siluetově době a situaci v Egyptě a Syropalestině v době Abrahamově. Kromě převyprávění Jiřího Tomka vyšla i obsáhlejší verze spojená se Sinuhet povinnou školní četbou a působil na etiku někdejší egyptské mládeže. Přísloví jako námět Přísloví je jednoduchá věta, která obrazným způsobem shrnuje téma či problém lidského života. Jako námět práce s dětmi přísloví objevil Lev Nikolajevič Tolstoj, když ve své škole pro děti mužiků osobně vyučoval sloh. S malou skupinou dětí, která se postupem doby smrskla na dvojici kluků, psal příběh podle přísloví. Objevil v něm zprávu o životní situaci, zápletku, kterou je třeba řešit. Naznačil tím také, jak zacházet (v budoucnosti pro něj daleké), s příslovím v dramatické výchově. Přísloví mají jednu pro dramatickou výchovu výhodnou vlastnost: často si vzájemně odporují: Drzé čelo lepší než poplužní dvůr - opak říká přísloví: Sedávej, panenko v koutě, budeš-li, hodná najdou tě. Nepochybně pocházejí z odlišné zkušenosti, získané v odlišných podmínkách, v jiných daných okolnostech a v jiných situacích. Hledání oněch okolností, které vedly k odlišnému sdělení, klade ovšem nároky na fabulační schopnosti učitele i hráčů. Lze s ní počítat – bez ohledu na věk – s žáky, kteří již mají s dramatickou prací dostatečné zkušenosti, a dokážou za onou jednoduchou větou najít postavy, jejich vztahy a jednání. Následující výběr přísloví, která v symbolické rovině vyprávějí o zápletce s etickým kontextem, pocházejí z větší části z Mudrosloví národu slovanského v příslovích Františka Ladislava Čelakovského. Mluviti stříbro mlčeti zlato/ Tichá voda bývá hluboká/ Nezačínej den pitím octa/ Kdo jinému jámu kopá, sám do ní padá/ Tak dlouho se chodí se džbánem po vodu, až se ucho utrhne/ Jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá/ Těžká shoda s ohněm voda/ Jablko nepadá daleko od stromu/ Kdo nic nezkusil, nic neví/ Kde sosna vzrostla, tam ona i krásna/ Dobré se daleko slyší, a zlé ještě dále/ Na dobrou koupi netřeba kupců pobízet/ Pozná se zlato i na hnojišti/ Není nic tak zlého, aby se neobrátilo nikdy v něco dobrého/ Za čím jdeš, to také najdeš. Za zlým-lij půjdeš, zlé také najdeš/ Štika umřela, ale zuby zůstaly/ Z vlka nebude oráč/ S kým kdo postává, takovým se stává/ Ne všickni jsou svatí, co si otírají o kostel paty/ Kdo se dvou břehů drží, oba se s ním snadno utrhnou/ Svedeš jen jednou kozu na led/ Neplij v studánce, nevíš, kdy z ní zase píti budeš/ Skoupý haní cizí hostiny, a přec na ně chodí/ Samoláska nemá žádného přítele/ Oslu když se dobře vede, jde na led tancovat/ Zdechlého lva snadno za bradu škubati/ Kdo se chce kulhavému smáti, sám musí rovně státi/ Přílišná sladkost horší než hořkost/ Ne ten dá, kdo má, ale kdo chce Z praxe dramatické výchovy Závěrečná ukázka práce je příkladem tématu důležité vlastnosti demokratického občana a jeho etiky: tolerance. A to v oblasti, která je stále v popředí nenávistných pohledů na ty druhé. Problém se ovšem netýká ani zdaleka jen náboženství.

