Prof. Eva Machková
Toto dílo podléhá licenci Creative Commons Uveďte původ-Neužívejte dílo komerčně-Zachovejte licenci 4.0 Mezinárodní License.
Průřezová témata, která protínají řadu obvyklých vyučovacích předmětů, ale také předmětů doplňkových, jsou v RVP cestou k humanizaci školy. Jsou zaměřeny na žáky a na utváření jejich osobnosti i na současný život a globální problémy a tím školu přibližují životní praxi. Potíž je v tom, že ani učitelé, kteří by rádi pojali školu jinak a nově, nebyli v průběhu svého vzdělání připravováni na naplnění těchto záměrů.Průřezová témata vnesla do školního kurikula nejen některé nové náměty, poznatky a myšlenky, ale především možnost jiných principů výuky: jejich jádrem není látka, ale jednání a charaktery žáků a studentů. Jsou koncipována tak, aby jejich základem bylo právě jednání, a psychosomatická hra, hra v roli, těmto cílům plně odpovídá. Proto dramatické metody zde mají a mohou hrát velmi důležitou roli.
Důležitým, zdrojem jsou příběhy vycházejícími z umělecké literatury i z běžné životní zkušenosti, z tisku a různých jiných zdrojů a z literatury odborné a populárně naučné nebo z literatury faktu ta témata, která jsou vázána na osobu a její vztahy. V popředí je to, co se v RVP uvádí jako specifika osobností a sociální výchovy – skutečnost, že se v nich učivem stává sám žák a běžné situace denního života. Jinak řečeno, učivo je zaměřeno na předpokládané hodnotové žebříčky žáků a na formování jejich postojů. Tyto oblasti výuky mají vést k vytváření pozitivních postojů k sobě samému i k druhým, k uvědomování si a tolerování různosti lidí i jejich názorů. Vedou k poznávání různých přístupů k řešení problémů, k uvědomění si mravních hodnot, k sebepoznávání a sebepojetí, k rozvoji komunikace a kooperace a jejich obsahu. Vedou tedy k tomu, co spolutvoří cíle dramatické výchovy jako oboru.
Osobnostní a sociální výchova se s dramatickou shoduje v podstatné části jak cílů a principů, tak obsahu, přesahuje ji však ve výběru témat, která se výrazně týkají hodnot a postojů. Dramatická výchova tak činí, ale často nahodile, ne příliš soustavně, spíše jako doprovodný produkt esteticky zaměřeného systému. Na druhé straně v OSV může stejně nahodile a nesystémově docházet k osvojování dovedností ryze divadelních. Záleží tedy na každém pedagogovi, na každé skupině, zda ony přesahy od OSV k dramatice a od dramatiky k OSV zvolí. Nic však nebrání tomu, aby kterýkoli učitel dramatické výchovy v ZŠ či SŠ i v LDO ZUŠ vytvořil tematický plán zacílený právě na učení postojům a vytváření hodnotových žebříčků svých svěřenců.
Průřezové téma s názvem Výchova demokratického občana je podle RVP „syntézou hodnot, a to spravedlnosti, tolerance a odpovědnosti, v konkrétní rovině pak především rozvoj kritického myšlení, vědomí vlastích práv a povinností a porozumění demokratickému uspořádání společnosti a demokratickým způsobům řešení konfliktů a problémů“. Toto průřezová téma je mimo to, co výslovně uvádí RVP, přínosem i participací na rozhodování skupiny s vědomím odpovědnosti za jeho důsledky. Rozvíjí komunikaci (formulace, argumentace, dialog, prezentace) a prohlubováním empatie nasloucháním a spravedlivým posuzováním vede k pochopení demokracie jakožto protiváhy diktatury. Výchova k myšlení v evropských a globálních souvislostech klade důraz na dimenzi Evropy a rozšiřuje horizonty žáka i o globální souvislosti a poznatky z této oblasti. Pomáhá překonávat stereotypy a předsudky, obohacuje pohled žáka na sebe sama o další životní perspektivy. Vede k pozitivnímu vnímání odlišnosti a kulturní rozmanitosti, neboť nabízí poznávání života dalších evropských zemí skrze rodinné příběhy. Multikulturní výchova, která vede k poznávání a chápání různých kultur, učí žáky žít společně s odlišnými etniky, respektovat jejich práva, tolerovat jinakost, rozeznávat rasovou nesnášenlivost. Vede k uvědomování si vlastní identity a kulturního zakotvení, působí na hodnotový systém žáků, učí integraci, slušnému chování, rovnosti, specifické komunikaci, souhrnem lidské solidaritě.
Environmentální výchova patří sice hlavně do oblasti přírodních věd, poznatků o vzájemných souvislostech životního prostředí, a i když se najdou témata realizovatelná dramatickými prostředky, nejsou převaze. Z průřezového tématu Mediální výchova se mohou součástí dramatických aktivit stát témata týkající se zejména vnímání médií, pravdy, polopravdy a lži, manipulace, vnímání propagandy i reklamy. Aktivní uplatňování postupů médií naopak může výrazně ovlivnit a obohatit výuku českého jazyka, speciálně slohu a spojit ho s písemným vyjadřováním.
Z tohoto přehledu je zřejmé, že se řada formulací překrývá, zdůrazňuje se sebepoznávání a uvědomování si vlastní identity v různých rovinách, tolerance, empatie, sociální cítění a dovednosti, schopnost bez předsudků navazovat vztahy, a to vše je realizovatelné jednáním v situacích a vztazích. Proto podstatné části může převzít a spojit do jednoho celku OSV nebo dramatická výchova, popřípadě výchova etická.
Záleží ovšem na tom, jakými metodami se podává látka těchto průřezových témat, a v případě, že jde o metody aktivní, nabízí se možnost zabývat se i jejich osobnostními a sociálními aspekty. Demokracie má svou teoretickou a historickou stránku, ale jádrem je demokratické jednání člověka. O Evropě a světě se žák dozvídá v zeměpise a dějepise, ale aktivní metody umožňují navázat i osobní vztahy k různým zemím a etnikům, což platí o i multikulturní výchově, i o pochopení podstaty environmentálních témat, stejně jako o vnímání a zpracovávání mediálního sdělení.
Z těchto pramenů vycházejí i následující kapitoly, ale jinak uskupené a pojmenované, mimo jiné proto, že se některé části jednotlivých průřezových témat překrývají, spojují a dublují. A navíc nelze nabídnout náměty pro všechny jejich části, protože ne všechny obsahové prvky lze realizovat dramatickými prostředky. Znalost ústavy a soudního systému, praktická žurnalistická práce v rámci mediální výchovy nebo učení se demokratickému jednání aktivitami školní samosprávy, poznatky o fungování jednotlivých složek přírody atp. žádají jiný přístup, protože dramatické zpracování neumožňují.
Protože u těchto námětů jde o vytváření postojů a chápání hodnot, je velmi důležité při výstavbě hodiny zařadit techniky, které umožňují a vyžadují rozhodování hráčů, to znamená, škály, aleje, písemná vyjádření a sdělení a jejich varianty. Velmi zásadní součástí práce jsou reflexe zaměřené na téma, na jednání postav, jeho důsledky, a na příležitost, aby žáci sami přicházeli s otázkami a podněty i s vlastními zkušenostmi. Zpravidla ovšem bude součástí práce i výklad, domácí práce s literaturou, seznámení s dokumenty, s příběhy z reálného života, soukromého i veřejného. Krátce řečeno je nutné doplnit i potřebné vědomosti, informace a fakta. To se může dít například technikou pláště (křesla) experta, nebo v následné části práce s tématem. Nevhodné však je těmito formami lekci začínat, protože když je vše již vyloženo, není důvod se tím dále zabývat a dramatická hra by se pak stala jen ilustrací a zpestřením, přitom při vnímání výkladu a v diskusích by chyběla osobní zkušenost, která je zásadním principem poznávání v dramatice.
Hodnoty a hodnotové žebříčky
Hodnoty, tj. měřítka pro hodnocení chování lidí i velkých skupin, vyjadřují, čeho si jedinec či skupina nejvíce váží. Jsou to kritéria, cíle či jinak řečeno ideály, které určují styl společnosti, i když zdaleka ne všichni občané vždy se podle těchto ideálů chovají. Patří k nim svoboda, odpovědnost, pravda, poctivost, spravedlnost, vzdělání, tvořivost, láska rodinná i partnerská a láska k živým bytostem obecně, péče o druhé a schopnost pomáhat lidem i zvířatům v nouzi, tolerance neboli ohled k právům druhého, přejícnost, přátelství otevřenost, důvěra, čestnost, slušnost, péče o životní prostředí, ale pro některé jedince či skupiny jsou hodnotou i moc, vliv, hmotné statky nebo sláva. Pořadí těchto ideálů tvoří žebříček, který spolu s mírou reálného chování podle ideálů vypovídá o charakteru člověka.
Hierarchie hodnot, které člověk vyznává, charakterizuje psychologie. Podle Nakonečného hodnocení znamená „… subjektivní prožívání významu objektů, tj. osob, věcí, jevů, idejí i jejich dílčích vlastností a vztahů mezi nimi“ . Může se týkat hodnot kulturních, duchovních i sociálních, které mají pro jedince osobní význam. Hodnoty tvoří základ postojů, které jsou na rozdíl od názorů komplexní a konstantní, jsou odolné vůči změně a mohou být i velmi intenzívní a tvořit systém vzájemně souvisejících postojů. Zvláštním druhem postojů jsou předsudky, které Nakonečný charakterizuje jako „obvykle převzaté, tradicí udržované iracionální postoje, které se udržují u jedince jako afektogenní vztahy podporované často racionalizací… jsou těžko přístupné racionální protiargumentaci…“ Postoje vznikají učením, nejefektivněji učením činným, které umožňuje vyzkoušet si je „na vlastní kůži“, a sociálním, neboť spolupráce funguje i jako zrcadlo, v němž vidíme sami sebe očima druhých. Názory jsou na rozdíl od postojů často nahodilé, aktuální, snadno změnitelné a část z nich se týká jednotlivostí, nicméně jejich pozadím jsou právě ony trvalejší a komplexnější postoje. Navíc názory mají svou platnost hlavně v politice, kdežto v odborných otázkách je rozhodující kompetence.
Postoje ovlivňuje i prostředí, v němž žijeme, sociální skupina, k níž patříme, kultura, jejíž součástí je naše společnost. Hodnoty znamenají, co je pro nás morální, trvale žádoucí, nebo nemorální a nežádoucí. Podle toho, jaké člověk vyznává hodnoty, je druhými také hodnocen. Postoje se vytvářejí vlivem prostředí a zkušeností, nápodobou, identifikací, poznáváním. Zaujímáme často postoje i k tomu, co známe minimálně nebo „z druhé ruky“, to je speciální druh postojů – předsudky.
K vytváření hodnotových žebříčků a postojů mohou efektivně přispívat dramatické aktivity, „vstup do bot druhého“. Umožňují jak empatii, tak objektivní pohled z více úhlů, což umožňuje, aby si jedinec aktivně vytvářel, respektive dotvářel či přetvářel, vlastní hodnotové žebříčky svou aktivitou a řešením problémů.
Velmi bohatým literárním zdrojem hodnot jsou pohádky, pověsti, legendy, báje a mýty. Jsou to žánry, které životní hodnoty lidí vyjadřují jejich „viditelným“ jednáním. Často porovnávají chování žádoucí (morální) s nežádoucím (nemorálním) a většinou také jejich příběhy vyúsťují v potvrzení a podpoře onoho žádoucího postoje. Dospělým proto často tyto příběhy připadají schematické, příliš jasné a „polopatické“, ale právě toto jasné rozlišení mezi žádoucím a nežádoucím nabízí dětem a dospívajícím základní půdorys, na němž si mohou vystavět svůj vlastní systém hodnot a jejich hierarchii, aby v složitějších situacích, jaké skutečný život běžně přináší, měli základní vodítko, podle něhož je mohou hodnotit a reagovat na ně.
