Had z ráje

Divadlo je velice svůdné, okouzlující a člověk mu může beznadějně propadnout. Do sféry dramatické výchovy vstupují vedle bytostných učitelů i bytostní herci, režiséři – krátce řečeno divadelníci. Někdy jsou to i aktivní umělci a ti se zpravidla snaží své žáky uvést do svých milovaných aktivit co nejkratší cestou –většinou se to moc nedaří, ale to teď nechme stranou. Jde mi zde o to, že řada adeptů i posluchačů studia dramatiky přiznává, že se pokoušeli, i opakovaně, o přijetí na konzervatoř, na DAMU, někteří i úspěšně, že jsou ochotníci, že vedou soubor či soubory, zkrátka že tomu „hadu z ráje“ propadli. Je to pochopitelné a je na každém, aby se vyrovnal s tím, že těch vyvolených a úspěšných není zase až tak mnoho. A navíc, ani fakt, vystudování divadelní školy, získání angažmá, ještě neznamená úspěch. Cesta ovšem nevede přes pokusy nějak propojit jablka s hruškami. Divadlo je – aspoň v češtině – k dívání, je určeno divákům, je to ona Osolsoběho „komunikace komunikací o komunikaci“, diváka má divadlo oslovit, okouzlit, nabídnout mu katarzi, divák si „to má užít“ – zvolte jakýkoli způsob vyjádření, jde stále o totéž: o diváka, o toho, kdo je divadlem oslovován, kdo přijímá, kdo je ovlivněn, kdo reaguje. Divadlo bez diváka je nesmysl, a nejtěžší den divadla je ten, kdy se „šnajdruje“ - představení se ruší, protože se nedostavili diváci a herci jsou domů nebo spíš do hospody, protože si to přece nezahrají jen tak pro sebe. V dramatické výchově - i když jí říkáme jakkoli jinak – jde o hráče, ten se má změnit, obohatit, přijímat, užívat si to, komunikovat – a divák tu není, naopak by dost vadil, protože jde často o niterné záležitosti, do nichž nikomu cizímu nic není. Divák není přítomen ani v případě že si skupinky navzájem něco předvádějí, na čem společně pracují, ani když celý proces pozoruje další pedagog, pedagogové či jiný vážný zájemce o to co se v té skupině odehrává. Pozoruje z odborného, pracovního zájmu, z účastnických a spolupracovnických důvodů, tj. proto, aby s tím dál pracoval. Vůbec přitom nejde o to, aby ho to osobnostně zasáhlo a ovlivnilo, aby si „to užil“. Proto pozorovatel přijme i pasáže, kdy vlastně není nic nebo skoro nic „vidět“; pasáže, které by diváka unudily k smrti a donutily ho prostě odejít z divadla. Nejde-li o diváka, ale o pozorovatele, nejde ani o produkt, ale o proces. Ano, z divadla jsou převzaty určité prostředky, ale celá struktura dění je jiná, odlišná od struktury divadla. V tom vězí rozdíl a také zdroj terminologických problémů. Jiná věc ovšem je, jestliže se s žáky – nedivadelníky dělá divadelní představení. Ale to je jiná věc, docela jiná struktura, než lekce, dílna, projekt.