Podobenství o prstenech Alžběta Gavriněvová

Lekce je vystavěna na textu G. E. Lessinga Moudrý Nathan. Počítá s hráči ve věku starších ročníků II. stupně ZŠ, u kterých se na základě RVP ZV předpokládá základní znalost světových náboženství (především tří abrahámovských – judaismu, křesťanství a islámu). Sestavena je tak, aby ji zvládli hráči bez předchozích zkušeností s metodami dramatické výchovy. Skrze příběh, který je podobenstvím a zabývá se otázkou „Které náboženství je to pravé?“, jsou hráči vedeni k zamyšlení nad podstatou oněch tří abrahámovských náboženství. Je kladena řečnická otázka, zda je jedno z těchto náboženství „to pravé, vyvolené“, a podle čeho bychom ho mohli poznat. Či jaké jsou možnosti jejich „panování“ vedle sebe, a přitom tak, aby si příslušníci každého z nich mohli myslet, že právě to jejich je to pravé. V souhrnu jsou hráči vedeni k tomu vnímat a respektovat odlišnosti názorů, postojů a víry jednotlivců.

Literární zdroj: Moudrý Nathan – drama německého filosofa a spisovatele Gottholda Ephraima Lessinga z roku 1779. Knižně vyšel text této hry ve výboru z díla G. E. Lessinga Hry, básně, bajky, epigramy, vyd. SNKLHU 1954. Jeho děj se odehrává v Jeruzalémě v době třetí křížové výpravy (konec 12. století), a obsahuje podobenství o třech prstenech. V dramatu toto podobenství vypráví postava židovského obchodníka Nathana sultánovi Aladinovi jako odpověď na jeho otázku, které náboženství je to pravé. Zkoumaný koncept: Tři abrahámovská náboženství, náboženská tolerance. Téma: Jak vybírat mezi náboženstvími to „pravé“, které by mělo mít moc vládnout? A jak se stavět k těm ostatním? Cíle:  Seznámit se s podobenstvím, které odpovídá na otázku, které náboženství je to pravé.  Uvědomit si vlastní preference postojových hodnot a (ne)shodu s ostatními hráči.  Vstoupit do role a skrze postavu z příběhu zakusit snahu být tím pravým, vyvoleným.  Zamyslet se nad rovností, resp. vyvolením jednoho náboženství nad ostatními.  Vymyslet vlastní řešení otázky, které náboženství je to pravé, respektive otázky, jak mohou vedle sebe různá náboženství působit a jaký postoj k nim zaujímat. Věk hráčů: II. stupeň ZŠ (11–15 let) Realizace: Letní tanečně pohybové soustředění, 11 dívek, 9 – 14 let 7, ročník ZŠ Dobřichovice, 25 žáků Čas: 2 vyučovací hodiny Pomůcky: Audionahrávka rozhlasového zpracování dramatu „Moudrý Nathan“ a přehrávač, čtyři listy papíru, fix, kostýmní znak pro postavu vládce (plášť), kostýmní znak pro postavu soudce (plášť), prsten vládce + další dva od něj k nerozeznání podobné, tři sady kartiček s pojmy – mírový svět (bez válek, sporů), poznání (hledání pravdy, vzdělávání se), blahobyt (život ve finančním dostatku), potěšení (radost a volný čas), prospěšnost (pocit přínosu pro druhé), rovnost (stejné možnosti a příležitosti pro všechny), svoboda (možnost svobodné volby, nezávislosti), štěstí (bezvýhradná spokojenost), vzrušení (aktivní, podnětný život), kultura (krása přírody a umění). NAVOZENÍ TÉMATU Popis činnosti: Učitelka vybízí hráče, aby řekli, co vědí o judaismu, křesťanství a islámu. Instrukce: „Ačkoliv mají cosi společného, byly a jsou mezi nimi konflikty. Ve jménu své víry usilují například o moc v Jeruzalémě, ale i jinde ve světě. Víte o nějakých takových bojích či střetech?