Vzkaz do ředitelny

Málokterá škola má to štěstí, že aprobace učitelů přesně odpovídají počtu tříd a předmětů, a tak je celkem běžné, že bývají pověřeni vyučováním předmětu, který nevystudovali. Jestliže ale učitel s aprobací čeština – angličtina dostane za úkol učit zeměpis, je pro to disponován alespoň tím, že měl zeměpis na základní i na střední škole. Jestliže mu však ředitel „hodí na krk“ dramatickou výchovu, je v 90 % případů jisté, že ji nejen nevystudoval na vysoké, ale ani se s ní v životě nepotkal žádným způsobem a dokonce o ní ani nikdy nic nečetl. Přitom je to zcela běžný jev – škola se rozhodne dramatickou výchovu zavést a aprobovaného učitele nemá. Většinou to dostane na starost češtinář, protože existuje představa, že to jaksi souvisí. Ano, souviselo by, kdyby v osnovách či RVP či v jakémkoli jiném možném dokumentu tohoto typu bylo zakotveno, že se v rámci češtiny o dramatu (nikoli jen o autorech a titulech her) soustavně a kvalifikovaně učí. Ale tak to není a ani nemůže být, protože to není zahrnuto ani ve studiu češtinářů na VŠ. Jindy to dostane jako úkol kdokoli jiný, třeba ochotník, ale ten o tom také neví celkem nic, a navíc není pedagog. Ale jsou ještě podivnější případy: na škole kvalifikovaný učitel dramatické výchovy je, ale učí ji někdo jiný. Dva konkrétní případy z mnoha: na DAMU vystudovala DV učitelka s aprobací čeština a občanka a zaměřila se na uplatnění dramatických metod ve výuce občanské výchovy, kde je pro to prostor, ale hlavně potřeba, protože dramatika umožňuje a usnadňuje vzbuzení zájmu žáků o otázky týkající se občanství – to v životě uplatní zcela jistě, přinejmenším jako voliči a mnozí jako komunální politici. Ale hrozí také, že vstoupí do vysoké politiky jako naprostí političtí analfabeti – snadno se o tom lze přesvědčit denně ve zpravodajství. Ovšem na škole, kde ona učitelka učí, dostala samé češtiny, protože občanku přece může učit každý. Příklad druhý: první stupeň ZŠ, jen jeden učitel má bakaláře z DV, z devíti tříd, kde se učí dramatika, on učí jen jednu, zato dostal angličtiny, tělocvik a bůh ví co ještě, a těch osm tříd učí jeho kolegyně, které s tím zápolí a chodí za ním (v lepším případě) pro rozumy. Nakonec mu ředitel pár hodin dramatiky přidělil – s komentářem „když o to tak stojíš!“

Přitom je tak jednoduché obrátit se třeba na katedru výchovné dramatiky, na ty katedry primární pedagogiky, kde se DV vyučuje, na Sdružení pro tvořivou dramatiku a pár dalších institucí i jednotlivců, a požádat o tip na absolventa či třeba na studenta, který může učit i na zkrácený úvazek. Anebo plánovat zavedení DV s předstihem a někoho z učitelského sboru vyslat na kurs DV v rámci CŽV, na semináře a dílny nebo kursy, a nejlépe rovnou na studium. To amatérské učení DV postiženého kantora potrápí a pro žáky to nejspíš bude pocit zbytečně utraceného času vyvolávající podezření, že i dramatika je pěkná otrava. A okolí nakonec usoudí, že je to nesmysl a zbytečné „ujídání“ hodin na podstatnější látky.