Pozitivní pohled na život a hodnota člověka
Téměř každá negativní událost v životě mají i stránku pozitivní. Schopnost hledat na všem pozitiva vede člověka k dalšímu rozvoji, kdežto orientace jen na negativa, věčné „remcání“ a stěžovatelství vedou k závisti, k obviňování druhých a k pocitu životního ztroskotání. Pozitivní postoje, schopnost najít ve všem nějaké východisko a stavět na tom, co pozitivní prvek obsahuje, je základem dobrého života.
Pozitivní přístup k lidem najdeme v nejrůznějších žánrech a oblastech literatury. Je také tématem knížky Daisy Mrázkové Nádherné úterý, v níž pozitivní osudy ztracené panenky řetězově vyvolávají v lidech pozitivní pocity a postoje. Humornou formou prezentují pozitivní vidění věcí pohádky toho typu, jako je norská pohádka O Gudbrandovi z hor. Ať Gudbrand udělal cokoli, jeho ženě se to zdálo dobré. Měli dvě krávy, ale jednu se rozhodli prodat. Na trhu o ni nikdo neměl zájem, ale cestou zpět potkal Gudbrand člověka s koněm a vyměnil s ním krávu za koně. Postupně potkal lidi s vepřem, kozou, ovcí a kohoutem, a vždy vyměnil. Nakonec z hladu prodal kohouta a najedl se, život je důležitější, než kohout. Cestou domů zašel k sousedovi a ten se s Gudbrandem vsadil, že mu žena vyčiní. Ale Gudbrand vyhrál, jeho žena ocenila jeho výměny, na každé našla cosi pozitivního. Pohádka má celou řadu variant v mnoha národních fondech pohádek.
K tématu směřuje i několik literárních děl o člověku, který se dokázal vypořádat s nemalými životními překážkami a peripetiemi, i se svými chybami a omyly. Pohádka O princi, který propadl osudu je příběhem nejstaršího královského syna, který je donucen opustit rodinu, aby neštěstí nepostihlo jeho dvanáct bratrů. Projevil odolnost a prozíravost, vyřešil svůj život, získal vlastní majetek a nemusel tak čekat, až mu kterýsi král dá princeznu a půl království.
Francouzská pověst z Auvergne Jak se z pána na Montferrandu stal trubadúr je příběhem středověkého rytíře, který byl velmi štědrý a proto ho využívali přátelé, až přišel o všechen majetek. Nevzdal se a svou inkognito účastí v turnajích získal jako odměnu ztracené statky. Přátelé se znovu hlásili, ale odmítl je a odešel do Gaskoňska, kde se stal trubadúrem.
Příběhy a epizody, zabývající se kontrastem pozitivních hodnot a negativních postojů, najdeme v obsáhlém finském eposu Kalevala. Část z nich převyprávěl Vladimír Hulpach pod názvy O mlýnku Sampo a Nové kantele. Kalevalský kovář Ilmarinen kdysi vykoval pro severskou Pohjolu zázračný mlýnek, který mele mouku. Mělo to být výkupné za nevěstu, ale tu přes splnění úkolu nezískal. Jeho bratr pěvec Väinämöinen mu po létech navrhl, aby se pro mlýnek vydali a získali ho zpět. Ilmarinen vykoval zázračný meč a cestou bratři překonali mnoho překážek společně s dalším bohatýrem Ahtim. Väinämöinen z kostí velké štiky vytvořil kouzelný hudební nástroj kantele. V Pohjole tři bohatýři získali mlýnek a prchali s ním na lodi, ale Pohjolané je pronásledovali. Během plavby se utopilo štičí kantele a hrdiny příběhu přemohla pohjolská loď. Ale i mlýnek Sampo skončil v moři. Bohatství světa je navždy pohřbeno, jen Väinämöinenovi se podařilo zachránit drobné kousky Sampa, které přinesly Finsku úrodu a bohatství, ale v Pohjole už navždy bude bída. Nakonec vytvořil Väinämöinen z břízy, dubových kolíčků a vlasů víly nové kantele, aby v zemi nechyběla píseň, tanec, radost. Odhodlaný, hrdinský boj o pozitivní hodnoty, tvůrčí práce a její přínos lidstvu v podobě hmotných statků, poskytujících obživu, ale i kultury, umění, tj.Jsou to statků duchovních, jež představuje kantele.
Starověkým hrdinou, který zvládl svůj život a dokázal se vypořádat s vlastním omylem, je Sinuhet. Podle českého egyptologa Miroslava Bárty tento příběh „patří k nejstarším dílům toho, co lze označit za staroegyptskou krásnou literaturu. … názory na něj se pohybují od kratochvilného vyprávění přes životopis skutečné osoby až po politicko-propagační spis.“ Příběh, odehrávající se kolem roku 2000 př. n. l., byl ve starém Egyptě velice populární a používal se ve výuce jako „jeden z příkladů vzorového chování vzdělaného Egypťana – odolného vůči strádání, úspěšného v každodenním životě, statečného v boji, ale především přísně dodržujícího tradiční pravidla své společenské vrstvy a až do morku kostí oddaného své rodné zemi, jejím božstvům a především jejímu panovníkovi.“ Projevil schopnost vypořádat se jak se změněnými podmínkami života, tak s vlastním selháním a nést morální odpovědností za ně. Jsou to schopnosti umožňující vyrovnat se s nesnázemi a jsou tedy zdrojem životního úspěchu.
S pozitivními přístupy souvisí i vztah k lidem a jejich posuzování podle jejich chování a skutků, morálky a intelektu, ne podle vnějšku, který nevypovídá o vnitřní hodnotě člověka. Tímto tématem se zabývá životopis Ezopa, který byl na počátku ubohým otrokem, hrbatým a šeredným a huhňal a koktal tak, že se sotva domluvil. Jednou však se rozdělil o jídlo s knězem a na jeho žádost mu dala bohyně Isis řeč. Ezop putoval od pána k pánovi, a jeden z nich, učenec Xantom, ho propustil na svobodu za jeho dobré rady. Ezop pak pobýval u krále Krésa, cestoval a dostal se do Babylónie a Egypta. Po letech navštívil opět Řecko, a když občanům Delf řekl, co si o nich myslí, byl mu podstrčen cenný chrámový předmět a odsoudili ho k smrti svržením do propasti. Delfy pak postihovalo jedno neštěstí za druhým a původci Ezopovy smrti byli nakonec popraveni stejným způsobem jako on. Jednotlivé situace z Ezopova života a jeho chytrá řešení jsou v Hiršalově a Kolářově knížce O podivuhodném životě mudrce Ezopa spojeny i s některými bajkami, které mají své vlastní téma a jsou kritické k lidským nectnostem a nepravostem. Ezopův životopis je obsažen i ve Světě ezopských bajek.
Téma kontrastu vnější ošklivosti a vnitřní krásy je jak už bylo zmíněno dominantní v Krásce a zvířeti, kterou najdeme v řadě variant. Ve francouzské, v podání de Beaufortové, je Zvíře nejen laskavé, ale také dalo krásce dispozici knihy a cembalo a duchaplně ji bavilo. Jednouchou variantou, přístupnou i menším dětem, je anglická pohádka O krásné dívčině a zakletém psovi , v níž dívčina změní ošklivého psa v krásného mladíka tím, že ho označí za milého a hezkého pejska. A ve francouzské pohádce Princ Chocholouš vystupují vedle ošklivého prince i dvě princezny, jedna ošklivá, ale duchaplná, druhá krásná a hloupá. Krásná žárlí na duchaplnou, která budí větší zájem, nakonec se i ona v duchaplnou promění – nejspíš láskou, a Chocholouš láskou zkrásní.
Člověk a stát
Základním principem našeho státního uspořádání je demokracie, to jest forma vlády, v níž veškerá moc pochází z lidu. Menšina se podřizuje většině, platí principy rovnosti, svobody. Demokratická společnost garantuje dodržování lidských práv, mezi něž patří svoboda a rovnost, důstojnost člověka, právo na život; volební právo, právní subjektivita, právo obracet se na soudy, presumpce neviny; právo na soukromý život, volbu bydliště, na svobodný vstup do manželství, na vlastnictví, na svobodu myšlení a projevu, na volný pohyb; a patří sem v situaci ohrožení právo azylu, včetně povinnosti azyl poskytovat. V rovině povinností státu vůči občanovi: sociální zabezpečení, právo na práci, na odpočinek a na vzdělávání, na zdravotní péči i právo účastnit se kulturního života, a v neposlední řadě právo na státní příslušnost. Mezi jevy, které listiny práv a svobod odmítají, patří mučení a trest smrti. V ČR platí Listina základních práv a svobod, přijatá československým parlamentem v r 1991.
Literárních předloh, které mohou posloužit v lekcích o porušování lidských práv a útisku všeho druhu, je velké množství a mnohé z nich se již osvědčily. Krajním případem porušení lidských práv, prakticky všech, která jsou tu vyjmenována, byl holocaust. Existují literární díla, která zachycují osudy konkrétních dětí a dospívajících, jejich život a většinou i smrt v Terezíně, Osvětimi i dalších koncentračních táborech: Deník Anny Frankové – skutečný deník dívky, která zahynula v koncentračním táboře, Hanin kufřík, příběh o tom, jak mladá Japonka, vedoucí tokijského muzea holocaustu, objevila příběh dívky pocházející z Nového Města na Moravě. Imre Kertézs, maďarský spisovatel, nositel Nobelovy ceny za literaturu, popsal v knize Člověk bez osudu svoje zážitky z Osvětimi a Buchenwaldu, kde se ocitnul jako čtrnáctiletý. Najdete i další, včetně literatury o vyhlazení Lidic a o osudech jeho obyvatel, žen a dětí.
Existuje i literatura o omezeních života v období socialistického zřízení, ale většinou určené dospělým a tedy vhodné nejspíš pro středoškoláky. A z dávnější minulosti příběhy čarodějnických procesů, například Václava Kaplického Kladivo na čarodějnice, příběhy těch, kteří byli předem odsouzeni a neměli právo na spravedlivý soud. V literatuře, včetně některých pohádek nebo pověstí, najdete příběhy sňatků z donucení, domluvených bez účasti osob, kterých se to týkalo, nebo života v nevolnictví. Příběhy lidí jsou nejúčinnější cestou k pochopení minulosti, včetně té těžko pochopitelné.
Vznik a vývoj demokracie
Demokracie vznikala z jednotlivých prvků od starého Řecka po 20. století. Od 6. století se v Řecku se demokracie vyvíjela v jednotlivých krocích, proces pokračoval v různých dobách a zemích, a některá období a místa či etnika přinášela jednotlivé prvky, které ve svých důsledcích vytvořily moderní demokracii 20. s 21. století. Termín „demokracie“ vznikl v starověkém Řecku z řeckých slov démos = lid a kratein = vládnout, čili VLÁDA LIDU (nesmyslný byl proto komunistický termín „lidová demokracie“= lidová vláda lidu.)