“ (…) „Tak, jako se dějí násilnosti dnes, děly se i v dřívějších dobách. Patří mezi ně také křížové výpravy křesťanů, které podnikali ve víře, že jejich náboženství je to jediné pravé a ostatní je potřeba zničit, a svými lidmi obsadit důležitá místa, mezi která patřil (patří) právě Jeruzalém. Do této doby se za chvíli podíváme skrze příběh. V tomto příběhu vystupuje židovský obchodník a muslimský sultán. Sultán si k sobě zavolá obchodníka s tím, že se doslechl, že je velmi moudrý, a chtěl by to ověřit. A tak se toho muže zeptá, které ze tří náboženství (myšleno judaismus, křesťanství a islám) je to pravé. Co na to mohl obchodník říct?“ Instrukce: „Tak jak sedíte vedle sebe vytvořte trojice a povězte si, jakby mohl obchodník sultánovi odpovědět a jak by na tu kterou odpověď asi reagoval sultán. Obchodník neměl příliš času na rozmýšlení, i vy budete mít jen chvíli, po které nám sdělíte, co vás napadlo. Popis činnosti: Hráči ve trojicích diskutují o tom, co mohl obchodník na sultánovu otázku odpovědět a jak by asi reagoval sultán, kdyby obchodník rovnou zvolil pro svou odpověď jedno z náboženství. Následně skupinky sdělí, k čemu došly. (Při obou realizacích proběhla tato činnost v společné diskusi.) Komentář učitelky: „Podobně jako jste přemýšleli vy, přemýšlel i obchodník, jak na sultánovu otázku moudře odpovědět. Rozhodl se proto sultánovi jako odpověď vyprávět příběh – podobenství o prstenech. Do tohoto příběhu nyní vstoupíme.“ POSLECH ÚVODU PŘÍBĚHU Pomůcky: Audionahrávka dramatu G. E. Lessinga Moudrý Nathan . Instrukce: „Pohodlně se usaďte a poslechněte, jak začalo vyprávění moudrého obchodníka. Až si úryvek poslechneme, zeptám se vás, co jsme se dověděli.“ Popis činnosti: Hráči se pohodlně usadí, zavřou oči a poslouchá úryvek z textu G. E. Lessinga Moudrý Nathan, ve kterém obchodník začíná vyprávět příběh o vládci a prstenu moci, který se dědí z otce na nejmilejšího syna (úryvek nahrávky 1:07:50 – 1:09:05). Reflexe: Co jsme se z vyposlechnutého úryvku dozvěděli? PRÁCE DVOJIC – PŘÍPRAVA A ODEHRÁNÍ KRÁTKÝCH ETUD Popis činnosti: Hráči se rozdělí do dvojic, ve kterých si nejprve sdělí, čím se obvykle snaží potěšit své rodiče, čím se jim snaží dělat radost. Poté zvolí jeden ze zmíněných způsobů (činností) a připraví si ji pro ostatní jako krátce rozehranou etudu, ve které jeden představuje dítě a druhý rodiče. Připravené situace si dvojice žáků vzájemně představí. Reflexe: Co jsme viděli? Jakým způsobem jste se v rozehraných etudách pokusili udělat rodičům radost? Jak na to reagovali rodiče? Komentář učitelky: „Podobným způsobem se mohli snažit zalíbit svému otci i tři bratři z našeho příběhu. A stejně tak se to ne vždy mohlo jejich otci zamlouvat. To je však neodradilo od toho, aby se o to nepokoušeli znovu.“ ROZDĚLENNÍ HRÁČŮ DO TŘÍ SKUPIN ZASTUPUJÍCÍCH TŘI BRATRY Pomůcky: Náramky – provázky s navlečenými korálky tří různých barev (každá barva pro třetinu hráčů). Popis činnosti: Učitelka drží v dlani natažené paže provázky s korálky ve třech barvách tak, aby korálky byly schované v jeho dlani. Hráči jsou vybídnuti, aby každý uchopil jeden volně visící konec provázku. Jakmile každý jeden drží, učitelka je pustí z dlaně. Podle barvy korálku hráči poznají, s kým tvoří skupinu a navzájem si provázky jako náramky uvážou kolem zápěstí. Učitelka určí, která skupina zastupuje kterého z bratrů – Davida, Kristiána a Ahmeda. Při druhé realizaci se skupiny vytvářely vylosováním listů papíru s názvy tří abrahámovských náboženství, na druhé straně byla jména David u Judaismu, Kristián ke křesťanství a Ahmed k islámu. Komentář učitelky: „Vy nyní budete zastupovat postavu Davida, vy Kristiána, a vy Ahmeda.