Kapitoly o pohádkách

Pohádka má svou historii i teorii, významné badatele, odbornou literaturu a je pevnou součástí jak etnografie, tak literární teorie, má, svá pravidla, své autory, sběratele i vypravěče, kteří ji včlenili do literatury. Má ovšem svá témata, tj. sdělení o životě, i vlastní témata a výrazové prostředky. Je obrazná, ne popisná a má i svou typickou výstavbu. Historicky se utvářela ve vyprávění pro posluchače bez ohledu na věk a postavení, ale v literarizované formě se stala četbou pro děti od předškolního věku do konce věku „pohádkového“ kolem 11-12 let. To ji také v očích mnoha dospělých diskvalifikuje, protože „pro děti“ znamená v předsudcích „jenom“. Současně s tím vznikají i omyly v představách, jak děti pohádku vnímají. Tyto omyly chceme vyvrátit a dokázat, že naopak pohádka obsahuje důležitá sdělení o životě, světě, o lidech a jejich povahách, činech a směřování, a uvádí dítě v mnoha směrech do života, a to především v oblasti postojů a hodnotových žebříčků, tedy kvality jejich lidství. Literatura se časem stala předlohou divadla pro děti hraného dospělými. Byla období, kdy se rozdíly nedělaly a byly hry, dramatizace pohádek, které hrály různě složené skupiny. V době kolem roku 1900 hrálo pro děti i Národní divadlo, ale až v 30. letech 20. století začala vznikat i profesionální divadla, která hrávala i dramatizace pohádek. V poválečném období přibylo několik profesionálních divadel stoprocentně nebo napolovic hrající pro děti, koncem století však tento typ divadel zmizel, nezmizely však inscenace pro děti. Literatura byla zdrojem příběhů pro dětské divadlo už od počátků české dramatické výchovy před rokem 1989. Byla to převážně literatura pro děti, nejčastěji autorská pohádka. Tomuto období dominoval humor, kdežto zásadní celospolečenská a etická témata se v dramatické výchově vyskytovala sporadicky.
Situace se začala pozvolna měnit během 90. let, kdy se k nám dostalo tzv. strukturované neboli školní drama, jehož základ tvoří téma, myšlenka, většinou širšího dosahu, a to i v případech, že se látka týká dětských potřeb a zájmů. Postupem doby byly nalézány stále bohatší zdroje námětů a témat ve vzájemném vztahu: námět, tedy mimoumělecká skutečnost, nabízí látku, kterou v jeden celek je příběh spojen základní myšlenkou, sdělením charakteristickým pro dané dílo. Na tématu se podílejí jak prvky příběhu, tak prostředky jeho zveřejnění. Témata lekcí a dílen dramatické výchovy mají svou důležitost i pro chápání její funkce. Ze školských materiálů vplývá, že dramatické činnosti jsou pro děti v školském systému v podobě „dramatizace“ koncipovány jako „zábava“, kdežto v dramatické výchově je literatura zdrojem témat jakožto obsahu. Jsou jedním z jasných signálů, že dramatika není jen pro zábavu, i když přirozeně musí děti bavit, to jest zajímat. Nabízí příležitost ujasňovat si postoje, získat životní zkušenosti, které jsou jim nedostupné v reálu, a v neposlední řadě i osvojení a zapamatování poznatků, včetně látek různých vyučovacích předmětů, a to kvalitnější a trvalejší než obvyklým „biflováním“ verbálního sdělení. Lidové pohádky obsahují témata nejrůznějších vztahů v rodině, problematiku dospívání, přátelství a různorodých lidských vlastností a způsobů chování. Je to tematika pro děti a dospívající rozhodující, protože se s těmito jevy seznamují. Dítě často bývá na rozpacích, jak situace řešit, a setkáním s nimi si k nim utváří vlastní postoje. Jestliže člověk vstupuje do role, poznává vlastní zkušeností, a tedy velmi účinně. Vnímání pohádky a její funkce v životě dětí trpí často mylnými stereotypy pohledu na pohádku i na dítě, a ty vedou k chybnému výkladu i praktickému uplatňování. Vytvářejí se stereotypní představy, které pohádku v práci s dětmi znehodnocují.

