Tolerance a názory

V této zemi přituhuje, v rozdělné společnosti začínají vládnout spíše nedemokratické, netolerantní, totalitní, nepřátelské, xenofobní a dá se říci nekřesťanské tendence. Děti i dospívající doma přeslechnou ledacos, a zejména v školní dramatické výchově je nutno počítat s tím, že třída se skládá z žáků z velmi různých prostředí. Jestliže se učitel setká s nějakou argumentací nebo jednáním, které kopírují ony negativní přístupy, bývá zaskočen. Je to možná jen můj dojem, ale občas se mi zdá, že ani Václav Moravec se občas dost hbitě nevzchopí k náležité námitce. Tím spíš se má na tyto eventuality připravit pozitivně laděný „dramaťák“, který věří v to dobré v lidech.

Výchova k toleranci je cíl nezpochybnitelný a samozřejmě jeden z nejdůležitějších, ale i tolerance má své hranice, neboť nelze tolerovat nenávist, závist, agresivitu, manipulaci druhými. Tolerance je na místě ve vztahu k jednání, chování a charakterům lidí, jejichž hodnotové žebříčky odpovídají celosvětově přijatým a schvalovaným lidským právům a platí v rámci demokracie a skutečné svobody. K cílům dramatiky jako oboru by měly přibýt cíle další: vytváření imunity vůči manipulaci a demagogii; naučit děti rozeznávat pravdu od lži; naučit je nepodléhat výlevům emocí, které nejsou podloženy argumenty a reálnými důkazy a jsou proto nebezpečnější lží, než kterákoli jiná lež. Mimochodem existuje knížka, která by mohla posloužit jako svého druhu metodika pro hovory na toto téma. Napsal ji psycholog Zbyněk Vybíral a má název Lži, polopravdy a pravda v lidské komunikaci – kapitoly Jak se klame a jak se to pozná nebo Nepravdivost v politice, publicistice a vědě je dobře si přečíst.

Kdekdo se ohání právem na svůj názor, má ho, ale musí respektovat i právo druhého jeho názor odmítnout - a existují i názory žalovatelné. Podle Slovníku spisovného jazyka českého názor znamená „chápání, úsudek, soud, pojetí, koncepce, mínění, smýšlení, přesvědčení", tedy vesměs subjektivní produkty lidské mysli, nic objektivního, doloženého a doložitelného. Jistěže má člověk právo vyslovit nahlas, jak věci chápe, co o nich soudí, jaké má smýšlení, ale ve sporech, jsou-li vyhrocené, se často projevuje smýšlení, které protiřečí listině lidských práv, protože obhajuje totalitní praktiky, i když zatím ještě ne totalitní systém. Ostatně jde o projevy odporující i křesťanství, které je – ať jsme věřící nebo ne – základem naší kultury (kdo se bojí islámu, nechť si přečte aspoň Bibli, když už ne Korán).

Vžilo se v politice ohánět se zákonností svého počínání, včetně zákonů z doby minulé. Ale zákony jsou dílem lidí, někdo je vymyslel, zformuloval a schválil a jsou-li špatné, tj. umožňují-li nemorální, nedemokratické či jinak závadné chování, měly by se změnit – někdo by mohl a měl navrhnout změnu, zformulovat nové pojetí, parament schválit… To je v rukou lidí. A navíc: ani špatný zákon nikoho nenutí, aby se špatně, amorálně choval, jen vymezuje hranici, kterou nelze překročit.

Tohle by dramatická výchova měla dětem i dospívajícím řádně vysvětit a naučit je bránit se proti manipulacím, volit náměty a témata, která se této problematiky týkají – o tom, co je demokracie, jak vznikla, co je právo a bezpráví, svoboda a nesvoboda, co jsou lidská práva a kdo a jak je porušuje, jaké jsou kořeny různých větových náboženství, nejen islámu, ale také buddhismu, taoismu, konfucianismu, a samozřejmě i judaismu; o poltickém zneužití náboženství v dějinách, včetně zpolitizování křesťanství – ani nám, „jedině spravedlivým“, se to nevyhnulo. A v neposlední řadě – co je migrace jakou má tisíciletou tradici, jak začala, k čemu vedla – bez migrace bychom tu nebyli a nemohli bychom tu svou kotlinku hájit.

Ale pedagog vždy musí dobře zvážit, zda je na to připraven argumentačně, vědomostmi – a posoudit, zda věci opravdu pojmenovat tak, jak se jeví v naší současnosti, anebo účinněji a bezpečněji k problému dojít skrze příběh z dob a míst vzdálených, dovolující odstup a tedy i větší míru objektivity.