“ VLÁDCE OSLOVÍ SVÉ TŘI SYNY – UČITEL V ROLI VLÁDCE Pomůcky: Kostýmní znak vládce – plášť + prsten. Instrukce: „Nyní jste rozděleni do tří skupin podle toho, jaký korálek jste si vylosovali. Tím jste se stali jedním ze tří synů z obchodníkova příběhu. Za chvíli před vás, jako před tyto tři bratry, předstoupí vládce, jejich otec, který jim chce něco říct. Postavu vládce bude značit tento plášť. Když ho budu mít na sobě, jsem vládcem a vy jeho syny. Podle situace mohou s vládcem synové mluvit, ptát se ho, či mu odpovídat.“ Popis činnosti: Učitelka v roli vládce osloví své tři syny – hráče ve skupinových rolích. Jde za nimi, aby připomněl nelehké rozhodování související s rodovým dědictvím (prstenem moci, který činní vládce lidem i bohu milým), a zadal úkol, který by snad toto rozhodování mohl usnadnit. Promluva učitelky v roli vládce: „Drazí moji synové, Davide, Kristiáne, Ahmede, dobře víte, že vlastním prsten, který se v našem rodě předává z otce na syna a díky kterému jsem bohu i lidem milý, díky kterému mě mají jako vládce rádi. Tento prsten bych rád slíbil i jednomu z vás bez ohledu na to, který z vás je prvorozený. Jak ale mám rozhodnout, který z vás je ten pravý? Každý z vás činní tak, aby se mi zalíbil: … (zmínit situace z etud dvojic). Podle čeho mám tedy volit? Na co bych měl hledět?“ … (prostor pro reakci hráčů ve skupinových rolích synů) „Máte pravdu, rád bych vás tedy vyzkoušel. Každý z vás ode mne dostane kartičky s jistými pojmy. Tyto kartičky seřadíte za sebou podle toho, čemu byste během své vlády přikládali největší váhu. Poslední tak bude ta kartička, která nese hodnotu podle vás nejméně důležitou. Nechám vás na to chvíli o samotě a zanedlouho se vrátím, abych se podíval, jak jste se rozhodli, jaké hodnoty jsou pro vás ty nejdůležitější.“ VOLBA HIERARCHIE HODNOT Pomůcky: Tři sady kartiček s pojmy – mírový svět (bez válek, sporů), poznání (hledání pravdy, vzdělávání se), blahobyt (život ve finančním dostatku), potěšení (radost a volný čas), prospěšnost (pocit přínosu pro druhé), rovnost (stejné možnosti a příležitosti pro všechny), svoboda (možnost svobodné volby, nezávislosti), štěstí (bezvýhradná spokojenost), vzrušení (aktivní, podnětný život), kultura (krása přírody a umění). Popis činnosti: Hráči ve skupinách seřazují deset kartiček s hodnotovými pojmy za sebou na základě společné domluvy. Učitel mimo roli může pomáhat s pochopením významů jednotlivých pojmů. KONFRONTACE SYNŮ S VLÁDCEM Pomůcky: Kostýmní znak vládce – plášť + prsten. Popis činnosti: Hráči sedí po skupinách kolem svých kartiček s pojmy. Učitelka v roli vládce skupiny obchází a ptá se jich, proč se rozhodli pojmy seřadit právě takto a čím jim ten který přijde důležitější nebo naopak méně důležitý než pojem jiný. Poté, co se s každým ze synů pobaví nad jejich seřazenými hodnotami, je vybídne, aby jeden po druhém (v pořadí: David, Kristián, Ahmed) za ním osobně zašli, aby jim mohl v soukromí říct, jací se mu zdají. Promluva učitelky v roli vládce: „Synové moji, nevedete si vůbec špatně, i když o některých vašich rozhodnutích bych s vámi polemizoval. O to náročnější je mé rozhodování mezi vámi. Rád bych si tedy s každým z vás popovídal o samotě. Až budete připraveni, přijďte jeden po druhém za mnou.