Pohádka a její téma Pohádka je oblíbená v různých podobách, ale přesto o ní existuje řada omylů. Tradiční lidová pohádka je žánr zcela odlišný od pohádky autorské a civilizační, liší se od pověsti a nic na tom nemění fakt, že pohádky lidové i autorské a pověsti v knihkupectvích i v knihovnách najdete v jednom regálu, obvykle z vnějších, praktických důvodů. Nicméně tyto očividné znaky zařazování a směšování odlišných literarur lidového původu, navíc často splývající s jinými žánry literatury pro děti, a často i s díly mytologickými, vytvářejí představu o jejich zaměnitelnosti. Rozdíly však ve skutečnosti jsou výrazné. Pověst se od pohádky liší především tím, že vznikla jako reálná zpráva o skutečné události nebo osobě či objektu, která se z pohledu naší doby jeví jako fantastický výklad neboť informace o oné události, osobě nebo objektu jsou zkresleny omyly dávné doby, způsobené málo vyvinutými vědami i nedostatečným vzděláním svých tvůrců. Nevypovídá tedy o historii, ale o způsobu myšlení lidí minulosti. Pohádka vznikla jako ústní slovesnost, jako příběh, vyprávění založené na fikci. Neudává reálné místo, osoby, události reálné, a i když tu a tam se objevuje něčí jméno, lokalita, skutečné objekty, je to jen pomocná lokalizace, např. když postava je ve styku s „francouzským králem“, vypovídá o tom, že šlo o krále významného, ale ne konkrétně pojmenovaného podle francouzských dějin. Míra obecnosti reálií má standardní znaky zdůrazněné opakujícími se formulemi typu „bylo nebylo“ „stalo se za devaterými horami a doly“ nebo „byl jeden otec a ten měl x dětí“, a i tato formule je na začátku příběhu, v němž rodič či rodiče vůbec nevystupují. Odlišnost dalších žánrů je výraznější, literatura má své autory a původní témata a poetiku, a mytologie se od nich od všech liší především tím, že jde o náboženský systém. Tento ráz si zachovává přesto, že již ono náboženství nikdo nevyznává nebo je jeho život omezen na určité území nebo skupinu lidí. To znamená, že jestliže užíváme termín pohádka, máme na mysli pohádku lidového původu, přestože byla v minulosti na základě etnografického sběru uvedena do literatury. Jako autor bývá uveden sběratel – Erben, Němcová, odborník – etnograf nebo autor který zpracoval látku pro určitý okruh čtenářů, nebo přeložen a převyprávěn pro publikování. Existují specialisté, kteří se práci tohoto druhu systematicky věnují, ze starších autorů to byli většinou vlastenci, literáti a často učitelé, později autoři typu Adolfa Weniga, ve 20. století specialisté jako Jan Vladislav, Václav Cibula, Vladimír Hulpach, Jiří Horák, Oldřich Sirovátka, případně spisovatel autorských variant, jako Werich a další, a to vesměs ti, kteří respektují žánr a tematiku lidové pohádky, ne ovšem každý, kdo svoje literární dílo za pohádku prohlašuje a dopouští se přitom četných a standardních omylů. Omyly o pohádkách Pohádka je jen zábavná historka Pohádka je jen… jen něco bezvýznamného. Málokdo uvažuje o jejím sdělení, málokdo bere v úvahu autora a konkrétní variantu, kterou má právě v ruce. Jakoby mohl vůbec v literatuře existovat děj bez tématu, bez jakéhokoli smyslu a sdělení. Volí pak jakoukoli variantu se shodným názvem, ale literárně nehodnotnou, přitom nic o ní neví a nesnaží se vědět. Pohádky se liší nejen autorem a tím i svou hodnotou, liší se i tématem, které může být posunuto o malý kousek, ale přesto je důležitý. Dokládají to známé pohádky a jejich varianty. Svatba je finále Typická kouzelná pohádka, zejména ta s mužským hrdinou, ve většině případů končí svatbou a mnozí dospělí, včetně některých dramatizátorů, autorů i režisérů, z toho vyvozují, že svatba, a tedy i láska, tvoří obsah a téma celé pohádky. Tu a tam se setkáme s autorskou pohádkou, která pojednává o snaze matky dospělého syna nebo dcery dotlačit potomka k sňatku i proti jeho či jejímu názoru a životním rozhodnutím. Taková snaha předělat pohádku je zvlášť podivná v době, kdy mnozí mladí lidé uzavření dlouhodobého svazku a jeho úřední