Umění a/nebo výchova

Nedávno jsem se dočetla, že využívat dramatické metody ve vyučování je zneužití umění. Je to názor vycházející zřetelně z pojetí umění a umělce jako čehosi výjimečného, pro běžné smrtelníky nedosažitelného i nepřijatelného; souvisí asi i s nenaplněnými dětskými sny a představami – budu malířem, budu herečkou, budu zpívat v opeře a budu slavná či slavný… Takový nesplněný sen mnohého nadosmrti zauzluje v mindrácích.

Umění a výchova (včetně vzdělání) jsou souputníci a v dnešní době se spojují i prolínají. Oba tyto velké fenomény lidského života člověka oslovují, ovlivňují, sdělují mu informace o lidech, světě, o životě, oba ho mění, valnou většinou k lepšímu. Existuje dobré a špatné umění jako dobrá a špatná výchova, jsou dobrá i špatná divadla, dobré a špatné školy, a je hloupost, když dobrý umělec zavrhuje výchovu jako celek jen proto, že sám zažil špatnou výchovu. Jestliže je český herec dotázán, jak učí na DAMU, briskně odvětí, že herectví se učit nedá a hned na to popíše, jak herectví učí. Díky své dětské zkušenosti si plete pojmy, učení ztotožňuje s drilem a biflováním, a těmito metodami se nenaučí nejen herectví, ale ani fyzika nebo matematika.

Umění užívá k sdělení určité techniky, metody, postupy a prvky, které je umožňují donést k divákovi, čtenáři, posluchači. A v tom také tkví ono propojování učení, vzdělávání, výuky v předmětech s věcným obsahem a racionálně uspořádaných, s technikami a metodami umění, dramatem, herectvím. A nejenže to umění nesnižuje, ale naopak to vytváří podmínky k tomu, aby umění, divadlo a dramatická umění, žák či student lépe chápal. Díváme se na film, televizní inscenaci, divadelní představení a něco nám na tom nesedí, nelíbí se nám to, ale nevíme co a proč a neumíme to pojmenovat. Zavrhneme obsah, látku, téma, sdělení. Ale v tom to většinou není, je to velmi často v nezvládnutí oněch postupů, řemesla. V padesátých letech do nás hustili teorii nekonfliktnosti socialistického dramatu, protože socialistická společnost je ideální a bez konfliktů (zlatý voči, řeknete si, ale to ti teoretici tehdy ještě nevěděli). Někdy mám pocit, že nás tato teorie od té doby neopustila a tak se díváme na břečky s docela zajímavým námětem rozmělněným spoustami podrobností ze života. Musí to vydat na určitý čas, stanovený buď výší vstupného nebo schématem programu, v případě seriálů na určitý či naopak neurčitý počet dílů. Naučit se už ve škole vnímat řemeslo, pracovní postupy, pravidla, chápat, co je dramatické napětí a čím se vyvolává, znamená lepšího diváka, který umí rychle přepnout nebo jít někam jinam, ale také to znamená lepší scénáristy a režiséry, poučenější a vědomější si, co je podstatou dramatu a dramatičnosti.

To jsou věci, které se v běžné školní výuce literatury neobjevují. Nechť se tedy objeví v dějepise, jestliže to dějepisář umí, nebo v občance, v průřezových tématech, ale hlavně v té literární výchově. Pak i výuka a výchova bude lepší a nebude ztotožňována s biflováním a jinými relikty minulosti školství.