“ Reflexe: Co se právě odehrálo? Je zřejmé, jak se vládce rozhodne? Komentář učitelky: „Vládce vybídl syny, aby se za ním jeden po druhém vydali si popovídat. Vyberte z každé skupiny jednoho, který se za vás k vládci vydá.“ Popis činnosti: Učitel odejde ven z místnosti, kde se připraví jako vládce. Skupiny postupně podle řečeného pořadí vysílají své zástupce za vládcem. Učitel v roli vládce jim každému postupně přislíbí prsten a přikáže nikomu o tom neříct. Promluva učitelky v roli vládce: „Synu můj, (oslovení jménem), cítím, že můj konec se blíží. Jistě víš, že i když to tak ne vždy vypadalo, byl jsi mi celý život milý. Poslouchal jsi, vzdělával se, rozumně rozhodoval, a i jinak dobře konal. Podobně, jako tví bratři. Věř, že je tedy velmi těžké rozhodnout, komu prsten dát. Tobě ale prsten moci slíbím rád, s důvěrou. Nyní jdi, pošli mi sem druhého bratra. Ale, co jsem, ti řekl, si nech jen pro sebe. Je ti to jasné?!“ HLEDÁNÍ PRAVÉHO SYNA Pomůcky: Kostýmní znak soudce – plášť. Krabička se třemi shodnými prsteny s prstenem vládce. Instrukce: „Neuběhla dlouhá doba od chvíle, kdy vládce mluvil se svými syny, a zemřel. Nadešel tedy čas, kdy na jeho místo nastoupí nový vládce, který převezme prsten moci, který nositele činí bohu i lidem milým. Za chvíli před vás, jako před Davida, Kristiána a Ahmeda předstoupí soudce, kterým se stanu já poté, co si nasadím tento plášť. Synové mohou na soudce opět podle situace reagovat. Ve chvíli, kdy bude potřeba hru zastavit, podobně jako přehrávané video, a vystoupit z role soudce, řeknu „stop“ a sundám si plášť. Vy v tu chvíli zastavte pohyb i slovo, dokud neřeknu další instrukce.“ Popis činnosti: Učitelka předstoupí před hráče v roli soudce, s drobnou krabičkou v dlaních, a promluví ke třem synům. Řekne jim, aby předstoupil ten, který si myslí, že je to právě on, ten pravý, vyvolený, který se má stát vládcem a nositelem prstenu. Na vzniklou situaci reaguje s podivením a synů se ptá, na základě čeho usuzují tak, jak usuzují. Poté situací zastaví slovem „stop“. Komentář učitelky: „Před soudcem se odehrála zajímavá situace. Synové přišli s tím, že každému z nich otec prsten slíbil. Rozrušilo je to a potřebovali se krátce projít a srovnat si myšlenky. Jaké myšlenky se jim při tom hlavou honily si za okamžik poslechneme.“ Instrukce: „Beze slov vytvořte tři uličky pro tři syny. Až řeknu, synové, resp. zástupci jednotlivých skupin, se uličkou vydají. V tu chvíli můžete promlouvat jako myšlenky, které se synům mohly honit hlavou. Myšlenky nemluví jedna přes druhou, dopřávají si prostoru, aby mohly srozumitelně zaznít. První půjde David.“ Popis činnosti: Hráči z každé skupiny se postaví tak, aby ze svých těl vytvořili uličku. Následně zástupci skupin postupně projdou uličkou své skupiny a vyslechnou, jaké myšlenky mohly synům v hlavě znít. Hlasy těchto myšlenek jsou hráči tvořící tři uličky. – Při první realizaci bylo jen sedm hráček, proto jen zůstaly stát a lektorka dotykem na rameno dala pokyn, aby promluvily. Reflexe: Co všechno zaznělo? Mohlo synům v hlavě zaznít ještě něco? HLEDÁNÍ PRAVÉHO PRSTENU Pomůcky: Kostýmní znak soudce – plášť. Krabička se třemi shodnými prsteny s prstenem vládce. Komentář učitelky: „Když se synové prošli a utřídili si své myšlenky, vrátili se zpět před soudce.