potvrzení dost dlouho odsunují. Při práci na pohádce, která je určena dětským čtenářům nebo se má stát látkou práce dospělých pro děti (divadlo, film, rozhas či televize, vypravěčská či dramatická hra) jdou jim hlavou představy spojené se spontánní láskou a jejími peripetiemi a variacemi, i s jejím způsobem realizace. Děti svatbu vnímají většinou jako parádní obřad a následnou hostinou, nemyslí na sex, ani na strasti manželského života jako dospělí. Krajním případem neporozumění je případ pohádky O princezně se zlatou hvězdu na čele. V padesátých letech byla zdramatizována pro divadlo a zfilmovaná v deformované podobě. Postavou generála válkou vyhrožujícím nahradila zcestnou snahu otce oženit se s vlastní dcerou, protože umírající manželka ho přinutila k slibu, že si vezme jen ženu stejně krásnou, jako je ona. Král se pak za každou cenu snažil splnit svůj slib, přestože představa incestu jím otřásla stejně jako dívkou. Je to nejen pruderie zejména v této době nesmyslná, ale také ztráta možnosti dětem sdělit, že se to nedělá. Božena Němcová to vyjádřila naplno textem v Princezně se zlatou hvězdou na čele, který zní: „Běda, běda, pomyslil král… umínil si ve své rozbouřené mysli, že si vezme Ladu za ženu, chtěje zvrátit ukrutné vrchy, které v tomto mezi něj a ji příroda postavila… Lada se toho zhrozila, ale dělala, jako by otcův návrh za pouhý žert měla.“ Je tu jasně řečeno, že incest je proti lidské přirozenosti a jak Lada, tak obdobné hrdinky variant téže pohádky v různých kulturách, totéž vyjadřují svým krycím oblečením: Lada myším, ruská Afanasjevova sviním kožíškem, Perraultova francouzská oslí kůží, ve Vladislavově italském Králi sedmi závojů se dívka promění medvědici, arabská Tomkova v Ošklivku, bulharská ve Frolcových Bulharských pohádkách se nechá opatřit bedněním místo šatů. Oblečení i některé formulace jasně sdělují, že incest je tabu. Zjišťujete-li poměr mezi kouzelnými pohádkami končícími svatbou a bez ní u příběhů s mužským hrdinou v knize Jana Vladislava O pasáčkovi a zámku na zlatých řetězech, která obsahuje 13 pohádek o srdnatých a chytrých chlapcích, bez svatby končí jen francouzská a čínská, pohádka. Ale čínské pohádky mají odlišné typy příběhů a ani nemusí končit šťastně. Pravděpodobně v celku tohoto typu pohádek může být stav obdobný. Drak neexistuje Čas od času se vyskytne jedinec, který má potřebu dát najevo svou bystrost a vynalézavost konstatováním, že pohádky jsou nepravdivé, a proto dětem škodí, neboť postřehl, že draci neexistují a králové i princezny jsou v naší době zanedbatelní. Argumenty proti pohádkám byly v minulosti daleko širší, ale jejich obhájci se snad už nevyskytují, kdežto jednoduchými námitkami projevují kritici pocit objevitele. „Nepravdivost“ pohádky však je stará víc než stovku let. Příčinou je nepochopení symboličnosti pohádky – drak je symbolem nebezpečí a ohrožení, což děti dobře chápou, a sežrání Karkulky vlkem v rozporu s anatomií vlka děti nezajímá, neboť tyto vědy jsou čtenářům Karkulky ještě nedostupné. Nejpodstatnější přitom je fakt, že mnoha lidem chybí vědomí, že umění, umělecká literatura, drama a všechny dramatické obory nejsou popisem reálných tvorů, lidí, povolání a činů, ale jejich obrazem. Proto také mají širší platnost než pouhý popis reality, který je velmi často jen velmi úzký, kdežto obraz v pohádce i jiné literatuře má širší platnost. Najde jen o vlka, ale o různé typy a podoby svodů, únosů, potlačování individuality, potřeby pomoci, jinak řečeno mají vliv na postoje, ne na osvojování holých faktů. Ale byly i další námitky – že macecha je v pohádkách vždy zlá, že pohádky vždy končí šťastně, a tak to v životě není. Škola sice pracuje s literaturou, ale zabývá se jen vnějškovými, snadno klasifikovatelnými podobami literárních děl, jejich faktografií, dějem. Vychovává tak lidi s povrchními představami o umění a jeho podobách. Následující rozbory se pokusí tyto nedostatky v chápání pohádek vyvrátit, i když se vyvracejí těžko, protože