ŘECKO
Hlavními reformátory a autory athénské demokracie byli Solón a Periklés. Solón (asi 638 – 558 př. n. l.), právník, básník a politik byl r. 594 zvolen archontem a vypracoval novou ústavu a zákony. Reformy zahájil všeobecnou amnestií, zrušením všech dluhů bez náhrady a vykoupením dlužníků z otroctví. Zrušil nevolnické vazby, zreorganizoval zemědělství a obchod se zemědělskými výrobky, dal občanská práva řemeslníkům bez půdy a zrušil rodová privilegia. Zavedl jako první v historii možnost odvolání občanů proti rozhodnutí kteréhokoli úřadu. Periklés (494 – 429 př. n. l.), státník a politik, za své vlády zpřístupnil chudým občanům rozhodování při soudních procesech a v radě tím, že jim byly vypláceny odměny. Omezil pravomoci areopagu, složeného z aristokratů, dal všem občanům právo podávat žaloby proti úředníkům. Zasloužil se o výstavbu veřejných budov a o rozvoj kultury. Členy všelidového sněmu byli všichni občané, kromě otroků a žen. Od občanů se očekávalo, že budou aktivně zapojeni do politického života a byli vybíráni losováním, aby se této povinnosti nemohli vyhýbat. Jedním z prvků athénské demokracie byla ostrakizace, tj. lidový střepinový soud, jímž občané rozhodovali o vyhnanství těch, kteří ohrožovali demokracii – hlasovalo se pomocí hliněných střepin z nádob.
ŘÍM
V starověkém Římě vznikl termín republika z latinského res publica = věc veřejná; politické uspořádání Říma bylo kombinace monarchie, aristokracie a demokracie, reprezentovaná lidovými shromážděními, která volila dva konzuly a rozhodovala i o válce a míru a vykonávalo soudní moc. Římané povýšili nauku o řízení státu na skutečný vědní obor, jako první v historii se poučili z vlastních i cizích chyb a dospěli skrze chyby a omyly k nové kvalitě, k souboru práv a povinností, což vedlo k ztotožnění občanů se státem.
ISLAND
Kolem roku 930 n. l. založen Althing – národní sněm, první evropský parlament. Účastnili se všichni občané, včetně žen; kolem r. 1000 sněm rozhodl o přijetí křesťanství. Islanďané se báli krále Olafa Trygvassona, který v Norsku zaváděl křesťanství násilím. A tak se rozhodli, že raději přijmou hromadně křest, který se uskutečnil u jezera, ale s doložkou, že kdo chce uctívat pohanské bohy, může tak činit v soukromí. Pro tyto tolerantní postoje se zřejmě zachovaly záznamy ság a pohanských mýtů z celé Skandinávie - byly uloženy o jednoho biskupa.
BRITÁNIE
V Anglii vznikl první volený parlament na světě. Byl svolán v r. 1265 a poslance volili všichni majitelé svobodných statků nebo půdy. Měl a dosud má dvě komory – v jedné zasedají zástupci vyšší šlechty, v druhé nižší šlechta a měšťané, zákony se přijímají souhlasem obou komor.
FRANCIE
Velká francouzská revoluce v letech 1789-1799 vedla k odstranění monarchie a absolutismu, a vytvořila demokratický systém, založený na vládě lidu a republice. Jejím heslem bylo „Rovnost, volnost, bratrství“.
USA
Roku 1789 byla přijata Ústava a Listina práv, byla omezena moc federální vlády a zavedena ochrana přirozených práv občanů: svoboda osobního vlastnictví, vyznání, slova, tisku, shromažďování a držení a nošení zbraně.
Totalita
Projevovala se nejen brutálními zásahy do životů lidí (věznění, propouštění ze zaměstnání, zákazy publikování, sledování, omezené cestování atp.), ale i deformacemi v ekonomice a v každodenním životě.
Totalitarismus je politický systém vládnoucí neomezeně a nekontrolovatelně, a chce regulovat všechno a všechny, ve veřejném i soukromém životě. Vyznačuje se vládou jedné strany, masívní propagandou stání ideologie, uzavřením hranic, policejní kontrolou, mimosoudními represemi, centrálně řízenou ekonomikou, monopolem strany a státu na média, terorem a brutalitou, státním a stranickým ovládáním soudnictví. Jednou z velmi mnoha možností prezentace reálného obrazu totality je životní příběh Josefa Bureše, který popsal v knížce Jak jsem v devětačtyřicátém utekl hledat svobodu do Sovětského svazu. Původně toužil vstoupit jako dobrovolník do armády občanské války v Řecku, ale byl příliš mladý a nepřijali ho, a tak se nelegálně vydal za svobodou do SSSR. Okamžitě po překročení hranic byl uvězněn jako špión, rok strávil ve vězeních ve Lvově a Užhorodě, a pak byl poslán do vyhnanství na Sibiř. Tábor si vyhnanci stavěli sami vlastnoručně, ale Bureš tam kromě útlaku a bídy zažil i přátelství. V blízké vesnici poznal dívku Klaudii, s níž se oženil. Po Stalinově smrti byl na amnestii propuštěn, ale protloukal se i se ženou dost obtížně. Bojovali se sovětskou byrokracií o to, aby směli i s dětmi odjet definitivně do Československa, kde se ve srovnání se SSSR žilo mnohem lépe. V roce 2004 Josef Bureš poskytl strojopis svých vzpomínek a svoje malby pražskému nakladatelství Prostor, které je vydalo roku 2010.
Další literatura s touto tematikou: Dvě knížky Petra Síse - Zeď o jeho dětství a dospívání v komunistickém Československu a Tibet o životě v zemi, kterou si podrobila Čína. Pro vyšší ročníky ještě Farma zvířat George Orwella.
Občanská společnost
Základem občanské společnosti jsou nevládní organizace, které jsou projevem občanské iniciativy, zájmů a vůle občanů, jsou možností jejich podílu na utváření společnosti. Patří k ní nejrůznější spolky a sdružení, nevládní a neziskové organizace, zájmové skupiny a sdružení, náboženské organizace i profesní sdružení a komory. Nejúčinnějším prostředkem výuky je tu simulační hra, tj. vytvoření organizace, která má své orgány a plní určité úkoly. Jedním z příkladů výuky tohoto typu jsou organizované simulace voleb nebo ustavení školního parlamentu, ale také vytváření spolků, které jsou výrazem koníčků dané skupiny žáků a studentů, nebo účast na charitativních akcích a diskuse na témata občanské společnosti, demokracie a funkce státu. Mimořádným projevem občanské iniciativy byla Charta 77.
Osobnost demokratického občana nespočívá jen ve znalosti pravidel demokratické politiky, ale především ve vybavenosti řadou vlastností, kompetencí a postojů. Je to člověk zodpovědný za své činy i postoje a názory, schopný rozhodování a samostatného řešení situací, soudný a spravedlivý, nestranný a ohleduplný k druhým, respektující lidská práva svobody a postoje druhých.
Konkrétní příběhy lidí, kteří mají odpovědný a pozitivní přístup k životu nebo jej naopak postrádají, lze hledat v celé světové literatuře; zde několik příkladů z literatury i tisku.
Mezi pohádkami jihovýchodní Asie najdeme varianty na odpovědnost doslova „až za hrob“, respektive ochotu a schopnost splatit své dluhy i v následujícím životě. Příběh O buvolu, který splatil dluh vypráví, jak se dva dobře oblečení poutníci podivili, že podruh orající pole oslovoval buvola jménem Van-dich. Bylo to totiž jméno jejich zesnulého otce, který v oné vesnici kdysi žil. Od majitele statku se pak dozvěděli, že sousedovi Van-dichovi půjčil před lety značné částky, ale on zemřel dřív, než dokázal dluh splatit. Po několika letech se mu Van-dich zjevil ve snu a slíbil, že dluh splatí. Pak se na statku narodilo telátko, vtělení Van-dicha, který jako buvol pracoval pro statkáře tak poctivě, že dluh splatil. Statkář proto odmítl nabídku synů, že otcův dluh zaplatí, naopak jim vrátil otcovy úpisy. Podobný motiv je základem nepálské pohádky Buddhův splacený dluh, k němuž se hlásí Buddhova socha v Lhase.
Vernovy Dva roky prázdnin jsou příběhem skupiny chlapců, která si dokázala na pustém ostrově zorganizovat v mezích možností život a vypořádat se jak s rozdíly názorů a zájmů dvou skupin, tak s vnějším nepřítelem. Verne zobrazil, jak by mohl svět vypadat, kdyby lidé byli stejně rozumní a odpovědní, jako ti chlapci. William Golding v Pánu much zobrazil v podstatě stejnou situaci, její aktéři se však zachovali bezohledně, sobecky a agresivně a podle toho to také dopadlo – a bohužel svět se podobá spíše Goldingově verzi.
Protikladem odpovědnosti za své činy je příběh z reality nedávné doby. Týká se vraždy dvou třináctiletých dívek, která se odehrála v srpnu 1968 v pražském Prokopském údolí a byla objasněna až po dvanácti letech. Mladík milující zbraně získal nelegálně pistoli a šel si ji do Prokopského údolí vyzkoušet. Našel si strom jako cíl, i místo, odkud se mu dobře mířilo, přehlédl jediný detail, totiž že dráhu jeho střelby křížila cesta a jedna z dívek, které tou cestou šly na koupaliště, se nešťastnou náhodou stala obětí střelby. Mladík přiběhl k mrtvé a zjistil, že to pozoruje druhá dívka, která ho navíc poznala, zastřelil tedy i ji. První vražda z hlouposti, druhá proto, aby se pachatel zabezpečil. Byl opakovaně vyšetřován, ale zlomil se a vraždu přiznal až po dvanácti letech. Dalo by se říct „vražda z hlouposti“?
S odpovědností souvisí i sebepoznání, které znamená, že člověk rozumí sám sobě a podle toho se také chová. Vypráví o tom čínská pohádka O kameníkovi. Jeden zdatný, učenlivý a nápaditý kameník dostal zakázku od boháče, a když u něj pracoval, zatoužil žít stejně jako on. Vyhověla mu víla, která ho proměnila v boháče, ale v té roli neuspěl, zatoužil být císařským úředníkem, pak horalem, sluncem, větrem a nakonec balvanem. Jenže balvan si vyhlédli dva kameníci a chystali se ho otesat. Pochopil, že nejlepší bude, když se opět stane kameníkem. A protože si toho tolik vyzkoušel, zmoudřel, věnoval se svému řemeslu a časem zbohatl.
Člověk a solidarita
Solidarita je založena na vzájemné pomoci a pochopení, na schopnosti pomáhat a neptat se, co za to, nečekat na odměnu, díky či obdiv – dělat to proto, že je to potřeba, že to někomu pomůže, a to od drobné pomoci v každodenním životě až po velké činy, týkající se velkých skupin etnických, národních, kontinentálních.
Zlaté ruce, pověst z Preusslerovy knížky o Krakonošovi, vypráví příběh Štěpána Glasra, pomocníka legendárního horského léčitele doktora Kittla. Mladík odchází na vandr a jeho milá je vážně nemocná, a ani při jeho návrat není její stav lepší. Štěpán získá možnost stát se zázračným lékařem, Krakonoš mu dá na vybranou, buď může být zázračným lékařem pro svou Nany, nebo pro lidstvo. Glaser se po váhání rozhodne pomoci Naně a vyléčí ji. Nestane se sice zázračným, lékařem, ale přesto lidem pomáhá. Láska ke všem lidem je založena na lásce k bližnímu, k jedinci.
Respektovat druhé, starat se o ně a konat co je třeba, bez čekání na odměnu, o tom vypráví japonská pohádka Tři džizóové. Jejími aktéry jsou chudý stařeček se stařenkou a tři Džizoové, ochránci poutníků, dětí a všech dobrých lidí. Stařečci si na Nový rok upekli z rýže koupené za poslední měďáky placky a dvě z nich chtěli věnovat bohu řeky, cestou je však ztratili. Koláčky doplavaly k sochám bůžků stojícím u mostu a stařečkové jim je věnovali, ale Džizóové je dali hladové lišce. Příští rok stařečci chtěli dát opět koláčky Džizóům, ale místo rýže koupili slaměné klobouky a bůžci je darovali chudé rodině. Třetí rok silně chumelilo, bůžkové byli celí zasypaní, a tak stařečci na trhu koupili látky, aby je přikryli. A v noci k nim Džizóové přišli, a za to jim na zátop přivlekli celý kmen stromu, z nějž se vysypaly zlaťáky.
