Globální vyučování

Dostala se mi víceméně náhodně do ruky tenká knížečka, spíš sešitek, Sergeje Hessena, Rusa, který v roce 1909 získal doktorát na německé univerzitě, habilitoval se v Petrohradě a působil v Tomsku, ale v roce 1921 emigroval do Československa, které v té době bylo útočištěm Rusů i Ukrajinců, kteří nesouhlasili se Sovětským režimem. Byl zde rektorem Ruské VŠ pedagogické, hostoval na řadě evropských univerzit a od roku 1936 působil v Polsku, kde také v roce 1950 zemřel. Knížka má název Globální metoda či globální vyučování? a vysvětluje pohled na tuto metodu, jednu z několika, které k nám přišly ze západu jako způsob reformy školství. Knížka vyšla v roce 1935 a bohužel se v našem školství za těch pětaosmdesát let moc nezměnilo, jen gramatika a pravopis se za tu dobu změnily několikrát. Píše o sporu o globální metodu, který krátce před tím proběhl mezi českými pedagogy: „Celý spor se dál na staré, dobře upěchované plošině metodické, ačkoliv obhájci globální metody neúnavně upozorňovali na to, že globální zásada znamená úplné opuštění této plošiny... o přebudování celé vnitřní struktury elementárky... hlavní příčina toho... tkví v síle, které nabyla právě v Čechách metodická tradice, pocházející z herbartismu, tradice úzkého metodikářství..“.(s. 3) A dále dovozuje, že celý spor ignoroval fakt, že má jít o ono zmíněné přebudování elementární, tj. primární školy, ne jen o metodu čtení. Pedagogika má být filosofií, ne soupisem receptů, hotových postupů k použití.

Kritizuje to, co dodnes naši školu brzdí a co způsobuje její letitou stagnaci: „... předmět, kterému učitel učí, chápán je přitom jako něco hotového a daného. Učitel už proto má jen podati žákům hotové vědomosti, nikoliv objevovati a tvořit, což je věc vědců...“ (s. 5). Stačilo by pravopis přizpůsobit nynější normě a mohlo by to vyjít jako aktuální. Ale něco se přece změnilo, Hessen cituje Tolstého, který označuje prvouku jako „... podivuhodný vynález německé pedagogiky“, který má za svůj hlavní úkol „vysvětlovat dětem věci, které již dobře znají ze své zkušenosti (maminka, tatínek, kočka, koupání atd.) slovy pro ně nepochopitelnými, aby potom opakovaly po učiteli tato určení „pojmů ze životního prostředí dítěte“(s 10). Změnila se látka která je alfou i omegou tohoto typu učení. Dnes se v prvouce neučí o mamince, ale o stromech, dopravě, o lidském těle, ale princip se nezměnil, prvouka dál učí o tom co dítě zná z rodiny, z hřiště, ze školky, a dokonce i co zná přímo ze školy: ještě v 2. ročníku je v učebnici prvouky popis školní budovy, do které dítě chodí už druhým rokem!

Podle Hessena má čteni řešit otázky, které dítě zajímají, jinak řečeno jsou jeho „zájmovým střediskem, a nevnucovat mu vědomosti než se staly jeho zkušeností, odpovídat dřív, než dítě může mít otázku. To je téma, jímž se zabývá současná konstruktivní pedagogika a které je také principem uplatňovaným v dramatické výchově: reflexe následuje po aktivitě. Hessen píše dále o spolupráci celé třídy, o komunikaci a expresi, a zdůrazňuje důležitost slova. Dnes bychom nemluvili o slovu, ale o komunikaci, která obsahuje i mimoslovní výrazové prostředky, a je nejen sdělením, ale i nasloucháním. V tom se vědy o člověku posunuly na rozdíl od školy hodně kupředu, komunikace je v podstatě samostatná disciplína, stejně jako „řeč těla“, rozvinula se sociální psychologie, ale školství jako celek to neovlivnilo. Hessen to formuje takto: „Ježto psané slovo má být živým nástrojem dětského života, musí i čtení být postřehováním myšlenek, symbolů, nikoliv čtením samým o sobě..“ (s. 26) Jaképak myšlenky a symboly obsahuje vyjmenovávání postav Červené Karkulky! Hessen konstatuje, že změněné pojetí výuky není náročnější, než staré, ale je z gruntu jiné a přitom věnuje více pozornosti dítěti, než úřednímu plnění povinností. Proto také protestuje proti představě, že nová metoda by se měla zavádět úředním příkazem. Tak byly zaváněny RVP, ale principiálně školu nezměnily, staly se jednoduše osnovami jinak nazvanými. Jakýkoli nový přístup mohou realizovat jen ti učitelé, kteří v nový způsob věří a umí ho aplikovat, postupně, přirozenou výměnou generací, „úředně“ ale musí být změněny přijímací i závěrečné zkoušky.

Hessen shrnuje: škola potřebuje místo abstraktní všeobecnosti konkrétní celistvost. Jestli to pro něco v naší škole platí víc než na 150 %, je to prvouka, jejíž látka je „Člověk a jeho svět“, život sám, celistvý, a ten má smysl tehdy, když je jako celistvý život dětem nabízen. Opět citát z Tolstého: „jen složité a živé je snadné, jednoduché pak, a všeobecné zdá se býti těžké a nesrozumitelné“ (s. 42), Hessen kritizuje snahu jen více bavit dítě a dodává: „... jakákoliv „gramatika“ v širším slova smyslu (tj. systematická nauka o prvcích jednotlivých oblastí vědy) nemá býti vnucována dítěti z vnějška, nýbrž má býti podávány jen tehdy, když dítě z vlastní zkušenosti zažije ony problémy, které „gramatika“ právě vysvětluje.“ (s.. 41) Svatá pravda, a dramatická výchova nabízí rozšíření oněch zkušeností ve fikci.Dramatické výchova je jedním z prostředků, které dokáží změnit školu v místo humanity. Je už hodně po dvanácté hodině. Literatura: Sergej Hessen: Globální metoda či globální vyučování? Dědictví Komenského, Praha 1935