“ Promluva učitelky v roli soudce: „Je pravda, že zesnulý vládce mi nezanechal žádný list, na kterém by bylo zapsáno, který ze synů se má stát nositelem prstenu. Zanechal mi však krabičku s oním prstenem. Pojďme ji tedy otevřít. Třeba uvnitř nalezneme řešení této situace.“ „Stop.“ Popis činnosti: Před hráče opět předstoupí učitelka v roli soudce s drobnou krabičkou stále v dlaních. Promluví k synům s tím, že je ráda, že si srovnaly myšlenky a mohou pokračovat v předání prstenu. Rozřešení situace se soudce následně pokusí nalézt v krabičce uchovávající prsten vládce. Když ji otevře, v krabičce se nalézají prsteny tři. Situace je znovu zastavena a hráčům je ponechán čas na projevení reakce. Instrukce: „Soudce i synové jsou opět zaskočeni. Zůstaňte tam, kde nyní jste. Každý z vás dostane do ruky krabičku s prsteny. Kdo bude chtít, může opět říct v roli syna, co se mu v této situaci honí hlavou.“ Popis činnosti: Hráči si předávají krabičku s prsteny a říkají, co se jim, jako synům, právě honí hlavou. DOTAZY BEZ ODPOVĚDÍ Komentář učitelky: „Synové měli opět hlavu plnou myšlenek. (Sami jsme to slyšeli.) Soudce jim však na to neměl již co říct. Prsteny jim předal se slovy, ať panují tak, jako by to byli právě oni, kteří mají ten jediný prsten, a třeba čas ukáže, který z nich byl tím vyvoleným, tím bohu i lidem milým. Synům to však vrtalo hlavou, a tak chodili k hrobu svého otce klást otázky, které jim nedávaly spát.“ Instrukce: „K hrobům zemřelých se chodí s pietou. Přistupujte tedy klidným krokem a zůstaňte v tichosti i po navštívení hrobu otce. První přistoupí David. Mluvit přitom může ten, který má v ruce prsten.“ Popis činnosti: Jednotliví hráči si berou do ruky prsten a s ním předstupují před vystavený plášť zesnulého vládce a pokládají mu otázky, na které by se ho rádi zeptali, kdyby byl opět mezi nimi. UZAVŘENÍ PŘÍBĚHU Komentář učitelky: „I my ukončíme příběh podobenstvím, tak jako obchodník, který odpovídal sultánovi na jeho otázku. Vzpomenete si, jak otázka zněla? Úvod obchodníkova vyprávění jsme slyšeli, pojďme si poslechnout i jeho závěr.“ Popis činnosti: Hráči se pohodlně usadí, zavřou oči a poslechnou si minutovou část nahrávky z Moudrého Nathana (úryvek v čase 01:10:51 – 01:11:07). REFLEXE Instrukce: „Sundejte si navzájem náramky z rukou a posaďte se libovolně vedle sebe do kruhu. Nyní se již každý sám za sebe ohlédneme za proběhlými aktivitami a příběhem obchodníka.“ Popis činnosti: Učitelka vybízí hráče k reflexi proběhlých aktivit v souvislosti s ústřední otázkou („Které náboženství je to pravé?“), a to tak, že pokládá otázky typu: Máte pocit, že to, co jste zažívali jako synové jednoho otce, jednoho vládce, mohou zažívat příslušníci těch tří náboženství? Mohly by otázky, které jste v závěru pokládali zesnulému otci, být pronášeny věřícími lidmi směrem k Bohu, a proč? Jak by mohly znít? K čemu může být dobré ptát se po tom, které náboženství je to pravé? Co taková otázka může způsobovat? Co byste synům z příběhu na závěr za sebe vzkázali?