předsudky jsou založeny na pocitech, ne na porozumění. Děti na rozdíl četných dospělých většinou vědí, že kouzla a kouzelné bytosti neexistují, ale jejich představivost se tím nedá ovlivnit, a i když dětský čtenář či posluchač to neumí formulovat a sdělit, dobře tuší, co je symbol. Další občasné námitky jsou z oblasti etiky, bohužel však jejích odvrácených stran, a často svědčí o amorálních, i když snad jen relativně „neškodných“ proviněních. Podle tohoto typu posuzovatelů se kritika týká scény na začátku hrdinovy pouti za splněním velkých a náročných úkolů: mladík vybalí svůj chudý uzlík, a než dá první sousto do úst, vedle něj e objeví stařeček či stařenka a prosí o pomoc, dlouho nejedli. Starší bratři hlavního, dosud posmívaného hrdiny, žádost ignorují nebo přímo odmítnou, vyslyší ji nejmladší, v rodině outsider. Kritici mluví o nepoměru „cen“, když hrdina dostane pomoc, radu, kouzelný prostředek, považují to za „kšeft“. Jenže kšeft to není, je to test, tajemný stařec dobře ví, kdo kdy a kde bude jíst, a ověřuje si, který hrdina si pro svou lidskost, obětavost a ochotu se dělit s tím, kdo je na tom hůř než on. Zjištění pozitivní znamená, že hrdina si pomoc zaslouží, s cynismem a nezájem o druhé nechť si poradí sám. Pomocník, v terminologii J. Proppa „dárce“ znamená, že není hrdina schopen úkol vyřešit sám a přesto je oslavován. Ve skutečnosti se bez pomoci, pomocníků a pomocných prostředků nikdo neobejdeme. Vypomáháme si kde čím, máme nástroje, některé daleko složitější a účinnější, než nějaká kouzelná hůlka – sáhněte si do kapsy a podívejte se na svůj mobil, nebo na celou velkou sérii našich pomocníků, od mlýnku na kávu po počítač a nejrůznější jeho odvozeniny. A bez týmové práce a konzultantů se neobejde žádný obor. Pohádka je jen děj pro zábavu A podle těchto kritiků, ale bohužel i lidí, kteří mlčí, má pohádka vlastně jen děj, jen dějová fakta, která jsou zábavná, ale větší význam nemají, dětem neposkytují totiž vzdělání, jak je chápáno v naší školské soustavě. Vzhledem ke všemu, co už bylo uvedeno, je zřejmé, že věta o pouhé zábavnosti pohádky neplatí. Což ovšem neznamená, že děti nebaví, jen to, že nejvíc viditelná vlastnost není hlavní a jediná funkce pohádky. Její témata jsou závažná a životná, a to mnohdy i v případě, že jde o humorné vyprávění, i v něm často je obsažena podstatná a pro život důležitá myšlenka. Klíčové je, zda pohádka dítě zajímá a sděluje mu něco pro ně důležitého. Myšlení dospělých je realisticky přízemní, domnívají se, že stejně myslí dítě v „pohádkovém věku“ tj. zhruba do jedenácti. Děti to vědí také, ale jejich představivost se tím nedá ovlivnit, a i když dětský čtenář či posluchač to neumí formulovat, dobře tuší, co je symbol. Nemá potřebu konfrontovat pohádku a její poetiku s realitou, kterou vidí kolem sebe. Omyly o dětech Každý člověk byl na počátku života dítětem a s dětmi přichází v určité fázi života nebo celoživotně do styku valná většina lidí. Přesto je dítě, dětství v očích dospělých ve velké míře nepochopeno a jeho obraz zkreslený jejich představami. Mnoho rodičů i učitelů si přeje, aby se dítě ve všem přizpůsobilo jejich potřebám a nesnaží se svoje jednání přizpůsobit potřebám dítěte. Najdete to v literatuře, paradoxně v literatuře určené dětským čtenářům. Richmal Cromptonová ve svém cyklu o Jirkovi, postrachu rodiny líčí hlavní postavu jako dítě, které zlobí. Přitom velice přesně popisuje, jak se k němu rodiče chovají způsobem, na jaký aktivní a inteligentní desetiletý kluk nemůže reagovat pozitivně a vstřícně. Jinak řečeno, mnohé chyby dětí vyvolávají rodiče totálním nezájmem a neznalostí jeho možností a schopností a stará se jen sami o sebe a svůj pohled na život. Není důvod, aby to řešily děti, ale dospělí, neboť oni bývají příčinou „zlobení“, ať už toto slovo znamená cokoliv. To, co osobně vidíme jako by bylo pravdivější, než co odhaluje svým zkoumáním skutečnosti psychologie (pokud ji vůbec čteme), viditelný výsledek neobsahuje motivaci a