V téže knížce Věny Hrdličkové najdete i známou japonskou pohádku Bílý jeřáb. Chudý stařeček vysvobodil bílého jeřába ze závěje, v níž mu hrozila smrt. Večer do chaloupky stařečka a stařenky přišla dívka, která u nich přenocovala a nakonec je požádala, aby ji přijali za dceru. Po nějakém čase nabídla, že utká vzácnou látku, aby měli co prodat, jenom ji přitom nesmí nikdo vidět. Tak jim pomáhala delší dobu, až stařence nedala zvědavost a nakoukla do komory – místo dívky tam byl jeřáb, zobákem si trhal peří a z něj tkal ty drahé látky. Byl už na konci sil a proto dívka musela odejít, svůj dluh za záchranu života už splatila.
Evropa a multikulturalita
Základem evropského myšlení a vědy je řecká filosofie, neboť ta nastolila zásadní otázky původu světa, pravdivosti poznání, podmínek dobrého života, zabývala se i přírodou a etikou. V raném středověku, v 6. – 12. století, ovlivnila evropskou kulturu islámská kultura a věda. Maurové přinesli na Pyrenejský poloostrov, z nějž se pak šířily do dalších zemí Evropy, vlivy arabské architektury, medicíny, astronomie, matematiky a fyziky, chemie a zeměpisu, a ovlivnili i kulturu denního života jako je stolování nebo, hygiena.
V úvodních partiích Dějin Evropy, společného díla kolektivu evropských historiků, jsou formulovány shodné rysy evropských národů a jejich kultur. Evropu spojuje řada společných ideálů - demokratický ideál, ideál zákona a psaného práva, svobody člověka a jeho rovnosti, ideál osobního štěstí, stejně jako odmírání otroctví, mučení a trestu smrti. Důležitý zlom nastal v renesanci spojením křesťanství s dědictvím antické kultury a v 19. století uvědomění si identity jednotlivých národů a vznik nacionalismu. Jde o ideály, což znamená, že ne vždy a na každém místě jsou realizovány v státním systému nebo v myšlení občanů, nicméně jsou svým způsobem normou, jíž se měří hodnoty toho či onoho evropského společenství a jeho jednání. I princip křesťanství je nám všem společný, bez ohledu na víru nebo ateismus, protože celá evropská kultura vznikla a žije ze základních křesťanských ideálů.
Přesto existují četné rozdíly, ať už jsme si jich plně vědomi nebo ne. Jeden z hlavních důvodů je zeměpisná poloha země, jejího klimatu, teplého či drsného, horského či nížinného terénu, blízkosti či vzdálenosti moří, typ a kvality rostlinstva, fauny, nerostného bohatství. K tomu se připojují řeč a speciální rysy způsobu života, vázané většinou na uvědomování si národní příslušnosti. A právě tento protiklad či možná spíše soulad společného a rozdílného vytváří zajímavou tvář Evropy a také nám umožňuje se těmto rysy jednotlivých zemí a národů zabývat v práci s dětmi a mládeží.
Kulturu nejlépe vyjadřuje literatura v souvislosti s dalšími obory umění, hudbou, výtvarnictvím, divadlem a tancem. Snad nejvýrazněji se spojení shod a rozdílů projevuje v pohádce, případně v pověsti, protože jednotlivé dějové sekvence a motivy putují celou Evropou (a nejen jí), jakoby šlo stále o jednu a tutéž utiskovanou dívku nebo odvážného mladíka. A to právě umožňuje děti a dospívající seznamovat s Evropou jako místem našeho širšího domova. Kromě toho, že se liší varianty pohádek, jejich realizace dramatickými metodami dovoluje zabývat se nejen samotným příběhem, ale i uvedením do reálií a specifických zeměpisných podmínek země, využívat mapy, fotografie přírodních prvků či lidských výtvorů a také charakter země vyjadřovat hudbou a tancem jako součástí dramatických aktivit.
Tři objemné svazky sbírky Pavola Dobšinského a jeho spolupracovníků, ale i slovenské pohádky Boženy Němcové, nabízejí velké množství příběhů. Přitom je možné pracovat na základě slovenských originálů. Umožní to udržet u mladších generací povědomí o slovenštině, která jim po od rozdělní Československa už není běžná. Pro poznávání Slovenska a jeho historie lze využít pověst o Jánošíkovi, event. ji konfrontovat s jeho skutečným životopisem. Další pověsti ze Slovenska obsahuje kniha Václava Cibuly Čarovný zeměklíč a bratislavské pověsti Márie Ďuríčkové.
Velmi častými hrdiny německých pohádek jsou řemeslníci, jako krejčíci, mlynářský, tovaryši na vandru, řezníci, švec, kovář, voják a bubeník, rybáři, husopasky a další vesničané pracující na statku, přadeny, a zcela zvláštní řemeslo má paní Holle – posílá na zem sníh. Pohádka bratří Grimmů Domácí skřítkové vypráví o chudém ševci, kterému vždy přes noc někdo ušil krásné boty. Jednou v noci se se ženou schovali a pozorovali dva nahé skřítky, kteří boty šikovně a rychle ušili. Aby se jim odvděčili, ušili jim šaty i botičky a když je skřítci našli, radovali se, ale už přestali v noci chodit. Přesto se ševci už vedlo pořád dobře.
Tenká knížečka pohádek z Rakouska obsahuje příběh O čarovném mlýnku: Syn chudé vdovy přinesl kouzelný mlýnek, který namlel, co si přáli. Dařilo se jim to utajit, až jednou matka nezatáhla pořádně závěs na okně a chamtivý soused viděl, co mlýnek umí. Podařilo se mu odlákat matku i syna a zavřít je do svého sklepa a pak spustil mlýnek, který mu začal mlít pšenici, jenže on ho nedokázal zastavit. Pšenice ho zavalila a zabila. Sousedé dvojici vysvobodili ze sklepa a syn mlýnek zastavil. Protože zaklínadlo řekl před cizími, mlýnek ztratil svoje kouzlo, ale matce a synovi to nevadilo, měli všeho dost.
Polské pověsti se od našich liší především tím, že se převážně odehrávají v nejvyšších patrech polské společnosti a vesnické příběhy jsou jen nepočetným přívažkem. Zajímavé je srovnání polské Vandy s naší Libuší: I Vanda se jako velmi mladá dívka dostala do situace, že musela převzít vládu nad Krakovskem. Jistý německý rytíř usoudil, že má šanci se stát vládcem a požádal ji o ruku. Když stroze odmítla, přitáhl s vojskem, ale i v tomto případě se zmýlil. Vanda se postavila do čela vojska, které pobilo všechny jeho vojáky. Když zůstal na bojišti jediný živý, probodl se mečem. Vanda pak svolala radu starších, uložila jim, aby našli muže do čela vlády, protože takhle by to dopadalo i dál, a utopila se ve Visle. Proti oběma dívkám vystoupili sexisté, a výsledkem byly v jednom případě vdavky, v druhém Visla.
Mezi pohádkami maďarskými najdete celou jednu knížku věnovanou příběhům Matyáše Korvína, u Maďarů velmi oblíbeného panovníka, z našeho hlediska osobnosti vnímané převáže negativně.
Ruské pohádky se od ukrajinských i ostatních evropských liší ve dvou směrech. Především – asi vlivem značné rozlohy země – se tu operuje s číslicemi a velikostmi vyššími než v střední a západní Evropě, kde dominuje číslo tři, v ruských pohádkách aspoň devítka. Celá atmosféra je drsnější, jako je drsnější klima. V středoevropských pohádkách, včetně ukrajinských, nenajdete tak drsnou situaci, jako je v Mrazíku ponechání nežádoucí dcery v hlubokém sněhu a prudkém mrazu. I způsoby trestu pro záporného hrdinu se sotva jinde najdou: roztrhání tahem dvou koní nebo je negativní postava, s prominutím, hozena do záchodu.
Podnebím jsou ovlivněny pohádky jihoevropské, nejvýrazněji italské. Jako by byly plné jasu i v chování lidí, kteří se pohybují snadno a lehce, prožívají život co možná radostně, kdežto severní část Evropy je jakoby poznamenána chladem i zimní temnotou. Nejtíživější to pocítíte u pověstí a pohádek z Islandu.
Anglické pohádky jsou z velké části na pomezí pohádky a pověsti a nacházíte tam pozůstatky keltského folklóru, hlavně v postavách víl a skřítků, a mnohé pohádky jsou svérázné humornou strašidelností. Nezaměnitelné jsou pohádky a pověsti irské, v nichž stále žije duch dávných Tuatha de Dannan, někdejšího lidu, který se po příchodu člověka musel stáhnout do pahorků. Neméně bizarní jsou i příběhy skotské, je to směs hrdinství, bojovnosti, poezie a humoru, spolu s tajemnými jevy, ale i ty jsou buď chápány vážně až tragicky, anebo jako výsledek vyprávění, neboť „třetinu večer jedí, třetinu vyprávějí a zpívají, a třetinu spí“, jak zní oblíbené pořekadlo irských pověstí.
Všude najdete poznámky týkající se přírodních jevů, rostlinstva, zvířat, hor a vodních toků, jezer, ostrovů, najdete i stopy historie, jako ve Španělsku, do jehož kultury se vepsaly vlivy Maurů. V pověstech o karpatských zbojnících nacházíme u postav moravských, slovenských i ukrajinských řadu shodných rysů, daných zřejmě tím, že ve všech částech Karpat měli zbojníci v horských lesích příhodné útočiště, a ve všech třech oblastech je také do hory vyháněla chudoba a útisk. Stačí porovnat chování i osudy Ondráše, Janošíka i Olexy Dovbuše s o pár set let starším anglickým kolegou Robinem Hoodem. Ten odcházel do lesa ze vzdoru proti vládnoucím osobám, nad nepřáteli snadno a s převahou vítězil a dožil se přirozené smrti ve stáří, zatím co oni procházeli bídou a tvrdými zkouškami a všichni skončili neblaze, popravou či vraždou. V pohádkách a pověstech se odráží také myšlení lidí, kteří tyto příběhy stvořili a jejich posluchačů, kteří je ochotně přijímali, protože odpovídaly jejich ideálům a názorům na společnost.
Ale mnohdy najdete zvláštnosti, které se zemí a národem nemají zřejmě nic společného. V lotyšské pohádce Dobrota za dobrotu jdou do světa tři bratři, jako v mnoha jiných pohádkách. Ale jejich vztah k lidem nezkouší hladovějící stařeček, ale zkouška se odehraje velmi strohým způsobem mezi nimi třemi. Každý má svůj uzlík s jídlem, ale nejstarší rozhodne, že nebudou jíst všichni ze svých uzlíků, ale napřed se najedí od jednoho z nich. Začnou nejmladším, který proto brzy zůstane bez jídla. Starší se najedli a nejmladšího odkázali na mravence, včely a havrany. Práci získali všichni tři u pána, který měl statek na břehu jezera, starší jako pasáci dobytka, nejmladší jako pasáčkem dobytka malého. Starší lenošili, nejmladší se činil, oni mu chválu záviděli, a tak namluvili pánovi, že má zázračné schopnosti, aby dostal nesplnitelné úkoly. Pomohli mu mravenci, včely a havrani. Včely pána potěšily, vybudovaly z vosku most přes jezero k statku jeho dcery. Nakonec pasáček odmítl oženit se s pánovou dcerou, chtěl slíbenou výplatu, a když na něj bratři zase něco nastražili, nejmladší útok obrátil proti nim a oni u pána dál pletli provazy, kdežto pasáček přišel domů s bohatou výplatou.