Písemné reflexe žáků ZŠ Dobřichovice  Tato lekce mi dala nová poznání a rozhodnutí, ale zároveň jsem zjistil, že někdo by to řešil pouze válkou.  Přineslo mi to znalosti o víře.  Tato lekce byla velmi přínosná. Myslím, že nám všem pomohla k pochopení tolerance k ostatním lidem s odlišnou vírou. Každý má právo vybrat si, jakou on sám chce. Spousta lidí však odsuzuje muslimy. Škoda, že tohle (myšleno tuhle lekci – domněnka učitelky) lidi nedělají i jinde, aby pochopili a neodsuzovali.  Tato lekce mi přinesla to, že na vyřešení jedné věci je více způsobů.  Dala mi soudnost a že se nedá všechno vyřešit bojem.  Spolupracování ve skupině a zapřemýšlení nad náboženstvím.  Neměli bychom se povyšovat nad ostatními, ale být si rovni. Když něco nevíme, tak se poradit anebo naopak pomáhat.  Schopnost rozdělení, šíření demokratických názorů.  Přinesla mi poznání o různých náboženstvích a schopnost rozhodnout.  Člověk se učí pracovat ve skupině a toleranci náboženství.  Naučil jsem se nové věci o náboženství. Bavilo mě to.  Myslím, že to bylo přínosné tak, abychom pochopili, že každý si může vybrat svoje náboženství a neměli bychom ho nijak odsuzovat.  Díky této práci jsem poznala, jak těžké je to, když se musí rodiče rozhodnout mezi více dětmi.  Poznala jsem, jak těžké rozhodnutí mají rodiče.  Myslím si, že pro někoho, kdo se stydí se vyjadřovat, je tato lekce přínosem. Při lekci se musí člověk vyjadřovat, a to ho to naučí. Myslím si, že mě to nepřineslo nic nového, ale moc se mi to líbilo a ráda bych to klidně opakovala znovu. :)  Podle mě byla tato hodina velmi přínosná. Bylo to poučné, ale zároveň zábavně, tak, jak by to děti mohlo zajímat. Mně se to moc líbilo.  Přineslo mi to celkem dost věcí, ale je těžké říct přesně co. Tak např. domlouvali jsme se ve skupině. Rozhodovali se. Hráli scénky, losovali a museli zvládnout nebýt s kým jsme chtěli a taky sedět holka kluk, což není vždy příjemné.  Zamysleli jsme se nad tím, co by pro nás bylo nejlepší. Všichni jsme mohli říct svůj názor. Spolupracovali jsme společně, a to je důležité. Myslím, že lekce byla velmi přínosná.  Díky tomu jsme se naučili něco nového a taky o tom přemýšlet, pracovat ve skupině. Konečně jsme byli zticha. :-)  Tato dvouhodinovka byla úžasná. Dozvěděla jsem se spoustu nového.  Přineslo mi to práci ve skupině, protože jsme byli ve skupinách.  Přinesla mi poznání a svobodu rozhodnutí.  Přineslo nám to, že jsme se v těch skupinách respektovali. Museli jsme nad tím přemýšlet. Také jsme mluvili o situaci, kterou jsme probírali a naučili jsme se o tom mluvit. Probírali jsme demokracii.  Rozdělení a prosazování svých (povinně ohleduplných) názorů.  Celou hodinu jsme mohli být svobodní, mohli říkat své názory. A nebyli jsme něčím a někým omezeni. Zabrali jsme se do děje a všichni spolu pracovali.

IV. Občan, lidé a svět Závěr