příčiny. Tento paradox způsobuje, že škola věří na účinnost verbálního, frontálního vyučování a na jeho omezení na určitý druh látek a negativní chování vůči tomuto stylu výuky přičítá nedostatkům dítěte, ne nevhodné metodě. Další omyl spočívá v předpokladu, že děti nic nevědí, jako by v šesti letech teprve přišly na svět. Mimo jiné se často snaží výuku učinit zábavnější, jakoby látka výuky byla zákonitě těžko stravitelná nebo nezajímavá a neexistoval způsob, jak ji učinit zajímavou. Jiná rozšířená domněnka dospělých spočívá v přesvědčení, že dětství je nejšťastnější a bezstarostné období života, protože dítě nemá starosti, které znepříjemňují život dospělým - nemusí se starat o živobytí a snášet nároky na docházení do práce, starosti s financemi, s péčí o druhé. Ale dítě je vážné a řeší vážné problémy, týkající se celého svého života: kým je, jaké má či nemá být, jaké je jeho místo mezi lidmi. S tím souvisí představa, že dítě je veselé svou povahou, ale ve skutečnosti se směje, když je nečekaný projev či událost spontánně rozesměje svou neočekávaností. Silní jedinci tyto omyly překonají, zejména když mají v blízkosti osoby chápavější. Bývají jimi často učitelé a vedoucí kroužků dramatické výchovy i jiných zájmových činností. Základem je fakt, že vedou činnosti, které jdou vstříc intelektuálním potřebám dětí, a pokud se zajímají o ně jako o celou osobnost, jsou na rozdíl od rodičů objektivnější a mají proto blíž k skutečným postojům dětí. Ale naopak kultivovaní rodiče podněcují u dítěte hodnotné zájmy, vedou je k orientaci v světě lidí a v hodnotách a různých způsobech vnímání a myšlení. Tuto problematiku řeší nejúčinněji pedagogika, kterou můžeme nazvat činnostní, otevřená, konstruktivní. Je založená na partnerských vztazích dítěte a jeho průvodce - rodiče, vedoucího volnočasových aktivit. Je to člověk, který nejedná s dítětem autoritativně, není arbitrem jediné správnosti, tím, kdo všechno ví a zná lépe. Učitel – průvodce vtahuje dítě do aktivity, která obsahuje rozhodování dítěte a volbu, podněcuje jeho zájem o získání kompetencí, v němž se uplatňuje vše, co dítě ví a co ho zajímá. To znamená, že respektuje a podporuje jeho možnosti a schopnosti a pomáhá mu svou nabídkou aktivit utvářet jeho individualitu, oproti unifikaci. Velkou příležitostí jsou umělecké aktivity, neboť obsahují vždy subjektivní prvky a originalitu, dovolují individuální vnímání a vylučuje stereotypy. Dílo, které to neobsahuje, je jen nevydařeným, nekvalitním pokusem o uměleckou tvorbu. Pohádka má optimum vlastností, které osobnostní rozvoj podněcuji a podporují. Patří k nim hledání a rozvíjení variant, ať už jimi rozumíme odlišnosti v rámci jednoho typu či základní struktury té či oné pohádky, anebo rozdíly a shody při porovnání variant vzniklých v různých kulturách. Důležitá je variabilita na společném základě, dovolující různé kombinace společných prvků a z toho také plynoucí soustředěnost na proměnlivost lidí, jejich životů, tvorby, chování a jednán člověka, jeho života a světa, v němž žije, základů a stabilních prvků toho, co nás činí člověkem. Odborné literatury není v naší kultuře příliš mnoho, ale existuje a sděluje důležité poznatky: z psychologie a sociologie dětství, vedoucí ke skutečnému pochopení vnitřního života dítěte, moderní vývojová psychologie k pochopení podstaty pohádky a k porozumění jejímu sdělení.
Poznatky o vztahu dítěte a reality shrnuje Zdeněk Helus v knize Dítě v osobnostním pojetí. Chápe dítě jako otevřené, důvěřivé, s pozitivním vnímáním světa. Je odkázané na dospělé a s tím souvis jeho potřeba lásky, proces jeho začleňování do společnosti, spolu s vzdělávacími a poznávacími potřebami. Dítě podle něj stále o něco usiluje, směřuje k dospívání a dospělosti, chce se vymanit z odkázanosti na druhé, osamostatnit se. A míří k odkázanosti aktivní, v níž se vyrovnává se svou podřízeností. Vytváří si sebepojetí, svou autenticitu a svébytnost, své osobní možností, zájmy a schopnosti.

Kapitply o pohádkách