Spravedlnost a justice
Spravedlnost zajišťuje nejen stát a jeho právní řád, ale i občané, kteří se chovají odpovědně a poctivě, kteří zákony dodržují. I drobný zločin je zločin, od něj vede přímá cesta k zločinům zásadnějším. Našeptávání „ dalo by se na tom vydělat, je to snadné, udělej to, vyplatí se ti to…“ Člověk si tak zdůvodňuje, co činí, snad napodobuje druhé pod heslem „ono se to může, ono to jde, nikdo to nezjistí…“
O cestě člověka od drobného prohřešku k vážnému zločinu vypráví příběh Jiřího Mahena Kohout a Kopaničář. Na chudých kopanicích nad Jablunkovem, žil chudý člověk, chalupa skoro bez stropu a podlahy, v chlívku koza, ani on nestál za nic a jen tak přežíval. Jednoho dne potkal bábu někde na kraji silnice, nabízela mu černého kohouta. Kohout mluvil lidským hlasem, za pár šupů ho koupil. Cestou je předjel naložený vůz, ztratil zákolníček, chlap chtěl vůz dohonit, ale kohout mu to rozmluvil - výhodnější bude počkat, až vůz havaruje. Kopaničář pomáhal překládat zboží a kohout ho navedl, aby si nechal aspoň cínový talíř. Druhá historka: hospoda, při odchodu si kopaničář vezme krásný kožich, v kapse peníze, koupí krávu. Pak přepadení kupeckého vozu, kohout jako strašidlo vyděsí koně, vůz skončí ve vodě, zboží je plná chalupa. Pak kopaničář doprovází člověka k hranicím do Uher, okrade ho, nechá ho v lese. Další člověk se ptá na cestu, má plný opasek, kopaničář ho přemluví, aby u něj přenocoval a v noci ho zardousí, ale v opasku jsou jen skleněné korálky. Kopaničář si uvědomí, kam se to dostal a pozve černokněžníka, aby mu pomohl. Ten spálí všechno, co kopaničář naloupili, pak kouzly zabije jak kohouta, tak kopaničáře. Jako plat za provedenou práci si odvádí kozu a krávu
Soudů a soudců se týká jeden z nejznámějších příběhů starého Egypta Výřečný venkovan. Drobný rolník Chunanup se vydá se zbožím do města na trh, cestou ho o všechno připraví bohatý sedlák Nejtemnacht. Venkovan se dovolává spravedlnosti u královského správce Rensiho, ten však nemá čas a jeho podřízení rozhodnou ve prospěch Nejtemnachta. Ale venkovan se nedá, mluví a mluví na svou obhajobu. Rensi s jeho výmluvností seznámí krále a nechává pak jeho řeč zapisovat pro královo potěšení. Teprve když venkovan vyjádří touhu raději zemřít, Rensi z králova příkazu rozhodne, že všechen Nejtemnachtův majetek připadne Chunanupovi a sedlák se stane obyčejným rolníkem na Chunanupových dosavadních polích. Pro spravedlnost je třeba něco udělat, odměna přichází za vytrvalost i za obdivuhodnou dovednost.
Řadu příběhů o soudcích a spravedlnosti najdeme především v pověstech a pohádkách Asie, od oblastí arabských až po Dálný východ. K soudcovským příběhům patří korejská Kamenná socha před soudem. Potulný kramář se štůčky hedvábí a brokátu usne v horách, vedle hrobu se sochou. Když se probudí, hedvábí je pryč. Stěžuje si v městě prefektovi a ten svolá soud. Nechá přinést sochu a chová se k ní jako ke svědkovi, vyslýchá ji, a když nedostane žádné odpovědi, nechá ji přivázat na lavici a zmrskat. Soudu jsou ze zvědavosti přítomni nejbohatší lidé z města a posmívají se nesmyslnosti tohoto počínání. Prefekt je nechá na den zavřít pro urážku soudu a pustí je ven s příkazem, aby každý přinesl štůčku hedvábí. Snesou skoro všechno, co bylo kupci ukradeno, a přiznají, u kterého obchodníka to koupili. Ten je předvolán, vrátí, co ještě chybí a okradeného kupce odškodní. Podobný příběh s názvem O soudu s oslem a balvanem pochází z Tibetu. Dva chuďasové se přou, protože osel jednoho z nich porazil druhému nádobu s olejem, který měl na prodej. Dostanou se před krále, který je měl rozsoudit. Ten nechal přivést do soudní síně osla a přinést balvan, o který zakopl, a když se lidé shromáždili, dal soudní síň zamknout. Propustil je, až když všichni dali po měďáku a vybranými penězi nahradil škodu za vylitý olej.
Moudré a spravedlivé rozsudky najdeme i v dalších asijských kulturách, například příběh Které máš nejraději o moudrém rozsudku Hárúna ar-Rašída v knížce libanonských pohádek. A konečně příběh z repertoáru čínských profesionálních vypravěčů Jak soudce Pao, Dračí plán, rozsoudil bezpráví. Úředník Sun se stal obětí intriky: astrolog mu předpověděl, že zemře ještě téhož dne, Sun se večer ve stresu opil a skončil v řece. Na závěr složité historie soudce Pao zjistí, že Sun byl zavražděn svou ženou a jejím milencem, aby se ho zbavili a mohli se vzít. Hrdinou perské pohádky Chytrý šáh je spravedlivý vládce, který často chodí na zapřenou mezi lidi a zná dobře život. Třikrát vyřeší stejný problém: člověk si uložil peníze u důvěryhodné osoby – u kupce, u soudce a u sadaře, všichni tři to pak pravému majiteli popřeli. Šáh je ve všech případech usvědčil velmi nekonvenčním způsobem, například v kupci vyvolal představu, že učenec, který si u něj uschoval peníze, je jeho velice dobrý přítel. Pro orientální prostředí ovšem svědčí i postavy – učenec, kupec, mimořádně šikovný řemeslník, opravář vzácných látek a kůží, soudce.
Podobné jsou příběhy v knize Rozsudky soudce Óoky Věny Hrdličkové. Soudce Óoka žil v 17. století a proslul neobvyklými rozsudky, díky nimž se stal postavou pověstí. Jeho rozhodnutí jsou spravedlivá a důsledná, bez ohledu na to, jaké postavení má pachatel zlého skutku. Ókovy způsoby odhalení viníka i argumentace jsou vždy překvapivé a originální. Nejde tu o naplnění zákona, ale o spravedlnost. Ókovy rozsudky neporušují někdejší japonské právo, ale jejich základem je spravedlnost v obecném slova smyslu, ne znění zákona. Ostatně pro některé přečiny a zločiny ani nelze najít v jakémkoli právním systému paragraf.
Óoka a dva poctivci: Řezbář Saburobei vyřezal pro bohatého pána domácího bůžka Ebisua. Kupec za něj zaplatil tři zlaťáky, což znamenalo pro chudáka s dětmi záchranu před bídou. Ale cestou domů balíček s penězi ztratil. Našel ho nudlař Čodžoró, poctivec, který byl rád, že je u balíčku jméno majitele a čtvrť kde bydlí. Tři dny ho hledal na úkor vlastních výdělků. Když řezbáři peníze přinesl, vznikla mezi oběma hádka - každý tvrdil, že peníze správně patří tomu druhému. Když spor vyvrcholil, přivedli je sousedé před soudce Óoku. Ten se podivil, že před ním stojí dva poctivci. Vytáhl z vlastního váčku zlaťák a každému z obou poctivců dal po dvou zlaťácích: „Každý z nás tří přišel při tomto sporu o zlaťák“, znělo zdůvodnění.
Příliš drahá nosítka: Uhlíř Jotaró našel v lese staříka, kterého tam odnesl a opustil jeho syn Tokubei, protože otec už nebyl užitečný. Soudce nechá povolat Tokubeiova patnáctiletého syna a rozhodne, že je Tokubei v právu, ale na odnesení starce do lesa musí pořídit pohodlná nosítka ze vzácného dřeva. Na námitku, že je to příliš drahé, soudce namítne, že se v rodině budou hodit a synáček stejně bezohledný jako jeho otec se toho ochotně chytne. Tokubei se zastydí a otce nechá žít v rodině.
Soudy dnes a v padesátých letech
Principy justice v totalitním režimu a v demokratickém systému se diametrálně liší. Nejtěžším obdobím byla 50. léta s popravami, prací v dolech v Jáchymově a Příbrami, s mučením při výsleších. V tomto období byli takto pronásledováni nejen odpůrci režimu (Milada Horáková), ale i upřímně oddaní komunisté (Slánský, Šling a spol., Gustáv Husák aj.), kteří se stali z nějakého důvodu nepohodlnými, nebo na ně byla svalena vina za něco, co nemohli ovlivnit. Pod vlivem stalinistického vedení SSSR šlo o vyvolání strachu ve společnosti. S tím souvisí i problém těch, kteří procesy podporovali a hájili, věřili ve spravedlnost režimu, a to od školních dítek, která psala „spontánní“ dopisy proti obžalovanému a za jeho potrestání, až po novináře, vládní činitele, soudce, prokurátory a advokáty.
Hlavní politický proces proběhl v roce 1952 pod názvem Proces s protistátním spikleneckým centrem Rudolfa Slánského, v němž bylo vyneseno 11 rozsudků smrti a 3 doživotí. Už před tím proběhly podobné procesy v Maďarsku, Bulharsku a Polsku, a v souvislosti s maďarským procesem s Laszlo Rajkem byly uváděny kontakty s československými komunisty. Sovětský svaz neuspěl ve snaze navázat kontakty s levicovými silami v Izraeli, spojil se proto s arabskými státy a důsledkem byl antisemitismus – tažení proti tzv. sionismu (založení židovského státu), vliv měla i celoživotní Stalinova nenávist k Židům. Zatýkání začalo už v roce 1949 a probíhalo do listopadu 1951, kdy byl zatčen Rudolf Slánský, generální tajemník KSČ, který měl procesy na starosti. Zatýkáni byli nejrůznější činitelé, od skalních komunistů přes umírněné až k nepolitickým expertům, podstatná část z nich byli Židé. Za vinu se jim kladla špionáž, spiknutí proti republice, sionismus, buržoasní nacionalismus, trockismus a titismus (sympatie k J. B. Titovi). Internovány byly i jejich rodiny v „domácím vězení“. Zatčení byli týráni, mj. hladem, nedostatkem spánku apod. a svoje výpovědi, napsané sovětskými poradci, se naučili zpaměti a byli z nich před stáním zkoušeni. Jejich sebeponížení vedlo až k tomu, že pro sebe žádali nepřísnější tresty. Během, procesu přišly tisíce petic a dopisů pracujících, kteří „spiklence“ odsuzovali a žádali jejich smrt pod heslem „Psovi psí smrt“. K rehabilitaci (nejprve tajné) došlo, až po Stalinově smrti, zveřejněna byla v roce 1968.
Podle marxistické teorie buržoasní nacionalismus odvrací pozornost od třídního boje rozdělováním lidí podle národnosti, rasy, etnika nebo náboženství od třídního boje. V ČSR byla vedením KSČ v čele s Klementem Gottwaldem tato teorie použita proti několika čelným slovenským osobnostem – proti politikům Vladovi Clementisovi a Gustávu Husákovi a básníkovi Lacovi Novomeskému. „Proces s rozvratnou skupinou buržoazních nacionalistů na Slovensku“, který proběhl v dubnu 1954 v Bratislavě, vyslovil rozsudky nad Gustávem Husákem, který byl odsouzen na doživotí (omilostněn po 10 letech), a nad Laco Novomeským – vězení na 10 let. Vlado Clementis byl odsouzen k smrti v předcházejícím procesu s Rudolfem Slánským a spol., který se konal v Praze.
V demokratickém státě je justice založena na zásadách 1. zákonnosti (nikdo nesmí být stíhán jinak, než ze zákonných důvodů) 2. oficiality (ochrana základních práv a svobod), 3. presumpce neviny (pokud není obžalovaný odsouzen, je považován za nevinného), 4. objektivního zjištění skutkového stavu věci (musí být zjištěn bez jakýchkoliv pochybností).
Námět lze nejlépe realizovat formou soudního řízení.
Značná část československé inteligence uvěřila v ideje marxismu-leninismu: komunismus vytváří podmínky neomezeného rozvoje lidstva, odstraňuje sociální nerovnosti, vytváří podmínky rozvoje výrobních sil, vede k odstranění státu a k společnému vlastnictví výrobních prostředků; práce bude životní potřebou, každému bude dáno podle jeho potřeb; vědecké předvídání bez tržního vlivu; socialismus jako přechodná fáze cesty ke komunismu.
Slovenský novinář Ladislav Mňačko vypráví o svém vztahu k jednomu procesu. V hornickém městě na východě Slovenska nebyl jednoho dne vůbec prodáván chleba, dav šel proto na Místní národní výbor. Následoval divoký den, horníci předčasně vyfárali, došlo k rabování v potravinách, v noci byly ohně na náměstí. Mňačko byl následující den v onom městě na reportáži se skupinou dalších reportérů. Vedoucí tajemník KV KSS tehdy prohlásil: To si někdo odskáče. Za pachatele byl označen ředitel Krajského mlynářského podniku. Soud se konal v krajském městě, a bylo zvláštní, že předsedou soudu byl soudce z Bratislavy, k překvapení všech. Obžaloba prokurátora: Obžalovaný je buržoasního původu, vetřel se do KSČ, aby škodil uvnitř strany, pokoušel se maskovat nenávist k socialistické společnosti, záměrně dodával pekařům zdravotně závadnou mouku, kdežto do velkovýkrmny vepřů posílal nejkvalitnější chleba. Svědčilo proti němu i dvě stě motyk patřících bývalé majitelce-baronce uložených v jednom z mlýnů; byl chamtivý, nechal si vymalovat byt za státní peníze; osobní vlastnosti – terorizování podřízených, vulgární chování k uklízečce. Mňačkův souhrn obžaloby: „Svými sabotážními činy se snažil podkopat základy socialistické společnosti, vyvolávat mezi pracujícími nedůvěrou k vládě, přál si restauraci kapitalistických poměrů, aby mohl bezuzdně vykořisťovat pracující. Díky ostražitosti dělnické třídy nachází se tento nebezpečný exemplář sabotéra na lavici obžalovaných. Jeho řádění je konec….“ Mňačkovi se zdálo na procesu něco podivného – chabost skutkové podstaty, špatný výkon advokáta. Bylo jasné, že byt byl ředitelský proto byl vymalován na státní náklady; ke svědectví nebyl povolán ředitelův řidič, který mohl tyto nepravdy opravit. Obžalovaný se hájil, že nepocházel z milionářské rodiny, od studií byl levicově orientovaný atd. Svědkové potvrzovali obžalobu. Rozsudek – smrt.
Mňačko napsal o procesu článek, zcela podporoval rozsudek, ale když za pár měsíců Nejvyšší soud to změnil na 20 let, celkem se mu ulevilo. Pozoroval, že někteří známí se mu vyhýbají, znejistily ho i následné procesy, odsouzení Vlada Clementise, Gustáva Husáka a Laca Novomeského.
14.- 25. 2. 1956 se konal v Moskvě 22. sjezd KSSS, na němž Nikita Sergejevič Chruščov „odhalil kult osobnosti“, jak zněla oficiální verze, přesně řečeno šlo o odhalení zločinů Stalina osobně i jeho stoupenců. Pomalu nastávala doba revizí dosavadního režimu a rehabilitací. Bývalý ředitel mlýnů byl znovu souzen a odsouzen na 7 měsíců, ale v dalším procesu, kde svědci přiznali, že svědčili nepravdivě pod nátlakem, byl odsouzen na 8 let, která si zatím už odseděl.
Později někdejší soudce Mňačkovi přiznal, že mu tehdy v neděli večer zatelefonovali, že pojede druhý den přesedat soudu na východní Slovensko, a ráno mu k letadlu přinesli spis. Měl v letadle hodinu na jeho přečtení - na konci byl text rozsudku. Vysvětlení: odsouzení je ve státním zájmu. Zbytky víry v komunistické ideály definitivně pohřbil 21. srpen 1968
Člověk a příroda
Klíčovou postavou vzniku environmentální vědy byl německý přírodovědec Alexander von Humboldt (1769 – 1859). Hluboké a vytrvalé zaujetí ho vedlo k pozorování přírody, kterou chápal jako provázaný systém, jako strukturu, v níž jedna změna vedle k změnám v dalších oblastech. Přitom ony změny, jako je odlesňování, zavlažování a vypouštění škodlivin, působí člověk. Humboldt zdědil po matce značné množství peněz a měl svobodu dělat, co ho bavilo. V Paříži se seznámil s botanikem Bonplandem. S povolením španělského krále vyrazili v květnu 1799 do oblasti dnešní Venezuely, kde si Humboldt uvědomil, že příroda funguje jako celek, vše souvisí se vším. Při hledání řeky, která měla spojovat Amazonku s Orinokem, narazili na jezero Valencia, které vysychalo v důsledku kácení lesů. Humboldt podnikal se svými průvodci cesty po Jižní Americe, plavil se po Orinoku, přešel Andy, vylezl na sopku Chimborazo, která byla tehdy považovaná za nejvyšší horu světa (6.400), došel až do Limy. Veškeré cesty i výstupy na hory podnikal v běžném pánském oblečení, v horkých pásmech odkládal jen sako a kabát, ale vše bylo vycházkové, včetně bot, v nichž lezl po skalnatých útesech hor a zimník mu sloužil místo spacího pytle. Cestoval pak střední i severní Amerikou a cestou si opakovaně potvrzoval objev provázanosti všech složek přírody. Později se mu naskytla příležitost podniknout cestu do Ruska, včetně asijské části. Vydal se na cestu na jaře 1829 se souhlasem cara Mikuláše I., ale ten měl zájem hlavně na obchodu – hledání drahých kovů a kamenů, ne na vědeckých poznatcích. Na Urale se podařilo potvrdit Humboldtovu myšlenku, že diamanty se vyskytují tam, kde je zlato a platina. Cesta byla carským režimem kontrolována a řízena, až na Irtyši se Humboldtovi podařilo narušit carskými úřady schválenou trasu a dostal se na Altaj, ale vrcholy byly mimo dosah (zdolány byly až ve 20. letech 20. století). Podařilo se mu ilegálně překročit hranice Mongolska a Číny, oklikou při návratu se dostal ke Kaspickému moři. Žil hodně dobrodružný život.
Výsledky expedic: dlouhodobé změny způsobují lidé kácením lesů, bezohledným zavlažováním, poškozování přírody způsobuje ohromné množství páry a plynů“ z průmyslových center – a to byl průmysl začátku 19. století! Humboldt měl kontakty s Darwinem, který na něj navazoval a sdílel jeho globální pohled, odlišný od ostatních přírodních věd. Zemřel v květnu 1859. Charles Darwin četl jeho knihy během své pětileté plavby kolem Jižní Ameriky a díky Humboldtovi začal přírodu vnímat jako ekologický systém. Měl tutéž schopnost vidět každou jednotlivost ve vztazích a globálně. Výsledkem byl zlom proti staletím představy o centrální úloze člověka při civilizaci země,
Doplňkem knihy Andrey Wulfové Vynález přírody může být dobrodružná knížka pro děti Za obzorem čeká svět německého autora M. Z. Thomase. Příběh Humboldtův podává autor beletristicky, s těžištěm v příhodách cesty pro Americe. Nabízí živě zachycené situace a jednání osob, kontaktů Humboldta a Bonplanda s Indiány, s Inky, s Mexičany i s Tomasem Jeffesonem.
Ochrana a ochranáři přírody
Pohádky s tématem vztahu člověka k přírodě a s kritikou jeho bezohlednosti k ní najdete nejčastěji v příbězích přírodních kmenů, které žijí v symbióze s ní. Bílý člověk, Evropan a Severoameričan, považuje člověka za neomezeného pána světa a teprve v posledních desetiletích se tento postoj začíná krok za krokem měnit. V evropských pohádkách se proto téma přírody vyskytuje jen málokdy. Výjimkou je estonská pohádka Štědrý dřevorubec. Jeden chudý vesničan se vydal do lesa, aby pokácel strom a získal dřevo na topení. Postupně chce porazit břízu, dub, jasan, javor, olši, osiku, střemchu, jeřabinu, smrk, borovici a jalovec, ale každý strom mu vysvětlí, proč ho nemá kácet – je mladý, má rodinu, musí se množit, dává plody, poskytuje stín, živí drobné živočichy… Když nad tím člověk přemýšlí, objeví se stařík, otec lesa, a daruje mu proutek představující schopnost získat všechno, co potřebuje. Vesničanova žena je vzteklá, že nepřinesl dříví, on ale proutkem ženu zkrotí. Proutek se dědil, až v třetí generaci ho měl člověk chtivý, který žádal příliš mnoho a proutek se pak ztratil.
Kritiku bílých, kteří zničili aztéckou kulturu a projevili se jako ničitelé přírody, obsahuje knížka Příběhy moudrosti aztéckých indiánů . Jsou v ní i úvahy na témata Člověče, zastav se, Žít a nechat žít a další.
Jihoameričtí, přesněji řečeno brazilští indiáni, mají pověst o kouzelném stromě, kterou v naší literatuře najdete v nejméně třech variantách. O kouzelném stromě: Na počátku světa existoval strom, na kterém rostla veškerá zelenina a ovoce. Věděl o něm jen tapír a jeho žena. Jednou se tapír obořil na svou ženu, že mu snědla ze stromu příliš mnoho ovoce a zeleniny a jeho křik přivedl ostatní zvířata i lidi ozbrojené luky a šípy. Vrhli se na strom, všichni se tam ale nedostali, proto strom porazili, aby se mohli o plody podělit. Ale ptáci, kteří létali po světě a byli proto moudřejší, jim poradili, aby část všeho dali stranou, vrátili to zemi a měli pak hojnost všeho. Proto se od té doby všude pěstují plodiny. Varianta Jana Vladislava má název Jak přišlo na svět veškeré ovoce
Varianta nazvaná Jak lidé objevili ovoce vypráví tento příběh udržitelnosti z hlediska lidí. V dobách, kdy ještě neznali ovoce, k nim vítr občas zavál lákavou vůni. Jeden lovec chytil divokou myš, která ho prosila, aby zachoval její život, že ho zavede tam, odkud vůně přichází. Na stromě byla spousta ovoce, které konzumovala jen veverka. Lidé strom porazili, ale ochránce stromů a plodů Kurupira jim řekl, že udělali chybu a rozhodil kolem stromu semena. Jestliže lidé chtějí od země něco dobrého, musejí zem obdělat a zasít. Od té doby lidé znají ovoce .
V Československu začalo ekologické hnutí poměrně pozdě, v 70. – 80. letech 20. století se této tematiky ujala skupina mladých lidí, kteří založili Hnutí brontosaurus. Jeho aktivním členem byl novinář Josef Velek. Ve své knize Jak jsem bránil přírodu popsal Případ s labutí. Na přehradě, kam dojel se svým nevlastním synem, zastřelil příbramský občan jednu z labutí na vodě. Sousedé to sledovali a zavolali policii. Cekem snadno se přiznal, včetně toho, že během cesty domů mrtvou labuť zahodil do příkopu, labutí maso je nejedlé. Nedokázal vysvětlit, proč labuť zastřelil, a ačkoli byl zdatný střelec a od mládí se ve zbraních a střílení dobře vyznal, tvrdil, že „to tak nějak“ vystřelilo. Případ byl u nás prvním, v němž soud řešil zabití chráněného živočicha.
Média – politika i reklama
Základem mediální výchovy je kritické myšlení, které má své metody vedoucí žáky k tomu, aby si mediální sdělení ověřovali, informace porovnávali a nepodléhali dojmům a emocím. Jsou vedeni k interpretaci vztahu mediálních sdělení a reality, vnímání autora mediálních sdělní, fungování a vliv medií ve společnosti
Média všeho druhu jsou nezbytným zdrojem informací a prostředkem lidské komunikace, problematická jsou ale v tom smyslu, že umožňují manipulovat čtenáři, diváky, posluchači, uživateli, velmi často k jejich škodě. Je třeba umět se manipulaci bránit, rozeznávat ji a reagovat na ni adekvátně.
Efektivním způsobem mediální výchovy je praktická zkušenost, kterou žáci získají v práci na školním časopise, natáčením reportáží, zvukových i obrazových, rozhovory s vybranými osobami, krátce řečeno poznáváním mediální práce vlastními pokusy.
Dramatické metody jsou tu jen doplňkem a mohou se týkat chování a charakterů lidí, kteří publikují, i těch, kteří čtou a poslouchají mediální sdělní.
Problémy v komunikaci
a) Lež jakožto vědomá nepravda, využívaná k manipulaci, obraně (v případě viny nebo neznalosti), lež ve vlastní prospěch; nevědomé lhaní na základě přijetí cizího sdělení, zapomínání, podléhání stereotypům; lež ve prospěch druhého, tzv. „milosrdná lež“.
b) Polopravda – neúplná pravda, úhybné manévry, naopak přidávání dodatků a detailů, které zkreslí pravdu, nic neříkající výpověď.
c) Komolení (viz dále).
d) Reklama – předstírání pomoci zákazníkovi, ve skutečnosti ve prospěch prodejce.
Komolení pravdy v politice
Příčinou komolení pravdy v politice je snaha o získání nebo udržení mocenské pozice ne argumentací, ale výmluvností, racionalizací, charismatem, skrze vztahy mezi účastníky, prezentací nebo vyvoláváním emocí. Důvodem může být i snaha prosadit určitý světový názor, politiku některé stany nebo uskupení a tedy i volební program.
Komolení může být záměrné i nezáměrné a měnit sdělení až k nesrozumitelnosti, s kterou si konzument neví tady a raději nepřiznává, že věci nerozumí. Lze ovšem komolit i v srozumitelné výpovědi. Cenzura, respektive v demokratickém státě převážně autocenzura, je vynechávání podstatných informací, překroucení pravdivých informací, které informaci dodává jiný smysl, než měla původní. Vkládání záměrně zkreslujících fragmentů vede ke vzniku fám. Jednou z technik zkreslení informace je použití dehonestujících termínů, které je velmi snadné a proto hojně užívané. Je rozdíl, jestli řekneme „mrtvoly“ nebo „oběti neštěstí“, anebo „stáří“, které má negativní konotace, či „vysoký věk“, což zní úctyhodně. Stačí někdy jen emocionálně zabarvený výraz, aby divák nebo posluchač vnímali sdělení jako zásadní kritiku. V ovlivňování příjemců fungují jevy davové, jako je emoční nákaza, regrese v mase lidí, davová projekce, snadno vyvolaná sounáležitost. Nepravdivé bývají stereotypy hodnocení jevů nebo skupin lidí i jednotlivců, charakterizace jednotlivce podle toho, že je členem určité skupiny (stáří, každý Rom…, muslim…). V reklamě se uplatňuje nadsázka, přehánění kvality nebo láce nabízeného produktu, ale také umisťováním zboží od výhodných či nevýhodných pozic, záměrné budování nákupních středisek tak, aby zákazník bloudil a nic neminul, důležité zboží je na konci cesty (např. pečivo). Kalkuluje se s důvěrou, klamavou reklamou. I sociální sítě umožňují prezentovat důvěru budícím způsobem lži, polopravdy, manipulace. Literární předlohy: Fáma a Potěmkinovy vesnice, v knize Hany Doskočilové Damoklův meč.
Manipulace jsou přesvědčivá tvrzení, která dokážou člověka zmást a dovést k chybnému jednání. Manipulátor zpravidla předstírá, že vás chce dovést k řešení, které je výhodné pro vás, ale ve skutečnosti z toho má prospěch jenom on sám. Arabská pohádka Švec Ahmed a tři zloději vypráví o ševci, který pozval přátele na pohoštění, šel do města a koupil nádherného berana. Cestou ho zastavili postupně tři lupiči, kteří mu sugestivně tvrdili, že to není beran, ale pes. Vracel se proto do města, aby psa vyměnil za berana, ale cestou unaven usnul a zloději mu zatím místo berana podstrčili skutečného psa. Kupec se bránil, přece mu prodal berana, dosvědčili to řezník a krejčí. Ahmed se kupci omluvil a koupil nového berana, zloději už ho nechali být. Jídlo se podařilo a Ahmed byl nakonec šťastný, že to dobře dopadlo.
Karel Čapek zařadil do Knihy apokryfů příběh Jako za starých časů: na agoře se lidé přou, zda je Nikomachos vinen či nevinen, ačkoli nevědí, z čeho je obviňován. Podléhání emocím, bezmyšlenkovitost - kdyby šlo o otázku, jestli řezník šidí, skutečnost by zjistili snadno. Jiří Marek: Mahárádža a holič, v knize indických pohádek Nejkrásnější zahrada se mahárádža dozví od holiče, že se v zemi žije skvěle, ministr zjistil, že holič je bohatý. Vzal mu zlato, příště holič tvrdil, že se žije zle. Soudil podle sebe a momentální situace – dvojí hledisko subjektivně zabarvené. A jaké může mít následky zdánlivě nevinná lež, o tom vypráví pohádka, která se u bratří Grimmů nazývá Dupynožka, v slovenských Kinkaš Martinko. Otec se stydí, že jeho dcera je líná, a vypráví králi, že umí ze slámy upříst zlato. Dívka se dostane do těžké situace, ale pomáhá jí skřítek. Chce za to její první dítě. Je ochoten ustoupit, když dívka zjistí jeho neobvyklé jméno. Naštěstí se to dívce v poslední chvíli náhodou podaří a dítě zachrání.
Z praxe dramatické výchovy
Část zabývající se Platónovými popisy nedokonalých obcí jsou vyňaty z rozsáhlého projektu o dvou významných řeckých filozofech. Byl určen studentům septimy a oktávy, resp. 3. a 4. ročníků gymnázia a proběhl jako víkendové soustředění. Autorovým záměrem bylo prezentovat starověké filozofy tak, aby se jejich myšlenky vztahovaly k studentům a k současnému reálnému životu a umožnily porovnání dnešního života se starověkým.
Sokrates a Platón (část projektu) Ondřej Kohout Platónské nedokonalé obce Popis činnosti: Účastníkům jsou předloženy popisy nedokonalých obcí v podobě výňatků z Platónovy Ústavy – popis Timokracie, Oligarchie, Demokracie, Tyranidy. Aniž by byla zmíněna jména jednotlivých státních uspořádání, mají studenti ve skupinách po 3 – 4 lidech za úkol vytvořit živý obraz, který by nejlépe zobrazoval to, co je v textu o obci řečeno. Reflexe: • Seřaďte hierarchicky tyto obce od té, která je nejhorší, po tu nejméně špatnou. • Jaká z těchto obcí se nejvíce podobá naší společnosti. (myšlena je zde Česká republika, ale je možné otázku vztáhnout i na Evropu, nebo západní svět vůbec) 2) Dokonalá obec Instrukce: „Všichni společně se pokuste vytvořit obraz obce, která by naopak byla dokonalou. Myslete na to, že je to obec, která má vládu, hospodářství, armádu a jednotnou vizi, kam směřuje, nebo čím se řídí.“ Při předvedení obrazu dostanou účastníci navíc úkol, aby si připravili promluvu, která by nejlépe vystihovala obec a situaci, v které se nacházejí. 3) Platónova dokonalá obec Popis činnosti: V závěru proběhne reflexe předvedeného živého obrazu tím způsobem, že je konfrontován s Platónovou představou. Vedoucí vede diskuzi i s tím ohledem, aby se účastníci vyjádřili k tomu, jak se jim zdá Platónova představa. Variantou je i zařazení popisu dokonalé obce mezi obce nedokonalé, jelikož některé z jeho návrhů mohou lidem dnes připadat tyranštější, než popisy nedokonalých obcí. Reflexe lekce Tato lekce velmi dobře fungovala. Účastníci si postupně uvědomovali detaily, jakými se musejí zaobírat pro správné vyjádření pomocí živého obrazu. Především jsem kladl důraz na uplatnění tenze, s níž se pracovalo na začátku. Při reflexi pak sami byli schopní pojmenovat, že živé obrazy a sochy působily zajímavě, bylo-li v nich cítit napětí, emoci v těle, nebo šlo-li o jasné vyjádření dobře známé situace. Ztvárnění nedokonalých obcí bylo nakonec kvůli malému počtu hráčů realizováno tak, že každá skupinka dostala popis dvou obcí. Jejich úkolem tedy bylo vytvořit dva živé obrazy. Přidělení obcí bylo náhodné, sám jsem nevěděl, kdo má jakou, abych také mohl hádat a posoudit provedení. Vyjádření jednotlivých nedokonalých státních uspořádání byla velmi dobrá a postihla jejich hlavní rysy, které byly v reflexi zobecněny následovně: Oligarchie – Rozdíl chudí - bohatí Demokracie – Lhostejnost Tyranida – Dvojí tvář lidí Timokracie – Člověk ukázán ze tří aspektů (skrytá hrabivost, vznětlivost, ctižádost)
Autorky z celého příběhu rodiny Frankových vypustily fakt, že v podkrovním prostoru amsterodamského domu žila společně s další rodinou, což samozřejmě situaci neusnadňovalo. Mezi Annou a synem druhé rodiny vznikla první láska, ale tento motiv byl vypuštěn. Autorky se tak rozhodly proto, že by látka byla příliš rozsáhlá při časovém rozsahu tří a půl hodiny. Deník Anny Frankové Petra Coufalová a Kateřina Soukupová
Předloha: Deník Anny Frankové, přel. Mir. Drápal, Nakladatelství Lidových novin, Praha 1992
Téma: Odlišnost a kam až mohou dojít její následky. Izolace, strach a hranice versus svoboda, dospívání v zajetí.
Časová dotace: 3,5 hodiny
Realizace: ZŠ Kunratická Praha 4, 6. třída (na škole je DV vyučovacím předmětem od 3. třídy)
Cíle:
Děti
• získají základní informace o 2. světové válce
• skrze prožitek se budou seznámeni s tématy jako ztráta svobody a vlastního prostoru, život ve strachu, hledání smyslu v době, kdy nic nedává smysl
• uvědomí si, kam až mohou dojít následky díky netoleranci odlišnosti
• blíže se seznámí s judaismem a jeho atributy
Pomůcky: Deník Anny Frankové ve formě leporela, pouze s její fotografií, kostým a žlutá hvězda pro Annu, kufr a Anniny věci do kufru, fotografie Anny a její rodiny, povolávací dopis pro Margot do pracovního tábora, hudba Kelzmer, nahrávka Hitlerova proslovu v němčině, zvuk střelby a bomb, nalepovací štítky na jména ve tvaru hvězdy, svíčka a „dortík“, svícen, policejní čepice či pásky, samolepící hvězdy, jarmulka, pásky na oči, fixy nebo pastelky.
Rozvržení projektu:
Příběh by byl rozdělen do 4 částí, dle hlavních témat:
A. seznámení se s postavou Anny Frankové a její rodinou
B. seznámení s pojmem judaismus a jeho časové zařazení do 2. světové války
C. odchod rodiny do úkrytu a život v zajetí
D. odhalení toho, co se s rodinou stalo a závěrečná reflexe
Průběh:
Seznámení - představení lektorek, rozdání nalepovacích štítků, na která si napíší jména, ve tvaru Davidovy hvězdy. Seznámení s průběhem (délkou, pauzou). Seznámení s pravidly:
a) Kdokoli by chtěl odejít (záchod či jiné závažné důvody), ne bez vědomí lektora či učitele.
b) Pravidlo zvednuté ruky – když lektoři zvednou ruku, znamená to ticho – i žáci zvedají ruku, jako znamení, že již mlčí.
c) Seznámení s prostorem – prostor, kde se bude pracovat a prostor, který je určen pouze nám.
d) Předpokládáme zapojení všech v programu, nicméně akceptujeme, pokud by se někomu některá cvičení dělala těžko, jen nám to musí říct.
Skupina: 4. ročník ZŠ Prostor: školní třída s lavicemi odsunutými na stranu Časová dotace: 2 dny po sobě – nejlépe pátek a pondělí (aby si děti stihly obstarat domácí úkol – 2 jablka s názvem odrůdy Pomůcky: balicí papír; výtvarné potřeby; lístky s názvy ovoce; kamera; zástupná rekvizita pro učitele- sadaře – např. klobouk; knihy, časopisy, encyklopedie příp. přístup na internet; 2 jablka od každého žáka s názvem odrůdy – mají si je přinést na druhý den, prkénko, nůž, několik plastových talířků; protijablkové letáky; dopis od jablek
Učivo
přírodověda - zdravá výživa – význam konzumace ovoce, především tuzemského
BRAINSTORMING Balicí papír s nápisem JABLKO. Děti zapisují, co všechno se jim vybaví slovem jablko. Po ukončení práce ještě s dětmi rozebereme, zda porozuměli všem indiciím – pokud některým ne, mohou to ostatním děti, které na to přišly, indicii objasnit (např. slovo Vilém – děti už možná o této legendě slyšely, nicméně všichni určitě znát jméno Vilém Tell nebudou, nebo si ho s touto legendou nespojí. NOVÉ INDICIE Děti dostanou papír, na který mají za úkol napsat alespoň jedno další slovo – indicii, která by mohla slovo JABLKO odhalit. Někdo možná přijde na vícero slov, tím lépe. Pak si jednotlivá slova přečteme a objasníme. DOMÁCÍ ÚKOL Přinést 2 jablka s názvem odrůdy.
SADAŘ Učitel nyní vstoupí do role majitele obrovského jablečného sadu: Vítám vás, jsem rád, že jste přišli na tuto schůzku. Jak víte, jsem majitelem několika obrovských jablečných sadů. Proto jsem oslovil vás, zástupce nejlepších reklamních agentur v naší republice. Potřebuji vytvořit plakát, který by mi pomohl propagovat jablka, neboť moje živnost je ohrožena. Lidé jablka nekupují, nekonzumují - dávají přednost sladkostem a cizokrajným druhům ovoce. Potřebuji plakát, který osloví širokou veřejnost, a na kterém bude zvýrazněn význam jablek pro zdraví, krásu apod. Jste profesionálové, nemusím vám tedy zdůrazňovat význam i estetické stránky plakátu – měl by být graficky pěkně zpracovaný, přitažlivý, barevný. Je to pro mě opravdu velmi důležité, proto jsem oslovil hned několik reklamních agentur, vy mi zpracujete návrh a já si pak vyberu ten nejlepší. PLAKÁT Děti mají k dispozici různé knihy, časopisy, encyklopedie, případně i přístup na internet. Dále balicí papír, výtvarné potřeby. Utvoříme skupiny, které budou na plakátu pracovat. Učitel je během práce na plakátu pomocníkem. Zároveň však si připravuje jablka na volbu miss jablko. VÝBĚROVÉ ŘÍZENÍ Učitel v roli sadaře vítá všechny reklamní agentury na výběrovém řízení: Jsem velmi rád, že všechny reklamní agentury dodržely termín, do kterého mi měly předložit návrh na plakát. Protože chci opravdu nejlepší návrh – jde o velmi lukrativní zakázku – chci, aby výběrové řízení proběhlo průhledně, nechci být osočován z nějakého nekalého nadržování té či oné agentuře. Proto jsem se rozhodl, že všechny agentury představí svoje návrhy společně a zároveň se mohou vyjadřovat, či mít připomínky i k ostatním návrhům. Prosím tedy jednotlivé agentury, aby prezentovaly svoje návrhy. Skupiny jednotlivě představují svůj plakát, snaží se obhajovat jednotlivé informace, učitel i ostatní skupiny mohou mít dotazy, připomínky. REKLAMA Učitel opět v roli sadaře poděkuje všem agenturám, cení si jejich originality, avšak nemůže se rozhodnout, proto zadá ještě jednu zakázku – vytvořit hranou reklamu do televize. PREZENTACE REKLAM Prezentace jednotlivých reklam. Učitel v roli sadaře poděkuje všem skupinám za zpracované reklamy. Zde je možné, pokud to zázemí školy dovoluje, reklamy natočit na kameru. Pak je možno si je všechny znovu pustit a reflektovat klady i případné nedostatky – co má všechno správná reklama obsahovat? SOUTĚŽ O NEJLEPŠÍ JABLKO Sadař poděkuje všem agenturám, promyslí si, kterou angažuje pro svoji prezentaci. Zároveň jim oznámí, že by potřeboval ještě jednu pomoc: vlastní několik sadů, ve kterých jsou různé odrůdy jablek. V současné době koupil nový, obrovský pozemek, na kterém chce vysadit nový sad, ale potřebuje vybrat tu nejlepší odrůdu. Jedno jablko vždy necháme vcelku a jedno rozkrájíme na tolik kousků, kolik je dětí ve třídě (často se stane, že několik dětí přinese stejný druh jablka, proto je pak možné krájet jablka na větší kousky). Každá odrůda má svůj talířek, na kterém je jedno jablko vcelku, kousky k ochutnání a název odrůdy. Každý žák dostane tabulku, do které zapisuje čísla jako známky ve škole – 1 nejlepší, 5 nejhorší v tabule je uvedeno u každé odrůdy: vůně, chuť, barva, celkový dojem. Vhodné je připravovat si jablka během chvil kdy děti připravují plakát, případně reklamu. Učitel ale samozřejmě obchází skupiny – a je případným rádcem či pomocníkem při činnostech. VÝSLEDKY SOTĚŽE O NEJLEPŠÍ JABLKO Sadař spočítá výsledky a oznámí dětem vítěze. Tuto odrůdu jablka tedy zvolí do svého nového sadu. PLAKÁT O NEBEZPEČÍ JABLEK Učitel řekne dětem: Jednoho dne se v ulicích všech měst objevily tyto plakáty: DRAZÍ OBČANÉ, VYZÝVÁME VŠECHNY, ABY OKAMŽITĚ PŘESTALI JÍST JABLKA, NEBOŤ SE ZJISTILO, ŽE OBSAHUJÍ JEDOVATÉ LÁTKY, TZV. JABLOINY, KTERÉ ZPŮSOBUJÍ DEMENCI, SLEPOTU – A ČASTO PŘINÁŠEJÍ I SMRT!!! Důrazně vás varujeme před jejich konzumací!!! Doporučujeme jíst pouze tropické ovoce!!!! Ochránci vašeho zdraví, s r.o. Každý žák obdrží tento plakátek. Učitel se ptá: kdo asi mohl tento plakátek rozšiřovat? Můžeme mu věřit? Jaké mohly být důvody toho, že ho někdo rozšiřuje? OCHRÁNCI VAŠEHO ZDRAVÍ S R.O. Rozdělíme děti do skupin cca po 4 dětech. Skupinky mají za úkol zahrát metodou plné hry důvod, který mohl někoho vést k napsání-a šíření tohoto plakátku. PREZENTACE DŮVODŮ Jednotlivé skupinky předvedou svoji verzi. DOPIS Nyní si sedneme do kroužku. Učitel řekne dětem: Představte si, že lidé tomuto zvláštnímu plakátu uvěřili. Přestali jíst jablka a jedli jen tropické ovoce. Jednoho dne se stala zvláštní věc… Učitel dá instrukci, že půjde za dveře a až se vrátí, stane se někým jiným. Pak přijde v roli ministerského posla: Vážený pane ministře zemědělství, vážení ministerští úředníci… velice se omlouvám, že ruším vaši důležitou schůzi, ale stala se zvláštní věc. Přišel nám tento dopis. Je na něm napsaná adresa našeho ministerstva, dále pak, že je to velmi naléhavé. Nicméně tam není odesílatel. To by ještě nebylo nic tak zvláštního, anonymy nám chodí na ministerstvo denně. Z tohoto dopisu se však line strašně silná vůně…jablek. Ta vůně v podstatě zamořila celou budovu, jistě to bylo cítit až sem. Obáváme se něčeho hrozného, protože, jak jistě víte, jablka obsahují jedovaté jabloiny. Naši pyrotechnici i chemici dopis prozkoumali - neobsahuje žádné nebezpečné látky, pouze je na něm zvláštní…obsah…račte si ho, pane ministře, přečíst. Učitel si vybere jednoho žáka, kterému dá dopis k přečtení. Dopis: Vážené ministerstvo zemědělství, jsme velmi zklamáni a uraženi jednáním občanů tohoto státu. Jak je možné, že všichni bezhlavě uvěřili lživému letáku, který se nás snaží urazit, pošpinit a zdiskreditovat? Oznamujeme Vám tímto, že už nás ve Vaší zemi neuvidíte, neuslyšíte, neucítíte. Vaše JABLKA Učitel v roli ministerského posla zjišťuje situaci – co bude třeba podniknout, co ministerstvo na to… SVĚT BEZ JABLEK Opravdu – všechna jablka zmizela. Zmizela z jabloní, ze skladů, z obchodů (kde je však stejně skoro nikdo nekupoval). Zmizela z pečiva, z konzerv, ale dokonce i z písniček, básní i pohádek. Pokud chtěl například někdo přivézt jablko ze zahraničí, na hranicích prostě…zmizelo. JAKÉ TO BYLO BEZ JABLEK Podíváme se nyní jak to bez jablek vypadalo – pojďme si například zazpívat píseň Pod naším okýnkem…Má někdo další nápad, kde všude jablka chyběla.? Děti říkají svoje nápady… ŘEŠENÍ Jak asi mohli lidé tento problém vyřešit? Děti možná napadne napsat jablkům dopis, v tom případě jim rozdáme papíry, aby dopis napsaly. Zde bude záležet na fantazii dětí, jak si s problémem budou umět poradit. MINISTERSKÝ POSEL Opět přijde posel a s radostným výrazem přináší jablko – jablka se vrátila… ÓDA NA JABLKA Lidé byli velmi rádi, že se jim jablka vrátila – a proto se snažili jim udělat radost, nějak se jim zavděčit. Vymýšleli pohádky, písně, básně, ve kterých hrála jablka hlavní roli. To bude váš domácí úkol na zítřek – vybrat si jeden z těchto útvarů, který zpracujete. Můžete pracovat i ve skupinkách, to záleží na vás.
Prof. Eva Machková
Toto dílo podléhá licenci Creative Commons Uveďte původ-Neužívejte dílo komerčně-Zachovejte licenci 4.0 Mezinárodní License.